Mūsų miestų vardai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXII (1993) BALTŲ ONOMASTIKOS TYRINĖJIMAI ALEKSANDRAS VANAGAS NÁZVY NAŠICH MĚST V Litvě bychom v současnosti napočítali asi 300 měst, sídel městského typu a městeček. Tato sídla měla rozdílný osud. Některá jsou stará několik set let, jiná jen několik desetiletí. Některá byla významnější v minulosti, jiná jsou dnes. Názvy některých jsou starobylé, nesmírně zajímavé a často velmi obtížně vysvětlitelné, jiné mají prostou, nepochybnou a zřejmou etymologii. Zde se pojednává o přibližně 60 oikonymech. Je samozřejmé, že hledat jasnější kritéria jejich výběru by bylo zbytečné. Jednak se zkoumá příliš malá část názvů měst a jednak je tento článek pouze částí rozsáhlejší práce, proto se o zásadách výběru bude hovořit při jiné příležitosti. Lze snad jen zdůraznit, že ke zkoumání byly vybrány názvy míst s jasnou, ale i problematičtější a složitější etymologií a slovotvorbou. Alytus (4). Jedno z nejstarších měst v Litvě. Již v dokumentu z roku 1387 je označován jako městečko (3; 1)*, v roce 1466 jako volost „У Олитской волости“ — (8: 83). Roku 1581 získal magdeburská práva. O původu názvu města se vyslovovaly různé názory. Například J. Otrębski se domníval, že Alytus je utvořen ze samohlásky a- a kořene lyt-. To je však zjevný omyl. Nepochybně jde o kořen al-, zatímco -yt- je přípona běžná v litevštině. Není jasné pouze to, jak název města vznikl — zda přímo z odpovídajícího obecného slova, nebo z hydronyma. Název řeky či jezera *Alylus dnes neexistuje. Přes Alytus však do Nemunasu teče potok jménem Alytupis. Jde nejspíše o později vzniklý název z genitivní konstrukce *Alytaus upė „řeka Alytus“ či podobné. Původní, starší podoba názvu potoka byla zřejmě *Alytus. Název města Alytus tedy nejspíše vznikl z názvu řeky *Alytus. Jinými slovy, název řeky se beze změny stal názvem města. Takové tvoření názvů sídel je v litevštině obzvlášť typické: Dysnà ř.: Dysnà ves., Dūkštas jezero: Dūkštas městys, Jiesià ř.: Jiesià ves., Júodupė ř.: Júodupė ves., Nóva ř.: Nóva ves., Obelijà jezero: Obelijà ves., Raudónė ř.: Raudónė městys, Rùsnė ř.: Rùsnė město, Rìmietis jezero: Rìmietis ves., Šventėžeris jezero: Šventėžeris městys, Upýna ř.: Upýna městys, Ventà ř. — Ventà městys, Vištytis jezero: Vištytis městys aj. * Názor, že starší podoba názvu řeky i města nebyla Alytus, nýbrž *Alyta (10: 181), zatím nelze zcela potvrdit. Je pravda, že historické * Citace, prameny a autoři se uvádějí v tomto pořadí: první arabská číslice v závorce označuje pořadové číslo autora nebo pramene uvedeného v seznamu literatury, římská číslice označuje číslo svazku a druhá arabská číslice stránku. 176 prameny uvádějí Alytùs jako Olita, Ošuma apod., takže není vyloučeno, že *Alyta se změnilo na Alytàs až později (podobně jako se název města Vílnia změnil na Vílnius). Na druhou stranu to však mohlo být (ovšem v tomto případě) i naopak, tím spíše, že místní názvy s přízvučnou koncovkou -ùs jsou v jižní Litvě obzvlášť časté: Guostùs jezero Aukštdvarýs, Kriùšiùs ř. Alovė, Aukštdvarýs, Butrimonys, Ūdrija, Niedùs jezero Kapčiamiestis, Skirziùs jezero Leipalingis, Skroblùs ř. Merkinė, Svetùs ř. Daugai, Švenčionys jezero Aukštdvarýs, Onuškis, Teirùs jezero Veisiejai, Vardžiùs ř. Ūdrija, Vikšrùs ř. Seirijai aj. Antálipe (1). V jednom inventáři ze 16. století, jehož opis byl pořízen mezi lety 1580 a 1620, se uvádí lokalita Заантоленцы (57: 1, 10). K. Jablonskis (tamtéž, 1) a později i další autoři (6: I 601) ji „přeložili“ jako Užantalieptėnai. Osada je jako městečko označována od roku 1675 (6: I 601; 4: I). Název je utvořen z předpony anta-, typické pro severovýchodní nářečí, a kořene liept-. Takových místních názvů s předponou je známo více, nejčastěji však jde o útvary s předponou anta- odvozené od hydronym: Antá-gavė ves. v okrese Ignalina: Gavys jezero, Anta-ìlgis ves. v okrese Molėtai: Ilgis jezero, Antá-kriaunis ves. v okrese Rokiškis: Kriaunà ř., Antá-lamėstė ves. v okrese Utena: Lamėstas jezero, Antá-liedė ves. v okrese Švenčionys: Liedis jezero, Antá-zavė ves. v okrese Zarasai — z *Anta-zalvė: Zálvė jezero, Zalvys jezero atd. (9: 243). Odvozenin od obecných slov je méně, ale také se vyskytují. Jedním z nich je název vesnice Antá-tilčiai v okolí Žemaitkiemisu v okrese Ukmergė: předpona anta- a obecné slovo tiltas „most“. Vesnice Antá-tilčiai se zřejmě rozrůstala u mostu. Zcela analogický případ představuje Antá-lieptė: anta- a lieptas „lávka“. I v tomto případě se vesnice zřejmě rozrůstala u lávky. To je zcela věrohodné, neboť Antaliep-tė leží u řeky Šventoji, v jejím údolí, kde pravděpodobně kdysi mohla být lávka. Tím spíše, že podle tvrzení starších obyvatel měla Antaliepte dříve jiný název — Lieptinė (6: I 601). I to je poměrně věrohodné, protože existenci názvu tohoto typu dokládají další podobná místní jména; srov. Lieptinė louka v obci Trinkųškiai v okrese Degučiai; louka v obci Likiškiai v okrese Alytus; Lieptinis louka v obci Kabeliai v okrese Alytus. Ariógala (1). Jedno z nejstarších sídel v Litvě, známé pravděpodobně již od roku 1253 jako Fregalle. Prameny zpočátku zmiňují zemi Ariogala a za Vytautovy vlády zde byl ariogalský dvůr. Roku 1781 získalo městečko magdeburská práva (6: II 412–413; 55: 43). Jde o složený místní název utvořený z částí ar- a -gala pomocí spojovací samohlásky o. Takových názvů sídel je známo více: Baisógala, Daukšiògala, Dievògala, Eiriògala, Gerdžiògala, Gimbògala, Saudògala, Tendžiògala, Vytògala. Druhý člen -gala se odvozuje z litevského „galas“, „konec, oblast, kraj“. Je zajímavé, že podobné vysvětlení bylo uvedeno již v „Abecedním rejstříku“ knihy aktů G. Voloviče „Revizija pušč...“ a dalších, vydané roku 1873: „Ойрагала без всякого сомнения, происходит отъ следующих Литовско—Латышских словъ: орас, ара, ape, что значитъ — внешнее, открытое место (поляна, поле), дача, фальварокъ; и отъ галаса, галсъ — конецъ, оконечность, край, угола. Отсюда ближайшее значение Ойраго-лы может быть — буквально: дачный конецъ, а въ более широкомъ значении — конецъ какого либо имения, новый приселокъ и т. под. (93: 71). Název Ariógá-la tedy mohl původně znamenat něčí kraj, 177 konec, okraj či podobně. Jen není jasné čeho, protože původ první části slova vzbuzuje různé pochybnosti. Je samozřejmé, že ar- nelze spojovat s litevským óras „vzduch“, protože takovému spojení odporuje fonetika (ar-: or-; lotyšské ars, ara odpovídá litevskému óras). Zápisy v pramenech navíc nejsou jednotné — místo ar- se vyskytuje ar-. Je pravda, že západní tradice, jak se zdá, dvojhlásku nezná už od prvních zápisů: Eregalle 1253 m., Ergal­le 1257 m. (55: 43), Erogel 1294 m. (28: I 158), Erogel 1306 m. (tamtéž, 173), Erogelin 1322 m. (tamtéž, 186), Arogel 1322 m. (tamtéž, 287), Erogin 1336?m. (tamtéž, 537), Eroglən (tamtéž, 600), Eragelen 1367 m. (28: II 89), Eragelen 1370 m. (tamtéž, 97), Eragelen 1370 m. (tamtéž, 98), Aragel 1377 m. (tamtéž, 167), Eroglen 1348 m. (tamtéž, 513), Eroglen 1352 m. (tamtéž, 516), Eroglen 1355 m. (tamtéž, 521), Eroglen 1364 m. (tamtéž, 541), Eroglen 1364 m. (tamtéž, 549), Eroglen 1366 m. (tamtéž, 557), Eroglen 1367 m. (tamtéž, 559), Eroglen 1370 m. (tamtéž, 569), Eroglen 1372 m. (tamtéž, 571), Eroglense 1375 m. (tamtéž, 579), Eroglen 1378 m. (tamtéž, 588), Eroglen 1395 m. (tamtéž, 676), Erogel 1394 m. (tamtéž, 680), Erogelin 1384 m. (tamtéž, 685), Grogil, Erogel 1377 m. (28: III 106), Erogin 1405 m. (tamtéž, 276) a podobně. Východní prameny však, zřejmě rovněž už od prvních zápisů, nejčastěji užívají podob s dvojhláskou na začátku slova: Ойракапе, Ойрахале (ačkoli hned vedle je zapsáno také Орякале) 1466 m. (8: 75), Волость Ойрахогола 1528 m. (87: 6), в Ойрахоголе 1572 m. (65: I 16), от тивунства оирахголского 1572 m. (57: 208), волости оирахголской 1589 m. (tamtéž, 289), wloszci eyragolskiej 1590 m. (tamtéž, 300), оирахголской 1593 m. (tamtéž, 345), оирахголской 1599 m. (tamtéž, 507), в Ойрахольской волости, Ойрахольский дворец, зѣ Ойрахолы, Ойрахольский костелъ, у Воряхголе, Ойрахольского, Ойрахольская, Ойрахолы, тиенцъ Ейрахольский, до Ойрахоглы, зѣ Ойрахоглы, ку Ойрахоглому, Ейрахогольская, wloszi Eyragolska (35: 208–210). Jak vidíme, v dokumentech psaných slovanskými jazyky se po celé 16. století užívají podoby s dvojhláskou ai- (ei-). Podobná situace je i v „Lietuvos metrikoje“: Айрахгола, Айрахголу 1580 m. (94: 209), Raygola 1550 m. (tamtéž, 436), Аиряжгола, Аиряжголу na konci 17. století (tamtéž, 256), Аиряжголы, Аиряжголу na konci 17. století (tamtéž, 371). Srov. také: „ciwunowei.... eiragolskiej“ 1610 m. (70: 58), Эйрагола 1685 m., 1738 m., 1767 m., 1795 m. (21), Ejrogolas parakvijes 1848 m. (89: I 280). V polštině se později ustálila pouze podoba Eiragola (13: II 498; 54: I 65), v ruštině — Ойрагола (93: 71). Kdy se v litevštině definitivně ustálila podoba Ariógala, lze těžko říci — ještě v roce 1848 M. Valančius, jak jsme viděli, píše Eirogalas. Oficiální seznam názvů sídel z roku 1925 již uvádí podobu Ariogalos mst. (33: 86). Od té doby se všeobecně prosazuje. Z dějin zápisu jména Ariógala v historických pramenech vyplývá dvojí kolísání: na začátku slova e: a a a: ai, e: ei. Pokud jde o kolísání e: a, lze souhlasit s K. Būgou (2: I 134), že starší podoba měla s největší pravděpodobností e. Nasvědčuje tomu raná západní písemná tradice, polské Ejragola i tendence měnit počáteční e ve slově na a. Cyrilské zápisy s oi možná odrážejí pozdější výslovnost, kdy mělo slovo na začátku a. Podobných případů lze najít i více, srov. Оўмармуни (35: 210) — nejspíše z *Eitar-tišk-: odvozenina s příponou -išk- od složeného osobního jména *Ei-tartas. Anebo: 178 Oūogedanys vedle Eūogedani (95: 260) — zřejmě z *Eigudonys nebo podobně. Šlo by o odvozeninu s příponou -onys od složeného osobního jména *Ei-gaudas. Dnešní název vesnice Eiriogala (okres Kaišiadorys, obec Žasliai) je roku 1567 zapsán jako з Oūpagkoiiu (87: 649). Podstatně obtížnější je vysvětlit vztah diftongu ėi-, ai- k monoftongu e, a-. Jak jsme viděli, západní písemné prameny od poloviny XIII. století bez výjimky užívají podoby pouze s e- nebo a-, zatímco východní (psané převážně cyrilicí) — téměř bez výjimky pouze diftong ai-, méně často ei-: *Eriogala, Ariógala: *Eiriogala, Airiógala (podoby živého jazyka — viz 2: II 333). Varianta *Eiriogala se shoduje s již zmíněným názvem vesnice v okrese Kaišiadorys, nepochybně autentickým — Eiriógala. Proto je teoreticky zcela možná starší podoba názvu Ariógala, *Eriogala. Které podoby jsou tedy přece jen starší a původní — ty s er-, ar-, nebo s eir-, air-? K. Būga v této souvislosti kategoricky tvrdí: ”Аирижгола je výtvorem ruského písaře ze starolitevské podoby Arjāgala. Jméno Arjāgala se Rusovi vyslovovalo velmi obtížně kvůli souhláskové skupině j po r; výslovnost usnadnil e p e n t e z i s, tj. přepracování podoby arjā-... na air’a”... (2: I 134). Podle názoru tohoto autora: ”Jestliže někteří Litevci dnes vyslovují místo Ariógala Airiógala, může za to naše obecní kancelář (Эйрагола) a fara, která tam teprve nedávno přestala mluvit polsky” (2: III 333). Zdá se, že s takovým výkladem lze souhlasit. Tím spíše, že bylo zjištěno, že Němci poměrně přesně respektovali baltický dvojhláskový ei (a ai), např. Zeumen 1385 (28: II 693) — dnes Žeimlis, Eychschissken 1384 (tamtéž, 698) — dnes Eišiškės, Weyze 1253 (tamtéž, 136) — dnes Veisieji. Je to zvlášť zřetelné při zápisu pruských místních názvů v němčině: Eister-fis ř. < *Eistr-, Degme ř. - Deimė, Neyden ř. < *Neid-, srov. litev. Niedùs jezero apod. (96: 128—129). Je také málo pravděpodobné, že by němečtí kronikáři mohli získat informace o Ariogale od takového litevského nářečí, v němž se diftong ei-, ai- mění v monoftong, tím spíše, že v Ariogale zůstávají ei-, ai- nezměněny. Proto lze dnešní podobu živého jazyka Ariógala považovat za autentickou, jen později pravidelně změněnou z *Eriogala. Není jasné, co je kořenem *er- (dnes ar-). Lze pouze vyslovit domněnku, že může pocházet z nějakého osobního jména; srov. dnešní příjmení Ārius a zejména Ary̆s. Ariógala nebo *Eriogala by tedy znamenalo „konec, okraj Āria, *Ėria“. Zajímavé je, že o názvu vesnice Eiriógala v okrese Kaišiadorys se dochovalo vyprávění, podle něhož kdysi žil kníže Eirys a dnešní Eiriogala bývala koncem jeho pole. Jinými slovy, i Eiriogalu lze považovat za jméno osobního původu. Původ osobního jména složek ar- (er-) a eir- v názvech Ariógala a Eiriógala by potvrzovaly i další podobně utvořená složená místní jména s -gal-, např. Daukšiògala — od Daukša, Daukšas, Daukšys; Gerdžiògala — od Gerdžius; Vytògala — od Vytas a další (podrobněji viz Ramýgala). Baisógala (1). Místo je známo od 16. století, kdy Žygimantas Augustas roku 1539 přidělil baisogalské farnosti pozemky (6: II 432). Historické zápisy, třebaže se poněkud liší, celkově potvrzují podobu živé řeči Baisógala: Бойсогола 1561—65 m. (2: I 251), Бойсаголы, Бейсаголы, Бойсагольского, Бойсагольская волость, Бойсагольский костел (35: 26), w Boisagole, w Beysagole 1572—1573 m. (57: 179 205—206), Bojsagola v roce 1618 (21) a podobně. Je pravda, že J. Sprogjo uvádí místní název Больсагола, имение z roku 1582 (35: 27). Možná jde o tutéž Baisógala. Užívání v živém jazyce a většina zápisů v historických dokumentech však nedovolují domnívat se, že dnešní Baisógala může pocházet z podoby *Balagola či podobné. Zápis Больсагола, je-li to skutečně název téže městečka, je nejspíše okazionalismus. Baisógala je složený místní název, utvořený pomocí spojovací samohlásky o ze složek bais- a -gala. Původ druhé složky je jasnější — spojuje se s litevským gãlas „konec, okraj“ (podrobněji viz Ramýgala). První složka bais- vzbuzuje pochybnosti v tom smyslu, že některé jiné složené místní názvy podobného utváření mají častěji v první složce osobní jméno: Daukšiógala: Daukšà, Daukšas, Daukšys; Gerdžiógala: Ger̃džius; Vylógala: Výtas atd. (podrobněji viz Ramýgala). Kořen bais- však není znám z osobních jmen, přinejmenším ze současných příjmení, a proto lze kořen bais- odvozovat z přídavného jména baisùs „strašný“. Původní význam názvu Baisógálos by tedy byl „strašný konec, místo, kraj, okraj“. Tento předpoklad by potvrzovala i analogie názvu Ramýgalos — tento místní název zřejmě zpočátku znamenal „klidný konec, klidné místo“ či podobně. Případů, kdy první složka složených místních názvů s -gala pochází z obecných slov, je ostatně více, například Lėknagala: lėknas, Žgõžgala: žąsis („konec hus“), Žvejótagala: žvejoti a další. Batakiai (3ᵇ). Název je poprvé doložen poměrně pozdě — teprve v polovině 15. století, avšak oblast byla pravděpodobně osídlena již dávno. Má se za to, že Batakiai vznikly na místě někdejšího Aukaimisu. Aukaimis, mnohokrát napadený a zpustošený řádem, byl v roce 1305 zcela zničen. Na jeho místě se mohli usadit dnešní obyvatelé Batakiai. V roce 1528 byly Batakiai již centrem valsčia a městečkem (1: IV 5—7). V pramenech se podoba názvu různí: Botokÿ (mapa Žemaitije z roku 1526), Betoki (mapa LDK z roku 1613), Pottagon (mapa Pruska K. Langého z roku 1669), план Ботока (1855 — plán městečka Batakiai), Ботоку (plán Batakiai z roku 1865) a další (1: IV 7—24). Navzdory jistým odchylkám v zápisu je však podoba názvu Batakiai nejspíše původní, autentická, pravá. Původ názvu je jasný — vznikl z množného čísla osobního jména, současného příjmení Bátakis. Tento způsob tvoření názvů obydlených míst je pro litevštinu velmi typický — srov. Butrimai k.: Butrimas příjmení, Algirdai k.: Algirdas osobní jméno, Bagdõnai k.: Bagdõnas příjmení. Tento výklad původu podporuje i okolnost, že zde pravděpodobně býval majitel oblasti (snad již i panství) s příjmením Botockis. Toto příjmení Botockis by bylo polonizovanou podobou litevského Bátakis nebo podobného jména (1: IV). Čekiškė (1). Název Čekiškė je poprvé zmíněn poměrně velmi pozdě — v roce 1600. Osada však pravděpodobně vznikla mnohem dříve. Na základě zápisu z inventáře vilkijského starostenství z roku 1687, v němž je prázdná vesnice o rozloze 6 valaků nazývána Piktakiemiu arba Čekiške, badatelé usuzují, že Čekiškė vznikla na místě někdejší vesnice Piktakiemis. Tato vesnice je zmíněna v roce 1542. Začalo se jí říkat Čekiške podle zdejšího panství (jeho dřívější název byl Čekakampiai či podobný). Toto panství vzniklo jihovýchodně od Pik- 180 takiemisu, za potokem (1: IV 29). Je zajímavé, že v Litvě dodnes existuje další vesnice Piktakiemis — v obci Kietaviškės v okrese Kaišiadorys. Místních názvů s kořenem ček- je v Litvě poměrně mnoho: Čekiškės k. v okrese Vilnius, Čekiškis k. v okrese Pasvalys, Čekai k. v okrese Akmenė, Čekaičiai k. v okrese Kelmė, Čekeliai k. v okrese Trakai, Čekonys... v okrese Anykščiai, Čekiškė pieva v okolí Debeikiai, Čekiškės miškas v okolí Eišiškės a další. Všechny nejspíše pocházejí z osobních jmen Čekas, Čekis, Čekys, Čekaitis, Čekelis, Čekonis. Také název městečka Čekiškė je nejspíše osobního původu — odvozený od jmen Čekas, Čekis nebo Čekys. Odvozovat tedy tento název přímo od etnonyma „Čech“ by bylo nepřesné. Jinými slovy, jazykový rozbor místního názvu Čekiškė neukazuje, že by obydlené místo Čekiškė dostalo své jméno po Češích, kteří je údajně založili. Jiná věc je, odkud pocházejí osobní jména Čekas, Čekys, Čekaitis a další. Lze se domnívat, že v některých případech mohou osobní jména s kořenem ček- pocházet z etnonyma „Čech“. V Litvě je také řada příjmení odvozených od nebaltských etnonym, například: lėnkas ir Lėnkas, totorius ir Totorius, vokietis, vokietỹs ir Vókietis, Vokietỹs atd. Je třeba zdůraznit, že v Litvě existují stovky názvů obydlených míst utvořených z osobního jména (příjmení) pomocí přípony -iškė: Antaniškė k. v okrese Ignalina: Antanas, Arvydiškė k. v okrese Mažeikiai: Arvydas, Beinoriškė k. v okrese Šiauliai: Beinoris, Buivydiškė k. v okrese Šilalė: Buivydas, Daūbariškė k. v okrese Ignalina: Daūbaras atd. Darsiūniškis (1). Toto městečko v okrese Kaišiadorys je jedním z nejstarších sídel v Litvě, uváděným od konce 14. století (6: I 487). Zápisy v historických pramenech se liší od dnešních: Dirsunen z roku 1372 (28: II 572), Dirsungen z roku 1375 (tamtéž, 574), Dirsungen z roku 1375 (tamtéž, 576). Dyrsungen z roku 1377 (tamtéž, 589), Dirsunen z roku 1381 (tamtéž, 600), Dirsingen z roku 1379 (tamtéž, 601), Dirsūne z roku 1384 (tamtéž, 688), Dirsune z roku 1374 (28: III 95), Dirsunenhusen, Dirsunenhus z roku 1381 (tamtéž, 115). To je tradice Řádu německých rytířů. Odlišné jsou zápisy ve slovanských jazycích (nebo v jiném jazyce, když byl název městečka zapsán podle slovanských jazyků): in Dorsunyski z roku 1473 (67: 326), къ Дорсуншикамъ, до Дорсуншинок z roku 1542 (57: 23), дорсуншиково z roku 1582 (tamtéž, 225), дорсуншиково z roku 1582 (tamtéž, 227), Дорсуншицки, Местечко Дорсуншицкое, Волост. Дорсуншицкая z roku 1586 (tamtéž, 275—276), дорсуншицкое, дорсуншицкое, дорсуншицкое z roku 1586 (tamtéž, 277—278), Дорсуншицки z let 1582 a 1791, Дорсуншицкая держава z let 1585, 1775 a 1738, Дорсуншицкое староство z roku 1786 (98: 253), Darsuniscensis z roku 1794, Dorsuniszki z roku 1760, Дорсуншики z let 1873 a 1874 (21) a další. Jsou patrné rozdíly dvojího druhu: a) západní písemné prameny užívají podobu bez přípony -išk-, východní s touto příponou; b) západní prameny mají většinou *dirsūn-, východní *darsūn-. Jak tyto rozdíly vznikly? Zápis s příponou -išk- i bez ní zřejmě odráží vývoj tohoto místního názvu. V kronikách Řádu německých rytířů se nejprve objevuje nikoli název městečka, nýbrž jméno člověka, šlechtice z Vilniusu: Dirzsune z roku 1365 (28: II 551), Dirsūnen z roku 1366 (tamtéž, 557), filius Dirsūnen z roku 1371 (tamtéž, 570). Teprve roku 1372 se objevuje „terram Dirsūnen“ — „země Dirsūna“ (tamtéž, 572): jde nepochybně o dnešní Darsiūniškis. Když vzniklo místní 181 ve jménu * Dirsūnai a podobně se již jméno člověka nepřipomíná. Zdá se tedy, že skutečně žil člověk jménem * Dirsūnas. O něco později se jeho jménem začalo označovat i místo: „terram Dirsunen“ a zejména Dirsunenhusen, Dirsunenhus < * Dirsūnen-haus (něm. Haus, pru. Hus „dům, domy, palác“) — „Dirsūnovo nádvoří, dům“. Osobní jméno * Dirsūnas se tedy změnilo v místní jméno * Dirsūnai a podobně. Podoby s příponou -išk- v kronikách Řádu německých rytířů se možná neobjevily proto, že v té době, jak jsme viděli, ještě žil i majitel * Dirsūnas, takže se k místnímu jménu nestihla připojit přípona posesivního nebo místního významu. Objevuje se o něco později, když tato situace pominula: Dorsuniski roku 1473. S příponou -išk- se však objevuje i jiný kořen: místo dirs- — dars-. Tento vztah lze vysvětlit jen velmi obtížně, protože pravidelně se dirs- nemohlo změnit v dars-. Vynořuje se tedy otázka, který z těchto kořenů je původní, skutečný a který pozdější, pozměněný. Přesně odpovědět nelze. Lze uvést jen několik argumentů ve prospěch kořene dirs-. Za prvé — kroniky Řádu německých rytířů, psané v době vzniku místního jména, možná přesněji odrážejí tehdejší výslovnost, tím spíše, že jak jméno šlechtice, tak místní jméno od něj odvozené mají tentýž kořen dirs-. Za druhé — údaje současného litevského onomastického materiálu více potvrzují kořen dirs-. Jak bylo uvedeno, místní jméno * Dirsūnai je zjevně odvozeno od osobního jména: známa jsou jen současná příjmení s kořenem dirs-: Dirsė, Dirsa, Dirsaitis. Místních jmen (osobního či apelativního původu) s kořenem dirs- je zvláště mnoho: Dirsāpievės louka, Utena; Dirsbalė louka, bažina, Pakruojis; Dirsėlė les, Kamajai; Dirsės pole, Seredžius; Dirsūnė bažina, Liudvinavas aj. Existují také názvy obydlených míst s dirs-: Dirsiai ves v okrese Šakiai; Dirsiai část vesnice Vainatrakis, okres Pakuonis; Dirsiai ves, okres Pašvitinys; Dirsiai ves — dříve ve Východním Prusku, okres Įsrutis. Místní jména s kořenem dars- nejsou známa. Dieveniškės (1). Předpokládá se, že na území dnešních Dieveniškės nebo v jejich blízkosti se na počátku 14. století nacházel dvůr významného litevského feudála Gedgaudase. Osada Dieveniškės byla snad poprvé zmíněna roku 1385 pod názvem „vesnice Mingaila“. Předpokládá se, že Mykolas Mingaila, syn Gedgaudase, pocházel z Dieveniškės (1: VI 5). V aktech z let 1561—1565 se Dieveniškės nazývají královským okresem. Městečkem byly poprvé nazvány roku 1582 (tamtéž, 6—7). V historických pramenech se název zapisuje poměrně podobně: Dzevyenyszky roku 1471, Dziewieniški roku 1613 (mapa LDK), Дзевенишки v letech 1864—1865, 1873, 1874 aj. (21). Proto lze podobu Dieveniškės, kterou dnes užívají místní obyvatelé a která je úředně schválena, považovat za zcela autentickou. Jméno má nejspíše původ v osobním jménu — jde o odvozeninu s příponou -iškės od osobního jména (příjmení) * Dievenis. Je pravda, že toto příjmení se dnes nedochovalo, teoreticky je však zcela možné. Tím spíše, že z okolí Šalčininků bylo ve čtvrtém desetiletí tohoto století zaznamenáno příjmení Dzievēnis. To je bezpochyby nářeční podoba (dzūkismus) z * Dievenis. Existence odpovídajícího osobního jména je tedy nepochybná. Kromě toho je známo více příjmení a místních jmen s kořenem diev-: příjmení — Dievaitis, Dievūnas, Dievulis; místní jména — Dievaičiai ves v okrese Šakiai, Dievonai ves v okrese Kelmė, Dievoniškės ves v okrese Vilnius. Názvy obydlených míst odvozené od osobních jmen příponou -iškės, litev- 182 V Litvě jsou obzvláště oblíbené: Abrōmiškės vesnice: Abrōmas, Adōmiškės 3 vesnice: Adōmas, Aleksandriškės 4 vesnice: Aleksandras, Antāniškės 5 vesnic: Antānas, Bagdōniškės 5 vesnic: Bagdōnas, Būivy diškės vesnice: Būivydas, Daūbariškės 2 vesnice: Daūbaras, Jokūbiškės 3 vesnice: Jokūbas atd. Garliavà (4). Vesnice se začala zakládat na počátku 19. století na pozemcích statkáře J. Godlevského u nově vybudované silnice. Po nějakou dobu se nazývala Godlevu (5: 1): Godlewo roku 1918, Годлево roku 1902 (21). Poměrně brzy se však začíná objevovat i varianta Garliavà: Годлево—Новое, dep. — Gorliava nová z roku 1901 (102: 186), Godlewo (Garleva) roku 1912 (21), Garlevà roku 1904 (32: II 27). Poté, co podoba Garliava byla v roce 1925 uvedena v „Lietuvos apgyventoms vietoms“ (33: 65), se později všeobecně ustálila. Starší podoba Garliavōs, Godlewo, má podobnou slovotvornou stavbu jako polské Godlewo — jméno několika desítek vesnic a samot v různých částech Polska (61: 299). Jde o místní názvy polského původu — srov. pol. godło „erb, emblém“, polská příjmení Godło, Godła. Podoba Godlevo (ve výslovnosti litevských mluvčích zřejmě *Godleva) se z fonetických důvodů změnila v Garliavà — poslední podobu Litevec jednoduše vysloví snáze. Gelgaudiškis (1). Na místě dnešního Gelgaudiškisu stával koncem 15. století skirsnemunský statek, který se až do konce 16. století nazýval Gedigaudiškiu. Název Gelgaudiškis je poprvé doložen patrně roku 1599 (60: 618). Jde o odvozeninu od složeného osobního jména pomocí přípony -iškis. Není však jasné, od kterého jména; jinými slovy, nevíme, jakým způsobem se Gedigaudiškis změnil na Gelgaudiškiu. Připadají v úvahu dvě interpretace. První možnost: starší podoba Gedigaudiškis, zapisovaná slovansky patrně jako *Gedigoldiški či podobně, byla jednoduše přetvořena na Gelgaudiškis: *Gedigoldiški > *Gedgoldiški > dnešní pol. Gielgudyszki — lit. Gelgaudiškis. K takovému vývoji mohla přispět i okolnost, že kolem poloviny 18. století Gelgaudiškis po Oziemblovských vlastnil Gelgudas (60: 619). Osobní jméno Gelgudas je nejspíše slovansky pozměněnou podobou *Gelgaudas. To by umožňovalo usoudit, že osobní jméno Gelgaudas mohlo být v těchto krajích známé již dříve. Srov. záznam z inventáře z roku 1595, sepsaného patrně na dvorci Milžavenai ve viduklském okrese: Яновои Кгелкгудови (57: 386) — „Janovoi Gelgudovoi“. Slovanské podoby Gielgudyszki, Гелгудишки souvisejí se slovansky pozměněným osobním jménem Gelgudas. Přesto i přes jisté argumenty ve prospěch možné proměny Gedigaudiškio v Gelgaudiškis přetrvávají pochybnosti. Nejdůležitější je patrně to, že v Litvě existují i další názvy obydlených míst odvozené od osobního jména Gėdgaudas či podobného: Gėdgaudiškė, vesnice v okrese Tauragė, obvod Skaudvilė; Gedgaudiškė, vesnice v okrese Raseiniai, obvod Pagojukai; Gedgaudžiai, vesnice v okrese Kretinga, obvod Imbarė. Jak vidíme, zachovaly se v této podobě a jejich kmen gedgaud- se nezměnil na gelgaud-. Lze se ptát, zda Gedigaudiškis a Gelgaudiškis nejsou dva různé místní názvy, vzniklé z odlišných osobních jmen: první z Gedigaudas, druhý z Gelgaudas či Gelgauda. Složené osobní jméno Gedigaudas (s i jako spojovací samohláskou) se v živé řeči nezachovalo. Je však známo přes sto rodin s příjmením Gėdgaudas (34: I 639). Údaje z historických dokumentů ukazují, že osobní jméno Gėdgaudas skutečně existovalo: Giedigold roku 1434, Gėdigoldi roku 1433, Gėdigoldouncz roku 1434, Kzeduk- 183 zoabdoavča 1450 г. (2: I 226). To znamená, že z osobního jména Gedigaudas se původně mohl utvořit místní název *Gedigaudiškis. Později, když osada přecházela z rukou do rukou (60: 617–622), zejména poté, co se s tímto místem nějak spojili Gelgaudové (Gelgaudai), vznikl nový místní název Gelgaudiškis — odvozenina se stejnou příponou -iškis od jména Gelgaudas, Gelgauda. Která z těchto domněnek je věrohodnější, není snadné rozhodnout — chybějí starší zápisy. Pozdější zápisy jsou však poměrně jednotné. Například v inventáři panství Gelgaudiškis z roku 1665: Giełgudiskiey, w... Giełgudyszkach (57: 234), do Giełgudyszek (tamtéž, 235), w Giełgudyszkach (tamtéž, 240); v inventáři panství Gelgaudiškis z roku 1666: Giełgudyskiey (tamtéž, 253), w Giełgudyszkach (tamtéž, 255); v inventáři panství Gelgaudiškis z roku 1668: Giełgudyski (tamtéž, 269), w Giełgudyszkach (tamtéž, 271); Гелгаудишки v letech 1666, 1667, 1682, 1699 (98: 189) atd. Jieznas (2). Roku 1492 se připomíná panství a okres Jieznas, roku 1581 městečko (4: II). Starší zápisy jsou si poměrně podobné: Езна kolem roku 1516 (99: 374), Эзна roku 1567 (87: 470), Езно roku 1748, Езненская волость roku 1873, Езно roku 1874 (21). Městečko leží na severním břehu jezera Jieznas, u potoka Jieznelė. V okolí se také nacházelo rašeliniště a louky nazývané Jiežnis nebo Jiežne. Jsou tedy známa jména dokonce čtyř objektů: genitivní jméno jezera Jiezno ežeras, jméno potoka Jieznėlė, jméno rašeliniště a luk Jiežnis nebo Jiežne a jméno městečka Jiežnas. Pravda, v okolí je i více místních názvů s jiežn-, všechny jsou však druhotné — odvozené od názvu řeky, jezera či města. Bylo by tedy třeba objasnit vztah mezi uvedenými čtyřmi názvy. Protože hydronyma bývají zpravidla starší než názvy sídel, lze se domnívat, že název městečka Jiežnas vznikl z názvu řeky nebo jezera, nikoli naopak. První složka genitivního názvu jezera Jiezno ežeras, Jiezno, a název městečka Jiežnas (přesněji jejich nominativní tvary) jsou totožné. Název městečka tedy pravděpodobně vznikl z názvu jezera, nikoli však z jeho současného genitivního tvaru, nýbrž z dřívějšího nominativu *Jieznas. Jinými slovy, z nezměněného názvu jezera *Jieznas vznikl název osady Jiežnas. Jde o běžný způsob tvoření oikonym v litevštině. Později, když se osada rozrostla, se název jezera změnil na genitivní tvar — Jiezno ežeras. Název řeky Jieznėlė a názvy rašeliniště a mokřiny Jiežnis, Jiežne vznikly o něco později, ale patrně také z názvu jezera *Jieznas. Že hydronymum *Jieznas je starší než oikonymum Jiežnas, ukazuje i etymologie názvu. Podle názoru K. Būgy je jméno Jiežnas údajně jotvingského původu (2: III 610). Jeho kořen jiez- < *iez-: souhláska z může odpovídat litevskému ž: *iez-. Takový kořen má název řeky Iėžesta (Joniškėlis). Kořen jména Jiežnas je tedy spíše hydronymického původu (49: 135). Proto je zcela možné i to, že název městečka Jiežnas pochází z názvu jezera *Jieznas. Kaišiadorys (3). Město se začalo rozvíjet ve druhé polovině 19. století, kdy byla roku 1862 zahájena výstavba železnice Vilnius — Kaunas. U dvora Riomeriai, poblíž vesnice Juodkonys, byly postaveny provizorní domy pro dělníky. Železniční stanice vyrostla na polích vesnice Juodkonys. Rusové nazývali Juodkonys také Eitkonimis a podobně. Tento název se pletl s názvem železniční stanice Eitkūnai 184 podle jména, proto byl název stanice Juodkoniai brzy změněn — stanice byla pojmenována Kaišiadorys (6: I 493; 3: II). Původ názvu je zcela nejasný. Jisté je, že podoba užívaná a užívaná místními litevskými obyvateli je Kaišiadorys (zaznamenána v letech 1935, 1936 aj.). Údaje historických dokumentů jsou pozdní — Кошедары (1895 m. Karta Kovenskoi gubernii), Каушедары (m.=?), Кошедары (1905 m.) apod. Přesto existuje důvod tvrdit, že místní název je složený: Kaiš-ia-dorys. Nelze však určit, který kořen — kaiš- z živého jazyka, nebo koš- z písemných pramenů (z litevského *kaš-) — je starší, původní. Z. Zinkevičius se domnívá, že podoba s o (koš-) vznikla monoftongizací z kaiš- (12: 98). Vlivem slovanských jazyků je taková monoftongizace skutečně možná. Jak však bylo zmíněno, název Kaišiadorys je pozdní, vznikl pravděpodobně teprve ve druhé polovině 19. století, a proto je změna dvojhlásky ai v samohlásku o sporná, neboť jiné místní názvy jsou v dokumentech tohoto období zapisovány s nezmonoftongizovaným ai či jinou dvojhláskou. Například Koveučku v roce 1874 — dnes vesnice Kašeikiai v okrese Molėtai; Kayszalaki v roce 1784, Kaušalakau v roce 1874 — dnes vesnice Kaišalakiai v obvodu Vaidotai okresu Vilnius; Kaiszaneli v roce 1854 — dnes vesnice Kaišenėliai v okrese Raseiniai. Vyskytují se také opačné případy, kdy z litevského monoftongu vzniká dvojhláska, např. Kedėiniai — Kejdany, Górainiai — Goirani, Kadāičiai — Koidoti (13: II 161) a podobné zápisy. Není tedy vyloučeno, že starší podoba mohla být i *Kašiadorys či podobná. Kvůli snadnější výslovnosti v litevských ústech se mohla změnit na Kaišiadorys. Ať už tomu bylo jakkoli, je víceméně jasné, že jde o složený název, jehož druhá složka dor- zřejmě pochází z dar- a souvisí s litevským daryti „dělat, vyrábět“. První složka, pokud zněla kaš-, se odvozuje od litevského slavismu kašė „koš, košík“. V takovém případě by název Kaišiadorys vznikl z označení lidí podle jejich povolání — *kašadarai — tedy „výrobci, zhotovitelé košů, tj. košíků, nůší apod.“ Že takto mohli být lidé označováni, dokládají příjmení Každaila, Každailys, Každailis, Každailius — z *Každailis, *Každailys a podobně. Tato příjmení jasně pocházejí z názvu řemesla: *kašdailis, *kašdailys znamená „ten, kdo dělá či rozděluje koše“. V takovém případě, podařilo-li by se dokázat, že skutečná podoba je kaiš-, mohl by tento kořen pocházet z litevského kaistis „klín, zátka; kolík nebo hůl k zajištění něčeho (např. kola, aby nespadlo); dveřní závora, zástrč“. I v tomto případě by tedy název města pocházel z označení řemesla *kaišiadarys „výrobce, zhotovitel klínů“ nebo z odpovídajícího přezdívkového osobního jména (přezdívky). Kamajai (3ᵇ). Panství Kamajai je známo od roku 1541. Od roku 1594 patřilo Tyzenhauzům. Roku 1635 byl postaven kostel. Městys se rozrostl později, zejména v 19. století (3: II; 4: II; 1: VI 90–91). Původ názvu je zcela nejasný. Jak známo, v Bělorusku, kousek východně od městyse Adutiškis (okres Švenčionys), nedaleko litevsko-běloruské hranice, leží jiný městys s podobným názvem Kamójys. V něm a jeho okolí ještě donedávna žilo ve velké míře (a místy žije dodnes) litevské obyvatelstvo. Není pochyb o tom, že Kamójys je litevský místní název, utvořený z množného čísla názvu řeky Kamojà, u níž městys leží. Mimochodem, tato řeka protéká také Litvou (pravostranný přítok Birvėty). Název běloruského městyse je tedy hydronymického původu. Tato skutečnost by dovolovala domnívat se, že i litevské Kamajai může pocházet od názvu řeky 185 nebo jezera. J. Balčikonis však bez komentáře či výhrad odvozuje název městyse Kamajai od názvu řeky Kamają (9: 242). To je však nejspíš nedorozumění, protože žádné jiné prameny — ani živý jazyk (122), ani historické dokumenty (21) — takový název řeky nedokládají. V Litvě sice řeka jménem Kamaja existuje, protéká však kolem Gelvonů (pravostranný přítok Nerisu), takže urbanonymum Kamajai z jejího názvu vzniknout nemohlo. Pokoušet se vysvětlit původ názvu Kamajai nějak jinak, tj. nespojovat jej s hydronymem, by bylo nereálné. Nezbývá nám proto než se spokojit se dvěma domněnkami: 1) kdysi mohl existovat název potoka či jezera *Kamoją, *Kamajus či podobný, který dal vzniknout názvu městyse Kamajai. Dokud však nebude existence takového hydronyma prokázána, zůstane tato verze původu názvu městyse pouhým předpokladem; 2) název městyse Kamajai je přenesený místní název, který kdysi (řekněme v 16. století) přenesli do Litvy majitelé vládnoucí Kamojisům, dnes ležícím na území Běloruska. Takových opakujících se místních názvů, které lze považovat za přenesené, není mnoho, ale vyskytují se. Tento předpoklad by částečně podporovaly také poměrně zmatené údaje historických dokumentů o Kamojis nebo Kamajus na počátku 16. století (1: VI 90). Kazlų Rūda (4). Roku 1737 se připomíná Kazlova huť (dvě rodiny). Roku 1744 se zde začala tavit ruda a začala se rozrůstat vesnice Kazlų Rūda. Dnešní městys se rozrostl po vybudování železnice Kaunas–Karaliaučius a postavení železniční stanice (4: II). Jde o složený místní název, jehož první složka Kazlų je osobní jméno odvozené od příjmení Kazla. Jak bylo uvedeno, nejprve se zde usadila rodina Kazlů, která byla mimochodem poměrně početná — měla pět nebo šest bratrů (6: III 247). Příjmení Kazla je v Suvalkiji známé i v současnosti (34: I 959). Původ a historie druhé složky Rūdą jsou poněkud složitější. Především souvisí s místy, kde se ruda získává a zpracovává; v Litvě se tato místa označují podobnými, avšak odlišnými slovy — rūda a rudnia. Proto je vhodné pojednat o místních názvech odvozených od těchto slov společně. Určitá podobnost obou místních názvů — Rūdą a Rudnią — je patrná na první pohled, protože jejich kořeny jsou podobné: rūd- (Rūda) a rud- (Rudnia). Nejsou však zcela totožné, protože jednak je samohláska ū v prvním kořeni dlouhá, zatímco ve druhém je krátká (u). Za druhé je kořen rud- rozšířen o souhlásku n: rudn-. Tento rozdíl je, jak uvidíme, poměrně důležitý. Než začneme zkoumat původ těchto dvou skupin místních názvů, musíme uvést, že míst pojmenovaných Rūdos nebo Rūdnios je v Litvě poměrně mnoho. Rūda: kromě Kazlų Rūdy ještě dvě vesnice v okrese Vilkaviškis (v obvodech Gižai a Šeimena), vesnice v okrese Prienai, vesnice v okrese Lazdijai, louka v okrese Plungė, rašeliniště v okrese Rokiškis aj. Rudnia: tři vesnice v okrese Šalčininkai (v obvodech Gerviškės, Milkūnai a Rudninkai), čtyři vesnice v okrese Varėna (v obvodech Kaniava, Marcinkonys, Merkinė a Pavarėnis), samota v okrese Trakai, louka v okrese Varėna aj. Kromě toho se nedaleko Kazlų Rūdy nachází pole a louka jménem Rudnė a koupaliště u Seirijai (okres Lazdijai) nese název Rudnė. 186 Z rozšíření místních názvů Rūdà a Rudnià vyplývá, že název Rūdà se vyskytuje velmi hojně — v Žemaitsku, ve východní i jižní Litvě. Název Rudnià se však vyskytuje pouze v jižní Litvě, téměř výhradně v okresech Šalčininkai a Varėna. Podíváme-li se na jih za hranice naší republiky, uvidíme, že v severním Polsku a západním Bělorusku jsou desítky míst nazvaných Rudnia. Z toho vyvozujeme, že litevské Rudnie jsou jen částí rozsáhlé oblasti, v níž je tento místní název znám. Tato skutečnost bude zcela pochopitelná, až se dozvíme, že Bělorusové a Poláci mají obecné slovo rudnia, které znamená „podnik na zpracování bahenní železné rudy, místo tavby železné rudy“ apod. Z tohoto obecného slova vznikly také polské a běloruské místní názvy Rudnia. Není pochyb o tom, že i místní názvy v jižní Litvě Rudnià pocházejí z polského nebo běloruského slova rudnia „místo zpracování bahenní železné rudy“. To znamená, že na místech, která se dnes nazývají Rudnià, kdysi musely být podniky či malé továrny na tavení železa z bahenní rudy. Místní názvy Rūdà pocházejí z obecného slova rūdà „materiál, z něhož se vyrábí železo“. V Litvě mohlo slovo rūdà znamenat pouze bahenní železnou rudu. Slovo rūdà je příbuzné (nikoli přejaté) s polským ruda, běloruským a ruským ruda atd. Tím se tedy vyjasňuje vztah mezi Rūdnia a Rūda. Rūdà jsou místa, kde se vyskytovala bahenní ruda, zatímco Rudnià jsou místa, kde se bahenní ruda zpracovávala. Pouze místní název Rudnià pochází z polského nebo běloruského slova rudnia, zatímco Rūdà pochází z litevského slova rūdà. Z toho tedy vyplývá, že na místě, kde se usadila rodina Kazlů, se vyskytovala bahenní ruda. Z obecného slova rūdà vznikla druhá složka místního názvu Rūdà. Kėdainiai (1). Jedno z nejstarších měst v Litvě. Má se za to, že název města byl poprvé zmíněn roku 1372 v kronice H. Vartbergese — píše se Gay dine (28: II 102; 55: 37; 106: 17). J. Dlugoš v 15. století zmiňuje město Kėdainiai — ”oppidum Kieidany” (55: 37). V jiných historických dokumentech se zápis názvu liší: Кейданы 1482 m. (67: 382), (къ) Кѣйдонамъ 1449 m. (8: 118), Кѣйдану 1563 m. (62: 666), мещанина мѣщного Кѣйдонского около 1510 m. (99: 23), Кѣйдони 1578 m., Кѣйдони, Кѣйдоны, Кѣйдойны, до Кѣйдоны 1581 m., Кѣйдоны, съ Кѣйданъ 1582 m. Кѣйдани, Кѣйдоны, Кѣйдони, Кѣйдайны, Кѣйдойны 1583 m., до Кѣйдана 1584 m., Кѣйдони, Кѣйдойны, до Кѣйдонъ 1585 m., зь Кѣйданъ, зь Кѣйдонъ, до Кѣйдонъ 1589 m., съ Кѣйдана, съ Кѣйдонъ 1590 m., съ Кѣйданъ 1591 m., Кѣйдани, съ Кѣйданъ 1592 m., до места Кѣйдонского или Кѣйдона 1594 m., зь места Кѣйдонъ 1595—1653 m., до Кѣйдона 1599 m. (35: 129), kiejdanskich 1562 m. (57: 149), kiejdanskiego 1585 m., Юр’u Кеданиншкис 1592 m. (tamtéž, 322), до Кеданикъ 1596 m. (tamtéž, 423), imienia Kiejdanskiego 1604 m. (70: 18), Kiejdany 1604 m. (tamtéž, 20), do Kiejdan 1604 m. (tamtéž, 33), w Kiejdanach 1653 m. (tamtéž, 193), do... Kiejdan 1669 m. (tamtéž, 277), Kiejdany 1752 m. (112), Kiejdajnius 1848 m. (89: II 121—123). Původ názvu není zcela jasný. Má se za to, že současná podoba Kėdainiai je pozdější a vyvinula se z podoby Kėdainys (2: I 427; III 148; 13: II 160), srov. zápis z roku 1653 Kiedaynise (2: III 148; 13: II 160). Šlo by o místní název utvořený podobným způsobem jako Bene kainys, Geranainys, Smurgainys (Bělorusko 187. jména městeček). A. Salys, který se jménem Kėdainiai zabýval nejpodrobněji, se domnívá, že jde o místní jméno vzniklé z osobního jména, dnes příjmení, Kėdainis, Kėdainis, v množném čísle (13: II 160). Srov. také příjmení Kėdainis (34: I 965). Tento autor bez váhání tvrdí, že zápisy z 16. století s diftongem v kořeni neukazují, že se tehdy Kėdainiai mohlo vyslovovat *Keidainys nebo *Keidonys, „neboť i Ariogala se v týchž pramenech obvykle píše Oriagola, jen výjimečně Oriagola” (13: II 161). A. Salys uvádí i další příklady diftongizace — vesnice Górainiai v okresu Kražiai se zapisuje nejen jako Garaini, Goraini, Garoini, ale také jako Garoni, Goiraini, Kraidžiaič; vesnice Koidoiti v okresu Plateliai. Zmíněnou podobu z kroniky H. Wartbergeho Gaidine (nepřesně zapsanou jako Gaidie) A. Salys komentuje takto: „Kronikář, který snad trochu uměl prusky, přetvořil litevské místní jméno podle pruského gaydis ‚pšenice‘“ (tamtéž). Aniž bychom zde zpochybňovali A. Salyse a jeho výklad vzniku jména Kėdainiai, přesto je třeba dodat, že jistá pochybnost zůstává ohledně kořenové samohlásky ė. Je pravda, že v historických dokumentech psaných slovanskými jazyky se vyskytují případy diftongizace (výrazným příkladem je Arióg[a]los). Pravdou však také je, že jméno Arióg[a]los se v řádových dokumentech a kronikách důsledně zapisuje se samohláskou a nebo e na začátku slova. Naproti tomu první zaznamenaná podoba jména Kėdainiai v týchž kronikách má v kořeni ay < *ai: Gaydine. Nelze zcela pominout ani latinský zápis z roku 1482 Keydany nebo výraz J. Dlugoše „oppidum Kieidany” (15. století). Texty psané polsky, mezi nimi i inventář panství a města Kėdainiai z roku 1604 (70: 18), důsledně užívají podob s diftongem v kořeni, který je navíc zřejmě záměrně zdůrazňován (píše se kieid-, kieyd- apod.). Tak postupoval i M. Valančius: Kiejdąjnusi. Proto nelze předpokládanou podobu *Keidainys zcela vyloučit. Tím spíše, že známe i další oikonyma se zjevně osobním původem a s keid-: Keidãi, vesnice v okrese Akmenė, Keidžiai, vesnice v okrese Šalčininkai, a vesnice v okrese Raseiniai. Ani dnešních příjmení s keid- není málo: Keidaitis, Keidónas, Keidūnas. Dříve se vyskytovaly i neodvozené podoby, srov. Lawrin Keyda z roku 1561 (57: 567, 572), Mącziei Kieida (tamtéž, 657, 658). Jak vidíme, i zde se kořenový dvojhlásek v polštině zapisuje ei. Skutečnost, že diftong v kořeni může být původní, potvrzují i nepřímé doklady. Například tatáž kronika H. Wartbergeho píše vedle Gaydine také Newese nike — Nevežiniukai, vesnici v okrese Panevėžys, správním obvodu Naujamestis: samohláska e zde diftongizována není. Podobně se zapisuje i vesnice Pėdžiai v okrese Kėdainiai — Pedins (28: II 102). Mimochodem, počáteční souhláska g v podobě Gaydine se mohla objevit také nikoli proto, že kronikář uměl prusky, nýbrž kvůli záměně g a k, která je pro tento druh dokumentů typická. Souhláska g místo k se objevovala nejčastěji před r, m, n a samohláskami, srov. Grasyen, Grasien, Graschyn — Kražiai; Golanten, Galanten, Gallanten — *Kalantai (dnešní Kulautuva); Gedehinen — Gėdiškiai; Lenghemen — Liūkmenys apod. (106: 97–98). Existují tedy různé argumenty pro to, že starší podoba jména Kėdainiai měla v kořeni diftong ei (*Keidainys nebo podobně). Tato starší podoba *Keidainys se mohla změnit na Kėdainiai kvůli obtížné výslovnosti, tedy kvůli dvěma nesnadno vyslovitelným diftongům ei a ai, které se nacházejí téměř vedle sebe. Pokud by se tento předpoklad potvrdil, i pak by bylo možné odvozovat jméno *Keidainys z osobního jména — srov. zmíněná současná příjmení Keidaitis, Keidónas, Keidūnas a podobu *Keida z 16. století. Kybārtai (1). Vesnice, zmiňovaná roku 1561, vznikala při kolonizaci Suvalkije 188 za královny Bony. Osada začala rychle růst poté, co byla roku 1861 postavena železnice Kaunas–Virbalis a železniční stanice (4: II). Jméno má nepochybně původ v osobním jménu — formálně je lze považovat za vzniklé z množného čísla jména, později příjmení Kybártas. Takové příjmení je v Litvě známo i dnes. Je pravda, že jeho mnohem častější variantou je Kybartas (34: I 985). Příjmení Kybártas je známo z okolí Nemakščiai a Viduklė. Nejsou tedy první obyvatelé Kybartai náhodou přistěhovalci ze Žemaitije? Původ názvu města od osobního jména potvrzují i historické skutečnosti. Zachoval se podrobný inventář Jurbarkasu a Virbalisu z roku 1561 (57: 563–679), v němž se uvádí nejen název města, ale také příjmení obyvatel této oblasti z poloviny 16. století. V roce 1561 žilo ve vesnici Kybartai (zapsáno „Siolo Kiborty“), která měla 26 valků, pravděpodobně 24 hospodářů, mimo jiné tito: Paweł Kibortowicz, Ian Kibortaitis, Ivrgi Kibortaitis, Baltruszys Kibortaitis, Maczys Kibortaitis, Hanvs Kibortaitis (57: 658). Čtvrtinu obyvatel vesnice tedy tvořili Kybartaičiai (Kibortowicz je nejspíš polonizovanou podobou jména *Kybartaitis). Nabízí se proto otázka, proč se vesnice nejmenuje *Kybartaičiai, nýbrž Kybártai. Na tuto otázku není snadné odpovědět (chybějí starší zápisy), některé věci se však vyjasňují. Zdá se, že vesnice se zpočátku přece jen mohla nazývat právě *Kybartaičiai. Dokládá to i zmíněný inventář: „...bokiem wedlie wlók śiola Kibartaycz­iow“ (tamtéž, 660) — „vedle valků vesnice Kybartaičiai“. Je pravda, že ve všech ostatních případech se název vesnice zapisuje bez přípony: śiola Kibarthow (tamtéž, 652), Kiborty (tamtéž, 658), śiola Kibortow (tamtéž, 661), w Kibortach (tamtéž, 664) a podobně. Situace zde byla zřejmě podobná jako u Šakiai — zpočátku existovala vesnice Šakaičiai, jejíž název vznikl z osobního jména Šakaitis. Později, když se naše patronymika změnila v příjmení, patronymické přípony (nejčastěji -aitis) se často odstraňovaly. Dokud tedy příjmení znělo Šakaitis, vesnice se nazývala Šakaičiai; když se Šakaitis změnilo na Šakis, změnil se i název osady ze Šakaičiai na Šakiai. Situace v Kybártu mohla být podobná — z příjmení *Kybartaitis vznikl název vesnice *Kybartaičiai; když se příjmení *Kybartaitis změnilo na Kybártas (mimochodem, příjmení s příponou *Kybartaitis není v naší době vůbec doloženo), změnil se také název vesnice na Kybártai. Obě jména — Kybartaičiai a Kybártai — mohla být po určitou dobu užívána souběžně. V polovině 16. století, jak jsme viděli, jasně převládá varianta Kybártai (viz také Šakiai). Klaipėda (1). Jedna z nejstarších osad v Litvě. Křižáci zde roku 1252 postavili hrad, který nazvali Memelburg. Jak známo, Němci dodnes nazývají také samotné město Memel. Jméno Memel je poněmčenou podobou názvu Nemunas. Jak se název řeky Nėmunas přenesl na město, které leží od řeky poměrně daleko? Stalo se tak proto, že se tehdy mělo za to, že úžina Kurského zálivu u Klaipėdy je ústím Nemunu. V tehdejších německých pramenech se název řeky zapisoval různě (Memela, Memele, Memole, Mimela). Již dříve se předpokládalo, že tyto německé varianty jména Nemunas se vyvinuly z podoby Nėmunas, nebylo však zcela jasné, jakým způsobem. Docent V. Balaišis z Vilniuské univerzity to nedávno objasnil. Ukazuje se, že podobný hláskový vývoj byl pro tehdejší němčinu typický. Například jméno germánské řeky Nemaningus, Nemaninga se v němčině změnilo na Miniminga a později na Mümling; anebo 189 opět se pruské Nemmersdorf změnilo v Lemmersdorf a podobně. Z toho tedy vyplývá, že také adaptace dalších vlastních jmen v němčině potvrzuje, že Memel je fonetická podoba jména Nėmunas, která vznikla v němčině (139). Litevci na rozdíl od Němců nazývají město Klaipėda. Pokud je známo, jméno Klaipėdos bylo poprvé zmíněno roku 1420 ve zkráceném záznamu o jednání Řádu německých rytířů s Vytautasem: ”castrum Memel alias Klawppeda” (13: II 162). Poté dlouho v německých písemnostech převládalo Memel. V německých pramenech ze 16. a 17. století se však vyskytují také zápisy Cleupeda, Kleupeda a podobně (tamtéž, 163), Cleypeda (Hartnochova mapa, I). V polštině se ustálila podoba Kłajpeda. Původ místního jména není jasný, přestože bylo vysloveno mnoho různých názorů. Lze je rozdělit do dvou skupin. Někteří se domnívají, že jde o složené místní jméno. Patrně první tuto myšlenku vyslovil německý lingvista a významný baltista F. Nesselmann ve svém slovníku z roku 1851. První část klaip- spojoval s lotyšským klāips a litevským kliepas, „bochník chleba“. Tuto dosti pochybnou etymologii podporoval K. Būga: klaip- spojil s lotyšským klāips a -ėda s litevským ėsti. Podle K. Būgy by tedy Klaipėda byla *Duonėda, „pojídačka chleba“ (údajně hrad, který spořádá mnoho chleba) (2: I 551; II 231; III 209, 855). Je pochopitelné, že jde spíše o lidovou etymologii. Zajímavé je, že ještě dlouho před K. Būgou, v díle ”Litauen” (”Litevci”), vydaném roku 1898 ve Stuttgartu, vysvětloval A. Zweck jméno Klaipėdos mnohem přesvědčivěji: první část klai- spojoval s lotyšským klājs, „otevřený, prázdný, rovný, pustý“, a pėda, „stopa“, a také pada, „podklad, dlažba, dláždění“. Význam celého složeného slova měl být „nízké, rovné, pusté místo“ (140: 253). Jde o jedno z nejzávažnějších vysvětlení původu jména Klaipėdos. Podobný názor zastával i J. Endzelīns, který ve „Slovníku lotyšského jazyka“ cituje také sloku lidové písně: ”Liepa auga liepājā, uozuoliņš klaipēdā” („lípa roste v lipovém háji, dubek v Klaipėdě“). Známá je rovněž Zembrického lipudská etymologie: klaja pėda, „otevřený výběžek“, kterou uvádí i J. Endzelīns (141: II 209). Místní jméno Klaipėda je tedy nejspíše kuršského původu a vzniklo z kuršského složeného slova *klaipėda, jehož původní význam mohl být „rovné, nízké místo“. Jiní s touto etymologií nesouhlasí. Již J. Gerulis a P. Skardžius roku 1930 vyslovili domněnku, že místní jméno Klaipėda může být odvozeno od osobního jména. Uvádějí příjmení Klaipėdžius, Klaipėdaitis, Kleipėdžius. Tuto hypotézu bezvýhradně podporuje také A. Salys. Domnívá se, že existovalo osobní jméno *Klaipėda, z něhož vzniklo i jméno města Klaipėda (13: 162). Klaipėda by tedy měla podobný původ jako Kaunas, Kovárskas, Sudárgas a další. Tuto domněnku by podporovalo i jméno samoty Klaipėdava v bývalém okresu Pandėlys, odvozené slovanskou příponou -ava od osobního jména *Klaipėda (jako Jonava od Jónas, Aleksandravà od Aleksándras atd.). Nemáme jasné doklady, která z těchto hypotéz je pravdivější; je zapotřebí dalšího výzkumu. Teoreticky jsou možné obě varianty, skutečná je však samozřejmě jen jedna. Krekenavà (34b). Za první zmínku o osadě se obvykle považuje rok 1409: Cretkynowc (55: 52; 1: IX 5). Na konci 15. století byla Krekenava centrem okresu; roku 1561 je zmíněna městečko Krekenava (4: II; 3: II). Původ jména není jasný. Staré zápisy se poněkud liší od dnešní podoby: у Кракшиноне roku 1548 (55: 52), Крокиново roku 1561 (30: 76), до 190 miestelčka Krokinovskomo roku 1585, ė miestely Krokinovskomo roku 1585 (21), Krokinow roku 1613 (mapa Litevského velkoknížectví), Krakūnava roku 1854, Krakūnava roku 1892, Krakūnovė roku 1895, Krakūnova roku 1915 (21). Zdá se, že existovala i zdrobnělá podoba s příponou -ėl-: ė polno Krokinovelskome roku 1585, ė polno Krokinovelas roku 1586 (tamtéž): *krakinav-ėl-, *krokinav-ėl- či podobně. Která z těchto variant — s *krak- nebo *krokin- — je starší a původní, na to údaje historických dokumentů nedávají jednoznačnou odpověď, neboť, jak jsme viděli, zápisy jména městečka se různí. Přesto by bylo možné se domnívat, že původní podoba byla s *krak- a že podoba s *krok- v historických dokumentech je pravidelným přepisem litevského krátkého samohláskového a pomocí samohlásky o ve slovanských jazycích (ruštině, polštině). Zápisy s a (většinou z pozdější doby) patrně graficky odrážejí litevskou výslovnost. Zápisy v historických dokumentech nenechávají žádné pochybnosti o tom, že starší podoba nebyla kreken-, nýbrž *krakin-. Lze tedy tvrdit, že původní podobou jména městečka bylo *Krakinava. Jak jsme viděli, v písemnostech se užívala ještě na počátku 20. století. Nepochybně však místní obyvatelé na počátku 20. století již znali podobu Krekenava, -os — tak ji roku 1904 uvádí Vaižgantas (32: XI 12). Také ”Lietuvos apgyventos vietos” z roku 1925 uvádí podobu krekenava (33: 157). Jak tedy interpretovat původní variantu *Krakinava? Nepochybně jde o kmen *krakin- a příponu -ava. Nejpravděpodobněji jde o příponu slovanského původu, pomocí níž bylo v Litvě vytvořeno mnoho názvů sídel. Nejčastěji jsou to odvozeniny s příponou -ava (nebo -avas) od osobních jmen: Adomavà: Adõmas, Antanavà: Antãnas, Algirdavà: Algirdas, Mantydavà: Mañtydas atd. Je tedy zcela možné, že i jméno městečka *Krakinava vzniklo pomocí přípony -ava z osobního jména *Krakinis či podobného — srov. dnešní litevská příjmení Krãkė, Krãkis, Krakỹs, odvozená od litevského krãkė, „strakapoud černý, strakapoud bělohřbetý; karas“ (34: I 1063). Starší podoba jména městečka *Krakinava se změnila na dnešní *Krekenava nejspíše podle analogie se kdysi velmi rozšířeným apelativem krėkenas, krėkenys, krėkenos, „mléko krávy, která se právě otelila nebo se má brzy otelit“. Kruonis (1). Předpokládá se, že za dob Litevského velkoknížectví byl Kruonis již panským statkem, na němž král Kazimír roku 1472 nechal postavit kapli. Lokalita je vyznačena na mapě Litvy z roku 1613 — byla tedy tehdy již všeobecně známá. Městečko se rozrostlo v 19. století (3: II; 4: II). Historik M. Balinskis považoval Kruonis za mimořádně staré sídlo, neboť podle jeho názoru je jiný název Němenu, uvedený ve starých pramenech, Chronus, údajně totožný s Kruonisem (6: I 484). Ve skutečnosti není žádný důvod ztotožňovat pramenné Chronus se jménem městečka. Pokud je mezi nimi nějaká souvislost možná, pak pouze nepřímá. Jak známo, městečko leží u řeky jménem Krūonė. Není nejmenších pochyb, že městečko bylo pojmenováno podle řeky. Nejprve tedy existovala řeka a městečko vzniklo samozřejmě později. Pokud jde o ztotožnění Krūonės s Chronus, mnoho věcí je zde nejasných. Za prvé, Kruonė je příliš malý potok na to, aby si jej antičtí autoři spletli s Němenem. Kromě toho existují údaje nasvědčující tomu, že Chronus mohl být také jinou 191. řeka. Např. v kronice Řádu německých rytířů „De Borussiae antiquitatibus“ se píše: „Est autem Chronus fluvius, qui hodie Pergulus dicitur“ (28: IV 287) — „Dále je tu řeka Chronus, která se dnes nazývá Pregola“ (Pregola je řeka ve Východním Prusku, ústící do Baltského moře). Z toho plyne, že ztotožňovat Chronus s Krūone zatím nemá jasnější oporu. Tvoření názvů sídel z hydronym je pro litevštinu velmi příznačné. V tomto konkrétním případě vidíme určitý nesoulad — název řeky Krūonė je ženského rodu, zatímco název městečka Krūonis mužského. To by však nemělo být důvodem pochybovat o původu názvu městečka od hydronyma, neboť se vyskytují i další případy, kdy se název sídla od názvu příslušného hydronyma liší, mimo jiné i svou podobou: Alėja ř.: Alėjai ves. v okrese Raseiniai, Juodupė ř.: Juodupiai ves. v okrese Vilkaviškis, Vašaknas jezero: Vašaknos ves. v okrese Zarasai aj. Lazdijai (2). Roku 1532 byly Lazdijai již panským dvorem a starostenstvím (6: III 476). Městečko založil Žygimantas Augustas roku 1560 a Žygimantas Vaza mu roku 1597 udělil magdeburská práva (3: III). Původ názvu není zcela jasný, nejspíše však pochází od názvu řeky protékající kolem Lazdijai. Také ohledně názvu řeky vyvstávají různé pochybnosti. Oficiální, autentický název řeky, známý i v živém jazyce, je Raiš-upis (ústí do jezera Rimietis). Je samozřejmé, že název města nemohl vzniknout přímo z něj. Přesto je tu možný následující vývoj, byť s jistými pochybnostmi. Název řeky Raiš-upis může pocházet ze starší podoby * Reis-upis, neboť v tomto nářečí se rei- v důsledku změkčování souhlásky r mění v rai- (např. reiškia — raiškia). Kořen * reis- může být rovněž pozdější, částečně politevštěnou podobou z * reis-. Je důvod považovat tento kořen * reis- za jotvingský a spojovat jej s pruským slovem * reisīs či * raisos „ořech“ (17: I 261). Je pravda, že se v pruském jazyce nedochovalo „čisté“, samostatné slovo * reisis či * reisas, nacházíme je však ve složeném podstatném jménu bucca-reisīs (* buka-reisis) „bukvice, bukový ořech“ (18: II 262). Jak známo, v jižní Litvě se nachází i řada dalších jotvingských místních názvů, jejichž klíč k původu spočívá v pruském jazyce: jezero Gáilieka u Seirijai — srov. pr. gaylis „bílý“; řeka Kirsnà u Kalvarija — srov. pr. kirsnan „černý“; řeka Lindė u Lazdijai — srov. pr. lindan „údolí, rokle“; jezero Stabingis u Seinai — srov. pr. stabis „kámen“ aj. Z toho plyne, že právě pro takový výklad původu kořene raiš- existuje poměrně pevný základ. Původně mohl být název řeky složený — * Reisio upė, * Reiso upė či podobně. Postupem času, jak se často stává, složený název splynul v jedno slovo: * Reisupis, později změněné na * Raisupis, které částečným politevštěním získalo dnešní podobu názvu Raišupis. Pruské * reisis či * reisus má stejný kořen jako litevské rėš-utas, které pochází z praslovanské podoby * reiš-utas. A ořechy, jak víme, rostou na lískách. Tím se tedy dostáváme k rozuzlení, tj. můžeme spojit kořen * reis- (* rais-, raiš-) se slovní shodou s názvem města Lazdijai, lazd-. Nejdůležitější je zde to, že název řeky Raiš-upis má varianty Lazda a Lazdija. Je pravda, že tyto varianty známe pouze z písemných pramenů, jejich pravost však potvrzuje název města Lazdijai. Z toho plyne, že kdysi Jotvingové užívané slovo * reisīs či * reisas přeložili Litevci — tak vedle * Reisupis vznikly Lazda a Lazdija. Z množného čísla varianty Lazdija pak… 192 vznikl název města Lazdijai. Názvy sídel se v litevštině poměrně často tvoří z množných tvarů názvů řek a jezer: řeka Anykšta: město Anykščiai, řeka Šalantas: město Šalantai, jezero Veisiežis: městečko Veisiejai atd. Pokud tomu tak skutečně bylo, šlo by o jeden z nejzajímavějších a nejunikátnějších případů interference jotvingštiny a litevštiny, přesněji řečeno o kalk z jotvingštiny do litevštiny. Takový překlad je možný pouze v situaci dvojjazyčnosti. Z toho plyne, že asimilace Jotvingů probíhala pokojně, klidně, při intenzivním vzájemném styku, často za znalosti obou jazyků — litevštiny i jotvingštiny. Jinak by sémantický překlad nebyl možný. Lentvaris (1). Roku 1596 se uvádí lentvariský (Lentvariškės) dvůr. Osada se začala rozrůstat v letech 1861—1862 po vybudování železnice Petrohrad—Varšava (4: II). Současný název Lentvaris je patrně pozdější a vyvinul se z delší, nepředponové podoby. Místní název byl původně nejspíše odvozen pomocí přípony -išk-, srov. Лимоварышки, Litowaryszki z roku 1639 (110: 268—269), od folwarku Lentworyszeh z roku 1758 (21). J. Jurkštas, badatel místních názvů Vilniusu, zdůrazňuje, že v dokumentech ze 17.—18. století převažuje podoba s příponou -išk-: Лентваришки, Лантваришки, Лимоваришки, Литowaryszki, Littowaryszki, Littawaryszki (107: 30), Lantwaryszki z roku 1744 (111: 86). Na druhé straně je jasné, že již v 18. století se objevovala jiná podoba — se slovanskou příponou -owo: Lantworowo z roku 1784 (108). Později tato podoba převládla: Ландварово z roku 1874, Ландверово z roku 1895, Ландверово z roku 1905, Lentwarowa z roku 1908 (21). Oficiální polská podoba byla Landwarów. Po určitou dobu tedy patrně soupeřily varianty názvu s -išk- a s -ow-. Není pochyb, že současná litevská podoba Lentvaris je pozdní přetvoření z polského Landwarów ar pan. Poté, co jsme konstatovali, že starší podoba názvu měla příponu -išk-, je třeba objasnit, který kmen je nejpravděpodobnější, protože, jak jsme viděli, vyskytují se podoby *lentvor- i *litovar-. Zdá se, že starší je podoba s *litovar- či podobně (107: 30). Šlo by o antroponymický kmen, který lze spojovat s antroponymem z rodu Chrebtavičiusů, doloženým od 15. století: владька луцкий Никифор... подскарбий наш Иванко Литавор Богданович Хребтовича 1487 m.; наместник Утенский, панъ Литаворъ Хребтовичъ 1487 m.; další zápisy: Литавор, Литаворъ, Литаворъ, Литавору, Литаварова — všechny z konce 15. století (109: I 549), Литовъръ z roku 1507 (99: 555), пане Литаворове z roku 1507 (99: 565), пану Литаворовю kolem roku 1514 (99: 843), пану Литаворовую z roku 1516 (99: 868), пану Литавору z roku 1516 (99: 869), пана Литаворове, панъ Литаворъ z roku 1516 (99: 820), панъ Литаворъ kolem roku 1516 (99: 874). Šlo by tedy o osobní jméno *Litovaras či podobné. Jak vidíme, kmen místního názvu *Litovariškės a osobního jména *Litovaras je zcela totožný: *litovar-. Proto lze směle tvrdit, že místní název *Litovariškės je odvozen od osobního jména *Litovaras příponou -iškės. Podoby Лентваришки, Лантваришки a podobné jsou patrně kontaminacemi z Landwarów či podobné podoby a *Litovariškės. Linkuva (3ᵇ). Na počátku 16. století byla Linkuva již dvorem, roku 1584 městečkem (4: II). Název se poprvé zmiňuje patrně roku 1371 ve Wartbergově „Livonské kroni- 193 nikoje“ – Linkowe (28: 99). Tato kronika píše o Linkuvě ještě několikrát: Linkowe roku 1372 (tamtéž, 101), Linkowe roku 1377 (tamtéž, 115). Později se objevují podobné podoby názvu městečka: ку Линкову, двора Линковского roku 1565 (57: 160), Подъ Линковомъ roku 1594 (tamtéž, 361), Линковскій фольваркъ v 16. století (35: 169), Linkawa, Linkawos roku 1848 (89: I 119), Linkava roku 1904 (32: XI 13). Tyto zápisy (zejména Valančiausovy) ukazují, že dřívější podoba názvu byla poněkud jiná, totiž Linkavà. Je známa nejen z písemných pramenů, ale dochovala se dodnes i v živém jazyce. Kdy se prosadila podoba Linkuvà, je zatím těžké říci. Jak jsme viděli, ještě roku 1904 psal Vaižgantas Liñkavą. Předválečný oficiální seznam místních názvů „Lietuvos apgyventos vietos“ již uvádí podobu Linkuva (33: 306). Od té doby se v obecné jazykové praxi všeobecně ustálila. Kromě názvu městečka Linkuvà je znám také název vesnice Linkuvà (okres Kaunas, úřad Užliedžiai). Její starší podoba byla rovněž Linkuvà — „Lietuvos apgyventos vietos“ ještě uvádělo: Linkavos dv., Linkavos k. (tamtéž, 71). Kromě toho se před válkou v okrese Trakai, obci Kruonis, nacházela malá vesnice Linkuvà. Část vesnice Smalkiškiai v okrese Biržai nese název Linkavai (nebo Linkavai). Kmen linkav- se vyskytuje také v hydronymech: Linkavà potok u Krekenavy, levý přítok Nevėžisu; Linkava potok u Raseiniai, vesnice Lenkeliai. Místní název Linkuva (a podobné názvy) je utvořen pomocí přípony -ava z litevského lénkis, liñkis „prohlubeň, údolí; nepatrný zářez vodní plochy do pevniny, zátoka; záhyb, meandr“, lénkti nebo podobného slova. Liudvinavas (2). Místo v punské hvozdu, kde se zastavovali a nocovali lovci; říkalo se mu Trobomis. Později zde vznikla vesnice, kterou šlechtic Liudvikas Konstantinas Pacas (zemřel roku 1730) povýšil na městečko. Magdeburská práva získalo městečko roku 1719 (60: 564–565). Badatelé se shodují, že městečko bylo pojmenováno po šlechtici Liudviku Pacovi (60: 564; 6: III 202). Jde o odvozeninu od osobního jména Liùdvikas s příponou -avas slovanského původu (jako Aleksandrãvas, Endriejãvas, Jokūbãvas a podobně). Není však jasné, proč máme podobu Liudvinãvas, a nikoli *Liudvikavas. B. Kviklys se ovšem domnívá, že původní podobou názvu bylo právě *Liudvikavas, z něhož se později vyvinul název Liudvinãvas. Toto tvrzení se však poměrně obtížně dokládá, neboť například název vesnice v okrese Telšiai Liudvikãvas byl takový a zůstal takový až dodnes. Anebo: E. Volteris a další prameny uvádějí název vesnice v obci Balbieriškis v marijampolském okrese Людвиково z roku 1901 a zároveň název městečka Людвитовъ (21). Tyto dva místní názvy se však nesjednotily. Pro domněnku, že se *Liudvikavas nějak změnilo v Liudvinavù, tedy není přesvědčivější opora. Tím spíše, že podle údajů, které máme k dispozici, nejsou známy žádné zápisy s k (*Liudvikavas nebo podobně). Nezbývá než se domnívat, že Liudvikas Pacas při vytváření názvu městečka postupoval po svém — jednoduše vytvořil takový název, jaký chtěl a jaký se mu líbil; tedy model osobní jméno plus přípona -avas využil „tvořivě“. Například v seznamu farností alvitského děkanátu z roku 1744 najdeme: Ludwinow (111: 185). Maišiagala (1). Velmi staré sídlo, zmiňované již ve 13. století. Protože tato lokalita byla odedávna důležitá z různých hledisek, historické prameny její název uvádějí poměrně často, srov.: Mitzegale roku 1254 (28: II 137), Nitzegale roku 1254 (počáteční n ve slově zde zastupuje m – viz 106: 36), Meyszegele roku 1364 (28: III 595), Meisegale roku 1365 (tamtéž, II 86), Masgallen roku 1366 194 roku (tamtéž, 553), Maisegal roku 1385 (tamtéž, 693), Meysegaln roku 1385 (tamtéž, 694), Meyegallen roku 1385 (tamtéž), Meisegal roku 1385 (tamtéž, 696), off Mayzegayl roku 1385 (tamtéž, 694), Meisegaln roku 1385 (tamtéž, 695), Meyschegallen roku 1387 (tamtéž, 633), Meisegalle roku 1390 (tamtéž, 639), Misegallen roku 1390 (tamtéž, 642), Maysigal roku 1390 (tamtéž, III 162), Meisschengallen roku 1390 (tamtéž, II 641), у Мойшокголе roku 1442 (8: 120), у Мойшокголе roku 1442 (tamtéž, 121), у Мойшокголе v 15. století (tamtéž, 186), ез Мойшакголе roku 1486 (tamtéž, 240), ез Мойшокголе v letech 1487–1489 (tamtéž, 266), ез Мойшокголе roku 1490 (tamtéž, 314), у Мойшакголской волости roku 1475 (tamtéž, 57), у Мойшокголе roku 1442 (tamtéž, 120), съ корчомъ Мойшокголскихъ v 15. století (tamtéž, 184), зѣ корчомъ Мойшокголскихъ v letech 1487–1489 (tamtéž, 251), до Мойшокголы kolem roku 1514 (99: 183), з Мойшакголы kolem poloviny 16. století (62: 674), до Мойшакголы roku 1564 (tamtéž, 762), до Мойшакголы roku 1564 (tamtéž, 766), з Мойшакголы kolem roku 1564 (tamtéž, 783), dąmbrowy moyszagolskie roku 1554 (57: 80), od ziem moyszagolskich roku 1554 (tamtéž, 63) atd. V polštině se nakonec ustálila podoba Mejszagota, rusky Мейшагола. Zápisy v historických dokumentech se sice poněkud liší, ale vcelku poměrně přesně odrážejí dnešní oficiální podobu Mášiagala (zejména podoby Meisegale, Maisegal apod. v řádových kronikách). O dnešním oficiálním názvu Mášiagala proto není pochyb. Tím spíše, že jej zná i živý jazyk naší doby (v okolí Musninků, Gelvonů a jinde). Název Mášiagala je složený, vytvořený z kořene maiš- a -gal- pomocí spojovací samohlásky a: srov. také Eiriñgala, Lėkėnagála, Nõciagala, Tãrñagala, Zvãnagala (o podobných místních názvech a složce -gal- viz podrobněji Ramýgala). Původ první složky maiš- není jasný. Lze předpokládat, že je osobního původu. Je pravda, že osobní jméno (dnešní příjmení) *Maišys ani podobné jméno není známo. Ve východní Litvě (v obci Šešuoliai) však bylo v naší době zaznamenáno příjmení Maišėlis (34: II 134). Může jít o podobu utvořenou od *Maišys či podobného jména pomocí zdrobňovací přípony -elis. Původní význam místního názvu Mášiagala by pak byl „konec, okraj *Maišia“ či podobně. Analogických příkladů je mnoho: Daukšiõgala — „konec Daukšia“, Nõciagala — „konec Nõcia či Nõciuse“, Stavarỹgala — „konec Stavara“ aj. Marijámpolė (1). Jde o poměrně mladé město. Předpokládá se, že až do 16. století se na místě dnešního města rozkládaly lesy a kolonisté se sem začali stěhovat teprve v 16. století. Kolonizaci mohla urychlit ruská invaze do Litvy roku 1655. Uprchlíci před Rusy hledali útočiště v lesích Sūduvy. Na břehu řeky Šešupė založili vesnici Pašešupys (nebo Pašešupiai), poprvé zmíněnou roku 1667 v daňovém seznamu kaunaského okresu. Roku 1717 vznikl nedaleko vesnice statek Kvietiškis, u něhož se záhy začalo rozrůstat městečko. Pašešupys patřil ke statku Kvietiškis, jehož majitel také dal podnět k založení městečka. Náměstí J. Basanavičiuse ve městě Marijampolė leží přibližně na místě, kde stávala vesnice Pašešupys, která patřila k prienajské starostenství. Jméno Pašešupys se prienajskému starostovi nelíbilo, a tak městečko pojmenoval Starapole. Tento název je poprvé doložen roku 1736. Od té doby název Pašešupys z dokumentů mizí. Zatímco se Starapole rozrůstala, nedaleko začalo vznikat další městečko. Roku 1750 získala hraběnka Butlerienė, manželka prienajského starosty, od mariánského kláštera Sta- 195 rapolei udělil městská práva a mezi řekami Šešupė a Jevonis založil klášter i kostel. Zde se začali usazovat mniši marijáni, jejichž jméno přijalo město Marijampolė (město se pod tímto jménem poprvé připomíná roku 1756). Roku 1792 udělil Stanislovas Augustas Marijampoli městská práva a povolil jí užívat pečeť s erbem. Město Marijampolė se tak postupně prosazovalo a zcela vytlačilo název Starapolė. Marijampolė je tedy spojením dvou sídel — Starapolė a Marijampolė (6: III 149–151; 3: II). Z dějin vzniku a růstu města vyplývá také původ jeho názvu — jde o spíše umělé, knižní jméno, utvořené z názvu mnišského řádu marijōnas a -polė. * Marijampolė se litevsky vyslovuje obtížně, a proto se změnilo v Marijámpolė. V Litvě jsou známy několik desítek sídelních jmen, jejichž druhou složkou je -polė nebo -polis. Jejich původ se různí. Nepochybné však je, že druhou složku některých z nich, -polė, -polis, lze odvozovat z řeckého podstatného jména polis „město, hrad“. Jde o místní názvy uměle utvořené majiteli panství, dvorů či jinými vlastníky, kteří napodobovali starověké vzory. V Evropě bylo dlouhou dobu módní tvořit místní názvy podle antických předloh. Ozvěnou této tradice může být také název města Marijámpolė — doslova by znamenal „polis marijánů“, tj. „město marijánů“. Druhou část -polė není na překážku spojovat s řeckou koncovkou polis -ė, protože mezi místními názvy s koncovkami -polė, -polis -ė, -is a původem těchto částí není jasnější souvislost. Například druhá část místních názvů Bagnápolis, Koncepolis, Krasnópolis, Pūstápolis -polis se nejspíše neodvozuje z řeckého polis „město“, nýbrž ze slovanských jazyků — polského pole, ruského a běloruského pole „pole“. Že tomu tak skutečně bylo, dokládá sémantika těchto místních názvů — jejich první části bagn-, konc-, krasn-, pūst- jsou odvozeny od obecných slov — slovanských výpůjček v litevštině, například bagnà „bažina“, pūstas „prázdný“, nebo přímo od odpovídajících slovanských slov (polské bagno, ruské a běloruské болото; polské koniec, ruské конец; běloruské красны, ruské красный; běloruské пусты, ruské пустой). Lze tedy říci, že například Bagnápolis znamená „lepkavé, mokré pole“, Pūstápolis „prázdné pole“ a podobně. Obecně lze říci, že v případech, kdy lze první část místních názvů s -polė, -polis považovat za odvozenou od obecného slova, je druhá část -polė, -polis téměř bez výjimky považována za slavismus (polské pole, běloruské a ruské pole). A naopak, když první složka těchto místních názvů pochází z vlastního jména (nejčastěji osobního), lze jejich druhou složku -polė, -polis obvykle spojovat s řeckým polis. Ani v tomto případě není zřejmá souvislost mezi koncovkami -ė, -is a původem. Například Anápolė a Anápolis: jejich koncovka se liší, ale první složka nejspíše pochází z osobního jména Ana. Anebo znovu: Janápolė a Janápolis — od jména Jónas. S ohledem na to se zdá přesvědčivější odvozovat druhou složku názvu Marijámpolės z řeckého polis: „město marijánů“. Je tu však jedno „ale“. Jak už bylo uvedeno, název vesnice Pašešupys byl svévolně (z rozmaru prienajského starosty) změněn na Starapolė. Je téměř jisté, že obě složky tohoto místního názvu jsou polonismy: „staroje pole“ — „staré pole“. Když tedy byl název Starapolė nahrazen názvem Marijámpolė, mohla být druhá složka staršího názvu -polė mechanicky přenesena do nového názvu Marijámpolė. Přesto je pravděpodobnější, že sami marijáni nebo jejich mecenáši nový název záměrně raději chápali jako 196 „město marijánů“, a nikoli „pole marijánů“. Merkinė (2). Jedno z nejstarších sídel v Litvě. Poprvé se připomíná roku 1377, kdy křižáci zpustošili hrad v Merkinė (6: I 430). Merkinė najdeme v seznamu litevských městeček z roku 1551. Žygimantas Augustas udělil Merkinė roku 1556 znovu magdeburská práva. Od 16. století se připomíná panství a starostenství v Merkinė (3: II). Staré podoby názvu v historických dokumentech jsou si poměrně podobné: Merken roku 1377 (28: II 584), Merkenpil roku 1377 (tamtéž, 587; tento zápis jasně dokládá, že na konci 14. století již v Merkinė stál hrad), Merken roku 1393 (tamtéž, 653), Merkin roku 1384 (tamtéž, 689), Merken roku 1384 (tamtéž, 690), Merkin roku 1384 (tamtéž, 691), Merken roku 1385 (tamtéž, 696, 697, 698), Merke roku 1387 (tamtéž, 699), Merkinpille roku 1391 (28: III 176), Merkin roku 1393 (tamtéž, 191, 264), Merkyn roku 1394 (tamtéž, 627). Původ názvu je jasný — jde o odvozeninu od říčního názvu Merkys pomocí přípony -inė. V litevštině známe i další sídelní názvy utvořené stejným způsobem: Nemenčà ř.: Nemenčìnė městys, Dàbrupis ř.: Dabrupìnė ves v okrese Tauragė, Kiemsrūtas ř.: Kiemsrūtìnė ves v okrese Panevėžys (41: 202). Molėtai (1). Název Molėtai je poprvé zmíněn roku 1387 v listině Jogaily pro vilniuského biskupa, vydané při příležitosti pokřtění Aukštaitije a založení vilniuské diecéze: „...darujeme věčným a neodvolatelným darem tomuto kostelu a jeho budoucímu biskupovi hrad Tauragnai s přilehlým územím a vesnicemi Labanoras a Molėtai“. Na konci 14. století tedy byly Molėtai ještě vesnicí. Roku 1492 kníže Aleksandras toto darování potvrdil. Molėtai náležely vilniuským biskupům až do 18. století (6: II 42). Před válkou byly centrem valsčia. Původ názvu není zcela jasný. Teoreticky mohl vzniknout z množného čísla osobního jména, avšak žádné zřetelnější osobní jméno * Molėtas ani podobné není známo. Současné příjmení Moletà (známé z okolí Dusetosu a Obeliai) je nejspíše nářeční podobou jména Meletà. Původ názvu Molėtų z osobních jmen by tedy bylo obtížné prokázat. Nejpravděpodobnější je spojovat název Molėtai s obecným slovem molétas, moléta „jílovitý, jílovitá“, tj. „jílovité pole, jílovitá půda“ apod. Kromě toho může obecné slovo molétas znamenat také „barvy jílu, nahnědlý“. Původní význam místních názvů utvořených ze slov molétas, -a tedy mohl být nejen „jílovitý“, ale i „barvy jílu“. Místní názvy Molét-kalnis, pole v Leliūnai, a Molétai, pole a mokřina v Joniškis (okres Molėtai), tento předpoklad potvrzují: Molét-kalnis by znamenalo „jílovitý nebo jílově zbarvený kopec“ a Molėtai jednoduše „jílovitá pole“ apod. Nemenčinė (2). Staré sídlo, připomínané snad již od roku 1338 (4: II). Především jde o rod. Dříve se občas objevovaly zápisy s -inc, například u S. Gimžauskase: „Jak podivný je ten Nemenčinas, že brání rodné řeči“ (6: I 182), Nemenčinas v časopise „Viltis“ roku 1908 (21). Proto je vhodné vycházet z údajů historických dokumentů: Нумененскуна roku 1486 (67: 407), Немуненскуна roku 1501 (tamtéž, 617), Неменчинское волости, у Неменчине, у Неменчине, у Не- 197. menčinské volosti (tamtéž, 23), němenčinské volosti 1495 (tamtéž, 611), dvora němenčinského 1514 (99: 117), němenčinské volosti 1516 (tamtéž, 407). Jméno se mnohokrát objevuje v inventáři němenčinské a linkmenské volosti z roku 1554: do Niemęczyną (57: 37), do Niemenczyną (tamtéž, 38), z Niemenczyna (tamtéž, 40), od Niemęczyny (tamtéž, 52), do Niemenczyny (tamtéž, 54), od Niemęczyny (tamtéž, 79), od Niemenczyna, od Niemęczyma (tamtéž, 80), od Niemęczyna (tamtéž, 83). Další zápisy: Въ Неменьчьне 1523 (82: 150), з Неменчина 1567 (87: 449, 547), з Неменчины 1567 (tamtéž, 561), Неменчинска 1566 г. (62: 882), Неменчинь 1567 (87: 503), Неменчинь 1678 (98: 491), imienia Niemęczynskiego 1629 (70: 110), podania dvora Jencmieniszek, alias Niemienczyna 1629 (tamtéž, 329), Niemenczynensis 1744 (111: 40), Niemeczyn 1744 (tamtéž, 174), рез м-ко Неменчина 1822 (65: III 59), в Неменчине 1829 (tamtéž, 359), Неменчина 1874 (113: 4), Неменчинь 1874 (tamtéž, 49), Неменчинь 1892 (83: 92), Неменчинь 1904, Неменчинь 1905 (21) atd. Jak vidíme, odedávna si konkurují dva rody — s měkkou (-inė) a tvrdou (-inas) koncovkou. Dokonce i v témže dokumentu — v inventáři němenčinské volosti z roku 1554 — se název zapisuje různě: z Niemenczyna — od Niemęczyny, do Niemęczyna — do Niemenczyny. V polštině se ustálil tvar Niemenczyn (13: II 534), v ruštině — Неменчинь. Norma litevského jazyka je jasná — Nemenčinė. Není důvod pochybovat o její správnosti. Jak jsme viděli, historické dokumenty ji respektují odedávna a v této podobě ji znala i zná živá řeč. Tento tvar, byť nepřímo, podporuje také původ a tvoření názvu: Nemenčinė je odvozenina s příponou -inė od názvu řeky Nemenčia (podrobněji o takovém tvoření místních jmen viz Merk inė). Nida (2). Ústřední sídlo města Neringa, které vzniklo na nynějším místě poměrně pozdě. Stará Nida ležela asi 2 km jižně od dnešní, blíže k Baltskému moři. Městečko získalo magdeburská práva roku 1529. Když Starou Nidu roku 1675 zavál písek, její obyvatelé se začali usazovat severněji a roku 1732 se usadili v dnešní Nidě (4: III). Nedaleko již ležely vesničky Skrzdynė a Purvynė. Nida tak vznikla ze tří malých vesnic — Nidy, Skrzdynė a Purvynė (6: IV 680). Ohledně prvních zmínek o názvu vyvstávají různé pochybnosti. V popisech zimních cest křižáků je dvakrát zmíněna lokalita Noyken z roku 1386 (28: II 668, 670). Sestavovatelé publikace se domnívají, že tato lokalita musela ležet na Kurské kose nedaleko Rasytė: „Der Ort... kann Wohl nur in der Gegend von Rossiten auf der Kurischen Nehrung gelegen haben“ (tamtéž, 668). Pravděpodobně jde o Nidu. Souhláska k v názvu Noyken může zastupovat d, tedy *Noyden. R. Pietsch uvádí, že v popisech cest řádu německých rytířů byla Nida roku 1437 nazvána noyden (50: 26), Noyden (tamtéž, 27). Podobně uvažuje i B. Kviklys (6: IV 680). Žádný z nich však přesně necituje pramen, a proto toto tvrzení nebylo možné ověřit — v rejstříku „Scriptores Rerum Prussicarum“ žádné Noyden ani podobná forma není. Nenacházíme je ani v pracích jiných badatelů, například ve slovníku I. Steponavičienė (106). Tvar Noyden tedy zůstává hypotetický. Jméno Nida se nejednou dostalo do zorného pole badatelů. Patrně jako první podrobněji vykládal místní jméno K. Būga. Spojoval je s hydronymem v zemi Prusů, 198 Zápis z roku 1343 Nyda, z roku 1420 – Neyde (něm. Neide-Fluss, okres Neideburg). Poláci vyslovovali tento název řeky jako Nida. Podle K. Būgy je pol. Nida odvozeno z pruského *Neidā. Tento předpoklad podporuje nejen zápis z roku 1420 Neyde a něm. Neide-Fluss, ale také název řeky v Sambii Neyden z roku 1439, název vesnice Neydowe z roku 1332 (něm. Needau), Niedin-See <, což je jezero. *Niedinis (dnes lotyšsky Niediņu-ežers). K. Būga dále spojoval tyto místní názvy s keltským Nida (něm. Nidda, přítok Mohanu), Nida (něm. Nied-Saar, přítok) a domníval se, že je lze odvodit ze sanskrtského nédati “teče, proudí” (2: III 241). J. Otrębski spojil polský název Nida s litevskými hydronymy Niedus, Niedulis, Niedà a stejně jako K. Būga je odvozoval od nédati (43: 148). Nejrozsáhleji a nejpodrobněji zkoumal evropská hydronyma Nida a podobná nedávno J. Udolph. Uvedl celý soubor názvů řek s nid-, neid-, mezi nimiž zmínil také litevské místní jméno Nidà (něm. Nidden). Jejich původ vykládal podobně — spojoval je se staroindickým nédati < *neideti „teče, proudí“ (44: 181–186). J. Udolph zmapoval evropské názvy řek a další místní jména s nid-, neid-. Mapa ukazuje jasnou zákonitost: jména s *neid- jsou rozšířena ve východní části Evropy, kdežto jména s nid- v západní části. Jedinou výjimkou je litevské Nidà (tamtéž). Už tato skutečnost vede k pochybnostem, zda je dnešní podoba Nidà původní, nejstarší. Jak jsme viděli (ačkoli o tom někteří autoři, mezi nimi W. Schmidt, pochybují — (69: 29)), v popisech cest křižáků z konce 14. století je v kořeni dvojhláska: Noyken, Noyden. Lze proto předpokládat, že samohláska į vznikla místo dvojhlásky (-ai- nebo -ei-) později. Pravda, není snadné to dokázat, nicméně historické zápisy přece jen ukazují tendenci nahrazovat diftong monoftongem. Například tentýž hydronym v zemi Prusů, který Poláci vyslovovali Nida (v zápisu řádu z roku 1344 jako Nyda), měl v kořeni zjevně dvojhlásku — Neyde. V roce 1420: samohláska į v polské podobě je pravidelným monoftongem místo pruského ei (litev. ie) (2: III 241). Nebo pruské místní jméno Nedem, Neydem z roku 1389, Neydams Neyderes z roku 1430 (něm. Neydims), odvozené z pruského osobního jména Neydım a podobně, zapsané roku 1374 jako Nydem (47: 108). Lze tedy předpokládat, že kořen dnešního jména Nidà, nid-, je pozdější, vzniklý z diftongu -ai- nebo -ei-. Tuto myšlenku podporují fakta z nářečí Kurských obyvatel Neringy. Prėila vyslovují jako Pelė (50: 40–41), Peleikis jako Pelekis (tamtéž, 35). Taková monoftongizace je typická i pro obecná slova: veide vyslovují jako vėde, greite jako grėte, režė jako rėže (51: 259). Pochybnosti vyvolává také koncovka -a v názvu. Starší zápisy by mohly naznačovat, že -a je pozdější a vznikla z -e. V. Kalvaitis na konci 19. století v soupisu místních jmen shromážděných z živé řeči uvedl: Nide, gen. Nidės (něm. Nidden) (45: 47). Místní obyvatelé (Kurské) užívají podobu Nide dodnes (46: 157). Nide pravděpodobně pochází z *Nidē, tj. z *Nidžiai. Tento předpoklad dobře podporuje analogie s Prėlos. Dnešní podoba Prėila je nová — ještě roku 1960 se od místních obyvatel podařilo zaznamenat podobu Prėilė, tj. Preilē. Srov. také: „Jde do Preiliů“; „mys Preiliů“. Známá je i lotyšská varianta tohoto jména: Preiļu bukte — na Kurských hřbitovech — Maģâ un Dižâ Preiļu bukte (68: 52). Podle údajů F. Hinzeho užívají Kurské v současnosti podobu Prele (46: 157), která může pocházet z *Preile (tj. z *Preiligi). Zdá se, že existovaly i jiné varianty tohoto jména — Preili, Preiļi (69: 30). Koncovka -a a přízvukování (Prėila) jsou tedy novější, neautentické 199. kas. Není pochyb o tom, že úplným ekvivalentem názvu Preili je jméno lotyšského města Preili (česky by to bylo * Preiliai). Litevské Preila (z Preilai) a lotyšské Preili jsou nejspíše místní názvy osobního původu – v Lotyšsku je i dnes doloženo příjmení Preilis (52: 485). Je nepochybně lotyšské a souvisí s lotyšským preilis „nezvaný host“ nebo preilis „určitým způsobem zkřížit dvě osnovní nitě za účelem zpevnění tkaniny“. Tak dospíváme k závěru, že starší nářeční podoba Nidos byla * Naidė nebo * Neidė, tj. * Naidžiai nebo * Neidžiai. Ostatně množné číslo by alespoň částečně dokládal například i zápis z roku 1854 ve „Viltis“: Nidų parapiją (21). * Naidžiai apod. by byl místní název osobního původu, který je třeba spojovat především s pruským osobním jménem Noyde, dále s pruským místním názvem Nayde-lauken z roku 1305 (47: 104), lotyšským Naidiņa, st., Naidiņi, ves. (40: III 467), litevským Naidai, ves. v okrese Širvintos, Naidynė, ves. v okrese Šakiai, Naidinai, ves. v okrese Šalčininkai, Naidinė, les v obci Gruzdžiai, a podobně. Původ kořene naid- není zcela jasný, ale i v tomto případě, stejně jako u Preilos (Preilių), je nejpravděpodobnější souvislost s lotyšským naids, naidu „nesvár, nepřátelství, nenávist“, naidugties „hněvat se, hádat se, žít ve sváru“. Srov. také litevské naidė „nezdárnice, podvodnice“. Tím by se ukázalo, že výjimka ve východní Evropě u nid- (Nida), kterou konstatoval J. Udolph, je ve skutečnosti pouze zdánlivá, protože místní název Nida není hydronymem ani nemá hydronymický původ, nýbrž pochází z osobního jména. Ūnuškis (1). Staré sídliště. Roku 1505 zde byl postaven kostel, roku 1511 se připomíná panství Onuškis a roku 1554 bylo povoleno založit městečko (4: III). Jméno má nepochybně původ v osobním jménu. Předpokládá se, že místní název Ywanendorf, uváděný v popisech cest křižáků, je totožný s Ūnuškisem (6: I 473–474). Zde však panuje určitá nejasnost, protože vedle něj se uvádí i jiné místo — Hannusdorf: „von Wirska bis czu Ywanendorfe ist iij mile... von Ywanendorfe bis czu Mantegirdendorfe ist ij mile, do vluest dy Salse... von Mantigirdendorffe bis czu Hannosdorfe ij mile; von Hannusdorfe bis czu Mynegelia dorfe ist ij mile“ („od Versekos k Ywanendorfe je jedna míle... od Ywanendorfe k Mantegirdendorfe je jedna míle, tam teče Šalčia... od Mantigirdendorffe k Hannusdorfe je jedna míle, od Hannusdorfe k Mynegelia dorfe je jedna míle“). Popsaná cesta vede z Merkinė přes Perloju a zmíněné vesnice až do Šalčininků („do nympt Salseniken eyn ende“). Jinými slovy, cestuje se podél řek na severovýchod. Proto není jasné, proč se při cestě do Šalčininků dělala značná zacházka na sever. Pokud tomu tak bylo, musela se po cestě ve vzdálenosti jedné míle uvádět ještě některá další místa, například Dusmenys či Leipūnai, a teprve za nimi Onuškis. Proto vzniká pochybnost, zda tyto „vesnice Ivana a Hanuse“ jsou skutečně dnešní Onuškis. Mohlo jít prostě o větší usedlosti, které později zanikly nebo dostaly jiné jméno. Podobně tomu zřejmě bylo s „vesnicemi Mantigirda a Minigaily“ — dnes taková místa v Litvě nejsou. Pokud by se však ukázalo, že Onuškis lze přece jen spojovat s některou ze zmíněných vesnic, pak nikoli s Ywanendorf, nýbrž spíše s Hannusdorf, protože 200 Ywanendorf je zde zmíněn jako první; po něm by následoval Mantegirdendorf a teprve potom Hannusdorf, domnělý Onuškis. Ať už je tomu jakkoli, názvy zmíněných vesnic Ywanendorf a zejména Hannusdorf (Hannosdorf) ukazují, že na konci 14. století už v těchto končinách žili Ivanové („Jonové“) a Hanusové („Onušiové“), z jejichž jmen se mohly tvořit místní názvy. V tomto konkrétním případě souvisí název sídla s osobním jménem Hanusas, jehož litevským protějškem by bylo *Onusas. Tento předpoklad se zdá být poměrně věrohodný také proto, že existují údaje o tom, že královský statek Onuškis byl založen na konci 15. nebo na počátku 16. století na pozemcích někdejší královské vesnice Skundoniai. Budovy statku prý byly postaveny na pozemku nevolníka Anuse (Hanuse) (6: I 473—474). Ačkoli tedy není zcela jasné, která konkrétní historická osoba dala městečku jméno, je nepochybné, že název městečka pochází z určité fonetické varianty jména Jónas. Za povšimnutí stojí, že v Litvě jsou dvě sídla jménem Onuškis: kromě městečka v okrese Trakai také vesnice v okrese Rokiškis. Jde o místní názvy vytvořené příponou -uškis od jména či příjmení *Onu-(as). Je pravda, že takové příjmení či jméno se v současném živém jazyce zřejmě nezachovalo, ale jak jsme viděli, dříve existovat mohlo. Dokládá to dnešní příjmení Onusaitis — odvozenina příponou -aitis od *Onus(as) nebo podobně. Příjmení *Onus(as) je samo o sobě přejaté, nejspíše z polského Hanus, Hanuš < Jan. Místní názvy s příponou -uškis nejsou časté, vyskytují se převážně ve východní Litvě. Tvoří se pouze z osobních jmen zakončených na -us: Bartkuškis (okres Širvintos): Vaitkuškis (okres Ukmergė): Vaitkus, Milkuškos (okres Švenčionys): Milkus. Stejně jako tedy Bartkuškis, Vaitkuškis pocházejí z Bartkus, Vaitkus, tak Onuškis pochází z *Onus(as). Palanga (3ᵇ). Jedno z nejstarších sídel v naší zemi. Předpokládá se, že zde roku 1161 přistál dánský král Valdemar I. s vojskem. Ve smlouvě mezi Livonským řádem a Kuronskem je Palanga zmíněna roku 1253: Palange (2: III 169). Ve 12.–13. století byla Palanga významným obchodním střediskem a nejdůležitějším litevským přístavem; v 16.–18. století byla centrem starostenství, roku 1547 je zmíněno městečko Palanga. Byla zahrnuta do seznamu neprivilegovaných měst Litevského velkoknížectví z let 1529–1562 (4: III; 3: II; 6: IV 267). Z dalších zmínek srov. ještě Palange roku 1372 (28: III 597), zu Palangen roku 1425, Palangen v 15. století (55: 18), Polonga roku 1748 (48: I 328), Polonga roku 1755 (tamtéž, 380). Místní název Palangà se opakuje: Palangà je potok v okrese Endriejavas, Palangà louka v okrese Alsėdžiai, Palangà bažina v okrese Varniai, Palangà rybník v okrese Kražiai. Další Palangà je navíc známa z lotyšské části Kuronska; od Kazdāngy se německy psala Polangen (2: 169). Zeměpisné rozšíření tohoto místního názvu ukazuje, že jde, jak se domníval K. Būga, o kuršský místní název. Zvláště kvůli příponě -ng-, která byla pro Kurše obzvlášť charakteristická (2: III 109, 789): Gandingà, Abìngà, Veringà, Būtinogė, Alangà, Čyžanga. Z toho plyne, že Palangų je odvozeno příponou -anga od slov s kořenem pal-. Nejspíše šlo o fyziografický termín označující pozemky, bažiny či něco podobného. 201. nai — litev. pālios „rozsáhlé bažiny, pustiny na místě zazemněných jezer“, lotyš. palas, palas „bažinatý břeh jezera“, paleja „nížina, údolí“, pali „povodeň, rozvodnění, rozlití“. Tato slova jsou velmi starobylá a mají protějšky v dalších indoevropských jazycích — dácké pala „louže, bažina, močál“, latinské palus „louže“ a podobně (49: 241). Původní význam názvu Palangos zřejmě souvisel s představou vlhkých nížin, bažin, zaplavovaných luk a podobných míst. Pandėlys (3ᵃ). Městečko Pandėlys se připomíná již roku 1591 (4: II). Starší zápisy jsou poměrně jednotné: Ponedеле z roku 1744 (111: 180), Ponedel z roku 1784, Ponedel z roku 1854, Понедель z roku 1881, Понедель z roku 1892, Понедель z roku 1845, Понеделе z roku 1915 (21), Pān(e)dėlio z roku 1904 (32: X 40), farnost Pān(e)dėlio, Pan(e)dėlys (tamtéž, XI 26). Předchozí podoba názvu tedy zřejmě byla *Pannedelus. Později se zkrátila na Pandėlys. Podobných případů zkracování je známo více, např. Panevėžys obyvatelé okolí často vyslovují jako Panvėžys. Původ názvu města Pandėlys není jasný. Bylo by však třeba souhlasit s názorem J. Otrębského, že v Litvě jsou známa sídla, jejichž názvy pocházejí z označení dnů trhu. Patří k nim údajně Serėdžius — ze slavismu sereda „středa“; Subãčius — ze slavismu subata „sobota“. K těmto názvům by bylo možné přiřadit také *Panedėlys, Pandėlys — z litevského slavismu pãnedėlis „pondělí“ (114: 56–57). Pilviškiai (1). Ves byla založena na počátku XVI. století a roku 1536 získala magdeburská práva (4: III). Starší zápisy jsou podobné: Пилавашки z roku 1589 (35: 231), Pilwiszki z roku 1738 (21), Pilwiszki z roku 1744 (111: 186), Pilwiszki z roku 1880, Pillwischken z roku 1816 (21) a podobně. O původu názvu zazněly různé názory. Roku 1938 J. Totoraitis napsal: „Pilviškiai leží na místě, kde se Pilvė vlévá do Šešupė, a bezpochyby dostaly jméno po této řece“ (60: 554). B. Kviklys o této etymologii pochybuje, protože: „Ve východní Litvě (v okolí Nemenčinė, Vabalninkas, Kavarskas a Anykščiai) je dalších šest vesnic a samot stejného názvu, ačkoli tam potok Pilvė není... K přesnějšímu objasnění názvu Pilviškiai jsou ještě zapotřebí jazykovědné studie“ (6: III 422). Později odvozovali Pilviškius od názvu řeky Pilvė J. Balčikonis (9: 250), M. Razmukaitė (41: 203). Zdá se, že pro pochybnosti o hydronymickém původu názvu Pilviškių neexistuje závažnější důvod. Tím spíše, že takový způsob tvoření názvů sídel je pro Suvalkiji obzvlášť typický: Aistiškiai vesnice v okrese Vilkaviškis: řeka Aista, Amalūškiai vesnice v okrese Marijampolė: jezero Ãmalvos, řeka Amalvė, Gulbiniškiai vesnice v okrese Vilkaviškis: řeka Gulbinas, Paikiškiai vesnice v okrese Marijampolė: řeka Paikis, Pentiškiai vesnice v okrese Šakiai: řeka Pentã, Šilūpiškiai vesnice v okrese Šakiai: řeka Šilūpis, Vãiguviškiai vesnice v okrese Šakiai: řeka Vãiguva (41: 203). K pochybnosti B. Kviklyse, jak potom nahlížet na další podobné místní názvy, u nichž není řeka pojmenovaná Pilvė či podobně, lze říci, že vznikly jednoduše jiným způsobem a mají jiný původ. V současnosti je skutečně známo šest takových oficiálních oikonym: Pilviškės vesnice v okrese Vilnius, Pilviškiai vesnice v okrese Anykščiai, farnost Kurkliai, a vesnice v okrese Anykščiai, farnost Debeikiai, Pilviškiai vesnice v okrese Kupiškis a vesnice v okrese Molėtai. Tyto 202 Šest oikonym má nejspíše osobní původ — jde o odvozeniny s posesivní příponou -iškės či -iškiai od osobního jména (křestního jména, příjmení nebo přezdívky) * Pilvius, * Pilvys či podobného. Je pravda, že taková příjmení se do dnešních dnů nedochovala, dříve však jistě existovala — srov. např. Jan Stanisławowicz Pilwo (57: 496). Kromě toho je i dnes známo nemálo odvozených a jinak utvořených příjmení s pilv-: Pilvaitis, Pilvėlis, Pilvinis, Pilvinskas. Existovala i dříve, např. Wojciecha Wojciechowicza Pilwielia (57: 258). Punià (4). Místo zmiňují roku 1382 kroniky Řádu německých rytířů; roku 1387 je označeno jako městečko a tvrz. Na počátku 16. století získalo magdeburská práva (4: III). Starší zápisy se různí: Ponau, terra Punnow roku 1382 (28: II 612), czu Pünnowe roku 1384 (tamtéž, 689), czu Ponne, Von Ponne, czu Ponnaw, von Ponnaw roku 1384 (tamtéž, 698), во Пуну v letech 1487—1489 (8: 247), во Пуну roku 1490 (8: 315), Пуньскому (náměstkovi) roku 1519 (99: 1025), Vlicza Puniška roku 1561 (57: 638), s Pūniškiej vilicze roku 1561 (tamtéž, 640), jego mci pūńskiej roku 1561 (tamtéž, 661), Пуну roku 1588, 1589 (35: 264), Пуну roku 1597 (8: 2), съ корчомъ Пуньскихъ v 16. století (8: 187), Punie roku 1744 (111: 182), Пунская пуща roku 1867 (93: 78). Navzdory určité nejednotnosti v zápisu (především o namísto u v kronikách Řádu) lze na základě tradice živého jazyka a většiny starších zápisů s u tvrdit, že stará podoba měla v kořeni právě samohlásku u — Punià. Místních názvů s kořenem pun- je v Litvě více: Punià pole, samota v Žeimelském okrese, Punèlė bažina v Onuškiském okrese, Puniaĩ vesnice v okrese Ukmergė, obci Taujėnai, Puniškiai vesnice v okrese Šakiai. Jejich původ je nejspíš různý. Název samoty a pole Punià se v nářečí vyslovuje Pùn’, proto může jít o *Punia. Pak by bylo třeba jej odvozovat z litevského pūnė, pūnė, pūnià „oddělený prostor ve stodole na nasypání plev, plevník; chlév; dvůr, ohrada; bouda, stan, jeskyně, nora, doupě“ (115: X 916–917). O původu těchto slov existovaly různé názory — A. Brückner a P. Skardžius (118: III 402), později i E. Fraenkel (120: I 667) je pokládali za slavismy. Jiní, mezi nimi i pozdější badatelé, o jejich baltském původu nepochybovali — K. Būga (2: II 524—525), M. Vasmer (118: III 407), J. Laučiūtė (119: 20). Tito autoři zároveň zdůrazňují, že odpovídající slova ve slovanských jazycích jsou baltismy. Názvy sídel Puniaĩ a Puniškiai jsou odvozeny od osobních jmen — vznikly z příjmení Pūnė, Punià, Pūnis, Pūnys či podobných. Název městečka Punià tak zůstává velmi osamocený a obtížně vysvětlitelný. Bylo by možné spojovat jej s uvedenými apelativy pūnė, pūnė, pūnià, takovému spojení však odporuje fonetika — dlouhé ū a krátké u. Lze se dohadovat, zda krátké u v místním názvu Punià není druhotné, pozdější, nepravidelně vzniklé z dlouhého ū: * Pūnia. Někteří autoři sice uvádějí apelativum punė (118: III 407), jiné prameny, včetně rozsáhlého „Slovníku litevského jazyka“, však tuto podobu nepotvrzují. Z hlediska sémantiky je odvozování názvu Puniõs z litevského pūnė, pūnė, pūnià velmi lákavé, zvláště s přihlédnutím k významům „dvůr, ohrada, bouda“ apod. Vždyť kdysi po obou stranách Němenu bývaly rozsáhlé lesy Punia, z nichž zbyl jen les Punia (6: III 580—581). Při kolonizaci lesů se názvy určitého obydlí — dvora, ohrady, boudy či podobně — často měnily v názvy sídel. 203 Možné je i další, skutečně snad nejpřesvědčivější vysvětlení jména Pūnios. Punia leží u potoka, jehož současné jméno je Punėlė (pravý přítok Nemunu). Je zcela možné, že dřívější podoba tohoto hydronyma byla *Punia, z níž vzniklo jméno sídla Punià. Jde o běžný způsob tvoření oikonym. Později, když se sídlo rozrostlo, dostalo jméno potoka *Punia zdrobňovací příponu -ėlė. I to je běžný jev vývoje litevských hydronym (podrobněji viz Ukmergė). Že taková podoba jména potoka je skutečně možná, dokládá jméno jezera Пунь (вз Мерецкой пуще) z roku 1873 (93: 79). Ramýgala (1). V historických pramenech se uvádí od 13. století. Kostel byl postaven před rokem 1492. Roku 1503 je zmíněno městečko Ramygala, roku 1525 — valsčius, roku 1540 — panský dvůr (4: III). Zápisy ve starých dokumentech jsou si poměrně podobné: Remgallen roku 1370 (28: II 95), Remigalle roku 1372 (tamtéž, 101), Remigeln roku 1385 (tamtéž, 707) a podobně. Dnešní podoba Ramýgala je tedy zřejmě autentická a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Ramýgala je složené místní jméno, které patří do početné skupiny útvarů s druhou složkou -gal-. Co jsou to za místní jména a jak vznikla? V Litvě je asi 130 názvů obydlených míst, jejichž druhá složka má kořen -gal-. Většina z nich (asi 40) končí na -is, např.: Davondgalis, Kièvagalis, Mazgàgalis, Plinkàgalis, Vaidògalis, Žùdgalis. Přibližně 30 z nich má množné číslo, např.: Aščiagaliai, Geliògaliai, Gùdgalai, Laibagaliai, Ramòngaliai, Tiltagaliai; asi 20 má koncovku -ys, např.: Gudgalys, Nibragalys, Piktagalys, Trakagalys, Žudžgalys. Kromě toho je známo ještě několik místních jmen s koncovkou -ė (Daržgalė, Gaidžgalė, Grincagalė a další) a jedno s koncovkou -as: Žąsūgalas. U téměř čtvrtiny probíraných názvů obydlených míst je druhou složkou -gala. Těmito místními jmény se zabývala řada badatelů, mezi nimi i K. Būga. Nejpřesvědčivěji je prozkoumal francouzský toponomastik R. Schmittlein v knize „Litevská toponymie“ (53: 196—199). Tento autor však bohužel dospěl k mylnému závěru a domníval se, že místní jména s -gal- mohou být dokonce neindoevropského, nýbrž ugrofinského původu. Ve skutečnosti tomu tak není — útvary s -gala, jak jsme viděli, tvoří pouze malou část početné rodiny složených místních jmen s druhou složkou -gal-. Tato místní jména vznikala nejrůznějšími způsoby. Většina z nich má mezi první a druhou složkou nějakou spojovací samohlásku, nejčastěji -o-: Ariógala, Baisógala, Daukšiògala, Dievògala, Eiriògala, Gerdžiògala, Gimbògala, Saudògala, Tendžiògala, Vytògala. Útvary s jinými spojovacími samohláskami jsou poněkud méně časté, ale poměrně rozmanité. Se samohláskou -y- (Betýgala, Latvýgala, Ramýgala, Stavarygala, Vetýgala, Žemýgala), se samohláskou -a- (Birjàgala, Lieknagala, Màšiogala, Nòciagala, Tàrnagala, Zvànagala), se samohláskou -ė- (Batėgala, Juodėgala, Vaikšnėgala), se samohláskou -i- (Brazdigala), se samohláskou -u- (Kieliųgala). Objevují se i případy bez spojovací samohlásky (Brūžgala, Puòdžgala, Žaìbgala, Žvejóggala). Rozdílné způsoby tvoření těchto místních jmen nejsou náhodné — závisí na podobě slova, které tvoří první složku. Například místní jméno Kieliųgala vzniklo ze slovního spojení Kielių gala(s), stejně jako Žąsūgalas ze spojení Žąsų gala(s). První složka většiny těchto místních jmen může mít původ v osobním jménu. Jasnou první složku osobního původu mají místní jména Daukšiōga- 204 la — srov. příjmení Daukša, Daukšis, Daukšys; Geržiógala — srov. Geržius; Vytógala — srov. Vytas; Brūžgala — srov. Brūžas; Vaikšnégala — srov. Vaikšnys; Stavarīgala — srov. Stāvaras; Nōciagala — srov. Nocys, Nōcius a další. První složkou však může být také obecné slovo — kromě již zmíněných Kielīgala a Žąsūgalas srov. také Žemýgala (žemas „nízký“), Lieknagala (lieknas „štíhlý“), Žvejōtgala (žvejoti „rybařit“) a podobně. Z čeho může pocházet první složka názvu městečka Ramýgala, tedy ram-, není zcela jasné. Spojovací samohláska -y- by zdánlivě naznačovala, že zakončení kmene první složky muselo být -i- nebo -y. V takovém případě by bylo vhodnější odvozovat tuto složku od osobního jména *Ramys nebo podobného („*Ramysův konec“). Takové osobní jméno však není známo (alespoň ne jako současné příjmení). Za druhé, jak zjistil P. Skardžius, spojovací samohlásky -i- nebo -y- ve složených slovech se vysvětlují jen velmi obtížně, protože se v nich vyskytují různé nesrovnalosti — srov. darbymetė: darbas, saldýmedis: saldùs, šaltýmetis: šáltas a podobně (22: 420–421). Za třetí se ukazuje, že městečko má i jmenovkyni — jde o název louky Ramýgala (Kupiškis, ves Griciūnai). Kromě toho se vyskytuje i více místních jmen s rami-. Jde o název kopce Ramìkalnis (Radviliškis) a název bažiny Ramìraistis (Vievis). Názvy kopců a bažin mohou mít původ v osobních jménech; přesto se častěji tvoří z obecných slov. Proto je u názvu městečka Ramýgala, a zároveň u názvu louky Ramýgala, názvu kopce Ramìkalnis a názvu bažiny Ramìraistis, přesvědčivější odvozovat první složku ram-y-, ram-i- od přídavného jména ramùs „bez hluku, tichý, útulný“. Šlo by o slovo tvořené podobně jako saldýmedis: saldùs, viršūkelė: viršùs a podobně. Je pravda, že mohou vzniknout pochybnosti, zda je zde kořen ram- starobylý, neboť Poláci vyslovují název městečka Remigola. Také zápisy v historických dokumentech se začátkem rem- jsou poměrně staré: Remgallen 1370, Remigalle 1372, Remigola 1503, Remigota 1854, 1895 atd. (21). Zdá se však, že zápisy se začátkem rem- nejsou autentické. Zaprvé jsou odedávna známy také podoby se začátkem ram-: в Ромикзоле 1569, з Ромикзолы 1567 (tamtéž), Ромигола 16. století (35: 276). Zadruhé živý jazyk jednoznačně dokládá podobu se začátkem ram-. Srov. také Vaizgantův zápis Ramýgalė (32: XI 10). K. Būga důrazně upřednostňoval podobu Ramýgala (2: III 58). Druhou složku složených místních jmen -gal- lze zřejmě spojovat s litevským podstatným jménem galas. Toto slovo znamená nejen konec, ale také oblast, kraj. Podobný význam může mít i lotyšské gals. Tak například Daukšiógala znamená „Daukšiův konec“, Žvejōtgala „konec, kde se loví ryby“, Kielīgala znamená „Kieliųv konec“ a podobně. Proč má však slovo koncovku -gala, a nikoli -galys, -galis nebo -galiai? Porovnejme obecná slova rankógális, kojógalis, šiaudagalýs. Mohlo by tedy -gala pocházet z -galė? Někdy tomu tak být může, protože většina místních jmen s -gala pochází z nářečí, v nichž je souhláska l tvrdá, takže koncové -lė se mění v -la (sáula, kiáula). Zdaleka tomu tak ale není vždy, protože nemálo místních jmen s -gala leží mimo oblast tvrdé výslovnosti l: Arñógala, Dzievógala (Veiveriai), Geržiógala (Vaiguva), Vytógala (Skaudvilė), Latvógala (Papilė) a další. Je třeba hledat jiné výklady. Nejpřesvědčivější se zdá tento: místní jména s -gala jsou velmi stará a vznikla v době, kdy se při spojení dvou slov zakončení kmene druhé složky mohlo zachovat beze změny (například osobní jméno Gin-tauta — srov. tautà). Proč je pak ale -gala, a nikoli 205 konec? Pravděpodobně proto, že slovo konec mohlo mít ve starověku také střední rod * konec. Z něj také mohla být vytvořena většina složených místních názvů s -konec. Pokud jde o Ramygalu a další místní názvy s -konec z těch nářečí, v nichž se -lė mění v -la, není nemožné, že u některých z nich vzniklo koncové -la následkem ztvrdnutí souhlásky l z -lė-, srov. výše zmíněný Vaižgantův zápis Ramygalė. Ať už to bylo jakkoli, Ramygala je složený místní název, utvořený z přídavného jména klidný a podstatného jména konec. Jeho původní význam byl „klidný konec, klidné místo“ či podobně. Raséiniai (1). Město leží u potoka Raseika. Je to jedno z nejstarších měst v Litvě. Název je poprvé zmíněn v roce 1253 v listinách Mindaugase, kdy ten z vděčnosti za vojenskou pomoc zapsal Řádu část Žemaitska s polovinou okresu Raseiniai. V roce 1254 Mindaugas znovu zmiňuje Raseiniai, když zbývající polovinu okresu Raseiniai daroval prvnímu litevskému biskupovi Kristijonovi. V dokumentech se název zapisuje různě: Rasseyene 1253, Rassione 1253, Rassegene 1254, territorium Russigenam 1322, Rosgeyn 1352, Rogeyne 1357, in Rossyn 1370, terre Rossiene 1370, Rosgeynenses 1375, Russenia 1377, Rossieyn 1385, czu Rossieen 1390, Rossieyn 1395, czu Rosseyn 1405, Rossein 1409, czu Rosseijne 1418, Rosienny 1419 a podobně (55: 63—64; 6: IV 488). V živém jazyce je známá i jiná varianta názvu — Resėinjus. Samohláska e v jeho kořeni je zřejmě novější, sekundární — ukazují to především zápisy v historických dokumentech (samohlásky a nebo e). Kromě toho se i v naší době poněkud jižněji od Raseiniai (např. kolem Veliuony) počáteční ra- ve slově někdy mění na re- (ràvas — rèvas). Dříve mohl být tento jev rozšířen i poněkud více. Jiná věc je koncovka -einys. Je zcela možné, že je původnější, starší. Podobně se měnil například i název města Kėdėnai — jeho starší podoba byla Kėdáinys. Odpovídající název města Rasėiniai je znám v Lotyšsku — jde o název vesnice Rasaņi. Jinak se místní názvy s kořenem ras- vyskytují jak v litevštině, tak v lotyštině. Srov. litevské Rasėlė, pole u Ramygal y, Rãsos, předměstí Vilniusu, Rasýtė, město na Kurské kose; lotyšské Rasa, pole, Rasa, vesnice, Rasene, louka, Ras-upi, vesnice. Autentičnost kořene ras- v místních názvech baltských jazyků tedy nevyvolává pochybnosti. Na druhou stranu je možný i kořen ras-, srov. prus. Ressow, jezero, Resen, Resia. Místní názvy s kořenem ras- se obvykle odvozují od litevských slov rasà, rasóti „padat, usazovat se, tvořit rosu“, rasénti „jemně pršet, mrholit, poprchávat“ a lotyšského rasa „rosa“. Tato slova mají protějšky v jiných indoevropských jazycích: staroindické rasáh „jméno mytologické řeky, nacházející se kdesi na okraji světa“, rásah „šťáva, tekutina, kapalina“ aj. Ohledně názvu Rasėiniai vyvstávají pochybnosti v tom smyslu, že není zcela jasné, zda vznikl přímo z uvedených obecných podstatných jmen, nebo zda mohl vzniknout jinak. Z dalších způsobů vzniku stojí za pozornost dva: 1) lze se dohadovat, zda Rasėiniai, Raséinys nejsou osobního původu, neboť například Kėdėiniai, Kėdáinys vznikly z příjmení Kėdáinis či podobně. Přinejmenším v současnosti však není příjmení *Rasėinis ani podobné známo, a proto by bylo velmi obtížné prokázat osobní původ názvu Rasėiniai. Tím spíše, že, jak jsme viděli, se název města připomíná již od poloviny 13. století, 206 tj. z dob, kdy Litevci ještě neměli příjmení. To znamená, že pokud bychom považovali Raseinius za jméno osobního původu, museli bychom připustit, že tehdy již existovalo litevské jméno *Raseinis. Tento předpoklad je rovněž velmi pochybný; 2) věrohodnější je patrně považovat Raseinius za odvozené od názvu řeky. Pravda, název řeky dnes není *Raseinis ani podobný, nýbrž Raseika, Raseikà, Reseikà, Rūs-upis. Kořen názvu města a řeky se tedy shoduje, zatímco přípona (druhá složka) se liší. Proto by bylo obtížné zcela bez pochybností odvozovat název města od uvedeného názvu řeky, byť v některé jeho variantě. Není to však nemožné. V takovém případě bychom museli připustit, že existovala ještě jedna varianta názvu řeky — *Raseinis, *Raseinė nebo podobná. Dokud nebudou jasnější důkazy o existenci takové varianty, zůstane hydronymický původ názvu Raseiniai pouze předpokladem, hypotézou. Ze všech teorií o původu tohoto místního jména je však patrně nejvěrohodnější. Semeliškės (2). Staré litevské sídliště. Má se za to, že kolem let 1276–1283 velkokníže Traidenis usadil v Semeliškės Prusy a západní Litevce, kteří uprchli před křižáky. Roku 1375 se připomíná vesnice Semeliškės. Lokalita je uvedena v seznamu neprivilegovaných měst Litevského velkoknížectví z let 1529–1567 (4: III). Jméno s příponou -iškės je utvořeno z osobního jména. Není však zcela jasné, z jakého, protože dnešní podoba Semeliškės se liší od historických zápisů. Kmen názvu městečka uváděného v dokumentech se značně proměňuje. Důležitější varianty jsou: * samil-: Samilisken roku 1385 (28: II 700); * simel-, *simol-, *simil- nebo podobně: Symliken roku 1375 (28: II 579); Symelischen roku 1385 (28: II 707); Symyliskin roku 1384 (28: II 697); Symolischen roku 1377 (28: II 589), Symoliskin roku 1385 (28: II 696); * sumil-³ сумилшков roku 1577, сумилшского roku 1577, сумилшскую roku 1577 (55: 219–220), Sumily roku 1784, Sumilišchy roku 1784, 1798, Сумилшки roku 1873 (21); * sumel-: Сумелишки roku 1839, 1861–1865, 1874, Sumeliškės roku 1908, Sumeliškio roku 1938 (21). Rozdíly v kmeni jsou tedy zřejmé. Přesto by bylo důvodné předpokládat, že nejstarší kmenová podoba byla samil-. Nasvědčuje tomu především jeden z nejstarších zápisů (z roku 1385), Samilisken. Za druhé je znám historický člověk jménem Samilis nebo podobně — srov. Samile, Pomesanus („Pameděnec Samilis“) (28: I 121, 464). Jak již bylo uvedeno, na konci 13. století byli v okolí Semeliškės usazeni Prusové a západní Litevci prchající před křižáky. Za třetí, a patrně nejdůležitější, jsou to údaje z historických pramenů týkajících se okolí Semeliškės. Zvlášť důležité jsou seznam pozemků v Papleškiškės z roku 1577 (57: 219–222) a inventář samiliškijského (semeliškijského) obvodu z roku 1597 (tamtéž, 479–490). Název městečka je v nich zapsán několik desítekkrát — zde jsou uvedeny všechny nalezené zápisy: roku 1582: самилшисково (s. 225), самилшиские, самилшиского, при Самилшиках, самилшиския, Самилшиком, Самилишок (s. 227), Самилишок (s. 229); roku 1597: samiliskiey (s. 479), somiliszkych (s. 484), samiliszskych (s. 485), Somiliszskiego (s. 486), Somiliszskiego (s. 487), somiliszskiey (s. 488), somiliszskich (s. 489), w Somiliszkach (s. 490). Z nich je zřejmé, že původní variantou kmene bylo samil- (kolísání samohlásek a a o lze vysvětlit vlivem slovanských jazyků). 207 Protože tyto dokumenty přímo souvisejí se Semeliškėmi a jejich okolím, lze mít podezření, že název městečka v nich uvedený odráží jeho užívání v živém jazyce. Je pochopitelné, že v té době mohl v ústech místních obyvatel kolísat, avšak převládající podoba byla nejspíše *Samiliškės. Název městečka je tedy odvozen pomocí přípony -iškės od západobaltského osobního jména Samulis nebo podobného. Takové tvoření názvů sídel je pro litevštinu zvláště charakteristické. Podoba *Samiliškės se odedávna různě komolila — vinou písařů, vlivem jiných jazyků apod. Kdy se definitivně prosadila podoba Semeliškės, lze nyní jen těžko říci, protože, jak jsme viděli, kolísání se vyskytovalo ještě v prvních desetiletích 20. století. Oficiální seznam litevských názvů sídel z roku 1925 již uváděl podobu Semeliškės („Semeliškių valsčius“). Po válce se kolísání nezaznamenává. Z toho vyplývá, že *Samiliškės patří k nejstarším odvozeninám s posesivní příponou -iškės (názvům sídel) v Litvě. Skaudvilė (2). Historické údaje jsou pozdní — městečko se uvádí teprve od roku 1766 (4: IV), ačkoli není pochyb, že sídlo existovalo již dříve (1: II 5–6). Název má nejspíše původ v osobním jménu — jasně to dokládá kmen skaudvil-. Osobní jména s tímto kmenem se v živém jazyce dochovala až do našich dnů — současná příjmení Skaudvilas a Skaudvilė (34: II 733). Není pochyb, že z těchto příjmení vznikly názvy sídel. Především jde o název vesnice Skaudvilai v obvodu Kražiai v okrese Kelmė. Podobně utvořený je také název vesnice Skaudviliai v obvodu Kurtuvėnai v okrese Šiauliai. Dokládá existenci vedlejší podoby osobního jména *Skaudvilis (vedle Skaudvilas). Jinými slovy, název vesnice Skaudviliai vznikl z množného čísla složeného osobního jména *Skaudvilis. Že takové osobní jméno bylo skutečně možné, lze alespoň zčásti usuzovat také z dokumentu obvodu Batakiai z roku 1645 (uloženého v Litevském státním archivu — F. 1671. Ap. 4. B. 321). Téměř 19krát je v něm uvedeno osobní jméno, zapisované dosti různě; nejdůležitější však je, že někdy s tvrdým polským souhláskovým l, jindy s měkkým: Pana Mikołaja Skowdowila (1. 43), Pana Mikołaja Skowdwita (1. 43), Pana Uwojnia j Pana Skowdwila (1. 43), Pan Mikołaj Skowdwil (1. 44), Pana Skowdwila j Pana Uwojnia (1. 44), Skowdwila (1. 45), Pan Mikołaj Bartoszewicz Skowdwil (1. 45), Pan Mikołaj Skowdwil (1. 45), Pan Skowdwil (1. 47); Panu Mikołaju... Bartoszewiczu Skowdwilu (1. 45), Panie Skowdwilu (1. 46), Panu Skowdwilu (1. 47), Pana Skowdwila (1. 47), Pana Mikołaja Skowdwila (1. 48). Měkká souhláska l zde pravděpodobně není náhodná, protože v celém dokumentu (psaném stejnou rukou) se tvrdost souhlásky l vyznačuje velmi důsledně — mimo jiné je to jasně patrné i z toho, že ve jménu Mikołaj je l ve všech případech označeno jako tvrdé. Lze tedy mít podezření, že měkká souhláska l odráží výslovnost místních obyvatel — nikoli Skaudvilas nebo podobně, nýbrž *Skaudvilis. Tento předpoklad podporuje i okolnost, že instrumentál osobního jména je ve dvou ze tří případů zapsán takto: Panom Mikołajem Skowdwilem (1. 43), Panom... Skowdwilem (1. 47). Jednou — z Panom Mikołajem...Skowdwilem (1. 44). Zápis Skowdwilem potvrzuje, že podoba *Skaudvilis skutečně mohla být- 208 t. Zvlášť pěkně to dokládá označení *Skaudvilio manželky:...i matronie two-jej... Mikołajowej... Bartaszewiczowej Skowdwilewoj... (1. 45). Kdyby mužské osobní jméno mělo tvrdou koncovou souhlásku, jeho ženská podoba by byla *Skowdwilowoj. Z toho vyplývá, že v 17. století mohlo být osobní jméno *Skaudvilis ještě známo ve Skaudvilu nebo v okolních oblastech. Střídání zakončení kmenů -as a -is ve starých složených osobních jménech je v litevštině běžným jevem. Přesněji řečeno, osobní jména s kmenovým zakončením -is jsou jakoby odvozeninami (adjektivními) variant s -as: Beinoras: Beinoris, Būivydas: Būivydis, Daukantas: Daukantis, Gintautas: Gintautis, Jotautas: Jotautis aj. Název městečka Skaudvilė končí koncovkou -ė. Nemohl tedy vzniknout z podoby Skaudvilo (v takovém případě by jeho množné číslo znělo *Skaudvilai, jako u výše zmíněného názvu vesnice Skaudvilai v okrese Kelmė). Zbývá se domnívat, že název Skaudvilė může pocházet z množného čísla varianty *Skaudvilis. V nářečí by množné číslo znělo *Skaudvilė. Dlouhá koncovka nářeční podoby -ė se v tehdejších písemných pramenech zapisovala prostým (krátkým) -e: Skaudvile roku 1850, Skaudville roku 1854, Skaudvile roku 1862, Skaudville roku 1862, Скаедвиле roku 1881 (21) aj. Především vlivem úřední, písemné podoby *Skaudvile se nakonec i v živém jazyce prosadila varianta s koncovkou -ė: Skaudvilė. Že tento název mohl být dříve v množném čísle, alespoň částečně potvrzují zápisy Скаедвилам z let 1892, 1895 a 1915 (21) aj. Stakliškės (1). Lokalita se uvádí od konce 14. století, v roce 1513 již jako městečko (4: IV). Staré zápisy: in Staghelisken roku 1375 (28: II 106), Stakelisken roku 1385 (tamtéž, 696), въ Стоклишкохъ v 15. století (8: 194), у Стоклишкахъ roku 1486 (8: 242), въ Стоклишкахъ v letech 1487–1489 (8: 267), въ Стоклишкахъ roku 1488 (8: 294), в Стоклишкахъ roku 1490 (8: 313), Стоклишскому roku 1519 (99: 1026), Parocho Stakliscensi roku 1593 (21), poddanych stokiškich roku 1597 (57: 481), Stokliski roku 1665, Stokliski roku 1816 (21) apod. Původ názvu není jasný. Má se za to, že je odvozen od obecného slova staklės (6: I 394). Tato verze původu názvu však vzbuzuje pochybnosti — především proto, že se od obecných slov s takovou sémantikou, jako je staklės, zřejmě netvoří odvozeniny s příponou -iškės (124: 94–96). Apelativní původ názvu Stakliškių se tedy obtížně dokládá. Bylo by proto třeba předpokládat, že tento místní název vznikl pomocí přípony -iškės z osobního jména. Jedno takové osobní jméno (příjmení) je doloženo i v současnosti — Staklevičius (z Alovė). Jeho kmen stakl- a souvislost tohoto kmene s litevským staklės by však opět vzbuzovaly pochybnosti. Staklevičius je nejspíše zkrácenou podobou jména *Stakelevičius, které by se slovanskou příponou -evičius bylo utvořeno z příjmení Stakelė, Stakelis či podobného (34: II 794). Souvislost názvu Stakliškių se současným příjmením Staklevičius (velmi vzácným — nosí je jediná rodina) je tedy rovněž sporná. Jaké je tedy řešení? Odpověď nabízejí vůbec první zmínky o názvu v kronikách Řádu německých rytířů: Staghelisken roku 1375, Stakelisken roku 1385. Z nich je patrné, že starší kmen místního názvu zněl nejspíše nikoli stakl-, nýbrž *stakek-. V takovém případě by původní podobu místního názvu *Stakeleškės bylo možné považovat za podobu s příponou 209 -iškės odvozenin z osobního jména, nyní příjmení, Stakėlė, Stakėlis či podobného. Tato domněnka by se zdála naprosto přesvědčivá, kdybychom nevěděli, že příjmení Stakėlė, Stakėlis jsou odvozeniny od Stakė, Stakas, Stakys či podobného pomocí zdrobňovací přípony -el-. Tato příjmení zase pocházejí z litevského Stachas, polského Stacl, běloruského Смач, ruského Сташ atd. A tato jména zase pocházejí od Stanislava nebo Eustacha (tamtéž, 790). Odvozování názvu města od osobních jmen Stakėlė, Stakėlis či podobných tedy předpokládá, že koncem 14. století v Litvě existovala nejen křestní jména Stanislovas či Eustachijus, ale i jejich zkrácené podoby — Stachas, Stakas či podobné. Mohlo tomu tak být? Mohlo, neboť známe i další podobné případy. Například tytéž popisy cest Řádu německých rytířů zmiňují názvy vesnic Hannusdorf a Ywanendorf (konec 14. století). Hannus a Ywan jsou zde varianty křestního jména Jónas: Hannus je spíše polské, Ywan východoslovanské. I tato osobní jména se už stala názvy vesnic (podrobněji viz Onuškis). Je tedy docela dobře možné, že v Litvě koncem 14. století existovala jména Stanislovas a Eustachijus i jejich varianty, zkrácené podoby apod. Osobní původ názvu Stakliškių se tedy zdá být docela věrohodný. Sudárgas (1). Na počátku 14. století zde stál hrad Sudargas, který roku 1317 vypálili křižáci. Na počátku 16. století byla založena vesnice. Magdeburská práva získala roku 1792 (4: IV). Místní obyvatelé dnes název často vyslovují Sudérgas (6: III 305). Zdá se, že tato výslovnost není nová. Je pravda, že kroniky Řádu německých rytířů v roce 1317 píší Sudargen hof (28: I 590), avšak například inventář jurbarkaského a Naujosios Valios (Virbalis) panství z roku 1561 uvádí název mnohokrát a zapisuje jej pouze s suderg-: šiola Svdergow (57: 575), Siolo Sudergi (tamtéž, 576), siolv Svdergom (tamtéž, 577), przy śiele Svdergi (tamtéž, 583, 586, 591, 592, 594, 595, 597, 598, 604, 605, 606, 607, 608, 609, 610, 611, 612, 614, 615, 617, 619). Z toho bychom ovšem neměli vyvozovat, že starší podoba měla také suderg-. Takovému předpokladu odporují i pozdější zápisy (např. Cydargu v roce 1901, Cydarpu v roce 1902, Sudargi v roce 1912 — 21) i podoba osobního jména, z něhož je název městečka odvozen, s sudarg-. Badatelé se shodují, že název městečka Sudárgas pochází ze složeného osobního jména *Sudargas. V tomto případě známe i historickou osobnost, po níž je místo pojmenováno — žemaitského šlechtice Sudargas, kterého zmiňují kroniky Řádu německých rytířů: ”Mansto et Sudargus et alii nobiles de Samethia” roku 1308 (28: I 174), Sudargus roku 1311 (tamtéž, 177), viri dicti Sudargi roku 1317 (tamtéž, 183), der was ein sun Sudargen (Eiliuotoji N. Jerochino Prūsų žemės kronika — tamtéž, 560), Manste mit Sudargen (tamtéž, 572), Masie mit Sudargen (tamtéž, 579), Sudargen (tamtéž, 589, 590). Název městečka tedy pochází ze singuláru osobního jména *Sudargas. Je známo více místních názvů utvořených tímto způsobem (85). Šakiai (4). Předpokládá se, že na místě dnešních Šakiai stávala dříve vesnice Šakaičiai, poprvé zmiňovaná v listině o dělení majetku bratrů O. Tembovských z roku 1599. Je zde zaznamenáno i příjmení Šakaitis. Roku 1703 je vesnice Šakaičiai zmíněna ve vizitační listině žemaitského biskupa Jana Jeronýma Krišpina. Roku 1719 je již zmíněn také název Šakiai. V roce 1776 získali Šakiai magdeburská práva (6: III 297; 3: III). Historie místa ukazuje také, jak vznikl název Šakiai. Zřejmě skutečně původně— 210 Starší podoba názvu města byla Šakaičiai (v živém jazyce se nezachovala). Postupem času přípona -aičiai odpadla a zůstalo pouze Šakiai. Přestože se takový vývoj názvu jeví jako dosti věrohodný, jde při tvoření názvů sídel o velmi vzácný jev. Je proto třeba objasnit mechanismus této svébytné změny. Jde o toto. Odbornice na dějiny vzniku litevských příjmení V. Maciejauskienė si povšimla zajímavého, dosud téměř neprozkoumaného jevu — v období ustalování příjmení (XVIII—XIX stol.) se někdy patronymická přípona při přeměně patronym na příjmení vypouštěla. Tento jev je zvláště charakteristický pro Suvalkiji. Jednou z takových otcovských (patronymických) přípon je -aitis. Například příjmení ze zanavské oblasti se v roce 1715 píše Urbantaitis, zatímco v roce 1775 už Urbantos. Anebo: příjmení z vesnice Ramoniškiai v dnešním okrese Šakiai se v roce 1731 píše Stelmokaitis, zatímco v roce 1821 už Stelmok. Jen z dnešního okresu Šakiai pochází mnoho takových příkladů (19: 115—116). Lze tedy předpokládat, že kdysi na místě dnešního města Šakiai žil člověk s příjmením patronymického původu Šakaitis. Že takové příjmení skutečně existovalo, dokládá zmíněný dokument z roku 1599 i skutečnost, že se příjmení Šakaitis vyskytovalo v okolí Šakiů ještě v naší době. Dokud mělo příjmení Šakaitis příponu, nazývala se tak i vesnice: Šakaičiai. Když příjmení Šakaitis lidí žijících v této vesnici ztratilo patronymickou příponu -aitis a změnilo se na Šakys či podobnou podobu, začali tak nazývat i vesnici: Šakiai. Jinými slovy, oba místní názvy — Šakaičiai a Šakiai — pocházejí z různých podob téhož příjmení. První z příjmení Šakaitis, druhý z Šakys. Toto poslední příjmení je oblíbené i dnes — má je přibližně 60 rodin. Název Šakiai je tedy místním názvem osobního původu, který vznikl z množného čísla příjmení Šakys. Tento způsob tvoření názvů sídel je pro litevštinu zvláště typický. Šeduva (3b). Zmiňuje se od XVI. století, kdy byl v roce 1529 v Šeduvě založen kostel. V roce 1542 byla Šeduva již označena za město a v roce 1554 získala magdeburská práva (4: IV). Poměrně pozdní první zmínka by naznačovala, že ani sídlo s tímto názvem není příliš staré. Původ názvu není zcela jasný. Zápisy v historických dokumentech by naznačovaly, že podoba Šeduva je pozdější a vznikla z podoby *Šedava či podobné. Srov.: Szedów 1542 m., do granicy szadowkiej 1572 m., оць местечка Шадовскаго 1585 m. (21), Шадовский 1590 m. (35: 328), Шадово 1591 m. (tamže), Szadowiensis 1646 m. (48: I 284), pod Szadowem 1713 m. (84: 270), Шадово (21), Szadow 1755 m. (48: I 382), Шадовскаго 1764 m. (21), szadowska 1775 m. (54: II 118), Szadowa 1803 m. (65: III 114—116), Szadow 1803 m. (tamže, 117—122), Szadow 1816m., Szadow 1843 m., 1849 m., 1855 m., Шадово 1881 m., Шадовъ 1895 m., Шадово 1915 m. (21). Dřívější variantou názvu tedy zřejmě byla podoba *Šedava nebo dokonce *Šadava. Lze ji považovat za odvozeninu od osobního jména, dnes příjmení, Šėdas, Šėdis, Šedys (asi 70 rodin), Šadas, Šadis, Šadys či podobného, vytvořenou příponou -ava. Jde o místní název utvořený podobným způsobem jako Jonavà: Jōnas, Aleksandravà: Aleksandras, Alizavà: Alýzas (Aloýzas) a podobně. Tento slovotvorný model vznikl pod vlivem slovanských jazyků a přípona -ava je zde slovanského původu. 211 Jakým způsobem se *Šedava (*Šadava) změnilo na Šeduvu? Stalo se tak proto, že se podobně měnila řada litevských místních názvů s příponou -ava. Ty však představují místní názvy jiné povahy — jsou to staré útvary litevského (baltského) původu, jejichž kořen i přípona -ava jsou litevské: Linkuva — Linkuvė, Dotnuva — Dotnuvė, Bartuva — Bartuvė, Vėrduva — Vėrduvė atd. Je tedy docela možné, že se do tohoto proudu změn dostal i místní název *Šedava (*Šadava), utvořený poněkud jinak, hybridním způsobem — spolu s ostatními změnil příponu -ava na -uva. Šešuoliai (2). Místo je známo od roku 1334, kdy Šešuoliai zpustošili křižáci. V letech 1398—1420 se zmiňuje vesnice Šešuoliai, v roce 1478 statek, v roce 1539 valsčius a roku 1567 byl založen kostel a městečko (4: IV). Původ názvu je jasný — vznikl z množného čísla hydronyma Šešuolė (levý přítok Siesartisu). Jde o běžný způsob tvoření názvů sídel, srov. Dūklą ř.: Dūklos městys, Anykštą ř.: Anykščiai město, Viešintą ř.: Viešintos městys, Kamaną ř.: Kamanai městys, Žiežmarą ř.: Žiežmariai město. Pochybnosti může vyvolávat pouze samotná podoba Šešuoliai, protože ze současné výslovnosti je známa podoba Šašuoliai pro městys a Šašuolė pro řeku. Tato podoba byla převzata i do oficiálního slovníku litevských hydronym (58: 102). V jiném oficiálním seznamu místních názvů se však název městečka píše Šešuoliai (66). Která podoba je tedy starší, původní? Na tuto otázku pomáhají odpovědět především četné údaje z historických pramenů: Sicculen 1334 m. (28: II 67), Ѕессолен 1375 m. (tamtéž, 105), Schechuli 1425 m. (67: 121), Schescholi 1449 m. (tamtéž, 217), Scheszule 1478 m. (tamtéž, 364), Scheschuhy 1495 m. (tamtéž, 499), Szeszole 1539 m., в Шевосолъ 1567 m., Szeszole 1572 m., Шешово 1567 m., Шешовское 1567 m., Шешовское 1618 m., Szeszuli 1652—1672 m., Szeszepri 1726 m., Szeszole 1784 m., Szeszolki 1784 m., Szeszolli 1830 m., Шешоли 1864—1865 m., Шешоли 1873 m., Шешольки 1874 m., Шешоли 1895 m., Шешоли 1905 m. (21) a mnoho dalších. Zvláště důležité jsou místní dokumenty — inventáře ze XVI. a XVII. století — uvádějící název Šešuoliai, protože mohou lépe než jiné prameny zachycovat výslovnost zdejších obyvatel. Patří k nim údaje z inventáře z roku 1554 (57): ziem szyszolskich, ziem szeszolskich, ziem szeszolskich, y szeszolskiey (s. 72), Szeszolskiego, y szeszolskich (s. 74), szeszolskiey, Szeszolskiego (s. 101), y szeszolskich (s. 105). Podobně se název píše i v dokumentech ze XVII. století (70): Szeszol 1696 m. (s. 410), w Szeszolach 1696 m. (s. 410), Szeszolskiego 1698 m. (s. 424), w Szeszolach 1698 m. (s. 424). Téměř totéž ukazují zápisy názvu na plánech městečka: Шешолъ 1850 m. (1: VII 43), Шешоль 1850 m. (tamtéž, 44), Шешолы 1869 m. (tamtéž, 45), Шешоли 1869 m. (tamtéž, 46). Údaje z těchto historických dokumentů umožňují učinit jednoznačný závěr, že starší a původní podoba názvu městečka (a řeky) měla šeš-: Šešuolą, Šešuoliai. Po tomto konstatování je třeba objasnit, kdy a proč se v současné místní mluvě a v řeči některých obyvatel okolí objevila podoba se šaš-: Šašuolą, Šašuoliai (71: 167). Je obtížné určit, kdy se podoby se šaš- objevily v historických pramenech poprvé. Nejstarší známý zápis pochází z roku 1507: в Шаволе 212 (2: I 229). Jinak je však, jak jsme viděli, písemná tradice jasná — užívat podobu se šeš-. Přinejmenším název městečka se oficiálně zřejmě ani jinak neužíval — „Obydlená místa Litvy“ uvádějí podobu Šešuoliai (33: 504), stejně tak i další oficiální seznamy — Šešuoliai (72: 168; 73: 508), Šešuoliai (66: 302). Pro spisovný jazyk doporučil podobu se ša- (Šašuola, Šašuokiai, Šašuoliai) patrně poprvé v roce 1948 „Slovník litevského pravopisu“ (74: 422). Později ji podpořil A. Salys (13: II 253—254; 555) a některé další publikace. Jeho oficiální podoba však zůstala Šešuoliai (66: 302; 73: I 369; II: 418). Nářeční podoba Šašuoliai se zřejmě neprosadila proto, že ji ještě v roce 1957 všeobecně neužívali ani místní obyvatelé. Badatelé nářečí v Šešuoliai zaznamenali tuto větu: „Jeli jsme na statek Šešuolykų“ (76). V těchto místech se navíc, byť poměrně sporadicky, vyskytují případy změny počátečního še- v ša-: šašius „šešius“, šaši „šeši“, šapetys „šešetys“ (77: II 104), šašiolika „šešiolika“ — toto slovo zaznamenala E. Grinaveckienė v roce 1957 v nedaleké vesnici Ulyčeliai (76). To vše ukazuje, že podoba Šašuoliai může být poměrně pozdní a vznikla v důsledku možné změny še- v ša-, lidové etymologie (srov. litevsky šašas, šašuoliai „ten, kdo má strupy“ apod.) a konečně — zejména u písemné podoby se ša- — vlivem slovanských jazyků, neboť bylo zjištěno, že v dokumentech psaných slovanskými jazyky se počáteční še- v jiných místních názvech často přepisuje jako ša-: Шапужы (Šešupė) 1559, Шапуня (Šešupė) 1873 (21), Шадово (Šeduva) 16. století, Шапужуца (Šešūvis) 16. století (35: 328—330), Szaszawa (Šešuva) 1784, Шапужны (Šeškūnai) 1905, Szaszkinnie (Šeškynė) 1939 (21) a další. Šiauliai (4). Má se za to, že se město začalo rozvíjet na konci 11. století. V kronikách řádu německých rytířů a livonského řádu se Šiauliai připomínají po proslulé bitvě u Saule roku 1236 — název se zapisuje jako Saule, Saulia, Saulen. Není pochyb o tom, že jde právě o název Šiauliai a že bitva dostala označení bitva u Saule později, až v naší době. Jde o název Šiauliai uvedený v kronikách v přepisu po jednotlivých písmenech, jen poněkud politevštěný. Pravda, dříve se soudilo, že se bitva u Saule odehrála nikoli u Šiauliai, nýbrž v Lotyšsku, u Vecsaulė. K. Būga však dokázal, že bitva u Saule se odehrála v Litvě (2: III 263). Že jméno Saulia, Saulen uváděné v kronikách a dnešní Šiauliai označují totéž, potvrzují pramenné údaje: v německém dokumentu psaném latinsky z roku 1254 o rozdělení Žemgalska jsou mezi místy zmiňovanými rižským arcibiskupem a řádem uvedeny Opiten a Saulen. Je zřejmé, že jde o Upytė a Šiauliai. Wartberská kronika uvádí, že řád roku 1358 zničil hrad Dobitzen in Saulia. Není pochyb o tom, že Saulia jsou Šiauliai a Dobitzen snad Padubysys (6: III 9—11; 4: IV). Roku 1522 jsou Šiauliai zmiňovány jako centrum valsčia, roku 1524 jako městečko a roku 1636 jako město (4: IV). Původ názvu není zcela jasný. S největší pravděpodobností však jde o místní jméno odvozené od místa původu, utvořené z množného čísla osobního jména, dnes rozšířeného příjmení Šiaulys (nosí je přes 160 rodin). Takové tvoření názvů obydlených míst je pro litevštinu obzvlášť typické. Švekšna (1). Zmiňuje se od 16. století (3: III). Roku 1509 byla Švekšna panstvím a městečkem žemaitského starosty Kęsgaily (4: IV). Není pochyb o tom, že název městečka je hydronymického původu. Vznikl patrně ze starší podoby dnešního názvu potoka Švėkšnalė (pravostranný přítok Ašvy), *Švėkšna. 213 Že je taková podoba skutečně možná, dokládá název řeky Švėkšna v okolí Vaiguva (přítok Knitujos). V historických dokumentech se navíc nejprve uvádí název řeky, nikoli městečka: Swejsna, flys, 1384 (1: II 26; 55: 68). Srov. také zápis z roku 1880: „przyjmuje...Szweksznie, Wilkupis“ (21). Název městečka Švėkšna tedy vznikl z názvu řeky *Švėkšna. Ačkoli je původ názvu jasný, pochybnosti vyvolává jeho podoba. Několik let po prvním uvedení názvu řeky nalézáme v týchž popisech cest řádu německých rytířů do Litvy jinou podobu názvu: von der Sweten, 1387 (55: 68); snad *Švekšla či podobně. A. Salys předpokládá, že Švėkšna měla variantní podobu, která je doložena i v pozdějších pramenech, například na mapě Žemaitska z roku 1526: Swyeesny a Schwegsten (1: II 29), ve slovníku místních názvů žemaitské země z 16. století J. Sprog[o]gio: Швекшины a Швекшмы, Швекшине a Швекшмы (35: 330). Tato variantní podoba přetrvala zřejmě poměrně dlouho — srov. do Schwerkstenau, 1790 (21); v 18. a 19. století však zřetelně převládla dnešní varianta: Szweksznianskey 1695, do Szwekszni 1784, Szweksznianska 1784, Szwelksznis 1843, in Szweksznie 1843, Szweksznie 1854, Szweksznie 1855, Швекшане 1895, Швекшины 1892, Швекшмы 1915 (21) a další. Švenčionys (3). Má se za to, že Švenčionys byly centrem valsčia již ve 13. století. Na počátku 16. století patřily k velkostatku Vytautase Velikého, kde dal Vytautas roku 1414 postavit kostel. Roku 1486 se Švenčionys již označují jako městečko (3: IV; 4: IV). Původ názvu není jasný. Název mohl vzniknout dvěma způsoby. První možností je, že jde o odvozeninu od názvu jezera Šventas pomocí přípony -onys. Kromě toho se zdá, že v soustavě jezer Šventas — Ilgys — Miškinis — Juodynas a dalších býval potok jménem Šventė. Nepodařilo se však zjistit, o který potok šlo a jak se jmenuje dnes. Názvy obydlených míst tohoto typu jsou ve východní Litvě poměrně rozšířené: řeka Merà: vesnice Meriõnys v obvodu Pabradė, okres Švenčionys; potok Svylà: vesnice Svyliónys v obvodu Adutiškis, okres Švenčionys; potok a jezero Mylė: vesnice Myliónys v obvodu a okrese Švenčionys; potoky Mėžia, Mėžė: vesnice Mėžiónys v obvodu Adutiškis, okres Švenčionys a další. O způsobu tvoření tedy není pochyb. Uvedené vesnice však leží u řek, podle jejichž názvů jsou pojmenovány, nebo v jejich blízkosti. Jezero Šventas (řeka Šventė) se naproti tomu nachází několik desítek kilometrů severně od Švenčionys, a proto je spojitost mezi názvem jezera (řeky) a města poněkud sporná. Není však vyloučená, připustíme-li, že první obyvatelé Švenčionys přišli od jezera Šventas (nebo od řeky Šventė). Argumenty pro hydronymický původ názvu města jsou tedy poměrně závažné. Na druhé straně nelze v žádném případě vyloučit domněnku, že název města Švenčionys je osobního původu — mohl vzniknout z množného čísla osobního jména, dnes příjmení Švenčionis. Jde o jeden z nejrozšířenějších způsobů tvoření názvů obydlených míst v litevštině (vesnice Butrimai: Butrimas, vesnice Antėnai: Antėnas, vesnice Morkūnai: Morkūnas atd.). Příjmení Švenčionis však nebylo, alespoň v naší době, v okolí Švenčionys zaznamenáno. Je celkově vzácné — nosí je pouze pět rodin: tři z okolí Kaišiadorysu a po jedné z okolí Jiezna a Joniškisu. Lze tedy tušit, že místem původu příjmení Švenčionis je někde okolí Kaišia- 214 doris — Jiezna. V těchto místech se nachází několik jezer jménem Švenčius: v okolí Aukštadvarisu, Onuškisu a Vievise. Kromě toho je nedaleko Semeliškiů jezero jménem Švenčius. Přirozeně se nabízí myšlenka, že samotné příjmení Švenčionis může být odvozeno od místního názvu — jde o odvozeninu s příponou -onis od názvu jezera Švenčius nebo Švenčius. V takovém případě by hydronymický původ názvu města Švenčionys působil věrohodněji. Tauragė (3b). V historických pramenech je poprvé zmíněna roku 1507, kdy byl postaven kostel. Tauragė je již vyznačena na námořní mapě, kterou O. Magnus sestavil roku 1539 (3: IV). Od té doby význam města neustále rostl. Město se rozkládá u zákrutu řeky Jūra. Východním okrajem Tauragė protéká jiný potok — Beržė. Je třeba zdůraznit, že kromě města Tauragė jsou v Litvě ještě čtyři místa nesoucí název Tauragė: louka u Žarėnů (okres Telšiai), louka u Gelvonů (okres Širvintos), hradiště u Tryškiai (okres Telšiai) a samota v okolí Kurklių (okres Anykščiai). Název všech pěti míst Tauragė je složený, utvořený ze slov tauras a ragas: *Taur-ragė. Jak známo, v dávných dobách žili v litevských hvozdech velcí turovití sudokopytníci — zubři. Význam těchto zvířat pro Litevce musel být mimořádně velký, neboť jen místních názvů odvozených od slova taūras jsou v Litvě desítky: Taurakalnis, Taurakalnis (kopce), Taurija, Taurė (řeky), Taurinė, Tauriškė, Taurūtė (louky), Tauresnė, Taurėlis (jezera), Taurai, Taurėlaukis, Taurinė, Tauriščiai (vesnice) a mnoho dalších. Druhé slovo v názvu místa *Taur-ragė, rãgas, neznamenalo zvířecí roh, nýbrž kout, zákrutu či oblouk. Původní význam místního názvu Taur-ragė tedy byl „zubří roh“ nebo „zubří kout“ — tak se zřejmě označovala místa, kde se zubři rozmnožovali, žili, pásli nebo podobně. Všech pět litevských Tauragės jsou tedy místa, kouty, rohy, kde se vyskytovali zubři. Pokud jde o název města Tauragė, ten mohl dostat jméno podle zákrutu (rohu) řeky Jūra, který se kdysi mohl nazývat „zubří roh“ či „roh zubrů“. Z tohoto slovního spojení se později vyvinul složený místní název Tauragė. Telšiai (3). V kronice Řádu německých rytířů je roku 1317 zmíněno údolí Telšiai (Talsa) (6: IV 28—29; 3: IV). Osada je zmíněna roku 1398. V 15. století se uvádí panství Telšiai, roku 1527 pak valsčius (4: IV). Hydronymický původ názvu města je nepochybný — nejspíše vznikl z množného čísla názvu řeky Tėlšė nebo Telšė, která protéká kolem města (roku 1597 je název řeky zapsán jako Telszua). Je sice možné, že tu kdysi bylo jezero jménem *Telšys či podobně — roku 1584 je zaznamenáno jako Teaswa (uvádí je J. Sprogis). Možnost existence podoby *Telšys podporuje také skutečnost, že „Slownik geograficzny...“ (konec 19. století) uvádí název řeky v této podobě — Telszys (2: III 242). Ať už tomu bylo jakkoli — ať název města Telšiai vznikl z názvu řeky, nebo jezera — v každém případě jde o místní název hydronymického původu. V Litvě máme mnoho názvů sídel utvořených z množného čísla názvu řeky či jezera: jezero Jūžintas: Jūžintai, Kriaunà řeka: Kriaunos, Širvinta řeka: Širvintos, Kamajà řeka: Kamajai. 215 Utenà (3b). První zpráva o Uteně pochází z doby Mindaugase — roku 1261 je zmíněna Utena (Utten). Roku 1416 byl postaven kostel, od 14. století se Utena stala starostenstvím (6: II 8—9; 4: 4). Název města má nepochybně hydronymický původ. Je členem početné rodiny místních názvů se základem uten-: Utenėlis jezero Utena, vesnice Utenėlės, Utenaitė nebo Utenėlė řeka ve městě Utena, vytéká z jezera Utenaitis, Utenos jezero v okrese Tauragnai — z něj je zdrobňovací příponou -ykštis utvořen název menšího jezera, které leží na témže místě, Utenykštis. Z názvu řeky Utenėlė vznikl název vesnice Utenėlė. Základem názvu města Utenà byla nejspíše starší podoba názvu řeky Utenaitė nebo Utenėlė, *Utena. Existoval tedy název řeky *Utena. Beze změny se přeměnil v název města Utenà. Jde o oblíbený způsob tvoření názvů sídel: Rūsnė ř.: Rūsnė město, Vilnia ř.: Vilnia (starší rodová podoba názvu Vilnicus), Dysna ř.: Dysna vesnice atd. Když se název řeky *Utena změnil v název města Utenà, název řeky se transformoval — dostal zdrobňovací příponu -aitė, -ėlė: Utenaitė, Utenėlė. I to je v litevštině běžný jev (podrobněji viz Utenergė). Valkininkai (2). Osídlení je známo od 14. století. Roku 1418 se uvádí panství a městečko Valkininkai, roku 1503 — vals, roku 1516 — město. Roku 1571 získalo magdeburská práva (4: IV). Původ názvu není jasný. Především lze pochybovat o začátku slova valk-, neboť v polštině se v současnosti ustálila podoba bez souhlásky u: Olkieniki. Zdá se však, že tato podoba je druhotná, mladší. Jak vznikla, přesvědčivě dokázal J. Otrębski. Podle jeho názoru se polské Olkieniki, stejně jako některé jiné místní názvy podobné stavby (např. Varėna — pol. Orany), vyvinulo chybnou dekompozicí ze spojení „w- Wolkienikach“, „w- Wo- ran-ch“. Spojení „w Wo-“ se mohlo vyslovovat jen jako „Wo-“. Když byla souhláska w chápána jako předložka, podoby *W-olkienikach, *W-oranach byly rozděleny na dvě složky W Olkienikach, W Oranach, jejichž druhé části (Olkienikach, Oranach) se později ustálily jako samostatné idiomy (80: 118). Starší zápisy také ukazují, že kořen valk- je skutečný. Má se za to, že sídlo bylo poprvé zmíněno v listině Jogaily z roku 1387 adresované Skirgailovi: „на елнука тая волость“. J. Jakubowski se zřejmě oprávněně domnívá, že tento zápis je tisková chyba redaktorů textu — v originále mělo být волкинницкая волость (81: 25). Později dlouho převládá podoba s valk-: у Волкинниках 1450 m. (8: 58), у Волкинках 1466 m. (tamtéž, 74), ў Волкиноках 1475 m. (tamtéž, 33), и Волкиноках 1495 m. (tamtéž, 628), Wolkininki 1503 m. (1: II 57), Волкинники 1516 m. (83: XXV; dodatek 27), Волкинники 1541 m. (65: I 36), з Волкинник 1557 m. (62: 563), до Волкинниц 1563 m. (tamtéž, 710), з Волкинник 1564 m. (tamtéž, 762), з Волкинник 1566 m. (tamtéž, 826) у Волкинниках 1597 m. (8: 6) atd. Kdy se začíná objevovat podoba s olk-, nelze přesně určit, je však zřejmé, že poměrně pozdě. Jisté je, že se užívala v 18. století, srov. Olkieniki 1784 m. (21), Олькеникского 1835 m. (1: II 71), Олькенники 1861–1865 m. (21) apod. O názvu lze říci, že má příponu -inink- a kořen valk-. V nářečí jsou známy i další varianty — Valkininkai, Valkinýkas. Jak ukazuje výše uvedený zápis Wolkininki z roku 1503, přípona -inink- je zřejmě poměrně stará. 216 Co však původně znamenal tento útvar s příponou -inink- (-inyk-), lze těžko říci. Lze pouze hádat, že byl nejspíše utvořen od nějakého jiného místního názvu s kořenem valk-. Pro jižní Litvu jsou zvláště typické útvary s příponou -inink- od hydronym: Angininkei vesnice v okrese Alytus; Angų jezero, Dėlgininkai vesnice v okrese Lazdijai; Dūlgas jezero, Dūgininkai vesnice v okrese Varėna; Ignis jezero, Spenglininkai vesnice v okrese Trakai; Spengla jezero, Strevininkai vesnice v okrese Kaišiadorys; Širėva řeka atd. V současnosti však není v okolí Valkininkai známa žádná řeka ani jezero jménem *Valka, *Valkys apod. Nezbývá tedy než předpokládat, že Valkininkai je útvar s příponou -inink- od názvu nějakého jiného místa — bažiny, lesa, louky apod. Takových názvů je v jižní Litvě mnoho: Valką pastvina v okrese Rudnia, louka v okrese Varėna, les v okrese Kaišiadorys, bažina v okrese Aukštadvaris, potok v okrese Kamėnė, louka v okrese Marcinkonys, louka v okrese Šalčininkai, Valkos louka v okrese Daugai, les v okrese Dieveniškės, pole v okrese Vydeniai atd. Samozřejmě nelze zjistit, od kterého konkrétně z těchto (či jiných) místních názvů se název Valkininkai utvořil. Veliuona (3). Jedno z nejstarších a nejvýznamnějších sídel Litvy. Má se za to, že na místě dnešní Veliuony stál do roku 1315 hrad Junigeda, od počátku 15. století zde bylo panství Veliuona a od roku 1421 město (4: IV; 6: II 328—340; 3: III). „Od roku 1315 se již zmiňuje hrad Veliuona: Wilhun 1315 m., Welun 1336 m., Welow 1337 m., Welum 1339 m., castrum Wilawense 1343 m., castrum Welun 1348 m., Welun 1357 m., 1360 m., 1362 m., 1363 m., 1364 m., 1367 m., ort Welunenfell 1394 m., der Welone 1416 m., Weluna 1416 m., 1417 m., Welona 1418 m., Wolona 1418 m., Weluna 1419 m., Willun 1430 m., oma Велионы 1493 m., Безионское волости 1528 m. atd. (55: 71); Název města pochází z názvu řeky Veliuona (pravostranný přítok Němenu). Vilnius. V současnosti převládá názor, že název Vilnius byl poprvé zmíněn roku 1323 v dopisech Gediminase německým městům a klášterům. V jednom z nich se píše: ”in civitate nostra regia Vilna” (”v našem královském městě Vilniusu”). Vilnius tedy byl v té době již nejen velkým městem, ale také hlavním městem. Je samozřejmé, že od počátku vzniku města do chvíle, kdy se stalo hlavním městem, muselo uplynout mnoho času, kolik však — zatím nevíme, proto se za datum založení Vilniusu dosud považuje rok 1323. Někdy se ovšem spekuluje, zda není Vilnius zmíněn v jednom anglosaském dokumentu, jehož vznik začal v 10. století. V „seznamu národů“, který byl do dokumentu vložen později, čteme ”Violena and Vilna and Vala rices” (”rices” zde znamená ”království, oblast”). Někteří se domnívají, že Violena a Vilna by snad mohly být naše ”Veliuona a Vilnius”, avšak pro nedostatek důkazů jde zatím pouze o domněnku (13: II 173). Po roce 1323 se název Vilnius v historických dokumentech objevuje velmi často, například v kronikách řádů: ante Vilnam 1365 m. (28: III 84), Vilnee 1365 m. (tamtéž, 86), vor die Wilne 1367 m. (tamtéž, II 560), Vilne 1377 m. (tamtéž, III 112), in Vilna 1377 m. (tamtéž, 104), in Vilna 1381 m. (tamtéž, 117), de Vilna 1382 m. (tamtéž, 122), Vilne 1390 m. (tamtéž, 165), Wilne 1414 m. (tamtéž, 447, 448); v jiných dokumentech: to de Vilne 1323 m. (13: 173), Wilne 1397 m. (67: 50), Wilne 1398 m. (tamtéž, 64), Vilna 1387 m. (tamtéž, 6, 10), Vilna 1469 m. (tamtéž, 304), Vilna 1486 m. (tamtéž, 404), 217 Vilna 1493 (tamtéž, 464), Vilna 1503 (tamtéž, 649), ę Busne 1421 (136: 33), na Busne 1430 (tamtéž, 34), y Buksen 1421 (tamtéž, 56), na Busne 1430 (tamtéž, 57), во Вильне, к Вильну, нар. Вилни 1446 (tamtéž, 61), во Вилно, к Вилну, из Вилки 1446 (tamtéž, 62), в Вильне, к Вильну, у Вильни, Вильно, з Вильны, konec 15. a začátek 16. století (tamtéž, 85–86), у Вильны 1510 (99: 3–6), у Вильны 1511 (tamtéž, 68), у Вильны 1513 (tamtéž, 34), у Вильны 1533 (62: 44), у Вильны 1529 (tamtéž, 76), у Вильны 1542 (57: 21) do Wilnia 1554 (tamtéž, 131), (w) Wilnie 1560 (tamtéž, 139), y Вильне 1592 (tamtéž, 330), (w) Wilnie 1597 (tamtéž, 479), w Wilnie 1550–1552 (tamtéž, 558) atd. Převládající podoba ve starých historických dokumentech je tedy Vilnia. Není to náhoda ani chyba. Ukazuje se, že také v živém jazyce obyvatel východní Litvy se dříve široce užívala podoba Vilnia (přízvuk na samohlásce i v první slabice). Takové užití se vyskytuje ještě i dnes (v okolí Ramygaly, Gelvonů, Šeduvy, Gervėčiai a jinde). Není pochyb o tom, že podoba Vilnia je skutečným faktem živého jazyka. Lotyšské Vilya to jen potvrzuje. O původu názvu dnes již není větších pochyb — vznikl z názvu řeky Vilnia. Tímto jménem se odedávna nazýval levostranný přítok Neris, který se nyní často nazývá Vilnelė. Vilnelė je však nový název, vytvořený z polské podoby Wilenka. Vysvětlit, jak a kdy k tomu došlo, a konečně jaký je vztah Vilnie k druhému názvu Neris, Vėlija, není snadné. Podrobněji viz článek „Názvy řek Neris a Vilija“ (v této knize s. 230). Tvorba názvů obydlených míst (měst, městeček, vesnic apod.) z názvů řek a jezer je pro litevštinu velmi typická. Nezřídka se také stává, že se název řeky či jezera stane názvem obydleného místa bez jakýchkoli slovotvorných prostředků: Rūsnė — z názvu řeky Rūsnė, Dysna — z názvu řeky Dysna, Dūkštas — z názvu jezera Dūkštas, Alovė — z názvu řeky Alovė atd. Z názvu řeky Vilnia tedy vznikl název města Vilnia. Jak však víme, v běžném jazyce se neprosadil — jeho místo zaujal jiný variant tohoto názvu, Vilnius. Ani ten není nový — užívali jej M. Daukša („Postilė“, 1600, D. Kleinas „Gramatika“, 1653) a další naši první písmotvorci. Zbývá tedy objasnit, jak se vedle starší podoby Vilnia objevila podoba Vilnius. Ačkoli zde není všechno jasné, lze se domnívat, že příčin bylo více. Především bychom zřejmě měli zdůraznit, že místní názvy zakončené na -ius jsou v litevštině poměrně typické: názvy řek Skródžius, Várus, Vỹčius, Slánkius, Skričiùs, Vingrius aj.; názvy jezer: Tvanùs, Gilius, Švenčius, Stìklius aj. Vedle podob se zakončením -(i)us může mít tentýž název někdy variantu s jiným kmenem: Rìngus — Ringą, Gilius — Gìlis, Božius — Božą, Niedùs — Niedis. Snad nejdůležitější příčinou, která podnítila pro litevštinu typickou změnu kmene (Vilnia — Vilnius), však bylo psaní názvu Vilnius s koncovkou -o. Takové podoby jsou poměrně staré, např. Wilno 1324 (13: 173), Vilno 1381 (28: II 718), Wylno 1397 (67: 8), Wylno 1449 (tamtéž, 216) a podobně. Příčiny jejich vzniku nejsou zcela jasné. S největší pravděpodobností se 218 vytvořily v polštině jako pravidelný protějšek běloruských slov s nepřízvučnou koncovkou a: bělorus. Смецка — pol. Stećko, bělorus. Адамка — pol. Adamko, bělorus. Бенька — pol. Bienko atd. Podoby názvu Vilnius zakončené na -a jsou známy již odedávna a je jich mnoho: Vylna 138⁰ (67: 6, 10), 1469 (tamtéž, 304), 1486 (tamtéž, 404), 1493 (tamtéž, 464), 1503 (tamtéž, 649) atd. Podoba s koncovkou -a se tedy v polštině změnila na podobu zakončenou na -o. Vlastní jména psaná v polštině s koncovkou -o dostávají v litevštině poměrně pravidelně koncovku -(i)us: pol. Stańko — lit. Stańkius, Stańkus, Stónkus; pol. Staszko — lit. Stāškus, Stoškus; pol. Paszko — lit. Poškus atd. Je pravděpodobné, že tento model přizpůsobování vlastních jmen ze slovanských jazyků, především z polštiny, v litevštině přispěl i k proměně Vilnios ve Vilnius. V historických dokumentech jsou zaznamenány i další varianty názvu Vilniaus. Zvláště často užívají kroniky řádu podobu bez souhlásky n po l: Wille 1365 (28: III 84, 550, 552), die Wille 1377 (tamtéž, II 223, 590; III 105), contra Willam 1377 (tamtéž, III 589), in Wyllam, Willen 1379 (tamtéž, II 605), die Wille, czur Wille, der Wille 1379 (tamtéž, 712), vor die wille 1381 (tamtéž, 607), Willam castrum 1382 (tamtéž, 611), burg. Wille 1382 (tamtéž, 602) atd. Obecně je třeba říci, že v kronikách řádu jsou podoby bez souhlásky n po l častější než všechny ostatní (106: 65—67). A. Salys poznamenává, že Wigand z Marburgu zmiňuje název Vilniaus asi dvacetkrát: píše Wille, Wylle, Willa, Wylle a pouze jednou Wilna (13: 174). Na jednom místě tento kronikář vysvětluje: „Post hec transeunt in Wyllam, Willen vulgariter“ 1379 (28: II 605). V německy psaných dokumentech livonského řádu se rovněž vyskytují podoby bez n (Villen 1422, Vyllen 1427). Na základě této skutečnosti A. Salys usuzuje, že slovo „vulgariter“ mohlo být v kronice použito ve významu „německy“ (nikoli „lidově“, „obyčejně“ apod.) (13: 174). Zřejmě jde o čistě německý jev, který se do dokumentů psaných v jiných jazycích (např. latinsky) dostal z němčiny. Není jasné, jak se tento jev v němčině utvořil. Možná, jak se domnívá A. Salys, jde o důsledek slabého skloňování v němčině (tamtéž). Staré písemné prameny znají také ještě jednu variantu názvu Vilniaus, se souhláskou d po l: für die Wilde, die statt Wilde (28: II 588), für die Wilde (tamtéž, 576), vnd zur Wilde, zur Wilde (tamtéž, 621). Všechny tyto zápisy pocházejí z komentářů či dodatků C. Schütze, kronikáře z počátku 16. století, který hojně využíval dnes ztracený rukopis kroniky Wiganda z Marburgu. S největší pravděpodobností jde proto o historikovu úpravu podob Wille, Willa či podobných (13: 174). Podoba Wilde se z kroniky Wiganda z Marburgu později dostala také do některých jiných písemných pramenů. Virbālis (2). Virbalis se začal formovat na počátku 16. století — poté, co byla roku 1422 Melnskou smlouvou stanovena západní hranice Litvy. Tehdy se podél celé hranice začaly zakládat osady, nejprve strážní. Až do 18. století se Virbalis oficiálně nazýval Nova Volia, souběžně se však užíval i název Virbālio. Místo je uvedeno v seznamu neprivilegovaných měst Litevského velkoknížectví z let 1529—1567. Roku 1593 získalo magdeburská práva a znak (3: III; 6: III 379). Má se za to, že název Virbālis byl poprvé zmíněn roku 1559 (tamtéž). Městečko bylo v letech 1558—1560 vyměřeno. Roku 1560 Žygimantas Augustas pro- 219 V údajích o výsledcích měření se píše: Вирбилово (1: VIII 76). Později se ustálil kmen virbal-: do Вирбалова 1565 m. (62: 804), Wirbaliske 1595 m. (1: VIII 84), Wierzbołow 1613 m. (tamtéž, 85), Wirbaliski 1679 m. (tamtéž, 88), Wierzbołow 1738 m., Верболова 1753 m., 1779 m., Wierzbałowen 1760 m.; Wirballen 1798 m., 1816 m. (21). V polštině se ustálilo znění Wierzbołowo nebo Wierzbołów, něm. Wirballen, litev. Virbalis (13: II 564). K. Būga uvádí podobu Virbalius (2: II 19). Kmen názvu městečka je tedy bezpochyby virbal-. V Litvě je více místních názvů s virbal-. Virbalai vesnice v okrese Jonava, vesnice v okrese Lazdijai, vesnice v okrese Pasvalys, vesnice v okrese Ukmergė, vesnice v okrese Skuodas; Virbališkiai vesnice v okrese Kaunas, vesnice v okrese Kupiškis; Virbaliūnai vesnice v okrese Kaunas, obvod Batniava, vesnice v okrese Kaunas, obvod Raudondvaris. Všechny tyto názvy jsou nejspíše osobního původu — pocházejí z osobních jmen, dnešních příjmení Virbalas, Virbalis. O názvu městečka Virbalis lze říci, že vznikl z jednotného čísla osobního jména Virbalis. Tvoření názvů sídel tímto způsobem je v litevštině poměrně běžné (85): srov. Sudargas vesnice v okrese Šakiai: Sudargas, Skuodas město: Skuodas, Kavárskas město v okrese Anykščiai: Kavárskas a další. Osobní původ názvu Virbálio potvrzují také podoby s příponou -išk-: Wirbaliske z roku 1595, Wirbaliski z roku 1679. Jde o odvozeniny s příponou -išk- od osobního jména Virbalis. Polské podoby Wierzbołowo, Wierzbołów ukazují totéž — srov. pol. Adamowo: Adam, Aleksandrowo, Aleksandrów: Aleksandr, Augustowo, Augustów: August atd. Kromě toho jsou známy i další případy, kdy se v polštině namísto starších litevských podob s -išk- ustálily odvozeniny s -owo: Adamiški vesnice z roku 1784 — Adamowo z roku 1939, Alexandryszki vesnice z roku 1784 — Aleksandrowo z roku 1939, Janiszki vesnice z roku 1784 — Janowo z roku 1939 (86: 385). Zarasai (3ᵇ). Oblast patřila od 13. do 18. století vilniuskému biskupovi. Na konci 14. století se zmiňuje zarasajské panství, roku 1522 městečko (4: IV). Název města Zarasai se úředně užíval do roku 1836, kdy bylo toto město na carův příkaz pokřtěno ruským názvem Novoaleksandrovsk. Tak se úředně psalo až do roku 1918. Když Litva získala nezávislost, dostalo město roku 1919 další úřední název Ežerėnai, který se udržel do roku 1929, kdy byl městu po dlouhých sporech a protestech odborníků vrácen starý název Zarasai. Ačkoli se varianta Ežerėnai začala úředně užívat až od roku 1919, podobné pokusy se objevily i dříve. Například K. Jaunius navrhoval kolem roku 1902 nazývat Zarasai Ežerūnai. Tyto návrhy vznikly z čirého nedorozumění. Zarasai se totiž polsky už dávno (první známý zápis pochází z roku 1522) psalo Jeziorosy. Tato podoba Jeziorosy zní dost podobně jako Zarasai — skutečně jde o jakousi sémantickou a fonetickou přeměnu litevského Zarasai nebo dokonce *Azarasai. Když se proto pro Novoaleksandrovskiui začalo uvažovat o návratu původního názvu, vzbuzovaly podezření nejen Jeziorosy, ale i Zarasai. Bez hlubšího zkoumání se spolu s Jeziorosy zavrhlo také Zarasų a namísto nich byl zvolen umělý název Ežerėnai, který místní obyvatelé nikdy nepoužívali. Co název Zarasai znamená, krásně vysvětlili K. Būga (2: II 19–21) a pozdější badatelé. Z jejich výkladů vyplývá, že Zarasai je místní název pocházející ze sélštiny. V sélštině se souhláska ž vyslovovala jako z. Slovo ežeras „jezero“ tedy Sélové vyslovovali *ezeras, *ezaras nebo podobně. Z tohoto slova se příponou -asas utvořil název jezera, 220 který zněl sélsky *Ezerasas nebo *Ezarasas. Tvoření názvů jezer pomocí přípony -asas, -esas bylo pro Sélové typické, např.: Čėdasas < *Ked-asas (Panemunis), Svėdasas (Svėdasai), Būdasas (Vyžuonos), Brādasas (Utena), Laūkesas (Šmalvos). Z množného čísla názvu jezera *Ezerasas nebo *Ezarasas vznikl název osady (později města) *Ezerasai nebo *Ezarasai. Takové tvoření názvů sídel je zcela přirozené i pro severovýchodní Litvu: Svėdasas jezero: Svėdasai městečko, Čėdasas jezero: Čėdasai vesnice, Jūžintas jezero: Jūžintai městečko atd. Název sídla *Ezerasai nebo *Ezarasai se po vymření Sélů v ústech místních Litevců změnil na *Azarasai. Tím se přerušila etymologická souvislost mezi někdejším obecným sélským slovem *ezeras, *ezaras a názvem *Azarasai. Místní název se proto zkrátil ztrátou počáteční samohlásky a: *Azarasai se změnilo na Zarasai. Podobných případů zkrácení je více — název jezera Asavilas (Pabradė) se změnil na Savūlas, slovo ašūklės „rybíz“ na šūklės, elementorius na lementorius, osobní jméno Erāzmas na Razmą, Razmų, Rāzmus apod. Název města Zarasai je tedy starý baltský místní název, jedna z nejvýraznějších památek jazyka Sélů, zaniklého baltského kmene. Žagarė (2). V historických pramenech se zmiňuje v letech 1253 nebo 1254 (zapsáno jako Sagera). Dnešní Žagarė vznikla ze dvou samostatných městeček — Staré Žagarė a Nové Žagarė — která existovala až do konce 19. století. Roku 1496 se zmiňuje panství Staré Žagarė. V první polovině 16. století vyrostla na pravém břehu řeky Švėtė Nová Žagarė, která se již roku 1547 označuje jako městečko (4: IV). V pramenech z let 1592–1595 se Žagarė nazývá městem (3: III). Žagarė je v Litvě opakující se místní název: Žagarė, vesnice v okrese Raseiniai, vesnice v okrese Vilnius, část městečka Tirkšliai. Kromě toho je známo několik neobydlených míst tohoto jména: les Žagarė v obvodu Sudeikiai, mokřina v okrese Utena, obvod Mockėnai, louka v obvodu Pabaiskas, místo v lese v obvodu Kuršėnai (lesní správa Pažįžmė). Tyto místní názvy jsou patrně odvozeniny s koncovkou -ė od obecného slova žagaras „suchý prut, chrastí, roští“. Jejich původní význam mohl být „místo plné prutů, místo, kde je mnoho prutů“ apod. Kromě Žagarė je známo mnoho dalších místních názvů, včetně názvů sídel, s kořenem žagar-: Žagarai vesnice v okrese Klaipėda, vesnice v okrese Molėtai; Žagariai vesnice v okrese Alytus, vesnice v okrese Lazdijai, vesnice v okrese Prienai, vesnice v okrese Varėna; Žagariškė vesnice v okrese Šiauliai; Žagariškė vesnice v okrese Marijampolė; Žagariškės vesnice v okrese Vilnius. Jejich původ může být i jiný, nejčastěji však patrně nejde o přímé odvození od obecného slova žagaras, nýbrž od osobních jmen, která z něj vznikla a dnes jsou příjmeními: Žagaras, Žagarys, Žagarius apod. Žeimelis (2). Roku 1500 se zmiňuje panství Žeimelis, roku 1542 městečko a roku 1586 byl Žeimelis centrem správního obvodu (3: III; 4: IV; I 121–123). Současná podoba názvu městečka Žeimėlis je patrně o něco pozdější, sekundární. Podle údajů A. Salise používali místní obyvatelé pouze podobu Žeimys, zatímco podoba Žeimėlis byla údajně „převzata ze starých písemností“ (13: II 682). A. Salys prosazoval variantu Žeimys i později — byla použita na „Mapě Litvy“ vydané roku 1956 v Bostonu, jejíž místní názvy posuzoval A. Salys. Později však v „Sebraných spisech“ uvádí vedle Žeimys v závorkách také podobu Žeimėlis (13: II 568). 221 Po válce se zcela prosadil název Žeimelis — v roce 1948 jej doporučil „Lietuvių kalbos rašybos žodynas“ (varianta Žeimys je v něm uvedena v závorkách), stejně jako další normativní publikace. Zdá se, že není důvod domnívat se, že varianta Žeimelis je zcela nová — před válkou existovala Žeimelio valsčius; tato podoba je uvedena v oficiálním seznamu sídel v Litvě z roku 1925 (33: 59–60). Kdy byla použita poprvé, je těžké říci, ale od 16. století je jistě doložena: Жеймель v roce 1567 (87: 443), Zemel v roce 1580 v Mercatorově atlasu (88: 51), Жеймел v roce 1585 (57: 268). Srov. také „zyda žeimelskiego“ z roku 1698 (64: 161), Žeimėlis z roku 1904 (32: XI 9). Krátká varianta názvu byla poprvé zaznamenána v roce 1500: Žeimiu (89: I 298). Krátká i dlouhá podoba tedy soupeří již několik staletí, a proto není žádný důvod měnit nyní ustálenou podobu Žeimelis na Žeimys či podobně. Tím spíše, že obě mají protějšky v litevském místním názvosloví: Žeimėliai vesnice v okrese Jonava, vesnice v okrese Kėdainiai, vesnice v okrese Molėtai; Žeimaliai vesnice v okrese Kelmė; Žeimis vesnice v okrese Šakiai, Žeimiai vesnice v okrese Ignalina, městečko v okrese Jonava, vesnice v okresech Joniškis, Kupiškis, Molėtai, Rokiškis, Ukmergė a Varėna, Žeimiai vesnice v okresech Kretinga, Radviliškis a Šiauliai. Proč se zřejmě přesto starší podoba Žeimys změnila na Žeimelis, není snadné říci. Vliv mohla mít například lotyšská obecná slova (Žeimelis leží v oblasti při hranicích s Lotyšskem) ziemel „sever“, ziemelis „severní vítr, severák, zimní vítr“. Přípona -ek- je navíc pro místní názvy v Žemaitsku obecně příznačná — Duobele, Bērstele apod. (88: 51). Původ názvu městečka Žeimys (Žeimelis) není jasný. J. Šiavas vyslovil myšlenku o jeho možném původu z osobního jména (tamtéž). Zdá se, že většina zmíněných místních názvů, především těch v množném čísle (Žeimiai, Žeimiai, Žeimėliai), mohla vzniknout z množného čísla osobních jmen, dnes příjmení Žeimis, Žeimys, Žeimelis (34: II 1319–1320). Určité pochybnosti se mohou týkat jen dvou názvů v jednotném čísle — Žeimys a Žeimis, vesnice v okrese Šakiai. Pokud předpokládáme, že Žeimys a Žeimis mají rovněž původ v osobních jménech, musíme souhlasit, že vznikly z jednotného čísla osobních jmen Žeimys, Žeimis. Takto utvořených názvů sídel je v Litvě více — Sudargas, Musteika, Kavárskas, Skuōdas aj. Není však vyloučeno, že místní názvy Žeimys ir Žeimis mohly vzniknout také přímo z odpovídajících obecných slov. Šlo by o místní názvy utvořené podobně jako Žeimis údolí v obci Ramygala, bažina v obci Panevėžys, Žeimė mělčina v jezeře Plateliai, louka v obci Luokė, tůň v obci Nemunėlio Radviliškis apod. Ať už místní název Žeimys (Žeimelis) vznikl z osobního jména, nebo z obecného slova, jeho kořen žeim- zřejmě souvisí s obecným slovem ž.emà. Jeho původní význam se vztahoval k pojmům chladu, chladnosti apod. (49: 399). Příjmení Žeimis, Žeimys tedy podle všeho původně znamenala nikoli „seveřan, člověk ze severu“, jak se domníval K. Būga (2: II 676), nýbrž „zmrzlík“ apod.; srov. příjmení Šalčius: od litevského šiltas „teplý“ (41: II 880). Podobný původní význam mohly mít i místní názvy Žeimys, Žeimis. Například název tůně Žeimė mohl původně znamenat „chladné místo“. Podobnou sémantiku by měly i názvy Žeimys, Žeimis. Žemaičių Kalvarija (2). Jde o velmi staré sídlo, které bylo poprvé za- 222 zmíněno v roce 1253. Tehdy se jmenovalo jinak; snad Garde nebo Gardai – v listině z roku 1253 je zaznamenáno Garde (2: I 440; III 232). Litevský velkokníže Vytautas daroval Gardus spolu s obcí Alsėdžiai na počátku 15. století žemaitskému biskupovi. V 15. a 16. století se v Gardai nacházelo také biskupské panství. Po výstavbě kostela v Gardai byl v roce 1637 předán dominikánům, kteří zde o deset let později, tedy roku 1642, založili klášter (fungující až do roku 1889) a nechali postavit (roku 1639) 19 kaplí symbolizujících křížovou cestu, tedy kalvárie (1: II 90–91). Slovo kalvarija pochází z názvu kopce v Jeruzalémě Kalvaria. Byla to svatá místa katolíků, křížové cesty s kultovními stavbami a kaplemi. Později se kalvárie rozšířily po celé Evropě a také po Litvě. Od té doby se vedle názvu Gardų začaly objevovat i další — nejprve se Gardus začalo říkat Nový Jeruzalém, později Žemaičių Kalvarija. Někdy se Žemaičių Kalvarija i v oficiálních seznamech místních názvů uváděla jednoduše jako Kalvarija; například v seznamu názvů sídel v Litvě vydaném Němci v letech 1917–1918 (91). Není pochyb, že když dominikáni v polovině 17. století začali Gardus nazývat Novým Jeruzalémem a Žemaičių Kalvarija, název Gardų zůstával dlouho živý v paměti místních obyvatel. Dokládají to také dokumenty ze 17. století a pozdější, které uvádějí název městečka. Například v roce 1655 se místo nazývá Kalvarija, zatímco v roce 1662 se stále ještě uvádí Gardai (1: II 91). M. Valančius ve svém díle „Žemaičių vyskupystė“ (vydaném v roce 1848) nazývá kapitolu o usazení dominikánů v Žemaičių Kalvarija „Dominikonis Kalwarijo“, v textu však již používá Gardus. „Žemajtiusi jezawitams su bernardinajs jau esąnt, nebuwa dar Dominikonų: Jurgis Tyszkiewicze wiskups, noriedams kad ir tu tarnu Diewa netruktum, 1637 m. pakwiete jus į Gardus. Gardaj, buwa taj soda, wiskupams prideranti..“ (89: II 111). Z toho vyplývá, že v polovině 19. století byl název Gardai stále živý. V. Vitkauskas uvádí: „Existují údaje o tom, že i dnes si tento název pamatují staří obyvatelé“ (90: 56). Název Žemaičių Kalvarija však nakonec vytlačil předchozí názvy, protože městečko stále více proslulo jako centrum kultu. Kolem roku 1650 sem byl z Říma přivezen zázračný obraz a od roku 1742 se zde začaly pořádat všeobecné poutě, na něž proudilo mnoho lidí. Lze se domnívat, že to pomohlo upevnit nový název Kalvarijos nebo Žemaičių Kalvarijos. Tento název se udržel až do roku 1964, kdy bylo městečko, zřejmě především z protináboženských důvodů, přejmenováno na Varduvas, tedy dostalo jméno řeky, která jím protéká. Název Varduva se však nestačil vžít — městečku byl nedávno vrácen dřívější název (ne však nejstarší) — Žemaičių Kalvarija. Jde o dvouslovný název. O druhé části již byla řeč, zatímco první část (Žemaičių) byla přidána později, aby se Žemaičių Kalvarija nepletla s městečkem Kalvarija v okrese Marijampolė. O Gardų lze říci, že jde o opakující se místní název v Litvě: Gardai les v obci Biržai, louka v obci Alanta, louka v obci Skapiškis, louka v obci Pandėlys aj. Srov. také Gardas bažina v obci Pasvalys, louka v obci Liubavas, křoviny v obci Zapyškis, hájek v obci Vabalninkas aj. Není pochyb o tom, že tyto 223 Názvy těchto míst jsou odvozeny od obecného slova gardas „ohrazené místo ve chlévě nebo na poli určené k chovu dobytka; stádo“. O původu názvu městečka Gardai lze pochybovat v tom smyslu, že existují závažné důvody domnívat se, že vznikl z názvu řeky. Potok, který naproti městečku vtéká do Varduvy, se v současnosti oficiálně píše Pąvardenis (později byl přejmenován na Cėdronas). Snad existovala starší podoba Pągardenio *Gardas či podobná. Kromě toho se podle A. Salise 3 km na sever (55: 12) nacházel jiný potok jménem Gardė, který byl roku 1523 německy zapsán jako Gardesche Beke (tamtéž). Z tohoto hydronyma vznikl název osady Gardė. Dnes už taková osada neexistuje, zanikla však poměrně nedávno — panský dvůr Gardės uvádí roku 1925 publikace „Lietuvos apgyventos vietos“ (33: 148) a vesnici Gardės publikace „Lietuvos administracinis-teritorinis suskirstymas“ z roku 1959 (73: 694). A. Salys se domnívá, že z názvu potoka je odvozen i název současné vesnice Pągardė (okres Mažeikiai, farnost Seda). Ještě dále na sever, v bývalém okrese Grūstė (nyní je Grūstė vesnicí), uvádí J. Sprogis řeku Города, která protéká panským dvorem Gardų (rus. Горды) a Sedou (35: 82). Název potoka *Gardas, *Gardė či podobný je tedy v těchto místech zcela možný, a vodní původ názvu Gardų se proto jeví jako docela věrohodný. Žemalė (2). V písemných pramenech se tato lokalita uvádí od roku 1554. Městská privilegia získala roku 1713 (1: XI 110; 4: IV). Místní název Žemalė se vyskytuje opakovaně: řeka Žemalė, pravý přítok Raudenai, přítoku Upyny (z názvu této řeky s příponou -ėnai vznikl název vesnice Žemalėnai), louka Žemalė v okrese Luokė, louka v okrese Tryškiai, louka v okrese Endriejavas, pastvina Žemalės v okrese Skuodas. Městečkem Žemalė nyní protéká potok nazvaný Žemalupis (levý přítok Šerkšně). B. Kviklys se domnívá, že osada byla pojmenována po tomto potoku (6: IV 374). Tak tomu skutečně mohlo být, protože vesnice Žemalė vznikala „na zeleném kořeni“, tj. „po vykácení lesa u potoka Žemalė (Žemalupis) východně od panského sídla“ (1: XI 110). Původní podoba názvu potoka tedy byla *Žemalė a později, když se tímto jménem začala označovat osada, se název potoka změnil na Žemalupis. Takových či podobných případů je známo mnoho. Podle K. Būgy je Žemalė kuršský místní název, který souvisí s lotyšským *Zemale (německy psáno Semallen) a dalšími místními názvy obsahujícími kořen lit. žem-, lot. zem- (2: III 244). Byl zřejmě utvořen od obecného slova žemė pomocí přípony -alė, typické pro Žemajty. V lotyšské části Kuronska byla běžná také přípona -ale: Nūogale, Valgale, Vērgale (tamtéž). Židikai (2). V první polovině 16. století se uvádí panský dvůr Židikai, na konci 16. a na začátku 17. století městečko. Během valacké reformy byla založena vesnice Židikai, která rychle rostla (v letech 1595—1596 měla 19 rodin, roku 1614 už 46 rodin). Na konci 17. století se vesnice stala městečkem. Po jeho vzniku původní Židikai zanikly (4: IV). Původ názvu vyvolává různé pochybnosti. Jde o poměrně izolovaný, vzácný místní název. Kromě něj je znám název louky Židikė (okres Vegeriai). Oficiální seznam místních názvů carského Ruska z roku 1892 uvádí v okrese Utena samotu Жидовцу (92: 344). To je snad vše. Vyvozovat z toho pevnější závěry je obtížné. Přesto se jako nejpřesvědčivější jeví domněnka, že tyto místní názvy jsou odvozeny od osobního jména— 224 . Osobní jméno (současné příjmení) *Židikas či podobné však není doloženo, ačkoli existují příjmení utvořená jinak s kořenem žid-: Židūnas, Židūlis, Židžiūnas. Příjmení *Židikas by tedy vedle nich bylo zcela možné. Pro jiné předpoklady neexistují závažnější důvody. Je pravda, že publikace „Lietuvos apgyventos vietos“ z roku 1925 píše název městečka (a panského dvora) jako Žydikių (33: 154), tato podoba však nejspíš není autentická — živý jazyk zná pouze Židikai. Podobu Židikai z živého jazyka uvádí také Vaižgantas (32: X 53). Zápisy v jiných než litevských jazycích nepřinášejí nic nového; srov. Жудукы ze 16. století (35: 115), Жудукское местечко z roku 1789, Žydyki z roku 1820, Жидухи z roku 1843, Židikai z roku 1854, Žydiki z roku 1855, Жидежки z let 1881, 1892, 1915 a podobně (21). L I T E R A T U R A 1. Lietuvos urbanistikos paminklai. V., 1978—1988. T. 1—11. 2. B ū g a K. Rinktiniai raštai. V., 1958—1961. T. 1—3. 3. Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1966—1971. T. 1—3. 4. Tarybų Lietuvos enciklopedija. V., 1985—1988. T. 1—4. 5. Lietuvių enciklopedija. Bostonas, 1953—1966. T. 1—35. 6. K v i k l y s B. Mūsų Lietuva. Bostonas, 1963—1968. T. 1—4. 7. Lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1976—1984. T. 1—12. 8. Литовская Метрика. Ч. I: Книга записей. СПб., 1910. Т. 1. 9. Б а л ь ч и к о н и с И. Названия литовских населенных пунктов, образованные от названий рек и озер // Lingua Posnaniensis. Poznań, 1958. T. 7. P. 240—252. 10. K u ž a v i n i s K. Etymologica // Baltistica. V., 1966. T. 1(2). P. 177—184. 11. R a z m u k a i t ė M. Būdingesnės Lietuvos oikonimų darybos priesagos // Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija. V., 1989. T. 3 (108). P. 138—147. 12. Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių antroponimika: Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje. V., 1977. 13. S a l y s A. Rinktiniai raštai. Roma, 1983. T. 2. 14. S t a n e v i č i u s S. Raštai. V., 1967. 15. V a n a g a s A. Dėl vietovardžio Labguva darybos ir kilmės // Baltistica. V., 1966. T. 1 (2). P. 185—189. 16. V a n a g a s A. Dėl upės vardo Danė (Danija, Dangė) // Lietuvių k. yros klausimai. V., 1960. T. 3. P. 317—319. 17. Т о п о р о в В. Н. Прусский язык. М., 1975—1984. Т. 1—4. 18. M a ž i u l i s V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1966—1981. T. 1—2. 19. M a c i e j a u s k i e n ė V. Lietuvių pavardžių stabilizavimosi ypatumai XVIII—XIX a. // Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija. V., 1987. T. 4 (101). P. 113—122. 20. N i k ž e n t a i t i s A. Kas žuvo prie Bajerburgo 1337 m.? // Gimtasis kraštas. 1987 04 16. 21. Lietuvos mokslų akademijos Lietuvių kalbos instituto abėcėlinė istorinių vietovardžių kartoteka. 22. S k a r d ž i u s P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1941. 23. M ü h l e n b a c h s K., E n d z e l ī n s J. Latviešu valodas vārdnīca. Rīga, 1923—1932. T. 1—4. 24. P o k o r n y J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern, 1949 t.t. 25. V a n a g a s A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. 26. J o n i k a s P. Zu den litauischen Ortsnamen // Beiträge zur Namenforschung. 1950/51. Bd. 2. S.1—32. 225 27. Steponavičienė I. O prusifikaci litevských místních názvů v písemnostech Řádu německých rytířů // Baltistica. V., 1974. T. 10(2). S. 163—168. 28. Scriptores rerum Prussicarum. Leipzig, 1861—1874. T. 1—5. 29. Skardžius P. Litevská hydronyma na -nt-. Jejich tvoření, původ a význam // Lituanistikos darbai. Brooklinas, 1973. T. 3(1). S. 9—69. 30. Alexandrowicz S. Miasteczka Białorusi i Litwy // Acta Baltico-Slavica. Białystok, 1970. T. 7. S. 47—108. 31. Liv-, Esth- und Curländisches Urkundenbuch nebst Regesten / Herausgegeben von Dr. Friedrich Georg von Bunge. Reval, 1853. Bd. 1. 32. Vaiszgantas. Seznam zeměpisných názvů Litvy // Dirva. Žinynas. 1904, č. 10. S. 35—61; č. 11. S. 3—29. 33. Obydlená místa Litvy. K., 1925. 34. Slovník litevských příjmení. V., 1985. T. 1; 1989. T. 2. 35. Sprógis I. Geografický slovník starobylé Žemaitské země XVI. století. Vilnius, 1888. 36. Grinaveckis V. Původní podoby několika žemaitských místních názvů // Kalbos kultūra. V., 1970. Č. 17. S. 55—56. 37. Balčiūnas K. Kvedarna // Mūsų kalba. V., 1977. S. 17—18. 38. Smigielskis B. Zápisky vikáře // Draugija. 1908. Č. 24. S. 342—350. 39. Petr z Dusburgu. Kronika pruské země / Připravil, úvod a vysvětlivky napsal a mapu zpracoval Romas Batūra. V., 1985. 40. Endzelīns J. Místní názvy Lotyšské SSR. Rīga, 1956. D. 1, s. 1; 1961. D. 1, s. 2. 41. Razmukaitė M. Litevské názvy obydlených míst utvořené příponami z hydronym // Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 21: Lietuvių onomastikos tyrinėjimai. V., 1981. S. 199—206. 42. Mažiulis V. O názvu Neringa // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1960. T. 3. S. 301—315. 43. Otrębski J. Les mots d’origine commune dans les langues slaves et baltiques // Lingua Posnaniensis. Poznań, 1949. T. 1. P. 121—151. 44. Udolph J. Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie. Heidelberg, 1990. 45. Kalwaitis W. Lietuwiszky Wardy Kletele su 15 000 vardų. Tilžė, 1910. 46. Hinze F. Zum problem der Mehrsprachigkeit bei der Fischerbevölkerung auf der Kurischen Nehrung, vor allem zu Beginn des 20. Jahrhunderts // Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte. Jahrgang 1989. Berlin, 1989. S. 156—162. 47. Gerullis G. Die altpreußischen Ortsnamen. Berlin und Leipzig, 1922. 48. Relationes status dioecesium in Mango Ducatu Lituaniae. Roma, 1917. T. 1; 1978. T. 2. 49. Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981. 50. Pietsch R. Fischerleben auf der Kurischen Nehrung. Berlin, 1982. 51. Schmidt W. P. Zum baltischen Dialekt auf der Kurischen Nehrung // Indogermanische Forschungen. 1983. Bd. 88. S. 257—268. 52. Lauksaimnieku un citu zemes īpašnieku adresu grāmata. Rīga, 1931. 53. Schmittlein R. Toponimie Lituanienne. Bade, 1948. 54. Łowmiański H. Studja nad początkami społeczeństwa i państwa Litewskiego. Wilno, 1931—1932. T. 1—2. 55. Salys A. Die žemaitischen Mundarten. Teil I. Geschichte des žemaitischen Sprachgebiets. K., 1930. 56. Latvijas PSR ūdensteču nosaukumi. Rīga, 1986. Sās. 1—4. 57. Istorijos archyvas. T. 1: XVI a. Lietuvos inventoriai / Surinko K. Jablonskis. K., 1934. 58. Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas. V., 1963. 59. Gidžiūnas V. Z dějin Simna. // Ročenka Litevské katolické akademie věd. Řím, 1965. Sv. 1. 60. Totoraitis J. Dějiny Sūduvy—Suvalkije. K., 1938. Část 1. 61. Spis miejscowości Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej. Warszawa, 1967. 226 1. 62. Литовская метрика. Ч. III: Книги Публичных Дел. Юрьев, 1914. Т. 1. 63. Рапповіч Я. Слоўнік назваў населеных пунктаў віцебская вобласці. Мінск, 1977. 64. Soudní knihy biržajského panství. 1620–1745 / Připravili R a u d e l i ū n a s V. a F i r k o v i č i u s R. V., 1982. 65. Spory litevských rolníků a měšťanů se správci panství. V., 1959. Sv. 1; 1961. Sv. 2; 1968. Sv. 3. 66. Příručka administrativně-územního členění Litevské SSR. V., 1976. 67. Codex diplomaticus ecclesiae cathedralis necnon dioeceseos Vilnensis /Kodeks dyplomatyczny katedry i diecezji Wileńskiej/. 1387–1507. Kraków, 1948. 68. L a u m a n e B. Zvejniecu nosaukumi Latvijas PSR piekrastē. Rīga, 1987. 69. S c h m i d W.P. Nehrungskirch. Stuttgart, 1989. 70. Litevské inventáře. 17. století / Sestavili K. J a b l o n s k i s a M. J u č a s V., 1962. 71. Z i n k e v i č i u s Z. Litevská dialektologie. V., 1966. 72. Administrativně-územní členění Litevské SSR. V., 1949. 73. Administrativně-územní členění Litevské SSR. V., 1959. 74. Slovník pravopisu litevského jazyka. K., 1948. 75. Praktické jazykové rady. V., 1976 (1. vyd.); 1985 (2. vyd.). 76. Texty z dialektologických fondů Institutu litevského jazyka Litevské akademie věd. 77. Atlas litevského jazyka. V., 1977. Sv. 1: Lexikum; 1982. Sv. 2: Fonetika. 78. D u r i d a n o v I. Thrakisch-dakische Studien. Teil I: Die Thrakisch und dakisch-baltischen Sprachbeziehungen. Sofia, 1969. 79. U r b u t i s V. [Rec.:] “Acta Baltico-Slavica. // Białystok, 1964. T. 1.” // Baltistica. V., 1966. T. 1 (2). P. 191–194. 80. O t r ę b s k i J. Bałtisch-Slawische Miszellen // Lingua Posnaniensis. Poznań, 1963. T. 9. P. 115–121. 81. J a k u b o w s k i J. Opis Księnstwa Trockiego z r. 1387 // Przegląd historyczny. 1907. T. 5. P. 22–49. 82. J a b l o n s k i s K. Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje. Kaunas, 1941. 83. Любавский М. Областное деление и местное управление Литовско-Русского государства ко времени издания Первого Литовского Статута. М., 1892. 84. F e n z l a u W. Die deutschen Formen der litauischen Orts- und Personennamen des Memelgebiets. Halle/Saale, 1936. 85. V a n a g a s A. Lietuvos gyvėnamių vietų vardai, kilę iš vienaskaitos asmenvardžių // Baltistica. V., 1967. T. 3 (1). P. 111–116. 86. Ванагас А. Ойконимы Литвы с суффиксами славянского происхождения -ava, -avas // Balto-slovańskie związki językowe. Wrocław, 1990. P. 381–388. 87. Литовская метрика. Ч. III: Книги Публичных Дел: Переписи войска Литовского. Петроград, 1915. 88. Š l i a v a s J. Kai kurios pastabos žiemgalių klausimu // Kraštotyra. V., 1967. P. 50–58. 89. W o l o n c z e w s k i e M. Žemaičių Wiskupiste. Wilnuj, 1848. D. 1–2. 90. V i t k a u s k a s V. O některých místních názvech Žemaitie se sufixy // Kalbos kultūra. V., 1963. Č. 4. S. 65–57. 91. Alphabetisches Ortsverzeichnis der Verwaltungsbezirkes Litauen—Nord. 1917/918. 92. Seznam obydlených míst Kovenské gubernie. K., 1892. 93. Abecední rejstřík k aktové knize vydané Vilenskou archeografickou komisí v roce 1867: Revize lesů a přechodů připojených k bývalému Litevskému velkoknížectví, kterou sestavil Grigorij Bogdanovič Volovič. Vilna, 1873. 227 94. Úplná sbírka ruských letopisů. Sv. 17: Západoruské letopisy. Petrohrad, 1907. 95. Podrobný abecední rejstřík ke svazkům I—XII archeografické sbírky vydávané při Vilenském školském okruhu / Sestavil I. Ja. Sprogis. Vilna, 1905. 96. Gaubaras F. Pruská hydronymie (strojopis disertace kandidáta filologických věd). V., 1990. 97. Goškevič I. Vilenská gubernie. Úplný seznam obydlených míst... Vilna, 1905. 98. Zeměpisný rejstřík volebních dokumentů z aktových knih Vilenského ústředního archivu. 99. Litevská metrika. Petrohrad, 1903. Sv. 1. 100. Vanagas A. Litva a Litevec // Gimtasis žodis. 1990. Č. 10. S. 23—25. 101. Balčikonis J. Vybrané spisy. V., 1978. Sv. 1; 1982. Sv. 2. 102. Volyter E. Seznamy obydlených míst Suvalské gubernie. Petrohrad, 1901. 103. Abecední rejstřík míst bývalého Litevského velkoknížectví. Vilno, 1929. Část 1. 104. Jēgers B. Přehlížené významové příbuznosti baltských slov // Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung. Göttingen, 1966. Sv. 80. 105. Holowinski J. Rukopisný seznam místních názvů telšské a žemaitské diecéze, uložený v Ústavu litevského jazyka. 106. Steponavičienė I. Litevská místní jména v dokumentech Řádu německých rytířů a Livonského řádu (strojopis). 107. Jurkštas J. Místní jména Vilniusu. V., 1985. 108. Seznamy místních jmen vilniuské diecéze podle děkanátů. 1784 // Lietuvos centrinis valstybinis istorijos archyvas, F SA—18580, 19246, 19247, 19248, 19249, 19251, 19252, 19253, 19254, 19295. 109. Slovník staroukrajinského jazyka XIV—XV století. Kyjev, 1977. Sv. 1—2. 110. Archeografický sborník dokumentů vztahujících se k dějinám severozápadní Rusi. Vilna. Sv. 1—13. 111. Vilniuská diecézní synoda. Pod vedením... pána D. Michaela Joannese Zienkowicze. Vilna, MDCCXLIV (1744). 112. Mednická, neboli žemaitská diecézní synoda... pána... Tyszkiewicze. Vilna, MDCCLII (1752). 113. Seznam volostí a venkovských obcí podle smírčích obvodů Vilenské gubernie z roku 1874. Vilna, 1874. 114. Otrębski J. O výzkumu vodních a místních jmen na území Litvy. I. mezinárodní slavistická onomastická konference. Vratislav-Varšava-Krakov, 1961. S. 49—58. 115. Slovník litevského jazyka. V., 1956—1992. Sv. 1—15. 116. Endzelīns J. Poznámky k „Latvijským místním jménům“ // Spisy Filologické společnosti. Riga, 1926. Sv. 6. S. 7—10. 117. Сталтмане В.Э. Lotyšská antroponymie. Příjmení. M., 1981. 118. Фасмер М. Etymologický slovník ruského jazyka. M., 1964—1973. Sv. 1—4. 119. Лаучюте Ю. Slovník baltismů ve slovanských jazycích. L., 1982. 120. Fraenkel E. Litevský etymologický slovník. Heidelberg, 1962. Sv. 1—2. 121. Grinaveckis V. O původu názvu Rietavas // Jazyková kultura. V., 1991. Č. 61. S. 70—73. 122. Abecední kartotéka místních názvů zaznamenaných z živého jazyka Ústavu litevského jazyka Litevské akademie věd. 123. Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas. V., 1976. 124. Razmukaitė M. Litevská oikonyma vytvořená apelativními příponami // Práce Litevské akademie věd. Řada A. V., 1988. T. 3 (104). S. 99—104. 228 125. Оркенас Ю.К. Pokus o vytvoření izosémantických řad na základě starověké antroponymie // Otázky baltské a slovanské antroponymie. Šiauliai, 1970. S. 12—18. 126. Staszewski J. Słownik geograficzny. Warszawa, 1959. 127. Рапанович Я.Н. Слоўнік назваў населеных пунктаў Гродзенскай вобласці. Мінск, 1982. 128. Суперанская А.В. Структура имени собственного. М., 1969. 129. Непокупный А.П. Litva a další lituanismy v ukrajinských (východoslovanských) gramatikách a slovnících XVI—XVII století // Baltistica. V., 1971. T. 7 (1). S. 53—62. 130. Užpürvis J. Tři jazykovědné studie (Drei sprachwissenschaftliche Studien). Chicago, 1990. 131. Zeměpisný slovník Polského království a dalších slovanských zemí. Warszawa, 1880—1895. T. 1—14. 132. Revize lesů a zvěřních přechodů v bývalém Velkoknížectví litevském, sestavená starostou mstibovským Grigorijem Bogdanovičem Volovičem v roce 1559. Vilna, 1867. 133. Leyding G. Slovník místních názvů mazurského okresu. Část 2: Fyzickogeografické názvy. Poznań, 1959. 134. Reitelaitis J. Veisiejai // Národ a slovo. K., 1928. T. 5. S. 248—307. 135. Savukynas B. Původ místního jména Ukmergė/Vilk(a)mergė // Náš jazyk. V., 1978. Č. 4. S. 20—24. 136. Úplná sbírka ruských letopisů. T. 35: Bělorusko-litevské letopisy. M., 1980. 137. Sadauskas R. Je jméno Druskininkai již rozluštěno? // Rodný kraj. 1991 08 08. 138. Naktinienė G., Paulauskienė A., Vitkauskas V. Druskininkų tarmės žodynas. V., 1988. 139. Balaišis V. Der lit. Flussname Nemunas und das lit. namas // "Haus" (Einige Bemerkungen zur Etymologie) // Kalbotyra. V. 1987. T. 37 (3). P. 18—23. 140. Zweck A. Litauen. Stuttgart, 1898. 141. Mülenbachs K. Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. Rīga, 1923—1932. T. 1—4. UNSERE STÄDTENAMEN Shrnutí V Litvě je v současnosti asi 300 měst, městských sídel a městeček. Jednotlivá sídla mají různý osud. Liší se i svým stářím: některá jsou stará stovky let, jiná čítají jen několik desetiletí. Některá měla význam v minulosti, jiná jej mají dnes. Některé názvy jsou staré, obzvláště zajímavé a často se obtížně etymologizují, jiné jsou jednoduché, nesporné a etymologicky jednoznačné. Zde je analyzováno asi 60 názvů měst. Je samozřejmé, že hledání výběrových kritérií by nemělo smysl. Na jedné straně je zde analyzováno jen několik názvů, na druhé straně tento článek představuje pouze část rozsáhlejší práce, proto se o kritériích bude hovořit jindy. Lze jen zdůraznit, že k analýze byly vybrány nejen názvy s jasnou etymologií, ale i takové, jejichž etymologie a tvoření jsou složité. 229