Kai kurios baltarusių lituanizmų fonetikos ypatybės

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988) LITEVŠTINA A BILINGVISMUS ELENA GRINAVECKIENĖ, JUZEFA MACKEVIČ NĚKTERÉ FONETICKÉ ZVLÁŠTNOSTI BĚLORUSKÝCH LITUANISMŮ V různých obdobích (v minulosti i dnes) vzniklo v běloruských nářečích (zejména severozápadních) v důsledku jazykových, kulturních, ekonomických a dalších kontaktů s litevštinou a jejími nářečími, a místy také v důsledku slavizace litevských nářečí, značné množství litevských výpůjček. Nejzřetelnější z nich jsou lexikální lituanismy. Litevské výpůjčky v běloruských nářečích zdomácněly, staly se jejich vlastnictvím a součástí komunikačních prostředků; v živém užívání vedle běloruských slov jako rovnocenné prvky přirozeně podléhaly systému běloruského jazyka a často se běloruským slovům natolik podobaly, že je někdy není snadné rozpoznat jako lituanismy. Fonetika lituanismů však nebyla běloruštěna ve stejné míře. Často se zde vyskytuje značná rozmanitost a setkáváme se s fonetickými variantami výpůjček. To vše obvykle do značné míry závisí na době převzetí lituanismu, na stavu fonetického systému nářečí, do něhož výpůjčka proniká, na intenzitě jejího užívání v něm, jakož i na samotné litevské podobě výpůjčky a dalších okolnostech. Určitá část lituanismů se dosud neodpoutala od mateřského jazyka, nýbrž jako by ji Bělorusové automaticky přejali nebo prostě převzali. Zachovala si také litevskou fonetiku. Mezi takové lituanismy patří: apýod (< lie. arúodas) [Juod.; Mal.; Malk.], бальзені (< lie. balžienos) [Grauż.; Mal.], за́кты¹ (< lie. gáktos) [1, T. 1, c. 406; Mal.], за́йны ‘čelisti; ústa’ (< lie. žįúnos) [1, T. 2, c. 337], клу́мпи (< lie. klùmpės) [1, T. 2, c. 479–480; Grik.], купене́ць ‘dolovat’ (< lie. kopinėti) [S.S.], куційна́ца (< lie. tarm. kucinécis~kutinėtis) [1, T. 2, c. 592; Dain.], кру́сня ‘hromada kamenů’ (< lie. krùšnis) [1, T. 2, c. 537–538], кяўло́к ‘kdo se chová jako prase, nezdvořák’ (< lie. kiauliùkas, ‘špinavé dítě’, kiaũlius ‘nezdvořilý, prasečí člověk’) [Kud.], лаўж ‘hromada chrastí, špinavého oblečení’ (< lie. láužas) [1, T. 2, c. 631], расакі́ля (< lie. rasakilė) [1, T. 4, 274; Juod.; Mal.], саўсокі́ ‘podléšky’ (< lie. sausìukai ‘totéž’) [S.S.], саўсе́ня ‘šťouchané brambory s cibulí’ (< lie. sausìenė ‘dušené jídlo’) [1, T. 4, c. 374] a další. Jak vyplývá z uvedených pramenů, lituanismy tohoto typu se vyskytují především přímo na pomezí běloruských a litevských nářečí, kde intenzivní kontakty mezi těmito nářečími probíhají dodnes, kde se tato nářečí neustále mísí a litevská nářečí slavizují. Jsou nejzřetelnějšími produkty těchto zcela nedávných kontaktů. Značná část z nich často svou fonetikou dokonce prozrazuje litevská nářečí, z nichž je Bělorusové přejali, například: 1Běloruské explozivní z (které se obvykle vyskytuje ve výpůjčkách) se vinou tiskárny graficky nerozlišuje od běloruského frikativního z. 123 быгундаць „prohledat, prohledávat“ (< lie. nář. iš-lundyć „tamtéž“) [1, T. 1, c. 358; Grauž.], грумжа́ „taková ryba“ (< lie. nář. grumzda „tamtéž“) [2, c. 119], кіпса́ „drn v bažině“ (< lie. nář. kimsa „tamtéž“) [1, T. 2, c. 462], куми́а „taková bažinná tráva“ (< lie. nář. kumšà „bažinatá louka zarostlá trávou“) [1, T. 2, c. 570], nímna „rašeliniště“ (< lie. nář. pimpė „tamtéž“) [1, T. 3, c. 519; 2, c. 358], пумно́лакичы „blatouchy“ (< lie. nář. pumpólakščiai „tamtéž“) [Achr.; Juod.; Kur.; Mal.], pážuyi „široké saně; saně k převážení“ (< lie. nář. rągutės „saně“) [1, T. 4, c. 238; Juod., Mal.], свíntы „neděle, svátek (sváteční den)“ (< lie. nář. švintà „tamtéž“) [Psn.], скилу́ндзи „stočená jitrnice“ (< lie. nář. skilūndis „uzenina z masa naplněného do vepřového žaludku“) [1, T. 4, c. 448], сла́сны „slėsna“ (< lie. nář. slãsna „tamtéž“) [1, T. 4, c. 478], cým-pa „člověk nedbalý, nečistý“ (< lie. nář. sutrà „tamtéž“) [1, T. 5, c. 23], mpýua „hnůj, mršina“ (< lie. nář. trušà „tamtéž“) [1, T. 5, c. 134]. Fonetika dalších lituanismů vyskytujících se v běloruských nářečích je víceméně ovlivněna běloruštinou. Bylo zjištěno, že se především změnily vokalické rysy výpůjček, které jsou běloruštině cizí nebo neobvyklé: ve všech případech se zužuje samohláska a v první složce přízvučných dvojhlásek a diftongů a mění se v o, např.: ai > ou: kóupacka „levák“ (< lie. kairius) [1, T. 2, c. 494; Mal.], nóucau (< lie. paišyti, paišyti) [1, T. 4, c. 37], nóuchi „nečistota, saze“ (< lie. paišos) [1, T. 4, c. 37], pasz’óušųć „vyčerpat, rozházet“ (< lie. iš-gaišinti „tamtéž“, srov. také gaišate „průvan, zkáza“) [1, T. 4, c. 253; S.S.], poúcm (< lie. raistas) [1, T. 4, c. 302–303] a další; au > oy: klóbyčicka „říkající nářeční vsuvku klaũsai ‚poslouchej‘ [1, T. 2, c. 478–479; Pal.], kóyu (< lie. káũsas) [1, T. 2, c. 508–509], kropu „hruška“ (< lie. nář. kraũšis) [1, T. 2, c. 525], лоу́же (< lie. láužas) [1, T. 2, c. 673–674; Bak.; Kur.; Laip.; Malk.; Rak.; Val.], пло́ут „prkno k zakrytí česna úlu“ (< lie. pláutas „tamtéž“) [1, T. 4, c. 15; Akm.; S. Trak.]; am > om: бомбля „pupínek“ (< lie. bamblys „každé zduření“, srov. také bambti „nadouvat se, tloustnout“) [1, t. 1, c. 202], сомуч, сомец, сомчик „naběračka na chytání ryb“ (< lie. samtis „tamtéž“) [1, t. 4, c. 520; 2, c. 447; S.S.]; an > он: бо́нда, бо́ндачка (< lie. bandà) [1, T. 1, c. 203–205; Bystr.; Laip.; Mass.], бронкт, бронкта (< lie. brañktas) [1, T. 1, c. 218], шкилёнда (< lie. skilándis) [1, T. 5, c. 479]. Takové zužování samohlásky a je hojné. Je typické pro celou oblast a nepochybně k němu došlo vlivem fonetiky běloruských nářečí (srov. jejich slova жоўты „žlutý“, кроў „krev“, по́ўны „plný“, a také nářečí Lydy, Varanava, Vieliky a sousedních okresů проўда < праўда „pravda“, троў < траў „trávy“ aj.). Zúžená a změněná v o bývá zde také samohláska a v litevských výpůjčkách, která má stálý přízvuk v kmeni slova², např. zákmь „stydká kost“ (< lie. gãktos) [1, t. 1, ² Změna přízvučné kmenové samohlásky a (a prvního členu dvojhlásek ai, au, am, an) v litevských výpůjčkách na o ve slovanských jazycích, soudě podle příkladů uvedených K. Būgou, je doložena již ve 14. století [3, t. 1, p. 227]. Lituanismy tohoto typu, které byly převzaty v současnosti a užívají se v některých běloruských nářečích ve Vilniuské oblasti, si zachovaly původní litevské a, např. zákmb (lie. gãktos) [Čyč.]. 124 c. 468], kóciń (< lite. kãsa, srov.: kúry kóciaų grãdki) [1, t. 2, c. 431], núoian „tříska“ (< lite. pašinas) [2, c. 369; Kaun.; Stral.], stõji „vzpřímený“ (< lite. nář. stãčas ~ stãčias) [1, t. 4, c. 591–592; Gem.] Pro běloruštinu neobvyklá litevská dvojhláska (i)uo se v úplně nezměněné podobě vyskytuje pouze v nejnověji převzatých lituanismech a tam, kde je litevština dosud živá, např. již zmíněné apýod < arúodas; jinde se však v nářečích nejprve krátí a monoftongizuje, přičemž přechází v širší samohlásku (i)o [4, s. 183, 184, 189], např. akóm, akóma „osina“ [1, t. 1, c. 73], apód „sýpka“ (< lite. arúodas) [Juod.; Mal.], žilėnь, žilónь „žihadlo“ (< lite. gyluonìs) [1, t. 1, c. 444; Pal.], Аболікачы „vesnice v okrese Breslauja, kterou místní Litevci nazývají a’buol’i·kščiai (srov. jejich a’buol’i·s ~ obuolỹs) ~ Obuolỹkščiai“, Ёдажэмь „kopec u vesnice Adomėniškės v okrese Breslauja, který místní Litevci nazývají Juodažemỹs“, Ёдлавічы „vesnice v okrese Breslauja, kterou místní Litevci nazývají júodela·nai a júodla·nai“ (poslední podoba je odvozena z Júodela·nai ~ Júodelėnai³, např. júodla·nuos g’i·mus mamù·t’e ir aš; k júodela·nai < júodela·nai srov. také litevské stó· < šitó· „tato“); Ёдлóyckia „obyvatelé vesnice Juodelėnai“, Пóдзiуки „kopec u vesnice Petkūniškės v okrese Breslauja, který místní Litevci nazývají púodz’iš’k’e ~ Púodiškė“ [5, s. 173, 174, 186, 188; 6], Ёдынка „potok u vesnice Akmenynė v okrese Šalčininkai“ < lite. Júodupė „totéž“ [7], Aбóлiуки „název vesnice a pole v okrese Baranavičy“, srov. lite. Obeliškiai „vesnice v okrese Rokiškis“, dále srov. lite. obuolỹs [8, c. 13], Iómкluki „vesnice v okrese Varanavas“, srov. lite. Júodkiškiai „vesnice v okrese Ukmergė“, Крóniуки „vesnice v okrese Breslauja“, srov. lite. Kruópiškis „samota v okrese Utena“ [9, c. 21, 23], Ло́ша „přítok Ašmeny u Gervėčių, který místní Litevci nazývají Aluoša, Aluošià [10, s. 219]⁴, nodźinka „hrnec“ < lite. puodýn[ė] „totéž“ + slov. -ka [1, t. 4, c. 33; Juod.; Laip.; Mag.; Rak.; Skrud.], сло́ксня, сло́киня, сло́кишна, сло́киня „líko“ < lite. slúogsna „totéž“ [13, c. 388; 14, s. 189; srov. též 15, s. 349; 16, c. 50], Vžolíi „lesík a cesta v okrese Varanavas, které místní Litevci nazývají v·žolijo·s (srov. tamní výslovnost ú·žuolas ~ ąžuolas) ~ Ažuolijos“ [8, c. 240; 17] a další. Podle tvrzení K. Būgy [3, t. 1, s. 229] je taková změna litevského uo ve slovanských jazycích běloruským fonetickým jevem, který započal na počátku XVI. století. Jak ukazují lituanismy v některých běloruských nářečích, tento zákon se místy utváří dodnes. To, že se litevské -(i)uo- v ústech Slovanů, kteří se naučili litevsky, snadno mění v -(i)o-, dobře dokládá i jejich výslovnost litevských slov, jako dóna < dúona, dót < dúoti, póla < púola, prausiós < prausiuosi, sólòse < súolose, važiót < važiuóti a další; srov. také pol. pabucok „polib“ < lite. nář. pabučiok, važok „jeď“ < lite. nář. važiuok, dos’u < lite. dúosiu [15, s. 351, 352]. ³ Že Ёдлавічы skutečně nemá nic společného s pol. jodła „jedle“, dobře dokládá běloruské nářečí užívané v tomto okolí, v němž se „jedle“ říká ёлка a jalovci gzlėнец < lite. nář. ėglis. ⁴ K vypadnutí počátečního a ve slově bělor. Ло́ша (< lite. Aluošià) srov. jejich баркулёз (< туберкулёз) „tuberkulóza“, а́дка (< сладка) „sladké“ [1, t. 1, c. 260; t. 2, c. 630] a další. Hydronymum Ло́ша < Aluošià je odvozeno od kořene al-, srov. alėti „téci“, „běžet“, a přípony -uoša, -uošia [11, s. 206]. Zde uvedený zákon změny (i)uo v lituanismech na (i)o ve slovanských jazycích by mohl posloužit také k upřesnění litevského zdroje hydronyma Ло́ша na Horním Dněpru, pokládaného za baltismus [12, c. 194]. Mohlo by jít rovněž přímo o litevské Aluošià, stejně jako v případě běloruského Ло́ша < lite. Aluošià stejného slovotvorného typu. 125 Fonetika a slovotvorba většiny ostatních litevských slov, silně ovlivněné běloruskými nářečími, se od litevské fonetiky značně vzdálily, někdy téměř k nepoznání, a často se změnily nepravidelně. Tím se vyznačují zejména starší litevské výpůjčky vyskytující se v běloruských nářečích vzdálenějších od současné kontaktní zóny litevských a běloruských nářečí, jakož i jednotlivé lituanismy, které většinou ustoupily do pasivní vrstvy běloruské slovní zásoby. Nejlépe to snad dokládají někdy poměrně četné varianty téže litevské výpůjčky v různých běloruských nářečích; srov. například lituanismy burbulas, paišyti (paišyti), pleiskanės, skerštuvės, svirtis (svirtis, dz. svirsnia) a typičtější silně běloruštinou ovlivněné varianty některých dalších: burbulas > бу́рбу́лка, бу́рбалка, бу́рбалька, бу́ро́лька, бу́рбалмка, бу́льбамка, бу́рдайка a další [1, t. 1, c. 201, 236, 237, 241–243]; paišyti > по́йцаць, бо́йцаць, по́йсаваць, по́льсаваць, по́ясаваць, пульсаваць a další [1, t. 1, c. 202; t. 4, c. 36–37, 45, 186]; pleiskanės > пласко́ні, плас-ко́ні, плас-ко́не, паско́ні, паско́не, пло́скуни, пло́скания, пло́скунькі, пло́сканя, по́сканни, пло́скунь, пло́скань, пласку́нькі, пласку́ни, пласканя, пласканина, пласкунькі, паскані, пасканя, пасканіна a další [1, t. 3, c. 529–530; t. 4, c. 53; 2, c. 435; 18, mapa č. 283]; skerštuvės скярсту́лі, скярсту́ля, скарсту́лі, сквярсту́ля, скярста, скярсты, скярста, скярсту́нне, скверты, скярэная a další [1, t. 4, c. 441, 446, 471]; svirtis (svirtis, svirsnia) >сверць, сверць, свіршня, біршня, швершня, швіршня, свір, асвір, ацвір, свірня a další [1, t. 1, c. 106; t. 4, c. 386, 395, 396–397; t. 5, c. 475]; greitpolkė „zběsilá polka“ > грэйпо́лька [1, t. 1, c. 495]; jūd­rė „plevel lnu“ > юдрыца, лютрыца [1, t. 5, c. 540]; liūrba „silná tříska“ > люрба, ну́рба, ру́льба, рульбіна [1, t. 2, c. 705; t. 4, c. 314], suktinis „druh tance“ > сюптынь [1, t. 5, c. 62]; šalavija > шалаўя [1, t. 5, c. 453]; šelmūš > шаламянь, шаламя, шаламяц [1, t. 5, c. 452]; šunavija > шуя [1, t. 5, c. 512] a další. V běloruských nářečích se tedy setkáváme s poměrně velkým množstvím slov, jejichž fonetická podoba více či méně připomíná litevská slova a jejichž význam je totožný nebo blízký významu odpovídajících litevských slov. Z toho vyplývá, že některé dosud nerozpoznané lituanismy v běloruských nářečích často ve své fonetické podobě stále skrývají neodhalené zákonitosti, které umožňují takové cizí slovo uznat za lituanismus. Fonetika některých takových nepochybných lituanismů ukazuje, že místo jejich dvojhlásky uo se v některých běloruských nářečích vyskytuje samohláska a, např. эда́ „jilm“ < lite. guoba [20, t. 3, c. 7]; srov. také další příbuzné podoby vyskytující se v běloruských a rovněž polských nářečích, např. bělor. эдб, эдбіна, га́бы, эдбі [1, t. 1, c. 397; 5, c. 303], pol. gab, gabina [21, s. 788]; srov. také Ганкі „mokřina a křoviny“ [8, c. 55] < lite. Guobos, Guobės „název pastviny“ < guobos. Případů, kdy se v běloruských nářečích na místě kmene takové výpůjčky objevuje a, je více. Často mohou sloužit jako klíč k rozpoznání i některých dalších slov běloruských nářečí podezřelých z baltismu. Zákon změny litevského uo > na a v běloruských nářečích a podléhají běloruské výrazy антара́плацеці „pasūkos“ < lite. nář. antarãpluostės „totéž“ [1, t. 1, c. 82] a надзінка „hrnec“ [18, c. 822] < lite. puodynė. Při uplatnění zákona změny litevského (i)uo > na (i)a v běloruských nářečích je za lituanismus nejspíše třeba považovat také lexém жо́жаль „taková mokřadní tráva“ a poměrně četná další slova téhož kořene a významu- 126 jejich fonetické a derivační obměny — а́джэль, а́жэль, а́ждаль (< v důsledku metateze z а́джаль), а́жджаль, а́жджыль, а́жджэў, а́жджар, а́жджмыр atd. [1, T. 5, c. 174, 333, 550—551]. Jde nejspíš o složená slova. Jejich litevským zdrojem by podle fonetiky a sémantiky mohl být lexém stejného významu juodžolė ‚taková mokřadní léčivá rostlina‘, srov. také juodšaknė ‚mochna lesní‘. Lituanismy s touto fonetikou se vyskytují tu a tam také v oblastech běloruských nářečí, stejně jako v osobních jménech, např. Абалікума ‚os. jméno‘ [19, c. 15], srov. také Абалікучы ‚vesnice v Breslauiském okrese, místní Litevci jí říkají a'buol'ikščiai~Obuolýkščiai‘ [5, p. 174]; Абалічкі ‚vesnice ve Varanavském okrese‘ [9, c. 12], srov. bělor. Абалікавы; Абаль ‚os. jméno‘ [19, c. 15], srov. také lit. obuolys ‚jablko‘; Едгалі ‚vesnice v Breslauiském okrese‘ [9, c. 91] < Ядгалі (kvůli palatalizaci počátečního a před j), srov. lit. Juodžgalys ‚vesnice v okrese Anykščiai‘; Едглани ‚vesnice v Astravském okrese‘ [9, c. 54] < Ядглани, srov. lit. Juodaklonis ‚vesnice v okrese Trakai‘, Едглкны ‚vesnice v Ašmenském okrese‘ [9, c. 42] < Ядглкны, srov. Едглани; Едзі ‚vesnice ve Smurgainyském okrese‘ [9, c. 91] < Ядзі, srov. lit. Juódžiai ‚vesnice v okresech Anykščiai, Jonava aj.‘ atd. Zcela stejně se dvojhláska uo změnila v a také v jednom či druhém latvismu, který pronikl do běloruských nářečí. Například bělor. агус ‚volavka černá‘ mohl podle domněnek etymologů pocházet z lotyš. guoris ‚volavka, bukáček‘ [20, T. 3, c. 66]. Zákon, podle něhož se baltské uo v běloruských nářečích mění v a, odpovídá zákonu o reflexech baltsko-slovanských společných rysů a zcela se s ním shoduje; srov. lit. dúoti a bělor. даць, lit. guoba a bělor. габа. Jak ukazují příklady, úplná shoda těchto dvou zákonů skutečně existuje, podle našeho názoru však jde nejspíš jen o náhodnou shodu. Lingvisté tento zákon jako zákon baltsko-slovanských společných rysů uznávají, nepoužívají jej však k rozpoznávání baltských prvků ve slovanských jazycích [22, s. 265]. Zákon, podle něhož kmenové a v běloruských lituanismech odpovídá litevskému uo, se ve skutečnosti vytvořil možná až po zákonu baltsko-slovanských společných rysů uo: a, anebo vznikl samostatně a nezávisle. Mohly k jeho vzniku přispět dvě příčiny. Především je litevské uo > bělor. a nejspíš nepřízvučné, např. zabá < guoba, zabý < guobos. Později se toto a mohlo zobecnit i v přízvučné pozici. Jsou však případy, kdy je daná slabika takové výpůjčky pouze přízvučná. Zde mohl snad pomoci způsob výslovnosti samohlásky uo jako ua/va (srov. také dodnes místy takovou výslovnost v jižních litevských nářečích: duáda~dúoda, duána~dúona, glúaksnis ‚vrba‘, kuádas~kuódas, šlúata~šlúota, vuága~vuóga ‚bobule‘ aj. [23, p. 234—236; 24, p. 77, žemėl. Nr. 66]⁵; srov. také případy, kdy z ua vznikla kmenová dvojhláska uo v některých litevských a lotyšských nářečích, např. litevská nářeční apuolùs ‚přibližně kulatý‘, lotyš. apuols (< kulatý) aj. [25, p. 276; 26, p. 18; 27, p. 37]. V tomto případě musel polosamohláskový u ve spojení ua vlivem asimilace předcházející souhlásky zaniknout (šlúata > *šláta apod., srov. *apvyñs < apvynys aj.); osamocené a pak splynulo se starým baltským a: (srov. šlá:ta a brá:lis). Když k tomu došlo, výslovnost samohlásky a různého původu mohla zcela splynout, a takové baltské a mohlo v běloruštině (a dalších slovanských jazycích) poskytnout baltským prvkům stejný protějšek, samohlásku a; srov. bělor. заб, pol. gab < lit. *gábas < guobas a bělor. mдрлляцца ‚ušpinit se‘ [Kaun.] < lit. *terliátis aj. Z toho vyplývá, že změna baltského uo v běloruské a byla nepřímá a mohla probíhat přes mezistupeň ua/va v baltských nářečích. V souvislosti s tím lit. uo > bělor. 5 Rozsah tohoto nářečního litevského způsobu výslovnosti ua mohl být dříve větší. 127 zákon a by mohl odrážet vývojovou etapu, v níž se dvojhláska uo v litevských nářečích vyvíjela přes ua. Ačkoli jej lingvisté dosud neuznávají, je to nepopiratelný fakt, který se mohl ustavit v době, kdy bylo staré baltské a· zachováno [srov. také 3, t. 1, p. 228]. V některých případech se kmenové uo v slovech lituanismů, které se oběloruštinštily, změnilo v jejich y. Mezi takovými baltskými prvky je nejzřetelnější slovanské apýd. Jeho baltský původ je všeobecně uznáván [28, s. 17–18; 29, c. 90]⁶. Nepochybným lituanismem s touto fonetikou je také složené běloruské slovo дмана́наўцу ‚hřebeny na česání lnu‘ (< litevské nářeční antarà:plus’t’ė’s < antarà:płuoštės aj.’ [1, t. 1, 82; 14, p. 189; 16, c. 61]. K lituanismům s tímto vokalismem patří také bělor. а́русть, я́русь, я́рус ‚angrešt‘ [16, c. 97; 30, c. 131] < z litevského nářečního agruozdas. Také bělor. бужа́нда a бужа́лка ‚hlavice cepu‘ [1, t. 1, c. 235; Sud.] jsou skutečné lituanismy, vzniklé ze slov s litevským kořenem buož- – buožė, buožė, buožėlė ‚hlavice cepu‘. Stejný vokalismus má i běloruský lituanismus бужгалкі ‚pulci‘ [1, t. 1, c. 498], který vznikl z litevského buožgalv[iai] a běloruské přípony -ki> *бож-галкі. Jak se lituanismus dále běloruštinštil, jeho počáteční б se vlivem závěrového z (vlivem—галкі z) vzdálenou regresivní asimilací změnilo v з, a *бож-галкі > *зож-галкі. Postupně *зож-галкі odstranilo obtížně vyslovitelné souhláskové skupiny -ж- (> -ж-) a -лк- (> -лк-), zatemnilo kořenové o na y a tím se, když značně zastřelo svou etymologickou souvislost s litevským buožgalviai, vyvinulo do dnešní podoby зўжгалкі. Dalším lituanismem s tímto vokalismem je клюня/клюня ‚stavba na ukládání obilí‘ [1, t. 2, c. 480–481; 18, c. 791–797, карты № 235, 236], pocházející z litevského klūonas; srov. také bělor. Клу́нічча ‚místo mezi domy a loukami‘ [8, c. 118] < z litevského kluонiena ‚louka u stodoly‘. Lituanismy jsou nejspíš také стулінда, сталінда ‚někdo, kdo se někde skrývá, někdo schoulený‘ (např. Стулінда – хто ходзя стуліўшыся; І гэта стулінда пашла ў ягоды; Пашла стулінда (о kočce) [1, т. 4, с. 613]. Ах ты сталінда гарбараты; Сталінда прышла, худзіна такая) [V. Baj.], které ve své fonetické podobě skrývají zákon odpovídání litevského uo>běloruskému y (a a). Jak ukazuje jejich stavba, obě slova jsou složeniny. Jejich prvními složkami jsou стул- a стал-, zatímco druhou složkou obou je лінда. Podle zákonů, jimiž se litevské uo v běloruských nářečích mění v y (a a), lze jejich první složky odvodit z jediného kořene, *стуол-. Jeho litevským fonetickým a sémantickým zdrojem by bylo stuolys ‚pařez‘ (neutrální význam posledního slova je ve výpůjčce metaforizován). Existence foneticky odlišných, ale významově totožných variant стул- a стал- v sousedních běloruských nářečích by naznačovala, že obě mohly být přejaty v různých dobách. Druhá složka těchto lexémů – лінда – je nejspíš celá litevská; srov. linda ‚někdo, kdo se někde skrývá‘. Podobnou fonetiku má také lituanismus стума ‚tělesná stavba, postava, figura‘ (např. Од жонку ўзяв: ні хараства, ні стумы) [2, c. 463; 4, p. 195]. Jeho litevské ⁶ V poslední době běloruští etymologové pochybují o litevském původu apýd. Podezření vyvolává jeho poměrně časté předsunuté z (загрыд) a podoba орыд, doložená ve staré běloruštině. Proto srovnávají apýd s ruským орыднца ‚sklad zbraní‘ a zároveň spekulují: „snad ne ору́дні“ [20, т. 1, с. 152]. Ve skutečnosti jsou předsunuté z nebo počáteční o namísto a doplňky, které k lituanismu apýd přidala sama běloruská nářečí. Ani jeden z těchto dvou rysů apýd nijak nevyvrací jeho litevský původ. 128 Zdrojem je slovo kmene stuom-, srov. stuomuõ. Koncovka cmýma však ukazuje, že původ mohla dát i litevská nářeční forma *stuoma, srov. také stúomas ‘stuomuo’. Litevskému uo > běloruské y se přizpůsobila také místní jména Гу́бин ‘hájek v okrese Varanavo’, kterému místní Litevci říkají Guobýnas’; Гу́бінакель ‘cesta vedoucí hájkem v okrese Varanavo’, kterou místní Litevci nazývají Guobýnakelis’ [17], Юда́йчяй ‘vesnice v okrese Breslauja’ [9, c. 78] < litevsky Juodáičiai ‘tamtéž’, a také Губе́йки ‘vesnice v okrese Lydos (BTSR)’ [9, c. 69] < litevsky Guobeikiai. Litevskému uo > slovanské y se přizpůsobila také některá litevská místní jména ve starých slovanských dokumentech, např. Висуны < Vyžuonos, Опуле < Apulė, Шалтунь < Šaltuona, Юдки < Juodkys aj. [3, t. 1, p. 229; 22, s. 265]⁷. Zákon, podle něhož litevskému uo odpovídá v běloruských nářečích y, je zcela analogický fonetice takových společných litevsko-běloruských rysů, jako jsou litevské duóbti: běloruské ду́быцца ‘dutá loď’, litevské lúobas: běloruské луб ‘lýko’, litevské lúostas ‘vrstva’: běloruské лусок ‘svlečená hadí kůže’, litevské úostas: běloruské ву́це aj., a také fonetice takových baltských výpůjček z běloruštiny, jako litevské žemaitské puokai < nyx aj. [31, p. 190], lotyšské bloda ‘mísa’ < блúда, doma ‘myšlenka’ < ду́ма, skop ‘lakomý’ < скуп aj. K. Būga soudí, že k takové vokalické korespondenci v baltských a slovanských jazycích došlo před XI. stoletím [3, t. 3, p. 497]. Litevské výpůjčky užívané v běloruských nářečích, jak ukazuje jejich vokalismus, zůstávají po určitou dobu po vypůjčení nezměněny a umožňují jasně rozpoznat svůj zdroj. Později se přizpůsobují fonetickému systému běloruského jazyka a začínají ztrácet ty prvky litevského vokalismu, které jsou pro běloruštinu nepohodlné; nahrazují je hláskami vhodnějšími pro běloruská nářečí. Především se v tomto případě zužuje litevské a (i v dvojhláskách) a mění se v o. Zvláště se změnila litevská dvojhláska uo. Jak ukazují příklady, ve výpůjčkách splynula se třemi běloruskými samohláskami. Nezměněné uo se zachovalo pouze v nejodlehlejších oblastech při hranicích s Litvou, kde se bělorusky mluví a kde se ještě umí i litevsky (např. apýod < arúodas v okolí Apso, Gervėčiai a sousedních obcí); jinde se zjednodušilo na jednu samohlásku. Ve výpůjčkách převzatých po XVI. století se litevské uo změnilo v o (např. akóma < akúotas aj.), zatímco ve výpůjčkách pocházejících z XXIII. století se uo nejspíše změnilo v a přes mezistupeň ua v litevských nářečích (např. ab < guóbas aj.). Tento zákon dosud jazykovědci neuznávali kvůli jeho náhodné shodě se zákonem baltsko-slovanských společných rysů uo: a (např. úoga: žuoda), avšak, jak ukazují příklady, skutečně existuje. Ve výpůjčkách převzatých před XI. stoletím se uo změnilo v y (např. apýd < arúodas). Tento zákon se zcela shoduje s fonetikou některých litevských a lotyšských výpůjček ze slovanských jazyků (srov. litevské žemaitské puokai ‘pūkai’ < běloruské nyx ‘tamtéž’, lotyšské doma ‘myšlenka’ < slovanské ду́ма aj.) i se zákonem charakteristickým pro fonetiku baltsko-slovanských společných rysů (srov. litevské lúobas: slovanské луб aj.). Odhalené zákonitosti vokalismu lituanismů jsou podle našeho názoru poměrně spolehlivým klíčem k dalšímu hledání těchto výpůjček v běloruských nářečích z hlediska jejich fonetiky. 7 Název hradu z dob Mindaugase, zaznamenaný ve starých slovanských dokumentech jako Воро́вна [3, t. 1, p. 131—136], by naznačoval, že jeho skutečná litevská podoba mohla být *Varýota (litevské a > slovanské o; dvojhláska uo je zde ještě zachována, pouze byla nejspíše kvůli malé znalosti litevštiny tehdejšími kronikáři zapsána jako oy místo vo). 9. 1880 129 E. GRINAVECKIENĖ, J. MACKIEVITSCH NĚKTERÉ FONETICKÉ ZVLÁŠTNOSTI LITUANISMŮ V BĚLORUSKÝCH NÁŘEČÍCH Shrnutí Lituanismy v běloruských nářečích nejsou na počátku přejímání ovlivněny běloruskou fonetikou, což umožňuje poměrně snadno určit jejich zdroj, např. gákta „přední část saní“ < lit. gáktos „tamtéž“, làužė „hromada klestí“ < lit. làužas „tamtéž“ (Malkūny v Ignalinském okrese Litevské SSR). Při přizpůsobování běloruskému fonetickému systému takové výpůjčky postupně ztrácejí ty prvky litevského vokalismu, které v běloruštině chybějí, a tím se slavizují. Slavizace je zřetelnější při zúžení litevského monoftongu a a první složky diftongů, kterou tento monoftong tvoří, a při jeho změně v monoftong o, např. góhty < lit. gáktos, kóiračka „levák“ < lit. kairýs „tamtéž“, lòužė < lit. làužas, bòmblė „pupínek“ < lit. bamblys „jakékoli zduření“, šiklėnda < lit. skilándis aj. Slavizaci podléhá i zbývající vokalismus lituanismů. Bylo zaznamenáno, že litevský diftong uo se podle doby přejímání přizpůsobuje třem běloruským samohláskám. Ve výpůjčkách z litevštiny po 16. století se změnil v monoftong o, např. akóta „osí“ < lit. akiotas „tamtéž“ aj. K této změně dochází i v současnosti, např.: Ёдажеме̇ „název kopce v Braslavském okrese Běloruské SSR“ < lit. Juodadėmýs „tamtéž“ aj. Ve výpůjčkách po 13. století se litevský diftong uo změnil v a, což se náhodně shodovalo se zákonitostí charakteristickou pro balto-slovanská společenství, srov.: gab „jilm“ < lit. guóbas a bělorus. dūnė: lit. dioti. Ve starších lituanismech se litevský diftong uo změnil v y, což se shodovalo se dvěma známými zákonitostmi, z nichž první je charakteristická pro nejstarší slovanské výpůjčky v baltských jazycích (srov. bělorus. аруд „obilnice“ < lit. arúodas „tamtéž“ a bělorus. пух > lit. žem. puokai), druhá je charakteristická pro nejstarší balto-slovanská společenství (srov. také bělorus. луб „líko“: lit. liùbas „tamtéž“). Zkoumané zákonitosti přizpůsobování litevského vokalismu běloruskému fonetickému systému jsou podle našeho názoru důvěryhodným klíčem pro další hledání litevských výpůjček v běloruských nářečích. E. GRINAVECKIENĖ, J. MACKIEVITSCH K FONETICE NĚKTERÝCH LITUANISMŮ V BĚLORUŠTINĚ Shrnutí V tomto článku se zkoumají běloruské lituanismy s kořeny o (ė) / a (я) / y (ю), které vznikly z litevských slov s kořenem (i)uo. LITERATŪRA 1. Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча. Мінск, 1979—1986. Т. 1—5. 2. Сцяшковіч Т. Ф. Слоўнік гродзенскай вобласці. Мінск, 1983. 3. Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958—1961. T. 1—3. 4. Grinaveckienė E. Lietuviškos kilmės leksika Lietuvos paribio baltarusijų šnektose // Lietuvių kalbos specialioji leksika. V., 1983. P. 182—204. 5. Grinaveckienė E. Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai, A serija, 2(9). V., 1960. P. 173—191. 6. Júodelėnų šnektos (Ёгла́вичы, Breslaujos raj. BTSR) 1977 m. ekspedicijos užrašai, turimi E. Grinaveckienės. 7. Akmenynės šnektos (Šalčininkų raj. LTSR) 1982 m. ekspedicijos užrašai, turimi E. Grinaveckienės. 130 8. Мікратанімія Беларусі. Мінск, 1974. 9. Бірыла М. В., Ванагас А. П. Літоўскія элементы ў Беларускай анамастыцы. Мінск, 1968. 10. Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas. V., 1963. 11. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. 12. Топоров В. Н., Трубачев О. Н. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья. М., 1962. 13. Гринавецкене Е. Й., Ковальчик И. П., Мацкевич Ю. Ф., Романович Е. М. Северо-западные белорусские говоры литовского пограничья // Балто-славянский сборник. М., 1972. С. 377—393. 14. Гринавецкене Е., Мацкевич Ю. Ф., Романович Е. М., Чеберук Е. И. Бытовая лексика литовского происхождения в Западной Белоруссии // Lietuvių terminologija. V., 1975. P. 163—195. 15. Zdancwicz T. Litewskie elementy słownikowe w gwarach polskich okolic Sejn // Lingua Posnaniensis. Poznań, 1960. T. 8. S. 333—352. 16. Лаўчюте Ю. А. Словарь балтизмов в славянских языках. Л., 1982. 17. Senųjų Smilgių šnektos (Старые Смильгины, Varėnavo raj. BTSR) 1973 m. ekspedicijos užrašai, turimi E. Grinaveckienės. 18. Дыялекталагічны атлас беларускай мовы. Мінск, 1963. 19. Бірыла М. В. Беларуская антрапатанімія. Мінск, 1969. 20. Этымалагічны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1978—1985. Т. 1—3. 21. Słownik języka polskiego ułożony pod redakcją Jana Karłowicza, Adama Kryńskiego, Władysława Niedźwiedzkiego. Warszawa, 1900. T. 1. 22. Skardžius P. Russisch-weissrussisches дзякло (дзякло) und litauisches duoklė // Lingua Posnaniensis. Poznań, T. 7. S. 265—270. 23. Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija). V., 1970. 24. Lietuvių kalbos atlasas. Fonetika. V., 1982. T. 2. 25. Lietuvių kalbos žodynas. V. 1968. T. 1. 26. Endzelīns J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957. 27. Jonaitytė A. Palatvės vakarų aukštaičių nedėsningos fonetikos žodžiai ir jų kilmė // Leksikos tyrinėjimai. V., 1972. P. 31—41. 28. Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1955—1962. 29. Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1964. Т. 1. 30. Матэрыялы для слоўніка мінска-маладзечанскіх гаворак. Мінск, 1974. 31. Grinaveckis V. Žemaičių tarmių istorija (Fonetika). V., 1973. · 48