Функционирование языков и билингвизм (На материале рамашканских говоров)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988) LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS VALERIJUS ČEKMONAS FUNKČNOST JAZYKŮ A BILINGVISMUS (Na materiálu ramaškanských nářečí) 1. Článek popisuje současnou sociolingvistickou situaci v severovýchodní části Voronovského okresu Grodenské oblasti BSSR a na základě údajů ústní tradice rekonstruuje hlavní etapy její historie za posledních půldruhého století. Zkoumaná nářečí se nacházejí v (mikro)areálu mezi obcemi Benjakoni, Deveniškės, Geraněny, Peregancy a městysem Voronovo (viz schematickou mapu 1). Dále se tento (mikro)areál nazývá ramaškanský (obec Geraněny do něj nepatří). V roce 1959 zkoumal J. Šukis litevské nářečí obce Ramaškance (litevsky Ramaškõnys). Už tehdy nebyla v Ramaškancích a okolních obcích litevština jazykem každodenní komunikace. „Rodin, v nichž se doma mluví litevsky, je málo, ačkoli téměř všichni obyvatelé starší 30 let umějí litevsky mluvit nebo tomuto jazyku alespoň rozumějí“; hlavním jazykem obyvatelstva se stala běloruština a podle J. Šukise „se polština rozšířila ve větší míře pouze v obcích u kostela a v bývalých panstvích“ (Šukis, 1960, s. 177). V listopadu 1977 jsme pořídili magnetofonové záznamy místní litevské, běloruské a polské řeči v obcích Stanišy (litevsky Stan’š·ei) a Tusamancy (litevsky Tūsamon’ys1). V červenci a srpnu 1983 bylo provedeno plošné 1Litevské názvy obcí a citace z magnetofonových záznamů jsou uvedeny v transkripci. Slabičné intonace v nářečí velmi často nemají fonologickou hodnotu. Jednotliví informátoři (zejména z obcí Stanišy a Tusamancy) sporadicky vyslovují krátké přízvučné samohlásky (obvykle na konci slov) a také intonace /ˈi/ a /ˈu/ v diftongických spojeních. Charakteristické je, že všichni informátoři vyslovují název Tūsamon’ys s krátkým /ū/. Přízvučné krátké samohlásky a slabičné intonace se často objevují ve slovech pod emfází a slouží k realizaci určitých větných kontur. Totéž lze pozorovat i v běloruské řeči informátorů (zejména těch, kteří přešli na běloruštinu až v dospělosti). Monoftongy v litevské nářeční řeči jsou v souladu s tradicí opatřeny diakritikou, aby byly pro čtenáře srozumitelnější. V litevských textech se znakem /æ/ označuje /e/ otevřenější než ve spisovném jazyce (u většiny informátorů jde prostě o /a/); tečka nahoře za souhláskou označuje nevělární povahu tvrdých sykavek a /r/; znakem /α/ se zaznamenává krátké redukované /a/; /э/ označuje samohlásku středního zadního postavení a střední výšky (typu ruského nebo běloruského /е/). Nepřízvučné délky nejsou pro nářečí charakteristické. Přízvučné samohlásky mají podobnou délku jako přízvučné samohlásky v běloruštině. Klitika obvykle přízvuk nemají; starší lidé sporadicky vyslovují přivlastňovací zájmeno -ma ‘tama’ s dlouhým /ā/. 37 Průzkum vesnic ramashkanského areálu (všechny jsou vyznačeny na schematické mapě 1, kde jsou jejich názvy uvedeny v běloruštině). Během expedice byly pořízeny magnetofonové nahrávky všech místních nářečí v celkové délce přes 12 hodin. Mnozí mluvčí nářečí byli dotazováni podle zvláštního programu, jehož cílem bylo zjistit, jak chápou současnou sociolingvistickou situaci v této oblasti a její dějiny. Článek je napsán na základě uvedených materiálů a předznamenává výzkum procesů jazykové interference v této oblasti litevsko-slovanského pohraničí². 2. V současnosti mluví v Ramaškancích litevsky 12 osob, z nichž 6 plynně. Nejmladším mluvčím litevského nářečí je 52 let. Pouze 3. Vošniš-Vališkajová (60 let) se domnívá, že se jí mluví litevsky snáze než „po prostu“ (tj. místním běloruským nářečím). V běžném prostředí, v rodině, mluví litevsky 3. (nar. 1916) a A. (nar. 1909) Vošnišovi. Bohatou litevštinou hovoří S. Dubovičová (nar. 1910), „vypravěčka“ mnoha námi zaznamenaných příběhů. U ostatních 6 mluvčích litevštiny se znalost jazyka pohybuje od schopnosti vést jednoduchý rozhovor až po schopnost tvořit jednotlivé prosté věty (při dobrém porozumění nářeční řeči). Hlavním jazykem vesnice je místní běloruské nářečí — „prostý jazyk“. Je zajímavé poznamenat, že tato obec byla v roce 1953 zkoumána podle programu DABM (1963, s. 59, č. 147), přičemž běloruští dialektologové v ní tehdy litevskou řeč nezaznamenali. Veškeré starší obyvatelstvo Ramaškanců do jisté míry ovládá polštinu. Především je pro ně jazykem vyznání: základní modlitby a katechismus se naučili polsky již v dětství a mnozí z nich se polsky zpovídají. Praktickou znalost jazyka získali díky polské škole v předválečném období, kdy Vilenský kraj a západní Bělorusko patřily k buržoaznímu Polsku, a díky styku s místními polsky mluvícími obyvateli. Taková je v obecných rysech jazyková situace v Ramaškancích, které J. Šukis v roce 1959 označil za „nejlitevštější vesnici“ z celého litevsky mluvícího ostrůvku této části Voronovského okresu. Ve vesnici Stanišy (litevsky Stan'iš'ėi) mluví litevsky všichni místní rodáci starší 60 let (≈ 15 osob), ale pouze v rodině B. a V. Utkievičových je to jazykem každodenní komunikace (V. Utkievičová navíc není místní). B. Utkievič (nar. 1910) ² О литовском говоре д. Рамашканцы см.: (Zinkevičius, 1966, p. 26 и карты). История изучения языковой и этнической ситуации в этом районе Виленщины рассмотрена в работе (Lipskienė, Vidugiris, 1967, p. 183—187). Социолингвистическая ситуация, подобная рамашканской, описана А. Видугирисом (1959, p. 195—213). Особенности литовских говоров к юго-западу от Воронова рассматривались О. Броком (1958, с. 1—71). Об этнических отношениях в Виленском крае см.: (Видугирис, Климчук, 1978, с. 10—35; Гаучас, Видугирис, 1983, с. 26—73). Языковая ситуация в островных литовских говорах на территории Белоруссии в общих чертах описана Т. М. Судник (1975, с. 3—22, 102—104, 143—146). О юго-западных, южных и восточных границах этнической Литвы в позднем средневековье см.: (Ochmanski, 1981). 38 je skutečnou strážkyní místní „litevské tradice“, dobře zná dějiny svého kraje a výborně ovládá běloruská a polská nářečí. V. (nar. 1910) a M. (nar. 1908) Sinické mluví plynně litevsky, ale v rodině tento jazyk nepoužívají; v řeči M. Sinické je velmi dobře zachována tradiční fonetika litevského nářečí (téměř v podobě, v jaké ji popsal J. Šukis). Ostatní obyvatelé Stanišů spolu litevsky komunikují jen sporadicky, ve vzácných případech (když jsou sami, vzpomínají na minulost, „pracují“ pro dialektology apod.). Obvyklým komunikačním jazykem je zde „prosty“; starší generace, stejně jako v Ramaškancích, ovládá polštinu (k nejlepším mluvčím polského nářečí patří právě Sinické). V sousedních Tusamancích (litevsky Tùsamon’ys) mohou dva lidé mluvit litevsky a 6–7 lidí tento jazyk zná na úrovni jednotlivých slov. Příkladem mluvčí poslední kategorie může být Holcja Kazarová (63 let). Téměř bez zábran pojmenovává litevsky ukazované předměty z okolního prostředí (žmõgus, tvõra, l’ ėra, išòlas, b’ ažas, m’ adž’us ‚les‘, kárv’э, av’is), předměty denní potřeby (pìodas, lóva ‚lavice‘, sámc’is, lalė ‚panenka‘), části těla (gálva, rankà, kója, ak’is, aus’is, nós’is, danc’is, p’ìrš tas atd.), pamatuje si nejběžnější slovesa, dokáže je uvést v infinitivu, někdy i v jiných tvarech (šn’ak’эс, suñku, dud’ án’с, l’ietùv’išk’i, važóc’, važóju, g’iedóc, ās ẽinũ, ās rag’ù, atn’āšk duonos, v’āšk kárv’i, n’āšk d’uonu). Plynulé litevské řeči rozumí obtížně. Navštěvovala polskou školu, ochotně mluví místním polským nářečím; jejím obvyklým komunikačním jazykem (stejně jako u všech obyvatel areálu) je „prosty“. Z hlediska zachovalosti litevského nářečí se k uvedeným vesnicím řadí vesnice Navasėdy (litevsky Navas’ėdai) a Biljunce (nebo Biljuny, litevsky Bil’ūnai). V první z nich dokáže pronášet monology litevsky (byť s obtížemi) I. Michněvič (nar. 1913); celkem však v obci mluví plynně litevsky asi čtyři lidé. V Biljuncích je jedinou mluvčí živé litevštiny Bronislava Mikolčová (nar. 1912); podle jejích slov si litevštinu ještě pamatuje asi pět nebo šest lidí v této vesnici, ale už jí dávno nemluví. V malé vesničce Stilguny (litevsky S’t’ilgūnai), ležící poblíž Navasėdů a Ramaškanců, ještě čtyři lidé dokážou mluvit litevsky (všichni jsou starší 70 let: E. a S. Lilejkové, A. Zdanovičová, L. Karvelová a její bratr A. Karvel). Výše uvedené obce (Ramaškance, Stanišy, Tusamancy, Navasėdy, Stilguny, Biljunce) tvoří v našem areálu hlavní zónu z hlediska zachovalosti litevského nářečí (viz schematickou mapu 1). V Bilích (litevsky B’il’эi) je posledním mluvčím litevštiny A. Skritun (70 let)³, v Parabiškách (litevsky Pārab’išk’ės) V. Melko (73 let), 3Obyvatelé této vesnice uvádějí také příjmení některých starců, kteří údajně mluví litevsky, všichni však tento jazyk buď již úplně zapomněli, nebo na něm tvrdošíjně odmítají mluvit. 39 v Dajnavě (lit. Dainavà) — I. Melko (72 let), v Romutech (lit. Romùc’ei) — K. Mickevič (73 let). V Dajnavě si litevštinu ještě pamatuje V. Jaskokajc, ale „aktivně“ tímto jazykem mluvit nechce. V Daukšancích (Daukšanech), Germaniškách, Valotkiškách a Peregancích se nám podařilo najít staré lidi, kteří litevsky nemluví už 60–70 let. Jen s obtížemi si vzpomínali na jednotlivá slova a ještě obtížněji tvořili slovní spojení. S. Vojšnis (85 let) z Pereganců dokázal například reprodukovat asi 100 slov, ačkoli mezi nimi byla taková „litevská“ slova jako ūžas ‚ucho‘, s’c’ānas ‚zeď‘, in v’iganu ‚na pastvině‘, rēik’a rubāc vāžolu ‚je třeba pokácet dub‘ a dokonce kur tu g’iv’ān’īs ‚kde bydlíš?‘, kū tu darbās ‚co děláš?‘ V dětství mluvil litevsky jen s otcem (/матка гудашка была/). V uvedených vesnicích jsou lidé, kteří tvrdí, že se tu litevsky nikdy nemluvilo. Taková tvrzení nejsou vždy motivována snahou zatajit pravdu, svědčí však o dlouhodobé slabosti litevské tradice a o tom, že ji udržoval úzký okruh lidí v úzkém kruhu příbuzných a známých. Čtvrtou vrstvu v našem areálu nakonec tvoří vesnice, kde si starší lidé pouze pamatují, že jejich dědové nebo otcové mluvili litevsky (Bazily, Vincuky, Batraky), anebo sami v dětství tímto jazykem mluvit mohli (Markovščizna). V ostatních vesnicích vyznačených na mapovém schématu (Spebky, Pašely, Jagely, Šašky, Sedliske, Lingy, Polipnice) ústní tradice nezachovala údaje o jejich litevské jazykové minulosti (buď žádná nebyla, jako v Sedlisku založeném přistěhovalci, nebo ji lze rekonstruovat na základě onomastických údajů). V létě 1983 se tedy v ramaškańském areálu místní litevský dialekt používal převážně v jedné rodině, někdy se k němu uchylovali i v jiné, jeden člověk jej považoval za svůj hlavní jazyk a asi deset lidí se jím dokázalo poměrně jistě domluvit; tento dialekt fakticky přestal být prostředkem komunikace a dožívá svá poslední léta v paměti jednotlivců jako jejich pasivní jazyk. Hlavním jazykem obyvatel v celém areálu je místní běloruský dialekt neboli „prostý jazyk“. V Biržinikech, Konveliškách, Romutech, Kavaljevščizně a Germaniškách jsou rodiny, v nichž spolu starší lidé obvykle komunikují místním polským dialektem. Nejsou tu a nikdy nebyly vesnice, v nichž by celé obyvatelstvo mluvilo polsky. Většina příslušníků starší generace v celém ramaškańském areálu ovládá polštinu do různé míry, ale mluví tímto jazykem jen zřídka. Obecně je starší generace v tomto areálu z jazykového hlediska zastoupena třemi skupinami. První skupinu tvoří zbytky původního litevsky mluvícího obyvatelstva, jehož hlavním jazykem je „prostý“ jazyk; litevsky umějí (pasivně, ve výše uvedeném smyslu) a mluví polsky. Druhou skupinu (nejpočetnější) tvoří běloruskojazyčné obyvatelstvo, které v různé míře ovládá polštinu. 40 Třetí skupinu tvoří lidé, kteří se považují za polskojazyčné („jazykoví Poláci“); jejich hlavním jazykem je rovněž „prostý“ jazyk, polsky však umějí lépe a mluví tímto jazykem častěji než příslušníci prvních dvou skupin. Je zřejmé, že stejně jako v jiných oblastech litevsko-slovanského pohraničí byl a je litevský dialekt v ramaškańském areálu vytlačován běloruštinou; polština má vůči nim status adstrátu a procesu jejich vzájemného působení se neúčastní. Jak ukazuje námi shromážděný materiál, z hlediska vnějšího pozorovatele, který pracuje s poměrně dlouhým časovým obdobím, je to obecně správné. Samotným mluvčím těchto dialektů (vnitřnímu pozorovateli) se však mechanismy jejich vzájemného působení jeví poněkud jinak. Při analýze dynamiky sociolingvistické situace v ramaškańském areálu jsme se na základě jejich úsudků a pozorování snažili experimentálně ověřit hlavní články teoretické konstrukce, jíž je každá historická rekonstrukce. 3. Podle vyprávění obyvatel vesnic hlavní zóny byla na počátku století litevština převládajícím komunikačním jazykem celého staršího obyvatelstva i jich samotných. Podle slov J. Smaly (73 let, Tusamancy), přirozeného pozorovatele a „spontánního sociolingvisty“, / mažì ir s’ən’i žmón’əs c’ik kal’b’ėjo l’ietuv’iškai / mano_t’ėvas su móc’ina c’ik l’ietuv’iškai / āni.s gùž’iškai n’əkal’b’ėjo / s’ən’i žmón’əs...ān’i.s jāigu sus’ic’ifka təi c’ik kal’b’ėjo l’ietuv’iškai / malé a staré (lidi) mluvili jen litevsky, prostě nemluvili; staří lidé mluvili jen litevsky, když se navzájem setkali. Naprostá většina původních Litevců byla dvojjazyčná a běloruský dialekt ovládala plynně. Dnešní staří lidé si oba tyto jazyky osvojovali současně; nelze vyloučit, že doma slýchali převážně litevštinu. Z. Vojšnis-Valickaja (Ramaškańce) tvrdí: / māno t’ėvai s’ìlpnėi gùž’iškai kal’b’ėjo / o_dar_anks’c’au (žmonės) n’əток’ėj gùž’iškai / ‘moji rodiče mluvili prostým jazykem špatně; a ještě dříve (lidé) prostým jazykem neuměli’. Zdá se, že naši informátoři rekonstruují etapu jednojazyčnosti v litevštině; sami si ji nepamatují, její existenci však potvrzuje skutečnost, že rodiče dnešních starých lidí v několika případech prostým jazykem vůbec nemluvili; vypráví o tom B. Utkevič: / ma_māma k’itąip n’əgal’ėjo / c’ik l’ietuv’iškai / antra kart bobùt’ė buvo v’ėdus / žmóg’ėl’is gùd’iškai jis kal’bėjo / iš jo mok’ināus / ‘moje matka neuměla jinak, jen litevsky; babička se podruhé vdala, její muž mluvil jen prostým jazykem, od něj jsem se to naučila’. Jednotlivé babičky a ženy, které na počátku století mluvily pouze litevsky, byly v těchto vesnicích jakousi raritou, protože se to vrylo do paměti těch, kterým tehdy bylo méně než deset let (srov.: / mā_bobùt’ė n’əток’ėj gùd’iškai n’əi l’ank’iškai / t’ik l’ietuv’iškai / ‘moje babička neuměla ani prostým jazykem, ani polsky, jen litevsky (A. Mukleda, nar. 1904, Stanišy). Hlavním jazykem dětí na ulici byla na počátku století běloruština: / o tarpūsav’i vɔjkai dažn’aus’əi kal’b’ėdavo gùž’iškai / ‘a mezi sebou děti nejčastěji mlu 41 mluvili prostě (Z. Voišnis-Valická). Toto rozdělení funkcí mezi litevštinou a prostou řečí bylo zřejmě poměrně ustálené. Polština zaujímala v daných vesnicích na začátku století velmi skromné postavení. Především a zejména byla jazykem vyznání: / spāv’əž’in ēinam pa pōl’sku / n’iekas n’əmok’ino pa l’ietuv’išku / „vyznáváme se polsky; litevsky nás nikdo neučil“ (M. Sinická, Stanišny). V každodenním životě se polština nepoužívala, protože / l’ānk’iškai txi iš v’iso n’iekas n’əmok’əji / „polsky neuměl vůbec nikdo“ (B. Utkevič). Je zajímavé, že táž babička A. Mukledy, která mluvila pouze litevsky, / pōt’er’us kal’b’əji l’ānk’iškai / „uměla katechismus polsky“. Polština jako jazyk církve zřejmě nebyla vážným nástrojem polonizace venkovského obyvatelstva. Důležitější roli při šíření polštiny hrála panství, na což upozornil J. Smala: / dvaruosā būvo pōnų daug’āus’əi l’ānk’ai / txi kur...būvo arc’āi dvarų / txi jāigu su pōnu n’əkalb’əs’i l’ānk’iškai / txi ānas tāu n’ieko n’əpad’əs / o jāigu l’ānk’iškai kalb’əs’i / to ānas v’isadōs tāu pad’əda / ot kur’iē kaimōi būvo arc’āu dvarų / c’i mūs’ijo bāik’e, kal’b’əc’ l’ānk’iškai / o kal’b’əc’ l’ānk’iškai / o štai pas mūs dōuk v’ietu i rā kur c’ik... l’ietuv’iškai n’əkalba / л’ānk’iškai c’ik / „na panstvích byli páni většinou Poláci; tam, kde to bylo blíž k panstvím, pokud s pánem nebudeš mluvit polsky, v ničem ti nepomůže; ale když s ním budeš mluvit polsky, vždycky ti pomůže; vesnice, které byly blíž k panstvím, musely přestat mluvit litevsky a začít mluvit polsky; proto je u nás mnoho míst, kde se... litevsky nemluví, jen polsky“. V hlavní oblasti panství fakticky nebyla; vesnice, v nichž se někteří obyvatelé považují za polskojazyčné, buď k panstvím přiléhaly (Biržiniški, Bazily), nebo vznikly na jejich základě (Konvé-liški). V někdejších šlechtických vesnicích (jako byla Kavalévščizna) nebyla polština jediným, ba ani hlavním jazykem, jak někdy jejich obyvatelé tvrdí. Část obyvatel těchto vesnic jsou potomky zchudlé šlechty, která rozparcelovala svou půdu. Ani předkové zchudlé šlechty, ani ona sama nebyli nikdy zcela polonizováni, protože žili bok po boku s rolníky. Nepochybně byla polština pro obyvatele ramaškanského areálu ještě před první světovou válkou jazykem s vysokou prestiží. Naši informátoři tomu jasně rozumějí: / (польский) p’ar baš’n’ica pl’ito ir p’ar pōnus / kun’igai m’əl’s’c’is v’əž’ə l’ānk’iškai / ir v’əl’ žmōn’es abdāiro / pōnas graž’əi aps’ireng’is ir utar’ija pa pōl’sku ir m’əl’s’ija sau ir aš / nors aš n’ə t’ep būs’u graž’əi aps’ireng’is al’ə, pa pōl’sku utarys’u, ir aš būs’u padābnas ing’i pōnu / žmōn’es prad’ėjo ir l’ətuv’iškai pam’irc’ / prad’ėjo l’ānk’iškai txi guž’iškai kalbēc’ / „(polština) se šířila díky církvi a pánům; kněží nutili modlit se polsky; lidé vidí — pán je dobře oblečený a mluví polsky, a říkají si — i já; i když nebudu tak dobře oblečený, budu mluvit polsky a i já budu pánovi podobný; lidé začali zapomínat litevštinu, začali mluvit polsky a prostě“ 42 „budu podobný pánovi; a lidé začali zapomínat litevštinu, začali mluvit polsky a prostě“ (Z. Voišnis-Valická). Pozornost upoutává skutečnost, že podle tohoto vyprávění a poznámek J. Smaly se polština šířila především na úkor litevštiny; vůči prosté řeči byla polština „shovívavější“, což lze snadno vysvětlit dvojjazyčností hlavních nositelů polštiny a zřejmě i relativní blízkostí prosté řeči a polštiny. Jak bude ukázáno dále, ani dnes někteří místní obyvatelé tyto jazyky nepovažují za zcela odlišné; důvodem není jen jejich podobnost, ale také jasné rozdělení jejich funkcí. Obecně byly podle uvedených údajů sociolingvistické funkce litevštiny, běloruštiny a polštiny ve vesnicích dnešní hlavní oblasti rozděleny takto: Situace 1 Nářečí/jazyk | Generace | Jazyk rodiny | Jazyk ulice (neformální komunikace) | Jazyk vnější (oficiální) komunikace | Jazyk konfesní | Jazyk školy, správy, armády Litevština | Starší | + | + | (+) | − | − | Mladší | + | (+) | (+) | − | − Prostý (běloruské nářečí) | Starší | (+) | (+) | + | − | − | Mladší | (+) | + | | | Polština | Starší | − | − | − | + | (+) | Mladší | | | | | Ruština | | − | − | − | − | + Závorky v tabulce označují relativně menší rozšířenost daného jazyka v příslušné funkci4. Jak vidíme, litevština a běloruština jsou v této situaci v protikladu jako jazyk rodiny a jazyk vnější (oficiální, mezivesnické) komunikace; tento protiklad však není absolutní, protože oba jazyky mohly zastávat obě uvedené funkce. Pro starší generaci na začátku století byla litevština hlavním jazykem komunikace uvnitř vesnice (na ulici, neformálně), zatímco u mladší generace tuto funkci plnil prostý. Polština stála v protikladu k litevštině a prosté řeči jako jazyk konfese — oproti světským jazykům; byla také jazykem škol a škol při kostelech, kam chodily děti drobné šlechty. Ruština jako státní jazyk stála mimo rámec těchto protikladů, které popisují hlavní oblasti komunikace venkovského obyvatelstva; jako jazyk školy a armády měla také velmi nepatrný 4Oblasti užívání a funkce nářečí samozřejmě nejsou striktně, tj. absolutně, vymezeny, viz: (Sudnik, 1975, s. 124). O sociálních funkcích jazyka a oblastech jeho užívání viz: (Švejcer, Nikolskij, 1978, s. 90–94). 43 vliv na hlavní jazyky areálu, ačkoli tato otázka vyžaduje další výzkum. V obcích, kde se nyní litevsky nemluví, byla situace poněkud odlišná. V některých z nich starší lidé mluvili litevsky pouze mezi sebou. Tak například v Ramūcích: / dz’эці ‘аварылі па б’еларуску / а старыя да старых пр’ыдуц’ ‘аворац’ па л’ітоўску / (K. Mickevič). K. Mickevič z Dainavy tvrdí: / s’an’i’c’ik l’ietuv’iškoi kal’b’əjo i pa prostu / mano t’ənxai (tarp savęs) c’ik l’ietuv’iškai kal’b’əjo / o ing’i mus jau kal’b’əjo pa prostu / „staří lidé mluvili pouze litevsky a prostou řečí; moji rodiče (mezi sebou) mluvili pouze litevsky, ale na nás už mluvili prostou řečí“. Totéž vypráví také Č. Kazak z Markovščizny: / ‘аварылі па л’ітоўску mój бац’ка і máтка і ўc’э / маладзіцца мы ўжо пачал’і падрастац’ / зачал’і па пол’ску... на л’ітоўск’і мы ўжо ўн’іман’ія н’э абрашчал’і / хватал’іс’а па пол’ску / пойдз’эш да кас’ц’ола / там і с тым і с тым ужо мы начн’а па пол’ску ‘аварылі’ / а па дз’эрав’энск’і як м’эжду сабой м’эсныя / то па просту / а ўжо як выйдз’эш дз’э / вас’эл’а / ужо па пол’ску /. Jak vidíme, informátor dobře chápe, kde a v jakém jazyce je „slušné mluvit“. Z jeho vyprávění vyplývá, že v obcích tohoto typu se funkce litevštiny zúžily: jakožto jazyk rodiny ustoupila prosté řeči a jako jazyk vnější komunikace polštině. V důsledku toho vznikla situace 2: Situace 2 Nářečí/jazyk | Generace | Jazyk rodiny | Jazyk ulice (neoficiální komunikace) | Jazyk vnější (oficiální) komunikace | Jazyk konfese | Jazyk školy, správy, armády Litevština | Starší | + | (+) | (+) | − | − Litevština | Mladší | (+) | − | − | − | − Prostá řeč (běloruské nářečí) | Starší | (+) | + | + | − | − Prostá řeč (běloruské nářečí) | Mladší | + | + | + | − | − Polština | Starší | − | − | − | + | (+) Polština | Mladší | − | − | (+) | + | (+) Ruština | — | − | − | − | − | + Z rodinné komunikace byla litevština vytlačována dvěma způsoby. Pokud byli oba rodiče Litevci, jednoduše přestali na své děti mluvit litevsky. Zdůrazňoval to ve vyprávění doslova každý informátor, který se tímto tématem zabýval, např.: / (dědeček) разгабарывал па л’ітоўску / мы был’і іашчо мал’эн’к’іе / а ан’і зьідуцца / чтоб дз’эці н’э панімалі / так іаны па л’ітоўску / мая бабка можа іана н’э граматич’нея наварыла / но па л’ітоўску / са мной не наварила / ні слова н’э панімаў / (V. Mickevič, narozen 1911, Bazily). Ve smíšených rodinách se běloruská manželka v žádném z nám známých případů nenaučila mluvit litevsky. Navíc ženy obvykle 44 se k litevštině svých manželů stavějí velmi negativně, zřídka jí rozumějí a vždy se zlobí, když se v jejich přítomnosti mluví litevsky. Pozorovali jsme to i v současnosti; soudě podle vyprávění informátorů tomu tak bylo i v minulosti. Běloruští muži se mimochodem k litevštině svých manželek stavějí snášenlivěji. Omezování funkcí litevského nářečí vedlo k posílení pozic prosté řeči, i když k tomuto omezování docházelo na úkor rozšiřování funkcí polštiny. To byl zřejmě hlavní mechanismus spontánní bělorusizace původního litevsky mluvícího obyvatelstva v tomto kraji. 4. Sociolingvistická situace v ramaškańském areálu se výrazně změnila po připojení bývalého Vilenského kraje a západního Běloruska k Polsku. Zdálo by se, že změna státního jazyka neměla výrazně ovlivnit přerozdělení vnitřních funkcí litevského a prostého nářečí. Tato změna však znamenala počátek období cílevědomé a intenzivní polonizace místního obyvatelstva, což se nemohlo neprojevit na postavení a funkcích místního polského nářečí, které se od té doby stává účinným činitelem proměny „jazykové krajiny“ tradiční pro tento kraj. Polština se prosazovala a šířila třemi cestami, z nichž dvě působily již dříve. Především zintenzivnila svou činnost církev; za druhé po otevření polských základních škol a zavedení povinné základní školní docházky výrazně vzrostla prestiž té části obyvatelstva, která se již předtím orientovala na polštinu (část obyvatel šlechtických vesnic, obcí kolem kostelů aj.). Okolnosti se navíc sešly tak, že hlavním „jazykovým protivníkem“ polštiny byla především litevština. Bylo k tomu několik důvodů. Zaprvé, jak už víme, byla litevština v rámci situací 1 a 2 neoznačeným, společensky „slabým“ jazykem. Zadruhé, zastánci a přímými vykonavateli polonizační politiky v místě byli lidé, pro něž byla místní prostá řeč fakticky hlavním jazykem. Konečně je třeba vzít v úvahu, že okupace bývalého Vilenského kraje vyvolala velmi napjaté vztahy mezi buržoazní Litvou a Polskem. To vše dohromady vedlo k tomu, že se v ramaškańském areálu vytvořila atmosféra mimořádně nepřátelského postoje k místnímu litevskému nářečí, což mělo velmi důležité důsledky pro jeho další osudy. Naši informátoři si pamatují, jak na začátku 30. let v kostelech často zaznívalo ostudně proslulé: / ʒ’i vas n’э́moka k’itʲejr c’ik ra pɔ’lsku / „Bůh nerozumí jinak než polsky“ (Z. Vojšnis-Vališkaja)⁵. B. Utke- 5 Tato myšlenka se začala uskutečňovat mnohem dříve, již koncem XIX. a začátkem XX. století, jak dokládají zprávy v tehdejším periodickém tisku (viz např. Viltis, 1911, Nr. 93 (578), kde je uvedena následující věta místního obyvatele z okolí Asavy, nyní Voronovského okresu: „Pan Jezus pa litousku nia havariu, ale pa polsku“). 45 O období okupace vypráví: / p’ar z’vid’əs’imt m’ətu l’ánkəi íkalə žmón’əm galvón kad l’ietuv’u kalbā īra chāmu kalbā / b’ədiev’u kalbā / maidōs d’ievas n’aiskla us’is l’ietuv’iškai / za dvacet let Poláci lidem vtloukali do hlavy, že litevština je nekulturní jazyk, jazyk hulvátů, jazyk bezbožníků; Bůh nevyslyší modlitbu v litevštině. O bezprostředním odrazu politických událostí na situaci v našem areálu lze soudit podle následujících poznámek: / dz’ár’ūn’a Біł bylo Ко́йно / зва́ли Ка́унас / a s’ā l’áŋk’ia jau būvo Kaulāl’išk’əs (Конве́лишки) l’áŋk’išk’əi kalbā to varšav’ák’i / pal’áki znamená / no i vabaáli Ко́йна z Варшава́й / (А. Скиртун). S rostoucím tempem polonizace se starší generace obyvatel vesnic mimo hlavní zónu definitivně vzdává litevštiny; své děti zde ochotně posílají do polských škol a sami se snaží co nejčastěji mluvit polsky v oblasti oficiální komunikace. Hlavním jazykem těchto vesnic však nadále zůstává běloruština: / а па поль’ску пры Поль’шчы маладз’óж гаварыла на такіх сабра́ннях бывала і старшыя людзі ла поль’ску разгаваралі / а маладз’óш асаб’енна іес’лі на м’астэчк’э там / у нас ц’оле ўстрэчаўца то́л’к’i па поль’ску / а ў даму па просту / а ўстрэціца дзе нібуд’ с чалавекам / па поль’ску разговор / з бац’камі па просту ў кожным даму / у сам’і ўс’ó па просту / (В. Мицкевич, Базыль). V těchto vesnicích se tedy utváří situace 3 (viz níže) a polština a běloruština se ocitají ve vztahu doplňkové distribuce. Genetická blízkost těchto jazyků, rodící se pocit polské národní identity (o tom dále) a také tendence k doplňkovému rozdělení jejich funkcí působí- Situace 3 Nářečí/jazyk | Generace | Jazyk rodiny | Jazyk ulice (neoficiální komunikace) | Jazyk vnější (oficiální) komunikace | Jazyk vyznání | Jazyk školy, správy, armády Литовский | Starší | — | — | — | — | — | Mladší | — | — | — | — | — Про́сты (белор. говор) | Starší | + | + | (+) | — | — | Mladší | + | + | + | — | — Польский | Starší | — | + | (+) | + | + | Mladší | — | + | + | + | + daly k představě zásadní totožnosti těchto jazyků. Jinými slovy, situace 3 v sobě nese zjevné zárodky diglosie7. Není vyloučeno, že právě spontánní diglosie tohoto typu chránila jazyk про́сты před jeho úplným 7 О понятии диглоссии см.: (Успенский, 1983, с. 3—8). 46 вытеснения польским на территории балто-славянского пограничья (Вярэнич, 1973, с. 5—22). Obsahově je tato situace mnohem bohatší než její schematické znázornění. Ztráta sociolingvistických funkcí litevštinou neznamenala její okamžité vymizení; jako jazyk vnější komunikace se nadále široce užívá про́сты, existuje zde pouze tendence k jeho omezování atd. Schéma popisuje jakýsi „průměrný“ stav, který se ukazuje pozorovateli sledujícímu hlavní tendence dynamiky jeho vývoje; jako by předjímalo možnou budoucnost. A především je třeba znovu upozornit na to, že politika polonizace výrazně ovlivnila postavení litevského nářečí, ale dosud nezasáhla про́сты, který si zachoval prakticky všechny své dřívější pozice, a možná je v rámci rodící se diglosie dokonce posílil. Ve vesnicích hlavní zóny byla sociolingvistická situace složitější. Protože litevsky zde uměli prakticky všichni, nemohlo rozšíření polštiny okamžitě vést k ustavení situace 3. Kromě toho se zde v této době otevírají první litevské základní školy a čítárny s klubovnami, které organizují členové osvětových společností přijíždějící z jiných míst. Seznámení s litevským písemnictvím, spisovným jazykem a prvky národní kultury vedlo v těchto vesnicích k opravdovému výbuchu národního sebeuvědomění. Podle slov V. Mukledy (Stanice): / ikˈi trˈizdˈesˈimtu mˈėtu pas mūs čˈa. būvo maža (lenkų) / būvo lˈietuvˈu / bˈet mˈes dar nˈэ sugalvóyom kas tai rȯjškˈa. lˈietuvˈэi / „do třicátých let jsme u nás měli málo (Poláků), byli tu Litevci, ale ještě jsme nechápali, co znamená být Litevcem“. Zrod litevského národního sebeuvědomění byl nepochybnou výzvou a protiváhou politice polonizace. Tak to chápala polská správa, která pronásledovala činnost litevských osvětových institucí se všemi důsledky, jež z toho vyplývaly (všichni staří lidé ochotně vyprávějí o tom, jak v čítárnách / lˈaŋkai láŋgus gùrino / „Poláci vymlátili okna“), a tak to chápali i sami místní obyvatelé: / alˈэ mus̩ pˈərsˈəkˈojo už tai / kad̩ mˈэs vˈištum lˈaŋkais / alˈэ nˈэi̯ čˈas nˈэi̯ šˈas / šˈэimō tˈэvas lˈietuvˈiškai kalba / motkà... vˈiša šˈэimà / „ale pronásledovali nás, abychom se stali Poláky, ale ani to, ani ono: v rodině mluví otec litevsky, matka… celá rodina“. Litevské školy byly do roku 1937 zavřeny, / alˈэ jaunˈimas jau prˈilˈipom... / jau mūs nˈэ prˈvˈэrs imˈį lˈaŋku / „ale my mladí jsme už přilnuli… už nás nepředělají na Poláky“ (В. Мукледа). Střet procesů polonizace a utváření litevského národního vědomí vedl k hlubokému rozkolu vesnické společnosti. Část obyvatel přijala oficiální linii chování a začala se vzdávat užívání litevštiny, přinejmenším ve veřejném prostoru, což vedlo ke vzniku základních prvků situace 3 v příslušných vesnicích. Jiná část obyvatelstva se naopak polonizaci aktivně postavila na odpor, 47 pocítivše se jako Litevci: / m’iest’ėl’i pasród’is’i kat l’ietùv’ji buvo g’ėda / sarmatà /…/ o |kāp ac’s’idār’a (mokyklos) suv’ėjnam pas v’ėnu k’ìtu / sustójom / sāvo rat’āl’i padārom ir kalbam l’ietùv’iškai / tai k’ìc’i p’ištzai(s) bād’ė / to l’ic’v’ni ps’a, krėf ich / „v městečku ukázat se jako Litevci byla hanba, ostuda;... a když se otevřely (školy), sejdeme se spolu, uděláme si svůj kroužek a mluvíme litevsky; a jiní ještě ukazují prstem – to jsou Litevci, psia krew ich“ (B. Mukleda). V Ramaškancích a jiných vesnicích podle slov téhož informátora / iau... buvo p’э l’ankù / b’ėt l’ietùv’u / „už... nebyli Poláci, ale Litevci“. Ústup pozic litevštiny nevedl ke vzniku principiálně nové situace, nýbrž znamenal modifikaci situace 1: jednoduchý jazyk v ní nadále zůstával hlavním komunikačním jazykem, litevština se stala jazykem školy (vedle polštiny) a polština poněkud rozšířila své funkce, „pronikajíc“ do oblasti vnější komunikace (situace 1a). Situace 1a Nářečí/jazyk | Generace | Jazyk rodiny | Jazyk ulice (neoficiální) komunikace | Jazyk vnější (oficiální) komunikace | Jazyk konfese | Jazyk školy, správy, armády Litevština | Starší | + | + | – | – | (+) Litevština | Mladší | + | (+) | – | – | (+) Prostý (běloruské nářečí) | Starší | (+) | + | + | – | – Prostý (běloruské nářečí) | Mladší | (+) | + | + | – | – Polština | Starší | – | – | – | + | + Polština | Mladší | – | – | (+) | + | + Tuto situaci ve skutečnosti popisuje Z. Voishnis-Valitskaya: / kар atāj l’ankai mok’ìklos buvo / l’ank’ìškos / ir v’ìsus vaikùs l’ank’ìškai mok’ìno / o namō atēina su t’ėvais l’otuv’ìškai kalba / o išėina mok’ìklon l’ank’ìškai / o tarpūsav’i vaikài dažn’aus’ėi kal’b’ėdavo guž’ìško / „když přišli Poláci, školy byly polské; všechny děti učili polsky; a domů přijdou a s rodiči mluví litevsky, do školy odcházejí polsky; mezi sebou děti nejčastěji mluvily prosty“. Vznik litevského národního sebeuvědomění a seznámení se spisovnou litevštinou měly pro ramaškanské litevské nářečí obrovský význam. Všichni obyvatelé této oblasti, kteří dnes mluví litevsky, absolvovali dva až tři ročníky litevské školy, navštěvovali litevské čítárny, jejich příbuzní odjížděli za prací do Vilniusu, nyní má mnoho z nich úzké „příbuzenské“ vazby s Litvou, někteří si předplácejí litevská periodika a čtou literaturu. Ze spisovného jazyka bylo do nářečí převzato mnoho slov a řada nářečních slov získala nové, spisovné významy. Spisovný jazyk neměl hluboký vliv na fonetiku a morfologii nářečí. 48 Spisovný jazyk neměl hluboký vliv, ale většina našich informátorů dokáže v případě potřeby svůj jazyk do jisté míry „spisovnit“ i v tomto ohledu. 5. Pro osud místního litevského nářečí, a tedy i pro sociolingvistickou situaci v celé oblasti, měly rozhodující význam roky druhé světové války. Jak známo, v těchto končinách působily oddíly polských nacionalistů – „bílí partyzáni“. Lidé si dobře zapamatovali jejich nepřátelské činy namířené proti místnímu obyvatelstvu. Vyprávěli o tom doslova všichni informátoři; uvádíme pouze jedno z takových vyprávění: / p’ɛ kãga l’áŋkai labái blogái su l’ietuv’ɛis ɛl’g’ɛs’i / bal’t’ɛi bùvo l’ãŋkų partizanai / labái kaŋk’ino ir mùš’ɛ ir v’isa at’ímde iš l’ɛtuv’ų / pas mùs v’ísus rùbus at’ɛ-mɛ /... / gal’ù sak’íc’ kat kɔžnunɛkc’ atɛina ir kɔžnu nɛkc’ ko toi rɛ́ida pajímc’ / ir dar pr’igɛž’ina ir mùša ir šaudo / su l’ɛtuv’ɛis t’ɛp dãr’ɛ /... / nurož’in’ɛjo kurã nušáuž’ic’ kurã apr’ɛiŋk’c’ su kurù ir kas padar’íc’ p’il’ack’is kùn’igas / „za války se Poláci k Litevcům chovali velmi špatně; byli to bílí polští partyzáni, Litevce velmi mučili a bili a všechno jim brali; nám vzali všechno oblečení;... mohu říci, že každou noc přicházeli a hledali, co by se dalo vzít; a ještě zastrašovali, bili a stříleli. Tak se chovali k Litevcům; kněz Pilliackis určoval, koho zastřelit, koho oloupit, jak s kým naložit“ (z Germanišek) (Z. Voishnis-Valitskaya). Za války proto / kurɛ́i dar ir mok’ɛjo l’ietuv’ɛškai kalb’c’ / t’ai iš’žad’ɛjo / šɛk’ɛ kat aš n’ɛmókiu ir aš n’ɛ l’ietuv’is / daũk tók’u bùvo žmon’ų / „ti, kteří ještě uměli mluvit litevsky, se toho zřekli; říkali, že to neumějí a že nejsou Litevci; takových lidí bylo mnoho“ (Z. Voishnis-Valitskaya). V litevských vesnicích hlavní oblasti se tedy utvářela situace typu 3, s tím rozdílem, že litevština při ztrátě svých funkcí přecházela v pasivní jazyk, zatímco polština za podmínek hitlerovské okupace nemohla rozšířit oblast svého fungování. 6. Po Velké vlastenecké válce byly vytvořeny všechny podmínky pro obnovení situací typu 1 a 2 v ramaškanské oblasti, v nichž by funkce souběžně existujících nářečí nebyly ostře rozděleny a hlavní jazyk každé skupiny obyvatelstva by určoval její etnickou příslušnost. Události předchozích let však nezůstaly bez následků. Litevština se nestala jazykem určujícím etnickou příslušnost, nýbrž pouze málo rozšířeným jazykem starší věkové skupiny obyvatelstva. Po „repatriaci“ části obyvatelstva do Polska se výrazně snížil počet místních obyvatel, kteří se považovali za polsky mluvící. Z tohoto důvodu se polština také stala prakticky pasivním jazykem starší generace obyvatel ve všech oblastech kromě konfesní. V důsledku toho vznikla situace 4; její „pokročilejší“ variantu pozorujeme i v současnosti: 4. 1880 49 Ситуация 4 Nářečí/jazyk Generace Jazyk rodiny Jazyk ulice (neformální komunikace) Jazyk vnější komunikace (oficiální) Jazyk konfesního společenství Jazyk školy, správy, armády Litevština Starší ((+)) − − − − Mladší − Běloruština Starší + + + − − Mladší + + + − (+) Polština Starší ((+)) − (+) + − Mladší − − − ((+)) − Ruština Starší − − ((+)) − ((+)) Mladší − − (+) − + Vztah místních obyvatel k jazykům, které znají, je podmíněn nejen tradicí a oblastmi jejich užívání, ale také tím, že v úředních dokumentech jsou prakticky všichni obyvatelé daného areálu vedeni jako Poláci. Dnes je obtížné zjistit motivy tohoto etnického zařazení, je však zřejmé, že nemá jazykový základ. Naši litevští informátoři velmi zmateně vysvětlují, proč byli označeni (nebo se označovali?) za Poláky. Ostatní skupiny obyvatel jsou přesvědčeny, že jsou Poláky proto, že jsou katolíky. Ať je tomu jakkoli, etnické (sebe?)zařazení obyvatel tohoto areálu k Polákům zřejmě představuje závažný výsledek polonizačních tendencí předchozí doby. Místní označení litevského obyvatelstva je жыгунъ; vlastní označení nemají. Podle jejich slov mluví Litevci ve Vilniusu a dále na sever „па жмудску“ (tj. žemaitsky). V místním litevském nářečí lidé dud’ėna (dud’ana) nebo ùtar’ija (méně často). V současnosti kalbà ‚mluví‘ a kalbà ‚jazyk‘ pro většinu našich informátorů znamená ‚mluví litevsky‘, ‚litevský jazyk‘; dříve se toto slovo užívalo pouze ve spojení põt’ər’-us kal’b’əc’ ‚říkat katechismus‘. Naši informátoři hodnotí tradiční litevské nářečí jako „zkažený“ jazyk: / pas mùs kalbà suga’ž’inta / ‚u nás je jazyk zkažený‘; / mús kalbà iš patvorõs kok’õs / ‚náš jazyk je jakýsi od plotu‘ (J. Smala); nepochybně jde o důsledek seznámení se spisovnou litevštinou. Kladný vztah k litevskému nářečí byl zaznamenán u všech osob, které navštěvovaly litevskou školu a v současnosti mají v Litvě příbuzné (nejčastěji děti a vnoučata), čtou litevsky a zajímají se o kulturní život Litvy. Tyto osoby tvoří jakousi místní „inteligentskou“ vrstvu. Lidé, kteří litevsky nemluví, jej jednomyslně označují za „брьткі ідзьк“; jak již bylo uvedeno, manželky ve smíšených rodinách protestují, když jejich manželé mluví (nebo se pokoušejí mluvit) litevsky. Děti v takových rodinách litevsky zpravidla vůbec nerozumějí. 50 U všech skupin obyvatelstva byl fakticky zaznamenán negativní vztah k místnímu běloruskému nářečí, projevuje se však v různé míře a z různých důvodů. Lidé, kteří se považují za polskojazyčné, tj. ovládají polštinu, ale v každodenním životě užívají převážně prosty jazyk, vykládají prosty jako / pól’sk’i m’əšany z b’əloruśk’im, ačkoli mohou uznat, že je / v’əncei podobny na b’əlaruśki / (ves Bierzyny). Čím méně mluví polsky, tím více pochybují o oprávněnosti takového označení prostého. / i atkúda ez’ájułys’ taki jåzyk / — podivil se jeden z našich informátorů. Když se zamyslel, sám si odpověděl: / pól’ski am pal’akáy, b’elarúski ad b’elarúsay, a prósty — ad l’udz’ej / (ves Bierzyny). Polskojazyčné obyvatelstvo má sklon velmi ostře stavět polštinu a prosty proti sobě podle oblastí jejich užívání: / l’uz’i n’ə xco žėbu po prostu do n’ix muv’ili v kos’c’ele / n’əxco do ks’onga gádae’ tak jak do króvy / (ves Konvelšniki). Místní litevsky mluvící obyvatelstvo vyjadřuje „mluvit prosty“ slovy / dūd’ən’c’ gùž’škai /. Gudas je pak / n’ə jis l’ánkas n’əi l’ietùv’u n’əi… jis pác n’əž’ino / ‚ani Polák, ani Litevec, ani… sám neví‘; / jië doku-mėntosa rašos…v’is’ l’ankai rašos / o jiė_g’i v’isai n’əi p’ir’k’on kal’b’ėk l’ánk’škai / jiė n’əmókə / ‚v dokumentech jsou všichni zapsáni jako Poláci, ale on vůbec neumí ani slovo polsky‘ (doslova ‚do domu jim neříkej po polsku‘, tj. ani je polsky nepozdravuj). Místní obyvatelé, kteří mluví pouze prosty, mají sklon poměrně jasně stavět prosty proti spisovné běloruštině — jazyku školy, rozhlasu, celostátních i okresních novin a televize. Podle mých pozorování se toto protikladné vymezování zakládá nikoli tolik na jazykových faktech, jako spíše na samotném faktu (sebe)zařazení k Polákům. V důvěrném rozhovoru se mohou přiznat: / jakija мы pal’aki / мы i na pól’sku не ўме́ем / (ves Garmaniški). Místní polštinu mohou označovat jako „prostou polštinu“, čímž zdůrazňují, že i místní Poláci nejsou skuteční, nýbrž právě místní. Podle slov Č. Kazaka (Markovščizna), / na pól’sku (поляки) jak ‘аворац’ / мы не раз’б’аром / (oni) na mazúrsку ‘аворац’ /. Jak vidíme, typy vztahu k místním nářečím poměrně přesně korelují s rysy jejich funkčního zatížení a mírou rozšířenosti. Litevské nářečí — nejméně rozšířené a funkčně nejméně zatížené — je u většiny obyvatel areálu negativně příznakové, tj. je naprosto neprestižní. Prosty jazyk je ve vztahu k litevštině nepochybně pozitivně příznakový, ale zjevně nejde o jazyk vysoký. O toto místo v prestižní hierarchii usiluje polština, její pozice jsou však zjevně podkopány úzkou oblastí užívání a podstatně menší rozšířeností než prosty. Prosty je tedy nejen nejrozšířenějším a funkčně nejzatíženějším jazykem v areálu, ale v systému prestižních hodnocení zaujímá také nejpevnější postavení, neboť je neutrální. 4° 51 1 — vesnice, v nichž žijí litevsky mluvící rodiny a několik lidí, kteří mluví litevsky 2 — vesnice, v nichž jsou jednotlivci, kteří mluví litevsky 3 — vesnice, kde si někteří staří lidé pamatují litevská slova a dokážou pronést jednotlivé litevské věty 4 — vesnice, v nichž jsou někteří starší lidé, kteří si s obtížemi vzpomínají na jednotlivá litevská slova 5 — vesnice, kde si starší lidé pamatují, že jejich rodiče nebo dědové mluvili litevsky 6 — vesnice, v nichž se podle paměti starší generace mluvilo litevsky 7 — vesnice, kde jsou jednotlivé rodiny, v nichž se mluví polsky 8 — vesnice, kde někteří jednotliví obyvatelé mluví polsky poměrně plynně 9 — kostely Zároveň zdůrazňujeme, že naprostá neprestižnost litevského nářečí je podmíněna nikoli ani tak jeho vztahy k běloruštině (prosté), jako spíše okolností, že litevština i běloruština se ocitly 52 Byly stavěny do protikladu k prestižnějšímu (zejména v nedávné minulosti) polskému jazyku. Právě proto přirozená i cílená polonizace vedla především k oslabování pozic litevského nářečí, avšak šířila se a posilovala své pozice především běloruština, prosté nářečí, které se v situaci 3 začalo chápat jako sociolingvisticky funkční styl polštiny. Domníváme se, že studium dynamiky sociolingvistické situace v jednotlivých mikroareálech litevsko-běloruského pohraničí pomůže nejen realističtěji rekonstruovat jazykovou historii této zóny jako celku, ale poslouží také jako svého druhu laboratoř, která umožní názorně sledovat nejintimnější mechanismy interakce jazyků i procesy utváření etnického sebeuvědomění. * * * Studium nářečí ramaškonské oblasti pokračovalo během letních expedic v letech 1984 a 1985. Kromě autora článku se jich zúčastnili studenti VSU T. Voišnis, V. Čarnaitė a G. Černaitė (kteří v roce 1986 obhájili diplomové práce zpracované na základě jimi shromážděných materiálů), E. Lekarkina, E. Kalvenaitė a kandidátka filologických věd L. Grumadienė, vědecká pracovnice Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR. Upřímně děkujeme prvnímu tajemníkovi Voronovského okresního výboru strany N. I. Joskevičovi a tajemníkovi okresního výboru N. A. Popilinovi za pomoc při organizaci těchto expedic. Litevské nářečí ramaškonské oblasti prožívá své poslední roky. V letech 1983—1985 zemřeli A. Mukleda, B. Utkevič a S. Dudovič; J. Smala zestárl a prakticky přestal mluvit litevsky; Z. Voišnis-Vapická mluví litevsky stále méně často, protože téměř trvale pobývá ve vesnici Lašaki; nejmladšímu mluvčímu ramaškonského nářečí V. Voišnisovi bylo v roce 1986 55 let, litevsky mluví nerad a s obtížemi. Pouze v rodině Z. a A. Voišnisových (Ramaškonce) se ještě občas ozývá litevská řeč. Ve většině vesnic této oblasti (s výjimkou Peraganců a Navijanky) prakticky nejsou mladí lidé, proto je aktuálním úkolem studium místního běloruského nářečí, které vzniklo na litevském substrátu, a zbytků polské řeči. V. ČEKMONAS FUNKČNOST JAZYKŮ A BILINGVISMUS (na základě ramaškonských nářečí) Resumé Článek popisuje sociolingvistickou situaci v severovýchodní části voronovského (varėnavského) okresu Běloruské SSR a na základě výpovědí obyvatel rekonstruuje historii této situace za posledních 100—150 let. Ukazuje, že šíření polského jazyka bylo hlavní příčinou zániku místního litevského nářečí. 53 V. ČEKMONAS FUNKČNOST JAZYKŮ A BILINGVISMUS Shrnutí Je popsána sociolingvistická situace v severovýchodní části okresu Voronovo v Běloruské SSR a rekonstruovány její dějiny za posledních 100—150 let. Jsou předloženy autorovy úvahy o šíření polského nářečí jako hlavní příčině zániku tradičního litevského nářečí v této oblasti. ЛИТЕРАТУРА Видугирис А. Ю., Климчук Э. Д. Некоторые вопросы этно-языковых процессов на балто-восточнославянском пограничье // Этнолингвистические балто-славянские контакты в настоящем и прошлом: Предварительные материалы конференции 11—15 декабря 1978 г. М., 1978. С. 10—35. Вярэч В. А. Польскія падпрыдчэрынныя гаворкі на ўсходзе // Польские говоры в СССР. Ч. 1: Материалы и исследования 1967—1969 г.г. Мн., 1973. С. 5—22. Гаучас М., Видугирис А. Этнолингвистическая ситуация литовско-белорусского пограничья с конца XVIII по начало XX вв. // Geografija. 1983. Т. 19. С. 26—73. Дыялекталагічны атлас беларускай мовы (ДАБМ). Уступныя артыкулы, даведачныя матэрыялы і каментары да карт. Мн., 1963. С. 59 (описание пункта 147). Судник Т. М. Диалекты литовско-славянского пограничья (Очерки фонологических систем). М., 1975. Успенский Б. А. Языковая ситуация Киевской Руси и ее значение для истории русского литературного языка. М., 1983. Швейцер А. Д., Никольский Л. Б. Введение в социолингвистику. М., 1978. Broch O. Zum Litauischen südlich von Vilna // Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap. 1958. T. 19. S. 1—71. Lipskienė J., Vidugiris A. Dieveniškių tarmė // Lietuvių kalbotyros klausimai: Lietuvių kalbos gramatinė sandara. V., 1967. – T. 9. P. 183—222. Ochmański J. Litewska granica etniczna na wschodzie od epoki plemiennej do XVI wieku. Warszawa, 1981. Sukys J. Būdingesnės Ramaškonių tarmės ypatybės // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1960. T. 3. P. 177—190. Vidugiris A. Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1959. T. 2. P. 195—213. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1960. 54