Kalbotyros pastabos

LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIX (1991) SIMAS KARALIŪNAS JAZYKOVĚDNÉ POZNÁMKY* 5. Ide. *ghostis „host; cizinec“ v baltských jazycích V našem onomastickém fondu se vyskytují tato příjmení: Gasčiūnas Grz, Krš, Mšk, Šl, Gasčiūnas Pkr a Gasčiūlis Gž. Z nich vzniklé názvy vesnic jsou Gasčiūnai (okres Joniškis a Kėdainiai) a Gasčionys (okres Šalčininkai). Příjmení (dříve osobní jména) Gasčiūnas, Gasčiūnas, Gasčiūlis a *Gasčionis mají přípony s patronymickým významem -ūnas, -ulis a -onis. Kořenový morfém Gasč-, Gasč- je mnohem obtížnější vymezit. Nejprve je třeba říci, že jak příjmení, tak názvy vesnic, ačkoli se jedny píší s -šč- a druhé s -sc-, se v živé řeči všude vyslovují s -šč-. Gasč- může mít z hlediska původu podobu jak *Gasč- < *Gašti- (srov. tuščias < *tuštja-, srov. tušti), tak *Gasč- < *Gasti- (srov. pėsčias [píšeme pėsčias podle původu] < *pėstja-, srov. pėsti). Situaci neobjasní ani pohled na jiná jména, například na Gaštynai (okres Kelmė) a Gastyniškiai (okres Šiauliai), protože, jak je vidět, existují jak Gašt-, tak Gast-. V takovém případě zbývá poslední možnost — etymologie. A. Vanagas (LPŽ, I, 630) Gasčiūnas s pochybnostmi srovnává s litevským gaštūs „lakomý; prudký; horkokrevný, horlivý“, a za primární tedy pokládá variantu Gasč- < *Gašti-. Bohužel je gaštūs známo pouze z jednoho místa (Lnkv), nejspíše vzniklo nedávno vedle gašlūs, gašnūs, gačnūs a gašūs (podle častého střídání adjektivních formantů -(s)t- / -(s)l- / -(s)n-, srov. např. birstūs: birlūs: birnūs: birūs), a proto z něj lze sotva odvozovat naše příjmení, která vypadají archaicky. Při identifikaci kořenového morfému Gasč-, Gasč- je zajímavé připomenout intuici uživatelů jazyka: název vesnice v okrese Joniškis Gasčiūnai se v dokumentech, na dopravních značkách i v okresních novinách „Tarybinis balsas“ píše s -šč-. To samozřejmě není argument, je však zajímavé, že se tato intuice shoduje s výkladem podloženým jazykovými údaji, který zde chceme předložit. Kořenový morfém zkoumaných příjmení lze vymezit jako Gasč- < *Gasti- a pokusit se v něm hledat indoevropské označení hosta, cizince *ghostis, o jehož existenci v baltských jazycích opatrně uvažovali K. Būga (1958, 440), P. Arumaa (1960) a V. Toporovas (Топоров, 1979, 168, 173): první v souvislosti s názvem sídla Gastai, druhý při rozboru východoslovanské onomastiky s -gostь a s poznámkou, že baltské a slovanské jazyky jsou úzce příbuzné „aussi en ce qui concerne le nom commun gost“ (Arumaa, 1960, 175), a poslední při výkladu pr. gasto. P. Arumaa a V. Toporovas navíc přímo zmiňují název vesnice Gasčiūnai. * K počátkům viz Lietuvių arealinės lingvistikos klausimai // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1977. T. 17. S. 207–209. 5. Lietuvių kalbotyros klausimai 29 t. 65 Jméno Gastai uvádí ve svém slovníku F. Nesselmann a poznamenává, že jde o církevní ves v okrese Lankos (in der Niederung), původně starou vesnici, nedaleko níž se později usadila německá ves Heinrichswalde (N 241). Toto jméno uvádí také V. Kalvaitis (1910, 33)1. F. Kurschat však ve svém slovníku uvádí podobu tohoto jména Gástos a poznamenává, že jde o jméno církevní vsi Heinrichswalde, jejíž jedna část se německy nazývá Gassen; srov. příklad uvedený F. Kurschatem: Aš einu į Gastas K 115. Tato podoba se také doporučuje pro užívání ve spisovné litevštině (Razmukaitė, 1985, 76). Je dnes obtížné říci, zda máme důvod Gástos arba Gastai (něm. Gassen su -ss- iš -st-) přímo srovnávat s ide. *ghostis „host; cizinec“, jak se domníval K. Būga. Snad je více důvodů srovnávat toto místní jméno s pr. gasto „kus pole (či půdy), pozemek“, jak to velmi opatrně (s otazníkem) učinil J. Endzel y nas (Endzelīns, 1943, 175; 1982, 217). Vždyť gasto je nom. sing. fem. (< *gastā), zatímco Gástos by bylo nom. plur. fem. (tak již Mažiulis, 1988, 329). Zdůvodnění této hypotézy velmi závisí na tom, jak je pruské slovo vykládáno z hlediska historickosrovnávacího. Po analýze pr. gasto v širokém sémanticko-typologickém kontextu dospěl V. Toporov k závěru, že gasto označovalo určitý kus půdy, nejspíše určený ke společnému užívání nebo úzce spojený s kolektivem, a že pr. gasto patří do skupiny slov zastoupených lat. hostis „cizinec; nepřítel“, gótským gasts, staroseverským gestr, starohornoněmeckým a starosaským gast, slovanským *gostь „host“ (Топоров, 1979, 169–173). V. Mažiulio (1988, 328–331) aiškinimu, pr. gasto „lauko (ar dirvos) gabalas, sklypas“ esąs *gastā „užgesusi žemė“ < *„užgesęs išdeginto miško plotas“, atsiradęs lydiminės žemdirbystės laikais substancyvizuojant iš šaknies *ges- „ges(in)ti“ pasidaryto priesagos -t- būdvardžio moteriškos giminės forma *gastā. Pr. gasto V. Mažiulis dar lygina su liet. Gėsalai (Skuodo raj.) < *gėsalai „sklypai“. Tačiau šis kuršiškasis vietovardis (1253 m. Zesele [Bielenstein 1892, 253] < *[D]zēsel-) ir pr. gasto smarkiai skiriasi formaliąja struktūra (šaknies balsiais, priesagomis), ir šaknies *ges- „ges(in)ti“ žodžių būryje nėra paliudyta reikšmės „sklypai“. Drauge lieka neaišku, ar vietovardyje Gėsalai slypi šaknies *ges- „ges(in)ti“ koks nors vedinys (plg. liet. gėsulas „nuodegulis) ar lat. dzēse „juodasis garnys“ ir priesaga -ele (Kiparsky, 1939, 160). Pagrindinė J. Schützo (1988, 68–82) straipsnio sąvoka, galima sakyti, yra pr. gasto „laukai, pievos, die Flur (-stücke)…“, kuris esąs šaknies *gest- žodis kaip ir s. sl. žestъ „kietas“, s. fryzų gāst „nevaisingas, sausas“ (dar plg. gāstland — Šiaurės jūros pakrančių (Nordseeküste) žodį), vok. Geest „smėlėta viržiais apaugusi aukštuma kaip derlingų žemumų priešprieša“. Daugelio germanų kalbų vietovardžių ir asmenvardžių dėmenį -gast (plg. Hruot-gast, Rat-gast, Uar-gast etc.), tradiciškai tapatinamą su ide. *ghostis „svečias; svetimšalis“, J. Schützas kildina iš gast- „Feld, Flur, Gemarkung; Besitz“. J. Schützo aiškinimas taip pat nėra be priekaištų. Sl. *žestъ kilmė, tiesa, neaiški (Фасмер, 1986, 50), bet nėra tikras (dėl aukštesniojo 1 Podoba Gaslai Kr. Milkaus MŽ II 262 je tisková chyba místo Gastai (srov. Būga, 1958, 440). 66 stupňový tvar rus. dial. žerče vedle жестче) a jeho zařazení do skupiny uvedených slov. Původní povaha kořenových samohlásek v germánských jazycích není jasná (může jít i o germ. *gais- [Jóhannesson, 1956, 304]). Navzdory těmto dvěma originálním a zajímavým výkladům a bez ohledu na skepticismus V. Mažiulise (1988, 329), podle něhož je Toporovova hypotéza „stručně řečeno, nepodloženou domněnkou“, i na poznámku J. Schütze, že „Doch was *ghosta zu besagen hätte, bleibt ungesagt“ (Schütz, 1988, 71), je třeba hned říci, že směr uvažování a argumentace V. Toporova se zdá být správný: na základě četných historických a jazykovětypologických údajů se mu podařilo přibližně odpovědět na základní otázku, co byla ona část (Stucke), kterou Prusové označovali slovem gasto (Топоров, 1979, 170), a zároveň objasnit i vztah mezi polem, jeho částí a hostem. K této otázce tedy zbývá dodat jen pár vysvětlujících slov. Iš formaliosios pusės, pr. gasto laikomas ā kamieno nom. sing. forma (Топоров, 1979, 169; Mažiulis, 1988, 328) kaip, pvz., galvo, mergo, rancko. J. Schützo (1988, 74, 77—78) nuomone, pr. gasto esąs dual. masc. forma (kaip wanso, austo, plg. lot. duō, ambō) šalia nom. sing. *gastas arba *gasts, plur. *gastai. Kad pr. gasto vis dėlto būta nom. sing. fem. formos, rodytų vietovardis Gāstos (bet šalia ir Gastai). V německo-pruském slovníčku z Elbingu se gasto nachází v sémantickém poli souvisejícím s oráčem a jeho prací: oráč — pole, půda — x — morgen (míra plochy, kterou lze za první polovinu dne zorat párem koní) — brázda — mez atd. (PKP II 23). Odtud se také rekonstruuje význam gasto „kus pole (či půdy), pozemek, Ackerstück“ (Endzelins, 1943, 175, Endzelins, 1982, 217; Топоров, 1979, 169—170; Mažiulis, 1988, 328). J. Schütz (1988, 70) interpretuje v kontextu tohoto slovníčku středohornoněmecké slovo Stucke, kterým je pr. gasto překládáno, v širším smyslu, a to jako „část něčeho; pole, louky a jejich části; mez; obhospodařovaná pole, nová osada (Teil von etwas; die Flur (-stücke), Felder; Feldmark; (Siedlungs-) Gefilde)“. Dále píše: „Apr. gasto meint […] entschieden die „Felder“ oder „Flurstücke“, wohl auch die „Flur“, abgehoben als eine Gesamtheit gegenüber samye (= zamje) als „Land“ (Schütz, 1988, 70). Je zajímavé, že i V. Toporov (Топоров, 1979, 170) zvažuje možnost, že slovo gasto označovalo zemědělské pozemky (угодья) — nejen ornou půdu, ale i louky, zahrady apod. S ohledem na uvedené lze také zkusit upřesnit význam pr. gasto v historickém kontextu a na základě typologických paralel. Nejstarší význam slovanského *gostь byl „cizinec“, nejčastěji „obchodník“ (srov. čes. hospites mercatores, staroruské гость „host, cizinec, přijíždějící obchodník“). Později se tímto slovem začali označovat také zemědělci, rolníci (srov. čes. hospites rustici), kteří se po přistěhování z jiných obcí, nebo dokonce z jiných zemí (srov. hospes „colonus, qui ab extera regione advenit“ [Słownik łaciny, p. 826]), usazovali na území velkostatku jako svobodní nájemci (liberi hospites). Zůstávali tam na základě dohody: káceli lesy, připravovali půdu k orbě a setbě nebo obdělávali ladem ležící půdu a zakládali usedlosti; za to platili nízký nájem, zpočátku také naturální dávky, a mohli měnit místo pobytu. „Hosté“ dostávali půdu různé výměry, většina z nich však obdělávala nejvýše 2—3 bonaria (bonnarium — dobová míra plochy). Nejstarší zmínky o nich pocházejí z pramenů karolinské doby, ale „hos- 5* 67 čí“ (gosti, hospites) v hospodářství zvláště vzrostl v 11. století. Instituce svobodných hostů kolonizovala v západních a slovanských zemích nové oblasti, rozšiřovala plochy obdělávané půdy a výrazně zvětšovala velké pozemkové vlastnictví, které tak na svých statcích zaměstnávalo svobodné bezzemky a ty, kteří o půdu přišli sami nebo jejich rodiče (Manteuffel, 1974, 111; Inglot, 1938, 30—31, 125—128; Bujak, 1905). Pro naši věc je zvláště důležité, že v latinských pramenech se obdělávaná půda nových kolonistů — „hostů“ (hospites) nazývá hospitium (Inglot, 1938, 30), slovem odvozeným od hospes, -itis. Je tedy velmi dobře možné, že pr. gasto označovalo rovněž takový pozemek, kus pole či půdy — nejpřesněji řečeno: kus půdního fondu (уродья, Flurstücke) (pole, lesy, louky atd.) — který obdělával rolník — „host“, jemuž podle dohody náležel, a samo slovo gasto (< *gastā) bylo utvořeno příponou -ā od *gast(a) — „host“. Je známo, že Prusové měli před příchodem řádu dobře organizované a rozvinuté zemědělství a že správa řádu uznala pruské uspořádání půdy, jehož jedním z prvků byla velmi pravděpodobně také instituce nových kolonistů — svobodných hostů. Kromě apelativa gastō by název hosta *gast(a)- mohl v pruském jazyce odrážet také antroponymum Gastimus (Būga 1958, 257), doložené však ne zcela jasně, nebo Gastuno (Trautmann, 1925, 28). Ačkoli název vsi Gāstos je zřejmě pruskou výpůjčkou, vzniklou z gasto „kus pole (či půdy), pozemek“, přirozeně se nabízí souvislost mezi ním a litevskými hydronymy obsahujícími kořenový morfém Gast-. Podobně znějící lotyšský název vsi Gastis a název hory Gastin-kalns J. Endzelynas spojoval s označením hosta — rus. гость (Endzelīns, 1956, 303). Stejně uvažoval i P. Arumaa (1960), když litevské hydronymy a místní názvy s Gast- srovnával se jmény obsahujícími východoslovanský prvek gast- (-gostь). Srovnání litevských hydronymů Gāstas etc. s *gast(a)- „host“ A. Vanagas (1981, 108) odmítl — taková sémantika prý není pro hydronyma vhodná. Než přejdeme k rozboru názvů s Gast-, je třeba zvážit ještě dvě věci. Za prvé P. Arumaa (1960, 174) a, aniž by ho vůbec zmiňoval, A. Vanagas (1981, 108) spojili s Gāstas, Gāstamas také hydronyma Guōstė, Guostūs, přičemž posledně jmenovaný dodal, že „kořen gast- je snad ablautovou variantou kořene guost-“. J. Schütze (1988, 77) je v rámci své teorie přiřadil ke skupině slov se staroindoevropským ō, jako jsou slovanské žesto, starofríské gast aj. Avšak Guōstė (ř. v okr. Prienai), Guostūs (jezero v okr. Trakai) a Guōsta-galis (ves v okr. Pakruojis), Užū-guostis (ves v okr. Prienai; z Guōstė) mají dobrý slovotvorný základ přímo v litevštině — jde o guostas „chomáč, trs“ vedle guotas „stádo, houf, tlupa; malá skupina či chomáč stromů, hub, keřů, obilí“ (k střídání -st-: -t- srov. plauštai „jedna ze dvou prkenných desek přibíjených po stranách člunu…“ a plautai „jedna ze dvou bočních destiček klátového úlu…“; grumstas: grumtas), jejichž původ zřejmě souvisí s indoevropským označením krávy *gʷōu- (Karaliūnas, 1987, 188—189; srov. Fraenkel, 1962, 177). Za druhé, že Gāstas (ř. Lazūnai), Gāstupis (Šeduva), Gāstamas (ř. Subačius), Gāstaminas (ř. Anykščiai) tvoří samostatný celek, nezávislý na Guōstė, Guostūs 68 kořen, jehož původ pravděpodobně souvisí s indoevropským *ghostis „host; cizinec“, jak ukazují i protějšky v místních názvech na východoslovanském území: jezero Гостено (Порхов), řeka Гостёнка (Старица, bývalá Tverská gubernie), jezero Гостино (погост Ясенской) a mnohé další (Arumaa, 1960, 144–175). Zvláště časté jsou názvy řek, jezer a sídel, v nichž je гость „host“ druhou složkou (Черногость, Моглогость, Негосто aj.), nezřídka pozměněnou na -гощ (Белогощ, Братогощ, Чадогощ, Домогоща, Иногощ(е) a mnohé další). P. Arumaa považuje názvy tohoto typu za archaické. Názvy řek, jezer a sídel s Гост- (-гость) (celkem asi sto) se vyskytují od Pskova–Novgorodu–Boroviči na severu až po Volyň na jihu, soustřeďují se však v okolí Novgorodu; to by naznačovalo, že východní Slované se zde usadili jako první během své expanze na sever. Odvážnému tvrzení, že litevská hydronyma Gāstas, Gāstupis, Gāstamas, Gāstaminas podle slovanských jazyků skrývají indoevropské *ghostis „host; cizinec“, brání také varianta Gāstamas Gāštamas, zmíněná vedle ní. Na druhé straně příklad ukazuje, že sémantika hosta, respektive něčeho cizího, se hodí i pro hydronyma: název jezera a řeky Svetūs (Daugai) (jako Kertùs, Milčiùs, Niedùs) a název řeky Svetýčia (Dūkštas) (s příponou -yčia jako Kalnyčia, Skaryčia, Voryčia (Skardžius, 1943, 357; Vanagas, 1970, 142)) pocházejí z míst litevských dialektů, kde se zachovává opozice e: ie. Navíc kořen Svetūs je rovněž přízvučný (srov. ak. sg. Svėtų) a má zřetelný kořenový vokál e. Nic tedy nebrání domněnce, že kořen Svetūs, Svetyčia je totožný s kořenem obecných slov svečias, svetýs, svečias „(adj.) cizí“, svetūr2. Sémantika hosta tedy nehraje žádnou roli, a proto mohou hydronyma Gāstam-inas (s příponou -inas [Vanagas, 1970, 155]), Gāsta-mas (s příponou -mas, srov. Aūla-mas: aūlas, Gārda-mas: gārdas [Skardžius, 1943, 207]) a také Gāstas, Gāst-upis obsahovat *gasta- „host; cizinec“. Hydronymum Gāstamas stejně jako název vsi Gāstynai (okr. Kelmė) (vedle Gastýn-iškiai v okr. Šiauliai) mohly jako variantní podoby vzniknout smíšením kořenů Gast- (: *gasta- „host“) a Gāst- (: litev. *gāsti-, lotyš. gašs „štiplavý, trpký, kyselý“ < *gaśia- nebo *gasus). Závažným argumentem pro zde předkládaný výklad zkoumaných baltských osobních jmen, místních názvů, hydronym i obecných slov (např. pr. gasto) je skutečnost, že označení hosta *gasta- je skutečně užívaným slovem baltských jazyků. Jde o lotyš. gasts „host“, ženskou podobu gaška „hostka“: obě jsou známy z lidových písní (ME I 608); dial. gosts (s o<a typickým pro lotyšská hornolotyšská nářečí) je rozšířeno v Latgale a vyskytuje se ve východních nářečích Vidzeme; varianta gaškis (s -šk- < *-stj-) se užívá v severovýchodní Vidzeme (Лаумане, 1977, 75–76 s mapou). Pouze na základě toho, že gasts se svými variantami je rozšířeno ve východní části lotyšského jazykového areálu, lze sotva brát vážněji hypotézu, že jde o výpůjčku (z rus. гость, гостья). Jeho užívání v lotyšských lidových písních vyznačujících se archaickými jazykovými rysy, jeho variantnost (gaškis, gaška, gaška), odlišný kmenotvorný vokál (lotyš. -a- < indoevrop. -o-: slov. -i-), kromě toho onomastický materiál a pruská jazyková fakta vedou k upřednostnění názoru (Брейдак, 1969, 5–6), že gasts „host“ a gaška „hostka“ < *gastijā jsou lotyšská slova, odedávna příbuzná s rus. гость, гостья. 2 Jinak, zcela neopodstatněně, to vykládá Vanagas, 1981, 322–323. 69 Lot. gastis je podle všeho kmen o, srov. gen. plur. formu gastu. Tematickou formu *gosto- má slovanské osobní jméno (jméno obodritského knížete) Gosto-mysl (první polovina 9. století), jehož druhý člen je doložen v osobním jménu Mysl-o-wice. Existenci někdejší tematické formy ukazuje také slovanské osobní jméno Goste-slav(ъ), které etymologicky odpovídá staroseverskému (runovému) hlewa-gastiR, má však obrácené pořadí členů (Иванов, Топоров, 1963, 127, 129) (tyto slovanské a germánské osobní jména tedy svou strukturou odpovídají litevskému typu Vaiš-noras: Nór-vaišas). Z toho vyplývá, že forma kmene o *gasta-, kterou nejspíše skrývají hydronyma Gāstas, Gāsta-mas ir Gāsta-m-inas, je reálně doložena v baltských a slovanských jazycích. Z pr. gasto (< *gastā) je patrné, že vedle kmene o existoval v baltských jazycích také kmen ā. Jestliže je zde předkládaná hypotéza správná, vedle slovanských (srov. také srb. Milbgost) a germánských jazyků (srov. také germ. Fare-gastus, Arde-gastus: fara „rodina“, art „pole“), které mají osobní jména utvořená z indoevropského označení hosta, by sem patřily také baltské jazyky se svými osobními jmény — litevskými Gasčiūnas, Gasčiulis, *Gasčiōnis (: Gasčionys, název vesnice), *Gastýnas (: Gastýniškiai, název vesnice) (s příponou -vna-, označující, čí synem kdo býval, srov. Gudýnas: Gūdas, Lātynas: Lātvis [Skardžius, 1943, 267]), a ne zcela jasnými pruskými jmény Gastimus ar Gastumo. Stejně jako v germánských jazycích (srov. runové -gastiR) se v prvních třech litevských osobních jménech podle všeho skrývá forma kmene i *gasti-: *Gasti- > Gasc- (před zadními samohláskami) // *Gasti- (před souhláskami). Lot. dial. gašķis „host“ je rovněž reflexem formy kmene i (< *gastis), zatímco lot. gašķa odráží *gasti̯ā s kmenem i̯ā (jako ruské гостя). Ke kmeni i náležejí také výše zmíněná označení hosta v latině, germánských a slovanských jazycích, a proto se rekonstruuje také indoevropský kmen i *ghostis „host; cizinec“ (Pokorny, 1959, 453). Tato rozmanitost kmenových samohlásek mohla podle všeho vzniknout tematizací souhláskového kmene *ghost-, což by odpovídalo dávno zastávané domněnce o existenci takové formy ve složeninách: staroslověnské gospodъ „pán“ < *ghost-podi-, lat. hospes, -itis „cizinec; host“ < *ghost-potis. Je-li takový výklad baltských jazykových údajů, které zde zkoumáme, správný, baltské jazyky by náležely do areálu západních indoevropských jazyků (sl. *gostъ, gót. gasts „host“, lat. hostis „cizinec; nepřítel“), v němž se zachoval indoevropský archaismus, který se odráží také v anatolských jazycích; srov. luvijské kašši „návštěva, pobyt, pohoštění“ (< *kašti < *gasti < *ghosti arba *ghosi) (Иванов, 1973, 302–306). 6. Litevské kārklai: staroindické cāttram J. Endzelynas (ME II 162) vyslovil názor, že litevské kārklai „vrata; žlaby pro ovce; proutěná korba vozu (SD)“, kārklos „závěsné žlaby z latěk“, kārklės „zvedací (neskládaná) vrata; (proutěný) žebřík; ohrádky na voze, vůz s ohrádkami; rámy připevňované na saně při převozu dříví; žlab“ a lotyšské kārkles „žlab; síto na prosévání obilí“ mohou mít -kl- z *-tl- a lze je dále spojovat se staroindickým hurth „(vy)pletení, pletený předmět“, staroindickým cr̥táti „sponuje, spojuje, váže“ a ovšem také s kr̥ṇātti „kroutí, předává“ (srov. také staroindické kartanam „předení“)³. 3 Kitokius aiškinimus žr. Fraenkel, 1962, 222. 70 Při této příležitosti je zajímavé poznamenat, že z podobné praformy (*kert-tro-) se odvozují také véd. cättram „vřeteno“ a avest. cäšai „dtto“ < írán. *ča(r)stra-, jejichž mezistupeň *kertstro- (s *-tst- z *-tt-) by svědčil o íránském výpůjčním slově ve finštině: kehrä „vřeteno“ (Cowgill, Mayrhofer, 1986, 111; Mayrhofer, 1956, 382; 1976, 704). Tyto baltské a indoíránské výrazy by tedy byly příbuzné (*kort-: *kert-) a měly by podobné formanty (*-tlo-: *-tro-). Společná by byla i jejich rodová kategorie: véd. cättram je neutrum; lze se domnívat, že k neutru [*kark-la(n)] kdysi patřilo také kärklai „brána; ovčí jesle…“, které nahradilo nom. plur. *karklā (z morfologického hlediska srov. lit. vär tai: pr. lapi-warto (nom. plur.), stsl. vrata). Při odvozování litevského kärklai z předformy *kort-tlo- však vznikají fonetické obtíže. Souhlásky t, d se totiž před t změnily v s v baltských (srov. např. litevské mėsti, lotyšské mest, pruské po-mests < z balt. *met-t-), slovanských, íránských a řeckých jazycích. Pokud by se tvoření zkoumaných slov vztahovalo až k indoevropskému prajazyku, nebo alespoň k době kontaktů baltských a (indo)íránských dialektů, muselo se baltské *karttla- změnit na *karstla- (*-tt- > -st-), poté na *karskla- a ještě později na *karksla- (sk před souhláskou přechází v ks). Protože tomu tak není, je třeba předpokládat, že *-tlo- k *kert- / *krt- „svazovat, vázat, plést“ bylo připojeno až po dokončení změny tt > st. Později vzniklé tt na morfematickém švu se jednoduše zjednodušuje (gemináty jsou přece litevštině cizí); srov. např. bañtakis < *bant-takis < *band-takis „cesta pro dobytek“; Vytautas < *Vyt-tautas < *Vyd-tautas (srov. Taut-vydas). Toto zjednodušení je však pozdním jevem, a proto je třeba hledat jiné vysvětlení. Výrazy kärklai (kärklos, kärklės, lot. kärkles) jsou východob altskými útvary; přinejmenším nemáme doklady, že by byly společně baltské. Změna *tl > kl v jednotlivých případech (srov. např. litevské aũklė, lotyšské aũkla, pruské auclo; litevské tiñklas, lotyšské tikls, pruské sasin-tinklo) sahá do baltského prajazyka4, je proto velmi pravděpodobné, že zkoumaná slova vznikla až po této hláskové změně; v takovém případě mohl souhláskový segment t v předformě *kart-kla- snadno zaniknout disimilací. Přesnější závěr brání okolnost, že není známa relativní chronologie uvedených hláskových změn (t, d > s před t; *tl > kl; tt > t). Že zkoumaná slova vznikla nezávisle na sobě zvlášť v baltských a zvlášť v indoíránských jazycích, vyplývá také z toho, že mají podobné, nikoli však totožné přípony (balts. *-tlo-, indoír. *-tro-) a rozdílný vokalismus kořene (balts. a < indoev. o, indoír. e). Paralelní, tedy pozdější tvoření a vývoj ukazuje také jejich sémantika: výrazy baltských jazyků označují výsledek činnosti spojování, vázání a pletení, zatímco indoíránské výrazy jsou názvy pro kroucení, předení a nástroj. V baltském prajazyce mohl vedle kerǵ-ti (-ia) „spojit, volně něco k něčemu přivázat“ (*ker-g- s rozšířením kořene -g-) existovat také *kert- / *kirt- „svazovat, vázat, plést“ (*ker-t- / *kir-t- s rozšířením kořene nebo prézentním formantem -t-), k němuž mohla být při tvoření těchto výrazů připojena přípona -kla- < *-tlo-. 4 Šis pakitimas Chr. Stangui (1966, 107) atrodo senas („hohen Alters“). 71 7. Litevské lakóti Sloveso lakóti (-ója) „srážet mléko pomocí syřidla“ je známo pouze ze slovníku litevského jazyka F. Nesselmanna, kde je uvedeno takto: lakoti (-oja) „die Milch laffen, d. h. mit Hilfe des Zusatzes von Laff gerinnen machen“ N 348. F. Kurschat je uvedl ve svém slovníku ([K] 219), převzal je od F. Nesselmanna — jak dokládá odkaz Ness. Ačkoli pochyboval o pravosti tohoto slova — proto je také psal v hranatých závorkách —, přesto vyznačil místo přízvuku: lakóti (-ója). Z slovníků F. Nesselmanna a F. Kurschata toto sloveso převzali A. Kurschat (KŽ II 1279) a autoři LKŽ, kteří navíc zachovali i přízvuk F. Kurschata (LKŽ VII 91). Pokud je známo, toto sloveso nebylo v lingvistické literatuře pojednáno ani nebyla zkoumána jeho pravost. Z toho, jak je uvedeno v LKŽ, kde je srovnáno s německými slovesy laben a laffen, je patrné, že autoři LKŽ nepochybovali o jeho reálné existenci a pokládali je za nějakou podobu uvedených německých sloves či za něco podobného. A nebylo tomu tak bezdůvodně. Německá nářeční slovesa laben, läben a laffen mají přesně stejný význam jako litevské lakóti, totiž „srážet (mléko) syřidlem (durch Lab, Laff gerinnen machen)“ (Nesselmann, 1851, 348; Paul, 1961, 356), a užívají se vedle podstatných jmen Lab, Laff, středního rodu, „prostředek ke srážení mléka, vyrobený z telecího žaludku, syřidlo“ (srov. také německé Labmagen) (Frischbier, 1883, 1; Paul, 1961, 356). Zajímavé je, že v elbinském slovníčku německo-pruského jazyka z počátku 14. století je slovem lap přeloženo pruské slovo raugus (= litevské raugas) (PKP II 42). Podobnost těchto sloves však končí u totožnosti významu, neboť formálně se liší. Při přejímání se německé lab- /laff- v žádném případě nemohlo změnit na lak-; stejně tak vypůjčené lab- nebo lap- nemohlo být nahrazeno lak- přizpůsobením nějakému litevskému slovu, protože žádné jiné slovo s takovým významem neexistuje. Je velmi pravděpodobné, že na vývoj významu lakóti (-ója) „srážet mléko syřidlem“ měla vliv němčina, avšak tento vliv vycházel ze zcela jiných skutečností. Význam německých jazykových údajů je ve skutečnosti mnohem větší — pomáhají vysvětlit nejen význam lakóti (-ója), ale také nalézt lexémy se společným kořenem, a tak toto vzácné litevské sloveso zbavit izolovanosti. Němčina má slovesa gerinnen „ztuhnout, zkysnout, srazit se“ (srov. die Milch gerinnt „mléko zkysne, srazí se“, die Milch mittels eines Labs gerinnen machen „srazit mléko syřidlem“), zusammenlaufen „srazit se, zkysnout, srazit se (o mléce)“ a rinnen „běžet, téci, proudit“ v protikladu k laufen „běžet; téci, běžet“. V litevštině tvoří obdobný protiklad lakóti (-ója) „srážet mléko syřidlem“ a lėkti (lėkia, lėkė) „létat; běžet; jít, jet či jet na koni rychle, spěšně…“. V němčině se séma „kysnout, tuhnout, srážet se (o mléce); kvasit, srážet“⁵ objevuje v předponových tvarech sloves rinnen a laufen; z toho plyne, že se v určitých případech vyvinula z významu „běžet, uhánět, spěchat; běžet, téci, proudit“ (srov. také švédské löpa „běžet“: löpa „kysnout, srážet se“). Odtud lze snadno vyvodit, že slovesa lakóti (-ója) a lėkti (lėkia, lėkė) jsou nejen sémant- 5 Podrobněji o sé́mě „kysnout, tuhnout, srážet se“ a jejím historickém kontextu viz (Аникин, 1988, 51 и след.). 72 ticky příbuzná, ale první je také odvozeno od druhého. Dokládají to rovněž jejich strukturní vztahy, srov. skalóti (-ója) „odírat, třepit se“: skélti (skélia, skélė); platóti (-ója) „klást, pokládat; (refl.) rozšiřovat se, šířit se…“: plėšti (plėčia, plėtė); kratóti (-ója) „(refl.) chvět se, třást se, vzlykat“: krėšti (krėčia, krėtė) „třást, otřásat…“ Jak je patrné, význam lakóti (-ója) se mohl přirozeně vyvinout z významu lėkti (lėkia, lėkė), jeho formální strukturní vztahy se základovým slovesem jsou pravidelné, a dokonce i místo přízvuku zaznamenané F. Kurschatem odpovídá přízvukovému vzorci všech odvozenin s příponou -o- — to vše činí původový vztah slovesa lakóti (-ója) ke slovesu lėkti (lėkia, lėkė) dosti zřejmým a existenci samotného slovesa v pruských litevských nářečích nepochybnou. To, že je jazykový jev zaznamenán pouze v jediném slovníku — v tomto případě F. Nesselmanna —, tedy ještě není dostatečným důvodem pokládat jej za neexistující v živém jazyce, za smyšlený. Navíc sloveso lakóti (-ója) bylo v pruských litevských nářečích spíše pozůstatkem starší doby, neboť bylo od slovesa lėkti (lėkia, lėkė) utvořeno střídáním kořenových samohlásek e: o (> a), které je archaické. Z tohoto důvodu mohl být vliv uvedených německých sloves spíše katalyzační — pomohl, aby se z původního významu „způsobit, aby se slilo, steklo, srazit“ vykrystalizoval význam lakóti (-ója). Tento vliv nelze zcela popřít. Také další slovesa pohybu (např. bėgti, šókti, šankinti), jak lze soudit z dostupných údajů, měla v pruských litevských nářečích také význam srážení mléka, respektive jeho kysání; odtud se tento význam dostal do slovníků dané oblasti: Pienas sušóka, sukreka, subėga R 293, MŽ 392; Pienas subėga „… gerinnt“ N 325, su-šókti „zusammenlaufen, gerinnen, sauer werden (von der Milch)“ N 521; Surūgęs (sušokęs, suklekęs) pienas K I 524, Pieną šliužu sutraukti, sušankinti K I 524. Je pravda, že význam „zkysnout, zkazit se“ u slovesa su-šókti je zaznamenán také ve slovníku K. Sirvyda (SD³ 408) a doložen v nářečích (Rmš), která leží dále od někdejší německojazyčné oblasti; to by svědčilo o samovolném vývoji tohoto významu. Ani při jeho vzniku v nářečích, jako jsou Kps, Ss a Up, by však vliv uvedených německých jazykových faktů neměl být zcela vyloučen. Skutečnost, že lakóti (-ója) „srážet mléko syřidlem“ (< *„způsobit, aby se slilo, steklo, srazit“) a lėkti (lėkia, lėkė) mají společný kořen a že první je navíc odvozeno od druhého, představuje důležitý údaj pro dějiny slovesa lėkti (lėkia, lėkė), tím spíše, že jeho odvozenina se vyznačuje kořenovým vokalismem a (< ide. o) a formantem -o-, pocházejícím z ide. -ā- < protoide. *-eh₂-. 8. BIt. vans-/vens- „špatný, mizerný, nevalný; prázdný“ U hydronyma Veñcavas (jezero u Dusetos; srov. také Vencav-ėlis, jezero u Dusetos), které je patrně sélského původu, se kořenový morfém rekonstruuje buď jako *Viṅk- (Vanagas, 1981, 371), nebo jako *Venž- / *Vinž- (< ide. *u̯engʰ- / *u̯ngʰ- [Mažiulis, 1981, 7–12]). Rekonstrukce *Vinkiavas však není možná mimo jiné proto, že bychom dnes v litevštině měli podobu *Vinčiavas (jako např. Vinč-ežeris < sélské *Vinč-ezeris [Būga, 1961, 276, 576] < baltské *Vink-), a odvození z *Venž- / *Vinž- vyžaduje předpoklad několika nepravidelných hláskových změn, což také snižuje jeho věrohodnost. 73 Že výchozí podobou názvu tohoto jezera musí být *Venšavas6, dostatečně prokázal V. Mažiulis (1981, 7–12): 1) místní mluvčí z této oblasti (Dusetos) jej vyslovují s -c- (-ts-), přičemž vkládání t mezi souhlásky n a s je pro litevská nářečí typické; 2) jasně to ukazuje rus. Венусово < litev. nář. *Ven'savas, což potvrzuje jeho přesný protějšek na území západních Baltů (jatvingské Wენსowa). Jatv. Wენსowa se lokalizuje v Mazurách, v okrese Olecko, „kde ještě roku 1562 stál les zvaný Wენსowa“ (Būga, 1961, 149), a později tam stával dvůr a osada (německy) Wensewen (Batūra, 1985, 408). S nimi nepochybně souvisí i les Winse, zmiňovaný P. Dusburgským (1985, 199) a N. Jerošinem a lokalizovaný mezi jezery Negutino a Snerai (Batūra, 1985, 408). Jatvingská jména Winse, z roku 1562 Wენსowa (něm. Wensewen) se ztotožňují s kuršským původem lotyšským Venžava (dvůr ve farnosti Ventspils; něm. Wensau), z roku 1253 Vense, Wense (Būga, 1961, 149, 844; Endzelīns, 1974, 448, 461, Blese, 1930, 310), a proto se jatvingská jména čtou s -z- (= litev. -ž-): „Jatvingové by tedy byli nazývali Venzavō = kurš. — lotyš. Venžava“ (Būga, 1961, 148). Proto bylo třeba také litevské hydronymum při srovnání litev. Venčavas a jatv. Wენსowa odvozovat z *Venž- / *Vinž-. V. Mažiulis (1981, 8) proto píše také: „Venčavą (dial. Vinčsavas) bychom mohli odvodit ze sel. *Vensavas, nenacházím však žádný jiný (alespoň spolehlivý) baltský hydronym (zjevně nikoli osobního původu!), v němž by se skrývalo balt. *Vens- nebo *Vins-. A přesto — jakkoli je to podivné — zde máme, zdá se, baltský kořen *Vens- // *Vins-, který znamenal něco nevhodného, špatného, mizerného apod.“ Venčavas nic nebrání spojovat s názvem jezera Vinčėlis (Kuktiškės) a názvem bažiny Venčbalė (Kudirkos Naumiestis) (tak již Vanagas, 1970, 103, 130)7. Jejich kořen Venc- / Vinc- (pokud první podoba není nářeční variantou s in z en) může mít mezi souhláskovou skupinu -ns- vložené t, takže by vznikl stejným způsobem jako Venčavas. Tento kořen bychom navíc mohli hledat v názvech řek Vensūtis (Dotnuva), který opatrně srovnával s Venčavas A. Vanagas (1970, 211)7, a také Vansūpis (Dotnuva). Pokud jde o kořen hydronym a toponym Vens- / Vins-, je třeba poznamenat, že jatvingská jména Winse, Wენსowa lze číst s -s- (ne nutně s -z-), neboť současná polská podoba Wężewo (něm. Wensewen) může být výsledkem substituce německé výslovnosti (z > ž), jako například u pruského jména *Sulōvō / *Sulāvā > pol. Żuławy (Brocki, 1978, 132). V takovém případě by lotyšské Venžava a kuršské Vense, Wense s nimi pochopitelně nijak nesouvisely a tvořily by zcela samostatný kořen (srov. Kiparsky, 1939, 203). Lietuvių ir latvių kalbų tarmėse plačiai vartojami tokie žodžiai: liet. vaiškariš „užperėtas, sugedęs kiaušinis“, lat. vānskaris, vānskars, vānskare, vānskara „užperėtas, bet neužverstas kiaušinis“. Gyvojoje kalboje daug kur jie tariami su fonetiškai tarp n ir s atsiradusiu t: liet. vañckaris, lat. vañckaris etc. Šiuos žodžius J. Endzelynas laiko dūriniais, kurių pirmuoju dėmeniu vans- einanti sustabarėjusi nom. sing. forma *vana-s, etimologiškai sutampanti su got. wans „(adj.) neturintis, stokojantis, trūkstantis, ermangelnd“; antrąjį dėmenį sudarantį veiksmažodžių 6 Tokią formą pradžioje atstatė ir A. Vanagas (1970, 211); gaila, kad nuo jos vėliau atsisakė (Vanagas, 1981, 371). 7 Gaila, kad nuo šių lyginimų A. Vanagas (1981, 362, 372) vėliau atsisakė. 74 litev. perėti, lotyš. perēt. Disimilační změnou (v – p > v – k) se *vansp- změnilo na vansk- (Endzelīns, 1979, 403–404). Tuto hypotézu by podporovala podobná slova litev. pik-peris (s hláskou t foneticky zaniklou mezi k a p), pikįperis (nář. také pikįparas) „zasedlé, zkažené vejce“, jehož druhou složkou je skutečně kořen slovesa perėti. Tato paralela, stejně jako pikt-maišis „zasedlé vejce, vejce určené k vysedění“, je důležitá také tím, že z ní lze získat informace i o složce vans-. Jaký význam zde má piktas, je patrné z těchto odvozenin: pikčiavaikis „ubohý, slabý člověk; k ničemu člověk“, piktąarklis „špatný, vyhublý kůň“, piktą-karvė „ubohá, zesláblá kráva“, piktgrūdis „špatné, mizerné zrno“. Z toho plyne, že i piktas jako první složka slov pik(t)peris, piktmaišis znamená „špatný, k ničemu“ (LKŽ IX 958). Kromě toho nabývá piktas v určitých kontextech významu „prázdný“: pikt(a)žiedis „dutý, neplodný květ“. Zajímavé je, že tento význam lze snadno rozpoznat také v baltoněmeckém slově Wann-Ei „zasedlé nebo ne zcela plné vejce“, jehož wann je patrně přejato z lotyštiny (Endzelīns, 1979, 404, pozn. 27). Odvozeniny přídavného jména piktas mají také význam „ďábel, čert“: piktčius „zlý duch, čert“ (s příponou -iu- [Skardžius, 1943, 79]), piktis „ďábel, čert“ SD (s příponou -io- jako juodas: juodis „černý kůň“, pilkas: pilkis [Skardžius, 1943, 66]); srov. také pikčionas „zlý duch, čert“, který je však tvořen příponou -onas (jako kuprōnas „hrbáč“: kuprà, tėvō-nas „tatínek“: tėvas [Skardžius, 1943, 272–273]) od pikčiaus nebo od přídavného jména *pikčias „zlý“ (skrytého v pikčia-vaikis „ubohý, slabý člověk…“, pikčia-votė „piktavotė“). Tímto způsobem zjišťujeme, že přídavné jméno piktas 1) tvoří první složku složených názvů zasedlého vejce (pik(t)-peris, pikt-maišis), která znamená „špatný, mizerný, vyhublý, zesláblý, k ničemu“ a „prázdný“, 2) vstupuje do složení fyziografických termínů, srov. piktežeris „zarostlé jezero, pokryté bažinami“, piktpurvis „bažinaté, podmáčené místo“, a 3) jsou od něj utvořeny odvozeniny s významem „nečistý, ďábel, čert“. Je třeba ještě dodat, že odpovídající slovesa přídavného jména piktas jsou nejen pýkti (-sta), lotyš. pīkt (-stu), pikt (piku, piku) „t.“, ale také litev. pýkšti (-ta, pýško) „kazit se“ (vedle pikšti (piškia) „hněvat se, hádat se“). V této souvislosti je zajímavé, že obdobné významy nacházíme také u slov s kořenovým morfémem vans- (vanc-): 1) první složka názvů zasedlého vejce litev. vānškaris, lotyš. vānškaris atd. znamená „zkažený“ (tedy „špatný, mizerný, k ničemu“) a „prázdný“ (srov. balt. něm. Wann-Ei „… ne zcela plné vejce“); 2) kořenový morfém vans- / vens- (venc-) se objevuje v názvech řek, jezer a bažin Vens-ūtis, Vėnc-avas, Vinc-ėlis, a také jako první složka složených názvů (Vans-ūpis, Vėnc-balė); 3) v litevských nářečích se užívají vėncas „ďábel“ (přízvuk 3) VlkV, Alk, Kt, Žal, Kps, Všt, Klvr, Krok, vėnsas „t.“ Lkš, VšR, KzR, Mrs. Sémantickou řadu slov s kořenem pik- doplňují etymologické germánské protějšky, jimiž jsou podle hypotézy J. Endzelīnse: kromě zmíněného gótského wans také stisl. vanr „(adj.) postrádající, nemající“, stangl. wan, starohornoněm. wan „t.“ (germ. *wana-s), dále stisl. vana „zmenšovat“, nor. nář. vana „t.“, švéd. för-vana „kazit“ (tj. „způsobovat, aby se kazilo“, srov. litev. pýkšti 75 (-ta) ve skupině slov s kořenem pik- „kazit se“). Vzhledem k tomu, že všechny tyto podobné, někdy i totožné významy mají slova téhož kořene (piktas, pýkti), lze vyvodit, že také názvy zasedlého vejce, řek, jezer, bažin a čerta, které obsahují kořenový morfém vans- / vens- (vanc- / venc-), jsou příbuzné navzájem i s výše uvedenými fakty z germánských jazyků. Konkrétně jsou navzájem příbuzné na jedné straně první člen složenin vànškaris v litevštině, vànškaris v lotyštině atd., vans- (dial. vanc-) a vėncas, vėnsas „čert“, na straně druhé pak kořenový morfém, resp. první člen složenin v hydronymech (toponymech) Vens-ūtis, Venc-avas, Venc-ėlis, Vans-ūpis, Venc-bale, které s nimi lze etymologicky ztotožnit. Ztotožnění všech těchto lexémů však komplikují rozdíly v kořenovém vokalismu: první člen názvu zasedlého vejce má a, název čerta a většina hydronym (toponym) mají e (vedle vokalismu ve stupni nulovém ve formě Vincėlis z Kuktìškės, okres Utena, pokud zde ovšem nejde o nářeční výslovnost en). Liší se také přízvukové intonace kořene: názvy vejce mají v litevštině a lotyštině cirkumflexní intonaci, litevská hydronyma (toponyma) rovněž cirkumflexní, zatímco slova označující čerta mají intonaci akutovou. O těchto rozdílech lze říci následující. Vedle rozšířené klesavé intonace (baltského cirkumflexu) ve slovech vànškaris, vànškars, vànškare, vànškara je v lotyštině doložena také stoupavá (natažená) intonace, reflex baltského akutu: vañškars ME IV 468, 472 (< baltské *váns-), intonace tedy odpovídá litevskému vėncas, vénsas. Názvy zasedlého vejce v lotyštině kolísají nejen v kořenové intonaci. V důsledku desemantizace (souvislost se slovesem perēt již není pociťována) se druhá složka stala náchylnou k nepravidelným hláskovým změnám: v lotyšských nářečích najdeme jak vanckurs, vanckuris (s -u-), tak vanckulis, vanskulis (s -u- a -l-) ME IV 468—469, 472. Kolísá i jejich význam: z významu „zkažené, zasedlé vejce“ se vyvinul význam „co se nepovedlo, nevyšlo“, a v tomto významu se vànškaris atd. užívá jako nadávka, srov. Gans lama guovi: kur tu lìd, vanckars tāds! ME IV 469 a Kur tu lìd, venckulis tāds! (pasáček volá na berana, který jde do obilí) ME IV 536. Protože formální a sémantická struktura těchto frází je totožná a obě byly zaznamenány v témže nářečí (Stende), je zcela zřejmé, že vanckars a venckulis jsou jedno a totéž — názvy zasedlého vejce — a že druhá forma má v kořeni vokál e. Tento vokalický stupeň je dobře doložen i v litevských nářečích: vėñčkaris Sg, Skn. vėñškaris Prk. První člen názvu zasedlého vejce tedy má v kořeni jak a, tak e — jev známý v litevštině i dalších baltských jazycích, srov. dangà a dengà, mažgas a mėžgas, bėbras a bãbras, mėlas a žemaitské mãlas, šeimà a lotyšské saime, lotyšské brangs a brengs. V tomto případě se první člen vėñčkaris, vėñškaris, lotyšského venckulis shoduje s kořenem vlastních jmen Vencavas, Vencbale, Vensūtis. Vzhledem k akutové intonaci (lotyšské vañškars, litevské vėñcas, vénsas) a existenci samostatných lexémů (vėñcas, vénsas) první člen názvů zasedlého vejce vans- / vens- (vanc- / venc-) sotva může být ztuhlou formou nom. sing. *vana-s. Z celého souboru údajů vyplývá, že jde o kořen vans- / vens- s významy „špatný, zkažený, k ničemu“ a „prázdný, neplodný“, etymologicky totožný se staroislandským vansi mask. „ubývání, zmenšování; újma“, norským nář. vanse mask. „nedostatek, nouze“, střední švédštinou vansi „nedostatek, vada, nedostatek“ a staroislandským vansa „škodit, působit újmu“. Tato slova v germánských jazycích jsou 76 kořenově příbuzná s výše uvedeným gótským wans „postrádající, nemající, bez“, staroislandským vanr „tamtéž“, staroislandským vana „zmenšovat“, švédským för-vana „kazit“ (Jóhannesson, 1956, 47–48), mají však ke kořeni připojené rozšíření *-os-. Baltskoněmecké wann má patrně -nn z *-ns-, přičemž je pravděpodobně převzato z lotyštiny. Nabízí se otázka, proč dnes, pokud zde existovalo tautosylabické an (en), nemáme v litevštině *vãsk- ani *vę̃sas místo vénsas a v lotyštině *uosk- < *vuosk- < *vansk-. V litevštině za to patrně může vkládání souhlásky t mezi n a s: dvojhláska an (en), která se ocitla před závěrovou souhláskou c, se nemusela vokalizovat. Že tomu tak mohlo být, ukazují například nář. vañčas „važ̃as“ Vdk, Rt, Trg, Up a vañčkaras „važ̃karas“ Šln, které rovněž mají t mezi n a š. V lotyštině patří vànskaris atd. (< *vansa-peris), venckulis ke slovům baltského původu (blandties, censties, lunkans, sprands, blinda atd.), která si zachovala neporušené tautosylabické skupiny an, en, in, un (k tomu viz článek J. Endzelyna [Endzelīns, 1974, 144–159]). Adjektivní kořen *vans(a)- / *vens(a)- s významem „špatný, nepatrný, k ničemu“ a také „prázdný“ mohou obsahovat litevská hydronyma (toponyma) Veņcavas, Veņcbalė, Vens-ūtis, Vans-ūpis. Pokud by k tomuto kořeni patřila také jotvingská Winse, 1562 Wensowa (nikoli však ke kořeni *Venz- = litev. *Venž-), litevské Veņcavas < *Veņsavas a jotvingské Wensowa, které se zcela shodují (s výjimkou koncovky), by tvořily lexikální izoglosu, jež — stejně jako Čičirys, Čičirė < selijské *Čičir < baltské *kikir- / *kiker- „hrách“ (srov. pruské keckers, keckirs „hrách“) — spojuje severovýchodní kout Litvy (Dusetos, Zarasai) s areálem západobaltských jazyků. LITERATŪRA Arumaa P. Sur les principes et méthodes d’hydronymie russe: Les noms en gost’ // Scando-Slavica. 1960. T. 6. P. 144–176. Batūra R. Paaiškinimai // Dusburgietis P. Prūsijos žemės kronika. V., 1985. Bielenstein A. Die Grenzen des Lettischen Volkstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert. St. Petersburg, 1892. Blese E. Die Kuren und ihre sprachliche Stellung im Kreise der baltischen Volksstämme // Congressus secundus archaeologorum balticorum. Rigae. 19–23. VIII. 1930. P. 293–312. Brocki Z. Baltico-Slavica Huberto Gurnovičiaus toponiminėse darbuose // Baltistica. 1978. T. 14(2). P. 130–133. Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958. T. I; 1961. T. III. Bujak F. Studia nad osadnictwem Małopolski. Kraków, 1905. Cowgill W., Mayrhofer M. Indogermanische Grammatik. Heidelberg, 1986. T. 1. Dusburgietis P. Prūsijos žemės kronika. V., 1985. Endzelīns J. Senprūšu valoda. Rīgā, 1943. Endzelīns J. Latvijas PSR vietvārdi. Rīgā, 1956. I daļa, 1. sējums (A–J). Endzelīns J. Darbu izlase. Rīgā, 1974. T. II; 1979. T. III, 1. daļa; 1982. T. IV, 2. daļa. Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1962. Frischbier H. Preussisches Wörterbuch. Berlin, 1883. T. 2. Inglot S. Historia społeczna i gospodarcza średniowiecza. Lwów, 1938. Jóhannesson A. Isländisches etymologisches Wörterbuch. Bern, 1956. Kalwaitis W. Lietuviškų Wardų klėtelė. Tilžėje, 1910. 77 Karaliūnas S. Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė. V., 1987. Kiparsky V. Die Kurenfrage. Helsinki, 1939. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas. V., 1941. T. I; 1986. T. XIV. LPŽ – Lietuvių pavardžių žodynas. V., 1985. T. I (A–K). Mayrhofer M. Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen. Heidelberg, 1956. T. I; 1976. T. III. Manteuffel T. Kultura Europy Średniowiecznej. Warszawa, 1974. Mažiulis V. Selonica // Baltistica. 1981. T. 17(1). P. 7–12. Mažiulis V. Prūsų kalbos etimologijos žodynas. V., 1988. T. I (A–H). ME – K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca / Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. Rīgā, 1923–1925. T. I; 1929–1932. T. IV. Nesselmann G. H. F. Wörterbuch der Littauischen Sprache. Königsberg, 1851. Paul H. Deutsches Wörterbuch. 8. Aufl. bearbeitet von A. Schirmer. Halle (Saale), 1961. Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern und München, 1959. PKP – Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1981. T. II. Razmukaitė M. Kaliningrado srities istorinių vietų vardų tradiciniai lietuviškieji atitikmenys // Kalbos kultūra. V., 1985. Sąs. 49. P. 73–80. Schütz J. Revision der Namen mit -gast // Beiträge zur Namenforschung. 1988. T. 23. P. 68–82. Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943. Słownik łaciny średniowiecznej w Polsce. Wrocław-Warszawa..., 1977. T. IV (F–H), zeszyt 6(34). Stang Chr. S. Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen. Olso-Bergen-Tomsö, 1966. Trautmann R. Die altpreussischen Personennamen. Göttingen, 1925. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981. Аникин А. Е. Опыт семантического анализа праславянской омонимии на индоевропейском фоне. Новосибирск, 1988. Брейдак А. Диалектная лексика латгальских говоров верхнелатышского диалекта и ее исторические связи: Автореф. дис.... канд. филол. наук. Рига, 1969. Иванов Вяч. Вс. Разыскания в области анатолийского языкознания // Этимология – 1971. М., 1973. Иванов В. В., Топоров В. Н. К реконструкции праславянского текста // Славянское языкознание. М., 1963. Лаумане Б. Э. Лексический материал диалектологического атласа латышского языка, отражающий латышско-русско-белорусско-польские контакты // Контакты латышского языка. Рига, 1977. Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь (Е–Н). М., 1979. Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1986. Т. 2. S. KARALIŪNAS SPRACHWISSENSCHAFTLICHE BEMERKUNGEN Zusammenfassung Die Spuren des idg. *ghostis „Gast; Fremde“ sind wahrscheinlich erhalten: 1) in den Personennamen lit. Gaščūnas, Gaščūlis, *Gaščionis (< ON Gasciōnys) < Gasc- < *Gasti- || *Gasti-; 2) im apr. gasto „Ackerstück, Flurstücke, Felder (die bearbeitet von „Gästen“ – freien Bauern worden waren)“; 3) in den Gewässernamen lit. Gāstam-inas, Gāsta-mas, Gāsta-s, Gāst-upis und 4) in den Appellativa lett. gasts „Gast“ (o Stamm), gašķis „id.“ (< *gastis), fem. gaška (< *gastijā). 78 Urverwandtschaft zwischen lit. kárklai, kárklas, kárklēs „Tür, Pforte, Raufe, Krippe...“, lett. kárkles „Raufe; Getreidesieb“ (< *kort-tlo-) und ai. cāttram „Spindel“ (< *kert-tro-) wird vermutet. Lit. lakóti (-ója) „durch Lab gerinnen machen“ ist wohl eine Ableitung von lēkti (lēkia, lēkē) „fliegen; laufen, rennen“. Die Wurzel von Gewässer- (und Sumpf-) namen lit. Vẽncavas, Vinčēlis, Vẽnc-bālē, Vensūtis und Vans-ūpis ist wohl gleichzusetzen mit den ersten Komponenten von lit. vãnškaris, vẽnškaris „ein unausgebrütetes Ei“, lett. vãnškaris, vãnškaras, vãnškare, vãnškara „ein bebrütetes, aber unfruchtbar gebliebenes Ei“ (wohl aus *vans- / *vens-peris).