A State Language in the Baltic Republics

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI VALENTINA SKUJINA VALSTĖS VALODA BALTIJAS REPUBLIKĀ V 80. letech na zasedáních Nejvyšších rad tří pobaltských republik (stejně jako v ostatních republikách SSSR) lidoví poslanci, plníce vůli svých voličů, potvrdili jazyk základního národa, podle něhož byla republika pojmenována, jako státní jazyk republiky. Učinili tak nikoli proto, aby se pomstili ruskému národu a jeho jazyku za křivdy z minulosti, nýbrž aby chránili jazyky původních národů svých republik před nucenou rusifikací, která byla cílevědomě prováděna v poválečných desetiletích. Učinili tak proto, aby neruským obyvatelům dali nejen skutečné právo užívat a všestranně rozvíjet svůj mateřský jazyk, ale také skutečné a rovnocenné možnosti praktického fungování těchto jazyků. Tento proces samozřejmě předpokládá omezení přemrštěně narostlých funkcí ruštiny na těchto územích. Jde však o spravedlivý akt, který existenci ruského jazyka nijak neohrožuje, ale usiluje o to, aby se v praxi uskutečnila ústavně předpokládaná rovnováha jazyků. Na celosvazové konferenci o problémech jazykové politiky SSSR, která se konala koncem roku 1989 v Moskvě, byl ředitel Ústavu lingvistiky AV SSSR V. Solncev nucen uznat, že jazyková politika SSSR v předchozím období nebyla promyšlená a že byla prováděna urychlená internacionalizace, tj. rusifikace. Současná touha národů svrhnout protilidový řád v oblasti jazykové politiky je proto logickým důsledkem předchozího období. Současné období se vyznačuje velkým teoretickým zmatkem v mnoha vědních oborech a někdy dokonce i záměrně demagogickým spekulováním s polopravdami. V lingvistice utrpěla porážku rusifikační doktrína J. Dešerijeva, která napomáhala rusifikaci neruských národů v SSSR, avšak stoupenci této doktríny se stále tvrdošíjně drží svých pozic a někdy se dokonce pokoušejí aktivně postupovat dosavadním směrem (například obhájci Ústavy SSSR vypracované za L. Brežněva a hnutí „Sojuz“). Lingvistické základy jazykové politiky mnohonárodnostního státu nebyly v Sovětském svazu teoreticky rozpracovány; zcela chyběl skutečně demokratický přístup k této otázce. Nebyla vypracována ani teorie státního jazyka, což ztěžuje různorodost zkoumaného objektu — státního jazyka — v různých zemích světa, stejně jako závislost tohoto pojmu na konkrétních společenských procesech v různých historických obdobích téže země. Teorie státního jazyka se tedy musí rozpracovat pro konkrétní zemi v konkrétním historickém období, přičemž je třeba využívat zkušeností jiných zemí a jiných historických období, nikoli je však slepě kopírovat. Jak se uvádí ve Velké sovětské encyklopedii, za státní jazyk se obvykle volí jazyk národa, který stát založil nebo v němž má vládnoucí postavení. Zkušenosti světa ukazují, že v různých zemích se výrazně liší také funkce státního jazyka 88 — od zcela minimálních funkcí, například v Singapuru, kde se ve státním jazyce zpívá hymna a pronášejí oficiální projevy, až po rozsáhlé používání státního jazyka v oficiální sféře i ve všech ostatních oblastech života. Je-li státní jazyk jako jazyk vládnoucího národa vnucován jiným národům na jejich územích, svědčí to o kolonizační a okupační politice, typické pro buržoazní imperialistické velmoci. Taková politika je v socialistickém zřízení nepřijatelná. V Sovětském svazu byl vztah ke státnímu jazyku od dob spisů V. I. Lenina (Lenin tím rozuměl ruštinu jako státní jazyk v Rusku) negativní. Teoreticky. V praxi se ruština povinně vyučovala všem národům SSSR a pod záminkou „jazyka mezietnického dorozumívání“ se zaváděla v celém Sovětském svazu jako povinný státní jazyk (stejně jako v carském Rusku). V Lotyšsku tento proces intenzivně začal s prvními dny sovětské moci v roce 1940. Svědčí o tom například publikace v novinách „Jaunākās Ziņas“, v nichž se tehdy denně propagovalo osvojování ruštiny. Naproti tomu osvojování lotyštiny bylo zanedbáváno a již v materiálech stranického archivu z let 1944–1945 lze najít jasné doklady o ignorování národních zvláštností obyvatelstva v sovětských institucích1. Naproti tomu přiznání statusu státního jazyka jazykům pobaltských národů na jejich vlastních etnických územích má jiný důvod, cíl i charakter. Důvod — nadměrná rusifikace (jak bylo například zjištěno v Lotyšsku — lotyština se nachází ve 4. stadiu odumírání ze 7 rozlišených stadií postupného odumírání jazyků). Cíl — oživení jazyků, jejich ochrana před osudem zaniklých jazyků a zajištění jejich plnohodnotného, všestranného fungování ve všech oblastech života. Charakter — demokratické užívání mateřského jazyka jako státního jazyka v etnické vlasti národa (na rozdíl od státního jazyka jiného národa, povinně vnucovaného zvenčí na jiném území). Na území Lotyšska jsou jediným národem, jehož právo na mateřský jazyk může být za podmínek, kdy je státním jazykem lotyština, dotčeno na jeho etnickém území, Livonci; proto byl také vypracován jazykový zákon a připravují se další právní předpisy, které mají Livoncům zajistit právo na mateřský jazyk a jeho rozvoj. Ostatní národy, jejichž příslušníci trvale žijí na území Lotyšska, ale jejichž jazyk má území pro všestranné fungování a rozvoj za hranicemi Lotyšska, nemají na území Lotyšska žádné právní, ústavní, etické ani morální právo uplatňovat nárok na jakékoli přednostní postavení. Jakékoli nároky na takové přednostní postavení a jeho vnucování by byly násilím páchaným na vlasti původního národa. V 80. letech byly jazyky původních národů v republikách SSSR prohlášeny za státní jazyky, avšak jejich funkce se značně lišily a společný termín státní jazyk rozhodně neznamená totožný pojmový obsah. V jednotlivých republikách se liší historické předpoklady a okolnosti vzniku národní státnosti. V každé z nich se odlišně utvářely vztahy mezi původním národem, který stát založil, a příslušníky jiných národů, jejichž etnická vlast leží za hranicemi tohoto státu. Důležitou roli hrají také odlišné historické způsoby právní regulace jazykových vztahů 1 LKP CK Partijas arhīvs, 101. f., 3. apr., 13.1., 64. lpp.; LK(b)P CK Partijas arhīvs, 101. f., 7. apr., 14.1., 157.—162. lpp. 89 tradicemi na každém území. Všechny tyto problémy je třeba řešit s respektem k národní svébytnosti každého národa. Každá republika jako suverénní stát proto musí samostatně řešit své národní otázky, včetně jazykových, a přitom zohledňovat konkrétní historicky podmíněné národní a sociální zvláštnosti a tradice. Stejně jako v různých zemích světa nejsou ani v různých republikách SSSR funkce vyhlášených státních jazyků (potřeba těchto funkcí) stejné. Možná může mít pojem státního jazyka v každé republice dokonce svébytné pojetí, a proto je třeba odmítnout nivelizující přístup. Pobaltské republiky spojují společné tradice národní státnosti a podobné historické okolnosti, které ovlivňovaly funkce jazyků základních národů těchto republik v minulosti i současnosti. Základní jazyky pobaltských republik mají dlouhou historii vývoje. Například lotyština existuje po staletí; její první písemné tradice se obvykle kladou do 13. století, případně ještě dříve, a první kniha, která se dochovala do současnosti, byla vydána v 16. století. Od poloviny minulého století se lotyština rozvíjela nejen jako jazyk každodenního ústního a písemného užívání Lotyšů, ale také jako jazyk původní krásné literatury a vědy. Lotyština se široce používala v různých oblastech společenského života. Její všestranné fungování a vysoká úroveň rozvoje umožnily prohlásit ji a užívat jako státní jazyk v podmínkách nezávislého Lotyšska již ve 20. letech tohoto století, a podpořit tak její polyfunkční rozvoj. Podobná praxe užívání státních jazyků existuje i v sousedních republikách. Proto se v dalším textu na základě praxe lotyštiny a zkušeností lotyšských jazykovědců pokoušíme charakterizovat pojem státního jazyka v pojetí pobaltských republik v současných podmínkách. Za prvé, pojem státního jazyka zahrnuje státní ochranu jazyka a národa. To znamená, že stát zaručuje zachování a užívání jazyka, pečuje o jeho všestranný výzkum a rozvoj a tyto procesy upravuje příslušnými zákony, stanovami, nařízeními, instrukcemi apod. Všestranné fungování a rozvoj jazyků všech národů zastoupených v Lotyšsku nejsou zaručeny, to však neznamená, že jsou porušována ústavní práva příslušníků těchto národů. Všem obyvatelům je zaručeno právo užívat svůj mateřský jazyk a všichni lidé jsou si před zákonem rovni bez ohledu na svou národnost a jazyk. Existence žádného jazyka ani národa není ohrožena: jejich všestranné užívání a rozvoj jsou (musí být) zajištěny na příslušných národních územích, kde jsou k tomu nejvhodnější podmínky. Za druhé, pojem státního jazyka v pobaltských republikách zahrnuje všestranné fungování jazyka, tj. jeho užívání ve všech oblastech státní moci a správy, kultury, vědy, výroby i ve všech ostatních sférách společenského života, včetně úřední agendy institucí, podniků a organizací, jakož i soudního řízení, vyučovacího procesu aj. V rámci republiky se příslušný národní státní jazyk používá také jako hlavní prostředek mezietnické komunikace. Aby jazyk existoval, musí se užívat. To je axiom. Za třetí, pojem státního jazyka zahrnuje plně zaručené právo občanů užívat státní jazyk na celém území republiky. To znamená, že ve státním jazyce může každý občan- 90 lze se obrátit a získat odpověď v kterémkoli republikovém úřadě, podniku či organizaci bez ohledu na jejich podřízenost a na to, zda mají státní, družstevní, nebo individuální (soukromou) povahu. Někdy se objevuje názor, že jazykové zákony by se snad neměly vztahovat na družstevní a soukromé podniky, protože nutnost osvojit si státní jazyk v těchto podnicích určí jejich obchodní zájmy. Možná svévole tohoto sektoru by však mohla být v rozporu se zájmy a potřebami původního národa, a proto musí být pravidla užívání státního jazyka všeobecně platná. Za čtvrté, jak vyplývá ze zajištění právě zmíněných záruk občanských práv, pojem státního jazyka zahrnuje uznání znalosti státního jazyka za nezbytný ukazatel odborné kvalifikace pro funkce a profese spojené s obsluhou občanů nebo s oblastí kancelářské agendy. Povinná znalost státního jazyka se vztahuje například také na lidové poslance na jakékoli úrovni, protože jinak nelze při výkonu poslanecké funkce zaručit respektování zájmů a potřeb původního národa. Je třeba kategoricky odmítnout pokus označovat takový požadavek na povinnou znalost státního jazyka republiky za nátlak na ruský národ a další rusky mluvící obyvatele. Kdysi (ve 20.–30. letech tohoto století) měla v Lotyšsku podobné postavení německá národnost a německý jazyk a podobná byla také reakce Němců na lotyštinu jako státní jazyk nezávislého Lotyšska. Klíčem k pozitivnímu řešení složité situace je demokratický přístup: vnucování jazyka etnonároda malému národu v jeho etnické vlasti lze kvalifikovat jako národní útlak, charakteristický pro imperialistickou koloniální politiku i pro politiku okupační, kdežto požadavek, aby se příslušníci jiných národů, kteří se přestěhovali za trvalým pobytem na území určitého národa (byť už po několik generací), naučili jazyk původního národa tohoto území, nelze označit ani za kolonizační, ani za okupační politiku. Je to prostě přirozený řád věcí a takový požadavek je v zemi předků pro příslušný národ otázkou života a smrti. Je důležité pochopit rozdíl mezi požadavkem všeobecně a povinně se státní jazyk naučit pod nátlakem a požadavkem osvojit si státní jazyk pro ty, kdo si dobrovolně zvolí funkci či profesi, u níž je znalost státního jazyka povinná — stejně jako se od švadleny očekává, že umí šít, od zedníka, že umí zdít, a od kadeřníka, že umí stříhat a upravovat vlasy apod. Za páté, státní jazyk republiky znamená, že jeho osvojení je třeba považovat za užitečné (nikoli povinné!) také pro obyvatele jiné národnosti, kteří v republice trvale žijí. Je to v jejich vlastním zájmu: aby mohli snadněji a bez zkreslení přijímat informace poskytované ve státním jazyce, aby jim jazyková bariéra nebránila v aktivní účasti na všech procesech společenského života a aby mohli v originále vychutnávat projevy národní kultury v divadlech, na koncertech, v knihách, rozhlasových a televizních pořadech apod. A stejně jako je užitečné naučit se ruštinu pro potřeby mezietnické komunikace v rámci SSSR, je užitečné naučit se státní jazyk republiky pro potřeby mezietnické komunikace v rámci republiky. Připomenu text 7. článku jazykového zákona SSSR, podle něhož je ve školách „zaručena výuka ruštiny jako povinného vyučovacího předmětu“ v rozsahu dostatečném pro potřeby mezietnické komunikace na území SSSR. Obdobnou formulaci lze použít také v jazykových zákonech republik, pokud jde o výuku státního jazyka republiky pro potřeby mezietnické komunikace na jejím území. 91 K tomu, aby si všichni obyvatelé republiky osvojili státní jazyk republiky, je v současné etapě velmi důležité překonat psychologickou bariéru. Za šesté, pojem státního jazyka zahrnuje také národně-teritoriální znak. To znamená, že při respektování zásad demokratického přístupu byl za státní jazyk republiky prohlášen jazyk původního národa tohoto území, tj. jazyk národa, pro který je toto území etnickou vlastí a který dal republice (státu) její jméno. Je třeba kategoricky odmítnout tvrzení uvedené ve Velké sovětské encyklopedii, že státní jazyk souvisí výhradně s buržoazním zřízením, neboť v socialistickém státě údajně není přijatelné, aby byl jeden státní jazyk povinný pro všechny národy. Za prvé tuto teorii zpochybňuje už sama praxe jazykové politiky SSSR, kde se po celou dobu považovalo a stále považuje zřízení za socialistické, přičemž ruština je ve skutečnosti státním jazykem (navíc jako záměrný výsledek jazykové politiky uplatňované SSSR). Za druhé, logika věci a požadavky na dodržování lidských práv už určují, že národní jazyk musí mít na příslušném národním území možnost existovat a rozvíjet se jako prostředek dorozumívání příslušného národa. Kde jinde na světě by taková práva a možnosti měl? A za socialistický nelze považovat řád, v němž se malému národu vnucuje jazyk vládnoucího velkého národa, zatímco požadavek, aby národ mohl všestranně užívat svůj mateřský jazyk ve všech oblastech ve své etnické vlasti a aby tento jazyk respektovali i příslušníci jiných národů, kteří se na tomto území usadili nebo zde nadále trvale žijí, je označován za buržoazní. Dominantní postavení příslušného národního jazyka a národa v jejich vlastní etnické vlasti předků je zárukou zachování jazyka i národa. Jiná cesta k zachování jazyka a národa neexistuje. Naproti tomu prohlášením jazyka vládnoucího velkého národa za státní jazyk na území jiného národa se pěstuje politika násilí namířená proti útlaku a zničení malého národa, neboť nevyhnutelně vede k úplné asimilaci malého národa a jeho jazyka. V politice se podobný jev označuje slovem „genocida“. Konečně je důležité vymezit vztah mezi pojmy státní jazyk a úřední jazyk v konkrétní jazykové situaci pobaltských republik, protože v různých zemích světa se hlavní jazyk označuje buď jako státní, nebo jako úřední jazyk, existují však také země (Pákistán, Švýcarsko), kde se význam těchto dvou pojmů rozlišuje2. Při další analýze jazykových zákonů pobaltských republik dospějeme k závěru, že pro každou republiku stanovují jeden vlastní státní jazyk, avšak vzhledem k tomu, že každý občan může vyřizovat úřední záležitosti podle vlastního výběru ve státním jazyce nebo v ruštině (ruština je tedy vedle státního jazyka uznána za jazyk úředního užívání), můžeme usoudit, že tyto zákony stanovují dva úřední jazyky. Jazykové zákony pobaltských republik tedy rozlišují pojmy a termíny státní jazyk a úřední jazyk; je navíc třeba poznamenat, že těmto zákonům již fakticky přiznávají ruštině status úředního jazyka, i když to v jejich znění není takto definováno. Lze se proto domnívat, že mezi jazykovými zákony pobaltských republik a jazykovým zákonem SSSR, který prohlásil ruštinu za úřední jazyk na území SSSR, není žádný zvláštní rozpor (což podle mého názoru hraje určitou roli v přechodném období ke skutečné nezávislosti pobaltských republik). 2 Druviete I. Valoda un etnoss. Rīga: LZB, 1990.20.—38. lpp. 92 První rok, kdy se lotyština v Lotyšsku postupně zavádí jako státní jazyk, přinesl nové úkoly jak celé společnosti, tak zejména představitelům moci, zvláště v oblasti terminologie a jazykové kultury. S rozšiřováním funkcí lotyštiny se pro jazykovou praxi stávají obzvláště potřebnými různé soubory jazykového materiálu a příručky, a především terminologické slovníky, které byly dosud do značné míry předmětem zájmu pouze jazykovědců a redaktorů. Do popředí se dostává také několik problémů jazykové normalizace. V terminologii je vedle shromažďování oborových termínů a vytváření terminologických systémů aktuální také stanovení jednotných zásad pro zápis a přepis označení výrobních značek z jiných jazyků. Dosud se označení značek v mnoha publikacích psala ruskými písmeny. Terminologická komise lotyšské ZA stanovila, že v lotyštině se všechna označení značek, jakož i názvy odrůd rostlin a plemen zvířat a názvy institucí píší lotyšsky, resp. latinkou; označení tvořená písmeny se transliterují a slovní označení transkribují (například līme BF-2, nikoli „līme БФ-2“). V odborné literatuře, nomenklatorických seznamech apod. se v případě potřeby vedle podoby užívané v lotyšských textech uvádí označení v původním jazyce. Označení v jazycích používajících latinku se zachovávají v původním pravopisu, přičemž původní názvy odrůd rostlin se píší do jednoduchých uvozovek (odrůda růže ‘Gaujarde’). Vlivem jiných jazyků vzniká v jazykové praxi mnoho nejasností a chyb při psaní křestních jmen a příjmení v lotyštině. Do lotyštiny se automaticky přenášejí pravopisné zvyklosti jiných jazyků, například psaní příjmení bez koncovky, podoby příjmení mužského rodu u žen či nesprávné přejímání koncovek litevských křestních jmen a příjmení do lotyštiny (lit. Antanas→lot. Antans, nikoli „Antanas“) atd. Pro jazykovou praxi jsou velmi potřebná opakovaná (aktualizovaná a doplněná) vydání příslušných pokynů. S rozšiřováním kontaktů lotyšských vědců je třeba vyřešit otázku jednotného pravopisu. V dílech Lotyšů žijících v zahraničí je třeba zachovávat pravopisná pravidla, která v lotyštině platila ve 20.–30. letech tohoto století. V Lotyšsku se naopak část pravopisných pravidel změnila a přizpůsobila se současnému stavu vývoje lotyštiny. Jednotný pravopis a jednotný lotyšský jazyk ve světě mají nejen jazykový význam. Mají také velký význam pro národní jednotu lidu obecně. V nové jazykové situaci si společnost stále více uvědomuje, že jazyk není pouze prostředkem rozvoje společnosti, ale také jeho činitelem, tj. jednou z hybných sil společenského rozvoje, která má významnou úlohu jak při rozvoji jednotlivce jako osobnosti, tak při rozvoji společnosti jako celku. STÁTNÍ JAZYK V POBALTSKÝCH REPUBLIKÁCH Shrnutí Antidemokratická jazyková politika SSSR v posledních desetiletích, která rychle rusifikovala jazyky a národy SSSR, vyvolala v místních národech republiky touhu bránit své jazyky před zánikem a zaručit jim státní ochranu tím, že jim bude přiznán status státního jazyka republiky. Jako přílivová vlna tento proces zasáhl všechny republiky Sovětského svazu a zároveň vyvolal problémy spojené 93 s protesty rusky mluvících obyvatel. Tyto obyvatele znepokojuje omezování funkcí ruského jazyka v národnostních republikách, a proto se šíří tvrzení, že jsou tam porušována jejich práva. K vyřešení vzniklých problémů je velmi důležité vytvořit teorii státního jazyka na základě světové praxe jazykové politiky. Jak se píše ve „Velké sovětské encyklopedii“, za státní se obvykle volí jazyk národa, který založil stát nebo v němž má stát své panství. Demokratické je pouze první řešení a právě to se uplatňuje v pobaltských republikách (druhé řešení se obvykle používá v koloniích a okupovaných územích imperialistických zemí). Mezi státními jazyky různých zemí světa jsou také výrazné rozdíly v jejich funkcích, od zcela minimálních, například v Singapuru, kde se ve státním jazyce zpívá pouze hymna a pronášejí oficiální projevy, až po jeho všestranné používání ve všech oblastech lidské činnosti. Rozdílné jsou i funkce státních jazyků vyhlášených v různých republikách SSSR. To závisí na konkrétních historických podmínkách, které se v nich utvořily. Státní jazyky pobaltských republik mají dlouhou historii vývoje i zkušenost se statusem státního jazyka; všestranně se používaly ve všech oblastech života, včetně administrativy, vědy a techniky, vzdělávání, soudnictví atd. V případě pobaltských republik (závěry vycházejí převážně z jazykové praxe Lotyšska) zahrnuje pojetí státního jazyka: 1) státní život jazyka a národa, tj. stát zaručuje zachování a užívání jazyka, pečuje o jeho všestranný výzkum a rozvoj atd.; 2) zaručení všestranného fungování jazyka ve všech oblastech státního, společenského a kulturního života, včetně administrativy institucí, vyučovacího procesu, soudnictví atd.; 3) zaručení občanského práva užívat státní jazyk na celém území republiky; 4) považování znalosti tohoto jazyka za kvalifikační ukazatel pro pracovníky v oblasti služeb nebo administrativy; to znamená, že v těchto oblastech mohou pracovat pouze osoby ovládající státní jazyk; 5) všech obyvatel, stejně tak příslušníků jiných národností, trvale žijících v republice, znalost státního jazyka plynulost; je užitečné, aby všem obyvatelům byly dostupné původní informace předávané ve státním jazyce, jakož i kulturní hodnoty vytvořené v tomto jazyce (divadla, koncerty, knihy, rozhlas, televizní pořady atd.); 6) dodržování demokratického národního a územního principu — za státní se vyhlašuje jazyk místního národa, který dal státu (republice) jméno a jehož etnickou vlastí dané území je: v Lotyšsku lotyština, v Litvě litevština, v Estonsku estonština. Za neopodstatněné je třeba považovat tvrzení (viz Velká sovětská encyklopedie), že státní jazyk je příznačný pro buržoazní zřízení. Jestliže je za státní jazyk přijímán jazyk místního národa na území jeho předků, svědčí to nikoli o buržoazním zřízení, nýbrž pouze o správném rozhodnutí, které chrání jazyk a národ v jejich etnické vlasti. Pokud se však na území jiného národa za státní (nebo úřední) vyhlašuje a přijímá jazyk národa vládnoucího, jde již o akt násilí, o svědectví kolonizace či okupace prováděné antidemokratickým imperialistickým státem. Při analýze pojetí státního jazyka v podmínkách pobaltských republik a na základě jazykových zákonů přijatých v těchto republikách je třeba poznamenat, že je nutné rozlišovat termín státní jazyk od termínu úřední jazyk, což se často nedělá. Podle jazykových zákonů je v republikách státním jazykem pouze jeden jazyk — jazyk místního národa. Zároveň se stanoví, že každý občan si může pro úřední komunikaci zvolit jazyk dorozumívání — státní jazyk (lotyštinu či jiný) nebo ruštinu. Z toho vyplývá, že za úřední jazyky jsou považovány dva jazyky. Jednoletá praxe lotyštiny jako státního jazyka v Lotyšské republice ukázala, že za nových okolností musí společnost, a tedy i jazykovědci, řešit mnoho nových úkolů, zejména v oblasti jazykové kultury a terminologie. V důsledku rozšíření funkcí lotyštiny jsou pro jazykovou praxi velmi potřebné různé soubory jazykového materiálu, příručky jazykové kultury a terminologické slovníky, které byly dosud předmětem zájmu pouze jazykovědců a redaktorů. Spolupráce vědců ze všech oborů v Lotyšsku i z celého světa činí naléhavými četné problémy jazykové kodifikace, mimo jiné stanovení jednotných zásad pravopisu názvů různých domácích i zahraničních výrobkových značek, psaní názvů druhů rostlin a živočichů i názvů institucí a vůbec jednotných pravidel lotyšského pravopisu. 94 … způsobilost. V zahraničních publikacích se totiž uchovaly pravopisné zásady z 30. a 40. let našeho století, zatímco v samotném Lotyšsku se některá pravopisná pravidla postupem času změnila. Za nových podmínek si společnost stále více uvědomuje, že jazyk je — nejen prostředkem společenské změny, ale také jejím činitelem, tj. jednou z hybných sil společnosti i každé osobnosti jako člena kolektivu. STÁTNÍ JAZYK V POBALTSKÝCH REPUBLIKÁCH Shrnutí Nedemokratická jazyková politika v bývalém SSSR v uplynulých 50 letech, známá jako rusifikace jiných jazyků a národů, přivedla mnoho jazyků k zániku. Proto bylo rozhodnuto přiznat jazyku původního národa republiky status státního jazyka, aby byla zaručena jeho státní ochrana. Ve všech bývalých sovětských republikách byly přijaty stejné právní akty. Tyto procesy provázely různé problémy související s nespokojeností ruského obyvatelstva, které mělo pocit, že jsou omezována jeho práva svobodně užívat ruštinu na celém území bývalého SSSR. K řešení těchto problémů bylo nutné vypracovat teorii státního jazyka a získat zkušenosti s jazykovou politikou v jiných zemích světa. Funkce státního jazyka se svěřují jazyku národa, který založil stát, nebo jazyku národa, jenž ve státě vládne. Demokratická je pouze první možnost a právě ta se uplatnila v pobaltských republikách. Zkušenosti jednotlivých zemí s funkcemi státního jazyka se liší: od minimálních (například v Singapuru) až po mnohostranné (v mnoha vyspělých zemích). Potřeba státního jazyka nebyla ve všech sovětských republikách stejně naléhavá. Závisela na konkrétních podmínkách, které se utvářely během historického vývoje národů a zemí. Jazyky původních národů pobaltských republik mají za sebou dlouhý historický vývoj. I tyto jazyky získaly zkušenost se statusem státního jazyka. V současnosti státní jazyk v pobaltských republikách (zejména v Lotyšsku) znamená, že: 1) jazyk je pod státní ochranou a stát zajišťuje jeho existenci, užívání, studium a rozvoj; 2) jazyk musí být polyfunkční: musí se užívat ve všech oblastech státní, společenské a kulturní činnosti, také v obchodní korespondenci, vzdělávání, soudním řízení atd.; 3) právo občanů užívat státní jazyk musí být zajištěno na celém území republiky; 4) znalost státního jazyka by měla být považována za kvalifikační předpoklad, a proto by měla být povinná pro státní úředníky a zaměstnance veřejné správy; 5) znalost státního jazyka na určité úrovni je nezbytná pro všechny příslušníky jiných národností, kteří trvale žijí v dané republice, aby lépe porozuměli informacím v originále, nikoli v překladu, a mohli si vychutnat výhodu poslechu divadelních představení, koncertů a rozhlasového i televizního vysílání v originále atd.; 6) demokratický přístup k jazykové otázce vyžaduje přijetí etnoteritoriálního principu, tj. jazyk původního národa daného území plní funkci státního jazyka. Status státního jazyka je spjat s rozšiřováním funkční oblasti tohoto jazyka. To zase činí společnost a lingvisty odpovědnými za terminologii a jazykovou kulturu. Normalizace jazyka nabývá na aktuálnosti. V nové jazykové situaci je zřejmé, že jazyk není pouze prostředkem, ale také faktorem a hybnou silou rozvoje společnosti. 95