Tarmiškos tautosakos transkribavimo principai

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) KAZIMERAS GARŠVA ZÁSADY TRANSKRIPCE DIALEKTÁLNÍHO FOLKLORU J. Balčikonis vykonal značnou práci, když od roku 1907 zapisoval folklor v nářečí, překládal jej z jiných jazyků do litevštiny a vydával. Dodnes je aktuální i jeho upozornění, že „sběr folkloru […] vyžaduje velké úsilí a schopnosti. Má-li ho někdo nasbíraný, ale špatně zapsaný nebo neuspořádaný, má jen malou hodnotu“1. Při uspořádávání folklorní sbírky O. Bluzmienė (pocházející z vesnice Talačkoniai v okrese Pašvalys), zapsané v severním panevėžyském nářečí, bylo třeba se přesvědčit, že neexistují všeobecně přijímané zásady transkripce litevského folkloru v nářečí a že i ty stávající lze zdokonalit. Lidovou tvorbu sbírají lidé s různým vzděláním a různými zájmy a nejlepší způsob zápisu bývá někdy obtížné zvolit i jazykovědci. Již v roce 1969 psal jazykový redaktor folklorních publikací K. Aleksynas, že „při zpřístupňování folklorních textů veřejnosti vyvstává mnoho problémů. […] Stále naléhavěji se ukazuje potřeba tyto otázky důkladněji a vážněji promyslet“2. Při zapisování a vydávání folkloru vyvstávají tři fonetické problémy: 1) jak dílo zapsat — v nářečí, nebo ve spisovném jazyce, 2) kolik nářečních rysů zachytit — všechny, nebo jen některé, a 3) jakými znaky označovat nářeční hlásky. Tvrzení v instrukcích „Pokyny pro sběratele folkloru“, že „ve folklorním materiálu nelze nic svévolně měnit ani opravovat“3, poněkud odporovalo jinému, nesmělému tvrzení v téže publikaci: „dobře-li člověk ovládá místní nářečí, doporučuje se zapisovat folklorní texty v nářečí“4. Z toho by vyplývalo, že ten, kdo navštívené nářečí neovládá (a takových je většina sběratelů) a nechce se trápit se zvláštními znaky, může všechno podle vlastního uvážení převádět do spisovného jazyka. Kvůli tiskové chybě proniklo podobně formulované tvrzení dokonce i do oficiálních instrukcí5, přestože je dobře známo, že změna nářečí často naruší i přirozený zvuk písně6. Psát například vištos místo vištos „vištõs“ je totéž jako místo pamiródyk — man paródyk. Pouze první zkreslení náleží do roviny fonetiky, zatímco druhé do morfologie. V pozdější 1 Balčikonis J. Vybrané spisy. — V., 1978, sv. 1, s. 83. 2 Aleksynas K. K několika otázkám textologie lidových pohádek. — In: Lidová tvorba. V., 1969, s. 250. 3 Nurodymai tautosakos rinkėjams. — V., 1958, p. 6. 4Tamtéž, s. 11. 5 Aleksynas K. Zapisování folklorních děl. — In: Jak sbírat jazyková data z lidové řeči (Metodické rady). V., 1973, s. 10. 6 Lietuvių liaudies dainynas. Vaikų dainos. — V., 1980, t. 1, p. 7. 108 V návodu ke sběru folkloru byly jazykové požadavky formulovány přesněji, avšak s ohledem na nezkušené sběratele také nedostatečně přísně („Hodnota textu bude vyšší, bude-li zapsán se zachováním alespoň těch nářečních rysů, které lze vyjádřit písmeny spisovného jazyka“⁷). Ve spisovném jazyce je vhodné vydávat literaturu pro děti. V jiných populárních publikacích je podle našeho názoru třeba uvádět alespoň písně v nářečí (pokud se nářečí výrazně liší od spisovného jazyka, vyprávěný folklor, někdy i drobný folklor lze vydávat také ve spisovném jazyce, přičemž se mění pouze pravidelné hláskové změny). Vědecké publikace by měly být připravovány v nářečí. Že je fonetika nářečí jedním z nejdůležitějších znaků svébytnosti folkloru a příliš neztěžuje porozumění dílu, dokazují naše etnografické soubory. Přesně zaznamenaný folklor je cenným pramenem také pro jazykovědce. Od autentického hláskového obrazu folkloru se odchylujeme ve dvou případech: ve srovnání se spisovným jazykem buď nezaznamenáváme zvláštní znak, nebo, a to mnohem častěji, tentýž znak zaznamenáváme jinak. Oba druhy odchylek vznikají vědomě i nevědomě. Například folkloristé z důvodu jednoduchosti nezaznamenávají prodloužení samohlásek, lze je však snadno odvodit. Autoři, kteří vynechávají některé fonetické rysy (například vsunuté j), vysvětlují, že nejsou podstatné a že taková je norma spisovného jazyka. Čte se však text nikoli ve spisovném jazyce, nýbrž v některém nářečí; souhláska j se navíc nepřidává ve všech mluvených varietách. O tom, které rysy mluvené variety jsou podstatné a které nepodstatné, se rozhoduje obtížně, a proto se totéž vsunuté j v některých (vydaných v témže roce) knihách zaznamenává⁸, v jiných nikoli⁹. Ve tradičních litevských písních se totiž j často nejen přidává před přední samohlásky, ale také se vsouvá mezi dvě přední nebo zadní samohlásky, např. pajauga „vyrostl“. Pro ty, kdo se budou chtít tuto píseň přesně naučit zpívat nebo zkoumat zbytky jotace, bude tento jev důležitý. Z fonetického hlediska je méně závažné nezaznamenávat znělost či neznělost souhlásek ani jejich vypouštění ve shlucích nebo rozšiřování samohlásky e před tvrdou souhláskou. V těchto pozicích lze hláskové rysy většinou odvodit. Neznělé souhlásky (v předponě iš- atd.) před znělými znějí jen velmi zřídka. Poněkud přehnané (nebyl-li jev řádně prozkoumán) je tvrzení, že na rozhraní složek slov s předponou či složených slov a také při setkání proklitiky nebo enklitiky se samostatným slovem se ze dvou stejných či podobných souhlásek vyslovuje pouze jedna. V roce 1985 při průzkumu mezi 36 studenty pátého ročníku litevštiny uvedlo pouze 17 (47%), že říkají isigando, usnigo. V řeči starých lidí, méně ovlivněné písmem, je taková výslovnost častější, sotva však kdy dosahovala 100%. O tom, že sousední podobné souhlásky mohou zůstat zachovány, psal již A. Salys; zmiňuje se o tom také akademická „Litevská mluvnice“¹⁰. V mluvených varietách, které předponu i- zcela zkracují a místo ní nezavedly předponu ant- (například v panevėžské- 7 Patarimai tautosakos rinkėjams (Metodiniai nurodymai). — V., 1974, p. 5; 1940 m. J. Balio išleistame „Tautosakos rinkėjo vadove“ (K., p. 61—76) plačiai aptarta paprastoji ir net mokslinė fonetinė rašyba. 8 Daukantas S. Žemaičių tautosaka. — V., 1983, p. 9. 9 Lietuvių liaudies dainynas. Vestuvinės dainos. — V., 1983, t. 2, p. 9; Čiulba ulba sakalas. — V., 1983, p. 8. 10 Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1965, t. 1, p. 116. 109 -žďarské), se rozlišují dvojice išoka „vyskočil“ — iš.oka „vyskočila“ (souhláska š je ve druhém slově o něco delší) a zejména — išiak „vyšel“ — iššiak „vyšel“. V posledním případě (kdy vedle sebe stojí souhlásky různé kvality) mohou při zřetelné výslovnosti a snaze rozlišit význam souhlásku š zachovat úplně (nebo asimilovat na s) také někteří východní aukštaité (širvintiští) a jižní dzúkové¹¹. Pokud se všude zapisují pouze dvě nebo jedna souhláska, skutečné jevy se nivelizují a jazykověda přichází o potřebná data. Kromě toho folkloristé obvykle zaznamenávají vypouštění souhlásek na rozhraní dvou slov (srov. an tėvelio dvaro atd.)¹², ale totéž důsledně nezaznamenávají uvnitř slova. Bylo by vhodné zaznamenávat také rozšiřování samohlásky e před tvrdými souhláskami. Jinak musí čtenář, který chce rekonstruovat autentickou výslovnost, uvažovat, o které nářečí jde a v jaké pozici se samohláska e nachází. Kromě toho se tato samohláska v předpřízvučných slabikách občas nemusí rozšiřovat. V severním panevėžském nářečí se ve stejné přízvučné pozici (před tvrdou souhláskou) rozšiřuje na o také samohláska i (srov. lėp’ „lezeš“ — l’ôp „lezu“); zaznamenává-li se tedy rozšiřování samohlásky i, bylo by třeba důsledně zaznamenávat i rozšiřování e. Dosud nebyl ve velkém nákladu vydán jazykově dokonale připravený folklor ze severního panevėžského nářečí, a to ani ve spisovném jazyce, ani v nářečí (podobně tomu zřejmě je i u jiných složitějších nářečí). Tištěná podoba: „O vy, psi psi, proč jste sežrali všechny housky!?“ (v nářečí O jūs šun’s šun’s, kam suėdėt vioss bundials, do spisovného jazyka však nebylo převedeno všechno); mūsų lauktai šalime (= šal imais), tokio tai dieną (= takového dne), pas man (= u mě), ji (= ona), per (= přes) atd.¹³ Že lze autentičtější a úplnější variantu folkloru zaznamenat také na magnetofonový pásek a přepsat, ukazuje srovnání dvou variant písně O. Bluzmienė¹⁴. 1 Vyšel stařeček Išgarglino, zabil vrabčáka, Užpluncino. Oškubal peříčka do dvou soudků, nasolil masíčko do dvou cedníků. Přijel dvorní správce, aby ho odvezl na dvůr, chtěl vrabčáka celého spolknout. 2 Vyšel dědeček, Ižgarglina, Ušlehal žverb(b)ali, } 2 Uploncina. Natrhal pírka Do dvou soudků, Nasolil hnůj } 2 Do dvou díží. Přišel čeledín Na dvůr hnát, Chtěl žverb(alí) } 2 Celého pozřít’. ¹¹ K. Morkūno, J. Karaciejaus informacija. ¹² Litevský lidový zpěvník, sv. 2, s. 74, 170, 174, 198—202 atd.; Čiulba ulba sakalas, s. 173, 180, 194, 205 atd. ¹³ Bluzmienė O. Apie turgus ir žmones. — In: Liaudies kūryba, sv. 1, s. 201—203. ¹⁴ První byl zaznamenán v roce 1965 (Lietuvių liaudies dainynas, sv. 1, s. 270—271), druhý — v roce 1984 (K. Kalibato) a v roce 1985 (K. Garšvos). 110 Upekli stehýnko, usmažili ho dokřupava, dvořané se přejedli, popraskali. Upekli stehýnko, usmažili ho dokřupava, dvořané se přejedli, popraskali. } 2 Někteří kvalifikovaní folkloristé se možná domnívají, že k zachycení specifik nářečí v díle stačí ponechat jedno či druhé slovo vyslovené nářečně. Takový text je z jazykového hlediska o něco užitečnější než text zaznamenaný ve spisovném jazyce, ale pokud jde o nářečí, je zavádějící15. Folkloristé ve snaze omluvit chyby při zaznamenávání a tisku nářečního folkloru často přehánějí vliv spisovného jazyka na nářečí. Ve skutečnosti spisovný jazyk výslovnost mnoha starých lidí nijak výrazně neovlivnil. Když je však zapisovateli srozumitelnější a příhodnější spisovná výslovnost, nejeden vypravěč se trochu přizpůsobuje „vzdělanému“ zapisovateli. Mělo by tomu být naopak. Člověka je třeba hned upozornit, aby mluvil tak, jak je zvyklý, a nic nepřikrašloval. Když se však v písních, a občas i ve vyprávění, přirozeně objevují spisovné tvary, neměly by se měnit, jak zdůrazňují folkloristé (J. Balčikonis písňové texty převáděl do dzūkštiny16). Nejhorší je, když se do nářečí záměrně připisují hlásky z jiných nářečí. V „Lietuvių liaudies dainynas“ se koncová samohláska e v panevėžyských nářečích, vzniklá z ė, zapisuje jako ia, čímž se nářečí deformuje (v otevřené koncovce bývá samohláska e pouze zavřená) a místo jednoho potřebného písmene se píší dvě. Pokud nechceme psát nářeční koncovku -e, bylo by o něco lepší označovat koncovku spisovného jazyka -o — nevytvářely by se tak neexistující tvary a čtenář by nebyl uváděn v omyl. Při redakční úpravě jazyka publikace byla zobecněna koncovka mnoha východoaukštaitských nářečí (širvintiškých, anykštėnských, uteniškých, vilniškých). V panevėžyských větách Oi tu moteriške, Ar nematei kiškio?, Dave šūria17 se však koncové samohlásky e zcela shodují, a přesto se zapisují různě (e a ia). Zkrácené nepřízvučné samohlásky by se také neměly zapisovat nosovými písmeny ani dlouhými samohláskami. Někdy se navíc samohláska o zapisuje jako u, e jako i, ū atd., např.: botagų, kuokų, tų liepeli18, linbi (= liõne) a podobně. V koncovkách slov v panevėžyských nářečích vaike „děti“ a vaikė „dítěti“ nelze obě stejně (samohláskou ė) zapisovat. Značkou ɫ se to vyřešit nedá, protože se tato samohláska vyskytuje i po jiných souhláskách. Bylo by lepší zapisovat hlásku e nikoli značkou ė, ale běžným a srozumitelným e. Folkloristé by mohli používat zjednodušenou transkripci jazykovědců, v níž by novými písmeny zůstala pouze ė, ʋ, značky délky (např. ã, ã.) a měkkosti (ʹ). Nejjasnější je, když se text bez výjimek zapisuje tak, jak je slyšet — tak, jak se mluví při pečlivé výslovnosti (aniž se vynechávají pouze stejné souhlásky sousedních slov, 15 Už v roce 1976 jsme v časopise „Literatūra ir menas“ navrhovali nezapisovat folklor severní Litvy napůl dzūkijsky, tato výzva však neměla větší odezvu. Při vydávání folklorních knih jsou jazykovědci zváni ke konzultacím, ne ke všem jejich připomínkám se však přihlíží. 16 Ambrasas-Sasnava K. Paminklas Druskininkams ir profesoriui. — Kalbos kultūra, 1985, sąs. 48, p. 64. 17 Lietuvių liaudies dainynas, sv. 1, s. 251, 508 atd. 18 Tamtéž, s. 109, 234, 235, 607. 111 např., dítě řeklo). Ve vědeckých publikacích, alespoň těch, které mají také jazykovědný profil, je vhodné neobnovovat vypuštěné souhlásky ani souhlásky, které se znělostně změnily či ztratily znělost. Takový pravopis se již používal při vydávání folkloru v publikacích A. Baranauskase (1922), „Tautos ir žodis“ (1923, 1924), „Lietuvių kalbos tarmių (chrestomatija)“ (1970) a „Joniškėlio apylinkių šnektos tekstuose“ (1982). V „Druskininkų dainose“ (1972) se J. Balčikonis později pravděpodobně zbytečně v mnoha případech vzdal zvukového pravopisného principu. Krátké koncovky nebyly nahrazovány písmeny s nosovkou, úzké e otevřeným ia; tak tomu bylo i v lidových slovesných publikacích S. Daukantase (1846), cizinců A. Schleichera (1857), A. Leskyho a K. Brugmanna (1882), A. Bezzenbergera (1882), A. Niemiho a A. Sabaliauskase (1912) a dalších19. Tento článek se zabýval konečnou podobou vydaných folklorních děl, aniž se podrobněji zkoumalo, nakolik ji ovlivnil zapisovatel, nakladatelství a další složité okolnosti přípravy textu. Texty, které byly nedbale a pouze ručně zaznamenány, samozřejmě většinou nelze náležitě redigovat, avšak nahrávky na magnetofon je třeba pečlivěji ověřovat. Stejně jako při klasifikaci folklorních děl ani při přípravě odborných vysvětlivek nemůže folkloristu nikdo nahradit, stejně jako při zapisování melodie písně muzikologa, tak konečné slovo o jazyce textu může a musí mít dialektolog20. ZÁSADY TRANSKRIPCE DIALEKTNÍHO FOLKLORU Resumé J. Balčikonis od roku 1907 zapisoval folklor v různých dialektech, překládal jej z jiných jazyků do litevštiny a publikoval (sbírka „Písně z Druskininků“ vyšla v roce 1972). Při zapisování folklorních děl a jejich přípravě k tisku vznikají tři typy fonetických problémů: 1) jak dílo zaznamenat – v nářeční podobě, nebo ve spisovném jazyce, 2) jak zachytit zvláštnosti daného dialektu – úplně, nebo jen částečně, a 3) jakými znaky označovat nářeční hlásky. Ve vědeckých vydáních je vhodné zachytit všechny hlavní zvláštnosti dialektu: neobnovovat nevyslovované ani znělé či neznělé souhlásky, označovat rozšířené samohlásky i, u, e, (= ö, o, ä) atd. Nepřípustné je zachycovat fonetické zvláštnosti nedůsledně nebo je zkreslovat: psát ia místo e atd. Oprávněné jsou pouze ty prvky jiných dialektů a spisovného jazyka, které informátor z určitých důvodů sám vyslovuje; zkrácené nepřízvučné samohlásky by se neměly označovat písmeny s nosovkou ani dlouhými samohláskami, místo o se nemá psát u, místo e – i, ы, ё atd. 19 Citováno podle: Aleksynas K. Jazykové a stylistické zvláštnosti litevských lidových písní. – In: Literatura ir kalba. V., 1971, sv. 11, s. 32–281. 20 Za cenné připomínky děkuji K. Aleksynasovi a B. Stundžiene. 112