Lietuvių ir kitų indoeuropiečių kalbų kauzatyvų raidos polinkiai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIII (1995) GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA Gertrūda SAVIČIŪTĖ-NAKTINIENĖ TENDENCE VÝVOJE KAUZATIV V LITEVŠTINĚ A JINÝCH INDOEVROPSKÝCH JAZYCÍCH 1. Úvodní poznámky Diachronní přístup k výzkumu, tak obvyklý ve fonetických a morfologických pracích, si razí cestu do oblasti syntaxe a sémantiky. Pro současnou typologickou lingvistiku by bylo zvláště přínosné neomezovat se na synchronní konstatování existujících jazykových univerzálií, ale zohledňovat také příbuznost jazyků i obecné zákonitosti jejich vývoje (srov. Климов 1975: 28). Práce mnoha autorů i námi zkoumaný materiál ukazují, že kauzativita je univerzální (panchronní) kategorií indoevropských jazyků, která se vyjadřuje prostředky vzniklými většinou v jednotlivých jazycích. O shodách v sémantice kauzativ a způsobech jejich vyjadřování i o vývojových tendencích je proto nejlepší pojednávat z typologického hlediska. Předmětem zkoumání jsou stejně jako v předchozích pracích (19801, 19802) příbuzné a typologicky blízké litevština, latina a ruština, které náležejí ke třem různým skupinám indoevropské jazykové rodiny. Většina materiálu byla shromážděna ze slovníků, mluvnic a dalších prací o těchto jazycích; podle potřeby se využívají také údaje z jiných indoevropských jazyků. Kauzativa zkoumaných jazyků lze z hlediska gramatiky rozdělit na morfologická a syntaktická neboli perifrastická, z hlediska typologie na syntetická a analytická a z hlediska syntaktické sémantiky na uzavřená a otevřená. Posledně jmenovaná se rozlišují podle toho, zda jejich povrchová struktura odpovídá struktuře hlubinné neboli vnitřní, která se popisuje perifrází „dělat tak, aby + sloveso v oznamovacím způsobu“. Tato perifráze je vytvořena na základě vedlejší věty popisující výsledek. Byla zvolena proto, že právě vedlejší věty výsledkové, nikoli účelové či příčinné, mají nejvíce společných rysů s větami, jejichž přísudkem jsou kauzativní slovesa nebo analytické kauzativní konstrukce (o perifrázi kauzace podrobněji viz Savičiūtė 19861: 164—165; 19862: 206—209). Kauzativa, která svou povrchovou strukturou neodpovídají uvedené perifrázi a vyjadřují kauzativitu stručnou formou, se nazývají uzavřená; ta, která perifrázi odpovídají a jsou rozvinutá na povrchové úrovni, se nazývají otevřená. Pro první jsou charakteristické morfologické formy vyjádření, pro druhá syntaktické neboli perifrastické. 110 2. Uzavřená kauzativa 2.0. Sklon starých indoevropských flektivních jazyků synteticky vyjadřovat složité významy dokládají morfologická kauzativa — kauzativní (příčinná) a kurativní (opatřovací) slovesa, která v jedné větě vyjadřují dva (1) nebo tři (2) různé děje. Kořenem kauzativního slovesa, který se shoduje s kořenem základního slovesa, se vyjadřuje kauzovaný děj, tj. děj nebo stav, o nějž subjekt kauzátor usiluje nebo který vyvolává, např.: (1) pěstovat — růst, srážet — klesat, nechat jíst — jíst, (2) nechat tkát — tkát, nechat poslat — poslat, nechat opravit — opravit. Příponou a/nebo střídáním samohlásek se vyjadřuje abstraktní význam kauzace, tj. kauzující děj „způsobit, aby...“. Samotná přípona způsob kauzace nevyjadřuje; ten se vyjasňuje z širšího kontextu. 2.1. Uzavřená kauzativa vyjadřující prostou kauzaci 2.1.1. Označíme-li každý komponent hlubinné struktury kauzační věty symboly (S — subjekt, P — predikát, O — objekt, → vztah kauzace), lze hlubinnou strukturu kauzačních vět znázornit vzorcem (S + P) → (O + P). Naplnění tohoto vzorce lexikálním a gramatickým obsahem napomáhá zmíněná parafráze „způsobit, aby…“. Kauzační věta obsahuje 4 komponenty vyjadřující 2 situace: (1) kauzující situaci (subjekt-kauzátor a jeho kauzující děj) a (2) kauzovanou situaci (objekt a změna jeho stavu nebo děj, které subjekt kauzuje). Např. větu Hospodář n a p á j í koně rozložíme takto: „(1) Hospodář + (2) způsobuje, že + (3) kůň + (4) pije“, nebo Slunce z b ě l i l o košile: „(1) Slunce + (2) způsobilo, že + (3) košile + (4) vybledly“. 2.1.2. Uzavřená kauzativa v indoevropských jazycích jsou slovesa s určitým stupněm ablautu a/nebo kauzativní příponou. Ne všechny přípony kauzativ lze formálně odvodit z indoevropského prajazyka. A. Meillet rozlišuje dvě kauzativní přípony starých indoevropských jazyků (1) *-eje/o- a (2) -ijo-/-ī- (Meillet 1951: 190). Ekvivalenty první přípony se vyskytují v indoíránských, starořeckých a částečně latinských jazycích. Např. st. řec. φεβομαι „bojím se“ — φοβέω „děsím“. V sanskrtu této příponě odpovídá -áya (Burrow 1959: 301—302, 330; Елизаренкова 1982: 367—370), např. vart-áya-ti „otáčí“ — vārta-ti „otáčí se“, zatímco v latině jí odpovídá *-eie/ō, např.: moneō „připomínám“ — moneō „vzpomínám si“, doceō „učím“ — disco „učím se“ (Тронский 1960: 215; Safarewicz 1969: 212). Za zmínku stojí také několik dalších latinských kauzativních sloves, např.: augeo „pěstuji, zvětšuji“, suādeō „radím, přemlouvám, přesvědčuji“, terreō „děsím“, torreō „suším“ (Ernout 1927: 231—232). Řídké latinské formy dokládají druhou indoevropskou kauzativní příponu -ijo-/ī-, např. sōpiō „uspávám“ (Ernout 1927: 235). Přípona -ja- a alternace samohlásek v kořeni jsou charakteristické pro starogermánská kauzativa, např.: gót. bi-leiban, stangl. belifan, stfr. b(i)liva, stnhn. bi-līban „zůstat“ — gót. bi-laibja-n, stisl. leifa, stangl. læfan, stfr. lēva, lāvi-a „zůstat“ (СГГЯ IV 142, 169). V současné němčině se zachovala kauzativa vyjadřovaná alternací samohlásek v kořeni 111 reliktů kauzativnosti, např.: liegen „ležet“ — legen „položit, klást“, sitzen „sedět“ — setzen „posadit“, trinken „pít“ — tränken „napájet“ atd. V analyticky strukturované současné angličtině se rovněž dochovaly zbytky morfologického vyjadřování kauzativnosti. Sloveso wake (woke, waked; waked, woken, woke) „probudit se; probouzet“ má kauzativní i nekauzativní význam. Z minulých tvarů woke a waked se k vyjádření kauzativnosti častěji volí druhý. Sloveso rise (rose, risen) „vstávat, zvedat se“ se liší stupněm samohláskové alternace od raise „zvedat, stavět, probouzet“, ačkoli R. Lakoff (1972: 187) tvrdí, že většina anglicky mluvících necítí, že raise je odvozeno od rise. V ruštině může být kauzativnost nepravidelně vyjadřována příponami, předponami a příponami spolu se samohláskovou alternací, např.: висеть „viset“ — вешать „věšet“, гаснуть „hasnout“ — гасить „hasit“, гибнуть „zahynout“ — губить „zabíjet“, мерзнуть „mrznout“ — морозить „zmrazovat“, спать „spát“ — усыплять „uspávat“, сохнуть „vysychat“ — сушить „sušit“. Třída morfologických kauzativ v litevštině je mimořádně početná. Jde o kauzativní slovesa, jejichž kauzativní význam je vyjádřen samohláskovou alternací a/nebo baltskými příponami - (d)inti, -(d)ути (Skardžius 1941: 529—548; Jablonskis 1957 I: 288—290; Jakaitienė 1968: 227; Якайтеne 1968: 11; LKG 1971: 25, 264; LKM 1976: 110 aj.). Protějšky přípony -yti se někdy vyskytují také ve slovanských jazycích (Skardžius 1941: 535). 2.1.3. Složitým problémem je původ kauzativních sloves. A. Desnickaja na základě tvrzení N. Marra, že jména vznikla dříve než slovesa, dokazovala jmenný původ kauzativních sloves (1941: 138— 165). Jazyková data a práce mnoha badatelů však ukazují, že kauzativní slovesa mohou vznikat jak ze jmen, tak ze sloves. Kauzativa lze spojovat: (1) se slovesy, (2) se jmény i primárními slovesy, (3) se jmény, např.: (1) skr. sadáya-ti „usazuje“ — sīdati „sedí“, (2) skr. rādháya-ta „uspokojuje“ — rādhoti „vykonává“ — rādhah „dar“, (3) starohornoněmecké wermen „zahřívat“ — warm „teplý“ (srov. Э. Менчер 1966: 73—79). Jednoznačný derivační vztah kauzativních (příčinných) a prostých sloves, který je v současné litevštině jasně vnímán, odrážejí odkazy v „Slovníku současné litevštiny“ (1972) (dále — DŽ) a „Slovníku litevštiny“ (dále — LKŽ), např.: laužti caus. lūžti LKŽ, pūdyti prž. pūti DŽ. Sémantický vztah morfologických kauzativ k jménům potvrzuje také skutečnost, že mnoho litevských sloves s příponou lze parafrázovat jako „dělat nějaký“, např.: kreivinti „dělat křivým“ — kreivas, platinti „dělat širokým“ — platus (Якайтеne 1968: 11). Právě takto LKŽ a DŽ vykládají slovesa tohoto typu, u nichž se zkratky caus. či prž. neuvádějí, ačkoli většina z nich má odpovídající sloveso téhož kořene s významem „stávat se nějakým“, např.: silpninti „dělat slabým, slabším“ — silpnas — silpti, silpnėti; slapinti „dělat mokrým“ — šlapias — šlapti. To, že slovníky volí takový způsob uvádění, svědčí o pojetí jejich jmenného původu. Někdy však skutečně není jasné, s čím by se kauzativní slovesa tohoto typu měla spojovat (srov. Skardžius 1941: 541—544), a autoři slovníků volí kompromisní řešení, např. u sendinti uvádějí zkratku caus. a odkazují na slove- 112 so senti, zatímco významy vysvětlují parafrází „dělat nějakým“ a spojují je s přídavným jménem senas (LKŽ XII 380). Je známa hypotéza, podle níž kauzativní slovesa vznikají z iterativ. B. Delbrück (1897: 119) tvrdil, že kauzativní sloveso vardháyati „pěstovat“ vzniklo změnou významu slovesa vardháyatē „prudce růst“, které se odvodilo od várdhatē „růst“. Možnost odvozovat kauzativní přípony od frekventativních přípon připouštěl i B. Sebrennikov, opíraje se o častý výskyt těchto přípon a blízkost jejich významů (Серебренников 1974: 175–176). Blízkost kauzativních a iterativních významů potvrzuje také litevská přípona -(d)inti, -(d)yti, která může mít oba významy, např.: spaudýti, nardýti, šaudýti ir gydýti, guldýti, žudýti atd. Odvozeniny této přípony se někdy označují dokonce jako iterativa-kauzativa (Кауkене 1991: 21). Byla zaznamenána intenzita kauzujícího děje vyjadřovaného kauzativními slovesy a větami s významem následku (Savčiūtė 1986: 159). I to svědčí o vztahu mezi iterativy (alespoň těmi, které mají intenzifikační odstín) a kauzativy. Žádný z uvedených faktů však nedokazuje původ kauzativů z iterativů. Základem jejich blízkosti je zřejmě samotná aktivita kauzujícího a iterativního děje (v případech, kdy iterativa mají intenzifikační odstín). Protože se nepodařilo najít jasný a konkrétní historický prototyp, z něhož by bylo možné odvodit různé kauzativy indoevropských jazyků, začal se původ kauzativnosti spojovat s vývojem sémantických opozic. J. Kurylowicz (1964: 86–88) považoval za východisko vývoje kauzativnosti v indoevropských jazycích sémantickou opozici stavu / kauzovaného děje (stav > intranzitivní děj > kauzativnost). Autoři, kteří zkoumají tranzitivitu a intranzitivitu na základě opozic, hovoří o kauzativnosti jako o jednom z případů tranzitivity a intranzitivity. S. Krinickaitė ukázala, že mezi tranzitivními slovesy se samohláskovou alternací a intranzitivními slovesy existuje opozice vnějšího a vnitřního diatézu, např. versti – virsti. Tato opozice, tvořící nejstarší vrstvu kategorie tranzitivity a intranzitivity, zpočátku vyjadřovala sémantickou opozici mezi stavem věci nebo jiného neživého subjektu a dějem člověka či živého subjektu. Později se ještě výrazněji prosadila opozice nekauzativní sloveso / kauzativní sloveso (Криницкайте 1979: 46–49). A. Paulauskienė (1979: 21, 26) pagrindine laiko tranzityvumo–intranzityvumo, o ne kauzatyvumo kategoriją. Ji skiria tris tranzityvumo tipus: (1) keisti – kisti, (2) augti – auginti, (3) keisti – keistis ir kalba apie tranzityvumo ir kauzatyvumo rodiklių bei funkcijų sutapimą. J. Stepanov spojil vznik morfologických kauzativ v indoevropských jazycích s rekonstrukcí typů jednoduché věty v praindoevropštině. Podle něj existovaly v období aktivní stavby tyto typy vět: (1) aktivní subjekt + aktivní sloveso, (2) neaktivní subjekt + neaktivní sloveso, (3) aktivní subjekt + aktivní sloveso + neaktivní objekt. V té době však neexistoval gramaticky utvořený typ (4) aktivní subjekt + aktivní sloveso + aktivní objekt, např.: Válečník zabije nepřítele. Podle J. Stepanova taková kauzativa jako litevská žudyti (: žūti), marinti (: mirti), ruská 113 moryti” usmrcovat, ničit” (: -merėti, -mirati (umirati) ”umírat”, skr. maráuati ”nutí, nechává zemřít, zabíjí” (: márati, márate, mṛyáte ”umírá”) souvisejí právě s utvářením výše zmíněného typu věty (4). Když se změnila sama povaha větné struktury, věty tohoto typu se staly běžnými. To, že předmětem mnoha litevských kauzativ může být člověk, např. klaidinti — klysti, se rovněž považuje za důkaz této hypotézy. Vznik morfologické kauzativní derivace se pokládá za jeden ze způsobů, které pomohly předejít určitým obtížím při změně struktury indoevropských jazyků z aktivní na akuzativní. 2.2. Uzavřené kauzativy vyjadřující složitější kauzaci (kurativa) 2.2.1. Zde probírané flektivní indoevropské jazyky vytvořily třídu kuratývů, neboli sloves zajišťovacích (verba curativa seu causativa passiva), pouze v litevštině. Tato třída se odlišuje od kauzativních, neboli příčinných sloves (verba causativa activa). Kauzativní a kurativní slovesa mají stejnou příponu -dinti (kurativa se zřídka tvoří s kauzativní příponou -dyti a zejména -yti) a zpravidla i stejnou větnou strukturu, a proto se často zaměňují (o jejich významu a kritériích rozlišování podrobněji viz (Jakulienė 1975: 78 — 81; Savičiūtė 1984: 73 — 78, 1985: 236 — 251). Protože mají obě třídy mnoho společného a třída kauzativ je mnohem početnější a rozmanitější co do forem i významu, lze se domnívat, že kurativní slovesa vznikla z kauzativních. Formant kauzativní přípony -d-, který kdysi sloužil pouze k odstranění hiátu, se později stal charakteristickým ukazatelem kurativního významu (Stang 1966: 374), zatímco kauzační přípona se začala připojovat k již vytvořenému morfologickému kauzativu, např. lakinti — lakindinti, nebo k faktitivnímu slovesu, které lze nazvat flektivním kauzativem, např. siūti — siūdinti. Podobná sekundární kauzativní derivace byla zaznamenána i v jiných jazycích (srov. Недялков 1969: 27). Rozdíly mezi kauzačními a kurativními větami jsou zvláště zřejmé v případě trojčlenných opozic, např.: juokindinti — juokinti — juoktis, kalbindinti — kalbinti — kalbėti, lauždinti — laužti — lūžti, lodindinti — lodinti — loti. Srov. věty se slovesy z trojčlenné opozice: Z javorových větviček budu trhat třísky (cur.), a z kmínku si nechám nařezat prkénka LTR (Lkv) — trháme proutí (caus.) a pleteme lýkové střevíce Švnč — kůry už praskají (intr.) J (LKŽ X 166, 179, 248). Zapsáním výše zmíněných kauzačních a kurativních vět pomocí společné kauzační perifráze nebo znázorněním jejich hluboké struktury vzorcem jsou zřetelně patrné jejich hlavní rozdíly: Kauzace: (1) ”Dělám tak, že...”+ (2) ”Kůry praskají” (S + P)→(O + P) Kurace: (1) ”Budu dělat tak, že...”+ (2) ”[Někdo] bude dělat tak, že”+ (3) ”Třísky se rozštípí” (S₁ + P₁)→(S₂ + P₂)→(O + P₃) V kauzačních větách byly nalezeny 4 syntakticko-sémantické komponenty, 114 popisující 2 situace. V kurativních větách je 6 komponentů, které popisují 3 situace: (1) kurující situace (subjekt kurátor—iniciátor S1 a jeho kurující děj P1), (2) zprostředkující kurovaná situace (subjekt prostředník nebo vykonavatel S2 a jeho bezprostředně vykonávaný děj P2, který byl kurován subjektem iniciátorem), (3) konečná kurovaná situace (objekt O a změna jeho stavu nebo děj, který je kauzován subjektem prostředníka a kurován subjektem iniciátora). Formuli hlubinné úrovně kurativních vět tedy můžeme upřesnit: (S1 + P1) cur. → {(S2 + P2) caus. → (O + P3)} Objekt kurativní věty je ovlivňován dvojím způsobem — přímo subjektem prostředníka a nepřímo subjektem iniciátora. Proto jsme kuraci podmíněně nazvali „dvojí kauzací“. Ze sémantického hlediska lze patrně tvrdit, že kurativní význam vznikl na základě verbální (nebo řečeno termínem D. A. Cruse — požadavkové) kauzace, při níž se vyjadřoval nepřímý, nefyzický vliv živého subjektu na jiný živý subjekt. Taková nepřímá (termínem V. Nedialkova — nekontaktní) kauzace, blízká významu kurativ v litevštině, se nachází i v jiných jazycích, např.: něm. lassen + inf. (Миссюра 1952: 10; Недялков 1971: 19 tt.), franc. faire + inf. (Абросимова 1954: 7—10). Povrchová úroveň kurativních vět v litevštině se utvářela na základě vět s nepřímou nefyzickou (verbální) kauzací, v nichž S1 — osoba, P1 — „nařídit, přikázat, požádat...“, např.: Zažeň (caus.) děti do kouta za pecí Šts (LKŽ VII 119). Při utváření kurace se sémantika komponentů zúžila: S1 — pouze (1) osoba s pravomocí přikazovat, např.: král, pán apod., (2) osoba, která nemůže nebo neumí vykonávat určitou práci, objednavatel; P1 — (1) „nařídit, přikázat“, (2) „objednat, požádat“. Zprostředkující situace kurace „proniká“ na povrchovou úroveň jen ve vzácných a netypických případech. Např.: Pvo tři sudy do světnice skrze služebnictvo rychle vnést nechal K. Donel (LKŽ VIII 702); Zloděje za třetí krádež nechal psy roztrhat S. Dauk (LKŽ II 644). Nejčastěji se chápe z kontextu nebo z gramatického významu kurativních sloves. Tato zprostředkující situace kurace, která se obvykle nachází pouze v hlubinné úrovni, je blízká přímé fyzické kauzaci, kdy v kauzativní větě S1 — osoba, věc nebo přírodní síla, P1 — různé fyzické a jen zřídka také nefyzické děje: Dítě (vítr, jablka) láme větev. U kurativ S2 — pouze (1) osoba vykonávající příkaz, např.: sluha, kat, (2) osoba schopná a způsobilá vykonávat určitou práci, např.: krejčí, holič; P2 — (1) různá slovesa vyjadřující služby a tresty, např.: nechat vnést, nechat setnout, (2) slovesa označující různé profesní činnosti vyžadující určitou způsobilost a dovednosti, např.: tkát, stavět (budovu). Např.: 115 (1) Herodes dal svatému Janovi setnout hlavu BP II 366 (LKŽ II 854). (2) N e c h p o s t a v i t na konci pole chalupu J (LKŽ XIII 674). Tímto způsobem byly věty vyjadřující nepřímou nefyzickou (slovní) kauzaci přizpůsobeny k vyjádření složitější situace ve skutečnosti. Kurace a kurativní (zaopatřovací) slovesa se utvářela (1) zužováním a specializací významu komponentů a (2) narůstáním složitosti hlubinné struktury — tím, že se v hlubinné a v netypických případech i povrchové rovině objevoval další subjekt a jeho děj. 3. Otevřené kauzativy 3.0. Kauzativy, které vyjadřují více komponentů hlubinné roviny na povrchové rovině a svou formou se více blíží perifrázi kauzace, se nazývají otevřené. Za otevřené kauzativy se považují analytické kauzativní konstrukce a vedlejší věty následkové. 3.1. Otevřené kauzativy vyjadřující kauzující a kauzovaný děj samostatnými slovy 3.1. Obecnou tendenci vývoje flektivních indoevropských jazyků přecházet od syntetického k analytickému typu dokládá také vznik perifrastických kauzativů (srov. Lakoff 1972: 172 — 198; Reklaitis 1974: 197—214; Ambrazas 1977: 149 aj.). Kauzativní konstrukce s pomocnými slovesy, zastupujícími kauzativní sufixy a/nebo ablaut, jsou pozdním útvarem indoevropských jazyků. Tyto konstrukce jasně rozlišují kauzující a kauzovaný děj tím, že je vyjadřují samostatnými slovy, srov.: Jmdn singen machen — způsobit, aby někdo zpíval K II 40, Jmdn weinen machen — rozplakat někoho K II 40, binden lassen — nechat svázat K. Perifrastické kauzativy vznikají tam, kde neexistuje třída morfologických kauzativů. Z těchto tří jazyků, o nichž se zde pojednává, měl kauzativy tohoto typu pouze jeden. V latině, v níž převládala syntetická stavba, se užívala analytická kauzativní konstrukce facere + inf., netypická pro archaické a klasické období, avšak užívaná již u Plauta a široce rozšířená v poklasickém období. V pozdní latině vznikla také další analytická kauzativní konstrukce laxare + inf. (Абросимова 1954: 4—7). Tyto pomocné slovesa mají často lexikální význam aktivního děje, jako lat. facere (srov. Гончарова 1974: 136—155). V kauzativních konstrukcích měl jejich původní význam patrně podobu „přimět k vykonání“. Právě v tomto významu se v angličtině po určitou dobu užívala k vyjádření kauzace slovesa leten, don, goren, mohen, později get, have (Ярцева 1945: 60). Jasnost lexikálního významu pomocných sloves často umožňuje přizpůsobit je vyjadřování některého jednotlivého typu kauzace a specializovat je. Konstrukce laxare + inf., která vznikla v pozdní latině, začala vyjadřovat pasivní kauzaci, při níž kauzující děj znamená „dovolit, nebránit“ apod. Tento význam konstrukce je patrně založen na pomocném slove- 116 významy slovesa lasare „odpustit, dovolit (odpočinout si), ulehčit, oslabit, zmenšit, opustit“ apod. Mezi kauzativní konstrukcí němčiny lassen + inf. a sémantikou jejího pomocného slovesa existuje úzký vztah. S významem slovesa lassen „(na)řídit, přikázat, (po)vyzvat“ lze spojit některé kauzativní konstrukce, např.: schmieden oder hämmern lassen — dát kovat K, sich einen Anzug machen lassen — objednat si, nechat si ušít oblek K II 40, tragen lassen — dát odnést K atd. Srovnáme-li je s odpovídajícími litevskými překlady a s perifrastickým vyjádřením kauzace, mohli bychom tuto německou konstrukci často nazývat nikoli kauzativní, nýbrž kurativní. S významem slovesa lassen „dovolit“ možná souvisejí případy pasivní kauzace, např.: tüngedinti caus. trägen sein lassen K, timpsodinti caus. lümmelhaft daliegen lassen K. Naopak aktivnější kauzaci vyjadřují konstrukce se slovesem machen, např.: schweigen machen — umlčet K, Jmdn springen machen — přimět někoho ke skoku K II 40. Perifrastická kauzativa odpovídají sémantickým typům syntetických kauzativ, pouze se posunula směrem k syntaktické otevřenosti. Německé konstrukce odpovídající litevským kurativům (sich die Haare schneiden lassen K — nechat si ostříhat vlasy) však rovněž implicitně vyjadřují kauzaci, protože na povrchové rovině nevyjadřují subjekt zprostředkovatele, stejně jako litevská kurativa. 3.2. Otevřená kauzativa, která explicitně vyjadřují kauzativní situaci 3.2.1. Kauzaci vyjadřují také souvětí s vedlejší větou následkovou, která na povrchové rovině obsahují nejvíce komponent hlubinné roviny. Stejně jako jiné typy souvětí vznikala a vyvíjela se již v jednotlivých indoevropských jazycích, mají však mnoho společných rysů ve stavbě a významu. Doba vzniku ruských souvětí s vedlejšími větami následkovými je určena poměrně přesně — konstrukce s následkovou spojkou так что vznikly až ve 12.–17. století. Ve starších písemných pramenech se následková spojka nenachází (ИГРЯ 322, 332). Vztah mezi hlavní a vedlejší větou byl volný, protože v hlavní větě nebyla korelativní slova. Užívají se souřadicí spojky nebo se části souvětí vyjadřující následek spojovaly bez spojek (ИГРЯ 323; Пометун 1971: 24—25). Gramatická stavba vět s následkovým významem není jasně vymezena ani ve starých památkách litevského jazyka. Měly spojky teip jog, teip kad, jog, kad, teip idant, jeib, jeneg (Drotvinas 1967: 65—67). Většina z nich se v současné litevštině již neužívá s následkovým významem, nebo se užívá jen velmi omezeně. Pozdní vznik vět tohoto typu dokládají také věty ze starých litevských a ruských textů, v nichž nejsou jasně rozlišeny významy následku a příčiny, následku a účelu. V akademické gramatice litevského jazyka se dokonce nerozlišuje typ souvětí s vedlejšími větami následkovými; ty se považují za věty určovací: „Věty určovací jsou sa- 117 činné nejčastěji označují vztahy příčiny a následku: hlavní věta předkládá určitý jev, zatímco vedlejší věta jej vysvětluje a popisuje důsledky, které z něj vyplývají“ (LKG III 836). 3.2.2. (1) Vznik vedlejších vět s významem následku byl podnícen potřebou explicitně vyjadřovat subjektové a objektové vztahy. Sémantický subjekt kauzované situace je ve větě následkové syntaktickým subjektem, zatímco v konstrukcích s uzavřenými kauzativy a analytickými kauzativy zaujímá pozici objektu, např.: Pršelo tak, že jsem okamžitě promokl – Déšť mě celého promočil (DŽ 552). (2) Ve větách následkových ve všech třech jazycích může být explicitně vyjádřena intenzita kauzujícího děje (nebo „kauzující vlastnosti“). Většina vět tohoto typu má koreláty spojky, které zdůrazňují intenzitu, sílu, hojnost apod.: litev. taip, toks, lat. ita, sic, ejusmodi, adeo, tantopere, talis, tantus, tam, hic, is (Соболевский 1948: 236), rus. так, столь, до того, до такой степени (ГРЯ II(2) 338). Např.: Dostal jsem takový strach, že jsem se otočil a utekl BV III 24 (LKŽ rukopis); Tantus in curia clamor factus est, ut populus concurreret Cic. Verr. 2,47 (Соболевский 1948: 236) „V kurii nastal takový křik, že se seběhli lidé“; Общее волнение до такой степени сообщалось Буланину, что он даже позабыл о несчастном фонаре и о связанных с ним грядущих неприятностях. Куприн (ГРЯ II(2) 339) „Všeobecné vzrušení na Bulanina tak zapůsobilo, že dokonce zapomněl na nešťastnou lucernu a na budoucí nepříjemnosti s ní spojené“. Intenzitu může vyjadřovat také korelát tai, který se pojí s net ve vedlejší větě nebo s kad ve větě hlavní: kad... tai net, tai kad... net, kad... tai... net, např.: Kad ak inau tai akinau tą begėdį, net verkti pradėjo (Drotvinas 1967: 62). (3) Ve větách následkových se stejně jako v analytických kauzativních konstrukcích kauzující a kauzovaný děj či stav vyjadřují samostatnými slovy. Kauzativní slovesa označují jeden děj, např. budinti, jehož cílem je dosáhnout jednoho výsledku, busti. Kauzující děj a jeho výsledek jsou zde časově velmi blízké nebo se překrývají: výsledku má být buď dosaženo okamžitě (Gesinu žvakę), nebo již bylo dosaženo (Girdau arklį). Vyjádření kauzujícího a kauzovaného děje slovesy s různými kořeny umožňuje označovat děje či stavy, které jsou od sebe vzdálenější. Často subjekt-kauzátor výsledek (tj. následek neboli kauzovanou situaci) ani nepředvídá, nebo ho neusiluje dosáhnout, např.: Nės, kad verpt reik, jos taip daugel pasakų vapa, kad jau ir ranka kuodelį peštužsimiršta K. Donel (LKŽ XV 671); Bet ta rožė taip gardžiai kvepėjo, jog uostydamas turėjai pamiršti visus šios žemės vargus ir rūpesčius J. Balč (Balkevičius 1963: 357). Vzdálenost kauzující a kauzované situace je zvlášť výrazná v posledním příkladu, protože zde uvedený neživý subjekt nemůže usilovat o žádný výsledek ani jej předvídat. Právě k vyjadřování takových situací jsou především zapotřebí věty následkové. Vyjádření obou kauzačních dějů samostatnými slovesy umožňuje 118 explicitně vyjádřit způsob kauzace, který uzavřené kauzativy vyjádřit nemohou, srov.: Zazpíval jsem tak krásnou píseň, že se všichni smějí (LKG III 839) – Rozesmál jsem všechny. Oddělení dějů umožňuje jasně vyjádřit časovou posloupnost kauzující a kauzované situace. Následek nastává buď po ději, který jej vyvolal, nebo současně s ním. Takto se vyjadřují časy v litevštině a ruštině. V latině se ve větách následkových časy řídí podle consecutio temporum, ale perfectum coniunctivi, plusquamperfectum coniunctivi a futurum perifrasticum se vyskytují zřídka. Obvyklými časy ve větách následkových jsou praesens a imperfectum coniunctivi (Соболевский 1948: 236). Plusquamperfectum coniunctivi je velmi vzácné, protože jeho význam odporuje pojetí následku: následek nikdy nemůže předcházet situaci, která jej vyvolala (Лосев 1965: 155). Poměrně časté případy nedodržování consecutio temporum lze vysvětlit tím, že následek se vztahuje nikoli k času věty, ale k času řečového aktu, tj. závisí na záměru píšícího nebo mluvícího (Соболевский 1948: 237). Vyjádření dějů samostatnými slovesy umožňuje explicitně popsat ještě jednu důležitou vlastnost kauzace – realitu kauzující a kauzované situace. Pro litevské věty následkové jsou nejtypičtější tvary indikativu. Pojednává se o něm i v ruské gramatice (ГСРЛЯ 723). V latinských vedlejších větách následkových může být užito konjunktivu, což jim dodává podobnost s větami účelovými a příčinnými (se spojkou cum) (Draeger 1878 II: 629). Tato vlastnost se vysvětluje tím, že takové věty vyjadřují domnělý následek (Боровский 1975: 183). Nejčastěji je však následek, třebaže je vyjádřen slovesem v konjunktivu, přesto chápán jako skutečný. Např.: Epaminondas adeo fuit veritatis diligens, ut ne joco quidem mentiretur Nep. 15, 3, 1 (Соболевский 1948: 236) – „Epaminondas tak miloval pravdu, že ani žertem nelhal“. Vidíme zde určitý nesoulad mezi významem a gramatickou formou: skutečný následek je ve větě vyjádřen způsobem, který obvykle označuje nereálnost. Není tomu tak pouze proto, že je následek chápán jako domnělý, ale zřejmě také kvůli užívání konjunktivu k vyjádření vztahu mezi členy souvětí. 4. Závěry 4.1. Ve vývoji litevštiny a dalších indoevropských jazyků lze pozorovat posun od uzavřených k otevřeným způsobům vyjadřování kauzativity. Situace, které lze implicitně vyjádřit morfologickými kauzativy, se postupem času stále více vyjadřují explicitně. 4.2. Chápání kauzace bylo na počátku vývoje kauzativů i později zřejmě spojeno s časem a zůstalo s ním spojeno. Při vyjádření kauzujícího děje a kauzovaného stavu (nebo děje) jedním slovesným tvarem byly tento děj a stav popisovány jako současné nebo časově blízké. Takto byla chápána a otevřenými kauzativy vyjadřována také kauzace. Pouze v posledně uvedeném 119 případě bylo možné vyjádřit rozmanitější následky, nikoli pouze jeden, jako u morfologických kauzativů (girdyti→gerti). 4.3. Uzavřené kauzativy popisují stejně složitou situaci jako otevřené. Při vzniku otevřených kauzativů se hlubinná úroveň nestává složitější, pouze získává explicitní vyjádření. Vyjádření činností kauzujícího a kauzovaného dvěma samostatnými slovesy je charakteristické pro analytické kauzativní konstrukce a vedlejší věty následkové, zatímco přesun objektu kauzace do pozice subjektu je typický pouze pro ty druhé. Naopak při vzniku kurativů se zachoval implicitní způsob vyjadřování, ale hlubinná úroveň se stala složitější. Kurativy vznikly z morfologických kauzativů vyjadřujících nepřímou nefyzickou (tj. verbální) kauzaci, přizpůsobených k vyjádření složitější situace. Protože se zde na hlubinné úrovni objevuje subjekt-zprostředkovatel a jeho činnost, lze kuraci interpretovat jako specializovanou ²dvojitou kauzaci². 4.4. Vznik otevřených kauzativů podporoval malý počet uzavřených kauzativů. Analytické kauzativní konstrukce vznikaly v jazycích, v nichž nebyla (nebo téměř nebyla) kauzativní slovesa. Zřejmě proto je v litevštině poměrně málo otevřených kauzativů — popisných vět s následkovým významem — a nejsou pevně ustáleny. Díky početné třídě morfologických kauzativů byly a jsou v litevštině o něco méně potřebné než v latině nebo ruštině. Vznik otevřených kauzativů poněkud rozšířil i samotné pojetí kauzace. Historicky primární význam uzavřených kauzativů je „aktivní děj živého subjektu, přesně a přísně zaměřený na objekt“. Později začaly kauzativy vyjadřovat (zejména ve větách následkových): „stav (nebo děj, přesněji — působení) jakéhokoli subjektu, nepřesně a slabě zaměřený na objekt“. Panchronním sémantickým typem kauzace je „aktivní děj subjektu zaměřený na určitou situaci jako objekt (děj objektu nebo změnu stavu)“. Za diachronní prototyp kauzace lze považovat opozici „aktivní děj / stav“ a spojovat ji s hypotézou o „aktivní“ praindoevropské větné struktuře. Zkratky1 aukšt. — aukštajské fr. — frygijské got. — gótské ide. — indoevropské ir. — íránské isl. — islandské lie. — litevské pranc. — francouzské sen. — starověké skr. — sanskrtské 1 Zde neuvedené zkratky se používají jako v LKŽ. 120 LITERATŪRA 1. Ambrazas V. Lietuvių kalbos istorinės sintaksės metodo problema. — Lietuvos TSR MA darbai. A serija. T. 4(61), 1977, p. 139—154. 2. Balkevičius J. Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. V., 1963. 3. Burrow T. The sanskrit language. London, 1959. 4. Cruse D.A. A note on English causatives. — Linguistic Inquiry. Vol. 3, N 4, 1972, p. 520—528. 5. Delbrück B. Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen. Bd. 1, Strassburg, 1987. 6. Draeger A. Historische Syntax der lateinischen Sprache. Bd. 1,2, Leipzig, 1878. 7. Drotvinas L. Padarinio konstrukcijos lietuvių literatūrinėje kalboje. — Lietuvos TSR aukštųjų mokyklų mokslo darbai. Kalbotyra. T. 17, 1967, p. 61—80. 8. Ernout A. Morphologie historique du latin. Paris, 1927. 9. Jablonskis J. Rinktiniai raštai. T.1, V., 1957. 10. Jakaitienė E. Deverbatyviniai dabartinės lietuvių kalbos veiksmažodžiai su priesaga -inti. — Baltistica. T. 4(2), 1968, p. 221—229. 11. Jakaitienė E. Veiksmažodžių daryba (Priesagų vediniai). V., 1973. 12. Jakulienė A. Priežastinių ir parūpinamųjų veiksmažodžių skyrimo kriterijai. — Lietuvos TSR aukštųjų mokyklų mokslo darbai. Kalbotyra. T. 26(1), 1975, p. 78—81. 13. K-Kurschat Fr. Littauisch-deutsches Wörterbuch. Hale, 1883. 14. Kl, K II-Kurschat Fr. Deutsch-littauisches Wörterbuch. Hale, Bd.1, 1870; Bd.2, 1874. 15. Kurylowicz J. The inflectional categories of Indo-European. Heidelberg, 1964. 16. Lakoff R. Another Look at Drift. — In: Linguistic Change and Generative Theory. Bloomington, 1972, p. 172—198. 17. LKG — Lietuvių kalbos gramatika. V., T. 1, 1965; T. 2, 1971; T. 3, 1976. 18. LKM — Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. Lietuvių kalbos morfologija. V., 1976. 19. Paulauskienė A., Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos. V., 1979. 20. Reklaitis J. K. Evidence for directed drift from Lithuanian. — Scandoslavica. T. 20, 1974, p. 197—214. 21. Safarewicz J. Historische lateinische Grammatik. Halle (Saale), 1969. 22. Savičiūtė G. Parūpinamieji veiksmažodžiai ir sakinio struktūra. — Kn.: Jaunųjų filologų darbai. T. 1, V., 1984, p. 73—78. 23. Savičiūtė G. Parūpinamųjų veiksmažodžių semantika. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 24, 1985, p. 236—251. 24. Savičiūtė G. Dėl lietuvių kalbos kauzatyvinių konstrukcijų semantikos. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 25, 1986, p. 157—167. 25. Savičiūtė G. Dėl lietuvių kalbos priežastinių veiksmažodžių reikšmės aprašymo. — Kn.: Jaunųjų filologų darbai. T. 2, V., 1986, p. 206—209. 26. Skardžius Pr. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1941. 27. Stang Chr. S. Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen. Oslo-Bergen-Tromsø, 1966. 28. Абросимова Т. А. Способ выражения каузативности во французском языке. Автореф. дисс.... канд. филол. наук. Ленинград, 1954. 29. Боровский Я. М., Болдырев А. В. Учебник латинского языка. Москва, 1957. 30. Гончарова Н. А. Функционально-семантическая характеристика латинского глагола facere (на материале классической латыни). — Дисс.... канд. филол. наук. Киев, 1974. 31. ГРЯ — Грамматика русского языка. Т.2, ч. 1, 2, Москва, 1960. 32. ГСРЛЯ — Грамматика современного русского литературного языка. Москва, 1970. 121 33. Десницкая А. В. Каузативные глаголы. — Уч. зап. Ленинградского университета. Сер. филологических наук. Вып. 5, 1941, с. 138—165. 34. Елизаренкова Т. Я. Грамматика ведийского языка. Москва, 1982. 35. ИГРЯ — Историческая грамматика русского языка. Синтаксис. Сложное предложение. Москва, 1979. 36. Каукене А. А. История корневых глаголов с основой на -а в литовском языке (типы СеС, СёС, СаС, СоС, СуоС). Автореф. дисс.... д-ра филол. наук. Вильнюс, 1991. 37. Климов Г. А. О понятии языкового типа. — Вопросы языкознания. № 6, 1975, с. 21—28. 38. Кримицкайте С. А. Классификация глагольных оппозиций по переходности / непереходности в литовском языке. — В кн.: Проблемы синтаксиса и структуры слова. Москва, 1979, с. 42—53. 39. Лосев А. Ф. О законах сложного предложения в латинском языке. — В кн.: Статьи и исследования по языкознанию и классической филологии. Москва, 1965, с. 131—195. 40. Мейе А. Общеславянский язык. Москва, 1951. 41. Менчер Э. М. К вопросу о происхождении каузативных глаголов. — Ученые записки Томского университета. № 59, 1966, с. 73—79. 42. Миссера Н. А. Каузативные глаголы и каузативные конструкции в немецком языке. Автореф. дисс.... канд. филол. наук. Москва, 1952. 43. Недялков В. П. Каузативные конструкции в немецком языке. Аналитический каузатив. Ленинград, 1971. 44. Недялков В. П., Сильницкий Г. Г. Типология каузативных конструкций. — В кн.: Типология каузативных конструкций. Морфологический каузатив. Ленинград, 1969, с. 5—19. 45. Пометун Т. Е. К вопросу о формировании в русском литературном языке сложноподчиненных предложений с придаточным следствия. — Уч. зап. Таджикского университета. Сер. филологическая. Вып. 4, 1971, с. 23—27. 46. Савичюте Г. С. Предикаты цели и предикаты каузации (на материале флективных индоевропейских языков). Автореф. дисс.... канд. филол. наук. Москва, 1980. 47. Савичюте Г. С. Предикаты цели и предикаты каузации. — Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз. Т. 39, № 6, 1980, с. 539—548. 48. Серебренников В. А. Вероятностные обоснования в компаративистике. Москва, 1974. 49. СГГЯ — Сравнительная грамматика германских языков. Т. 4. Москва, 1866. 50. Соболевский С. И. Грамматика латинского языка. Т. 1, Москва, 1948. 51. Степанов Ю. С. Балто-славянское и индоевропейское предложение (проблемы реконструкции). — Baltistica. 24(2), 1988, с. 116—130. 52. Тронский И. М. Историческая грамматика латинского языка. Москва, 1960. 53. Якайтене Э. Суффиксальные глаголы современного литовского языка. Автореф. дисс.... канд. филол. наук. Вильнюс, 1968. 54. Ярцева В. Н. Категория каузативности в английском языке. — В кн.: Тезисы докладов по секции филологических наук. Ленинград, 1945, с. 60—62. 122 LIETUVIŲ IR KITŲ INDOEUROPIEČIŲ KALBŲ KAUZATYVŲ RAIDOS POLINKIAI Reziumė Ide. kauzatyvai rutuliojosi nuo uždarųjų prie atvirųjų ekspl icitinės raiškos link: (1) išskaidant kauzacijos veiksmus, išreiškiant juos atskirais veiksmažodžiais (analitiniuose kauzatyvuose ir padarinio sakiniuose), (2) kauzacijos objektą perkeliant į subjekto poziciją (padarinio sakiniuose). Kauzacijos panchroninis semantinis tipas — ”Subjekto aktyvus veiksmas, nukreiptas į tam tikrą situaciją kaip objektą (objekto veiksmą ar būsenos kitimą)”. Kauzacijos diachroninis prototipas — opozicija ”aktyvus veiksmas / būsena” kaip proide. aktyvo / pasyvo opozicijos atspindys. ON THE TRENDS OF DEVELOPMENT OF LITHUANIAN AND INDO-EUROPEAN CAUSATIVE CONSTRUCTIONS Summary Indo-European close causatives are developing into open causatives, towards the explicit expression: (1) by decomposing the actions of causation, expressing them by separate verbs (in the analytic causative constructions and sentences of result), (2) by moving the object of causation to the subject position (in the sentences of result). Semantic panchronistic type of causation is defined as ”Active purposive action of subject, strictly directed to object (its action or change of state). Diachronic prototype of causation — ”active action / state” can be regarded as a reflection of active / passive opposition in Proto-Indo-European. 123