Būdingesni J. Balčikonio verstų H. K. Anderseno „Pasakų“ vientisinio sakinio struktūriniai modeliai

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) REGINA DILIENĖ VÝRAZNĚJŠÍ STRUKTURÁLNÍ MODELY JEDNODUCHÉ VĚTY V ANDERSENOVÝCH „POHÁDKÁCH“ V PŘEKLADECH J. BALČIKONISE V překladech pohádek J. Balčikonise, v tomto pokladu krásného a živého lidového jazyka, nachází mnoho zajímavého nejen lexikolog, ale i badatel v syntaxi. V tomto článku se pokoušíme z jednoho hlediska přehledně představit syntaxi „Pohádek“ H. K. Andersena v překladech J. Balčikonise1 — které rozšířené strukturální modely jednoduchých vět jsou charakterističtější. Za strukturální model jednoduché věty budeme považovat abstraktní syntaktický vzorec, podle něhož lze vytvořit jednotlivou minimální, relativně uzavřenou větu2. Vyvstává však otázka, jak určit toto nezbytné minimum. Podle akademické gramatiky ruského jazyka zahrnuje formální minimální struktura věty jeden nebo dva členy (obvykle tvoří predikativní centrum věty)3, zatímco do sémantické minimální struktury se zahrnuje také objekt silného řízení a subjekt stavu / objekt děje silného řízení4. Dosud není objasněno, zda je takové kritérium dostačující pro sestavování minimálních schémat větné struktury. Zkoumání konkrétních jazykových faktů by snad mohlo poněkud objasnit, které strukturální modely v jazyce skutečně fungují, což by pomohlo určit i principy jejich rozlišování. Konkrétní jazykové příklady pro tuto práci byly shromážděny z „Pohádek“ H. K. Andersena v překladech J. Balčikonise. Již první výzkumy překladů ukazují, že výrazné „zkrácení“ strukturálního vzorce věty neumožňuje vždy postřehnout ani významné rozdíly mezi jazykovými jevy. Proto by bylo účelné rozlišovat alespoň strukturální vzorce dvou úrovní — minimální (nejvyšší stupeň abstrakce) a rozšířené struktury. Rozsah rozšířeného modelu věty je větší než rozsah modelů minimální struktury, protože zahrnuje nejen obligatorní, ale i fakultativní aktanty5; v některých modelech to budou například pády s příslovečným významem a pády s předložkami, infinitiv sloves vyjadřující účel aj. Modely rozšířené struktury lépe ukazují strukturu predikátu, což má často velký význam pro sémantiku věty. Důležité je také to, že při zobecňování podstatných rozdílů mezi rozšířenými strukturami lze rozlišit minimální strukturální typy vět. Takto se například rozlišují skupiny predikátů s významem pohybu a lokalizace, protože věty, do jejichž složení 1 Andersenas H. K. Pasakos. — V., 1966. 2 Русская грамматика. — М., 1980, с. 92. 3 Ten pat, p. 97. 4 Ten pat, p. 25. 5 Степанова М. Д., Гельбиг Г. Части речи и проблема валентности в современном немецком языке. — М., 1978, с. 172—177. 44 predikáty směrového pohybu mají v rozšířené struktuře uvedený orientační bod (v širokém smyslu) /viz příklad a)/, zatímco věty s predikáty lokalizovaného děje mají uvedeno místo probíhajícího stavu /viz příklad b)/. Např.: a) Tak přiletěli do turecké země 95; b) Jednou stála u velkého zrcadla na stolku pastýřka a kominíček 23. Rozšířené strukturní modely vět částečně pomáhají charakterizovat také spisovatelův styl. V pohádkách v překladu J. Balčikonise se často vyskytuje konstrukce s osobním tvarem slovesa a příčestím nebo gerundiem, která je litevštině odedávna vlastní. Např.: Těsně před západem slunce Elzytė spatřila letět jedenáct divokých labutí se zlatými korunami na hlavách 152. Z hlediska struktury věty představuje tato konstrukce značné obtíže — není jasné, zda jsou všechny její členy pro větné minimum stejně nezbytné, neboť v litevské jazykovědě dosud nebylo dosaženo shody v tom, jak takovou konstrukci klasifikovat6. Uvedené konstrukce v pohádkách H. K. Andersena v překladu J. Balčikonise tvoří především predikáty vnímání a smyslových počitků (slyšet, vidět, cítit); někdy pak predikáty děje nebo stavu (naslouchat, bát se). Např.: Potom bylo slyšet, jak psi štěkají 157; Kaj už se nebál, že se Sněhová královna vrátí domů 264. V překladu pohádek H. K. Andersena se vyskytují také synonymní náhrady uvedené konstrukce. Jsou to: 1. Sloveso + pád jména (bez příčestí / přechodníku). Např.: Princezna se vydala na procházku se všemi dvorními dámami a zaslechla melodii zvonečků 15. 2. Sloveso + vedlejší věta. Tato synonymní náhrada je mnohem častější než první, tj. sloveso + pád jména. Např.: Neslyšel jsi, že se o tom zvoní po celém kraji? 19. Ale ještě hroznější bylo vidět, jak se bili a strkali, kousali, škrábali a navzájem požírali28. Možná je ještě jeden synonymní případ — gerundium vedle tranzitivního slovesa se nahrazuje příčestím. V takovém případě je příčestí shodným přívlastkem a nezávisí na predikativním slově. Např.: Elzytė spatřila letící labutě. Srov.: Elzytė spatřila labutě letět. V překladu „Pohádek“ J. Balčikonise se však takový příklad nepodařilo najít. V tomto případě tedy jazykovědec dává přednost konstrukci slovesa s gerundiem. Přesně určit vztah všech uvedených synonymních případů v překladu „Pohádek“ je poměrně obtížné, protože: 1. Totéž sloveso, které v zásadě není mnohoznačné, může v určitém kontextu označovat jevy lišící se některými stylistickými odstíny, jež zase podmiňují odlišnou formální strukturu vět. Např.: a) Slyšel, jak bubnují <...> 166. b) Slyšel jsem, že se váza kdysi zasnoubila s tělem 24. Ve druhé větě znamená sloveso slyšel jsem spíše určitý modalitní odstín než akt akustického vnímání, tj. mohlo by být synonymní se slovesem věděl jsem, s nádechem pochybnosti, nejistoty a nedůvěry. 6 Plg.: Balkevičius J. Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. — V., 1963, p. 193; Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1976, t. 3, p. 476. 45 2. Je obtížné rozhodnout, zda je objekt děje chápán jako vykonavatel děje, nebo staticky. Na tom závisí, zda lze podle významu nahradit osobní slovesný tvar konstrukcí s příčestím / přechodníkem, či nikoli. Např. ve větě Nikdy jsem neslyšela nic tak krásného! 17 bychom spojení slyšela nic tak krásného téměř nemohli nahradit nějakou synonymní konstrukcí osobního slovesného tvaru s příčestím / přechodníkem. Jiný je případ věty Ucítí hrášek přes dvacet matrací a dvacet peřin, naskládaných na sobě 48. Zde lze podle významu říci nikoli ucítila hrášek, nýbrž ucítila, jak ji hrášek tlačí. 3. Ne vždy lze pro konstrukci slovesa a příčestí / přechodníku najít synonyma z hlediska vyjádření. Např. sloveso prohlašovat se obvykle vyžaduje příčestí jak sémanticky, tak syntakticky. Např.: Prohlásil, že je tureckým bohem a že k němu přiletěl z nebe 36; Ona však tvrdila, že je skutečnou princeznou 48. To, že se J. Balčikonis nespokojuje jen s jedním způsobem vyjádření, svědčí o jeho jemném porozumění rozdílům mezi těmito způsoby vyjádření a o schopnosti působivě jich využívat. Tyto rozdíly by se mohly odrazit v rozšířených strukturálních vzorcích – to znamená, že by do nich bylo třeba zahrnout všechny konstrukce Umělé slavíkové dal zpívat samotnému 77; Podobné věci nemůžeš zamlčovat 30. Podle G. Zolotové se takové konstrukce (osobní tvar slovesa + infinitiv) objevují tehdy, když se v syntagmatice vyjadřují dvě vlastnosti děje – buď fázový průběh procesu (začátek, konec, pokračování), nebo mezisyntaktický modální vztah mezi subjektem a dějem (možnost, přání, povinnost apod.)7. V takovém případě má samotné sloveso podobu infinitivu, zatímco osobní tvar pomocného slova jako by zaujímal jeho místo. Např.: Stromeček začal znovu vyprávět o sobě a o svém životě v lese 92; Zanedlouho ji přestaly navštěvovat i bažiny 93. Děj tedy vyjadřuje infinitiv, zatímco osobní slovesný tvar sémanticky rozšiřuje jeho obsah. Tímto způsobem tvoří oba slovesné tvary jeden predikát. Konstrukce s modálním nebo fázovým slovesem jsou sémanticky konkrétnější a přesnější a v překladech J. Balčikonise se vyskytují často. V pohádce „Nové šaty královy“ tvoří přibližně 25% všech slovesných tvarů, v „Děvčátku se sirkami“ 13% a v „Ošklivém káčátku“ 20% všech slovesných tvarů. Fázová a modální slovesa však mění obsah infinitivu různým způsobem. Fázová slovesa označují pouze fázi děje – začátek, konec nebo pokračování. Např.: Teď už končí s nošením mého starého zlatého střevíce! 54; Potom začal střílet ještě víc 224. Modální slovesa jsou sémanticky téměř důležitější než infinitiv, protože právě ona určují sémantiku rozšířené větné struktury. Srov.: 1) My, staříčci, teď můžeme sedět v jejím stínu 112; 2) My, staříčci, teď sedíme v jejím stínu. 7 Zolotova G. A. O syntaktické povaze současného ruského jazyka. – Filologické vědy, 1979, č. 5(113), s. 45. 46 V první větě máme pouze možnost děje, určitou podmínku jeho uskutečnění, zatímco ve druhé samotný konkrétní děj. V překladu „Pohádek“ H. K. Andersena od J. Balčikonise nacházíme velmi rozmanitá modální slovesa. Mohou vyjadřovat: 1) Znalost, dovednosti: Vždyť babička uměla čarovat 248. 2. Schopnost: Palčice nemohla usnout 127. 3. Rozhodnutí, povolení: Dostal rok a jeden den na rozmyšlenou 180; K bydlení dostal malinký pokojíček vedle chléva 15; Rozhodli se pravého slavíka z té země úplně vyhnat 78. 4. Nutnost: Musíme se odtud odstěhovat 125; Vždyť hned první ráno po svatbě měl zemřít a proměnit se v mořskou pěnu! 281. Z hlediska strukturních modelů vět je i zde problém jediný — zahrnout pomocné sloveso do minimálního strukturního schématu, nebo nikoli. Prozkoumejme možné synonymní varianty: 1) Když uviděli chrousta, napadlo je, že si s ním pohrají 38 a Když uviděli chrousta, pohráli si s ním. 2) A na ten papír opravdu začal psát 118. — A na ten papír opravdu psal. 3) K bydlení dostal malinký pokojíček vedle chléva 15. — Bydlel v maličkém pokojíčku vedle chléva. Takové synonymní obměny jsou možné, avšak význam věty podstatně, někdy dokonce zásadně mění. Domnívali bychom se proto, že tyto konstrukce je třeba zahrnout do minimálního i (nutně) rozšířeného modelu věty. Tím spíše, že tato pomocná slovesa mohou často řídit akuzativ verbálního substantiva. Srov.: A Elzytė se z celého srdce začala modlit 154 A Elzytė se z celého srdce začala modlitbu. Samostatnou skupinu tvoří predikáty vyjadřující vůli; vždy jsou vyjádřeny určitou slovesnou formou s infinitivem. Např.: Přikaž sněhu, ať teple přikryje mladé výhonky 205; Nikomu nedovolí, aby se jí díval přímo do tváře 195. Protože v tomto případě náležejí obě slovesné formy vyjadřující děj různým činitelům, tj. různým subjektům vykonávajícím děj, vstupuje do minimálního i rozšířeného strukturního modelu jak určitá slovesná forma, tak infinitiv. Proto predikáty vyjadřující vůli tvoří samostatný typ predikátů. V této práci byly probrány pouze některé fragmenty rozšířené struktury jednoduchých vět. Podrobnější výzkum by snad pomohl vyřešit některé dosud sporné otázky struktury vět. NĚKTERÉ ROZVITÉ MODELY JEDNODUCHÉ VĚTY V PŘEKLADU J. BALČKONISE KNIHY H. K. ANDERSENA „POHÁDKY“ Shrnutí Tato práce se zabývá potřebou vyčleňovat strukturní modely vět alespoň na dvou úrovních — minimální a rozvité struktury, protože značné „zkrácení“ strukturní formule často neumožňuje postřehnout ani významné sémantické rozdíly. Toto tvrzení vychází z materiálu překladu knihy H. K. Andersena „Pohádky“ od J. Balčkonise. Práce pojednává o dvou konstrukcích, které se v překladu často vyskytují — V₁ [Part / N] / přechodník a konstrukci pomocného V₁ s Vinf; pojednává se o jejich místě ve strukturním modelu věty. 47