Mišriojo tipo a-kamienių veiksmažodžių su bendraties priesaga „-ėti“ („varvėti“, „varva“, „varvėjo“) kirčiavimas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS Erdvilas JAKULIS PŘÍZVUKOVÁNÍ SLOVES SMÍŠENÉHO TYPU S Kmenem na a A INFINITIVNÍ PŘÍPONOU -ėti (varvėti, var̃va, varvėjo) Morfologickou strukturu slova a její jednotlivé úrovně úzce spojuje přízvukování. Článek se zabývá tím, jak akcentové vlastnosti souvisejí se strukturou kořene sloves konkrétního typu (vokalismem a konsonantismem) a s jejich konkrétní sémantikou. Předmětem výzkumu je strukturální typ sloves s kmenem na a, která mají v infinitivu a minulém čase příponu -ė-. V současné litevštině1 existuje 264 sloves tohoto modelu (nebo 268, započítáme-li homonyma mokėti – 1 „odměnit“, 2 „umět“, derėti – 1 „smlouvat; sázet se“, 2 „hodit se“, 3 „růst a plodit“ (srov. Jakaitienė 1988: 149), virbėti – 1 „hemžit se; třást se“, 2 „měnit se v pruty“). Tento typ není vždy zřetelně odlišován od jiných sloves s příponou -ėti (např. -sėti, -telėti, -terėti). Tyto přípony se považují za varianty přípony -ėti, přestože se liší zakončením kmene přítomného času. Přípona -sėti (varianta -šėti) je charakteristická výhradně pro slovesa s kmenem na si (např. girgždėti, gîrgsi). Slovesa s příponami -telėti a -terėti zachovávají příponové elementy tel-, ter- (virptelėti). V pracích některých lingvistů (viz Skardžius 1943: 521) se nerozlišují slovesa typu varvėti (var̃va, ~ėjo) a slovesa smíšeného typu s kmenem na i (tylėti, týli, ~ėjo), ani sekundární slovesa s kmenem na ėja (álpėti, ~ėja, ~ėjo), protože infinitivní a préteritální tvary všech těchto typů jsou stejné. Při bližším zkoumání se však tyto typy značně liší. Odlišná je nejen struktura sloves, ale i jejich sémantika a tvoření2. V tomto článku se budeme zabývat přízvukováním. Při výkladu přízvukování jsou důležité dva aspekty: 1) jelikož slovesa typu varvėti mají příponu, mohou být stejně jako všechna příponová slovesa přízvukována buď na kořeni, nebo na příponě; 1 Materiál byl shromážděn ze slovníku DŽ₂ a doplněn údaji z DŽ₃. 2 Slovesa s příponou -šėti (a její variantou -šėti) a kmenem na si jsou odvozeniny citoslovcí s formantem -t-, např. bùrbt: bùrbsi (-ėti, -ėjo). Lingvisté se neshodují na původu těchto sloves – někteří je považují za deverbalní (viz DLKG: 394), srov.: bùrbsi (burbėti, -ėjo) a burbia (burbti, burbė). Svým přízvukem na předposlední slabice se však zjevně blíží citoslovcím; navíc nelze vždy vedle takového slovesa najít příbuzné sloveso smíšeného typu nebo sloveso s kořenovým přízvukem, pouze citoslovce. Slovesa smíšeného typu s kmenem na a jsou většinou primární. 116 2) jelikož v přítomném čase nemají příponu, lze přízvukové vlastnosti kořene spojovat s jeho morfonologickou strukturou, sémantikou atd. AKCENTOVÉ VLASTNOSTI -ėti SUFIXŮ Slovesa a-kmenová, stejně jako ostatní slovesa smíšeného typu, mají sufixální přízvuk. Téměř ve všech případech přípona infinitivu a préterita dostává přízvuk bez ohledu na to, jaký kořenový přízvuk – akutový či neakutový – má forma prézentu, srov. bãrška: barškėti, -ėjo a var̃va: varvėti, -ėjo (také mỹli: mylėti, -ėjo; tỹli: tylėti, -ėjo). DŽ₃ uvádí pouze jednu takovou výjimku mezi slovesy a-kmenovými: áida (áidėti, áidėjo). Mimochodem, tato výjimka je uvedena pouze v posledním vydání DŽ. Stálý kořenový přízvuk v základních tvarech má přibližně 20 slov i-kmenových. Také je třeba je považovat za výjimky: číaudi + -ėti = čiaudėti, -ėjo; mérdi + -ėti = mérdėti, -ėjo. Taková slova mají sklon přecházet do třídy sekundárních sloves, např. kósi / kósėja /atem. kósti (kósėti, -ėjo) aj. (srov. Stundžia 1995: 129–130). AKCENTOVÉ VLASTNOSTI KOŘENE SLOVES TYPU varvėti Stejně jako ostatní slovesa smíšeného typu s příponou -ėti dostávají slovesa a-kmenová kořenový přízvuk pouze v tvarech prézentu: varvėti, var̃va; mokėti, móka (gailėti, gaĩli; mylėti, mỹli aj.). Slovesa a-kmenová s fonologicky krátkým kořenem tvoří 56,44% všech sloves typu varvėti zaznamenaných v DŽ₂ a DŽ₃. Fonologicky krátké kořeny (CaC, CeC, CuC, CiC)3 v přízvučném tvaru třetí osoby prodlužují samohlásky a, e na dlouhé a mají cirkumflexový přízvuk (tekėti, téka, tekėjo; lašėti, lãša, lašėjo); kořenové samohlásky i, u zůstávají krátké (judėti, jùda, judėjo; žibėti, žìba, žibėjo). V dialektech se jejich reflexy často shodují – všechny přízvučné samohlásky se prodlužují na polodlouhé či dlouhé. Lze je srovnat se slovesy smíšeného typu si-kmenovými s příponou -sėti (-šėti), která v tomto případě zachovávají všechny samohlásky krátké, tj. takové, jaké jsou v základových slovech – zvukomalebných slovech (trákšt: trakšėti, trakši; bùbt: bub­sėti, bùbsi; tèkšt: tekšėti, tèkši apod.). Slovesa smíšeného typu s příponou -ėti a fonologicky dlouhým kořenem mají přízvuk akutový i cirkumflexový. Podle údajů DŽ₂ tvoří slovesa a-kmenová s příponou -ėti a fonologicky dlouhým kořenem více než 43% všech sloves typu varvėti. Z nich má 76% akutový přízvuk, např. čiùlba (čiulbėti, čiulbėjo), dále dùlka, mĩga, táuška, pỹška, póška, táiška, vìrpa. 3 C – jakákoli souhláska nebo souhlásková skupina. 117 Cirkumflexový přízvuk má více než 20 sloves: álma (almėti, almėjo), dále býra, gãima (-ãr-), kálba, mãrma (-ãr-), riẽda, skámba, skáuda, vaĩva. Mezi slovesy i-kmenovými s dlouhým kořenem zřetelně převládá cirkumflexový přízvuk (např. gaĩli, girdì, lýdi, mū̃vi, spìndi, žiū̃ri – pro tyto případy je charakteristická cirkumflexová metatonie ve srovnání se základovými slovesy, srov.: mū̃vi (mūvėti) a máuti, žiõji (žiõ jėti) a žiōti. Sloves s akutovým kořenem i-kmenových je velmi málo (mýli, nóri, sėdi, stávi, tìngi, kliẽdi). U dlouhokořenných sloves s kmenem i-, která jsou variantami sloves s příponou infinitivu -sėti, je výjimečně charakteristický akut, např. kárksi, bliùrbsi, tárkši aj. Protože většina těchto sloves souvisí s onomatopoickými výrazy a označuje náhlý opakovaný děj, je volba přízvuku ikonicky motivována. Při srovnání derivátů s příponou -sėti s primárními slovesy, nikoli s onomatopoickými výrazy, je akut v derivátech třeba považovat za metatonický (srov. kãrkti: kárksi) (srov. Stundžia 1995: 130–131). Přízvuk kořenů s dlouhým vokalismem v prézentních tvarech sloves typu Varvėti určuje: 1) morfonologická struktura kořene (vokalismus, konsonantismus) a 2) (zčásti) sémantika slova. Přípona -ėti na to nemá vliv. 1. Morfonologická struktura kořene Ve slovníku nebyla nalezena slovesa typu varvėti s kořenovou samohláskou -ė-, s dvojhláskami -ei-, -ui- a dvojhláskovými skupinami -el-, -em-, -er- a -im-. Dvojhláskové skupiny se samohláskami -e-, -i-, -u- jsou téměř vždy akcentovány přízvukem na první složce: -ér- 8 (varianta nérma / neĩma a dz. žvėrblà⁴), -ìr- 15, -ìl- 4, -ìn- 3, -(i)ùr- 25, -(i)ùm- 3 (varianta bùmba / bùmba⁵), -(i)ùn- 3. Dvojhláskové skupiny se samohláskou -a-: -aĩ- 2, -ár- 3, -ár / -aĩ- 5 (nárna / naĩna, dárda / darda, mãrma / márma, gãima / gárma, gãrga / gárga), -aĩ 4, am̄- 4 (varianta bambà / bámba; srov. bùmba / bùmba). Převládá tendence k cirkumflexové variantě. Pouze dvojhláskové skupiny s druhou vokalickou složkou -n- (blãzga, brãzga⁶, žvánga / žvaĩnga) implikují přízvuk na první složce kořene téměř ve všech slovesech typu varvėti. V kořenech s dvojhláskami převládá akut: -áu- 8, -aũ- 1 (skáuda), -áĩ- 1 (aĩdi / áida). V kořenech s dlouhými samohláskami -ū-, -y-, -ie- převládá cirkumflex: -ū- 3 (kūpa / -i, dūlėja / dūla, trū̃sa), -ū- 1 (dūzga), -y- 3 (býra, výva, rýta), -ý- 1 (pýška), -ié- 2 (riẽda, riéta). 4 Mimochodem, v DŽ byl kořen tohoto slovesa akutový. 5 Varianta bùmba se v DŽ₃ již neuvádí. 6 Dvojhlásková skupina an se před frikativami změnila v ą. 118 U kořenů s dlouhými -o- a -uo- převládá akut: -ó 5 (póška, móka- 2, sópa, tvóska), -ió- 1 (kiõgžda / -i), -iūo- 1 (liūoba). Poslední příklad je žemaitský, svou morfonologickou strukturou i významem vzdálený ostatním slovesům typu varvėti. Z těchto příkladů je patrné, že vokalismus kořene může souviset s tím či oním kořenovým přízvukem: kiáugžda / -i = kiõgžda / -i „vysychat, vysychat, chřadnout“, gãrga / gá rga = gìrga „krákat, kejhát (o huse)“, gar̃žda = gir̃gžda = gùrgžda „vydávat nepříjemný zvuk tření“, dárda / dárda = dìrda „rachotit při jízdě, jet s rachotem“. Jak je vidět, dublety se stejným významem mohou mít různé přízvuky, ačkoli většina synonym se shoduje jak v přízvuku, tak ve významu (srov. terška = tárška; nárna / nar̃na = nérna / ner̃na = niùrna / niùrna). Přízvuk dlouhých kořenů může souviset také s konsonantismem. Kořeny s auslautem -šḱ-, -sk- (typ -ST-) mají vždy cirkumflex: pyška, póška, páuška, térška, čérška, čiùrška, tvóska atd. V kořenech s auslautem -zg-, -zd- rovněž převládá akut: dūzga = dùnzga, brązga, blązga, ùr zga, birzga, bùrzga, niùrzga, bùrzda, a dva případy s cirkumflexem bal̃zga, gram̃zda. Ostatní auslautové shluky -ST-, -št-, -st, -žd- jsou typické pouze pro krátké kořeny (kušta, plášta, kužda atd.), pokud sloveso gar̃gždėti, gaigžda dále nerozčleníme (reduplicační slabika a formant -žd-: gar-g(ar)-žd-a). Shluk auslautových souhlásek typu -TST- nemá na kořenový přízvuk vliv, srov. gìrgžda, gùrgžda a gar̃gžda, kiáugžda a kiõgžda. Shluk -bl- (typ -TR-) je doložen pouze ve dvou nářečních slovech – vébla a žvérbla, a proto je obtížné říci něco o jeho souvislosti s kořenovým přízvukem. Nebyly zjištěny žádné souvislosti mezi kořenovým přízvukem a souhláskou na konci kořene. Zdá se, že přízvuk neovlivňují ani souhlásky či jejich shluky na začátku kořene. Je pravda, že slovesa se začáteční souhláskou č- mají všechna cirkumflex (čiùlba, čiùlda, čiùlpa, čiàuška, čérška, čir̃ška), ale pravděpodobně to souvisí spíše nikoli s touto souhláskou, nýbrž s vokalismem kořene nebo s auslautovým shlukem -šk- (viz výše). Podobně je zřejmě třeba chápat i kořenový přízvuk sloves se začátečními c-, dz-, dž- (cirpa, dzìnga, džérška) a bl-, kn-, sp-. Snad je se přízvukem více spojena pouze počáteční skupina sk-, totiž s cirkumflexem (skaũda, skām̃ba / skámba). Tuto domněnku podporuje i skutečnost, že všechna ostatní slovesa s vokalismem -au- mají cirkumflex, zatímco u diftongu -am- se může vyskytovat akut i cirkumflex. Tato slova se svým přízvukem liší také od ostatních slov náležejících do téže sémantické skupiny (srov. sópa: skaũda, o tom viz dále). Nedostatek příkladů s tímto konsonantismem však neumožňuje vyvozovat žádné širší závěry. Souvislost mezi konsonantismem reduplikovaného kořene a kořenovým přízvukem nebyla zjištěna (srov. niùrna a nérna, mùrma a maĩma / márma aj.). Souvislost vokalismu a konsonantismu s přízvukem nelze oddělit od morfologické struktury sloves. Je to zřetelně patrné při srovnání 119 a-kmenových sloves s příponou -ėti s příbuznými kořenovými ia-kmenovými slovesy (akut; cirkumflex): bùrzga (burgzėti, -ėjo): bùržgia (bùržgti, bùržgė), také birzga: bìržgia, tãška: tàškia, paũška: paũškia, sùlpa: sùlpia (sul̃pti, sul̃pė) atd. Takové dvojice má asi 28% sloves s dlouhým kořenem. Tyto kořeny jsou pouze dvojhláskové a diftongické (samohláskové kořeny chybějí). V tomto případě lze slovesa rozdělit podle měkkosti či tvrdosti kmenného zakončení (srov. s příponami jmenných slov). Příbuzných sloves na -i- s příponou -ėti, které by odpovídaly zkoumaným slovesům, je málo. Častěji mají varianty obou kmenů cirkumflex: kūpi / -a, kiõgžda / -i, zatímco ãidi / ãida, kiáugžda / -i, smìrdi / -a. 2. Sémantika Přízvuk často souvisí se sémantikou. Ve níže uvedené tabulce jsou slovesa typu varvėti s dlouhým kořenem rozdělena podle významu. Sémantická tabulka7 Sem. skupina | Zvuk | Pohyb | Destrukce | Psych.-fyz. vlastnosti | Světlo | Vůně | Společenské vztahy -o- põška; tvõška kiõgžda / -i (poška 2) 1 móka sōpa (tvõška 2) 1 móka -ū- dūzga dulėja / dūla; kūpa / -i triūša -y- pỹška; vỹva bỹta (pỹška 3) rỹta (DŽ₂) (pỹška 2) -ie- riẽda; riẽta (riẽda 4 ‘ritasi kalasi) -uo- liúoba -ai- áidi / áida; áidėti, -a -au- člãuška kaũška kliáuga niáuzga páuška pliáuška táuška kiáugžda / (DŽ₂: -i) skaũda 7 Číslice u příkladu označuje číslo, kterým je význam slovesa označen ve slovníku. Pokud je pojednávaný význam slovesa vedlejší, uvádí se sloveso v tabulce v závorkách. Vedle se zapisuje pořadové číslo významu daného slovesa. Pokud číslo chybí, znamená to, že se zvukové a pohybové sémy slovesa prolínají a ve slovníku jsou uvedeny jako jediný význam. Označení DŽ₂ se připojuje k těm příkladům, které nejsou uvedeny v DŽ₃. 120 Sémantická skupina Zvuk Pohyb Destrukce Psychofyzické vlastnosti Světlo Vůně Společenské vztahy -er- blērba džērška čērška ērza knērza (DŽ₂) nērna (er) (DŽ₂) tērška vērva žvērbla -ar- bárba bárška dárda (ar) gárga (ár) gárgžda (gárma (ár) 2) (márma (ár) 2,3,4) nárna (aŕ) tárška (varva 2) (dárda (ar) 2) gárma (ár) márma (ár) 1 varva (gárga (ar)) -ir- birzga cirpa (DŽ₂) dırda (DŽ₂) čirška girga girgžda spirga širša (DŽ₂) žirza (virpa 2) (birzga 2) (dırda 2) (DŽ₂) kirba (mirga 2) tūrta (žirza 2) 1 virba virpa (čirška 2) (spirga) 2 virba (kirba 2) mirga (virpa 3) smirdi / -a -ur- blūrba būrba būrzda (būrzga 2) (čūrška 2) (glūrga) (gūrga 2) gūrġžda knūrza mūrma niūrna niūrza šūrga (DŽ₂) ūrga ūrza (DŽ₂) ūrzda ūrźga žārza (blūrba 3) būrga būrzga čūrška glūrga gūrga gūrna kūrna pūrta spūrda spūržda (DŽ₂) ūrda -al- balzga (DŽ₂) kalba alma salva kalba 1 -il- bilda vilba (bilda 2) dilga žvilga 121 Sem. skupina Zvuk Pohyb Destrukce Psych.-fyz. vlastnosti Světlo Vůně Společenské vztahy -ul- čiulba; čiulda (DŽ₂); ūlba; ūlda čiulpa?; dūlka; sūlpa? -am- bamba (ām); pām-pa (DŽ₂ - am-); skambā (ām) gramzda (stav) -um- būmba (drūmba); pūmpa (nář.) drūmba; liūmpa -an- blāzga; brāzga; žvānga (an) žvānga (ān) 2 -in- dzinga; trinka tinta -un- dūnda; dūnžga (DŽ₂); kliūnka (klūnka 2) Zřetelně převažují slovesa označující zvuk. Jejich kořeny jsou většinou akutové. Pouze 14 slov má cirkumflexový kořen. Z nich 9 má obě přízvukové varianty. Cirkumflex v přízvuku zvukomalebných sloves lze v některých případech vysvětlit pragmatikou – tj. slovesa označující zvuk nižší intenzity mohou mít cirkumflex (mārma / márma, bāmba / bam̄ba, vỹva – slova označující tiché mumlání, fňukání; ale mū́rma, niū́rna, niū́rgza aj. jsou akutová). V tomto případě bychom však neměli zapomínat na vokalismus kořene (viz výše). (Je pravda, že LKŽ VII uvádí i další význam mārma / márma „topit se, nořit se, řítit se“, který snad implikuje cirkumflex. Viz dále.) U sloves bal̃zga, kal̃ba cirkumflex pravděpodobně souvisí s vokalismem -al-, nikoli se zvukovým významem. Slova skambā, žvānga / žvānga označující intenzivní zvuk mají cirkumflex, zřejmě rovněž kvůli vokalismu. Stejně tak gair̃žda (srov. gir̃žda). Do skupiny slov označujících zvuk patří také všechna slovesa s auslautem -šk-, proto bychom se mohli domnívat, že jejich akut vyplývá z významu, nikoli z konsonantismu. (Destrukční význam sloves póška, pýška má zjevně zvukový původ.) Mezi slovesy s významem pohybu lze vyčlenit slovesa označující kutálení, která mají cirkumflex riẽda, riẽta, rỹta a nemají zvukové séma (srov. dar̃da / dárda, dir̃da, u nichž převažuje akut a zvukové séma je ve slovníku uvedeno na prvním místě). Cirkumflex mají také slovesa označující prosakování či vyvěrání kapaliny: sal̃va, al̃ma, var̃va. Slovesa se sémy proudění a stříkání vody (glū́rga, klū́ nka, gūrga aj.) nebo dokonce pouze proudění 122 označující (liūmpa, būrga), která jsou samozřejmě také onomatopoická, se přízvukují pouze akutově. Slova označující pád, sesouvání dolů mají častěji cirkumflex: maṛma / márma, gaṛma / gárma, býra. Slovesa označující jiný druh pohybu jsou akutová. Destrukce (nebo změnu struktury) je u sloves tohoto typu v DŽ₃ doložena jen velmi málo. Sloves s dlouhým kořenem je jen několik. Často mají souběžné tvary s kmenem na i- nebo ėja-, např. kiáugžda / (DŽ₂) -i = kiõgžda / -i „1. vysychat; 2. stát se pórovitým, houbovitým; 3. přeměňovat se v kiaugždu, stávat se dutým“, kūpa / -i „1. prudce vařit; přetékat, stoupat; 2. dobře růst, bujně se rozvíjet“, dūlėja / dūla „1. pomalu se rozpadat, měnit se v prach, trouchnivět; 2. pozvolna hořet, doutnat“. Slova 2 virbėti, virba „měnit se ve virby, vyrůstat jako virby“ a spirgėti, spirga „1. při pečení prskat“, ap-gargėti, āpgarga „pokryt se něčím (blátem, ledem, sněhem apod.), zarůst, obalit se“⁸ nemají souběžný tvar s jiným kmenem⁹. Spirgėti, spirga je pravděpodobně také zvukomalebného původu, stejně jako pyškėti, pyška. Zbývala by tedy dvě slovesa označující destrukci, která mají v kořeni akutový přízvuk. Akut ve Virba by bylo možné vysvětlit pouze vokalismem kořene (viz kořeny s vokalismem první složky -i-). Akut slovesa kiáugžda se takto zdůvodňuje obtížněji kvůli cirkumflexu u skaudėti, skaūda (se stejným vokalismem kořene). Vedle toho existuje cirkumflexová dubleta kiõgžda. Je pravděpodobné, že sloveso kiáugžda začlenila do své přízvukové paradigmaty četná bezvýjimečně akutová zvukomalebná slovesa páuška, káuška, táuška, niáuzga a další, která mají v kořeni vokalismus -au-. Jsou doložena pouze tři slovesa označující světlo: žverblėti, žvėrbla „nář. třpytit se, zářit“, mirgėti, mirga a žvilgėti, žvilga. K nim se řadí také pohybová slovesa se séma světla (s odstínem vibrace): virpėti, virpa „3. blikat“ a kirbėti, kirba „2. hemžit se, blikat“. Všechna slovesa s tímto významem kromě prvního mají v kořeni cirkumflex; jejich souvislost se samohláskou -i- v kořeni je velmi zřetelná. Bylo by obtížné najít nějakou souvislost mezi přízvukem a významem psychické nebo fyzické vlastnosti, neboť stejný význam bolesti mají jak sópa (akut), tak skaūda (cirkumflex). Štípání nebo svědění označují tvóska, dilga – obě mají akut. (Dilga také znamená nutkání, naléhavost a hlavní význam tvóska je „duní, praská“.) Pokud však přijmeme tvrzení, že počáteční souhlásková skupina kořene sk- implikuje cirkumflex (skaūda, skam̃ba), lze tvrdit, že akut u ostatních slov označujících psychickou nebo fyzickou vlastnost vyplývá z jejich významu. 8 K významu posledního slova viz LKŽ III 129. 9 U ostatních sloves jsou významy mutace nebo destrukce uvedené v příslušném sloupci druhotné a vycházejí ze zvukového nebo pohybového významu: pyškėti, pyška „2. s hlukem praskat, pukat“, poškėti, poška „hořet se zvukem“, čirškėti, čirška „3. prskat“, riedėti, rieda „4. líhnout se (z vajec)“. Jejich akut souvisí se základním zvukovým významem, zatímco cirkumflex s kutálením. 123 Vůni označuje pouze jedno sloveso tohoto typu, avšak jeho forma s kmenem a- je pouze vedlejší vedle hlavního kmene i- – smirdėti, smirdi / -a. Ačkoli tedy akut naznačuje kmen a-, význam je bližší hlavní formě s kmenem i-. Slovesa s významem společenských vztahů nejsou pro zkoumaný typ příznačná, proto nelze o jejich přízvuku říci nic konkrétnějšího: mokėti, moka „1. dávat peníze jako protihodnotu za získanou věc, vykonanou práci apod.; 2. nář. stát, přijít (na cenu)“, triušėti, triuša „trochu pracovat, lopotit se“. Byla tedy zjištěna pouze souvislost významů zvuku (jeho intenzity), pohybu (kutálení, prosakování), světla a částečně destrukce s intonací kořene. ZÁVĚRY 1. Přípona -ėti u sloves typu Varvėti je dominantní a přízvučná, nezávisle na intonaci kořene v nepříponovém tvaru přítomného času (varvėti, varva, -ėjo; mokėti, moka, -ėjo; galėti, gali, -ėjo atd.). DŽ₃ uvádí pouze jednu nářeční výjimku, v níž mají všechny tvary přízvuk na kořeni (áidėti, áida, áidėjo). 2. V nepříponových tvarech přítomného času slovesa s a-kmenem i slovesa s i-kmenem, která mají fonologicky krátké samohlásky i, u, a, e, prodlužují pod přízvukem poslední dvě z nich [lašą, teška a gãli; srov. s deriváty na -sėti trakšėti, trakši (trakš+šėti, trakš+ši), žlegšėti, žlegši apod.] 3. Intonaci kořene v tvarech přítomného času sloves s kořenovým vokalismem typu [m?] a s kmenem a- určuje: A. Morfonologická struktura Konsonantismus: a) Souhláskové skupiny v auslautu -sk- (méně časté -sk-) vždy souvisejí s akutem kořene, např. tárška, bárška, tvóska. V kořenech s auslautem -zg-, -zd- rovněž převládá akut, avšak ne vždy (niùrzga, ale bãlzga). Souvislost intonace s jiným auslautovým konsonantismem nebyla zjištěna. b) Slovesa s anlautem č-, c-, dz-, dž-, bl-, kn-, sp- mají cirkumflexovou intonaci kořene, ta však pravděpodobně souvisí spíše s vokalismem těchto sloves. Anlaut sk- by mohl souviset s cirkumflexem kořene: skaũda, skãmba / skámba (pouze 2 příklady). Souvislost intonace kořene s jiným auslautovým konsonantismem nebyla zjištěna. Vokalismus: c) v kořenech s dvojhláskami převládá akut (výjimkou je skaũda); d) v kořenech s dlouhými samohláskami -ū-, -ie-, -y- převládá cirkumflex (výjimky: pýška, dūzga), zatímco u samohlásek o, uo převládá akut, např. póška, žem. liúoba, žem. kiáugžda (výjimkou je kiõgž-da); e) akut v kořenech s dvojhláskami souvisí s dvojhláskami, jejichž první složkou jsou samohlásky e, i, u (výjimky: buñba, žvėrbla); f) pro kořeny s první složkou dvojhlásky a je příznačný cirkumflex (gar̃gžda aj.), je zde však více výjimek (tárška, bárška, nárna, blázga, varianty bañba / bámba, dárda / dard̃a, gárma / gárma, gárga / gárga, maĩma / márma, žvánga / žvánga). 124 Morfologická struktura: g) vliv vokalismu a konsonantismu na přízvuk kořene je neoddělitelný od morfologické struktury zkoumaných sloves. Při jejich srovnání s kořenovými slovesy se stejným kořenem a kmenem ia- se projevuje přízvuková opozice (jestliže je sloveso typu varvėti akutové, pak sloveso se stejným kořenem a kmenem ia je cirkumflexové, např. birzga (birzgėti, -ėjo): birzgia (birgzti, birzgė), rovněž tárška: tárškia, súlpa: súlpia aj. Mimochodem, cirkumflexové kmeny na a s příponou -ėti takové dvojice nemají; h) Slovesa se stejným kořenem a kmenem -sėti, odvozená příponou sė-kamieniai, mají všechna přízvuk na první části slabiky, což lze vysvětlit jejich onomatopoickým původem. B. Sémantika a) U sloves označujících zvuk převládá akutová penultima. Cirkumflex je nejčastěji způsoben významem intenzity zvuku (baũba / báumba, buñba). Cirkumflex u sloves balzga, kal̃ba aj. je však třeba vysvětlit vlivem morfonologie; b) Významy kutálení a prosakování kapaliny předpokládají cirkumflex: riẽda, riẽta, rỹta ir aĩma, saĩva, vaĩva. Ostatní slovesa s významem pohybu mají akutový kořen; c) Dvě slovesa označující světlo mají přízvuk na první části slabiky (mìrga, žvìlga). Přízvuk na první části slabiky mají i slovesa pohybu se sémantickými rysy odrazu světla (vìrpa, kìrba). Jediné dz. žvėrbla má cirkumflex; d) Slova označující psychické a fyzické vlastnosti mají přízvuk na první části slabiky, s výjimkou slovesa se skupinou sk- v anlautu, skaũda; e) Souvislost mezi přízvukem kořene a ostatními významy nebyla zjištěna. Existují systematické tendence k zobecňování akutového přízvuku. LITERATŪRA DŽ₂ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972. DŽ₃ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. J a k a i t i e n ė E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas. DLKG – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994. LKŽ III – Lietuvių kalbos žodynas 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956. LKŽ VII – Lietuvių kalbos žodynas 7, Vilnius: Mintis, 1966. S k a r d ž i u s P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius. S t u n d ž i a B. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos kirčiavimo sistema, Vilnius: Petro ofsetas. THE ACCENTUATION a-STEM VERBS WITH INFINITIVE SUFFIX -ėti (MORPHOLOGICAL TYPE varvėti, vãrva, varvėjo) Summary There are some morphological types of verbs with the suffix -ėti in Lithuanian language. All the types have the same suffix of the infinitive (-ėti) and praeterit (-ėjo). The main differences are in present forms. The third person of present can be suffixal (-ėja) or unsuffixal: i-stem (myli), a-stem (moka) and others. The semantics and wordbuilding of those types are different enough not to mix them. The object of the paper is a-stem verbs with the suffix -ėti. The distinct signs of those verbs are the following: 125 1. The suffix of the verbs of this type is stressed and dominative independently of the intonation of the form in the present tense, which is not suffixal (varvėti, vārva, -ėjo; mokėti, mōka, -ėjo). 2. The stressed phonologically short vowels a, e become long in present forms (lāša, tēška and pʼstem galī, compare with the derivatives of the suffix -sėti: trakšėti, trākši [trakš+šėti, trākš+si], žlėgėti, žlėgsi). 3. The accentuation of verbs with a long vocal in the root depends on the following factors: A. Morphonological structure Consonantism: a) the roots ending in the consonants -sk- (more seldom -sk-) always have falling accent (tárška, bárška, tvóska). The same accent dominates in the roots, ending with -zg-, -zd- (nūrzga, but balzga); b) the accent is not connected with the consonant beginning of the root. Only combination -sk- could implicate the rising accent of the root (skaūda, skāmba / skāmba). Vocalism: c) the falling accent dominates in the roots with vocal diphthongs (the exception – skaūdā); d) the rising accent dominates in the roots with long vowels -ū-, -ie-, -y- (the exception – pýška, dūzga). The roots with vowels o, uo have the falling accent (pōška, liūoba, kiáugžda, but kiōgžda); e) the falling accent is connected with the diphthongs whose first components are vowels e, i, u (except būmba). g) The rising accent is connected with the diphthongs, whose first component is the vowel -a- (gar̄gžda), but there are more exceptions [tárška, bárška, ná́rna and blā́zga, brā́zga (n disappears in the position before spirants), variants – bāmba / bámba, dārda / dārda, gārma / gárma, gā́rga / gárga, mārma / márma, žvānga / žvānga]. Morphological structure: h) The influence of vocalism and consonantism on the accent of the root can not be abstracted from the morphological structure of the verbs. There is an accentual opposition between the a-stem verbs with suffix -ėti and iā-stem root verbs. If those two types of verbs have the same root, the first one will have the falling accent and the other will have the rising accent, e. g. birzga (birzgėti, -ėjo): bīrzgia (bīržti, bīržge), also tárška: tāškia, sūlpa: sūlpia etc. The a-stem verbs with the rising accent do not have such pairs. B. Semantics: a) The verbs which mean the sound have the falling accent in most cases. The rising accent is determined by intensity of this sound (bāmba / bámba, būmba). b) The meanings of rolling and trickling of water are connected circumflex: riēda, riēta, ryta and aīma, saīva, vārva. Other verbs, which mean the moving (motion) have the acute root. c) Two verbs meaning the light (shining, reflection) have the falling accent (mirga, žvilga). Even the verbs with the semes of light (virpa, kirba) have the same accent. 126