Seniausi lietuvių kalbiniai kontaktai su slavais

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS VZTAHY OKRAJOVÝCH NÁŘEČÍ K SOUSEDNÍM JAZYKŮM ZIGMAS ZINKEVIČIUS NEJSTARŠÍ LITEVSKÉ JAZYKOVÉ KONTAKTY SE SLAVY Jde o poměrně složité téma. Není snadné určit počátek kontaktů Litevců se Slovany ani pojednat o jejich průběhu a povaze. Mnohé je třeba popsat přibližně a vyslovit určité předpoklady. Nejprve je třeba pojednat o tehdejší situaci, nakolik to lze na základě lingvistických, archeologických a historických údajů. V době intenzivní slovanské expanze (asi v 7. století), kdy Slované dosáhli oblasti Pskova a Novgorodu, musela být jazyková diferenciace východních Baltů ještě poměrně malá. Litevština se tehdy z jazykového hlediska ještě příliš nelišila od jazyků baltských kmenů žijících dále na východ. Hranice mezi baltskými a slovanskými jazyky musela vést někde poblíž Minsku, Polocku a Pskova. Slované v té epoše ještě nedosáhli území, které Litevci obývali v historických dobách. Přímé kontakty mezi předky dnešních Litevců a Slovany tedy sotva mohly existovat. K těmto kontaktům muselo docházet pouze mezi našimi příbuznými žijícími dále na východ a východními Slovany. Ozvěny těchto kontaktů se k našim předkům nemusely vůbec dostat; alespoň v současné litevštině jejich stopy nenacházíme. Badatelé hydronymie a archeologové konstatují, že západní část povodí Dněpru, zejména oblast mezi Pripjatí a horním tokem Němenu, zůstala stranou rané slovanské expanze. Do oblasti litevského území dorazila slovanská vlna později, datuje se do 8.–9. století a nebyla tak masová. Zdá se, že sem postupovaly nejen vlastní slovanské kmeny, ale také skupiny etnických Baltů, které asimilovaly. Odlišný charakter slovanizace baltské hydronymie a archeologické údaje ukazují, že zde na mnoha místech až do 12.–13. století přežívaly baltské jazykové ostrovy. Jazyk těchto Baltů se tehdy již musel poněkud lišit od jazyka předků Litevců žijících dále na západ. Kde však vedla hranice mezi jedněmi a druhými a jak byla výrazná, můžeme dnes pouze odhadovat. Těsně předtím, než se východoslovanské kmeny dostaly do přímého styku s předky Litevců — k čemuž sotva mohlo dojít dříve než na začátku 9. století — prošly značnými změnami, které měly zásadní význam pro další vývoj jich samotných, jejich jazyka i vztahů k baltským jazykům. V době Vikingů (přibližně od 8. století) se přes území obývaná východními Slovany po řekách a jezerech táhla proslulá varjažská (vikingská) vodní cesta od Baltského moře k Černému moři. Spojila východoslovanské kmeny jak se skandinávskými zeměmi, tak s Byzancí a jejím centrem Konstantinopolí a výrazně oživila obchodní i jiné styky. Ve slovanských jazycích té epochy přibylo slov odrážejících rozmanité novinky, převzatých ze západní Evropy prostřednictvím Germánů. Jejich prvním zdrojem byla nejčastěji latina. Zvlášť velký význam mělo v 9. století vytvoření východoslovanského státu Kyjevské Rusi. Tento stát sjednotil slovanské kmeny, konsolidoval je, přispěl k nivelizaci nářečních rysů a celkově posílil jazykovou integraci východních Slovanů. 4 V roce 988 přišlo z Byzance, od Řeků, do Kyjevské Rusi křesťanství. Byla založena první biskupství blíže k Litvě — v Polocku, Novgorodu, Turově a Vladimiru. Orientace na vysokou byzantskou kulturu zásadně ovlivnila způsob života Slovanů. Nejdůležitější bylo, že s křesťanstvím získali písmo. Od konce 10. století začaly šíření Slovanů do baltských zemí podporovat také misijní cíle — snaha pokřtít baltské kmeny. Křesťanství značně urychlilo slovanizaci baltských jazykových ostrovů na východě a bylo zřejmě nejdůležitějším faktorem, který ji určil. Litevci se nejdříve museli dostat do styku s východoslovanskými kmeny Krivičů a Dregovičů. První z nich sídlil téměř podél celého východního okraje litevských zemí. V tomto regionu od 10. století převládalo Polocké knížectví založené Kriviči. Přimělo sousední Latgaly z knížectví Jersika a Koknese platit tribut. Snažilo se rozšířit svůj vliv také do litevských zemí. Jihovýchodně od Litevců, na horním toku povodí Němenu, žili odedávna naši příbuzní Jatvingové. Východoslovanský kmen Dregovičů se s nimi setkal poměrně brzy, snad už v 8. století. K tomuto předpokladu nás mimo jiné vede slavizovaná podoba názvu řeky Merkys Мереч, která musela vzniknout ještě před pleofonií (plnohlasím, rus. полногласие) a změnou měkkého k v afrikátu ve východoslovanském jazyce. V zemi Jatvingů založili Dregoviči v 10.–11. století důležitá města Volkovysk, Grodno, Slonim, Novogrudok aj. Tehdy se museli dostat do přímého styku s Litevci žijícími v jejich sousedství. Všechny tyto rané kontakty Litevců s východními Slovany musely ovlivnit vývoj jazyka. Nás zde zajímají především jejich odrazy v našem jazyce, zejména inovace tehdejší litevštiny, které se rozšířily ve východní části jazykového území a jsou společné se Slovany, tedy takové, jež lze spojovat s odpovídajícími jevy ve východoslovanském jazyce. Z oblasti vokalismu lze za takovou inovaci považovat změnu ą, an, am na východě Litvy v ų, un, um, např. žūsis ‘husa’, runka ‘ruka’, sūmtis ‘naběračka’. Srov. slovanské ręka > rus. рука ‘ruka’. V západobaltských jazycích ani v západní části litevského jazykového území k takové změně nedochází, protože zde nebyl kontakt s východními Slovany; zde docházelo ke styku (Prusové, Jatvingové, pruští Litevci) pouze se západními Slovany, kteří zachovali nosové ę neporušené nebo v určitých případech mají ę namísto ę; srov. polské ręka ‘ruka’. Je samozřejmé, že fonetický předpoklad pro zúžení ą, an, am — asimilační vliv nosové hlásky — byl obsažen v samotné litevštině (stejně jako ve slovanských jazycích), avšak skutečnost, že se tento jev realizoval v sousedství východních Slovanů, kde proces proběhl dříve, nás vede k tomu, abychom popisovanou změnu ą, an, am spojovali s obdobným jevem ve východoslovanské fonetice. Z východních podob jmen litevských knížat Dausprango, Višimanto ir Kentenio v ruském letopise (tzv. Ipatijevském) srov. Довъсн-рунко, Вишимун(н)тъ, Ки(н)теній lze vidět, že na východě Litvy byla změna an, am v un, um (stejně jako en, em > v in, im) již na počátku 13. století hotovou skutečností. Východoaukštaitské podoby křestních jmen Antānas ir Āndrius, totiž Untānas ir Ūndrius, ukazují, že tato změna musela začít po roce 988, kdy byli východní Slované pokřtěni. Změna an, am (a en, em) v un, um (resp. in, im) tedy nejspíše proběhla v 11.–12. století, zatímco nosová samohláska ą (resp. ę) se odpovídajícím způsobem změnila v ų (i) ještě dříve, snad už kolem 9.–10. století. Srov. ranou změnu an, en v lotyštině (kolem roku 1200 již uo, ie), zděděnou nejspíše z dob knížectví Jersika, kdy Latgalové udržovali velmi úzké styky s východními Slovany, byli dokonce pod jejich vládou a platili tribut Polocku. 5 Z konsonantických jevů spojovaných s východními Slovany je třeba nejprve uvést jotaci a palatalizaci souhlásek, které Slované znali již dříve. V baltských jazycích se tyto jevy objevily později a nejvíce zasáhly jazyk kmenů, které žily blíže Slovanům. Srov. *ši > š v lotyštině a pruštině. V litevštině představuje nejvýraznější paralelu ke slovanským jazykům v oblasti jotace změna *ti, *di v afrikáty, k níž došlo nejspíše ve 13.–14. století; byla intenzivnější ve východní části území, na západě nastala o něco později a nebyla tak intenzivní (srov. žemaitský zákon afrikát). Palatalizace souhlásek před předními vokály je rovněž nejtypičtější pro dialekty východní Litvy a při postupu z východu na západ postupně slábne. Z lotyšských dialektů se souhlásky nejvýrazněji změkčují také v někdejší Latgalii, kde je kontakt se Slovany nejstarší a nejintenzivnější. Tvrdá l velarizace je charakteristickým jevem mnoha slovanských jazyků. V litevštině je nejintenzivnější na východě, kde zasáhla i pozici před vokály typu e (srov. tãdas ‘led’, lėkti ‘letět’); jinde bývá velarizované l pouze před a a zadními samohláskami (dvojhláskami). Z morfologických jevů je třeba uvést supletivní paradigma zájmena ve 3. osobě, typické pro východní Litvu (ãnas ‘on’, ale jõ, jãm, jį …), stejné jako ve slovanských jazycích. Vyskytovalo se i v nářečích pruských Litevců (nacházíme je například v textech J. Bretkūna), která byla značně ovlivněna západními Slovany (Poláky). Pravděpodobně také litevský podmiňovací způsob s formantem -bi- souvisí s obdobným slovanským útvarem s бы (počátek obou daly tvary slovesa būti ‘být’). Nejvýrazněji se rané litevsko-východoslovanské kontakty odrážejí samozřejmě v lexiku. Východní Slované byli ve starověku hlavními prostředníky, jejichž prostřednictvím se k našim předkům (a také k ostatním východním Baltům a baltským Finům) začaly dostávat různé novinky a s nimi spojená slova. Nejstarší vrstvu slavismů v litevštině tvoří především názvy různých tehdy nových věcí v Litvě, zejména předmětů obchodu, a také křesťanské termíny. Mnoho těchto slov Slované sami převzali od svých germánských sousedů (ti je zase většinou získali z latiny), část od byzantských Řeků. Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od baltismů a lituanismů ve slovanských jazycích, které téměř všechny tvoří slova baltského původu, je většina starých slavismů v litevštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, ne slovanského, nýbrž jiného původu; k nám se však dostaly prostřednictvím Slovanů. Kdy se v litevštině začaly objevovat rané výpůjčky přejaté přes východní Slovany¹, lze určit jen obtížně. Před počátkem 9. století se do ní sotva mohly dostat. Dobu přejímání určujeme především podle fonetiky výpůjček. Za nejranější, přejaté ještě před 10. stoletím, je třeba považovat ty východoslovanské výpůjčky, které nevykazují známky plné vokalizace. Zcela jisté příklady tohoto druhu však vlastně nemáme. Nejspolehlivější jsou tyto: čerpė ‘taková hliněná nádoba, její střep; hliněná taška na pokrývání střechy, cihla na stavbu pece’ se obvykle odvozuje od slovanského *čerьpъ ‘střep’ (odtud rus. череп ‘lebka’, черепок ‘střepina’ aj.), s koncovkou -ė namísto očekávaného -as kvůli litevskému synonymu šukė ‘střep’. Obdobně se starší čerpyčia ‘cihla’ odvozuje od slov. *čerьpica. Avšak 1 V lingvistické literatuře, zejména v etymologických slovnících, se často označují za výpůjčky z běloruštiny, to je však nepřesné, protože v době přejímání se východoslovanský jazyk (odrážející takzvanou starou ruštinu, tj. jazyk Rusi) ještě nerozštěpil na ruštinu, běloruštinu a ukrajinštinu. 6 první z uvedených podob je nejspíše zkrácením z čerepyčia (P. Skardžius TŽ VII 54, 55). V tom případě může být také čerpe namísto staršího *čerėpė = ze slov. čerепъ; karbas, karbija ‘takový koš, nůše’ by mohlo pocházet ze slov. *korbъ, *korbja (odtud rus. короб, коробка; pol. krobia; Slované je zřejmě získali od Germánů, kteří je převzali z latiny, srov. corbis ‘koš, nůše’), pokud nejde o pozdější výpůjčku z polského korb nebo zkráceninu z pozdní východoslovanské podoby karabas, karabija (< коробъ, коробья); skavardą ‘pánev’ může pocházet ze slov. *skovoroda (odtud rus. сковорода), pokud nejde o pozdější zkráceninu z *skavaraďa, stejně jako varianty skaradà, skauradà aj. (srov. pol. skowroda). Jiné výpůjčky, které údajně nevykazují známky plné vokalizace (např. karvãjus ‘takový svatební koláč družičky’), jsou ještě méně spolehlivé. V litevštině je několik slov, která lze pokládat za přejatá v době, kdy východoslovanský jazyk ještě měl nosové samohlásky, které byly v 10. století již denazalizovány; tato slova tedy musela do litevštiny proniknout ještě před 10. stoletím. Jsou to — lėnkas (etnonymum) se obvykle odvozuje od *łęchъ (> starorus. ляхъ ‘Polák’). Předpokladu, že toto slovo přišlo ze západoslovanských jazyků (V. Kiparskis RES XXIV 24, 39), brání to, že tam chybějí jeho výraznější stopy; pùndas, dial. pundñs ‘váhová jednotka asi 40 liber, pud; svazek’ se často odvozuje od slov. *pudъ < pędъ, které zase pochází ze staroseverského punda (to z lat. pondus ‘váha, tíha’). Toto slovo však mohlo do litevštiny proniknout i bez slovanského prostřednictví, a to ze staroseverštiny nebo (později) z jazyků východopruských Němců (pund); unguras ‘Maďar’ (v textech M. Daukši) se odvozuje od slov. *ęgъrъ (< *ęgъrъ (> starorus. угринъ). V. Kiparskis RES XXIV 37 se domnívá, že může jít o pozdější výpůjčku z latinského Ungurus, Ungarus, to je však sporné. Slova kruopos a kuodėlis mají dvojhlásku uo místo slovanského u (srov. rus. крупа, кудель). Pravděpodobně jde o staré výpůjčky z východoslovanských jazyků, které pronikly do litevštiny ještě před 10. stoletím, nikoli o slova společného původu (někteří zastávají i tento názor). Za starý slavismus je třeba považovat také žemaitské puõkas (srov. rus. пух), srov. pozdější východolitevské pūkas. Více starších výpůjček s uo se nachází v lotyštině, např. duõma ‘myšlenka’ (rus. дума), kàpuõsts ‘zelí’ (капуста), muõcît ‘mučit’ (мучить), rùobežà ‘zeď, hranice’ (рубеж) aj. Všechna tato slova ukazují, že Slované v době přejímání ještě vyslovovali ō namísto u, z něhož se později vyvinula litevsko-lotyšská uo. Přesvědčivé výpůjčky s ie místo i (srov. lot. krievi² ‘Rusové’ z крив-ичи) zřejmě nejsou. Slovo pielà ‘pila’ by nemuselo být výpůjčkou, nýbrž baltským dědictvím (= peilis), které získalo význam ‘pila’ vlivem slovanského (srov. rus. пила) či germánského (stř. dolnoněm. vile) jazyka. mieras ‘mír’ z textů M. Mažvyda je nejspíše starým dědičným slovem se sufixem -r-, vedle slova se sufixem -l- mielas; srov. slov. mirъ ‘mír’ vedle milъ ‘milý’. V litevštině je ještě několik raných výpůjček s dvojhláskou ui místo slovanského ъi, které předpokládají, že se v době přejímání v západních dialektech východoslovanského jazyka ъi vyslovovalo jako dvojhláska: kūila „kýla, ruptura“, kuilỹs „tekis“ < *kyla (rus. кула), *kolb — slova slovanského původu příbuzná s litevským kūla „kýla“; 2 Slovo krievai „Rusové; Bělorusové“, které se vyskytuje v litevských písemnostech, je pravděpodobně latvismus. 7 muilas < мыло (z *mьldlo: rus. мыть); mutas < мыто – Slované jej převzali od Germánů (stará horní němčina müta), ti pak nejspíše z latiny; smuikas < *sъmbko (rus. смычок) – staré slovo slovanského původu (: rus. смыкать „tahat“); tūnas „kůl, tyč“ < тынъ (stará ruština тынь) – stará slovanská výpůjčka z germánských jazyků, srov. staroislandské tún „ohrada, dvůr, usedlost“. Máme více slov převzatých v době, kdy východní Slované ještě vyslovovali redukované hlásky ъ, ь (jery), tedy slov, která se do litevštiny dostala ještě před 12. stoletím (kdy ъ, ь zanikly), například: asilas < осьлъ (rus. осёл) – Slované jej převzali od Gótů (asilus), ti pak z latiny (asinus); birkavas ‘svorio matas 10 pūdų’ < *bъrkоvъ (skz. пѳдъ) ‘Birkos (pūdas)’ (iš čia rus. берковец). Birkos miestas, sen. šved. Bierkö anuomet buvo svarbus prekybos centras Švedijoje; bulvōnas „modla; strašák; hlupák“ z болванъ. Srov. balvōnas z (pozdější?) varianty болванъ. Slované toto slovo nejspíše převzali z turkických jazyků; cirkva „pravoslavný chrám, cerkev“ < църквы, gen. sg. църкве (rus. церковь) – Slované slovo převzali od Germánů (srov. starohornoněmecké chirihha), ti pak z řečtiny (κυρικόν). Srov. rozšířenější, pozdější výpůjčku cerkvė; katilas < комьлъ (rus. котёл) – Slované jej převzali od Germánů (gótské katilus, katils), ti pak z latiny (catinus); krikštas „křestní obřad; kříž“, krikštyti, krikščionis s vloženým -k- z крьсть „kříž“, крьстуму, крьстьян(ин)ъ. Tato slova převzali východní Slované z církevní slovanštiny (srov. rus. крест, крестить, крестьянин bez ё), do níž pronikla prostřednictvím germánských jazyků z latiny (Christus „Kristus“), a do latiny z řečtiny (χριστός); kūbilas < къбьлъ (rus. кобел) – Slované jej převzali od Germánů (srov. středohornoněmecké kübel), ti pak ze středověké latiny cupellum; kūmetis < къметь (rus. кметь) „bojovník; vesničan“ – Slované jej převzali prostřednictvím prostředníků nejspíše z lat. comes, gen. sg. comitis „průvodce, přítel“ (specifický význam tohoto slova „dvorský rolník, držitel půdy“ tedy vznikl až v litevštině); kūrtas „velmi rychlý lovecký pes“ < хортъ (rus. хорт) – původ tohoto slova ve slovanských jazycích není jasný; pepř < пъпъръ (rus. перец) – Slované jej nejspíše získali od Germánů, kteří jej převzali z latiny (piper), ti pak přes Řeky (πέπερι) z východních krajů; srov. stind. pippali; Pōvilas < Павьлъ (rus. Павел), osobní jméno, které Slované převzali přes byzantské Řeky (Παῦλος) z latiny (Paulus); pluk <пълкъ (rus. полк) z germánského *fulkaz; srov. starohornoněm. folk, staroangl. folc ‚vojsko, oddíl‘; ředkev < *rъdъkъ (rus. редька) – Slované ji získali přes Germány (srov. středohornoněm. redik) z latiny (rādicem); sklo < стькло (rus. стекло) – Slované je převzali od Germánů (gótské stikls ‚pohár‘); hedvábí < шьлъкъ (rus. шёлк) – Slované je přes Germány (staronord. silki) převzali z latiny (sēricus ‚hedvábný‘, od Sēres <, řec. Σῆρες ‚Čína‘); 8 tùlkas ‚tlumočník‘ < тълкъ (rus. толк) — slovo slovanského původu; srov. rus. толковать. Všechna zde probíraná slova se do litevštiny musela dostat ještě před 12. stoletím. Ke staré vrstvě výpůjček je třeba přiřadit také slova související s křesťanstvím, která se do litevštiny dostala z východoslovanských jazyků (nikoli z polštiny!) ještě před oficiálním křtem Litvy (1387), např.: anděl < ангелъ — Slované jej převzali z řečtiny (ἄγγελος); kostel < божница ‚pohanský chrám‘ (slovanské богъ ‚bůh‘ může být íránského původu) — toto slovo mohlo být převzato ještě v době, kdy Slované byli pohany; gavėnia ‚půst před Velikonocemi‘ < говение (slovo slovanského původu). Litevské ė místo ie nejspíše vzniklo vlivem přípony -ėti; srov. < дѣдъ ‚děd‘, gavėti ‚postit se v postní době‘ < говѣти; kalėda ‚poplatek odváděný služebníkům církve, kteří obcházeli domácnosti kolem Vánoc‘; srov. Kalėdos ‚svátek Kristova narození‘ < коляда — Slované převzali toto slovo z latiny (calendae) prostřednictvím prostředníků; nedėlia ‚neděle‘ < недѣля (litevské ė místo ie nejspíše vlivem slovesa dėti ‚dát‘) — sémantická výpůjčka ze slovanského prostředí z lat. dies feriata (význam ‚týden‘ získalo později vlivem dvojího významu řec. σάββατα). Z východoslovanštiny se do litevštiny dostaly také další názvy dnů v týdnu, dochované ve starých písemných pramenech a nářečích: paldienykas, padielnykas ‚pondělí‘ z *панедѣльникъ <понедѣльникъ, utàrnykas ‚úterý‘ <уморникъ <*въторникъ (srov. rus. вторник), seredà ‚středa‘ <середа (kalk z starohornoněm. mittawēcha nebo lat. media hebdomas), čètvergas ‚čtvrtek‘ <четвергъ pėtnyčia ‚pátek‘ <пятница, subata ‚sobota‘ <субота (z řec. σαββατα > dial. *σαμβατα, které pochází z aramejského šabatā nebo hebrejského šabbāt); Velykos <великъ (день) — sémantická výpůjčka ze slovanského prostředí z řec. μεγάλη ἡμέρα ‚velký den‘. K těmto slovům se řadí i některé další staré výpůjčky, označující především tehdy nové skutečnosti, předměty obchodu apod. Patří k nim například: būgnas < бубенъ (s bn > gn jako ve vlastním slově dūgnas < * dūbnas: dūbti), srov. variantu būbნას (rovněž výpůjčku); gadyně z gadyna (ve starých textech) <година — slovo slovanského původu (: rus. год); gròmata < грамота — Slované převzali od Řeků (γράμματα); kapà ‘60 jednotek’ <копа — slovo slovanského původu (stejného kořene jako litevské kāpas, kõpos aj.); karalius <король — Slované převzali od Germánů, srov. stn. Karal, Karl — jméno Karla Velikého (742—814); knygà <книга — Slované toto slovo nejspíše převzali z východu (Číny nebo Mezopotámie?) prostřednictvím turkických jazyků; liūtas <лютъ (звѣрь). Ve slovanských jazycích původně znamenalo ‘divoké, zlé (zvíře)’. Původ je nejasný; mėsà <мясо. Vlastní slovo *mensā > męsa (= žemaitské mėsà > meisà) bylo nejspíše vlivem slovanského мясо převedeno na mėsà; meškà <меи(ь)ка ‘malý medvěd’ (v slovanských jazycích mohlo takové označení medvěda vzniknout v důsledku tabu); 9 máta < мята — Slované převzali z latiny (mentha), kam se dostalo z řečtiny (μίνθη); město < мѣсто — slovo slovanského původu, význam ‚город‘ získalo od západních Slovanů, kde se tento význam objevil vlivem germánštiny, srov. starohornoněm. stat ‚místo‘ a ‚město‘; pec < печь — slovo slovanského původu (: rus. печь, litev. kẽpti); slibovat < сулить (slovo slovanského původu); přilba < sl. *šolm — Slované převzali z germánských jazyků (*helmaz, srov. góts. hilms, starohornoněm. hēlm); tichý < тихъ — slovo slovanského původu, starobylost výpůjčky dokládá dzúkijské cykùs; víno < вино — Slované je nejspíše převzali prostřednictvím Germánů (góts. wein, starohornoněm. wīn) z latiny (vinum). Později, po vzniku litevského státu a poté, co se v jeho kancelářích začalo užívat slovanského jazyka, slovanských výpůjček v litevštině přibližně od 14. století značně přibylo. Je třeba předpokládat, že kancelářský jazyk působil nejen přímo, ale také prostřednictvím tehdejší mluvené východoslovanské řeči. Za výsledek tohoto vlivu lze považovat například slova bajõras < бояръ (původ není zcela jasný, Slované je mohli převzít od Turků), blõgas < благъ (staroslověnské slovo; ve východoslovanském jazyce by mělo podobu *бологъ), donis ‚tribut‘ < дань, pėčėtis ‚pečeť‘ < печать, rėdyti(s) ‚vládnout, zařizovat, zdobit se‘ < прядать(ся), retėžius ‚řetěz, pouta‘ < ретязь (Slované je převzali od Germánů), tijūnas ‚dozorce, takový úředník‘ < тиунъ (germanismus ve slovanských jazycích) a další. Slova z polštiny se do našeho jazyka začala šířit až od 15. století. Starší polonismy se nepodařilo doložit. Tehdy začaly užší kontakty s Poláky. Nejstarší polonismy souvisejí s křesťanskou terminologií. Je zajímavé, že většinu těchto termínů sami Poláci převzali od Čechů v době svého křtu. Do češtiny se obvykle dostaly z latiny a řečtiny prostřednictvím němčiny. Jsou to slova apãštalas, birmavóti, vỹskupas (býskupas), grabnyčios (gramnyčios) ‚takový církevní svátek 2. února‘, koplyčia, minỹkas ‚mnich‘, mišià, nẽšparai (mišpãrai), pópiežius, traičė ‚trojice‘, žegnotis a další. K raným polonismům patří také několik dalších slov s jiným významem, například garstyčia, lelija (Slované je prostřednictvím jiných jazyků převzali z Blízkého východu), pópierius (přes prostředníky z řec. πάπυρος), rýžiai (přišlo až z Indie), rõtùšė (Poláci převzali z němčiny), salotà (přes prostředníky z latiny, srov. salāre ‚solit‘), šeimas, vaivadà a další. Máme více slov, která mohla být převzata jak z polštiny, tak z východoslovanských jazyků — jejich původ je obtížné určit. Jsou to slova aliẽjus (základem bylo latinské oleum), dvãras, kmýnas (přes řečtinu a germánské jazyky přišlo ze semitských jazyků), pãšininkas (Slované převzali z germánských jazyků), rõjus (přišlo zdaleka, srov. sanskr. rāy ‚bohatství‘) a další. Rozbor takových a podobných slov, převzatých nejdříve v 15. století, však přesahuje rámec našeho tématu. Zde šlo především o pojednání o odrazech nejranějších kontaktů se Slovany — do 15. století — v litevštině. ZKRATKY ang. — anglický jazyk, anglicky rus. — ruština dial. — nářeční (nespisovná) forma sen. — stará, např. sen rus. — stará ruština 10 got. – gótština ind. – indický jazyk, sen. ind. – stará indičtina isl. – islandština la. – lotyština lenk. – polština lie. – litevština lot. – latina RES – Revue des études slaves. Paris 1921 a násl. skr. – sanskrt sl. – slovanské jazyky sva. – stará horní němčina šved. – švédština TŽ – Tauta ir žodis. K., 1923 a násl. vva. – středověká horní němčina vvž. – středověká dolní němčina NEJSTARŠÍ JAZYKOVÉ KONTAKTY LITEVCŮ SE SLOVANY Resumé Článek analyzuje odraz raných (od 7. století n. l.) kontaktů Litevců s východními Slovany v litevštině. Vyčleňuje fonetické, morfologické a lexikální inovace tohoto období v litevštině, zejména v nářečích východní Litvy. Za nejstarší slavismy, které pronikly do litevštiny před 10.–12. stoletím, se považují ty, v nichž byly plnohlasé skupiny nahrazeny neplnohlasými, jako například tort, např. čérpė < slov. *čerъ > rus. череп; slova, v nichž se zachovala výslovnost nosových samohlásek, např.: lénkas (etnonymum) < *lęchъ > starorus. ляхъ. Za slavismy, nikoli za geneticky příbuzná slova, se považují slova, v nichž se zachovala stará výslovnost: uo na místě slov. и: krū́pos (rus. крупа); ie na místě slov. i: litev. krievi (z kriviči); ui na místě slov. ы: smūikas < *smykъ, a také slova, v nichž se zachovala výslovnost slovanských jerů: ásilas < осьль, bulvónas < бълвань aj. K vrstvě starých výpůjček patří také křesťanská terminologie, kterou litevština převzala z východoslovanských jazyků (nikoli z polštiny) před pokřtěním Litvy (1387): ángelas < ангелъ, bažnyčia < боженица aj., a také slova označující nové skutečnosti té doby: būgnas < бубень. Závěrem je podán stručný přehled západoslovanských výpůjček, které pronikly do litevštiny převážně od 15. století.