Lietuvių kalbos pirminiai veiksmažodžiai tranzityvumo atžvilgiu (bendraties homoformos)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS STASĖ KRINICKAITĖ PRIMÁRNÍ SLOVESA LITEVŠTINY Z HLEDISKA TRANZITIVITY (HOMOFORMA INFINITIVU) Při zkoumání vzájemného působení mnoha jazyků bylo zjištěno, že jedním z jeho charakteristických rysů je interference ve vazbách, zejména předložkových (Гавранек 1972, 103; Ыым 1982, 30—31; Михальченко 1984, 185; Кононенко 1985, 26; Пути повышения культуры русской речи на Украине, 1986, 105—120; Панькин 1987, 13; Исаченко-Лисовая 1987, 118). Má se zde na mysli také poměrně časté kolísání slovesných vazeb, které vzniká pod vlivem jiných jazyků, kdy se přejímají určité vazebné modely nebo se zvyšuje četnost jejich užívání. Zdá se, že varianty vazeb mohou v jazyce vznikat i samovolně a odlišit je od jevů interferenčního původu není snadné. Například se soudí, že dlouhodobá tendence němčiny k tranzitivizaci intranzitivních sloves získala v současné Spolkové republice Německo svou zjevnou podobu pod vlivem americké varianty angličtiny (Бок, Гарниш, Лангнер, Штарке 1979, 277). Chceme-li předvídat alespoň většinu možných případů interference (všechny pravděpodobně ani nelze), neměli bychom, jak ukazuje současná jazyková praxe, zapomínat nejen na valenci litevského slovesa, ale ani na specifičnost jeho morfologického systému a jeho základních funkčních skupin. V litevštině, stejně jako v jiných jazycích syntetického typu, je vedle sémantické valence třeba hovořit také o valenci formální, která je charakteristickým rysem jazyka a buď se sémantickou valencí splývá, nebo jí odporuje (Кацнельсон 1987, 21—22). Vzájemné působení sémantických a formálních rysů i jejich rozpory jsou důsledkem různých činitelů jazykových dějin a zároveň počátkem dalších změn. Pokládáme-li větu – výpověď za základní jednotku komunikace, lze na větu, jak tvrdí sémiologická gramatika, pohlížet pouze jako na něco sémanticky celistvého a jednotného. Rozčlení-li se tato sémantická jednota na části, tj. na slova, neměli bychom ani při charakteristice každého slova zapomínat, že je odrazem této jednoty. Jinými slovy, v každém slově je třeba vidět to, co je sémanticky spojuje s jiným slovem, které se k němu připojilo, a co se nazývá sémantickým sladěním. (Степанов 1981, 250). Z tohoto hlediska neexistuje žádná předem daná sémantická příbuznost slov; sémantická příbuznost je v zásadě vlastní pouze výpovědi. Hovoříme-li o sklonu některého slova spojovat se s určitými slovy, pak jen proto, že tento sklon abstrahujeme z užívání daného slova ve výpovědích a zobecňujeme jej jako jakousi vlastnost slova. 167 Sémantické sladění (sémantická spojitelnost) se projevuje v každé výpovědi, která se skládá z více než jednoho slova. Sladěná obsahová složka výpovědi se nazývá kontinuální sémantickou složkou (длинный семантический компонент). O této kontinuální složce lze říci buď to, že je tvořena společnými sémantickými rysy slov (syntetický přístup), nebo že je abstrahována z jednoty věty (analytický přístup) (Tamtéž, 257–258). Kontinuální sémantická složka, která se rozprostírá přes celou výpověď, se v jejích různých částech projevuje nestejně. V jednom směru sílí – buď od předcházejícího slova k následujícímu, nebo od následujícího k předcházejícímu, podle toho, které z nich ve výpovědi dominuje. Naopak při postupu opačným směrem slábne a přerušuje se, jestliže vzdálenější část výpovědi tvoří kontrast k první části (Tamtéž, 261). Sloveso se obvykle slaďuje se jmény označujícími subjekty nebo objekty. V různých jazycích a v různých dobách je toto sladění různé. Pro dobu protobaltskou a praslovanskou se rekonstruují dva typy syntagmat neboli jednovětných výpovědí, které ilustrují někdejší sémantické sladění jmen a sloves. Jeden typ tvořila spojení jmen označujících živé bytosti se slovesy příslušné „živé“ diateze (rodu). Tato spojení sjednocovala kontinuální sémantická složka „živost“ („одушевленность“). Druhý typ spojení tvořila jména označující neživé předměty se slovesy příslušné „neživé“ diateze. Kontinuální sémantickou složkou tohoto typu byla „neživost“ („неодушевленность“). Později se toto sladění rozpadlo. Ve slovanských jazycích se sémantická složka „živosti–neživosti“ soustředila na jména a pro slovesa přestala být podstatná. Proto je pro slovanské jazyky charakteristické lexikálně-sémantické rozdělení podstatných jmen do 2 skupin podle rysu „živost–neživost“ („одушевленные – неодушевленные“). Naproti tomu u sloves se odpovídající diateze nerozlišují. V baltských jazycích se vše vyvíjelo jinak. Zde se sémantická složka „živosti–neživosti“ soustředila na sloveso, což vedlo ke vzniku protikladu mezi slovesy „živé neboli aktivní“ diateze a „neživé“ diateze (srov. daūžti (o živých bytostech) | dūžti (o neživých předmětech), také laužti | lūžti). Z tohoto protikladu se postupem času vyvinuly tranzitivní (kauzativní neboli příčinná) a intranzitivní slovesná diateze. Podstatná jména označující živé bytosti a neživé předměty se v baltských jazycích neliší žádnými formálními rysy. Ve slovanských jazycích, když už slovesa nemusela vyjadřovat protiklad živosti a neživosti, se druhé minulé časy sloves s kmenovými zakončeními -ā a -ē specializovaly jako ukazatele sloves rozlišovaných podle vidové kategorie. Z tohoto důvodu reprezentují páry primárních sloves v baltských a slovanských jazycích tutéž činnost z různých hledisek. V baltských jazycích se činnost vyjadřuje z hlediska subjektu | objektu (tranzitivity | intranzitivity) při jedné vidové hodnotě, například v litevštině beriu žirnių | žirniai byra s počínavým odstínem vidu (srov. barstyti s odstínem průběhového nebo opakovaného děje; také merkti, ale mirkyti). Ve slovanských jazycích se činnost reprezentuje z hlediska přítomnosti či nepřítomnosti její hranice (vymezeného či nevymezeného trvání), přičemž má buď tranzitivní, nebo intranzitivní význam, např.: staroslověnské соуму сопе | -сыпати, -сыпна „sypat“ (Tamtéž, 322–323). 168 Rozlišením tranzitivní a intranzitivní diatéze se vysvětlují také sémantické slovotvorné protiklady základních1sloves (Степанов 1975; Грамматика литовского языка 1985; Paulauskienė 1979; Криницкайте 1980). V souhrnné klasifikaci J. Stepanova se rozlišují dvě základní třídy litevských sloves – intranzitivní a tranzitivní. Tyto třídy se navzájem liší čtyřmi rysy. Pro první třídu jsou charakteristické: 1) kořeny typu TAT-, TET-, TIT-, TIR- s krátkými samohláskami (T označuje explozivní souhlásku, R sonantu, A, E, I samohlásky příslušných typů); v přítomném čase tyto kořeny získávají infix -n- nebo formant -st-, případně obojí současně; 2) koncovka přítomného času -a; 3) koncovka minulého prostého času -o; 4) efektivní intranzitivní význam (sloveso nemůže mít předmět), např.: à˙nka, à˙ko, à˙kti; geñda, geñdo, geñsti. Charakteristické rysy sloves druhé třídy jsou tyto: 1) kořeny typu TER(T) s dvojhláskami nebo dlouhými samohláskami; 2) koncovka přítomného času -ia; 3) koncovka minulého prostého času -ė; 4) efektivní tranzitivní význam (sloveso má obvykle předmět označující objekt měněný dějem, např. „kopat zem“): baigia, baigė, baigti; braukia, braukė, braukti. (Степанов 1975, 169). Tyto dvě třídy sloves, protikladné z hlediska formy i významu, jsou nejpočetnější a ukazují hlavní tendenci vývoje systému litevského slovesa. Všechny ostatní vznikající skupiny sloves se vyznačují tím, že se od základních tříd liší podle jednoho, dvou nebo tří z uvedených rysů. Takto se všechna litevská slovesa celkem rozdělují do 13 tříd. K první základní třídě (I, 1) by podle všech čtyř rysů patřily například také bÿra, biro, birti; liñksta, liñko, liñkti atd. Většina z nich souvisí s odpovídajícími slovesy druhé základní třídy, která se vyznačují tranzitivností, např.: bÿra, biro, birti | bẽria, bẽrė, bẽrti; liñksta, liñko, liñkti | leñkia, leñkė, leñkti atd. Druhá třída (I, 2) se od první odlišuje jedním rysem – slovesa této třídy mají ve všech tvarech dlouhou kořenovou samohlásku, např.: grįžta, grįžo, grįžti; nyksta, nyko, nykti. Sloves této třídy, které korelují s jinými z hlediska tranzitivnosti, je méně a obvykle je lze spojovat pouze s odvozenými slovesy, např.: nyksta, nyko, nykti – naikina, naikino, naikinti; sprógsta, sprógo, sprógti – sprogdina, sprogdino, sprogdinti. Třetí třídu (I, 3) tvoří pouze dvě slovesa, která mají odlišnou koncovku minulého času – -ė, nikoli -o: miršta, mirė, mirti; gimsta, gimė, gimti. Do čtvrté třídy (I, 4) se řadí slovesa s infixem -n- v tvarech přítomného času. Kromě toho mají nepravidelnou sémantiku: nevyjadřují přechod do stavu, nýbrž pohyb nebo děje směřující k výsledku činnosti, např.: kañka, kãko, kãkti; rañda, rãdo, rãsti. Takový gramatický význam, kdy sloveso vyjadřuje děj směřující k výsledku činnosti, a nikoli k reálně měněnému objektu, se nazývá neefektivní tranzitivní. Pátou třídu (I, 5) tvoří slovesa již bez infixu -n-, ale se stejnou neefektivní tranzitivní sémantikou, např.: brūka, brūko, brūkti; lipa, lipo, lipti. Šestá třída (I, 6) se od této liší jedním rysem – koncovkou minulého času -ė, a od základní třídy navíc ještě dalším, sémantickým rysem, např.: dẽga, dẽgė, dẽgti; kẽpa, kẽpė, kẽpti. 1 Pirminiais, kaip ir „Lietuvių kalbos gramatikoje“ (V., 1971. T. 2.) vadinami tie veiksmažodžiai, kurie dabartinės kalbos požiūriu laikomi neišvestiniais, nes neturi priesagų nei priešdėlių, iš kurių visos trys pagrindinės formos yra dviskiemenės. 169 Vzhledem k druhé základní třídě se rovněž rozlišuje šest tříd. První (II, 1) tvoří kromě výše uvedených většina sloves s efektivní tranzitivitou, která se vyskytují vedle intranzitivních sloves, např.: keičia, keitė, keisti (srov. kinta, kito, kisti), merkią, merkė, merkti (srov. miršta, mirko, mirkti). Druhou třídu (II, 2) charakterizuje jeden rozlišovací rys — v kořeni přítomného času jsou dvojhlásky se samohláskami typu e, zatímco v minulém čase jsou dlouhé samohlásky, např.: bėria, bėrė, bėrti; karia, korė, karti. Třetí třídu (II, 3) tvoří slovesa, která se od základní třídy rovněž liší pouze stavbou kořene. Poměr mezi kořenem přítomného času, minulého času a infinitivu je zde stejný jako ve druhé třídě, pouze společná podoba kořene je zde TIR (nikoli TER), tj. se samohláskami typu i. Např.: giria, gyrė, girti; iria, yrė, irti; duria, dūrė, durti; kulia, kūlė, kult. Čtvrtou (II, 4) tvoří třída sloves se dvěma rozlišovacími rysy: koncovkou přítomného času -a (nikoli -ia) a odlišnou strukturou kořene. Poměr kořene infinitivu ke kořenům minulého a přítomného času je stejný jako ve třetí třídě, např.: gina, gynė, ginti; mina, mynė, minti; pina, pynė, pinti. Pro pátou třídu (II, 5) je charakteristické, že dlouhá kořenová samohláska není zobecněna v celém paradigmatu (jako v základní třídě), ale vyskytuje se pouze v kořeni minulého času a infinitivu. Např.: drėbia, drėbė, drėbti; drėskia, drėškė, drėksti; gręžia, gręšė, gręžti. Šestou třídu (II, 6) tvoří dvě skupiny sloves: a) sėja, sėjo, sėti; spėja, spėjo, spėti; joja, jojo, joti; b) bliauna, bliovė, bliūti; džiaunga, džiovė, džiūti; griauna, griovė, griūti. Tvorba kmenů přítomného a minulého času těchto skupin sloves se v nářečích liší (bliauna < bliaują). Jejich charakteristickým významem je neefektivní tranzitivita. Nakonec zbývá ještě jedna třída, kterou lze vymezit pouze vzhledem k oběma základním třídám (I, 7 — II, 7), protože v kořeni přítomného času se vyskytuje samohláska původem ze silného stupně, zatímco v minulém čase samohláska slabého stupně, např.: kemša, kimšo, kimšti; kerpa, kirpo, kirpti; keršta, kirto, kirsti. Z hlediska sémantiky se tato slovesa rovněž liší — některá jsou efektivně tranzitivní, jiná efektivně intranzitivní (Tamtéž, S. 169—179). Pravidelnosti ve významu a formě sloves zachycené v této klasifikaci ukazují, že uvedené dvě třídy sloves s odlišnou stavbou kořene a různými koncovkami, které mají také odpovídajícím způsobem odlišnou sémantiku, zahrnují pouze část sloves (přibližně 42 dvojic). Pouze část intranzitivních sloves má tranzitivní protějšky, které jim odpovídají podle všech čtyř uvedených rysů. Ostatní lze srovnávat pouze s odvozenými slovesy nebo se slovesy s úplně jiným kořenem, tedy s jinými lexémy. Dříve silný protiklad intranzitivity a tranzitivity v baltských jazycích se oslabil a v některých lotyšských nářečích jej lze považovat za zcela zaniklý (Kazlauskas 1968, 355). Zejména s přihlédnutím k poslední přechodné třídě litevských sloves lze tranzitivitu litevského slovesa popsat ve třech případech: 1) vztah kořenů TeRT — | TiRT se může vyskytovat v paradigmatu téhož slovesa (jako u sloves poslední třídy), např.: perka, pirko, pirkti; perša, piršo, piršti; 2) je charakteristický pro dvě samostatná korelující slovesa, např.: sv(e)rti | svĭrti, ž(e)rti | žirti; 3) slovesa lze spojovat podle významu, avšak z hlediska formy spolu nijak nesouvisí a představují zcela odlišné lexémy. V podstatě poslední případ ilustrují také slovesa, jejichž vzájemný vztah není pravidelný nebo 170 forem, neboli z hlediska významu. Například jak gėlti, tak gilti mají v současném jazyce stejný význam „vbodnout žihadlo, kousnout“, ačkoli podle pravidel by měl být vlastní pouze prvnímu slovu. Kromě toho má první sloveso i další významy, např. „silně bolet“, „být velmi chladno“, které by se spíše hodily k druhému, avšak pro něj nejsou vůbec příznačné. Při srovnání tvarově pravidelně odpovídajících sloves nėria, nėrė, nérti (do vody) a nyra (potápí se), niro, nirti bychom mohli očekávat, že první bude tranzitivní. Tak tomu však není. Jde o sloveso pohybu, které nevyžaduje předmět vyjádřený akuzativem. Některá pravidelně odpovídající slovesa se vyskytují pouze v různých litevských nářečích (jedno v jednom, druhé v jiném), případně i v různých baltských jazycích, např. litevské svilti a lotyšské svel’u svelt (Степанов. Указ. соч. 180—183). Další nepravidelností sloves je, že ačkoli se, jak ukazuje klasifikace, liší samohláskami kořene a koncovkami přítomného a minulého času, všechna mají stejnou infinitivní koncovku -ti. Infinitivy některých sloves s blízkou fonetickou stavbou se dokonce zcela shodují a stávají se homoformami, tj. formami zcela odlišných slov se stejnou fonetickou strukturou (Jakaitienė 1980, 43), srov. lipti (limpa, lipo) (I, 4) || lipti (lipa, lipo (I, 5). Mimochodem, tato slovesa, stejně jako několik dalších, mají shodné i tvary minulého času. Zpočátku se může zdát, že takové shodné tvary (srov. také tvary budoucího času virs (vėrda, virė) (I, 6) || virs | virsta, virto (I, 1) nejsou slučitelné s účelovou povahou jazykového znaku. Takové tvary však v jazyce přesto existují a lze říci, že jejich shoda obvykle ani není postřehnuta. To lze zřejmě zčásti vysvětlit také tím, že všechny tvary každého slova jsou v mysli mluvčích na sémantickém základě spojovány v jeden samostatný celek. Významy („významy“), jak uvádí V. Vinogradov, vytvářejí v jazyce paradigmata (řady) spojená vnitřními vztahy; spojuje je společný prvek či rys a vzájemně se vztahují především uvnitř těchto paradigmat. Tyto řady pak na stejném základě vstupují do paradigmat vyššího řádu a tak dále. Paradigmata se nejen vzájemně vztahují, ale jsou také navzájem propojena a navzájem na sobě závisí. Tak se projevuje systémovost jazyka. Proto jsou v tomto systému možné různé případy homonymie, kdy se dva významy náležející k různým, někdy velmi vzdáleným paradigmatům vyjadřují tvary stejného vnějšího formálního podoby (Виноградов 1975, 297—298). Potvrzovat by to mohly také čtyři dvojice primárních sloves nalezené ve „Slovníku současné litevštiny“ (V., 1972; dále DLKŽ), které mají homoformní tvary minulého času a infinitivu: 1. Dūja, dūjo, dūiti (I, 1) 1. zahalovat se nějakým dýmem, mlhou. 2. pozbývat vědomí, bláznit. 2. Dūja, dūjo, dūiti (II, 6) prudce běžet, hnát se: Dūiti namo. 1. Kērpa, kirpo, kirpti (I, 7—II, 7) 1. stříhat nůžkami: Stříhat vlasy, vousy, nehty. Nůžky na stříhání ovcí. 2. nastříhávat látku nůžkami, připravovat ji k šití: Stříhat košile. 3. přen. žrát, štípat, působit bolest: Pivo řeže do jazyka. Mráz řeže do uší. 4. hovor. jít svižně: Jak uhání přes pole. 2. Kirpsta, kirpo, kirpti (I, 1) viz gižti. Lipa, lipo, lipti (I, 5). 1. jít, stoupat nahoru nebo dolů; šplhat: Šplhat na horu. Šplhat stále výš na horu. Lézt na strom. Vystupovat z vlaku. Sestupovat ze střechy. Překračovat práh, přelézat plot. Nevstávat z postele (být nemocný). Na nakloněnou vrbu šplhají všechny kozy (přísl.). 2. přen. při kynutí přetékat přes okraj: Těsto přetéká z necků. 2. Lim- 171 pa, lipo, lipti (I, 4) 1. lepit se, přilnout: To lepidlo dobře lepí. Sníh se lepí na nohy. 2. být přitažlivý, přilnout: Chlapci se k ní lepí. 3. být nakažlivý: Nakažlivá nemoc. Tyfus se přenáší nákazou. 1. Žūva (žūsta), žuvo, žūti (I, 1) 1. zahynout, zemřít: Zahynul na frontě, v boji. Zahynul rukou nepřítele. 2. zmizet, ztratit se: Všechny cennosti zmizely. Kde jsi se ztratil? Zmizela poslední naděje. Vznešené činy nezanikají. 3. lopotit se, trápit se: Žena se celé dny lopotí s dětmi. 2. Žūsta, žuvo, žūti (I, 4) vých. rybařit: Rybařili jsme v jezeře se sítí. Muži vyšli rybařit. Jak je vidět, poslední dvě slovesa lze považovat téměř za skutečná homonyma, protože i jejich tvary přítomného času by se shodovaly, kdyby se nelišily četností variant. Má se za to, že jazyk se vyhýbá lexikálním homonymům, tj. slovům, jejichž všechny tvary se shodují (Степанов 1975, 27). To je patrné také z již uvedených příkladů – slovesa se shodnými tvary, která jsou slovy s různými lexikálními významy, se od sebe liší alespoň jednou hláskou, nebo přinejmenším přízvukem. Ve slovníku DLKŽ se nacházejí dvě dvojice tvarů přítomného času a infinitivu lišících se přízvukem (homografů): 1. Bręsta, brendo, bręsti (I, 1) 1. stávat se vhodným k použití; dozrávat (o ovoci): Obilí, ořechy dozrávají. || přen.: Plán dozrává (rýsuje se); 2. duševně dospívat, sílit: Vyrostl, ale nedozrál. || přen.: Ideově dozrává. 2. Brėsta, brėto, brėsti (I, 1) hnít, trouchnivět: Plodiny na poli hnijí. O homonymii tvarů těchto sloves lze samozřejmě mluvit pouze s ohledem na čtení textů bez vyznačeného přízvuku. V paradigmatech těchto dvou sloves se kromě rozdílu v přízvuku vyskytují také odlišné koncovky kmene minulého času (-d-, -t-). Díky oběma rysům se tato slovesa rozlišují jako slova s různým lexikálním významem. Jak bylo vidět, gramatická klasifikace se opírá o obecnější čtyři uvedené rysy související s gramatickou sémantikou, která zahrnuje určité skupiny lexikálních významů. Proto se v této klasifikaci bręsti a brėsti řadí do téže třídy. U značné části sloves (23 dvojic) se shodují pouze infinitivy. Mezi nimi, stejně jako v již uvedených příkladech, jsou jak slovesa náležející do téže klasifikační třídy, tak slovesa zařazovaná do různých tříd. Nejzajímavější je, že většinu (18 dvojic) tvoří slovesa, z nichž jedno náleží do hlavní tranzitivní třídy (s koncovkami -ia, -ė), zatímco druhé do hlavní intranzitivní třídy (s koncovkami -a, -o). Z těch sloves s koncovkami -a, -o, která se řadí do téže třídy (I, 1), mají homoformní infinitivy 2 dvojice: 1. Genėda, gėdo, gėsti (I, 1) 1. stávat se nevhodným, pozbývat dobrých vlastností: Stroj se začal kazit (porouchávat). Zuby se kazí (dělají se v nich kazy). Nesolené maso se rychle kazí (hnije). 2. přen. nadouvat se, rozmazlovat se: Člověk, který nic nedělá, se kazí. 3. onemocnět vzteklinou, zdivočet: Pes se zbláznil. 2. Gęsta, gęso, gęsti (I, 1) 1. vyhasínat (o ohni, světle); slábnout: Oheň, svíčka, žhavé uhlíky vyhasínají. Večerní záře pohasíná. 2. přen. slábnout, mizet: Zdraví už pohasíná. Neutuchající bolest. Pohasíná poslední naděje. 1. Kinta, kito, kisti (I, 1) 1. měnit se, proměňovat se: V přírodě se všechno neustále mění. Počasí se mění. Vědomí lidí se mění. 2. Ki̇nda, ki̇do, ki̇sti začít trouchnivět, chátrat, trhat se: Košile se trhá. 172 Ještě dvě dvojice sloves mají homofonní infinitivy vedle stejných koncovek prézentu a préterita -ia, -ė. Např.: Jaučia, jautė, jausti (II, 1) 1. zažívat, pociťovat vnitřní prožitky, city: Pociťovat potěšení, bolest, sympatie. || zvr. Cítím se odpočatý. 2. být schopen vnímat, pociťovat vnější podněty: Cítit chlad, vůni, chuť. 3. tušit, domnívat se: Tušit nebezpečí. Cítím, že má peníze. || zvr. Necítím se vinen. 2. Jaušia, jaušė, jaušti (II, 1) vých. dělat nepořádek, přehazovat, převracet: Přehazovat skříně, truhly. 1. Siaudžia, siaudė, siausti (II, 1) 1. při zahalování zakrývat nebo odkrývat: Zahaluje ramena šátkem. Přehozuje šátek přes ramena (s ramen). || zvr.: Siaūškis kailinidis. 2. kolébat: Vojsko obkličuje nepřítele. 3. prosévat zrní ve větru, aby se oddělily plevy nebo méně kvalitní zrno: Větrat žito. Přines větrací díž. 4. pobíhat, dovádět, řádit: Děti řádí. 5. běsnit, řádit: Zuří strašná bouře. Zuří vítr, vánice. 6. nekontrolovaně vládnout, svévolně si počínat, získávat moc: Lupiči řádí. Nemoci, epidemie řádí. 7. házet, vrhat: Papír hází do kamen. 8. zavíjet hlávky (o zelí): Zelí začalo zavíjet hlávky. 9. přen. dělat něco s chutí (jít, bít, pít): Siausk, chlape, domů! To se řemeny řádilo (tlouklo)! I on trochu siaudžia (pije). 2. Siaudžia, siaudė, siausti (II, 1) 1. příjemně šumět, hučet, znít: Kamkoli nasloucháš, všude je veselo: šumí, siaudžia, hučí. Foukal větřík, borovice šuměly. 2. znít (obvykle příjemně): Klidně zněly lidské písně. V houštině siaudžia včelka (b.). Ptáci v keři šumí. Dvě slovesa mají homografické infinitivy vedle stejných koncovek (-a, -ė) a liší se zejména poměrem samohlásek v kořeni v rámci paradigmatu; patří do různých tříd, srov. 1. Mina, mynė, minti (II, 4) 1. tlačit nohama, šlapat: Šlapat po louce. Šlapat v blátě (brodit se). Chodí každý den po vyšlapaných stezkách. Šlapat hlínu, rašelinu (hnětat). Ušlapávat vůz, slámu na stohu. || zvr. Brambory se pod nohama mačkají. 2. stoupnout, postavit nohu, opřít se nohama: Stoupni na tento kámen. Vstoupit do bláta. 3. oddělovat vlákno od pazdeří: Třít len || zvr.: Láme se len dobře? 4. zpracovávat, změkčovat: Měkkčit kožešiny, kůži. 5. tlačit na šlapku, pedál: Šlapat na kolovrat (příst). Šlapat na měchy. Stroj se ovládá nohou. 6. jít, kráčet: Jde rychle. Přešlapuje na místě. 2. Mėna, minė, mini (I, 7–II, 7) 1. mít na mysli, nezapomenout: Pamatuji na své dětství. Nepamatuji si, kdy to bylo. 2. oživit ve vědomí, připomenout: Dětství připomíná každou zákoutí. 3. hádat: Hádat hádanku. Myslím, že zítra bude jasno. 4. dát (jméno): Kdo ti dal jméno? V ostatních případech mají infinitivy shodné v jiných ohledech slovesa s různými koncovkami. U dvou takových dvojic sloves má jedno koncovky -a, -ė a druhé -da, -o. Např.: 1. Rāka, rākė, rākti (I, 6) 1. píchat, šťourat: Šťourat do díry: Šťoural, šťoural, až vřed propíchl. 2. přen. dělat něco neobratně, špatně, šťourat se v něčem: Neobratně šťourat v rukavici. 3. vých. dial. kopat, vytrhávat: Vykopávat řepu. 4. přen. hovor. ubližovat, podvádět; okrádat v kartách: Podívej, on tě obírá. 2. Rāka, rāko, rākti (I, 1) (I, 1) otvor se zmenšuje, svrašťovat se, zakalovat se: Jezero se už začíná zakalovat. 1. Sėka, sėkė, sėkti (I, 6) 1. jít, vydat se za někým: Prosím, jděte za mnou (za mnou). Sledovat něčí stopy. Pes sleduje člověka. Jít za pluhem (orat). 2. sledovat pohybující se předmět: Očima sleduje stíny plovoucích ryb. Sledovat let letadla. 3. sledovat (obvykle tajně) něčí činnost, aby se něco zjistilo: Sledovat protivníka hnutí. Sledovat nepřátelského agenta. Bdělýma očima ho sledují. 4. zabývat se nějakým tématem, zajímat se: Sledovat poslední vědecké novinky. 5. držet se (správné cesty): Dobrý kůň najde cestu i v noci. 6. dělat jako někdo jiný, napodobovat, podobat se: On 173 sleduje svého učitele. Dívka opakovala slova své babičky (opakovala). Řiď se mou radou. 7. vyprávět: Vyprávět pohádku. 8. podobat se předkům: Syn se podobá rodičům. 2. Sėnka, sėko, sėkti (I, 1) 1. ubývat, opadat (o vodě): Řeka už klesá || přen. Zásoby surovin prudce ubývají. 2. přen. mizet, slábnout: Zdraví slábne. Infinitivní homofomy dalších sloves (15 dvojic) jsou takové, že jedno patří do základní tranzitivní třídy a má koncovky -ia, -ė, zatímco druhé do intranzitivní třídy a má koncovky -a, -o. Např. (pro stručnost je v dalších příkladech nejprve uveden infinitiv, stejně jako ve slovnících): 1. Barškšti, -škia, -škė (II, 1) 1. chrastit: Už chrastí déšť. 2. jet s rachotem: Po silnici rachotí vůz. 2. Barškšti, -ta, barško (I, 1) vých. Hrách už chřestí. 1. Būbti, -ia, -ė (II, 1) 1. bručet, bzučet: Letadlo bručí. Kolovrat při předení bzučí. 2. mluvit nesrozumitelně, mumlat. 3. špinit (o mouchách): Mouchy špiní okna. 2. Būbti, -sta, -o (II, 1) vých. otékat, nabývat, bobtnat: Vřed otéká. Omrzlý nos otéká. 1. Kaisti, -čia, -tė (II, 1) 1. postavit nádobu na oheň, aby se zahřála nebo vařila: Ohřívat hrnec, kotel, vodu. Ohřej večeři. 2. hovor. rychle jít, jet, běžet: Ten chlapík ale pádí! 2. Kaisti, -sta, -to (I, 1) 1. stávat se horkým, zahřívat se (od ohně, tření): Kamna se už zahřívají, brzy budou horká. 2. zapařit se, hnít: Seno, mouka, obilí (vlhké) se zahřívají. 3. potit se: Rychle se potí. Kůň se potí. 4. červenat se, hořet studem nebo jiným rozrušením: Při lhaní uši rudnou. 1. Kaũšti, -ta, -o (I, 1) opíjet se, mít závrať z alkoholu: Hlava opilého se motá. 2. Kaũšti, -ia, -ė (II, 1) 1. hltavě pít, jíst: Hltat mléko. Dítě hltá kaši. 2. pít alkoholické nápoje: Pijí pivo po džbánech. 3. Kaũšti, -ia, -ė (I, 1) vydlabávat, vyrývat: Vydlabávat důlek do kamene. 1. Niũkti, -ia, -ė (II, 1) 1. mručet, mumlat: Slyším, že někdo za dveřmi mručí. Němý jen mručí a nic víc. Nemocný už sotva zamručí. 2. hluboce dunět, šumět: Podzimní les duněl. Vítr hučí. 3. dz. vých. mluvit: Staří celý večer mluvili. 4. hovor. pobízet někoho k něčemu: Lenochu, pořád tě musím pobízet. 5. hovor. kárat, hubovat: Pořád hubuje své děti. 6. hovor. těžce nést, vláčet nebo vůbec něco dělat: Pořád vláč tu vodu. 2. Niũkti, -sta, -o (I, 2) zatahovat se mraky, zamračit se: Obloha se začala zatahovat. 1. Nók ti, -sta, -o (I, 1) 1. dozrávat, zrát: Bobule, ovoce, obilí dozrávají. Sýry zrají. 2. slábnout, chřadnout: Matka dále chřadla na nemocničním lůžku. 3. vadnout: Routa vadla, máta vadla, liliička vadla (b.). 4. dial. hladovět. 2. Nók ti, -ia, -ė (II, 1) dial. následovat, pronásledovat: Musíš ho pořád pronásledovat. 1. Parp­ti -ia, -ė (II, 1) vydávat opakovaný, neladný, monotónní zvuk; bzučet, prskat: Motocykl prdí. Stařec vdechuje kouř z bafající dýmky. Chřástal prská. 2. frkat, šustit: Koně frkají. Jen frká nosem. 3. chraptět, skřípat: V krku chrčí. Hlas chraptí. 4. chrápat, spát. 2. Parp­ti, -sta, -o (I, 1) hovor. nabobtnat, bujet: Ředkvičky začaly nabývat. 1. Pėpti, -ia, -ė (II, 1) slabě křičet, pískat: Housata pípají. Jen pípá, a nezpívá. 2. Piẽpti, -sta, -o (I, 1) hovor. chřadnout, slábnout, strádat. Pūrpti, -ia, -ė (II, 1) 1. spát s chrápáním; chrápat: Chrápe jako kocour. Už dost chrápání, vstávej! 2. bzučet, vrčet: Motory, motocykl vrčí. 3. příst (o kočce). 4. hovor. hlasitě srkat: Jez tu polévku slušně, nesrkej. 5. vzlétnout, mávat křídly: Křepelky vzlétly mávajíce křídly zpod nohou. 2. Pūrpti, -sta, -o (I, 1) viz pursti. 1. Raũsti, -ia, -ė (II, 1) kopat, hrabat, převracet: Kopat jámu, zeminu. Kanec rozrývá louku. || zvr. Rak se zavrtává do bahna. 2. Raũsti, -sta, -do (I, 1) 1. červenat se: Rajčata už červenají. Východní obloha rudne. 2. vlivem chladu, studem 174 raudonuoti: Jis rausta ir balą. Rausta žandai. Raudo iš gėdos. 1. Skaudžia, skaudė, skausti (II, 1) viz skriausti: Visi mane skaudžia. 2. Skausta, skaudo, skausti (I, 1) začít bolet: Galvą skausta. Nuo alaus galvą skaus (flk.). 1. Skilti, skyla, -o (I, 1) 1. prasknout: Skalus medis gerai skyla. Ąžuolas nesk yla. 2. popraskat, rozpraskat se: Nuo vėjo lūpos skyla. 3. líhnout se z vejce: Žąsiukai jau skyla. 4. rozdělit se, rozpadnout se: Organizacija skilo į grupes. 5. rozpadat se na části, rozkládat se: Kai kurių medžiagų atomai savaime skyla. 2. Skilti, skýla, skýlė (II, 3) 1. vykřesat oheň křesadlem: Ugnį skildavo skiltuvu. 2. seknout, rozštípnout: Skilk jam į ausį. 3. hovor. prudce běžet, jet na koni, uhánět: Tai skilia kiškis lauku. 1. Skuisti, -sta, -to (I, 1) nář. řádit, dovádět. 2. Skuisti, -čia, -tė (II, 1) nář. viz kuisti 2. 1. Sūnkti, -ia, -ė (II, 1) cedIt tekutinu; tlačit, aby vytékala šťáva: Bulvės jau išvirė, reikia sunkti. Medų, vašką sunkti. 2. Sūnkti, -sta, -o (I, 1) těžknout: Jau sunksta galva, noriu miego. 1. Tinti, -a, týne (II, 4) 1. klepat kosu: Vyrai dalgius tina. 2. hovor. bít, tlouct: Ėmė tintį lazda per šonus. Gausi tintį. 2. Tinti, -sta, -o (I, 1) nenormálně se zvětšovat, otékat (o tkáních): Tinsta ranka. Iš bado tinsta. Z těchto příkladů lze usuzovat, že shodné infinitivy tranzitivních a intranzitivních sloves různých tříd jsou v jazyce snesitelné. Je tomu tak zřejmě proto, že mluvčí vnímají vztah mezi tvary paradigmatu, totiž že infinitivy náležejí k různým paradigmatům. Kromě toho jsou v lingvistice odedávna za opěrné tvary slovesného paradigmatu považovány tvary přítomného a minulého času, nikoli infinitiv, srov. čtyři uvedené dvojice: kaisti (kaǐčia, kaǐtė) || kaisti (kaista, kaito); kaušti (kaušia, kaušė) || kaušti (kaušta, kaušo); skaūsti (skaudžia, skaudė) || skaūsti (skaūsta, skaūdo); skilti (skilia, skylė) || skilti (skyla, skilo). Vzhledem k tomu, že se takto homofonní formy zachovávají a paradigmata se důsledně rozlišují, je těžké si vůbec představit, že by se mohla nějak měnit. Již z předložené klasifikace sloves však bylo patrné, že někdejší paradigmata jsou značně rozkolísaná a rozpadlá. Nenaznačují tato paradigmata a jejich vzájemný vztah sklon k dalším změnám? Jedním z předpokladů změny je, že se paradigmata v jazyce nejen od sebe odlišují, ale také jsou do jisté míry navzájem propojena a závisí jedno na druhém. Propojena jsou jak společnou formou, tak společným významem. Zvuková podobnost slov, jejich fonetická blízkost ovlivňuje i jejich vnímání a promítá se do jejich sémantických vztahů (Виноградов 1976, 298). Uvažovaná slovesa příbuzného kořene jsou si po fonetické stránce velmi podobná. Shodují-li se infinitivy, shoduje se i značná část jejich tvarů tvořených od infinitivu – minulý opakovací čas a jeho aktivní participium, budoucí čas a participia obou rodů, účelové participium a kondicionál, rozkazovací způsob, přechodník, pasivní participium minulého času, participium nutnosti a adverbiální participium. Značný počet tvarů těchto sloves je tedy z hlediska formální tranzitivity neutrální. Shodné infinitivy lze v tomto smyslu považovat za zdroj neutralizace tohoto protikladu. Nebudeme zde hovořit o tom, že infinitiv přispívá k nivelizaci tohoto protikladu také tím, že se podle něj mohou vyrovnávat kořenové samohlásky tvarů přítomného času (Zinkevičius 1981, 90). Máme-li na zřeteli pouze více odlišné infinitivy, lze již očekávat i větší rozdílnost jejich paradigmat, a to i tehdy, liší-li se infinitivy pouze přízvukem. V DLKŽ se nachází 175 pět takových dvojic sloves (s koncovkami -ia, -ė a -a, -o), která mají homografní infinitivní tvary. O žádné z nich však nelze říci, že by slovesa, která ji tvoří, byla spojena tranzitivitou, tj. že by měla příbuzný kořen. Např.: 1. Dulk­ti, -ia, -ė (II, 1) jemně pršet: Nei čia lyja, nei ką, tik dulkia, ir gana. 2. Dulk­ti, -sta, -o (I, 1) prášit: Dulksta kelias, plunksnos. 1. Juosti, -ia, -ė (II, 1) 1. obvazovat, opásávat pásem apod., ovíjet: Liemenį juosk diržu ‖ sngr. Tėvas diržą juosiasi (odvazuje si nebo si zapíná opasek). 2. přen. sekat, bít, mrskat: Juosti botagu, diržu, lazda. 2. Juõšti, -sta, -do (I, 1) černat: Rankos juosta. Nuo rūkymo dantys juosta. 1. Kaŕšti, -ia, -ė (II, 1) 1. čechrat vlnu zvláštními nástroji (před předením): Vilnas karšti. 2. pročesávat česačkami (lněné hlávky): Jie jau baigia linus karšti. 3. hovor. dělat něco rychle a prudce (jít, jet, jíst apod.): Karšia per laukus. Karšia kopūstus. Lietus karšia. Kailį (kam) karšti (mrskat, bít). 2. Káršti, -ta, -o (I, 1) 1. dožívat se konce života, stárnout: Jis sveikas karšo prie sūnaus. 2. už nemoci nic dělat, být slabý, nemít v důsledku stáří sílu. 1. Kliõkti, -ia -ė (II, 1) 1. prudce pršet, lít, valit se s klokotáním: Kliokte kliokė lietus. Upeliai kliokia. 2. prudce nalévat: Kam tą vandenį kliokiate? 3. vařit, vřít. 4. hlasitě křičet, nadávat; zpívat ošklivě. 2. Kliõkti, -sta, -o (I, 1) nář. smrštit se, splasknout: Tuščias pilvas klioksta. 1. Skóbti, -sta, -o (I, 1) nepříjemně kysat: Alus skobsta. 2. Skóbti, -ia, -ė (II, 1) 1. vyřezávat, vydlabávat: Geldas skobti. Šaukštus skobti. 2. trhat, otrhávat: Skóbti obuolius. O těchto i dříve zmíněných dvojicích sloves, které mají homonymní infinitivy, ale nesouvisejí tranzitivitou, lze říci, že některé z nich vznikly jako nově utvořené denominální deriváty, jejichž infinitivní tvary se podobají již existujícím slovesům, srov. rausti (rausia, rausė) ‖ rausti (rausta, raudo). Jejich druhotný charakter lze pociťovat i z hlediska současného jazyka, protože se vedle nich užívají také jména, např.: dulk­ti (: dulkė), juosti (: juodas), niūkti (: niūkus), rausti (: rausvas), skausti (: skaudūs), sunk­ti (: sunkūs). Jde tedy o určitý odraz produktivity infixálních kmenů a kmenů na -sta. Na druhou stranu lze některá slovesa s koncovkou -ia rovněž chápat jako odvozená slovesa označující zvuky, srov. barškėti (barškia, barškė), parpti (parpia, parpė), purpti (purpia, purpė), piepti (piepia, piepė), kliokti (kliokia, kliokė). Tato slovesa zase odrážejí produktivitu kmene na -ia, který je ze všech kmenů nejproduktivnější (tamtéž, 89). To by zároveň ukazovalo, že nově utvořená tranzitivní a intranzitivní slovesa od jmen mají možnost podobat se infinitivem i příslušnými dalšími tvary jiným již existujícím slovesům, a dokonce se možná dostat do sféry jejich přitažlivosti. Tranzitivní a intranzitivní slovesa příbuzného kořene mají mnohem reálnější možnost podobat se jedno druhému. Především je tomu tak proto, že část těchto sloves, jak ukazuje DLKŽ, není z hlediska významu důsledně stavěna do protikladu. V některých ohledech mají některá z nich více společného ve významu než rozdílů (Urbutis 1981, 60). Kromě toho lze většinu tranzitivních sloves uváděných v DLKŽ užívat i intranzitivně. Vedle tranzitivních významů se podle zákonitostí sémantiky ne 176 Málokterý z nich získal také intranzitivní významy. Z toho plyne závěr, že některá slovesa užívaná intranzitivně se mohou stát intranzitivními (poté, co jejich tranzitivní významy přestanou být populární nebo aktuální). U intranzitivních sloves k tomu, zdá se, dochází méně často, protože se tranzitivně užívají obtížněji a jen málokteré z nich získá tranzitivní významy. Srov. dvojí užití slovesa žerti, žerti (Rozhrnovat pec. Rozhrnovat žhavé uhlíky. Sluníčko rozsévá paprsky a Kam to tak zdravě uháníš? (jdeš, jedeš)) a pouze intranzitivní užití slovesa žirti (Jiskry létají do stran. Oči se třpytí (září, míhají se). U takových sloves však přetrvává rozdíl v sémantické slučitelnosti se subjektem — žerti se užívá s podstatnými jmény označujícími aktivní subjekty, zatímco žirti s podstatnými jmény označujícími neživé věci a neaktivní subjekty. Některá tranzitivní slovesa přesto vykazují větší sémantickou pružnost a mohou se pojit se stejnými subjekty jako slovesa intranzitivní. Srov. již zmíněné třívýznamové nerti, jehož dva významy se zcela shodují s oběma významy slovesa nirti: 1.1. klesat, nořit se do vody: Ponoř se tam, kde je hlouběji. Ponořil se do hloubky; On se ponořil hlouběji. 3.2. rychle jít, běžet, utíkat: Děti vyběhly dveřmi. Letadlo se noří do mraků; Dítě zmizelo z očí. Jestli uvidíš, že je zle — uteč. Jak je vidět, obě tato slovesa se ve větách užívají zcela stejně a sémanticky se pojí se stejnými podstatnými jmény. Nepřítomnost výrazného sémantického protikladu plně odpovídá stále většímu prosazování kmene na -ia. Proto například nic nebrání tomu, aby mluvčí východoaukštaitského nářečí při přejímání slova spisovného jazyka skauda nevědomky přizpůsobil je kmeni na -ia a přetvořil je na skaudžia, alespoň dokud neporozumí spisovnému skaudžia. ([Lékař] se ptá: kde tě to bolí?). V jazykové praxi se někdy zaměňují dulkia a dulksta, zejména užívají-li se se subjekty, u nichž není výrazný rozdíl mezi „živým a neživým“ či „aktivním a neaktivním“ (cesta, déšť). Bez kontextu není jasné, podle kterých paradigmat časovat barškšti I a barškšti II, nevíme-li, o čem bude řeč. A konečně i barškia a baršksta jsou v praxi jazykové výuky považována za paronyma, která patří k nejčastějším případům interference (Михальченко 1984, 181—188). Homoformy zvlášť dobře ukazují, že ve slovnících, mají-li být užitečné pro výuku či studium jazyka, je třeba u každého významu slovesa uvádět subjekty a samozřejmě pokud možno i objekty. Psychologický výzkum zjistil, že rozpoznávání zrakových podnětů začíná jejich nejobecnější charakteristikou, kterou pak postupně doplňují stále nové rozpoznávané detaily (Гофман 1986, 25). Mluvčí stejně jako posluchač subjektivizuje a zaměřuje pozornost právě na činitele (Engelkamp, Zimmer 1983). Čím aktivnější je subjekt, tím větší je pravděpodobnost tranzitivity (Hopper, Thompson 1982, 3). Slovníky jsou samozřejmě potřebné nejen pro homoformy či homonyma uváděná se subjekty a objekty, ale také pro automatickou analýzu textů (Пиотровский 1987, 73). Pozornost, kterou mluvčí i jazykovědec věnují jazyku, by si měla být přinejmenším natolik blízká, aby se nezapomínalo ani na sémantiku, ani na formu. LITERATŪRA Engelkamp J., Zimmer H. D. Dynamic Aspects of Language Processing: (Focus and Presup- position). B., etc.: Springer, 1983. 12. 678 177 Hopper P. J., Thompson S. A. (eds.) Studies in Transitivity (Syntax and Semantics 15). N. Y.: Academic Press, 1982. Jakaitienė E. Lietuvių kalbos leksikologija. V., 1980. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1968. Lietuvių kalbos gramatika / Vyr. red. K. Ulvydas. V., 1971. T. 2. Paulauskienė A. Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos. V., 1979. Urbutis V. Baltų etimologijos etiudai. V., 1981. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1981. T. 2. Бок Р., Гарниш Г., Лангнер Г., Штарке Г. К вопросу о современном немецком языке в ГДР и ФРГ // Актуальные проблемы языкознания ГДР. М.: Прогресс, 1979. С. 267—281. Виноградов В. В. Избранные труды. Исследования по русской грамматике. М., 1976. Гофман И. Активная память. Экспериментальные исследования и теории человеческой памяти / Пер. с нем. М.: Прогресс, 1986. Грамматика литовского языка / Гл. ред. В. Амбразас. Вильнюс, 1985. Золотова Г. А. Коммуникативные аспекты русского синтаксиса. М., 1982. Золотова Г. А. Очерк функционального синтаксиса русского языка. М., 1973. Исаченко-Лисовая Т. А. Номоконан с толкованиями Вальсамона в переводе Евфимия Чудовского (конец 17 в.). Особенности языка и перевода // ВЯ. 1987. № 3. С. 111—121. Кацнельсон С. Д. К понятию типов валентности // ВЯ. 1987. № 3. С. 20—32. Кононенко В. И. Функционирование русского языка на Украине // ВЯ. 1985. № 5. С. 25—34. Красикова Т. И. Историческое развитие омонимии в английском языке. Владивосток, 1984. Криницкайте С. А. К общей теории глагольной переходности (на материале литовского языка): Автореф. дис.... канд. филол. наук. М., 1980. Михальченко В. Ю. Проблемы функционирования и взаимодействия литовского и русского языков. Вильнюс, 1984. Панькин В. М. Русский язык в межнациональном общении. Проблема интерференции // ВЯ. 1986. № 2. С. 7—15. Пиотровский Р. Г. Лингвистические автоматы и машинный фонд русского языка // ВЯ. 1987. № С. 69—73. Пути повышения культуры русской речи на Украине. Киев, 1986. Розенталь Д. Э. Управление в русском языке: Словарь-справочник. 2-е изд., доп. М.: Книга, 1986. Степанов Ю. С. Имена. Предикаты. Предложения. М., 1981. Степанов Ю. С. Методы и принципы современной лингвистики. М., 1975. Степанов Ю. С. Основы общего языкознания. М., 1975. Ыйм А. Отражение семантики слова в переводном словаре // Вопросы сопоставительного изучения лексики и грамматики (на материале эстонского и русского языков). Таллин, 1982. С. 24—41. ПЕРВИЧНЫЕ ГЛАГОЛЫ ЛИТОВСКОГО ЯЗЫКА С ТОЧКИ ЗРЕНИЯ ПЕРЕХОДНОСТИ (ОМОФОРМЫ ИНФИНИТИВА) Резюме В статье представлены все омоформы первичных глаголов литовского языка с точки зрения формальной и семантической переходности. Для предупреждения ошибок управления, характерных для взаимодействия языков, а также для автоматического анализа текстов рекомендуется в словарях указывать при глаголах употребительные субъекты и объекты. Обращается также внимание на возможные случаи смешения парадигм переходных и непереходных глаголов. Утверждается, что взгляды на язык говорящего и языковеда должны совпадать хотя бы в такой мере, чтобы одинаковое внимание уделялось как семантике, так и форме. 178