Ištiktukų priebalsių fonosemantika (vienanariai pradžios junginiai)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI Jolanta ZABARSKAITĖ FONOSÉMANTIKA SOUHLÁSEK CITOSLOVÍC (JEDNOČLENNÉ POČÁTEČNÍ SKUPINY) Odpovědi na otázky z oblasti fonosémantiky se hledají ve specifické skupině expresivní litevské slovní zásoby — citoslovcích, tj. analyzují se slova, která něco nepojmenovávají, nýbrž vyjadřují dojem vyvolaný zvukem, obrazem, pocitem nebo prožitkem. Jako hlavní předmět zkoumání byla zvolena citoslovce, neboť představují nejméně problematickou oblast expresivní slovní zásoby. K jiným vrstvám expresivní slovní zásoby se přihlíží tehdy, když je třeba podložit získané závěry. K podpoře fonosémantických závěrů se zkoumají ideofony (citoslovce napodobující obraz vyvolaný dějem nebo prožitkem), mimémy (citoslovce napodobující typickou mimiku při vyjadřování nějakého pocitu) a příležitostně onomatopoie (citoslovce napodobující zvuky). Problém fonosémantiky souvisí s oblastmi fonetiky a fonologie, sémantiky a lexikologie. Využívá se jejich terminologie a metod. Příklady citoslovcí se zapisují běžnou litevskou transkripcí. Věty ilustrující příklady jsou uvedeny tak, jak se nacházejí ve slovnících, tj. z ”Lietuvių kalbos žodynas” — bez transkripce, z DūnŽ — v transkripci, kterou používá. Zkratky zeměpisných údajů o slovech jsou stejné jako v ”Lietuvių kalbos žodynas”. Významy jsou uváděny tak, jak jsou uvedeny ve slovnících. Univerzálnost vnímání artikulačních a akustických vlastností zvuků je omezena individualitou fonetických systémů jazyků a syntagmatických vztahů mezi jazykovými zvuky. Konotace jazykových zvuků je ve fonosémantickém systému stálá a neměnná. Má potenciální povahu a může se projevit v textu. Citoslovce, která jsou z hlediska své syntakticko-sémantické funkce nejdynamičtějšími slovy a nerespektují některé fonetické zákonitosti litevských nářečí, jsou součástí lexikálního systému litevštiny a podléhají zákonitostem její fonotaktiky. Nemají fonetickou strukturu, která by se v průběhu řečového aktu měnila a přibližovala se hranici paralingvistických komunikačních systémů (gest, mimiky); to znamená, že fonosémantika zvuků nespadá do oblasti psychoakustiky a psychofyziologie, nýbrž představuje systémovou vlastnost jazyka, kterou lze lingvisticky popsat. Citoslovce mohou začínat všemi souhláskami litevštiny, stejně jako souhláskami /ch/, /h/, /f/, které patří k okrajové části jazykového systému. Nejpočetnější typ začíná souhláskami T. Tomu se budeme věnovat nejprve. Jednočlenné počáteční souhláskové skupiny typu T. Pro artikulaci souhlásky /k/ je charakteristické, že při vyslovování proud vzduchu proniká skrze závěr. To je také auditivní „jasnost“, kterou má akustická vlastnost souhlásky /k/ „kompak- 187 „…ný“, který vytváří dojem volního, silou vykonávaného děje směřujícího ven. Hláskou /k/ začíná mnoho onomatopoických výrazů označujících úder, šťouchnutí, píchnutí, postrčení, seknutí či bití: /k’ipšt/ „šťouch, ťuk“, /k’i̇mšt/ „vyjádření lehkého postrčení, úderu“, /k’ė.lkšt/ „křach“, /k’ėkšt/ „ťuk“, /kàkšt/ „křup“, /kàpšt/ „prásk, plác“, /kȧr.kšt/ „křach“, /ká.u̇kš/ „zvuk úderu“, /ku̇m.pt/ „šťouch, bác, pěst“, /ku̇č/ „buch, bum“, /ku̇okš/ „žuch, křach“; /ku̇okt/ „pěst, šťouch“. K této skupině onomatopoických výrazů patří zvláštní „konverzivní“ skupina označující uchopení, popadnutí: /kàpt/ „označení uchopení“; /kùpt/ „čap“; /ku̇opt/ „čap“. (Hláska /k/ je častá i v onomatopoických výrazech jiných jazyků označujících uchopení, srov.: osetské kæpp, turecké kap, semitské kàpp, čuvašské kap). Existují onomatopoické výrazy vytvářející představu prudkého pohybu, skoku: /k’ùkt/ „hop, skok, skočit“; /kó.st/ „vyjádření skoku“. Představu poskočení, vymrštění vzhůru se snaží vyjádřit hláska /k/ a varianty spojení s nízkým tónem nebo zvýšeným tónem. /k/ — měkké /k’/ — tvrdé kù.pt „zvednout“ k’ù.kšt „vyskočit“ kù.st „skočit“ k’ù.st „šup“ kù.pt „zvednout, vyrazit vzhůru“ k’ù.rt „vyjádření skoku“ ku̇st „vyskočit“ k’io.kšt „vyskočit“ Chvění, třes, cukání vyjadřuje sémantická skupina: /kìr/ „třást se zimou“; /k’ip/ „cuknout“; /k’ėp/ „vyjádření zachvění, pohybu“; /k’ùs/ „označení zatřesení“; /k’ùst/ „označení zachvění“. Největší skupinu tvoří onomatopoické výrazy typu CpV, označující zvuk vznikající při dotyku povrchu (obvykle tvrdého). G. Kornilov popisuje onomatopoické výrazy tohoto typu schématem: volní podnět — děj — kontakt (Kornilov 1984: 112). Podle jeho pozorování mají souhlásky typu T v mnoha jazycích sklon napodobovat toto schéma a souhláska /p/ je „naprosto vhodná k vytváření děje — pohybu — kontaktu“ (Kornilov 1984: 113). Sémantické skupině onomatopoických výrazů typu CkV, která označuje zdvihnutí, poskočení atd., odpovídají výrazy typu CpV: /pùrst/ „označení vzlétnutí (o křepelce)“; /pùrp / pùrp/ „označení prudkého mávnutí křídly“. Sémanticky blízké jsou: /pùkst/ „fouknout“; /pùkšt/ „označení zvednutí kouře, prachu“. Stejně jako v případě CkV jde o spojení s nízkým tónem. Paradoxní je, že k vyjádření představy pohybu vzhůru se užívá nízký tón. To patrně souvisí s dojmem „těžkého odlepení od země“, zvlášť když sloveso pùrptelėti znamená „letět po nerovné dráze a stále stoupat a klesat“. Lexikálně-sémantická valence tohoto slovesa je omezená: nelze říci, že purpsi srelis. V textu máme: /pùrst pǫ.tpele ės pùo kùojo / pǝ̇rsegondà.u/ DūnŽ. Spojení /pu/ a expresivnější /pù/ v litevské slovní zásobě často vyvolává dojem tíhy: pundzà „pampla“; pùplinti „těžce jít“; pùžinti „jít pomalu“; pùrslinti „šourat se“; pùrsóti „líně, nafoukaně sedět“; pùžinti „těžce jít“. Artikulační vlastnosti /p/, náhle se uvolňující zvýšený tlak vzduchu v ústech během výslovnosti, mohou mít vliv na vedlejší dojem vzdušnosti, pórovitosti, srov.: pùršti „1. měknout, 2. nadýmat se, tloustnout, 3. hnít, trouchnivět“; pùžióti 188 „kvasit, kynout (o chlebu)“; púrti „ježit se“; pùrpti „1. růst přes míru, nadýmat se, bobtnat; 2. otékat, být rozbředlý“; pùzas „chomáč rozježených vlasů“; pùpe „v.k. kolébka“ atd. To by vysvětlovalo fonosémantiku významu onomatopoického výrazu /pùrks/ /pùr.ks/ „označení roztržení“ a zvláštního přeneseného imitativa /pùs/ „vyjádření rozčilení, nafoukanosti“. Srov. pušata „nafoukaný, popudlivý člověk“, putùkšlis „nafoukanec“, pušėti „zlobit se, nafukovat se“. Se silou, která vzniká při vyslovování /p/, souvisí sémantická skupina vyjadřující náhlost, nečekanost děje: /p’ìst/, /pùikšt/, /p’í·st/, /pù·kšt/, /p’íkt/, /púrkt/, /p’í·kt/, /p’èkšt/. Neznělá ploziva /p/ s nízkým tónem už svým artikulačním názvem signalizuje zvuk kontaktu s povrchem, vzniklý působením síly různé intenzity. Artikulační a akustické vlastnosti hlásky /p/ se nejlépe hodí k vytváření sluchového dojmu. Největší skupinu typu CtV tvoří onomatopoické výrazy vytvářející obraz-zvuk úderu: /tàk/, /tañ/, /tàkst/, /tá·ukšt/, /tàpt/ tàp/, /t’ėi.kšt/, /tèk/. Materiál z textů ukazuje, že hláska /t/ plní funkci signalizace obrazu děje, zároveň však odhaluje, že zvuk pohybujícího se objektu při kontaktu s povrchem je vysoký, srov.: Jen hrnec zarachotil na zem a rozbil se, smetana vyprskla LKŽ(LT IV 258); Doktor ho udeřil rukou přes hřbet – kůň zařehtal a spolkl ledek LKŽ(Trk); Traktor se rozrachotil, vrazil do kabiny a pohmoždil ji LKŽ(Slk); Ten Jurgis mu jednu plác přes ucho! LKŽ(Slm); Člověk se zastavil, Němec mu plácl lopatou do čela — a zahrabal ho LKŽ (Krn); Na ten smrk jsem sekl sekerou, mně tříska vletěla do čela LKŽ (Ob); Vytáhl rubl, žuch na talíř LKŽ(Erž). Vysoké /t/ signalizuje slabší děj, proto typ CtV zahrnuje početnou sémantickou podskupinu probíraných onomatopoických výrazů – imitativ, označujících klepání, rachocení, slabé bušení, plácání atd. Onomatopoické výrazy se obvykle užívají opakovaně, srov.: Morta plácla Joniovi do ramene tàps – a ten zmlkl LKŽ(Kal); Tàks tàks prskal na tabatěrku prsty LKŽ(J); V noci už tam buší tar tar tar tar tar, tar tar tar, aby ho pustili ven LKŽ(Varn); Jestli nebudeš poslouchat, dostaneš tək tək přes zadeček LKŽ (Vrn); Neznělé souhlásky typu T kontrastují v těchto minimálních párech: /tàr.kšt/:/kàr.kšt/, /tà·ukšt/:/ká·ukšt/, /k’èkšt/:/t’èkšt/, /kàpšt/:/tàpšt/. Souhlásky jedné třídy fonémů /k/:/t/ se liší pouze rysem kompaktnosti: jde o difuzní protiklad, který odpovídá podmíněným sluchovým vlastnostem „jasný“ – „nejasný“. Protiklad souhlásek se odráží také ve slovesech tvořených z onomatopoických výrazů, srov.: kapšóti:tapšóti. Jasné /k/ (mimochodem, sluchem se zdá nižší než /t/) patrně signalizuje větší energii, volní úsilí a cílenější děj. Potvrzují to texty: Jen mi jednou křach přes nehty LKŽ(Kair): /té·kšt / té·kšt /t/ tuòki· lašā· į ā·ki/ DūnŽ. S holí kàkš přes hlavu, slepice vinks LKŽ(Rm): /lė·nda tà·kšt par smù.ke./ DūnŽ. Káukšt konečně přes hlavu, žuch a je po něm LKŽ(Up): /tàrkšt / tàrkšt puo kapė·ika/ DūnŽ. Pro zajímavost lze porovnat čuvašská zvukomalebná slova: kop „účinek úderu do fotbalového míče“ a tup-tupke „zvuk bití“. Máme páry, v nichž kontrastují /p/:/t/, srov.: /p’ìkst/:/t’ìks/, /p’èkšt/ 189 /t'ėkš(t)/, /pãkšt/: /tãkšt/, /par./: /tar./, /pùk/:tuk/, /p/:/k/ kontrastu existují dvě málo spolehlivé dvojice: /pùm.pt/:/kùm.pt/ (původ od jména?), /pú.kšt/:/kùkšt/ (tamtéž?). Máme ternární opozici: /par.kšt/:/tar.kšt/:/kar.kšt/, /pá.ukšt/:/tá.ukšt/:/ká.ukšt/. Rýsuje se tendence ke kontrastování /p/:/t/:/k/. Citoslovce mají sklon tvořit dvojice /p/:/t/ a /t/:/k/. Diferenciálním rysem opozice /p/:/t/ je tón, tj. /p/ je zvuk nízkého tónu, /t/ vysokého. Tón — jeden z nejkonotativnějších akustických rysů — je některými badateli považován za nejuniverzálnější a základní (Jakobson, Waugh 1979: 130). V tomto případě však samostatný vliv má také artikulace rtové hlásky /p/, jakési napodobení gesta, tj. imitace kontaktu povrchu a objektu rty. Sémantická analýza textu nevyvrací myšlenku, že exploziva /p/ nízkého tónu více imituje zvuk dotyku, zatímco /t/ se blíží imitaci pohybu: Umyla si ruce, pėkš, pėkš slepila bochník chleba LKŽ(Všk): /tė·kšt /tė·kš(t) tūoki· lašā· i ā·ki/ DūnŽ. Pýkšt — jak jí to dá, a zabil ji LKŽ (Švnč): /tí·kšt/ tá·kšt ir á·udi par dí·na/ DūnŽ. /pá·kšt i ví·na žùnda/pá·kšt i kìta/ DūnŽ: /lí·nda / tá·kšt par snù.ke/ DūnŽ. Získané výsledky umožňují uspořádat dostupnou triádu podle principu binárních opozic: /paũkšt /klackem// qâ·'l ezgóndite/ DūnŽ. Prásk a císařský vládce dopadl na podlahu LKŽ(Dr). /taũ.kšt taũ.kšt i sudā.žį bùtel'ika/ DūnŽ. /taũkšt/ taũkšt / puo kapé.ika/ DūnŽ. /i kā.kta su súm'cù kaũ.kst/ DūnŽ. Křachl kosou o kámen LKŽ(Šts). /p/ kontrastuje s /t/ a /k/ jako ideofon sluchového dojmu s ideofony zrakového dojmu; jeho funkce odpovídá třetímu členu zobecněného významově-sémantického schématu. Nižší /k/ kontrastuje s /t/ jako ideofon intenzivnějšího, cílenějšího děje s ideofonem méně intenzivního děje. Į binarinės opozicijos triadą fonologijoje suvedama tuo pačiu principu (Girdenis 1981: 178). Hlavní fonosémantickou funkcí souhlásek typu T je imitovat paralingvistickou situaci děje — pohybu — kontaktu. Výběr souhlásky závisí na jejích akustických rysech (tónu, kompaktnosti), vliv však mohou mít také artikulační vlastnosti zvuku (to je zvláště typické pro souhlásku /p/). Souhlásky mají i další, méně výrazné konotativní významy. Největší fonosémantickou zátěž má souhláska /p/, nejmenší /k/. Skupina citoslovcí typu CgV označujících úder, ťuknutí či klepnutí je co do početnosti výrazně menší než citoslovce začínající neznělým členem opozice: /gùkt/ „ťuk, bouchnutí“, /gû·kt/ „dup“, /gùŋkt / guũ·kt/ „prásk, bác“. Při srovnání citoslovcí typu CgV s neznělými variantami téže sémantiky se zdá, že citoslovce typu CkV imitují děj, když je namířen na jiný objekt, zatímco v případě znělé souhlásky imitovaný děj 190 objektem je aktér textu nebo subjekt textu, srov.: Gùkt į kuprą su kuloku LKŽ(J). Aš tą pieną sriūbt sriūbt, man močiutė gūkt gūkt LKŽ(Bdr). Gùnkt į kuprą! LKŽ(Sts). Na husu jen kūkt proutkem — a je po všem LKŽ(Vj). S pagaliu kàks per galvą, višta vinkts LKŽ(Rm). Višta tik kańkt žąsiukui nugaron LKŽ(Slm). Tik kūokt kūokt vaikui kupron LKŽ(Rd). Káukš — sudavė pypke į stalą LKŽ(rš). Akci namířenou na subjekt vyjadřují také citoslovce označující obraz vylití vody — zvuk, jehož druhou složku napodobuje implozivní skupina souhlásek, srov.: Tik gùst kibirą vandens ant galvos LKŽ(J). Projednávaná citoslovce typu CgV mají sémantickou souvislost se slovesem gùnkti „hrbit se“ a podstatnými jmény gungà, gungrà „hrb“. Obecně bylo nalezeno velmi mnoho lexikálních jednotek začínajících souhláskou /g/ a označujících činnost, kterou aktér zaměřuje sám na sebe, nebo slov začínajících hláskou /g/, jež označují výsledek takové činnosti: gòmulti „mačkat do kuliček, balit, ovinovat“; gùroti „balit, zavinovat“; gùrmulti „mačkat, krabatit“, gapsnóti „sbírat“; góbti „1. svazovat, 2. zabalovat, 3. loupit, hníst, 4. odvést (ženu), 5. přitulit se“; gósti „toužit, usilovat“; gaùbti „shromažďovat, hromadit se, sbírat, brát“; guòbti „loupit, uchopit“; gabinti „lákat, svádět“; gabàzis „zisk, výdělek“; gámbalas „stočený snopek slámy k zakončení okraje střechy“; gargòlas „poupě vřetena“; gàbana „chomáč sena, slámy apod.“ Varianty slova „chomáč“: gùzulas, gùrgulas, gùrgulė, gùbulas, gùgulas, guñgulas; varianty slova „drobeček“: gurìnys, gurùkas, guruláitis, gùrulas; varianty slova „kus“: gòmulas, gomulỹs, gùmulas, gãbūzas, gabūzis, gabižalas, gabulỹs, gamùlžis, gamūžas, gãmaužas, gãmalas, gamãkas atd. Slova vzniklá lexikální divergencí: garsótis „nečistoty na těle, zacuchané chomáče, klubka“; gabùrdalas „malý míč“; gãbė „hlava, hlupák“; gógė „žert. hlava“; gangóžas „velký tmavý mrak“; gargalnósas „člověk s velkým nosem“; gùngkrãmis „člověk s velkou hlavou“. Existuje také značné množství označení aktérů, která pojmenovávají jedince zaměřeného na sebe: gomurà „nenasyta“; gãbas „lakomec“; góbštas „dtto“, gótas „ten, kdo se při jídle činí“. Existují přídavná jména podobného významu: godùs, gobšùs, gobùs, goslùs. Tato hojná lexika se předkládá jako argument pro opozici znělých skupin typu CgV vůči jejich neznělým protějškům; tato opozice má příznak opačného směru než napodobovaná činnost. Citoslovce označující pád mají tendenci spíše napodobovat jeho obraz a tvoří nejpočetnější sémantickou podskupinu CbV. Jsou početnější než jejich neznělé protějšky téhož významu, srov.: /bʹic / bʹiːc / bʹipt / bʹéːmpt / bʹéːnc / báːnc / bàc / bàpt / bãːpt / báːpt / búmpt / búmst / búːpt / búːc / búc / búːp / búrg / buiːc / bóːpt/. Máme dvojice: /bàpt: pàpt/, /báːpt: páːpt/, /búmpt: púmpt/, /búːpt: púːpt/, /búːc: púːc/, /buiːc: puiːc/, /bóːpt: póːpt/. Pópt a sedne si LKŽ(Aps); Jen žuchnout do takové postele, jako do měkké z peří LKŽ(Mžš); Až budu skákat přes příkop, jen bác na bok a spadl jsem! LKŽ(Kair); Pàpt a jablko spadlo ze stromu LKŽ(J); Pàpt, kus slaniny do klína LKŽ(Krš); Malá hruštička jen bác, a větší už žuch LKŽ(Ds); Žuch a spadl z výšky LKŽ(Skr). Jonukas bác do vody a odplaval LKŽ(Pp); Bапt a 191 atsiguliau LKŽ(Dr). Bapt į Ringuvą mašina įkrito LKŽ(Krš). Zajímavé podněty poskytuje sémantická skupina typu CbV související s představou vody neboli, lexikologicky řečeno, se sémi, srov.: /būl./ „označuje čvachtání“; /būrk/ „žbluňk“; /būrpt/ „označuje srkání tekutiny“; /būrkšt/ „označuje vystříknutí“; /būi.pt/ „označuje vynoření z vody“. Všechna citoslovce se pojí s nízkotónovými smíšenými dvojhláskami /ur/ (nejčastěji), /ul/ a dvojhláskou /ui/. Séma tekutiny je přítomna také v expresivní lexice s nízkou explozivní jednosouhláskovou počáteční skupinou, srov.: būkoti „brodit se“; buzur̃lis „nepořádník“; būzyti „pít tekutinu“; burkšlioti „hlasité srkání“; burbėti „bublat“; burgė „bažina, blátisko“; bungė „rozmočený chléb“; búojis „louže“; dále expresivní slovesa s nízkou dynamickou implozivní skupinou bliaūkti „neustále téci“, bliūgžti „cákat (o tekutém blátě)“, jednosouhláskové skupiny vyššího tónu: bauzōti „stoupat, pěnit při varu“, baūzaras „plačka“, ještě vyšší tón: belžti „močit, promočovat“ atd. Lze předpokládat, že ideofon /b/ nese konotaci pádu do vody či jiné tekutiny. Tím se staví do opozice vůči konotaci ideofonu /p/, která souvisí se vzduchem. Srovnejme fonosémantickou opozici: Pūpt ir nuskristo savais keliais LKŽ(Grž) („vzdušný“ ideofon): Nosis būrbt būrbt burbsi LKŽ(Š) („vodní“ ideofon). Citoslovce typu CdV mohou napodobovat úder a pád drobných předmětů: /d’ùkt/, /d’ìmšt/, /duñ.kst/. Sémantická podskupina typu CdV označující bodnutí umožňuje tvrdit, že také vysoký znělý /d/, stejně jako ostatní znělé hlásky jeho fonologické třídy, může označovat opačný směr než neznělé protějšky. Jde o citoslovce označující bodnutí ostrým předmětem, píchnutí, pronikavou bolest apod., srov.: Digt ir įkando gyvatė į koją LKŽ(J); Šoko iš lovos, adata dygė į koją įdūrė LKŽ(Plt). Existuje několik citoslovcí označujících vnitřní mravenčení, srov.: Man po krūtine diląsi dilą dila LKŽ(J); /díkt / díkt / digul’į́ka par duñ.t/ DūnŽ; /pamač’ė:u tū šašvū:ka / di·kt par širdi/ DūnŽ; Dingst man par širdį, kad taip bus LKŽ(J). Existuje zvláštní citoslovce v přeneseném významu, které označuje „napadnutí myšlenky“, srov.: Tik man dingt į galvą, kad aš arklių dar nepašėriau LKŽ(Jrb). Všechna jsou zaměřena na vypravěče nebo aktéra textu. Vysoký tón počátečních skupin citoslovcí označujících píchnutí, bodnutí či probodnutí (diezní /d’/ se pojí pouze se samohláskami typu i) signalizuje omezený rozsah a pronikavost vjemu; srov. expresivní podstatné jméno středního rodu dímba „něco velmi vysokého a tenkého“ nebo názorné sloveso dybsóti „trčet, tyčit se“. Onomatopoická citoslovce třesení začínající znělými souhláskami označují pocit, který prožívá vypravěč, zatímco neznělá se užívají při vyprávění o třesení někoho jiného, srov.: Tiktai dreba rankos dild dild LKŽ(Dsn) (já, mně): Drebėdamas kūr kūr kūr krapenes jis į bebleistantį agniakūrą LKŽ(Vr) Kipsas kūst kūst pagavo kustelėti kaip drebulės lapas (ps.) LKŽ(Mc). (on, jemu). Skupiny CgV kontrastují se skupinami CdV (srov. opozici CkV: CtV). Typem CgV se napodobuje silnější, intenzivnější činnost, nikoli zvuk. Citoslovce typu CdV napodobují slabší činnost s menší silou a nazna- 192 k poměrně vysokému zvuku, který vzniká jako výsledek, srov.: Aš tą pieną sriūbt, man močiutė gūkt gūkt LKŽ(Bdr); Vis širdis dūkt dūkt plasta LKŽ(Rd). Máme dvojice /p/: /d/: /dà: bà/, /dūkst: bùkst/, /d’ik: b’ik / b’ikt/, /dú·pt: bú·pt/, /dó·pt: bó·pt/, a trojici /d/: /g/: /b/: /dùkt: gùkt: bùkt/, /dur̄: gūr̄: būr̄/, /dàkt: gàkt: bàkt/. Například: Gūr̄ gūr̄ gūr̄, stařena spěchá, běží a chystá se LKŽ(Š). Dūr̄ dūr̄ dūr̄, na kolovrátku jezdí a jezdí LKŽ(Arm). Būr̄ būr̄ a všichni čerti zaburáceli do řeky LKŽ(Tvr). Kromě konotačních rozdílů ve fonosémantice činnosti – pohybu – kontaktu, které jsme probrali u znělých souhlásek, se typem CgV realizují citoslovce označující náhlost a nečekanost děje. Ve skupině neznělých souhlásek měla citoslovce této sémantiky typy CpV a CtV. Máme dva případy: /gó·kst/ „označuje náhlý, nečekaný děj“; /gàkt/ „označuje náhlý děj“. První citoslovce má protějšek /bókst/, druhé /bàkt/; závěrové souhlásky výrazněji označují kontakt, srov.: Gókst tėvas ir įėjo pirkion LKŽ(Tvr); Bókšt ir susidūrėm LKŽ(Ds); Kai tik saulė bàkt (nusileidžia), tai jis gàkt ir pargena LKŽ(Pg). Citoslovce /bù/, založené na labiální artikulaci, znamená „zachvění, rozechvění (o horním rtu)“: /bù bù bù į drė·bincu palū·pį/ DünŽ. Toto citoslovce lze považovat za imitaci zvuku vznikajícího při škubání bradou a dolním rtem, zvuk mimiky, který nepatří ani k imitativům, ani k onomatopojím. Vzhledem k jeho lexikálnímu odkazu na mimiku se nabízí termín miméma. Toto citoslovce doplňuje ideofon /b/ o konotaci labiálního zvuku, která je zřejmá i v dále probírané sémantické skupině, neboť stejně jako typ CpV má jeho znělý protějšek sémantickou skupinu citoslovcí označujících mluvení nebo jiný zvuk či činnost související s labiální artikulací, „mlaskáním“ či sevřením rtů. Opakovaná onomatopoie /biñ./ označuje zvuk pláče: Vienas biñ, kitas biñ – ir paleido visi vaikai dūdas LKŽ(Mri). Opakovaná onomatopoie /b’ik/ označuje zvuk koktání: Tas b’ik b’ik, ir neturi kas sakyti LKŽ(Ml). Existují citoslovce – imitativa označující mluvení, která však ve srovnání s citoslovci mluvení typu CpV nemají konotační složku pohrdání, případně je tato složka velmi nezřetelná: /bõ·va sò·tà·rtà / nièks nie bō·rpt/ DünŽ. Pro srovnání citoslovce typu CpV s nádechem pohrdání: /pè pė / papepėje· / ir neblika/ DünŽ. Ideofon /b/ tedy označuje mluvení nebo jinou činnost prováděnou rty a nese velmi slabý nádech pohrdání. Myšlenku, že citoslovci začínajícími znělými souhláskami se mají tendenci vyjadřovat životní funkce člověka, naznačuje sémantická skupina typu CdV označující náhlý pohled. Samohláska kořene upravuje konotaci zlého pohledu a nepřátelství: /d’ìpt / d’ìrst/ „označuje náhlý pohled“, /d’é·lpt / d’é·pt/ „označuje zlý, náhlý pohled“. G. Kornilov nazývá citoslovce tohoto typu citoslovci vnitřního děje. Již z významu názvu je patrné, že jde o napodobení opačného směru než u protějšků s neznělými souhláskami. Tato sémantická skupina doplňuje ideofon /d/ o konotaci pohledu a o konotaci náhlosti, zaznamenanou již dříve (v sémantické podskupině označující bodnutí). Hlavní fonosémantickou funkcí znělých souhlásek typu T, určenou k 193 vyjadřovat konotace děje — pohybu — kontaktu, má fonosemantický význam opačného směru nebo vnitřního děje, který je vlastní pouze znělým souhláskám a nejčastěji odlišuje jejich fonosemantiku od protějšků neznělých. V opozici neznělých a znělých souhlásek mohou znělé označovat také slabší děj, tato konotace však není příliš výrazná. Někdy volbu znělé či neznělé souhlásky určuje akustický dojem napodobovaného zvuku. Fonosemanticky nejméně příznaková je souhláska /g/, nejvíce /b/. Jednočlenné počáteční skupiny se souhláskami typu R. Jejich analýzu zahájíme dvojicí nazálních frikativ (m, n). Onomatopoia typu CmV související se sémem vody mají nízkou počáteční skupinu, která je zřejmě ideofonická a označuje temnotu hlubin, do nichž se subjekt či objekt textu dostává, když překonává odpor povrchu (univerzální konotace labiální artikulace), srov.: /múˑrkt ir įkrìta į /raisto/ ãˑki/ DūnŽ; Mùrkt ir panėrė viedras į vandenį LKŽ(Krš). Aš tik biški valty krypt, mùlkt į vandenį, ir gatava LKŽ(Skr). Podobná je ideofonická interpretace označující vaření prádla (pohybující se vodní masa, nejspíše tmavá). /mùr mùr kã/p/ pėklà vìrs vìrs /žlùgtas/ DūnŽ. Slovníky zaznamenávají sloveso mùrti „vlhnout, máčet se, rozmáčet se“; v hovorové řeči je běžné sloveso marmãlyti „přelévat, žvanit“. S tekutinou souvisejí také onomatopoia vnitřního děje označující spolknutí, srov.: /màk/ mùlkt /mùkt / mùˑkt/. Konotace /m/ je zde podobná — „zanoření do temné hloubky“. A z dvojice imitativů označujících úder má jeden vodní sém, srov.: /tãm vaĩk’ǫkùˑ màˑkt/ įˑ šùona/ DūnŽ; Mokst ranką į vandenį LKŽ(Ds). Jeden imitativ signalizuje náhlý děj: Mókt nosį ir ana prikìšė LKŽ(Ds). Existuje imitativum /m’ĩr/, které označuje kymácení a mihotání (srov. mirinėti „šmejdit, courat se“, mickóti „mávat“, micìnti „vrtět“). /m’ĩr/ je nejspíše variantou šmĩr. Samostatnou skupinu tvoří mimémy spojené s labiálně-nazální artikulací /m/: /m’ĩk//„označuje zadrhnutí v řeči“, /m’ĩkt//„označuje rozpaky, když člověk neví, co říct“, /mùk//„vyjadřuje zamumlání“. Složku pohrdání, typickou pro sonantu /m/, ukazují také slovesa mekióti „mluvit nesrozumitelně“, maménti „tamtéž“. V litevštině je mnoho dětských slov utvořených ze skupin s počátečním /m/, mezi jednočlennými explozivními skupinami v onomatopoických výrazech se však žádné takové nenašly. G. Kornilovas zajímavě interpretuje konotaci zvuku /m/ jako mimému sání (Kornilov 1984: 80). To by umožňovalo tvrdit, že slovo mammà lze fonosemanticky snadno interpretovat. Pro srovnání latinský název savců: mammalia. Existuje řada imitativů typu CnV označujících vnější úder: /nùkt / n’úˑkt / n’úˑkst / n’ĩest / n’õˑkt / n’óˑket/. Dva imitativy mají význam vnitřního bodnutí či úderu: /n’ĩkt / n’ĩˑkt/. Existuje onomatopoický výraz pro šplouchnutí do vody /n’ùrkt/ (srov. onomatopoická slova typu CmV označující pád do vody). Náklon na stranu označuje onomatopoický výraz /n’ĩkst/. Všechny mají konotaci náhlosti, kterou potvrzuje náhlé 194 Význam děje má /ná.ŋkt/: Nankt a svalil se, zemřel LKŽ(J). Nosová artikulace konotuje mimému vyjadřující pobrukování /n'ūr/. Nedostatek vyjadřuje citoslovce /n'ušt/: Bylo by dobře, kdybys byl ještě ve Vilniusu, ale práce niušt LKŽ(Žem). Analýzu spojení likvid (l, r) zahájíme citoslovci s nízkým /l/. Konotační význam pohybu tam a zpět vyjadřuje početná skupina opakovaných citoslovcí, srov.: /làks/: Prst mu usekli laks, laks, laks, jako by tloukl kladívkem LKŽ(Šts); /l'úmpt/: Liùmpt, liùmpt liùmpsi liùlys u pramene LKŽ(J); /l'úŋkt/: Liùŋkt liùŋkt se kymácí LKŽ(Er); /l'ėk/: Když jsem se tahala s krávou, srdce mi lėk, lėk, lėk, lėk — a už nemůžu nic LKŽ(Plt); /làp/: Zapni si ty rukávy — lap, lap, lap, potrhané se kývají LKŽ(Brb); /làp lap tava kaù·li/ DūnŽ; /lù·p/: Dokud Aleksys vyprávěl, lūp lūp lūp strakatý datel na strom LKŽ(Vaižg); /lúop/: Jen kohoutek luob luob /křídly/, až zakokrhal LKŽ(TDrIV 207). Citoslovce /lúop/ odkazuje k další konotaci ideofonu /l/. Citoslovce úderu, rány a pádu souvisejí s konotací měkkosti a zčásti i tíhy, srov.: /lúop/: Paličky jsou pěkné, maličké, luop luop luop, tlučeš jimi a pereš LKŽ(TDr IV 238); /lúmp/: Liška jen lump do jámy LKŽ(Prng); /l'iópt/: Jen liópt, pytel spadl shora LKŽ(Grv). Konotace měkkosti a pohybu se projevují v citoslovci /lùr/: Lùr lùr kaši, kluci sedí opření, kdyby jim někdo naložil, s chutí by to snědli LKŽ(Vad). Měkkost a tíha nejspíše podmiňují i výběr těchto citoslovcí v neutrálních textech: /ló·pc/: Občas mě uhodí holí lópc, lópc! LKŽ(rš); /lùt/: Když jsem šel, noha mi uklouzla, tak lùt a ležím LKŽ (Grv); /l'ė·pt/: /uklouzl jsem/ l'ė·pt na dno/ DūnŽ. Konotaci pomalého periodického pohybu tam a zpět (nahoru a dolů), kymácení podporuje slovní zásoba: lyliúoti „kolébat se“; lekúoti „funět s vyplazeným jazykem (o psovi)“; leketúoti „pomalu viklat“; làzgurti „pohybovat se svěšeně“; lapúoti „mávat při běhu“; lapsėti „mávat křídly“; langóti „vznášet se ve vzduchu“; laskióti „plácat sebou“; lùnginti „vrtět“; lùmčioti „kolébat se“; lùpčioti „tlouct prací paličkou“; lugsnóti „plácat (o uších)“; lùzginti „viklat“; liupėti „pohybovat se pod nohama (o měkké půdě)“; lop­sėti „mávat“. Tato konotace vysvětluje četné refrény s ideofonem /l/, srov. lado, laduto, ladu atd. Konotaci měkkosti mají expresivní slova: lelýs „nudle“; l'ė eiva „jazyk“; lėbeda „měkkota“; lìmti „změknout, ochabnout“; lámža „ten, kdo se v teplém počasí teple obléká“; lerpsóti „sedět ochable“; liuliùkas „jazyk“; liózga „měkkýš“. Akustické vlastnosti /l/ spojují, podobně jako u spojení CmV, tento ideofon se séma vody: /lá/ „označuje zvuk tekoucí kapaliny“; /lùk/ „vyjadřuje zvuk hltavého pití“; /lùkst/ „označuje nalévání vody“; /lú·kst/ „popisuje skok do vody“. Pozornost si zaslouží nízký tón těchto spojení. Sémantiku vody mají slovesa liùlti „téct“; liùrškoti „vyplachovat“ (srov. mùrti). S artikulací jazyka souvisejí opakovaná citoslovce označující mluvení — /là/: /uǯša tuòkė pamilìje/ /là là là gėrklės palė·di/ DūnŽ; /l'ėpt/ „označuje promluvení“. Opakované citoslovce /l'ùr/ „označuje špatné vrzání“ dovoluje předpokládat, že konotace mluvení ideofonu /l/ má odstín pohrdání 195 odstín. Existuje mnoho sloves začínajících likvidou /l/, která znamenají „žvanit nesmysly, tlachat“: lilėnti, lepsėti, lėmžgyti, lėpoti, larleti, lalatūoti, laskatyti, lazgėti, làgžti, lařkšti. Tato slova dokládají složku pohrdání v konotaci mluvení ideofonu /l/. Již Platón připisoval hlásce /r/ v řečtině konotaci průbojnosti, energie a pohybu. V litevštině tuto konotaci potvrzuje množství citoslovcí s pohybovým séma: /r'ėpt / r àkt/ r àkst/ r àkšt/ r' àpt/ r' àkt/ r'ùpt/ r'ùnt/ rùp/. Sémantické okolí těchto citoslovcí neukazuje na podrobnější konotační složky, srov.: Jen r àks a strčil to do hrsti LKŽ(Žmt); Všechno rìunt ven LKŽ(Gs); Jen jsem mu r àkt do pece LKŽ(Mr); Ta sirota rakšt vyvrhla psovi všechna střeva (ps.) LKŽ(Tvr). Existuje však několik opakovaných citoslovcí, jejichž sémantika dovoluje doplnit fonosémantiku ideofonu /r/ o konotaci rychlého, prudkého pohybu tam a zpět (mihotání): Tak, rùi rùi, poškrábej se, když to svědí LKŽ(Grš); Rìb rìb v očích, co by to mohlo být?! LKŽ(Krš). (Srov. /kõːr tos pã gal'os ròbol'į je/ a rămė nègali pastuovóti/ DunŽ.) Například konotační význam mihotání a třepotání může tvořit základ aliterace S. Nėris: Rozhazuje kamínky/ Širvinta šumí/ Heřmánek se zamýšlí/ Na podzimních polích. Vytváří se dojem třpytivé průzračnosti podzimního vzduchu. Konotace prudkého, energického pohybu tam a zpět je příčinou častých refrénů se strukturou typu CrV. Vysvětluje také opakované citoslovce /râ.i/ „označující zpěv“. Kolísavá výška tónu vznikající při artikulaci hlásky /r/ a chvějící se špička jazyka, která moduluje amplitudu zvuku (ta se chvíli zmenšuje, chvíli zvětšuje), zřejmě ovlivňují konotaci ideofonu /r/ vyjadřující rozhněvanou řeč a kárání v citoslovcích /râ/: /rărără tecina/ krásně si povídáme/ DunŽ; /rù/: /rù rù a hádají se jako psi/ DunŽ. Sloves začínajících hláskou /r/ a označujících hádání, hašteření a kárání je mnoho: ragóruoti, razgáuti, rážikauti, râpoti, rèšintis, reižgėti, remėžytis. To doplňuje ideofon /r/ o konotaci rozhněvané řeči, která snad vznikla z onomatopoie vrčení. Největší sémantickou skupinu CvV tvoří opakovaná citoslovce s artikulací retně-zubní souhlásky /v/. Napnutí rtů při vyslovování této hlásky souvisí s citoslovci /v'ėkšt/ „označuje dětský pláč“, /voř/ „označuje nesrozumitelnou řeč“, /vàpt/ „označuje koktání“, /v'ìpt/ „označuje mírné šklebění“, /v'íːpt/ „označuje výrazné šklebění“. Tato citoslovce jsou případy mimém, protože napodobují zvuk nebo děj prostřednictvím specifických mimických výrazů. Mimika šklebění je základem citoslovcí vyjadřujících znechucení. Tato citoslovce umožňují přiřadit ideofonu /v/ artikulační konotaci znechucení a odporu, kterou dokládají mnohá slova, ve slovnících označená jako „hanlivá“ nebo „opovržlivá“: vėpšlos, vėbros „rty“; vambŕa, vámpla „tlama“; varėzgà „žvanil“; vėpežoti, vepėti, vãpalioti, vógrauti „žvanit, plácat, mluvit nesmysly“; vėbrenti, vamplinti „nemotorně chodit, courat se“; vampsóti „zírat“; vãdal(u)oti „žrát“, valūzuoti „vláčet se“; vėmpti „hodně pít“. Byla nalezena dvě citoslovce typu CjV — /jèk/ „označuje zvuk psího vytí“; /jùst/ „pohnout se“. Fonosémantická výpovědní hodnota hlásky /j/ je nízká. Zřejmě- 196 Materiálu není dostatek. Nebudeme věnovat pozornost opozicím těch citoslovcí, jejichž sémantika (a často i původ) se liší: /'tʲist: rʲist/, /mʲikt: rʲikt/, /lʲap: rʲap/, /mũr: lũr/, /lũk: rũk/, /nʲũr: lʲũr/. Nejvíce fonosemanticky významných opozic (6) máme u kontrastních dentálních-alveolárních /l/: /r/, srov.: /lʲek: rʲek/, /lʲup: rʲup/, /lũkt: rũkt/, /lʲapt: rʲapt/, /lʲakst: rʲakst/, /lã: rã/. Text potvrzuje, že fonosemantické opozice ideofonů /l/ vyjadřují konotaci pomalejšího děje, výrazného pomalého pohybu tam a zpět a houpání. G. Kornilov považuje ideofon /l/ za zvuk kluzkosti (Kornilov 1984: 162). Ideofon /r/ můžeme na základě dostupných opozic navíc doplnit o konotaci energie; zjevné je také vytváření dojmu onomatopoického zvuku praskání a vrzání (mimochodem, G. Kornilov nazývá zvuk /r/ univerzálním zvukem lámání (Kornilov 1984: 121)). Na fonosemantické opozice vyjadřující mluvení má možná vliv také tón souhlásek — kárá se obvykle vyšším tónem než mluví. Máme také kontrastní páry nosových hlásek — labiálních a nelabiálních: /mʲikt: nʲikt/, /mʲikst: nʲikst: (vʲikst)//mʲíkt: nʲíkt/. Opozice nejčastěji tvoří citoslovce v minimálních párech. Můžeme vyvodit závěr, že všechny sonanty mají konotaci pohybu tam a zpět (nahoru a dolů), kterou pro zjednodušení a aby nedošlo k záměně s fonosemantikou pohybu závěrových souhlásek nazveme dějem. Jeho povahu konotuje způsob artikulace sonanty a částečně také tón. Všechny sonanty se používají k napodobení mluvení nebo, jako v případech znakové řeči, k reprodukci typické mimiky. Jejich artikulace přidává také vlastní konotační složku: /m/ — pochybování, koktání, /n/ — popírání, nespokojenost, /l/ — pohrdání, pohupování při zpěvu, /r/ — rozzlobené mluvení, hltání, /v/ — znechucení, šklebení. Nízký tón /l/ a /m/ lze použít k vyvolání dojmu vody, vlhkosti či mokra. Největší fonosemantickou výpovědní hodnotu má hláska /l/. Jednočlenné spojení typu C/S/V. Nejvíce citoslovcí je typu CšV. Dvojohnisková alveolární frikativa /š/ je v kontrastu se sonantou /v/, srov.: /šʲeptis: vʲeptis/, /šʲũpt: vʲũpt/. /v/ má výše popsanou konotaci znechucení, která je zřejmě základem fonosemantické opozice. Většina onomatopoických výrazů, které mají na začátku spojení hlásku /š/, souvisí se specifickým šustivým, šelestivým zvukem, k jehož napodobení se /š/ hodí nejlépe. G. Kornilov si toho všiml v tádžičtině a čuvaštině, srov. tádžické šart „napodobení šustění při lámání proutků; praskání ledu“, čuvašské šartlama „praskající mráz“, čuvašské šartala „dětská řehtačka“. Opakovaná litevská citoslovce mají různou sémantiku; zařazení do jedné skupiny umožňuje tentýž onomatopoický základ: /šdʲ/ „označení bubnování dešťových kapek na střechu“; /šar/ „označení zvuku sypání“; /šũpt / šũp/ „opakování označuje sypání“; /šʲũpt/ šʲũp/ „opakování označuje intenzivnější sypání“; /šʲũkšt/ „opakování označuje šustění“; /šʲurkt/ „při sekání kosou…“ 197 „k označení daného zvuku“; /š’ūr-/ „1. k označení zvuku sypání, 2. k označení zvuku šustění“. Souhláska /š/ má univerzální funkci vyjadřování šeptání, tiché řeči. Vedle litevských /š’à/ šàp/ š’è/ š’ėp/ š’ù/ š’ip/ (/p/ — odkaz na artikulaci rtů při řeči) existuje ruské šušù!, tádžické — šim-š! Máme ztišovací citoslovce /šà/, kde /š/ odkazuje na šeptavou řeč. G. Kornilov se domnívá, že slova začínající ideofonem /š/, která jsou příznačná pro mnohé jazyky a vyjadřují strach, hrůzu (srov. čuvašské čerem šarach! „srdce mi puklo hrůzou“ (Kornilov 1987: 130)), souvisejí s onomatopoiemi praskání začínajícími ideofonem /š/. Litevské imitativity /šùst/ „označuje husí kůži“; /šù·st/ „označuje zježené vlasy“; /šùš/ „opakovaně označuje husí kůži“; /š’ūŕst/ „označuje mírnou husí kůži ze strachu“; /š’ù·rst/ „označuje silnou husí kůži ze strachu“; /š’ūrpt/ „označuje husí kůži z chladu nebo strachu“; /š’ù·rkš/ „vyjadřuje strach“ nepochybně souvisejí s výraznou konotací nerovného povrchu ideofonu /š/. Částečně ji dokládají citoslovce /š’ùpš/ „opakovaně vyjadřuje vlnivé pohupování“; /š’ip/ „označuje mihotání ohně“; /š’ìrkšt/ „označuje praskání jisker nad ohněm“ a velmi početná slovní zásoba se sémem nerovného povrchu: šaiža „ježení“; šarma „jinovatka“; šaršas „šplouchání vody, když teče přes kameny nebo když zafouká vítr“; šapis „ten, komu rostou vlasy obráceně“; šiaurė „nečistoty na povrchu“; šebežis „šiška“; šėpšė „mech rostoucí na kmenech stromů, střechách, plotech, kamenech“; šepdžiūlis „kudrnáč (o beranovi)“; šabadūkas „bodlák“; šekštė „drsná, nekvalitní tráva“; šėgžmas „odpadky“; šiošis „popraskaná kůra stromu“; šakšti „tuhnout mrazem (o blátě)“; šerpūti „stávat se šupinatým“; šepsóti „vyčnívat, trčet (o trávě, vlasech)“. Mimochodem, J. Jablonského označení „drsné“ jako by mělo vyjadřovat konotaci nerovného povrchu. O sémantice typu CsV se toho dá říci jen málo, protože citoslovcí je nepočetně: /š’ūrpt/ „označuje srknutí“, /šàkt/ „označuje připnutí“, /š’é·st/ „označuje náhlé dosednutí“, /š’ì·kt/ „označuje náhlý děj“, /š’ù·st/ „opakovaně označuje šití“ — nevykazují žádné výraznější konotační odkazy. To, že /s/ je nejčastější souhláskou litevského spisovného jazyka (Pakerys 1986: 130), znamená, že je nejméně příznaková, a proto má velmi nízkou fonosemantickou informativnost. S jistou výhradou jí můžeme přisoudit konotaci plynulého — náhlého pohybu: Siūst pralekė arklys pro kiemą LKŽ(S1). Citoslovcí typu Čv je rovněž málo. K pevnému závěru o jejich fonosémantice chybějí příklady. Slovesa žėngti, žėrgti mají citoslovce s jinou kořenovou samohláskou: /ž’ìrkt/, /ž’ìŋkt/. Citoslovce /ž’ó·pt/, sloveso žiotis a citoslovce /ž’ė·ukt/ — zřejmě mají rysy mimoslovního zvukového napodobení, zároveň souvisejí s frikativní artikulací. Existuje onomatopoie /žàr/ „označuje šplouchání kapek“, která zjevně doplňuje textovou informaci dojmem plechové střechy: /išė·juom /i vakarėli/ pūšplìke· / lį·tù/s/ žàr žàr/ i puo linksmibis/ DūnŽ. Citoslovce vyjadřující náhlost: /ž’ì·kt/ „označuje náhlé bodnutí“, /ž’ì·pt/ „označuje náhlý děj“ intuitivně vybízejí ke spojení s konotací světla, záře- 198 (/ž'ipt/ — má zřejmou souvislost se slovesem žiebti). Tuto myšlenku podporuje i početná slovní zásoba se sémem světla: žarà „polární záře, světlo“, žiùžė „ohýnek (v dětské řeči)“, žìrti „zářit, mihotat se, jiskřit“, žérplėti „pomalu hořet, doutnat“, žaižaruoti „zářit“, žaìbti „mihotat se“, žiotúoti „hořet“ atd. Citoslovce typu CzV jsou pouze tři: /ž'ìˑkt/ „označuje náhlý úder“; /zì/ „vyjadřuje bzučení“; /ziñˑ/ „označuje zaznění skla“ — k závěrům o fonosémantice /z/ nestačí. Fonosémantika frikativ má povahu epitet, doplňuje popis děje vedlejším rysem „plynulosti“ (/s/) či „neplynulosti“ (/š/). Nejvíce konotovaný zvuk je /š/. Fonosemantické významy /š/ tak či onak souvisejí s neplynulostí: husí kůže — chlad — praskání — strach — ticho. Įdomumo dėlei keletas asociacijų iš Š. Steponavičienės žodyno (Steponavičienė: 1986): tyla jungiama asociacijų ryšiais su — šnibždėti, nelaimė, nelaimingas, ošimas, siaubas, snaigės, šnarėjimas, šiokštimas; šaltis jungiamas su: ledas, speigas, nejaukus, šiurpu, drebėti, krečia, sukrečiantis, žvarbus. Tarp asociacijų, sukeltų baimės — drebėti, šiurpas, lūžo, šalta, tylu, uraganas. Citoslovce začínající cizími souhláskami. Samostatnou skupinu tvoří citoslovce začínající cizími souhláskami neboli — jak jim říkají fonologové pražské školy — synchronickými cizorodými prvky, deskriptivisté pak periferními členy systému (Girdenis 1981: 122). Taková citoslovce nejsou zaznamenána ve „Slovníku současné litevštiny“. Citoslovce, která máme k dispozici a která začínají cizím zvukem /f/, ukazují významovou výraznost výpovědi a řečníkovu snahu vyniknout vysokým stylem textu. Takové užívání citoslovcí náleží spíše do oblasti mytopoetického jazyka: Fìrp ir išskrìdo LKŽ(Grž): Fìrt ir apsivertė ant kito šono LKŽ(Rod); Fùkt ir atlėkiau, fùkt ir gatava LKŽ(Slv). Potvrzuje to také časté užití citoslovce jako úplně prvního větného členu, což je jakási jeho syntaktická aktualizace. Existují jasné případy, kdy je /f/ fakultativní variantou /p/, která plní expresivní funkci a signalizuje neobvyklost výpovědi, tj. aktualizuje ji nebo samotného řečníka: Fùr ir ištrūko tas žvirblis jam (ps.) LKŽ(Pin); Bèg fùk fùk traukinys LKŽ(Klk); Lapė fùrt per langelį ir išsinešė kiškutį LKŽ(Vlk). Blízký jev uvádí A. Girdenis při rozboru nářečních slov: š. žem. afalceina „pomeranče“, folka „polky“, fudra „pudr“ (Girdenis 1981: 122). Zvuku /f/ lze přisoudit konotaci okázalosti. Písmenem h se (zřejmě kvůli jeho akustickým vlastnostem: nízké barvě, neperiodickým kmitům, vnímaným jako hukot či šelest, a zadní velární artikulaci jazyka) označuje hrubší přechod ke zvuku; h v těchto citoslovcích není foném a jeho výskyt rovněž náleží do oblasti mytopoetického jazyka. Tento zvuk připomíná paralingvistický zvuk svolávání a má zřetelnou konotaci děsivosti, srov.: Velnias ėmė vytis šaukdamas ”Huš huš į maišą?” LKŽ(TDr VI 15); Hamt ir suėdė vilkas vieną avį LKŽ(Skr); Pelėda — heu — sako LKŽ(Ps). Z fonologického hlediska jde o: hamt — /amt/, huš — /uš/, heu — /eu/. Se zvukem /h/ souvisejí mezinárodní onomatopoie smíchu /hà/, /hù/ huūˑ/, /hì/. Podobně se smějí Jakutové — huk!, Turci — hig-h!, Japonci — ha-ha atd. (Kornilov 1984: 89). 199 U hlásky /ch/ se vyskytuje také mezinárodní onomatopoje smíchu /chà/ a její varianty. Neznělou obdobu užívají Rusové xo-xo, xuxu, Tádžikové — xu-xu, xa-xa, Osetové xuel-x a Čuvaši — xax-xax-x (Kornilov 1984: 88). Tyto souhlásky mají vzhledem ke svému cizímu původu, tj. exotičnosti, a také proto, že jsou v jazyce vzácné, značný fonosémantický náboj. Není pochyb o tom, že jejich časté opakování v textu či jiné aktualizování (řekněme, jako prvního větného členu) je velmi rychle patrné. Jejich fonosémantika je povrchová a náleží spíše do oblasti mytopoetického jazyka. Spojení s afrikátami. Analýza spojení se souhláskovými afrikátami ukazuje, že z hlediska fonosémantiky jde o přechodný článek mezi jednočlennými a dvoučlennými spojeními, neboť v případě čistých onomatopojí tato spojení vypadají, jako by šlo o jediný zvuk, zatímco ve skupině imitativ jsou zřetelná fonosémantická spojení. Onomatopoje napodobující znělý, kovový zvuk, cinkání, mají ve svém sémantickém poli slova se sémy kovu nebo skla, srov.: Džengti kavolis ir nukirto geležį LKŽ(Ds); Džin džin stiklus pakeldami LKŽ(rš); Džinkt pro langą pinigai LKŽ(Jdr); Velnias atnešęs džek pinigus ant stalo per langą LKŽ(Dglš); Tik džur džur jam pinigus ant galvos papylė LKŽ(Rd); Kai dalgiai aštrūs, o arkliai smagiai eina, tai džì džì džì LKŽ(Gr); Džan džan dalgius daužo į tekin ius LKŽ(Vaižg); Džer džekt dusliai džerksejo dalgės LKŽ(J.Balt); Marti džingt raktus gnešusi metė ant žemės LKŽ(J). Afrikáta /ǯ/ v textech díky fonosémantice rozšiřuje sémantický prostor věty odkazem na kovový předmět spojený se zvukem, srov.: Džė džė džė, kad lyja, nuo stogų LKŽ(Slm). Lytì pradėjo po dvylikos, klausaus, dža dža dža LKŽ(KlvrŽ). Eisiu pamelšiu džy džy džy karvytę LKŽ(Vrn). Sém kovu (v sémantickém poli — kosa, nůžky, sekera) mají citoslovce vyjadřující „stříhání, řezání“ /ǯ’ìrkšt/ǯ’ìrkš/ǯ’ìrkt/. V těchto případech afrikáta /ǯ/ kontrastuje s /ž/ jako přerušovaná (s prudším přechodem od pauzy ke zvuku) s nepřerušovanou a s /d/ jako výrazná s nevýraznou (s méně intenzivním šelestem). Diferenciálními příznaky zvuku kovového znění jsou přerušovanost a výraznost. Afrikátě /ǯ/, fonosémanticky interpretované jako neznělé, se přisuzuje konotace kovového znění, která není zcela onomatopoická. Dokládají to námi rozebrané syntakticko-sémantické případy s vědrem a střechou. Spojení s afrikátou CǯV, která se liší příznakem difuznosti, mají rovněž konotaci kovového, ostrého znění a sémantické pole slov se sémy kovu nebo skla, srov.: Džingt stiklas ir subyrėjo LKŽ(Skrd); Džir rėžia stikliorius stiklą LKŽ (Slm); Pagriebęs lazdą, kaip duos jai in galvą — pinigai tik džer džer LKŽ(BsP I 279); Džinkšt kirviu paukštei galvą nukirto LKŽ (rš). Ką jis, varge, prikapos su tokiu kirvuku — džekt džekt LKŽ (Rs). Existují citoslovce napodobující zvuk zvonu: /ǯ’ìn/ ǯań.k/ ǯań.kt/ ǯen/. Dupání kopyt napodobují citoslovce: /ǯ’ìk/ ǯàk/ ǯùk/. Odkaz na kovové vědro má citoslovce ≠ /ǯ’ìː/: /a dziː dziː nuori/ DūnŽ. Při zkoumání fonosémantických opozic /k/: /t/ jsme pojednali o fonosémantické informativnosti příznaku kompaktní: difuzní. U kompaktního zvuku 200 Rozlišili jsme intenzivnější, energetičtější, volní a cílevědomější děj. Tento závěr potvrzují opozice /ž'ek: ž'ekt/, /ž'in: ž'in'/; /ž'įˑnkt: ž'įˑnkt/, /ž'įˑ: ž'įˑ/. Protiklad kompaktního /ž/ a difuzního /z/ rozlišuje reprodukovaný zvuk. Skutečnost, že spojeními C₃V se realizují sémanticky nejméně příznakové onomatopoie zvuku jízdy na koni a zvonění zvonu, spolu s texty, které jsme probrali, umožňuje vyvodit závěr, že oba ideofony /ž/ a /z/ mají konotaci kovového zvonění, avšak /ž/ má větší fonosémantickou informativnost. Mnoho fonetických variant označujících interjekci „zobání“ souvisí s výpůjčkou dziobas (možná jsou výpůjčkami i samotné interjekce) a nemá na analýzu vliv, srov. /ž'óˑpt/ ž'áˑp/ ž'úˑpt/ ž'ùpt/ ž'úˑopt/. Fonosémantická zátěž afrikáty /ž/ je malá, má konotaci kovového zvonění a její fonosémantická informativnost je nižší ve srovnání s fonosémantickou informativností /ž/. Afrikátou /č/ se realizuje velká skupina interjekcí napodobujících zvuk sekání, stříhání a trhání. Zvukový základ tvoří specifické akustické vlastnosti neznělé afrikáty (šelesty, přechod z pauzy do zvuku). Na rozdíl od kovového znění znělých afrikát se zdůrazňuje jemnost kontaktu s objektem (častým objektem, z něhož zvuk vychází, je dřevo, maso či látka), srov.: Čàk čàk ėmė kirsti medį LKŽ(Jnšk); Čàkšt, čàkšt — medis ir nuvirto LKŽ(Krkl); Čàkt kirvis įsikirto į medį LKŽ(J); Tik čàkšt į pirštą ir įsikirto LKŽ(Vvr); /č'éˑkšt/ nukirtaũ: odega šuniˑ/ DūnŽ; Čáˑrkšt, čárkšt kerpa siuvėjas pilką milą LKŽ(rš); /č'irkšt/ páˑrpliˑša/ lúopiˑg dabāˑr/ DūnŽ; /č'irkšt nuošiniˑs/ labāˑ suplįˑšiz bįva/ DūnŽ. Zřetelně se ukazuje univerzální fonosémantický diferenciační rys znělé: neznělé — směr. Znělé onomatopoie napodobují samovolný zvuk vydávaný pohybujícím se objektem (peníze, sklo, kosa, ostruhy, zvon, kopyta atd.), neznělou /č/ se napodobuje zvuk vznikající kontaktem dvou objektů, není samovolný. I onomatopoie napodobující zvuk deště se zřejmě od znělých variant liší tím, že signalizují kontakt s měkkým objektem: Čà čà čà ir apliejo mane LKŽ(Šts); Čè čè čè lietus tokiais dideliais lašais, kad ėmė duot LKŽ(Jnšk); /gīrdu par m'iˑgùs/ čà čà čà/ DūnŽ. Skupinu onomatopoických imitativů označujících klouzání po nerovném povrchu lze interpretovat dvojím způsobem. Možná je onomatopoická interpretace: /č'ùˑšt/ č'ùˑšt vàˑrnas kāˑp vėštas/ DūnŽ. Může jít o souznění ideofonů /t/ a /š/: Čiūkšt ir nušliaužė per ledą LKŽ(Ds); Čiūkšt vyželė, čiūta, an žemelę, lylia LTR(Ds); /č'ùˑkšt pavirta į nekeláˑs/ LKŽ. Imitativa úderu /č'íˑŋkt/ a /č'ēŋkt/ mají pro neznělé charakteristický směr k němu, k ní, ke mně: /mùni pamāˑti/ marti// dùreš č'íˑŋkt/ DūnŽ; /čáŋkt par nagùs/ kùr graibāˑs/ DūnŽ. Ideofon /t/ označuje pohyb, /š/ zvyšuje informativnost. Užívání afrikát k utišení je volnějšího, naléhavějšího rázu ve srovnání s citoslovci začínajícími na /š/. Vůli dodává ideofon /t/, srov.: /uˑžrįka/ č'ùkt/ višį nutūla/ DūnŽ; /šùbar'áˑu gāˑva iškšūsi/ 201 děti. č’ūkst/ DūnŽ. Afrikáta /č/ má ve srovnání s /t/ a /š/ větší fonosémantickou informativnost, její konotační významy se však mohou shodovat s konotačními významy zvuku /t/ (případ úderu) a s konotativností zvuku /š/ (interjekce užívané k utišování). Jedinou konotací specifickou pouze pro /č/ je konotace zvuku jemného kontaktu dvou objektů. Onomatopoie začínající zvukem /c/ napodobují jemnější, méně ostrý, slabší a poměrně vysoký zvuk: Dziegorius ant sienos taip iš reto eina čak čak čak LKŽ(Jnšk); Klausau tik can can su žvanguliais ir nuskambėjo tolyn LKŽ(Ds); /ciñ/ ciñ. / į sprūgą lempiki/ DūnŽ; /či˙nkt/ č˙nkt/ mėt kapė˙ikas/ DūnŽ. Konotací afrikáty /c/ je jemný zvuk vydávaný drobnými objekty. Jde nejspíše o vliv difuzního /s/, jehož konotace jemnosti se u jednosložkových spojení typu CsV neprojevila. U ideofonů je tato konotace patrná. Konotace jemnosti, uzavření a objetí odlišuje interjekce /càpt/ cùp/ có˙p/ cū˙pt/ označující „uchopení“ od jejich analogů bez afrikáty, srov. /kàpt/ atd. Jde o vliv ideofonu /s/, protože /t/ má obvyklé konotace pohybu — kontaktu — náhlosti. Jemnost realizovaná zvukem /s/ v kombinaci vyjadřující utišování způsobuje, že se interjekce /c’īt/ c’ic/ obvykle používají při utišování dětí. Konotací afrikáty /c/ je jemný zvuk vydávaný malými objekty. V případech, kdy nejde o onomatopoie, se jedná o kombinaci ideofonů /t/ a /s/, přičemž /s/ má fonosémantický význam měkkosti, jemnosti a malosti, který se dosud neprojevil. Na závěr oddílu o afrikátách je třeba dodat, že a priori se zdá, že četnost jejich užívání a tendence v nářečích mohou být zcela jiné než ve spisovném jazyce nebo v zobecněném modelu litevské lexiky, který uvádí LKŽ. Nemáme na mysli pouze dzūkavování, které bezpochyby mění fonosémantický obsah afrikát. Zdá se, že Žemaité mají sklon užívat více interjekcí s afrikátami než mluvčí jiných nářečí, a jejich informativnost v nářečích je proto jiná. Jde samozřejmě o diskutabilní a hodnou dalšího zkoumání otázku. Základní fonosémantické rozdíly mezi třídami souhlásek. Všechny závěrové souhlásky litevštiny mají konotaci behavioristického schématu děj — pohyb — kontakt. Může jít také o pocit — prožitek — výsledek — výraz paralingvistické situace. Tato konotace se liší od konotace dění (periodického/neperiodického pohybu různými směry), která je charakteristická pro třídu sonor. Souhlásky typu T označují jednosměrný děj s jasným počátkem, jehož povaha a směr jsou uvnitř třídy rozlišovány zvuky, z nichž jsou tvořeny. Rysy dění u sonor rovněž závisí na individuálních vlastnostech zvuku. Souhlásky třecí třídy jsou příznaky děje či vjemu, které ukazují na jeho hladkost, plynulost nebo nerovnoměrnost a trhavý charakter. Akustické rysy souhlásek fonosémanticky relevantní. Uvnitř tříd jsou fonosémanticky relevantní tyto akustické rysy: a) kompaktnost — dodává ději či vjemu volnost, energii a zřetelnou směrovost. 202 b) tón — čím vyšší je tón souhlásky, tím drobnější děj, pocit či prožitek se chce napodobit. Tónový rys je základem konotací vody, vzduchu, tmy a šera. c) fonologický rys diesičnosti — vedlejší, zvyšovaný tón zvuku napodobovaný děj zmírňuje a zjemňuje, na fonosémantiku však nemá rozhodující vliv. Závěrové souhlásky, které se liší rysem neznělosti: znělosti, plní v situaci děje — pohybu — kontaktu tytéž fonosémantické funkce, neznělé však obvykle označují silnější děj. Znělé souhlásky mohou navíc nést konotaci děje zaměřeného na sebe nebo se od neznělých lišit směrem děje. Neznělé souhlásky typu S jsou nositeli konotace nerovnoměrnosti (děje či pocitu přerušovaného pauzami), znělé souhlásky typu S vyjadřují konotaci rovnoměrnosti (děje bez pauz). Fonosémanticky významné artikulační rysy souhlásek. Jejich odlišení od akustických je relativní. Při rozlišování konotace děje — pohybu — kontaktu má vliv artikulace závěrových souhlásek, při níž proud vzduchu proniká uzávěrem a energicky překonává překážku. Způsob jejího překonání je základem konotace; například při výslovnosti /k/ se zadní část jazyka prudce odtáhne od patra — aktualizuje se začátek děje, při výslovnosti /t/ se jazyk přitiskne k předním zubům, překážka je dále od hltanu, vydechovaný vzduch urazí delší dráhu a zvuk má nejčastěji konotaci pohybu. Pro výslovnost /p/ je charakteristická retná překážka, která této souhlásce dodává konotaci kontaktu a konce děje. Retní artikulace má z fonosémantického hlediska velký potenciál: všechny retní hlásky souvisejí s napodobováním lidské řečové činnosti. Nosová výslovnost může vyjadřovat nespokojenost. Fonosémanticky významná artikulace uzavřenosti — otevřenosti, typická pro sonanty, je hlavní příčinou konotace probíhání. Trvalé pronikání proudu vzduchu spirant skrze úžinu je příčinou kontinuity: diskontinuity. Zkoumání fonosémantiky citoslovcí je prvním krůčkem do velmi zajímavé oblasti konotované lexiky. Otázek zůstává více než odpovědí. Perspektivnost této oblasti pro lexikologii, poetiku, psycholingvistiku, sociolingvistiku, a dokonce i dějiny jazyka je však nepochybná. Na výzkum čekají refrény, zaklínací slova, dějiny samohlásek z hlediska fonosémantiky, litevský mytopoetický jazyk a řada dalších velmi zajímavých otázek. LITERATŪRA IR ŠALTINIAI DunŽ — Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų žodynas, Vilnius, 1976. Girdenis A. 1981: Fonologija, Vilnius. Jakobson R., Waugh L. 1979: The Sound Shape of Language, New York. Kornilov G.I. 1984: Imitatīvų v čuvašskom jazyke, Čeboksary. LKŽ — Slovník litevského jazyka 3–16, Vilnius, 1956–1995; 2. vyd. 1–2, 1968–1969. Pakerys A. 1986: Lietuvių kalbos fonetika, Vilnius. 203 Steponavičienė S. 1986: Lietuvių kalbos žodinių asociacijų žodynas, Vilnius. FONOSEMIOTIKA JEDNOSLOŽKOVÝCH EXPLOZIVNÍCH SOUHLÁSEK V ONOMATOPOICKÝCH INTERJEKCÍCH Summary Předložená práce hledá odpovědi na otázky, které vyvstávají ve fonosémantickém výzkumu, a to analýzou jedné skupiny specifické expresivní slovní zásoby litevštiny – onomatopoických citoslovcí. Za předmět zkoumání byla proto zvolena onomatopoická citoslovce jako nejméně problematická oblast expresivní slovní zásoby. Práce je komplexní, protože se problém vztahuje k fonetice, fonologii, sémantice a lexikologii. V onomatopoických citoslovcích jsou analyzovány jednoslabičné explozivní souhlásky. Výzkum vychází z obecného teoretického předpokladu, že konotativní synestetická funkce jazykových zvuků se realizuje prostřednictvím akustických vlastností, které představují univerzálně srozumitelné signály. Hlavní fonosémantickou funkcí neznělých závěrových souhlásek třídy T je napodobovat paralingvistickou situaci děje – pohybu – kontaktu. Volba souhlásky závisí na jejích akustických vlastnostech (tónu, kompaktnosti), mohou ji však ovlivnit i artikulační zvláštnosti hlásky (což je velmi příznačné pro souhlásku /p/). Souhláska /p/ nese největší fonosémantickou váhu, nejneutrálnější je /k/. Hlavní fonosémantickou funkcí znělých souhlásek třídy T je vyjadřovat konotace děje – pohybu – kontaktu a také fonosémantický význam opačného směru či vnitřního děje. Souhláska /g/ má nejnižší fonosémantické příznakové zabarvení, /b/ nejvyšší. Sonanty se vyznačují konotací pohybu vpřed – vzad (nahoru – dolů). Hláska /l/ má nejvyšší fonosémantickou informativnost. Fonosémantika frikativ má povahu epitet; přidávají sekundární charakteristiky pohybu, jako jsou „rovnoměrnost“ (/s/), „nerovnoměrnost“ (/š/) a „lehkost“ (/ž/). Hláska /š/ je nejvíce konotovaná. Samostatnou skupinu tvoří onomatopoická citoslovce začínající souhláskami cizorodé povahy. Naše onomatopoická citoslovce začínající cizím zvukem dokládají „vytříbenost“ výrazu a vypravěčovu snahu odlišit se „vznešeným“ stylem. Spojení s afrikátami představují přechodný článek mezi jednoslabičnými a dvojslabičnými spojeními. Zkoumání fonosémantiky onomatopoických citoslovcí je prvním krokem do nejzajímavější oblasti konotované slovní zásoby. 204