Latvijos lietuvių tarmių sintaksės ypatybės ir tekstai

LIETUVIŲ KALBOS SINTAKSĖS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXV (1986) KAZIMIERAS GARŠVA SYNTAKTICKÉ ZVLÁŠTNOSTI A TEXTY LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ V LOTYŠSKU* 1. ÚVOD V Lotyšské SSR existuje nejméně 6 nářečí starousedlých Litevců: vilniuská (Ciskodas, Indrica, Uodegėnai aj.), uteniská (Subačius, Gāršvinė, Aknysta), kupiškėnská (Nēretos), panevėžišká (Skyronys), šiaulėnská (Ūkrai) a telšská (Vadakstis) (srov. Garšva 1985). S výjimkou Indricy, kam se Litevci přistěhovali v letech 1893–1903 z okolí Ignaliny a Rimšė, a možná také Ciskody, mohou být všechna ostatní nářečí severním pokračováním hlavního litevského jazykového území. Mezi Ciskodou a Neretai se starousedlíci nejčastěji nazývají lietuvininkai. Všechna tato nářečí poskytují mnoho údajů pro výzkum srovnávací dialektologie a kontaktů baltských jazyků. Texty litevských nářečí v Lotyšsku rozšiřují naše poznatky také o syntaxi nářečí. Z okrajových litevských nářečí dosud nebyly vydány pouze texty litevského jazyka v Lotyšsku; chybějí i v nejúplnějších sbírkách (Lietuvių kalbos tarmės 1970; Zinkevičius 1978). Zde uváděné texty jsou nejen první, ale z mnoha míst také poslední (při výstavbě daugpilské vodní elektrárny budou Indrica, Augustiniškiai a Misiūnai celé vysídleny a zatopeny). V letech 1977–1983 autor v Lotyšsku nahrál 30 magnetofonových pásek (délka záznamů = 25 hodin). Mnohé texty přepsal autor, některé (v zájmu větší přesnosti) univerzitní vyučující A. Girdenis (č. 28), O. Kosienė (č. 8, 22, 23), B. Stundžia (č. 7, 24). V transkripci používáme běžný zápis a zároveň co nejjednodušší. Protože litevské přízvuky jsou pouze v dlouhých slabikách, značka cirkumflexu či akutového přízvuku sama ukazuje, že samohláska tvořící základ přízvučné slabiky je dlouhá, zatímco první nebo druhá složka dvojhlásky je polodlouhá. Dlouhé samohlásky se zvlášť označují pouze v těch přízvučných slabikách, které jsou vysloveny se středním (*) přízvukem, a ve všech nepřízvučných slabikách. V dvojhlásce se jak akutem, tak cirkumflexem (ái) označuje střední přízvuk rozložený na obě složky, zatímco gravisem (ie, ai atd.) mimořádně krátká výslovnost hlásky nebo některé její složky, připomínající takzvaný rázný přízvuk. Gravisem a tečkou dole (i.) se označují přízvučné polodlouhé samohlásky bez přízvukové intonace1. Je-li ve slově dva nebo více přízvuků, hlavní častěji- * Nejlepším informátorkám textů Genovefě Misiūnienė (1891.X.25–1984.V.7) a mnoha dalším lotyšským Litevcům na památku. 1 Označovat podle tradice polodélku přízvučných samohlásek značkou středního přízvuku je také nelogické (srov. Garšva 1977, 77–78; k podobnému názoru dospěli již dříve J. Kazlauskas a A. Girdenis). 218 … je poslední přízvuk (srov. gaidžis atd.); vedlejší přízvuk v posttonických hláskách ie, uo (zejména prodloužených a zpívaných) se označuje tečkou nahoře. Když samohláska e před tvrdými souhláskami a samohláska a po měkkých souhláskách foneticky i fonologicky splývají, zapisuje se stejně — znakem a (æ='a), přičemž se označuje měkkost předcházející souhlásky. Nepodstatné, často i samovolně předpokládané fonetické rysy se podrobně nerozebírají (budou probrány v příštím článku). Fonetické rysy textů nejsou sjednoceny. Pauzy mezi větami se označují jednou lomítkovou čarou (/), zatímco mezi syntagmaty čárkou, dvojtečkou apod. Z dostupných textů byly vybrány úryvky důležitější pro jazykovědu a obsahově zajímavější. Nejvíce (asi třetina) magnetofonových nahrávek pochází z Uodegėnů. Čiskodský jazyk rodičů je pouze „citován“ v nepříliš souvislých textech, takže Uodegėnai jsou dnes nejvzdálenějším ostrovem starousedlých litevských obyvatel Lotyšska, jehož velmi svébytné nářečí se až dosud užívalo také jako dorozumívací prostředek (především mezi G. Misiūnienė a její dcerou Elenou; vycházelo se rovněž z dopisů, které autorka napsala autorovi v nářečí; nejsou přízvukovány). Z přibližně 40 zbývajících obyvatel Uodegėnů (kolem roku 1900 zde bylo 47 rodin, tedy více než 200 lidí) jich ještě 10 dokáže mluvit litevsky? Kolem roku 1935 obyvatelé Uodegėnů dostávali litevské noviny a knihy, dokonce se sepisovali zájemci o docházku do litevské školy. Podle nářečí Uodegėnů lze usuzovat, jak se mluvilo přibližně v 10 dalších vesnicích v okolí Krāslavy (srov. Garšva 1984, 88)3, neboť slova, která si vybavila G. Misiūnaitė, poslední obyvatelka vesnice Misiūnai (7 km na jihozápad), kde se již mluvilo bělorusky4, jsou podobná uodegėnským. Jazyk se nejspíš příliš nelišil ani v celé oblasti, která ztratila svůj národní jazyk, mezi Uodegėny a Skrudėlynė5, rozdělené řekou Daugavou: v okolí Naujinia (20 km na východ), Jāunbornė (Neiborno, 8 km na jihozápad) a jinde6. Mezi Litevci na pravém a levém břehu Daugavy existuje nepochybná vazba. Od Jāunbornė se litevské vesnice na pravém břehu řeky vklínily mezi vesnice běloruské, latgalské a starověrecké ruské. Kontakty s levým břehem Daugavy dokládají četné výpůjčky z běloruštiny, které v místním latgalském nářečí nejsou. Staré uodegėnské hřbitovy také nebyly v Borovkoje, nýbrž blíže k Daugavě a oblasti, kde se již mluvilo bělorusky — v Užinkalne (jinak ve Stygėvičiai, za Dzer gališkiai). Obyvatelé Misiūnai a Augustiniškiai chodívali do kostela v Jāunbornė; prababička G. Misiūnienė Bičiul’1, narozená kolem roku 1820 a mluvící litevsky, se do Uodegėnů přivdala rovněž 2 Z nich 4 žijí jinde. 3 J. Endzelīnas (1981, 279) yra nurodęs, kad, be Uodegėnų, lietuviai gyvenę ir Mulkiuose. Vietinių žmonių atminimu, ten daugiau kalbėta latgališkai. 4 Ārklis, člertas, kājas, kaliādas „Vánoce“, mergėita apod. 5 Skrudėlynė leží 20 km na jihozápad. V této obci se přízvučné o ještě také vyslovovalo jako a (Grinaveckienė 1980, 223, pozn. 2). 6 „Také v Ellernojė (naproti Naujiniai — K. G.) kdysi tu a tam žili Litevci. […] Dále jich bylo stále více v okolí Neibori. Lidé ve středních letech říkají, že když vyrůstali, neslyšeli, aby tito lidé mluvili jinak než litevsky. Jako památka jich několik zůstalo až do dnešního dne. Odkud přišli, nikdo neví, ani ti nejstarší si to nepamatují. […] Roku 1864 […] zchudlí lidé, když uslyšeli, že budou muset zaplatit několik desítek [za vykoupení půdy], dostali strach, opustili místa nevolnictví a rozprchli se, kam koho osud zavál.“ — Žvalgas. Isz Žemgalos.—Tėvynės sargas, 1898, Nr. 7, p. 17. 219 z druhé strany Daugavy (v Jāunbornė žili Litevci Bičiuliai žili do roku 1920; tam se vyskytovala příjmení Krauklis, Mikītis, Tārvida atd.). Litevci z okolí Krāslavy mohli být o něco dříve spjati také s Litevci z okolí Breslauje. Soudě podle příjmení z nejbližší vesnice Pliūšai (Pliustai; 7 km severně od Augustiniškiů) Grodź, Kārdel’, Luksza, Pitkun, Ragiel’, Szākel’, Szemel’ a dalších údajů (v roce 1984 si osm starších obyvatel Pliūšů nevzpomnělo, že by někdy mluvili litevsky), se tato vesnice mohla v podstatě poběloruštit již do poloviny 19. století. A. Vidugiris (Гаучас, Видугирис 1983, 48) se domnívá, že ještě na konci 19. století byli tito obyvatelé dvojjazyční nebo smíšení, zatímco B. Makauskas (Makowski 1983, 236) na základě sčítání obyvatel z let 1919 a 1921 a voleb z roku 1939 uvádí, že ještě tehdy žilo až 10% „Litevů“ souvisle až 80 km jihovýchodně od Pliūšů (v obcích Perebrōdy, Miōry a Nikolājevo – tehdy by to byly nejvýchodněji položené litevské ostrovy). V okolí Krāslavy se stejně jako na mnoha jiných místech Lotyšska mohli usadit původní litevští obyvatelé ve 13.–17. století. Podle údajů archeologických vykopávek Historického ústavu Lotyšské SSR z let 1982–1984 žili lidé v Misiūnech již v 10. století, u Augustiniškiů (3 km východně) ve 13. století. Přítomnost Litevců na těchto místech nejméně ve 13. století by mohl dokládat i výpůjční uodegėnský výraz kiāmulas „skořápka“ (pokud nejde o hyperkorekci; Latgalci začali tento výraz ve 13. století vyslovovat jako čaumala, srov. Būga 1961, 97–98, 275–276, 572). Před lety 1519–1753 (Būga 1961, 570–574) mohlo být převzato také slovo šykstas „tesaný“ < šiksts > seiksts. K. Būga (1961, 99–100, 266) se domníval, že v Īžvalte, která leží 5 km severně od Uodegėnů, museli Litevci žít ještě v době, kdy sami Latgalci stále vyslovovali Īzvaldo jako *Užvalda (mnohé místní názvy v okolí svědčí o tom, že zde Litevci žili ještě v nedávné době). Samotný název Uodegėnai je stejně jako názvy vesnic Augustiniškiai a Misiūnai litevský a pochází ze slova (v)uodegà (Latgalci mu říkají (st)aste a místní obyvatelé výraz vedegōs neznají). Litevské jsou i mnohé další místní názvy: Lūkštupelis, louka Lūkštai (lotyšsky Līču pļavas) atd. (viz text č. 11). Dále se používají tyto zkratky: Akn – Aknystà (oficiálně Aknīste, okres Jēkabpils), Cs – Ciskodas (Tiskādi, okres Rēzekne, okolí Sākstagalsu), Dgp – jižní okolí Daugpilsu (Gryvā, Kalkuonē, Mēdinas, Grendzā), Eg – Eglāite (Eglaine, okres Daugpils), Gršv – Gārsvine (Gārsene, okres Jēkabpils), In – Indrica (okres Krāslava, okolí Kalniešiů), Nr – Nēretos (Nereta, okres Stučka), Sbč – Subāčius (Subate, okres Daugpils), Skrn – Skyrōnys (Šķirāni, okres Bauska, okolí Brūnavy), Uk – Ūkrai (Ukri, okres杜bēles), Vdks – Vadakstis (Vadakste, okres Saldtaus). Nejvíce příkladů bylo zaznamenáno v Uodegėnech (Vodiģēni, Odigjāni, okres Krāslava, okolí Borōvky); u nich se žádná zkratka nepoužívá. Lokalizace těchto míst je podrobněji pojednána v předchozím článku (Garšva 1985). 2. SYNTAXTICKÉ ZVLÁŠTNOSTI Je známé tvrzení J. Endzelīnse (1979 510, 515), že syntax lotyštiny se podobá spíše Západu Evropy (němčině), zatímco syntax litevštiny Východu (slovanským jazykům). Většina syntaktických rozdílů litevštiny v Lotyšsku oproti ostatním litevským nářečím nejsou archaismy, nýbrž vznikla vlivem lotyštiny. Přesto mezi litevštinou v obou republikách není žádný výraznější rozkol. Stejně jako v sousedních východoaukštaitských nářečích se v oblasti mezi Ciskodem a Skyrōny užívají konstrukce nejen s lokálem (srov. gyviana mīsu baznīcā Cs), ale i s illativem: aik tvārtan Cs, Aknistōn aštuōni kilometrai Sbč, pēreiti Lātvijan Gršv, dēdi pēčun Akn, vēže Suvainiskin Nr, vāra vidōn Skrn. Illativ jednotného čísla se uží- 220 vá také v panevėžyském nářečí, jen koncová souhláska n nyní většinou odpadla, srov.: aik lauka | laukàn, šal’n „stranou“, li.pk žemė | žemèn apod. Mezi Uodegėny a Eglaitė (vilniuským a přilehlými utenickými nářečími, snad s výjimkou Ciskody a Indricy) se lokál zaměňuje s illativem, tj. místo lokálu se velmi často (zejména v Uodegėnech) užívá illativ, zatímco místo illativu se občas užívá i lokál, např.: a) byly tři chlévy: v jednom kráva, ve druhém kůň, ve třetím ovce; my jsme si kufry dávali za kamna; večer, ráno, brzy ráno jídlo; brambory okopávali na zahradě; ve chlévě nic není, je prázdný; b) sousedé se dívali do očí; chodí do kostela Dgp; můj muž je v krčmě Eg. Náhodně se tyto tvary užívají i na svém místě: len se močí v máčecí nádrži; spadl jsem do té řeky; oštěp letěl do mraku. Podobně se oba lokály vyjadřují stejnými tvary v jihovýchodoaukštaitském nářečí (Zinkevičius 1978, 46, 54), zatímco užívání lokálu místo illativu ve východoaukštaitském nářečí v Lotyšsku se vysvětlovalo nejspíše vlivem lotyštiny (Grinaveckienė 1983, 113—114). V některých uodegėnských výpovědích se illativ užívá také místo akuzativu a instrumentálu, srov.: na podzim bývalo mnoho našich; moje dcera nalévala do džbánu se mnou. Není jasné, zda lze za variantu illativu považovat jednou zaznamenaný tvar ànas darbànù „prací“. Severně od linie Raguva—Ukmergė—Molėtai—Salakas se užívají zkrácené tvary illativu množného čísla, které se foneticky shodují s lokálem (Zinkevičius 1978, 54): knězům Cs, odjíždí na hřbitov Laukesòs Dgp, jeřabiny dozrály Eg, pojedu k nim na návštěvu Sbč, děda dává dřevo do sudů Grsv, odpočineme si v Naratōs Nr, svážou se cesty Skrn. Od původních litevských obyvatel se liší pouze kolonisté v Indrice, kteří často zachovávají úplný illativ množného čísla: dělí na statcích; dveřmi prosvítá. V Uodegėnech se však i illativ množného čísla (srov. nasypu do těch brázd řepu, latg. t.bmùs burakùs) občas užívá ve významu lokálu (někteří, kteří v těch domech žijí). Lokál jednotného čísla se někdy užívá místo akuzativu, předložka per s akuzativem a v množném čísle místo instrumentálu (zejména u číslovek) atd.: v neděli přináší mléko; za pětasedmdesát kopejek na den je třeba zaplatit Cs; v roce dvacet devět shořelo osm stodol; ve čtyřicátém roce odešel Dgp; po třech, po čtyřech (ve třech, ve čtyřech) kládách; bije tři Akn; přichází v půl jedenácté; každý den pláču, protože nemám maminku. Podle latgalského rčení gāja gamurs se v Uodegėnech říká také je třeba jít pást, pást; tři dny doma a čtvrtý den na pastvě. Ve východních nářečích se zřejmě užívají také tři typy tvarů superlativu přídavných jmen, tvořené ze zájmena pats, pati a pozitivu či komparativu zájmenných přídavných jmen, anebo z genitivu množného čísla pozitivu a jeho superlativních tvarů (srov. Grinaveckienė 1983, 115; poslední tvar autor nezaznamenal): va.ve.rūšis „skřivan“ pāts první zpívá Dgp; pāts nejvyšší jsem In; pāts nejstarší z nich. V Uodegėnech se místo obvyklých tvarů genitivu, dativu (méně často) a akuzativu jednotného čísla zájmen aš, tų a savęs užívá instrumentál: tvým otcem a maminkou se živíme, děti se mnou živit nebudou; ona, chudinka, tě měla ráda; teď jsou se mnou 221 pak tak „zůstali“; povídali si se mnou u nás doma; oni u mě bývají přes léto; nikdo není sám. Neutrum adjektiv, neosobní slovesa a nominativ plurálu participií (poslední rys byl zaznamenán také v Subačiu) se nahrazují nominativem singuláru maskulina adjektiv nebo participií, případně příslovcem: man sùltas kãjam; tau báisas, ka ãšai tavì nesumãstūm; nigùras bù.va parietkas pa Mikalòju, sunkẽi bù.va; nekadù ne pamisìtas, kad reiks skirties šiemiet nuo meiluosies mamūtės; bùtu paldìdavi ir vis pabaigtas buvìs; mažà palì.kis takių žmã.nių, kas kalbāt pa lietù.viškei; pàrdaviem kadù nupjàvis; varpai yr zvànjis Sbc. V Uodegėnech se ještě někdy vyslovují i adjektiva v neutru (Juzupėliui bù.va sunkù), jejich nahrazování je tedy novým jevem, který vznikl pod vlivem lotyštiny (srov. bùva t ùmsas, lot. t ùmss). V okolí Daugavpilsu se maskulinními tvary vyjadřuje femininum pouze u lidí, kteří svůj dialekt pozapomněli (srov. Grinaveckienė 1983, 112). Po slovesech pohybu užívají někteří východní Aukštaitové nejen ilativ, ale i supinum: eĩsu nãma gù.ltu (1. d.) Cs; nèja pù.pu pjãutu; brãlis nùvažava padabàtu; neidàva nė vakariùotu Nr. Funkce supina jsou stejné jako funkce infinitivu; oba tvary lze za stejným účelem užívat také po infinitivu: kas tau nàr aĩt darýtu | raĩkia aĩt slùžbìt. V Uodegėnech se vedle zvratné koncovky supina -ūs užívá uos: aĩs mazgãtūs | mazgãtuos, važbniètuos (infinitiv má koncovku -ties, adjektiva - ūs | uos, srov. nier kū bijãties; bãltūs | bãltuos). Vedle supina se může objevit genitiv substantiva. V litevštině se supinum zachovalo u Kupiškėňanů, Anykščianů a velmi malé části sousedních Utenačanů (v okolí Vyžuon, Alanty a Uteny) a Panevėžyčanů (v okolí Vabalninku) (srov. Zinkevičius 1966, 390; 1978, 70, 72). V ostatních dialektech supinum zaniklo. Ve vilniuském dialektu se užívá jen na litevských ostrovech v Latgale – v Ciskodě (zřídka, zaznamenáno v lidové písni) a v Uodegėnech. Jde spíše o archaický jev než o výpůjčku, ačkoli supinum mají i Latgalci (srov. es išù ãstu „půjdu se najíst“, aizbrauce laulòtùs „(oni) odjeli uzavřít sňatek“, Скринда 1908, 48; Endzelīns 1982, 587). Koncovka zvratných tvarů -uos se neshoduje s latgalským -ūs; místo ní užívají Latgalci v okolí Krāslavy koncovku -ys. Supinum se živě užívá také u dochovaných severních Kupiškėňanů v okolí Neret. Kaip ir kitose rytų aukštaičių vietose, apie Kalkuonę (Grinaveckienė 1983, 119), Ciskodą su veiksmažodžiu reikia ir bendratimi eina vardininkas, plg.: raĩkia dárbas darýt, nier kam kalbiàt Cs. Uodegėnuose gal dėl slavų k. įtakos pasitaikė vienaskaitos vardininkas ir po veiksmažodžio rãsti: kad galè.tumet rast žmògus (bet negal rasti žmogaus, rasti gerus žmò.nius). Dar plg. nãmie niẽr kas pàlie k Uk. Matyt, dėl slavų kalbų įtakos vardininkas kartais pradėtas vartoti ir vietoj papildinio galininko, kreipinio šauksmininko: ẽš tau dùosu pirãgelis Cs; nà tau kãulinis, duok man’ gialužbì.ni; kiškìalis niàbagiàlis, alk miežãliu pjãutu (1. d.). Všechna pohraniční nářečí pod vlivem lotyštiny užívají místo konstrukce s nominativem a slovesem turėti rozšířeně dativ se slovesem būti (sloveso může být i vynecháno): brãliam žmãna lietùvia bù.va Cs; man trīs brãlei bù.va; jam bù.va bralis žàntas; par mum bù.va viėnui brãliui trīs sūnai; visìem pa viėnai paduskytei yr atsisiėstu; vaikialbėnu kiek man daugìli; mùm ta.kiū krùmu nìdbu.va. Akn; Naratõs jam bù.va centras Nr 222 atd. Jak je vidět, sloveso būti se často odsouvá na konec věty (srov. běloruské tãta naš litò.vec bul z okolí Krāslavy). Pořadí slov se mění, aby se některé slovo zdůraznilo, srov.: a kų anys man padarỹs šiànai; ánas padùoda tièvui àdatu turìet; jaù man senẽi reikẽi numìrt. Z Aknyštõs je zaznamenán výrok až do. ár tiakaũ jòjì.s „mně také ještě připadlo jet na koni“. Pádové konstrukce se v nářečích často nahrazují předložkovými (srov.: ànas dãlbe àvižas diel’ arklìų „koním“, àppili su káršu ùndiniu), i když se vyskytuje i opak (tam kù.migu vi.su žẽmi atõjome Nr). Zachovaly se úplnější předložky (nuõg, tẽrpu), ale mnoho jejich významů (ant, nuõ atd.) a dokonce i samotných předložek (až, da, piẽ starp) je přejato. Předložky vyžadují genitiv singuláru (dèl, na, nuo), dativ (da, prie), akuzativ (ant, par), genitiv a akuzativ (ažù), dativ a instrumentál (lig), genitiv plurálu (dėl, nuo), akuzativ (ažù), instrumentál (da), akuzativ a instrumentál (par) atd. Níže uvádíme příklady zaznamenaných předložkových konstrukcí. Jejich rozšíření je velmi nerovnoměrné. aĩž, srov. lotyšské aiz „za“: daržìne bu.va aĩž kẽlia-; ištraukìe manìm aĩž pašmakrià- V Uodegėnech a Ciskodě se aĩž (aiz) užívá jako předložka i předpona. ańt „do, k“: ãina un Eglãiti, Ìukštu Sbč; unt malūno nuvežė Skrn; vẽde un sãva seserìm. Předložka ant ve významu „do“ je nejrozšířenější mezi Subačiem a Skyrõny, srov. také její fonetickou variantu na užívanou v Uodegėnech a Ciskodě. aplìnk „kolem, asi“: miãtu aplìnk šãšiazdašimt adgãl Dgp. ažù (až) „za, instrumentál“ atd.: uz ažeriòka, ažu Skirščìnia. Dgp (srov. také užu Skardùpja. Akn; první u je zde možná přizpůsobeno spisovnému jazyku); išėjau až vỹra Eg; ažu Subãčiaus Letuvà Sbč; jam reikia vaikščiot ažu vĩlku Sbč; tas dẽdia. pà.jemia. ji ažu sūnu Akn; baigia ištautėt, palìeka ažù latvius Akn; išmõkia až(ù) mùrnika Nr. da „do, až, k, u“: a) brãlis vienas nãja da tartãkui, da Rỹgai; nesidabãja da tièvui su mãmu; nãina da pìrtei, da namais; b) nitãli da Įžvaltui nuo Vùodigienù; kìatūri kilometrài da bažnỹčiai; c) pàjimie jū da savìm, do sūnui, duktìe ãteina da manìm; aik da vaikais; d) ãteina da lungẽliui. Tato předložka (a odpovídající předpona) je v nářečí Uodegėnů velmi rozšířená. Byla převzata ze slovanských jazyků prostřednictvím místního latgalského nářečí, srov.: kačia, navar da gõldam „kočko, nesmí se ke stolu“, da mežam „do lesa“ apod. (srov. také Endzelīns 1982, 602—603). dėl: ànas dãlbe àvižas diel’ arklìų | àtdviem kàrvei; àtvidie viãrtini barãnku diel’ kùčias; dèl siẽkla.s, siẽklai Eg; kù.lis dèl dũnkčių dìngima Akn; pusìktàrs dèl kàrvės Uk. Na týchž místech se k vyjádření účelu vedle konstrukce dėl + genitiv užívá také dativ (+ infinitiv). iñ „do, k, lokál“: neatãja in dárba; atãik in mùm | mùms Cs; in tã šniūra septynỹl kazìãnai; im pẽnsijas. Předložka je v Uodegėnech a Ciskodě zaznamenána jako náhrada za ant (ànt a ẽ si východní Litevci v mnoha oblastech pletou, srov. Zinkevičius 1978, 55). Konstrukce in mùms (místo in mùm) je pravděpodobně novější a vznikla pod vlivem lotyštiny. 223 lig: lig Daũgavai bū.va Lietuvà Dgp; lik Nėretai Akn.; lig kàr „karų“ Skrn. Ve Skyrónyse, stejně jako v oblasti panevėžiškých nářečí v Litvě, se lig užívá nikoli s jednotným dativem, nýbrž s instrumentálem (a genitivem). nė „na, do, přes (za), dativ, lokál“, viz ant, in: a) atsisėdīs nu kiálma; aš kaip sėdėjau na tą zla·stana; būpt nu žàmies; sėdėit nu lùnga; b) tu válgyk, nesidabák nu manų, kad aš láju; dabàr nu (im.) pėnsijas nèja; žūriu nu bliùda; c) a kiek gi nu diena·s reiks makiėt? Cs; d) diediena sàka· nu manų; e) galėjau iškiàpt visadù nu vieta·s; kai mu sala·s givènam; tu nu laũka· niagùlasi; vynu no vaĩnų nùmusie. Foneticky může na (nu) splývat s předložkou nuo. Z hlediska významu je v Uodegėnech a Ciskode na hlavní variantou ant a in, která, zdá se, nebyla zaznamenána nikde jinde. Tato předložka je nejspíše foneticky převzata ze slovanského na, a nevznikla záměnou pořadí hlásek un (t) (u a n). U Latgalců taková výpůjčka není rozšířená, srov.: pùlbes nu aruoda· nispràksta – pele uz aruoda nespràkst. nuõ „od, z“: a) ānas na· izdaũguvas bū.va·; rùnkəs sopa nu dárba Cs; atvażāva atsipūst na dárba; skirties no ma·mutė·s (= s maminkou); b) niuo Lietuvàs bū.va atvażāvis Cs; žmānu atvāvede nu Lietuvàs Cs; na medzia· sutaisytas; dunkščýs bū.va na šaudų; na tās mamās atėmie. Význam „z“ byl převzat z lotyštiny; vyskytuje se i na litevském pohraničí (Endzelins 1982, 604—606). S tímto významem (Latgalci vyslovují nu) souvisejí také tyto konstrukce z Uodegėnů: linùs iškùlsta nu spalìu „ze lnu vymlátí pazdeří“; šaũdus išblāgża nuo tų varpýtiu „ze slámy vytřásá ty klásky“ (v nářečí se genitiv zaměňuje s akuzativem a nuo „z“ se přesouvá ke genitivu). nuõg: atsitraũki nug manų (l. d.) Cs. V řeči starých lidí se nuõg vyskytuje také na druhém konci východoaukštaitské oblasti — například v okolí Linkuvy. par „přes, u, při, z, za, instrumentál, lokál“: a) par mūsų laũku gialu-žinkelis ėja Eg; aš jai su pliòtku par riėtais; b) yr šakė par mùni Cs; auga par manim; kų aš dirbau par tiėvu, par matti, tų aš ažmiršau Cs; bū.va dvi šàsaris par jaunèsniji brāli In; aš tinai kálau par juos In (ir Gršv); par jům niaštrỳna dèlgies?; takiū balių par mùm nèr (a) Sbč (ir Cs, Dgp); jau Litvà par mùm isibeiks; par „od“ Šy deri niatòli Eg; c) sùklumpam par stãlu, par durim, par pušýtiem; par kapaìs šaũkias Altkirka; d) par vidu saũšus; e) anà gi jamiėšnie par manim; dekavājam par klapataìs; kalbam pãterus par tais bernia·keliais; f) ānas būva par kàtu, par dōktoru; par liùno šaũke Skrn; par kaimynam šaũkia Cs; g) āi, visakā bū.va· par gyvì; par viduri lyknie; āina alnis pirmdsei, mažasei par vi.duri Akn (par vidurį „uprostřed“ se říká také v okolí Žeimelise, srov. Šlavas 1972, 430). Význam „u“ byl zaznamenán nejen u par, ale i u pas od téhož informátora z okolí Daugavpilsu (Gryva, Kal(k)uonė, Medinė, Grendza, Subačius, Aknyšta (a okolí Daugėliškisu). Takové užití může být spíše autentické, než že by pocházelo z obecného jazyka, který používal zapisovatel. Význam „u“ u „par“ se může vyskytovat až do Neretů. Po předložce par (u) mohou mít zájmena jiný pád než ostatní jména. V jednotném čísle se po par v Uodegėnech užívá nikoli akuzativ (jako u všech ostatních), nýbrž instrumentál (jako v lotyštině, srov. Kabelka 1975, 136, 208): par kùom kàltava·s, par tùom pinigai; par jùom pameta manim „u něj mě nechává“; par kuorùom 224 atras. V množném čísle se po par (u) nejčastěji užívá instrumentál (Čiskodas, Uodegėnai, Gryva, Subačius, Aknyšta; Skyrónys, Ūkrai), v izolovaných lokalitách (Indričá, Grendžà, Garšvinė) se však vyskytuje i akuzativ. Konstrukce typu kas par (přes) + nominativ (akuzativ) (srov. a kas čia par arkliūku Dgp, pažurbėt, kas par märkyam) jsou v litevštině a lotyštině zřejmě převzaty z polštiny (srov. co za) nebo němčiny (srov. was für, Endzelīns 1982, 610). V Uodegėnech spojení par kū (v Kal̇kuonė — ažu kū) znamená „proč“: par kū tiek mažà valgė?; ažu kū niàsuka? Uodegėnské par tū (v Čiskode — par tuo) znamená „proto“: mòn to mažà reikie ait ganuos, par tū ka aš mažà buvai. paskui „po“: a tėvas nežinau kiek miatu gyviana paskui mamàs. pō: vadžija pa didzidiju keliu „velkou cestou“. V Uodegėnech a Čiskode se říká také pa latviski (-u) apod. priē „u, o, u“: a) āugau prie tėvų; prie pačiai Èglainiai gyviana Eg; krì.ta žemė prie bālai Sbč; nelāide pìrkt žemės prie rubežiu Akn; prie kìalmais āuga Dgp; b) apsivälga šilta miėsà prie rùdiniai „kolem podzimu, na podzim“; prie vakarui „kolem večera, večer“ kiekies temperatura; c) prie mum(s) jau buva˙ daug kartu lietus. Mezi Indričou a Aknyštou se po předložce prie užívá jednotný dativ, ve Vadakstysu (v žemaitské oblasti) genitiv (prie Žagarės), přinejmenším v okolí Grenždy a Subačia množný instrumentál, ve Vadakstysu genitiv (prie pōnu). V Uodegėnech a zejména v okolí Čiskodu se místo prie užívá také lotyšské pie: prō: na břehu u mlýnů „lidé“; pria. komínem vyletí do vzduchu. tērpū: terpu mum kalbėt, sūnus labai augštai savim niàša. Užívá se mezi Čiskodem a Subačiem s jednotným genitivem (v Uodegėnech také s dativem); terpà savẏ Cs (Būga 1911), tià.rpu sà.vi v Daugpili může být genitiv s vypuštěným s (srov. sà.vis — Uodegėnai, sāvis — Medinas). Podle lotyštiny se ve Skyrónys říká sāva starp’, v Subačiu — stōrpa. V Čiskode a Uodegėnech se příslovce přirovnávacích konstrukcí kaip foneticky shoduje s kai: āina (būsi) kai pardūota Cs; àki·s kai guzikai; kai su bìazdalu smirdieja; tāks kai vilkas bū.va tas šuvd; vàlgi·k smėl.nai, kai namuos; dar plg. aš dirbau kai (= sl. kak) virtuvies mergička Vdks. Občas se toto kai vyslovuje ka˙ (srov. lot. kā „jak“): tākie ka˙ šarmù.kžnė lāpai. Užívá se spojka kōlaik: šāk šāk jāuna mērge, kālaik vāiniukuota Cs; i da grāba darbīsime, kālaik numirsīme; dále srov. kōlai (= kōlei) triōbas sukēlam Gršv. Stejně jako v lotyštině se podřadicí spojka kàs užívá také ve významu „který“ (někdy tutéž funkci plní i kur); nier takių žmānių, kas pa lietuviškai pakalbėtu; padeda ma·mytei, kas sirgsta; sūnus, kas padeda lietuviam, kas išaugam su namini kalbu; tas vilkas, kas e·riukūs pjāuna; tie kidturi būva takie, kas (kur) kalbiā·ja. pa lietu.višku Cs (ir plg. kur žālbi pjāuna, tas pjautbvas; stalāi bū.va, kur āude). V týchže Uodegėnech je známá i spojka „který, která“: kurā·s supvivielb [būl'ba·s], aran. V textech se vyskytují souřadicí věty se vzájemně souvisejícími spojkami, častější jsou však podřadicí věty tohoto typu, srov.: a) kāks gi tu žmā·gūs, kāks gi tu gi·vinta.jis?; kas āina da bažnyčiai, kas namuos palīnka; man jau tēip i tēip gerēi; b) kad velīka.s pasisupsi, ti žodai niakūys Dgp; vaikai kadū nepenie·s, kų 225 aš tadù darýsu; kadu jum bus gerei, tadu atvažiuosit; aš kai jaunà buvaũ, tai stiprà buvaũ Dgp; kai sù.veria nýtys, tai diãda skėtan; kaip pradeda taip tekėt [pienas], tai kri.žiškai pamėlži Akn; kaip ýr, taip ir gyvìana.m (... giaŕai); kũ tu padarýsi, kaip ýr, taip ýr; kũ tu ti suprãsi, kas ýr, tũ i vàlgai; kũ pavàlgiau, tas giaŕai; kiek galėjau, tiek pririnkau; kiek rōzu apsv.veda, tiek isì.skira Gršv; kur mūsų nėra, ti gerai; a kurą sėklai, tũ sėklai. Používají se spojky kãd… tai, kadà… tadà, kaĩ… tai, kaĩp… tai, kaĩp… taĩp, kàs… tã, ką… tas, kiẽk… tiek, kuŕ… teň, kuriã… tã atd. Určitým ekvivalentem spojení kaĩ… taĩ by mohlo být kaĩ… taigi (taigi větu vyčleňuje, zesiluje, zdůrazňuje): kaĩ jaunì būva.m, taigi kaimýndai suveidava. Akn. V různých typech vět lze zesilovací a korelativní slova nei, tai, ten, tiek aj. vynechávat častěji než ve spisovném jazyce (srov. Lietuvių kalbos gramatika 1976, 842), aniž by se porušil smysl věty: pridėt ni atimt nianó-riu Dgp; jau siánas, kam gi tu giúras; viẽkas gyvint, ne maĩšas siūt Sbc; jau senóu gývie, niadiok diẽve bū.va.; kur aũga apiniaĩ, atãžilas eina Dgp; grėbia su abiẽm rùnka.m, kiẽk pasigrėps. 3. TEXTY Cìskodas 1. Moje máma, moje babička neuměla litevsky / vůbec nemluvila / otec i dědeček z otcovy strany mluvili litevsky / všichni hospodáři mluvili litevsky už dávno / a ti lidé, kteří se to nenaučili, nemohli mluvit litevsky, ti už mluvili lotyšsky / dobře si vzpomínám, bratr mého otce, Jurgis, ten už neuměl litevsky / můj otec byl o třináct let mladší než on / ti staří lidé zemřeli, není s kým mluvit / až zemřu, neuslyšíš ani jedno slovo, nic už neřeknu / kdo umí, ten umí dobře mluvit, a kdo neumí, co by povídal / za tři neděle jsem se naučil mluvit lotyšsky, když jsem byl jediný Litevec / bylo mi padesát sedm let, když jsem byl v armádě, šest let a dva měsíce / s bohatými jsem mohl mluvit, ale s chudými ani slůvko / můj otec i dědeček už lotyšsky říkali Otčenáš / k nám přijeli dva litevští kněží, Tumasùnas a Ur’belis / jeden měl čtyřicet pět let a druhý sedmnáct / přijel od Vilniusu profesor [P. Būtėnas] ke knězi Ur’belisovi. / Nu, a ten má dokumenty, že to bylo tak a tak / tam prý byla vesnice, kdysi bylo napsáno, že tam bylo přistěhováno devět hospodářů / pán byl Gudas, ale jeho žena byla Litevka. / Nu, ona přivedla těch devět hospodářů / nu, přijeli, ach, víš, a tak mluvili, že to bylo před dvěma sty padesáti lety, když oni / a nu, kdo uměl mluvit litevsky, rozumí / nu, s knězem také jezdil / kněz měl zapřaženého koně a jezdil / aha / nu, kdo umí mluvit litevsky? A říkalo se, že děti se žení, že litevské svatby / brali si litevské ženy, ne lotyšské / tehdy všichni Litevci vymřou / přijel v roce devatenáct set dvacet šest / ke mně také přišel / * Namísto očekávaného akutu se zapisuje cirkumflex, když je samohláska vyslovována slabě a výrazně prodlužována. Tento jev, stejně jako neoakut vzniklý posunem přízvuku (zde nerozlišovaný od neocirkumflexu), je třeba ještě prozkoumat. 226 Kněz ví, kdo už umí mluvit litevsky / byl všude, ve Slobodě, v Kolna Slobodě, v Lėjas Slobodě, tam / i v Kùkuc’uos byl, všude / všude, kde ví, kdo umí mluvit litevsky / v Buòdž’uos a Kúr’tin’uos se nemluvilo / ani v Pìl’vel’as / ti už tehdy nemluvili / už před padesáti lety nikdo nemluvil litevsky / Girnakali, Kėjdà.nė, Lėjas Sloboda, Kolna Sloboda, Sloboda / nu, tady mluvili jen oni / v Kùkuc’uos zase mluvili tři lidé / Bazulis, Trèč’ukas a Čèpulis / v Girnakali bylo osm hospodářů, všichni mluvili litevsky / všech osm / ve Slobodě jich bylo šest, čtyři mluvili / a v Kolna Slobodě bylo třicet pět hospodářů, jen osm mluvilo, osm: Zvi.drin’s, Bòngari.s’ Áugusts, Bòngaris’ Antùonas mluvili, to už jsou tři, Trèč’ukas mluvil, Čèpulis’, Bi.kšta mluvil / v Pìl’vel’uos mluvili Škìrmantes Ignas a Škìrmantas Jàzupas / ach, Maràzas Jànis mluvil / a v Kúr’ti byly tři Čèpul’ai, Roč’ka, Àugustāns / Àugustāns mluvil dobře, ó, ten byl Litevec / Práñcis Jù.z’a, Áugusts, byli dva bratři, mluvili dobře / a v Unšk’áu Šòuk’as Jaskūnai, ale teď Kukuči / když v Girnakali už nejsou, tak ani Jaskūnai nejsou, od dvacátých let / Švied’ėli — teď Zvi.drin’i / dříve se jim říkalo Viẽngali, teď Grù.zdeli, to jsou Rusové / Nòvikas Jazùpas (Nòviks Jāzeps), nar. 1896. v Girnakalių (34b) obci (dnes Dzērkali). Příjmení prarodičů Novika a Kovalevského bylo Bérkus (-as). Všichni informátoři z okolí Ciškodu, když jim dojdou litevská slova, přidávají slova lotyšská. 2. Jděte rychleji, kráva uteče, někde se zatoulá / je třeba ji odvést / a kolik tedy bude stát za den? Je třeba zaplatit padesát kopějek za den / a co mi dáš navíc? Vírala, i kósas, i gulbinù / a co jsem dělal pro tebe, pro mámu, na to jsem už zapomněl / a nevím, co jsem tam dělal, no tak / co je třeba, to se dělá / co máma řekne, to děláme / máma nás učila, tak to také děláme, a až se dostaneme i do hrobu, počkejme, až zemřeme / a nebude třeba nic. / Muž si hodně povídá. Uměl sekat / muž to chápal, ale mluvit neuměl / proto, že tady nerozumíš / nikdo nemluví / máma také tak mluvila / neslyšela ani jedno slovo / ale můj bratr se dokázal domluvit / jaký ty Litevče, neumíš ani promluvit / bolí hlava / ruce bolí od práce / půjdeme mlátit / těma rukama mlátíme / půjdeme tancovat polku / děvče, jak je to s tebou. Lžíce? Bòndarė Leukàdija, Jānio (1889 – 1981). 3. tiše jede, bubnuje, přes konec okna / okno se otevírá, bublina se koulí (hádanka) zapřahám šedého koně, bílého koně, ráno, večer / jel jsem, jel jsem přes háj, po zelené louce / potkal jsem panenky, veliké zástupy / všechny mladé, všechny krásné, všechny ozdobené / má milá panenka, jako by byla prodaná / nese syna na rukou, jako kulatý květ / šarkiena varniéna, dej svého vlka? / dva zemřou, dva se vdají, dva ženichové jdou / pět tvarů tvaruje, šest stodol mlátí / * Každý verš této písně se opakoval dvakrát. 227 Zhroutila jsem se, zeslábla jsem, přes dvě pole jsem jela / přes dvě pole jsem jela, dva kubíky jsem zamkla / včera, včera, včerejší večer nebyl děsivý / vydala jsem se o půlnoci, už děvče pod keř / krásné mladé děvče, odstup ode mě. / Jaká je to křivda, neobracej se proti mně. / Regina Vilūma-Riks, nar. 1903 v Žemojōje Slabadoje. 4. Pila jsem, pila jsem, napila jsem se, půjdu domů spát, mladá žena, malí děti, aby se ke mně žádný jiný nepřitulil / zajíc běžel po cestě, bubnoval na svůj buben, děvčata, běžte se podívat, zajíčkovi pusťte bačkory / začni, začni, mladá dívko, až půjdeš k mlýnku, vezmu ti věneček, budeš jako nevěsta / půjdu, půjdu do Litvy, nebudu tam žít za draho, v Litvě je černý chléb, dávají hodně masa / Kovalēvskis Jazūpas (1903–1983), gyv. Girnakaliuose. Indriča 5. Sama jsem se narodila / v devadesátém roce jsem se narodila / v Baltgūdze, nedaleko odtud. Dvůr tu byl. V Indriči se rodili chlapci. / Do řady se řadili. / My, samotní první Litevci, jsme se objevili v Indriči. / Když koupili, v Indriči jich bylo devět a v Bindaru dvanáct, dvacet jedna hospodářů tu bylo. / Země tu bylo dost, v Bindaru byl jeden velký, dlouhý dům, v něm mohly bydlet tři rodiny. / A potom se usadili. Každý měl své / hospodářství, každý měl své / dvory a zahrady si rozdělili, pak si každý postavil své / za Krāslavou, možná víte, že? Tam ještě žili nějací Litevci, moji kmotřenci. / Teď tu byli. Přistěhovali se / Litevci, byli tu. / Sousedů tu bylo tři sta, možná. / Novikai, Uodegėnai / ti, jak se to… nevím, přišli z Litvy, usadili se, když kupovali půdu. Tady v Indriči žili. / Ale oni se změnili, zlotyštili, latgalizovali. / Byli to balulští varhaníci, v kostele, v Krāslavě. / Ti byli od mé matky, kteří už zemřeli. / Moje matka byla starší, ti dva / autobusem jezdili do Daugavpilsu / po této cestě se muselo jet / do Krāslavy možná dvanáct kilometrů / a tam bude asi osm kilometrů / není to tak daleko / Valinskas Liūdas (1887–1981), g. Magūnų k. (3 km į š. nuo Rimšės) ir 1889 m. tėvų atsivežtas į Indričą. Uodegėnai 6. Tady vyrostlo mnoho dětí, když sem už začali přicházet Litevci. / Staří, staří, velmi staří dědeček / a maminka, a babičky, a dědečkové — všichni tu byli Litevci. / Jak mi Bůh dopřál tak dlouho žít / už jsem si dala druhé zuby, jedny jsem odložila, druhé už brzy odložím / tolik jsem toho zažila a viděla / tady, kde dnes žijeme, býval ostrov / když vyjdeš na konec ulice, trochu vystoupíš na kopeček, tam je hřbitov náš a domečky stály / když jsem byla mladá, bylo tu všechno možné! 228 Uměla jsem zpívat krásně / ale teď už nemohu zpívat / když jsme šli domů z práce, také v kostele, dědeček mě nutil zpívat / nás je tu tolik, pět nebo šest, a zpíváme / můj dědeček říkával: no, podívej se: jaký mám hlas, jako ty, kdybys zpívala ve dne i v noci / když jsem byla mladá, tehdy jsem byla ještě dítě / ona říkala: pojďme si zazpívat / za řekou je takový les / nutila nás zpívat, když jsme přicházeli po cestě / a tamhle je ten les, tam ten ostrov / no a přicházíme k potoku a zpíváme / z potoka vycházely babičky i děti, které už nechodily do kostela / seděly na cestě a poslouchaly, jak zpíváme / a jedna byla taková, že se nemohla ani pohnout / no, musely ji tam nosit / co jí nohy udělaly, měla nohy jako hadry. / A potom se rozloučily. / S kobylami takhle skřípaly / ta si sedla na kopeček a tkala / my jsme zpívaly píseň, pro nevěstu jsme zpívaly u stolu / písně, ona si sedla a tkala / říkala: „Jak krásně zpíváte!“ Jak jsem poslouchala a tkala, proč jsem taková zůstala / mladý člověk, taková jsem zůstala / nač je třeba chodit na pohřeb, taková jsem zůstala / Měla jsem tři bratry, já čtvrtá, děvče / když jsem se vdala, bylo dobře / byly děti, bylo jich hodně: které objímat, které pohladit / moje rodina byla veliká: své děti tři, a jejich máma, a jejich dva dědečkové — ach, kolik nás jen bylo / já jsem je oblékala i myla / a bylo dvanáct hektarů půdy / a srpem se muselo žnout žito / teď se nechodí se srpem, ale se strojem, tehdy se ale chodilo se srpečkem, víš, takovým zahnutým / strniště jsme sekali, oves jsme sekali, oves smíchaný s žitem jsme sekali, tehdy se dobře sekalo srpem / do zahrádek se nasadila zelenina, tráva ji přerostla, v neděli jsme ji nepleli / přijdeš, okopáš jednu pro jednu, druhou pro druhou, třetí, všechny okopáš / ony ji přerostly, zdivočely, polehly / potom ještě zeleninové zahrádky / ječmen posečeš, rozprostřeš ho, dáš něco doprostřed, aby se nerozsypal, zmenší se / a co jste tam vymlátili? / vůbec nic jsme nevymlátili / chleba bylo kdysi málo / dětem bylo chleba líto / otec přinesl chleba a dal synovi bochníček, aby ho nikdo nesnědl / otec přichází v poledne: kdo okusoval chleba? Ty děti ho nechtějí jíst a neukrojí si chleba / ona tam seděla a volala: kdo okusoval chleba? / srdce by mi puklo, kdybych nedala dítěti chleba / Juzupālis šel s holí: do školy, bochníky jsme nesli, drželi je dvěma prsty / „Mami, nedávej mu tolik chleba, on se o něj rozdělí s dětmi.“ / Děti spaly v zahradě / bylo jaro, přinesla jsem loni hrách ze sýpky / sbírala, sbírala, až nakonec usnula / potom přišly ty staré, snažily se s ní promluvit / mluvily a mluvily, ona vůbec neodpovídala / to je vše / potom ji vzaly a uložily; tři dny sténala, nejedla, nepila / nakonec se probrala až po jedenácti měsících / bylo třeba ji krmit lžičkou / 7. Bylo by lepší, kdyby byly takové mladé, takové, aby byly, aby mohly umřít, ulehnout a usnout, a všechno by jim bylo / a ona musí ležet, musí sténat, už se nemůže zvednout / ovečky, tamhle za námi, vyrostly na zahrádce, je jich mnoho. / Natrhám je, umyju, svážu, zabalím do plachty nebo do sáčku a potom je připravím, nasypu cukr a na zimu to stačí. / Vymlátím kmín a dám ho do stodolních prostor. / Když slepice jsou takové, je to špatné, ony tam pobíhají a všechno zkazí. / A když nejsou slepice, vyrostou takové dobré, tehdy je vytáhnu, vytáhnu, pověsím, usuší se, pak vymlátím, vyčistím, nasypu a vydestiluji. / Hle, jak zkřehly, kameny mlýnské… 229 Brambory uvaříš, horkou vodou je propláchneš, pak přidáš tvaroh, cibuli, pepř, kopr, zamícháš a osolíš. Brambory už jsou uvařené, přidáš k nim tvaroh, tři cibule a pak je rozmačkáš. Nasypeš je do mísy / jsou velmi chutné se smetanou, když je osolíš; a když se uvaří maso, také ho tam dáš / a brambory se smetanou přidáš, je to velmi dobré, mně to chutná víc, když je to s kapustou / 8. Co tam kvete? To přece ne. Bobule / jen květy brambor / a tyhle jsou bílé / ty tam. Ty jiné, tam jsou nějaké modré / a světlonožky, světlonožky, teď kvetou / žluté jsou / nejsou bílé / a tady jsou bílé, ano, žluté / žlutých není, jen bělavé / a ty vysoké, tak ty bílé rostou / na loukách blatouchy, a v křoví je hodně žlutých, jako ty / už jsem dávno byla v křoví, zapomněla jsem / a co je to tam za kvítky / a co je to za bodláky? / a něco jako kluzák vpředu, žluté nosy / a ocas, aj aj aj / a jejda, ten ježek / u nás býval na zahradě takový / ten si schovával čumáček, nenajdeš ho / ó, ostré bodliny / a ty maso jíš, ježek / a kolik jich tam je, není, ona je dobrá, říká se / 9. Strako, vráno, kolik máš dětí? Dvě umřely, dvě se narodily, páté jde do stodoly / koťátko, ubožátko, běž sít ječmen / ó, nigėl’u, ó, nigėl’u / koťátko, ubožátko, běž pro trochu piva / ó, můžu, ó, můžu, ó, ó, ó / zajíc se žene po brázdě, kohout bije na buben, slepice fouká do dudy, přišpendlím kůzlátko. / Jeden stařeček loupe oříšek / loupe, loupe ten oříšek, ještě ho napůl oloupal, a z oříšku vyběhne / vyběhne, vběhne kamsi do nory / včeličky, snad. / Vletí do té nory a sedí tam / napůl oloupaný, napůl neoloupaný / přiletí včelička f trůp trůp trůp trůp, kdo je v mé noře? A ten oříšek říká: „Já jsem oříšek, ubožáček, napůl oloupaný, napůl neoloupaný / mám oči jako sklíčka, růžky jako jehly, když se rozběhnu, probodnu tě / Včeličky se ho bojí a utečou / včelička jde, jde, jde, potká vlka, nevím, kde se s ním potkala […] vlk se rozběhl za včeličkou, a zajíc jde, jde, všichni tři / jdou, trůp trůp trůp trůp, kdo je v noře včeliček? Ona zase říká: Já jsem oříšek, ubožáček, napůl oloupaný, napůl neoloupaný, když se rozběhnu, probodnu / oni se ho bojí, když se rozběhne a probodne / zase jdou po cestě / jde, jde, kde se potkají / ten přichází, a nic z toho není / oříšek napůl oloupaný, napůl neoloupaný, a žije v té noře / kdysi dávno jsem uměla celé do konce / děti byly malé, co jsem jim vyprávěla, co slyšely, co neslyšely / 230 Mišiūnienė-Ungurytė Genovėfa (1891–1984), negramotná, uměla litevsky, latgalsky a rusky. 10. Když jsem se vdávala [za muže], bylo mi dvanáct let. / Jaký to byl věk, když člověku bylo dvanáct! Když nastane dvacet pět let, je to teprve pořádný věk / dvanáct let – vítr nad hlavou / dveře vržou a všude je hluk / ještě neumíš pracovat / dříve bylo třeba hlídat koně, a teď dokončuješ školu, všechny práce / a tehdy bylo třeba sedět doma, pracovat / už dávno jsme nežili, dej bože / rukavice roztrhané, ruce roztrhané / prsty na nohách odřené, zraněné / když jsme šli sekat žito, jaké byly prsty / ani jedny rukavice nebyly, které by byly neporušené, všechny byly roztrhané / a jak se ti teď žije / teď se žije dobře / aby mladí takhle žili / oni o práci vůbec nic nevědí / žijí v pohodlí / když jsme sem přišli, byly tu dva koně, čtyři krávy, tři ovce / do tohohle domu jsme se nestěhovali / měla jsem ráda pěstovat květiny / když jsem byla mladá, měla jsem celý dvůr plný květin, nebylo kam vkročit / už jsem stará, a přece je pěstuju / s velkými listy jsem je přesadila, ty malé jsem už zasadila / až umřu, všechno zvadne / už tě nebaví se mnou mluvit / ty jsi mladý, já už jsem stará / kdybys měla takovou mladou, která by s tebou mluvila, všechno by ti pověděla / naše řeč je drsná, ne tak měkká jako litevská / Litevci mluví litevsky / už nás v Litvě přestanou chápat / bylo by to zajímavé, kdyby uměli litevsky / rozumíš všemu, posloucháš, jak se mluví! To by bylo radostné / kdybych byla mladá, jezdila bych s tebou na traktorovém voze / všude bychom projeli / Savickienė-Baliulytė Regina (1889–1978). 11. V tom jezeře se pořád vyskytují ryby / za řekou tam je město / v letech dvacet osm [osmnáct] jsme tyhle domy postavili až sem / jaké louky, jaké křoviny, všechno mělo své jméno / my tady žijeme, tady jsou kopce žebráků / a tam, kde jsou ty borovice nad Misūnem, tam bývaly hřbitovy takové / jak se najdou ti, kdo se tam dostali, nějací, jak se říká, žebráci chodili / když jsem už chodila na pastvu, tam byly kosti i lebky, jak jsme byli na kopci a nechali jsme je tam / jak se najdou mrtví u cesty; no, bývalo to už dávno / ó, jak / tam se předou nitě / u jezera žije úhoř, tam se tomu kopečku říká Státasei / hřibový kopec / taková jména bývala / tam směrem k šaukie, teče řeka, nějaké louky / takových míst je mnoho / louka Misūna, a dál už ne Misūna — olše / ragiėjai, jde rovnou a rychleji se najde / každý měl své jméno / Ungurys Ksaveras (1905–1984). 12. Kde žijeme v lese, tam je plochá louka / dál tam je louka na kopci, lūkštu-pelis, bindrābija, pav’ārpsnis, u.bagl·nie, prūdas, plāuktas / u řeky býval mlýn, říkali jsme mu / když jsem vyrůstal u otce, mluvilo se litevsky / bratr v Salaspils, ten uměl / babička neuměla litevsky, my jsme děti učili lotyšsky / ona rozumí lépe než já litevsky / no, tak všichni staří zemřeli, ale mladým to nejde / bal’ū.l’ā dōn’a, kaž’a, savėras ūngura gal’ kalbīet / scházíme se, mluvíme / paní Misūnienė by sama nemluvila, kdyby nebyly peníze / zůstalo tu málo lidí, kteří mluví litevsky / jazyk se promíchal / dōn’a devět let, mně třináct / kaž’a žije u řeky, když jede za barōukai, je to velmi těžké / Ungurys Vladislovas, nar. 1913. 231 Gryvà 13. Bylo mi třináct, když se to stalo; tvůj strýc byl z Gryvy / bratr buď žil v Gryvě. / Jak jsem se dostal do Niderkūnů, musel jsem každý den mluvit [lotyšsky] / jak jsem sem přišel, velmi zřídka / už čtyřicet let. / lesníci volají, aby se les kácel / dříve, když mi bylo osm let, káceli, a teď také kácejí / pracoval jsem jako brigádník / rád jsem pracoval, aby bylo všechno v pořádku / všichni byli ke mně hodní / a odkud se v Litvě bere tolik obilí? Díval jsem se, kolik se seje fazolí a kolik ječmene / a takové věci / někteří sejí jedním řádkem, jiní dvěma řádky / dvěma je to rychlejší, lze vzít širší pluh / na jaře jsem pomáhal s mlátem a zasel ječmen / mlátili jsme ječmen / zrno ječmene vyklíčí, usuší se, namele / zalije se horkou vodou, nechá se stát pět hodin a pak se musí přecedit / a potom pivo / káď, sud / přidat kvasnice / na vědro vyjdou dvě stě gramů / a cukru / aby bylo pivo, cukr není potřeba / no, když je to bragėla, tak bragėla / do pudu se přidá sto gramů chmele / u nás tu bývalo hodně chmele / když se kopaly rybníky, vykopali ho, a teď už není / kde chmel roste, vyrážejí výhonky / vykopal jsi výhonky, odnesl je, zasadil / pak jsi postavil kolíky a ony rostou / no, dobré, nemělo by být příliš řídké / lze mít pytle / můžeš mít, kolik chceš / vrabec se dívá, právě včera večer přiletěl / na střeše se usadil. / lotyšsky: vrabec, vrána, kráva, kukačka, ovce, slepice, kohout, kachna, husa, beran, prase, ovce, kráva, tele, býček; a rusky… Jadževičius Jonas, nar. 1899 v Niderkūnech. Otec je z Gryvy, matka z okolí Kal̇kuonė. Kal̇kuonė 14. Když je potřeba si popovídat a já rozumím, proč bych neměl mluvit? Jsem Litevec a můj tatínek byl Litevec, i dědeček / pamatuji si, už zemřel. On tu / tu žil. / neměl ani půdu, ani nic / chodil s pilou, dvě prkna řezal / otec pracoval jako topič v Janėnų lázních. / asi čtyři kilometry, tam za Maskalūnas, tam žil. / kde se narodil dědeček, nevím, nezeptal jsem se tatínka / nemohu říct, nechci si vymýšlet. / zdá se mi, že nikde ani nepřijeli, ani neposlali, ani nic. / tady už jsou ty kopce, už stovky let, řekněme, že tady žili. / v Daugavpilsu i Lotyši / někdy vyjdeš z kostela, ženy stojí a povídají si / mluví litevsky / s medem, s kurkumou, nebo i tam / dříve tu byli lidé z Mantāi / dříve se říkávalo [na venkově] litevsky, lotyšsky, polsky / a teď zpívají jen polsky / v Gryvě: jedna po druhé zemřely, není koho pohřbít — polsky a lotyšsky / byl jsem Litevec a jako Litevec zemřu / nestydím se za to, že rozumím litevsky. Kergalvys (> Kergels) Petras (1898—1982), bydlí v Papušinė. 15. A proč by to nešlo? Málo lesa, jenom tolik? Tady byla třetina jiná, ale jinak Litevci / teď už jsou to Bělorusové, všichni zemřeli, ti, kteří byli Litevci, zemřeli. / všichni odešli na hřbitov na venkově; za tři roky už tu nebudou ani Rusové, ani Poláci, ani Litevci — zůstanou jen ti Bělorusové / odkud se může vzít Litevec? Jeden soused zemřel, druhý, třetí Litevec zemřel, čtvrtý zemřel / kdo, všichni Bělorusové se tady v kostele posadí / odkud by mohl být? No a není nic / jen jedni mluví… 232 … / ti mezi sebou opravdu mluví litevsky* / vy zajdete k Janėnům / voláte na nás, že máme zlámaný jazyk / tvůj strýc byl úplně slabý / nemocný / my všichni zůstáváme takoví, jací jsme se narodili. / šel jsem za kouskem chleba, pracovat někam do školy / pásl jsem dobytek / no, u strýce, u tatínka, u bratrů / do školy mě nemohli poslat / nebylo co jíst / měl jsem svůj kousek půdy, tady hned třicet hektarů / a na této půdě jsem se narodil i já / a rodiče se tady narodili. / kousek dál, kde jsou Janėnové / a tady někdo koupil tuhle půdu. / dál se to rozkládá, jak říkají, jako osada / tohle staré místo, u Nikolaje už to bývalo / byl tu veliký les, ale teď zase zarůstá / a volají na ně lesníci, jak si vzpomínám / Janėnas Jūzė, nar. 1907 v Papušinė. Mědinas 16. Tady je naše krajina, Gryva, Svěntas, Grendza, obyvatelé jsou Litevci; potom ve dvacátých letech odešla. / a pak jsme už odcházeli do Lotyšska / malá farnost zůstala litevská, ale tato část farnosti zůstala zde / nedaleko, až u Smalinas Žežara, takový sloup býval, Kaunaská gubernie, a tady v Kuršské oblasti / od Kaftů k nám byl okres, a potom začali spojovat / tehdy tu bývaly bažiny, Medumas / u nás byla knihovna v Medumi., v Grendze, v Kalniškiu, v Daugpilsi / cestu tam děti neznaly, nerozuměly jiným jazykům / když jí řekli, běž ke sousedovi, popros o síto, abys prosila, síto — sito / ona mluvila — zapomněla. / a u toho Rusa byla jedna Litevka, provdala se za muže / neměla, říká se, domov / ptají se jí, kam jsi přišla / zapomněla jsem, jak se to jmenuje / no, tak řekla, ukaž, co potřebuješ / ona ukazuje, jak prosít / byl tam takový potulný obchodník, tak si přepsal. gaudže, stejně jako lotyšsky / mně se jen líbí, chce si přepsat, jako i v jiném národě / ach, říkám, není třeba / oni mi přepsali elksnis / běžte vy, hlupáci, nechci / jsem Liskdirs / dlouho chodila do luteránského kostela, Ulmanis to opravil / u nás je šest lotyšských kostelů, kam chodí luteráni / u nás dostali pozemky Latgalci / Medumas, Grendza, Švėntas, Laukasa, většina všichni Litevci / teď se to už pomíchalo, je velmi těžké rozumět / přišli k našim sousedům, oni jsou Latgalci / říkali, že tady nejsou Litevci / je tu hodně Lotyšů i teď, hodně všude kolem / sousedé v létě, staří lidé bývali dva, zemřeli / dcera se provdala, žije v Daugpilsi, rozptýlili se / rodiče zemřeli, vzali, prodali, tam koupil Lotyš, Rus, Bělorus nebo kdoví kdo / a můj syn žije v Daugpilsi, druhý v Rize / dcera se provdala za muže v Elektrėnech / letos zemřel Bendaris, Jananai u jezera, až za Skirščina. / lidé se velmi mění jako voda / u nás tady kolem se schází mnoho lidí / všichni mluví rusky, většina všichni umějí a mluví / jeden Lotyš, druhý z Běloruska, Bělorus, třetí zase kdoví kdo / ten říká, já lotyšsky neumím, ten neumí lotyšsky / obecně je u tří jazyků nejdůležitější, aby každý uměl Liskinys Augustas, nar. 1911, 6 km severozápadně od Mědina (u jezera Ilgis), bývalá farnost Smiltynė. * Správně. * Cirkumflexem a značkou polodélky (i., ũ.) se někdy označuje prodloužená samohláska otevřené slabiky, která je mezi polodlouhou a dlouhou. 233 Grendža 17. Všichni jsme odtud, místní / maminka dříve žila u bramborových polí. / Tady je farnost Grendza, ona tu vyrostla / maminka se narodila, už jí bylo sto / osmdesát pět let, moje maminka měla / stará žena u lesa, možná tady (narodila se) / Galtanaja bažina, žije tu mnoho lidí, všude les / odešla jsem do Lotyšska a zapomněla jsem mluvit / tady bývali čtyři bratři Rakitové, všichni Litevci / tak krásně mluvili litevsky, pocházejí z Litvy / micūnišská škola, u nás pět kilometrů, silnice do Stėlmuižė vede / žili tu dva hospodáři / tam jsem ještě chodila do té školy / školu zřídili hospodáři, dokud ji tady nezřídili / učili jsme se jen mluvit lotyšsky, byla učitelka Litevka / u nás bylo tehdy hodně [dětí], Prakėliai, Čiblai, Janėnai / teď všichni zestárli / a nikam [potom] mě otec nepustil, vždyť víš, staří lidé / krávy pásli, běž ven / tři krávy a prasata, všechno, jehňata / tak moc jsem se chtěla učit, ale nepustil mě / mě naučili ušít, to je všechno / otec byl krejčí / dříve jsme neměli vlastní půdu, žili jsme v nájmu / pak jsme koupili takový les, takové křoví, můj bože / než jsme to vykáceli, než jsme spravili dům, zestárli jsme / dům zůstal, teď v něm nikdo nežije / tak máš své vlastní pozemky / v Mėdinech žije syn sestry / chodí sem všelijaká zvěř / jako jeleni, nohy jako krávy / tady jeleni nejsou / předevčírem čtyři vlci zabili ovce ve Švėntmuižė / chodili s puškami / vlčice utekla, ale vlk zůstal Zàkiene-Jėraite Zofija, nar. 1912 Eglàitė 18. Mluvili lotyšsky, litevsky i polsky, všelijak, i rusky / všichni jsme vyrostli spolu, na Šiderově dvoře / lotyšsky mluvila i máma, i táta, dokud byly děti malé / tloukli cepy / táta koktal, že (v roce 1850) lidé jezdili do Žagarů, aby neutekli / lidé jezdili do Židů / tam v jedné jámě pohřbívali / první pohřbívali z východu, dole rakve / vinčelis ví / vařívali pirohy kvůli svatému Vincenci / no co, kolik jsi navařil, tolik i je / všelijakého jídla, i hedvábí, pšenici vařívali / klobása byla z masa, a krvavé jelito z krve, s kroupami / strojek nebyl na klobásy / a bývalo také zelí / řepa se nepěstovala, vyrostla sama / v sebraném obilí opravovali otep, na louce, a tam už ne / (i) v lokštu deset dvanáct kilometrů / šel pěšky, nebo jel s pluhem / z pole žito, snopy se stavěly, tehdy jsme jeli domů / skládali jsme hromádky, pěkně jsme je uspořádali, a pak mlátili / klestím, potom orali pluhy, vláčeli, sázeli brambory / naplníš secí stroj a zaseješ / i teď se sázejí brambory / i šťovík býval, i jahody byly červené, nasbírané / chodili jsme do bažiny sbírat brusinky / na konci našeho pole vedla železnice, už tehdy to bylo / Šeškienė, g. 1883 m. 1,5 km į r. nuo Eglàitės. V řeči této informátorky, možná i vzdálenější (č. 19), je patrný poněkud větší vliv slovanských jazyků. 234 Subāčius 19. Žila jedna babička, jedna ženuška / měla devět synů a jednu dceru, nejmladší / potom měla devět koní a jednu klisnu, matku těch koní / dcera vyrostla, tehdy řekla matce: byla jsem sama, víc už nic nemám, ani bratra, nic? řekla: ano, děvenko, máš devět bratrů, žiješ pro devět mužů / pojedu, řekla, na návštěvu k vám / co jim povezeš, jaké dary? / napletla šály, rukavice / všem bratrům dala po koníkovi, po hříbátku / dcera se vydala k těm bratrům / zapřáhla to hříbátko / za moře, k mužům, jela, pěkně se oblékla / vzala ty dary / jela, jela, vidí, přijela k vodě, není kde přejít / je třeba se napít vody / ona stojí / vidí, jede čarodějnice, jede se spřežením / děvče spěchá, potřebuje se obléci, potřebuje se vykoupat v té vodě / potřebuje se vykoupat / a pejsek: haf, haf, haf, haf / devět bratrů, v té vodě se nekoupej / ta voda je krvavá, jiná voda je mléčná / přiběhla čarodějnice, trhla pejskem, nohu mu utrhla, jednu / odlomila a odhodila / co teď má ta dcerka dělat, potřebuje se vykoupat / slezla z vozu, svlékla si své šaty / tak si čarodějnice vzala její šaty, oblékla jí její šatičky, její koně zapřáhla, posadila se do jejího vozu a jela / já takhle nemluvím, je třeba mluvit jemně / můj zeť mluví jemně, po knížkách / chudinka se rozplakala, potřebuje si obléci čarodějnické šaty / Zablockienė V., nar. 1903, v dětství mluvila polsky. 20. Všichni mí otcové byli v Bāltmuiže / babička z matčiny strany mohla být z Ōnuškisu, babička odtud pocházela / já jsem neslyšel od svých starších, že by zde bývaly velké hroby, bažiny, a že by odtud dávno jezdili běloši přes ty bažiny, a tehdy začali křičet „baltas, baltas“ a Bāltmuiže / naše babička nám ještě vyprávěla, že když tudy táhli Francouzi tímhle krajem, dávno tábořili v těch bažinách, v těch bažinách / Francouzi zajížděli s koňmi do těch bažin a křičeli: „Pojďme už domů, odjeďme už odtud“ / křičeli jmény, Katre, Mare / kde Subāčiaus luteránský kostel, tam možná také říkají, že je to v Grapienė / někdy táhli přes kopec, jak říkáme, s kočárem a jeli, Grapienė s více koňmi, a tehdy dovolili kočím, aby je odvezli dolů z kopce k jezeru / ona tam sama seděla, sjet z kopce dolů k jezeru / ona tam zahynula se všemi koňmi / zvony zvonily, všech dvanáct dní v kostele / bývala katoličkou, ten kostel nyní patří luteránům / o Gāršvini se ještě vyprávělo, že nějaká babka věštila, a pán, když tudy projížděl, mohl začít říkat, co tu trháš, a ona mohla začít říkat „garšes“ / no, tedy Gāršvini / staří Gāršviniškové také vyprávěli, že oni v kostele mluví lotyšsky, mají modlitby, luterské / vyjdou ven, mluví litevsky: „kai gōža, tai gōža, lietus šiñdei“ — „velmi pršelo, silně“ / Jurkėnienė O., nar. 1897 v Bāltmuiže (3 km severovýchodně od Subāčiaus). Otec místní, matka z Ōnuškisu. 235 Gāršvinė 21. Když mi bylo jednadvacet let, přišla jsem sem / začala jsem žít / stařenka zemřela. / Měla jsem bratra, ten se oženil / zůstala jsem sama / bylo třeba hledat hospodáře / všechny chalupy se rozpadly, zpustly, okna zarostla psím vínem, uvnitř / nic nebylo. / Když jsme chalupy znovu postavili, pomohli nám všichni, kdo měli zdravé ruce / vypukla válka a nedalo se dál žít / teď se už nemůžu nikde toulat, teď mi všechno dali / pořád jsem pracovala, i dcera pracuje / mám kravičku, je mléko i všechno ostatní / a mně, jak se říká, kvůli chlebu není třeba nikdy plakat / gramaticky spoustě slov nerozumím, tak jsem se je doma naučila, a tak to je / protože škola nebyla, žádná pořádná / měla jsem tři třídy, prošla jsem všechny tři / když už bylo jakési školní vyučování / učitel zavolal jednoho chlapce a ukazuje: „Podívej, jaký má zub, kde se v kovárně fouká do uhlí“ / on neřekl lotyšsky, ale litevsky říká: „zub“ / lotyšsky se tomu říká „kleště“ / všichni se začali smát, i učitelky se smály / on uměl litevsky, ale lotyšsky neuměl, doma všichni mluví litevsky / oni jsou Lotyši, luteráni, ale lotyšsky vůbec neumějí říct / Ramoniėnė, g. 1905 m. Brūnkenų k. (4 km į p. nuo Gāršvinės). Aknystà 22. My jsme se také smáli / říkáme, že jsme se narodili a vyrostli v Lotyšsku, mohli jsme časem zapomenout svůj rodný jazyk / já mám dva bratry / v kterém roce se narodili, v tom světě byla válka / tehdy jsme se vrátili z Ruska / bratři se tam oženili a odstěhovali se do Kaunasu / začali pracovat a sami se učit / starší byl pilot / Jonas Mikėnas / teď přednáší keramiku, je profesor / mezi námi je deset let rozdíl / no, když začal chodit do mé školy, tehdy, když přijížděl, také sem chodil, kreslil a dělal portréty / odcházel, pomáhal, s čím bylo třeba i doma, co se dělalo / ale většinou si dělal svou práci / všude, i tady přespával nahoře, někdy v létě / a kreslil i na půdě, všude, chodil také na pole, kamkoli / chodil sbírat houby, vím, mně je sbíral, šli jsme, šli jsme na houby / chodili jsme sbírat houby / tady bývalo víc lesů / potom je rozparcelovali pro nově příchozí, už jich zbylo méně / velmi rád chodil na ryby / dědeček měl ještě sítě, všechno / dědeček tehdy ještě žil, když tu byl / ale později odjel studovat do Paříže, a když se z Paříže vrátil, teprve tehdy to znovu začalo, i práce / přijížděl občas, ale už ne tolik / zatímco dřív trávil celé léto doma / nemohl se vrátit z Paříže, tatínek zemřel a on nemohl přijet / kde by student vzal tolik peněz, stipendium mu dali / no, dobře, bratr-pilot pomohl / ale doma nebyl, jak / první roky jsem chodila do aknystské školy, nevím, dva roky nebo kolik / potom chodila do školy v Jēkabpilsu a tehdy v Rusku studovala na varonižské, pak na aděské univerzitě / na aděské univerzitě se v tom samém ústavu pětadvacet děvčat živilo z podpory / doma tu bylo všelijaké nedostatečnosti, půda tu byla špatná / tatínek říkával, vrátí se s pytlíkem semen / tak jsme všichni doma mlátili a všelijak jsme si pomáhali / 236 přijela, byly Velikonoce, říká: „Upečeme si brambory se slupkou, není nic k jídlu,“ říká / jednou maminku požádá o práci, „Mami, dej mi práci“ / maminka jí podá kosu, kterou se sekají křoviny, a ona se pustí do toho, co znovu vyrostlo / pak se té ženě směje a říká: „My přece nekácíme smrčky, ty si myslíš, že jdeš s kosou sekat les“ / Mūrelienė-Mikėnaitė Liudvika, nar. 1913 ve Skardupyjė (5 km na s. z. od Aknyštōs; vzpomínky sestry na malíře Jonase a Juozase Mikėny). V textech 22 a 23 = odpovídá ę a = odpovídá ǫ. 23. Kdo byl takový slabý člověk, ten pak také odpadl / tedy oni už se nepřihlásili, tamten Mikėnas, ten píše Mikėnas / nepíše „taup’rs“, ale „raups“ / ti staří, kteří zůstali, ti, vidíš, ještě mají svou řeč / já jsem už trochu četla dějiny a trochu chodila do školy, takže se už umím bránit / lotyšské dějiny jsou velmi krátké a skoupé / když jsme chodili do práce a založili se odbory, chodilo tam hodně Lotyšů / no, Litevců méně / říkávala jsem jim: „Tak mi to řekněte / no, jestli jste opravdoví Lotyši, vyjmenujte měsíce lotyšsky“ / ale my máme svá slova, náš jazyk je plnější, bohatší / no, vždycky jsem jim takhle zavřela pusu, pár slov jsme řekli a skončili / za Ulmanise jsme měli svůj spolek tady v Aknystě, mládež se dala dohromady / pořádali jsme večery v litevštině, náš sbor tvořili Litevci / ten Raupjū tēvas byl velmi energický, měl jednu takovou učitelku, Paulanítu / ona tu učila v Kaunasu v poslední době / byli jsme tam já, můj bratr, moje sestra, bratranci z Mūraliai ze Skardupju, všichni / Šviesa a Rūta, v Aknystě byly dva spolky / byl sbor, pořádali jsme divadla, jezdili jsme na představení do Nerety, do Subate / Subate byla také jen farnost / jezdili jsme jedni k druhým / o nás se říká: přijeli z Gāršvinė, mluví jinak; přijeli z Baltmuižė, mluví zase jinak / „Gāršvinie, bratříčku, nepojedeš, tak s námi nepůjdeš“ / tak jsme to vždycky utnuli; náš dialekt je kratší / takhle mluví purnai baltmuižsky / žila jsem v Kaunasu asi čtyři nebo pět kilometrů od Subate, hned u cesty / 24. Na čtyřech nikdy nemlátil, mlátil na třech nebo pěti / dvěma se mlátit nedá, osmý mlátí jeden, a není kdo by vymlátil, není kdo by do toho dal / když se mlátí mlátičkou / je třeba vědět, jak vymlátit a kdy je třeba vymlátit / tady je údolí / myslím, že to bylo v osmatřicátém roce, když začali stavět most z Aknysty, tehdy ho odvezli, sotva se ho dotkli / říkalo se, že snad až k Bausce, nebo kam až vedou koleje / tady bývalo takové úzké údolí, s velmi strmými svahy / a teď je srovnali, rozšířili / no, je dost široké, osm metrů / jak se říkávalo, když se utopili nejméně tři lidé, v těchto vodách / vidíš, když někdo spadne do toho víru, už se nevynoří / víry jsou hluboké, jak vidíš / a tam se voda pořád víří / no tak se to říká, nějak tak se to točí / škoda, že je chladno; člověk by se svlékl, ukázal by se, vykoupal by se a pak by se z té řeky sám ochladil / Urbanāvičius Kazys, g. 1903 m. Riūkų k. 237 Nãretos 25. už naši dobu už se nevracejí, když se tady hranice posouvaly / maminka babičky říká, že chodila do tohoto kostela, ještě tehdy byla Litevka, a potom všichni zlotyštili. / Litevci se začali ženit s Lotyškami, Litevky s Lotyši, a všichni se promísili / ti šedovlasí zůstali a ještě asi tři čtyři domy zůstaly po starých Litevcích / my co, už se rodíme, žijeme a tady umíráme / už nikam nepůjdeme teď / teď, po této válce, kdo kam odejde / jiný zemře, zase někdo se odstěhuje / teď kolik lidí odjelo do měst, kdo se odstěhoval / všechny kraje jsou tady plné Lotyšů. / sloužila u každé hospodyně / Litva byla skoro pestrá, měnila se / a od tohoto konce začali jezdit sloužit. / na koních k svatbě / když králičí hroby posvětí, zanechají Sedla jsem si na kamínek a povzdechla jsem si, Bože můj. / tatínek je starý, bratříček malý a mě mladou vojáci odvádějí / mám, mám tři sestřičky, jako v zahrádce zelené růžičky / jedna sestřička koně sedlala, druhá sestřička spony zapínala / a ta třetí, sama nejmenší, otevřela vrata a vyprovodila / bratříčkové naši, mladí naši, až se vrátíte z Varšavy / tak se vrátím z Varšavy, příští rok, v tento den / bratříčkové naši, mladí naši, a co přinesete z Varšavy / jedné sestřičce věneček z růží, druhé sestřičce hedvábný šátek / a té třetí, té nejmenší, zlatý prstýnek na celý život / hory a kopečky obrostly, vrby a keře rozkvetly / nedočkáme se svého bratříčka, až se vrátí z Varšavy / přiběhne kůň, odfrkává, vedle šavle se leskne / bratříčkové* naši, mladí naši, kam jste odložili našeho bratříčka / váš bratříček za Varšavou leží v krvi a v blátě * Chyba zpěvačky; 6., 8. a 20. verš byly zopakovány podruhé. 238 Slunce vyšlo, bratře, odpočiň si, sluníčko zapadá, když ho pohřbívali / kde padla hlava, kvetly růže, kde stříkala krev, tam se třpytily perly Giniōčia Elzbieta, nar. 1907 v Buivydosė (3 km severně od Suvainiškia), bydlí v Tupinech. Skyrónys 26. nyní ječmen, a namoč ho na nějaké sázení / namáčej dva dny, vyždímej a rozlož na teplou podlahu / dokud nevyklíčí, jakmile začne rašit / tehdy rukama vyber klíčky, aby jich nebylo příliš mnoho, a usuš / buď v peci, nebo kde se suší / a usuš to tak, aby to bylo úplně suché / a potom je rozdrť / tehdy umel / ale je třeba umlít nahrubo / ne na mouku, ale na kroupy / a tehdy se vaří pivo / ale je třeba chmele / medové sladiny jsou dobré, jiné sladiny se nehodí / je třeba tří medových sladů / jeden je tam, kde to tak ukládají stranou / tedy takto: dole se vydlabe ta nádoba, a do té nádoby polož takové dřívko, malé, příčně položené polínko, příčně je všelijak poskládej / a na ta polínka dej nahoru slámu / na tu slámu navrství chmel, se vším tím sladem, navrch na tu slámu / potom dáš další vrstvu, když se voda vaří, tak rychle převaří, nalije vodu nahoru a promíchá / no a nechá se stát pár hodin, a teprve potom se cedí / zase nalije vodu / ta šťáva z toho, která vytéká / a do té šťávy přidá kvasnice a žitnou mouku / žitnou mouku nasype do sudu, pevně zakryje, je to tak / já jsem dlouhá jako tyč / hned hlavou dolů a nakonec se to zamíchá, namoč ta suchá zrna vodou do jámy / po vrstvách, vylož v řadách, smíšené hroudy / mláticí tyč je dlouhá hůl, na provázku přivázaný cep Fãtaras (Pàtars) J., nar. 1908 Ūkrai 27. Jedna sestra žila v Auce, druhá v Liełauce / ty večery v Lotyšsku / tak i nám mezi sebou / jen nechoď těmi křovinami, děvečko / jdi spát, já se ničeho nebojím / takoví broučci, tam jsou schované peníze / v bance máme čtyři / a k čemu nám auta, a od rána vyrazím / nijak se tu nedá žít, není co žít / a tak i u nás / katolíci, Litevci na straně a malí / staří, ti rodiče zemřeli / otec, tatínek Lotyš / většina byla z Ukrajiny / přísní byli, vyděsili se, nikdo se nebál / polodrahokamy kvůli krávě / a už pojedeš domů? všechno je u nás hnědé / zítra kdoví, jestli dojde / borůvky s jahodami na něco / Paulina Nõrbutienė, narozena roku 1912 ve dvoře Snikeriai, přivdaná do vesnice Bileikiai (obec Auce, 4 km severně od Akmenė). Vadakstis 28. Byli jsme tři Litevci / děti, Leďžové / a Pučinskové / více jich nebylo / tady, ani jsme neviděli / ti chtěli vyznačit hranici a tehdy jim už lotyšskou hranici vytýčili, a tady zůstaly lžíce v Lotyšsku / tam nedaleko i ta hranice, 239 a dva kilometry jsou / ji / tam v Auce, plno v Auce, Litevců také, a Latgalců / a moje maminka učí moje děti, všechny litevské písničky / moje dcera, byla taková maličká, říkala: „Zazpívej, řekni,“ jak říkala ta učitelka / zpívala „Lapės“, zpívá „Kiškis“ / a co tu bývalo, litevských dělníků bylo hodně, u nás / říkali, a když jsme se v zimě sešli u přátel, povídali si / moc chtěli, aby se litevsky dalo zazpívat / když už jsme šli, tak jdeme i do Auce / pak šla do školy, z Bileiků, farnost Aucė / Žagarė, u Žučů pásla stádo / maminka se vrátila z uprchlíků, když byla vyhnána / babička říkala / kam vaše děti půjdou, a pak v Lotyšsku / žijte jako Litevci / * Emilija Sabulienė, narozena roku 1907 v okrese Priedulė, ve dvoře Sakai (6 km východně od Vadakstisu). Žila v Žagarė, přivdala se do Šaukšteliai (obec Ūkrai). LITERATŪRA Būga K. Ciskodo parapijos lietuvių šnekta. 1911, rankraštis (VVU MB). Būga K. Rinktiniai raštai. — V., 1961, t. 3. Endzelīns J. Darbu izlase. — Rīga, 1979, t. 3, d. 1; 1981, t. 4, d. 1; 1982, t. 4, d. 2. Garšva K. Akcentuacijos ir vokalizmo sąryšis šiaurės vakarų panevėžiškių tarmėje. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai, 1977, t. 17, p. 76—88. Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (1. Lietuvių kalbos tarmių Latvijoje istorija). — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 1984, t. 2(87), p. 83—91. Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (2. Lietuvių gyvenamosios vietos ir kalbų funkcionavimas). — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 1985, t. 1(90), p. 118—126. Grinaveckienė E. Daugpilio apylinkių lietuvių šnektos fonetika. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai, 1980, t. 20, p. 223—239. Grinaveckienė E. Kai kurios Daugpilio lietuvių šnektos gramatikos ypatybės. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai, 1983, t. 23, p. 107—123. Kabelka J. Latvių kalba. — V., 1975. Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1976, t. 3. Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija). — V., 1970. Makowski B. Szkolnictwo litewskie w Polsce w latach 1920—1939. — Acta baltico-slavica, 1983, t. 15, s. 175—241. Šliavas J. Žeimelis. — 1972, mašinraštis (VVU MB). Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. — V., 1966. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos dialektologija. — V., 1978. Гаучас П., Видугирис А. Этнолингвистическая ситуация литовско-белорусского пограничья с конца XVIII по начало XX в. — Науч. тр. вузов ЛитССР. География. Вильнюс, 1983, т. 19, с. 26—73. Скринда А. Д. Латышская грамматика летгальского нарѣчія. — СПб., 1908. * Pakeltas (e)=(ę). 240 К. ГАРШВА СИНТАКСИЧЕСКИЕ ОСОБЕННОСТИ И ТЕКСТЫ ЛИТОВСКИХ ДИАЛЕКТОВ ЛАТВИИ Резюме В статье впервые обсуждаются синтаксические особенности 14 литовских диалектов, существующих в Латвии, и прилагаются 28 текстов. Описываются локатив, иллятив, супин, конструкции с предлогами aĩt, ažù, dã, dẽl, į̃, lĩg, nã, nuõ, paŕ, priẽ и т.п., а также другие грамматические явления. Установлено, что на местные литовские диалекты большое влияние оказывает латышский язык, а в восточных районах — и славянские языки. В указанных пунктах Латвии (за исключением Индрицы и, может быть, Цискоды) коренные литовцы проживают с XIII - XV вв. Фонетическая транскрипция в статье несколько упрощена. Кроме автора статьи, некоторые тексты расшифровывали преподаватели Вильнюсского государственного университета А. Гирдянис (№ 28), О. Косене (№ 8, 22, 23), Б. Стунджа (№ 7, 24). Наибольшее внимание уделяется диалекту Уодягёнай (Краславский р-н). Так как в Цискоде литовский язык в качестве средства общения почти не применяется, в настоящее время Уодягёнай является живым островком литовских старожилов, наиболее отдаленным (на 60 км) от основного ареала распространения литовского языка. K. GARŠVA SYNTACTICAL FEATURES OF LITHUANIAN DIALECTS IN LATVIA AND TEXTS Summary For the first time syntactical features of 14 Lithuanian dialects in Latvia are being discussed with addition of 28 texts. In the paper locative, illative, supine, constructions with prefixes aĩt, ažù, dã, dẽl, į̃, lĩg, nã, nuõ, paŕ, priẽ, etc., the contacts of the Lithuanian language with the Lettish and Slavonic languages are described. In 14 localities of Latvia (excepting Indrica and perhaps Ciskodas, Lettish Tiskādi) Lithuanian people lived from the 13th–15th cc. Great attention is paid to the dialect of Uodegēnai (Lettish Vodīgēni, Odigēni, Krāslava District, 60 kilometres away from the main territory of the Lithuanian language). Other dialects described exist in localities, which in Lettish are called Akniste, Gārsene, Grīva, Grendze, Kalkūne, Medumi, Nereta, Subate, Šķirāni, Vadakste.