Rašomosios kalbos samprata A. Savickio vertime „S. Tamosziaus à Kempis“

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS Rasa KALINAUSKAITĖ POJETÍ PÍSEMNÉHO JAZYKA V PŘEKLADU A. SAVICKISE „S. TAMOSZIAUS à KEMPIS“ Pro vydavatele litevských písemností na počátku 19. století se filologická otázka spisovného jazyka prolínala s úvahami o modelu vznikající litevské kultury. Když autor navrhoval vlastní variantu spisovného jazyka, zároveň odpovídal na otázku, jaká je a jaká by měla být komunita litevských čtenářů, k níž se obrací. Na počátku formování národa znamenalo filologické rozhodnutí odpovědnost za určitý kulturní projekt. Postavení vydavatele náboženských spisů bylo v tomto ohledu zvláštní. Ocitl se tváří v tvář tradici církevního jazyka, která se ustavila již v 18. století. Jazykové návyky utvářené touto tradicí představovaly pro novou litevskou čtenářskou komunitu vznikající ve Velké Litvě nejdůležitější — často vnímanou jako posvátnou a prioritní — zkušenost s psaným slovem. Ani tak filologicky citlivý člověk, jako byl J. A. Pabrėža, se neodvážil, nebo snad neviděl důvod tuto tradici radikálně měnit, tj. nevnímal ji jako konkurenční model své vlastní jazykové vize (Subačius 1996: 33–35). Na druhou stranu reforma jazyka církevních spisů, kterou zahájil J. A. Giedraitis, svědčí o tom, že tento jazyk, přizpůsobený novým potřebám vznikající kultury, mohl nabýt významu kulturního projektu a účastnit se filologických sporů 19. století (Prašmantaitė 1994). Pokus přiznat církevnímu jazyku status životaschopného kulturního projektu je kontextem, z jehož hlediska lze po pozornějším přečtení překladu „S.Tamosziaus à Kempis“, který A. Savickis vydal v roce 1828, hodnotit jeho způsob řešení filologického problému. Spolehlivých informací o životě A. Savickise je málo. Předpokládá se, že se narodil kolem roku 1782 v okrese Kretinga (Biržiška 1963: 385). Po absolvování kněžského semináře ve Varniai byl kolem roku 1819 vysvěcen na kněze a až do své smrti v roce 1836 působil jako vikář na různých místech Žemaitska. Překlad „S. Tamosziaus à Kempis“ dokončil jako vikář v Tirkšliai, odkud odešel kolem roku 1826. V roce 1827, když už působil jako vikář v Gargždai, přeložil „Kalbas dusziu su Diewu izsimtas isz knigu Swęnta Augustyna“, vydané v roce 1829. Dochoval se rukopis bajek a původní poezie, připravený k tisku v roce 1835, avšak nevydaný. Podrobnější výzkum jazyka A. Savickise dosud neexistuje a publikovaná hodnocení jeho jazyka si odporují. Ve IV. svazku „Dějin litevského jazyka“ Z. Zinkevičius píše, že „jazykový základ prací A. Savickise tvoří žemaitský dialekt“, ačkoli „obsahují také řadu tradičních prvků“ (Zinkevičius 1990: 126). V „Dějinách litevského spisovného jazyka“ J. Palionise je A. Savickis zařazen mezi autory, kteří psali víceméně v souladu se žemaitským dialektem (Palionis 1979: 188). 247 Konkrétněji se však o A. Savickisovi uvádí, že psal „nikoli žemaitsky, nýbrž tradiční církevní koiné“ (Palionis 1979: 192). Pozornější pohled na jazyk A. Savickise by tedy měl zpřesnit vztah mezi žemaitským dialektem a církevní tradicí i autorovy vědomé jazykové postoje. Na druhou stranu, pokud by se po vymezení tohoto vztahu ukázalo, že žemaitské prvky nejsou vědomým příklonem k nějakému teoretickému modelu (například k žemaitské podobě spisovného jazyka), nýbrž pouhým důsledkem filologické nesourodosti textu, mohly by možná něco vypovídat o autorově rodném dialektu. Při rekonstrukci A. Savickisova postoje k jazyku v překladu „S.Tamosziaus à Kempis“ je třeba začít jeho přístupem překladatele, jak jej vyjádřil v předmluvě „Kalba pry skaitytojaus“. Z předmluvy vystupují dvě hlavní překladatelovy zásady. Především A. Savickiovi záleželo na tom, aby náboženský text přeložil přesně a neodchýlil se od originálu. Proto je pro postoj překladatele náboženských spisů příznačný jazykový asketismus, který potlačuje zbytečný jazykový přepych a hříšné tělo: „... kožnas gieray žyna tą teisybe, jogiey ne patoguomu žodziu pamieksta Diewuy, bet isz-pildimu paduota moksła ant sekima Chrystusa Pona“; „...storoj aus, idant ir mažiausioy dal eley neapk ieysczio pawe ykshu iszrožytu, ir mysles S.Rasztinika“ (S.Tamosziaus à Kempis 1828: III). Jazyk má být pouze skromným prostředníkem, který adresátovi zprostředkuje myšlenku originálu a nevyžaduje pro sebe zvláštní pozornost. Lze říci, že jazykový zájem je u A. Savickise pouze druhotný, účelový a doplňuje kněžskou povinnost. Kromě posvátné úcty k adresátovi mu záleželo i na tom, aby náboženská myšlenka byla adresátovi přístupná: „Teypogi užłaykiau buda Žemaytisz kos kałbos kaypo dabar ira kałbama, tykiu jogiey newienam nebus pryszzyngi ir ne suprantamis žodey iszguldimi tos knigielis padieti“ (S.Tamosziaus à Kempis 1828: III). Cíl náboženského vzdělávání určuje kritérium užívání jazyka: překlad musí odpovídat jazykovým návykům čtenáře. Kritérium živého úzu, které určuje A. Savickisem deklarovanou volbu žemaitského dialektu, by však omezovalo snahu šířit náboženské poselství co nejšířeji. Došlo u A. Savickise k tomuto rozporu? Jak chápal úzus, o nějž se opíral, a „žemaitský jazyk“? To by měla ukázat sama řeč překladu. Pravopisné a fonetické podoby 1. Pravopis dvojhlásky ie v textu kolísá. Aukštaitsky se ie píše v častějších slovech, v nichž by si autor nejspíše povšiml žemaitských rysů: apszwies 206 ~ apšvies, apszwiestays 1 ~ apšviestais, diena 1 ~ dieną, szwiesibe 6, 206 ~ šviesybę, wiena 6 ~ vieno, wietas 15 ~ vietas. Značný je však také počet žemaitských podob, které prozrazují, že autor pochází z jižních žemaitských dünininků: apszwit 206 ~ apšviečia, iszka 203 ~ ieško, iszkoma 10 ~ ieškoma, isz koti 2, 10, 207 ~ ieškoti, palikta 11, 12 ~ paliekta (palieka), paliktame 16 ~ paliektame (paliekame). O tom, že se žemaitské rysy do textu dostaly nechtěně, svědčí i to, že při psaní wiena 6 ~ vieno A. Savickis ponechává slovo od stejného kořene wynokiey 6 ~ vienokiai. 248 2. Tendenci k aukštaitizaci ještě zřetelněji odhaluje pravopis uo. Důsledně se píše aukštaitsky: apjuoktas 16 ~ apjuoktais, atiduotas 15 ~ atiduotas, atsiduoti 15 ~ atiduoti, duoti 200 ~ duoti, išjuokimas 204 ~ išjuokimas, išliuosuotays 19 ~ išliuosuotais, išliuosuotu 21 ~ išliuosuotu, pryduti 17 ~ priduti. Hyperaukštaitské podoby isidodame 5 ~ išsiduodame, neatsidos 15 ~ neatsiduos, wysotinius 5 ~ visuotinius, pokud nejde o korektorskou chybu, ukazují, že autor zde uo chápal jako o, které Žemaité diftongizují. V tomto případě bylo nejprve obnoveno aukštaitské uo, poté bylo toto uo ztotožněno se žemaitským a znovu převedeno do aukštaitského nářečí. 3. Tendenci k aukštaitizaci lze vysvětlit také nejvýraznějším rysem jazyka A. Savickise – uo se píše místo aukštaitských u· a u. Hyperaukštaitské uo se vyskytuje v několika případech: a) V předponě nu-, která se v místních nářečích vyslovuje nu·, nu– (s napjatým u!): nenuotrotis 13~ nenutrotysi, nuoeja I~ nuėjo, nuoeytu 17~ nueitu, nuohudima 12~ nuliūdimą, nuoramintu 200~ nuramintu, nuopelnitri11, 17~ nupelnyti, nuopelnitu 9~ nupelnėtų, nuopuolima 201~ nupuolimo, nuowargintas 21~ nuvargintas, nuowedi I~ nuvedė, nuožemina 13~ nužemina, nuožeminimas 7~ nužeminimas, nuožutuomem 19~ nužūtumėm. b) V kořeni nebo koncovce slova s dlouhým [u·] – (dünininkové nerozlišují, kde je u· původní a kde u < uo): apduomoja 7~ apdūmoja, duoksau 21~ dūksau[ja], duomoti 5~ dūmoti, ruogoja 15~ rūgoja, szwętuoju 1~ „šventųjų“, ačkoli dlouhé [u·] v kořeni A. Savickis častěji zapisuje jako u: buday 17~ būdai, butinay 11, 12, 21~ būtinai, kudikelems 206~ kūdikėliams; kuna 21~ kūno, nuohudima 12~ nuliūdimą, sunau 203~ sūnau, žuna 10~ žūna. Autor intuitivně vnímal rozdíl mezi dünininkovským [u·] (odpovídajícím aukštaitskému uo) a aukštaitským [u·], nedokázal však rozlišovat jazykové podoby s větším vhledem a často váhal nad pravopisem. Psával: buosi4~būsi, muosu 18~mūsų, ruopesnis 1~rūpesnis, užruostynima 9~užrūstinimo, a ztotožňoval tak hlásky různého původu. Jsou také podoby buti 5~būti, butu 9,19~būtų, musu 1, 18, 19~mūsų, nebuk 14~nebūk, rupestingi 206~rūpestingi, rupinas 21~rūpinas. c) Místo aukštaitského krátkého u, které Žemaité realizují jako [ɔ] (varniští mají [ɔ], raseiniškiai [u] „vyslovují otevřeněji než v literárním jazyce, avšak nepřevádějí je na jinou hlásku, třebaže je místy velmi přibližují k ɔ“ – (Zinkevičius 1966: 66) a) důsledně v kondicionálu: matituomey 5~matytumei, mokietuomey 2~mokėtumei, skaytituomey IV~skaitytumei, stotuomemos 19~stotumėmos, turėtuomey 10, 13~turėtumei; b) u odvozenin s příponou –umas A. Savickis opět váhá: dauguoma 6~daugumo, gražuoma 13~gražumo, patoguoma 13~patogumo, sunkhuoma 6, 11~ sunkumo, ale ramumas 20~ramumas. Aby se vyhnul dünininkovskému [u·], zobecnil A. Savickis zápis uo i na ty pozice, kde Žemaité vyslovují nikoli dlouhé [u·], ale napjatou krátkou samohlásku u. Důsledný zápis koncovky kondicionálu svědčí o tom, že se pokoušel vytvořit pravidlo. Tam však, kde morfologické kritérium již nevyhovuje k vytvoření vlastního pravidla, 249 Savickis, který nebyl filologem, je nejistý a chybuje. 4. Stejně jako většina tehdejších Žemaitů rozlišuje A. Savickis při psaní žemaitské [ɛ] a [iˑ]. [ɛ] poměrně důsledně zapisuje jako y: amžynu 207~amžių, dydį 19~didį, myslik 208~mislyk, pyktay 20~piktai, tykiu III~tikiu, užtykra 202~už tikro, wys6~vis, wysokios 205~visokios, Žemaytyszkos III~žemaitiškos. Ačkoli se objevuje i aukštaitská podoba garbinu II~garbinu a infinitivní tvary se rovněž píší s –ti, [iˑ] se zapisuje jako i: dariti 16~daryti, giwenima 1~gyvenimą, ira 16, 18, 19~yra, klausiti 6~klausyti, knigielis IV~knygelės, nikstanczius 18~nykstančius, padarik 6~padaryk. Ale i zde dochází k nejednotnostem: aprasz yti II~aprašyti, neprysaka I~neprisako, tyl6,8~tyli. 5. Pravopis A. Savickise odráží také žemaitskou diftongizaci samohlásky e v [ie]: apturėja II~apturėjo, bieda 9, 206~bėda, biegi 204~bėgi, diel 204~dėl, garbie 8, 203, 204~garbė, gieda 12~gėda, gieribe 203~gėrybė, girdietus 9~girdėtus, mokieti 7~mokėti, niera 6, 7(2x), 206~nėra, park ratinieti 18~perkratinėti, turieti 200~turėti. Řada příkladů však svědčí o příklonu k aukštaitské pravopisné tradici: del (III(2x), 19, 204(3x), 205~dėl, galeja 18~galėjo, galetuomem 18~galėtumėm, letays 14~lėtai, mileti 205(2x)~mylėti, pargaleti 7~pergalėti, te 7~tie (tėra). Příklady po l mohou také ukazovat na přizpůsobení polské tradici. 6. Samohláska o se důsledně zapisuje aukštaitsky: matonis 17~malonės, mokslas 207~mokslas, noreme 11~noriame, pasirodau 207~pasirodau, roda 10~rodo, szlowie 203~šlovė, žynoti 11~žinoti, žmogus 7, 21~žmogus. Jen občas se vloudí žemaitský diftong: kuo 11~ko. O tom, že A. Savickis zvolil zápis aukštaitského o, svědčí také psaní o namísto diftongu uo: neatsidos 15~neatsiduos, isidodame 5~išsiduodame, wysotinius 5~visuotinius. 7. Aukštaitské diftongy ai, ie, které Žemaité častěji monoftongizují, se pravidelně obnovují: butynay 21~būtinai, dayktas 20~daiktas, daktar ay 6~daktarai, eyti 20~eiti, iszmanay 4~išmanai, pakarney 11~pakarniai, pawe y kstay II~paveikslai. Někdy se z nepozornosti píše podle žemaitské výslovnosti: dydesne 4~didesniai, nobažna III, 1~nuobažnai, uwožnia III~uvožniai (vedle uwožney 11~uvožniai). 8. Aukštaitské smíšené diftongy [an], [am] se zapisují an, am: amžius 10~amžius, aplankis 206~aplan kęs, dangaus 206~dangaus, eynantem 12~einančiam, giwenanczios 204~gyvenančios, tankiey 10, 13, 20~tankiai. Diftong en se zapisuje en nebo e (v kořeni švent-): giwenk 208~gyvenk, kent 21 (2x)~kenčia, kientieti 207~kentėti, ženkluosi 207~ženk­luose; szwentabliway 4~šventablyvai, szwetu 2~šventu, szwetuojų 1~šventųjų. Diftong in se píše yn, jako by šlo o e, které se žemaitsky rozšířilo: prysz yngus 20~priešingus, pažyndams 20~pažindamas, pažynti 206, 207~pažinti, pažynties 14~pažinties, prysz yngus 20~priešingus, prysz ynties 15~priešintis. Převládá však tendence psát s úzkým i: dievobayminga 12~dievobaimingo, garbink 13~garbink, iszmin ti 13~išmintim, nuoramintu 204~nuramintu, paniekinti 205~paniekinti. Občas se vloudí ul s rozšířeným žemaitským [ɔ]: tegol 12~tegul. 250 9. Zápis dvojhlásek v kořeni slov namísto spisovných ą, į odráží v nářečí zachované nosové vyslovování hlásek. V kořeni se zachovalo nosové [ą]: išzγangstame 19~išsigąstame, ne nuosigansk 203~nenusigąsk, spanstus 200~spąstus. Ve formách iszpažynsta 21~išpažįsta, pažįnsta 3, 6, 16, 21~pažįsta. Ačkoli se zachovává nosové [į], objevuje se také sugrisų 203~sugrįšiu. Takovou nazalizovanou výslovnost zachovalo mnoho jižních a část severních Žemaitů (jiná část severních a západních Žemaitů nosové samohlásky v kořeni denazalizovala (Zinkevičius 1966: 75–79). Kvůli nesystematičnosti pravopisu je obtížné rozhodnout, kde Savickis nosovou výslovnost označoval nosovým písmenem a kde je napsal pouze automaticky, ovlivněn tradicí církevních písemností. V kořeni švent- Savickis nosovým grafémem označil dvojhlásku (to by mohlo nepřímo svědčit o zachované nosové výslovnosti [ę] v kořeni – v tomto kořeni se [ę] (švęs-) střídá s tautosylabickým en). Vedle nominativu singuláru přítomného činného participia nuosižeminans 3~nushižeminąs se píše také iszsiau ksztiņas 3~išsi aukštinąs, nemokąs 208~nemokąs – tj. zde může grafém ą označovat nosovou výslovnost. Vedle nominativu plurálu minulého činného participia (v této pozici Žemaité zachovávají n – srov. Zinkevičius 1966: 77) moki usins 8~moki u- sys se vyskytují také galėjė 20~galėję, prydawę 20~pridavę, skaytę 8~skaitę – tj. i zde může být vyznačena nosová výslovnost. Avšak ą, ę se tradičně píší i v pozicích, kde nosovou výslovnost neoznačují. Nepřízvučná koncovka akuzativu singuláru (v žemaitštině je denazalizována – srov. Zinkevičius 1966: 76) se píše dayktą 17~daiktą, matonę 202, 204~malonę, sumnenę 206~sumnenę, szłowę 9~šlo- vę (vedle daleli 9~dalelę, didibe 207~didybę, karaliste 2~karalystę, sargibe 9~sargybę, teysibe III, 207~teisybę). Tradicí písemností se nejspíše řídil i pravopis akuzativu zájmen: manę 4, 201~mane, sawę 3(2x), 5, 6(2x), 7, 13, 209~sa- ve. Zde nosové grafémy neoznačují nazalizovanou výslovnost – takto by se vyslovovalo pouze v západních a východních aukštaitských nářečích munį, tavį, savį, tedy napjatou samohlásku koncového į, po převedení, srov. Zinkevičius 1966: 298–299). Genitiv zájmen se píše manies 203~manes, sawies 3, 7, 17~saves, tawies 203~taves. Tyto příklady ukazují, že A. Savickis se přikláněl k tradici církevních písemností, zatímco formy se zachovaným n mohly uniknout nevědomky. Morfologie 1. V textu se často odráží žemaitská redukce koncovek: tarnau 3, 17, 21~tar- nauja, tetur 1~teturi, užved 16~užveda. A. Savickis se však snaží obnovit koncovku třetí osoby přítomného času: abgauna 5~apgauna, atweda 17~atve- da, eyna 1~eina, ira I(2x), III, IV, 1, 2, 3...~yra, trokszta III~trokšta. Vyskytují se i svérázně transponované formy: tikia 9 „tiki“. Nominativ singuláru a-kmenových jmen píše A. Savickis po aukštaitsky: amžynas 5~amžinas, dayktas 20~daiktas, Diewas 19~Dievas, teysingas 6~teisingas. V těchto slovesných tvarech se také zachovává pohyblivé a, například eyd amas 3~eidamas, iszguldidamas III~išguldydamas, uwóżodamas II~uvožodamas. Objevují se i žemaitské formy: apleydams 207~apleisdamas, regiedams 203~regėdamas. 251 2. Koncovka třetí osoby v nepřízvučné pozici se píše po žemaitsky: buwa 8, 10~buvo, išmana 6~išmano, mata 5~mato, stejně jako první osoba plurálu přítomného času: bowijamos 18~bovijamės, storojemos 5(2x), 208~storojamės, tureme 10~turime. 3. Časté jsou žemaitské tvary podmiňovacího a rozkazovacího způsobu: atilsieczio 201~atilsėčiau, mokieczio 3, 201~mokėčiau, norieczio 16~norėčiau, mokietuomey 2~mokėtumei, turietuomey 10~turėtumei, storokies I~storokis. 4. Tendenci k aukštáckému nářečí i Savickisovu nedůslednost dokládá zápis pádových tvarů jmen, zejména dativu a lokálu. Dativ jednotného čísla mužského rodu Savickis zapisuje po aukštácku: Bohu IV, 2, 3, 10, 19, 205~Dievui, práci 209~darbui, životu 209~gyvenimui, člověku 14~žmogui. Vedle aukštáckých lokálových tvarů – ve věčnosti 6~amžinoj, v knížce I~knygelėj, v nejmenší III~ mažiausioji, ve Vilniusu (titulní strana)~Vilniuje – se vyskytují také žemaitské: v milosti 201~loskolje], na počátku 16~pradžiojle], v Tirkšliích (titulní strana) ~Tirkšliuose, ve slovech 9~žodžiuose. Častěji se vyskytují žemaitské tvary jiných pádů, například genitivu: milosti 2~loskos, laskavosti 2~malonės, vůle7, 10~valios. Píše se však Církve I~Bažnyčios, pařížského 18~pariškados. 5. Předložky/předpony apie, per, prie, prieš jsou v překladu žemaitské: Apey 1, 2, 3(2x), 14, 18; par 11, par paniekinima 2~ per paniekinimą, parskaytyma II~perskaitymo; pry Diewa 11, 18, 203~ prie Dievo, pry skaytytojaus I~prie skaitytojo; prysz 19, prysz Diewa 3~ prieš Dievą. Lexikum 1. Lexikum překladu se orientuje na tradici a úzus církevního jazyka. Autorovi nevadí cizí slova, která se stala normou v církevních spisech: cziesas 17, czystas 6, misle 5, mizerna 6, pakajaus 204, pakuta 19, proces 19, sumneni 3 atd. Střídavě se užívá žemaitské zájmeno ans (anam 12, ano 204, anus 17(2x), 18) a aukštaitské jis (Jo 2, Jem 2, jisai 7). Čtenář, jehož jazykovým návykům se text přizpůsobuje, je jak Žemait, tak Aukštait; úzus, který se dodržuje, je církevní. Analýza pravopisu, fonetiky, morfologie a lexika ukazuje, že žemaitské podoby v textu A. Savickise nebyly důsledkem vědomého rozhodnutí, nýbrž spontánnosti autorových jazykových návyků. Protože žemaitské podoby nepředstavují abstraktní model psaného jazyka, tj. výběr a kombinování tvarů, lze usuzovat, že byly převzaty ze žemaitského nářečí a že se autor pokusil toto nářečí vystihnout. 1. Nářečí dünininků dokládá i, které se místo aukštaitského ie občas vloudí (viz Pravopisné a fonetické podoby, 1). 2. Důležitým argumentem při určování identity rodného nářečí A. Savickise je hyperaukštaitské uo namísto aukštaitských u· a u (viz Pravopisné a fonetické podoby, 3). Takto se mohl splést jedině autor, který byl düninink. 3. Koncovka nominativu plurálu příčestí činného rodu minulého času- 252 je Savickis píše ę: galėję 20~galėję, prydavę 20~pridavę, skaytę 8~skaitę. V reflexivním tvaru moki usins 8~mokiusių se však zachovalo n. Tento tvar odráží výslovnost nepřízvučného ę v této pozici jako [ęr] nebo [ęn] v jižních žemaitských nářečích. Naproti tomu v oblasti kretingiského nářečí se vyslovuje redukované [ę] (viz Zinkevičius 1966: žem. č. 50). 4. Afrikáty a neafrikované podoby byly zřejmě zapisovány tak, jak se v té době vyslovovaly v autorově nářečí. Jen několik podob s jiným kmenem, zvláště typických pro dünininky: kalcze 12~kaltė, už kalczas 12~už kaltes. Při bližším zkoumání není patrné, že by autor vnímal afrikovanost jako důležitý rozlišovací rys aukštaitštiny a žemaitštiny převzatý z nářečí a pokoušel se jej sladit s obecnou tendencí aukštaitizovat text. Po obnovení paradigmatu podstatných jmen je zřejmý soustavný systém: sg. Nom. – Gen. velkého 16~ velkého, nevhodného 11~nevhodného, přislíbeného 3~přislíbeného, smrti 21, 204~smrti, slova 6~slova, slova 206~slova Dat. mluvícímu 9~mluvícímu, pokořujícímu se 13~pokořujícímu se, slovu 9, 209~slovu Acc. – In. přes kříže 202~antskryčių Loc. – pl. Nom. žodey III, 1, 2~slova Gen. nepryderancziu 11~nepatřičných, weyzancziu 14~vezoucích, žodziu 1, 4, III, 11, 206, 207~slov Dat. žemaytems II~žemaičiams, žodems 9, 11~slovům Acc. dydzius 8, 14~velké, iszkadyienczius 5~ničící, nikstanczius 18~pomíjející, tuscczius 8~prázdné, žodzius 2, 205~slova In. dydeys 8, 13~velkými, žodeys 206~slovy Loc. žodziuse 9~ve slovech. V uvedeném paradigmatu se důsledně zachovává „zákon afrikát“: afrikáty nemá množné číslo nominativu, dativu a instrumentálu. V genitivu jednotného čísla se afrikáty zachovávají. To je rozlišovací rys východní části žemaitského území a „středních“ Žemaitů, kteří mají genitiv bez afrikáty (srov. Zinkevičius 1966: 142). Systém afrikát se tedy shoduje s výslovností v současné části žemaitského území a je dalším argumentem potvrzujícím domněnku, že rodným nářečím A. Savickise bylo nářečí dūnininků. Stručným shrnutím zvláštností jazyka překladu lze učinit několik závěrů. Jazyk „S. Tamosziaus à Kempis“ svědčí o vědomém směřování A. Savickise k tradici církevních písemností. Je tedy třeba poněkud upřesnit výklad dvou stanovisek vyjádřených v předmluvě k překladu. Ačkoli A. Savickis tvrdí, že zachová „způsob žemaitského jazyka“, ve skutečnosti svůj psaný jazyk vědomě zakládá spíše na aukštaitském nářečí. Tvary žemaitského nářečí se v textu objevují častěji spontánně, když se pro- 253 derou jazykové autorovy návyky. Totéž lze říci i o přednosti užívání („jak se nyní mluví“). Savickis se neopírá o mluvenou žemaitštinu, nýbrž o tradici církevních písemností. Formy živého úzu pronikají do textu sporadicky. Vzhledem k orientaci na aukštaitské nářečí lze konkretizovat tu část tradice církevních písemností, k níž se překlad A. Savickise přimyká. Jde nejspíše o texty z okolí biskupa Giedraitise, v nichž se usilovalo neodchýlit se od tradice 18. století. Je známá báseň, kterou chtěl A. Savickis naklonit si svého nadřízeného Giedraitise (Palionis 1979: 193). Jazyk Giedraitisových písemností však představoval určitý vědomě zvolený kulturní projekt (bylo upuštěno od paralelního polského textu, pokoušeli se očistit lexikum (Zinkevičius 1990: 112; Prašmantaitė 1994). Autor „Tamosziaus à Kempis“ se k tomuto projektu pouze přimykal a uvažoval o jazyce nikoli jako o představitelce vznikající kultury, nýbrž jako o prostředku vyjádření náboženských záměrů. Při pomyšlení na určitý postoj, jehož normy vštěpovala vydavatelům náboženských písemností 19. století autorita církevní tradice, vyvstává myšlenka, že A. Savickis mohl být ve své filologické pasivitě ovlivněn náboženskou povahou překladu. Vždyť A. Savickis byl také autorem překladů básní a bajek. Výzkum jazyka a poetiky světských písemností by mohl zodpovědět otázku, zda náboženská tematika svazovala Savickisovo jazykové myšlení. Mnozí autoři se domnívají, že A. Savickis se narodil v kretingském okrese (ačkoli rozloha tohoto okresu v 18. století není známa; podle vyprávění lidí ke Kretingě patřila Švėkšna, Judrėnai a další místa, kde se mluvilo nářečím dūnininků). Některé tvary žemaitského nářečí, které spontánně pronikly cenzurou vědomých jazykových stanovisek A. Savickise, umožňují určit totožnost rodného nářečí. Dūnininkské odpovídající formy aukštaitského ie, hyperaukštaitské formy s uo, systém afrikát a zachované n v nominativu množného čísla činných příčestí svědčí o tom, že autor byl Žemaitem nářečí dūnininků. To je další tajemství, které vyvstalo v jinak záhadném životopise A. Savickise. LITERATŪRA Biržiška V. 1963: Aleksandrynas. XVIII–XIX amžiai, Čikaga, 497. Palionis J. 1979: Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, 320. Prašmantaitė A. 1994: Žemaičių vyskupas J.A.Giedraitis – Naujojo Testamento vertėjas. – Senoji Lietuvos literatūra 3, Devynioliktan amžiun įžengus, Vilnius: Pradai, 172–340. Subačius G. 1996: Jurgis Ambraziejus Pabrėža. – Lietuvių atgimimo istorijos studijos 8, Asmuo: tarp tautos ir valstybės, Vilnius. Tamosziaus à Kempis, 1828: Tamosziaus à Kempis Apey sekima Chrystusa Pona knigas kietures... ysz lotiniszkos ant žemaytyszkos kalbas... yszguldytas par kuniga Antona Sawicki Týrszkłuse (Vilniuje). Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4, Lietuvių kalba XVIII–XIX a., Vilnius: Mokslas. 254 COMPREHENTION OF WRITTEN LANGUAGE IN THE TRANSLATION OF “S. TAMOSZIAUS à KEMPIS” BY ANTANAS SAVICKIS Summary The language of “S. Tamosziaus à Kempis” shows an orientation of the author Antanas Savickis toward the tradition of religious writings of the 18th century which means that he deliberately made efforts to write in Aukštaitish dialect. On the other hand, there are many spontaneous phonetic, morphological, lexical forms of Samogitian dialect in Savickis’ text which prove he was a Samogitian. So far specialists have surmised that Savickis was born in the district of Kretinga(Samogitian dialect), but the analysis of his language allows to maintain his native dialect was that of South Samogitia district (Samogitian–dūnininkai subdialect). 255