J. Jablonskio kalbos kultūros teorija

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) ALDONAS PUPKIS TEORIE J. JABLONSKÉHO O KULTUŘE JAZYKA Nejvýznamnější osobností v dějinách kultury litevského jazyka a spisovného jazyka, stejně jako celé litevské jazykovědy, je Jonas Jablonskis (1860—1930). „V celých dějinách vývoje spisovného jazyka nebylo Jablonskiemu rovného lingvisty“¹. Historické okolnosti mu předurčily stát se největším a nejvýznamnějším tvůrcem a normotvůrcem současného spisovného jazyka, kodifikátorem a strážcem jeho systému a také pěstitelem jeho užívání. Jablonskis dokonale rozuměl podstatě, účelu a specifikům utváření spisovného jazyka. V předmluvě ke svému epochálnímu dílu — „Gramatice litevského jazyka“ z roku 1901 napsal: „Pravidla psaného jazyka si vždy osvojuje některé nářečí; ostatní nářečí mu dodávají pouze své nejlepší drobnosti, ta zrnka, která v psaném nářečí z nějakého důvodu zanikla a přestala se užívat. Chybí-li v psaném jazyce nějaké slovo, známé pouze z jiných nářečí, má je spisovatel užívat, ať je najde kdekoli. (…) Jazykem této gramatiky tedy bude ‚prosté suvalské nářečí‘, bude však podle potřeby posilováno a podpíráno také jinými nářečími“². Vedle živého lidového mluveného jazyka byly pro Jablonského dalšími zdroji spisovného jazyka folklor, díla významnějších litevských spisovatelů, jazykovědné práce a slovníky. Ve všech těchto zdrojích však velký lingvista spatřoval i prvky zásadně nepřijatelné, takové, které jsou založeny „na cizích jazycích“ a „jen a jen znečišťují jazyk našeho lidu“³. Řečeno slovy jazykovědců z časopisu „Gimtoji kalba“, zdrojem spisovného jazyka je v zásadě litevské úžení, založené „na zákonech lidového jazyka“. Jablonskis však tuto litevskou úzu nekopíroval eklekticky, bez jakéhokoli výběru a přísnějších zásad. Snad největší zásluhou Jablonského celého normotvorného díla je to, že dovedně sladil variantu spisovného jazyka ve Východním Prusku s nářečím západních aukštaitijských Kaunasanů, tedy schválil systém litevského spisovného jazyka a kodifikoval jej ve své gramatice z roku 1901. Ve svých pracích Jablonskis, zdá se, nikde neoperoval pojmem systému. Systém však, ten systém, dokonale cítil a chápal podobně jako současná jazykověda⁴, — 1 Vosylýtė B. Jablonskio vaidmuo lietuvių literatūrinės kalbos istorijoje. – Kn.: Literatūra ir kalba, 1956, t. 1, p. 63. 2 Jablonskis J. Rinktiniai raštai (toliau RR)/Sud. J. Palionis. – V., 1957, t. 1, p. 60. 3 Jablonskis J. RR, t. 1, p. 60. 4 Galima sutikti su A. Piročkinu (Prie bendrinės kalbos ištakų. – V., 1977, p. 100), teigiančiu, kad Jablonskis kalbos sistemą įvardijo terminu „kalbos dvasia“. 128 To by dokládala řada příkladů. Například v oblasti fonetiky velmi moderně chápal rozlišovací funkci jazykových prvků. Po přijetí západního fonetického systému bylo nezbytné zachovat kvalitu dlouhých samohlásek ū, y, o, ė, uo, ie bez ohledu na pozici. Poté, co poznamenal, že východňané odėlė ir uodelis, vietelė ir vėtyklė na začátku slova „velmi často slyší stejné hlásky“, Jablonskis dále píše: „Aby se přizpůsobili pravidlům psaného jazyka, měli by vědět, jak zní v psané řeči slabika tehdy, když na ni padá slovní přízvuk“⁵. Z tohoto důvodu požadoval, aby se v pravopisu dlouhé a krátké samohlásky označovaly odlišně, aby se respektovala pravidla západních souhláskových skupin atd. Je třeba dodat, že si také výborně uvědomoval rozlišovací funkci přízvuku a intonace ve spisovném jazyce⁶. Smysl pro systém je velmi silný zejména v úvahách a opravách týkajících se přízvuku, slov a tvoření jejich tvarů. Jablonskis nesouhlasil s tím, aby se ve spisovném jazyce doporučovalo přízvukování pagunda², a psal: „Západní Aukštaité říkají pouze pagūnda, -dos. Jestliže M. Daukša toto p r o t i v n ě s l o ž e n é slovo skutečně takto přízvukoval[…], pak se mu zde asi trochu zatočila hlava: srov. pagálba, -bos, -ba, pagúoda, -dos, pakar̃pà, -põs, pašal̃pà, -põs, pašálpà, Palangà, -gõs, Pãlangą…“⁷ (zvýraznil J. J.). Když například kritizuje tu a tam se vyskytující písemnou podobu lietuvys, odvolává se na analogii: lietuvīs – lietuviškas, liežūvis – liežūviškas ir vyturýs – vytūriškas, gyvulýs – gyvuliškas. „Vedle podstatného jména ‚lietuvỹs‘ by se měl v jazyce utvořit přídavný tvar ‚lietuviškas‘“⁸. Když lingvista nedoporučuje pro spisovný jazyk příslovce balsiai, uvažuje takto: „Čemu zde autor, řečeno upřímně, čtenáře poučuje tímto označením nářečí tří míst [Kėdainiai, Surviliškis, Krekenava — A. P.]? Vždyť právě z těchto míst, jak se zdá, čerpáme nejméně jazykových příkladů pro potřeby psaného jazyka (slovník, pravidla). […] Nemám-li ve svém jazyce přídavné jméno b ū d v a r d ž i o balsus, -si, neumím v něm užívat ani příslovce balsiai“⁹ (zvýraznil J. J.). Podobných příkladů bychom v Jablonského spisech našli velmi mnoho (viz zejména jeho práci z roku 1928 „Mūsų kalbos žodynėlio dalykai“). Požadavek dodržovat zásadu důslednosti¹⁰, stálé operování s analogiemi jazykových faktů, tedy systémový přístup k jevům spisovného jazyka, jsou patrné ve všech Jablonského úvahách a charakterizují všechna jeho doporučení. Jablonskis chápal, že systém spisovného jazyka je živý a samostatný jev, který se stále více vzdaluje od svého nářečního základu. Již v roce 1914, kdy současný litevský spisovný jazyk prožíval své dětství, měl velmi nestálé normy, byl rozštěpený a nejednotný, vyslovil o jeho utváření a budoucnosti prorocká slova: „psaný jazyk je produktem samotného národa a spisovatelů, kteří jeho jazyk ovládají, nikoli lingvistů“¹¹ a: „Psaný jazyk má během svého růstu zdokonalovat sám sebe“¹² (zvýraznil A. P.). Totéž zopakoval o 14 let později, v roce 1928: „nechme jej růst po svém, podle vlastních pravidel národa, nevnucujme mu násilím“ 5 Jablonskis J. RR, t. 1, p. 66. 6 Ten pat, p. 190. 7 Jablonskio raštai/Sud. J. Balčikonis. — K., 1936, t. 5, p. 174. 8 Ten pat, p. 172. 9 Ten pat, p. 181. 10 Ten pat, t. 3, 1935, p. 17; t. 4, 1935, p. 276, 278 ir kt.; plg.: Piročkinas A. Jablonskis — bendrinės kalbos kūrėjas. — V., 1978, p. 201. 11 Jablonskio raštai, t. 4, p. 189. 12 Ten pat, p. 188. 5. 1835 129 … do ní bez jakéhokoli důvodu všelijaké novotvary13 (ret. J. J.). Úkolem jazykovědců tedy bylo stanovit a kodifikovat systém spisovného jazyka; spisovný jazyk je však produktem tvorby celého národa, jeho nejpokrokovějších lidí. Úkolem jazykovědců je dohlížet na dodržování přijatého systému: „S rozvojem psaného jazyka spočívá práce jazykovědců jen v tom, že vyzdvihují jazykové zákonitosti a dbají, aby naši spisovatelé, zvláště novináři […] sami někdy nezačali tyto jazykové zákonitosti bořit“14. Jablonskis pracoval s údaji z lidového jazyka, folkloru, písemnictví i jazykovědy a všímal si rozrůzněnosti litevského úzu a množství dublet jak ve slovní zásobě, tak v oblasti tvoření slov a gramatiky. Řekli bychom, že Jablonskis dobře chápal problém variantnosti jazykových jevů a rozuměl jejím mezím ve spisovném jazyce. „Je třeba mít vždy na paměti, že i v gramatikách jiných národů, ačkoli je jejich pravopis mnohem více propracován, je nemálo všelijakých kolísání,“ napsal v předmluvě ke gramatice z roku 1901. „Co tedy očekávat od naší gramatiky?“15 Proto vyvstává otázka, jakými zásadami se Jablonskis řídil, když z různých zdrojů vybíral normy pro spisovný jazyk. Především, jak jsme viděli, byla rozhodující systémovost jazykového jevu. Vše, co nebylo v souladu se systémem spisovného jazyka a odporovalo jeho možnostem, bylo bez kompromisů odmítáno a do spisovného jazyka se nedoporučovalo. Tak se upustilo od mnoha nářečních variant ve fonetice a akcentuaci, od určitých slovotvorných typů i od některých dublet morfologických tvarů. Avšak i jevy, které se do systému vejdou, někdy mají varianty — jak se v takových případech Jablonskis choval, čím se řídil, když jedny jazykové jevy doporučoval pro spisovný jazyk a jiné odmítal? Tatáž otázka vyvstává i při zkoumání Jablonského názorů na cizí prvky. Jablonskis byl velkým očišťovatelem litevského jazyka a kritérium jazykové čistoty pro něj bylo velmi důležité. „Po pravdě řečeno se tato zásada uplatňovala vždy, když se někdo pokoušel jazyk vědomě normovat“16. Jablonskis se však od všech předchozích očišťovatelů jazyka lišil především tím, že požadoval čistotu nejen slovní zásoby, ale i syntaxe17. Jeho činnost byla na druhé straně výjimečná tím, že věnoval zvláštní pozornost nejen zavrhovanému cizímu prvku, ale také jeho náhradám. K těmto náhradám přistupoval obzvlášť pozorně a zastával názor, že pro spisovný jazyk je vhodnější výpůjčka než nevydařený novotvar, který nezapadá do jazykového systému: „Nemáme-li vlastní slovo, bylo by mnohem lepší říkat spolu s ostatními národy redaktuoti, redaktorius, než bez příčiny a bez jakéhokoli základu zavádět do jazyka nevhodné neologismy“18. Ale i v případech, kdy bylo možné cizí prvek v litevštině nahradit, jak se zdálo, zcela dobrými vlastními slovy, Jablonskis se ho někdy nedotkl. Například o polonismu boti napsal: „Kde bude třeba, budu sám to slovo (boti) užívat jako dosud: najdu-li je v textu někoho jiného, myslím, že je neopravím slovy žiūrėti, paisyti“19. 13 Tamtéž, sv. 5, s. 216. 14 Tamtéž, sv. 4, s. 188—189. 15 Jablonskis J. RR, sv. 1, s. 61. 16 Piročkinas A. U počátků spisovného jazyka, s. 101. 17 Jablonského spisy, sv. 4, s. 101. 18 Tamtéž, s. 15. 19 Tamtéž, sv. 5, s. 182. 130 Principem, kterým se Jablonskis řídil při usilování o spisovný jazyk, byl patrně cíl užívání jazyka a z něj vyplývající účelnost užívání konkrétních jazykových jevů. Ačkoli se termín účelnost v jeho textech, jak se zdá, nikde nevyskytuje, tento princip lze rozpoznat v mnoha jeho úvahách o konkrétních jazykových otázkách. Jablonskis chápal jazyk nejen jako fyziologický a psychologický jev, ale také jako společenský produkt. Jako společenský jev jazyk charakterizuje samotnou společnost, která jím mluví („V jazyce národ vypovídá, čím je a jakou má cenu“20). Jeho znalost či neznalost ukazuje míru národního uvědomění člověka („tlachání slov nadarmo a neschopnost vyjádřit „vyčerpání“ ukazuje, že mnozí naši spisovatelé tak či onak přece jen odnárodněli“21, jazyk „neznajíce, nemůžeme být ani svým lidem skutečně prospěšní“22. Spisovný jazyk je určen celému národu, je jeho sjednocujícím činitelem, jazykem společným. Psát spisovným jazykem znamená psát pro všechen lid, psát mu jasně a srozumitelně. Proto se ve spisovném jazyce vyhýbáme úzce nářečním podobám (tvary kalbė, žiūrė, turė „nejsou běžnou součástí jazyka, ostatní jim nerozumějí“23) a neobvyklým neologismům – jen by ztěžovaly osvojování jazyka: „My, alespoň většina našich vzdělanců, neumíme a zatím ani nemáme čas řádně se naučit ani vlastní jazykovou učebnici, jak tedy potom osvojíme ‚moksnį‘ vedle ‚etiudo‘ a ‚tarą, tyrą, tyravimą, matą‘..., vedle ‚teorijos, tardymo, tyrimo (tardymo), matavimo‘“24. Jablonskis ostře vystoupil proti neologismům A. Vireliūna25 a proti zkomoleným podobám zvratných sloves u P. Vaičiūna26. Podle jeho názoru ztěžují porozumění jazyku také „podivné známky jazykové vytříbenosti či učenosti“27. Jablonskis celý život usiloval o jednotnost a stabilitu norem spisovného jazyka. Znepokojovala ho „mimořádná rozmanitost jazyka spisovatelů v jiných literaturách: tytéž nejprostší myšlenky vyjadřují v témže sešitě jedni spisovatelé jedním způsobem, druzí jiným, jednotnost jazyka spisovatelů, jakou vyžadují nejzákladnější zákony každého psaného jazyka, […] vůbec není vidět“28. To vše škodí školní práci a konečně neposkytuje „žádné skutečné usnadnění při výuce společenského předmětu v tomto jazyce“29. Za tuto jednotnost bojoval nejen svou činností zaměřenou na kultivaci jazyka, ale také kodifikací norem: zvláštní pozornost věnoval systému a důslednosti při tvoření neologismů a přihlížel k tomu, zda budou navrhované normy srozumitelné celé společnosti. Nelze nesouhlasit s názorem A. Piročkina, že Jablonskis se při odsuzování cizích slov i při jejich přijímání řídil principem účelnosti. „Slov, která všichni znají a široce užívají, ne-litevského půvo- 20 Tamtéž, sv. 4, s. 191. 21 Tamtéž, s. 41; viz také s. 57. 22 Tamtéž, s. 191. 23 Tamtéž, s. 232. 24 Tamtéž, s. 308. 25 Tamtéž, sv. 5, s. 212 a násl. 26 Tamtéž, s. 121 a násl. 27 Tamtéž, s. 75. 28 Tamtéž, sv. 4, s. 50–51; srov. také s. 133, 197, sv. 5, s. 121. 29 Tamtéž, sv. 5, s. 214. 5° 131 … slov, pro něž se v lidové řeči většinou nenacházely náhrady nebo pro něž bylo obtížné vytvořit dobré novotvary, Jablonskis z literárního jazyka nevyháněl“30. Účelnost jazykových jevů vyžaduje mimořádně dobře vnímat jazykové potřeby společnosti. Jablonskis své myšlenky o těchto potřebách vyjádřil nejednou. Například nesouhlase s názorem V. Kamantauska, že je třeba se vzdát odvozenin s příponou -uotė (z lidové řeči je ve skutečnosti známé jediné slovo važiuotė31), radí spojovat ji s dalšími blízkými příponami (-otė, -aulė) a nevidí v tom žádný rozpor s pravidly lidské řeči. „Jestliže se nyní některé příponě vyhýbáme, pak je podle spisovatelů v jazyce zbytečná nebo již nepotřebná“32 (red. A. P.). Němci však rozlišují slova das Deklinieren a die Deklination; Kamantauskas zde jako by doporučoval spokojit se pouze s jediným slovem linksniavimas. „Opravdu by autor chtěl, aby se žáci při vyhýbání příponě -uotė začali vyhýbat i všem dále užívaným (učebnicovým) slovům s příponou -uotė (asmenuotė, linksniuote, vaizduotė, važiuotė...)?“33 Srov. také: „I s příponou -ūnas musíme samozřejmě vždy pracovat tam, kde je v lidské řeči opravdu potřebná“34 (red. A. P.). „Žemaitija“ je novotvar spisovného jazyka. Toto slovo i „kalvis“ jsou stále živé. Je-li toto slovo pro spisovatele potřebné, může samozřejmě žít i ve spisovném jazyce“35 (red. A. P.). „Cizích slov, kterým lidé nerozumějí, máme při psaní užívat jen tam, kde se bez nich neobejdeme“36 (red. A. P.). V Jablonského spisech je takových tvrzení ještě více; při pozorném čtení si všimneme, že tento princip uplatňuje při nejedné opravě. Potřeby spisovného jazyka se zohledňují i při obhajobě dalších slov opravovaných V. Kamantauskem. Jablonskému nevyhovovalo stírání rozdílů mezi jednotlivými slovy a jejich významy, a proto doporučoval rozlišovat dáilę a dailę, turėti a turėti, jaunatvę, jaunybę a jaunystę, patarėjas a tarėjas37 a další, ačkoli některá z nich možná neodpovídala požadavkům jazykové čistoty či dokonce systémovosti. Výborně chápal, že potřeby uživatelů jazyka jsou nejvyšším kritériem, jemuž se musí podřídit všechna ostatní, i kdyby vycházela z nejlepší teorie nebo z nejupřímnějších kodifikačních snah „zlepšit“ spisovný jazyk: „Kdyby měl náš jazyk být takový, jaký bychom si jej sami představovali [tj. teoreticky. — A. P.], a kdyby všechna jeho slova byla přesně taková, jaká mu dávají ‚pěstitelé jazyka‘, pak by náš dnešní jazyk již dávno neměl pro vzdělaného člověka žádnou cenu, anebo by alespoň část své hodnoty ztratil“38 (red. J. J.). Jablonskis zřejmě dobře chápal stylistickou mnohoznačnost jazyka. Psal, že hrdina dramatu či filosof povídky nemůže mluvit stejným jazykem jako hlídač nebo obyčejný dělník39. Lidem s nižším vzděláním se píše jednodušeji, těm s vyšším… 30 Piročkinas A. Jablonskio kalbos norminimo pagrindai ir principai. — Kalbos kultūros teorija ir praktika/Lietuvių kalbos sekcijos sąsiuvinis, 1970, Nr. 5(18), p. 9. 31 Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1965, t. 1, p. 298. 32 Jablonskio raštai, t. 5, p. 206. 33 Tamtéž. 34 Tamtéž, s. 207. 35 Tamtéž, sv. 4, s. 122. 36 Tamtéž, s. 144. 37 Tamtéž, sv. 5, s. 170, 178, 185, 193. 38 Tamtéž, s. 216. 39 Tamtéž, s. 62. 132 — lze „operovat složitými, rafinovanějšími obraty“40. Ačkoli lingvista nejednou zdůraznil, že se nerad vměšuje do stylistických záležitostí („stylistickou stránku rád ponechávám samotným spisovatelům“41), k řadě konkrétních stylistických otázek přece jen vyslovil několik zajímavých myšlenek. Především Jablonskému nevyhovovalo užívání prvků různých nářečí v témže textu: „ve slovních a jmenných tvarech a vůbec, když mluvíme o gramatice, by se neměla míchat různá nářečí našeho jazyka“42. Kritizoval nedůsledné užívání spojení akuzativu a předložky į, zaměňování dvojného a množného čísla atd. Nesouhlasil ani s umělým prosazováním nářečních prvků, zvláště v textech určených méně vzdělaným čtenářům: „radím překladatelům (i jazykovým korektorům), aby se nesnažili psát pro školu nářečně – aby nevytahovali na světlo nezvyklé rysy nářečí v písemných textech. Nářeční rysy se v písemných textech i bez vynášení na světlo projeví; jen se naučme využívat jich ve prospěch svého jazyka a jazyka písemností“43. Jablonskému záleželo i na dalších stylistických rysech písemných textů. Ozýval se proti vytříbenosti a domnělé učenosti jazyka písemností44, umělosti věty, temnosti její myšlenky a nejasnosti45. „Když něco píšeme, musíme především svou myšlenku vyjadřovat jasně a srozumitelně“46 (zvýraznil A. P.). Myšlenka má být vyjádřena nejen jasně a srozumitelně, ale také plynule a lehce47. Že nešlo o prázdnou frázi a obecné, nekonkrétní požadavky na dobrý jazyk, nýbrž o přesně pochopené stylistické rysy písemných textů, dokládá skutečnost, že Jablonskis jasně rozlišoval jazykové a stylistické záležitosti („Spisovatelé se sami musí začít starat o to, aby náš spisovný jazyk byl a) lehký, krásný, jasný, široce srozumitelný a b) správný (musí se řídit pravidly jazyka lidí, čtenářů)“48, a konečně i takové Jablonského tvrzení: „věty, posuzované samostatně, se zdají být správné, ale tato správnost vět podle mého mínění poněkud narušila plynulost a lehkost jeho jazyka“49. Správnost narušila plynulost a lehkost!.. Cožpak to není nejjemnější příklad funkčnosti jazyka a společenské účelnosti?! * * * Z přehledu Jablonského názorů by neměl vzniknout dojem, že byly neměnné, strnulé, a tedy koneckonců, vezmeme-li v úvahu jeho dlouholetou, čtyřicetiletou činnost v oblasti jazykové kultury, do jisté míry dogmatické. Ve skutečnosti se Jablonskis po celý život důsledně držel pouze zásadních požadavků na utváření a rozvíjení spisovného jazyka. Především šlo o principy systémovosti jazyka a funkční účelnosti, které uplatňoval všeobecně. Po celý život Jablonskis usiloval také o čistotu jazyka, avšak kritérium čistoty podřizoval účelnosti, a proto se ani na okamžik neodchýlil od střízlivého posuzování cizích jazykových prvků. Po celou dobu jako zastánce systémovosti jazyka propa- 40 Tamtéž, s. 37. 41 Tamtéž, s. 72. 42 Tamtéž, sv. 4, s. 49. 43 Tamtéž, s. 243. 44 Tamtéž, sv. 5, s. 75. 45 Tamtéž, s. 134. 46 Tamtéž, sv. 4, s. 133, 143. 47 Tamtéž, s. 262, sv. 5, s. 92. 48 Tamtéž, sv. 4, s. 144. 49 Tamtéž, s. 262. 133 … a ve druhé polovině své činnosti začal stále více přihlížet k funkční účelnosti, až nakonec roku 1921 prohlásil, že správnost (tj. dodržování systému) ještě není všechno – spisovnému jazyku to už nestačí. Jablonskis byl přesvědčen, že od počátku 20. let lze již hovořit o zformovaném, reálně existujícím spisovném jazyce s pevně kodifikovaným systémem50, a proto se věnoval především ochraně jeho norem a obraně jejich stability, ačkoli pro něj otázky kodifikace zůstávaly i nadále mimořádně důležité (srov. jeho recenzi slovníčku V. Kamantauskase z roku 1928 „Otázky slovníčku našeho jazyka“). Bez kompromisů požadoval dodržování gramatiky od spisovatelů a překladatelů, důrazně vystupoval proti přílivu nepotřebných neologismů, nesouhlasil s Būgou podporovanou zásadou fonetického a morfologického přizpůsobování internacionalismů litevštině a hájil ustálené užívání tvarů těchto slov. Jablonskis měnil své názory častěji v otázkách konkrétních jazykových norem, což je zcela pochopitelné. Do své pracovní praxe zahrnoval vše, co objevila tehdejší jazykověda (srov. jeho veřejné přiznání, že se mýlil při opravování odvozenin s příponou -imas51), co sám poznal od služebných (v tomto ohledu mu velmi mnoho přinesla redakční práce na Juškově slovníku v letech 1897–1906) a přihlížel k tomu, k čemu jazyková praxe tíhla nebo co odmítala. Ze všech těchto důvodů později od některých svých oprav upouštěl, ale téměř pokaždé přinášely jeho články i nové, dosud nedotčené otázky52, a proto byly některé jazykové normy v jeho gramatikách hodnoceny poněkud jinak53. To však nijak neohrozilo ani stabilitu jazykových norem, kterou Jablonskis požadoval, ani obecné zásady celé práce v oblasti jazykové kultury. Jablonského zásluhy o litevský spisovný jazyk a jeho kulturu jsou vůbec nezměřitelné a sotva je lze náležitě ocenit v nějaké přehledové práci či článku. Jeho díla čekají na nové výzkumy, neboť z nich budou čerpat duchovní potravu celé generace a každá v nich nalezne neocenitelné hodnoty, bez nichž není možný žádný pokrok života, kultury ani samotného spisovného jazyka. TEORIE JAZYKOVÉ KULTURY J. JABLONSKÉHO Resumé Zakladatel moderního litevského spisovného jazyka Jonas Jablonskis nezanechal žádné zvláštní teoretické práce o kultuře litevského jazyka. Jeho četné výroky k praktickým otázkám normalizace litevštiny však umožňují tvrdit, že se při své práci řídil hluboce promyšlenou teorií, jejíž základ tvoří následující postuláty. Zdrojem norem litevského spisovného jazyka jsou lidový jazyk a jazyk folkloru, krásná literatura autorů, kteří dobře znali lidový jazyk, a jazykovědná díla (gramatiky a slovníky). Při výběru norem zohledňoval J. Jablonskis především systémovost a účelnost jazykových jevů; na počátku své práce kladl do popředí systémovost, později stále více přihlížel k účelnosti. 50 Piročkinas A. Jablonskis – bendrinės kalbos kūrėjas, p. 191. 51 Jablonskio raštai, t. 4, p. 271–272. 52 Dokládají to práce A. Piročkinase (zejména kn.: Jono Jablonskio leksiniai taisymai. – K., 1970; Jono Jablonskio gramatiniai taisymai. – K., 1976). 53 Piročkinas A. Jablonskis – bendrinės kalbos kūrėjas, p. 219–221. 134