Spalvos sąvoka ir pavadinimai lietuvių kalboje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Irena ANDRIUKAITIENĖ POJEM BARVY A JEJÍ POJMENOVÁNÍ V LITEVŠTINĚ Barva je složitým jevem materiálního světa, který zajímá mnoho vědních oborů. Fyzika zkoumá energetickou povahu barvy, chemie — závislost barvy organických sloučenin na jejich struktuře, fyziologie — schopnost zrakových orgánů rozlišovat světelné vlny různé délky, biologie — vliv barvy na organismy živočichů a rostlin, psychologie — psychické procesy související s vnímáním barev viditelného světa atd. (LTE 1983: 322, 326). Takto široce rozvětvený vědecký výzkum barev pomáhá nalézt souvislost mezi materiálním jevem obklopujícím člověka a psychofyziologickými procesy, které v něm probíhají. Díky této souvislosti se získává zkušenost duchovního světa, která se pak realizuje v jazyce. Rozsáhlé lingvistické výzkumy názvů barev z různých hledisek ukázaly, že v mnoha jazycích světa: 1) se barevné spektrum dělí různě; 2) barvy jsou vnímány a pojmenovávány nepřesně; 3) existují různé systémy názvů barev a jejich významů; 4) v užívání názvů konkrétních barev se projevují určité zákonitosti. Srovnávací jazykovědné údaje těmto pozorováním v zásadě neodporují, pokud jsou porovnávána lexémata označující konkrétní barvu. Na světě existuje mnoho jazyků, v nichž nejsou slova označující barvu, nýbrž slova vyjadřující tmavost a texturu nebo tmu a světlo. Aby tyto jazyky pojmenovaly konkrétní barvu, volí ten či onen přírodní objekt, například se o žluté říká, že je to barva slunce apod. Některé jazyky mají slova pouze pro černou a bílou barvu, případně pro černou, bílou a červenou. Existují také jazyky, v nichž se používá několik desítek názvů pro barvu dobytka, ale základní barvy spektra pojmenovány nejsou, a podobně. F. Šemiakin, který podal obecnou charakteristiku barvy, na základě údajů různých badatelů tvrdí, že skutečnost, že určitá barva nebo její odstín není v jazyce pojmenován, ještě neznamená, že daný národ tuto barvu (resp. odstín) neznal nebo nerozlišoval. O barvě se velmi často jednoduše mluvilo prostřednictvím konkrétního předmětu, který danou barvu měl, například barva země, ořechu, šeříku, mechu atd. Kromě toho se v každém jazyce samotná barva vyčleňuje prostřednictvím jemných odstínů barevného vnímání typických pro mluvčí daného jazyka, případně i poměrně výraznými rozdíly ve vnímání barev (Šemiakin 1960: 5—47). V nejrozsáhlejším kompendiu indoevropského lexika — studii T. Gamkrelidzeho a V. Ivanova „Indoevropský jazyk a Indoevro- 162 pani“ — není samostatná kapitola věnovaná analýze názvů barev. Autoři se o názvech barev zmiňují pouze při pojednání o kovech. Podle jejich pozorování se každý kov pojmenovává podle své charakteristické barvy, například názvy zlata v některých jazycích — angl. Gold, něm. Gold, lotyš. zelts — se spojují s ide. kořenem *ghel- „žlutý“; ide. kořen *reudh- se spojuje s názvem mědi červené barvy apod. (Gamkrelidze, Ivanov 1984: 710—714). Jistě, někdy je těžké říci, zda mohl název určité barvy vzniknout na základě barevných vlastností kovu, nebo naopak zda byla vlastnost barvy zásadním rysem při pojmenování daného tělesa či materiálu. Vznik abstraktního pojmu barvy badatelé nejčastěji spojují „s rozvojem vědy a jejích potřeb, jakož i s rozvojem výroby barviv a barvířské techniky“ (Malinauskienė 1983: 101). Předpokládá se například, že polské czerwony „červený“, ruské червѣнь „totéž“ a některá další slovanská slova označující červenou barvu mají stejný kořen jako ruské червей „červ“. Z určitého druhu tohoto hmyzu (červců) se totiž získávalo červené barvivo — karmín (Uspenskij 1967: 284—285). V současné litevštině se pojem barvy vyjadřuje slovem spalva (LKŽ XIII 315), které je společným derivátem východobtských jazyků, tj. litevštiny a lotyštiny. J. Pokorny se domnívá, že základem tohoto slova byl patrně indoevropský slovesný kořen *(s)p(h)el-, označující aktivní děj „odštípnout, odseknout, odtrhnout, vyrvat“, z něhož byla s ų odvozena podstatná jména *spalvā (Pokorny 1959: 985—986). Další údaje k sémantice *(s)p(h)el- předložil V. Urbutis při analýze významů a původu lotyšského přídavného jména spalgs. Vedle kořene *(s)p(h)el- „odštípnout“ uvedl variantu kořene *(s)p(h)el-g ve významu „zářit, svítit, blýskat se“ (Urbutis 1981: 180—184). V lotyštině znamená slovo spalva „pírko, srst zvířat“. Právě tento význam slova spalva je patrně starší. I v lotyštině se však slovo spalva v určitých případech užívá ve významu „barva“, když se mluví o barvě ptáků, dobytka a divokých zvířat (Zinkevičius 1984: 337; Sabaliauskas 1990: 180; 1994: 269). Podobných analogií, kdy slovo v litevštině a lotyštině označuje jak konkrétní objekt, tak barvu, je více. Dokládají, že jedno a totéž slovo může mít současně dva různé významy. Například význam „barva“ mají lotyšské slovo plauka a litevská slova plaukas (LKŽ X 91), šerys (LKŽ XIV 654), srov.: Kumeļš tumši dzeltena plauka ME III 324; Bēro plauko žirgelis, blizga tvaska balnelis LTR (Lnkv); Koks atjos bernelis, koks žirgo šerėlis (d.) Pin. Spojovacím článkem mezi starším významem slova spalva „pírko“ a novějším „viditelný odstín světla“ by mohly být barevné vlastnosti charakteristické pro konkrétní objekty (pírko, srst i štětina mají různé odstíny a tóny — mohou zářit, lesknout se, třpytit se, blýskat se apod.). Sémantické paralely při porovnávání souvislostí významu „barva“ lze nalézt v různých jazycích. Jak ukazuje etymologický materiál, sémantickým základem „barvy“ jsou v některých jazycích rovněž objekty nesoucí barevné znaky, například květina, 163 dažai ir pan. (Malinauskienė 1983: 102–108 ir ten pateiktą bibliografiją). Akademiniame ”Lietuvių kalbos žodyne” užfiksuotos 3 žodžio spalva reikšmės: 1) regimas šviesos tonas; 2) išraiškos priemonė (ppr. pl. prk.); 3) vienų iš keturių kortų figūrų (LKŽ XIII 315). J. Laučiūtė ”Slavų kalbų baltizme žodyne” pateikia V. Nemėčenkos, tyrusio Lietuvos rusų tarmių lituanizmus, užfiksuotą žodį spalvos reikšmę ”pėstukiniai dažai”. Ją turi ir lietuvių žemaičių bei rytų aukštaičių šnektos (Laučiūtė 1982: 90–91). Tai būtų 4-oji dabartinio lietuvių kalbos žodžio spalva reikšmė. Ačkoli analyzované slovo zřejmě není doloženo ve starých litevských písemných pramenech, některé onomastické údaje svědčí o tom, že se užívalo i ve starších dobách, srov.: ř. Spálvė, Spálvė (pravý přítok Dubysy) (Vanagas 1981: 311). J. Enzelynas srovnává lotyšský hydronym téhož kořene Spalvene s lotyšským spalvů „pírko“ (Feder) a na základě J. Gerullise také s uvedeným litevským názvem řeky Spálvė (Endzelīns 1980: 177). Původní význam mohl být „lesklý, třpytivý, mihotavý“. Starobylost tohoto kořene dokládají příjmení z různých míst Litvy: Spalvis, Spalvys aj. (LPŽ 1989: 780–781). Kdy se slovo spalva, které má nyní mnoho odvozenin – atspalvis (LKŽ I 431), bespalvis (LKŽ I 781), spalvėti, spalvìnas, spalvỳnas, spalvìngas (LKŽ XIII 315), spalvònis, spalvìnti, spalvótas, spalvóti (LKŽ XIII 316), spalvuota (LKŽ XIII 317) aj. – začalo užívat v abstraktním významu, je bez historického slovníku litevštiny těžké říci. Možná se tak stalo přibližně ve stejné době jako v lotyštině u slova krāsa, ve významu „barva“ pod vlivem ruštiny; podle K. Karulise se rozšířilo ve druhé polovině 19. století (Karulis 1992 (II): 418). Význam „barva“ mají v litevštině méně často také slova: dãžas, užívané nejčastěji u Žemaitů (LKŽ II 344), niúodažalas, niúodažė (LKŽ VIII 913), srov.: Keleriopo dažo šviesi orarykštė Žem; Nuo lytaus visas dažas nuėjo Bt; Tavo raudonas niúodažalas jau nustrynė nuog suknelės Nč; Violetinis nuodažas rs.; žiedas (LKŽ K; Lyberis 1981: 386), srov.: Kokio žiedo matkos Kp, Ds, Jn; Pasisisius marškinėlius vieno lino žiedo NS 995; Parėdymais popiežų užgintus juos parduoti ir nudažyti kokiuomi žiedu A. Baran; Švenčiant linksmias paminklus, linksminančius mums dušias, parėdny žiedas esti žalias A. Baran; Panevėžio apskrityje sako: kokiu žiedu nudažei gijas? TS 1897, 36. Dokud se v litevštině slovo spalva nezačalo užívat v abstraktním významu, tuto funkci plnila také přejatá slova: barvà, srov. pol. barwa, doložené v tomto jazyce od 15. století a převzaté ze středohornoněmeckého varwe (Slawski 1952–1956: 28), borvà, burvà (LKŽ I 673, 796, 1204), bormà (LKŽ 1941 I 673): Tatái yra barwa W. Christaus DP 528₄₁–₄₂; nūg anós borvós ir dáltumo giwo kuris' yra žiedė išgėio prigimimo DP 332₃₇–₃₈ (v Postile M. Daukši se tvar barva vyskytuje jednou, zatímco borva a její ostatní pády pětkrát); Kokios barvōs kepurės nori? Kal; Šįmet nepeiktina linų borva Kp; Drabužis vienburvis, t.y. vienoniškos burovos J; Vienos bormōs' ana pasiuvo sau jupą, sijoną, t.y. vienos varsos J; srov. také takzvanou Postilu Jokūbase Morkūnase z roku 1600, barvička (pol. 164 barwička) „líčidla“: Pirkdama žerkolus, vainikus, bromkas, brindas, barvičkas ir kitus daiktus MP III 37 (LKŽ I 673); párbas, srov. něm. Farbe, německé nářeční farw, novější (než barva z něm. varwe) polské přejaté slovo farba (Sławski 1952—1956: 28); nacházíme je ve slovnících Filipa Ruigise (1747) a F. Nesselmanna (1851) (LKŽ IX 408); varianty párva, párvas (LKŽ IX 439): Visokių parvų yr dangaus juosta Prk; Man mėlynasís párvas labiausiai patinka K II 19; koleris, kolerius, srov. pol. kolor (LKŽ VI 310); mostis, mõstis, srov. bělorus. маць, pol. maść (LKŽ VIII 359): „Když budeš kupovat, vyber tak, aby to bylo v mõstį (jedné barvy) Btr; varsà, plg. brus. ворса (Būga 1959: 217; LKŽ K): Lino žiedo varsõs dalgis Kv; šis žodis reikšme ”vilnų kuokštas” užfiksuotas jau pirmajame lietuvių kalbos žodyne — K. Sirvydo ”Dictionarivm trivm lingvarvm” (SD³ 123). Přehled vývoje názvů pojmu „barva“ a jejich významů potvrzuje, že jak ve skutečnosti, tak v jazyce probíhá poznávání a pojmenovávání jevů od konkrétních věcí k utváření abstraktních pojmů. Existuje tedy přímá souvislost mezi věcmi a jevy, které reálně existují v lidském prostředí, a slovy a pojmy, jež umožňují v procesu jazyka a myšlení abstrahovat vlastnosti konkrétních objektů. LITERATURA A PRAMENY B ū g a K. 1959: Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. E n z e l ī n s J. 1980: Darbu izlase 3, 2, Rīga: Zinātne. G a m k r e l i d z ē T. V., I v a n o v V i a č. Vs. 1984: Гамкрелидзе Т. В., Иванов Вяч. Вс. Индоевропейский язык и индоевропейцы 2, Тбилиси: Издательство Тбилисского университета. K a r u l i s K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 2, Rīga: Avots. L a u č i ū t ē J. 1982: Лаучюте Ю. А. Словарь балтизмов в славянских языках, Ленинград: ”Наука”. Ленинградское отделение. LKŽ I—XVI: Lietuvių kalbos žodynas 1—16, Vilnius 1941—1945; 2. vydání 1—2, 1968—1969. Zkratky názvů pramenů a míst bydliště uváděné po příkladech jsou stejné jako v LKŽ. LKŽ K: ”Kartotéka „Slovníku litevského jazyka“ LPŽ 1989: Lietuvių pavardžių žodynas 2, Vilnius: Mokslas. LTE 1983: Lietuviškoji tarybinė enciklopedija 10, Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija. M a l i n a u s k i e n ē N. 1983: Žodžių, išreiškiančių spalvos sąvoką, semantikos raida senovės graikų kalboje. — Kalbotyra 34(2), 101—108. ME: K. M ü l e n b a c h a Latviešu valodas vārdnīca. Redigējis, papildinājis, turpinājis J. E n d z e l ī n s 1—4, Rīga, 1923—1932. P o k o r n y J. 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern und München: Francke Verlag. S a b a l i a u s k a s A. 1994: Iš kur jie?: Pasakojimas apie žodžių kilmę, Vilnius: Lietuvių k. inst. S a b a l i a u s k a s A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas. 165 SD³: Dictionarium trium linguarum... Constantino Sz... Tertia editio... Vilnae... 1642. První slovník litevského jazyka, Vilnius, 1979: Mokslas, 568, 882). Sławski F. 1952—1956: Słownik etymologiczny języka polskiego 1, A—J, Krakov: Nakładem Towarzystwa miłośników języka polskiego. Šemiakin F. 1960: Шемякин Ф. Н. К вопросу об отношении слова и наглядного образа (цвет и его названия). — Известия Академии педагогических наук РСФСР 113: Мышление и речь, Москва: Издательство академии педагогических наук РСФСР. Urbūtis V. 1981: Baltų etimologijos etiudai, Vilnius: Mokslas. Uspenskij L. 1967: Успенский Л. Почему не иначе? Москва: Издательство ”Детская литература”. Vanagas A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Z. 1984: Lietuvių kalbos istorija 1, Vilnius: Mokslas. POJEM A OZNAČENÍ BARVY V LITEVŠTINĚ Shrnutí Článek pojednává o pojmu a označeních barvy v litevštině a vysvětluje vývoj jejich významů. Potvrzuje se, že poznávání a pojmenovávání jevů, jak ve skutečnosti, tak v jazyce, postupuje od konkrétních věcí ke vzniku abstraktních pojmů. Abstraktní význam „viditelný světelný odstín“ současného litevského slova spalva „barva“ se nezdá být starý. Ve starých písemných pramenech není doložen, ačkoli se kořen spalv- vyskytuje v názvech vodních toků v Litvě a Lotyšsku i v litevských příjmeních. Sémantické paralely v lotyštině a litevštině umožňují vyvodit závěr, že starším významem slova spalva je „peří“ („pírko“), srov. lotyšské spalva „pírko, srst zvířat“. V užší sféře užívání, obvykle při mluvě o zvířatech, mají litevské pláukas („vlas“), šerýs („štětina“) a lotyšské plauka význam barvy („viditelný světelný odstín“). Objekty s barevnými vlastnostmi tvoří v jiných jazycích zpravidla také základ sémantického pole slov označujících pojem barvy, např. gelė („květina“), dažai („barvivo“) apod. Také v některých litevských nářečích či písemných pramenech se v tomto významu („barva“) vyskytují slova, např. dažas, núodažalas, núodažas, žiedas. Ve starých písemných pramenech a nářečích se ve významu „barva“ užívají také přejatá slova: barvà, borma, borvà, burvà, kòleris, kòlerius, mostìs, mōstis, párbas, parwà, parvas, varsa. 166