Antano Salio studijos Vokietijoje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Vincentas DROTVINAS STUDIA ANTANA SALIA V NĚMECKU K osvětlení života a studií A. Salise v Německu v letech 1925–1929 byly nalezeny dokumenty v Litovském ústředním státním archivu (LCVA, f. 631, f. 391) a v archivu Lipské univerzity. Vilniuský archiv poskytuje materiály z knihy zápisů ze zasedání rady humanitních fakult Kaunaské univerzity, dopisy ministerstva školství Kaunaské univerzitě ohledně vyslání A. Salise ke studiu do Německa, dále Salisovy semestrální zprávy ministerstvu školství o průběhu studia, korespondenci s ministerstvem školství ohledně stipendia aj. Z archivu Filozofické fakulty Lipské univerzity byly získány kopie dokumentů o obhajobě Salisovy doktorské disertace, skládání zkoušek aj. Všechny tyto dosud neznámé archivní dokumenty poskytují autentický materiál o vědeckém a profesním zrání jubilanta. Antanas Salys nastoupil v roce 1923 na Kaunaskou univerzitu a v roce 1925 měl za sebou polovinu studia litevského jazyka a srovnávací indoevropské jazykovědy. Navštěvoval přednášky profesorů Kazimierase Būgy a Jona Jablonskise, pracoval jako sekretář K. Būgy při přípravě „Slovníku litevského jazyka“, pomáhal Jonu Jablonskisovi redigovat spisy Žemaitė a vykonával i další filologickou práci. Předčasná smrt prof. K. Būgy byla velikou ztrátou nejen pro litevskou kulturu, a zvláště litevskou jazykovědu, ale zároveň i pro fakultu humanitních věd: sbor profesorů litevské jazykovědy se výrazně oslabil. Proto byl, jak víme, k práci na mladé Litevské univerzitě pozván prof. Jurgis Gerulis z Lipska. Také na samotné fakultě se hledali nadaní mladí lidé, kteří by se stali nástupci profesorů. Antanas Salys byl jedním z těch, od nichž se nejvíce očekávalo, že vyrostou ve vědce. Není náhodou, že spolu s Pranem Skardžiem mohl usilovat o právo studovat v zahraničí. Dokládá to tato žádost Antana Salise a Prana Skardžie ze dne 19. května 1925: Jeho Milosti děkanovi fakulty humanitních věd studentů fakulty humanitních věd Prana Skardžie a Antana Salise Žádost Od podzimního semestru tohoto roku chci studovat svůj obor, srovnávací jazykovědu, základ litevských studií, v některém ze zahraničních center (v Lipsku, Královci nebo Rize), kde působí významní odborníci v tomto oboru. V této záležitosti jsme také podali příslušné žádosti Ministerstvu školství: žádáme, aby nám od příštího semestru přiznalo stipendium na toto studium (vlastní prostředky na to nemáme). 12 Měl tu čest požádat Fakultu, aby podpořila naši společnou žádost — aby vysvětlila Ministerstvu, že skutečně potřebujeme vážné vědecké centrum s takovými odborníky, jako jsou J. Gerullis, W. Streitberg, E. Sieversas, R. Trautmannas... V Kaunasu dne 19. května 1925 A. Salys Pr. Skardžius Situaci na fakultě v té době a péči o přípravu nastupující generace kvalifikovaných litevských jazykovědců nejlépe osvětluje dopis prof. Jonase Jablonskise z 20. května 1925 ministrovi školství Kazimierasi Jokantasovi. Doporučující dopis Jablonskise je zde v plném znění uveden pro svou podrobnou argumentaci i jako příklad úředního dopisu: Kaunas, 20. května 1925 Ministrovi školství K. Jokantasovi Dva studenti humanitních oborů, Ant. Salys a Pr. Skardžius — už dva roky zde studují lingvistiku se zaměřením na litevštinu — vidí, že jim naše fakulta poskytuje jen málo duševní potravy (na fakultě zatím není ani lingvista, badatel v oblasti srovnávací jazykovědy), a už dávno (po smrti K. Būgy) chtějí odjet odtud na některou německou univerzitu, na nějakou vysokou školu, kde se tento obor již upevnil a řádně se rozvíjí. Již dávno se tím zabývají a stále mi tak či onak nedají pokoj, neustále hledají radu, jak svůj záměr uskutečnit a kde by podle mého názoru bylo nejlepší pokračovat ve studiu v Německu. Včera jsem se od nich dozvěděl, že již podali žádosti Ministerstvu školství — žádali, aby jim Ministerstvo, bude-li to jen trochu možné, vyčlenilo prostředky na zahraniční stipendia. Plně s nimi soucítím — v tomto ohledu jsme na tom nyní opravdu špatně — a spěchám přispět i já svou „troškou do mlýna“. Oba (Žmouďan a východní Aukštaiťan) jsou opravdu zdatní mladíci, kteří se vyznají v jazykovědě i ve vědě vůbec; lze od nich mnoho očekávat pro budoucnost našich škol. Oba jsou však, bohužel, také stejně chudí venkovští synkové — oba potřebují, budu zcela otevřený, poměrně vysoká stipendia, aby nemuseli v zahraničí, věnujíce se studiu, hladovět bez jakéhokoli prospěchu pro sebe i naši školu. Těmto dvěma studentům obzvlášť důvěřuji; nepovažuji je za lehkomyslníky a plně spoléhám na jejich vážnost a vytrvalost. Prosím, je-li to jen možné, nešetřete pro ně od podzimního semestru tohoto roku stipendii na studium v zahraničí. Salys se Skardžiem zatím strávili dva roky v Kaunasu, ale nyní, když Kaz. Būga odešel z našeho středu a naše humanitní fakulta nemá mezi svými členy žádného významnějšího badatele v oblasti jazyka (ani litevštiny), jsou nuceni hledat jazykovědce, vážné a hluboké profesory jazykovědy, v Německu, staré vlasti jazykovědy. Říkají mi, že by chtěli studovat zejména v Lipsku (tam je významný okruh jazykovědců, o něž mají zájem), případně v Královci či Rize; Paříž ani Švýcarsko, jak vidím, pro svá studia nezvažují. Záměr obou těchto studentů považuji za vážnou věc. Doporučuji, abyste oběma těmto studentům důvěřoval; oni nás, jak se opravdu domnívám, nezklama 13 … tak, jak to někdy dělá leckterý student, který odjel se stipendiem bez zvláštního důvodu do ciziny studovat a zároveň trochu si užít. Oba se i v Kaunasu, pokud vím, během studia živili především jazykovědnou prací a z toho zde žili. 20. V. 1925 Kaunas J.Jablonskis1 Jablonskis se nespokojil s dopisem ministrovi, ale hned nato (21. května 1925) píše také děkanovi Filozofické fakulty prof. M. Biržiškovi: „Oba tito studenti jsou, zdá se, nejvážnějšími jazykovědci naší fakulty. Na druhou stranu jsou také ‚žáky K. Būgy‘, avšak ‚teprve s ním začali pracovat a kromě Būgy, lituanisty, neměli mezi svými profesory jiného seriózního badatele v oblasti jazyka‘.“ O sobě skromně řekl („sám jsem jen jakýmsi popularizátorem jazykovědy v litevském prostředí, nemohu studentům, stejně jako ostatní naši lidé, nabídnout nic pevného a seriózního pro potřeby jazykovědy“), načež Jablonskis pokračuje: „nesmíme čekat, až v zemi zůstanou jen žáci K. Būgy, kteří se jeho vědou jen trochu otřeli, ale řádně jazykovědu nevystudovali. Nemůžeme-li sami těmto žákům K. Būgy, kteří začali pracovat, nabídnout nic seriózního, dovolme jim studovat ve větších centrech tohoto vědního oboru.“… „Musíme ministrovi doporučit, aby vyčlenil nějaké prostředky, abychom se mohli brzy dočkat seriózních jazykovědců z vlastních řad, kteří řádně vystudovali jazykovědu, takovou vědu, kterou sami nabídnout nemůžeme.“ Poté, co děkanovi připomněl, že je třeba snažit se mít informace o studentovi, o něhož máme zájem, Jablonskis navrhuje i způsob: každý rok, ne-li každý semestr, dostávat jeho zprávu (Jablonskisův termín), a dále píše: „Kdyby se na schůzi o této záležitosti mělo něco říci, zmocňuji Vás, abyste schůzi sdělil i tento můj názor. Jak vidíte, jsem toho názoru, že oběma zmíněným studentům bychom měli za určitých podmínek umožnit pokračovat ve studiu v některém významnějším centru vědního oboru, o který máme zájem, a pracovat s zkušenými a uznávanými odborníky (významnými specialisty).“2 Rada Fakulty humanitních věd na zasedání dne 22. května téhož roku (č. 113), za účasti M. Biržišky, A. Voldemara, V. Krėvė-Mickevičiuse, E. Voltera, A. Senna, V. Sezemana, J. Tuma, A. Smetony, Vl. Šilkarskise, Iz. Tamošaitise, Pr. Augustaitise, J. Vabala-Gudaitise, P. Gronskise, J. Balčikonise a B. Sruogy, projednávala žádosti studentů A. Salise a Pr. Skardžiuse: „Studenti A. Salys a Pr. Skardžius oznamují radě, že podali ministerstvu školství žádost, v níž žádají o dvě stipendia na studium jazykovědy v zahraničí, a prosí fakultu, aby jejich žádost podpořila, až se na ni ministr školství dotáže.“ 1Viz LCVA, f. 391, ap. 4, b. 1382, s. 98–99. Vytištěno: Dopisy Jona Jablonskise // Sestavil A. Piročkinas. — V., „Mokslas“, 1985. S. 165–166. Podle názoru editora dopis nenapsal sám J. Jablonskis, je na něm pouze jeho podpis. 2Viz LCVA, f. 631, ap. 3, b. 253, s. 22. Vytištěno: Jonas Jablonskis. Články a dopisy // Sestavil A. Piročkinas. — V., „Mokslas“, 1991. S. 225–227. 14 Usneseno: Na dotaz ministra školství projednat žádost studenta A. Salise a Pr. Skardžiuse3. Je pravda, že v knize zápisů ze zasedání rady Fakulty humanitních věd z jara 1925 se nenašel žádný záznam o dalším projednávání žádostí A. Salise a Pr. Skardžiuse ani o dotazu ministra školství. Salys však získává všechna potřebná povolení. Poté, co si opatřil dokumenty, mezi nimiž bylo i potvrzení o znalosti německého jazyka vydané 23. října a stvrzující, že „Ovládá německý jazyk natolik, že může úspěšně navštěvovat přednášky a cvičení na německé univerzitě“, je Salys od 1. listopadu 1925 již na univerzitě v Lipsku. V prosinci 1925 oznamuje z Lipska ministerstvu školství, že se imatrikuloval, a uvádí adresu: Leipzig, Wettinerstr. 23.II, u J. Quosdorfa. Na univerzitě v Lipsku byl A. Salys imatrikulován roku 1925 a studoval od zimního semestru 1925/1926 do letního semestru 1929 baltistiku, indoevropskou jazykovědu a filozofii; připravil a obhájil doktorskou disertaci z filozofie. Průběh studia na univerzitě v Lipsku lze sledovat podle zpráv o studijní práci, které každý semestr zasílal ministerstvu školství. Jsou zde vyjmenovány předměty navštěvované v každém semestru, jejich zaměření a profesoři. Z obecných vědních disciplín Salys navštěvoval základy psychologie, úvod do filozofie, přehled dějin filozofie, nástin systematické filozofie, dějiny novověké filozofie (od Descarta po Kanta) a úvod do psychologie jazyka. Z teorie jazykovědy navštěvoval cvičení z indoevropské jazykovědy (problémy rekonstrukce — prof. H. Junker) a úvod do obecné jazykovědy. Měl možnost důkladně studovat klasické slovanské a baltské jazyky potřebné pro studium srovnávací jazykovědy: absolvoval gramatiku staroslověnštiny (prof. K. H. Meyer), texty staré ruštiny, církevní slovanštinu (prof. R. Trautmann) — dva semestry s cvičeními, dále kurz o slovanských národech a jazycích (Die Slavischen Völker und Sprachen) u prof. R. Trautmanna, srovnávací gramatiku slovanských jazyků (prof. R. Trautmann) a slovotvorbu slovanských jazyků (prof. R. Trautmann). Navštěvoval také sanskrt (dva semestry), latinu a latinskou gramatiku a absolvoval cvičení z paleografie. Většinu předmětů z baltistiky navštěvoval u prof. J. Gerulise: historickou gramatiku lotyštiny, analýzu pruského Enchiridionu, cvičení z lotyšské gramatiky, litevské a lotyšské písemnictví 16.–17. století, litevská nářečí; cvičení s texty litevských nářečí, historickou gramatiku litevštiny, cvičení s texty lotyšských nářečí, cvičení z litevské gramatiky; gramatiku pruštiny; cvičení z baltské etnografie, srovnávací gramatiku baltských jazyků, také cvičení z lotyšských nářečí konaná v lipském Baltském institutu a cvičení z pruštiny; historickou gramatiku litevštiny. Během prvního zimního semestru akademického roku 1925/26 připravil seminární práci „Vztah jazyka Gramatica Litvanica D. Kleina k jazyku zpěvníku“ („Das Sprachliche Verhältnis der „Grammatice Litvanice“ von Daniel Klein zu seinem Gesangbuch“). Ve zprávách se uvádí, že „na filozofické fakultě univerzity v Lipsku není stanoven ani minimální počet přednášek, které je třeba absolvovat, ani počet praktických prací“. Totéž se píše i ve zprávě za sedmý semestr: „Počet přednášek, které je třeba absolvovat… 3 Viz LCVA. F. 631, ap. 12, b. 146, s. 96. 15 „… minimuma a semestrálních zkoušek na univerzitě není.“ Výkazy byly podkladem pro to, aby ministerstvo školství vyplácelo stipendium studentům studujícím v zahraničí; to však nebylo příliš vysoké. Již v prvním roce studia v Lipsku jim nestačilo. V osobním spisu studijního přítele Pranase Skardžiuse nacházíme žádost dvou lipských studentů adresovanou Jeho Excelenci, panu ministru školství, v níž žádají, aby se od Nového roku 1926 stipendium „zdvojnásobilo nebo alespoň o tolik zvýšilo“, aby mohli vážně, bez vyrušování jakýmikoli vedlejšími překážkami, věnovat se výhradně vědecké práci. Žádost zdůvodňují takto: V Kaunasu, píší lipskí studenti, jsme se většinou živili vedlejšími pracemi, a proto jsme byli nuceni věnovat se studiu jen povrchně, když se k tomu naskytla příležitost. V Lipsku musíme studovat všechny základní lingvistické obory, z nichž jsme v Kaunasu získali jen málo; „Za druhé, — pokračují dva studijní přátelé, — „během dvou let musíme dokončit základní studium a vypracovat své doktorské práce, na něž se musíme velmi důkladně připravit.“ A. Salys potřebuje, píše se v žádosti, „prozkoumat samotná žemaitská nářečí a nářečí jejich sousedů, stanovit jejich hranice a zákonitosti a prostudovat obecné základy dialektologie a fonetiky“. Abychom tuto práci mohli vykonat, „musíme pracovat v ústavech baltských, slovanských a indogermánských oborů (rozuměj: na katedrách, odděleních — V.D.), a proto už nemůžeme, i kdybychom chtěli, pracovat vedle toho; hlavně už na to vůbec nemáme čas“. Konečně je aktuální i otázka životních nákladů, každodenního chleba: „Život v Německu je mnohem dražší než v Kaunasu, a kromě toho si pro svou vědeckou práci musíme koupit některé knihy, které jsou nyní v Německu obzvlášť drahé, a také tu a tam nějakou nezbytnou životní potřebu.“ Přátelé žádost uzavírají poznámkou, že pokud jde o jejich práci, „v případě potřeby se k ní může kdykoli vyjádřit prof. J. Gerullis“. Leipcigas, 1925.XII.8 Pr.Skardžius A.Salys Tato žádost nebyla ministerstvu školství předložena samostatně. Doplnil ji a podpořil dopis J. Jablonského ministerstvu školství adresovaný Kaz. Jokantovi. Jablonskis píše, že dostal několik dopisů od dvou lipských studentů, kteří se radují, že pro svůj obor získali dobré profesory, stěžují si však poněkud na to, že z pobíraných stipendií je těžké vyjít bez vedlejší práce, a proto se ptají, zda by od Nového roku nebylo možné dostávat vyšší stipendia. J. Jablonskis zde nachází i precedent. Student J. Bukota v Paříži dostává mnohem vyšší stipendium a může se studiu věnovat mnohem svobodněji. Jablonskis „usnadňuje“ ministrovi práci tím, že uvádí i částku zvýšeného stipendia: oba by si velmi přáli, píše Jablonskis, dostávat nadále po čtyřech či pěti stech. „Tímto svým dopisem velmi prosím, abyste této záležitosti věnoval pozornost a zařídil[...], aby se oba při práci nemuseli příliš starat o svůj každodenní chléb…“ (Dopis pouze podepsaný Jablonským, 21. XII. 1925⁴) Významné místo v Salysově studiu zaujímala fonetika. Zpočátku nebyla součástí Salysova studijního plánu. Teprve ve výkazu za práce ve druhém semestru, kde je vyjmenováno osm absolvovaných předmětů, čteme: „Celý letní semestr jsem soukromě, dvě hodiny týdně, pracoval s prof. emer. E. Sieversem a prof. Gerullisem na fonetice“ (výkaz A. Salyse ministerstvu školství z 28. VIII. 1926). V letech 1927—1928 4Žr. LCVA, f. 391, ap. 9, b. 838 (P.Skardžiaus asmens byloje, nespausdintas?) 16 v zimním semestru. Salys ve výkazu uvádí, že absolvoval úvod do experimentální fonetiky („Einführung in die experimentelle Phonetik“) u prof. Junkera a provedl experimenty z fonetického praktika ve fonetické laboratoři („Experimentalphonetischen Praktikum“), viz výkaz ministerstvu školství z 24. března 1928. V dopise č. 10476 ministerstvu školství z 27. července 1928 A. Salys oznamuje, že v letním semestru absolvoval čtyři předměty s praktickými cvičeními, mezi nimiž byly i základy samostatné fonetické práce („Anleitung zu selbständigen phonetischen Arbeit“) u prof. Junkera. „Kromě toho, — píše dále A. Salys ve výkazu, — jsem se 27.—30. června zúčastnil výukové exkurze do Berlína a Hamburku vedené prof. Junkerem. V Berlíně jsme navštívili a poznali fonografické oddělení Pruské státní knihovny vedené prof. Doegenem a jeho laboratoř, v Hamburku pak fonetickou laboratoř Institutu koloniálních jazyků, vedenou prof. Panconcelli-Calziou“. Čím Salise zaujal a přitáhl Hamburk? To souvisí s rozvojem fonetické vědy v Evropě. Jak známo, zakladatelem lingvistické (pozorovací) fonetiky je profesor germanistiky na Lipské univerzitě Edward Sievers (1850—1932). Jeho nejvýznamnějším dílem jsou „Grundzüge der Lautphysiologie“, 1876 (páté vydání jeho díla vyšlo v roce 1901 pod poněkud odlišným názvem „Grundzüge der Phonetik“). Na přelomu 19. a 20. století proslula v Evropě tři centra fonetického studia: Paříž, Hamburk a Londýn. V Paříži působil francouzský lingvista a katolický kněz Jean Pierre Rousselot (1846—1924), zakladatel experimentální fonetiky, který od roku 1897 pracoval v laboratoři experimentální fonetiky College de France. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou „Principes de phonétique expérimentale“ (1897—1908). V roce 1908 byl v Hamburku založen Institut koloniálních studií (Kolonialinstitut), v jehož činnosti měl značný význam seminář koloniálních jazyků (Seminar für Kolonialsprachen), který zahájil činnost krátce nato. V roce 1910 byla při semináři zřízena fonetická laboratoř (das Phonetische Laboratorium am Seminar für Kolonialsprachen) a jejím vedením byl pověřen Ital Giulio Panconcelli-Calzia (1878—1966), žák Rousselota, který přišel z Hamburské univerzity. V roce 1914 se v Hamburku konal první mezinárodní kongres experimentální fonetiky, a ačkoli světová válka činnost přerušila, hned po válce, v roce 1919, byla založena Hamburská univerzita a první katedra fonetiky v Německu. Historici fonetiky uvádějí, že třetí desetiletí bylo obdobím rozkvětu hamburské fonetické laboratoře5. Salys tedy v Německu prošel nejmodernější školou experimentální fonetiky Panconcelli-Calzii a ne nadarmo je považován za průkopníka tohoto oboru litevské jazykovědy. Intenzivní období studia rychle uplynulo. Studium v délce sedmi a půl semestru bylo dokončeno a disertace k získání doktorského titulu napsána. Dne 29. května 1929 podává Salys Filosofické fakultě Lipské univerzity žádost o povolení skládat doktorské zkoušky a obhájit disertaci (ovšem v Kaunasu). V žádosti uvádí, že maturitní vysvědčení získal na telšském gymnáziu, od podzimu 1923 studoval čtyři semestry na Kaunaské univerzitě a od podzimu 1925 absolvoval sedm a půl semestru na Lipské univerzitě. „Oblastí mého studia je baltistika, indogermanistika a filozofie,“ píše Salys. K žádosti je přiložen životopis (Lebenslauf), v němž se mimo jiné píše: „Základní vzdělání získával v letech 1912—1915 ve škole v Salantai, poté se dva roky připravoval soukromě a nastoupil na humanistické (humanistische) gymnázium v Telšiai. 5 Žr. G r i e g e r W. Führer durch die Schausammlung Phonetisches Institut. Hamburg, 1989, S. 14—16.) 17 V letech 1923–1925 studoval na Kaunaské univerzitě a od zimního semestru roku 1925 do roku 1929 studoval jako stipendista litevského ministerstva školství na Lipské univerzitě baltskou filologii, indoevropskou jazykovědu a filozofii. Dále Salys uvádí, že během studií navštěvoval přednášky těchto docentů a profesorů — v Kaunasu: M. Biržišky, Būgy, †, Jablonského, Senna, Sezemana, Straucha, Studera, Tamošaitise, Tuma, Volteria, Yča; v Lipsku — Driesche, Dittricha, Gerullise, Heinzeho, Hertela, Junkera, Kruegera, Meyera, Trautmanna. Zdaleka však nebylo všechno zalité sluncem. Události posledních měsíců se odrážejí v žádosti A. Salise ze 17. července 1929 adresované Jeho Excelenci panu ministru školství. „Včera jsem odevzdal Filozofické fakultě Lipské univerzity svou závěrečnou disertaci ‚Žemaitské nářečí. I. část. Historie oblasti žemaitského nářečí‘. Práci jsem dokončil téměř před dvěma měsíci. Nemohl jsem ji odevzdat, protože mi Němci činili potíže a nepřipouštěli mě ke zkouškám. Proto jsem se musel obrátit dokonce na naše zastupitelství v Berlíně“. Dále Salys píše, že závěrečné zkoušky bude muset skládat v prvních dnech srpna, ale už nemá z čeho zaplatit zkouškové poplatky (200 marek), a proto má tu čest požádat Jeho Excelenci o příspěvek 500 litasů na zkoušky. Žádosti o prodloužení stipendia o jeden měsíc bylo vyhověno: „přes Litevskou banku Vám bylo naposledy odesláno 30 dolarů na vyplacení stipendia za červenec tohoto roku“ a následovalo upozornění: „stipendium Vám již dále zasíláno nebude“ (tajemník A. Daniliuskas). V archivu Lipské univerzity jsou uchovány dokumenty k obhajobě disertace A. Salise: oznámení na předepsaném formuláři č. P. 91 o obhajobě doktorské disertace z filozofie, v němž jsou vyjmenovány přílohy (zmíněný životopis, prohlášení („Erklärung“) a tři posudky („Zeugnisse“)) a především referáty oponentů disertace („Referat“ — naším starším termínem posudek). Referáty jsou sepsány na formuláři, který stanoví požadavky na schopnosti, jež musí kandidát mít, aby se mohl samostatně věnovat výzkumu, požadavky na hodnocení obsahu práce i známky (Noten). Zde je text prvního referátu. Pan Salys, sám Žemait, chtěl prozkoumat popis žemaitských nářečí. Z historickofilologického úvodu této disertace vyrůstá historie žemaitského nářečí. Vychází zejména z toho, že většina jazykovědných a historických tvrzení o oblasti žemaitského nářečí spočívá na pouhých domněnkách, které jsou často mylné, zvláště jsou-li založeny na ruských či polských pramenech. Salys prozkoumal všechny dnes dostupné německé, ruské a polské prameny a také osobně hovořil se všemi Žemaitijci. Nyní předkládá dobře historicky a filologicky (identifikací jmen) podloženou historii oblasti žemaitského nářečí; navíc je to vůbec první taková práce. Jde o vědecky hodnotné dílo. Podstatně obohacuje naše poznání v uvedené oblasti. Přístup i způsob výkladu svědčí o samostatném a metodickém myšlení. Proto navrhuji udělit první známku, třebaže je místy němčina poněkud nesprávná velmi dobře 13. července 1929 Gerullis 18 Zde je stručnější návrh druhého posuzovatele, prof. R. Trautmanna: Plně souhlasím s obsahem posudku prvního posuzovatele ohledně skutečně velmi cenné práce o části jednoho významného baltického sídelního území 15. července 1929 R. Trautmann Disertace byla ohodnocena „velmi dobře“ („Mit Note I“) a potvrzena podpisy 18 členů rady. Zároveň bylo povoleno konat ústní zkoušky. Dne 23. července 1929 ohodnotil prof. Gerulis zkoušku z baltistiky jako „sehr gut“; rovněž „ausgezeichnet“ byla složena zkouška z indoevropské jazykovědy (prof. Junker), zkouška z filozofie dne 25. července byla ohodnocena jako „sehr gut“ a prof. Driesch ji charakterizoval slovy: „Jisté znalosti a potěšující vlastní myšlení“ („Sicheres Wissen und erfreuliches eigenes Denken“). Zde je také rezoluce děkana filozofické fakulty A. Hofmanna a tradiční razítko o ukončení studia: „Ústní zkoušky složeny velmi dobře (Demnach ist die mündliche Prüfungen bestanden mit Note I“). Lipsko, 25. července 1929.“ V témže dokumentu je uvedeno, že prozatímní potvrzení o obhajobě doktorské disertace bylo vydáno 26. července 1929 a doktorský diplom 21. června 1930. Spis uzavírá poslední razítko ze dne 26. července 1930. Tím skončilo studium Antana Salise v Německu. Po návratu do Kaunasu byl doktor Salys počátkem roku 1930 pozván, aby působil jako docent na Teologicko-filosofické fakultě. „Dne 6. ledna přednesl zahajovací přednášku ‚Fonetika a pravopis‘ a v jarním semestru bude přednášet fonetiku a úvod do baltské jazykovědy,“ psal časopis „Židinys“, 1930, č. 1. Začala samostatná vědecká činnost Antana Salise a jeho intenzivní pedagogická práce na Vytautasově Velké univerzitě. 19