Simono Daukanto „strubis“ ir „auklės“

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Poznámky. Recenze Poznámky. Recenze Giedrius SUBAČIUS SIMONA DAUKANTA STRUBIS A AUKLĖS Cílem těchto poznámek je upřesnit významy dvou slov užívaných S. Daukantem. Prvním slovem je — s t r u b i s. Heslové slovo mužského rodu strubis má v rozsáhlém slovníku litevského jazyka (LKŽ XIII 997) pouze jednořádkové heslo: „strùbis sm. (2) LKK IV 306 (S. Dauk.) loket“. Je tedy zaznamenáno pouze z jediného pramene, z článku Jonase Kruopase „Lexikografické práce S. Daukantase“, otištěného v publikaci „Otázky litevské jazykovědy“, a převzato ze „Polsko-litevského slovníku“ S. Daukantase. J. Kruopas je uvádí mezi zastaralými slovy ve významu „loket“. V Daukantasově slovníku, díl I, s. 639, je toto heslo: „Lokietek, atkune, strubis. Lokietki, tokcie, atkunes“. J. Kruopas zřejmě považoval slova alkūnė a strubis za synonyma. Jak však ukazuje celková stavba Daukantasova slovníku, mohly zde být uvedeny i různé významy polského slova. Polský rejstřík svého slovníku Daukantas opisoval z polsko-francouzského slovníku Stanisława Ropelewského. Podle něj lze tedy rekonstruovat významy slova. Do francouzštiny překládá Ropelewski Lokietek jako nain „mrňous“, pygmée „trpaslík, pygmej“, bout d’homme „člověk velmi malého vzrůstu“. Jelikož je v LKŽ u homonyma strubis, -ė na základě takzvaného Niedermannova slovníku uveden také význam „ten, kdo je strubas“, a přídavné jméno strubas, -a „krátký, -á; malý, -á“ je známo i z živé řeči, zdá se vhodné stanovit u Daukantasova strubiui význam „člověk malého vzrůstu, mrňous“. Ačkoli se v Ropelewského hesle dále vysvětluje: pl. Lokietki, (dim. de Lokcie), petits coudes „malé lokty“, neznamená to, že slovo strubis mělo význam „loket“. Daukantasovo strubis je tedy třeba považovat za zastaralé slovo, archaismus ve významu „člověk malého vzrůstu, mrňous“, nikoli ve významu „loket“. Druhým slovem je — a u k l ė s. J. Kruopas v uvedeném článku řadí mezi zastaralá slova ze S. Daukantasova Slovníku také aukles „boty“. Daukantasovo heslo je stručné: Kamasze, aukles (díl 1, s. 468). LKŽ I² 474 uvádí čtyři významy slova auklė (vedle homonyma auklė „nosítko, vychovatelka“): 1. „šňůrka k přivázání lýkové obuvi nebo lýčených střevíců k noze; řemínek“; 2. „provaz, šňůra“; 3. „ponožka bez špičky nebo s krátkým lemem“; 4. „látka“. V uvedeném Ropelewského slovníku, z něhož Daukantas opsal i slovo Kamasze, je uveden jediný význam — guêtres „návleky“. S. Daukantas tedy pravděpodobně neměl na mysli význam „boty“. Zde i jinde v jeho spisech se auklės var- 185 užívaných ve třetím (odtud „getrai“) a čtvrtém významu LKŽ; srov. Daukantův slovník Pótkamasze, pùsaukles (sv. 2, s. 474) – franc. demiguetres; Nagolenica, aukle. arba karejwio czebatas (sv. 2, s. 22) – franc. cuissard „část zbroje chránící stehno a nohu“); stejně tak větu z Daukantova „Būdo“ wytóro sau stajbius witnonomis tejpat joudomis aukliemis nu kóksznių lig pat kėlių (s. 40). Lze to porovnat také s heslem v Daukantových poznámkách k F. Nesselmannovu slovníku. Aukle, pl. aukles f. (Lietuvių kalbotyros klausimai, 1961, sv. 4, s. 313), kde S. Daukantas opravil pouze Nesselmannovu uvedenou podobu Auklys, nikoli však význam; Nesselmann uvádí tento význam: blau und schwarz gestreifte wollene Bänder, welche die Frauen statt der Strümpfe um ihre Waden wickeln „modře a černě pruhované vlněné pásky, které si ženy místo punčoch ovíjejí kolem lýtek“. Daukantově výrazu auklėms bychom tedy neměli přisuzovat význam „boty“. ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK LOTYŠTINY V roce 1992 vydalo rižské nakladatelství „Avots“ dvousvazkový etymologický slovník lotyštiny, který připravil Konstantinas Karulis (Latviešu etimoloģijas vārdnīca. I. A-O. II. P-Ž. Rīga „Avots“). Vědeckým redaktorem slovníku byl petrohradský lingvista Nikolaj Andrejev. Recenzenty byli Vilniusčan Simas Karaliūnas a Moskvan Vladimir Toporov. Dílo bylo mimo jiné v roce 1993 obhájeno v Rize také jako disertace k získání vyššího doktorátu. Je samozřejmé, že jde o mimořádnou událost v baltské jazykovědě: na takové dílo už dlouho čekali nejen lotyšští, ale i litevští lingvisté a vůbec také baltisté z jiných zemí. Dosud byly nejlepším zdrojem pro lotyšskou etymologii poznámky Jānise Endzelīnse v lotyšském slovníku Kār­lise Mīlenbachse a v dodatcích k tomuto slovníku (Latviešu valodas vārdnīca. Red., pap., turpinājis J. Endzelins. I–IV. Rīga, 1923–1932; Endzelīns J., Hauzenberga E. Papildinājumi un labojumi K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai. I-II. Rīga, 1934–1946). Stručný etymologický slovníček lotyštiny vydal Nikolajs Lapinis (Latviešu vārdu etimoloģija. I–III. Rīga, 1967–1975). Existují zprávy, že v sedmdesátých letech 19. století se chystal napsat etymologický slovník lotyštiny také autor první vědecké mluvnice lotyštiny, lotyšský lingvista německého původu a pastor v Dobele Augusts Bielenšteins (Bielenstein, 1827–1907). Před druhou světovou válkou byl významný lotyšský nakladatel Ansis Gulbis odhodlán vydat etymologický slovník. K této práci J. Endzelīns dokonce doporučil lingvistu Žanu Graudu (1896–1971). V posledních desetiletích se v oblasti lotyšské etymologie snad nejúspěšněji věnoval práci Benjaminas Jegers, absolvent univerzit v Rize a Göttingenu, který později přednášel ve Švédsku a ve Spojených státech amerických (Jegers). Tento lingvista, který si na živobytí vydělával především germanistikou, však bohužel neměl podmínky k tomu, aby se mohl věnovat výhradně studiu etymologie lotyštiny. Jistě také poskytuje velmi dobrou oporu autorovi etymologického slovníku lotyštiny E. Fraenkelův „Etymologický slovník litevštiny“ (Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1955–1965). U lidí, kteří jsou méně obeznámeni s lotyšskou kulturou, vyvolává jisté překvapení 186