J. Balčikonio pažiūros į paveldėtąją leksiką

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) VYTAUTAS VITKAUSKAS J. BALČIKONISŮV POHLED NA DĚDIČNOU SLOVNÍ ZÁSOBOU Prof. J. Balčikonis tyto názory, stejně jako mnohé další teorie, jimiž se řídil, nikde výslovně nepopsal: je třeba je posbírat po kouskách. Je třeba začít vzpomínkami. V roce 1954 jsem během různých prázdnin zapsal více než 200 slov a předal je profesorovi. Tyto zápisy byly prozkoumány a profesor po několika dnech sdělil své poznámky k tomu, která slova jsou dobrá a která jsou pro LKŽ zbytečná1. Co nebylo převzato od rodičů (jaký nedostatek: krá.utuvie rä·da trú·kuma), bylo nevhodné a špatné: „Pro slovník a vědu jsou důležitá slova a tvary, které přicházejí z venkovských domů“. V létě roku 1954 jsem musel být poblíž Žvirždaičů a i odtamtud jsem něco zapsal. Na podzim bylo všechno předáno profesorovi. Jeden lístek odložil stranou a řekl: „Opravdu jsi to slyšel? To je žemaitské slovo a má jiný přízvuk.“ Mluvili jsme o podstatném jménu dudrd: starší Suvalkijec skutečně řekl audra, které se lišilo od žemaitské podoby áudros; takové přízvukování mi připadalo velmi zvláštní, a proto jsem je zapsal jako novinku. „Na vesnici se lidé všechno naučí z rádia a novin a pro tu chvíli to řeknou, ale to není bohatství nářečí, není to naučené od rodičů.“ Tak nás učil po celou dobu, také v podzimním semestru roku 1953 v tehdejším speciálním kurzu lexikografie: historicky cenná jsou slova a tvary užívané odedávna (tj. zděděné). Lexikograf A. Lyberis vzpomíná, že prof. J. Balčikonis vždy odmítal lístky i s větami obsahujícími takové novoty (1985.V.28). Profesor se tohoto postoje k nářeční slovní zásobě držel po celý život. Dokládají to i první dva svazky prvního vydání LKŽ — nenajdeme v nich nářeční novotvary ani přechodné či momentální jevy. Takový postoj vyplývá z profesorových projevů při obhajobách disertací. RR I 299 se přímo uvádí, že ligoninė, stiklinė, dėnpinigiai, juodlubės, lygsvara, savamokslė, savimeila, s. 300 ańtspauda, filma, kombáinga, s. 301 krautuvė, pamoka, stalius nejsou slova nářečí povodí řeky Mituvy, nýbrž byla převzata odjinud, a nejsou proto vhodná k rozboru morfologické struktury nářečí. O jevech cizích nářečím se píše také v „Druskininkų dainose“: „Některé písně zřejmě pocházejí z jiných nářečí, a proto se v nich vyskytují slova a tvary, které se v daném nářečí zcela nevžily a zpěváci je užívají různě. Tak například pro toto nářečí jsou obvyklá slova motulė, motkė, avšak slovo motina je mu cizejší a vyslovuje se neúpl- 1 Mūsų kalba, 1985, č. 1, s. 28. 13 nodai: móčina, mócina, motina atd. Čtenář si povšimne i dalších věcí cizích nářeč퓲. Dva svazky LKŽ připravené J. Balčikonisem přinášejí také zděděnou slovní zásobu, užívanou nejméně několika generacemi nářečí (jen nepatrné výjimky tvoří armija – LKŽ I 252, ánglas – LKŽ I 111, biblija – LKŽ I 657, centas – LKŽ II 7, čementas – LKŽ II 7, fabrikañtas Gs – LKŽ II 847, fazañdas Gs „takový pták“ – LKŽ II 848, ferma Slm – LKŽ II 849; další výjimky snad jen ánstolis Mrj – LKŽ I 124 a ánstolis LKŽ I 141 „soudní úředník“, átmušas „fotografie“ Smn – LKŽ I 330 s označením neol., biznis Kp s označením sv. – LKŽ I 711, bánka a bánkas s označením germ., sl. – LKŽ I 526, bañkieta a bañkietas s označením sl. – LKŽ I 526, bankrótas z Gs s označením sl. – LKŽ I 527, byla s označením neol. Kn – soubor kancelářských písemností aj.). LKŽ, který J. Balčikonis zamýšlel, byl sbírkou slovní zásoby mluveného jazyka (nářečí). Slovní zásoba měla být zděděná, mělo ji v mluveném jazyce užívat několik generací. Její historický charakter se velmi dobře hodil k různým výzkumům, protože pouze zděděná slovní zásoba má izoglosy a je důležitější pro vědu (historickou gramatiku, etymologii, dějiny, etnogenezi aj.). J. Balčikonis ve skutečnosti výborně rozuměl postavení nářeční slovní zásoby a vždy zdůrazňoval, že vedle slovní zásoby osvojené od rodičů, tj. zděděné, umějí lidé mluvící nářečím říci mnohé z novin, rádia, písemností obce a okresu i ze slov, tvarů a konstrukcí osvojených na shromážděních. Ve svém slovníku se těmto novotám všemi způsoby vyhýbal; nepovažoval je za nářeční bohatství, nýbrž za přechodný jev. Na venkovskou mluvu konečně působí i žargon, nekvalitní jazyk venkovských intelektuálů nebo spisovný jazyk* atd. Máme zde závažný a důležitý problém. Zaznamenávat veškerou mluvu, nebo dbát na historickou kontinuitu, dědictví? Pro venkovského člověka mluvícího nářečím je všechno jedno: potřebuje nějaké slovo, a tak ho také používá. Máme zveřejňovat všechno, co v nářečích zaslechneme? Jak všechno interpretovat? Existují dva názory. Jedni zveřejňují vše, co dokážou zaznamenat. Takový je například lotyšský nářeční slovník E. Kaganės a S. Ragės „Ērģemės vardnīca“ (sv. 1—3)³; polští lexikografové nyní vydávají „Słownik gwar polskich“: absolucja (1.1, 25), absolutnie (1.1, 25), absolwent (1.1, 25), abonament (1.1, 24), abstynent (1.1, 26), administrator (1.1, 35), adiu (1.1, 34), adiutant (1.1, 34), agresja (1.1, 48), agrotechnika (1.1, 54), algebra (1.1, 94), balansować (1.2, 308), balustrada (1.2, 318) atd.⁴ LKŽ, zamýšlený a zpočátku vydávaný jako slovník mluveného jazyka, zveřejňoval zděděnou slovní zásobu nářečí. Od III. svazku se typ slovníku poněkud změnil (důsledně se dodržuje princip tezauru), zařazuje se veškerá slovní zásoba a zároveň se změnilo i zacházení s nářečními doklady ² Druskininkų dainos / Užrašė Juozas Balčikonis. – V., 1972, p. 9. * V tomto svazku byly synonymní termíny literatūrinė kalba ir bendrinė kalba ponechány tak, jak je užívají autoři článků. – Redakční kolegium. ³ Apie tai žr. Vitkauskas V. (Rec.) – Baltistica, 1981, t. 17, p. 102—104; Rekēna A. (Rec.) – Latviešu valodas kultūras jautājumi, – Rīga, 1978, 14 laid. 217—223. lpp. ⁴O nevhodnosti takových slov pro nářeční slovníky vzhledem k jejich pomíjivosti a absenci historie viz Филин Ф. Проект „Словаря русских народных говоров“. – М., 1961, с. 34. (Lidových zkomolenin vypůjčených slov přibývá i ve svazcích LKŽ, viz ramãtas, raperãcija aj.) 14 pojetí. Začalo přibývat (zejména od VI. svazku) slov a tvarů, které existují pouze v obecné mluvě, nikoli v nářečí, tj. nepřevzatých z dědictví. Jsou-li uváděny vedle starých a zděděných (a bez jakýchkoli poznámek), mohou se badatelé, kteří se méně vyznají ve slovech určitého litevského nářečí, zcela zmást (a někdy se skutečně zmýlí!). Zvláště všechny může zmást přesvědčení, že slovník obsahuje nářeční, tj. zděděná slova. Etymologie se přece na mnoha místech opírá o geografické rozšíření slov: baldas, baldai ve významu „předměty pokojového zařízení“ je doloženo větou z Prienai Toks stalas sulūžėlis — nereikalingas baldas — LKŽ I¹ 589. Takto nově toto slovo užívá téměř celá Litva (baldai, baldai — i Žml je dokladem nového užití). Zděděné slovo baldai se vyskytovalo pouze u Žemaitů (dokládají to spisy S. Daukantase a M. Valančiuse i příklady z Krtn, Grg, Vkš uvedené v LKŽ I 481). Nové doklady z Žml a Prn pocházejí ze spisovného jazyka, jde tedy o jevy obecné mluvy, nikoli nářečí, a mohou etymology i historiky daného slova značně mást. V nářečích se tak sice užívá, avšak jde o zcela nové užití, což mělo být poznamenáno. dėglas „pochodeň“ je v LKŽ II 248 uvedeno jako neologismus (Profesor těmto věcem jako svědek posilování a utváření spisovného jazyka velmi dobře rozuměl), zatímco v LKŽ II¹ 366 je již zaznamenáno jako doklad z viekšniškého nářečí. Možná tak Viekšňané pod vlivem spisovného jazyka skutečně říkají, ale uvedení bez jakékoli poznámky nutí různé badatele značně se zamýšlet. Historie významu „pochodeň“ tohoto slova je následující: neol. → nářeční mluva. Zapomene-li se poznamenat, že jde o novotvar, utrpí tím historie slova. mišrainė, tas „Gimtosios kalbos“ (GK 1934, 85) naujadaras, LKŽ VIII 291 pateiktas sakiniu iš Viekšnių: Nevalgyk sausos mėsos, dėk į mišrainę. Tai visai naujas žodis tarmėje (tikrinta 1984 m. pavasarį), kultūrinis terminas, be jokių pažymų LKŽ gali visai supainioti kalbos istorikus. Dabar naujai mišrainę vartoja bemaž visa Lietuva, net Švendubrės k. į pietus nuo Druskininkų, bet tai jau šnekos faktas, ne šnektos. mūgė, které znamenalo „velký poslední trh před masopustem“ — LKŽ VIII 382, nyní znamená obecně velký trh ve spisovném jazyce. Toto slovo znají i lidé z nářečí, ale nejčastěji ho užívají jen při rozhovorech s uživateli spisovného jazyka. Věta ze Skr (LKŽ VIII 381) to nejspíš dokládá, ale není-li uvedena nějaká poznámka (nj nebo podobná), lze si to vykládat různě a při bádání poškodit historii tohoto slova. Neologismus paskolà se po válce velmi rozšířil po celé Litvě, změnilo se dokonce i jeho přízvukování (pãskola). Když se v LKŽ IX 487 neoznačí jeho historický původ a naprostá novost, ocitne se na stejné úrovni jako zděděná nářeční slova. To není zcela správné. Zápis pasimėsti ve významu „znejistět, zmást se“ jako nářečního slova (Užp, Kps) je velmi pochybný. Jižní nářečí západních Aukštaitů si energicky, řekl bych, osvojují žargonové výrazy (apsivesti, randasi, gaunasi aj.), a i zde tedy půjde o novotu z měst, uvedenou bez komentáře; může mnohé mást, ba i zarážet (viz LKŽ VIII 68). Sám J. Balčikonis takové užívání pasimėsti vždy opravoval a K. Ulvydas také několikrát v rozhlase kritizoval tento význam. Protože DŽ¹ 515 doporučil užívat pasimėsti v tomto významu, začalo se rychle šířit; užívat ho začali dokonce J. Baltušis a další spisovatelé. 15 Slovo rankenūkas, uvedené v L.K.Ž XI 164 z Jurbarku, je obměnou novotvaru A. Salise ranki-nūkas5, a jde tedy pouze o náhodný doklad, zajímavý snad jen sociologicky. Neologismus reikmuõ byl zaznamenán v Brs a v L.K.Ž XI 387 uveden jako nářeční slovo. Jeho novost (starší lidé ho neznají ani dnes a na dotaz ho neuvádějí) měla být nějak poznamenána. Novotvary degtuką, laikrodį, mokyklą, raidę dnes užívají všichni Litevci, jejich původ je nám však znám a znají jej i baltisté či litevští filologové z jiných zemí (dodejme pouze, že mokyklė uvedené v L.K.Ž VIII 320 ze Šilutė je nesprávné: německá výslovnost l a po ní poněkud posunuté a směrem dopředu je třeba považovat za projev kmene na ė). Zde není neoznačení novosti závažnou vadou (ačkoli by i tak bylo užitečné). Ze spisů se k Žemaitům dostalo sloveso ruõštis (vyslovují ruõštėis, ruõšti's s nezměněnou fonetikou); změnil se zde přízvukový průběh (vzpomeňme si na slova K. Būgy o takové „metatonii“ — RR III 789). riõšti z Kl, Lk, Lc, Všv, Prk, uvedená v L.K.Ž XI 974—980 bez jakýchkoli poznámek, jsou zcela nové doklady, jejichž povaha zde nebyla zohledněna (ruõšmininkas, -ė z Užv — L.K.Ž XI 974 — je jakýsi okazionalismus, protože se ho vůbec nepodařilo zaslechnout ani vyptáváním zjistit dokonce ani v téže vesnici Talȧniai, kde byl zaznamenán: tam není ani ruõštis, užívá se pouze apyvoką eina, žygiuojas, a ani podstatné jméno označující takového pracovníka se nepodařilo zjistit; neznali je ani místní intelektuálové). Anebo například celá věta z Padubysia: Toks žvejotojas išsirengia nuogas — L.K.Ž XI 451. V tomto kraji se nevyskytuje ani rengtis, ani nuõgo — jsou to slova převzatá ze spisovného jazyka, nikoli nářeční bohatství či dědictví. rengti s novou „metatonií“ rẽngti, zaznamenané z Pp a Vlkš (opět bez jakékoli poznámky), může etymology i dialektology nadělat různé zmatky. Takový seznam by bylo možné sestavit dlouhý. Patřila by do něj i nářeční slova, která se tam dostala náhodou: būras do Užv (L.K.Ž I 958; L.K.Ž I¹ 1172), žemaitské kūlis do oblasti Ignaliny (L.K.Ž VI 837), krūpis do oblastí Kapsūku a Ukmergė (L.K.Ž VI 716), krūpis do oblasti Rokiškisu (L.K.Ž VI 652), jakési žemaitské nibrė do Kapsūku a Krakės (L.K.Ž VIII 769), zvíře z aukštaitských nářečí rūpūžė do Kaltinėnai (L.K.Ž XI 837). To je již samostatná otázka, kterou by bylo třeba také prozkoumat. Z velké části to bude dílo studentů, kteří se chtěli zavděčit Profesorovi. Totéž platí o mnoha přízvukových (a vůbec slovněužívacích) dokladech. Například nové přízvukování slova audra jako audrā v L.K.Ž I 375 vůbec neuvedli. Ve druhém vydání je aud-rà (4) uvedeno pouze podle DŽ, a to je zcela správné (v nářeční mluvě se už na mnoha místech přejímá přízvuk na koncovce ze spisovného jazyka, to všichni víme, ale pro historický výzkum to asi není důležité — jde o skutečnost, kterou je nezbytné znát pro sociologii a budoucnost akcentologie). Nové varianty nejsou uvedeny u dailė (L.K.Ž II² 222) — městské dailė, dailė; ýda (L.K.Ž IV 7) — městské ydà; kárdas (L.K.Ž V 271—272) — městské kárdas; 2 kibiras (L.K.Ž V 725) — městské kibiras; lažintis (L.K.Ž VII 216—217) — městské lažintis; lažininkas (L.K.Ž VII 216) — městské lažininkas; lėšos (L.K.Ž VII 381) — městské lėšos; lúomas (L.K.Ž VII 691) — městské luõmas atd. V jiných případech se značně kolísá. Tak například óda (1), slovo Žemaitů a pruských Litevců, má uvedenou nářeční variantu odà (4) ze Skr, Plv, Gs (bez jakýchkoli poznámek, zdá se, 5 Salys A. Rinktiniai raštai. — Roma, 1976, t. 1, p. XIX. 16 protože se užívá odedávna stejně jako v Žemaitsku a Pruské Litvě a může mást badatele, zvláště ty, kteří se méně vyznají v současných jevech jazykových změn). Mimochodem, odvozená slova ododbirbys, ódaraugis a další mají pouze stálý přízvuk na kořeni (LKŽ VIII 994 aj.). Srov. také slovo prógą, odedávna náležející k akcentuační třídě 1; část uživatelů spisovné litevštiny je přízvukuje podle třídy 4. Jde o poměrně nový jev, který se v nářečích počítá na několik desetiletí, a proto příklady bez poznámek progóš Kžž, progà Škn, Pv – LKŽ X 785 mohou každého historika akcentologie či etymologa přimět k velkému přemýšlení. rūšis (1): v žemaitských nářečích a v Pruské Litvě rūšė Lk, Pvn, Pgg, rūšis Šv, Sg – LKŽ XI 1029–1030; (nov.) rūšis (4) Sb, Žln; bylo třeba na to upozornit, aby při etymologizaci a popisu historie slova nevznikly potíže (rūšiuoti je obecně neologismus a bylo třeba omezit příklady z nářečí, zvláště z Ig, Ar a dalších míst). skarda: odedávna Slnt, Krš, Sv (Pls je nečekaný doklad); skardà Rs (kuchyňské náčiní je neologismus uvedený v GK 1934, 86) – zde byla poznámka nezbytná, protože je to důležité pro etnografii i další vědní obory (odvozené slovo skárdas má jen jednu variantu). kaina, to staré žemaitské a příhraniční aukštaitské slovo, které se šťastně dostalo do spisovné litevštiny, dnes někteří přízvukují kainà. LKŽ V 57 uvádí z Als podobu kainą (zápis J. Jablonského?), ale ani to nemá historickou hodnotu; možná jde o nesprávně zaslechnutou cirkumflexovou intonaci, kdy se její zlomová část vztahuje také na druhou složku dvojhlásky (to ví každý badatel žemaitského nářečí). Podobných příkladů je více. Nářečí se ve městech a městečkách mnoho naučila, ale nepatří jim to zcela. Uzavřené nářečí si nelze představit a tak to také má být, avšak takové novoty je třeba charakterizovat (jako atvirūkas v LKŽ I 368, které je označeno jako neologismus); pak je vše jasné a badatelům se pracuje pohodlněji. (LKŽ přestalo označovat jako neol. nové zdomácnělé výrazy, a proto se to již nevyznačuje.) Na všechny tyto příklady přízvukování se hodí slova K. Būgy: „Slova (áudra, áuklėti, dailė aj.) naši inteligenti vyslovují nelidsky, tj. kladou přízvuk tam, kde jej lidová řeč nemá“ (K. Būga RR III 785). Nezáleží na tom, jak nahlížíme na historickou hodnotu nářečních dokladů (každý z nich je svým způsobem důležitý), v historickém LKŽ však vždy musí být uveden charakter a novost slova či konstrukce. Nářeční doklady se nyní často podávají jako časově souběžné: zděděná lexika i lexika nově převzatá ze spisovné litevštiny se uvádějí stejně. Naše nářečí jsou dnes jako sítem prosetá spisovná litevština, jejich lexikum je velmi pestré (staré, zděděné lexikum zřetelně ustupuje) – vrstva výpůjček ze spisovné litevštiny, chceme-li to tak říci, je rozsáhlá, a proto je třeba se jen radovat, když se ve svazcích LKŽ začíná objevovat zkratka nj., například u slova saldainis (LKŽ XII 62), která vědcům ukáže skutečné postavení slov a jejich historii. Bez toho můžeme šalmą (nj.), šarvą (nj.), šiaurę (nj.) aj. všichni považovat za kdovíco. V kartotéce novot neustále rychle přibývá: žemaitské a přilehlé aukštaitské šiaurė zaznamenali i dobří sběratelé v Kč, Kpč, Švnč, Vrn aj., kde ještě donedávna existovalo jen žiemai (staří tak říkají i dnes). A šie-ndinio (neologismu K. Gaivenise), spyruoklės, sumuštinio, sviestainio aj. – těch jsou celé zástupy. Lexikografové musí být bystrými dialektology, kteří znají zástupce nářečí 17 … vyptat se na novinky uplynulých věků. Lidé na venkově vždy říkají pravdu, proto musí lexikografové upozorňovat uživatele slovníku na novost daného faktu. J. Balčikonis vždy dbal na pravdivost faktů a spolehlivost nářečních údajů (dnes v tom LKŽ značně pokulhává, neboť kartotéka se stává pestřejší, znalost nářečí upadá a nářeční mluva mizí). LKŽ by měl důsledněji a soustavněji označovat nářeční novotvary, jak se již činí ve svazcích XII–XIII. Dnes je třeba všude posuzovat nářeční fakta historicky. Jinak v nářečích najdeme, co se nám jen zlíbí. O historické zacházení s nářečními fakty vždy usiloval J. Balčikonis POHLEDY J. BALČIKONISE NA ZDĚDĚNOU SLOVNÍ ZÁSOBU Shrnutí Pohledy J. Balčikonise na zděděnou slovní zásobu nikde nebyly jím samým jasně formulovány, vždy však učil, že je třeba zkoumat a zapisovat pouze ty jevy nářečních systémů, které se dědí z generace na generaci. O tom lze usuzovat z jeho přednášek, článků publikovaných ve „Vybraných spisech“, z redakční práce na prvních svazcích slovníku litevského jazyka a z principů sestavování jeho kartotéky. Ke studiu jazyka v diachronním aspektu (etymologie, dějiny jazyka aj.) je nezbytné zaznamenávat původní, zděděnou nářeční slovní zásobu, neboť do nářečí neustále proniká velké množství slov spisovného jazyka (zejména slov označujících oblast kultury); tato slova mají zpravidla nedávnou historii užívání (několik desítek let, či jen několik let), a proto často zkreslují správnou představu o dávno utvořených areálech. Jde o přechodný jev; přítomnost takových slov v nářečí nepředstavuje jazykový fakt, neboť se nejčastěji používají v rozhovorech s „kulturními lidmi“ odjinud. Proto je třeba slovní zásobu, která není pro nářečí zděděná, v zájmu vystižení skutečného stavu nářečního systému a zamezení jakémukoli zmatku ve slovnících (ve slovníku litevského jazyka a nářečních sbírkách) opatřit zvláštními značkami upozorňujícími na tuto skutečnost.