Vidžių apylinkių baltarusių šnektos lituanizmai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI Elena GRINAVECKIENĖ LITUANISMY V BĚLORUSKÝCH NÁŘEČÍCH Z OKOLÍ VIDŽŮ Během dialektologické expedice v roce 1991 nebyli v okolí Vidžů (okres Breslauja, Vitebská oblast, Bělorusko) v okruhu přibližně osmi kilometrů kolem Vidžů — ve vesnicích Vidiškės, Pakulnia, Laibūnai, Padrūkė, Meškeliai, Išdegėliai, Eitmenai, Sniegiškiai, Ažubaliai, Laukiškiai, Bagdžiūnai, Trakiškiai a Vilkeniškiai (bělorusky Vidžiški¹, Pakūlnia, Laibūny, Padrūksa, Maškėli, Ždęgeli, Jacmiány, Snėgiški, Ažūbali, Lóukiški, Bagdžiūny, Trakiški, Vilkianiški) již nalezeni žádní lidé mluvící litevsky. Zde, jak výstižně uvádí Zinkevičius, Ryt. Liet. 187, obr. 15, mluví dnes staří místní obyvatelé bělorusky (nepočítáme-li příslušníky jiných národností žijící ve městečku, viz LKK 32, 21), ačkoli mnozí z nich zmínili, že jejich prarodiče (a někteří dokonce i rodiče) odedávna mluvili litevsky. Že zkoumaná oblast byla ve skutečnosti dříve litevská, dobře dokládají zde užívaná místní jména litevského původu (viz LKK 32, 21—33). Poměrně nedávno tedy místní Litevci v důsledku sociálních faktorů nepříznivých pro litevštinu v tomto kraji poměrně rychle ztratili svůj jazyk a jejich východní dzūkijské nářečí asimilovalo běloruské nářečí. Vesničané umějí rusky, někteří také polsky; těmito jazyky komunikují hlavně s lidmi, kteří do těchto míst přijíždějí, obvykle s úředníky, kteří nejsou místní, a často také se svými odnárodněnými dětmi. Při výzkumu všech jazykových rovin místního běloruského nářečí bylo zjištěno značné množství jazykového dědictví asimilovaného litevského nářečí, tedy zřetelných prvků jeho substrátu, které je určitými specifickými rysy odlišují od jiných (dokonce i sousedních) běloruských nářečí (viz Baltistica 1979, 52—65). Nejvíce bijí do očí lexikální lituanismy v nářečí Vidžů, kterých je zde poměrně mnoho. Některé byly dosud zaznamenány pouze v tomto nářečí (snad budou později objeveny i v jiných nářečích), jiné se užívají také v dalších běloruských příhraničních nářečích a byly již publikovány, zde se však často liší buď svou podobou, přízvukem, nebo někdy i významem. Aby byl znám úplný počet lituanismů, které byly v nářečí dosud zaznamenány, 1 Slovanská slova jsou v článku uváděna latinkou. Hlásky, které litevština nemá, se zde zapisují takto: samohláska e po tvrdé souhlásce se ponechává ve slovanské podobě — э, jejich ы se zapisuje litevským y, slabičné у litevským ū, běloruské třené g litevským h, geminátní n litevského původu před k, g litevským n s prodlouženou pravou částí. Měkkost souhlásky označuje čárka vysoko na pravé straně souhlásky. Tvrdost souhlásky l ve skupině souhlásek před přední samohláskou se zapisuje jako polské tvrdé ł. Místo přízvuku ve slově označuje čárka nad samohláskou. V ilustrační větě se přízvuk vyznačuje pouze u lituanismu. Fonetika nářečních ilustračních vět je obecně co nejvíce přizpůsobena litevské výslovnosti. 32 V článku jsou abecedně uvedena všechna zde zaznamenaná slova litevského původu (spolu s jejich variantami), a to spolu s ilustračními větami, které objasňují význam každého lexému; jejich význam je vysvětlen spisovným slovem, uvádí se možný zdroj jejich původu, příbuzná litevská slova a jejich přímé litevské ekvivalenty. Aby se předešlo opakování, u lituanismů z běloruských nářečí, které již byly publikovány v našich dřívějších článcích, jsou litevské ekvivalenty uvedeny bez dokladů. aciūža „mrazení, hnus“: Noh ne vidacca, aciūža robica „nohy nejsou vidět, člověka jímá mrazení“, srov. litev. atšiūžus „mrazivý, odporný, děsivý, hnusný“, atšiūžu „mrazí mě“, šiūžas „vyvolávající mrazení“, šiūžu „mrazí mě“ (LKŽ I 440; 14 976). Slovo je zjevně předponové (předpona at-, kořen - šiūž-); afrikáta c vzniklá na morfémovém švu nepochybně pochází z č (t+š), možná také v půdě litevského nářečí. Ve stejném významu jsme aciūža již dříve zaznamenali v běloruském nářečí v Ašpo (vesnice Jūodelėnai, okres Breslauja — SBG I 136), tehdy jsme však nedokázali určit jeho litevský původ. adlíga „obleva“: adlíga, pajedzym na zaicy „obleva, pojedeme lovit zajíce“, srov. litev. atlygà „tamtéž“; ákat/akóta „osina“: ák atų ū jačmenia į pšanicy; ne daj Boh, jak u hlas ákat papad zec’, hliad zec’ ne možna; akóty poisavali „osiny ječmene a pšenice; nedej Bože, když osina vletí do oka, nelze otevřít oči; osiny se vyčesávaly“. Podoba akóta se užívá také ve významu „rybí kost“: u ščuki šmat akótau „štika je samá kost“. Obě podoby se užívají prakticky souběžně, jen ákat je běžnější u starší generace. Jde o přímé ekvivalenty litev. ākuotas/akūotas, které se změnily podle fonetické adaptace litev. uo > na běloruské a, o (srov. LKBil. 125—127). áliary „puškvorec“: korni áliarau — jak žyvakosta; áliary talsciny jak paliac „kořeny puškvorce — jako kostival; puškvorec je tlustý jako prst“. Lexém je přímým ekvivalentem slavismu aliarai, který byl lituanizován. Viz také LLTP 53. aliarýn „porost puškvorce“: kački ū aliarýne „kachny v porostu puškvorce“, srov. litev. nář. aliarỹnas „porost puškvorce“, viz také áliary. arúody/harúdy „obilní sýpky“: arúody ū svirne dlia aūsa, jačmenia; u harúdy naūdu sypali „obilní sýpky ve stodole na oves, ječmen; do sýpek sypali obilí“. Druhá podoba lexému se častěji vyskytuje v řeči mladších lidí a je více slavizovaná, srov. litev. arúodai. ášaki/asáki „osiny“: rybnyje ášaki vostryje; ášaki ad ziarna astajucca ū rešace; asáki jos’c’ u rybe „rybí osiny jsou ostré; osiny zrna zůstávají v sítu; ryby mají kosti“, srov. litev. ášakos. První podoba lituanismu je typičtější pro starší lidi. Je bližší litevské podobě a zachovává jí vlastní místo přízvuku. Druhá podoba je více slavizovaná. Dokládá to jak její přízvukování, tak změna litevského š v slovanské s. atádur „samotář“: hэty ū davec — atadur neūdaly: ne lučycca i da svajich „ten vdovec — budižkničemu atadúr: straní se i vlastních“. Zachovala se podoba lituanismu typická pro východní Aukštaitijce, srov. litev. nář. atadūras „protiva“. atáduram „samotářsky“: tak i žyli jany atáduram pry lese „tak žili atadúrovsky při lese“. I podoba tohoto lexému je velmi blízká svému zdroji, 33 srov. litev. nář. atādūrom ‚líně‘. atasý/atósy ‚síta‘: atasý dzeržuc’ pavarot; atósy kalia ahblobli ‚síta řídí zatáčku; síta vedle stodoly‘; srov. litev. nář. atãsijos. Morfologie obou lexémů je přizpůsobena systému běloruského jazyka; litevská podoba atasý je spolehlivější než *atasajė, srov. atsajė (LKŽ I 419), dále srov. LLTP 59. atóžaly/atóžalki/atóžyly ‚výhonky‘: ū atóžaly pašla bul’ba; atóžalki rastuc’, a jablania sasocha; jablački z atóžalkau; jažmin atóžyly daušy ‚brambory vyhnaly natě; výhonky rostou, ale jabloň uschla; jablíčka z výhonků; jasmín vyhnal výhonky‘, srov. litev. nář. atãžala ‚totéž‘, atãžėla ‚výhonek‘, dále srov. LLTP 59. Podoba atóžyly se tedy v běloruském nářečí mohla snad vyvinout z atãžėla, když se jejich ə ocitlo v nepřízvučné pozici. baldavėška ‚prut se silnějším koncem na plašení ryb‘: baldavėškai bjoš pa vadze, i ryba liacic’ u brodzen’ ‚prutem budu tlouci do vody, a ryba uteče do brodu‘. Uznáme-li souběžný výskyt stejných slov s kořeny a a u v litevských nářečích, nejspíše způsobený přechodem ablautové řady s a k řadě s u (např. salėti/sulà, stãbaras/stùburas — srov. Vitkauskas 204—207; obdobný zákon je vlastní i běloruským nářečím, např. balavėška/bulavėška ‚zesílená část hole‘ — Tlum. Sl. I 329, 418), máme jistý důvod se domnívat, že lexém baldavėška by mohl být fonetickým příbuzným lituanismu buldavėška, viz LLTP 55—56. balundã ‚obyčejná řídká polévka‘: balundý nachliubalsia i ne sytna ‚přejedl jsem se balandý a nejsem sytý‘; srov. litev. nář. balundã ‚lebeda‘, také LLTP 55—56. bažėlka ‚hlava cepu‘: bažėlka da capa pryvazana ‚hlava je připevněna k cepu‘. Lexém vznikl z litev. buožėlė ‚hlava cepu‘ a slovanské přípony -ka. K litev. uo > bělor. a, viz LKBil. 125—127. biáral ‚nevymlácené obilí‘: piakli chleb z biárala — hata douhaja pesnia ‚pekli chléb z nevymláceného obilí — to je dlouhá píseň‘; srov. litev. bėralas ‚nevyvážené zrno‘. bizdelka/bizauka ‚ovád‘: bizdelki nasadziac’ hnidau; bizdelka zvinic’ što pčala, natta bajacca karovy; bizdelki apanavali, karovy chvasty kručkom i pašli; bizauki kusajucca, ne možna padajic’ karovu ‚ovád klade larvy; ovád bzučí jako včela, krávy se ho velmi bojí; ovádi se slétli, krávy zvedly ocasy a utekly; ovádi koušou, krávu nelze podojit‘. Druhá podoba tohoto onomatopoického lituanismu je typičtější pro střední generaci nářečí. Stejně jako první má slovanskou příponu. Srov. LLTP 55. bónda/bóndačka/bundščka ‚bochník, houska‘: mama spekla bóndu chleba; mama vyskrabic’ dzešku i spekioc’ bóndačku; bundščki val’cavanyja ‚máma upekla bochník chleba; máma vyškrábala díži a upekla housku; prosévané housky‘. Třetí podoba lituanismu zachovala fonetiku východolitevských puntininků, srov. litev. nář. bundà ‚bochník‘. braždžėc’ ‚šramotit, chrastit‘: myšy braždžác’ za scianoi ‚myši šramotí za stěnou‘. Jde o onomatopoický lituanismus, jehož litevským zdrojem mohlo být nedoložené sloveso *braždėti. Na běloruské půdě se slavizací změnilo na braždžėc’ a to se v důsledku progresivní asimilace změnilo na braždžėc’. Že litevských 34 že sloveso *braždėti by v jazyce skutečně mohlo existovat, ukazují příbuzná slovesa braždinėtis ‚chodit‘, bražėti ‚rachotit, šramotit‘; srov. také brąžginti ‚chrastit‘, dále bližgėti ‚lesknout se‘, blýžgurti ‚třpytit se‘ aj. (LKŽ I 938, 1026). brazgulí/brazgúlki ‚rolničky na koňském postroji‘: svaty ū braz-guliách pajechali da maladói; brazgúlki naložana kaniu na šeju ‚družbové odjeli s rolničkami k nevěstě; rolničky byly koni nasazeny na šíji‘. Jde o zvukomalebnou litevskou výpůjčku, pocházející z litevského brazgūliai ‚tamtéž‘, brazgūnai ‚tamtéž‘, brazgėti ‚mluvit nesrozumitelně a rychle, rachotit‘, LT 167. Jeho druhá podoba už má slovanskou zdrobňovací příponu -ki, což ukazuje, že zdrobňovací přípona -ul ve slově brazgúl’ již ztratila svůj význam. bryzgúli „rolničky pro koně na postroji“: bryzgúli našyvalis’ na rəmə-niu, ane mednyje „brizgулiai se přišívaly na opasek, byly měděné“. Toto zvukomalebné lituanismus pochází z litevského brizgūliai „rolničky“, srov. také bryzgėti/briz-gėti „chřestit“, bryzgėlė „klapot“, brūžinti „brousit“ a další. Lexém je ve skutečnosti příbuzný s brazgulí při kvalitativním střídání samohlásek v kořeni. brýndy ‚třásně, cáry‘: da nažutački batastavai pryšyvalis’ brýndy; spadnica ababiúšys’, brýndy baltajucca kruhom ‚k batistové haleně se přišívaly třásně; sukně je rozpáraná, třásně visí dokola‘. O litevském původu lexému se pojednává v LKK 30 115, 119. brynt ‚žuch‘: brynt da hary i pomer ‚žuchl naznak a zemřel‘. Jde o běloruštěné litevské citoslovce brinkt. bródnik/bródzen ‚brodicí síť‘: baldaveškai rybu honic’ u bródnik; bród-niam rybu loviac’ u dvajch ‚po dvojicích zahánějí ryby do brodicí sítě; v brodicí síti chytají ryby ve dvou‘; srov. litevské bradìnyš, brádninkas ‚tamtéž‘. bruntki/ bruntóčki ‚brankty, starobylé dřevěné knoflíky‘: bruntki pryšyta dzeraūnyja; narabili bruntkóu i pryšyli da kažucha; bruntóčki pry-šyvali da frənča ‚dřevěné brankty jsou přišité; vyrobili brankty a všili je do kožichu; brankty přišili k saku‘. Bruntki je zřejmá litevská výpůjčka, vzniklá metatezí (přesmyknutím hlásek kt) z brunktý < litevského nářečního brunktā~ branktaí ‚dřevěné knoflíky‘. Podoba bruntóčki je již zdrobnělina se slovanskou příponou -očki, vzniklá ze slavizované podoby bruntki. Vedle bruntki se zde užívá také jiné nedeminutivum téhož kořene, brúntka ‚branka‘: brúntku pryviazyvajec’ da barany ‚branku přivazuje k bránám‘; pochází z litevského nářečního bruñkta(s) touž metatezí hlásek kt. būrbaki/búrbypki ‚bubliny‘: búrbaki iduc’, jak kamen’ u vadu kinuc’; ziavajec’ ryba, búrbalki iduc’; búrbypki pa vadze ras došč’ lijec’ ‚bubliny stoupají, když hodíš do vody kámen; ryba lapá po dechu, stoupají bubliny; na vodě se tvoří bubliny, když prší‘. Podoba búrbypki mohla vzniknout progresivní asimilací nebo reduplikací kořene. Obě možnosti se staly přípustnými poté, co se lexém přestal spojovat se systémem litevského jazyka. burbuliáć ‚bublat, žvanit nesmysly‘: jon burbuliájec’ nevarōuna ‚mluví neopatrně‘; srov. litevské burbuliuoti ‚tamtéž‘. V nářečí se užívá lituanismus stejného kořene a obdobného významu s předponou na- (: naburbuliáu anton 35 jamu ”Anton mu naplácá’). S předponou za- se zde odvozenina tohoto kořene užívá ve významu ‚zkysnout‘ (: zaburbuliāuši sup ‚zkyslá polévka‘). buč’ ‚bučius‘: buč’ — jak torba, z nitak plautuc’: adzin kanec bučā vuski ‚bučius jako pytel, plete se z nití; jeden konec bučia je úzký‘, srov. lit. bučius. būrni ve spojení būrni viaščī ‚vrnět‘: kotka būrni viadzeć’ kalia pečki ‚kočka vrní u kamen‘, srov. lit. burniōti, būrnyti, burniuōti ‚mumlat‘. burtý ‚hromady‘: burtý kartoški zasypany ‚brambory naházené na hromady‘, srov. lit. būrta ‚hromada‘. O možném původu tohoto lituanismu viz LKK 30 120. Nářečí má také sloveso od téhož kořene burtavác’ ‚navršovat na kupy‘: kalhazniki burtūjuć’ navoz u kapcy ‚kolchozníci vrší hnůj na kupy‘, srov. lit. būrti ‚kupit, shrnovat na hromadu‘. capt ‚čap‘: mama capt mne papirosku z ruk ‚máma mi čapla cigaretu z ruky‘. Jde o opakování litevské citoslovce cāpt v běloruském nářečí. cinavót ‚chrpa‘: cinavót — trava takaja, kalia harodaŭ rascec’, krasiva cvicić’ ‚chrpa — taková tráva, roste u zahrad, krásně kvete‘, srov. litevské nář. cinavādas ‚tamtéž‘ (LKŽ 2 33). Jinde v Bělorusku tato podoba nebyla zaznamenána. cýncal’ ‚odstávající cárek, třáseň‘: adarvi cýncal’ što visic’; skolki cýncaliau baltajecca — niracha takaja ‚utrhni ten visící cárek; kolik třásní tam visí — to je ale nepořádnice‘. Slovo pochází z nářeční podoby východních dzūků cūncelis~tīntelis ‚odstávající cárek‘; srov. také tīntalis ‚tamtéž‘, tīntaliuoti, tīntiliuoti ‚viset‘. čiōpčacca ‚osahávat‘: čiōpčajecca čalavek — niklimiažy taki ‚člověk se osahává — takový nešika‘, srov. lit. čiupną, čiupą, čiōpis, čiōpėlė ‚ten, kdo osahává‘, čiupčiōti ‚osahávat se‘. čūnki ‚pantofle‘: čūnki zvāli tapački bez kablukou ‚čunki se říkalo pantoflím bez podpatků‘, srov. lit. čiunkė ‚pantofel z plátna nebo nití‘. dōki ‚hadrové tkané pokrývky, přehozy‘: trapki drali i dōki rabyja tkali, nakryvali paścél’ ‚trhali hadry a tkali pestré přehozy, pokládali je na postele‘. Jinde v Bělorusku tato lexéma nebyla zaznamenána. Užívá se také v běloruském nářečí v okolí Daugavpilsu (Lotyšsko), které se utvořilo v oblastech obývaných Litevci (SBG 2 116). Nebo je tento litevský germanismus běloruským polonismem? dōšry/dōšəry ‚plněné vepřové střevo‘: dōšry piakuć’, krup tedy, sa skvarkam, krōujem — čornyja što sviniačaje haūno; dōšəry kartofel’nyja i krupianvja; najelisia dōšərau ‚pečou plněná střeva, dávají do nich kroupy, škvarky, krev — jsou černá jako prasečí hnůj; bramborová a kroupová plněná střeva; nacpali jsme se plněných střev‘, srov. lit. dėšros ‚plněné střevo‘, dėšeros ‚tamtéž‘ dōšərny ‚tlustý, střevní (o střevech)‘: dōšərnyja kiški tōustyja ‚střeva jsou tlustá‘, viz dōšry. drabéc’ ‚třást se‘: my ūsie drabéli, jak jaho sustreli; s pudu stali jamu mohi drabéc’ ‚všichni jsme se třásli, když jsme ho potkali; ze strachu se mu začaly třást nohy‘. drágac’ ‚tlouci‘: mialkai dziaraūnoi jon pačau drágac’ u dzvery ‚dřevěným tloukem začal tlouci do dveří‘, srov. lit. drāgoti ‚tamtéž‘ 36 gab ’jilm’: gab jaščo cviardzeišy jak il’ma, chilicca palozy na sani ’jilm je ještě tvrdší než jilmovec, ohýbá se na saně’, srov. litev. guóbas. gagúl ’šíje’: jak dãu jamu ū gagúl’, jon da hary i pavaliusia ’když ho udeřil do šíje, padl naznak’. Obě znělé závěrové souhlásky g (nikoli frikativní) opravňují k podezření, že tato lexéma není běloruská. Možná pochází z litevského slova příbuzného s guoglys ’člověk s dlouhou šíjí’, srov. také gõgas ’šíje’ aj. gákty ’lopatky’: gákty ū saniach ’lopatky saní’. gášta/gáštauka/gáštva/góšta ’taková zahradní bylina’: gášta bela-ru- žavaty kvitnic’, ot pladavity; gáštauka — cvety ū vidze pučka; kalia plota gáštva rascec’; góšty sami rastuc’, ich sejac’ ne treba ’gašta má světle růžové květy, je plodná; květy gaštauky jsou jako hrozny; u plotu roste gaštva; gošty rostou samy, není třeba je sít’. Lexéma, jak zde vidíme, má značné množství variant. Všechny obsahují spojení -št-, které je pro slovanské jazyky netypické, a poskytuje tak jistý důvod považovat je za litevského původu. Také v našem jazyce však existuje mnoho různých variant názvu této byliny, např. gáštauta, góštauta(s), góstelka, góštalka, góštauka, góštauta(s), gõštelka, góžtautas, góžtelta aj. K. Būga spojuje název této byliny s příjmením Gos-tauta(s) (Būga RR I 212), Nepokupnyj rekonstruuje jeho litevskou podobu jako *gošta (Nepokupnyj 185). Laučiūtė tuto myšlenku podpořila (Laučiūtė 44), zatímco Bělorusové vedle gášta, gáštauka, gáštva (SBG I 437–438), majíce název této byliny gárštva (SBG I 431), jehož kořen je nejspíš zcela jiný (garš-va), odvozují tyto podle našeho názoru nepříbuzné kořeny (gášta a gárštva) od téhož litevského zdroje, garšvà (ESBM 3 67), což je sotva odůvodněné. Takové odlišné etymologické poznámky sice správně uznávají litevský původ těchto lexémů, ale celou pravdu ještě neodhalují. Proto se pokusíme zamyslet nad tím, který litevský zdroj těchto názvů by byl nejpřesvědčivější. Název byliny gárštva, zaznamenaný pouze v běloruském nářečí Daugavpilsu, je nejspíš snad zkomolený nebo náhodný název gáštos, který vznikl kontaminací názvů dvou různých bylin — garšvós a gáštos — poté, co se jejich sémantika vytratila. Původ gášta a jejích příbuzných je však patrně jiný. S přihlédnutím ke všem variantám názvu této byliny v litevštině a v nářečí Vidžių i dalších běloruských nářečích se domníváme, že zřejmě nejstarší z nich je gáštva. Z ní se patrně vyvinuly i všechny ostatní. Gáštva má zase možná starobylý kořen *gãž- (s dlouhým ā, z něhož se časem vyvinulo naše o), který souvisí se slovesem *gãžti > gõžti ’zastiňovat, zakrývat, pokrývat’ (tato bylina se skutečně velmi rozrůstá a zastiňuje, potlačuje ostatní; srov. gožtelta gožia, suauga ir kitas žoles smelkia — LKŽ 3 488). Zbývající část gaštvos — tva — mohla vzniknout pouze z přípony -tuva (srov. Bartva ’název řeky v Litvě’ > Barta v Lotyšsku, obě < z Bartuva; Mitva ’název řeky u Jurbarkasu’ < Mituva, lotyš. leitvis < leituvis > leitis ’Litevci’). Podoba gáštauka zachovala v kořeni staré dlouhé ā (které je dodnes příznačné pro východní nářečí východní litevštiny) a již obsahuje slovanskou příponu. Ostatní varianty tohoto názvu jsou novější (kořenové ā se zde již změnilo v o). Na další tvoření jejich podob — na připojování různých přípon — měly nejspíš největší vliv slovanské jazyky. 37 gigėl/gigeliók ’přeslička rolní’: gigėl’ na posnaj ziemli jak jolačka; gigelki — šyšački takija; gigelióm bul’ba zarošsy ’na neúrodné půdě je gigelis jako jedlička; gigélové jsou takové šištičky; brambory zarostly gigéli’, srov. litev. gigėlis ’dt.’ givélka ’čejka chocholatá’: givélka s čupkom, rábėl’ka — bela s čiornym ’čejka s chocholkou, straka — bílá s černým’, srov. litev. nář. gyvė, gyvūtė ’čejka chocholatá’. Přípona -ka je již slovanská, připojená k zdrobnělině gyvėlė. girsá ’oves’: girsá — jak i žyta ’oves — jako žito’, srov. litev. nář. girsės ’oves’. Lexéma přejatá do běloruského nářečí vyjadřuje svůj druhový význam již podle slovanského modelu tvarem nominativu singuláru. girsúca ’ovesice’ neut.: z girsúcai žyta dali ’urodilo trochu ovsa’. Girsúca se patrně nepravidelně vyvinula z litevského girsūtė, možná také záměrně ironizovaného slova (kvůli křivdě způsobené kolchozníkovi). girslivy ’ovesný’: girslivy chleb čorny ’ovesný chléb je černý’, srov. litev. nář. girsė a slovanská přípona. girsiány ’ovesný’: girsiánaje žyta ’ovesné žito’, srov. litev. girsė a slovanská přípona. gizavác’ ’být napaden střečky’: letam karovy gizújuc’ ’v létě jsou krávy napadány střečky’, srov. litev. gyzúoti ’dt.’ gizlivy ’nervózní, podrážděný’: ja gizlívaja, koc’ i nie staraja — trudnaja žyznia ’jsem nervózní, přestože nejsem stará — těžký život’, srov. litev. gižlùs ’nervózní’ a slovanská přípona - ivy. gnižéc’ ’hemžit se’: gnižác’ čarviaki z čornymi halou̯kami ’hemží se červi s černými hlavičkami’, srov. litev. gnižėti ’dt.’ gógisy ’nezvaní hosté’: ’na vasle gógisy prosiac’, kab što dali ’na svatbě nezvaní hosté prosí, aby jim něco dali’, srov. litev. gúogis ’nezvaný svatební host’. Je třeba upozornit, že běloruská pádová koncovka se v tomto případě připojuje k celé litevské podobě nominativu singuláru. grabiásty/grabiázdy ’latě přibíjené na krokve’: grabiásty klali na dachu; grabiázdy prybyli ’pokládali latě na střechu; přibili latě’. Obě podoby jsou přejaté z východní litevštiny, jejíž mluvčí mění e po zde tvrdém r na a; srov. jejich grabėstai < grebėstai. V nářečí se živě užívají i další lituanismy téhož kořene s různými slovanskými příponami: grabiasciná ’lať’ (: prybijavecca adna grabiasciná ’přibíjí se jedna lať’), grabiastóūka ’latě’ (: grabiastóūku poūna nalažyli ’všechny latě jsme položili’); grabiastaváne ’laťování’ (: grabiastaváne strapil ’laťování krokví’), nagrabiastavác’ ’přibít latě’ (: nagrabiastaváli chatu ’na laťovali jsme dům’), grəbezdác’/grəbezdavác’ ’latovat’ (: trəba chatu grəbezdác’, laty grəbezdújuc’ ’je třeba dům latovat; latují latě’). Vyskytuje se tu také několik odvozenin tohoto kořene ve významu blízce znějícího homonyma grebezdótis ’šplhat’: např. zagrabiastácca ’vyšplhat se’ (: jana zagrabiastálasia tedy ’ona tam vyšplhala’). gug/gúga ’hrouda, kyj, hůl zahnutá na konci’: gúgam bili hlyžy hlimianyja na pole; gúga tak jak malatok, tolki dzeráunaja ’gugou rozbíjeli hliněné hroudy 38 na polích; guga je jako kladivo, jen dřevěné’, srov. litev. gūgas, gugà ‚totéž‘, také kūkis ‚dřevěná palice, cep‘. Fonetika možného střídání g s k a naopak ve slovech téhož kořene ve všech baltských jazycích zůstává dosud nejasná. gūšta ‚hnízdí‘: kura sidzic’ u gūščė; gūštu adnyja ū pamidorach ‚slepice sedí na hnízdě; v rajčatech jsou hnízda‘. jaglénec ‚smrk‘: jaglénec dobra pačhnec’ ‚smrk příjemně voní‘. Kořen lexému zůstal litevský, srov. ėglis a bělorus. jadlénec, jeho zbývající část je slovanská. jaglenćóvy ‚smrkový‘: trəba jaglenćóvyja jahady pic’ ‚je třeba pít plody smrku‘, viz jaglénec. jāūra ‚bažinatá půda‘: jāūra — drənaja ziamlia, ničaho ne rascec’ na jāūre ‚jaura je špatná půda, na jauře nic neroste‘, srov. litev. jāūra. jazm ‚jasmín‘: jazm atozýly daušy ‚jasmín vyhnal výhonky‘, srov. litevský dialektální tvar jāzmas ‚jasmín‘. jūdрыca ‚judra, druh plevele‘: zioraski žóutyja na jūdрыcy ‚semena judry jsou žlutá‘. Kořen lexému je litevský, srov. litev. judrà, jūdrė ‚totéž‘. V nářečí se vedle něj užívá také litevštině bližší podoba tohoto lexému s metatezí souhlásek dr na rd: jūrda — jak lion, niby wychodzic’ z lionu i spliatuc’ ‚judra — jako len, jako by vyrůstala ze lnu a kroutila se‘. kamél’ ‚pazdeří, lněné stonky‘: kamli liona ‚lněné stonky‘. Běloruští etymologové (ESBM 4 221) řadí lexém kamél’ k pobaltské areále a odvozují jej od slovanského kořene kom a litevské zdrobňovací přípony -ėlis. Jsou však důvody o tom pochybovat. Kamél’ nemá ani zdrobňovací význam, ani litevskou příponu, která by jej vyjadřovala. Domníváme se, že ačkoli kořen kam- může být společného původu se slovanským, v nářečí byla celá podoba kamél’ nejspíše převzata z litevského kamblys, které je třeba především spojovat se slovesem kembti (jiný stupeň střídání kořenových samohlásek, srov. kamblỹs/kemblys); jeho sousední souhlásky mb, obě retné, se navzájem přizpůsobují a splývají v jedno m, srov. klimpti>klimti aj. Zdrojem lexému je tedy patrně litevské -l-kamblys<kamblys. kanópi ‚konopí‘: kanópi — jak bizuny ‚konopí — jako biče‘. Jeho zdrojem je patrně litevský slavismus kanāpės (vliv polštiny, mimochodem pouze spisovné, je zde pozdní a slabý). kárklis ‚vrba‘: karzinki pliatuć’ z kárklisau ‚košíky pletou z vrb‘. Běloruská pádová koncovka se připojuje k celé litevské podobě jednotného čísla v nominativu. karščė ‚být horký‘: stary chryć užo saūsiom karščė ‚stařec je úplně rozpálený‘, srov. litev. karšėti ‚totéž‘. karník ‚úl umístěný na stromě‘: karník u dzerave dliny, abrūčki byli ‚úl na stromě je dlouhý, oblouky byly‘. Nářeční karník lze do jisté míry spojovat s litevským slovem karinỹs/korinỹs téhož významu ‚úl umístěný na stromě‘ i se slovesy karėti, karóti ‚viset‘. Jeho kořen kar- je tedy snad litevský, zatímco zakončení -nik je buď výsledkem slovanského přetvoření slova karinỹs (vypuštěním -i- a přidáním -k na konci slova, aby se přizpůsobilo systému běloruštiny), nebo slovanská přípona. Nářeční karník a běloruské karaniók 39 „malý úlový úl“ a karaník „vysoký úlový úl“ by také mohly mít rozdílný původ. Na druhou stranu jsou i výklady původu výrazů karaniók a karaník podané běloruskými etymology (ESBM 4 264) pouze dohady. Výraz kasnik je v nářečí znám ve významu „stuha, něco podobného stuze“: u kosach zaplecianya kasniki; parvau usio ū kasniki adnya; aliar vypuskau kasniki „stuhy zapletené do copů; všechno jsem roztrhal na cáry; orobince vyrazily listy“. Lexém souvisí s litevským nářečním výrazem kasnykas, který bezpochyby vznikl z *kasinykas synkopou. kerápla „nešika“: jak keráplá robic’, usio z ruk hacic’ „nešikovi všechno padá z rukou“. ketúrka „rozparek na přední straně pánských kalhot“: zašpili ketúrku „zapni si rozparek“, srov. litevské ketùrka „tamtéž“. kimsá „drn, trsem porostlý mechem“: kimsý — hɛta kupiny takija na baloce; tam adnyja kimsý; hadziuha sela na kimsū „drny — samé pahorky v bažině; zmije se stočila na drnu“. Lexém si uchoval fonetické rysy východní aukštaitštiny (em>im). kásty „žlab“: karova jesc’ s kastau „kráva žere ze žlabu“. Lexém je litevský germanismus kástes (< něm. Kasten). kindziúk/kindzícók/klundziúk „uzená klobása“: kindziúk nada zlazyc’; kindzícók visic’ u komine; oi, klundziúk smačny byū: miasa tam lažyli, vesili na leta „budeme plnit klobásu; klobása visí u komína; ach, ta klobása byla chutná, nacpaná masem, pověšená na léto“. Lexémy snad vznikly z litevského nářečního *skilundziùkas, srov. ESBM 5 68. O jejich utváření v běloruském prostředí viz LLTP 56—58. Forma kindzícók je mladší a ukazuje, že zdrobňovací význam výrazu kindziúk již není pociťován. kípcy „drápy“: karšuna kípcy bal’syja; schvaciū kípciami kuru; klianovy žuk kípciami abdziareć’ „jestřáb má velké drápy; chytil kuře drápy; chroust poškrábal drápy“. Lexém souvisí s litevským kořenem kib-ti, srov. také kìbčioti „zachytávat se“, kìbčius „ten, kdo se zachytává“, kìbis „lopuch“. kirlėc’ „chátrat, slábnout“: stary kirlėjic’ kirlėjic’ i skirlėjic’ „starý chátrá, chátrá a nakonec zanikne (zemře)“, srov. litevské kirlėti „chátrat, slábnout“. kivíly/kivílki „pulci“: s kivílau vodziacca žaby; kivílki gnižac’ u baloce „z pulců se stávají žáby; pulci se hemží v bažině“. Lexém má zvukomalebný původ a souvisí s citoslovcem kìvìl kìvìl „virbt, virbt“, srov. také kìvilìotis „jít nepravidelně, cikcak“, kìviliai „vyhnutá kola“, kìvilas ve výrazu kìvilo nèšti „nést dítě obkročmo na krku“, a také kivýna „pulec“. Kivýna je třeba pokládat za příbuzný výraz k kivílo. Zvukomalebné slovo totiž obvykle nemá vždy výrazně neměnnou morfologii (slovotvorbu). Proto může být jeden jeho formant snadno nahrazen jiným. Forma kivílki již obsahuje slovanskou zdrobňovací příponu. klíkaty/klíkatany/klíkatni „dřevěné dřeváky“: klíkaty zhibalis’, dzeraūnaja padèšva byla; u klíkataniach chadzili ū kasciol; klíkatni liochkija na nahu, cioplyja „dřeváky se prohýbaly, podrážky byly dřevěné; v dřevácích chodili do kostela; dřeváky jsou lehké na nohu, teplé“. Lexémy mají zvukomalebný původ a souvisejí s litevským… 40 citoslovci kliklakla, kliklekle „kulhá, pajdá“, srov. také klikščiota „kulhat“, klekčioti „klapat, ťapkat“. Forma klikatanų může být někdy také celá litevská, klikatai — koncovka je slovanská. klýmza/klýnda „chromý“: jon klýmza taki; nu i vyšla za klýmzu; stary idziec’ i kul’hajec’ — klýnda taki „je takový chromý; no a vdala se za chromého; stařec jde a kulhá — takový chromý“. Lexémy nejspíše souvisejí s litevským klimbis „kdo chodí klimbavě, kulhá“, klimba „kulhavá, klimbající kráva“, klimbuoti „kulhat“. Pokud jde o možnou fonetickou alternaci kořenového m/n v lexémech, srov. kleṃšti/kleńšti „těžce jít“, kreṃta/kreńta „padá“, jakož i klémka/klénka „klika u dveří“. Rozdílné přípony lexémů by bylo možné vysvětlit také vlivem odlišných morfologických systémů (litevského či běloruského). kóukšņuc’ „praštit, udeřit“: jon kóukšnuu jei pa pal’cam „praštíl ji přes prsty“. Lexéma se spojuje s litevským slovesem (ap)káukšnoti „(na)bít, (na)mlátit“. koūš „naběračka“: kaušóm začėrpni; koūš — heta kruša z ručkai; koūš — pavaraška draūnianaja, bal’šaja loška dlia karoū miakinu i sviniam davac’; vialikaja jak koūš „nabírej naběračkou; naběračka — to je naběračka s násadou; naběračka — dřevěná naběračka, velká lžíce na podávání plev kravám a prasatům; velká jako naběračka“. krátacca „třást se, chvět se, pohybovat se“: krátajus’ pavoľna, pavaračyvajus’ „třesu se pomalu, obracím se“. Lexéma mohla vzniknout jak z litevského kořene kret- (v důsledku ztvrdnutí r > krat-), tak i z krat-. To je vzhledem ke střídání samohlásek v kořeni zcela možné (srov. krėčia: kràto). Sémanticky i slovotvorně jsou jí tedy blízké litevské lexémy kreténti „pomalu jít za třesení, chvění“, kretėti „jít těžce a za třesení“, a také kratūtis „kdo se třese stářím“. Její spojení s litevským krutėti (ESBM 5 114—115) je méně pravděpodobné, neboť jde již o jiný vokalický stupeň kořene. Ačkoli sémantika sloves kretėti a krutėti může být někdy dosti podobná (srov. kdepak ta stařenka cupitá; zchátralý, už napůl mrtvý, sotva se vleče a už je třeba se plahočit domů; člověk se třese zimnicí), slovotvorba kret-/krat- je v tomto případě přece jen podstatně bližší. krǫtpol’ka „divoká polka“: i ja jaščė tancėvala krǫtpol’ku „a já jsem ještě tančila divokou polku“, srov. litevské krètpolka „tamtéž“. kryvalúpy „křivor­tý“: kryvalúpy jon uradziušia „narodil se křivortý“. Nejen druhá složka složené lexémy (lúpy), ale nejspíše i celá lexéma je litevského původu, srov. litevské kryváila „křivý člověk“, kryvaliuóti, kryvalióti „křivit se“. krókly „krokve“: trǝba kró kly pastavic’ „je třeba vztyčit krokve“. Lexéma vznikla z litevského krek­là, krėklas „krokev“ v důsledku změny kořenové samohlásky -e- na a v litevské nářeční podobě, kde následovala po -r-. krópki „tečky“: kró pki belyja, a halouka krasnaja — muchamory „tečky jsou bílé a hlavička červená — muchomůrky“. Lexéma souvisí s litevským kruõpos „drobný kousek něčeho“ a slovanskou zdrobňovací příponou -ki; srov. také kruopetas ’konopný’, kruopalėtas, kruopelėtas „posetý drobnými zrnky“. krupénia „kroupová polévka“: jeli krupéniu i byhi zdarovyja „jedli jsme kroupovou polévku 41 a byli jsme zdrávi“, srov. litevské kruopienė „polévka z krup, kaše“. Celé lexéma je čistý lituanismus, jeho kořen je společný Baltům a Slovanům. krúšnia/chrúšnia „krúsnis“: u krúsniach ptuski vialis’; chrúsniu nalažyli kamnej „v krúsnisech ptáci vyvedli mladé; navršili hromadu kamenů“. Zdrojem lexém je litevské krúsnis. Počáteční ch ve formě chrúsnia vzniklo vlivem fonetiky typické pro slovanské jazyky; srov. opačný jev: běloruské cháta „chalupa“ se v běloruských nářečích při hranicích s Litvou vlivem litevského jazyka vyslovuje káta apod. kubólniki „vozkové s výbavou“: kubólniki prydane vazili „vozkové vozili výbavu“. Jde o přímý protějšek litevského kubílnykai. kùbezdal’ „pouzdro na dýmku“: kùbezdal’ dymic’ „pouzdro na dýmku kouří“. Slovo souvisí s litevským nářečním kùbez­dalis „totéž“. kúka „dřevěná palice“: dzerauňymi kúkami na pole kamy razbijali „dřevěnými palicemi rozbíjeli na poli hroudy“. Jde o litevské kukà téhož významu, srov. také gúga. kúksa/kúksačka „uťatá noha, část ruky“: kúksa astaušys’; jon s kúksai: adarvana paľ’cy; kúksačka takaja astalas’ „zůstala jen kúksa; je s kúksou: useknuté prsty; zůstala jen taková kúksa“. Jde o litevské kuksà téhož významu. Přípona druhé formy je slovanská. kukúta „selátko“: meju mnoha kukútau; kukuta maja, malenačkaja „měl jsem mnoho selátek; kukuto moje, maličká“, srov. litevské kūkùtis „totéž“. kul’ „snop“: kúli trasli za viarchi; kúliam smoliac’; kul’ byvajeć’ i pud, i poúpuda „házeli jsme snopy, držíce je za klasy; snopy pálí; snop má jeden pud i půl pudu“. Zde se užívá také další lexém téhož kořene, kuliavý „snopový, týkající se snopu“: kuliavája saloma „sláma ze snopu“ <, srov. litevské kùlys a slovanskou příponu -avy. kul’šá „stehno“: z načy balic’ kul’šá „od noci bolí stehno“, srov. litevské kùlšis/kùlšė. kumpiák „kýta“: jichnyja kumpiaki adbili; kumpiák atležáu; kumpiaki ležac’, jany hęta znali; kumpiák slony „odřeli si stehna; proležel jsem si stehno; kýty jsou uložené, oni to věděli; solená kýta“, srov. litevské kùmpis. kúpra „hrb, záda“: babulia s kúprą; jag dam pa kúprą „babička s hrbem; až ti jednu vrazím do zad“, srov. litevské kuprà. Kuprà se slovanskou příponou -aty dalo nářečí také přídavné jméno kupráty „hrbatý“ (: kupráty čala­vek „hrbáč“). kurmél’ „hlaváč, taková ryba“: nalapau kurmelióu; toūsty jak kurmél’; maly jak kurmél’ „nachytal jsem hlaváčů; tlustý jako hlaváč; malý jako hlaváč“. Lexém souvisí se slovesem kùrm­tis „rýt se“, kùrmis; srov. také LKSp. L. 191. kúrstacca „roznítit se“: čuc’ kúrstajecca pečka „kamna se sotva rozhoří“, srov. litevské kùrstuti „starat se, aby oheň hořel, přikládat do ohně palivo“. S předponou pra-, která je nejspíš také litevská, se zde vyskytuje i další lituanismus téhož kořene, prakúrstac’ „roztopit“ (: prakúrstala baniu „roztopil jsem lázeň“), srov. také litevské prakurai. kurniáu „kurněl jsem“: kurniáu kurniáu, košačka „kurněl jsem, kurněl jsem, kočičko“. Jde o lituanismus zvukomalebného původu. 42 kurčúk „taková nemoc zvířecího jazyka“: kurčúk budzic’ ad jačmenai miakiny, jazyk dziuravy, lečyc’ — sala i soli i popialu, i naciarajuc’ „kurčúkas vzniká z ječných plev, jazyk se rozpraská, léčí se — slaninou, solí a popelem, které se vtírají“, srov. litev. kurčiūkas „tamtéž“, viz také LLTP 58. labiák „záplavová louka, údolí, dolina“: labiák kalia rẽčki, tam i travy mnoha „záplavová louka podél řeky, tam je mnoho trávy“. Jde o odvozeninu litev. lóbās „údolí, dolina“ a slovanské přípony - iak. lagiasý „legėsiai“: lagiasý sabirali sviniam, i karovy jaduc’ „legėsiai sbírali pro prasata a jedí je také krávy“, srov. litev. nář. lagėsiai „legėsiai“. lalóúniki „lalauninkai“: lalóúniki chadzili i spiavali na pervy dzen’ Velikadnia „lalauninkai chodili a zpívali první den Velikonoc“, srov. litev. nář. laláūnykai „tamtéž“. lapanósý „širokonosý“: lapanósý taki: unis nos paspliaskany „takový širokonosý, nos rozplácnutý dolů“, srov. litev. lapanósis „tamtéž“. ESBM 5 231 uvádí takovou etymologii jako poněkud pochybnou kvůli neurčité lingvistické geografii tohoto slova; podle našeho názoru však doklad z Vidžių zcela potvrzuje jeho litevský původ i z hlediska lingvistické geografie. lepéza „nešika, někdo nehybný“: sidzic’ jak lepéza jakaja pryšoušy na viačarynku „sedí jako nějaká lepéza, která přišla na večírek“, srov. litev. lepėza „tamtéž“. Měkké l lexému před e (a také to, že se e nemění v a — což je příznačné pro východní Aukštaitijce) svědčí o jeho onomatopoickém původu; srov. zdrojové citoslovce lexému lėpt „klap, klap“, lėpt’ (označující neobratnou chůzi). Citoslovce a slova od nich odvozená mají ve východoaukštaitských nářečích před e měkké l. liapšúk „lepšiukas, druh houby“: liapšukí miahkija — tušyc’, pažaryc’ ukusna „lepšiukai jsou měkké — dušené či pečené jsou chutné“. liáuki „žlázy, taková nemoc krku“: liáuki schvacili sviniu; liáuki — nekija huzy byvajuc’ kalia horla; liáuki zadavili, kali na polu pascili „prase onemocnělo žlázami; žlázy jsou jakési boule v hrdle; žlázy ho udusily, když se páslo na polích“. liun „bažina“: liuný na vadze kalysúcca jak idzẽš; hdze liun, abaisci nada „bažina ve vodě, když jdeš, hýbe se (prohýbá); bažinu je třeba obejít“. lukšt’1. pryskyřník, 2. leknín: lukšt u rẽčkie: žóutym cvici’; lūksty belyja i žóutyja „pryskyřníky u řeky žlutě kvetou; bílé a žluté lekníny“, srov. litev. lūkštai „tamtéž“. lúpa „ret“: lúpu atstaviúšy nižniuju „s vystrčeným dolním rtem“. Užívá se zde také odvozenina tohoto kořene se slovanskou příponou -aty — lupáty „s velkými rty“ (: lupáty maliac, necharošy; taki lupáty, hubasliop „dítě s velkými rty, ošklivé; takový s převislým rtem“). maklák „zadek, ocas“: karova vykrucila maklák i chramajic’ „kráva si vykloubila zadek a kulhá“. Slovo je nepochybně příbuzné s litev. nář. maklėkas „beraní varle“ (Laukuva), srov. také mãkas „býčí varle“; „ocas sítě“; „kožený váček na tabák“. makliák „ve vodě shnilý pařez“: makliák vyciahnul z raki „vytáhl z řeky nasáklý kus dřeva“, srov. litev. maklėkas „mokré, nahnilé dřevo“. 43 meičúk „chlapeček“; meičúk — hęta vylažany parsiučok „chlapeček — tedy vykastrované sele“, srov. litev. meiččiukas „malý kaneček, sele“. miŋgirýkšč’/miŋgirýkšča „duha“: miŋgirýkšč’ rasec’ u balóce; miŋgirýkšča vysokaja bela-rudavata cvicic’, jak prakvitnic’, jak rabina, buket u viarchu „duha roste v bažině; duha je vysoká, kvete červenavě, když rozkvétá jako jeřabina, květenství vyrůstá vzhůru“. Lexém pochází z litev. vingiarykštė, vingiarykštis, jen počáteční retnice v byla zde nahrazena jinou retnicí m (takové střídání se v nářečích obecně vzato vyskytuje), nejspíše v důsledku ztráty sémantiky slova a jeho izolace. mírhnuc’ „mrkat, dát znamení mrknutím“: jon mírhnic’ mne hlazam, jak što drənaje „mrkne na mě, jestli je něco špatně“, srov. litev. mirglinėti „mžourat“, mirglinti „jít a přitom mžourat“, mirkčioti „dát znamení mrknutím“. miartúl’/viartúl’/mirtúk „šťouchadlo“: miartulióm dobra raugeniu raz-bivac’; viartul’ — što bul’bu pamyc’; mirtuk — što bliny miašac’ „šťouchadlem dobře rozmíchat kvas; šťouchadlo — kterým se omývají brambory; šťouchadlo — kterým se míchají lívance“. Ačkoli se fonetická podoba lexémů značně změnila, miartúl’ pochází z litev. mentùris se stejným významem, patrně vlivem metateze. Z mentùrio zde jako z cizího slova, které už nářečí neznalo, zůstal jen přibližný litevský zvukový obraz a sémantika. Miartúl’ se dalším vývojem, při němž se počáteční retnice m změnila na jinou retnici v, vytvořil novou variantu viartúl’. Je pravděpodobné, že miartúl’ přispěl také ke vzniku formy mirtúk: miartúl’ + iuk > miartuliúk > mirtuliúk > mirtúk (v důsledku haplologie -ul-). Na druhé straně je foneticky zcela možné, že mirtúk pochází z nářečního mintùkas < mentùkas, které má tentýž kořen jako litev. miartúl’. múmy „vši“: múmy ū halave „ve vlasech jsou vši“, srov. litev. mūmas „veš“. muróc’ „bučet“: krova pačala muróc’ „kráva začala bučet“, srov. litev. muróti „bučet“. načóūka „necky, díže“: lipavaja načóūka — jak poliš, miakina liacic’ „lipová necka — když fouká vítr, létají plevy“. V běloruských nářečích se načóūka jako živé slovo vyskytuje převážně v příhraničních oblastech Litvy (SBG 3 197). Odtud je mohlo převzít i toto nářečí. Nosovič je vůbec neuvádí (Nos.). V jejich spisovném jazyce je jako poměrně vzácné slovo doloženo pouze ve dvou literárních dílech (Tlum. Sl. 3 340). Jeho původ etymologové neobjasňují (ESBM 7 287). Nočva Dal’ uvádí, že se vyskytuje také v ruštině (Dal’ 3 557), avšak podává je bez dokladů a pokouší se odvodit je od nosit’. Fasmer se domnívá, že ruské nočva mohlo pocházet z praslovanského *nъkъty a spojuje je s řeckým slovesem νίπτω „mýt“ (zesnulého) — Fasm. 3 86. Tato i podobné domněnky, které přesto ponechávají otázku původu lexému otevřenou, umožňují navrhnout i další možnost, opřenou o sémantiku slova: běloruské načóūka lze odvodit z litev. niekóčia, nakóčia záměnou míst souhlásek k a č (metatezí): nakóčia, niekóčia > načóka > načóūka. Běloruské načóūka by tak stejně jako litev. niekóčia mohlo souviset s litevským slovesem niekóti „provívat“. Původní význam těchto názvů přece souvisí právě s províváním, nikoli s mytím. To nepochybně— 44 dokládá význam niekóčios i načóuka užívaného v běloruských příhraničních nářečích. Později, když se od tradičního způsobu prvotního zpracování obilí upouštělo, se účel načóuka měnil podle toho, k jakým dalším hospodářským účelům se používala (k praní oděvů, solení masa, uchovávání pláství apod.). Odtud a z dalších sousedních běloruských nářečí se načóuka, dále poslovanštěná a proměňující svou podobu i význam, mohla rozšířit také do jiných slovanských oblastí. nastrýkac’ „natrhat, nařezat“: nastrýkaju nętráu „natrhám kopřiv“. Lexém souvisí s litev. pri-strýkioti „vyrobit ve velkém množství“ (samotné litev. strýkioti se považuje za germanismus). naštá/nóšta „náklad“: naštú vialikujų pritašcyla; nóšta sena, salomy „velký náklad jsem přivezl; náklad sena, slámy“, srov. litev. naštà. U druhé formy je slovanský vliv silnější. náuda „obilí“: náudu ū humny zlažyli „obilí jsme odvezli do stodol“, srov. litev. naudà „obilí“. némni „nemunės, druh hub, václavky“: némni kustami rastuc’ „nemunės rostou v trsech“, srov. litev. nemùnės „tamtéž“. Při poslovanštění ztratilo slovo svou krátkou -u-, která se rovnala slovanskému jeru (redukované samohlásce ъ). nerúm „neklid“: nerúm biaręc’; u nerúmie jana „má neklid; je neklidná“, srov. litev. neramùmas „tamtéž“. Jeho slabika -am- vypadla haplologií, aby se slovo snáze vyslovovalo. Původ formy dosvědčuje také její přízvuk. nótry „kopřivy“: nótry indykam dobra „kopřivy jsou pro krůty dobré“. Zdrojem lexému je litevské nářeční nãtrės „kopřivy“. Zde se stará litevská dlouhá cirkumflexní ā, která ztratila svůj přízvukový průběh, změnila rovněž v zadní, avšak již zúženou slovanskou redukovanou samohlásku ə; srov. obdobné případy, kdy Slované ze stejného důvodu vyslovují litev. gerai, vaikai jako geręi, vaikęi apod. niurčáč’ „bručet“: niurčýc’ pad nosam što-ta „bručí si něco pod nos“. Lexém má zvukomalebný původ; srov. citoslovce niùri, niùry (vyjadřující zachmuřenou chůzi)’, a dále niuróti „bručet“. V nářečí se zachoval jeho litevský základ — kořen niur-. Vše ostatní je slovanské. pačupáila „osahává, kdo se osahává“: pačupaila takaja — čiopčajecca „osahává, taková — osahává se“. Jde o zcela nezměněné litev. pačiupáila „tamtéž“. Lituanismus představuje i zde uvedené sloveso čiòpčacca, srov. litev. čiòpa, čiòpėlė, čiòpis „osahává“, čiòptelėti „osahávat se“. pakrẽmsac’ „rozkousat, okousat; špatně zorat (jako by bylo okousané)“: razve həta parana — pakrẽmsana pakrẽmsana „copak je to zoráno — okousáno, okousáno“, srov. litev. kramsóti, kramsėti „žvýkat“, kramsnóti, krámsčioti, krámčioti „pomalu žvýkat, hryzat“. Litevské přízvučné kořenné -am- se při slavizaci redukovalo a změnilo se v -əm-. Tato výslovnost se zobecnila i pro nepřízvučnou pozici. pákuly „pazdeří“: pákuly krapčėsiyja byli i za kužal’ „pazdeří je silnější než len“, srov. litev. pãkulos. Někdy se zde lexém užívá i se slovanskou zdrobňovací příponou - ki, zdrobnělý význam však nemá: mama byūšy nabiraūšy pákulki z lionam „maminka byla napředla pazdeří s lnem“. Zde se vyskytuje také jejich příbuzné slovo pákulnik „pazdeřová tkanina“. parlóvy/piarlóvy „ječný“: parlóvy chlep piakli ū tuju vainu; piarlóvy 45 chleb neūkusny „ječný chléb jsme pekli za oné války; ječný chléb není chutný“. Lexém je od litev. bėralas (viz bī́ral) a jde o odvozeninu se slovanskou příponou -ovy. Jeho původní -b- se při slavizaci nářečí změnilo v retné p- v důsledku vyblednutí významu slova. Sémantika nedovoluje spojovat jej s pol. perlowy „ječmenný“. paršiūk „selátko“: paršiūk niski na nohi; paršiuká koliac’ na paūnace i na viatašku „sele má krátké nohy; prase porážíme za novoluní a za poslední čtvrti“, srov. litev. paršas. Lexém při slavizaci získal zdrobňovací příponu -iuk (nemá však zdrobnělý význam). pavažyniác’/pavažiniác’ „povozit“: pavažyniái menia; pavažiniác’ mahli nas „povoz mě; mohli nás povozit“, srov. litev. pavažinėti. Druhá podoba lexému je slavizovaná více (litevské -ž- zde již zní slovansky jako -z-). pelėspia „místo pod střechou“: ū pelė́pie stanovica pry daždž „na půdě se člověk schová před deštěm“, srov. litev. nář. pelėpė~pelėpė „půda, místo pod střechou z vnější strany“. Lexém je čistě litevský, nářeční — zachoval si tvrdé -l- před ę a stejně jako v nářečí se jeho předpona pa- vyslovuje nářečně jako pe- piaršć „štípat, pálit“: piaršyć ’naha „štípe mě noha“, srov. litev. peršėti „tamtéž“. pímpy „čejky“: pímpy užo prylaceli, kryćac’ givi givi „čejky už přiletěly, křičí živé živé“, srov. litev. nář. pímpės „čejky“. Vyskytuje se také zdrobnělá podoba již se slovanskou příponou — pímpački, pímpiańki „čejčí mláďata“. pipiliók/pipiliúk „dětské pohlavní orgány“: jalo pipiliók baltajicca; schavai svoi pipiliúk „jeho pindík se houpe; schovej si svůj pindík“, srov. litev. pipelis „tamtéž“. Oba lexémy jsou litevské. pirst „prsk“: ja jamu pa bakach, a jon pirst pirst „já ho plácám přes boky, a on — prsk prsk“. plaskani/plaskuóni „plaskáně“: z plaskaniou palacency, nastolniki samyja krasivyja, bliaščyc’ jak šouk; u plaskaniou nima zerkau; plaskuóni — hdze cviciac’ „z plaskáně jsou ručníky, ubrusy nejhezčí, lesknou se jako hedvábí; plaskáně nemají semena; plaskáně, kde kvetou“, srov. litev. nář. plaskānė „plaskáně“. póisavac’ „pásat“: póisajuc’ vusy, vokat u jaćmenia „pásou vousy, jako klasy ječmene“, srov. litev. paisýti. Vedle něj se užívá také příbuzné slovo póisavac’ vypóisac’ „vypásat“, již se slovanskou předponou. pósar „krmivo“: pósar u rǝzgni ach, hǝta karmy dlia kania „krmivo v otýpkách, to je žrádlo pro koně“. Vyskytuje se zde také pašarný „krmný“: viksa pašarnāja „krmná ostřice“. prydúracak/prydúrak „přístavek“: prydúrak taki; muravau prydúracak; prydurkau jakich, kamorkau narabiu „vyzdil takový přístavek; nadělal přístavků, všelijakých komůrek“, srov. litev. pridurkas „to, co se k něčemu přistavuje“, priedūra „přístavek“. První podoba má sice slovanskou zdrobňovací příponu, ve skutečnosti však zdrobnělý význam nemá. Podle našeho názoru jde pouze o počáteční fázi slavizace slova. pryvakác’ „přitáhnout, přivléct“: ja jaje siuda pryvakuju „já ji sem přivleču“, srov. litev. vokúoti „dopravovat, táhnout“. 46 pukačý ‚šviliai‘: pukačý talsciny jak paliac ‚šviliai tloušťky prstu‘, srov. litev. pūkė, pūkónas ‚švilýs‘. pukčác ‚stoupat, kvasit, bublat‘: cesta pukčýc’, pašlo chadzic’; jak zakisnic’, pukčýc’ piva; bliny užo pukčác’ ‚těsto kyne, začalo stoupat; když zkvasí, pivo bublá; bliny už kynou‘, srov. litev. pukščióti ‚totéž‘. pumpuci ‚pupínky‘: kuny vylinili, iše ū pumpuciách ‚slepice se přepeřila, celá je samý pupínek‘. Zdrojem lexému je litev. dial. pumpučiai~pampučiai ‚otoky, napuchliny, pupínky, vřídky‘. pumpurýna ‚blatouchy‘: pumpurýna žōuta cvicic’, usiudy jaje chvatajec’, dzie mokra ‚blatouchy žlutě kvetou, všude je jich plno tam, kde je mokro‘, srov. litev. dial. pumpurýnas ‚totéž‘. pūnia ‚seník‘: pūnia kala humna sena zlažyc’ dastaūlena; u pūni sena skladyvajec’ ‚pūnia je přistavěná vedle stodoly na ukládání sena; v pūnii se ukládá seno‘, srov. litev. pūnia ‚totéž‘. pútal’/putaliánka/puteliánka ‚hustý pokrm z ovesné mouky‘: mama pútal’ varyc’; putaliánka z aūsa na kvasnym malake raščenena; puteliánki najeūsia ‚máma vaří putel; ovesný putel připravený z kyselého mléka; najedl jsem se putelu‘, srov. litev. pùtelis ‚totéž‘. Přípona posledních dvou forem je slovanská. pútra ‚polévka‘: pútra — kartoška, krupa i tady kisla što-nibudz’ ulažyc’ ‚putra — přidat brambory, kroupy a potom něco kyselého‘, srov. litev. putrà ‚hustá mléčná polévka‘. puzlák ‚pušle‘: puzlakí dziarucca ad grabli ‚pušle se třou o hrábě‘, srov. litev. pūžlỹs ‚malá měkká hlávka zelí‘, pūžas ‚chomáč rozcuchaných vlasů‘, pūžinti ‚oblékat do silných šatů‘, také pūšliokas ‚tlouštík‘. ramát ‚revmatismus‘: u ramáce liažyc’ ‚leží zkroucený revmatismem‘, srov. litev. dial. ramãtas ‚totéž‘. ragóža ‚rohožec, sloup s větvemi na zavěšování hrnců‘: na ragóžy bačanki vešali ‚na rohožce jsme věšeli soudky‘, srov. litev. ragõžius ‚totéž‘. razgrabiazdácca ‚vyškrábat se‘: razgrabiazdáĭasia jana na dachu ‚vyškrábala se na střechu‘, srov. litev. grebezḋótis ‚šplhat‘. raskiarášcycca ‚rozkročit se‘: raskiarášcyušysia sidzic’ ‚sedí rozkročený‘, srov. litev. skerýčia ‚kdo se rozvaluje‘. raūgénia ‚kvas‘: raūgénia z žytnej muki smačnaja ‚kvas z žitné mouky je chutný‘, srov. litev. raugiẽnė ‚totéž‘. Tento lituanismus se zde užívá také se slovanskou zdrobňovací příponou -ka- — raugénka (: raugénki najelašia ‚najedl jsem se kvasu‘), která však, jak je patrné, nevyjadřuje zdrobnění odvozeného slova. rėzgini ‚rezgině‘: rėzgini — dzve duški, jany razložacca ‚rezgině — dva oblouky, rozkládají se‘, srov. litev. rėzginės. rupéc’ ‚záležet‘: rúpic’ mne, jak mama ‚záleží mi na tom, jak se má máma‘, srov. litev. rūpėti. ruplívy/rúpny ‚starostlivý‘: ruplívy čalavek jon; jana rúpniaja ‚je to starostlivý člověk; ona je starostlivá‘, srov. litev. rūplus, rūpnùs ‚totéž‘. samánica ‚rašeliniště‘: jon pašou ū samanicu ‚šel do rašeliniště‘, srov. litev. samanyčia ‚rašeliniště‘. 47 scimbir ‚stvol‘: adzin sćimbir astaũsia, a cvet adarvali ‚zůstal jeden stvol a květ utrhli‘, srov. litev. stimbiras ‚dtto‘. Užívá se zde také zdrobnělá forma tohoto lituanismu se slovanskou příponou -iok — scimbiriók (: scimbiriok tonenki ‚tenký stvol‘). scirta ‚otýpka‘: scírta sena, salomy ‚otýpka sena, slámy‘, srov. litev. stìrta. sęit/sę́ita ‚síto, žlab‘: karova pry svajom sęice i jes’c’ z kastaũ; na sęitach use karovy stajali; na sęice karova ne davicca; tpru da sęity ‚kráva žere u síta ze žlabu; všechny krávy mívaly síta; kráva se u síta nedusí; tpru síto‘, srov. litev. sėitas ‚dtto‘. Tento lituanismus je zde znám také ve významu ‚amuletu chránícího před kouzly‘: ū aptekach pakupali rɔpacku belien’kuju i zaviazali kak puhavicku i pamiš rahou karove, i heta sėitam na-zyvali ‚v lékárně kupovali bílé tabletky a jednu zavazovali mezi rohy krávy, a tomu se říkalo seitas‘, srov. také litev. seitas v témže významu. krajíc „krajíc, plátek“: krajíc chleba „krajíc chleba“, srov. litev. krajíc „tamtéž“. skvjarstúli ‚zabijačka‘: skvjarstúli niasli, ciaper moda vyšla ‚nosili na zabijačku, teď už to není v módě‘, srov. litev. sker̃stuvės. Nepravidelné fonetické změny tohoto běloruského přejatého slova vznikly nejspíše v důsledku vyblednutí jeho významu. slásty ‚sklopec‘: u slásty i šaškou loviac’; u sláštach myša sidzic’ ‚sklopci se chytají lišky i tchoři; ve sklopci sedí myš‘, srov. litev. slástai. slis’c’ ‚klouzat‘: pras kanaũku slis’c’, i maja ruka baltajecca ‚klouzat přes příkop a moje ruka ochrnula (visí)‘, srov. litev. slýst. smágly ‚rychlý‘: smágly, charošy, udaly kon’ ‚rychlý, dobrý, vydařený kůň‘, srov. litev. smagùs ‚dtto‘. Užívá se zde také příslovce téhož kořene smágla ‚rychle‘: smágla pulia idzec’; smágla parasiata rastuc’; sama smagléi vutka rascəc’ ‚kulka letí rychle; selátka rychle rostou; ze všeho nejrychleji rostou kachny‘, srov. litev. smagiai, viz také LKK 30 122. smilgá ‚ostřice‘: adna smilgá rascəc’ ‚rostou jednotlivá stébla ostřice‘, srov. litev. smìlga. snárgli ‚sopl‘: z nasa paciok snárgli ‚z nosu vytéká snarglys‘, může být také snargliaũ (při rýmě). Zde se vyskytuje i příbuzné snárglia ‚sopl‘ (: ach ty snárglia. ‚ty soplíku‘), srov. litev. snãrglius, a také sloveso apsnargliácca ‚osoplit se‘ (jon apsnargliaũsia i chodzic’ ‚chodí osoplený‘). stabarki/stabaróčki ‚stonky rostlin, stébélka‘: stabarki kvitnuc’ ‚stébélka kvetou‘: rudzen’kaje siemiano na stabaróčku ‚hnědé semeno na stéblu‘, srov. litev. stábaras ‚dtto‘. Zdrobňovací přípony lexémů jsou slovanské. stýńka ‚šprot‘: u stýńki nijakai kostački nima ‚šprot nemá žádné kůstky‘, srov. litev. nářeč. stìnta. stóci ‚vzpřímený‘: stóci kaũnerok frənča ‚límec saka je vzpřímený‘, srov. litev. stáčias. Vedle toho se vyskytuje i příbuzné přídavné jméno stóčənki ‚vzpřímený‘ (: frənč sa stóčənkim kaũnerom ‚sako se vzpřímeným límcem‘), jehož slovanská zdrobňovací přípona -nki nevyjadřuje zdrobnění. Dalšími příbuznými výrazy jsou příslovce: stačkóm ‚vstoje‘ (: stačkóm ja kušaju ‚jím vstoje‘), stóć, stócia ‚vstoje‘ (: stóć halavoi paliaceu ‚spadl po hlavě; stócia pilavali ‚sekali jsme 48 stati’). stávy ‚stojany, tkalcovský stav‘: stávy stajali ū chace i tkali na nich ‚tkalcovský stav stál v světnici a tkali na něm‘, srov. litevské stōvai ‚tamtéž‘. Litevské stōvai se spojuje se slovesem stovėti (Būga RR 2 387, 389, 592), srov. také další četné odvozeniny z této slovní rodiny: stōvas ‚zařízení k upevnění něčeho‘, ‚podstavec‘, stovėliai ‚dřevěné zařízení k navíjení příze‘, stovėlis ‚sedátko u kolovratu‘ aj. Běloruská nářečí i jejich spisovný jazyk mají vlastní slovo krósny, zatímco stávy se užívá pouze v nářečích na hranici s Litvou (SBG 4 561) a jako oblastní výraz se uvádí v Kupalových spisech (Tlum. Sl. 5 296). Lingvogeografie slova stávy, stejně jako jeho fonetika, přízvukování a slovotvorba, tedy naznačují, že jde s největší pravděpodobností o lituanismus. stolp ‚sloup‘: stulpý na razvilku ‚sloupy na křižovatce‘. Jde o jasný lituanismus (srov. litevské stulpas), který z litevštiny převzal neporušené -l- namísto očekávaného běžného ú- a kořenové -p- namísto slovanského -b-. suktýnia ‚suktinis, takový tanec‘: suktýniu i ja tancavala ‚suktinis, i já jsem tančila‘, srov. litevské suktinis. svir ‚páka‘: svir kala studni ‚páka u studny‘, srov. litevské svirė ‚tyč, kyj‘, svirkšnis, svirkštis ‚páka‘. svíran/svírsen ‚sýpka‘: u sviran žyta ‚skladali‘; svíərən novy pastavili ‚do sýpky jsme nasypali žito; postavili jsme novou sýpku‘. šakalė’ i šakalai: šakalióu narabiu i natapiu ‚udělal jsem třísky a zatopil‘, srov. litevské šakalỹs. Užívá se zde také sloveso našakaliác ‚nadělat třísky‘ (: našakaliau šakaliou ‚nadělal jsem třísky‘). šarsný ‚sršní‘: šarsný rudýja, bal’šyja, jak žarnic’, ciarpec’ ne možna ‚sršni jsou hnědí, velcí jako sršni, nedá se to vydržet‘. Šarsný vzniklo z litevského širšnai na běloruské půdě tímto způsobem: širšinai > širšenai > šeršný > šarsný. šašók ‚tchoř‘: šašók dliny, tonki, krasivy, halouka nebal’šaja ‚tchoř je dlouhý, štíhlý, krásný, hlavičku má malou‘, srov. litevské šeškas. Vedle toho se užívá i šaščýcha ‚samice tchoře‘ (již se slovanskou příponou); další odvozeniny od tohoto kořene: vyviala šaščýcha svajich šaščianiát ‚samice tchoře vrhla mláďata‘. stehno ‚stehno‘: kumpiak i šlúnkai zovic ‚říkají kumpiak a šlúnkai‘, srov. litev. stehno. K litev. au > bělorus. u viz Baltistica 1989 77-78. šúly ‚kůly‘: šúly staviać’ u humne, u saraju ‚kůly stavějí pro sýpku, pro stodolu‘, srov. litevské šūlas. š kliut/škliut ‚sklípek‘: škliut taki šyrki, jaho i škliutóm nazývajeć’ ‚sklípek je široký, říká se mu také skliut‘, srov. litevské skliūtas, skliūtas. Střídání počátečního s- a š- ve slově je pravidelným jevem i v samotné litevštině. šlén ga ‚zárubeň‘: šlén gi dzve akno apsažyvajuc’ ‚dvě zárubně drží okno‘, srov. litevský germanismus šlénge ‚zárubeň‘ (< něm. Schlenge), který se do vidžského nářečí dostal z našich nářečí. šurpáty ‚hrbolatý‘: rapuhi šurpátyja, nepavartolivyja sidziac’ ‚ropuchy jsou hrbolaté, neobratné a sedí‘, srov. litevské šiurpa ‚něco rozcuchaného, rozježeného‘. šùščėc’ ‚šustit, šumět‘: šùščýc’ sciana ad makraty ‚stěna od vlhkosti šumí‘, srov. litevské šiūšėti ‚pohybovat se‘. švárka ‚poloviční kabát‘: švárka tkanaja svajei raboty ‚švarka je tkaná, domácí výroby‘, srov. litevské švarkà ‚tamtéž‘. 49 tópel’ „topol“: tópel’ — duhi chilic’ u pavosku „topol na ohýbání obručí k vozům“, srov. litevský nář. tópelis „tamtéž“. trýbradz’ „třízubec“: trýbradz’ — bradzic’ dlia trajich „třízubec na chytání ryb pro tři“, srov. litevsky tribradis „tamtéž“. trylápnik „puplaišek“: trylápnik — listy kruhlenkija, horki „listy puplaišku jsou kulaté, hořké“, srov. litevsky trilápis „tamtéž“. várža „vrš“: u váržu žyvujú rybu zahaniajec’; varža sa setki zvita „živé ryby se vháněly do vrše; vrš je spletený ze sítí“, srov. litevsky várža. viápla „vepla“: viápla idzec’ „vepla jde“. Pramenem lexému je litevský nář. vėpla „vepla“. viarpiáta „šukurus“: jeski parsiuk: viarpiáta na spine „žravý pašík: vír na hřbetě“, srov. litevsky verpetà „tamtéž“. vijún „vijūnas, druh ryby“: vijún, piškūn — jak chočas; soli jak nasypać’ „vijūnas, nebo pyplýs — jak chceš; když se posype solí, vijūnas piští; vijūnů je málo“, srov. litevsky vijūnas. viksvá/viksá „viksva“: malodzen’kuju viksvu jaduc’ karovy, jak nima lepšaha „krávy jedí mladou viksvu, když nemají nic lepšího; viksva na krmení“, srov. litevsky viksvà. Druhá podoba lexému kvůli vyblednutí významu a snazší výslovnosti ztratila příponové -v- pod vlivem slovanštiny. ziáuny „žábry“: vialikija žiauny dzikich svinei „divoká prasata mají velké žábry“, srov. litevsky žiaunos „tamtéž“. zarapėúšy „zarostlý (žlutým plevelem)“: kab zarapėúšy ušy u karovy, žyrnaje malako „když má kráva zarostlé uši, mléko je tučné“, srov. litevský dialekt z Jūodelėnai (sousední okolí Ąpsas) ažrapėji aũses~ažropėjė aũses „uši zarostlé žlutým plevelem“, dále srov. litevsky rópės (v rčení aũsys juodžiausios — gali ropes sėti). zgóisac’ „cestovat, vydat se“: davai zgóis aem u les „pojďme, vydejme se do lesa“, srov. litevsky gaišioti „rychle odejít, svižně se vzdálit“. žagarý/žagiary/žagárčyki/žǝgáry/žygáry „klestí“: žagarý jalovyja ili sasnovyja; nada žagiaróu pryciahnuc’; žagárčyki dobra hariac’; žǝgáry krǝpka sukavatyja; žygárami tapilasia pečka „jalovcové nebo borové klestí; je třeba přivézt klestí; klestí dobře hoří; klestí je silně rozvětvené; klestím jsme topili v kamnech“. Pramenem lexémů je litevsky žagarai. První dvě pojmenovací varianty užívají starší mluvčí nářečí. Zachovaly si také litevský přízvuk. Poslední dvě podoby slova užívají spíše mladší lidé v nářečí. Lexémy jsou pro ně již mnohem méně běžné, znají je většinou jen z doslechu, a proto jsou patrně zkreslené i kvůli neznalosti významu slova. Třetí lexém již má slovanskou zdrobňovací příponu. žǝgini „žaginiai“: u žǝgini skladyvajem sena; žǝgini — sukau try sasta vi ac’ i ložac’ kleviar „seno ukládáme do žaginiai; žaginiai — tři postavené větve a na ně se dávají jeteliny“, srov. litevsky žaiginiai, žaginiai „tamtéž“. žǝrgac’ „překročit“: žǝrgai praz plot „překroč plot“, srov. litevsky žergti „tamtéž“. Užívá se zde také prefixální derivát tohoto kořene apžǝrgac’ „obkročit“ (: abžǝrgala pamiš noh, aplupila i dobra „obkročila mezi nohama, zmlátila a pořádně“). 50 žəlki ’výhonky, odnože’: bul’ba ū žəlkách byla, jak sadzili, no menša mnoha za našaju ’brambory už měly při sázení výhonky, ale byly mnohem menší než naše (nyní)’, srov. litev. želkai ’výhonky, které vyrašily nikoli v zemi’, také žəlkti ’rašit’. žylvíca ’vrbička’: žylvíca cvicic’ rȧna viasnoi, listy blistiaščyja, pradaū-havatyja ’vrbička kvete brzy na jaře, listy jsou lesklé, podlouhlé’, srov. litev. žilvitis. žlúkta ’namočené prádlo; namočené oděvy’: poūny cəbar žlukta nalažyla ’namočila jsem plný kbelík prádla’, srov. litev. žlúgtas ’tamtéž’. Užívají se zde i další odvozeniny od tohoto kořene (nejčastěji s předponami na- a vy-): nažlúkčic’ ’namočit’ (:nažlúkčila ū načouke kašulu ’namočila jsem do ničeho košili’), vyžlúkčic’ ’vyprat’ (: vyžlúkčila ūsiu bializnu ’vyprala jsem všechno prádlo’), vyžlúkčicca ’promoknout’ (: vyžlúkčilisia na daždže ’promokli jsme v dešti’). žvir ’štěrk’: žvir taki, bul’ba nie ūradzila ’takový štěrk, bramborám se nedařilo’; srov. litev. žvỹras. Litevská slova zaznamenaná ve vidžské běloruské nářeční mluvě a uvedená zde představují pouze malou část lituanismů, které se v ní užívají a které jsme během něco málo přes týden stihli zapsat z úst starých místních Bělorusů. Je samozřejmé, že v jejich mluvě jich je mnohem více — zkoumané nářečí je živý, dynamický organismus, jeho systém je soudržný a jeho lexikální bohatství rozsáhlé; ne všechno však informátoři zmíní hned, vyprávějí o tom při prvním setkání, vzpomenou si na to nebo to badateli náhle a rychle ukážou či odhalí. Je tedy mimo jiné důvod očekávat, že budoucí výzkum doplní dosud nezaznamenané lituanismy této nářeční mluvy. I tento soubor lituanismů však již poskytuje značné množství materiálu, který osvětluje některé rysy jazykového systému nářeční mluvy a směr jejího vývoje. Vedle lituanismů této nářeční mluvy, které se formou i významem shodují s lituanismy užívanými v jiných běloruských nářečních mluvách při hranicích s Litvou a publikovanými v našich dřívějších výzkumech (srov. LKBil. 123—131; LKK 30 113—133; LKSp.L. 182—204; LLTP 47—64; LT 163—195), jsou zde také takové, které jsme zaslechli zcela nově a které byly vůbec poprvé zaznamenány v běloruských nářečních mluvách. Z nich lze uvést: aciūža, čópčacca, drabéc’, giévelka, gógisy, kárkisy, (s)kirlec’, krįtpol’ka, krópki, kubálniki, labiák, lepéza, nastrykac’, nэ́try, pelépia, pipiliūk, pūtal’, zarapéušu, žəlki, citoslovce brint, capt, pirst, slis’ aj. Jakožto prvky starší než samotná běloruská nářeční mluva tohoto území především rozšiřují počet lituanismů v běloruských nářečních mluvách vůbec a podle našeho názoru přispívají hlavně k objasnění substrátových jevů a k řešení problému utváření a upevňování substrátových prvků v nich. Mezi nově zaznamenanými lituanismy jsou také litevské termíny — výpůjčky ze slovanských a germánských jazyků, užívané v podobě přizpůsobené systému litevštiny, např. áliary, stulpý, dźki, kásty, sléngi aj. Zčásti ukazují, jak se terminologie zkoumané nářeční mluvy utvářela a jak se rozšiřovala prostřednictvím litevštiny. Fonetika a morfologie vypůjčených lexémů často ukazují, že se utvořily zcela podle fonetiky a morfologie sousedních nářečních mluv. Zachovávají: a) výslovnost litevských starých dlouhých ā, ē (spis. o, ė): gášty, nэ́try, zarapéušu, viápla; b) změnu dvojhlásek an, em na un, im: brunčki, bundэčka, kimsy, pimpa; c) afrikátu c (spis. č) před předními zadními samohláskami: aciūža; d) změnu e v a po l (pokud slovo není zvukomalebného původu: lagiasý, avšak lepéza); e) předpona 51 ata-: atádūr aj. Jejich původ je tedy nepochybný. Materiál, který předkládáme, ukazuje, co lituanismy získaly po vstupu do běloruské nářeční mluvy a jak se v ní změnily. Vznik sémantických kalků bude patrně prvním impulsem, který vedl k počátku rozpadu sémantiky litevštiny a k (především) upevnění slovanských předponových odvozenin. Tak místo litevských předpon ap-, pri- (apgrėbėstuoti, pristrykoti) vznikla slovanská předpona na- (nagrabestáć, nastrýkać); místo litevské iš(si)- (išžlugti, iškrámsoti, išsikė tóti) — předpony pa-, ras-, vy- (pakręmsac’, raskiręčyc’, vyžlúkćic’) aj. Oslabení funkcí litevské sémantiky vedlo také k přechodu ke slovanskému tvoření pomocí přípon. Tento proces zasluhuje zvláštní pozornost. Zdrobňovací přípony se zde nejčastěji připojují k celému litevskému slovu, aniž by se již vnímal význam jeho jednotlivých složek. Například buoželė, brazgūliai jsou zdrobnělá slova, ale při slovanizaci dostávají ještě jednu zdrobňovací příponu (bažál-ka, brazgúl-ki). Litevský význam přípon je zde tedy již neutralizován. Jedním z nejdůležitějších důsledků slovanizace lituanismů v nářeční mluvě je zánik intonací, který podle našeho názoru způsobuje nebo podporuje redukci dlouhých přízvučných slabik, srov. akóta, bažálka, harudý, kóukšnuć’, nǝtry, póisavać’ aj. Redukce dlouhých přízvučných slabik se vyskytuje také v některých dzūkijských nářečních mluvách, avšak i tam jsou intonace obecně vzato nivelizovány (srov. Zinkevičius LD 33—34; Kazlauskas 5). Lituanismy v nářeční mluvě odhalují také dosud nekonstatované a nepopsané fonetické a fonologické vztahy mezi litevštinou a běloruštinou. Mimo jiné ukazují, že nejvýraznějším přiblížením fonetických a fonologických systémů lituanismů k běloruským nářečním mluvám je ztráta fonologické platnosti dlouhých a krátkých litevských samohlásek, tedy jejich úplná neutralizace. Proto se takové samohlásky mohou snadno zaměňovat bez rozdílu významu, vzájemně se nahrazují a slova s často odlišným významem se svou zvukovou podobou přizpůsobují, takže znějí, jako by měla stejný původ. Z tohoto důvodu se například v nářeční mluvě vyskytuje grǝbeźdáć’ ve významu ’škrábat hráběmi’, utvořené z grebezdóti ’tlouci, bušit’, zatímco zagrabiastáć’ ’vléci se, tlouci’ pochází z grebėstuoti ’mlátit hráběmi’. Tento jev přispívá ke srovnávání fonetických a fonologických systémů litevštiny a běloruštiny. V důsledku oslabení funkcí litevské sémantiky se lituanismy ve vidžské běloruské nářeční mluvě nezřídka sporadicky změnily k nepoznání, podobně jako mnoho neobvyklých výpůjček v našich nářečích, srov. miartúl’/viartúl’ ’menturis’, miłǝgrišk’ ’duhovka’, piarlóvy ’beralinis’ aj. a kaklėtas ’řízek’, maciklėtas ’motocykl’, talerkà ’talíř’ aj. Souhrn předkládaných lituanismů z vidžské nářeční mluvy ukazuje, že jejich podoby se zde stále mění a dosud nenabyly ustálené formy. Utváření této běloruské nářeční mluvy tedy dosud pokračuje. Materiál článku je důležitý pro dialektologii, fonetiku a fonologii obou jazyků, morfologii, baltsko-slovanské jazykové kontakty i problematiku substrátu. ZKRATKY Baltistica 1979 — G r i n a v e c k i e n ė E. J., M a c k e v i č Ju. F. Nekoto- 52 ryje neobyčynje mikrosistemy v dialektnoi strukture belorusskogo govora okrestnostei O psa. — Baltistica 15 (1), 52—65. Baltistica 1989 — Grinaveckienė E., Mackevič Ju. Lie. (i) au vokalizmo atliepai baltarusiu lituanizmuose. — Baltistica 3(1) Priedas, 70—80. Būga RR — Būga K. Rinktiniai raštai 1—2. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958, 1959. Dal’ — Dal’ V. Tolkovyj slovar’ živago velikaruskago jazyka 3, S.Peterburg-Moskva: Izdanije knigoprodavca — tipografa M.O. Wolfa, 1882. ESBM — Etymalagičny sloŭnik belaruskaj movy 1—7, Minsk: Navuka i technika, 1978—1991. Fasm. — Fasmer M. Etimologičeskij slovar’ russkogo jazyka 3, Moskva: Progress, 1971. Kazlauskas — Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis, 1968. Laučiūtė — Laučiūtė Jū. A. Slovar’ baltizmov v slavianskich jazykach, Leningrad: Nauka, 1982. LKBil. — Grinaveckienė E., Mackevič J. Některé fonetické zvláštnosti litevských výpůjček v běloruských nářečích. — Lietuvių kalbotyros klausimai 27, Lietuvių kalba ir bilingvizmas, 1988, 123—131. LKK 30 — Grinaveckienė E. Litevské výpůjčky v běloruském nářečí v okolí Kamojaů (okres Postavy v Bělorusku). — Lietuvių kalbotyros klausimai 30, Periferinės lietuvių kalbos tarmės, 1993, 113—132. LKK 32 — Grinaveckienė E. Místní názvy litevského původu v okolí Vidžių. — Lietuvių kalbotyros klausimai 32, Baltų onomastikos tyrinėjimai, 1993, 21—33. LKSp.L. — Grinaveckienė E. Lexikum litevského původu v běloruských nářečích při litevské hranici. — Lietuvių kalbotyros klausimai 22, Lietuvių kalbos specialioji leksika, 1983, 182—204. LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: 3—6 Politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 7—9 Mintis, 10—15 Mokslas, 1956—1991; II leid. 1—2 Mintis, 1968—1969. LLTP — Grinaveckienė E. Litevské výpůjčky v polském nářečí v okolí Būivyždžių (okres Vilnius). — Lietuvių kalbotyros klausimai 29, Lietuvių leksikos ir terminologijos problemos, 1991, 47—64. LT — Grinaveckienė E., Mackevič Ju. F., Romanovič J. M., Čeberuk J. I. Bytovaja leksika litovskogo proischoždenija v zapadnoj Belorussii. — Lietuvių kalbotyros klausimai 16, Lietuvių terminologija, 1975, 163—195. Nepokupnyj — Nepokupnyj A. P. Balto-severoslavjanskije jazykovyje sviazi, Kijev: Navukova dumka, 1976. Nos. — Nosovič I. I. Sloŭnik belaruskaj movy. Minsk: Belaruskaia saveckaja encyklapedyja imia Petrusia Broŭki, 1983. SBG — Sloŭnik belaruskich gavorak: paŭnočna-zachodniaj Belarusi i jaje pagraničča 1—5, Minsk: Navuka i technika, 1979—1986. Tlum.Sl. — Tlumачal’nyj sloŭnik belaruskaj movy 1, 3, 5, Minsk:Belaruskaia saveckaja encyklapedyja imia Petrusia Broŭki, 1977, 1979, 1983. Vitkauskas — Vitkauskas V. Ekskliuz yviniai žodžių variantai su balsiais a ir u. — Lietuvių kalbotyros klausimai 29, Lietuvių leksikos ir terminologijos problemos, 1991, 204—207. Zinkevičius LD — Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis, 1966. Zinkevičius Ryt. Liet. — Zinkevičius Z. Rytų Lietuva praeityje ir dabar, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. 53 Slova litevského původu v běloruském dialektu vidžijské oblasti Shrnutí V tomto článku je analyzováno více než 230 slov litevského původu užívaných v běloruském dialektu vidžijské oblasti (region Breslauja, Bělorusko). Poskytují nové jazykové údaje, které odhalují svébytnost tohoto běloruského dialektu a rozmanitost jeho výrazových prostředků. Poměrně velká část analyzovaných lexémů nebyla v tomto dialektu dosud zaznamenána. Rozšiřují počet slov litevského původu v běloruských dialektech obecně a přispívají k řešení otázky vzniku substrátových jevů a jejich ustálení v jazyce. Mezi slovy litevského původu jsou termíny, které do jazyka pronikly prostřednictvím litevských dialektů. Ukazují, jak se vytváří a rozvíjí terminologie. Slova litevského původu si v mnoha případech zachovala litevskou nářeční fonetiku a morfologii podobnou té v sousedních litevských dialektech (:biáral< bēralas~ bēralas ’nevyčištěné zrno’, brunktí< brunktý< brunktai~branktai ’dřevěné knoflíky’, aciūža<aciūža< atsūža ’zachvět se’, lagiesy<lagēsiai~legēsiai ’žluté bodláky’, atáduram<atádūrām~atódūrom ’stát opodál’). Skutečnosti, z nichž článek vychází, ukazují, jak se místní litevský dialekt asimiloval a stal substrátem, jak se nejprve rozpadal jeho sémantický systém a začaly se užívat slovanské sémantické kalky a jak byly litevské předponové slovesné tvary záhy nahrazeny slovanskými předponami. Oslabení sémantických funkcí slov litevského původu předurčilo přechod ke slovanskému sufixálnímu tvoření slov a neutralizaci významu jednotlivých částí litevského slova. Hlavními důsledky stále výraznějšího pronikání slovanských rysů do litevských slov jsou zánik přízvuku, který podle našeho názoru způsobuje nebo podporuje krácení dlouhých slabik, a ztráta či úplná neutralizace fonologického významu litevských dlouhých a krátkých samohlásek. Tyto zvláštnosti slov litevského původu jsou důležité při porovnávání fonetického a fonologického systému litevštiny a běloruštiny. Slova litevského původu ve vidžijském dialektu dokládají, že ještě nenabyla ustálených podob a stále se mění, což znamená, že ani utváření dialektu ještě není dokončeno. Jazykové skutečnosti představené v článku jsou důležité pro dialektologii, fonetiku, fonologii a morfologii obou jazyků i pro výzkum kontaktů baltských a slovanských jazyků a problematiky substrátu. 54