Kas yra bendrinės kalbos leksika? Sampratos, nuomonės ir prietarai. Žodyno praktika ir teorija. Vartojimo reikmės ir problemos

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS Jonas KLIMAVIČIUS CO JE LEXIKUM SPISOVNÉHO JAZYKA? Pojetí, názory a předsudky. Slovníková praxe a teorie. Potřeby a problémy užívání Jde pouze o podnět a skromný pokus odpovědět na tuto otázku, zejména na její obrácenou stránku – co rozhodně není, co by nemohlo být a pravděpodobně nebude lexikem spisovného jazyka. Odpověď hledáme rozborem zásad a manifestů tvorby a rozvoje spisovného jazyka v tomto století, přičemž se snažíme zejména rozptýlit zakořeněné povrchní názory a předsudky a konfrontovat teorii a praxi „Slovníku současného litevského jazyka“, recenze (i od téhož recenzenta), potřeby a problémy užívání spisovného jazyka. Otázka, co je nebo by mohlo být l e x i k o n e m spisovného jazyka, vyvstala už před Jonasem Jablonskim při tvorbě první normativní g r a m a t i k y v roce 1901. Odpovědi – teoretické i praktické – se téměř po celé století měnily, rozvíjely a různily; nikdy nebyly zcela jasné, objevovaly se dokonce velmi mylné, neospravedlnitelně optimistické názory. I dnes existují různé koncepce, ale možná jsme už na konci tunelu. Záviselo to a závisí na: 1) Na opožděném a obtížném utváření lexika spisovného jazyka za nepříznivých historických podmínek, v době národního sjednocování, obnovy státu, kulturního života a vzdělávání; na nerovnoměrném, někdy protikladném vývoji lexika spisovného jazyka, jehož jednotlivé etapy vyznačovaly jak etapy dějin národa, tak samotného jazyka, ba i jeho stupně, pojmenované různými a rozhodně nejednoznačnými termíny – psaný, spisovný, literární a znovu spisovný; označené různými ústavními statusy – státní, potlačovaný a poškozovaný ruštinou okupantů, nyní opět státní; na samotné povaze lexika – je mnohem pohyblivější, proměnlivější a otevřenější nářečím i výpůjčkám než gramatika, zejména v období prudkého růstu počátečních zárodků a etap spisovného jazyka; na našem malém, avšak nářečně rozrůzněném (mnoho nářečí, obrovské rozdíly) národě, zasaženém různými podobami dvojjazyčnosti (prostřednictvím nářečí i přímo prostřednictvím spisovného jazyka) – mez nářeční a mez jazykové kolize, kolize nářečí a spisovného jazyka, tak zřejmé Ferdinandu de Saussurovi (Saussure 1977: 60, 231), někteří naši jazykovědci přehlédli nebo tvrdošíjně ignorují: prý nářečí pouze obohacují, obohacují, jak a kdy se jim zachce, skoro automaticky – bezohledně směle se tvrdí: systém slovní zásoby je volný, lexikum se z nářečí snadno přejímá do spisovného jazyka. 2) Na lexikografické výsledky vývoje lexika spisovného jazyka a jeho etap – na to, zda se v nich tento vývoj odráží a zda jsou upevněny jako opora pro další stupeň, anebo zda 20 se to nepodařilo nebo se s tím otálelo (možná až osudově). Vždyť když jsme už dosáhli stupně státního spisovného (nikoli již jen psaného) jazyka, neměli jsme jeho slovník (vůbec žádný vhodnější pro veřejnost, ani dvojjazyčných sotva několik), který by upevňoval jeho normy a uspokojoval potřeby. Nedokázal národ vytvořit slovníky a lexikografy? Bohužel ano, protože požadavky byly nové, kvalitativně odlišné – požadavky na slovník spisovného jazyka. Jeho význam byl pochopen, existovaly záměry a přípravy (to je samostatné téma). Byly tu také nepříznivé subjektivní okolnosti – předčasná ztráta K. Būgy, pracovní zátěž J. Jablonského neodpovídající jeho věku a zdraví, nedostatek nových sil, slabost a nízký věk lexikografických institucí. Objektivně se teorie spisovného jazyka začala rozvíjet od gramatiky, synchronní jazykověda byla užší a méně ceněná než historická. Teprve v nepříznivém roce 1954 vyšel „Slovník současného litevského jazyka“ – současného, nikoli spisovného: rozdíl tu není pouze formální, ale i věcný. Není příznačné, a dokonce snad pro spisovný jazyk osudové, že dříve – v roce 1951 – vyšel „Slovník mezinárodních slov“ – překladový, nenormativní, bez značky ntk. (nedoporučuje se), která se užívá, byť dosud nedůsledně a nedostatečně, teprve ve „Slovníku mezinárodních slov“ z roku 1985. Obrovský nenormativní „Slovník mezinárodních slov“ vyšel už roku 1936, menší existovaly ještě dříve. Není to jedna z významných příčin, proč je spisovný jazyk tak zamořen mezinárodními slovy, která v mnoha oblastech po několik desetiletí v širokém měřítku silně vytlačují litevská slova? Nyní podrobněji o všem popořadě. 1. „Chybí-li v nářečí, v němž se píše, nějaké slovo, které je známo pouze z jiných nářečí, musí spisovatel užít tohoto slova, ať je najde kdekoli; <...>; ví-li spisovatel, že jeho užívanému slovu se téměř všude bude rozumět j i n a k, musí se co nejvíce p ř i z p ů s o b i t čtenářům a vždy dbát na to, aby mu rozuměla většina“ (Jablonskis 1901:60; zde i jinde je zvýraznění moje – J.K.). Pronikavý program! Ne všechno je nám ovšem zcela zřejmé: m u s í spisovatel vědět, že jeho slovu možná budou rozumět jinak? Pravděpodobně ano. Jablonskis ani nemluví o tom, co se stane, bude-li slovo zcela neznámé: pro něj je mnohem důležitější, že mu budou rozumět jinak, nesprávně. Praxe potvrdila Jablonskisovu prozíravost. Kdo se soustavně zabýval tím, jak se tento program dařilo naplňovat a jak ho dodržovali spisovatelé, včetně Jablonského jako autora a překladatele (a samostatně: jako lexikografa)? Zkoumalo se to, ale mezery přetrvávají, syntéza rozhodně chybí – převládá uspokojení nad tím, co se podařilo, avšak velmi chybí antiteze – co a p r o č se nepodařilo. Unavují nekonečné nářky nad tím, co se nepodařilo nebo nedaří, aniž se přemýšlí proč. Kolik jen bylo lítosti a stesku nad slovy tūlas, támsta; vėlinas; abūojas, -a! Jenže to je úplně totéž, jako když se z šiauraus vėjo žiemių krašto dainose ateivėse stalo siauras vėjas (Vitkauskas 1975: 64), stejně jako siūras, siūrus, šiūrus, sraujas (ačkoli LKŽ XIII vysvětluje: 2. „prudký“), šveras vėjas; jenže tady přišlo slovo (s písněmi) z nářečí do nářečí, zatímco tam do spisovného jazyka. A kritika se snesla za tutéž potíž „nesrozumitelné – chápe se jinak“, a tak se slovo zkomolilo; v nářečí je to jen slovo, ve spisovném jazyce však význam. Slova šiaurė, šiaurus žiemių kraštas si nepůjčovala, protože mají vlastní, cizí 21 tomu ani nerozumí. Teprve nyní se začíná rozjasňovat, že pro spisovný jazyk tūlas, tamsta, vedinas, abuoja nebyly považovány za nezbytné. Při jazykových úpravách se však stále učí, co tato slova skutečně znamenají. Existuje i jiné, možná pravdivější poučení: nemáš-li dané slovo ve svém nářečí a dobře ho neznáš, neužívej ho, nevysmívej se nářečním mluvčím! „Litva, zdá se, je jen takový měšec (malá), ale co dům, to jiná řeč“ (Krūonis, LKŽ XI 793). Nářečí a mluvy jsou bohatstvím, lidé jsou výřeční, slovník je bohatý. Jestliže je však nouze o rozum (mezi lidmi s malým rozumem), nouze je i o slovní bohatství. Někdy se mezinářeční (nebo širší, dokonce všeobecné) střety významů zpozorují a vtipně vysvětlují, například: – Jonasi, otec spadl ze střechy. – Zůstal zdravý? – Zdravý, to ano, ale mrtvý Klp (LKŽ VII 498). Význam slova aplamas „povrchní; neopatrný, hloupý“ ve slovníku DŽ₃ zcela zastínil význam 1. „obecný, celý“ v DŽ₁, DŽ₂. Je načase vážně promluvit o nadbytečném jazykovém bohatství, které ve spisovném jazyce často představuje překážející přebytek. Někdy se nářeční významy jednoho slova ve spisovném jazyce perou jako kočky v pytli. Tak například dōras DŽ₃ 1.” <...> mravný” a 2. “vhodný, dobrý”: Jídla tu není nedostatek. Nemám pevné zdraví. Tak se nerozdivočí proti dobrému. Pořádně (dobře) nevím, a dorà 2. “vhodnost, dobro”: Zítra také nebude vhodné počasí (počasí se nezlepší). Kdoví, jestli bude s tím nemocným dobře (jestli se uzdraví). Jít do vhodného stavu (zotavit se). V nářečích se doras (i dora jako podstatné jméno) takto velmi široce užívá u Žemaitů, části (severních) východních Aukštaitů, například: Už není nic dobrého ani za plotem Pn. Moje prasata nechodí do vhodného stavu, a dost Ut. Dřevo si pořádně přivézt nemůže Pc. Význam „mravný“ u dora však v nářečích zanikl (Sb, Sim, Dkš; JR28, S. Dauk, M. Valanč; dora – SD, Grk, Užv), vytlačily jej barbarismy (š)čyras, čystas, cnatlyvas, zgadnas, cekavas, a význam slova doras částečně přejímají výrazy nevinný, cudný, čistý, ryzí, zatímco význam slova nedoras – prostopášný, zhýralý. Proto se významy v nářečích nerozcházejí. Opravdu to není třeba vidět, nebo je těžké to postřehnout? Podobně bychom měli hodnotit slova blōgas DŽ₃ 3. nář. „hubený, nepatrný“, 4. nář. „slabý (o nemocném)“ (DŽ₂, DŽ₁ – bez označení nářečí); pýkinti 2. „přimět ke zvracení“; bérgždžias 3. přen. „prázdný, nepřinášející výsledky“; gáuti 2. „mít, muset“: Gausi važiuoti į mišką. Gavo daktarą kviesti; pagauti „začít, pustit se do něčeho“: Visi pagavo bėgti [betgi ir juos pagavo]. Neříká nám nic, že sama Žemaitė napsala: Per tave gavau (turėjau) pats nešti taip toli? To je velké téma, lze však už vyvodit závěr, že Jablonského pokynu se dosti důsledně nedbalo. Pokud se dnes těmto slovům už nerozumí jinak, pak jim přinejmenším ne všichni rozumějí úplně a snadno; matou a znejišťují, anebo lidé nechápou, proč se užívají: proč nieko doro, a ne nieko gero, proč blogas, a ne liesas, proč pykina, a ne šleikštu, proč bergždžias darbas, a ne tuščias darbas, proč gavo bėgti, a ne turėjo bėgti, proč pagavo bėgti, a ne ėmė, šoko bėgti. Tyto nářeční významy se v textech vyskytují čím dál častěji a lidé se ptají: proč? Lze to tak vůbec užívat? Podívej, někdo ještě opraví nieko gero na nieko doro... Tyto nářeční významy samozřejmě jednou nohou vstoupily do spisovného 22 jazyka, převážně však v něm mají knižní charakter. O tom se dosud nemluvilo, ba ani se to nenaznačilo, a proto bude mnohým připadat opravdu paradoxní, že se nářeční prvek ve spisovném jazyce stává rysem knižního stylu. Ve skutečnosti se však jeho status v užívání zásadně mění. Ve slovníku spisovného jazyka by u takových „nářečních“ významů bylo vhodnější a pro uživatele (zejména toho, kdo nezná nářečí) výstižnější označení kniž. než nář. Takové významy bychom také neměli překotně a bez rozmyslu rozšiřovat – jestliže se někde v nářečí říká p a d ė v ė t a s traktoriukas, jde pouze o nářeční výraz, zatímco ve spisovném jazyce je to (po) používaný. Ve slovníku spisovného jazyka má smysl uvádět takové významy pouze u etnografismů, například: márška etnogr. 1. „plátno na nošení krmiva, třísek či jiných sypkých předmětů; množství, které se na něm nese“, 2. dz., vých. „prostěradlo“, 3. vých., dz. „přehoz na postel“, 4. dz., vých. „tkaná podložka“, 5. vých., dz. „ubrus“, 6. žem. „ručník“, 7. záp. „malá síť, kterou táhnou dva lidé a která nemá nálevku, síť dvibradis“; skara 1. „ženský šátek na zakrytí hlavy a ramen“, 2. žem. „hadra (obvykle nekvalitní), cár“, 3. žem. „plenka“, 4. souhrnně žem. „vlákno“: Šiemet linų gera skara, skepeta 1. „šátek, který se nosí“ [všimněte si, že i ve výkladu je třeba přívlastek – nosí se!], 2. vých. „kus látky, hadra (obvykle nekvalitní), hadřík, utěrka“ (skarelė „menší šátek na uvázání kolem hlavy či krku“, skepetaitė „šáteček“, zatímco skepetėlė 1. „šáteček“, 2. nář. „kus látky; kapesník“); būtas 1. „část domu sestávající z jednoho či několika pokojů a kuchyně“, 2. nář. „obytný dům, chalupa, chýše“, 3. žem. „jakákoli budova, stavba“; sprágilas 1. etnogr. „nástroj na mlácení obilí – cep připevněný k násadě“, 2. vých. „cep tohoto nástroje“, 3. <…>; spragilinė 1. dz. „násada cepu“, 2. vých. „cep“; siaustuvė 1. vých. „násada cepu“, 2. žem. viz vystyklas. Tak je tomu v DŽ₃. Slovník „Lietuvių bendrinės kalbos žodynas“ by však mohl mít alespoň některé nářeční značky, přinejmenším do doby, než se spisovný jazyk upevní a jeho slovní zásoba ustálí. Kromě etnografismů by se snad nemělo vyhýbat ani nejvýraznějším klasickým příkladům: skujà 1. „jehlice borovice či smrku“, 2. nář. „větvička borovice“, 3. nář. „šiška“ [DŽ₂, viz kankorėžis], 4. vých. „rybí šupina“ [DŽ₃, viz žvynas, sriegas (rybí)] DŽ₃ [DŽ₂ bez nářečních označení]; gróbas 1. aukšt. „žebro“, 2. žem. „střevo“ DŽ₃ [DŽ₂ a DŽ₁ 1. „žebro“, 2. žem. „střevo“; ale bylo by grobas vůbec slovem spisovného jazyka?]; sėti 3. nář. „sázet (brambory)“ DŽ₃ [v zásadě stejně také DŽ₁, DŽ₂]; širdingas 3. nář. „zlý, prudký“ DŽ₃ [DŽ₁, DŽ₂ – vých.]; smagùs 5. žem. „těžký“ [také DŽ₁; DŽ₂ – 6.]. I pro uživatele spisovného jazyka, který nezná nářečí, by to vedle jistého praktického užitku bylo připomínkou, že spisovný jazyk nevyrostl z kamene... 2. „Obvykle se říká, že psaný jazyk vytvářejí, kultivují a cizelují jen velcí spisovatelé. Je na tom mnoho pravdy. Tempo dnešního života však nečeká na pomalý vliv, byť i dobrého spisovatele. Potřebujeme jazykovou kulturu přicházející zvenčí, vědomou kulturu,“ píše se v manifestu „Začínáme práci“, otištěném v prvním čísle časopisu „Gimtoji kalba“ (GK 1933 1). Není vůbec náhodou, že se zde objevuje termín jazyková kultura, přestože není vysvětlen. Tento fakt byl zaznamenán a zmíněn, ale nebyl podrobněji rozebrán ani zhodnocen. Když jasně vidíme kořeny tohoto termínu u sousedních národů, zač- 23 Bylo by možné spojit to také s již zmíněnou kolizí Saussurova pojetí spisovného jazyka jako produktu kultury a nářečí jako sféry přírody (Saussure 1977: 60). „Gimtoji kalba“ proto zdůrazňuje, že se nespokojuje s opravováním chyb: „Nestačí nám hrstka opravářů jazyka, ale je třeba naučit jazyk samu společnost“ (GK 1933 1). V manifestu se proto více hovoří o pěstování kultivovaného jazyka: „Na jazyk se díváme sociologicky. Jazyk, stejně jako ostatní jevy společného života, podléhá týmž sociálním zákonům. Lidový jazyk proto pro nás není absolutním měřítkem jazykové kultury [tj. měřítkem]; podle našeho názoru z něj můžeme kultivovaný jazyk pouze vypěstovat. „Gimtajai kalbai“ půjde nejen o lidovost spisovného jazyka [tj. jeho lidovost?], ale také o jeho kulturní pokrokovost. Někdy si vůbec neceníme nadbytečné jazykové tvarovosti [tj. množství tvarů; nikoli sexuality...] a slovní bohatosti (názvů čápa!)“ (GK 1933 2). Gandro příběh ve spisovném jazyce není bez ambicí a provází jej nelehká problematika čistoty. Příklad bez jakýchkoli stínů – neproblematické kodifikační řešení výpůjčky grybas samotným jazykem, kdy se do nadbytečného bohatství zařazují zděděná slova kremblys a budis (pro důmyslný pokus zachránit pro spisovný jazyk slovo budis ve zvláštním významu „nějaká muchomůrka“ nestačí v DŽ₃ nářeční základna – je zapotřebí také alespoň poněkud širší užívání ve spisovném jazyce). Snad by se hodilo uvést alespoň jeden příklad pěstování kultivovaného jazyka. Jedním z výraznějších případů, kdy se slovo z lidového jazyka prostě nepřenáší do systému spisovného jazyka, nýbrž se z něj vypěstuje potřebná výrazová jednotka, je tento: „Ale možná někdo řekne: kamšà přesně neodpovídá pojmu bū́na. Takovému lze odpovědět: a odpovídali snad pirmininkas a viršininkas? Vždyť před Velkou válkou naši lidé obvykle mluvili o předsedovi ženců na statku či panském dvoře a o představeném pastýřů. Vypráví se, že se lidé z Panevėžys dokonce usmáli pod vousy, když jim jmenovali prvního okresního přednostu. Není třeba se obávat domnělé nepřesnosti. Jakmile se slovo začne používat, samo se zpřesní“ (A.S. – GK 1938 26–27). Zde lze jen dodat: zaprvé, nářečních významů slova pirmininko je mnohem více – 2. „<...>, správce“, 3. „<...>, předák“, 4.<...>; čeledín“, 5. „pastýř jdoucí v čele stáda“ || „pastýř“, 6. „to, co je nejlepší, první jakosti“ || „první várka, lepší pivo“ LKŽ X; zadruhé, pirmininkas a viršininkas se užívaly v menší části Litvy, takže příležitost usmát se neměli všichni; zatřetí ve spisovném jazyce ke kolizi významů vůbec nedochází, protože zde jsou jednovýznamové (DŽ₃, pirmininkas 2. a 3. jsou nářeční). Úspěšně započaté období kultivace spisovného jazyka přerušila okupace a genocida. 3. Dne 18. 3. 1953 bylo zadáno k sestavení DŽ₁ – Stalin už nebyl v Kremlu, ale možná ještě nebyl v Mauzoleu. K tisku podepsáno 13. 5. 1954. Datum 30. 1. 1990 uvedl St.Keinys ve své „Předmluvě“ k DŽ₃ (svou přibližně tříletou práci jsem dokončil před prázdninami roku 1988). Poté se ještě 19. 5., 17. 6. a 22. 6. 1992 konala závěrečná zasedání o některých sémasiologických slovech (jejichž sémantika je pragmaticky významná). Využijme svolení zesnulého profesora Edvarda Gudavičiuse položit otázku „co 24 bylo by, kdyby bylo“. Řekněme, že kdyby bylo možné začít tuto kroniku DŽ alespoň rokem 1933 (ještě starší data by možná příliš mátla). Možná by takový DŽ z roku 1933 potkal osud LKŽ I₁ a II₁, ale už by byl zároveň faktem i mýtem spisovného slovníku – záminkou k dobrému i zlému (podle toho, komu) hovoru. Tolik k pragmatice kroniky DŽ. Lexikografická situace v roce 1954 byla takováto: vyšly pouze 2 svazky velkého LKŽ, byť byly vyřazeny z veřejného filologického povědomí; ze specializované lexikografie vyšel po válce pouze v roce 1949 „Technický slovník“ A.Novodvorského, zatímco předválečné terminologické slovníky byly jen v příruční knihovně redakce LKŽ. DŽ₁ neměl v l a s t n í kartotéku, byl připraven z kartotéky velkého slovníku – Herkulův čin sestavovatelů, ale také zásadní nedostatek přípravy, který nebyl odstraněn dodnes. Úvod DŽ₁, §1 (oddíl „Účel a rozsah slovníku“), uvádí: „<...> kromě jazyka písemností široce využívá i lexiku a frazeologii m l u v e n é h o jazyka. Slovník <...> má pomáhat osvojit si literární jazyk, <...>“. §3: „V souladu s praktickým, normativním charakterem Slovníku do něj patří: 1) slova z politické, krásné a odborné literatury, nejsou-li příliš odborná a nejde-li o slova vzácného, individuálního užití, 2) slova lidového jazyka a různých n á ř e č í, š i r o c e j i d o l o ž e n á v literatuře nebo potřebná k vyjádření některých pojmů, např. buklus, skubrus, namiegas [v textu Slovníku: skubruš viz skubus, zatímco DŽ₂ a DŽ₃ ukazují, že významy se liší!]. §4: „Do Slovníku nepatří: 1) úzce užívaná a pro literární jazyk málo potřebná nářeční slova, např. šutrus ‚horký‘ [ačkoli šutrą zařazeno je, šutnųš také], klūkti ‚velmi prosit‘ [ačkoli text Slovníku... obsahuje: klūkti nář. 1. ‚lovit pod ledem, omračovat ryby‘, 2. ‚velmi prosit, žebrat‘ (ve skutečnosti nejde o 2 významy, ale o homonyma!)].“ Princip zařazování slov v DŽ₁ tedy zní: raději více; ať aspirují na spisovný jazyk, ať spolu soupeří a podrobí se zkoušce času – která jsou „potřebná“ a která „málo potřebná“. A „slova vzácného, individuálního užití“ zřejmě nejsou taková v nářečích, nýbrž jen v písemných textech. Vliv kartotéky velkého slovníku je zřejmý. DŽ₁ spisovné jazykové užívání nezaznamenává, nýbrž je vytváří; zásobuje je nářečními slovy, dokonce s rezervou a nadbytkem. Také první recenzenti DŽ₁ postupovali podle jeho vzoru. Pokusili se zajít ještě dál: „Domníváme se, že v odborném výkladovém slovníku by měla najít místo i vzácnější dialektismy, pokud se vyskytují v dílech klasiků krásné literatury. Čtenář však ve Slovníku nenajde ani slova luinas, pylė, repukas... (Donelaitis), ani (iš)drėžėti, snopis... (Žemaitė), ani atvalka, kraiguoti, (nu)piepti, šušėti... (P.Cvirka), ani ydas, pakinys, panuovalis, tun kčiai... (A.Vienuolis), ani plaitytis, priebėga, slambyti, žiubis... (I.Simonaitytė), ani mnohá další slova lidového jazyka, která se vyskytují v dílech významných litevských spisovatelů“ (Grinaveckis 1955: 3). Čtenář ovšem musí někde tato slova najít u klasiků a významných spisovatelů. Ale ve slovníku spisovného jazyka, pokud to nejsou slova spisovného jazyka? Patří snad slova Donelaitise a Žemaitė do slovníku s o u č a s n é h o jazyka? Brzy se rozběhlo vydávání klasiků v akademických, školních i masových edicích a našlo dobré řešení – 25 připojované slovníčky, do nichž se stejně dobře hodí nářeční výrazy, zastaralá slova, novotvary i cizí slova. Avšak i po několika letech odpovědný redaktor DŽ1 (později také DŽ2) zvažuje: „Lze uvést jen ta [nářeční slova], která se ve větší míře užívají v krásné literatuře a mluveném jazyce, nebo ta, pro něž v literárním jazyce nejsou jiné náhrady“ (Kruopas 1968: 3). Co znamená „ve větší míře užívaná v krásné literatuře“? U slov dvou spisovatelů – luinas „bezrohý, bezrohá“, pylė „kachna“, tunčiai „lýtkové návleky“, slambyti „potulovat se bez práce“ – „je důvod je zařadit“, zatímco slova jednoho spisovatele snopis „hlupák, třeštidlo“ (Žemaitė), paknys „trávník, výhonek“ (A.Vienuolis), žiubis „úlovek“ (I.Simonaitytė) by „slovník příliš zatížila“. A takový postoj je formulován jako závěr: „dialektismy je třeba do LŽ [tj. slovníku literárního jazyka] zařazovat omezeně“! Záleží to na celkovém pojetí výběru slov, které určují nejen úzus spisovného jazyka, ale i ideál: „Vždyť literární jazyk je, vezmeme-li v úvahu skutečnost, ideálem společného jazyka určeného pro potřeby společnosti, kultury, vědy a další. <...>. V mluveném nářečním jazyce, v krásné literatuře, odborném jazyce, publicistice i jiných jazykových oblastech se setkáváme se slovy, která nemusejí patřit k běžnému úzu, k literárnímu jazyku, avšak tvoří významnou a důležitou část slovní zásoby jazyka, která se musí ve větší či menší míře odrážet i v LŽ (nejen ve velkém „Slovníku litevského jazyka“)“ (Kruopas 1968: 3). Zmiňuje se zde i „část slov, která přešla do pasivní zásoby“, a častá nářeční slova v písemných pramenech. Vychází se z pragmatických potřeb uživatelů slovníku: „Lexikální systém jazyka je velmi rozsáhlý, složitý a přesně nevymezený, a proto to musí zohledňovat i slovník literárního jazyka. Jen tak bude možné v mezích rozsahu DŽ zachytit lexikální systém současné litevštiny, jehož základ tvoří také lexikum literárního jazyka“ (Kruopas 1968: 3). Lexikum spisovného jazyka je zde tedy chápáno jako zárodek v lůně lexikálního systému celého jazyka – nesamostatný, rostoucí, dosud neoddělený. Otázka oddělení a odlišení lexika spisovného jazyka od nářečního se však začíná stále více vyjasňovat: „Novináři, redaktoři a překladatelé se už nemohou dočkat rozsáhlého, podrobného synonymického slovníku spisovné litevštiny. Chtěl bych zdůraznit slovo s p i s o v n é, protože před deseti lety vydaný stručný slovníček A.Lyberise, byť malý, uvádí vedle slov literárního jazyka také nemálo nářečních výrazů. Dnes by bylo těžké prosadit do spisovného jazyka spagą, žagą, stičią, geinyti, kliūkti a podobná synonyma“ (Kirvaitis 1971: 67). Přesněji by samozřejmě bylo třeba nehovořit o obtížnosti jejich prosazení, nýbrž zvážit, zda jsou pro spisovný jazyk potřebná a zda by v něm pro ně vůbec bylo nějaké místo. 4. DŽ2 – rok 1972. Další roky života jazyka a národa – další listy lexikografie: 8 svazků LKŽ (VIII – rok 1970), abecedně až po písmeno O včetně; tehdy se zdálo, že je hotova polovina slovníku (nyní končí LKŽ XVII slovem valgy s). Úvodní strany DŽ2 jsou svou strukturou podobné DŽ1, jen příklady jsou jiné a je jich mnoho. V textu slovníku však polovina příkladů vypadá zcela jinak: místo východních nářečí – žemaitských, místo dzūkijských – 26 východních! Místo oddílu DŽ₁ „Účel a rozsah slovníku“ má DŽ₂ jen „Rozsah slovníku“ [stejně tak DŽ₃], ale už druhá věta uvádí i jeho účel: „<...> cílem je předložit slova současného litevského literárního jazyka“. O nářečních výrazech se obšírně pojednává v §2: „Protože je Slovník praktický a normativní, uvádí slova těchto kategorií: <...>; 2) slova častěji užívaná [DŽ₁ – vyskytující se ve větší míře] v krásné literatuře, publicistice, tisku a jinde v lidovém mluveném jazyce [DŽ₁ jen – lidovém] a nářečích [DŽ₃ – snaží se uvádět <...> častější nářeční slova], např.: ze žemaitského nářečí – atvàrsla „otěže“ [v textu slovníku – atvarslai; tento příklad zůstal i v úvodu DŽ₃], buklùs „chytrý“ [v textu je bez jakéhokoli nářečního označení vyloženo „nadaný, chytrý; lstivý“, DŽ₃ – „nadaný, chytrý“, DŽ₁ – 1. „nadaný, chytrý, chápavý; lstivý“, 2. nář. „rychle se unavující, onemocnící; slabý, choulostivý“; v LKŽ I₁ jde o homonyma – 1 buklùs (SD, DP, MP, Mž, Vln, KN, B, RB; M.Valanč; Skr, Btg; také bùklas BsP; buklingas PK, K, P, buklystė R, Sch) a 2 buklùs 1. „ten, kdo se bojí zimy, chladu, očí; slabý, rozmazlený, choulostivý“ Prl, Vrn, Žln, Dsm – v LKŽ I₂ je tento význam rozdělen na dva a z 2. „ten, kdo se při mluvení zadrhává“ vzniklo homonymum 3 buklùs, šiltìs „snažit se“ [v textu – 2 šiltìs, -iasi, šýlėsi „snažit se, starat se“ bez nářečního označení; DŽ₃ – žem.], žãmbas „roh, cíp“ [v textu – 1. „roh, kout“, 2. „cíp“ bez nářečního označení; stejně tak DŽ₃]; z východních aukštaitských nářečí – kūtė „chlév“ [v textu slovníku – kūtė žr. tvartas; stejně tak DŽ₃; slovo se užívá v severních žemaitských a východních nářečích], tausóti „vážit si; šetřit“ [v textu – 1. „opatrovat, chránit“, 2. „šetřit“ bez nářečních označení; DŽ₃ – 1. „vynakládat uměřeně, šetřit“, 2. „opatrovat, chránit“], verdėnė „pramen“ [v textu slovníku – vých. „tryskající pramen, vývěr“; tento příklad zůstal i v úvodu DŽ₃ – verdenė „pramen“, zatímco v textu je vých. viz versmė], vil̃gšnas „vlhký“ [v textu slovníku – vil̃gšnas, vil̃gšnas žem. „trochu mokrý, vlhký“; DŽ₃ – vil̃gšnas žem. „trochu mokrý, vlhký“]; ze západních aukštaitských nářečí – blį̃sti „stmívat se“ [v textu – 1. „stmívat se, zatahovat se“, 2. žem. „odírat se, trouchnivět, třepit se“; význam „stmívat se, zatahovat se“ je ze západu, podle údajů LKŽ I₂ se užívá v KzR, častěji na východě – Ktk, Klt, Lkm, Švnč, Dglš, Dkšt, také SD], dagóti „sklízet úrodu“ [v textu – „brát, sklízet úrodu“ bez nářečního označení; DŽ₃ rovněž bez nářečního označení: užívali je litevští Prusové], šãras „krmivo“ [užívalo se na západním okraji, častěji v západních dzūkijských nářečích; DŽ₃ – není!]; z dzūkijských nářečí – dyrėti „dívat se“ [v textu – vých. 1. „dívat se, na něco čekat, číhat; civět“, 2. „skrývat se, přebývat, být bez práce“; stejně tak DŽ₃, ale hovor. označení; ve skutečnosti je to východní výraz], drėngti „být sychravo“ [v textu – „padat déšť se sněhem, sněžit, být sychravo“ bez nářečního označení; stejně tak DŽ₃; ve skutečnosti se užívá v dzūkijských a trochu i západních nářečích, ale proniklo do spisovného jazyka], dudénti „mluvit“ [v textu – 4. dzūk. „mluvit, hovořit“; tento příklad zůstal i v úvodu DŽ₃], kùšlas „šilhavý“ [v textu – dzūk. „slepý, šilhavý, šilhající, s očima křížem“; DŽ₃ – nář. „slepý, špatně vidící“; z oblasti dzūkijských nářečí téměř nevybočuje – zasahuje až ke Klvr] a další.“ První recenzenti DŽ₂ přijali s nadšením nadbytečné bohatství spisovného jazyka: „[Zařazováním nářečních výrazů se obohacuje lexikum literárního jazyka. <...>. <...>. Při uvádění nářečních a lidových mluvených slov provedl slovník obrovský výběr slov, pozorně naslouchaje každodennímu úzu literárního jazyka“ 27 …nu. V tomto smyslu slovník „s p r á v n ě ř e š í snad vůbec nejsložitější praktický jazykový problém naší doby – v z á j e m n ý v z t a h s p i s o v n é h o j a z y k a a n á ř e č í“ (Grinaveckienė 1973: 5). Ve skutečnosti vůbec není jasné, jak může normativní slovník tento vzájemný vztah řešit – může pouze upevňovat výsledky tohoto procesu. Recenzentka o tomto tématu konkrétně uvádí také správné postřehy: „<...> se do něj bez většího důvodu dostaly některé dialektismy nebo slova hovorového jazyka“, na tuto otázku se však dívá spíše z hlediska stylistiky a čistoty slovní zásoby. „Nejdůležitějším zdrojem obohacování slovní zásoby je bezpochyby živý jazyk lidu, jeho nářečí. Všechno, co je v lidovém jazyce nejlepší, přechází do spisovného jazyka a obohacuje jej o nová slova, spojení a nové vyjadřovací prostředky“ (Lyberis 1973: 4). Po uvedení příkladů, z nichž některé jsou skutečně jen „zdroji“, a nikoli fakty spisovného jazyka – aitas „rebel, neposedný člověk“, aipti „měknout, hloupnout, zlobit“, apymauda „zbytečná věc, překážka“, aptvarus „oplocený ze všech stran“ – se znovu vyjadřuje naděje: „Možná ještě ne všechna tato a další slova lidového hovorového jazyka či nářečí uvedená ve Slovníku přešla do spisovného jazyka, ale mohou mu být užitečná jako zdroj obohacování jazyka“ (Lyberis 1973: 4). Zaznívá střízlivější tón: „Ve slovníku s o u č a s n é h o jazyka lze uvést méně zastaralých a vzácných nářečních slov, jako jsou: blenkti, brotis, dulsus, gabūžas, gybti, grasme, grikas, gūdnas, gvoja, iesmė, kauras, kerslas, kivinklis, kliesnas (= klienas?), kupurna a podobně.“ (Labutis 1973: 2). Jonas Paulauskas napočítal asi 2000 nářečních slov v DŽ2 – „více než 3% všech slov“ (Paulauskas 1974: 42). Uvádí nářeční slova v DŽ2, která v DŽ2 „nemají nářeční označení“ (Paulauskas 1974: 42), a naopak také ta, která v DŽ2 zcela chybějí. „Je více takových nářečních slov, která nebyla v prvním vydání, například všechna začínající na písmeno d: deinauti, dygmuo, dykoi, dylatė, dilikas, dosai, dremžti, drepinti, drėžėti, driunyti, dūbla, dūkinuoti, duogas, dvakinti, dvėluoti“ (Paulauskas 1974: 43). J. Paulauskas hledá důvody, proč by bylo možné považovat nářeční slova za slova spisovného jazyka: „Mnohá slova s nářečními označeními by vzhledem ke svým specifickým významům mohla být považována za slova spisovného jazyka: označují pojmy, pro jejichž pojmenování neexistují j i n á v h o d n á slova spisovného jazyka, např.: amalas ‚blesk bez hromu‘ [vých.], čižas ‚pazdeří přichycené na lněném vlákně‘ [vých.], guogis ‚nezvaný host na svatbě‘ [vých.], goža ‚řada lámajících se mořských vln‘ [1. žemaitsky, 2. zeměpisně], rytagonė ‚pasení dobytka od východu slunce do snídaně‘ [vých., dzūk.], samplėšinis ‚lněná dvounitná tkanina‘ [žemaitsky], paražos ‚ubývání měsíce, začátek poslední čtvrti‘ [žemaitsky], rūgpienis ‚kyselé mléko‘ [záp.], vientulys ‚člověk, který žije sám, odloučeně, samotář‘ [vých.].“ (Paulauskas 1974: 43). Šťastný konec tu mají jen goža – nářeční slovo, které je ostatně v DŽ1 již ustáleno také jako odborný termín: 2. zeměpisně „šumění (valení) mořských vln na mělčinu nebo na pobřeží“, a rūgpienis – průhledně nářeční slovo podle formy, které v DŽ3 již získalo status slova spisovného jazyka, potvrzený teprve s o u č a s n ý m územ, tedy skutečným užíváním. DŽ3 již obsahuje i 2amalas, ale snad ne proto, že neexistují 28 „jiná vhodná“ slova – přinejmenším ‚jiná‘ existují: kromě amalo, amala krečia (hází) existuje také rūda (rūdi, rūdis) krečia (hází). Podobně lze soudit i o čiži (kromě čižti existuje také žvigti). Jenže i v DŽ₃ má vientulys označení východního nářečí, zatímco ve spisovném jazyce je vedle víceznačného atsiskyrėlio 1. ‚mnich, který se odloučil od lidí, asketa‘, 2. přen. ‚člověk vyhýbající se společnosti a společenskému životu, samotář‘ také jasnější a průhlednější slovo vientulį (a také ‚svobodný mládenec‘!) vienšius hovor. ‚člověk, který je sám, samotář‘ (DŽ₃). A guogis má v DŽ₃ také označení východního nářečí, protože na západě je kriukininkas [žemaitsky ¹ stỹrininkas LKŽ XIII]. Je zcela oprávněné považovat nářeční slova s určitým významem také za etnografismy: sámplėšinis žemaitsky etnogr. ‚dvounitná lněná tkanina, utkaná z česaných vláken‘ DŽ₃; rytãgonė vých., dzūk. etnogr. DŽ₃, ačkoli průhlednost a systémovost tohoto slova (srov. naktigonė etnogr. DŽ₃) by usnadňovaly jeho proniknutí do spisovného jazyka. To nelze říci o žemaitských podobách pãraiz̃os, pãraiz̃os, pãraiza, paraižai, paraižis, které jsou motivované: Kad mėnuo p a r y ž t a, bus paraižos J (LKŽ IX); ¹ ryžti, -ta, -o ‚před ubýváním (o nebeských tělesech, zvláště o měsíci) blednout‘: Beryžtas mėnuo, kad su saule nesusieina, t.y. eina į tuštumą, dėla, jau bilstėja J (LKŽ XI); paryžti ‚začít blednout, ubývat (o nebeských tělesech)‘: Mėnesį paryžo, mėnesį paėmė delčia Kos 133 (LKŽ XI). Tím výčet zdaleka nekončí, ale to stačí. DŽ₃ je opravdu nedůsledný – paraižos je již bez označení žemaitského nářečí, kdežto ² ryžti ‚přecházet do poslední čtvrti, mizet, ubývat‘ je označeno žemaitsky – bylo zařazeno místo paryžti v DŽ₂. J. Paulauskas zůstal zapřisáhlým rytířem obohacování, jen s velkými obavami ohledně výběru nářečních variant: „Nářeční slova byla (a dosud jsou) považována za b o h a t s t v í litevského jazyka, d o p l ň u j í c í pokladnici slov spisovného jazyka. Ve většině případů je to správný přístup. Při takovém zacházení s nářeční slovní zásobou se však ve spisovném jazyce objevilo mnoho variant, které pouze rozšiřují jeho slovní fond, ale fondu lexikálních významů nic nepřinášejí“ (Paulauskas 1979: 77). Jde o skutečně významný závěr, ale přebytek (i nedostatek) významů ve spisovném jazyce by bylo třeba zkoumat ze všech hledisek, nikoli pouze z hlediska variant. 5. Konečně v roce 1983 bylo v článku Antana Lyberise s výstižným názvem „Problém výběru slov ve ‚Slovníku současného litevského jazyka‘“ stručně a jasně řečeno to, co mělo zaznít už dávno: „Nejdůležitějším kritériem výběru slov v DŽ je u s t á l e n o s t s l o v a a r o z s a h j e h o u ž í v á n í ve spisovném jazyce“ (Lyberis 1983: 147–148). A. Lyberis uvádí řadu nářečních slov v DŽ, která se ve spisovném jazyce příliš neustálila, a pojmenovává dvě příčiny: „Snahy sestavovatelů Slovníku rozšířit tato slova ve spisovném jazyce nebyly úspěšné. Hlavním důvodem byla jejich vzácnost a existence běžnějších náhrad v jazyce“ (Lyberis 1983: 149). Správná je myšlenka, že nářeční slova v krásné literatuře pouze vytvářejí kolorit venkovského života a že část z nich plní ve spisovném úzu funkci etnografismů. Bohužel tyto střízlivé a přesné myšlenky kolegové připravující DŽ₃ nevyslyšeli. Podobné bylo pouze jedno neakademicky formulované, přehnané prohlášení: „Nejprve by bylo třeba z DŽ vyřadit značné množství nářečních a vůbec zřídka užívaných, zastaralých slov. Slova audrotie, blįsti, dagoti, keleivystė, laiškus, slasnos, 29 slaptė, šaras, tviega, vystas nepochopí ani jeden člověk, kterého se zeptáte na ulici“ (Kirvaitis 1984: 55). 6. DŽ3 – 1993. Lexikografické prostředí – existuje LKŽ v 15 svazcích, terminologické, frazeologické, synonymické a antonymické slovníky. Obnovený stát a státní jazyk získaly slovník připravovaný v nejtemnějších letech stagnace a dvojjazyčnosti a redigovaný v letech národního obrození. Výběr dialektismů se bohužel nezměnil, ještě jej posílilo užití literárních klasiků a bohatství žemaitského dialektu: z 2152 dialektismů je 698 ze západních dialektů, 687 ze žemaitského, 487 z východních, a ostatních je 280 (za počítačové výpočty děkuji dr. Vidě Žilinskienė). Příklady v Úvodu jsou však velmi pozměněné. Hlavní redaktor DŽ3 St. Keinys ve svém lexikografickém krédu, sepsaném souběžně s dokončením Slovníku, obhajuje rozšíření počtu dialektismů a dokonce je skrývá za přesvědčivými zdůvodněními: „Taková regionální slova užívá každý člověk, který si přirozeně osvojil mateřský jazyk, zejména ti, kteří vyrůstali v prostředí živého jazyka (především nářečního). <...>. Většina jazykové slovní zásoby není všem uživatelům jazyka známa – <...>. <...>. DŽ se odklonil od slov užívaných v úzkém okruhu. Proto by se značky DŽ dz. (dzūkština), ryt. (východní aukštaitština), tarm. (nářeční), vak. (západní aukštaitština), žem. (žemaitština), stejně jako značka aukšt. (aukštaitština) přidaná ve třetím vydání, neměly chápat doslovně. Přesnější se zdá považovat taková slova za slova spisovného jazyka užívaná v užším okruhu (jsou typická pro jazyk určité oblasti užívání spisovného jazyka a pro jazyk těch, kdo z této oblasti pocházejí)“ (Keinys 1991: 95). Areály spisovného jazyka jsou contradicto in se. Svůj názor zde po svém vyjádřím přáním sestaveným z dialektismů DŽ3: „obléct se a sebrat se, takhle se plahočit – bez naříkání, loudání, nepořádku a zbytečného povyku, abyste řádně ubránili neuklizený slovník. Pořádně zesilte – budete muset zemřít“ (viz žūti 3)! 7. Co dál? V literatuře už dávno byly učiněny „Tři kroky k folkloru“ (název článku Vytautase Kubiliuse – "Pergalė", 1976, č. 10, s. 110–132). Lze se domnívat, že v literatuře byly učiněny i všechny tři kroky k lidovému jazyku. Jaký bude čtvrtý krok normativní lexikografie? Budeme čerpat z stále se rozšiřujícího a prohlubujícího proudu slovní zásoby spisovného jazyka, nebo stále ještě z přítoků a pramenů – dialektů? Má být slovník spisovného jazyka opravdu „i nadále zpracováván jako slovník litevského jazyka“ (Keinys 1991: 34), jako zásobárna bohatství lidového jazyka, nebo jako slovník spisovné litevštiny, jazyka vzdělaných lidí a kultury (i kulturního dědictví národa)? Bude stačit 50 tisíc slovních hnízd, nebo budeme usilovat o „alespoň 80–90 tisíc slov“ (Kirvaitis 1984: 54)? Jestliže jsme od 5% terminologie v DŽ2 (Kirvaitis 1984: 55) dospěli k 8,35% terminologie v DŽ3 (číslo zveřejněné V. Žilinskienė), neměli bychom usilovat o světový standard – 20% terminologie (Kirvaitis 1984: 55)? Odkud bychom vzali ty tisíce a procenta? Čekají na své zakotvení v normativním slovníku jako na svátost biřmování. Zde je třeba pouze souhlasit s Keinysovou myšlenkou: „Zvlášť důležité je systematičtěji uvádět slovní zásobu související s dějinami Litvy (...). Třetí vydání DŽ se rovněž snaží systematičtěji uvádět názvy litevských rostlin a živočichů a slova odrážející litevskou krajinu“ 30 (Keinys 1991: 95). Slovník spisovného jazyka bude skutečně všeobecný (universalis) teprve tehdy, když v něm najdou nezbytné minimum slovní zásoby ze všech oborů nikoli tolik odborníci z těchto oborů, jako spíše uživatelé, kteří potřebují něco z každého – redaktoři, novináři, učitelé. LITERATŪRA B – Lexicon Germanico-Lithvanicvm et Lithvanico-Germanicvm, darinnen... von Iacobo Brodowskij, Praecentore Trempensi. [XVIII amž. pradžios (1713–1744 m.) rankraštis.] BsP – Lietuviškos pasakos įvairios. Surinko Dr. J. Basanavičius, I–IV dalis, Chicago, 1903–1905. S.Dauk– Simonas Daukantas (1793–1864), jo raštai. DP – Postilla Catholicka... Per Kūnigą Mikalojiv Davkszą... iš lėkiško perguldita... Vilniui Drukárnioi Akadémios... 1599. DŽ₁ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954. DŽ₂ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972. DŽ₃ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. GK – Gimtoji kalba, Kaunas, 1933–1941. Grinaveckienė E. 1973: Literatūrinės kalbos aruodas. – Literatūra ir menas 6, 5. Grinaveckis V., Palionis J., Urbutis V. 1955: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. – Tiesa 54, 3–4. J – Litovskij slovar’ A. Juškeviča... 1(1), Sankt Peterburg, 1897; (2), Sankt Peterburg, 1904; (3) [2(1)], Petrograd, 1922. Jablonskis J. 1901: Lietuviškos kalbos gramatika. Rašytojams ir skaitytojams vadovėlis. Parašė Petras Kriaušaitis, Tilžėje 1901. – Jablonskis J. Rinktiniai raštai1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1957. JR – Svotbinė réda... par Antáną Juškevičę 1870 mėtuse, Kazan', 1880. K – Littauisch-deutsches Wörterbuch von Friedrich Kurschat, Halle a. S., 1883. Keinys S. 1991: “Dabartinės lietuvių kalbos žodynas” ir kalbos normalizacija. – Lietuvių kalbotyros klausimai 29, 92–98. Kirvaitis G. 1971: Laukiame žodynų. – Kultūros barai 4, 67–68. Kirvaitis G. 1984: Kokį norėtume turėti “Dabartinės lietuvių kalbos žodyną”. – Kultūros barai 8, 54–57. KN – Kniga Nobaznistes Krikščioniszkos... antra karta perdrukavota Kiedaynise... 1653. Kos – Litvanica... przez... Ambrożego Kossarzewskiego. (Rankraštis. Autorius gyveno 1821–1880 m.) Kruopas J. 1968: Koks turėtų būti literatūrinės kalbos žodynas. – Literatūra ir menas 42, 3. Labutis V. 1973: Naujas “Dabartinės lietuvių kalbos žodynas”. – Tiesa 99, 2. Lyberis A. 1973: Antrasis žodyno leidimas. – Tarybinis mokytojas 19, 4. Lyberis A. 1983: Žodžių atrankos problema “Dabartinės lietuvių kalbos žodyne”. – Lietuvių kalbotyros klausimai 22, 147–154. LKŽ I₁ – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius, 1941. LKŽ I₂ – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius: Mintis, 1968. LKŽ IX–XVI – Lietuvių kalbos žodynas 9, Vilnius: Mintis, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995. MP – Postilla Lietvwiszka... Wilniwy per Jokubą Morkuną... Metuose... 1600. MŽ – Mažvydas, Kaunas, 1922. P – Jurgis Pabrėža (1771–1849), jo raštai. Paulauskas J. 1974: Aktualios leksikos norminimo problemos ir žodynas. – Kalbos kultūra 31 27, 40–49. Paulauskas J. 1979: Leksikos variantų norminimas. – Kalbos kultūra 37, 77–80. PK – Polski z Litewskim Katechism... Malchérá Pietkiewicziá... W Wilnie... Roku 1598. R – Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon... von P h i l i p p R u h i g... Königsberg... 1747. RB – L. J. Rhesa. Biblia,... Tilžėje 1824. Saussure F. 1977: Trudy po jazykoznaniju, Moskva: Progress. Sch – Litauisches Lesebuch und Glossar von A u g u s t S c h l e i c h e r, Prag, 1857. SD – Dictionarium trium lingvarum,... Avctore... C o n s t a n t i n o S z y r w i d... Vilnae, apie 1620, 1642, 1713. Sim – S i m u č i o patarlių rinkinys (iš visur). M.Valanč – M o t i e j u s V a l a n č i u s (1801–1875), jo raštai. V i t k a u s k a s V. 1975: Iš kur siauras vėjas? – Mūsų kalba 3, 64. Vln – B a r t h o l o m ä u s W i l l e n t's litauische Uebersetzung des Luther'schen Erchiridions und der Episteln und Evangelien... Göttingen... 1882. WAS IST UNTER DEM WORTSCHATZ DER GEMEINSPRACHE ZU VERSTEHEN Zusammenfassung Die Frage, was unter dem Wortschatz der Gemeinsprache zu verstehen sei, wurde 1901 von dem Grundlegler der litauischen Schriftsprache Jonas Jablonskis aufgeworfen. Eine Antwort suchten auch 1933 die Redaktoren der Zeitschrift “Gimtoji kalba” (“Muttersprache”), da sie sich mit den Problemen der Gemeinsprache befaßten. Doch erst 1954 erschien “Dabartinės lietuvių kalbos žodynas” (“Wörterbuch der litauischen Gegenwartssprache”), dessen Neuausgaben 1972 und 1993 nachfolgten. Die Herausgeber, die Rezensenten, die Forscher schlugen sehr unterschiedliche bzw. widersprüchliche theoretische und praktische Lösungen vor. 32