The Significance of Ethnopsychological Factors in the Analysis of the Language Situation

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI INA DRUVIETE VÝZNAM ETNOPSYCHOLOGICKÝCH FAKTORŮ V ANALÝZE JAZYKOVÉ SITUACE Statistika ir bezkaislīga: saskaņā ar 1989. gada tautskaites datiem Latvijā dzīvo 2 miljoni 667 tūkstoši iedzīvotāju — 52% latviešu, 34% krievu, 4% baltkrievu, 3% ukraiņu, 2% poļu, 1% lietuviešu, 0,9% ebreju. Kopš 1979. gada latviešu skaits pieaudzis par 3%, baltkrievu — par 7%, krievu — par 10%, ukraiņu — par 38%. 66% latviešu pārliecināti, ka spēj sazināties krievu valodā, turpretim tikai 21% cittautiešu apguvuši latviešu valodu. Šāda ir objektīvā lingvistiskā aina, kas visai nepilnīgi raksturo sociāli vēsturisko apstākļu kopumu, kuros Latvijas teritorijā funkcionē valodas. Lai apzinātu valodu faktisko lietojumu, statistikas dati jāsastata ar būtiskiem valodas situācijas determinantem — valsts vai teritorijas starptautisko statusu, ideoloģiju, iekšpolitiku, tiesisko iekārtu, ekonomiku un demogrāfiskajiem procesiem. Tomēr pat tad, kad apkopoti un analizēti objektīvie valodas situācijas parametri, optimālas valodas politikas izstrādei pamats vēl nebūt nav pietiekami stingrs. Lai varētu pilnībā raksturot etnolingvistisko situāciju, ieteikt pasākumus tās optimizēšanai un prognozēt situācijas maiņu valdības īstenoto programmu ietekmē, nepieciešams ievērot ne tikai objektīvo, bet arī subjektīvo — dažādu tautību, sociālo grupu un indivīdu uztveres īpatnības. Vnímání etnolingvistických problémů přímo na úrovni jednotlivce je poměrně málo prozkoumanou oblastí i v zemích, kde jsou sociolingvistický a psycholingvistický výzkum široce rozvinuty. Národní vědomí jednotlivce sestává z mnoha složek, závisí na mentalitě etnika, jeho početním složení, prestiži, vědomí historické zkušenosti, konkrétním jazykovém prostředí, výchově atd., proto se zobecňování empirických individuálních pozorování jeví jako riskantní. Pokud vybraní informanti nebudou dostatečně reprezentativní, dojde k vulgarizačním chybám a pochybným hypotézám. Proto klasikové sociolingvistiky volí za hlavní jednotku analýzy tzv. malé skupiny a jejich existenci v určitém sociálním kontextu1. Sovětská sociolingvistika, v jejímž teoretickém světle byla vědomě utvářena jazyková situace v pobaltských státech prostřednictvím vytváření schémat existence ideální mnohonárodnostní společnosti, abstrahovala nejen od jednotlivce, ale také od vnímání malých sociálních skupin a pracovala především s velkými sociálními skupinami — národy a národnostmi. V pobaltských státech by se po obnovení nezávislosti měla jazyková politika stát jedním ze základních pilířů vnitřní politiky, zatímco sociolingvisté by se z popisovatelů jazykové situace 1 Sk. piem.: Fishman J. A. The relationship between Micro- and Macro-Sociolinguistics in the Study of Who Speaks What Language to Whom and When // Sociolinguistics. Selected Readings. Middlesex, 1972. P. 15—32. 4 měli stát jejími tvůrci. Cíl je jasný: jazyk většinového národa musí mít zajištěna jak práva, tak schopnost uplatnit se ve všech funkčních oblastech (přijatelné jsou výjimky v mezinárodním a regionálním styku) a co nejvíce se přiblížit stavu, kdy státnímu jazyku rozumějí alespoň příslušníci menšin. Kromě toho je třeba při dodržení mezinárodních dohod o všeobecných a jazykových právech menšin zajistit také rozvoj jazyků a kultur příslušníků jiných národností. Aby bylo možné uvedené směry v praxi uvést do rovnováhy, je třeba vytvořit vědecky podložený mnohostranný program, který by zahrnoval jak legislativu, tak čistě lingvistická opatření k reálnému zavedení státního jazyka. V takovém programu musí najít místo i málo prozkoumaný, avšak velmi významný aspekt — etnopsychologický aspekt. Je třeba si jasně uvědomit jednu pravdu: můžeme vytvořit ideální program realizace statusu státního jazyka, odpovídající jazykové situaci, můžeme vybudovat rozsáhlou síť škol a kurzů a vydat užitečné učební materiály pro každého, přesto zůstane vše při starém, pokud se nepodaří změnit psychologické postoje lidí. Jazyk se učí a používá (nebo se neučí a nepoužívá) jednotlivec, nikoli národ či sociální skupina jako celek! Oddělit individuální od sociálního či etnického je nepochybně složité — zde by psychologové měli naléhavé pole působnosti — přesto se zdá možné vymezit hlavní faktory, které jsou základem etnické a jazykové hodnotové orientace.² Problém postojů etnika a jednotlivce je velmi složitý; pokoušejí se k jeho řešení přiblížit spisovatelé, filozofové i sociologové. Stejně obtížné je určit specifické rysy, které odlišují konkrétní etnikum od ostatních. Termíny „duch národa“, „duše národa“, „mentalita“ a „národní charakter“ nemají ve vědě jednoznačný význam; navíc se jejich obsah chápe s výraznými individuálními odchylkami, ba i rozpory, a běžné vnímání etnika často neodpovídá skutečnosti. Uvědomujeme si složitost této otázky, přesto však pociťujeme potřebu alespoň povrchně se dotknout triády etnikum — jazyk — jednotlivec, tak důležité při tvorbě a uplatňování jazykových zákonů. Porozumění vztahu mezi etnikem a jazykem je důležité pro představitele mnoha vědních oborů, nejen pro etnolingvisty, sociolingvisty a teoretiky národnostních vztahů. Neshody ve výkladu tohoto vztahu vyvolávají nekonečné diskuse jak ve vědeckých publikacích, tak v tisku. Příkladem jsou diskuse o termínu „ruskojazyčné obyvatelstvo“. Sociologický aspekt jazyka jako etnického znaku je někdy nahrazován aspektem lingvistickým. Tento termín by bylo možné bez námitek používat pro označení obyvatel Lotyšska, kteří si v různé míře zachovali etnickou kulturu a vědomí etnické příslušnosti, ale jazykově se plně asimilovali (dokonce i na nejnižších úrovních jazykové hierarchie používají pouze ruštinu). Pokud však příslušníci menšin používají jazyk svého etnika byť jen v rodině, je třeba zvolit jiný termín. Problematická je také otázka společného jazyka jako etnického znaku, zejména s ohledem na masovou rusifikaci národů SSSR. Není jasné, jaké jsou kvantitativní nebo ² Vzhledem k nedostatku faktografického materiálu nebyla analyzována volba jazyka u lidí různých národností v symetrických jazykových situacích, která je považována za jeden z ukazatelů jazykové prestiže. Viz např.: Saville-Troike M. The Ethnography of Communication. Oxford, 1982. P. 52—56; Национально-культурная специфика речевого общения народов СССР. М., 1982. С. 7—36. 5 procentuální ukazatele, abychom mohli hovořit o jazykovém společenství nebo o jeho zániku. Kdysi existoval názor, že etnickou funkci plní nikoli jazykové společenství, ale sám jazyk, který vyjadřuje duši a psychiku národa. Jazykové společenství sjednocuje etnické společenství, zatímco jazyk etnos individualizuje.3. Zdá se však, že jazykové společenství a jazyk jsou jak terminologicky, tak psychologicky odlišné pojmy. Etnická funkce se projevuje v národní specifičnosti jazyka, protože každý pojem a myšlenka, byť univerzální a všelidská, získává podobu odpovídající duchu národa. Osobitost etnosu vyjádřená jazykovou formou je jedním z faktorů, které vytvářejí zvláštní vědomí mateřského jazyka, jež se projevuje u většiny etnosů. V postoji etnosů k jazyku však existují objektivní rozdíly. Za nejvýznamnější faktory konsolidace se velmi často považují jiné prvky materiální a duchovní kultury, zejména ty, které se vyznačují tradicionalitou a trvalostí: zvyky, rituály, lidové umění a nezřídka také náboženství. Pro baltské národy je charakteristická vysoká prestiž mateřského jazyka a dominance jazyka v systému etnických hodnot; v současnosti se toto vědomí hodnoty jazyka všestranně podporuje a rozvíjí a oprávněně získává politický nádech. S ohledem na výše uvedené lze v Lotyšsku rozlišit tři velké skupiny obyvatelstva, s nimiž souvisí etnická identita jednotlivce: 1) Lotyši, 2) Rusové, 3) příslušníci jiných národností. Toto podmíněné rozdělení je třeba do jisté míry korigovat, neboť postoj k jazykovým problémům společnosti velmi často neurčuje etnická příslušnost člověka, nýbrž výchova, chápání situace, osobní okolnosti apod. Podstatným jevem, který je třeba při analýze etnolingvistických problémů rozhodně zohlednit, jsou etnické stereotypy — představy o povaze, chování a zvycích lidí různých národností, upevňované již od dětství. Tyto zjednodušené představy obvykle obsahují prvky zobecnění a hodnocení, přičemž všechny národy mají sklon vyzdvihovat nadřazenost svého jazyka, víry, tradic atd. nad těmi nejbližšími sousedními. T. A. van Dijk poukazuje na to, že vyprávění o kontaktu s lidmi jiných národností jsou velmi rozšířená4, přičemž mají jakoby strategický charakter: mluvčí chce co nejvíce vyjádřit svůj negativní postoj k příslušníkům jiných národností, na druhé straně mu však společenské normy nedovolují vytvářet dojem šovinisty. Také v současné etnolingvistické situaci Lotyšska hrají etnické předsudky významnou roli, ačkoli se o nich obvykle nemluví. Negativní orientace převládající ve společnosti, která ovlivňuje ekonomické, politické a sociální struktury, nemůže neovlivňovat ani postoj jednotlivce k učení se jazykům5. Lotyši, jak již bylo řečeno, patří k etnosům, u nichž je výrazně rozvinuto vědomí hodnoty mateřského jazyka. Proto jsou i ty nejmenší hrozby pro existenci jazyka vnímány jako hrozby pro národ a státní nezávislost je do značné míry spojována s obnovením plnohodnotných funkcí jazyka. V roce 1988, kdy se rozhodovalo o statusu lotyštiny, komise Valo- 3 Агеева А. Г. Функции языка как этнического признака // Язык и общество. М., 1968. С. 133—134. 4 Ван Дейк Т. А. Предубеждения в дискурсе: рассказы об этнических меньшинствах // Язык. Познание. Коммуникация. М., 1989. С. 190—198. 5 Lambert E. A Social Psychology of Bilingualism // Sociolinguistics. Selected Readings. Middlesex, 1972. P. 345. 6 dová komise obdržela dopisy s více než 350 tisíci podpisy, které dosvědčovaly přání, aby lotyština získala status státního jazyka. Dopisy dosud nebyly sociologicky analyzovány ani náležitě oceněny jako dokumenty charakterizující danou dobu. Lze však konstatovat, že otevřeně negativní postoj k příslušníkům jiných národností se objevuje velmi zřídka; převládajícím tónem je vědomí křivdy a nespravedlnosti. Je však patrná i taková vlastnost tradičně připisovaná Lotyšům, jako je smířlivost a skromnost, jakož i jistá pasivita při obhajobě vlastních práv. Příliš velký význam se přikládá legislativním aktům a menší aktivnímu jednání samotných Lotyšů. Do jisté míry jsou oprávněné výtky příslušníků jiných národností, že Lotyši v rozhovorech rychle přecházejí do ruštiny, čímž oslabují motivaci učit se lotyšsky. V současnosti je zřejmě třeba se tohoto zbytečného zdvořilostního návyku vědomě zbavit a naopak všemožně podporovat snahu příslušníků jiných národností mluvit lotyšsky a pomáhat jim překonávat stále citelnou psychologickou bariéru. V jazykové politice se obvykle spojují opatření zaměřená na upevnění právního statusu jazyka a výuku příslušníků jiných národností s kultivací spisovné podoby státního jazyka a obohacováním jazyka. V současném období se klade větší důraz na zajištění přednosti lotyštiny a na výuku příslušníků jiných národností. Několik okolností však naznačuje, že by se brzy měl důraz přesunout k výuce samotných Lotyšů v lotyštině, protože úroveň jazykové kultury a slovní zásoba mnoha lidí jsou nedostatečné. Slovy se tato skutečnost uznává, hledají se a nacházejí její nejrůznější příčiny, stav se však nemění. Je zřejmé, že je třeba vědomě vytvářet společenskou poptávku nejen po lotyštině obecně, ale po kultivované, bohaté a stylisticky rozvinuté lotyštině. Většina ruských obyvatel Lotyšska přijala udělení statusu státního jazyka lotyštině s porozuměním, pro mnohé však bylo období diskusí o statusu jazyků a přijímání jazykové legislativy psychologicky obtížné. Národní a hospodářská politika SSSR vedla v důsledku masové migrace k neopodstatněnému rozšíření území, na němž se užívá ruština. Populární teorie o jednotném státě a společném domově a o vyřešené národnostní otázce v SSSR znemožňovaly uvědomit si, že tento stát se skládá z 59 národně-státních útvarů, v nichž žije přibližně 130 národů a národností. Někteří vědci vedle všeobecně známých jazykových funkcí vyčleňují také funkci etnického ohraničení; úloha ruštiny v tomto ohledu nebyla zkoumána, zdá se však, že část Rusů v současnosti etnolingvistické hranice nevnímá. Částečně to souvisí se skutečností, že ruština jako jazyk mezietnických vztahů, respektive dorozumívací jazyk, byla a je ztotožňována s ruštinou jako jazykem menšiny v národně-státních útvarech. Na utváření národnostních vztahů v Lotyšsku, a tedy i na postoj k osvojování lotyštiny, měly negativní vliv mnohé stereotypní představy o uspořádání a dějinách SSSR. Jednou z nich je teze o zvláštní úloze ruského národa a ruštiny v Sovětském svazu. Nyní, kdy jsou ve velkém množství dostupné pravdivé informace o úspěších Lotyšské republiky v hospodářství i kultuře, o událostech roku 1940, jakož i o deportacích a represích v poválečném období, se vědomí lidí s negativním postojem k osvojování lotyštiny mění, byť tento proces probíhá pomalu. Zatím není dostatečně vyvracena teze o brzkém zániku národů a 7 splývání jazyků, které je základem přesvědčení o asimilaci Lotyšů v blízké budoucnosti a o zbytečnosti osvojovat si jazyk malého národa. Mezi příslušníky jiných národností, kteří si zvolili Lotyšsko za trvalé místo pobytu, lze rozlišit dvě základní skupiny. Část příslušníků jiných národností je přinejmenším trojjazyčná — osvojili si lotyštinu, podporují nezávislost Lotyšska a zároveň si zachovali svůj mateřský jazyk. Většina z nich je spojena s národními kulturními spolky a jsou přesvědčenými obhájci práv lotyštiny. Mnozí příslušníci menšin se však vyznačují svébytným psychologickým fenoménem — výrazným národním nihilismem vůči vlastnímu i lotyšskému jazyku a kultuře. Protože výrazné popírání práv lotyštiny ze strany příslušníka menšiny často působí významněji (nelze mu vytýkat velmocenský šovinismus), bývají takoví lidé často využíváni jako hlasatelé ideologie nepřátelské lotyšskému národu. Tento zdánlivý paradox má hluboké kořeny. Ještě v nedávné minulosti byl systematicky podporován a propagován přechod malých národů k ruštině jako každodennímu dorozumívacímu jazyku, což bylo teoreticky zdůvodňováno v pracích mnoha historiků a sociolingvistů (navíc ve většině případů neruského původu). Od roku 1961 se hovořilo o novém socialistickém společenství — sovětském národu. Za zvláštní úspěch se považovala skutečnost, že miliony lidí mnoha národností uznaly ruštinu za svůj mateřský jazyk. Během dlouhých let, kdy se pěstovala lhostejnost k národním jazykům, kulturám a tradicím a kdy se zavíraly školy menšin, vyrostly celé generace lidí, kteří svůj mateřský jazyk neuměli nebo jej ovládali jen špatně. I zdánlivý úspěch — vytvoření písma pro 50 jazyků — měl nepatrný význam, protože kořeny národů byly podťaty. Upevnil se národní nihilismus a skeptický postoj k perspektivám vlastního jazyka, národa, ba i budoucnosti. V současném období, kdy v celém Sovětském svazu rychle narůstá národní sebeuvědomění a obnovují se školy, se svůj mateřský jazyk učí děti i dospělí; lidé rusifikovaní a odtržení od svého národa prožívají zvláštní komplex pocitů. Zárodky národního sebeuvědomění se jim sice zachovaly, ale v podvědomí cítí, že se už plnohodnotnými členy svého národa stát nemohou. Někteří lidé pociťují také jistý strach, protože historická zkušenost je příliš trpká (deportace, represe, diskriminace národnostních menšin atd.) a dosud nejsou dostatečné záruky, že se to nebude opakovat. Proto se ze všech sil podporuje také rusifikace dalších lidí, aby se tento nepopiratelný komplex méněcennosti překonal. Údaje z několika průzkumů a pozorování ukazují, že otevřený odpor k osvojování lotyštiny soustavně slábne; zjevné popírání práv lotyštiny se už veřejně neprojevuje. V současnosti se hlavní diskuse vedou o lhůtách a možnostech osvojování lotyštiny; v podtextu je však často patrná snaha se osvojování jazyka vyhnout. Nejdůležitější argumenty jsou: 1) jazykové zákony se snaží řešit problémy administrativními metodami, které nejsou v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv; při osvojování jazyků je třeba dodržovat zásadu naprosté dobrovolnosti; 2) nebyla vytvořena materiálně-technická a pedagogická základna pro osvojování státního jazyka. Poslední námitku lze snadno vyvrátit čísly a fakty: ještě do roku 1985, kdy vydávání učebních materiálů k výuce lotyštiny nebylo podporováno, vyšlo několik učebnic lotyštiny v celkovém nákladu 5 000 000 výtisků, konverzační slovníky 8 — rovněž v nákladu 5 000 000 výtisků, přičemž náklad lotyšsko-ruských a rusko-lotyšských slovníků rovněž přesáhl půl milionu výtisků. Jen za poslední dva roky bylo připraveno přibližně deset učebních materiálů nejrůznějších typů, fungují kurzy různých zaměření, při osvojování lotyštiny pomáhají noviny, časopisy a televize; obyvatelé Lotyšska jiných národností mají navíc k dispozici nejvýznamnější faktor při osvojování jakéhokoli jazyka — jazykové prostředí. Argument o existenci donucovacího prvku při osvojování jazyka nelze zcela odmítnout; je však třeba mít na paměti, že určitá administrativní opatření se přijímají v zájmu občanů — klientů, cestujících, pacientů atd. — a že současná situace dvojjazyčnosti je výrazně neharmonická, takže nelze spoléhat na dobrovolnost při osvojování jazyka. Teze o nesouladu jazykových zákonů s lidskými právy nachází odezvu kvůli neznalosti zkušeností jiných zemí. Informovanost naší společnosti o jazykové politice jiných států je velmi nízká, a proto bývají odkazy na zahraniční jazykovou legislativu často nejlepším argumentem. Praxe ukazuje, že i představa o jazykové situaci ve světě je značně mlhavá, a články či přednášky věnované jazykovým problémům Lotyšska by se měly zabývat také otázkami asimilace národů a zániku jazyků. K organizaci účinného systému výuky lotyštiny a sítě kurzů nestačí pouze statisticky analyzovat situaci a zjistit počet lidí, kteří lotyštinu neovládají. Je třeba zkoumat postoje příslušníků jiných národností, motivy, proč se jazyk učí či neučí, a vypracovat vědecky podložený přístup k optimalizaci těchto postojů. V současnosti se hlavní pozornost věnuje lingvodidaktickým opatřením — tvorbě učebních materiálů a metodiky. Tento směr je nepochybně také důležitý, rozhodující je však vytvoření příznivého psychologického klimatu. Vědci a pedagogové nemohou rychle změnit současnou politickou a ekonomickou situaci v Lotyšsku, mohou však připravit tak důležitou součást budování národnostních vztahů, jako je program kulturněhistorického vzdělávání; také pro sociolingvisty je nejaktuálnějším úkolem uplatňovat vědecké poznatky v praxi. VÝZNAM ETNOPSYCHOLOGICKÝCH FAKTORŮ PRO ANALÝZU JAZYKOVÉ SITUACE Shrnutí Podle údajů ze sčítání lidu z roku 1989 tvoří z 2,7 milionu obyvatel Lotyšska Lotyši pouze 52%. Jazyková politika SSSR, která se zabývala oficiálním bilingvismem, podporovala pouze rozšiřování funkcí ruštiny a potlačovala ostatní jazyky. V důsledku ničím neodůvodněného rychlého růstu průmyslu se mezi obyvateli Lotyšska snížil počet Lotyšů i lidí ovládajících lotyštinu. V současnosti je bilingvismus v Lotyšsku zřetelně asymetrický, neboť 80% Lotyšů ovládá ruštinu, avšak lotyšsky mluví jen přibližně 20% obyvatel jiných národností. Udělení statusu státního jazyka lotyštině má zaručit její svobodné užívání a její práva na etnickém území Lotyšů. Národní obrození a boj za národní nezávislost jsou proto úzce spojeny s bojem za práva lotyštiny a její normální rozvoj. Podle jazykového zákona se musí lotyštinu naučit přibližně 500 000 obyvatel Lotyšska jiných národností, jejichž práce souvisí se správou státu a poskytováním služeb obyvatelstvu. Abychom vytvořili optimální jazykovou politiku, musíme přihlížet nejen k objektivní statistické charakteristice jazykové situace, ale také k subjektivním faktorům, především k postoji příslušníků různých národností a sociálních skupin k Lotyšům, lotyštině a nezávislosti Lotyšska. Je-li tento postoj negativní, jazyk 9 výsledky výuky budou rovněž neuspokojivé a realizace jazykového zákona ve stanovených lhůtách je nejistá. Pro různé etnolingvistické skupiny jsou charakteristické určité etnické předsudky a stereotypní názory. Jejich povaha a projev závisí na různých faktorech (národnosti, sociálním původu, věku, pohlaví, délce života v Lotyšsku, znalosti dalších jazyků atd.). Nejčastěji jsou takové názory, které neodpovídají pravdě, zákonitým důsledkem nacionalistické politiky a chybné ideologie prosazované SSSR. Nejvýraznějším příkladem jsou tvrzení o splynutí národů a jazyků v blízké budoucnosti a o zvláštní úloze ruského národa a ruštiny v životě ostatních národů (takový názor je obzvlášť charakteristický pro obyvatele ruské národnosti). Většina zástupců národnostních menšin podporuje nezávislost Lotyšska a práva lotyšského jazyka, výrazný je však také národní nihilismus části menšin a odpor vůči studiu lotyštiny. V současné době čekají lotyšské vědce a učitele v oblasti jazykové výuky dva hlavní úkoly — vytvořit metodiku výuky lotyštiny, vydat různé slovníky a učebnice a poskytovat veřejnosti pravdivé informace o dějinách Lotyšska, o jazykových procesech ve světě a v SSSR a o jazykové politice v jiných zemích. VÝZNAM ETNOPSYCHOLOGICKÝCH FAKTORŮ PŘI ANALÝZE JAZYKOVÉ SITUACE Shrnutí Podle celostátního sčítání lidu z roku 1989 tvoří z 2,7 milionu obyvatel Lotyšska Lotyši pouze 52%. Jazyková politika bývalého SSSR, kdy se na pozadí oficiální dvojjazyčnosti funkce ruštiny nesmírně rozšířily, zatímco funkce ostatních jazyků bývalého SSSR se zmenšily až na hranici zániku, omezila také funkce lotyštiny. V důsledku neopodstatněného urychlování průmyslového rozvoje a nepřetržitého přílivu obyvatelstva z ostatních sovětských republik do pobaltských zemí počet původního obyvatelstva soustavně klesal. Dvojjazyčnost v Lotyšsku není symetrická, neboť rusky mluví 80% Lotyšů, zatímco lotyšsky nejvýše 20% obyvatel, kteří nejsou Lotyši. Přiznání právního statusu státního jazyka lotyštině je jedním ze způsobů, jak zachovat její plnohodnotné užívání i její práva mezi ostatními jazyky na etnogenetickém území; národní obrození a boj za národní nezávislost proto souvisejí s bojem za práva a rozvoj lotyštiny. V souladu s lotyšským jazykovým zákonem se musí lotyštinu naučit a používat přibližně 500 000 obyvatel, kteří nejsou Lotyši a jejichž práce souvisí se správními a obslužnými činnostmi. Při tvorbě optimální jazykové politiky je třeba zohlednit nejen statistické charakteristiky jazykové situace, ale také subjektivní faktory, především postoje zástupců různých národnostních či sociálních skupin k Lotyšům, lotyštině a nezávislosti Lotyšské republiky. Jsou-li tyto postoje negativní, výsledky výuky lotyštiny nebudou uspokojivé a realizace jazykového zákona bude nejistá. Je třeba zohlednit také některé stereotypní představy o různých etnolingvistických skupinách. Typ a intenzita těchto představ závisí na různých faktorech (národnosti, věku, pohlaví, sociálním původu, míře dvojjazyčnosti atd.), nejdůležitějšími příčinami jsou však zkreslení národní politiky a mylné ideologické teorie. Tyto teorie hlásaly, že národy v blízké budoucnosti splynou, a také výjimečnou úlohu ruštiny jako největšího a nejdokonalejšího jazyka v protikladu k ostatním jazykům. To vážně poškodilo prestiž ostatních jazyků, a proto někteří ne-Rusové, kteří ztratili svou národní identitu, nejaktivněji bojují proti tendencím národního obrození Lotyšů. Lotyšské vědce a učitele nyní čekají dva hlavní úkoly, které je třeba splnit: vypracovat metodiku výuky lotyštiny pro obyvatele, kteří nejsou Lotyši, a poskytovat jim pravdivé informace o tématech souvisejících s jazykovou politikou. Široké informování o dějinách Lotyšska, jazykových procesech ve světě a v Rusku i o jazykové politice v jiných zemích usnadní a zajistí realizaci lotyšského jazykového zákona. 10