Keletas tarminių aspektinių žodynų sudarymo problemų

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS Agris TIMUŠKA NĚKOLIK PROBLÉMŮ SESTAVOVÁNÍ NÁŘEČNÍCH ASPEKTOVÝCH SLOVNÍKŮ Je dobře známo, že při praktické lexikografické práci je zvláště potřebný co nejúplnější komplex slovníků spisovného jazyka a nářečí, zahrnující jak výkladové, tak tematické či ideografické a samozřejmě také aspektové slovníky. Stejně jako v lexikografii spisovného jazyka zaujímají i mezi různými možnými nářečními slovníky významné místo právě aspektové slovníky. V nářečních aspektových slovnících jsou lexikograficky uspořádány jazykové jevy charakteristické pro určitou nářeční oblast, podnářečí či nářečí. Z gramatického hlediska tyto slovníky obvykle zahrnují například jednotlivé slovní druhy, z morfologického hlediska způsoby tvoření slov, z fonetického hlediska zvukovou podobu slov a v lexikologii nářeční frazémy, přirovnání, profesní slovní zásobu určitých společenských skupin a další tematické vrstvy fondu nářečních slov. Autor (autorský kolektiv) takového slovníku si po stanovení konkrétních cílů zvolí nejvhodnější typ slovníku. Přesto existuje několik aspektů, které je třeba zohlednit při sestavování, ne-li všech, pak alespoň většiny slovníků tohoto typu. Při přípravě nářečních aspektových slovníků závisí volba jejich typu a modelu lexikografického zpracování především na množství údajů, které má autor (autorský kolektiv) k dispozici a které předkládá. Nepochybně bude obtížné sestavit například slovník tvoření slov nebo frazémů, pokud bude k dispozici pouze malý soubor slovní zásoby určitého nářečí. Pro tyto účely jsou cennější specializované tematické kartotéky, tj. kartotéky sloves, podstatných jmen, složených slov, frazémů, přirovnání apod., jakož i specializované lexikografické a geolingvistické prameny, například údaje z nářečních atlasů. S otázkou rozsahu materiálu úzce souvisí otázka jeho úplnosti v případech, kdy autor nemá přístup ke specializovaným tematickým souborům. Pro lexikografické účely jsou pak samozřejmě vhodnější údaje, které dostatečně dobře dokládají příslušný jazykový jev; jinak je při shromažďování údajů zvláště důležitý autorův subjektivní přístup. Právě v této fázi je třeba zohlednit řadu různých faktorů – dokonce i takový jazykový jev, který se nepovažuje vždy za důležitý, jako jsou mezivrstvy materiálu (tradiční i okazionální), protože někdy mohou poskytnout významné informace o systémových vztazích existujících: 1) mezi sledovaným jazykovým jevem a skupinami, které jej ohraničují, 2) uvnitř samotného jazyka, kde jsou tyto jazykové jevy vzájemně propojeny. Do relativně úplných slovníků je tedy nutné zahrnout různé vrstvy desemantizovaných frazémů, které mají ukazovat vlastnosti příznačné pro jiné lexémy, stejně jako zvláštní srovnávací konstrukce zvané kvazipřirovnání (termín autora). 146 Do relativně úplných slovníků je tedy nutné zahrnout různé vrstvy desemantizovaných frazémů, které mají ukazovat vlastnosti příznačné pro jiné lexémy, stejně jako zvláštní srovnávací konstrukce zvané kvazipřirovnání (termín autora). Při sestavování nových slovníků je neméně důležité předkládané informace co nejoptimálněji zobecnit. V diferenčním slovníku lze uvádět i zobecňující odkazy (gramatické, etymologické či sémantické, areálové apod.), zatímco v úplném nediferenčním slovníku by měl být systém odkazů velmi konkrétní. Pouze v některých případech jsou zřejmě přijatelné obecnější odkazy, pokud to předpokládá typ konkrétního oddílu. Na těchto zásadách je založen jak nedávno sestavený slovník švédských nářečí (OÖSD), tak projekt slovníku dánských nářečí (Ejskjær 1993). Lexikografické zpracování zvoleného modelu slovníku, tj. prezentaci lexikografických informací ve slovníku, lze optimalizovat různými způsoby: jak výběrem co nejvhodnějšího typu a struktury slovníkového hesla, tak využitím mnoha různých odkazů. Tuto tezi lze ilustrovat na příkladu jednoho nového díla lotyšské nářeční aspektové lexikografie – slovníku přirovnání nářečí Sinuole od M. Putniny a A. Timušky (SISV)1, neboť „každá lexikografická teorie je pochybná, pokud ji nepodporuje bohatý materiál“2. Vznik slovníku podnítily práce z oblasti litevské aspektové lexikografie – Slovník přirovnání litevského jazyka (LKPŽ) K. Vosylaitė a Somatické výrazy litevského jazyka (LKSP) J. Lipskienė. Hlavním cílem a zároveň úkolem SISV je zachytit originalitu, neobvyklé užití a tradiční charakter komparativních konstrukcí zaznamenaných v tomto nářečí severovýchodního Vidzeme. Rozsah přirovnání zahrnutých do slovníku je poměrně široký: 1) od specifických přirovnání, která jsou typická pouze pro toto nářečí, až po obecná, užívaná v celém lotyšském jazyce; 2) od frazeologických komparativních konstrukcí až po relativně volná slovní spojení. SISV je založen na systému hesel; heslová slova – složky přirovnání – jsou ve slovníku řazena abecedně. V některých případech se slova sdružují do hnízd: 1) fonetické a morfologické varianty slov, např.: hrábě; hrable; hrabsl... luōsms, luōsmaks... apod.; 2) označení osob mužského a ženského rodu, např.: síťák; síťačka... pats; pati... atd. Homonyma jsou v SISV uváděna jako samostatná heslová slova s uvedením pořadového čísla: ikstis1 s ‘palec’... 1 Srovnávací slovník nářečí Sīnole. Základem slovníku je jazykový materiál nářečí Sinuolė, který filoložka M. Putnia pečlivě shromáždila v letech 1930–1980 (400stránkový rukopis, přibližně 2500 hesel); zásady struktury, lexikografické uspořádání heslových slov a sémantickou analýzu zpracoval A. Timuška. 2 Čia perimta J.Apresjano mintis, taikoma semantikai (Apresjan 1974). 147 ikstis2 s (žio-c.) ‚ledvina, ledvina‘... Přirovnání jsou lexikologicky a lexikograficky analyzována ve slovníkovém hesle. Heslo se skládá z těchto částí: 1) ústřední složka přirovnání, uvedená jako záhlaví hesla; 2) gramatická charakteristika; 3) výklad významu heslového slova (nářečních slov); 4) doplňující informace o významu a rozšíření slova z „Lotyšského slovníku“ K. Mühlenbacha a J. Endzelīnse (ME) a jeho dodatků (EH), týkající se lexémů, které nejsou v kartotéce dostatečně vysvětleny nebo nejsou vysvětleny vůbec; 5) přirovnání (spolu s okolními slovy); 6) výklad přirovnání; 7) ilustrační materiál; 8) stylistické, expresivní a žánrové údaje (je-li to nutné). Analyzuje se, vysvětluje a ilustruje pouze jedna složka přirovnání (heslové slovo), která tvoří gramatické centrum určitého přirovnání, není však vždy považována za jeho sémantické jádro. U všech ostatních složek se uvádějí odkazy na heslové slovo, v němž jsou již obsaženy informace o užití a významu přirovnání, např.: kaza... 3. kā kazas līpa srov. līpa. Odkazy se neuvádějí u pomocných slov (předložek, spojek), protože netvoří slovníková hesla SISV. Heslové slovo se ve slovníku uvádí v přenesené podobě, v takzvané morfologické a fonemické ortografii (prvky ortografie spisovného jazyka + přízvuky + uo, ę), avšak přirovnání a ilustrační text v hesle se zapisují tradiční lotyšskou fonetickou transkripcí. Heslová substantiva a adjektiva se uvádějí v jednotném čísle nominativu (pomnožná v nominativu množného čísla), slovesa v infinitivu; příčestí a přídavná jména se zobecňují do podoby mužského rodu. Výjimkou jsou nesklonná slova, která se uvádějí v podobě zaznamenané v konkrétním přirovnání (puskūoka...; septiņjūdžu...). Výklady významů. Významy přirovnání se ve slovníku zachycují dvojím způsobem: 1) význam přirovnání naznačuje heslové slovo – vykládá se význam složky přirovnání; 2) vykládá se význam a užití samotného přirovnání. Vykládá se pouze význam nářečních slov, fonetických a morfologických variant slov spisovného jazyka a nenářečních slov, která nepatří do spisovného jazyka3, pokud se užívají jako heslová slova. Význam společných nářečních a spisovných heslových slov se nevysvětluje, jestliže se jejich sémantika v nářečí shoduje se sémantikou příslušného slova lotyšského spisovného jazyka, např.: kāudze, kaza, kāzas aj. Významy nářečních a jiných nespisovných slov se vykládají způsoby výkladu významu užívanými v tradiční nářeční lexikografii: a) pomocí významově rovnocenných slov spisovného jazyka a synonym, b) popisným výkladem- 3 Tento termín pro označování slov hovorového jazyka, barbarismů a podobné „nežádoucí“ lexiky zavedl lotyšský lingvista O. Bušs. 148 ..., c) odkazy a poznámky pod čarou odkazující na jiná hesla, d) informace o určitém slově převzatá z jiných lexikografických pramenů. Významy víceznačných hesel se od sebe oddělují středníky; někdy se však neuvádějí všechny významy nářečního polysémního slova, nýbrž pouze ty, které jsou obsaženy v přirovnání (přirovnáních), a jejich přenesené významy, jež souvisejí s celým tímto přirovnáním. V mnoha případech navíc nelze přesně určit, kterým významem či kterým odstínem významu je dané přirovnání motivováno, např. v hesle kladz̃ens... Slovo, které je v záhlaví slovníkového hesla uvedeno v některém jiném gramatickém tvaru, se obvykle odkazuje na svůj základní tvar (nebo na výklad významu, je-li to nutné), např.: kaũnams divd od kaũt... V některých případech se při výkladu heslového slova využívají také údaje z jiných slovníků (především z ME a EH). Výklady (resp. překlady výkladů uvedených v němčině do lotyštiny) a zeměpisné informace z ME a EH se uvádějí u slov, která v kartotéce nemají žádný výklad nebo jsou vysvětlena nedostatečně, takže náležitě neukazují význam přirovnání a zvláštnosti jeho užití, např.: klamasts, klāmsteris... Samostatná slovníková hesla se uvádějí také pro vlastní jména, přezdívky, jména zvířat a místní názvy užívané ve struktuře přirovnání. Při výkladu těchto slov se uvádí příslušný odkaz (na osobní či místní jméno) a popisuje se zmíněný zeměpisný objekt, např.: Kėncis personv ‘postava v románu bratří Kaudzytů „Matininkų laikai“...’ Piļava vietv ‘jezero v obci Sinuole’ aj. Výklady významů přirovnání. Významy přirovnání se samostatně nevysvětlují v případech, kdy výklad heslového slova obsahuje dostatek informací k objasnění významu přirovnání i zvláštností jeho užití, např.: kàuka; kàuk̄iōna..., klakšis... Ve většině případů se však výklady významů přirovnání uvádějí bez ohledu na to, zda je heslové slovo spisovné, nebo nářeční. Ve slovníku se používají tři typy výkladu významu: a) atributivní – např. v heslech kāts, klabata, klàjps; b) situační – např. v hesle liẽts s ‘déšť’ ◊ 1. pėriens kā liẽts – říká se, když někomu hrozí výprask, trest, lze očekávat nepříjemnosti...; c) sémantický ekvivalent – např. v heslech kàudze, kàzas, klàjiens. Prostředí přirovnání. Význam přirovnání se obvykle realizuje ve spojení se slovy příslušné sémantické mikroskupiny. Slova, která mohou v určité sémantické skupině kolísat, se proto nezahrnují do počtu povinných složek přirovnání. Píší se v závorkách jako slova kontextu, která ukazují oblast užití daného přirovnání, např.: kaũnams..., klabāns... Kvazipřirovnání. Jedním z rysů sinuolského nářečí jsou poměrně častá kvazipřirovnání – tedy takové srovnávací konstrukce, jejichž užití v určité situaci a jazykovém kontextu nejenže není nutné, ale může dokonce vytvářet séman- 149 …tní kontrast, pokud se význam celého přirovnání v zásadě neliší od významu heslového slova (frazeologismu uvedeného v jeho hnízdě). V takových případech se struktura slovníkového hesla přesto formálně zachovává, zejména se nevyznačuje fakultativní povaha užití přirovnávací částice ką, např.: lėčėjs s ◊ ką puškuoka lėčėjs niev. – saka par cilvėku, kas neveic vai nespėj veikt to, ko uzņemies, gribėjis, ari par cilvėku, kurš nav gluži tas, kas viņš vēlėtos būt... Kvazipřirovnání se však nejčastěji považují za zvláštní druh přirovnání, v němž se projevuje odstupňování vlastnosti, která přirovnání zakládá, nebo intenzity děje, např.: lillāts adj ‘violets’ □ ką lillāts... Odkazy. Ve slovníku se nejčastěji používají tyto značky: 1) gramatické – odkazy na slovní druhy se uvádějí za heslovým slovem (s – podstatné jméno, adj – přídavné jméno, adv – příslovce, pron – zájmeno, v – sloveso...), odkazy na tvary (demin. – deminutivum, dsk – množné číslo, nelok – nesklonné...); 2) stylistické a expresivní odkazy (poėt. – poeticky, iron. – ironicky, niev. – hanlivě, vienk. – hovorově, vulg. – vulgarismus, lamuv. – nadávka...); expresivita doložená v řeči nářečních mluvčích se navíc může zásadně lišit od expresivity odpovídajících přirovnání ve spisovném jazyce; 3) značka folkl. se používá k označení všech žánrů folkloru – přísloví, pořekadel, úryvků písní, básní apod., pokud obsahují přirovnání, např.: ābėle s ‘ābėle’ ◊ folkl.: k’ā ābėle nūoziėdėju tāutu golđa galiņā. krāss s (i-c.) ‘krāsns’ ◊ folkl.: skāista siėviete esuot k’ā korsta kr’ās ziemas lāikā, piė kuras kotris lop· pr’āt gribūot pakavėtiės. Grafická úprava. Téměř vše v této oblasti závisí na perspektivních sazečských technikách slovníku, avšak pro snazší vizuální vnímání heslových slov a ilustračního textu ve slovníkových heslech se ve slovníku uvádí pouze pro lotyšskou terminologickou lexikografii obvyklá shoda přízvukových intonací (táhlé a klesavé) bez číslice 2 za slovem s přízvukem označeným gravisem (\). M. Putninia, A. Timuška. Slovník přirovnání sinuolského nářečí (Úryvek rukopisu) stonek ◊ 1. demin.stonek koštěte (|| metly) (také stonek) – říká se o velmi hubeném, vyhublém, zchátralém člověku: [stařík] je jen jako stonek koštěte. / ten [člověk] je jako kost, jako stonek koštěte. / chlapec je jen jako stonek koštěte. / ten [člověk] už je jako stonek metly – maličký, droboučký, droboučký. / vyhublý jako stonek metly. 2. jako násada sekery – říká se o něčem poměrně objemném, tlustém: staré jedle jsou tmavé, jejich větve jsou jako násady seker. 3. (sehnutý, ohnutý apod.) jako násada dýmky – říká se o velmi shrbeném, nahrbeném člověku: Proč ses tak sehnul jako násada dýmky? 150 kàudze s ◊ 1. (popadnout, uchopit apod.) ká sièna kàudzì „rychle, obratně (popadnout, uchopit; také něco udělat)“: Copak hned najednou zvládneš všechnu [větší práci], jako když popadneš seno? 2. ká sùns pie sàlmu kàudzes viz sùns. kàuka; kàukùoņa s „ten, kdo vyje; uplakaný člověk; EH I 593: kaùka ‚nespokojený člověk, který často pláče a stěžuje si‘ ve Vecpiebalze; ME II 174: kaukùoņa ‚křikloun, uřvánek‘ v Dzērbene’ ká kàuka || kàukùoņa: Proč tady vyješ jako kàuka? Už se nedá poslouchat – to se říká o psovi i o dětech. Děti také mívají takový zvyk – pak pláčou a pláčou. / Proč tady křičíš jako kàukùoņa? kàuls s 1. (tvrdý) ká (viēns) kàuls – říká se o něčem velmi tvrdém, tuhém, také úplně suchém: hrách je vyschlý a tvrdý jako kámen. / skopový tuk je tvrdý jako kámen. / Jak lze vůbec vydrhnout [vyprat drhnutím] staré šaty! Ruce by člověk zlomil, než ho rozkrájí jako kámen. 2. k’â bez kàuliem „velmi ohebný, pružný“: Pružným se také říká tomu, kdo je jako bez kostí, může se všelijak ohýbat. 3. ◊ k’â kàulu kàmbaris || kàmberis viz kàmbaris; kàmberis. 4. ◊ k’â sùns kàula; k’â sùns àr kàulu viz sùns. kaùnàms divd od kaùt (křičet, řvát apod.) k’â kaùnàms (lùops) „velmi hlasitě, vystrašeným hlasem (křičet, řvát)“: křičí jako kaùnàms. / On křičí jako kaùnàms lùops. kàupmanis s „obchodník“ ◊ k’â blusu kàupmanis iron.: Náš otec říkal matce obchodnice s blechami, protože matka blechy hubila: jako obchodník s blechami, hybaj do práce! Ani jedna blecha ještě neutekla. kaùslis s k’â kaùslis hanl.: Prosím, bij toho koně jako kaùslis. / Proč pořád biješ jednoho jako mrzáka a druhého jako kaùslis? / Jako kaùslis se pouští do rvačky, všechny zbije a zmlátí. kaza s 1. dat. (saze, bláto apod.) k’â kazà – říká se o umazaném, špinavém obličeji: Čím sis to obličej tak umazal, že je špinavý? Teď je [obličej] pruhovaný jako koza. 2. ◊ (chtivý) k’â kaza uz mizelèm ‘velmi, příliš (chtivý)’: 3ârâji tik k’âri uz brànda-viņa k’â koza uz mizelèm. 3. k’â kazas lìpa viz lìpa. 4. k’â kazu vàlgs viz vàlgs. kàzas s dsk ◊ 1. (žít) k’â pa kàzàm ‘velmi dobře, v hojnosti (žít)’: 3ìvuo k’â pa k’âzàm. k’âzàs tok ir labi: pienas gotavu, ùn tik çēd ùn 3er. / tie 3ìvuo k’â pa k’âzàm: vis labi ièt, visa diezgon. 2. k’â uz kàzàm ‘velmi mnoho; ve velkém množství’: piēcàpç màizes k’â uz k’âzàm. 3. lok. (najíst se, dosyta se najíst apod.) k’â kàlpa kàzàs ‘dobře, dosyta (se najíst)’: nu gòn pa-âsc k’â kòlpa k’âzàs. kazmiērs s ‘vlněná, polovlněná nebo bavlněná tkanina; kašmír’ (tlustý) k’â kazmiērs: viņa [sagsà] bija t’âda biēza k’â kazmiērs. kazmiera drèbes t’ādas biēzas, zaļa kr’àsà bija. / tas [audums] ir biēs k’â kazmiērs – žīdi sacija. kažìoks s ◊ lok. k’â uts kažùokà viz uts. 151 klabāns s ‘opotřebovaný, rachotivý předmět, nástroj; ME II 206: klabas ‘něco rachotivého (např. o starých řešetech, mlýnech)’ v Luběji’ (rachotí, klape apod.) jako rachotící: stav lelká jako nenamazaná, jako rachotící. / luk je jako rachotící, nelze ho otevřít. klabata podst. (duní, klape apod.) jako klabata – říká se o velmi upovídaném, žvanivém člověku: [žvanilka] klāu3 jako klobata. klobata – tím se myslí, že mluví bez ustání o jednom přes druhého. kladzeņs s ‘ten, kdo kdáká; upovídaný člověk; ME II 208: kladzeņe ‘kvočna; kvokna’ ve Smilteně, ‘upovídaná žena; žvanilka’ (kdáká) jako kdákající hanl.: kam jdeš a všechno po obci vykdákáváš jako nějaká kdákna? klāiga s ‘křik; křikloun, hulákal’ (křičí, huláká apod.) jako křikloun hanl.: já tě ještě jednou pořádně vykřičím, ty křikloune! bochník s ◊ jako bochník chleba – říká se o něčem poměrně velkém a kulatém: lýně jako bochníky chleba. klaists; kleists s ‘tulák, flákač’ jako tulák // flákač hanl.: jako tulák, jako pobuda, nemá pořádné místo k bydlení ani pořádně nepracuje. / Ten tulák je ale flákač! Pořád se jen tak potlouká. / To je tedy pěkný flákač, jen se kolem dokola prochází a ani moc nenastoupí do práce. klājiens podst. jako (jediná) souvislá vrstva ‘ve velkém množství; souvisle, rozprostřeně’: [matrace] pěkně se rozlilo, kde se oddělovalo, po strništi, když šlo, u postele se nahromadila sláma jako vrstva. / Proč je třeba nasypat dobytku tolik slámy? Teď je jí pod nohama jako vrstva. / Husy, kachny a slepice udělají na obilném poli tak, jako by bylo uválené. Teď je to na zemi jako vrstva. / Ovce rozšlapou seno, vytahají je po zemi a samy se válejí [po něm], je ho tam jako vrstva. / Květy po dešti opadávají tak, že leží pod stromem v jedné vrstvě. / [posečené] žito je třeba shrabat. Copak ho necháš na zemi jako vrstvu? klakšāns s ‘EH I 608: „primitivní vůz“ ve Vecpiebalze’ (klaká, klape apod.) jako klakšāns – říká se o velmi upovídaném, žvanivém člověku: Co pořád klapeš jako klakšāns? / Klape jako klakšāns, mluví nesouvisle. klakšis s ‘rána, klapnutí; upovídaný člověk’ jako klakšis hanl.: jako klakšis, všude chodí a klape – to je tedy pěkný žvanil. klamasts; klāmsteris s ‘význam slova: „líný, nedbalý člověk“’; EH I 609: klamasteris „zaháleč, lenoch“, klamesteris „tulák“ v Saikavě’ k’ā klamasts // klāmsteris: tu gòn esi k’ā klomasc, k’āpēc ta tu nastr’ādā l’āgā? / tu jòu esi k’ā klōmsters, kriētna dòrba nadari, ķēzies vin. LITERATŪRA A p r e s j a n Ju. 1974: Lekסičeskaja semantika (sinonimičeskije sredstva jazyka), Moskva: Nauka. EH I-II – E n d z e l ī n s J., H a u z e n b e r g a E. Papildinājumi un labojumi K.Mīlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai 1–2, Rīgā: Kultūras fonda izdevums, 1934 – 1946. E j s k j æ r I. 1993: Danish Dialect Research, København. 152 LKSP – Lipskienė J. Lietuvių kalbos somatiniai posakiai (su galvos dalių pavadinimais), Vilnius: Mokslas, 1979. ME I–IV – Mūlenbachs K. Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns 1–4, Rīgā: Kultūras fonda izdevums, 1923 – 1932. OÖSD – Ordbok över Sveriges dialekter 1 (1), Uppsala: Almqvist & Wiksell, 1991. SISV – Putniņa M., Timuška A. Sinoles izlokšņu salīdzinājumu vārdnīca (400 psl. rankrastis, 1991 m. įteiktas Rygos "Zinātnes" leidyklai). LKPŽ – Lietuvių kalbos palyginimų žodynas. Sudarė K. B. Vosylytė, Vilnius: Mokslas, 1985. EINIGE PROBLEME DER ERSTELLUNG VON DIALEKTALEN ASPEKTWÖRTERBÜCHERN Zusammenfassung Im theoretischen Teil des Beitrages werden einige allgemeine Probleme der Erstellung von solchen Mundartwörterbüchern umrissen, die einen bestimmten sprachlichen Aspekt resp. eine sprachliche Erscheinung auf lexikographische Weise reflektieren. Die Hauptaufmerksamkeit gilt dabei folgenden Problemkreisen: 1) der Wahl des lexikographischen Realisierungsmodells für das künftige Wörterbuch, in hohem Maße durch den Materialumfang bedingt; 2) dem Sättigungsgrad des zu reflektierenden Materials, d.h., der Vorkommensfrequenz von sprachlichen Erscheinungen; 3) der Verallgemeinerungsstufe der im Wörterbuch zu bietenden Information. Die erwähnten Probleme lassen sich zumeist durch die Wahl sowohl des optimalen Artikeltyps als auch des nach Erachten des Autors / Autorenkollektivs meistgeeigneten Aufbauschemas für jedes konkrete Wörterbuchartikel lösen; außerdem kann ein überlegtes System verschiedener Angaben und Verweise die Aufgabe des Lexikographen wesentlich erleichtern. Dies wird im theoretisch-praktischen Teil des Beitrages anhand eines exemplarischen Beispieles der lettischen dialektalen Aspektlexikographie – des unlängst erstellten “Wörterbuchs der Vergleiche aus der Mundart Sinole” von M.Putnina / A.Timuška – veranschaulicht. Als Stichprobe werden im Anhang einige Musterartikel aus dem “Wörterbuch der Vergleiche aus der Mundart Sinole” geboten. 153