S. Ambrazas. „Daiktavardžių darybos raida (lietuvių kalbos veiksmažodiniai vediniai)“

S. AMBRAZAS. VÝVOJ TVOŘENÍ PODSTATNÝCH JMEN (SLOVESA SLOVANSKÉ LITEVŠTINY). Vilnius, 1993, 296 s. Je to objemná kniha pojednávající o slovotvorbě v litevštině; „největší pozornost je zde věnována významové (sémantické) stránce slovotvorby, která byla dosud zkoumána nejméně“ (s. 4). Autor se samozřejmě do této práce z tohoto hlediska nepouští bez předchozí přípravy — má před sebou knihu P. Skardžiuse „Slovotvorba v litevštině“ a výzkumy prof. V. Urbšise, o něž se zde dobře opírá. S. Ambrazas shromáždil mnoho materiálu z různých písemných pramenů, zejména z LKŽ a jeho kartotéky i ze svazků LKA, a snažil se jej zobecnit a prozkoumat. Autor napsal zajímavou knihu a v některých otázkách přednesl vlastní, závažné stanovisko. Většina autorových tvrzení je dobře promyšlená; různá fakta jsou zde náležitě předkládána a výstižně vysvětlována. Bylo vykonáno mnoho práce, a proto lze někdy litovat různých nepřesností, které mohou čtenáře uvést v omyl. Příkladů bohužel není málo. V mnoha žemaitských nářečích se podstatná jména odvozená od sloves s přízvučným kořenem pomocí přípony -imas přízvukují na kořeni: lūžimas, dirbimas atd. pravidelně — Krs, Rdn, Eig, Trš, Tl, Pj, Lkv, Šll atd., nikoli „nacházíme doklady“ (s. 26). tamsė(je) je v mnoha žemaitských nářečích lokálem podstatného jména tamsis (s. 33), stejně jako mėdie, kėlie, važie atd. Slovo maldą znamenalo prosbu nejen u M. Daukši (s. 37), ale i dnes u Žemaitů podle výpovědi g’i-va maldą pra-ša v Rdn atd. Z nějakého důvodu nebyly k příponě -čia přiřazeny výrazy kalčia, kerčia, verčia, grižčia „grįžte“ atd. (s. 48) — nebyly vyhledány odpovídající příklady. Příslovce risčia má sotva něco společného s příponou -čia (nejde o výpůjčku?) — s. 48. Straumė z Plng pochází z takzvaných kurských vesnic a rozhodně nejde o bohatství litevského jazyka (s. 56). Od příslovce imbinginiu v DP168 odvozovat podstatné jméno imbingynės (s. 64) je velmi nejisté (srov. LKŽ IV 64). Proč smárvė z *smárdvė (s. 72), když se taková podoba vyskytuje v nářečích východní Litvy — Ukm, Ln. V Karklenuose je podoba ajū’t’e~ėjūtė, nikoli ėjūtė (s. 82). Proč je ze všech žemaitských názvů jídel tvořených příponou -ynė (spisovně -ienė) uvedeno jen kritinė (vztah mezi -ynė a -ienė není objasněn) — s. 96 (a ani nejde o polévku, nýbrž o rozšťouchané, rozvařené brambory, poddruh šūtynės). Příponu -ita ve slově kūpita je třeba v žemaitštině ještě doložit; přesto je bez výhrad uvedena — s. 94. Tryškių griuženos (LKŽ III 627) je nejistě zaznamenaná podoba — nářečí nemá souhláskovou skupinu -rū- (pouze -rū-). Toto slovo je utvořeno od sg. griužena a autor je sám opatřil přízvukem (s. 95). S. B. Chilinskis pocházel z okolí Šventėzerisu, takže nemohl být středoaukštaitem (s. 113) — dnes navíc takové nářeční dělení neexistuje. Ve Veiviržėnuose a Kalținėnuose je podoba krūokla||krūokla~krōkla, nikoli kriókla (s. 118). Slovo pakarāila se užívá v Papilysu, nikoli v Papilė (s. 123). Zcela nejasné je slovo išmėžena ze Žd (s. 126). Těžko říci, jaký je tu kořen a odkud toto slovo pochází! Přípona -ina (vedle -ena) v žemaitštině ještě obecně vyžaduje doklady a diskusi (stejně jako v případě aditos) — s. 127. Je nemožné, aby barškynė bylo Klp, Tl, Užv (s. 128) — všude tam jsem slýchal pouze barškynė (bār’s’k’ī’n’ė). Dusmenų krausóčius (s. 132) je neexistující 226 podoba z takzvaného „fondu lhářů“; navíc byl vytvořen výraz kranksóčius(!). Nikde není doloženo, že zdrobňovací přípona -ikė měla párový protějšek -ikas (příklady z pruského jazyka sotva mohou potvrdit kmen, nebo dokonce samotnou existenci) — s. 137. V Obėliuose je podoba kiščiukas, nikoli kiščiukas (s. 138). Kvėdarnské slovo ėjuoks je třeba přepsat jako ejókas, nikoli ejókas (s. 141). V Jurbarku se říká sudž’u·vūt’is, což se má spisovně psát sudžiūvūtis, nikoli sudžiūvūtis — s. 142. Žemaité dnes příponu -inykas (s. 146) nepoužívají (Kl, Slnt, Yl). Merūnas (s. 149) je celé převzaté slovo, nikoli útvar s příponou -ūnas (připomeňme, že plyšūnas z Rmč (s. 149) je chybně zaznamenané slovo; existuje pouze plyšūnas). Šiaulėnai patří k západoaukštaitskému nářečí, proto se nezdá vhodné přiřazovat pakarūklius (s. 156) výlučně k žemaitštině. Slovo paist(u)oklis z Šd, Pl (LKŽ IX 124) nemělo být přeřazeno k žemaitštině (Sd, Kl) (s. 156). M. Valančiusův girtuklis (s. 157) je nepochybně přepisem slova girtūklis, užívaného mnoha Žemaiti i pruskými Litevci: Krš, Užv, Rdn, Pvn, Tl, Plt, Klp, Sg, StngŽ. Nesūdera z Dglš (s. 159) je nesūdėra. Proč je pravidelná změna a+e=a v důsledku hiátu považována za starověký nedoložený příklad nepaitūvas < *nepaitūvas (s. 160), těžko říci. Na jihu Dzūkije (Nč, Knv, Rtn, Drsk) je slovo bad_l kšl’is s ⊥, nikoli budikšlis (s. 178), a žemaitské kaišėklis (s. 174) se má psát kaišėklis, protože jde o samohlásku ė~ė zasaženou regresivní asimilací. Nářeční výraz dėglas „pochodeň“, zaznamenaný ve Vkš, je neologismus (viz LKŽ II¹ 248, 1947, dále srov. LKK XXVI 15), který se lidé naučili na festivalech. Totéž platí pro papuošalas z Kairių a Baisóg alos (s. 192). Sotva by se takové novotvary měly používat v historickém výzkumu. Slovo atāšlina (s. 195, 231) jistě není jediným uvedeným útvarem s příponou -ina — snad má být kořenem pouze -šl- (vždyť atā- je předpona). Dvojjazyční obyvatelé Vilniuského kraje užívají slovo dengėja „nástroj na pokrývání střechy“; podobně jako rybářské vedėja sotva mohou být důvodem k pochybnostem o existenci přípony -ėjas, -a pro názvy nástrojů či předmětů (s. 202, 230). Název části mlýnského kamene v Kuršėnuose pá.tvara nelze rekonstruovat jako pervarà (s. 204). Adýklis, zaznamenaný téměř výhradně v Grūžiai (z nářečního ad’ž.kl’/s) (s. 229, 230), bude sotva nepřepsaná podoba, kterou rozšířili lexikografové. Podobu augintuvė v Tryškiuose, Pāvandenė a jinde nenajdete (s. 211) — existuje pouze augtūvė; a sandėlis, sandėlyš v Užv, Vl (s. 216) jsou zcela nové výrazy (staré 50 let), které v Užv navíc nemají ani fonetický zákon an>on, takže jsou pro historický výzkum sotva užitečné. Přízvukování forem je značně nedostatečné, často nehitorické a odporující důležitým zákonitostem. Historické, starobylé přízvukování je šilauogė, nikoli šilāuogė (s. 9). Vzácné a nové přízvukování suvéizdėjo, pavéizdėti (snad převzaté dokonce z Žemaitėsových spisů) pro Marijámpolę (s. 23, 101 aj.), zatímco zděděné žemaitské veiz(d)ėti, véiz(d)a, -(d)ėjo; išdūkenia (s. 65) = išdūkenia (opravit je třeba samotnou podobu); párteklius (s. 70) = párteklius Rsn; láisvas (s. 72) = láisvas; dōras (s. 79) = dōras; gīrnkelis (s. 80) = gīrnkelis; gniūžtė (s. 90) = gniūžtė; plėšti (s. 93) = plėšti (pokud nejde o nějakou tiskovou chybu); ārklas (s. 153, 171, 173, 207, 292) (podoba nově naučená měšťany vzdálenými od nářečí) = ārklas; žvejóklis Tv (s. 155) = žvejóklis; kerėkšla (s. 156) = kerėkšla; pakartūvė (s. 160) = pakartūvė; lebeida (!) (s. 161, 227) = zápis lhářů, neexistující 227 fakt; čiupėiza (s. 163, 227) = čiupėiza; nemėiša (s. 167) = nemėiša; mūgšis (s. 166) = mūgšis (regresivní vokalická asimilace) Kl aj., nakviša (!) (s. 167) = nakviša; bėris atd. (s. 170) = bėris; irklas (s. 172, 207) = irklas; dėklas (s. 172) = dėklas; rėklės (s. 173) = rėklės; salykhlas (s. 177) = salykhlas; salykla (s. 176) = salykla; vežėčios (s. 186) = vežėčios; grąžtas (s. 189) = grąžtas; piesta (s. 188) = piesta; místní název Upytė (s. 197) = Upytė; dažyve (s. 198) = dažyve; preikalas (s. 203) = preikalas; skiedra (s. 223) = skiedra; duokle (s. 223) = duokle; terliuža (!) (s. 227) = terliuža; kramuila (!) (s. 228) = kramuila; pakarukla(!) (s. 228) = pakarukla; turėkla (!) (s. 229) = turėklą nebo snad turėklė atd. Nejvíce zarazí nerespektování F.Saussureova zákona u části příkladů, které mohou uvést v omyl mnoho mladších badatelů. Ještě více je případů přízvuku, které dosud nebyly známy, např.: šūnui (s. 36) = šūnui; álstogos (s. 84) = álstogos; mėšlas (s. 98) = mėšlas; spjāudalas (s. 99) = spjāudalas; pýliava (s. 101) = pýliava; grūodas (s. 104) = grūodas; grūdas (s. 104) = grūdās; šlūžė (s. 107) = šlūžė; riekė (s. 107) = riekė; gimdývė (s. 135) = gimdývė; raudónas (s. 138) = raudónas; viršūnė (s. 150) = viršūnė; palydōvas (s. 153) = palydōvas; palýda (s. 153) = palydā; valdōvas (s. 153) = valdōvas; veltūžas (s. 164, 229) = veltūžas; nusodīntojas (s. 202) = nusodīntojas; Tūrmantas (s. 234) = Tūrmantas; mušėika (!) (s. 290) = mušėika nebo mušėikà; baidýklė (s. 290) = baidýklė; lebedā (s. 291) = lėbedā; landýnė (s. 294) = landýnė; sostà (s. 294) = sósta atd. Nesprávný pravopis: atgrāžčios (s. 48) = atgrāžčios; bjurti (s. 49) = bjurti; pražutuvės (s. 50) = pražutuvės; pražutis (s. 50) = pražutis; neužauga (s. 126, 156, 163) = neužauga; nudvėsėlis (s. 133) = nudvėsėlis; vyliūgas Vkš, Vdk (s. 162) = viliūgas; smalyžius (s. 162) = smaližius; vašīukas (s. 200) = vašiūkas; sandėlys (s. 211) = sándėlis atd. Mladý vědec vyvinul značné úsilí a mnoho převzal z literatury, kterou zdědil po svém učiteli, profesoru V.Urb učiu, věnoval však méně pozornosti faktům, a proto na mnoha místech utrpěl analyzovaný materiál i jeho výklad. Vytautas Vitkauskas 228