Dvikalbystės problemų tyrimas Estijos TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS PŘEHLEDY, RECENZE, REJSTŘÍK DALIA BARAUSKAITĖ VÝZKUM PROBLÉMŮ DVOJJAZYČNOSTI V ESTONSKÉ SSR V současné době jsou problémy dvojjazyčnosti v sovětském Estonsku intenzivně zkoumány a diskutovány. Ohlasy diskusí se dostaly i do celosvazového tisku (srov. Правда 04.01.1988, 09.02.1988 aj.). Problémy uzrály v důsledku rozporů v ekonomické a sociální oblasti a specifických historických, kulturních (Savisaar 1987, 50, 54) a demografických okolností Estonské SSR (Vahemetsa 1987, 47). V Estonské SSR se vedle forem jednostranné dvojjazyčnosti, které zastupují národnostní menšiny Estonské SSR (Ukrajince, Finy, Bělorusy, Lotyše, Němce aj.), rozlišují tyto nejdůležitější formy oboustranné dvojjazyčnosti — estonsko-ruská a rusko-estonská (viz Пялль 1985, 13). Již mnoho let jsou rozvoj estonsko-ruské a — poněkud méně — rusko-estonské dvojjazyčnosti i praktická opatření obzvlášť důležitými otázkami národnostních vztahů. Nyní se začala uskutečňovat některá opatření na podporu rusko-estonské dvojjazyčnosti: na Talinském pedagogickém institutu byla zřízena specializace pro učitele estonského jazyka a literatury na ruských školách, ve velkých městech se pořádají kurzy estonštiny; v období 1980—1987 vyšly dokonce dvě učebnice estonštiny (Валмер А., Ууспылд Э., Туру Э. Учебник эстонского языка. Таллин: Валгус, 1981; Leberecht H. Räägime eesti keelt ||Мы говорим по-эстонски. Tallinn: Valgus, 1983) a rusko-estonský konverzační slovníček (Рейцак А. К. Русско-эстонский разговорник. 6-ое испр. изд. Таллин: Валгус, 1985). Pohotově vycházejí také estonsko-ruské a rusko-estonské slovníky: v roce 1986 vyšlo 6. vydání estonsko-ruského slovníku J. Tamma (Tamm J. Eesti—vene sõnaraamat. Tallinn: Valgus, 1986) a 4. vydání rusko-estonského slovníku V. Muhela (Muhel V. Vene—eesti sõnaraamat. Tallinn: Valgus, 1982). K výzkumu jazykových kontaktů mezi Estonci a dalšími obyvateli republiky byl v Ústavu jazyka a literatury Estonské SSR MA zřízen sektor jazykových kontaktů, který vydává slovníky a sborníky článků1. V současné době pracovníci sektoru dokončují přípravu rozsáhlého (přes 80 000 slov) rusko-estonského slovníku a do roku 1990 se plánuje připravit také třídílný estonsko-ruský slovník. Estonsko-ruskou a rusko-estonskou dvojjazyčnost rozvíjejí také terminologové, kteří ve velkém vydávají dvojjazyčné a vícejazyčné terminologické slovníky různých vědních oborů. Jen v letech 1980—1987 vyšel latinsko-estonsko-ruský slovník lékařských termínů (Valdes A., 1 Otázky srovnávacího studia slovní zásoby a gramatiky na materiálu estonského a ruského jazyka. Tallinn, 1982; Problémy estonsko-ruské a rusko-estonské dvojjazyčnosti (na materiálu Estonské SSR). Tallinn, 1985, aj. 14. 678 201 Veski J. V. Latinsko-estonsko-ruský lékařský slovník. Tallinn, 1982–1983. Sv. 1–2.), slovník chemických termínů v ruštině a estonštině (Vene–eesti keemiasõnaraamat | Koost. J. Hüsse, H. Karik. Tallinn, 1982), námořnický slovník v angličtině, estonštině a ruštině (Olev K. Inglise–eesti–vene meresõnastik. Tallinn, 1981), dvousvazkový vícejazyčný slovník chovu hospodářských zvířat (Loomakasvatuserminid eesti, saksa, inglise ja vene keeles. T. 1: Seakasvatus, T. 2: Põllumajandusloomade füsioloogia. Tallinn, 1983–1984). Byl připraven také rusko-estonský vojenský slovník (Veskimägi E., Ernits H. Vene–eesti sõjanduse sõnaraamat. Tallinn: Valgus, 1986), terminologická příručka z histologie (Histoloogia eesti-, vene- ja ingliskeelne seletav terminoloogia | Koost. J. Tehver. Tallinn, 1985) a výkladové příručky terminologie spojů (Vene–eesti sidesõnavara | Koost. E. Vatter. Tallinn, 1984). Tyto pomůcky však, jak upozorňují vědci, samy o sobě nezaručují dostatečnou úroveň rusko-estonské dvojjazyčnosti, a především nezajišťují práva estonštiny v republice. S velkým znepokojením se hovoří o tom, že v Estonské SSR ve skutečnosti nebyl přijat zákon, který by jasně vymezoval úlohu estonštiny ve veřejném životě republiky (Hint 1987ᵦ, 49; Ruutsoo 1987, 722) a chránil estonštinu jako „přirozené a nezpochybnitelné právo estonského národa“ (Hint 1987ₐ)2. V posledních letech, která znamenají počátek nejen radikální přeměny ekonomické a sociální sféry, ale také kvalitativně nového zamýšlení nad existencí společnosti, se důkladněji zkoumá i dvojjazyčnost a upozorňuje se na problémy, které byly kvůli dobovým politickým ohledům dlouho zlehčovány nebo zcela ignorovány. Další impuls k diskusím v tisku Estonské SSR a na veřejných besedách pořádaných redakcemi novin a časopisů a různými kulturními organizacemi přinesl článek M. Hinta „Pohlížet na dvojjazyčnost bez růžových brýlí“, otištěný v číslech 6–7 časopisu „Vikerkaar“ („Duha“) z roku 1987 (viz Hint 1987ᵦ; poněkud zkrácená a „upravená“ verze článku vyšla také v ruské verzi téhož časopisu „Padūra“)3. Ačkoli někteří autorovi oponenti nepochopili podstatu hlavních myšlenek předložených v článku nebo si je vykládali po svém (viz Karotom 1987; Михальченко, Шахнарович 1987), většina jazykovědců, filozofů, sociologů, psychologů a odborníků z dalších oborů, kteří se diskuse zúčastnili, podpořila autorovo stanovisko výsledky vlastního výzkumu a pozorování a otevřela nové aspekty dvojjazyčnosti. V současnosti se konstatuje, že dvojjazyčnost nebyla dostatečně vědecky prozkoumána ani v Estonské SSR, ani v ostatních svazových republikách (Hint 1987ᶜ, 68; Laast 1987, 70). „Mnozí sovětští sociolingvisté podle R. Ruutsoa při vyvozování závěrů nevycházejí ze skutečného výzkumu, nýbrž spekulují na základě abstraktních schémat, jejichž základem je koncepce ‚jednoty a stejnosti‘ charakteristická pro období stagnace. Nedostatečně se proto objasňují otázky možných negativních důsledků dvojjazyčnosti pro jednotlivce, destabilizace mateřského jazyka působením druhého jazyka i toho, jak a který druhý jazyk, tj. ruština, ve skutečnosti funguje v dvojjazyčném prostředí (Hint 1987ᵦ, 52; 1987ᶜ, 68, 70). 2 Po dlouhém projednávání a úvahách byl Zákon o jazyce Estonské SSR přijat 20. ledna 1989 (viz: Tiesa. 1989. Sausio 24). 3 Straipsnis lietuvių kalba paskelbtas rinkinyje „Mintys apie gimtąją kalbą“ (V., 1989). 202 Za zvláště nebezpečný postup vědci označují metaforické užívání nejdůležitějších sociolingvistických pojmů a termínů (Ruutsoo 1987, 723), které poskytuje základ pro nepodložená tvrzení a závěry (podrobněji viz Пялль 1985, 10–11) i pro neuvážená praktická opatření. Za absurdní se považuje termín „druhý mateřský jazyk“ (Vahemetsa 1987, 49; Laast 1987, 70)4. Je sporné, nakolik je z lingvistického hlediska odůvodněno dělení jazyků na mateřský, ruský, jazyky národů SSSR a cizí jazyky, protože z lingvistického hlediska je „cizí“ (est. vöörkeel „cizí jazyk“) každý jazyk, který není mateřský (Hint 1987b, 51; 1987c, 69). Když se pojmy „přeskupují“, uměle se oddělují metodiky výuky ruštiny a ostatních, takzvaných cizích jazyků. Přesto „skutečnost, že mezi národy SSSR nejsou politické hranice, neulehčuje učení jazyků těchto národů, a proto je ruština pro téměř sto milionů sovětských lidí v podstatě cizím jazykem“ (Hint 1987b, 51; srov. také Laast 1987, 70). Nestálé a metaforické užívání pojmu „dvojjazyčnost“ v sovětské sociolingvistické literatuře (Пялль 1985, 31) nás vede ke kritičtějšímu pohledu také na dostupné statistické údaje. Podle údajů ze sčítání obyvatel SSSR v letech 1970 a 1979 se počet Estonců v Estonské SSR, kteří ovládali ruštinu, za deset let snížil o 4,5% (v roce 1970 ovládalo ruštinu 27% Estonců žijících v republice, zatímco v roce 1979 jich bylo 23,3%), ačkoli počet obyvatel, kteří považovali estonštinu za svůj mateřský jazyk, se během této doby zvýšil jen nepatrně (viz Пялль 1985, 14–16). Tyto statistické údaje nicméně neodrážejí skutečnou úroveň estonsko-ruské dvojjazyčnosti5, protože „samotný problém plynulého ovládání nějakého jazyka, zejména druhého, není nikde seriózně zkoumán“ (Пялль 1985, 31; zvýraznění moje – D. B.). Výsledky sčítání v podstatě závisejí na subjektivním názoru dotazovaného na vlastní jazykové schopnosti. Proto „dochází k mnoha kuriózním případům, kdy lidé, zejména žáci vyšších ročníků všeobecně vzdělávacích škol, kteří ruštinu ovládají dobře, se považují za osoby, které tímto jazykem plynně nemluví. Formálně mají patrně pravdu, protože ruštinu neovládají dokonale. Ve skutečnosti se však mýlí, neboť jejich ruština v zásadě plní nejdůležitější funkci – slouží jako prostředek komunikace mezi národy“ (Пялль 1985, 32). Je samozřejmé a nezpochybňované, že v současném světě je znalost druhého (třetího, čtvrtého atd.) jazyka nezbytná a zvláště důležitá pro příslušníky malých národů (Ruutsoo 1987, 724). Při učení se jakémukoli druhému jazyku však nestačí pouze praktické motivy (každodenní život, pracovní podmínky, mateřské školy a všeobecně vzdělávací systém, informační zdroje atd.). Stejně důležitá je i kulturní motivace, která „dává učení jazyka skutečně dobrovolný podnět“ (Hint 1987b, 51). Ignorování tohoto faktoru a přeceňování administrativních opatření vzbuzuje obavy, protože „dvojjazyčnost vnucovaná administrativními opatřeními znamená experimentování s celými národy a může mít nepředvídatelné důsledky. I drobné chyby se v tomto případě mohou změnit v tragédii, která zasáhne i několik generací“ (Hint 1987b, 51). Po zveřejnění teze o masové a nezbytné dvojjazyčnosti obyvatel svazových republik začala znepokojovat jednostrannost dvojjazyčnosti v Estonské SSR (Vahemetsa 4 Kaip sociologijos terminą jį gina N. Karotom (1987). 5 V letech 1965 a 1973 zkoumali sociologové Historického ústavu Akademie věd Estonské SSR estonsko-ruskou a rusko-estonskou dvojjazyčnost obyvatel Estonské SSR; rozlišili přitom tři stupně znalosti druhého jazyka, a proto dospěli k odlišným výsledkům (Пялль 1985, 33). 14* 203 metsa 1987, 47). Per pastarąjį dešimtmetį respublikoje įgyvendinta daug estų—rusų dvikalbystės praktinių priemonių: tobulinamas rusų kalbos mokymas mokykloje, rusų kalbos mokymui pradėtas leisti žurnalas „Русский язык в эстонской школе“. Padidėjo net leidinių rusų kalba santykinis svoris, rusų operos statomos vien rusų kalba. Estų—rusų dvikalbystei plėtoti 1977 m. prie Mokslų Akademijos įsteigta Rusų kalbos Estijos TSR problemų mokslinio darbo koordinavimo taryba. Drauge Estijos TSR pastebimas estų kalbos funkcijų siaurėjimas (Kallas 1987, Ruutsoo 1987, 718). Kai kuriose mokymo įstaigose, pvz., Narvos, Silamėjos, Kohtla-Järvės visose specialiosiose vidurinėse mokyklose, Talino milicijos mokykloje, Geležinkelio transporto technikume, dėstoma vien rusiškai; steigiami mišrūs vaikų darželiai; mažėja spaudos gimtąja kalba, ypač verstinės užsienio autorių, mokslo populiarinamosios literatūros, leidinių tautos istorijos, kultūros klausimais; siaurinama televizijos laidų gimtąja kalba apimtis (Ruutsoo 1987, 720–721). Estonština je vytlačována i z vědy, a proto se pochybuje, zda je účelné psát disertace z humanitních věd pouze v ruštině (Ruutsoo 1987, 719–720). Ve veřejných institucích a pracovních kolektivech, zejména ve městech, estonštinu postupně vytlačuje ruština (Ruutsoo 1987, 718). Konstatuje se také mírný pokles prestiže mateřského jazyka v Estonské SSR (Savisaar 1987, 54, Ruutsoo 1987, 717). Silpnai estų kalbą moka vietiniai ne estų tautybės gyventojai (Vilo 1987): oficialiosios statistikos duomenimis, vietinių rusų, mokančių estų kalbą, procentas per 10 metų sumažėjo nuo 12,8% 1970 m. iki 11,5% 1979 m., rusų tautybės gyventojų skaičius per tą laiką padidėjo. Nyksta ir ukrainiečių—estų bei latvių—estų dvikalbystė (Пялль 1985, 15). Tato situace vznikla v důsledku nedostatečně vážného přístupu k estonštině jako k nejdůležitějšímu dorozumívacímu jazyku v republice. „Na mnoha ruských školách se hodiny estonštiny staly formální záležitostí, přičemž není nutné přijmout ani učitele se zvláštním vzděláním“ (Vahemetsa 1987, 48). Nedostatečnou úroveň rusko-estonské dvojjazyčnosti podmiňuje také nízká kulturní orientace migrantů, absence kulturní motivace, která by je podněcovala učit se jazyku místních obyvatel a zajímat se o kulturu republiky (Hint 1987b, 49). Lingvistům, psychologům a pedagogům působí velké obavy časné zahájení výuky druhého jazyka — v předškolním věku, v první třídě (Hint 1987c, 68–69)6. Jak ukazují výzkumy vývoje dětské řeči, základy gramatiky mateřského jazyka si dítě osvojí v pěti až šesti letech. Stylistické prostředky jazyka se začíná učit teprve kolem desátého roku. Dovedností jazykového stylu a jazykové etikety se dosahuje nejobtížněji (Kuresoo, 1984). „Začne-li se komunikovat v jiném jazyce ještě předtím, než si člověk uvědomí jemné odstíny stylu mateřského jazyka, může mateřský jazyk zůstat stylisticky nerozvinutý. V takovém případě se při mluvení dvěma jazyky stírají stylistické rysy a jazykové nuance. Mnozí bilingvní“ 6 O tom psal již v roce 1938 rektor Tartuské univerzity, profesor A. Kortas: „Názor, že časná dvojjazyčnost podporuje intelektuální a duchovní vývoj dítěte, je nepodložený. Časná dvojjazyčnost nezvyšuje intelektuální a duchovní rozvoj dítěte na dvojnásobek, nýbrž jej naopak snižuje na polovinu“ (Koort A. Kakskeelsus ja väikelaps. P. 36 // Akadeemia. 1938. Nr. 1 P. 33–43). Srov. též Jacikevičius A. Daugiakalbystės psichologija. V., 1970. 204 jazykové kultury (v horších případech i mateřské) na nejvyšší úrovni nikdy nedosáhnou“ (Hint 1987, 53). Vědci upozorňují také na to, že začne-li se příliš brzy používat dvojjazyčnost, naruší se vývoj koordinace řečových orgánů a může se objevit koktavost či dysgrafie. Dále se uvádí, že dítě vystavené působení dvou jazyků, které nemá pevné základy gramatiky mateřského jazyka, přenáší gramatický model jednoho jazyka do druhého (Kuresoo 1984; Hint 1987b, 53). Za nejnebezpečnější z možných poruch vývoje dětské řeči označují psycholingvisté nedostatečné utváření pojmů, nejasnost abstraktních pojmů a nejistotu při jejich používání. Vědci nepopírají, že slovní zásoba bilingvního dítěte je mnohem rozsáhlejší než u vrstevníka vyrůstajícího v jednojazyčném prostředí; bilingvní dítě však má méně plně utvořených pojmů a nejistě s nimi zachází. Celková psycholingvistická úroveň vzdělání bilingvního dítěte je mnohem nižší než u jednojazyčného dítěte (Hint 1987b, 54). Aniž bychom popírali pozitivní aspekty dvojjazyčnosti a skutečnost, že děti mohou za určitých okolností plynně a dokonale mluvit několika jazyky (Hint 1987b, 49), uvádí se, že „negativní jevy spojené s dvojjazyčností jsou mnohem nebezpečnější pro děti s nízkým či průměrným nadáním a slabou psychickou konstitucí. Zaměříme-li pozornost na takové děti, je zcela oprávněná rétorická otázka některých vědců: dvojjazyčnost, nebo polojazyčnost?“ (Hint 1987b, 54). Polojazyčnost, tedy neschopnost dítěte (i dospělého člověka) vystaveného působení dvou jazyků jasně vyjadřovat své myšlenky v kterémkoli z nich, se projevuje: 1) nedostatečně utvořenými pojmy a nízkou úrovní abstraktního myšlení, 2) nepochopením gramatických vztahů a neschopností tvořit správné věty, 3) nedostatečnou koordinací řečových orgánů (Hint 1987b, 53). Tento jev způsobuje příliš časná a vynucená výuka druhého jazyka, která nebere ohled na úroveň zralosti a nadání dítěte (Ruutsoo 1987, 650). Zahraniční zkušenosti se zakládáním smíšených mateřských škol jsou obzvláště varovné. V mateřské škole, kde se mluví jiným než mateřským jazykem, může dítě na konci předškolního období psycholingvisticky zaostávat až o 1–2 roky. Ve škole, kde se vyučuje v jiném než mateřském jazyce, se zaostávání prohlubuje (podle výzkumů může dvanáctileté dítě, které vyrůstalo za těchto podmínek, zůstat v jazykových schopnostech na úrovni osmiletého až devítiletého dítěte) (viz Hint 1987b, 49). Proto se v zemích, kde se mluví několika jazyky (ve Švédsku, Finsku a Kanadě), začíná s výukou druhého jazyka teprve ve 2.–3. třídě. Lingvisté, kteří zkoumají jazykové kontakty, upozorňují na možnou destabilizaci mateřského jazyka pod vlivem jazyka jiného, početnějšího národa. „Jsou-li kultury odlišné nebo rovnocenné, není důvod obávat se rychlé asimilace. Existují však důvody k obavám z destabilizace jazykové struktury. Především se stávají neurčitými nejvyšší úrovně užívání jazyka — stylistické rysy, cit pro vhodnost jazyka v té či oné situaci, jazyková etiketa. Postupně se začínají zaměňovat významy slov a vzájemné vztahy mezi slovy. Poté se pod vlivem jiného jazyka mění větné modely a četnost užívání gramatických tvarů, slova se řídí nepřesně, pronikají parazitní slova a kalkované frazeologismy z jiného jazyka a nakonec se může změnit i výslovnost“ (Hint 1987b, 55). 205 Tyto stručně nastíněné problémy jsou plodem myšlení mnoha lingvistů, psychologů, sociologů, filozofů a spisovatelů Estonské SSR. Nejprve byly předloženy převážně publicistickou formou a měly by se stát předmětem výzkumu vědců z různých oborů (Hint 1987, 69). Vědecké základy dvojjazyčnosti a věrnost pravdě by pomohly předejít mnoha ukvapeným a nedostatečně promyšleným krokům. LITERATŪRA Hint M. Demokraatia ja keel // Edasi, 29. mai, 1987. Hint M. Vaateid kakskeelsusele roosade prillideta // Vikerkaar. 1987. Nr. 6. P. 51—56; Nr. 7. P. 46—50. Hint M. Kakskeelsus ja kaksmeelsus // Vikerkaar. 1987. Nr. 9. P. 67—70. Kallas T. Need keerulised keelevahekorrad // Sirp ja vasar, 6. märtsi, 1987; 13. märtsi, 1987. Karotom N. Keelest, kakskeelsusest ja rahvussuhetest // Õhtuleht, 12. novembri, 1987. Kuresoo U. Emakeeleõpetuse mureprobleemid ja keelekorraldus // Keel ja kirjandus. 1984. Nr. 12. P. 713—725. Laast A. Veel kakskeelsusest // Vikerkaar. 1987. Nr. 9. P. 70—71. Ruutsoo R. Keelest, kultuurist ja keeleökoloogiast // Keel ja kirjandus. 1987. Nr. 10. P. 587—598; Nr. 11. P. 646—654; Nr. 12. P. 716—724. Savisaar E. Rahvussuhetest Eestis: 1970.—1980. aastad. I. // Vikerkaar. 1987. Nr. 9. P. 50—56. Vahemetsa A. Kakskeelsusest nii, nagu see reaalselt ühiskonnas eksisteerib // Vikerkaar. 1987. Nr. 8. P. 47—49. Vilo A. Kas me ikka oleme täisväärtuslikud // Edasi, 13. oktoobri, 1987. Михальченко В. Ю., Шахнарович А. М. Не следует драматизировать // Радуга. 1987. № 11. Пялль Э. Н. Развитие национальных языков в СССР и современные проблемы двуязычия // Проблемы эстонско-русского и русско-эстонского двуязычия (На материале Эстонской ССР). Таллин, 1985. С. 5—39.