J. Balčikonio mokslinė, literatūrinė ir pedagoginė veikla

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) I KAZYS ULVYDAS VĚDECKÁ, LITERÁRNÍ A PEDAGOGICKÁ ČINNOST J. BALČIKONISE Dne 12. (25.) března 1985 uplynulo 100 let od narození J. Balčikonise. Toto výročí bylo připomenuto v celé republice. Je mu věnován také svazek XXVI „Otázek litevské jazykovědy“; při příležitosti jeho vydání je vhodné ještě jednou, alespoň stručně, připomenout veřejnosti vědeckou, literární a pedagogickou činnost tohoto významného lingvisty, jíž významně přispěl k lituanistice. J. Balčikonis pocházel z chudé rolnické rodiny a dětství strávil v rodné vesnici Ėriškiai (u Ramygalu). Po absolvování reálné školy v Panevėžys se rozhodl věnovat studiu filologie. K tomu však bylo třeba absolvovat ještě kurz klasických jazyků, bez něhož nebylo možné studovat indoevropskou jazykovědu. Po soukromém studiu a složení gymnaziální zkoušky z latiny nastoupil roku 1906 jako mimořádný posluchač na slavistické oddělení historicko-filologické fakulty Petrohradské univerzity. O rok později, když složil také zkoušku ze starořečtiny, byl přijat jako řádný posluchač. Petrohradská univerzita, stejně jako Ruská akademie věd, byla tehdy proslulá jak slavistikou, tak srovnávací indoevropskou jazykovědou. Působili zde akademici Ruské akademie věd F. Fortunatov, A. Šachmatov, J. Baudouin de Courtenay, S. Bulič, A. Sobolevskij a další významní lingvisté. Tito světově proslulí vědci (zejména F. Fortunatov) ovládali také litevštinu a zkoumali ji a srovnávali s jinými indoevropskými jazyky (zejména baltskými a slovanskými). Na historicko-filologické fakultě Petrohradské univerzity tehdy studoval také významný litevský lingvista K. Būga, který nastoupil na slavistické oddělení o rok dříve než J. Balčikonis. Tvůrčí prostředí Petrohradské univerzity a pokrokové smýšlení výše zmíněných i dalších ruských vědců výrazně ovlivnily utváření vědeckých a společenských názorů J. Balčikonise. Roku 1911 absolvoval univerzitu a do roku 1915 působil v Litvě především jako pedagog (vyučoval latinu a litevštinu na střední škole i v učitelských kurzech). Roku 1915 se kvůli válce evakuoval do Voroněže, kde do roku 1918 vyučoval litevštinu a latinu na gymnáziích pro chlapce a dívky uprchlíků i v učitelském ústavu. Ve Voroněži tehdy pedagogicky působil také J. Jablonskis, významný tvůrce litevského spisovného jazyka, matematik Z. Žemaitis a další litevští intelektuálové, s nimiž J. Balčikonise pojilo upřímné přátelství. Zvláště s velkou láskou a úctou po celý život vzpomínal na našeho významného lingvistu J. Jablonského, kterého považoval za svého učitele. Je třeba připomenout, že nepočetné litevské lingvisty té doby pojilo to nejupřímnější přátelství. Například J. Balčikonis s hlubokým zármutkem vzpomínal také na našeho významného lingvistu K. Būgu, svého o něco staršího kolegu. 4 Toto přátelství lingvistů je posilovalo v boji za práva litevského jazyka a kulturu v podmínkách carského útlaku. Po návratu do Litvy roku 1918 se J. Balčikonis usadil v Panevėžys, kde několik let učil a působil jako ředitel (nejprve na gymnáziu, později také v učitelském semináři). Roku 1924 byl zvolen docentem na fakultě humanitních věd Kaunaské univerzity a začal studentům přednášet obecný kurz litevského jazyka. Po smrti K. Būgy (1924) se rozsáhlá práce na „Slovníku litevského jazyka“, kterou zahájil, zcela zastavila. Kartotéku a rukopisy, jež K. Būga zanechal, už šest let pokrývala silná vrstva prachu. A kdo ví, jak dlouho by jeho započaté dílo zůstalo nehybně ležet, nebýt úsilí J. Balčikonise pokračovat v něm, ba vůbec nebýt v té době člověka, jakým byl J. Balčikonis. Opakovaně a naléhavě se obracel na tehdejší veřejnost i buržoazní vládu a dokazoval, že litevský národ slovník nutně potřebuje a že je třeba pokračovat v práci zahájené K. Būgou. Bylo třeba člověka dobře připraveného a oddaného této práci. A tak byl koncem roku 1930 J. Balčikonis pověřen, aby znovu zorganizoval vydávání „Slovníku litevského jazyka“. Začalo pečlivé studium lexikografického odkazu K. Būgy. Brzy se ukázalo, že kartotéka slovníku, kterou K. Būga zanechal, přestože je poměrně rozsáhlá (váží asi 17 pudů a obsahuje 617 553 lístků), zdaleka nestačí na velký slovník litevského jazyka. Bylo třeba znovu zorganizovat sběr slov jak z lidového mluveného jazyka a folkloru, tak z literatury různých období a žánrů. J. Balčikonis se tohoto organizačního úkolu energicky ujal. Zároveň studoval odkaz K. Būgy i lexikografickou literaturu obecně, zejména slovníky1. Studium těchto slovníků a lexikografické literatury vůbec pomohlo J. Balčikonisovi utvořit představu o podobě budoucího slovníku, neboť se ukázalo, že typ slovníku, který začal vydávat K. Būga, nebude za tehdejších podmínek možné zachovat a bude třeba jej změnit. Změnu typu slovníku pravděpodobně z velké části způsobila skutečnost, že pokračovatelem této práce byl lingvista jiných sklonů a jiné průpravy než její zakladatel K. Būga. Hlavní oblastí výzkumu K. Būgy byla totiž především historická srovnávací baltistika a indoevropeistika, zatímco J. Balčikonis byl především praktický lituanista, který se věnoval hlavně normalizaci litevského jazyka. Slovník zvoleného typu J. Balčikonisem tedy připomíná spíše zmíněné polské, ruské, nebo dokonce částečně i lotyšské slovníky než slovník, jehož vydávání zahájil K. Būga. Poté, co J. Balčikonis vymezil typ budoucího slovníku a rozšířil samotnou kartotéku, začal psát text „Slovníku litevského jazyka“, zprvu za pomoci N. Griga, kmenového tajemníka redakce Slovníku, později také externích spolupracovníků, především studentů lituanistiky. Do psaní textu byli zapojeni i další spolupracovníci. Tento slovník, který se výrazně odchýlil od cesty slovníku K. Būgy a nenapodoboval postup žádného jiného litevského ani jiného jazyka, ukázal se být zcela svébytným, originálním, přímo jedinečným dílem, jaké v dějinách lituanistiky dosud nemělo obdoby. Je třeba zmínit tyto slovníky: Słownik języka polskiego // Ułożony pod redakcją Jana Karłowicza, Adama Kryńskiego i Władysława Niedźwiedzkiego. — Warszawa, 1900—1927, t. 1—8; Słownik gwar polskich/Ułożył Jan Karłowicz. — Kraków, 1900—1911, t. 1—6; Mühlenbachs K. Latviešu valodas vārdnīca/Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. — Rīga, 1923—1932, t. 1—4; Даль В. И. Толковый словарь живого великорусского языка / 3-е vyd. pod red. prof. И. А. Бодуэна де Куртене. — С.-Петербург—Москва, 1904—1909, t. 1—4. 5 Největší zásluhou J. Balčikonise je v tomto ohledu to, že nedopustil, aby lexikografické dědictví K. Būgy zaniklo; využil je k vytvoření nového, původního a jedinečného typu slovníku, napsal značnou část textu prvních svazků „Lietuvių kalbos žodynas“ a jako šéfredaktor podle původních pokynů redigoval všechny tři první svazky a část čtvrtého (až po heslo iš); po celý život slovník podporoval tím, že organizoval pomocníky při sběru slov a sám sbíral slova z živé mluvy i písemností. Redigaci „Lietuvių kalbos žodynas“ a výchově lexikografických kádrů věnoval J. Balčikonis více než 20 let. Než vyšel první svazek tohoto slovníku, kartotéka sama narostla o celý milion lístků. Dostalo se do ní zvláště mnoho slov a vět z lidové hovorové řeči, často z míst, odkud se předtím do jazykovědných prací nedostalo ani jediné slovo, ani jediná věta. Až do odchodu do důchodu v roce 1959 byl J. Balčikonis nejhorlivějším organizátorem dobrovolného sběru slov na Vilniuské univerzitě. Studenti baltistiky, které povzbuzoval a učil, každoročně shromáždili pro slovník značný soubor slov z různých koutů Lietuvos. Tradice sběru slov, kterou J. Balčikonis na Universitete založil, žije dodnes: již mnoho let se vyučující baltistiky na Universitete A. Pupkis, B. Stundžia, O. Kuosienė, R. Venckutė, ekonom V. Mačiekus a další, ať už vedou studentskou odbornou praxi, nebo se jen účastní expedic a výjezdů, společně se studenty (či sami) sbírají slova i věty z živé lidové řeči. Zásluhy J. Balčikonise o litevskou lexikografii vyniknou ještě zřetelněji, uvědomíme-li si, že při psaní prvních svazků slovníku nebyli v Lietuvoje prakticky žádní kvalifikovaní lexikografové. Téměř sám organizoval pomoc při sběru slov, utvářel podobu slovníku a sestavoval alespoň provizorní redakční pokyny. Kvůli nedostatku kvalifikovaných spolupracovníků byly první kroky obzvlášť obtížné; práce na slovníku vyžadovala od šéfredaktora velké sebeobětování. Během několika let se podařilo vychovat sice malou, ale velmi soudržnou a tvořivou skupinu mladých lexikografů (kromě tajemníka redakce Slovníku N. Griga je třeba zvláště zmínit takové pomocníky, jako byli J. Mikeliūnas, Z. Uoselis, A. Lyberis, K. Vosylius, E. Mikalauskaitė a J. Senkus. Je jen škoda, že za těžkých podmínek války a okupace německými fašisty tato skupina pomocníků značně prořídla). Další velmi důležitou oblastí vědecké činnosti, které se J. Balčikonis věnoval, byla onomastika, zvláště toponomastika. Z této oblasti publikoval zajímavou studii o názvech litevských sídel odvozených od názvů řek a napsal články o původu jednotlivých místních jmen a jejich původní autentické podobě. Výklad a zpřesňování místních jmen i obnova jejich spisovných podob vyžadují velkou pečlivost a obětavost. Této práci se J. Balčikonis věnoval, dá se říci, celý život. Často sám opakovaně zajížděl do některého sídla a přímo z úst místních obyvatel ověřoval výslovnost příslušného místního jména a obnovoval jeho spisovnou podobu. Metodou přímého pozorování či dotazování pečlivě ověřil většinu názvů sídel Lietuvos TSR a stanovil jejich spisovné podoby. Zde je třeba zmínit také to, že již před válkou byl především díky úsilí a péči J. Balčikonise sestaven soupis názvů všech litevských sídel 6 ve formě slovníku uspořádaného podle tehdejších názvů správně-územních jednotek. Podoby místních jmen v tomto slovníku ověřoval, normoval a opatřoval přízvukem především sám J. Balčikonis. Významně přispěl také k dalším onomastickým pracím předválečného období, zejména k normování názvů neobydlených míst a především názvů řek. Významnou práci odvedl J. Balčikonis při redigování spisů důležitých pro dějiny litevského jazyka i pro jazykovou kulturu. Především je třeba zmínit katechismus M. Petkevičiuse z roku 1598 („Polski z Litewskim Katechism… Malchera Pietkiewicza“, V., 1598), který J. Balčikonis vydal faksimilním způsobem v Kaune roku 1939. Kromě toho redigoval překlad první litevské gramatiky D. Kleina („Grammatica Litvanica… à M. Daniele Klein“, 1653) z latiny. Tento překlad spolu s litevským překladem zkrácené německé gramatiky litevského jazyka D. Kleina (M. Danielis Kleinii „Compendium Litvanico-Germanicum…“, Königsberg, 1654) a úplnými faksimilními texty originálů vyšel jako samostatná kniha („Pirmoji lietuvių kalbos gramatika“, V., 1957). Díky redakční práci J. Balčikonise se litevský překlad Kleinovy gramatiky výrazně zlepšil. J. Balčikonis byl sám vynikajícím stylistou a velmi si cenil spisovatelů, od nichž se lze učit jasnému, živému a lidovému jazyku i dobrému stylu. Jedním z takových spisovatelů je bezpochyby M. Valančius. Aby jeho spisy zpřístupnil širším vrstvám čtenářů, J. Balčikonis je shromáždil a vydal („Valančiaus raštai“, K., 1931), čímž velmi posloužil školství i litevské jazykové kultuře. Spisy J. Jablonskise mají velký význam jak pro dějiny litevského spisovného jazyka, tak pro litevskou jazykovou kulturu. Do roku 1932 byly roztroušeny v nejrůznějších novinách, časopisech a jiných publikacích a některé vyšly samostatně jako knihy či knížky. Většina z nich byla čtenářům zcela nedostupná. J. Balčikonis shromáždil a redigoval všechny nejdůležitější spisy J. Jablonskise, které čtenářům obvykle již nebyly dostupné nebo se k nim obtížně dostávali, a vydal je v pěti svazcích2. Zveřejněním této práce se litevské veřejnosti otevřela obrovská pokladnice litevského spisovného jazyka. Obraz literární činnosti J. Balčikonise by byl velmi neúplný, kdybychom nezmínili jeho vynikající překlady. Kdo skutečně nečetl a neobdivoval jeho litevské překlady pohádek Andersena, Haufa, bratří Grimmů a Pera či díla Julese Verna a Jonathana Swifta? Některé z těchto překladů vyšly ve více než jednom vydání. Díky nim se veřejnost seznámila s nejlepšími pohádkami, které se staly součástí pokladnice světové literatury. Překlady pohádek J. Balčikonise jsou skutečně mimořádné. Jasně se v nich projevuje nejen dokonalá znalost litevštiny, ale také vysoká literární vzdělanost a schopnosti překladatele. Jazyk těchto překladů vyniká nejen správností, ale i neobyčejnou jasností, živostí, obrazností a lidovostí. Pohádkové překlady J. Balčikonise a jeho žáků (část pohádek překládal společně se žáky) jsou dokonalými příklady litevského spisovného jazyka i jazyka litevských literárních děl, z nichž se celé generace lidí prakticky učí jazykové kultuře. Svými vynikajícími překlady pohádek tak J. Balčikonis účinně přispěl k 2 Spisy Jablonskise / Red. J. Balčikonis. – K., 1932–1936, t. 1–5. 7 všestrannému pozvednutí kultury litevského spisovného jazyka, k jeho normalizaci. Těmito překlady vnesl do litevského spisovného jazyka mnoho živosti, přirozenosti a prostoty, což lze přímo přirovnat k svěžímu vzduchu litevského venkova. Živost, obraznost, prostotu a lidovost jazyka těchto pohádkových překladů bezpochyby ovlivnil také vliv překladatelova rodného nářečí. J. Balčikonis dobře ovládal rodné Ėriškiské nářečí a po celý život s ním udržoval kontakt, takže dokázal velmi tvořivě využívat bohatství jeho slovní zásoby, frazeologie a gramatiky: při překládání pohádek, při opravování různých jazykových nesprávností i při celkovém zlepšování a zdokonalování litevského spisovného jazyka. Že je lidový mluvený jazyk skutečně živým a nevyčerpatelným zdrojem obohacování a rozvíjení spisovného jazyka, skvěle dokládají překlady pohádek J. Balčikonise i veškerá jeho činnost v oblasti jazykové kultury a normalizace. Je třeba zde bezpodmínečně zmínit také dvě poslední rozsáhlá díla J. Balčikonise: překlad třídílného díla J. Otrembského „Gramatyka języka litewskiego“ (Warszawa, 1956—1958, t. 1—3) do litevštiny a „Druskininkų dainos“. Z prvního z těchto děl zůstal pouze rukopis. Ve skutečnosti jde o mimořádný překlad. Jazyk tohoto překladu je obzvlášť skvělý. Lze říci, že je přímo vzorem litevského odborného jazyka. Překladatel zde navíc mnohé opravil, upřesnil a doplnil a také stihl předložit samotný překlad prof. J. Otrembskému, žijícímu v Polsku, k autorizaci. Tento překlad tedy svou kvalitou předčí samotný originál. Kdyby byl tento překlad vydán některým z rozmnožovacích způsobů, velmi by prospěl všem litevským filologům (i těm, kdo litevštinu ovládají) jako cenný pramen litevistiky. Druhé zde zmíněné dílo, vydané po smrti J. Balčikonise (zemřel roku 1969), jsou „Druskininkų dainos“ (V., 1972), které zapsal od zpěvačky J. Jurkonienė z vesnice Mizarai. Jde o vynikající vědeckou sbírku litevských lidových písní, která má velký význam jak pro folkloristiku, tak pro jazykovědu. Tato lidová sbírka je jakousi labutí písní našeho významného jazykovědce; její zvuk ještě umocňují melodie písní, které zapsal B. Ugincius a které byly zařazeny do textu sbírky, dále úvodní studie L. Sauky, rejstřík P. Jokimaitienė a další. J. Balčikonis studoval a po určitou dobu pracoval v době, kdy litevský spisovný jazyk ještě nebyl ustálen, jeho normy značně kolísaly a výuka tohoto jazyka, jak lze říci, teprve činila své první nejisté kroky. Je proto samozřejmé, že měl nesmírnou úctu k lidovému mluvenému jazyku, který je skutečně velmi užitečný, když je třeba vytvářet normy spisovného jazyka a dosud není dostatek kvalitních písemných textů. V takovém případě bývá lidový mluvený jazyk často jediným spolehlivým kritériem pro ověřování norem spisovného jazyka. Tímto kritériem se přece řídili právě všichni významní tvůrci litevského spisovného jazyka – spisovatelé M. Daukša, K. Sirvydas, K. Donelaitis, S. Daukantas, M. Valančius, Žemaitė, Vaižgantas a mnozí další, stejně jako jazykovědci D. Kleinas, K. Jaunius, J. Jablonskis, K. Būga, lékař P. Avižonis, lesník P. Matulionis aj. Respektování tohoto kritéria mělo nesmírný význam pro upevnění norem litevského spisovného jazyka i pro celý jeho vývoj. Je samozřejmé, že v současnosti, kdy jsou normy litevského spisovného jazyka ustálené a kdy se značně rozrostla jak krásná literatura, tak literatura odborná, nelze spoléhat pouze na 8 lidový mluvený jazyk jako kritérium norem. Je třeba přihlížet k faktům rozvinutého spisovného jazyka a sledovat tendence jeho vývoje. Ani dnes však lidový mluvený jazyk neztratil svůj nesmírný význam jako nenahraditelný zdroj obohacování spisovného jazyka, z něhož lze stále plnými hrstmi čerpat slovní zásobu, frazeologii a syntaktické jevy potřebné k rozvíjení spisovného jazyka. Všestrannou pedagogickou činnost J. Balčikonise by bylo možné podrobněji osvětlit pouze zvláštní studií nebo alespoň samostatným článkem. Zde jej lze představit jen jako upřímného a obětavého vychovatele mladých kádrů. Za téměř 50 let pedagogické práce vychoval J. Balčikonis velký počet učitelů litevštiny. Jeho bývalé žáky lze nalézt ve všech koutech Litvy, na mnoha různých typech škol. Pedagogická činnost J. Balčikonise se stala obzvlášť rozmanitou a významnou poté, co byly při Vilniuské státní univerzitě a Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd TSR zřízeny postgraduální studijní programy se specializací na litevský jazyk. J. Balčikonis působil jako profesor na Univerzitě až do roku 1959 (profesorský titul mu byl přiznán krátce po Velké vlastenecké válce) a zároveň do roku 1952 zastával odpovědnou funkci ředitele Ústavu litevského jazyka (roku 1946 byl zvolen akademikem Litevské akademie věd TSR); začal vést postgraduální studenty lituanistiky. Této práci se věnoval po celý život. Nemálo jeho bývalých postgraduálních studentů obhájilo nejen kandidátské, ale i doktorské disertace a působí jako profesoři či docenti na vysokých školách republiky a také jako vědečtí pracovníci Ústavu litevského jazyka a literatury. Při přednášení obecného kurzu současného litevského spisovného jazyka na Univerzitě a vedení postgraduálních studentů J. Balčikonis využíval celý komplex různých vzdělávacích prostředků: teoretické přednášky, písemné práce a jejich opravy, překlady z jiných jazyků, zapisování slov a vět z rodného nářečí, rozhovory o teoretických i praktických jazykových otázkách a výjezdy do míst, kde žili mluvčí nářečí. To vše tvořilo ucelený systém výuky rodného jazyka, který lze směle nazvat školou výuky litevského jazyka vytvořenou J. Balčikonisem. Byla zcela podobná škole výuky litevského jazyka, kterou vytvořil významný pěstitel litevského spisovného jazyka J. Jablonskis. Je pochopitelné, že škola výuky litevského jazyka vytvořená J. Jablonskim měla velký vliv na jeho nejhorlivějšího žáka J. Balčikonise, který ji nejen převzal, ale také dále obohatil. Tak jako nejlepší a nejhorlivější žáci J. Jablonského s největší úctou hovoří o jeho škole výuky litevského jazyka, kterou sami absolvovali, stejně tak se i žáci J. Balčikonise radují a jsou hrdí na to, že prošli jeho školou výuky litevského jazyka. J. Balčikonis byl náročný a přísný k sobě i ke svým žákům, zároveň však vždy zůstával prostý, přístupný, ochotný pomáhat a srdečný. Uměl ve svých žácích probouzet lásku k rodnému jazyku a vyznačoval se oddaností jeho studiu. Všichni, kdo s ním přišli do bližšího styku, ho měli rádi a vážili si ho. Nikomu neodepřel své cenné rady v otázkách jazykové teorie a praxe. Dobrou znalost rodného jazyka a oddanost jeho studiu považoval za svatou povinnost každého lituanisty, přímo za nezbytnost. Protože miloval svůj rodný jazyk, snažil se také každému studentovi- 9 vštípit lásku k ní a úctu k ní; už studentům prvního ročníku radil, aby se po celou dobu potřebnou k tomu, aby si dobře osvojili akcentologii, fonetiku, gramatiku a stylistiku, vzdali všech zábav a potěšení (exkurzí, výletů, tanců a večírků). Komunistická strana a sovětská vláda vysoce ocenily vědeckou a pedagogickou činnost J. Balčikonise i jeho zásluhy o litevskou jazykovědu a kulturu národa. Byl vyznamenán Řádem rudého praporu práce a byl mu udělen titul zasloužilého vědeckého pracovníka Litevské SSR. Jeho jméno nese 1. panevėžyská střední škola, na jeho hrobě v Ėriškiai byl vztyčen pomník, na domě, v němž žil, byla umístěna pamětní deska a vyšly jeho Vybrané spisy3. Lituanistická díla J. Balčikonise představují významný přínos litevské jazykovědě. Celou svou činností byl spjat s Litvou a jejími lidmi. I nyní, více než století po jeho narození a sedmnáct let po jeho smrti, je jeho vliv na litevskou lexikografii, dějiny litevského jazyka, onomastiku, folkloristiku a celou kulturu litevského jazyka mimořádně výrazný. Kulturou jazyka rozumíme nejen existenci gramatik, slovníků, kvalitních učebnic litevštiny, periodik věnovaných jazykové kultuře, mnoha praktických jazykových příruček a článků o jazyce, nejen krásný jazyk rozhlasových a televizních hlasatelů, stejně jako divadelních herců, ale také bohatý, výrazový jazyk, který se široce uplatňuje ve veřejném životě společnosti, ve vědě a literatuře i v každé litevské rodině, ať už psaný, nebo mluvený. Jazyková kultura může vzkvétat tam, kde vzkvétá láska lidí k mateřskému jazyku. J. Balčikonis nám po celý život vštěpoval lásku k našemu jazyku, tomuto nejdražšímu odkazu našich otců a největší kulturní hodnotě národa. Litevský národ, a především jeho budoucnost — sovětská mladá generace, stále šířeji zahrnovaná všeobecným vzděláním — postaví J. Balčikonisovi skutečně nezničitelný pomník, pevnější než jakákoli žula, tím, že bude milovat, ctít, vážit si a pěstovat jazyk zděděný s mateřským mlékem a krví. VĚDECKÁ, LITERÁRNÍ A PEDAGOGICKÁ ČINNOST J. BALČIKONISE Resumé Článek věnovaný stému výročí narození významného litevského jazykovědce J. Balčikonise přibližuje jeho vědeckou, literární a pedagogickou činnost. V roce 1906 nastoupil J. Balčikonis na slavistické oddělení historicko-filologické fakulty Petrohradské univerzity. Petrohradská univerzita byla tehdy stejně jako Ruská akademie věd proslulá výzkumem v oblasti slavistiky a srovnávacího indoevropského jazykovědného bádání. Působili tam akademici F. F. Fortunatov, A. A. Šachmatov, I. A. Baudouin de Courtenay, A. I. Sobolevskij aj. Někteří z nich (např. F. F. Fortunatov) dobře znali litevštinu a studovali ji. Tvůrčí prostředí Petrohradské univerzity a pokrokoví ruští vědci blahodárně ovlivnili utváření vědeckých a společenských názorů J. Balčikonise. Po absolvování univerzity v roce 1911 začal J. Balčikonis pedagogicky působit na středních školách a v roce 1924 byl zvolen docentem fakulty humanitních věd Kaunaské univerzity. Bezprostředně po Velké vlastenecké válce mu byl udělen ti- 3 Balčikonis J. Rinktiniai raštai / Sud. A. Pupkis. — V., 1978—1982, t. 1—2. 10 … profesury a pokračoval v pedagogické práci na Vilniuské státní univerzitě, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1959. Za největší a nejvýznamnější zásluhu J. Balčikonise je třeba považovat tvůrčí a plodné pokračování lexikografické práce, kterou zahájil ještě K. Būga. Výsledkem této práce bylo podstatné rozšíření a obohacení slovníkové kartotéky, která zůstala po smrti K. Būgy, a vytvoření prvních tří svazků velkého akademického „Slovníku litevského jazyka“. Tři svazky Slovníku připravené J. Balčikonisem nejsou pouhým pokračováním Būgova slovníku, jehož druhý sešit vyšel v roce 1925, nýbrž zcela novým, původním a jedinečným dílem. Poprvé v dějinách litevské jazykovědy byl položen pevný základ pro vícesvazkový tezaurus litevského jazyka. Tento Slovník zahrnuje slovní zásobu shromážděnou ze všech písemných památek počínaje 16. stoletím, ze všech nářečí i z dostupných folklorních pramenů. Počínaje IV. svazkem (po slově iš) pracovníci Ústavu litevského jazyka a literatury úspěšně pokračují v práci na Slovníku. V roce 1952 se ve Vilniusu konala celosvazová lexikografická konference, na níž byly pokyny ke Slovníku doplněny a upřesněny. Třetí i následující svazky se již připravovaly podle nových pokynů, které byly použity také při novém vydání prvních dvou svazků. V roce 1986 vychází 14. svazek Slovníku. Celé vydání je plánováno na 20 svazků. Další důležitou oblastí činnosti J. Balčikonise byla jazyková kultura. Napsal celou řadu vědeckých, hluboce podložených článků věnovaných aktuálním problémům lexika, gramatiky a stylistiky litevského spisovného jazyka. Vedle lexikografie a jazykové kultury se J. Balčikonis celý život zajímal o onomastiku. Shromáždil a normoval mnoho toponym a hydronym. Ještě před Velkou vlasteneckou válkou připravil slovník názvů všech litevských sídel. Všechna toponyma v něm jsou opatřena přízvukovými znaménky a normalizována. J. Balčikonis významně přispěl k litevanistice vědeckou přípravou a vydáváním památek litevského jazyka a literatury. Vědecky připravil a vydal „Spisy J. Jablonského“ v pěti svazcích („J. Jablonskio raštai“ … I—V t., Kaunas, 1932—1936), které mají prvořadý význam pro kulturu litevského jazyka. J. Balčikonis připravil a vydal také další významné památky litevského písemnictví: „Spisy Valančiuse“ („Valančiaus raštai“ … Kaunas, 1931); „Katechismus“ M. Petkevičiuse („Polski z Litewskim Katechizm“ … 1598, faksimilní vydání, Kaunas, 1939). Pod jeho redakcí vyšel překlad první gramatiky litevského jazyka z latiny do litevštiny. „Grammatica Lituanica“ … a Daniele Klein… 1653). Tento překlad spolu s faksimilním textem originálu a rovněž s faksimilním německým textem originálu zkrácené gramatiky D. Kleina („Compendium…“ 1954) vyšel jako samostatná kniha („Pirmoji lietuvių kalbos gramatika“… Vilnius, 1957). J. Balčikonis významně přispěl ke kultuře litevského jazyka svými nepřekonatelnými překlady pohádek Andersena, Hauffa, bratří Grimmů a Perraulta, jakož i děl Julese Verna a Jonathana Swifta. Tyto překlady dokládají nejen to, že překladatel je vynikajícím stylistou a velkým znalcem litevského jazyka, ale také jeho velký literární talent. Na těchto překladech se celé generace učí vzorovému spisovnému jazyku. Je třeba zde zmínit také dvě poslední práce J. Balčikonise: překlad zásadního díla významného polského jazykovědce J. Otrębského „Gramatyka języka litewskiego“ (sv. I—III, Warszawa, 1956—1958) do litevštiny a folklorní vydání písní, které J. Balčikonis shromáždil v okolí Druskininků („Druskininkų dainos“. Užrašė Balčikonis J. Vilnius: Vaga, 1972). J. Balčikonis zmíněnou gramatiku nejen přeložil do litevštiny, ale také doplnil, opravil a zdokonalil text originálu. Překlad byl autorem autorizován, dosud však zůstává v rukopise. 11 Sbírka zmíněných písní představuje vzorové folklorní vydání. Spolu s písněmi jsou uvedeny také noty jejich melodií, které zapsal spoluautor vydání B. Uginčius. Studium a zčásti i samostatná činnost J. Balčikonise připadly na dobu, kdy normy litevského spisovného jazyka ještě nebyly pevně ustáleny. Je proto pochopitelné, že za měřítko těchto norem považoval živou lidovou hovorovou řeč, kterou pokládal za základ spisovného jazyka. Ve své pedagogické práci J. Balčikonis uplatňoval celý soubor postupů (teoretické přednášky, písemné práce, jejich opravy se studenty v posluchárně, překlady z cizích jazyků, zapisování slov a vět z rodného nářečí, rozhovory o teoretických a praktických otázkách litevského jazyka, cesty do domovských oblastí představitelů jednotlivých nářečí aj.). To vše tvoří školu výuky mateřského jazyka. J. Balčikonis vychoval řadu učitelů litevského jazyka. Někteří z jeho žáků dnes působí na vysokých školách v republice jako docenti a profesoři a získali vědeckou hodnost doktora věd. Dílo J. Balčikonise významně přispělo k litevské jazykovědě, zejména k litevské lexikografii, onomastice a jazykové kultuře.