Linksniuojamųjų priešdėlio „*pa-“ vedinių kirčiavimas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Danguolė MIKULĖNIENĖ AKCENTUACE SKLOŇOVANÝCH DERIVÁTŮ S PŘEDPONOU *PĀ- §1. S předložkou po (< *pā) jsou historicky spojeny dvě předpony současné litevštiny -po- a -pa-. Obě lze považovat za alomorfy jedné a téže předpony *pā-: pa- odpovídá slabému, po- silnému stupni realizace (Mikulėnienė, Žeimienė, 1994). To je patrné z akcentuace skloňovaných derivátů. Deriváty s předponou po- – jak podstatná jména, tak přídavná jména – mají vždy přízvuk na předponě a řídí se pouze paradigmatem stálého přízvuku, srov. pódūkra (1), pópietė (1), póžemis (1), pósūris, -ė (1). Deriváty s předponou pa- se vyznačují pohyblivým přízvukem, srov. pameragė (3ᵇ), pagirūs (3ᵇ), pavakarė (3⁴ᵇ), papilnys, -ė (3ᵇ). Vyskytují se různé případy přízvuku na kořeni: pakalnė (2) a pakilnė (1), pakrántė (1) a pakrántė (2). Varianty s přízvukem na kořeni, jako pažūris (1), patėvis (1), pasuolė (1), mají v dialektech často variantu s přízvukem na předponě – stálým nebo pohyblivým –, srov. pajūris (1), pãtėvis (1), pasuolė (3ᵇ): pãsūolė. Rozmanitost variantů tedy vybízí k hledání motivů, které mohly určovat rozdílný vývoj akcentuace derivátů s předponou *pā-. §2. Aby z *pā- vznikla předpona po-, musela být samohláska a dlouhá. Později se mohla zkrátit – *pā- pa-> (Zinkevičius, 1981, s. 186–187). Předpony po- a pa- by pak měly odrážet dvě chronologicky odlišné vrstvy derivátů; za starší alomorf je třeba považovat po-, který se svou podobou více blíží předložce po- (Kazlauskas, 1968, s. 54). §3. Na druhou stranu se zdá, že byl možný i vývoj opačným směrem: jako výsledek střídání samohlásek mohlo *pā- vzniknout z *pā- (srov. Fraenkel, 1962, s. 635; Bammesberger, 1992, s. 49 a násl.). O posledně uvedeném by svědčila předpona pa- v lotyštině, litevštině a pruštině a možná také pā, užívané ve významu spojky, které se zachovalo v západních litevských dialektech, srov.: Tiktai pro tas duris tauks pa tauks Slnt; Ka tu visur par daug kišies: antīs pa antīs, vištos pa vištos Jrb; Kakarykū pa kakarykū vis tą patį gied Kv; Jis vis taigi pa taigi NdŽ (rovněž Sb, Skr – viz LKŽ IX l; Būga, 1961, s. 132–133). Předpona pa- se navíc vyskytuje nejen v baltských jazycích – srov. slovanské pa- vedle předložky po a latinské pō- (pō-situs) vedle pōno < *pō-s(i)-nō (Fraenkel, 1962, s. 635). Litevské a pruské po- (v lotyštině se nevyskytuje) je tedy třeba považovat za novější 118 1. Novotvary J. Endzelīns považoval za staré a také za pruské předložky po (Endzelin, 1944, s. 146). §4. Je pravděpodobné, že tyto alomorfy mohly vzniknout také současně. Jejich vznik podmínilo odlišné postavení předpony vzhledem k přízvuku. Tak se například vysvětluje variabilita pruských předložek (resp. předpon) no/na, po/pa, pro/pra (Mažiulis, 1981, s. 253—254). Protiklad mezi *pā- a *pā- mohl vzniknout v důsledku odlišného akcentového typu základových slov. Když se utvářel přízvuk odvozeniny, kořen oxytónického slova (nebo slova s pohyblivým přízvukem) se ocitl v nepřízvučné pozici, takže se předpona musela stát silným morfémem *pā-, později změněným v alomorf pó- (pód ukra < *pā-dukr-ā). Nepřízvučné *pā- mohlo být krátké (nebo zkrácené), zatímco baritónický kořen si zachoval přízvuk odvozeniny (pasául z < *pa-sāul-īs). Krátit se muselo také *pā-, které z nějakých důvodů ztratilo přízvuk. Visais atvejais dariniai priklausė pastovaus kirčiavimo paradigmai (Mikulėnienė, 1992, p. 12). §5. Jestliže předponu odvozujeme od dlouhého alomorfu, odvozeniny s pohyblivým přízvukem se chronologicky jeví jako novější; naopak jsou archaičtější, připustíme-li možnost krátkého *pā-. Jinými slovy, v litevštině se odedávna mohlo prolínat několik modelů přízvukování odvozenin s předponou *pā-. Například podstatná jména odvozená od slov s baritónickým přízvukem (B) — sáulė, béržas (lot. bērzs), rankà, balà... — mohou mít v nářečích trojí přízvukování (viz schéma 1): stálý přízvuk na kořeni (P₁), stálý přízvuk na předponě (P₂) nebo pohyblivý přízvuk (K). Schéma 1 Odvozeniny od slov s pohyblivým přízvukem (O) — akis, sparnas, kaklas, dukrà... — se rovněž liší trojím přízvukováním: mají stálý přízvuk na předponě pó- (P₁) nebo pa- (P₂), případně mohly získat pohyblivý přízvuk (K′). §6. Stáří typů přízvukování dokládají hydronyma s předponou *pā-, srov.: 1Jediný příklad z lotyštiny, nářeční pūosaga, připadal J. Endzelīnsovi nejistý (Endzelīns, 1951, s. 665). 2Varianta s předponou pa- (padukra, LKŽ IX 59) nemá přízvuk. 119 P₁ — Pašyvis Gdž, přítok Srauto: Šyvė jezero Gdž; Paskāistis Rk, přítok Juodupė: Skāistė jezero PnmR; Pagulbis jezero Ut — srov. Gulbis jezero Mlt, gulbė, gulbis; Pabāmbis Sln — srov. Bamb-enà Smn; Pagėrvis Jz, přítok Alsios — srov. Gėrvė přísl., Gėrvė Rdn; P₂ — Pādegla Sd, přítok Kiršinas — srov. Dėglė Krtv; Pāprūdžiai Krtn — prūdas, pāprūdžai; Pāupis Dkst, část jezera Dysnykštis — ūpė, pāupis; K — Pamolys jezero Mlt — srov. Mólė Skdv, mólis; Padubė Pn, ves Padubė, řeka Juoda: Dūbos ves Pn; Pakojys (také Pākojis) jezero Onš: Kója jezero Onš; P — Póażvintė Trgn: Ažvintis jezero Trgn; P — Pādaubis End, přítok Letausas — daubà, pādaubis; Pāšilis jezero Ds — šīlas, pāšilis; K′ — Pašilė Vp, řeka Širvinta — šīlas, pašilė; Pašakys Žmt, přítok Siesartis — srov. Šakā příjmení, Šakā „říční rameno“ aj. (Vanagas, 1970, p. 218—222; 1981, p. 236—264). §7. Srovnáme-li deriváty s neměnným přízvukem, je patrné, že pouze jeden jejich typ (P₁) lze přímo spojovat s *pā-, které mělo dlouhou samohlásku; tento typ je však v hydronymech doložen nejméně — jediným nepochybným příkladem je Póażvintė, které se však od ostatních liší také dvojslabičným derivačním kmenem. Jinde se rekonstruuje předpona s krátkým (nebo zkráceným) *pā- jak v přízvučné (P₂ a P′₂), tak v nepřízvučné (P₁) pozici, a proto ji nelze pokládat za mladší jev než *pā-. §8. Motivy rozmanitého přízvukování derivátů tedy pravděpodobně spočívají nejen v různých vrstvách z diachronního hlediska — je třeba je vysvětlovat především areálními (resp. nářečními) rozdíly. Nelze tedy vyloučit předpoklad, že vedle *pā- (přízvučného) mohlo existovat také *pā- (nepřízvučné), a vedle *pā- (nepřízvučného) také *pā- (přízvučné); viz schéma 2. Schéma 2 Příklady: pódunka (1) pāsáulìs (1) pasáulìs (1) pakakīs (3ᵇ) póakis (1) pāspamis (1) pabėržis (1) pabėržė (3ᵇ) Póażvintė (1) Pādegla (1) Pašyvis (1) Pašilė (3ᵇ) Pāšilis (1) Paskāistis (1) Pašakys (3ᵇ) §9. Areální rozdíly ukazují také deriváty zaznamenané v nářečních slovnících. Slova všech typů se vyskytují například v severovýchodním žemaitském nářečí dunininků, srov.: P₁ — pakójos (1): kója (1), pakrūmė (1): krūmas (1), pakūgė (1): kūgis (1), palóvė (1): lóva (1), pasáulė (1) „1. země, svět; 2. lidstvo“: sáulė 120 (1); pakūnsis (1): kãnsas (1), pakūnonis (1): klūonas (1), pamuilčiai (1): millai (1) a další. P’₂ — pajutris (1), pãjutris (1): pėra (1), pãšonis (1): šonas (1), pãteris, pãtevis (1): lėvas (3)³ a další. K — pažįnamės (3ᵇ)⁴: žãnėna (1); pakankys (3ᵇ) „skandulys“⁵: kãnas (1). P’₁ — pódulktu (1), pódulktre (1): srov. duktė (2), duktė (3ᵇ). P’₂ — pakalkis (1): kãklas (1), pãšalis (1): šalis (1). K’ — pabarzdys (3ᵇ) „pabarzdys“: barzda (1) „brada“, pakraščys (3ᵇ): kraštas (1), pamuiškys (3ᵇ): miškas (1), parugys (3ᵇ): rugiai (1) a další (Vilkauskas, 1976). §10. Zdá se, že se systém přízvuku derivátů mezi jižními aukštaitskými a východními aukštaitskými vilniškými nářečími (podle klasifikace A. Salise západní a východní dzūkština) vzájemně neliší. V těchto aukštaitských nářečích téměř nejsou podstatná jména s trvalým přízvukem na předponě pa-, tj. typu P’₂ a P’₂, srov.: P’₁ — pakūnsis (1): kãnsas (1); pakójės, pakójės (1): kója (1), panóse (1): nósis (1) a další (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas, 1988) a také pakūnsis (1): kauršys (3), pakója (1): kója (1), panóse (1): nósis (1) a další (Petrauskas, Vidugiris, 1985). P’₂ — pakalkūnas (1) „podhůří“: kãlnas (1), pakūpelis (1): kūpelė (1) (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas, 1988). K — pakójyš (3ᵇ) „1. pata; 2. místo v okolí nohou“: kója (1) (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas, 1988) a papėrys (3ᵇ): prėva (1) (Petrauskas, Vidugiris, 1985, s. 184). P’₁ — póūksis (1) v obou nářečích: ūkis (1); pódulktu, pódulktre (1); póšunis (1): saunė (3). K’ — pakalkėlė (3ᵇ): kãklas (1), pakėlė (3ᵇ): kėlis (1), pakrauklys (3ᵇ)⁶: krauklas (1) a další (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas, 1988) a pabarzdė (3ᵇ): barzda (1), pasuergys (3ᵇ): suerna (1), pagurklis (3ᵇ)⁷: gurklys (3) a další (Petrauskas, Vidugiris, 1985). Předpona typu P’₂ pakalkūnas ukazuje, že modely přízvuku na předponě v těchto nářečích pravděpodobně zanikly z morfo(f)onologických důvodů — změnou koncovky kmene a akcentuačního paradigmatu odvozeného slova (Stundžia, 1981, s. 60), srov. pakalknė (1), pakalkūnė (2), pakalkūnė (3ᵇ) a pakalkūnus (1), pakalkūnis (2), pakalkūnys (3ᵇ) (viz LKŽ IX 146–147; LKA I 178–179). §11. V průběhu času se v nářečích mohl změnit také přízvuk některých základových slov (Stundžia, 1981, s. 86–90). Proto například derivát pakūnsis (1) 3 K přízvuku základového slova viz §13. 4 Vedle varianty pažįnamui (1) (Vitkauskas, 1976, s. 252). 5 První varianta — pakūnas (1) (Vitkauskas, 1976, p. 235). 6 Druhá varianta — pakrãuklis (1) (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas, 1988, p. 239). 7 První varianta — pagūrklis (1) (Petrauskas, Vidugiris, 1985, p. 181). 121 Synchronicky se spojuje dokonce s několika základními formami, které se liší z hlediska akcentuace: káušas (1), káušas (3), kaušỹs (3), viz §9–10. §12. Ve starých písemných pramenech se nachází řada přízvukových podob základních slov i jejich odvozenin. Například vedle substantiv M. Daukši, která zachovala akutovou intonaci kořene základního baritonu (P₁) — paʃáulis (paʃáulo, paʃáulo, paʃáulų, paʃáulie), pakãtnes (jako antkãtnes), pakãtnis (pakãtnei)8, pakózis (Skardžius, 1935, p. 80–81, 109), — se vyskytuje také varianta s přízvukem na předponě (P₂) — paʃáulis (paʃáulo, paʃáulų). §13. Ve slovníku F. Kuršaita (Kurschat, 1883) je uvedeno přes dvacet odvozenin typu P₁ s koncovkami -ė (kmeny na (i)įė) nebo -ais (kmeny na (i)įo), srov. pabálke (: bálkis), padūmė (: dūmai), pajūrės (: jūrės, jūrios), pakinkės (: kinka), pakūgė (: kūgis), pakūlsė (: kūlbė, kūlbsis), palówė (: lówa); pajūrai (: jūrios, jūrės), pakáubsis (: káubas), pakrélis (: krélas), pakrūmis (: krūmas), pamūris (: mūras), Papélkiai (: pélkė), paʃáulis (: ʃáulė), paʃiėnis (: ʃiėna)9, patiltis (tiltas). Koncovka se liší u pakója (: kója). K nim se řadí pažándes (: žándas), pakálnis (: kálnas), paʃtógis (ʃtógas), patėwis (: téwas), pažénklis (žénklas), avšak z tvarů zaznamenaných F. Kuršaitem — nominativu singuláru (plurálu) a genitivu singuláru (plurálu) — zůstává akcentová paradigma základního slova nejasná. Staré písemné prameny dosvědčují, že alespoň některá z nich byla baritony, například kãtnas (viz poznámku 8), ʃtógas (ʃtógu, st'ogais), téwas (T'éwai, T'éwū, T'éwams, T'éwus) (Buch, 1961, p. 14; Kabelka, 1964, p. 211–237; Zinkevičius, 1975, p. 17–18). §14. F. Kuršaitė zaznamenal také několik substantiv typu P₂ s přízvukem na předponě — pãmotė (: mótė, -ẽrs; srov. také moterà, -õs)10, pãodė (: oda, ūda)11. Přízvuk na předponě lze nejspíše spojovat s pohyblivým přízvukem základního slova: tak jsou ve slovníku F. Kuršaita přízvukována některá odvozená slova utvořená od substantiv s pohyblivým přízvukem a cirkumflektním či krátkým kořenem, srov. pãdugnės, -ių (: dūgnas), pãnages, -ių (: nãgas), pãpetės, -cziū (: petỹs, pėczio); pãauʃis (: auʃis, -iẽs)12, pãʃparnis (: ʃpãrnas), a dále autorem nepřízvukované pabarzdis = *pãbarzdis (: barzdà, -õs), pablaũzdis (: blauzdà, -õs), padiewis (: Diẽwas)13. Proto by bylo možné variantu s přízvukem na předponě v textech M. Daukši paʃáulis spojovat se substantivem pohyblivého paradigmatu ʃaulė (Skardžius, 8 V textech M. Daukši je kálnas slovo s baritonickým přízvukem, srov. kálnai (kálnai, kálnų, kálnams, kálnus, kálnop, kálnop) (Skardžius, 1935, p. 30, 132). 9 Ve slovníku F. Kuršaita se značka akutové intonace píše nad druhou složkou dvojhlásky ie — ʃiėna. 10 M. Daukša přízvukoval pravidelně — mótė (mótė, móters, móterieʃp, móteres, móterų, móterump, móterimus, móterimis) (Skardžius, 1935, p. 127). 11 Obě varianty základního slova jsou ve slovníku bez přízvukových značek. 12 Vedle je uvedena podoba paauʃiai, -ių (= *paausys). 13 Srov. pãblauzdis, pãdiewis (LKŽ IX 18,48). 122 1935, s. 105). Je zcela pravděpodobné, že paradigma základového slova není inovací pouze jednoho okrajového nářečí, srov. saulė (3) (Petrauskas, Vidugiris, 1985, s. 229), lotyš. nář. saūle (ústní informace D. Markusy a A. Sarkana) ¹⁴, stejně jako pr. saule (Mažiulis, 1981, s. 14). §15. Ostatní odvozeniny od téhož kořene F. Kurschat akcentuje podle paradigmatu pohyblivého přízvuku (K̑), například padirvė (: dirwà, -õs), pakaklė (: kãklas), pakelė (: kẽlias), pakìškė (: kiškà, -õs) ¹⁶, pakrem̃lė (: krem̃lė, -ės), pãlazdės, -džių (: lazda, -õs), papilwė (: pìtwas), paragė (: rãgas), paſ talė (: ſ. tãlas), paſwardė (: wãrdas), ¹⁷ pažaſtė (: žal̃tė, -ės); pabalỹs (: balà, -õs) ¹⁸, pabulỹs (: bulis, -iẽs), pakaklỹs (: kãklas), pakelỹs (: kẽlias), pakemỹs (: kiẽmas), pakraſtỹs (: krãbſtas), paligỹs (: ligà, -õs), patworỹs (: tworà, -õs). §16. Podstatná jména utvořená od bariton s cirkumflexním nebo krátkým kořenem se rovněž vyznačují pohyblivým přízvukem (K), například padalgė̃ (: dalgis), pãßwentės, -čiū (: ßwentė, -ės), pawartė, -ės (: wartai) ¹⁹, pagirỹs (: girė, -ės; giria, -ios) ²⁰, palapỹs (: lăpas), pamarỹs (: mãrės, -rių; mãrios, -rių), papū̃ys (: ūpė, -ės). Z toho vyplývá, že pohyblivý přízvuk mohl být zobecněn u všech derivátů s cirkumflexním a krátkým kořenem bez ohledu na akcentové paradigma jejich základového slova (srov. Otrębski, 1965, s.20). §17. Projevy takového zobecnění byly zaznamenány již v textech K. Donelaitise, srov. pagirỹs (Pagiri̇̀, pa(g)iri̇̀, pagir’eis) a patworỹs (Patwori̇̀) (Buch, 1961, s. 36; Kabelka, 1964,s.157, 171). §18. Pohyblivé paradigma se muselo nejprve rozšířit u odvozenin utvořených od slov s pohyblivým přízvukem. Svědčí o tom také jediný takový příklad z textů M. Daukši: pakampė̃ (pãkampę, pãkampes, pakampemės, pakampė̃n) (Skaržius, 1935, s. 109). Odvozenina pažemė ‚podzemí‘ z anonymního katechismu z roku 1605 je zapsána se dvěma přízvuky — pažėme[nú (Zinkevičius, 1975, s. 42). Pokud dva přízvuky nejsou tiskovou chybou (srov. Girdenis, 1984), pak takové přízvukování instrumentálu plurálu podporuje hypotézu, že odvozenina s předponou nejprve přejala přízvuk nepředponového slova. Například nūopelnas, -ai podle názoru P. Skardžiuse vzniklo z *nuopelnas, -ai (jako pelnas, -ai), srov. nūpetnóp, nūpetną, nūpetnái, nūpetnū, nūpetnūmp, nūpetnámus, nūpetnãmus, nūpetnūs, nūpetnáis M. Daukši (Skardžius, 1935, 14 Tato varianta není uvedena ve starších pramenech (viz Mülenbachs, 1927—1929, s. 772—773; Фортунатов, 1993, s. 206), není však nová. 15 Plg. M. Daukšos dirwá (dirwos, dirwoie, dirwoſe; dirwóie) (Skardžius, 1935,p. 85). 16 V LKŽ (V 884) je uvedeno pouze kiškà (2). 17 Ve slovníku F. Kurschata je také pažáſtis, -iẽs (: žal̃tis, -iẽs). 18 Srov. balà (2) a balã (4), viz LKŽ (I 579—580). 19 Tvar nominativu odvozeniny není ve slovníku F. Kurschata přízvučně označen. 20 Žodyne taip pat pateikta giria, -ió‘s (Kuschat, 1883, p. 124). 123 s. 45) 21. Přízvuk, který byl ve kmeni odvozeniny — jak dokládají také genitivy plurálu substantiv v katechismu z roku 1605 — palaikyt „pozůstatků“, priepuolų „záchvatů“ (Zinkevičius, 1975, s. 35), — mohl být později přenesen na předponu (srov. palaikai (³b): palaikus, priepuolis (1)). Silná pozice předpony odvozeniny se tedy ustálila až postupně. §19. Neexistují údaje svědčící o takovém přízvukování předponových odvozenin — ledaže bychom sem zařadili F. Kurschatovo padáṅges, -ių (Kurschat, 1883, s. 283); pak by však bylo třeba předpokládat východiskové slovo s akutem a pohyblivou přízvukovou paradigmatiku, kterou mohla nahradit starší baritonická paradigma; srov. padáṅges, -ių < *dangrìs, -aũs: dángų < *dáng-us, -aus (srov. Klimavičius, 1970, s. 192–193) 22. Dvojí přízvukování tohoto východiskového substantiva dokládají také staré písemné prameny; srov. u M. Daukši dagùis (dagáus, dagùia, dagùie, dágus (n. pl.), dágų, dagùimus, dagùlė, dagùję, dagùfzia) a dágus (dágau, dágau̇s, dágne, dágun) (Skardžius, 1935, s. 123–124) a podoby z anonymního katechismu z roku 1605 dungáus, Dungùis, Dungáus, dungùin, dungùjų, dungùjų, dungùl̇i, Dungùȯl̇i, Dungùȯfra ir Dùnguy (lok. sg.), dùngen (Zinkevičius, 1975, s. 25). Ostatní substantiva odvozená od slov s akcentovaným počátkem kořene nebo s víceslabičným kmenem a pohyblivým přízvukem F. Kurschat přízvukuje pohyblivě (K¹): pagalbùs (: galbù, -òs), pagérklė (: gerklė, -ės); pamuokarỳs (: mákaras), pamuodėnùjs (: uonùdė, -ės). §20. Několik možných hypotéz o intonaci a přízvukové paradigmatice východiskového slova dangùs vybízí k podrobnějšímu pojednání také o akcentuaci odvozeniny padáṅgė. Na základě F. Kurschata lze již v této odvozenině a v několika dalších odvozeninách se sakonickým přízvukováním typu P¹ rozpoznat akutovou metatonii; srov. padáṅges, -ių (: dangrìs, -aũs) ir Pakìrfmà (: Kìrfmà, -òs), palàikytis (: lùtkos, -ų), pavèrfnìs (: uerfnù, -ės), pavìrùs (: vîrùs, -ìs). Be jų, kaip priegaidžių kaitos reiškinį K. Būga (1959, p. 406–407, 412–413) dar nurodo pakàmpenis (: kampùs), pakràutė (: kraũtas), pakràutės (: kriaũšius); padỹsniai (: Dỹsna, -os), palùbis (: lùba, lùbà). §21. Cirkumflex východiskového slova těchto odvozenin se obvykle zdůvodňuje synchronně — nejrozšířenější nebo dochovanou variantou přízvukování (jako v případě slova dangùs probíraného v §19). Existuje však i jiné přízvukování: například kořen podoby uerf’nù, -ės zaznamenané F. Kurschatem byl pravděpodobně cirkumflexový (srov. Kurschat, 1876, s. 186), zatímco v písemných památkách M. Daukši má akut, srov. uerfnùė (uerfnùes, uerfnùe, 21 P. Skardžius spojuje tyto možné odvozeniny od dvojslabičných substantiv pouze na základě přízvukového rysu a zdůrazňuje, že „tyto výrazy s druhou částí dangùlis [...] lze užívat jako samostatná substantiva bez předpon [...], zatímco dangùmas s předponou je tvořen spíše nikoli od substantiv téhož kmene, ale od odpovídajících předponových sloves“ (Skardžius, 1943, s. 454). 22 P. Skardžius považoval akut kořene za zřejmě nový, sekundární jev (Skardžius, 1935, s. 125). 124 werfmeíe, werfmiũ), a mohlo mít dokonce stálý přízvuk — wêr[mes (gen. sg.) (Skardžius, s. 106). Vedle obvyklejších tvarů základních substantiv s pohyblivým přízvukem kampas (4), krántas (4), liaukà (4) nebo tūba (4) je třeba zmínit také varianty, které mají v nářečích stálý přízvuk: kámpa (1) (LKŽ V 179), kámpas (1), či dokonce kámpė (1) (LKA I 101,103), krántà (1) (LKŽ V 424–425), liáuka (1) (Karaliūnas, 1968, s. 69) ²³, tūbas (1) (Būga, 1959,s.413) ²⁴. Také patámsis (2) lze srovnávat pouze s tamsà (4); tamsùs, -ì (4) (Vitkauskas, 1976, s. 249, 545), kdežto patámsė (1), patámsis (1) — s támse (1), támsa (1) nebo támsis (1); támsus, -ì (1,3) (Naktinienė, Paulauskienė, Vitkauskas, 1988, s. 251, 395). §22. Archaičnost akutového přízvuku kořene derivátu je nepochybná — substantiva typu P₁, jako pakrúmė/pakrúmis, palóvė/palóvis, jsou doložena na celém území litevského jazyka (LKA III 36–37, mapa č. 32). Varianty s přízvukem na počátku slova, které existují v nářečích nebo se dochovaly ve starých písemných památkách, umožňují opatrně předpokládat, že si mnohé deriváty typu P₁ s akutovým kořenem mohly uchovat starší přízvukování. Je to také pravděpodobné, protože změna přízvukové intonace na jmenném derivačním kmeni není obvyklá (Mikulėnienė, 1989, s. 48) ²⁵. Po změně přízvukového paradigmatu základního slova odráží derivát archaičtější přízvukování. Například východolitevské ingėrklis pravděpodobně nesouvisí s gerklė (4): ger̃klė ani s gerklė (3): gérklė (3) — z hlediska přízvuku je mu bližší varianta * gérkl-ā (> gérkla, -os), srov. 1a. iėdžėrklis (Būga, 1959, s. 413). §23. Vztah, který se ukázal mezi možnými základními formami a jejich deriváty, lze vyjádřit jako pakámpė (1): kámpa (1) = pakampė̃ (3ᵇ): kaũmpas (4). Litevská substantiva pasparnė (3ᵇ), pasparnỹs (3ᵇ): spar̃nas (4) je třeba spojovat s lotyšským pasparne: la. spàrns (Būga, 1959, s. 407). Rekonstruovaný derivát lot. paspārne = litev. * paspárnė by umožňoval považovat za základní slovo * spārn-ā — stejně jako nář. kámpa, máiša, šérna (Skardžius, 1968, s. 21), srov. litev. spìrti (Fraenkel, 1965, s. 861). §24. S cirkumflexním přízvukem kořene uvádí F. Kuršaitis parañkė (: rankà, -os), paláukis (: laũkas), pakaltùs (: kalnės, -ės) a také několik derivátů vyznačujících se cirkumflexní změnou intonace — pabùrnis (: burnà, -õs), pakalnė (: kálnas). Substantiva pakalnė a pakálnis (viz §13) vykládá F. Kuršaitis různě: pakalnė — ’die Niederung, die Gegend am kurischen Haff und den Memelmündungen’; pakálnis — ’ein Anberg, der Fuss eines Berges’ (Kurschat, 1883, s. 287). Protože obě mohla být zaznamenána v různých nářečích, mohlo se lišit i přízvukování jejich základního slova, srov. 23 LKŽ (VII 392) uvádí pouze liaukà (4). 24 Přechod substantiv z jednoho přízvukového paradigmatu do druhého probíhá i v současnosti (srov. Stundžia, 1984). 25 U jmenného kmene může také v případě žiopla: žioplas (= kváisa: kváiso) plnit funkci označení významu (ikoničnosti). 125 pakálnė (1): kálnas, -ai (viz poznámku 2) = pakalnė: kálnas, -ai26 §25. Tehdy je třeba příklady palõvė: (: lóva), pašóstė, (: šóstas), pakõjė (: kõja), které uvádí K. Būga (1959, s. 407), vysvětlujeme jako analogické nebo jinak vzniklé nářeční útvary. §26. Nelze vyloučit předpoklad, že podstatná jména odlišující se cirkumflexní metatonií jsou pozdějšími přepracovanými útvary, například deriváty pohyblivé paradigmatické třídy (K¹), které mohly vzniknout posunem přízvuku na prostřední slabiku slova; srov. u M. Daukši bedievùs, -ė̃ (bė́dieuniu, bė́diewu, bediewė́i, bediewė́iu, bė́diewes, bediewiámus, bediewiámus, bė́diewius) a bediẽvis, -ė (bediė́wis, bediė́vių, bediė́viamus) (Skardžius, 1935, s. 131). Analogicky při odvozování *beplaukūs, -ė̃: bėplauki, -ę beplaukis, -ė by se měla změnit tónová intonace kořene odvozeného slova, srov. bezbožný: bedievỹs, bė́dievį = bezvlasý: *beplaukūs, bėplauki. Diachronicky zde tedy lze spatřovat nikoli automatické střídání intonací jedné morfémy, nýbrž posun přízvuku, typický pro celý derivační kmen { *bėplauk-} → { *bėplauk-}. Právě ten způsobil vznik cirkumflexu v kořeni odvozeného slova: { *bėplauk-} → { beplauk-}. §27. Podobným způsobem zřejmě vzniklo i pakalnė (*pàkaln-ē > *pakaln-ē > pakalnė). Příklady zaznamenané K. Būgou (viz §25) ukazují, že k takovým změnám mohlo docházet v derivátech nejen oxytónického, ale i barytónického kořene. Z hlediska slovotvorby je střídání typu pakõjė (:kõja) (z *pàkājē) blízké střídání kubìlias (: kūbilas), třebaže vznik samotného cirkumflexního střídání intonací se obvykle vysvětluje posunem přízvuku opačným směrem (srov. Stang, 1966, s. 145; Stundžia, 1981, s. 63–65). §28. Varianty M. Daukši svetimmõteris (ʃwetimmõteri, ʃwetimõterei, ʃwetimmõterius) a svetimmotēris (ʃwetimmotēris) (Skardžius, 1935, s. 130) ukazují, že přízvukování odvozených slov s metatonií tehdy ještě nebylo pevně ustálené. Posun přízvuku tedy mohl probíhat i v derivátech s předponou pa-. Funkčně se zcela shoduje s přesunem přízvuku na derivační sufix v období utváření přízvuku na sufixu odvozených slov (srov. Coccop, 1977, s. 625; Girdenis, 1972, s. 66 a násl.). Proto je třeba jej datovat do podobné doby. Že cirkumflexní metatonie v podstatných jménech s předponou pa- je nedávný jev, dokládají také nářeční údaje: z materiálu shromážděného pro „Atlas litevského jazyka“ nevystupuje souvislejší oblast výskytu odvozeného slova pakalnė (LKA I 179). Obecně je cirkumflexní střídání intonací rozšířenější v západních aukštaitských a žemaitských nářečích (Lyberis, 1972, s. 43 a násl.). Východní a jižní aukštaité naproti tomu často vyslovují odvozená slova bez něj — možná si uchovali archaičtější systém přízvukování odvozených slov. §29. Někdy se cirkumflexní metatonie spojuje nejen se změnou morfologické pozice předpony (resp. konce kmene), ale také s přechodem odvozeného útvaru z jednoho slovního druhu do jiného (Brugmann, 1906, s. 112–113; Wijk, 1958, s. 34; Skardžius, 1943, s. 456). §30. V přízvučných starých písemných památkách nebyly nalezeny deriváty s předponou po- (< *pā-). Několik podstatných jmen je zaznamenáno ve slovníku F. Kuršaita (pódùkra, pópietis, 26 Apie šių vedinių reikšmės skirtumus vienoje tarmėje plačiau žr. (Stundžia, 1981, p. 61). 126 pólunis). Jejich archaický charakter lze tedy zdůvodnit pouze údaji z jiných jazyků, především z pruštiny; srov. Poducre, Passons, dále také Pomatre (viz Mažiulis, 1981, s. 21). V některých případech mohlo pó- vzniknout již na půdě litevštiny — změnou zakončení kmene a posílením morfonologického postavení předpony (srov. M. Daukšovo nūpėhą, viz §18) 27. Podstatná jména s koncovkami -is a -ys jsou tedy zcela oprávněně téměř ztotožňována s přízvukovými variantami (Vitkauskas, 1976, s. 11). To platí i pro přídavná jména, jejichž nářeční varianty poměrně přesně odrážejí vývoj jejich přízvuku; srov. 28. pápiktas, -a (1) Šts, Als; pápiktas, -à (3ᵇ) J; papiktys, -ẽ (3ᵇ) Jdr, Vž → pópiktis, -ė (1) Rt, Trgn, Klt; papiktas, -à (4) Als §31. V současném litevském jazykovém prostoru tedy dodnes funguje několik přízvukových systémů odvozenin s předponou *pā- (viz schéma 3) 29. Schéma 3 Pavyzdžiai: pasáulis (1) póakis (1) pāsaulis (1) paakys (3ᵇ); patėvis (1) póspamis (1) pātevis (1) pasparnė (3ᵇ); pabėržis (1) [paberžė (3ᵇ)] pāšonis (1) [pāšparnis (1)] Předpona *pā- a paradigma stálého přízvuku jsou zřejmě rozšířenější v oblasti severozápadních žemaitských nářečí, a proto je lze patrně historicky spojovat s Kuronci (srov. Salys, s. 287: mapa). Jihovýchodní Aukštaitové vedle *pā- mají v odvozeninách sklon užívat zobecněné pó-, které lze podmíněně nazvat pruským alomorfem. Přízvukový systém odvozenin ve středních aukštaitských nářečích lze obtížně rekonstruovat kvůli směšování systémů, avšak soudě podle spisů M. Daukšy je pro něj charakteristická předpona *-pā-. 27Zvláště výrazné tendence k morfonologickému vyrovnávání jsou patrné u podstatných jmen tvořených od sloves pomocí koncovek; srov. pāsukos (3ᵇ), pósūkis: pasūko. 28 Istoriškai senesniais laikytini šakninio kirčiavimo variantai (plg. Ambrazas, 1992, p. 17). 29V hranatých závorkách jsou uvedeny nářeční přízvukové varianty ovlivněné analogií. 127 §32. Je pravda, že ne všechny deriváty lze spojovat s *pā-: variantu s neměnným přízvukem na předponě pasáuls by bylo třeba odvozovat ze starší podoby pasaũlis, která zachovala přízvuk v baritónickém akutu kořene. Pak by bylo obtížné vysvětlit zachování pohyblivého přízvukového paradigmatu v systému pojednávaných derivátů. Diachronní analýza derivátů s předponou *pā- tedy ukazuje, že v době jejich vzniku již existovaly oba alomorfy — *pā- a *pā-, přičemž druhý z nich zřejmě vznikl ze starší krátké podoby *pā-. Prameny a literatura Ambrazas S. Baltų ir slavų kalbų vardžodžių daryba (senosios bendrybės ir skirt ybės) // Baltistica, 1991. T. 27(1). P. 15—34. Bammesberger A. Zur Herkunft der baltischen Ablautstufe ā // Linguistica Baltica, 1. Warszawa, 1992. P. 49—53. Brugmann K. Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. T. 2. D. 1. Strassburg, 1906. Buch T. Die Akzentuierung des Christian Donelaitis / Prace językoznawcze, 25. Wrocław-Warszawa-Kraków, 1961. Būga K. Die Metatonie im Litauischen und Lettischen // Būga K. Rinktiniai raštai. T. 2. V., 1959. P. 386—483. Būga K. Lietuvių tauta ir kalba bei jos artimieji giminaičiai // Būga. K. Rinktiniai raštai. T. 3. V., 1961. P. 85—282. Endzelin J. Altpreussische Grammatik. Riga, 1944. Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīga, 1951. Фортунатов Ф. Ф. Об ударении и долготе в балтийских языках. II. Долгота в латышском языке // Okrajová nářečí litevštiny (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 30). V., 1993. S. 181—213. Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. T. 1, 2. Heidelberg-Göttingen, 1962—1965. Girdenis A. Lietuvių kalbos vardažodžio priesagų kirčio susiformavimas // Baltistica, 1972. 1 priedas. P. 66—72. Girdenis A. Dvikirčiai žodžiai M. Daukšos ”Postilėje” // Kalbotyra, 1984. T. 35(1). P. 108—109. Kabelka J. Kristijono Donelaičio raštų leksika. V., 1964. Karaliūnas S. Kai kurie baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių klausimai // Baltų ir slavų kalbų ryšiai (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 10). V., 1968. P. 7—100. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis). V., 1968. Klimavičius J. Dėl kai kurių žodžių literatūrinės formos ir kirčio // Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 12). V., 1970. P. 189—193. Kurschat Fr. Grammatik der litauischen Sprache. Halle, 1876. Kurschat Fr. Wörterbuch der litauischen Sprache. Halle, 1883. Lyberis A. Metatonijos reiškiniai vediniuose // Kalbos kultūra, 1972. Sąs. 22. P. 43—48. LKA — Atlas litevského jazyka. T. 1—3. V., 1977—1991. LKŽ — Slovník litevského jazyka. Sv. 1—2. V., 1968—1969; sv. 3—15. V., 1956—1991. Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1981. Mikulenienė D. Metatonija morfonologijos požiūriu // Kalbotyra, 1989. T. 40(1). P. 45—51. Mikulenienė D. Vývoj předpony *pā- v odvozených podstatných jménech // Litevská nářečí a jejich výzkum. Minulost a současnost / Antanasi Salysovi (1902 07 21 — 1972 07 31). Teze konference. V., 1992. S. 12—13. 128 Mikulėnienė D., Žeizienė J. Přízvukování předponových podstatných jmen z hlediska morfologie // Kalbotyra, 1994. Sv. 42(1). (v tisku). K. Mūlenbach. Slovník lotyšského jazyka. Redigoval, doplnil a pokračoval v něm J. Endzelīns. Sv. 1–4. Riga, 1927—1929. Naktinienė G., Paulauskienė A., Vitkauskas V. Druskininkų tarmės žodynas. V., 1988. Petruskas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas. V., 1985. Otrebski J. Gramatyka języka litewskiego. T. 2.: Nauka o budowie wyrazów. Warszawa, 1965. Salys A. Žemaitská nářečí. Část 1. Dějiny žemaitské jazykové oblasti // Salys A. Spisy. Sv. 4. Litevská nářečí. Řím, 1992. S. 141—286. Skardžius P. Daukšos akcentologija. K., 1935. Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943. Skardžius P. Lietuvių kalbos kirčiavimas. Čikaga, 1968. de Saussure F. Litevská akcentuace // de Saussure F. Vybrané práce z jazykovědy. M.,1977. S. 620—632. Stang Chr. S. Srovnávací gramatika baltských jazyků. Oslo-Bergen-Tromsø, 1966. Stundžia B. O cirkumflexní metatonii v odvozených litevských podstatných jménech // Baltistica, 1981. Sv. 17(1). S. 58-65. Stundžia B. Přízvukové varianty litevských dvojslabičných podstatných jmen // Kalbotyra, 1984. Sv. 35(1). S. 87—90. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981. van Wijk N. Baltské a slovanské přízvukové a intonační systémy, 2. vyd. ’s-Gravenhage, 1958. Vitkauskas V. Šiaurės rytų dunininkų šnektų žodynas. V., 1976. Zinkevičius Z. Historická gramatika litevského jazyka. Sv. 2. V., 1981. Zinkevičius Z. Z litevské historické akcentologie. Přízvukování katechismu z roku 1605. V., 1975. PŘÍZVUK DEKLINOVATELNÝCH ODVOZENIN S PŘEDPONOU *pā- Shrnutí S předložkou po (< *pā-) jsou historicky spojeny dvě předpony, po- a pa-, které v současném jazyce fungují jako alomorfy. Článek pojednává o příčinách rozdílného přízvukování předponových odvozenin: 1) vývoj samotných předpon; 2) rozdílné přízvukování základových slov; 3) územní, resp. nářeční zvláštnosti odvozenin. Vedle derivátů s pa- (patří k nim odvozeniny pasáulīs, pósparnīs) se rekonstruuje pā- (pāsaūlis, pāspārnīs). S tímto druhým předponovým prvkem se spojují odvozeniny s pohyblivým přízvukem (paspárnē/paspārnȳs: pāspārnē/pāspārnī). Podstatná jména, u nichž se synchronně vyskytuje akutová metatonie (pakámpē kàmpas), jsou v článku považována za varianty, které zachovaly archaický přízvuk v kořeni (srov. nářeční kám pa). Cirkumflexová metatonie se spojuje se změnou přízvukového paradigmatu základu (pakálnē: kálnas, -ai = pakalnē: kálnas, -ai). U takových odvozenin je chápána jako poměrně nový jev, který mohl vzniknout nejen v důsledku změny slovotvorné přípony, ale také přesunem přízvuku z předpony na kořen odvozeniny (srov. *pākalnē, > *pakalnē > pakalnē). 129