Socialinės ir pedagoginės‑psichologinės daugiakalbystės problemos

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS DVOJJAZYČNOST, JAZYKOVÉ INTERAKCE. LITEVŠTINA VYTAUTAS ŠERNAS SOCIÁLNÍ A PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÉ PROBLÉMY MNOHOJAZYČNOSTI V Sovětském svazu je 127 jazyků: 36 ibersko-kavkazských, 25 turkických, 24 indoevropských, 22 mongolských, tunguzských a mandžuských, 20 ugrofinských. Je známo mnoho států (Kanada, Švýcarsko, Indie, Belgie, Čína, Indonésie, Portoriko, Turecko atd.), v nichž různé národy hovoří svým jazykem (státy jsou mnohonárodnostní, ale národy jednojazyčné). Pro sovětskou zemi je rovněž charakteristická regionální jednojazyčnost. Rusové tvoří přibližně polovinu obyvatel sovětské země: 52,4%, tj. 137 397 000 z 262 085 000 (1979). Mezi dvojjazyčnými je 3,6% Rusů (Вестник 1980, 41, 42). Existuje také mnohojazyčnost1, kdy v jedné republice, například v Sovětské Litvě, funguje několik jejích typů: litevsko-ruský, rusko-litevský, litevsko-polský, polsko-litevský a podobně. Chceme-li zkoumat jazykové interakce v mnohojazyčné republice, je třeba přihlížet k jejich sociálním a pedagogicko-psychologickým2 jevům, zákonitostem a zvláštnostem. Některé sociální problémy mnohojazyčnosti. Jsou staré jako samo lidstvo. Za sedmdesát let se toho v sovětské zemi v této oblasti již mnoho dosáhlo: na X. sjezdu strany za účasti V. Lenina byl schválen program vzdělávání národů Ruska, který vytvořil předpoklady pro rozvoj kultury a jazyků jednotlivých národů a národností a rozšířil sféry užívání těchto jazyků; dokumentace se vedla v rodném jazyce ve všech odvětvích národního hospodářství a v továrnách; bylo požadováno, aby do odpovědných funkcí byli jmenováni lidé, kteří dobře ovládají jazyk místních obyvatel a znají jejich psychologii a způsob života. Začala vycházet beletrie, populárně-vědecká literatura, publicistika a periodika v různých jazycích. To vše přispělo k rozkvětu rodného jazyka. Dnes však před přijetím zákona o litevštině jako státním jazyce nastala zcela odlišná situace: sféry užívání rodného jazyka se velmi zúžily, vedoucí pracovníci jej nemuseli umět atd. „Praxe národnostních vztahů mnoho dluží našemu teoretickému myšlení. Je přece faktem, soudruzi, že místo aktivního zkoumání skutečných jevů národnostní— 1 Termínem „mnohojazyčnost“ (rus. многоязычие, něm. Mehrsprachigkeit, angl. multilingualism, franc. polyglossie) označujeme praktické (nikoli teoretické) užívání několika jazyků k různým účelům (poslech, mluvení, psaní, čtení, překlad nebo všechny druhy jazykové činnosti společně). V případě potřeby lze mnohojazyčnost rozdělit na trojjazyčnost, čtyřjazyčnost atd. Když hovoříme o výuce 3–4 jazyků ve škole, používáme podmíněně také termín „mnohojazyčnost“ (školní, nikoli sociologická). V zahraničí mnoho autorů používá termín „dvojjazyčnost“ bez ohledu na počet jazyků. Pojem dvojjazyčnosti je patrně nejvhodnější při zkoumání historických, genetických a strukturálních vztahů pouze mezi dvěma jazyky. 2 Možné jsou i jiné přístupy: historický, geografický, sociologický, lingvistický, grafický (podle vzniku písma) atd. 135 … oblasti národnostních vztahů […], někteří odborníci z našich společenských věd dlouho vytvářeli traktáty „oslavného“ charakteru, které někdy připomínaly spíše nadšené přípitky než seriózní vědecké výzkumy. Je třeba uznat, že chyby v oblasti národnostních vztahů a jejich projevy zůstávaly ve stínu, nebo se o nich nebylo zvykem mluvit“ (Gorbačiov 1987 01 27). Nedostatky společenských věd při zkoumání národnostních vztahů jsou charakteristické také pro sociolingvistiku a analýzu sociálních problémů mnohojazyčnosti: 1. Národnostní menšiny v sovětské zemi, které tvoří polovinu (47,5%) veškerého obyvatelstva země (údaje ze sčítání lidu z roku 1979), musí kromě mateřského jazyka ovládat ruštinu, zatímco Rusové, Poláci a další menšiny žijící v Litvě musí dobře ovládat státní litevský jazyk. Vzdělávací soustava lidu SSSR dosáhla toho, že Litevci dobře ovládají ruštinu. V nelitevských školách v Litvě se však zatím státní litevský jazyk vyučuje velmi špatně. O jaký typ dvojjazyčnosti ale usilujeme: 1) o adekvátní paralelní užívání dvou jazyků (A a B); 2) o asimilaci jazyků, kdy jazyk A ustupuje jazyku B; 3) o mísení jazyků, při němž se z jazyků A a B vytvoří nový jazykový systém? V této otázce v zemi nepanuje jednotné stanovisko. V letech 1950–1965 probíhala kampaň — prostřednictvím časopisu „Русский язык в национальной школе“ a dalších kanálů — usilující o mísení jazyků v mysli dvojjazyčných mluvčích, avšak výroba trpí, komunikace je narušena, stejně jako operativní předávání informací a především samotné jazyky, ať už jde o jazyk A, nebo B. Byl zaznamenán i jiný směr dvojjazyčnosti: asimilace jazyků. Již na počátku šedesátých let 60–70% dotázaných Komijců, Marijců, Mordvinů, Udmurtů, Osetinců, Čečenců, Burjatů, Ingušů a Kabardinců plynně ovládalo svůj mateřský jazyk i ruštinu (Дешериев 1973, 93). Údaje ze sčítání lidu v letech 1959, 1970 a 1979 ukazují, že stále méně příslušníků některých malých národů uvádí jazyk své národnosti jako mateřský jazyk; srov. (postupně podle let sčítání): 54,9%—51,3%—43,1% Evenků; 93,9%—81,6%—78,3% Čukčů; 81,4%—58%—46,4% Evenků; 86,3%—69,1%—55,8% Nanajců; 76,3%—49,5%—30,6% Nivchů. Nakonec se však začalo jednat a v roce 1980 bylo přijato usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR „O opatřeních k dalšímu rozvoji hospodářského a sociálního života v oblastech osídlených národy Severu“. Usnesení hovoří také o nutnosti různých opatření, která by napomáhala rozvoji jazyků severních národů a lingvistickému i sociologickému výzkumu jejich písemné podoby. Sovětská vláda tedy odmítla i asimilační dvojjazyčnost, neboť „národnostní vztahy jsou v naší zemi živou otázkou skutečného života. Musíme být mimořádně pozorní a taktní ve všech oblastech, které se dotýkají národnostních zájmů a národnostních citů lidí“ (Gorbačiov 1987, 54). Za pozornost stojí slova Č. Ajtmatova: „…někteří věčně spěchající lidé říkají, že národní jazyky nejsou potřebné […], a vyzývají k rychlejšímu splynutí. Takový národní nihilismus, byť skrývaný za napodobování internacionalismu, je ve skutečnosti ještě reakčnější než sám nacionalismus […]. Svět je krásný svou jazykovou a tvářovou rozmanitostí. Takový jej stvořila sama příroda“ (Известия 1987 06 20). Každý národ chce žít a zachovat si svůj jazyk. Asimilační politika je charakteristická pro kapitalistický svět, „podobný mlýnu“, který mele národnostní rozdíly (viz Leninas 1959, 34). Leninistická jazyková poli 136 tika odmítá asimilační dvojjazyčnost i asimilační politiku. To je obrovský úspěch sovětské moci a její leninské jazykové politiky, kulturní poklad země a její pýcha. V. Lenin již poukazoval na to, že při projednávání otázky jazykové politiky nelze stavět národní a nadnárodní princip proti sobě, nýbrž je třeba oba sladit (Leninas (M., 1982). T. 45. P. 240). Pěstovat lásku k vlastnímu národu a vlastnímu jazyku není nacionalismus. Přijatelný je třetí směr dvojjazyčnosti: adekvátní paralelní užívání jazyků A a B, každého však podle jeho funkce: řekněme litevštiny jako státního jazyka v republice a ruštiny jako prostředku komunikace mezi národy SSSR. Je nezbytné, aby sociologové, pedagogové a psychologové koordinovaně usilovali o cílenější utváření tohoto typu dvojjazyčnosti mezi obyvateli republiky. Vzdělávací, kulturní a výrobní instituce, podniky i organizace by měly všestranně napomáhat realizaci koncepce vytvořené vědci a zároveň je nutné bránit mísení jazyků v mysli lidí. 2. Dvojjazyčnost může být jednostranná (obyvatelé A jsou dvojjazyční, obyvatelé B jednojazyční) nebo oboustranná, kdy obyvatelé A i B jsou dvojjazyční. Údaje ze sčítání lidu z roku 1979 ukazují, že 48% obyvatel na území Litevské SSR plynně ovládá ruštinu jako druhý jazyk; z nich 52,2% tvoří Litevci, 61% Poláci, 44,9% Bělorusové, 46,3% Ukrajinci, 29,8% Židé, 34% Lotyši, 49,7% Tataři, 35% Romové a 65,4% příslušníci jiných národnostních menšin žijících v republice. Litevštinu jako mateřský nebo druhý jazyk plynně ovládá 85% obyvatel: dobře ji ovládá 55,8% Lotyšů, 45,5% Romů, 36% Rusů a 32,5% Židů. Celkem tvoří obyvatelé jiných národností s dvojjazyčnou znalostí jazyků 28,1%. V naší republice převažuje jednostranná dvojjazyčnost: ruštinu plynně ovládá dokonce 52,2% Litevců, zatímco Rusové (36%), Poláci (11,6%), Bělorusové (12,9%) a Ukrajinci (15,5%) ovládají jazyk místních obyvatel 1,5–3–4krát méně. Zdá se, že Litva je pohostinná k příchozím i k jejich kultuře (Liekis 1987 12 12). Připomeňme také tato slova V. Lenina: „Protože jsou zbytky nacionalismu zvláštní formou obrany proti velkoruskému šovinismu, je rozhodný boj proti velkoruskému šovinismu nejjistějším prostředkem k překonání nacionalistických přežitků“ (Leninas 1978, 334—335). Jak ukazují materiály celosvazové konference „Rozvoj národnostních vztahů v podmínkách rozvinutého socialismu“, kterou uspořádal ÚV KSSS, je třeba nejen dobře ovládnout ruštinu jako prostředek komunikace mezi národy SSSR, ale také usilovat o to, aby „Rusové a příslušníci jiných národností, kteří dokončují studium na školách republiky, dobře ovládali jazyk hlavní národnosti (znali a chápali její psychologii, způsob života a kulturu a projevovali k nim toleranci. — V. Š.). To umožní jejich aktivnější zapojení do národního hospodářství, stranického a státního aparátu i oblasti kultury“ (Воспитывать … 1982, 52). To má také velký význam pro zlepšení internacionalistické a vlastenecké výchovy obyvatel republiky v duchu vzájemné úcty a tolerance. K utváření oboustranné dvojjazyčnosti vyzývá i usnesení ÚV LKP přijaté na jaře roku 1987 „O opatřeních ke zdokonalení národnostních vztahů v republice a ke zvýšení účinnosti internacionalistické a vlastenecké výchovy“, v němž se mimo jiné uvádí: „Všestranně pomáhat […] osvojit si litevský jazyk těm obyvatelům republiky, kteří jej dosud neovládají“ (Tiesa, 1987 04 02). Tato myšlenka je zakotvena také v zákoně o litevštině jako státním jazyce. bos. Přijatelným směrem je oboustranná dvojjazyčnost, kdy mluvčí v kontaktu ovládají jazyky toho druhého. Aby se dosáhlo toho, že obyvatelé republiky jiné národnosti se naučí litevsky 137 je nezbytné: vytvořit systém potřeb pro litevský jazyk; připravit a vydat učebnice litevštiny jako cizího jazyka pro samostatné studium a doplnit je odpovídající fonochrestomatií; uložit nakladatelstvím povinnost pravidelně zásobovat obyvatele republiky slovníky a slovníčky (litevština–ruština aj.); zvýšit počet hodin výuky litevského jazyka na ruských a polských středních školách a vyrovnat jej počtu hodin věnovaných ruštině na litevských školách; zahájit přípravu učitelů litevského jazyka a literatury pro ruské a polské školy; na prvním stupni svěřovat výuku litevštiny pouze lituanistům; usilovat o to, aby příslušníci jiných národností, kteří absolvují základní školy v republice, mohli dále studovat hlavní předměty v litevštině na PTM, technikumech a vysokých školách; podporovat psaní disertací o metodice výuky litevského jazyka a literatury na ruských a polských školách; otevřít ruské a polské školy s rozšířenou výukou litevského jazyka. Redakce „Czerwony sztandar“, „Tėvynės šviesa“, „Komjaunimo tiesos“, „Sovietskaja Litva“, „Švyturio“ aj. by měly ve větší míře propagovat studium litevštiny mezi Poláky a Rusy v republice, pomáhat utvářet motivaci a potřeby ke studiu tohoto jazyka a poskytovat metodická doporučení. 3. Podle údajů shromážděných K. Garšvou a J. Trifonovem v letech 1985–1986 uvedlo z 1075 dotázaných 78,2% přání naučit se rusky mluvit, číst a psát, 6% – číst a psát a 11,8% – pouze dorozumět se. Potřebu naučit se litevsky mluvit, číst a psát uvedlo 73,2% Rusů, pouze číst a psát 3,4%, pouze dorozumět se 18,6% a 4,6% neodpovědělo. Uvedené údaje ukazují, že hlavním cílem výuky ruského jazyka na všeobecně vzdělávacích a odborných středních školách v republice by měl být komplexní cíl: vyučovat nejen mluvený jazyk, jak se doporučuje v současném programu výuky ruštiny v V–IX. třídách škol s vyučovacím jazykem litevským, ale také čtení a psaní. Stejný cíl by měly sledovat i programy litevského jazyka na školách s vyučovacím jazykem ruským a polským. 4. Při budování národní školy je nezbytné bezodkladně rozšířit výzkum trojjazyčnosti. Zapojit do něj nejen pedagogy, ale také psychology, fyziology a sociology. Vědci z republiky, země i celého světa se totiž rozhodně stavějí proti výuce druhého a třetího jazyka, dokud se v psychice žáků neukotví mateřský jazyk, nestane se prostředkem komunikace a nezačne výuka psané podoby mateřštiny (viz Jacikevičius 1970, 27, 51, 80, 250, 255; Русский язык в национальной школе 1987, 21; Вайнрайх 1979, 129–131, 139–142; Balčikonis 1978, 106; Daukšytė 1980, 141; Laužikas, Ulvydas, Vabalas-Gudaitis, Komenskis, Sauvugeot aj.). Jak jsem si povšiml při zkoumání výuky několika jazyků, osvojování tří jazyků v raném dětství může vyvolat různé nežádoucí fyziologické a psychické jevy, zejména u žáků s křehčí psychikou či zdravím, pomalejším růstem aj.: při psaní se zaměňují abecedy jazyků, v psychice žáků se pletou pojmy i jazykové systémy. Tato živelní mnohojazyčnost brání učení ruštině, mateřskému i dalším jazykům. Zároveň může u žáků vyvolat koktání a zpomalit rozvoj dětské psychiky a poznávacích schopností, protože dítě musí věnovat mnoho sil a času osvojování nové látky, která interferuje s již osvojenou. A ještě: kolik úsilí bude muset učitel i děti vynaložit, aby si zapamatovali informace získané při hodinách jazyků?! A jaký praktický význam pro utváření osobnosti dítěte bude mít to, že se na prvním stupni, řekněme, naučí 200 ruských 138 nebo slov z jiného jazyka? Jedinou výhodou by mohlo být pouze to, že se snadněji osvojí správná výslovnost cizího jazyka. Nepřinesl by větší užitek intenzivní kurz cizích jazyků soustředěný do V.–XII. tříd?.. 5. Ve snaze naučit se několik jazyků se někdy člověk pořádně nenaučí žádný: ani mateřský, ani ruský. Žáci nejenže neumějí souvisle vyjadřovat své myšlenky, ale zůstávají také funkčně negramotní. To je zvláště typické pro žáky litevských škol v prostředí se silným ruským či polským jazykovým vlivem. Například žáci prvního ročníku jedné vilniuské PTM psali jednoduchý diktát z litevštiny pro IX. třídu, který učitel ohodnotil takto: 22 nedostatečných a 4 dostatečné. Nikdo nedostal trojku ani čtyřku. Zřejmě je třeba posílit výuku litevštiny u žáků litevských škol v prostředí s ruským či polským jazykovým vlivem, umožnit jim navštěvovat příslušné nepovinné kurzy litevštiny apod. 6. V roce 1913 napsal V. Lenin v článku „Kritické poznámky k národní otázce“: „Odstranit veškerý feudální útlak, útlak všech národů i veškerá privilegia jednoho národa nebo jednoho jazyka je nepochybnou povinností proletariátu jako demokratické síly“ (Leninas 1983. T. 24. P. 128). Podle počtu vydaných knih naše republika výrazně zaostává za celostátním průměrem, RTFSR, Estonskem a dalšími republikami (srov.: v roce 1985 vydal TSRS 778 knih na 100 obyvatel, RTFSR — 1206, Lotyšská TSR — 664, Estonská TSR — 1131, zatímco Litevská TSR pouze 612). Litevská TSR zaostává také ve vydávání periodik, vědeckých knih a brožur (viz Liekis 1987 12 12). Kromě toho jsou knihkupectví v okresech, například v Alytusu, Raseiniai aj., i v některých městech zaplavena knihami litevských spisovatelů v ruštině, které kupuje málokdo, zatímco tato díla v litevštině neseženete, ani kdybyste je velmi chtěli. Knihy se vydávají a distribuují bez dostatečného ohledu na poptávku. Jestliže RTFSR měla v roce 1988 vydat soubory pro výuku 16 cizích jazyků v rozsahu 160 tiskových archů, Litevská TSR měla vydat pouze jeden (jednou za 3—5 let) v rozsahu 5 tiskových archů, a to na rotaprintu. Tyto a podobné skutečnosti vytvářejí určitý nesoulad, porušují odkaz V. Lenina proletariátu jako demokratické síle – odstranit „privilegia jednoho národa nebo jednoho jazyka“ – a negativně se projevují na výchově internacionalistických citů. Ani na okamžik nesmíme zapomínat, „že žijeme v mnohonárodnostním státě, kde se všechna ekonomická a sociální, kulturní i právní rozhodnutí vždy přímo dotýkají také národní otázky. Jednejme leninsky: maximálně rozvíjejme potenciál každého národa, každého národa Sovětského svazu“ (Gorbačiovas 1987, 54). Silný národ — silný stát! Některé pedagogicko-psychologické problémy mnohojazyčnosti. Upozorním na nejdůležitější otázky při výuce několika jazyků. 1. Podle L. Ščerby tvoří jazykové jevy v psychice polyglota určité systémy asociací, které mohou být navzájem uspořádány různě: 1) oba jazyky vytvářejí dva oddělené autonomní systémy asociací, jež spolu nesouvisejí (autonomní oblasti myšlení, čistá dvojjazyčnost); 2) vzniká jeden společný, nediferencovaný, smíšený systém asociací. V tomto případě „má každý jazykový prvek […] svůj přímý ekvivalent v druhém jazyce, takže překlad nepředstavuje pro mluvčího žádné obtíže […] 139 Možná by nebylo přesné říci, že lidé, o nichž mluvíme, ovládají dva jazyky: ovládají pouze jeden, avšak tento jazyk má dvě výrazové podoby a používá se střídavě jedna a druhá.“ (Щерба 1958, 48). Tato forma mnohojazyčnosti vyvolává jazykovou interferenci v psychice jedince. Praxe ukazuje, že živelná mnohojazyčnost bývá zpravidla smíšená. Řeč těch, kdo se za těchto podmínek naučili jazyk, je plná lexikálních, syntaktických a výslovnostních cizorodých prvků. L. Ščerba uznává jediný způsob, jak omezit smíšenou mnohojazyčnost — „vědomě se opírat o mateřský jazyk žáků“ (Щерба 1958, 57). Pedagogické utváření mnohojazyčnosti tedy úzce souvisí s přenosem vnitřních zákonitostí a pravidel jednoho jazyka (interference a transpozice) do jiného jazyka v oblasti výslovnosti, lexika, frazeologie, gramatiky, pravopisu, grafiky, interpunkce a stylistiky (viz Взаимодействие… 1971; Шярнас 1976, 150—189; Šernas 1979, 35—39 aj.). Výuka a osvojování jazyků v republice by tedy měly pomáhat utvářet vědomou, koordinovanou mnohojazyčnost a bránit tomu, aby se v psychice žáků a studentů rozvíjela živelná mnohojazyčnost, avšak ve skutečnosti se tak nyní neděje. Přesvědčíme se o tom, když analyzujeme učební plány a učebnice litevštiny, ruštiny, cizích jazyků aj. 2. K rychlejšímu osvojování dalších jazyků žáky a studenty (podle názoru 87 učitelů litevštiny, ruštiny a cizích jazyků) napomáhá: schopnost využívat potenciální slovní zásobu, kdy neznámá odvozená slova chápou na základě osvojených základních slov daného jazyka (tak soudí 76% dotázaných učitelů); mezinárodní lexikum (82,7%); pohotové používání slovníku (74,8%); obrazný jazyk a schopnost jej rozvíjet (50,8%); zkušenost s rozborem vět (74,8%); nesnášenlivost vůči jazykovým nedostatkům (77,3%); rozvíjení paměti žáků (89,3%); dovednosti hodnocení (68%); schopnost logicky myslet (89,3%); dovednosti pořizování výpisků (68%) a recenzování (65,3%); technika čtení a porozumění (88%); dovednosti výrazného čtení (78,7%); používání korekce a autokorekce (77,3%); dovednosti techniky psaní (90%); pravopisný postřeh (88%) aj. V boji proti jazykové interferenci, jak ukazují odpovědi zmíněných učitelů litevštiny, ruštiny a cizích jazyků, pomáhá praktické srovnávání jazykových systémů a jevů; překlady z litevštiny do jiných jazyků nebo z jiných jazyků do litevštiny; situační cvičení; cvičení pouze v jednom jazyce; využití modelování; kontrastivní, fonetická a stylistická cvičení; všestranný rozbor textu. Překonávání interference mezi jevy vnitřního systému nového jazyka napomáhají obrázky (například: žámok a zamók). 3. Zřetel k následujícím lingvodidaktickým principům, jejich pravidlům a zvláštnostem při výuce mateřského, ruského či cizího jazyka (podrobněji viz Шярнас 1976, 100—190): funkčně heuristický princip, který vyžaduje: a) vytvářet systém výuky založený na funkční gramatice a jazykovém minimu a široce využívat různé heuristické metody výuky, algoritmy a schémata; b) spojovat vědomé a intuitivní osvojování jazyka a propojovat je s oblastí podvědomí; c) dbát na opakování probíraných jazykových jevů ve cvičeních a na postupné zvyšování jejich náročnosti; princip integrace, který poukazuje na to, že jazyk je třeba vyučovat komplexně, v souladu s konkrétními cíli, a neustále přihlížet ke vzájemným vztahům a podmíněnosti různých druhů jazykové činnosti a jazykových rovin; využívat a rozvíjet různé poznávací schopnosti žáků: myšlení, představivost, emoce, vůli, pozornost a paměť 140 (zrakovou, sluchovou, motorickou; krátkodobou a dlouhodobou); soustavně kombinovat deduktivní a induktivní uvádění nového jazykového materiálu a jeho systematizaci, rozvíjet jazykové dovednosti; principu utváření pozitivního postoje, který vyžaduje vytvořit tři úrovně utváření a regulace postoje: a) kognitivní (poznávací), související s interiorizovanými hodnotovými cíli, smysluplným postojem žáka či studenta, b) stav pozitivních emocí, afektu, dobré nálady (trvalé pozitivní připravenosti k činnosti) a c) činnost (tvůrčí, jazyková, intelektuální, vzdělávací aj.), při níž člověk s potěšením uskutečňuje své cíle a záměry (viz Šernas, Ramoškienė 1987, 168–177; Šernas 1987, 110–112); situačně tematického principu, který vyžaduje zajistit vytváření a využívání výukových i přirozených komunikačních situací a cílené obohacování jazyka a duchovního světa osobnosti podle předem stanovených témat; zohlednění vzájemného působení jazyků a kultur při výuce, založené na příslušných teoriích (Шярнас 1976, 150–188). Zkoumání sociologických problémů ukazuje, co je třeba zlepšit, aby se dále zdokonalovalo fungování jazyků v republice. Analýza pedagogických a psychologických problémů odhaluje reálné cesty k utváření harmonické, koordinované mnohojazyčnosti ve vědomí jednotlivce s cílem rychleji odstranit v Litvě velmi rozšířenou živelnou, smíšenou mnohojazyčnost. LITERATŪRA Leninas V. Nacionalinės politikos ir proletarinio internacionalizmo klausimai. V., 1959. Leninas V. TSKP apie proletarinį internacionalizmą. V., 1978. M. Gorbačiovo kalba TSKP CK sausio plenume // Tiesa, 1987. Sausio 27. Gorbačiovas M. Spalis ir persitvarkymas: revoliucija tęsiasi. V.: Mintis, 1987. Balčikonis J. Rinktiniai raštai. V., 1978. T. 1. P. 106. Daukšytė J. Lietuvių ir rusų kalbų mokėjimo lygio, kaip ankstyvosios ir vėlyvosios dvikalbystės formavimosi rezultato, palyginimas // Mokymo ir auklėjimo klausimai. V., 1980. P. 77–78. Jacikevičius A. Daugiakalbystės psichologija. V.: Mintis, 1970. Liekis A. Spauda ir kultūra // Literatūra ir menas, 1987. Gruodžio 12. Šernas V. Brolybės ir draugystės kalba // Komunistas, 1983. Nr 10. P. 25–28. Šernas V. Kai kurie pedagoginiai ir sociologiniai kalbų mokymo aspektai daugiakalbystės sąlygomis // Socialinės lingvistikos problemos: Lietuvių kalbotyros klausimai, XIX. V.: Mokslas, 1979. P. 35–40. Šernas V. Teigiamos nuostatos sudarymo pedagoginiame procese principas // Harmoningai išsivysčiusios visuomeniškai aktyvios studento asmenybės ugdymas vykdant TSKP XXVII suvažiavimo nutarimus. V., 1987. P. 110–112. Ленин В. И. Полн. собр. соч. Т. 45. Вестник статистики. 1980. № 7. С. 41, 42. Взаимодействие языков в процессе обучения / Под ред. В. Шярнаса. Вильнюс, 1971. Воспитывать убежденных патриотов-интернационалистов. М., 1982. Дешериев Ю. Развитие национальных языков и языка межнационального общения // Коммунист. М., 1973. № 1. Русский язык в национальной школе (проблемы лингводидактики). / Под ред. Н. М. Шанского и М. З. Бакеевой. М.: Педагогика, 1977. 141 Шярнас В., Рамошкене А. Принцип создания педагогической установки как основа развития самостоятельной учебной деятельности // Науч. тр. вузов ЛитССР. Педагогика. Т. 22. 1987. С. 168–179. Шярнас В. Очерки по лингводидактике. Вильнюс: Мокслас, 1976. Щерба Л. В. Избранные работы по языкознанию и фонетике. Л., 1958. Т. 1. СОЦИАЛЬНЫЕ И ПЕДАГОГИКО-ПСИХОЛОГИЧЕСКИЕ ПРОБЛЕМЫ МНОГОЯЗЫЧИЯ Резюме На основе исследования, анализа социальных явлений в республике и стране делается несколько выводов, важных для дальнейшего функционирования дву- и многоязычия среди населения республики, корректировки создавшегося состояния (конкретные цели и задачи обучения русскому, литовскому как второму; необходимость исследования раннего массового трехъязычия; необходимость корректировки издательской работы, оказавшейся в Литве на более низком уровне, чем в других республиках, и др.). В статье выдвигаются и некоторые, наиболее важные, педагогико-психологические положения, имеющие большое теоретическое и практическое значение для согласованного, координированного изучения нескольких языков (учет принципов лингводидактики, использование филологического и культурного опыта обучаемых и др.).