Uodegėnų šnektos fonetika, morfologija ir leksika dvikalbystės sąlygomis

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988) LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS KAZIMIERAS GARŠVA, RITA JACKUTĖ, EUGENIJA VENSKAUSKAITĖ FONETIKA, MORFOLOGIE A LEXIKUM UODEGĖNSKÉHO NÁŘEČÍ V PODMÍNKÁCH DVOJJAZYČNOSTI Uodegėnai (oficiálně Viuodigėni) jsou vesnice v Lotyšské SSR, v okrese Krāslava, v obvodu Ūdri, 60 km severovýchodně od hranice Litevské SSR a 40 km od Daugavpilsu, 7 km severně od Daugavy. Toto nářečí zatím není uvedeno v nejdůležitějších nářečních mapách a popisuje se poprvé. V roce 1877 bylo v Uodegėnech 23 usedlostí, v roce 1900 43, v roce 1925 33 a v roce 1986 20 (40 obyvatel). V okolí se litevsky (vilniuským nářečím) mluví od 12.–18. století. Do poloviny 19. století byly Uodegėnai spojeny s hlavním územím litevského jazyka. V roce 1925 mohlo v okolí mluvit litevsky 300 lidí, v roce 1986 pět (další čtyři žili jinde). Litevsky se postupně přestalo mluvit kolem let 1929–1935, kdy se vesnice rozptýlila do samot. Dnes se mezi sebou litevsky mluví zřídka. V první polovině 20. století se jižní litevské vesnice v okolí Krāslavy (Augustiniškiai, Misiūnai aj.) zběloruštily, zatímco severní (Uodegėnai aj.) v zásadě dokončily svůj přechod k lotyštině. V roce 1984 v Uodegėnech vymřela poslední rodina, která doma mluvila litevsky. Tentýž člověk užívá dva, někdy i tři jazyky: kromě místního latgalského nářečí občas také spisovnou lotyštinu a ruštinu (osvojené převážně ve škole); někteří starší obyvatelé ještě umějí litevsky, bělorusky a polsky. Cílem článku je popsat tradiční litevské nářečí v prostředí aktivní dvojjazyčnosti a mnohojazyčnosti a pokusit se rozlišit významnější prvky lotyštiny a běloruštiny. Uodegėnai představují nejzajímavější litevské nářečí v Lotyšsku a poslední vilniuskou vesnici v Latgale. Nářečí se zkoumá od roku 1977; výzkum vychází z 2200 m záznamů na magnetofonovém pásku. Hlavními informátorkami jsou Genovefa Misiūnienė (1891–1984), její dcera Helena (Gelia) Misiūnaitė (nar. 1922) a Regina Savickienė (1889–1978). Slova zapsaná v Uodegėnech pro „Slovník litevského jazyka“ se označují zkratkou Kr (bližší okolí Krāslavy). Krāslava leží 10 km východně od Uodegėnů a termín „Litevci z okolí Krāslavy“ nyní používáme jako historické označení, které kromě Uodegėnů zahrnuje i další zaniklé litevské vesnice v této oblasti. V odborné literatuře jsou Litevci z okolí Krāslavy (sedm větších vesnic, kde se mluvilo litevsky) zřejmě poprvé zmíněni v roce 1883 (Manteuffel, 1883, s. 619). V roce 1892 zopakoval tytéž údaje ve zkrácené podobě A. Bylensztein (Bielenstein, 1892, s. 13) a v roce 1924 K. Būga (Būga, 1961, s. 570). O tom, že se v roce 1925 v Mulkiai a Uodegėnech mluvilo litevsky (te dzivo leisi), informoval J. Endzelīns (Endzelīns, 1981, s. 279–280). V roce 1925 se litevsky mluvilo ve 12 místech v okolí, ale Litevci tvořili většinu pouze v Uodegėnech, Misiūnai a Navikai (srov. Garšva, 1984 a, s. 88). 73 Jedním z nejzáhadnějších problémů litevského obyvatelstva v okolí Kraslavy je doba jeho usídlení. Ta může sahat až do 12.–15. století — tehdy by tito obyvatelé byli současníky Litevců v mnoha severních a jihozápadních oblastech Litvy a zaujímali by velmi významné místo v naší jazykovědě a historii (srov. Garšva, 1984 a, s. 85–90). Kol kas seniausioje rašto žinutėje (Manteuffel, 1883, p. 619) nurodyta, kad XIX a. pradžioje minėti kaimai šnekėjo lietuviškai, įmaišydami latviškų ir baltarusiškų žodžių. Šie lietuviški kaimai ir jų kalbos skoliniai staigiai susiformuoti negalėjo. Nėra nė mažiausios abejonės, jog Kraslavos apylinkėje lietuviai gyvena bent nuo XVIII a. Pirmajame smulkesniame Latgalos žemių apraše (Brėžgo, 1943, p. 105, 108, 109 ir t. t.; dar plg. Zeps, 1984, p. 27, 323, 560 ir t. t.) 1784 m. minimi Augustišniai, Misiūnai, Uodegėnai ir kiti (Аузецманишки, Мисани, Аудегани), kuriems vardus galėjo duoti tik lietuviai. 1731 m. užrašytos Uodegėnų pievos Lūkštai (Lukszty), Andzuliški. V Uodegėnech mohli Litevci žít i po celé 17. století. V Įžvaltu se žilo přinejmenším na počátku 17. století (tehdy byl postaven kostel) a jeho starší název Užvalda, který se dostal do pramenů v letech 1643, 1649 a 1690 (Zeps, 1984, s. 430), „může být jedině litevský, tj. Užvalda“ (Būga, 1961, s. 99–100). Ještě v roce 1906 bylo v té obci 18 místních názvů litevského původu; dodnes se zachovalo příjmení Šveizda atd. Latvismy z uodegėnského nářečí gyvė „život“, šūkstas „sypký, drobivý“ mohly být převzaty před lety 1478–1519, protože později se hláska i· změnila v ei (srov. výpůjčku veiskupas < biskup). Rozšíření litevských vlastních jmen značně přesahuje hranice litevského jazyka. V posledních dvou stoletích se v seznamech sídel J. Endzelīna (1981, s. 277, 279–280) nacházelo nejméně po sedmi takových místních názvech v obcích Įžvaltas (Žmuidzinis atd.) a Kraslava (Gintauti, Žuri, Misiūniškė u Mulkių). Na kraslavském hřbitově byla zaznamenána příjmení Girdo, Гражуль, Ilgins, Lawžel, Pietkun, Surwilo, Szakels, Шакаль, Truśelis. Litevci z Kraslavy a také z okolí Ciskodu nejvíce přispívají k objasnění etnogeneze a nářečí litevského obyvatelstva v Latgale. Neexistuje žádné nářečí, které by se s uodegėnskou řečí zcela shodovalo. Uodegėnská fonetika se jinak nejvíce podobá nářečí Ciskodu a severnímu nářečí Adūtiškis, v nichž dochází k žadininkavání a každé e může být zčásti zastoupeno ie¹; z hlediska dzūkavání je uodegėnské nářečí mezi nimi přechodné. Změkčováním souhlásek š, ž, d, t, m atd., stejně jako koncovkami slov (bagā·tu's apod.), slovní zásobou atd. je nářečí poněkud podobnější nářečí Ciskodu, zatímco změnou nepřízvučného e na a se snad odlišuje od všech sousedních litevských nářečí. Syntax nářečí a některé další jeho rysy již byly stručně popsány (Garšva, 1986, s. 219–231). Nyní se pokoušíme pojednat o nejdůležitějších a pro litevského jazykovědce nejzajímavějších fonetických, morfologických a lexikálních rysech tohoto nářečí, které postupně zaniká. Značná část z nich zůstává v rukopisech (Jackutė, 1985; Venskauskaitė, 1986; Tamulytaitė, 1987). Do spisovného jazyka jsou v textu překládány pouze ty příklady, které by mohly vyvolat nejasnosti. ¹ Prof. Z. Zinkevičius (1978, p. 77) teigia, kad Adūtiškio miestelio apylinkėse po visų priebalsių e atitinka ie, bet senasis a verčiamas uo. Pagal „Lietuvių kalbos atlasą“ (1982, žemėl. 27, dar plg. žemėl. 35, 80, 87) ir „Lietuvių kalbos tarmes“ (1970, p. 351—352) čia šiuos garsus atitinka e· ir ā·. 74 I. FONETIKA 1. Samohlásky Systém samohlásek nářečí lze znázornit takto (fonémy jsou vyznačeny tučným písmem): Považujeme-li kvantitu za distinktivní rys na segmentální úrovni, lze rozlišit tři dvojice dlouhých a krátkých fonémů: iː: i (srov. lĩs: lis), uː: u (pũs: pùs) a aː: a (lá·bas „lóbas“: lábas „làbas“). Samohlásky nízkého stupně otevřenosti aː, a se od samohlásek vysokého stupně otevřenosti iː, i, uː, u liší tím, že první tvoří pouze jednu dvojici a vyskytují se jen v kořenech různých slov. Hláska ie je jiného druhu; stejně jako uo ji obecně máme sklon považovat za spojení dvou samohlásek. Dlouhé a krátké varianty této hlásky (niẽka „niẽko“, baltèsnie „baltèsnė“, dziedas, isvies „išvies“, pierauga „pėraugo“, senieĩ „seniai“, vierk'a „verkia“) netvoří minimální slovní dvojice. Samohláska e se častěji mění v ie v uzavřených slabikách: seniesnis „senesnis“, seniesni, mažesnis, ale také ã·bieles „obelýs“, rūkštielis „rūkštelės“. Dvojhlásky ie vzniklé z ie, e, e se od sebe neliší. Hlásky bɪ, bɪ, bɪe, e jsou variantami iː, i, ie, a(e) po tvrdých souhláskách, srov.: ž'ìd'a „žydi“, šù·tus „šitas“, ž'ì·edas „žiedas“, kalb'ėsi „kalbėti“, nivėrksiu „neverksiu“ (a viergdama „verkdama“), Gėl'a „Gelià < Helena“, Juzėpka, Šaveras, Tėkl'a atd. Postavení hlásky e ve fonetickém systému nářečí je výjimečné — odpovídá nikoli jedné, ale dvěma samostatným hláskám (a a ae), a dokonce čtyřem jejich variantám (a, e, ɪe, ie), např.: nigãl'u/nigẽl'u „negaliu“, šakà/šakė „šaka“, reikie/reikė ~ reikė „reikėjo“ (zde lze a a e vyslovit i současně), pẽnsija „pensija“, šìetu „sėtų“ — sės, sės“, apẽdie „apėdė“ — apės „apės“. V koncové slabice budoucího času sloves se po tvrdých souhláskách a samohláskách vyslovuje přízvučné krátké e: galės „galėsi“, galės „galės“, kalbės „kalbės“, milės „mylės“, narės „norės“, sės „sės“, suės „suės“; po samohláskách přední řady a měkkých souhláskách se někdy vyskytuje i krátké ė, srov. atvės „atvės“, pridės „pradės“. Tato krátká hláska je důležitá pro prozodickou interpretaci samohlásek: právě taková hláska schází, chceme-li vysvětlit, z jakých krátkých hlásek se skládá dlouhé litevské ė: (které se v nářečí nevyskytuje, takže ani zmíněná interpretace příliš nevyhovuje). Vycházíme-li z neutrální pozice — absolutního začátku slova a kvality hlásky po samohláskách (srov.: (su) bėda „suėda“, (su)ės „suės“ — nezbývá než pokládat za základní segmenty ɪe, e, zatímco ie, e by byly pouze jejich pozičními variantami. Hláskový systém nářečí je složitý a osobitý. Nebereme-li v úvahu dvojhlásky ie, ɪe, uo, dlouhé samohlásky a jejich varianty, jsou zde čtyři (iː, bɪ, uː, aː), zatímco krátkých samohlásek je dokonce osm (i, bɪ, u, e, ɛ, ɔ, e, a) a všechny jsou uspořádány značně nesymetricky. Chybějí dlouhé samohlásky středního stupně otevřenosti ė, o i samohláska nízkého stupně otevřenosti e, která „přechází“ v ie/ie a krátké a. Krátké e se často (ale ne vždy) rozšiřuje na a (æ) nejen před tvrdými, ale i před měkkými souhláskami; teoreticky by se proto dalo považovat za variantu a, srov.: n'ã·ša „neša“, lung'ãlis „langelis“, trupin'ãlei „trupinėliai“, žman'ãl'us „žmonelės“. Krátké ɔ se vyskytuje pouze v několika málo přejatých slovech: stògas „kupeta“, Ivanòvas a pod. Na rozdíl od ie, které odpovídá spisovnému ie, ė a e, odpovídá dvojhláska uo převážně spisovnému uo. Ve výslovnosti netypické pro nářečí může být nové uo stimulováno lat- 75 okrajových nářečí (Kruõslauka = Krìēslauka, stùostijg = stá·stija „vyprávěl“ nebo spisovného litevského jazyka (muoki·túojis „učitel“, žmùona = bà·ba „manželka“, srov. také brùolanas „synovec“, pámotė „macecha“). Všechny samohlásky nářečí Uodegėnai a, e, na jejichž místě jsou ve spisovném jazyce a·, a, e·, e, jsou jak přízvučné, tak nepřízvučné pouze krátké, např.: ădatu „jehla“, ăki·s „oči“, ătăina „přichází“, ăvinas, ăvi·s, gàlas, kàtinas, pàdivie, pràšam, ràgis, sàka, išàjis, nìdarbis, nìgali, nuvarìe, pavàsaris, d’iàšaras „klobásy“, k’âli, k’âpiem, kėvel’iem, mè-dzis, augana „roste“, gi·v’ana atd. Jak je vidět, přízvučné krátké a, e se nejčastěji vyskytují v první a druhé slabice slova. Ve třetí slabice slova se tyto samohlásky častěji vyskytují v příponě -elis, -ė (samohláska e je v ní vždy krátká), srov.: lapelėi „lístky“, sùrnel’a, debesėlei „mráčky“, garbinel’la, kaumeràlis apod. Krátké nebo polodlouhé samohlásky a, e tvoří první složku akútních dvojhlásek, např.: dàrbas, kàrvie, gàlvas, kàlnas, vàlgie, k’âlmas, kà.rštas, šà.ltas, g’â.rt. Dlouhé a· se vyslovuje místo samohlásky o· ve spisovném jazyce: g’âltã·nas „žlutý“, nibi-já·k „neboj se“ atd. Nepřízvučné e se často mění v i, např.: dàugi „mnoho“, iškėpie „upekl“, nùdigie „spálil“, nùvidie, pardàvie ~ pàrdeve „prodal“, sin’âu „dříve“, smagi-nai „mozek“, ùndin’a „vody“, (v)uodiga „ocas“, (V)uodigienai „Uodegėnai“, su biti·ti „se včelkou“. Pravděpodobně vlivem slovanských jazyků se nepřízvučná předpona ne- v řeči starších lidí často vyslovovala nie-, u mladších — ni-: niedùok / nidùok „nedávej“, niemàkam / nimàkam „neumíme“, niesupruntu / nisùpruntu „nerozumím“, niežinau / nižinau „nevím“. Nepřízvučné e se může také zachovat, ale o něco častěji tomu tak bývá před samohláskami zadní řady (g’âltanas „žlutý“, išv’âlėji „vyválel“, nigerai „špatně“, nùperka, m’argèitie „dívka“, su-melùoti, s’ùst’albėjami „sousedíme“) a méně často před předními nebo předně posunutými samohláskami: di.d’alis „velký“, nùp’arki, sù.dedi, visel’iuot „slavit svatbu“. Místo samohlásek i·, i spisovného jazyka se v nářečí po tvrdých souhláskách vyskytují y·, y: r’b·lta „ráno“, skrìbsu „poletím“. Podobně se vyslovuje také e v otevřené koncovce a každé ę: p’âlb „myš“ (ale p’âlas „myši“), di.d’albi „velká“, puolb’s „padla“. V uvedených pozicích se e a ę musely nejprve změnit na i (i·) a později po ztvrdnutí l na y (y·). Naproti tomu se první složka dvojhlásky en zúžila až po ztvrdnutí l v otevřených slabikách, srov.: lintà „prkno“, ale g’alužbinis „železný“. Ještě před ztvrdnutím souhlásek se místo ė zřejmě vyslovovalo ie, proto se ie (< ie, ė) změnilo v b·e: šbėnu „seno“, l bėkie „utekl“, sàulb „slunce“ (v krátké koncové slabice sloves se místo ė vyslovuje také e, srov. prisėsk „sedni si“). Na rozdíl od e v otevřené koncovce a ve dvojhlásce en se jinde místo e vyskytuje a (ei > ai): là-das, láides „snižuje se“, varblai, racei „zřídka“, kràivas, sànes „starý“, maišàlis „sáček“, šaimìna „rodina“, žàmie „země“. Samohlásky zadní řady u·, u, a·, a se po ztvrdlých souhláskách již neposouvají dopředu, srov.: žu·riet „dívat se“, bùsu „budu“, gra·v’ùs „příkopy“, àpara „orá“. Krátká samohláska a se zachovává v koncovce jednotného čísla jmenných slov v nominativu (piẽva, baltàja ~ baltoja „bílá“, à.na „ona“, vienà „jedna“, visà „celá“, pinktà „pátá“), v koncovkách sloves (kalbà „mluví“, miegàuna „spí“). Samohláska a se v nářečí více či méně redukuje. Přízvučné a se může vyslovovat s výraznou příměsí hlásky e 76 (išartė „zoraná“, mamė „máma“, salė „ostrov (vesnice)“), zatímco nepřízvučné — s příměsí hlásky bļ: báltbis „bílý“, bùl'bùs ~ bùlbas „brambory“, ā.nas ~ ānas „on“, groũžmas, jáunas, maišiùkan, pil̃nas, išáuga, pavérda. V absolutním zakončení slova odpovídá krátkému aa v některých tvarech u (přízvučné i nepřízvučné): instr. sg. su rùŋku „ruku“, dienu „den“, sálu „ostrov“, adverbiálně tadù „tehdy“, kadù „kdy“, niekadù „nikdy“ atd. Po měkkých souhláskách se místo samohlásky a může vyskytovat i (a į, i̇): kāji „nohu“, kėli „zvedá“, kùči „štědrovečerní večeři“, su dùkteri ~ dùkteria „s dcerou“, juókis „směje se“, kraũčis, riẽčis, svẽčis, viẽjis (ale v’ark’a atd.). Nejednotné protějšky týchž hlásek ukazují na několik vrstev vývoje nářečí. Spisovnému a v kořeni i koncovce pravidelně odpovídá u’, zatímco ė–i’ (b’): nù-šù-la „omrzám“ (ale nušà.l b’is „omrzlý“), raskù’st „ukousnout, překousnout“, trù-ša’s „hnojivo, hnůj“, ù-žuolas „dub“, bù-bu „ženu, manželku“, tvàrtu „stodolu“, ùntru „druhou“, kì-sk „kousni“, švì’st „slavit“, atãjì’s „přišlý“, izdž’ù-vi’s „vyschlý“, ma-ni’s „mě“, savi’s „sebe“, gerẽsni „lepší“, piòbl’s „padlý“, did’al b’i „velkou“. Přízvučné i nepřízvučné, akútní i cirkumflexní smíšené dvojhlásky am, an, em, en se v nářečí obvykle mění na um, un, im, in, např.: tùŋkas „hustý“, sutrùmdie „potlačil“, tùmsas „tmavý“, ùntru „druhou“, duŋks’ù’ „víka“, kum-pañ „do kouta“, pri.prunta „přivyká“, u(n) naktìes „v noci“, gi-vinkit „žijte“, tìñ „tam“ (a tì, ti), iŋstìmpta’s ~ įtemptos „napjaté“, sù.tìmsta „stmívá se“ atd. Zachovávají se sekundárně vzniklé dvojhlásky am, an: 1) přízvučné i nepřízvučné — a) v dativu jednotného čísla substantiv a zájmen, v dativu plurálu substantiv (u ženského rodu také v instrumentálu): gerám, jám, mám, tám, visám|vi.sui, platìeja’m ~ platìejams „širokým“, rù-ka·m „rukám, rukama“, stalám „stolům“; b) v instrumentálu jednotného čísla mužského rodu: kumpañ „do kouta“, peil’an „nožem“, ri-tañ, tvàrtan 2) nepřízvučné — v první osobě plurálu prézentu: kalbam, šù-lam „mrzneme“, v’ā’p’am „dýcháme“, mè.tam „házíme“, mi-l’am „milujeme“ (tj. v sekundární dvojhlásce am). První složka cirkumflexních dvojhlásek ai, ei a zejména au se může zužovat: maiša „pytel“, kapū’stai „zelí“, beikt ~ beígti „skončit“, mažòu „méně“, susirgòu „onemocněl jsem“ apod. Podobně jako v Ciskode se v absolutním zakončení slova dvojhláska ai často mění v -ei. Tak je tomu v nominativu jednotného čísla mužského rodu adjektiv s pronominálními tvary (s formantem -asai „-ý“), v příslovcích způsobu a jinde, srov.: mà.žasei „malý“, nàujasei „nový“, lietu.viškei „litevsky“, blagei „špatně“. Tato vlastnost patří k morfologii. Segment víceslabičných slov -ájau(i), -ajàu se po měkké souhlásce stahuje na -áu(i), -aũ. Například se může o jednu slabiku zkrátit zakončení první a druhé osoby sloves minulého času prostého (srov. nunè-š’á:jau|nunèš’á.žu „nosil jsem“, nunèš’á:jai|nunèš’á.i „nosil jsi“), přičemž zůstává pouze poslední samohláska — nejdůležitější znak této osoby, který ji odlišuje od druhé osoby 77 (srov. také třetí osobu apso dialektu dáu „dal“, atvaĩž’au „přijel“). Stejně jako v celé sousední části východních aukštaitských nářečí se slovo nežãugi vyslovuje n’ãugi. Při odsouvání přízvuku mohou odpadávat krátké samohlásky i, u sloves v přítomném čase, srov.: nigal’ u|nigál’u|nigál’ „nemohu“, niegál’ „nemůže“. Bez koncovky se vyslovuje také infinitiv, přítomný čas a préteritum, např.: giedãt „zpívat“, giedam „zpíváme“, giedai „zpíváte“, giedãjam „zpívali jsme“, giedãjat „zpívali jste“ atd. V některých slovech nářečí se mezi dvěma souhláskami před sonantou vkládají samohlásky a, i: d’asara „klobása“, žagurė „pluh“, šapãnas „sen“, divi·lika „dvanáct“, driginė „blín“. 2. Souhlásky Nejcharakterističtějšími rysy konsonantismu uodegėnského nářečí jsou džūkavání a tvrdnutí souhlásek. V určitých pozicích se oba tyto jevy projevují nepravidelně. V nářečí se před vokalismem typu i nejen hlásky č, dž mění v c, dz, ale místo č, dž se také vyskytují c, dz. Tento druhý rys odlišuje nářečí od Ciskodu a také od Rimšė, Dūkštasu, Palūšė, Ignaliny a dalších nářečí (srov. Zinkevičius, 1978, s. 76). Uodegėnai jsou nejsevernějším dochovaným nářečím východní části vilniškých nářečí. Souhlásky t’, d’ se v něm před i, ie, ė mění v č, dz’ podstatně častěji než v jižním okolí Daugavpilsu. Souhlásky t’, d’ se změnily v afrikáty c’, dz’ v těchto pozicích: a) před krátkým i, srov.: m’ãdzis|m’ãdis „strom“, žãdzis „slovo“, dzidzieji „velcí“, ale gardi, insiedinau „zasadil jsem“, šalcis „chlad“, paci|pati, aviecines „malinové“, žmagučis „človíček“, bãlcinkas „běloskvoucí“, ale tik, kãrtis, apatn’u, valgí·t atd.; b) před dlouhým (nebo zkráceným) i· (= y, į): gaidzi·s „kohout“, dzi·vas „božský“, ci·kas „tichý“, gáusci·t „hvízdat“, ale aižmigdi·c, nimati·k; žãdzi· „slovo“ (akuzativ), púnci· „pant“ (akuzativ), dúnci· „zub“ (akuzativ), ale širdi· „srdce“ (akuzativ), pírti· „lázeň“ (akuzativ). Před dvojhláskou ie se souhlásky t, d většinou zachovávají: dievas, dienà, diedienė, didiesnie, tiesã·ja „přímá“, tieji, naktiẽs, ale dzidzieji „velcí“, ciẽs’aja „přímá“. Souhláskové skupiny tv, dv se nemění v cv, dzv: dvi·likie „dvanáctý“, k’atvirtas „čtvrtý“. Před samohláskou i se mění 78% souhlásek t’ a 56% d’, před ė· – 75% t’ a 43% d’, před ie – 14 a 29%. Ve srovnání s d’ se tedy v prvních dvou pozicích (před i a ė·) t’ mění 1,4krát a 1,7krát častěji a pouze před ie – dvakrát méně často. Ve všech třech uvedených pozicích se mění 67% t’ a 50% d’. V přízvučných slabikách se souhlásky t’, d’ mění v c’, dz’ méně často (v 51% slov, u t’ v 63% a u d’ v 68%) než v nepřízvučných slabikách (v 72% slov: u t’ v 75% a u d’ v 68%). Ani jeden mluvčí nedžūkavá vždy systematicky. Před ã, ũ se místo c, dz také příležitostně vyskytují c, dz (většinou vlivem analogie se základními slovy, v přejatých slovech atd.): pri.dz’ada „začíná“, dun·c’alėi „zoubky“, dz’ãdz’a „strýc“, c’urmãj ~ tiurmoi „ve vězení“. Před samohláskami ã, ũ, které se posunuly dopředu, se místo afrikát č’, dz’ vyslovují c’, dz’, např.: pla·cei „široce“, gardzei „chutně“, gardzeũ „chutněji“, graic’oũ „rychleji“, svie- 78 dz’a „hází“, vadž’āja ~ vadžiojo „vozil“, sveč’a „hosta“, karč’as „hořké“, pač’as „samé“, gardž’as „chutné“, šmac’ūkiais ~ šmočiukais, gaidž’ūkas „kohoutek“, dunc’ū „zubů“, sveč’ū „hostů“. Místo č, dž se nejčastěji vyslovují měkké t’, d’ v těchto případech: 1) v genitivu plurálu kmenů na ē, ia, i, např.: bit’ų „včel“, karvīt’ų „kraviček“, paukšt’ų „ptáků“, nakt’ų „nocí“, šird’ų „srdcí“; 2) v dativu singuláru kmene na i, např.: naktei „noci“, pirtei „lázni“, širdei „srdci“; 3) v nominativu plurálu kmene na (i)ia, srov. briedėi „jeleni“ atd.; 4) ve třetí osobě a první osobě singuláru sloves v přítomném čase, např.: pur’ù ~ pučiu „dýchám“, gird’ù „slyším“, išlaid’ù „vydávám“, uod’a „cítí pach“, žyd’da ~ žydžia „kvete“; 5) v koncovce první osoby singuláru minulého jednorázového času, např.: aud’au „tkal jsem“, maud’aus „koupal jsem se“, ved’au „vedl jsem“, skait’āu „četl jsem“, mat’ōu „viděl jsem“. V této nářeční mluvě mohou ztvrdnout téměř všechny souhlásky kromě j, které nemá tvrdý protějšek. Podle četnosti a pozic tvrdnutí se rozlišují tři skupiny souhlásek: 1) r, s, š, ž se často tvrdí před všemi předními (i, į, ie, e) nebo předními samohláskami, které se posunuly dozadu (ū, u, ą, a), srov.: darb’əsi „budeš dělat“, k’atūrų „čtyři“, šėlenas „seno“, ragėja „viděl“, k’atūrų „čtyř“, nig’arsu „nebudu pít“, gražas „krásné“, šaša.s „šest“, sasariēs ~ seserės „sester“, mažau „méně“ atd. (nejvíce příkladů je s tvrdnutím r, š, ž před i, e, ū apod.); 2) l je ve starých nářečních slovech vždy tvrdé před e, ē: laidz’a „dovoluje“, galbēja „mohl“, p’albė „myš“ atd., ale kaliedas „Vánoce“ (analogicky k pripi·lai „nalil jsi“ apod. se říká také pripi·lau „nalil jsem“, prisikėlau „vstal jsem“); 3) c, č, d, dž, p, t, v, z a také b, g, k, m, n se občas tvrdí před i, e, ė, někdy také před ū, srov.: Vincantas, kurčā „hluchá“ (ale c’ā „zde“, Kōsc’a, ū’lic’as), čiūscin̄kas, pečūn, ačū „děkuji“, pečūkas, grīncāi ~ gričioj „ve světnici“, piētnīča „pátek“, dūslis „těžkopádný“, sā·dzās „vesnice“, apbēdie „snědl“, apēs „snědl“, pēnsija.s, stūklai, stūprā „silná“, daiktālis, tāšla·s „těsta“, Tēkl’a, nivērksu „nebudu plakat“ (ale viergdama), Savėras „Ksaveras“, Juzēpka „Juzepa“, kalbēt „mluvit“, Gėl’a „Gelia < Helena“, kėlau „zvedl jsem“, vīkūs „vikve“, mīsliju, mīnēsis „měsíc“. Někdy jsou souhlásky tvrdé, zatímco samohlásky se ještě znatelně nezměnily, srov.: pasižina, ragiejau. Často zůstávají také měkké souhlásky c’, č’, r’, s’ aj., srov. g’erei, traci, pāc’ūs „samotní“, dunc’ūs ~ dančius „zuby“, minkščinkas, čiēsu, tūočės, bažnī’č’ādji, trīs dūkter’i·s, durīm, pridieja „začal“, ritūni „kolo“, griebēt „chytit“, nūmirie, riēķie|rēķie „křičel, řval“, susimaiša, pākasie, s’āsās d’āsbm „šedesát“, siediekit „posaďte se“, s’and, sen’ōu „dříve“, s’ābi „šest“ atd. (s se nejčastěji tvrdí pouze před ū). Uvedené rysy ukazují, že tvrdnutí souhlásek (kromě l) není příliš starý jev a dodnes se epizodicky utváří vlivem jiných jazyků. Souhlásky r, s, š, z, ž aj. mohou být tvrdé také ve skupinách souhlásek před měkkou souhláskou, srov.: miščiē, marškin’ālei „košilky“, geriesn’ū, pjāustie, šn’ūrai, trī·zd’āsbm „třicet“, bažnī·č’as aj. Stejně jako v jiných východoaukštaitských nářečích 79 v těchto případech může být před souhláskou l i opak, srov.: nenupūl'tu, pakėl'k, pil'k (před vypadlým i). V části slov se souhláska s mění na š: (a)elkšnis „olše“, meš „my“, mišl's „hádanka“, mušmirie „muchomůrka“, pakriešlis „podrážka“, paškui|paskui, pūšdien'u „půldnem“, pūšl's „půlka“, pūšnakt'u|pušnakt'u „o půlnoci“, pūšnie „závěj“, (su)škald'i „(roz)štípat“, (su)škelt „rozštípnout“, suškinda „potopil se“, „klesl“, skied'inas „štěpiny“, skietas „tkalcovský člunek“, skint „trhat“, škist „klesat“, škest'i „řídnout“, ski'stumas „řídkost“, šlinkst'i's „práh“; tū kštantis „tisíc“ atd. Může tomu být i naopak, tj. místo souhlásky š se objevuje souhláska s (v témže slově se důsledně zachovává a nezaměňuje se za š): eistaūzie „opravil“, krūša „hruď“, lakštinguolbė, numirsta „umírá“, šarmukšnis „jeřáb“, šaukštas „lžíce“, šeškas „tchoř“, šešbi, šeša's „šest, šest“, šviesou „světleji“, šviešus „světlý“, pasišvietie „posvítil si“, šviežas, -a „čerstvý, -á“, vešt „vézt“. V místním latgalském nářečí se u některých slov souhlásky š, s shodují (mušmirie, pūšl's, škietas; lakštinguolbė, numirsta, šeškas, vešt atd.), u jiných se neshodují: meš, pūšnaktis, škist, šlinkst'i's; šviesou, šarmukšnis atd. Záměnu souhlásek v těchto slovech (Latgalci zde mají opačnou souhlásku — s, š nebo jiný kořen) mohl ovlivnit sélský substrát, případně nepřímo také latgalské nářečí. Souhlásky ž a z se zaměňují podstatně méně často, srov.: mėkšt ~megžti „plést“, žū-sis „husa“. V nářečí se někdy vyslovují zdvojené souhlásky: imneša, pànna's, àppili „poléváš“, issieja „vyseje“, issukei „vytáhl“, rassviedi „vymrštil“, iššukuot. Dvojice sloves si ve všech tvarech zachovává infinitivní skupinu -gž-: blåkšt ~blogžti „hodit“ — blågža ~ blogžia „hází“ atd., mėkšt ~megžti „plést“ — mėgža „plete“, megžau „pletl jsem“ atd. (ale mezgluoja). 3. Místo přízvuku ve slově Přízvuk u většiny slov nářečí se shoduje se spisovným jazykem. Rozdíly v umístění přízvuku vznikají nejčastěji proto, že v nářečí může být přízvuk odtažen nebo přesunut. Přízvuk se odtahuje z koncovky v určitých morfémech jmenných paradigmat, čímž se sjednocuje jeho umístění a nedodržuje se pravidlo druhé slabiky od konce slova: nejčastěji k tomu dochází v akuzativu plurálu (abrùsus, kaˈpùstus, kaˈritus, lit-rus, mˈātus, paklatùvis „pokladnu“, paˈšus, pūˈpas, šakùtes, žādzˈus, apatiˈn'us, kraujines), v instrumentálu singuláru (su gàlyvu „s hlavou“, svaˈgūnu, mašīnu „stroj“, peilˈūku, šaukštelˈu); srov. také ausis „ucho“, smagéi „příjemně“, liˈp'ai „lepivě“ atd. Přechodným stadiem odtažení přízvuku je vedlejší přízvuk před hlavním přízvukem (gàrdį, gīˈv'ana, miẽsˈtie, piˈrštalei, viẽrgdama, pàstavi), případně již na místě hlavního přízvuku, srov.: Àmut'ėlis (název potoka), ūodigà „ocas“. Specifickým rysem nářečí je odtažení přízvuku na předpony některých odvozených slov (především sloves), srov.: àteina „přichází“, àtriekia, àtrunda, išèina, ištrìpsta, nègird'u „neslyším“, nègird'a „neslyší“, n'àtinka, sàtinku, sùklumpàm, pàkurcis (ale einù, gird'ù atd.). V důsledku odtažení přízvuku mohlo vypadnout také i 80 v předponách api-, ati- a podobně: àppili, àtdìvie. Pokud se na začátku slova nachází několik takových morfémů (může jím být i zvratná částice si-), na rozdíl od místního latgalského nářečí (srov. nàpateik „nelíbí se“), se přízvuk nepřesouvá na první, nýbrž na druhou slabiku, tj. zůstává v morfému blíže ke kořeni, srov.: pàtinka „líbí se“ — nipàtinka, vychází — nevychází, sùpruntù — nisùpruntù, ale sùtinku — susìtinku, sùtinka — susìtinka. Jak je vidět, přízvuk se častěji přesouvá z cirkumflexového dvojhláskového kořene na předpony àt-, iš-, nè-, sù- (výjimky: nupìrka apod.), a také z krátkého e: nùdigie „spálil“, nùvidie „odvedl“. Přízvuk se zpravidla nepřesouvá z cirkumflexového kořene a krátkých samohlásek a, i: išàuga, nidùoda, nigirdieta, nubìega, nukàša „přecezuje“, nupjàvus, pakàrie, pakietès „ztuhne“ (výjimky: pàtievìs „nevlastní otec“, pàsta-rùs „tlustí“), pal.kà, niežbùna. Mnoho substantiv a adjektiv s druhým a třetím přízvukovým paradigmatem se v nářečí přízvukuje podle čtvrtého paradigmatu: lapai, lapàs, medž’ų, spal’ų; darbùs, jaunùs, katinùs, lakatùs, marškìn’ùs, p’alanùs. Přízvuk na koncovce mají dokonce některá substantiva a slovesa prvního paradigmatu, srov.: rykštès, numirai „zemřel jsi“. Jak přesun přízvuku, tak jeho odsun mohou být poměrně nedávné, protože některá slova se přízvukují různě: sg. nom. vištà a vìšta, pl. acc. kàlnin’ùs „kožichy“ a kalnin’ùs. Na rozdíl od mnoha východních nářečí má přípona -àitė ve slově mergàitė v Uodegėnech cirkumflexovou intonaci (mergaitie). Imperativ sloves může mít přízvuk na koncovce, srov. patraukit „vytáhněte“. 4. Metodika výzkumu kvantity a intonace a. Cíl výzkumu. Dosud byla litevská periferní nářečí (s výjimkou Malé Litvy) zkoumána sluchem, většinou srovnáváním se spisovným jazykem, a chyběla objektivnější data o zkoumaných jevech. Tato data nejvíce scházejí u jazykových jevů, které lze sluchem jen obtížně nebo vůbec zjistit. Například již v roce 1924 psal K. Būga o dlouhých samohláskách v ciskodském nářečí, podobných těm v nářečí Uodegėnů: „… dlouhé samohlásky se bez přízvuku zdají být polodlouhé. Můj sluch však ne vždy a všude zachytil polodélku samohlásek“ (Būga, 1961, p. 571). V nářečí Uodegėnů jsou namísto nepřízvučných dlouhých samohlásek rovněž slyšet tři fakultativní varianty (dlouhé, polodlouhé a krátké), např. bù.va / bù.va / bù.va „bylo“. Dlouhé samohlásky mohou být zvláště protahovány (vyslovovány s táhlým dozvukem), zejména ty, které mají vedlejší (sekundární, starý přesunutý) přízvuk. V severovýchodních litevských nářečích (zhruba mezi Strūnaitisem, Ciskodem a Uodegėny) se takový přízvuk vyskytuje v předposledních slabikách tvořených libovolnou dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou. Poslední přízvučná slabika těchto slov je krátká (Grinaveckienė, 1960, p. 175—176) a přízvuk se alespoň v akuzativu jednotného čísla přesouvá na kmen, např.: sùnùs (srov. sùnų), pùnìs (Cs) atd. V Uodegėnech by se přítomností vedlejšího přízvuku dalo vysvětlit také často mimořádné protahování nepřízvučné dvojhlásky ie. Například slovo „bìtýtė“ přepisujeme jako bitì·tie (možné by bylo zapsat také bitì·tie). Nebylo jasné, do jaké míry se v nářečí (a obecně v vilniuském dialektu) prodlužují přízvučné krátké samohlásky, jaký je rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami atd. 6. 1880 81 Nejsložitějším jevem severních vilnišských nářečí jsou přízvuky. V Uodegėnech a Ciskodu se přízvučné cirkumflexní samohlásky (zejména a) vlivem lotyštiny často velmi protahují (srov. káaáájas „nohy“); jak v kořeni, tak v příponách se často vyslovují s klesavou intonací. Ve fonetickém přepisu se takové hlásky označují cirkumflexovým přízvukem, např.: brãlis „bratr“, geltãnas „žlutý“, žinãja „věděl“ atd. (srov. Garšva, 1986, s. 221—231). Informátoři uvedli, že nerozlišují ani minimální dvojici rū́gsta—rū́ksta; v cirkumflexních dvojhláskách je více zdůrazněna první složka. Cílem výzkumu je přesně určit rozdíly v délce dlouhých a krátkých samohlásek a akutových a cirkumflexních samohlásek a dvojhlásek v nářečí Uodegėnů. Domníváme se, že pro tento účel stačilo změřit jen část hlásek různé kvality. V našem stručném výzkumu nebylo nutné data statisticky zpracovávat (počítat směrodatnou odchylku, variační koeficient, interval spolehlivosti, Studentovo kritérium), protože význam výsledků je většinou zřejmý i bez toho. Výzkum stejně nemůže přinést konečnou odpověď ohledně síly a významnosti opozice přízvuků v nářečí: dokud nebude zcela spolehlivě určeno, jaký je hlavní distinktivní rys přízvuků ve východní litevštině a vůbec v litevštině, nebude jasné, který fonetický rys je třeba měřit. b. Materiál, diktující, způsob výzkumu. Byly vybrány dvojice podobných slov, které se lišily především zkoumaným rysem. Aby byl význam slov zřejmý (značky přízvuků nebyly zapsány), byly s těmito slovy vytvořeny krátké (2—3slovné) věty se stejným rytmem. Zkoumaná slova stála na konci věty a byla zdůrazněna. Abychom získali objektivnější údaje, sestavili jsme tři seznamy vět. V seznamu I (19 zkoumaných slov) a seznamu II (21 zkoumaných slov) nebyly věty obsahující obě slova zkoumané dvojice nikde zapsány vedle sebe a měly se číst se stejnou (výčtovou) intonací. V seznamu III se 18 zkoumaných slov vyskytovalo vedle sebe a četla se nikoli po sloupcích, nýbrž po řádcích (jedno po druhém). V seznamu III bylo možné zkoumané rysy porovnat a dokonce i záměrně zdůraznit. Byla zde ponechána pouze nejdůležitější zkoumaná slova: 4 dvojice slov (8 slov) lišící se délkou samohlásek a 5 dvojic slov s odlišnými přízvuky. V předchozích experimentech bylo zjištěno, že druhé slovo dvojice se před pauzou často vyslovuje déle; proto bylo ze slov lišících se délkou hlásek na konci uvedeno slovo s delší hláskou, zatímco ze slov s odlišnými přízvuky se dvakrát vyskytl cirkumflex a třikrát akut. Rozdíl mezi akutovými a cirkumflexními hláskami tak mohl být menší, zato však objektivní. Seznam slov četli dva diktující: Gelia (Helena) Misiūnaitė, nar. 1922 (dále označována G.), a Jūzupas Misiūnas, nar. 1924 (J.) (sestra a bratr, představitelé nejlitevštější rodiny v obci Uodegėnai). Nejprve byla přečtena všechna slova vět, později (pro experiment) pouze podtržená slova, přičemž se bral v úvahu celý větný kontext. První diktující přečetla seznam I celkem 8krát (pro oscilografické zkoumání byly vybrány poslední 3 čtení), seznam II 5krát a seznam III 9krát (v obou případech byla vybrána první 2 čtení). Druhému diktujícímu byl ke čtení předložen pouze seznam III. Data pro experiment byla pořízena 17.—18. července 1985 magnetofonem „Romantik — 304“ (rychlost posuvu pásku — 9,53 cm/s) s použitím směrového mikrofonu. V Laboratoři experimentální fonetiky VVU bylo oscilografem typu C-33 pořízeno 177 oscilogramů (rychlost posuvu pásku — 107 mm/s, časové značky — 0,01 s). Pro přesnější měření se délka hlásek určovala počítáním vrcholů časových značek. Při porovnání délky slov obou diktujících je patrné, že slova diktující G. jsou delší (zřejmě má o něco pomalejší tempo řeči). Z jejích 13 slov je aritmetický průměr délky u 12 delší než u diktujícího J. Z 32 samohlásek změřených u téže diktující jsou rovněž delší 24 (tři čtvrtiny). Soudě podle 5 dvojic slov má diktující J. větší rozdíl mezi slovy (takové jsou 3 dvojice; souhlásky jsou delší), zatímco diktující G. má větší rozdíl mezi samohláskami (takové jsou rovněž 3 dvojice). Rozdíly v samohláskách jsou nejvýraznější ve třetím čtení diktující G.; údaje z tohoto čtení jsou proto v tabulkách uvedeny samostatně (navíc je lze porovnat s údaji diktujícího J. získanými při čtení téhož seznamu slov). 82 5. Kvantita samohlásek (údaje z oscilogramů) Oscilogramy ukazují, že nepřízvučné dlouhé samohlásky v nářečí se ve srovnání s přízvučnými zkracují 1,60–1,27krát. Nejvíce se zkracují samohlásky vysokého stupně (zejména i·), méně samohlásky nízkého stupně. Například ve slově bit·i· „bitytė“ je nepřízvučná samohláska i· o 108 ms kratší než přízvučná, tedy 1,60krát: délka přízvučného i· činí 289 ms, po přízvuku 181 ms. Ve slovech sú·nu· a su·nùs je nepřízvučná samohláska kratší než přízvučná v první slabice o 95 ms neboli 1,56krát (264 ms a 169 ms), zatímco ve druhé slabice o 62 ms neboli 1,19krát; ve slově vagã·ja „vagójo“ o 71 ms neboli 1,27krát (337 ms a 226 ms, viz tabulku 1). Čím dále je slabika od začátku slova, tím delší je samohláska, která se v ní nachází. Ve srovnání s první slabikou slova je samohláska u· ve druhé slabice 1,19krát delší (su·nùs — sú·nu·), zatímco samohláska a ve třetí slabice je 1,80krát delší (vagã·ja „vagója“). Pravděpodobně v důsledku této tendence činí délka dlouhé přízvučné samohlásky a v první slabice slova 291 ms (ná·sis), 310 ms (kã·šle), zatímco ve druhé slabice 331 ms (vagã·ja) atd. Nepřízvučné krátké a v podobně otevřené druhé slabice trvá 143 ms (rù·ksta), zatímco ve třetí slabice 182 ms (vagã·ja). Výjimku tvořila dlouhá samohláska a· ve slovech sù·da (343 ms) a vagã·ja (266 ms) — kvůli pomalejšímu tempu řeči by samohlásky ve dvojslabičných slovech měly být poněkud delší než ve víceslabičných. V první slabice slova se samohlásky nízkého stupně kvantitativně redukují více než samohlásky vysokého stupně, tj. čím větší je absolutní délka samohlásky (např. á·=334 ms, i·=247 ms), tím více může být také redukována. Krátké a v první slabice je 3,37–3,28krát kratší než dlouhá přízvučná samohláska ve druhé slabice a 2,66krát kratší než nepřízvučné a ve třetí slabice (vagã·ja), zatímco samohláska i je kratší pouze 2,95krát, respektive 1,85krát. Opozice 28 hlásek v základních dvojicích ukazují, že před delší hláskou je 20 hlásek delších (72%). Patří mezi ně devět samohláskových opozic (výjimku tvoří 3 z nich, tedy 25%) a 11 souhláskových opozic (výjimkou je 5, tedy 31%). Příčinu této zákonitosti lze přesněji pochopit, porovnáme-li délku přízvučné samohlásky s délkou celého slova. Z 8 dvojic je 6 slov delších (su·nùs, bit·i·, ná·si·s, rù·ksta, kã·šle, diévas); výjimku tvoří 2 slova (lãukas a částečně také vagã·ja). Samohlásky i souhlásky jsou tedy nejčastěji delší před delší hláskou, přesněji řečeno před delší přízvučnou samohláskou ve slově i po ní. Tento fonetický zákon je zřejmě vlastní mnoha aukštaitským nářečím. Dlouhé samohlásky vysokého stupně i·, u v nářečí Uodegėnai by bylo možné z fonetického hlediska považovat za dlouhé, zatímco samohlásku nízkého stupně a· za polodlouhou. V minimálním páru ná·si·s — ná·sis je dlouhá samohláska i (182 ms) celkově 2,09krát delší než krátká i (87 ms). Samohláska i je 1,99krát delší v řeči mužského mluvčího J. a 2,19krát (při počítání sousedního kontextu dokonce 3,27krát) v řeči ženské mluvčí G. Při čtení slova ná·si·s po slově ná·sis (tak tomu bylo v 5 z 10 případů) mluvčí často zdůrazňovali rozdíl v délce dlouhé samohlásky. Nelze však pochybovat, že přinejmenším v nepřízvučné slabice se délka samohlásky i· pohybuje od délky krátké samohlásky až po více než 6° 83 Tabulka 1. Délka hlásek ve slovech, Poros Nr. | Žodis | Diktorius | n | C | V 1 | suˈnùs | G. | 2 | — | 245 1 | suˈnùs | „ | 7 | — | 189 1 | suˈnùs | J. | 3 | — | 123 1 | suˈnùs | G., J. | 10 | — | 169 1 | sūˈnùˈ | G. | 2 | — | 275 1 | sūˈnùˈ | J. | 3 | — | 257 1 | sūˈnùˈ | G., J. | 5 | — | 264 2 | bitiˈtiˈ | G. | 2 | 85 | 105 2 | bitiˈtiˈ | „ | 7 | 108 | 103 2 | bitiˈtiˈ | J. | 3 | 130 | 87 2 | bitiˈtiˈ | G., J. | 10 | 116 | 98 2 | bitiˈtie | G. | 2 | 80 | 80 2 | bitiˈtie | J. | 3 | 90 | 70 2 | bitiˈtie | G., J. | 5 | 86 | 74 3 | náˈsis | G. | 2 | 115 | 280 3 | náˈsis | „ | 6 | 95 | 277 3 | náˈsis | J. | 3 | 100 | 320 3 | náˈsis | G., J. | 9 | 96 | 291 3 | náˈsiˈs | G. | 2 | 95 | 280 3 | náˈsiˈs | „ | 7 | 122 | 301 3 | náˈsiˈs | J. | 3 | 75 | 257 3 | náˈsiˈs | G., J. | 10 | 110 | 288 4 | vagáˈja | G. | 6 | 65 | 104 4 | vagáˈja | J. | 2 | 65 | 95 4 | vagáˈja | G., J. | 8 | 65 | 101 4 | vagáˈjaˈ | G. | (2) | 75 | 125 4 | vagáˈjaˈ | J. | 2 | 85 | 75 4 | vagáˈjaˈ | G., J. | 4 | 80 | 100 V tabulkách 1 a 2 znamená n počet opakování téhož slova, C — souhlásku, V — samohlásku nebo trojnásobek délky samohlásek ve slovech (nebo jejich částech) a na konci (tab. 1) či pod přízvukem (tab. 2) samohlásek a dvojhlásek. Za prvé nelze zdůraznit to, co je v nářečí nemožné. Za druhé, i při čtení nikoli vedle sebe činila délka dlouhé samohlásky 90, 80, 100, 100 a 320 ms (průměr — 132 ms), zatímco délka krátké samohlásky 70, 80, 90, 70 ms (průměr — 78 ms, tj. 1,77krát kratší). V dvojici vagáˈja – vagáˈja přesahuje délka dlouhé postpřízvučné samohlásky krátkou samohlásku pouze 1,46krát (v řeči mluvčí G. 1,50krát a mluvčího J. 1,44krát). Stejně jako u samohlásky i se délka dlouhého aˈ velmi různí a někdy je dokonce kratší než délka odpovídající krátké samohlásky. Avšak že dlouhé aˈ je většinou o něco delší 84 lišící se délkou samohlásek (ms) C V C V L Skirtumas: Žodžių | galo V 240 170 215 — 870 255 206 219 — — 614 180 253 — — 556 16 60 198 229 — — 596 26 27 125 215 — — 615 45 90 193 — — 540 104 202 — — 570 240 350 200 210 1190 195 201 301 211 189 1107 197 206 155 177 1006 43 200 289 199 181 1083 107 160 195 180 300 995 90 170 213 157 263 963 86 166 206 166 278 876 97 170 75 220 — 640 171 77 — — 620 140 107 — — 667 160 87 — — 634 175 245 230 — 1025 85 170 173 169 — — 765 45 92 160 213 — — 705 38 106 169 182 — — 749 115 95 112 326 123 183 910 100 345 110 180 895 109 331 120 182 908 110 365 190 275 1140 230 95 95 310 180 260 1005 110 80 103 337 185 266 1071 163 84 dvojhláska (její kvalitu označuje slovo), L – celková délka měřených hlásek (CVCVCV). Rozdíl mezi délkami dvou položek se uvádí u toho slova nebo hlásky v dvojici, která je delší. než krátká, ukazuje také poměr dříve zmíněných postpřízvučných samohlásek k samohláskám pod přízvukem. Liší se 1,43krát. Délka dlouhého postpřízvučného i je u dvojslabičných a trojslabičných slov stejná: ve slově ná-sis má i 182 ms, bitì-ti — 181 ms. Samohláska a ve dvojslabičných slovech překračuje krátké a nejméně dvaapůlkrát: zatímco v uzavřené koncovce (-as) se délka a pohybuje od 93 do 159 ms, v otevřené koncovce (-a) je to 143 až 165 ms (rù-ksta — rù-ksta), pak dlouhé a v otevřené koncovce odpovídá 343—426 ms (sù-da — sù-da). Tato vlastnost jasně ukazuje, že fonologicky se nekrouží pouze samohlásky vyššího, ale i nižšího stupně otevřenosti 85 Tabulka 2. Délka hlásek ve slovech tvořících opozici Č. páru Slovo Mluvčí n C 1 sū'da G. 8 — J. 3 — G., J. 11 — sū'da G. 11 — J. 3 — G., J. 14 — 2 rūksta G. 2 95 ” 4 93 J. 3 100 G., J. 7 95 rūksta G. 3 93 J. 3 77 G., J. 6 85 3 káːšie G. 5 — J. 3 — G., J. 8 — káːšie G. 6 J. 3 — G., J. 9 — 4 tievas G. 2 — ” 7 — J. 3 — G., J. 10 — bůh G. 2 180 ” 7 — J. 3 — G., J. 10 — 5 vlas G. 2 95 ” 4 115 J. 3 95 G., J. 7 108 pole G. 2 130 G. 4 113 J. 3 65 G., J. 7 97 86 podle akutového a cirkumflexového přízvuku (ms) V C (cc) V L Rozdíly ve slovním přízvuku V 300 95 345 740 267 90 337 694 291 94 343 728 330 99 389 818 78 30 273 87 340 700 6 6 318 98 380 796 68 27 320 435 180 1030 419 80 290 145 167 695 207 185 110 602 38 254 402 143 894 306 24 240 125 153 611 220 90 177 564 13 230 108 165 588 334 186 228 748 270 187 240 697 310 186 233 729 341 217 261 819 71 280 180 260 720 23 7 321 204 261 786 57 11 160 120 190 470 10 40 229 110 173 512 130 95 110 335 199 106 155 460 140 120 225 665 263 125 170 558 46 34 140 150 120 410 75 10 226 131 159 516 56 27 340 150 95 680 35 317 157 90 679 69 20 280 115 113 603 91 40 301 143 100 652 29 28 305 155 100 690 10 297 103 97 610 240 120 87 512 273 160 93 623 87 Tyto samohlásky je ve všech pozicích vhodné považovat za dlouhé a krátké. Nepřízvučné polodlouhé nebo krátké samohlásky mohou být variantami dlouhých samohlásek. Přízvučné krátké samohlásky se v nářečí mohou výrazně prodlužovat a dokonce překonat nepřízvučné dlouhé samohlásky. Ve slově padarà (n=5) přízvučné a (218 ms) trojnásobně převyšuje předpřízvučné a (70 ms) a téměř se rovná popřízvučnému a′ (228 ms), které je delší pouze 1,04krát. Přízvučné krátké ù (sūnùs–sū′nù) bylo 1,13krát delší než popřízvučné dlouhé u′ a dokonce 1,35krát delší než předpřízvučné. Oba diktory popřízvučné a′ příliš nezkracovali. Prodloužením přízvučného krátkého ù a kvantitativní redukcí nepřízvučného u′ se vyznačoval diktor J. Balsis — ù bylo v jeho řeči pouze 1,02krát kratší než přízvučné dlouhé ù′ (u diktorky G. 1,26krát); u bylo 1,32krát (u diktorky G. 1,08krát) delší než popřízvučné „dlouhé“ u′ (193 ms) a dokonce 2,06krát (u G. 1,16krát) delší než předpřízvučné u′. Rysy dynamického přízvuku se v řeči diktora J. mohly projevovat výrazněji proto, že J. mluví litevsky méně často než G., a tak nářečí více pozapomněl a je možná více ovlivněn jinými jazyky. Rysy vedlejšího přízvuku jsou nevýrazné. V dvojici sūnùs–sū′nù se nejdelší předpřízvučná samohláska (280 ms) vyrovná nejdelší popřízvučné samohlásce. Tyto rysy se výrazněji projevily při čtení diktorky G. ve třetím čtení, kde trvání předpřízvučného u′ činilo 245 ms, popřízvučného 215 ms, přízvučného krátkého 170 ms a dlouhého 275 ms. Diktorka G. vyslovila slovo sūnùs celkem sedmkrát; ve čtyřech případech byla dlouhá samohláska alespoň o něco delší než krátká. Při porovnání slov bitì·tie, bitì·ti a vagá·ja bylo popřízvučné ie o 97 ms (1,54krát) delší než i· a o 12 ms (1,05krát) delší než a·. Ve slovech nùr′ašu–nun′aššu převyšovalo zdvojené šš (350 ms) š (280 ms) 1,25krát. Sluchově je zřetelně vnímáno jako zdvojené, ve skutečnosti je však kratší než polodlouhé. 6. Přízvukové intonace Rozdíly v délce přízvučných samohlásek a celého slova (bez souhlásek s, k, p, t) v opozicích dvojic slov lišících se přízvukovou intonací byly následující: 1) sú·da–sū·da 37 ms a 68 ms, 2) rù·ksta–rū·ksta 24 a 306 ms, 3) kà·šǔe–kā·šǔe 11 a 57 ms, 4) tiè·vas–diè·vas 27 a 56 ms, 5) pláukas–laūkas 28 a 29 ms. Rozdíl v délce slov byl větší než rozdíl v délce přízvučných samohlásek, a to 1,84krát, 12,75krát, 5,18krát, 2,07krát a 1,03krát. To přesvědčivě ukazuje, že při rozlišování přízvukových intonací nemusí být rozlišovacím rysem délka samohlásky (největší rozdíl činí 37 ms, což lze sluchem sotva rozpoznat), nýbrž délka celého slova. Tu podmiňuje délka přízvučných samohlásek s různými přízvukovými intonacemi. Prozodický rys může zaujímat zvukový úsek delší než jeden foném. Stejně jako v mnoha aukštaitských nářečích jsou samohlásky a slova s cirkumflexovou intonací o něco delší než ta s akutovou intonací. Výjimkou z tohoto pravidla byla dvojice rù·ksta–rū·ksta. Tyto rozdíly mezi slovy naopak zvýraznila mluvčí G., která se někdy pokoušela „číst“ také souhlásku g místo k; slovo s g proto vyšlo delší. Je známo, že první složka akutových dvojhlásek — „přízvučná“ samohláska nízké výšky jazyka — se může nejvíce prodloužit (srov. Garšva, 1984 b, s. 75—77). Proto byly ve dvojici pláu-kas–laūkas akutové dvojhlásky delší než cirkumflexové. 88 Rozdíly v přízvukových intonacích ani v úseku slova nejsou velké a stabilní, takže je pochopitelné, proč se přízvukové intonace nářečí sluchem a introspekcí rozlišují jen málo. Stejně jako všechny ostatní kvantitativní rozdíly byly rozdíly v délce přízvukových intonací výraznější v řeči mluvčí G. (s výjimkou délky přízvučné samohlásky dvojice káːšbɛ—kàːšbɛ a délky slov dvojice tiėvas—diėvas). Usuzujeme-li na délku cirkumflexové samohlásky ãː podle slova káːšbɛ (321 ms), v 4 slovech délka akutové áː převyšovala délku ãː (láːjam, vagáːja, kãːjam, vagãːja), a to 360, 338, 333 a 331 ms, zatímco ve 4 slovech (geltãːnas, nãːsis, nãːsis, káːšbɛ) nebyla větší (260, 288, 291, 310 ms). Je tedy pochopitelné, proč se akutové áː často přepisuje jako cirkumflexové. Dvojice súːda—sùːda ir sùːdai—sūːdai „nádoby“ se rozlišovaly poměrně dobře: celková délka ūː činila 289 ms, ǖ 312 ms (n=14 a 17). Ve slově daugiau „více“ byl koncový dvojhláskový útvar (360 ms) dokonce o 60 ms kratší než stejný zvuk ve slově daužãũ „mlátím“ (420 ms). Měření slova tìevas „otec“ ukazují, že diftongizované ē se neliší od skutečného ie. U části slov bylo měřeno časové rozpětí od začátku přízvučného zvuku po vrchol intenzity; z pěti dvojic byla „akutovější“ než cirkumflexová pouze slova súːda a tìevas. Ani tento rys by tedy sotva mohl být výraznějším rozlišovacím znakem přízvukových intonací. Měřené složky některých nepřízvučných dvojhlásek naznačují, že tyto zvuky mají, stejně jako v mnoha litevských nářečích, cirkumflexovou intonaci: délka složek koncové dvojhlásky ve slově láːjam činí 70 a 190 ms, ve slově vagáːjam 143 a 170 ms (výjimkou je kãːjam, 177 a 87 ms), ve slově káːšbɛ 85 a 135 ms a ve slově kàːšbɛ 90 a 175 ms. II. MORFOLOGIJA Pro nářečí Uodegėnai jsou typické tvary ilativu jednotného čísla u jmenných slov, které se užívají nejen k vyjádření směru, ale i místa. Významy ilativu a lokativu se tedy smísily, srov.: aik grįnčaj į grįnčan atd. V paradigmatech jmenných slov ženského rodu jsou tvary lokativu jednotného čísla o něco častější. Ilativ se velmi často užívá místo lokativu: pàcis pìrmasei àina riːtañ da Krieslaukai; ragėjau sapanañ tìevuː; par dùkterį daržàlin miegàuna; kitu miškàn prirbùša par pùːšį; gulbėjaː žàmien, kai kurʼanou pʼàčūkuː; čikoluː „plaukus“ išmazgàːjaː pìrtin. Někdy se ilativ užívá místo akuzativu: duntʼàlin skàudzʼa. Lokativ se rovněž užívá místo ilativu nebo předložkových konstrukcí, např.: indietas tamàːj skrìbnʼaːj; na būrnʼas burnàj kalbuː pierdavie; ašai alìːvuos tamuõs ir nenlìstumai „neilsičiau“. Nejen podstatná jména, ale i další jmenná slova mužského rodu (přídavná jména, číslovky, zájmena atd.) mají v dativu jednotného čísla substantivní koncovku -ui, např.: gilui „hlubokému“, gìliam“, žàlʼui „zelenému“, gerìesnʼui „lepšímu“, gʼaràjui „dobrému“, jàunajui „mladému“, àːnui „tomu“, kìtui „jinému“, šìtui „tomuto“, vìsui „všemu“ atd. Výjimkou jsou zájmena jám, tám, mán, táu, sáu. Vlivem místního latgalského nářečí tato zvláštnost nářečí Uodegėnai vzniknout nemohla, protože Lotyši zde všude mají koncovku -am, srov.: vienui lúngui „jednomu oknu“ — ltg. vìːnam lùːgam, pačʼui „samému“ — pòšam atd. 89 Koncovka -im u jednotného akuzativu osobních a posesivních zájmen (manim „mě“, tavim „tebe“, savim „sebe“) se shoduje s koncovkou jednotného instrumentálu. Tuto vlastnost nemohlo ovlivnit ani latgalské nářečí (srov. manim „mě“ — ltg. mani). Koncovky -ui, -im u uvedených tvarů vznikly nejspíše analogicky a poměrně dávno (před nimi snad koncovky -am, -e ani nebyly). Řadové číslovky od „jedenáctého“ do „devatenáctého“ se v nářečí užívají s příponou -likis, -likie: vienuolikis, vienuolikie,..., devi'n'a'likis, devi'n'a'likie. Oblíbené jsou určité tvary adjektiv a řadových číslovek se zájmennými koncovkami, např.: kālnas, kur didž'a's'a's pūš's; ek tū, māžasei, aik gryničan; pirmasei mi.rie vi-riesniesei brā-lis atd. Akuzativ a instrumentál jednotného čísla mužských a ženských tvarů adjektiv se zájmennými koncovkami se shodují s dativem ženského rodu a mají koncovku -(i)ajei: g'ārajei ma'mūti „dobrou maminku“, pirmajei vaiku „první dítě“, su g'ārajei brā-li „s dobrým bratrem“, su g'ārajei sāsari „s dobrou sestrou“. Koncovka dativu množného čísla mužského rodu u adjektivních tvarů se zájmennými koncovkami je -(ie)jam, -(ie)jiem: didiejam ~ didiejams „velkým“, platiejam ~ platie-jams „širokým“, jauniejim ~ jauniejems „mladým“. Tento tvar se tvoří připojením koncovky jednotného dativu -am, -iem ke kmeni nominativu množného čísla daného rodu (didie-ji, platie-ji, jaunie-je). Stejně jako v sousedních severovýchodních nářečích (v okolí Daugpilsu, Indricky) nemají Uodegėny jednoduchý tvar superlativu adjektiv. Místo něj se užívají analytické tvary, tvořené ze zájmen pāts, pati a adjektiv v pozitivu nebo komparativu (nejčastěji se zájmennými koncovkami), např.: pācis mažasei, pats geriesni-sei, pats seniesmsei, paci didz'ā'ja. Vyskytují se také synonymické konstrukce: balties-nie par visām, viel mažūsenis, viel pati baltā'ja. Nominativ jednotného čísla mužského rodu adjektiv, stejně jako příčestí minulého času, se často užívá místo adjektivního neutra: Pli'tā kur'inas, šūltas, a vakarān — šāltā/šāltas. Bū.va 'svar'us gryniči, iššļūotas. Māžas bū.va duonas. Žma'n'ū pilnas. C'a sunk'ūs gi'vin't, tūmsas. Kiek cā strāka ragie-tas, ak, dievulis. Adjektiva kmene u mají v nominativu jednotného čísla koncovky -as, -a (āštras, āštrā, gi.las, -a, riebas, stingras, sunkas, tūmsas atd.) a v jednotném čísle se skloňují podle paradigmatu kmene a. V neutru se zachovaly přízvučné staré koncovky, srov. lingvū „lehké“, giļu, tumšu. V nominativu množného čísla mají adjektiva mužského rodu kmenů a, ia (někdy také ija) a příčestí trpného rodu minulého prostého času obvykle místo koncovky -i koncovku kmene u, např.: g'āru's „dobří“, mū.štu's „bití“, s'ānu's „staří“, svēti-mu's „cizí“, nujāiktu's „stržení“. Koncovka -ūs těchto tvarů pochází nejspíše z plnější koncovky -uos, zatímco slovesná koncovka (viz dále) -is z plnější -ies. Neskrácená koncovka -uos (zčásti také -ies) se u nejstarších mluvčích nářečí užívala ještě poměrně často (avšak méně než zkrácené koncovky -us, -is), srov.: gi'vuos „živí“, jānuos, smūlkuos, supjāusti'tuos „nakrájet“, na'rb ietuos „chtělo by se“, ais mazgātuos, važbimietuos atd. Místní latgalské nářečí má místo litevské koncovky -ūs/-uos koncovku -i: ilg'ūs „dlouzí“ — ltg. gāri, sū.ktu's — sālikti ap. 90 Místo koncovek adjektiv, příslovcí a sloves (zejména zvratných) se zájmennými koncovkami -i může zachovat plnější koncovka -ie, srov.: senieje „staří“, jauniejiems „mladým“, artie „blízko“ (ale ta|li), unkscie, klausi'ties atd. Akuzativ osobních zájmen v množném čísle má podobu — mum̃, jum̃. Stejná je i koncovka instrumentálu množného čísla (mum̃, jum̃). Koncovky dativu, akuzativu a instrumentálu množného čísla zájmen aš, tu jsou tedy stejné, stejně jako v jiných východních nářečích. Foneticky se shodují koncovky akuzativu a instrumentálu jednotného čísla všech jmenných slov (v akuzativu mohou být pouze delší), např.: sg. akuz.: stālų, vėjį, dienų, ma'mūtį, p'ą.lų, žmā'gu, āki, ūndinį, šāsarį, gī.lų, žāli, gerēsnį, plāt ajei, manīm; sg. instr.: stālų, vėjį, dienų, ma'mūtį, p'ą.lų, žmā'gu, āki, ūndinį, šāsari, gīlu, žāli, gerēsnį, plāt ajei, manīm. Stejné jsou také koncovky dativu a instrumentálu množného čísla podstatných jmen ženského rodu s kmeny na ā, iā, ē, např.: pl. dat.: ruñka'm, marc'ā'm, bitī'tiem, naḱtīm; pl. instr.: ruñka'm, marc'ā'm, bitī'tiem, naḱtīm. V nářečí se vyskytují pozůstatky atematického časování sloves, např.: aci (pri-, sū-) gulsta, miršta, pakl'ušta, pūšta, sā psta, skaišta, (ap)siešta atd. Časování je následující: (eš) gāustau „chytám“, s ḅirkštu „stůňu“, (tū) gāustai „chytáš“, s ḅirkšti „stůněš“, (ānas, āni's) gāusta „chytá“, s ḅirksta „stoná“, (mēs) gāustam „chytáme“, s ḅirkstam „stonáme“, (jūs) gāustat „chytáte“, s ḅirkstat „stonáte“. V nářečí není známa částice „tegu“. Žádací způsob se tvoří pomocí lei|lai (srov. lotyš.) a třetí osoby přítomného nebo budoucího času: lei gāusta, lei pājima, lai pāšbils. V nářečí je stále živý supin (může nahradit i infinitiv), srov.: Raik'a nait padabā:tu'. Brā'lis ais mazgā:tu's | mazgā:tuos. Aik da miškui ūogu·r bùnktu. Aik s ietu·|siet mā'rkvu. Aisu siedintu·|siedint būlvu. Místní latgalské nářečí má v tomto případě pouze infinitiv, srov.: aja duōna's prašī:tu' — gūoja māizeites prāseit. Dvouslabičná slovesa, jejichž infinitivy končí spojením -sti, -šti (mėsti, dūsti, nešti aj.), mají v budoucím čase dvojitý formant -ss-, -šš-: m'ā.ssu, v'ā.ssu, ā.ussu, n'ā.ššu, m'ā.ssi atd. Uodegėnské nářečí si tak alespoň formálně zachovává starou tvorbu slovesného budoucího času: koncovou část kmene infinitivu a příponu -s-: mes-ti + si-u → nessiu, neš-ti + si-u → neššiu atd. První osoba jednotného čísla kondicionálu má koncovku -um, druhá osoba -im: já svieštum, siedintum, māudi·tmuos ty svieštim, siedintim, māudi·timies. 91 Tyto koncovky zřejmě vznikly analogicky podle latgalského nářečí, např.: es satum, tu sietim. V první osobě množného čísla kondicionálu se používá formant severovýchodních nářečí – (m)ėme, ve druhé osobě – (m)ėte, např.: nisuvālgitumiem, sviestumiem, k’āltumiet. Tato koncovka může být také zvratná: māudi·tumimies, māudi·-tumities. Tento formant se zachovává také v koncovkách první a druhé osoby množného čísla zvratných sloves: -simies / -siamies, -sit ies / -siaties, např.: māudi·simies imāudi·s’amies. Slovesa budoucího času a kondicionálu mohou mít postpoziční koncovku -ai: indiesimadi „vložíme“, miegāusimati „budeme spát“, ma’kietim/makietimai „učil bych se“ (latg. muñocietim), nemīrrumati „nezemřel bych“, nenli’stumati „nelíbal bych“, pakalbietimai „promluvil bys“, siedietumdi „seděl bych“. V nářečí není znám slovesný minulý opakovací čas – žádné takové příklady nebyly zaznamenány; stejně tak informátorka H. Misiūnaitė nedokáže vysvětlit význam přípony -dav-. Minulému opakovacímu času odpovídají synonymní formy: „chodíval“ – kasdien vaikščioja, „plakával“ – daūk viērkie apod. Nejvíce rozdílů ve slovesném systému v nářečí se projevuje při tvoření složitějších tvarů, složených časů. Při připojení předpony ke zvratným slovesům se zkrácené zvratné zájmeno s (< si) ponechává na konci slova, zatímco druhé, nezkrácené zvratné zájmeno se může připojit (jako v latgalském nářečí), ale také nemusí, srov.: nāras ~ noris „chce se“ – nisinārās ~ nesinoris „nechce se“, rāgis ~ rēgis „zdá se“ – nisiragis ~ nesiregis „nezdá se“, bijāja’s „bál se“ – pabijāja’s ~ pabijos „polekal se“. Místo „nebylo by bývalo“ se říká „bylo by nebývalo“ (bū’t nibū.vis). První složka složených perfektivních slovesných tvarů (tvary slovesa būti) je v přítomném čase indikativu neutralizována a ve všech osobách je stejná: říká se například nejen on yra kasęs, ale také já yra „jsem“ kopal atd. (srov. já māžas būdamas ir kasis tu kālnu ir atrādis pinigū“, kažin kāks tu ir „jsi“). V minulém prostém čase těchto tvarů se sloveso būti již časuje, ale ženský rod má v jednotném čísle koncovku -ia, např.: já buvau nupirkusi „koupila jsem“, ty buvai nupirkusia atd. V kondicionálu se místo očekávané první složky já bū’tum „byl bych“, tu būtum „byl bys“, on bū’tu atd. užívá pouze jeden tvar bū’t „být“: bū’t nipataisīs „nebyl by opravil“, bū’t išvirus „byl bych uvařil“, bū’t pašildīs „byl bych ohřál“, bū’t apsprāgē ~ būti apsprōgē „bylo by vybuchlo“. Infinitivy sloves jsou většinou zkrácené a končí formantem -t (miegāut „spát“, pū·st), někdy se však vyslovuje i plná koncovka -tie: mir’tie, vālgī-tie. Infinitivy zvratných sloves pravidelně končí formantem -ties: bāvi-ties ~ bovytis „hrát si“, grī-šties „vrátit se, otáčet se“, kū-sties. Na rozdíl od formantu -tuos (srov. mazgātuos) se formant -ties (srov. mazgāties) zachovává častěji; jinak by se podoba shodovala s latgalským nářečím, srov.: kēlties – celti·s, klausī·ties – klāuseiti·s, vanāties – piērtī·s. Formant -kies může mít někdy také druhá osoba jednotného čísla imperativu, srov. klausī·kies „poslouchej“. 92 Ve třetí osobě přítomného času se místo koncovky -i sloves druhé třídy časování častěji užívá koncovka první třídy -(i)a, srov.: gùl’a|gùli, mì’l’a|mìli, nãra|nãr’a|nãri, ràg’a|ràgi, sied’a|siedi, ti’l’a|tì’li, tūra|tūri, žūd’a|žūdi, nãras|nãr’us atd. V první a druhé osobě množného čísla téhož času se užívají nové koncovky: mì’l’am, ràg’am, mì’l’at, ràg’at. Souhláska před koncovkou může být změkčená: skaũzd’a „bolí“, pìl’a (srov. také šakn’ù, žùv’ù). V prostém minulém čase mohou slovesa první třídy časování mít koncovky třetí třídy, srov.: dirbie ~ dirbė „pracoval“, rìnkie ~ rinkė „sbíral“. Příčestí přítomného času se vyskytují jen ojediněle: gùl’uncìs ~ gūliantìs „ležící“, miegaununcìs ~ miegaunantìs „spící“, drà.buncìs ~ drebančìs „třesoucí se“, snaũduncìs ~ snaũdančìs „podřimující“ (člověk), žì’duncì ~ žydančià „kvetoucí“ (lípa); gyvenimas nãmas, à.rama’s’as žãmies, vãlgi’masėi, vãlgi’mã’ja „jedlá“ (tyto příklady uvedl vypravěč na požádání, aby přeložil příslušná příčestí z lotyštiny nebo ruštiny). Z příkladů je patrná svébytná tvorba činných příčestí přítomného času pomocí přípony -ančis, -ančia (> unčis, -unčia). Přípona -ančis se místo -intis mohla začít užívat analogicky podle jiných kmenů (srov. dirb-antis), např.: žì’d’a+antis — žì’d(i)antis > žì’duncìs. Protože v 8 pádech (z 12) byla souhláska č, byla zavedena i do zbývajících 4 pádů. Oblíbená jsou příčestí činného i trpného rodu minulého času. Až na ojedinělé případy je jejich tvoření analogické tvoření příčestí minulého času ve spisovném jazyce (vyskytuje se pouze východní koncovka -asei a foneticky pravidelné změny), např.: pavãlgi’s „najezený“, sušìlbUs „zahřátý“, prìjUnkus „přivyklá“, suãgi’ „srostlí“, pakarìn-tas „pověšený“, atjUnktasei „odvyklý“, nipradieta „nezačatá“, mùštur’s „bitý“, palãid’a’ti „pohřbít“, insiedìntas „zasazené“. Příčestí budoucího času (jako spisovné „moci“, „budoucí“) nebyla v nářečí zaznamenána. III. SLOVNÍ ZÁSOBA 1. Charakteristika slovní zásoby nářečí a. Tvoření slov V lexikální kapitole je uvedena část zajímavějších slov uodegėnského nářečí, převážně litevského původu, která se liší od spisovného jazyka (sj). Transkripce je zde poněkud zjednodušená. Podle příkladu „Slovníku litevského jazyka“ jsou v diferenciálním nářečním slovníku slova s předponou řazena společně se slovy bez předpony. V nářečí předpona po- častěji než ve spisovném jazyce zastupuje adjektivní a adverbiální příponu -okas, -a, která není příliš známá: pakietùs „poněkud tvrdý, dost tvrdý“, pàsta’rūs „poněkud tlustý, dost tlustý“, pàšunkìs „poněkud těžký, dost těžký“, pàkurcìs „poněkud hluchý, dost hluchý“, pàgìlei „poněkud hluboko, dost hluboko“, pàšenei „poněkud dávno, dost dávno“. Místo předpony- 93 ce į- se všude vyskytuje její starší východní obdoba in- (užívaná mezi Ciskodem a Āpsem): įmėti, indėsi, indūoda, inkūrsu, insiedenā ~ išėdenā „vysadil jsem“, insipils. Souhláska n v předponách a předložkách (proklitikách) se před p nejčastěji mění na m: „ipil“, impil’k „ipilk“, im pensija’s ~ ant pensijos „důchodce“, ale inplyša, inpūola. Předložka į se v nářečí nevyskytuje: místo ní se užívá předložka da s dativem, ilativ a další synonymní tvary. Vzácná předpona už- (až-): „užkūrsu“ „zapálím“, „aždarytūs“ „zavřít“. Nejčastěji odpovídá předponě už-. U jiných slovních druhů se užívá předpona ažu-: „ažūpkaliniu“ „zadních“, „ažūdaras“ „uzavřený, ohrada“, „ažūperniai“ „předloni“. Mezi východními aukštaitskými nářečími je periferní uodegėnské nářečí výjimkou, v níž se souhláska n zachovává také v příponě -ininkas, -ė, srov. lietū.vninkie (v Ciskodu je lietuv-nykas). Přípona -inis se vyskytuje v adjektivech i tam, kde v jiných nářečích vůbec není nebo se častěji užívá genitiv podstatného jména: vilnānin is „vlněný“, dienāvidi-his (viejis) „poledne“. Místo slovesné přípony -inti se užívá přípona -ėnti (-ėna, -ėno), místo litevských přípon -uoti, -ūtis, -ė jsou tu slovanské -ūiti, -inkas, -a: arpūit, pakaštūik, mažinka. V nářečí se užívají tyto osobitější přípony: 1) podstatných jmen: -sm-: graūšmas/graūžmas, juōksmas; -utys: bubucyš ~ bututys „brouk“; rupucyš ~ ruputyš „ropucha“; -šana (lotyšská přípona místo přípony spisovného jazyka -imas): inkūršana „založení“, išviršana „uvaření“, miršana „umírání“, atvāšana „přivezení“; -elis, -ytė, -ukas (v nářečí jsou velmi oblíbené zdrobňovací přípony: namūlei, kaū-lālis, pagālā.lis, duktytė, bitūtė, ugnūtė, kambariūkas. 2) přídavných jmen: -n-: šlāpnis „mokrý“, šliūdnas „kluzký“; -ink-: silák, bělovlasý, mladíci, malíček; -ing-: bailingūs „bojácní“, juoksmingas, šbardingas „zlý“; -uot-: slunečný, blátivý, deštivý, hvězdnatý. 3) sloves: -auti: miegāut (miegāūnu, miegā.va), pamazgāut, mezglāut | mezglūot „háčkovat“; -eluoti: kūndzeluot „kousat“, liūndzeluot „lézt“; -uluoti: varguliūot „strádat“. Slovesa lze tvořit pomocí těchto předpon: aiž-: aižlaidie „pustil“, aiškukā.va „zakukal“, aišspirt „zavřít, zamknout“, aisina-ries „zachce se“, eižvarkie „začal plakat“; in-(i-): inkūnda „kousl“, indiet „vložit“, inplyša „roztrhlo se“ (podoba předpony į- se systematicky zachovává v její starší formě in-); nu-: (užívá se také ve spisovném jazyce, ve zdejším nářečí však slovesa s touto předponou získávají svébytný, specifický význam): nupjūvien „pobili jsme“, njūaukie „přeházel, rozebral“; 94 ras- (předpona slovanského původu, v nářečí častá): rassv(a)idyti ~ rozprášit „rozdát“, raskándu „prokousnu“, razimudau ~ rassimudau „probudil(a) jsem se“; pri-: pridiet „začít“ (ačkoli se v nářečí vyskytuje předpona pra-, ve významu „začít“ se však užívá sloveso pri-diet); pritėks se užívá ve významu „bude stačit“. b. Klasifikace dialektismů V nářečí je mnoho významových (sémantických) dialektismů: duonkepe „chlebová pec“, lóva „plíce“, latãkas „rampouch“, eliūotas „pruhovaný“, pamãgyti „shrbit se“, taikà „klid“, miltúotas „moučný“, tiesióji (ruka) „pravá“, dulkiúotas „zakalený“, patrinti „potřít“, pažándė „podbradek“. Výrazové dialektismy lze rozdělit do několika skupin: 1) K lexikálním dialektismům patří slova, která spisovný jazyk nezná: lób as „prohlubeň, údolí“, driginė „duha“, grýžė „koroptev“, kánduolas „jádro ořechu“, tūlė „kráva bez rohů“, karpinýkas „pavouk“, gývė „život“, alsinėti „poletovat“, pakentúolis „abstinent“, mindiklinė „koš na slámu“. 2) Morfologické dialektismy se od spisovného jazyka liší kmenem, afixy, rodem a podobně: ilginis „podélný“, ariaminis „oraný“, paklotūvė „prostěradlo“, inkstys „ledvina“, ašarauti „slzet“, kalbingas „hovorný“, virtas „vařený“, kąsnys „sousto“, lašūoti „mrholit“, pirītė „lázeň“, pavardýš „příjmení“. 3) Fonetické dialektismy se od spisovného jazyka liší hláskami: ankstýmas „časný“, ėžgýs „ježek“, šapanas „sen“, paskutinis „poslední“, žulvitis „žilka“, mėgžti „plést“, dėsara „klobása“, skieda „tříska“, morkva „mrkev“, keirióji (ruka) „levá“, skregždė „vlaštovka“, pabeigà „konec“, žagarė „brázda“, pinegas „peníz“, kalniniai „kožešinový oděv“, skruidelė „mravenec“. 4) Přízvukové dialektismy: piliakalnis, brólėnas, pintinė, rytinis, paukštis, brauktuvė, vėdinti. c. Klasifikace výpůjček Geografické prostředí nářečí a úzké kontakty se slovanskými a lotyšskými jazyky způsobují, že značnou část slovní zásoby tvoří výpůjčky a hybridy. Srovnání starších latvismů a slavismů, které patří do základního nářečního fondu, by ukázalo, že se nářečí na pravém břehu Daugavy vyskytuje již dlouho a udržovalo intenzivnější kontakty s Latgalci: slavismů je méně (navíc asi polovina z nich je známa i v jiných litevských dialektech, srov. adynà „hodinu“, čėsas „čas“ atd.) a většinou jde o názvy předmětů, které přišly spolu s převzatými reáliemi (část z nich přišla také přes Lotyše); v litevském nářečí se vyskytují i takové výpůjčky z běloruštiny (např. ridlià „lopata“), které se v místním latgalském nářečí nevyskytují. Mezi starými latvismy je naproti tomu mnoho přídavných jmen, sloves a příslovcí; podstatná jména označují také části těla (mūgara „záda“, žándas „brada“), příbuzenské vztahy (znītas „zeť“) atd. 95 Latvizmai Podstatná jména: ábadas „jatka“, àngabalas „okolí, kraj“, arėjis „oráč“, àlkuozės „posvícení“, àtreitmis „vdovec“, àugumas „výška“, béržlapis „ryzec“, bizė „cop“, breinumas „zázrak“, čyba „pantofel“, ganėlis „pasáček“, geltónumas „žloutek“, gielýs „pálení žáhy“, gỹvė „život“, grumbà „vráska“, kójgalis „konec nohy“, kiáurumas „díra“, lýtuonis „drak“, magūona „mák“, pàžagas „koště na vymetání pece“, pėrekėlis „kukaň“, pùtekis „prach“, rùputis „ropucha“, sciūras „roh“, sténdėras „zárubeň“, skiedýnas „štěpina“, škėrbà „díra“, veiskupas „biskup“, žmùtas „zeť“, žibainė „blesk“, žùltis „žluč“. Přídavná jména: ìlg anas „protáhlý“, mìtras „vlhký“, plàskangas „plochý“, stràutinis „pramenný“, širdingas „zlý“, širmas „šedivý“, šlàpnis „mokrý“, varingas „citlivý“, vėnglas „lehký“, žìlas „modrý“, žalgamas „nazelenalý“, žėlingas „milosrdný“. Zájmeno: šitamas „tento“. Slovesa: aizsmàkti „ochraptět“, breinyti „divit se“, brùkti „hnít“, čiauks-ténti „šustit“, glóboti „opatrovat“, krùksti „chrochtat“, miglóti „mrholit“, nurapìti „otrávit se“, nušáukti „pojmenovat“, stóstyti „vyprávět“, škėlti „štípat“, šliaukýti „potulovat se“, tráukstyti „táhnout“, vèsti „vézt“, žìrgi „trápeně žít“, žmàugti „škrtit“. Příslovce: àtseviškai „odděleně“. Slavismy Podstatná jména: adynà „hodina“, akvatà „lov“, arielkà „vodka“, aučinkas „ovčí kožich“, bačiònas „čáp“, bajorkà „družička“, bóika „máselnice“, burìa „vánice“, čėglas „cihla“, čádas „saze“, čėsas „čas“, dienýkas „ohrada pro dobytek u chléva“, garmuškà „bedny pro krávy“, kàčeras „kačer“, lučìnas „zavazadlo“, mėhlyčia „mlýn“, pakarànos „pohřeb“, peklà „peklo“, plytà „sporák“, primòkas „zeť, který se přiženil“, radmià „příbuzenstvo“, rázumas „rozum“, ridlìa „lopata“, sìenikas „slamník“, slepọkas „kůň“, smetònas „zakysaná smetana“, strelčis „vážka“, talierkà „talíř“, tarantàsas „takový vůz“, ùlyčia „ulice, cesta přes vesnici“, vàlas „vlna“, vìekas „věk“. Přídavná jména: čýstas „čistý, pravý“, dūfnasis „ošklivý“, glūpas „hloupý“, pieskinis „písčitý“, ščýras „skutečný“, vìorkas „mrštný“. Slovesa: bàlavoti „vyvádět“, bróšnyti „ztratit“, dabóti „dívat se“, dū-móti „myslet“, liūlyti „usínat“, pàuzti „plazit se“, rūgóti „nadávat“, škūrėnti „šťouchat“, žėnytis „oženit se“, žartúiti „hrát si“. Příslovce: slabadniai „volněji“, vesiólnei „vesele“. 2. Diferenciální slovník nářečí A alsinėti, -ėja, -ėjo těžce dýchat: Pes těžce dýchá, je mu horko. ankstymas, -a časný, raný: Časné brambory kvetou časně. pér-augi, -a, -o „dorůst, vyrůst“: Už tady hodně přibývá lidí, když už tady teče litevština. 96 ažūdaras (1) ohrada: Dobytek jsme zahnali do té ohrady. Proto ji ohrazuji. ažūgavai (1) masopust: No, na masopust, děvče, je třeba jíst dvakrát denně. ažūpkalis (1) zadek: My jsme měli kufry v zadní části. B blākutė (1) štěnice: Blākuties lezly po trámech. beigti, -ia, -ė dokončit se, končit: Kráva skončila a padá. dokončit, -ia, -ė: Je třeba dokončit kyselá jídla. blōkžti, blōkžia, blōkžė udeřit: Jeden vždycky, když dva udeří. Vyrazí ty zvonky. brauktavýtė (1) česlice: Len se češe česlicí, není tu plátno. bruklinōjai stonky brusinek: Brusinkové a malinové natě byly celé. bubūtis (2) brouk: Broučci se po seně plazili malí. Č čemerice (2) hrozen, střapec: Na čemericích rostou lískové oříšky. Květy jsou jako drobné střapce; ani listy, ani co. sýkorka (1) sýkora: Za mrazů si sýkorky sbírají semínka. D nedívat se, -á se, -al se: Ty jez, nedívej se na mě, že nadávám. střecha (4) střecha: Na střeše bývá nasypáno obilí. Pod jednou střechou žijí. zuby (4) zub: Už nemá spodní zuby. zuby moudrosti stoličky: Kolem jednadvaceti let rostou zuby moudrosti. kosa (2) kosa: Už jsme sekali louky kosami. klobása (1) klobása: Dělali jsme masové klobásy, dávali do nich česnek, bývaly chutné. Také se dělají domácí klobásy. dědeček (2) dědeček: Dědečkova sestra přijela z Uodigienu. Dědečkům chutná chléb. pilná (1) pilná: Ona je pilná, každý den snáší vejce. spánky (2) spánky: Tře si spánky lihovinou. svítání úsvit: Už svítá, už je světlo. jižní vítr (1) (vítr) jižní: Skrz toto okno svítí sluníčko od jihu. jih (1) jih: Vítr se obrací k jihu. švagr (3) bratr manžela: Švagrovi rostou oči jako kvítky. třást se, -ānasi, -ā chvět se: Celý ostrov byl zvednut, všichni se třesou. duha (1): Je duha, říká se, že druhý den bude pršet. těhotná (4): Žena už byla těhotná. zakalený, -á: Zakalená voda, neber ji se zemí. dvojčátka (2): Narodila se dvojčata, děvče a chlapeček. Když se dítěti narodí dvojčata. 7. 1880 97 E pruhovaný, -á (1): Měl na sobě pruhovaný oděv. Ě ženatý provdaný, ženatý: Tenhle syn se neoženil, nevzal se. jíst, jí, jedl sníst, sní, snědl, sežrat: Práce člověka sní. 2. zabít: Za jednu noc všechny slepice zabil. G gaidžiukas (2) „lištička“ (houba): Kohoutci nejsou červiví, Židé je mají rádi. gaústytì, gáusto, gaústė lovit: Kočka myši ráda chytá. gavėnis postní doba: Když přijde půst, den už se začne prodlužovat. gegùžė (2) kukačka: Kukačka je špatný pták. su-si-gírsti, -sta, -do ozvat se: Ozvalo se: to auto ještě kousek popojelo. už-gírsti, -sta, -do zaslechnout: Když se probudím v sedm, zaslechnu (hodiny), ale v noci neslyším. gyvė (1) život: Už dávno nebylo v životě nic dobrého. at-si-gyvénti, -ėna, -ėno zotavit se: Už je rychlejší, běhá, zotavuje se (kočka). gorùža chlebová kůrka: Odkrojil jsem kůrky, dědečkové je jedí. grėblis (1) větrné hrábě: Větrné hrábě jsou ani takové, ani makové. pa-si-grėžti, -grėžiasi, -grėžeisi otočit se: Je třeba se podívat, kam se otočí. grėbinis (1) 1. Hřeben: Podej mi hřeben, je třeba učesat si hlavu. 2. hřebínek: Hřebínkem, když není jiné pomoci, seškrábne z hlavy. griaužmas (4) hrom: Hrom zaburácel, vyděsil nás. Když zahřmí, nikam nejdu, zalezu dovnitř. grýžė (2) chřástal: Na polích je pěkně posečeno, chřástal volá: „Seč, seč.“ grinčia (4) chalupa: Měl jsem plnou chalupu květin. griñčinis, -ė: Naše chýše už je stará. grinčýtė (1) chatrč: Když jsou dvě děti, je třeba chatrče. grindà (4) viršùtinė grindà strop: Na horní strop položili plátno. grýžnė křen: Křeny, jak se říká, jsou tvrdší a žlutější. Tři křeny rostou u zelí. grùšlys (3) jídlo z brambor, hrášku a oleje: Když se najíš grùšlia, uvidíš, jak dlouho budu žít. gùdas (2) říd. Udeř, hrom, do gùdu, jako ten pes do rudého. gulkšnėlis doušek: Po malém doušku pij, ať se nespálíš. at-si-gulti, -gulsta, -gulė: Suniākas přijde a lehne si na sluníčko. gúogis (1) zast. nezvaný svatební host: Gúogiais přicházejí svatebčané, zpívají písně a dostávají sladkosti (nj). gùžas (4) klubko: Ježek, když spatří člověka, stočí se do klubka. 98 I podélný, -á podélný: Jdu si plést podélné řady. od-vzít, -e, -li jsme odtáhnout: Vezmeš mi tenhle čacku (mikrofon)? ledviny (4) (mn. č. nom. inkšcei): Kája's mívala bolest ledvin. rozlitý, -á (3ª) podobný: Celý rozlitý jako otec, posbírej všechny drobečky. ubývající měsíc poslední čtvrť: Ubývající měsíc, když ubývá. J při-zvyknout si, -zvyká si, -zvykl si přivyknout: Přivykni si na mě. Zvykneme si – a bude nám dobře. pás (1) opasek (ne kožený): Sama má ráda pásy. K hovorný, -á výřečný: Mamā bū.va˙ kalbinga. kožichy (3ª) kožichy: Naši inkīšis kalniniuos. Apsegi kalninius, kakī pól’tu. kmen (4) kmen: Káks mēdis, tāks i kamlyš. motyka (4) motyčka: Su kâpli dažū kapliūja. pavučina (2) pavučina: Rūdini karpinýkai skraida˙. po-věsit, po-věsí, po-věsil pověsit: Marškinialius išnešie aran, pakārie, lai džīūsta. Švafkų gbyīnčaj pakārsu. hovězí, -í (1): Nūperka kárvini miēsu i māla. jako jak: Kaip kaksai, kaip kakiā sōvestie. seškrábat škrábat, čistit: Je třeba seškrábat nůž (přilepený chléb). sousto sousto: Kūnda dideliais kušniais. levá (ruka): Kazimieras gyvēna pa keirejai rūnkai. dobytek (1): Šaudus niāša i kiāltavas pēni. na návštěvu, -oval, -ovali přijít na návštěvu. Atvažāva atsipūst na darba, mōš pakiemi-nies pas sāva sasari. šiška (3ª) šiška: Pušīnius kirkūžius tīevas rynka. pilous (2) pilous: Kīrpes grāužia i vāra˙ kai miltus. su-kirsti, -kerta, -kīrto stavět: Didelius vaikai, sūker ta grynčū i pardūoda gyvint. pēr-kirtenti, -ena, -eno překrojit: Pierkirtena na trijų šmātų galvīti, kvāšilenų vērdam. klikutys (3ᵇ) škytavka: Klikučys nutrūnkie. klukštēnti, -ēna, -ēno kdákat:] Klukštelē vadžijā viščiālius i klukštēna? klukštelė (1) kýla: Prisīpūtus, kai klukštelėle. su-kočēti, -ēja, -ėjo: Abrūšai glazují sklo, s koťátkem sukadėj glūdžinkai. kosuolys (3°) kašel: Ūndinia˙ pritēks tam kāšuolui pašūtint. kráukštis, kráukškiasi, -ēsi praskřípat: Kráukškias blīnkai, kai šylcinki. kraušliai obnažené kořeny stromů: Pa kraušliais žūvys palindi gyvēna. kreñklis (2) takový keř: Kreñklia˙ ūoga's žīlas palinka, kai suspieja. 7° 99 křížky (2) nástroj na stloukání másla: Podej hůl a křížky, je třeba stloukat máslo. háček (2) hák, háček: Háček je třeba pověsit. štědrovečerní večeře (4) štědrovečerní večeře: Přinesla věrtel piva na štědrovečerní večeři. krákat, kráká, -alo krákat: Vrány krákají, bude pršet. sousto: Kousá velká sousta. Můžeš polykat i velká sousta. L lézt, -e, -lo lézt: Proč lezeš? spousta listí (1) velký list: Listy jako lopuchy leží. kapat, -á, -alo kapat: Kape po jedné kapce. rampouch (2) rampouch: No, ze střechy stékají rampouchy. nečekat, -á, -alo nečekat: Nečekej, nepřijedu k tobě. polní (2) polní práce: Polní práce je setí, žně i sázení. Litevka, -a (1) Litevec, -vka: No, Indrikova babička se kdysi provdala za Litevce. lenivka líná (kočka): Ach ty lenochu, běž chytat myši. zůstat, zůstává, zůstalo: Když se to umele strojem, rychle se prosije a na dně zůstane hnědé. lipie dvojčata: Možná lípy ohnou větvičky, bude tepleji. lipēnti, -ēna, -ēno přilepit: K stěně přilepí ten papír. lipetiškė (2) motýlek, motýl: Na motýlky se nalepila smůla, a tu je třeba sesbírat. lipynės (1) žebřík: Přines žebřík. lišti, leñda, liñdo vejít se: Do té nádoby se vejde pět litrů. liūndzalėti, -ėja, -ėjo prolézat: Kocour se všude proplétal. lōbas (1) údolí, dolina: V údolí je mokrá cesta, nikde žádný přístup. Seká se seno v údolí. lōva (1) lázeňská lavice: V lázních jsou dřevěné lavice, kde se omývají a drhnou březovými metlami. M pa-māigyti, -o, -ė pokrčit rameny: Co by neřekl, pokrčil rameny. māigles (1) dřevěné zařízení na lisování sýrů: Vložila sýry do lisu a zatížila je těžkým kamenem. mālka (1) palivové dříví: Horké březové dříví. Spotřebovalo se všechno dříví. Dříví dochází, mráz tlačí. māurine (1) taková bylina (lot. māura zuola): Čaj z māurine je dobrý na žaludek. mēgžti, mēžga, mēgžė plést: Babičce jsem pletla ponožky. Upletla jsem patnáct párů ponožek. melāgis (2) pavouk: Pavouk tká. mēsinis, -ė (2): Nakrájím si kousek masa na polévku. mēsłai (3) smetí: Je třeba to smetí zamést. mezglūoti, mezgluoja, mezglāvo plést háčkem (háčkem na háčkování): Mēgža – latgalsky ōda, mezgluoja — tāmborēi. iš-migžintas, -a vykostěný: Když je kost vykostěná, máš dobrý základ pro sádlo. 100 miltūotas, -a (1) moučný: Miltūotas brambory jsou chutnější. Naše rodina měla ráda moučné brambory. mindiklinė (2) velký koš na nošení slámy: Mindiklinė je velmi vysoká, upletená z proutí. ap-mìrti, -miršta, -mirė zemřít: Až tihle staří zemřou, nebude mít kdo dělat práci. ap-mýžti, myža, -o: Ach, on všechno počůral, tak jdi rychleji domů. morkvā (3) nář.: Mrkvičky jsou malé, sladké, výborné k jídlu. Je třeba se podívat, jaké jsou to mrkve (jaké mrkve). N nōtrē kopřiva (lot. nātre): Čaj z kopřiv je dobrý na mytí hlavy. O kozlička (1) dřevěný nástroj na navíjení příze: Aškýtie, kam matka odešla. P pādas hliněná podlaha v mlatevně: Naskládají žito na podlahu a vymlátí ho. pādekļis první vejce ponechané slepicím k dalšímu snášení, násadové vejce: Nevybírej všechna vejce, nech pādeckli. pakentūolis (2): Ten je nešikovný, bývá to pakintūolis. paklotūvē (2) ubrus: Ručníky jsme utkali kostkované, pakla·tūvis ze stolu. papėčis podpatek: Papėčis, kde se štípe dříví. paskuitinis, -ė (1) poslední: Už zbývá poslední rok života. pašalnyte (1) přístřešek: Dříví naskládali do přístřešku. pautienė vaječina: Na talíř si dá vaječinu a brambory. pažandė (3ᵇ) podbradek: Kočka má ráda, když ji škrábou pod bradou. perkščėti, perkščia, -ėjo pálit, štípat: Ruce začaly pálit. Oči pálí. pērniait loni: Len jsem zasela předloni, loni a předloni. piktas hořký: Okurky jsou hořké. pittē (2): První jdou děti, potom ženy. pieninė (2) pampeliška: Pampeliška vyraší, zezelená, rozbují se. Je třeba ji několikrát okopat, aby se pampelišková zeleň vytrhala. nu-pjāuti, pjāuna, pjōvē posekat: Jel jsem do Rigy a ovce už byly posekané. pri-plūopoti, -oja, -ojo blábolit: Juōksis, sakys priplūopa·ja·. nu-plāukti, -ia, -ė mýt, plavit (lot. smýt, namočit): Je třeba uvařit bobule. prāstas, -a (4) prostý: Prāstas člověk, ten se nevnucuje. i-pūlti, -pūola, -pūolė „spadnout dovnitř“: Brambory spadly dovnitř. Nitě vypadly „spadly“. pūplakšis (1) puplaišek: Puplaišek nemá listy po třech složené. pupurēlis (2) pupen: Tyto pupeny jsou ještě horké. purpūliai nudle: Nudle jí tečou z nosu. 101 R rėmuolėlis (2) heřmánek: Když máš tvrdé břicho, uvař heřmánek a vypij. su-si-rėpinėti, -ėja, -ėjo schoulit se: Leží jako schoulené koťátko. ridlia (2) rus. rýč: Vezmi rýč, ještě okopeme zahrádku. S rýčem jsme se potkali vsedě v lese. riestūvis (2) válec: Válec stočil nitě na klubko. rūgštėlis (2) šťovík: Jak se česky říká šťovíku? S ostrov (4) vesnice (srov. latg. sòla): V(ų)odigienu ostrov byl litevský. seník (4): Kam se šlo do seníku? seníkovat, -uje, -oval: Seníkuje se v seníku, a jak ukazuje, tak to také je. sedět, sedává, sedával: Bratr toho kluka tam seděl třicet pět let. zašít, zašívá, zašíval, zašívat: Zašíváme mu kalhoty. zvonit, -í, -il, zvonit: Myšky zvoní klíči. o-ukousnout se, -ukousává se, -ukousl se, ukousnout se: Chce se ukousnout. o-škrábat, -e, -al, oškrábat: Dřevěným nožem oškrábu všechny nečistoty. vlaštovka (4): Na našem dvoře byly vlaštovky, děti je vyhánějí. mraveneček mravenec: S celým mraveništěm přines mravenečky, zahřej je a namoč jim nohy. smolníček (2) šakal: Smolníčky naseká na smolnatá polena, pak lépe vzplanou. sněhová vločka vločka: Jaké veliké vločky, jako lopuchy. vesnice (2) ves: V naší vesnici je osm nebo devět dívek. vřed (3ᵃ) vřed: Vředy byly zhnisané. Na cestě se objevil vřed. silný (1) silný: Ach, ten je tak silný. praskat, sprākstia, -ėjo: Anys sprākstia, vepřové sádlo. stimbinas kmen: Holý jako stūmbinas. in-streigti, -ia, -ė zapíchnout: Instreigiu šakūtes i ragiet kēlis. sūpeklės (1) houpačka: Sūpeklas nu velūku intaisa beržūcs. at-si-sveikėti, -ėja, -ėjo: Potom ānas atsisveikėja. Š šliūsti, šliūsta, šliūdo klouzat: Když šliūsta po sněhu, posypeš ho pískem. šniokti, -ia, -ė chrápat, funět: Když gūlia aižmigis, někdo jiný gūlia nišniakdamas. šventė neděle: Na večer před svátkem jsem musel jít na večírek. T tambalūoti, -ūoja, -āvo: Chlapec se potácel, šel a mával rukama. tėkti, tenka, tēko „dostat se, připadnout“: Už sem dorazilo mnoho lidí z celého světa, protože už sem přišli Litevci. 102 tiesióji (ruka) pravá: Je třeba jít po pravé ruce. tolýmas, -a (1) vzdálený, -á: Dívej se očima, daleko. Jablíčka jsou daleko. traṁdyti, tramdo, tramdė plašit: Chci nějakého zajíce zahnat. (ne-)pa-tráukti, -ia, -ė způsobit křeče v břiše: Vy se najezte, mně se ale stáhlo břicho. tribukėlis (2) žaludek zvířete: Do žaludku nacpou maso a seno, potom se jim dobře stojí. trūpaknas, -a (3) drobivý: Chléb je drobivý, když není dobře uhnětený. pri-tulti, -tulzta, -tulzo nabobtnat: Od tváře se jí nalily oči. turėti, turia, -ėjo držet: Slepice drží na dvoře. tūlė (1), tūla (3) kráva bez rohů: U nás jsou bezrohé krávy vzácností. V vodit, -í, -il vodit: Vodí po velké cestě. háček (2) hák: Na háčku u dveří visí zástěrka. chodit, -í, -il chodit: Dokud budu chodit, možná si zdřímnu. onemocnět, -ní, -něl onemocnět: Když jsem onemocněl chřipkou, nohy mi zůstaly bez síly. tvář (3) tvář: Podívám se, nos je studený, jedna tvář je studená. chomáč vlasů (1) zacuchaný pramen: Chomáče se zacuchají, nedají se rozčesat. cop (1) cop: Je třeba zaplést vlasy do copu. hůlka (2) hůl: Maminka vždy chodí s hůlkou. kotník (2) kost vystupující z kotníku: Kotník je oteklý. prostřední, -ní prostřední: Prostřední je také statný a druhý je statný. střed (2) prostředek: Vezmi ze středu obě jablíčka. nevyvětrat, -á, -al nevyvětrat: Když nemůžeš otevřít (okno), nevyvětráš. být na návštěvě, -uje, -oval posedět večer na návštěvě: Už jde na návštěvu ke kmotrovi. místo (2) postel: Běž si lehnout do postele. vlněný, -á vlněný: Nitě byly vlněné. Utěrky tkají kostkované a sukně vlněné. vingiryškčiai (2): Na louce, u řeky kvetou vingiryškčiai. virtas (3) vařený: Ve Valdze se jednou někdo udávil vařeným mlékem. vynėti, -ėja, -ėjo ovíjet: Je třeba ovíjet přízi, ovázat šátek. Ovinula jsem to vlněnou nití. pa-si-võgti, -vagia, -vogė schovat se: Když se schovávají, jdou pro věnečky. at-si-võgti, -vagia, -vogė jít skrytě: Schovával ses za keři, schovával ses a pak ses odplížil. Ž žagarė pluh: Brambory zorali pluhem. žibakýtė (1) jaterník: Jaterníky kvetou modře. žibintiejis (1) louč: S loučemi v noci svítili. žvengti, -ia, -ė skřípat: Nelíbí se mi, jak to vrže. 103 Závěry 1. Uodėgenai jsou poslední vesnicí v okolí Kraslavy a vůbec v Latgalsku, kde se nejdéle mluvilo litevsky; vznikla přibližně ve 12.–18. století. V roce 1925 mluvilo litevsky ve 12 lokalitách okolí asi 300 lidí, v roce 1986 už jen 5 starších obyvatel. 2. V nářečí je 6 samohláskových fonémů: i˙, i, u˙, u, a˙, a. Spisovnému jazyku odpovídá v nářečí za ė ie a za o a˙; dlouhým e˙, a˙ odpovídají krátké e, a (samohlásku e lze považovat za variantu a po měkké souhlásce). Přízvučné e, a jsou pouze krátké: v˙ada „věje“, ž˙amie „země“. 3. Dlouhých samohlásek a jejich variant jsou 4 (i˙, y˙, u˙, a˙), zatímco krátkých samohlásek je dokonce 8: i, y, u, e, ę, ǝ, e, a. Hlásky y˙, y, yę, ę jsou variantami i˙, i, ie, a (e) po tvrdých souhláskách. 4. Oscilogramy ukazují, že z fonetického hlediska lze samohlásky vysokého stupně otevřenosti i˙, u˙ považovat za dlouhé, zatímco samohlásku nízkého stupně otevřenosti a˙ za polodlouhou. Přízvučné krátké samohlásky se mohou výrazně prodlužovat a dokonce překonat délku nepřízvučných dlouhých samohlásek. 5. V nářečí dochází k dzūkavování – před vokalismem typu i se č˙, dž˙ nejčastěji mění na c˙, dz˙; více než polovině (57%) souhlásek d˙ a zejména t˙ odpovídají dz˙, c˙. 6. V nářečí lze ztvrdnout téměř všechny souhlásky s výjimkou j. Podle četnosti a pozic tvrdnutí se rozlišují tři skupiny souhlásek: a) r, s, š, ž často tvrdnou před všemi předními nebo předopatrovanými samohláskami; b) l je ve starých slovech tvrdé před e, ę; c) b, c, č, d, dž, g, k, m, n, p, t, v tvrdnou občas před i, e, a˙, u˙. 7. Pravidlo druhé slabiky od konce slova se nedodržuje vždy; přízvuk se často přesouvá z kořenových dvojhlásek s cirkumflexem (a také z e) na předpony àt-, iš-, nè-, sù-. 8. Rozdíly v přízvuku podle kvantity nejsou výrazné ani stálé. Výrazněji se projevují v úseku celého slova a 1,03–12,75krát převyšují rozdíly v trvání přízvučných samohlásek. Samohlásky i souhlásky bývají zpravidla delší v sousedství delších přízvučných samohlásek ve slově. 9. V nářečí se užívá singulárový ilativ substantiv (nejen k vyjádření směru, ale i místa), slovesné supinum a dochovaly se zbytky atematického časování. 10. Adjektiva, číslovky a zájmena mužského rodu mají v jednotném čísle v dativu substantivní koncovku -ui (gilui „hlubokému“ atd.). Osobní a přivlastňovací zájmena mají v jednotném čísle v akuzativu koncovku -im: tavim „tebe“ atd. V nominativu množného čísla mají adjektiva mužského rodu kmenů a, ia, i˙a a příčestí trpného rodu minulého času prostého místo koncovky -i koncovku kmene u, srov.: gi˙vuos/gi˙vus „živí“, supjausti˙tuos/supjausti˙turs „nakrájení“ atd. 11. Dvouslabičná slovesa se zakončením -sti, -šti mají v budoucím čase zdvojený formant -ss-, -šš-: m˙aššu „hodím“, n˙aššu „ponesu“ apod. Koncovky singuláru kondicionálu (1. osoba -um, 2. osoba -im) byly převzaty z místního latgalského nářečí. 12. Předpona po- v nářečí zastupuje příponu -ōkas, -a, srov. pāsunkurs „poněkud těžší, dost těžký“, pāgil˙ai „poněkud hlubší, dost hluboký“. Rozšířené jsou východní přípony -ėlis, -ė „-áček, -á“, -ėnti „-ovat“, -uiti „-ovat“ atd. 13. Latvicismů je více než slavismů; latvismy zahrnují nejen podstatná jména (včetně termínů příbuzenství), ale také přídavná jména, slovesa atd. To 104 ukazuje, že nejvíce kontaktů bylo s místním latgalským nářečím. Slova gyvė „život“, kiaūmalas „skořápka“, šykštas „trám“ aj. jsou nejspíše přejatá, přičemž Latgalci již měli souhlásky dz, č, s. 14. Zajímavé nářeční dialektismy: ankstymas „časný“, kosuolys „kašel“, lipynės „žebřík“, maiglis „zařízení na lisování sýrů“, mindiklinė „košík na nošení slámy“, plaukti „mýt“, plautas „mírný“, riestūvis „vřeteno“, pri-tulžti „nabobtnat“, vėžėlis „kost vystupující z kotníku“ atd. Některá z nich (např. kėltava „dobytče“, traša „hnůj“) jsou známa i v sousedních nářečích Ciskodo a Apso. К. ГАРШВА, Р. ЯЦКУТЕ, Э. ВЯНСКАУСКАЙТЕ FONETIKA, MORFOLOGIE A LEXIKUM NÁŘEČÍ UODJAGĖNAI V PODMÍNKÁCH DVOJJAZYČNOSTI Resumé V litevském periferním nářečí vesnice Uodjagėnai (okres Kraslava v Lotyšské SSR) existuje 6 vokalických fonémů: iː, i, uː, u, aː, a; 4 jejich varianty jsou dlouhé (ī, ū, ū, ā) — krátké jsou: i, ы, u, ẹ, e, э, e, a. Před vokalismem typu i se souhlásky c′, dz′ v nářečí mění na c′, dz′ a více než polovina hlásek d′ a zejména t′ na dz′, c′. Podle četnosti a pozic depalatalizace se rozlišují 3 skupiny souhlásek: a) r, s, ś, ž, š, ž, b) l a c) b, c, ć, d, dz, g, k, m, n, p, t, v. Přízvuk se často přesouvá z cirkumflexového kořene na sufixy āt-, iš-, nē-, sū-. Oscilografická analýza řeči ukazuje, že ve srovnání s přízvučnými samohláskami se kvantitativní rozdíly podle slabičných přízvuků ve značné míře projevují v průběhu slova. V nářečí se užívá illativ, supinum, některé formy atematického časování, slovesné formanty -ss-, -šš- (budoucí čas), sufixy -ėlis, -ė „ėlis, -ė“, -énti „inti“, -ūiti „yti“ a mnoho nářečních slov. Na rozdíl od slavismů zahrnují výpůjčky z místního latgalského nářečí nejen podstatná jména, ale také přídavná jména, slovesa atd. K. GARŠVA, R. JACKUTĖ, E. VENSKAUSKAITĖ PHONETICS, MORPHOLOGY AND VOCABULARY OF THE LITHUANIAN DIALECT OF UODEGĖNAI IN THE ENVIRONMENT OF BILINGUALISM Shrnutí Nářečí Uodegėnai (lotyšsky Vodigēni) se vyskytuje v okrese Krāslava Lotyšské SSR, 60 kilometrů od hlavního území litevského jazyka. V nářečí je 6 vokalických fonémů (iː, i, uː, u, aː, a). Tři skupiny souhlásek, totiž (a) r, s, ś, ž, (b) l a (c) b, c, ć, d, dz, g, k, m, n, p, t, v, mohou být tvrdé. Ve srovnání s přízvučnými samohláskami jsou kvantitativní rozdíly v minimálních párech s přízvukem akutovým a cirkumflexovým ve slově nápadnější. V článku jsou popsány illativ, supinum, tvary atematického časování, formanty -ss-, -šš- budoucího času slovesa, přípony -ėlis, -ė „ėlis, -ė“, -énti „inti“, -ūiti „yti“ a mnoho nářečních slov. 105 LITERATŪRA Brězgo B. Latgolas inventari un generalmēreišonas zem’u aproksti 1695.—1784. Daugavpils, 1943. Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1961. T. 3. Edzelins J. Darbų izlase. Rīga, 1981. T. 4. D. 1. Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (1. Lietuvių kalbos tarmių Latvijoje istorija) // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A. serija. 1984 a. T. 2(87). P. 83—91. Garšva K. Šiaurės vakarų panevėžiškių akutinių ir cirkumfleksinių garsų trukmė ir intensyvumo viršūnė // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija. 1984 b. T. 2 (87). P. 74—82. Garšva K. Latvijos lietuvių tarmių sintaksės ypatybės ir tekstai // Lietuvių kalbotyros klausimai (Lietuvių kalbos sintaksės tyrinėjimai). 1986. T. 25. P. 218—241. Grinaveckienė E. Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija. 1960. T. 2(9). P. 173—191. Jackutė R. Uodegėnų šnektos leksika: VU dipl. darb. V., 1985. Lietuvių kalbos atlasas. Fonetika. V., 1982. T. 2. Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija. V., 1970. Manteuffel G. Krasław // Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich. Warszawa, 1983. T. 4. S. 619. Tamulytė I. Uodegėnų šnekta ir jos kontaktai: VU dipl. darb. // K., 1987. Venskauskaitė E. Uodegėnų šnektos fonetika ir morfologija: VU dipl. darb. // V., 1986. Zeps V. J. The Placenames of Latgola (Wisconsin Baltic Studies, 1). Madison; Wisconsin, 1984. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos dialektologija. V., 1978.