Kalbinės situacijos raida pakraščių šnektose

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS KAZIMIERAS GARŠVA VÝVOJ JAZYKOVÉ SITUACE V POHRANIČNÍCH NÁŘEČÍCH Původní území litevského jazyka (114 000 km²) se v letech 1572–1861 zmenšilo o 23 000 km² a během následujícího století ještě přibližně o 26 000 km² (Pakštas 1968, 449). Asimilace jazyka postupovala z periferie území do jeho středu a litevské jazykové ostrovy, které se udržely nejdéle, se nyní ocitly většinou za hranicemi republiky. Postupujeme-li od západu na východ a na jih, lze v Lotyšsku uvést 10 izolovaných jazykových oblastí autochtonních Litevců (jejichž centra jsou Vadaktis, Ūkrai, Skyrōnys, Nėretos, Aknysta, Garšvinė, Subāčius, jižní okolí Daugavpilsu, Ciskodas, Uodegėnai), v Bělorusku 8 (Apsas, Kamojys, Gervėčiai, Lazūnai, Zietela, Varenavas, okolí Pelesos–Rōdūnios, Pėrvalkas) a v Polsku 2 (okolí Sejn a Punsku a Vižainys). Většina obyvatel Malé Litvy (Východního Pruska, 9000 km²) v roce 1944 odešla nebo byla přesídlena do dnešní SRN, stejně jako do NDR, avšak dokud jsou alespoň u Smalininkai (okres Jurbarkas) a v Kaunasu lidé, kteří mluví litevskými nářečími, nelze říci, že i tato nářečí zanikla. Již celé století se jazykovědci různých národů zajímají o pohraniční nářečí litevského jazyka. Díky své geografické poloze a intenzivnějším kontaktům s jinými jazyky mají jak archaické rysy, tak novinky. Periferní nářečí by se navíc měla zkoumat proto, že „rychle zanikají, na mnoha místech umějí litevsky jen prarodiče, a proto před litevskými dialektology vyvstal důležitý úkol — stihnout zaznamenat pro vědu velmi potřebné údaje o těchto nářečích“ (Zinkevičius 1978, 82). Nářečí Malé Litvy popisovali již v roce 1843 F. Kuršaitis a v letech 1882–1885 A. Becenbergeris (prvními texty jsou spisy J. Bretkūna vydané roku 1579 atd.). Litevce v Bělorusku zkoumal v letech 1886, 1888 a 1893–1896 E. Volteris. Lotyšští Litevci byli po textech, které v okolí Ciskodu zaznamenal K. Būga v roce 1911, podrobněji zkoumáni až od roku 1977; Litevci v Polsku od roku 1963 (diplomová práce A. Uždily atd.). Litevce v Bělorusku dosud zkoumalo asi 50 jazykovědců, Malou Litvu 15 a Polsko a Lotyšsko po 10. Popisy nářečí přibližně do roku 1960 nemusely být zcela přesné, protože se jen málo využívaly nahrávky na magnetofonový pásek a instrumentální a statistický výzkum. Ne všechny jazykové roviny nářečí byly podrobně popsány a existují oblasti téměř nebo zcela neprozkoumané: relikty litevských nářečí v Latgalii, Āina, Obōlci, okolí Narūtisu, Alšėnai, Žiup­rėnai, Smurgāiniai, Vyšniavo a na dalších místech, v dnešní Kaliningradské oblasti, Gaurai, Germanovičiai, Dimanova, Sofejsko, Litvinka a mnoho dalších litevských kolonií. Lidé ovládající klajpedské nářečí se zatím ještě dají najít v okrese Šilutė. Výzkumu by se uskutečnilo mnohem více, kdyby tato místa aktivněji zkoumali jazykovědci z Klaipėdy a Litevce v Lotyšsku jazykovědci z Šiau- 12 liai, Rigy a Daugavpilsu a studenti. Dokud není pozdě, mohli by texty na magnetofonový pásek nahrávat lidé různých profesí. O některých pohraničních nářečích již existuje značné množství údajů. Litevský tisk o nich psal obzvlášť mnoho v letech 1905–1913 a 1956–1967. Ke shrnutí těchto rozptýlených drobných údajů by byla zapotřebí samostatná práce. Podle rozšíření litevského jazyka lze nyní rozlišit čtyři typy periferních nářečí: litevsky mluví 1) většina obyvatel (Pūnskas, Gervėčiai), 2) velká část obyvatel (Pelesà), 3) menšina starších lidí (Āpsa, okolí Daugavpilsu, Subāčius, Ak nysta, Nėretos, Skyrōnys, Lazūnai) a 4) ještě někdo tu a tam (Uodegėnai, Zietela, Ciskodas). V první, zčásti i druhé skupině nářečí umějí litevsky také mladí lidé a děti; mateřský jazyk ovládají lépe než druhý jazyk, a někdy tomu tak je i ve třetí skupině, a v dokladech uvádějí litevskou národnost. Představitelé čtvrtého typu nářečí už několik desetiletí většinou nemluví litevsky ani doma a hlásí se k polské, běloruské nebo lotyšské národnosti. S tím, jak se sféry užívání mateřského jazyka stále více zužují, starší generace již svůj jazyk nepředává mladší. Z přibližně 7000 usedlých Litevců v Lotyšsku, kteří ovládali mateřský jazyk, jich zůstalo asi 150: přes 50 v jižním okolí Daugavpilsu, po 10–20 v okolí Subāčia, Āknysty a Nėretai, po 2–5 v okolí Ciskodu, Krāslavy, Skyrōniů, Ūkru a Vadaksties. Srovnáme-li údaje z mapy O. Chominského z let 1928–1933 s přibližnými současnými údaji, je patrné, že za 50 let zůstalo z 2000–4000 místních obyvatel Běloruské SSR hovořících litevsky v okolí Āpsy přibližně 300 osob; z 300–500 v okolí Kamojis 10; z 3000–5000 v okolí Gervėčiai 1500; z 1500–2000 v okolí Lazūnai 10; z 390 v okolí Zietely 2; a místo 5000–7000 v okolí Ródūnie, Pēlesy a Varenāvy jich zůstalo přes 10001. I. DŮLEŽITĚJŠÍ PŘÍČINY ZMENŠOVÁNÍ ÚZEMÍ LITEVŠTINY 1. Poněmčování Malé Litvy V cizích státech neměli Litevci podmínky k udržování národní identity a mateřského jazyka; správa se jej často dokonce snažila zničit. Moc a majetek patřily převážně příslušníkům jiných národností (Polákům, Němcům): například v letech 1919–1939 ovládali v Polskem okupovaném Vilniuském kraji Poláci 91% velkostatků (883 z 969). Litevec, který získal statek, obchod nebo mlýn, se ani jazykem nechtěl odlišovat od většiny pánů. Litevsky hovořily nejchudší, negramotné a nejvíce utlačované vrstvy; ti méně odolní z nich se ve snaze uniknout bídě vzdávali mateřského jazyka. Také v kostele se nejprve mluvilo „jazykem pánů“ — polsky, německy. Největší území, na nichž se mluvilo litevsky, zanikla v 17.–19. století, zejména v letech 1861–1904 (ve Vilniuském kraji až do roku 1939), v důsledku toho, že kapitalistické vztahy převládly nad tradiční komunitou, a také proto, že v roce 1865 bylo v ruských školách a v letech 1866 a 1872 v německých školách zakázáno vyučovat litevsky atd. 1 Vychází se z údajů A. Vidugirise, nejvýznamnějšího badatele litevských nářečí v Bělorusku. 13 Litevci v Malé Litvě během 300 let (od 16. století do poloviny 19. století) nejvíce rozvinuli svou kulturu, která měla rozhodující vliv na vývoj našeho národa. V Malé Litvě vyšla první kniha v litevštině (1547), gramatika (1653), zpěvník (1666), poema (1818), noviny (1823) a sbírka písní (1825). Poté, co bylo v Rusku zakázáno vydávání litevského tisku latinkou, vyšlo v Malé Litvě 1 840 litevských publikací v nákladu 5,5 milionu výtisků (to vše pomohlo Litevcům zvolit takový spisovný jazyk, jaký máme dnes). Pruská vláda byla jedinou z cizích vlád, která vydávala úřední dokumenty nejen v němčině, ale i v litevštině: jen v letech 1578–1831 bylo zveřejněno nejméně 108 takových dokumentů. V kancelářské agendě a soudnictví Litevského velkoknížectví se od roku 1697 používala pouze polština. Německá statistika považovala za Litevce ty obyvatele Malé Litvy, kteří pokládali litevštinu za svůj mateřský jazyk (jazyk, který se „nejsnáze používá“ a v němž člověk myslí). Mnozí Litevci, kteří absolvovali německé školy a sloužili v armádě, ovládali němčinu stejně dobře jako litevštinu, a proto jim bylo snadné zapsat jako „mateřský“ jazyk němčinu. V Prusku bylo zaznamenáno 139 780 Litevců v roce 1858, 139 428 v roce 1861, 152 000 v roce 1864, 146 000 v roce 1867, 117 637 v roce 1890 a 106 230 v roce 1900 (srov. Pakarklis 1935, 8–10). Ještě v roce 1890 považovala v okrese Klaipėda litevštinu za mateřský jazyk většina obyvatel 237 vesnic a 8 velkostatků (němčinu 45, respektive 35), v okrese Šilutė většina obyvatel 124 vesnic a 10 velkostatků (němčinu 60, respektive 13) a v okrese Tilžė většina obyvatel 126 vesnic a 9 velkostatků (němčinu 83 a 35). Ve zmíněných třech okresech tedy bylo litevských vesnic 2,6krát více, ale velkostatků 2,2krát méně: na velkostatcích a ve městech se rychleji přejímal jazyk pánů, správy, církve a školy — němčina (na východě polština). Na Tetznerově mapě z roku 1902 bylo k území litevského jazyka přiřazeno území Klaipėdy a okolí Labguvy, Pakalnės, Tilžės, Ragainės, Pilkalnio, Stalupėnų a Įsrūčio. Ještě na počátku 20. století odpovídali starší obyvatelé Velké Litvy na otázku „kým jsi?“: „jsem katolík“, zatímco v Malé Litvě: „jsem Lietuvininkas“, „jsem pokřtěný v litevštině a chodil jsem do litevské šuilės (školy)“ (Pakarklis 1935, 6). Je známo, že roku 1309 bylo na příkaz velmistra řádu Prusům zakázáno mluvit mateřským jazykem a těm, kteří neuměli německy, ženit se a vdávat. Sociální a politická nerovnost Litevců se projevovala v 17.–18. století: měli zakázáno usazovat se ve městech, obchodovat a učit se řemeslům; nádeníkům se platilo méně, litevští nevolníci museli pracovat o 4 dny déle než němečtí kolonisté atd. Již roku 1739 bylo nařízením pruského krále stanoveno zavedení němčiny do litevských a polských škol. Kolonistům bylo zakázáno učit se mluvit litevsky a učitelům se za poněmčování vyplácely „příspěvky“. Němečtí kněží, učitelé a úředníci, kteří litevsky neuměli a považovali ji za cizí jazyk, jenž jim ztěžoval řádný výkon práce, se domnívali, že litevština brzdí „kulturní pokrok“, a proto musí přestat být užívána. Od roku 1873 se smělo litevsky vyučovat pouze náboženství v nižší třídě základní školy; roku 1876 byla němčina prohlášena za jediný státní jazyk Pruska, který se měl používat při školních poradách a korespondenci i na shromážděních obcí a vesnic. Litevská kultura Malé Litvy byla v podstatě zničena během osmi desetiletí (1862–1944). Pokud v důsledku moru v letech 1709–1711 v Malé Litvě vymřelo 14 asi polovinu (150 000) Litevců, takže po zákazu litevských škol se v letech 1864–1925 počet Litevců podle oficiálních údajů snížil o více než polovinu (78 000) (Кушнер 1951, 194–278). Soudě podle ústupu litevských bohoslužeb byla v letech 1719–1902 z velké části poněmčena oblast dlouhá přibližně 100 km a široká 50 km. Prosby Lietuvininků, aby nebyl pronásledován jejich rodný jazyk, zasílané do roku 1904 králi a ministrovi školství (v roce 1869 je podepsalo 27 773 lidí), plány imperialistického Německa nezmařily (v letech 1879 a 1895 bylo jen v tilžském okrese shromážděno více podpisů než v okresech Klaipėda a Šilutė). V roce 1930 žilo v Malé Litvě 450 000 osob litevského původu, tedy ¾, z nichž už v roce 1825 mluvila litevsky jen třetina. V severní části (v okresech Klaipėda, Šilutė a Tilžė, kde v roce 1736 tvořili Litevci 95%) začal absolutní počet Litevců klesat od roku 1890 a v letech 1825–1910 se snížil z 50 na 38% (1,3krát); ve střední části (v okresech Ragainė, Lankos, Labguva a Pilkalnis), kde pokles začal v roce 1858, klesl ze 42 na 10% (4,2krát), a v jižní části (v okresech Gumbinė, Darkiemis, Stalupėnai, Įsrutis a Gėldapė) z 15 na 0,6% (25krát) (Tarybų Lietuvos enciklopedija 1987. T. 3. P. 27; Vileišis 1935, 149–153, 165). Počet žáků, kteří doma mluvili litevsky, se v letech 1886–1911 v severní části snížil z 53 na 47% a ve střední části z 22 na 10%. V letech 1736–1837 (během tří generací) se poněmčilo 36% veškerého obyvatelstva. Ženy poněmčovaly méně často, a proto mezi 1 000 obyvateli s litevštinou jako mateřským jazykem bylo v roce 1890 přibližně o 70 žen více než mužů (Vileišis 1935, 149–153). 2. Polonizace a. Polonizace v letech 1387–1687 Křtít Litevce přijížděli polští kněží, kteří litevsky neuměli a většinou se to ani nechtěli naučit. Vilniuskými biskupy byli už od roku 1408 většinou Poláci. Na prvním vilniuském synodu v roce 1526 již bylo rozhodnuto, že náboženství se má ve farních školách vyučovat litevsky a polsky. Po celou dobu se také kladl odpor polonizaci (především proto, aby neutrpěla vyučovaná látka). Čtvrtý vilniuský biskup, Motiejus z Trakai (1421–1453), nařídil kněžím, aby se naučili jazyk lidu. Od počátku XVI. století šlechtici při stavbě kostelů často požadovali, aby se v nich (v Žiežmariai, Alytus, Eišiškės a jinde) užívala litevština. V letech 1593–1644 to mělo platit také ve Stakliškės, Punske, Pajevonys, Prienai, Rūdninkai a Lavoriškės. V roce 1685 bylo ve Vilniusu navrženo udělovat církevní beneficia pouze Litevcům. Do roku 1569 (ve skutečnosti do roku 1697) vláda Litevského velkoknížectví přísně omezovala polské kolonisty, stejně jako ostatní cizince: vpouštěla pouze duchovní, kteří nezakládali rodiny, a několik řemeslníků. Do IV. kapitoly Prvního litevského statutu (1529) byl zařazen zvláštní článek 9, který zakazoval příbuzným, kteří provdávali šlechtičny do Polska, věnovat jim věno v podobě panství, aby se nedostala do vlastnictví polské šlechty. Třetí litevský statut, přijatý roku 1588 (kap. III, § 12), byl v tomto ohledu v rozporu s Lublinskou unií (§ 14). 15 Mezi jmény zpolštěné šlechty z XVI. století v okolí Vilniusu, Trakai, Ašmena a Maišiagala bylo stále jen málo skutečně polských. Inventáře ze XVII.–XVIII. století a protokoly z vizitací kostelů z roku 1828 nadále uvádějí, že ve farnostech Šalčininkai, Medininkai, Lavoriškės, Buivydžiai, Nemenčinė, Dubingiai a dalších (až k Nemunu) „lidé mluví litevsky, děti a ženy polsky neumějí“ (srov. Pakarklis 1987, 384). b. Polonizace v letech 1687–1863 Polonizace postupně stále více pronikala do kostelů. V letech 1737–1900 litevština z vilniuských kostelů vymizela. Na Vilniuské univerzitě se do roku 1812 přednášelo latinsky, poté (až do jejího uzavření v roce 1832) se i tato instituce v letech 1803–1812 stala ohniskem polského nacionalismu. Univerzita dohlížela na mnoho škol v zemi. Děti rolníků, kterým se podařilo do těchto škol dostat, byly nuceny „připnout si ke svému příjmení polskou koncovku nebo si jednoduše osvojit cizí polské příjmení někoho jiného“ (VVLKB, 36; 18–42). Na základní škole učitel zavěšoval dětem, které omylem promluvily litevsky, na krk zvláštní tabulku, která označovala, že potrestané dítě mluví špatně polsky. Kněží a šlechtici považovali Litevce za polské poddané, a proto rolníci, kteří pronikli do vyšších vrstev, skrývali svůj „nízký“ původ; „všichni se snažili lámat si jazyk a breptat polsky, a jen ti, kdo to vůbec neuměli, mlčeli se sevřenými ústy“ (VVLKB, 18–20, 28). c. Polonizace v letech 1863–1919 Přirozená i nucená asimilace na okrajích východní a jižní oblasti litevského jazyka po povstání v roce 1863 ještě zesílila, když carští úředníci posílili politiku rusifikace Litevců a vnucování pravoslaví (srov. Garšva, Gudavičius, Nikžentaitis ir kt. 1987, 5). Hlavním úkolem církve ovládané Poláky se stalo šíření nikoli víry, ale polství. V protikladu k pravoslaví východních Slovanů se katolická víra začala nazývat polska wiara, polský jazyk katolicki język a katolíci byli považováni za Poláky, přestože velká část litevských „Poláků“ polsky neuměla nebo mluvila směsicí běloruštiny, polštiny a litevštiny (po prostu, po prostemu). Biskup E. Ropas v prosinci 1905 založil takzvanou stranu katolických demokratů, která „usilovala o to, aby z Litevců a Bělorusů udělala Poláky“, a vydávala polský deník a dva týdeníky (VVLKB, 56). Když začal boj o vliv mezi carskými úředníky, kteří vnucovali ruštinu a pravoslaví, a duchovními a statkáři orientovanými na Polsko, litevští rolníci byli utlačováni dvojnásobně. V této situaci si mnoho Litevců zvolilo pro veřejné užívání běloruštinu, která jako jazyk kontaktu umožňovala dorozumět se také s polskými kněžími, statkáři a ruskými úředníky. V roce 1906 se v mnoha kostelech východně od Gelvonai a Jie žno (v Kliukščionys, Gervėčiai, Lazūnai, Žirmūnai, Benekainys, mezi Ašužia a Paričė) užívala polština. Tehdy biskup Ropas nařídil, že bez jeho písemného souhlasu nesmí nikdo měnit pořádek a jazyk bohoslužeb v kostele (do té doby litevští kněží v případě potřeby užívali i rodný jazyk farníků). Když polští duchovní psali do panpolonistických novin články proti litevským kněžím, byli do někdejších litevských farností Kaišiadorys, Gelvonai, Kernavė, Maišiagala, Butrimonys, Varėna, Kliukščionys, Benekainys, Asav os a Rodūnia dosazeni polští kněží (VVLKB, 58–126). Poté, co se Litevci po roce 1904 začali více zasazovat o práva svého rodného jazyka a začali jej užívat, Poláci v Asav ojė, Gervėčiuose, Butrimonyse, Varenavė, Bene- 16 kāinyse ir kitur kėlė muštynes (1906, 1910, 1911, 1913, 1915, 1925 m.). Daugiausia jas kurstė lenkai kunigai ir dvarininkai, šlėktos. Pavyzdžiui, Videniškio klebonas lietuviams klausytojams iš sakyklos skelbė: „Jeśli wy, chamy, nie chcecie słuchać polskiej cywilizowanej mowy, to idźcie z kosciola“ (LKLB, 17, 23). Lietuvių kalba vadinta „pagoniška“, „barbarų, be kultūros“, „chamų“, kurios dievas neklausas; dėl to viešai lietuviškai kalbėti valstiečiai gėdijosi. Lenkomānai paprastus žmones daug kur kurstė rašytis lenkais, meluodami, jeigu ir toliau paliksią lietuviški pamokslai, caro valdžia sugrąžinsianti baudžiavą, bažnyčias paversianti cerkvėmis (kaip Šumske, Paberžėje, Dūkštose) ir t. t. Vesničané, nuceni zvolit si buď svou víru, nebo jazyk svých rodičů, se pod vlivem kněží přikláněli spíše k víře. Farníci z Asavy — 3000 litevsky mluvících a 1000 těch, kteří se poběloruštili — přísahali, že už nebudou mluvit litevsky ani doma (VVLKB, 100, 112). Děkan z Ródūnie Gintautas (Gintowt) odstranil litevštinu z kostelů v Ródūnii, Noči, Butrimonys, Varenãvu a Asavõs (VVLKB, 92, 110, 114; 78, 82, 98). V uvedených okolních obcích (a také v Eišiškėse, Kernavė, N. Vilnii, Vileice a jinde) nepomohlo ani nařízení vydané roku 1909 vilniuskému biskupství, že ve smíšených farnostech mají být užívány oba jazyky. Oběžník z roku 1911 již dovoloval používat nikoli jazyk užívaný lidmi doma, ale jazyk, který si přáli. V bývalé Vilniuské gubernii počet Litevců stále klesal (roku 1861 — 63%, roku 1897 — 24%, roku 1916 — 10%, roku 1919 — 7%), zatímco počet „Poláků“ rostl (postupně 12, 8, 30, 54%) (Makowski 1986, 17—22). Podle údajů sčítání lidu z roku 1897 tvořili Litevci 69% obyvatel okresu Trākai, 43% okresu Švenčionys, 32% okresu Vilnius, 14% okresu Lyda a 7% okresu Ašmena. Poláci převládali pouze ve městě Vilnius (83%); ve zbývající části téhož okresu žili Bělorusové (46%) a Litevci (40%), Poláků tam bylo jen 14% (srov. VVLKB, 48). d. Polonizace v letech 1919—1939 Nejdůležitějšími prostředky polonizace byly církev a velkostatek; za okupace buržoazním statkářským Polskem k nim navíc přibyly stát, povinná škola, armáda a tisk. Poláci v pohraničí Litvy, Běloruska a Lotyšska se objevili převážně ve druhé polovině 19. století — na počátku 20. století, a to z Litevců, kteří předtím často převzali běloruský jazyk. Protože jde o poměrně nový jev, místní polština se nestihla rozštěpit na nářečí: je variantou spisovné polštiny s prvky litevských a běloruských nářečí. Místní Poláci nemají ani vlastní folklór (nepřeložený z původního jazyka); jejich příjmení jsou často litevského původu: Bolądz, Boyszis, Bumbul, Butrim, Czywil, Dowgiallo, Gaidel, Garnisz, Gintowt, Gražul, Norkun, Sabas, Songailo, Tarwid, Trinkun, Voiszel, Vojsznis atd. Díky úsilí místních Litevců a poboček spolků sv. Kazimíra a „Ryto“ bylo po roce 1920 v dnešním okrese Breslauja založeno 12 soukromých litevských základních škol, v okrese Paštovai 1, v okrese Aštrava 12, v okrese Yvija 3, v okrese Varenãvas 37 a v okresech Zietela a Garždinas po jedné (celkem 67). Pilsudského stoupenci v letech 1925—1938 (především 1927—1936) zavřeli 195 soukromých litevských škol ve Vilniuském kraji. V roce 1936 místo nich ještě fungovalo asi 150 litevských čítáren. Škola spolku „Ryto“ v obci Zabārninkai (okres Breslauja; každoročně měla 50 žáků) fungovala v letech 1925—1932, škola v Miciūnai 2. 678 17 (okres Aštrava, až 80 dětí) – 1912–1932, v Pelegrinda (až 40 dětí) – do roku 1933, v Rimdžiūnai – 1915–1932, v Bieliūnai (okres Varėnavas, 20–25 žáků) – 1926–1933, v Biliai (více než 25 žáků) – 1928–1931, školy v Paliūnai (Suvalská vojvodství, 70 dětí) a Žagariai (35 dětí) – 1928–1933 atd. (Lietuvių mokyklos Vilniaus krašte 1934, VI–XI). Ve školním roce 1934/35 fungovaly ve venkovském obvodu Gervėčiai státní polské základní školy, většinou pouze s 1. třídou, v Galčiūnai, Gėliūnai (2 třídy, 105 žáků), Gervėčiai (3 třídy, 185 žáků), Girios, Pelegrinda, Petrikai a Rimdžiūnai, v okolí Ródūnie v Biliūnai, Sen. Druskininkai, Dubiniai, Pelesa (2 třídy, 113 žáků), Plikiai, Paditvys a jinde; v 1. ročníku se tam ještě smělo vyučovat také litevsky (srov. Makowski 1983, 237–240). V roce 1936 působilo v okrese Lyda 43 poboček spolku sv. Kazimíra, v Suvalkách 30, v Breslauji 26 a v Grodně 19; stále ještě udržovaly litevské čítárny a malé knihovny. V roce 1939 otevřela sovětská moc v Pelece litevskou sedmitřídní školu (150 dětí, učitel V. Krečius) a čtyřtřídní školy v Dubiniai, Pavalakė, Paditvys, Plikiai, Ramaškonys atd. V polských státních školách Litevce přesvědčovali, že jsou Poláci; proto se dosud často zapisují jako Poláci, například v okolí Ródūnie a Ąpsasu, ačkoli polsky neumějí, čímž se v oficiálních statistikách snižuje počet Litevců i litevsky mluvících osob. Církev dokázala pozoruhodně houževnaté tradice polonizace zakořenit i v Latgalsku, které již 200 let nepatřilo Polsku a spravovala je vlastní vláda. Litevci v jihovýchodním Lotyšsku a ve městech se častěji nepolotovali, neběloruštili ani nerusifikovali, nýbrž se nejprve polonizovali. Sčítací komisaři nedokázali vždy Litevce od Poláků rozlišit; roku 1925 pocházelo pouze 2,8% lotyšských Poláků z Polska a z Vilniuského kraje, který tehdy patřil Polsku, zatímco 13,4% pocházelo z Litvy (převážně z litevských okresů Telšiai, Šiauliai a dalších). V okresech Daugavpils, Rēzekne a Ilūkste, které kdysi náležely k litevsko-polskému státu, bylo roku 1935 evidováno 11 579, 4655 a 4148 Poláků (roku 1860 bylo v okrese Ilūkste evidováno 5023 Litevců a 3828 Poláků, zatímco roku 1897 6986 Litevců a již 11 380 Poláků). e. Udržování polštiny po roce 1939 Po osvobození Vilniuského kraje od statkářského Polska se někteří Litevci nadále zapisovali jako Poláci a mluvili tímto jazykem, protože byli „polského vyznání“, dříve žili v „Polsku“, chodili do polských škol, chtěli si zachovat možnost emigrovat do Polska, vyhýbali se posměchu okolí atd. Polština v každodenním životě začala pod vlivem škol a okolí více zapouštět kořeny mezi částí mladších Litevců a Bělorusů teprve nyní, proto současní jazykovědci rozlišují i poválečné období polonizace (viz Vidugiris 1983, 58). Ještě roku 1942 žilo mnoho Litevců v obcích Vidžiai (24%), Kiemeliškės, Varionys, Kučionys, Grąužiskiai, Surviliškės, Geranainiai, Trakeliai a Žirmūnai (Pakštas 1968, 445). V letech 1942–1947 bělošští polští „partyzáni“ („Armia Krajowa“) mezi Gervėčiai a Pelesa Litevce okrádali, bili a zabíjeli. Za podporu litevského jazyka byl zavražděn také bývalý farář z Gervėčiai A. Jakavonis. Mnozí terorizovaní Litevci tehdy začali mluvit polsky nebo alespoň bělorusky a označovat se za Poláky (srov. Чекмо-нае 1988, 45–52). V letech 1945–1958 emigrovalo do Polska asi 8000 litevsky hovořících 18 …lidé: z okolí Lazūnů přibližně polovina (400–500 osob), z vesnice Zasečiai v okrese Žietela asi 50 (zůstalo 48) atd. Vilniuská diecéze dosud náleží k arcidiecézi lomžské. V litevsko-běloruském pohraničí část katolíků fanaticky stále lpí na polštině (například v Rodūnii), přestože jí většina farníků nerozumí. Ze všech republik Sovětského svazu má polská národnostní menšina nejlepší kulturní podmínky v Litevské SSR. Jsou zde polské školy, rozhlasové a televizní pořady, tisk, literatura, fakulta polského jazyka a literatury Vilniuského státního pedagogického institutu a skupiny dalších oborů, amatérské soubory. To má určitý význam i pro část obyvatel jiných republik. Například v roce 1986 bylo v Bělorusku předplaceno 289 výtisků časopisu „Kobieta radziecka“ a 207 výtisků novin „Czerwony sztandar“, v roce 1987 pak 304 a 265 výtisků; do Lotyšska jich bylo zasláno 192 a 31, respektive 144 a 25 výtisků. Ve školním roce 1981/82 se v 54 čistě polských školách a části smíšených škol učilo polsky 2,5% všech žáků republiky (12 863). V okrese Vilnius jich bylo 5411, ve městě Vilnius 3111, v okrese Šalčininkai 2835, v okrese Trakai 980, v okrese Švenčionys 406, v okrese Širvintos 110 a v okrese Varėna 10. V poválečných letech byly polské školy zřízeny i v některých litevských vesnicích (například v okrese Švenčionys, v obci Jaciūnai a v současné obci Strūnaitis, ve vesnici Rópiškės atd.), kde za okupace buržoazního Polska (do roku 1937) fungovaly litevské školy a čítárny. V roce 1953 byly na jižním okraji okresu Šalčininkai, v oblasti mezi Kalesninkai a Milkūnai, kde se mluvilo litevsky a bělorusky, namísto litevských otevřeny polské školy: v současné obci Dainava sedmiletá škola v Dainavě a základní školy v Gilviniškės a Vežionys; v současné obci Gérviškės sedmiletá škola v Gérviškės a základní škola v Kaniūkai; v současné obci Daukšiūnai základní školy v Daukšiūnai a Didieji Sėlai a sedmiletá škola v Butrimonys; v obci Dieveniškės sedmiletá škola v Jurgelionys; v obci Pabarė základní škola v Miežionys; v obci Poškonys základní škola v Dailidės; v obci Milkūnai sedmiletá škola v Šarkaičiai a základní škola v Pagaujenai2. Někteří žáci ignorovali hodiny litevštiny: i proto v roce 1979 mluvilo litevsky plynně jen 11,1% Poláků republiky. V roce 1979 se v sovětské Litvě považovalo za Poláky 247 000 (7,3%) obyvatel, v Bělorusku 403 000 (4,2%) a v Lotyšsku 63 000 (2,5%). Nejvíce Poláků žilo v okresech Vilnius, Šalčininkai, Trakai, Astravas, Ašmena a Varėnavas a také v jižních částech okresů Daugavpils a Krāslava. Polština se jako mateřský jazyk používá již celé století na pomezí okresů Vilnius a Švenčionys mezi Paberžė, Nemenčinė a Pabradė. Jinde je většinou pouze druhým jazykem Bělorusů, Litevců a Lotyšů – interdialektem (Studia nad polszczyzną kresową 1982, 19–145). 2 Informace A. Vidugirise. 19 II. FUNGOVÁNÍ MATEŘSKÉHO JAZYKA 1. Lotyšské litevské nářečí Právě v nich se nejvýrazněji projevují kontakty dvou živých baltských jazyků – litevštiny a lotyštiny. V jihovýchodním Lotyšsku lze litevštinu zkoumat i v podmínkách maximální mnohojazyčnosti: pouze tam náš jazyk funguje současně mezi jazyky všech čtyř sousedních republik – lotyštinou, běloruštinou, ruštinou a polštinou. Litevci, kteří v Lotyšsku žili odedávna (autochtónní obyvatelé), byli dlouho téměř nezkoumáni, protože se mělo za to, že zde zůstali jen novodobí kolonisté. Nejvíce Litevců se totiž stěhovalo do Rigy, Liepāje, Jelgavy a dalších míst v Lotyšsku v letech 1880–1914: roku 1897 jich bylo zaznamenáno 26 033, roku 1914 přibližně 95 000, roku 1920 25 588, roku 1925 23 192, roku 1930 25 885, roku 1935 22 913, roku 1959 32 383, roku 1970 40 589, roku 1979 37 818 a roku 1989 34 630. Ještě v roce 1925 se polovina Litevců v Lotyšsku narodila v Litvě a nebyla považována za lotyšské občany, zatímco mnozí z ostatních měli rodiče, kteří se přistěhovali (srov. Garšva 1984, 83–91; 1985a, 118–126; 1985b, 38). A. Bylenšteinas (1892, 13–459), apie 1924 m. K. Būga (1961, 563–583) aprašė daug vietovių Latvijoje, kur lietuvių iš seno gyventa ar tebegyvenama. 1921 m. vedant respublikų sieną, Ilūkštos, Aknystos, Skyrionių, Ūkrų ir kitos apylinkės (290 km²), anksčiau priklausiusios Kauno gubernijai, buvo iškeistos į Palangą ir pajūrio ruožą (182 km²), 1819 m. caro valdžios priskirtą Kuršo gubernijai. Na západě žili Litevci zřejmě až do 18. století v okrese Liepāja mezi Rucavou, Nīcou a Bārtou: Lotyši nazývali obyvatele těchto končin leitiši, leitišnieki, tedy Litevci, kteří se stali Lotyši. Hranice Litevského velkoknížectví vedla v 17. století podél řeky Bartuvy (50 km severně od osady Šventoji). Litevci žili mezi Rucavou a Būtingė ještě na počátku 20. století. Od 13. století náležely Litvě oficiálně Ūkrai (dnes okres Dobele), od roku 1473 Skyrionys a sousední vesnice v okolí Brunavy v okrese Bauska. Na litevských mapách jsou až do roku 1914 vyznačeny výběžky Breslauja a Aknysta směrem na sever. Okolí Ūkrai, Skyrionys, Aknysta a další náležela ke Kaunaské gubernii a vilniuskému, později žemaitskému biskupství; od srpna 1919 do října 1920 patřila Litevské republice. V roce 1889 bylo v obci Aknysta 30 litevských hospodářství a přibližně 100 lotyšských hospodářství založených po roce 1850. Etnografická hranice vedla podél řeky Suseji. K farnosti Aknysta dříve náležela také část okolí Juodupė (okres Rokiškis). Ještě kolem roku 1913 se ve škole v Aknystě, kde se vyučovalo v ruštině, vyučovalo několik hodin litevštiny. Litevská základní škola fungovala přibližně v letech 1920–1944. Přibližně ve stejné době pořádaly místní pobočky litevských spolků „Šviesa“ a „Rūta“ večírky a představení, měly pěvecké sbory, a dokonce i časopis. Po rozptýlení mladší generace, která mluví litevsky stále méně, se tradiční nářečí dnes zachovalo jen v několika vesnicích v okolí Aknysty: v Liūobai (usedlosti K. Urbonavičiuse, nar. 1903, a J. Mačiukase, nar. 1902; dříve zde bylo sedm hospodářství), v Riušai (P. Mikėnas, P. Mikėnienė, nar. 1904), ve Skardupys (L. Mūrelienė, nar. 1909), v Krančkaliai (S. Mikėnienė, S. Čečis) a v okolí Aknysty (A. Urbonavičienė, A. Gasiūnienė, nar. 1906, O. Šinkūnienė, E. Neniškytė) (srov. 20 Garšva 1985, 119–123, Masytė 1987). Tai pačiai uteniškių šnektai priklauso ir toliau į rytus esančios Garšvinės, Subäčiaus apylinkės. Největší litevský dialekt v Lotyšsku se nachází jihozápadně od Daugavpilsu, mezi Kálkuonė, Kučcums, Mėdumas a Grendža. Nejvíce Litevců žilo v Papušinėje (2 km jižně od Kálkuonė, roku 1979 z 66 obyvatel bylo 33: E. Barčienė, nar. 1913, L. Barčytė-Lapkovska, nar. 1926, H. Įsedienė, nar. 1910, M. Malinienė, Tranienė aj.), ve Vasaríškiai (2 km severně od Mėduma: J. a A. Smilginiai, nar. 1926 a 1932, Puranai), ve Vānagiškiai (J. Bagdonavičienė, nar. 1906, Juneliai, Masėnai, Vanagaitė-Vasiliauskienė, nar. 1914, R. Vānagas, nar. 1928 aj.), v Mėdumu (V. Čiblaitė, E. a H. Jūnelienės, A. Liskinys, nar. 1911, A. Plūcienė, E. Švilpa, nar. 1908, A. Vėrdanienė, nar. 1908 a další), a také v Kálniskiai, Žvirbliškiai a dalších vesnicích (srov. Vaicekauskaitė 1988). Osada Papušinė byla založena snad až kolem 18. století: vzpomíná se, že název vesnice pochází od borovice, která zde rostla. Nejzajímavější litevské jazykové ostrovy se nacházejí na pravém břehu Daugavy v jihovýchodním Lotyšsku. V okolí Sakstagalu v okrese Rēzekne se nacházel nejvzdálenější litevský jazykový ostrov či stará kolonie — Ciskodas: odtud k hranici LTSR je to 110 km. Roku 1851 žilo ve vesnicích v okolí Ciskodasu (v 64 usedlostech) 300–400 Litevců. Roku 1977 si litevsky mohlo pohovořit asi 10 nejstarších lidí, roku 1986 už jen 2. Od Uodegėnų (okolí Įžvalta v okrese Krāslava) je k hranici LTSR 60 km. Roku 1925 mluvilo v okolí litevsky 300 starousedlíků, roku 1988 — 3 (5). V letech 1883–1925 se vedle Uodegėnų uvádí ještě 6–9 menších vesnic, kde se také mluvilo litevsky. Ještě do poloviny 19. století se litevsky hovořilo i na levém břehu Daugavy mezi Vārnaviči (okres Krāslava) a Ilūkštou (okres Daugavpils). Okolí Daugavpilsu a Krāslavy tak navazovala na hlavní území litevského jazyka. K. Būga (1961, 565–569) Latvijoje suskaičiavo beveik 800 gyvenamųjų vietų vardų su priesaga -iški3, kurie didžiuliu kyliu (iki Rėzeknės) įsiterpia į rytų Latviją. Manoma, kad iš visų baltų genčių vietovardžius su tokia priesaga turėjo tik lietuviai. Įdomu, kad -iškių pėdsakai daugiausia veda į plotą maždaug tarp Obelių ir Breslaujos: kuo arčiau Lietuva, tuo daugiau šių vietovardžių. Větší část současného okresu Daugavpils, ohraničená na severu linií Subäčius—Bebrinė—Dvietas—Kálupe—Malinovka—Kāplava (roku 1912 se v ní nacházelo 20–55% ojkonym se sufixem -išk-, srov. Būga 1961, 565), musela být ještě v 18.–19. století obydlena Litevci. Podle J. Safarevičiuse tam, kde je nejméně 12% místních názvů s -išk-, litevština zanikla teprve nedávno, zatímco oblasti se 4–12% ukazují starou hranici litevského jazyka (srov. Zinkevičius 1987, 58). K místům v Latgale, kde Litevci žili ještě nedávno, by tedy patřil klín Kálupe—Silajanai—Malinovka, táhnoucí se podél silnice Daugavpils—Rēzekne, a okolí Asūne na severovýchodě okresu Krāslava; do starého litevského jazykového území by patřila řada míst až po Garšvinė, Rubiniai, Dvietas, Ciskodas, Ūozuolmuiža, Įžvaltas, Asūne a Pīedruja. Kolem 11.–13. století a na počátku 16. a 17. století se značný počet Litevců usadil také mezi Daugavpilsem, Rēzekne a Verchnědvinskem (Krāslava- 3 V přilehlé části dnešního Běloruského SSR, kde Litevci žili odedávna a ve větším počtu, bylo napočítáno pouze 570 (včetně opakovaných výskytů — 656) ojkonym se sufixem -išk- (srov. Zinkevičius 1987, 57). 22 vas, Ciskodo, Akrõs, Ruõbežniekų a dalších okolních obcí). Dosud zachované dialekty a hydronyma litevského původu to dokládají (Gintuvas, Subinaitė aj.), stejně jako ojkonyma (Girnakaliai, Mozovajki, Švedėliai), příjmení (Grazul, Matulunas, Žwirblis), výpůjčky ze starého latgalského dialektu cīrulis „skřivan“, stūrys „roh“ aj., která dnes Latgalci vyslovují jako c’ēirul’s, st’ūr’s. V letech 1259—1261 měli Litevci 15 km východně od Daugavpilsu hrad Naujenis (lotyšsky Naujene, nikoli *Jaunene). Okolí Ilūkšty, které je dnes katolické, bylo ještě v 16. století, tedy před církevní reformací, evangelické (panství Mėdumas — i roku 1787) (srov. Būga 1961, 567, 570—571). V archivech jsou záznamy o tom, že Livonský řád v 15.–16. století usazoval v jižní Latgale litevské zajatce (Брейдак 1987, 19—29). Litevská emigrace sem byla podporována také v letech 1561—1772, kdy Latgale patřila k litevsko-polskému státu. Na pravý břeh Daugavy se Litevci zřejmě stěhovali především ve třech místech: u Daugavpilsu, Krāslavy a pravděpodobně v okolí Druji. Dále se postupovalo směrem na Višku, Dāgdou—Āndrupene a Ruõbežnieki. Podle délky zachování a dochovaných zpráv lze staré Litevce rozdělit do tří skupin: 1) asimilovaní v době, kterou historické prameny přesněji nedokládají (Akrà, Ruõbežniekai atd. — zde je přítomnost Litevců odvozována pouze z jazykových údajů), 2) asimilovaní v době známé, převážně na konci 19. až počátku 20. století (11 míst v okolí Krāslavy, 6 v okolí Ciskodasu, dále okolí Jaunbornė, Laukesė a další) a 3) zachovaní až do současnosti (okolí Daugavpilsu, Uodegėnų a Ciskodasu). V letech 1893—1906 se Litevci z okolí Daugeliškis—Rimšė usadili v pěti vesnicích kolem Indricy (okres Krāslava, okolí Kālnieši). Roku 1930 jich v okolí bylo 300, roku 1979 — 38 (2,3%). Litevsky mluvící lidé dosud žijí v Indrice (M. Valinskaitė-Peciulevičienė, nar. 1923), Bindari (E. Matkevičiūtė-Narienė, nar. 1906, O. Matkevičiūtė, nar. 1927 aj.) a Kālnieši (M. a A. Peciulevičiai, nar. 1929 a 1932, a jejich děti). Po příchodu značné skupiny Litevců do Lotyšska v letech 1880—1960 byl jejich počet v jednotlivých částech Lotyšska v letech 1930 a 1979 následující: Počet 1930 1979 Zemgale 12627 15363 Riga 6817 6777 Kurzeme 4348 11489 Vidzeme 1140 1461 Latgale 953 2710 Celkem 25885 37818 Procento (%) 1930 1979 4,4 2,6 1,8 0,8 1,5 3,3 0,3 0,5 0,2 0,6 1,4 1,5 Podíl Litevců se v letech 1930—1979 zvýšil pouze v Kurzeme (bývalém Kuronsku) a Latgale. Ve srovnání s rokem 1930 žilo v Latgale roku 1897 o něco více Litevců (1290). Za sezónními pracemi přijíždělo do Lotyšska více Litevců v letech 1929—1931 (16 000—19 000, tedy 74—87% všech sezónních pracovníků) a částečně také v letech 1935— 23 V roce 1936 (14 000, 15 000, neboli 43—38%). V Žiemgalě tvořili Litevci 61% sezónních dělníků, ve Vidzeme a Kuronsku — 19%, v Latgale — 0,7% (Kopėč 1938, 82, 130). V roce 1930 bylo v obci Rūda zaznamenáno 27% Litevců, v Neretě, Ritě a Eikšniech — 22%, v Ūkrech — 19%, v Aknyště a Prūdė — 17%, ve Smilkeriích, Nemunėliu a Vadakstie — 15% atd. V roce 1979 jich nejvíce (484—182 obyvatel) žilo v okolí Vadaksties (38%), Kaletů (37,1%), Rūby (36,2%), Gramzdy (33,1%), Neret (26,4%), Pampaliů (26,1%), Nygrandy (25,4%), Ežerė (23,8%), Pilskalnė (23,3%), Kursyčiů (21,6%), Jaunaucė (21,4%) a Ūkrů (21,2%). V letech 1945—1960 se nejvíce Litevců usadilo mezi Liepājí a Bauskou. V roce 1979 jich nejvíce žilo v okresech Riga (8769, 0,8%), Liepāja (6630, 2,6%), Bauska (4281, 5,3%), Saldus (3176, 2,2%), Jelgava (2587, 1,5%), Dobele (2486, 1,8%) a Daugavpils (2140, 1%). V poválečných letech se zde mnozí Litevci usadili kvůli lepším životním podmínkám a lepším pracovním příležitostem; zvláště mnoho jich sem, stejně jako do Kaliningradské oblasti, uprchlo před represemi v letech kultu osobnosti. Od počátku 20. století litevský jazyk v Lotyšsku do jisté míry podporovaly vznikající litevské organizace a školy. V roce 1934 působilo 16 litevských spolků (s místními pobočkami) a Svaz Litevců Lotyšska a vycházely 2 noviny. V letech 1907—1948 se litevština oficiálně vyučovala nejméně ve 21 lotyšských školách: ve 14 se všechny předměty vyučovaly v mateřském jazyce a nejméně v 7 se vyučovaly hodiny litevštiny. V roce 1939 navštěvovalo litevské školy přibližně 700 z 3500 dětí školního věku, tedy 20%. V letech 1907—1940 vyšlo postupně více než deset litevských periodik. V důsledku vlivu církve, školy a cizího státu mnozí Litevci z pohraničí rychle ztráceli svou národní identitu. V roce 1925 mluvilo v Lotyšsku litevsky asi 7000 starousedlíků, v roce 1980 přibližně 150. Za carských dob se v Lotyšsku prosazovala rusifikace, v letech 1930—1940 lotyšizace. Svaz Litevců Lotyšska opět organizuje litevské školy atd. Nebereme-li v úvahu vzájemnou komunikaci Litevců, jejich mateřský jazyk se dnes veřejně používá jen přibližně v 10 lotyšských kostelech. Ačkoli počet Litevců vzrostl, žádané litevské školy a hodiny mateřského jazyka zanikly. Do jednoho rižského klubu přijížděly litevské divadelní a amatérské soubory. Mnoho Litevců poslouchá rozhlas Litevské SSR. V roce 1987 bylo předplaceno 5600 litevských novin a časopisů („Tarybinė moteris“ — 1985 výtisků, „Valstiečių laikraštis“ — 1813 výtisků, „Mūsų sodai“ — 378 výtisků atd.), nejvíce v okresech Liepāja (1028 výtisků), Riga (996 výtisků), Saldus (676 výtisků) a Bauska (668 výtisků). Na rozdíl od Běloruské SSR Litevci v Lotyšsku nezřídka zastávají odpovědné funkce a správa neomezuje uspokojování jejich kulturních potřeb. Podle údajů z roku 1979 si Litevci nejlépe uchovali mateřský jazyk v Liepāji (88,4%), nejhůře v Tukums (59%). Znalost lotyštiny jako druhého jazyka se pohybovala od 60,1 do 18,1% (venkovské obyvatelstvo okresů Kuldīga a Daugavpils), ruštiny od 56 do 13,4% (venkovské obyvatelstvo okresů Daugavpils a Liepāja1), litevštiny od 9,9 do 1,2% (městské obyvatelstvo okresů Saldus a Jelgava). 24 Tabulka 1. Vesnice Litevské SSR, v nichž Litevci v roce 1979 tvořili 100—30% všech obyvatel Okres | Okolí | Vesnice | Počet obyvatel | Litevci% Liepāja | Priekule | Duobelžibaliai | 44 | 100 Dobele | Vytiniai | Bungos | 98 | „ Bauska | Svitenė | Kapūna | 28 | „ Saldus | Pampaliai | Akmentiniai | 43 | 80 Bauska | Svitenė | Lygmaniai | 33 | „ Liepāja | Kaletai | Uozuolai | 126 | 70 Saldus | Pampaliai | Auniniai | 45 | 70 „ | „ | Veldrės | 27 | „ „ | Ruba | Matijašiai | 38 | „ „ | „ | Ciniai | 39 | 60 Liepāja | Priekule | Kanepai | 25 | „ „ | Vainiauda | Malkalnė | 89 | 50 Saldus | Jaunaucė | Jaunaucė | 241 | „ „ | Ruba | Veclykupeniai | 112 | „ „ | Nygranda | Dzyros | 90 | „ „ | Kursyčiai | Bruzilos | 101 | „ „ | Vadakstis | Mazdergiai | 42 | „ „ | Jaunaucė | Kalnanai | 41 | „ Dobele | Penkule | Skujaine | 104 | „ Bauska | Brunava | Jatniekai | 78 | „ Daugavpils | Kalkuonė | Papušinė | 33 | „ Liepāja | Sikšniai | Sudargai | 48 | 40 Saldus | Ruba | Ruba | 390 | „ „ | Nygranda | Griezė | 29 | „ „ | Vadakstis | Priedula | 71 | „ „ | Nuovadniekai | Pukiukalniai | 31 | „ Dobele | Vytiniai | Putros | 73 | „ Jelgava | Sesava | Avangardas | 357 | „ „ | Ausma | Bandienekai | 57 | „ Bauska | Brunava | Silenieki | 26 | „ Jekabpils | Luonė | Luonė | 247 | „ Liepāja | Priekule | Mazgramzda | 71 | 30 „ | Embūte | Dinsdurbė | 69 | „ „ | Aizpute | Uozuolai | 33 | „ Saldus | Zirniai | Uozuolai | 28 | „ „ | Nygranda | Kalnai | 351 | „ „ | Ežerė | Šarlotė | 34 | „ Dobele | Ukru | Šnikeriai | 249 | „ Bauska | Ceraukste | Mūsa | 483 | „ „ | Gailišai | Ainavos | 46 | „ „ | Vecumnieki | Laimos | 39 | „ 25 2. Severozápadního Běloruska (bývalého Vilniuského kraje) Litevci Hranice kompaktního území Baltů a Slovanů vedla přibližně v 7. století kolem Minsku, Polocku a Pskova, ve 14.–16. století pak kolem Grodna, Ščučinu, Novogrudoku, Voložinu, Smorgoně, Postav, Braslavi a Druji (srov. Zinkevičius 1987, 54, 59). Ve 14.–17. století již existovala mnohá centra dnešních periferních nářečí a vesnice, které k nim náležely: roku 1473 se uvádí Rodūnia, roku 1511 Gervėčiai, roku 1553 farnost Pelesos a roku 1569 Apsas. Ve druhé polovině 19. století dokončily proces slavizace východní litevské jazykové oblasti kolem Vosyliškių, Minaičių–Belyčios, Lipniškių–Tokariškių (západně od Lazūnů), Astrava, Žodiškių, Svyrų, Ikaznės a Skrudėlynės–Jaunbornės (srov. Fayac, Выдугирис 1983, 26–78, 38, 48). Zpráva faráře S. Stakelė z roku 1905 ukazuje, že tehdy se ještě našlo několik lidí mluvících litevsky ve farnostech Karkažiškės, Sudervė, Rykantai, Senieji a Naujieji Trakai, Varnionys, Žiūprėnai, Ašmena, Trobos, Yvija, Dūdos, Vyšniavas, Zabrėžė, Gruzdovas–Oborsk, Žirmūnai a Užbalis. Většina obyvatel mluvila litevsky v okolí Lentupisu (okres Švenčionys), Kazokiškės, Rūdninkai, Vievis (okres Trakai), Nemenčinė, Dubujai, Gervėčiai, Videniškiai a Kernavė (okres Vilnius), v okolí Kauleliškės, Geranainys, Subatninkai, Surviliškės, Graužiškės a Lazūnai (okres Ašmena), Šalčininkai, Šalčininkėliai, Eišiškės, Benekainys a Varenavas (okres Lida) (Vilniaus žinios 1905. Nr. 278; LKLB, 55–57). V první polovině 20. století zanikly zvláště rozsáhlé litevské jazykové oblasti v okresech Braslav, Varenavas a Astravas. Od roku 1890 se během 15 let počet litevsky mluvících v okolí Lazūnů snížil o tisíc (zůstalo jich 2000), v okolí Gervėčiai se za 41 let snížil o dva tisíce (zůstalo asi 5000). Přibližně do roku 1920 se litevsky mluvilo nejvíce v Jokintõnys, Sakalāčiai, Ažūlaukė, Kalionija, Valeikõnys, Sniegiónys a Gavučiai (Valeika 1988. Nr. 7). Na ostrově Žietela bylo roku 1886 zjištěno 1156 Litevců, roku 1906 — 500, roku 1916 — 600, roku 1933 — 390, roku 1957 — 40 a roku 1986 — 2. Předpokládá se, že k zachování substrátových prvků v jižních litevských nářečích — v zietelském a zejména pelešsko-rodunském — přispěli Prusové (Skalvové, Bartové, Pamedané), kteří se po roce 1276 usadili v grodenské oblasti, a také Jatvingové, kteří se tam mohli dostat v letech 1280–1283 (srov. Судник 1980, 186–189; Lietuvių etnogenezė 1987, 225, 228). Od 15. století do konce 18. století se u řek Pelesos a Ditvos (dnešní okres Rodūnia) uvádí panství Bartų, které se rozrostlo v starostenství; roku 1765 zahrnovalo Pelesos (vesnice Pelesõs, Pamedės, Pāditvio, Pavalakės, Piliūnų a Leliūšių), Skálvos (Vigónys, Smilginiai, Dubiniai, Skireikiai, Varliai, Paleikiškiai, Kūrkės a Kargaudai), Piliakalnio (Sklodónys, Vaikūnai a Paraistė) a vzdálenější panství Panemunė. V letech 1385, 1387 a v dalších pramenech se uvádí, že mezi Rodūnií a Zóbalatė bylo usídleno 800 Skalvů (Litevci je zajali roku 1365 u Ragnitu). Název vesnice Pamedė však bude spíše odvozen nikoli od kmene Pamedanů, nýbrž od nářečního slova medžias „les“. Jatvingský substrát (změnu souhlásky ž v z) by snad bylo možné rozpoznat i ve výslovnosti Žadiškės „Žodiškės“, která se vyskytuje v okolí Gervėčiai. 26 Kivõnys △ ↓ VARENÁVA ↗ Vaikūnai △ Sen. Kazõkiškės △ Sklodõnys ● ↓ VILNIUS 76 km. ← Nočia RÓDŪNIA Juciūnai ○ Jotūnai ○ Kurkės ⊖ Piliakalnis ○ Kargaudai ○ Mažeikiai △ Vigõnys ◐ Plikiai ● Klaišiai ⊖ Sen. Smilginiai ○ Kemešiai △ ↓ GRODNO Paškovičiai △ Dubiniai ● Tolkunai △ Lipkūnai △ Gudėliai △ ↓ LIDA Leliušiai ⊖ Pelesõ ● Pomedė △ Surkantai △ Balčiškis ○ Piliūnai ◐ Pavalkė ● Sen. Drūskininkai ● Paditvys ○ 1 ● 5 ○ 2 ◐ 6 △ 3 ● 7 △ 4 ⊖ Schéma 2. Jazyková situace v okolí Pelesos a Rodūnie. Vesnice, v nichž se roku 1987 mohlo mluvit litevsky: 1 — 60–70% obyvatel, 2 — 40–48%, 3 — 27%, 4 — 10–18%, 5 — 1–5%. Vesnice, kde se přestalo mluvit litevsky: 6 — v první polovině 20. století, 7 — v 19. století. Prameny: Povilait ytė 1970, 1–10, Vidugiris 1988, 21–34 aj. Roku 1890 tvořili Litevci v okolí Rodūnie 70% obyvatel, v Pelesosu 82% (1421 z 1723 obyvatel). Do roku 1914 mluvily litevsky tři čtvrtiny až dvě třetiny obyvatel farností Varenávo, Rodūnia, Nočia, Asavõ a Armõniškės, třetina až polovina farností Benekáiniai, Geranãiniai a Kaulėliškės, čtvrtina až třetina farností Trakėliai, Žirmūnai a Žõbalatė atd. Litevština byla hlavním domácím jazykem přibližně do roku 1950 mezi Benekáiniai a Armõniškės, Varenávo a Kaulėliškės a v okolí Ásavõ a Nõčia; v jednotlivých vesnicích okolí Rodūnie až do roku 1975 a v okolí Pelesosu (Pavalakėjė, Pelesojė, Dubiniuose, Sen. Drūskininkuose) dodnes. Roku 1970 žilo v Pelesosu 340 obyvatel (roku 1986 — 253), nelitevští 27 …vů – jen asi 35 (Povilait ytė 1970, 3). V některých místech bylo Litevců zaznamenaných autorem článku více (viz schéma) než těch, které zjistil T. Sudnik (srov. Vidugiris 1988, 24), zřejmě proto, že místní obyvatelé odpovídali v jazyce, kterým byli osloveni. Ve východní části okresu Varenava se z 18 vesnic, v nichž se na počátku 20. století mluvilo litevsky (oblast byla přibližně 13 km dlouhá a 7 km široká), tento jazyk nejlépe dochoval ve Stanišiai, Tūsamoniai, Ramaškonys, Navasedai, Bieliūnai; u jednotlivců pak v Biliai, Pārabiškė, Cesliūkiškė, Dainava, Romūčiai a Padvariškės. Z 8 000–12 000 lidí, kteří v letech 1928–1933 uměli litevsky (srov. Vidugiris 1988, 29, 27–32), bylo v roce 1970 v okrese Varenava úředně evidováno 1 234 Litevců, v roce 1979 už jen 939 (563 (60%) považovalo za svůj mateřský jazyk jazyk své národnosti, 351 (37%) běloruštinu a 24 (3%) ruštinu). Z nich 313 (33%) ovládalo jako druhý jazyk plynně běloruštinu, 307 (32%) ruštinu a 78 (8%) jazyk své národnosti. V okrese Āstrava bylo ještě v roce 1930 nejméně 6 000 Litevců. V roce 1970 jich bylo evidováno 2 120 (6% všech obyvatel), v roce 1979 pak 1 655. Litevštinu považovalo za mateřský jazyk 1 448 (87%), běloruštinu 172 (10%) a ruštinu 35 (2%); bělorusky však plynně umělo 1 032 (62%), rusky 388 (23%) a litevsky 80 (5%) těch, kteří se již slavizovali. V roce 1970 žilo v okrese Gaždino 177 Litevců (v roce 1979 138, v okrese Paštovů 184), v okrese Smurgainiai 73, Ašmena 52, Ščiūčinas 42, Lydas 24, Yvija 22, Zietela 12, Slonim a Naugardūkas po 10 atd. Za Litevce se zde zřejmě hlásili především přistěhovalci. Litevština se na území SSSR mimo Litevskou SSR dodnes nejlépe zachovala v okolí Gervėčiai. Bylo to zřejmě dáno společenskými podmínkami – v 19. století působením některých statkářů a ve 20. století školou, kostelem, litevskými kulturními spolky a tiskem. Ještě za carských časů učili na mnoha místech tajně pokoutní učitelé. Kolem roku 1923 začala v Gervėčiai veřejně působit litevská škola, v roce 1925 pak v Miciūnai (učitelky J. Naminskaitė a J. Kardelytė), Mockai, Gėliūnai, Galčiūnai, Pelegrinda, Girios, Knystuškės, Rimdžiūnai a Pėtrikai. V litevských vesnicích byly založeny pobočky spolku sv. Kazimíra, které měly také malé knihovničky (zhruba po 200 knih a časopisů). Tehdy se nejvíce četly „Ūkininko patarėjas“, „Kelias“, „Dirva“ a díla Maironise a K. Binkise. V Gėliūnai působila také pobočka Kulturního spolku (orgánem spolku byl „Vilniaus žodis“). V Miciūnai se hrála představení „Amerika pirtyje“, „Aklą pažins, kvailą supras“ atd. V polských státních školách tehdy bývali jen dva až šest žáků. Po uzavření všech litevských škol do roku 1933 fungovaly v letech 1934–1936 místo nich čítárny spolku „Rytas“. Vedoucími čítáren zůstali bývalí litevští učitelé: v Miciūnai A. Bubūlis, v Girios V. Krėčius, v Rimdžiūnai Selyla a další (jmenovaní byli nejaktivnější). Na podnět vedoucích čítáren rodiče z vesnice Girios radili dětem, aby v povinné polské škole mluvily méně polsky a nezpívaly; děti z Miciūnai si v školním roce 1934/35 dokázaly vymoci, aby se v gervėčaiské škole vyučovalo náboženství v litevštině (Valeika 1988. Nr. 1, 2). Pelesoje lietuviška mokykla veikė 1908–1917, 1922–1932 m. Maždaug 1926 m. Vilniaus krašto lietuvių švietimo draugijos „Rytas“ (jos būstinė buvo dabartinėse Lietuvių kalbos ir literatūros instituto patalpose) mokyklos įsteigtos Dubiniuose, Pavalakėje, Piliūnuose, Druskininkuose, Paditvyjė, Leliūšiuose, Kargau- 28 Tabulka 2. Počet Litevců ve větších vesnicích v okolí Gervėčiai Poř. č. | Název vesnice | Celkový počet obyvatel: 1985 | 1987 | Litevci v roce 1985: počet |% | počet usedlostí 1. Gervėčiai | 479 | — | 128 | 27 | — 2. Girios | 240 | 265 | 195 | 81 | 101 3. Rimdžiūnai | 232 | 231 | 151 | 65 | 80 4. Galčiūnai | 205 | 203 | „ | 74 | 90 5. Mėčkos | 173 | 201 | 148 | 85 | 100 6. Miciūnai | 180 | 195 | 126 | 70 | 60 7. Gėlinai | 128 | 145 | 119 | 93 | 80 8. Knystuškės | 87 | 104 | 80 | 92 | 55 9. Gaigaliai | 73 | 86 | 37 | 51 | 40 10. Pelegrindà | 60 | 65 | 43 | 72 | 35 11. Gudinininkai | 64 | 57 | 28 | 42 | 25 12. Milčėjos | 51 | 48 | 40 | 78 | 23 13. Pėtrikai | 40 | „ | 36 | 90 | 20 14. Kerplasinà | 24 | 28 | 19 | 79 | 12 15. Gibirdė | 7 | 21 | 2 | 29 | — 16. Užupis | 10 | 10 | 6 | 60 | 6 Duomenys imti iš: Romančiuk 1986, 241, Valeika 1988 ir apylinkės Tarybos. …duose, Vigonysė, Rackūnuose, Plikiuose, Piliakalnyje, Sklodonyse, Smilgininose. Kromě litevských škol byla v každé vesnici také polská škola. V roce 1933 byly i zde uzavřeny školy s výukou v litevštině; místo nich fungovaly až do roku 1936 litevské čítárny spolku „Rytas“. Děti se v nich tajně učily litevsky (Povilaitytė 1970, 3–7). Za okupace buržoazního Polska prožíval složité období z národnostního hlediska také kostel. Již ve starém dřevěném kostele v Gervėčiai hráli přibližně v letech 1898–1903 na varhany Mikas a Kipras Petrauskasovi a jejich otec, který založil sbor a dechový orchestr. Po návštěvě biskupa J. Matulevičiuse v roce 1924 byly v kostele v Gervėčiai vedle polských zavedeny také bohoslužby v litevštině, které čelily mnoha zkouškám. Kněze působící v kostele v Gervėčiai lze zhruba rozdělit podle jejich postoje k jazykům na neutrální, tedy ty, kteří mluvili polsky i litevsky (A. Dalinkevičius, Buivys, S. Chodyga, současný kněz), polonizátory (Alšiauskas a zejména Romeika, Malinauskas – „Edikas“, J. Trochimas aj.) a litevnizátory (A. Jakavonis, J. Gylys). Duchovní teror polonizátorů často přecházel ve fyzické násilí, zvláště v letech 1927–1946. Vesnice Sakalaičiai byla statkáři Struckovými násilně odnárodněna: lidi, kteří v jejích hranicích mluvili litevsky, bili pruty. Ještě v roce 1928 dostal osmdesátiletý obyvatel Miciūnai Atminis za to 25 ran bičem. Obyvatelé vesnice Sakalaičiai, rodiny Damučiai, Gudaičiai, Kurmeliai, Maučiai, Skyručiai, Šauliai, Tvoragaliai a další proto přešli k polštině a poštváni dokonce začali bít ty, kdo mluvili litevsky („girgunus“). K této činnosti gervėčaiský vik… 29 ... a policejní velitel v roce 1927 založil polskou vojenskou šovinistickou organizaci střelců. V noci ze 4. na 5. října 1927 bylo zatčeno mnoho litevských představitelů z vilniuského kraje (mezi nimi farář z Gervėčių A. Jakavonis) a skončili ve vězení nebo byli vyhoštěni do Litvy. V roce 1930 polští střelci v kostele v Gervėčiai bili Litevce bambusovými holemi kvůli litevskému kázání a mnohé z nich za odpor uvěznili ve vilniuské (Lukiškių) a Varnionyském vězení. Poté byl na tři roky zaveden interdikt — polská a litevská kázání a zpěvy byly nahrazeny latinskými (Valeika 1988. Nr. 1–2). Protože se nemohli domoci bohoslužeb v rodném jazyce, Litevci z bývalé farnosti Ródūnia (zejména ze 7 vesnic — Pelesa, Dubiniai, Piliūnai, Pavalakė, Păditvis, Druskininkai, Leliūšiai) založili v letech 1917–1918 samostatnou farnost a v roce 1927 začali v Pelesa stavět samostatný kostel, který fungoval od roku 1935 do roku 1950 a měl velký význam pro zachování litevského jazyka (16. října 1988 byl vrácen věřícím). Dnes mohou být Litevci v Běloruské TSR obslouženi v rodném jazyce v rámci republiky oficiálně pouze v jediném kostele — v Gervėčiai, které leží asi 200 km od Pelesa, a v Pelesa (od roku 1989). V letech 1939–1941 se v okolí Gervėčiai vyučovalo rusky a bělorusky, v roce 1942 se začalo vyučovat litevsky. V první polovině června 1940 bylo obyvatelům Ąpso, Gervėčiai, Pelesa a dalších Litevcům oficiálně oznámeno, že ti, kteří si to přejí, budou přesídleni do Litvy. Když si většina z nich naložila majetek na vozy, repatriace byla odvolána. V letech 1942–1943 bylo otevřeno litevské nižší gymnázium v Gervėčiai a základní školy v Galčiūnai (učitel S. Steponavičius), Močkai (učitel B. Steponavičius), Girios (učitel J. Valeika-Vėleika), Pėtrikai (učitel B. Laurinavičius), Gėliūnai a Rimdžiūnai. Učitelů byl velký nedostatek, a proto byli k práci pozváni vzdělanější místní obyvatelé (kteří absolvovali řemeslnou školu ve Vilniusu atd.). V letech 1939–1944 fungovala v Pelesa namísto polské školy také litevská škola. V ostatních vesnicích tehdy školy nebyly, protože chyběli učitelé. Po přechodu fronty se bývalí učitelé litevských škol z okolí Gervėčiai (S. Steponavičius, J. Valeika, student A. Mileišis) vydali za předsedou výkonného výboru v Astravě Padelem (Litevcem pocházejícím z vesnice Rimdžiūnai, který dočasně spravoval záležitosti školství). Když předseda uslyšel, že bývalí učitelé chtějí dále vyučovat litevsky, odpověděl, že takové „fašisty“ je třeba zatknout a na jejich místo dosadit běloruské a ruské učitele. Když delegace obyvatel okolí Gervėčiai a Pelesa kvůli litevské škole a kostelu devětkrát cestovaly do Moskvy, Vilniusu a Minsku, zástupci ministerstva školství BTSR a dalších institucí nejprve místním obyvatelům navrhli, aby hlasovali nikoli pro výuku ve škole v rodném jazyce, ale pouze pro jeho vyučování jako předmětu (Valeika 1988. Nr. 3). Tak se v roce 1956 na střední škole v Gervėčiai, osmileté škole v Girios a základních školách v Rimdžiūnai a Gėliūnai v okrese Astrava a v roce 1957 na osmiletých školách v Pelesa a Paditvis a základních školách v Dubiniai a Pavalakė v okrese Varenavas začalo vyučovat rusky a od III. třídy byly zavedeny hodiny mateřského jazyka (podle volby — litevštiny nebo běloruštiny). V Gervėčiai vyučovali A. Šironas, A. Grikpėdis, A. Vaičiulienė, v Girios — B. Šaknys, D. Kaltinaitė, O. Augulytė, A. Čiulada, R. Greimaitė, v Pelesa — J. Riauba, O. Babarskytė, R. Bugailiškytė, v Dubiniai — L. Grabauskas, v Pavalakė — O. Vileikytė a další. 30 V důsledku poklesu počtu žáků, slučování škol, nedostatku učitelů mateřského jazyka a nedostatečného zohledňování potřeb místních obyvatel byly školy v Gėliūnai, Dubiniai a Pavalakė v letech 1972—1984 zrušeny a na základních školách v Pädytvio (od roku 1981) a Rimdžiūnai (od roku 1987) se hodiny litevštiny již nekonají. Nebyly zavedeny ani na středních školách v Balčiškis, Ródūnia a Varenāvo, které navštěvují litevské děti (i nyní jich je tam asi 10, zatímco hodiny běloruštiny se v Girios a jinde vyučují i tehdy, když je ve třídě jediný žák). 3 schéma. Jazyková situace v okolí Gervėčiai. Vesnice, v nichž v roce 1985 žilo 195 až 19 Litevců: 1 — 90—93%, 2 — 78—85%, 3 — 70—54%, 4 — 65%, 5 — 42,51%, 6 — 27%. Sídla a oblasti, v nichž se přestalo mluvit litevsky: 7 — v první polovině XX. století, 8 — na počátku XX. století, 9 — na konci XIX. století. Prameny: Romanciuk 1986, 241; Таунас, Видугирие 1983, 38, 48; Белорусская ССР 1973. 31 V roce 1978 navštěvovalo v Gervėčích hodiny litevského jazyka a literatury 162 žáků, v roce 1987 jich bylo 74 (51% žáků III.–X. tříd); v roce 1970 v Pelesě 60, v roce 1987 pak 25 (56%). Ve škole v Giriích bylo v roce 1943 celkem 127 žáků, v roce 1962 156, v roce 1965 130 a v roce 1987 48 (z toho 35 Litevců; 30 žáků, tedy 88%, se od III. třídy učilo litevsky). Místní správa nadále zakazuje litevské třídy. Příjmení žáků, kteří v školním roce 1970/71 navštěvovali hodiny litevského jazyka v Pelesės škole (příjmení se stejným kořenem se neopakují)4: Adamonis, Balnevičiūtė, Čaplytė, Čiūka, Doda, Dudavičiūtė, Galvelė, Geležinytė, Grišeltytė, Ivaška, Kanevičiūtė, Kauzaitė, Kražytė, Kruopys, Mindziulis, Ladišiūtė, Lingė, Pakulis, Rameika, Selyla, Stanišauskas, Šimelionytė, Šimelevičius, Šiškaitė, Tunkelis, Valiukevičius, Varanauskas aj. Příjmení žáků školy v Gervėčích ve školním roce 1976/77: Aleksa, Atminis, Augulis, Bazytė, Čepukaitis, Gražulytė, Gudaitis, Gulbinavičiūtė, Jankevičius, Jaskaitis, Karmazaitė, Kiškel y tė, Lukša, Lukoit, Mažeika, Meškys, Mileiša, Petravičius, Petrikaitė, Pliauga, Puiša, Pukštaitė, Ravaitytė, Reketis, Remys, Sysas, Skerla, Šėmis, Trepšys, Vaičiulytė, Valeika aj. Učební plán devítileté školy počítal s 23 týdenními hodinami mateřského (litevského) jazyka a literatury; v Pelesě byly v roce 1987 sníženy na 18 (plánovalo se snížení na 10 hodin, odstranění litevské literatury a přejmenování litevského jazyka na „cizí jazyk“), v Giriích pak na 22 (ve III.–V. třídě zůstaly 4 týdenní hodiny, v VI.–VIII. třídě 3 hodiny). V Pelesě se pro výuku litevštiny podařilo najít pouze učitelku z smíšené rodiny, která dokončila jen střední školu v Šalčininkai s vyučovacím jazykem ruským. Na střední škole v Gervėčích zůstalo 28 týdenních hodin mateřského jazyka. Aby získaly středoškolské vzdělání v mateřštině, litevské děti z okresů Astravo, Varėnavo a Breslaujos se snažily dostat na vilniuskou internátní školu v ulici Dziūkų (dnes internátní škola k 50. výročí VLKJS s vyučovacím jazykem ruským), do Marijampolio v okrese Vilnius, do Mielagėnů a Tverečiaus v okrese Ignalina, do Juknėnų v okrese Utena a do dalších středních škol. Domů na vzdálenost 100 a více km se mohly v nejlepším případě vracet pouze v neděli. Jen v roce 1967 bylo v Litevské TSR asi 300 takových žáků: 14 jich přišlo ze školy v Giriích atd. Mnozí Litevci v Běloruské TSR sledují televizi Litevské TSR a poslouchají rozhlas. Jen v Grodenské oblasti bylo v roce 1987 předplaceno 135 výtisků „Valstiečių laikraštis“ (v Giriích asi 30), 52 výtisků „Tarybinė moteris“ atd. V letech 1956–1960 působila v Giriích divadelní sekce a taneční kroužek; dodnes zde působí etnografické soubory této a vesnice Pavalakė. 3. Litevci v Polsku (Suvalské vojvodství) Na polském pohraničí (u okresů Lazdijai a Kapsukas) je asi 60 míst, kde žijí kompaktnější litevské komunity; ze západu a jihozápadu je přibližně ohraničuje linie Budziskas, Veselavas, Klevai, Morkiškė (srov. Aleksaitė 1985, 9). Tato oblast je 40 km dlouhá a uprostřed se rozšiřuje na šířku 10–15 km (zasahuje do Suvalského vojvo- 4 Údaje poskytla tehdejší učitelka školy v Pelesė T. Povilait ytė, dále učitel školy v Gervėčích A. Grikpėdis. Srov. také „Atskiroji Lietuva“. V., 1985. D. 1,2. 32 4. schéma. Podíl obyvatelstva litevského původu v oblasti Sejnů a Punska: 1 — 90–100% Litevců, 2 — 80–90%, 3 — 70–80%, 4 — 60–70%, 5 — 50–60%, 6 — 40–50%, 7 — 15–30%, 8 — 5–15%, 9 — ostatní sídla; 10 — školy s vyučovacím jazykem litevským, 11 — nepovinné hodiny litevštiny v polské škole. 3 678 (polské obvody Sejny, Punsk a Szypliszki). Z přibližně 850 obyvatel Punska a 4 700 obyvatel Sejnů je asi 680 a 800 (80% a 19%) Litevců. Největší litevské vesnice, v nichž žije nejvýše jedna až dvě polské rodiny, jsou Agurki, Burbiškės, Džiūliai, Kampuočiai, Navininkai, Vaitakiemis a Vidūgiriai; 90–95% Litevců žije v Dusnycii, Juodėliškė, Kreivėnai, Ožkiniai, Pristavonyse a Žagariai. V srpnu 1919, po odtržení takzvaného Suvalského trojúhelníku od Litvy, se dvojjazyční Litevci mezi Beržniki a Vižainisem (v jižní části oblasti Sejnů) odnárodnili, zatímco jednojazyční se vlivem škol, televizorů zavedených po roce 1975 atd. z větší části stali dvojjazyčnými. Během hitlerovské okupace byla asi polovina Litevců z Punska a jeho okolí přesídlena do Litvy (z vesnic Būbeliai, Burbiškės, Burokai, Didžiuliai a Paliūnai odešlo 72–90%); po válce se ne všichni vrátili. V obvodu Punsk se litevština začala znovu vyučovat jako předmět ve školním roce 1951/1952 na základních školách v Navininkai, Pristavonyse, Vaitakiemisu a Vidūgiriai, v letech 1953–1959 se pak přešlo na vyučování v tomto jazyce. Na podzim 1956 bylo otevřeno lyceum v Рунску, kde se vyučovalo převážně litevsky (do 8. třídy probíhala souběžně výuka v polštině, dále se polsky vyučovaly pouze jazyk a literatura, dějepis, tělesná výchova a branná příprava). Lyceum každoročně absolvuje 20–30 studentů (v roce 1985 jich bylo 525). V roce 1967 bylo v této oblasti ještě 9 litevských základních škol, v roce 1978 — 4 osmileté školy a 2 základní školy; v dalších 12 školách se litevština vyučovala jako mateřský jazyk: v Aradninkai, Klevai, Krasnagrūda, Krasnavė, zemědělské škole v Puns­ku, lyceu v Sejnech a 2 osmiletých školách, ve Smalėnai, Suvalkai, Šimanovizna a Žabariškės (v roce 1967 se vyučovala také v Juodėliškė, Lumbiai, Paliūnai, Radziūčiai a Šlynakiemis). Po sloučení škol jsou dnes kromě lycea 4 osmileté školy s vyučovacím jazykem mateřským (v Navininkai, Pristavonyse, Puns­ku a Vaitakiemisu) a škola se 4 třídami ve Vidūgiriai. V roce 1957 byla založena Společenská kulturní společnost Litevců v Polsku, která měla v roce 1984 1 800 členů a 48 poboček: ve vojvodství Suwałki a také v Białystoku, Gdaňsku, Słupsku, Štětíně, Varšavě a Vratislavi, kam se v letech 1945–1958 přestěhovala část Litevců z Litevské SSR. Společnost pečuje o vzdělávání krajanů, od roku 1960 vydává časopis „Aušra“, spravuje knihovny, podporuje amatérskou uměleckou činnost, udržuje kontakty s Litevskou SSR atd. V roce 1956 bylo v Puns­ku založeno kulturní středisko; působí při něm sbor „Dzūkija“, vokálně-instrumentální soubor „Punia“, venkovská kapela „Klumpė“, choreografický soubor „Jotva“ a dívčí soubor „Ulbuonėlės“ (srov. Tarybų Lietuvos enciklopedija. 1986. T. 2. S. 512, 561; 1987. T. 3. S. 469, 644–655). Litevština se široce užívá ve veřejném životě obvodu Punsk a také v kostelech v Puns­ku, Sejnech, Smalėnai a Žagariai. V roce 1904 se litevské zpěvy každou druhou neděli krátce konaly také v Beržniki, protože tehdy ještě polovinu tamní farnosti (3 000 obyvatel) tvořili Litevci žijící dál od městečka. Mazurové však na litevštinu tehdy pohlíželi svrchu a pomysleli si, že „Litwa chce zgubić polską wiarę“, a hned „bylo napočítáno osmnáct zraněných a zmrzačených Dzūků a Dzūkyní […], z nichž čtyři osoby s rozbitými lebkami sotva zůstaly naživu“ (LKLB, 38). Dnes převládá názor, že oblast Sejnů a Punska osídlili Litevci z okolí Merkinė a Punie poměrně pozdě — na konci 16. a v 17. století. Tento pohled zřejmě do značné míry podněcovali němečtí vědci v letech 1921–1944, kteří potřebovali 34 dokázat, že i Litevci v Malé Litvě nejsou autochtony od pradávna, nýbrž kolonisty, které tam po roce 1422 (po míru u jezera Melnas) usadili sami Němci (srov. Pakarklis 1935, 44–68). Lze se domnívat, že část Litevců v dnešním Suwałském vojvodství zde přetrvala přinejmenším od 10. století. Litevské nářečí v oblasti Sejnů a Punska se totiž dnes na jihovýchodě a severozápadě člení na dvě části: jižní aukštaitské, neboli západní dzūkijské (asi 40 vesnic), a západní aukštaitské kaunaské (9 vesnic; hranice vede jižně od Ramonai a Gilušiai). V jihovýchodní části nářečního území se od mluvčích z Punska (více než 30 vesnic) odlišují také seniškiai (8 vesnic), kteří neměkčí souhlásky c, dz. Kdyby se tito Litevci přistěhovali teprve před 300 lety výhradně z okolí Merkinė a Punie, mluvili by jedním nářečím (a rozhodně ne „kapským“). Nářečí mezi Vižainisem a Sejny navazují na litevskou jazykovou oblast (zhruba mezi Vilkaviškisem a Druskininkai). Mnohé z uvedených vesnic leží jen 1–5 km od hranice, která je vedena přímo přes ně. Jižní části někdejší Suvalské gubernie a přilehlou oblast gubernie Łomża osídlili Litevci ještě před litevsko-polskými válkami v 11.–13. století (LKLB, 36). A také v pustině ovládané Řádem německých rytířů od 13. do počátku 15. století „zůstali obyvatelé“ (Pakarklis 1935, 12). Může o tom svědčit i Jagellonův lov u jezera Wigry v roce 1418: kdyby v lese nežili lidé (sloužící za odměnu křižákům i Litevcům), sotva by se tam křižáci dostali a Litevci by se o nich dozvěděli5. J. Totoračio a V. Vileišio (1935, 104–106) se domnívají, že od poloviny 16. století prchali do Sūduvy obyvatelé Malé Litvy. Množství oikonym litevského původu mezi Suwałki a Baltským mořem ukazuje, že tato oblast ještě přibližně 60 km na jih, až k cestě Augustów–Olsztyn, byla do 18.–19. století pokračováním Malé Litvy. Při postupu od východu k západu se nacházejí Szurpiły, Klaipėda, Skaizgiry, Žytkiejmy, Mieruniszki, Motule, Dubeninki, Rogainy, Rogojny, Pluszkiejmy, Jurkiszki, Mažucie, Juchnajcie, Surminy, Straduny, Meldze, Szarejki, Kaliszki, Wydminy, Wierciejki, Grodzisko, Budry, Wajsznory, Galwany, Kiemławki, Warnikajmy, Krelikiejmy, Mołtainy, Gierkiny, Korsze, Łankiejmy, Wozławki, Głajny, Krykajny, Burdajny atd. Užívají se i podobné místní názvy (s druhou složkou -kiemis „-kaimis“ atd.). Litevci se brzy usadili v severní části někdejší jotvingské země, až k hornímu toku řeky Biebrzy. Když byli litevští šlechtici a vojáci přesídlováni do strategicky významnějších míst, vznikly v dnešním Podleském vojvodství (až k Bugu) litevské jazykové ostrovy v okolí Rajgrodu, Goniądze (od roku 1501 se v kostele užívala litevština), Knyszyna, Odelska (roku 1492 byla pro Litevce zřízena farnost), Tykocina, Supraślu, Białystoku, Suraże, Brańsku, Bielsku, Drohiczynu, Kamieńci a dalších; udržely se výrazněji až do roku 1520 (Zinkevičius 1987, 229–230). Ještě na počátku 20. století se litevsky mluvilo v obvodech Beržniki, Giby, Krasnopolis, Wigry, Suwałki, Augustów, Jeleniewo, Vižainis a dalších v Suwałském vojvodství (srov. LKLB, 36). 5 Údaje vedoucího muzea v Puns­ku J. Vainy. 3* 35 III. SROVNÁNÍ LINGVISTICKÉ SITUACE V PERIFERNÍCH NÁŘEČÍCH Ze všech periferních nářečí za hranicemi Lietuvos TSR se dosud nejlépe zachovali Litevci v oblasti Seinai–Punskas. To bylo zřejmě dáno především jejich větší kulturní autonomií (školy, spolky, tisk, kostel atd.). Mladí lidé z této oblasti zůstávají mnohem častěji na hospodářstvích svých rodičů a tradiční kulturu přejímají; migraci na sever a východ zadržuje státní hranice. Co do kompaktnosti litevského osídlení jim zatím téměř konkuruje okolí Gervėčiai. Nejlepší podmínky pro zachování své kultury měli do roku 1865 Litevci v Malé Litvě, v letech 1921—1946 Litevci v Lotyšsku (v letech 1919—1936 a 1939—1944 také Litevci v Bělorusku) a od roku 1953 Litevci v Polsku. Z hlediska tisku a organizací i vzdělávání mají nyní 9000 Litevců v oblasti Seinai–Punskas podobné podmínky, jaké mělo v roce 1940 23 000 Litevců v Lotyšsku. Tehdy navštěvovalo výuku rodného jazyka 674 z přibližně 3500 lotyšských litevských dětí (19%): 107 dětí studovalo na litevském gymnáziu v Rize, 446 v jedenácti litevských základních školách; 121 dětí navštěvovalo hodiny litevštiny v 6 lotyšských pohraničních základních školách. Také v Polsku se nepovinné hodiny litevštiny konají pouze v kompaktněji osídlené oblasti autochtonů, kde je v roce 1986 navštěvovalo 725 dětí: 115 v lyceu v Punska, 411 ve čtyřech osmiletých (nebo základních) školách a 159 v šesti základních školách, zemědělské škole v Punska a lyceu v Seinai (srov. Paransevičius 1986, 9—12); před válkou v Lotyšsku navštěvovalo dvě litevské mateřské školy ještě 43 dětí, zatímco nyní je v Polsku jedna). Kvalifikovanou výuku litevštiny a v kompaktně obývaných místech (např. v Girios) i alespoň počáteční vyučování v rodném jazyce si nyní přejí také Litevci z okresů Astravas, Varenavas, Rygos, Liepojos, Bauskės, Saldaus, Sovetsko a Krasnoznamensko (Kaliningradská oblast). Souborům, básníkům, a dokonce i tisku z Lietuvos TSR se do zahraničí – do Polské lidové republiky – dostává také častěji než do některých okresů sousedních republik v rámci téhož státu. Závislost vývoje počtu litevsky mluvících na politických, kulturních, sociálních a demografických okolnostech je patrná při srovnání vývoje okolí Punska, Ródūnie a Ąpsu od roku 1910. Zpočátku mluvilo ve všech těchto třech oblastech litevsky přibližně stejné množství lidí – po 10 000. Přibližně do roku 1950 se kulturní podmínky v těchto oblastech v zásadě nelišily – všechny nejprve patřily carskému Rusku, území dočasně okupovanému pilsudskovci a hitlerovci. Na rozdíl od okolí Ąpsu a Ródūnie začala oblast Punska na počátku století méně podléhat slavizaci (výjimkou bylo pouze okolí Kadariškiai, které se již téměř odnárodnilo, a také území západně a jihozápadně od Punska – celkem asi 6500 obyvatel) (Кушнер 1951, 27—30). V poválečných letech, když děti začaly navštěvovat školy s běloruským nebo ruským vyučovacím jazykem, začali Litevci v okolí Ąpsu a také Ródūnie hromadně podléhat slavizaci: litevsky mluvících (většinou starších lidí) tam zůstalo přibližně 1000, respektive 300. V oblasti Seinai–Punska však dosud žije asi 9000 Litevců. V bývalém okrese Ilūkšta v Lotyšsku (mezi Dauģpils a Nereta) se počet litevsky mluvících za tutéž dobu snížil přibližně z 6 000 na 100. Po zrušení pozemkového vlastnictví 36 se v Lotyšsku a Bělorusku (stejně jako jinde v Sovětském svazu) mnoho obyvatel, zejména mladších, stěhovalo do měst a přirozený přírůstek klesal: například na počátku století žilo ve Vaitakiemyse (okolí Punska) a Uodegėnuyse (okolí Kraslavy) po 43 rodinách, zatímco nyní žije ve Vaitakiemyse 110 obyvatel a v Uodegėnuyse (které se v roce 1935 rozptýlilo do samot a nikdy v něm nebyla litevská škola) 30 lidí; litevsky umí jen 5. Periferní nářečí – pokračování nářečí za hranicemi republiky – mají velký význam pro výzkum struktury a historie litevštiny, jazykových kontaktů a baltské etnogeneze. Proto se těmito nářečími zabývali jazykovědci z různých zemí: E. Volteris, O. Brochas, K. Būga, J. Gerulis, Chr. Stangas, E. Frenkelis, J. Otrembskis, J. Balčikonis a mnozí další. Podrobněji byla popsána nářečí Gervėčiai, Lazūnai a Zietela, zatímco nářečí Vadakštis, Ūkrai, Nereta, Gāršvinė, Subačius, Ciškodas, Kamojys, Pėrvalkas a Vėžainis jsou téměř neprozkoumaná. Rychle zanikající nářečí je třeba nadále pečlivě a podrobně popisovat. Je třeba pomáhat Litevcům, kteří se zachovali, aby si uchovali svou kulturu. ZKRATKY LKLB — O polském jazyce v kostelích Lietuvos. Litevské písemné podání, předložené Jeho Svatosti papeži Piu X. a všem kardinálům Svaté římskokatolické církve. K., 1906. VVLKB — Postavení litevských katolíků ve vilniuské diecézi a řádění panpolonistů. Memorandum litevských katolických kněží. Tilžė, 1913. LITERATŪRA Aleksaitė I. Punško šnektos konsonantizmas: VU dipl. (d. 1985). Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1961. Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje: 1. Lietuvių kalbos tarmių Latvijoje istorija // LTSR MA darbai. A ser. V., 1984. T. 2(87). P. 83—91. Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje: 2. Lietuvių gyvenamosios vietos ir kalbų funkcionavimas // LTSR MA darbai. A serija. V., 1985 a. T. 1(90). P. 118—126. Garšva K. Senbuviai Latvijos lietuviai // Mokslas ir gyvenimas. 1985 b. Nr. 11. P. 38. Garšva K., Grumadienė L. Periferinės lietuvių kalbos tarmės: istorija ir dabartis // Veidai—87. V., 1988. P. 213—221. Garšva K., Gudavičius E., Nikžentaitis A., Valikonytė I., Vidugiris A. Lietuvos ir Baltarusijos TSR pasienio lenkų kilmė // Gimtasis kraštas. 1987. Rugsėjo 24. Kopeć B. Wychodźstwo sezonowe z ziemi wileńskiej do Łotwy. Wilno, 1938. Lietuvių etnogenezė. V., 1987. Lietuvių mokyklos Vilniaus krašte. V., 1934. Makowski B. Szkolnictwo litewskie w Polsce w latach 1920—1939 // Acta baltico-slavica. 1983. T. 15. S. 175—241. Makowski B. Litwini w Polsce 1920—1939. Warszawa, 1986. Masy té G. Aknystos šnektos leksika: VU dipl. d. (1987). Pakarklis P. Mažoji Lietuva vokiečių mokslo šviesoje. K., 1935. Pakarklis P. Raštai. V., 1987. Pakštas K. Lietuvių tautos plotai ir gyventojai // Lietuvių enciklopedija. South Boston, Mass., 1968. T. 15. P. 430—450. Paransevičius J. S. Punško licėjui 30 metų // Aušra. 1986. Nr. 3(74). P. 9—12. Povilaitytė T. Pelesos šnektos fonetika ir morfologija: VU dipl. d. (1970). Romančuk A. Lietuvių kalbos funkcionavimas Gervėčių apylinkėse // Jaunųjų filologų darbai. V., 1986. T. 2. P. 238—242. 37 Sakalauskas J. „Nenorėčiau, kad pasikartotų“ // Vakarinės naujienos. 1987. Kovo 24. Studia nad polszczyzną kresową. Wrocław, etc. 1982. T. 1. Tarybų Lietuvos enciklopedija. V., 1986. T. 2; 1987. T. 3. Valeika J. Gervėčių apylinkės istorija, etnografija, kalba (rankraštis) 1988. Nr. 1—9. Vaicekauskaitė D. Latgalos lietuvių šnektos ir jų kontaktai (fonetika ir leksika): VU dipl. d. (1988). Vidugiris A. Dėl kalbų kontaktavimo pietryčių Lietuvoje // Kalbų kontaktai Lietuvos TSR (LKK. T. 23). V., 1983. P. 46—61. Vidugiris A. Iš etnolingvistinių santykių raidos Pelesos ir gretimose apylinkėse // Lietuvių kalba ir bilingvizmas (LKK. T. 27). V., 1988. P. 21—36. Vileišis V. Tautiniai santykiai Mažojoje Lietuvoje ligi Didžiojo karo istorijos ir statistikos šviesoje. K., 1935. Vilniaus žinios. 1905. Nr. 278. Viltis. 1904—1912. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos dialektologija. V., 1978. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorija (Iki pirmųjų raštų). V., 1987. Брейдак А. Б. Фонетика латгальских говоров латышского языка: диахрония и синхрония (Машинопись). Даугавпилс, 1987. Гаучас П., Видугирис А. Этнолингвистическая ситуация литовско-белорусского пограничья с конца XVIII по начало XX в. // География. 1983. Т. 19. С. 26—73. Кушнер (Кнышев) П. И. Этнические территории и этнические границы. М., 1951. Судник Т. М. К истории языковой ситуации Пелясы // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980. С. 181—191. Чеконас В. Функционирование языков и билингвизм (на материале раманщанских говоров) // Lietuvių kalba ir bilingvizmas (LKK. T. 27). V., 1988. P. 37—53. РАЗВИТИЕ ЯЗЫКОВОЙ СИТУАЦИИ В ПОГРАНИЧНЫХ ГОВОРАХ Резюме Компактная территория литовского языка уменьшалась по мере усиливавшейся германизации Малой Литвы (в восточной Пруссии) в 1864—1876 гг. и особенно по причине полонизации, проводимой католическим костелом, двором, школой, властями. Выделяются четыре периода полонизации: в 1387—1687 гг., до 1863 г., до 1919 г., 1919—1939 г. и после 1939 г. Более благоприятные условия для развития национальной культуры литовцы, проживающие в соседних государствах за пределами своей республики (края), имели до 1864 г. в Малой Литве, в 1921—1946 г. в Латвийской республике и после 1953 г. в Польской Народной Республике (в окрестностях Сейнов—Пуньска Сувалского воеводства). В архаичных периферийных диалектах литовского языка число говорящих дома на родном языке постепенно уменьшается, особенно среди младшего поколения, посещающего школы с преподаванием на неродном языке. Определенное исключение в этом представляют лишь окрестности Сейнов—Пуньска и частично Гервят. Литовские периферийные диалекты представляют ценный материал для изучения структуры, истории, контактов литовского языка, этногенеза балтов, поэтому изучение этих говоров является актуальной и неотложной задачей.