К проблеме дериватов в исторических и этимологических словарях балтийских и славянских языков

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) PROBLÉMY LEXIKOGRAFIE A LEXIKOLOGIE Anatolij NEPOKUPNYJ K PROBLÉMU DERIVÁTŮ V HISTORICKÝCH A ETYMOLOGICKÝCH SLOVNÍCÍCH BALTICKÝCH A SLOVANSKÝCH JAZYKŮ 0.1. Základní dílo litevské lexikografie XX. století – vícesvazkový „Slovník litevského jazyka“ – představuje svého druhu křižovatku mnoha cest nejen ve filologii, ale v širším smyslu také v dějinách a kultuře Litvy v celoevropském kontextu. Z tohoto důvodu by patrně nebylo správné hned otevírat ten či onen jeho svazek na té či oné stránce, aniž bychom předtím alespoň letmo pohlédli na retrospektivu toho, jak se utvářel osud tohoto tezauru litevského jazyka. Zdá se to být tím nezbytnější, že celá první polovina století v dějinách fundamentálního vydání nazvaného „Lietuvių kalbos žodynas“ byla spojena především se jmény jeho dvou zakladatelů a tvůrců – K. Būgy a J. Balčikonise. Podle našeho názoru bychom měli nyní znovu pročíst materiály diskuse kolem „Slovníku litevského jazyka“, která probíhala v letech 1952–1953, abychom lépe pochopili kritéria, jimiž se lexikografové druhé poloviny našeho století řídili, a abychom ve vícesvazkovém díle nehledali to, co v něm nebylo předvídáno. Tak například v článku napsaném roku 1953 a doplněném roku 1957 B. A. Larin na jedné straně vysoce hodnotil dědictví K. Būgy [„měla by mu být věnována zvláštní monografie... slovníkářským pracím K. Būgy...“ (Larin, 1957: 138)], na druhé straně však postuloval odklon od principu historicismu v litevském tezauru. Když tedy hovořil o přípravě nové instrukce pod jeho vedením, podle níž „byl přepracován III. svazek slovníku“, dospěl učenec k tomuto závěru: „materiály z nejstarších pramenů byly odsunuty na druhé místo jako prostředky k vytváření historického pozadí ve slovníku, neboť akademický slovník s o u č a s n é h o [zde i níže podtrženo v citovaném textu. – A. N.] litevského jazyka nemůže být vybudován jako historický, podle nejjednoduššího chronologického schématu – na prvním místě jsou v něm uvedeny základní významy užívání slov v n a š í d o b ě, v současné krásné, politické a vědecké literatuře a v řeči vzdělaných lidí“ (Tamtéž: 143). Pokud jde o opačnou stranu, která se diskuse účastnila, zasluhuje zde pozornost postoj J. Balčikonise, který zaprvé vystupoval proti dělení „na jakoby potřebná a nepotřebná slova“: „... když se do slovníku umístí nějaké nepotřebné slovo, slovník tím mnoho neutrpí. Slovo se může ukázat jako potřebné“ 11 (Balčikonis I 213) a zadruhé s odvoláním na to, že „veškerá lexikografická práce nemá stanovené konečné principy“ (Ibidem: 214), namítal proti uspěchané přípravě nového redakčního zpracování kolektivního díla: „Nyní nemá žádný smysl spěchat s přepracováním našeho slovníku“ (Ibidem: 215). Přesto byl J. Balčikonis nucen odejít z redakční rady „Slovníku litevského jazyka“. „Slovník litevského jazyka“ byl tedy připraven s orientací na současnost, a to i se zahrnutím tak subjektivního kritéria, jako je posouzení potřebnosti či nepotřebnosti slova. To je třeba mít na zřeteli při přístupu k uvedenému dílu jako k prameni informací o širokých i užších otázkách litevské lexikologie. Uvedené se týká mimo jiné i problému derivátů. 0.2. Problém identifikace derivátů jako samostatných nejen forem, ale již i slov s vlastním novým významem je pro lexikografii velmi podstatný. V praxi sestavování slovníků totiž často vzniká situace, kdy je fakticky nové slovo stále posuzováno pouze jako slovotvorná varianta známého označení určitého předmětu či jevu. Tak například v hesle pod slovem knūgos je uvedena i forma knygelės z „Katechismu“ M. Mažvydase (LKŽ VI 242). Jak se nám však podařilo dokázat, jde zde o nový pedagogický termín knygelės s významem nikoli „knížečka“, nýbrž „učebnice“ (Nepokupnas 1994: 76). Uvedené slovo si proto zaslouží, aby v dalších lexikografických pracích vystupovalo jako samostatná jednotka hesláře. „Slovník litevského jazyka“ v sobě částečně obsahuje prvky jak historických, tak etymologických slovníků. Z tohoto důvodu lze některá jeho hesla s plnou jistotou zařadit do jedné řady s odpovídajícími zpracováními, která se již nenacházejí v obecných, nýbrž ve specializovaných lexikografických dílech baltské a slovanské jazykovědy – v historických a etymologických lexikonech. Níže jsou badatelům předkládány dvě studie, v nichž jako výchozí slouží materiál převzatý ze „Slovníku litevského jazyka“. V první z nich jsou zkoumány deriváty vytvořené pomocí společného germánsko-baltsko-slovanského sufixu od baltsko-germánského a slovanského označení dítěte, zatímco ve druhé je analyzován případ paralelní sémantické slovotvorby – přechod baltského a baltsko-slovanského názvu vyvýšeného reliéfu do oblasti meteorologické terminologie. 1.0. Pokusíme-li se stručně vymezit jednu z vedoucích kategorií, jejíž slovotvorné vyjádření je v terminologii příbuzenství takříkajíc „profilující“, bude jí kategorie posesivity (příslušnosti, přivlastňování), což souvisí s původem označovaného. Jak napsal O. N. Trubačov, „vývoj významu od otce ve slovanském ‚otců‘ > ‚otec‘ je příkladem vyskytující se etymologizace odvozenin se sufixem příslušnosti; přitom odvozenina znovu nabývá významu nederivovaného základu – ‚otec‘.“ 12 Srov. něm. Mensch ‚člověk‘ < starohornoněm. mennisco ‘der von Mannus Stammende’ se sufixem – isco“ (Trubačov 1959: 26). Příklad s něm. Mensch (s odkazem na dílo: F. Kluge. Nominale Stammbildungslehre der altgermanischen Dialekte. 2. Aufl. Halle, 1899, S.10) je pro nás v tomto případě zvláště důležitý, protože s týmž sufixem – isco vystupují nejen germánské, ale také baltské a slovanské odvozené útvary od označení dítěte, o nichž bude dále řeč. 1.1. Ve speciální studii „Sémantika lit. bérnas: lotyš. bērns a jejich derivátů“ R. Bertulis přesvědčivě ukázal, že původní význam uvedeného východobaltského lexému ‚dítě; děcko‘ se nadále uchovává pouze v současném lotyšském spisovném jazyce, zatímco v litevštině odhaluje celý řetězec sémantických přechodů, rekonstruovatelný jako ‚dítě‘→‚chlapec‘→‚mládenec‘→‚nádeník‘, jakož i ‚muž‘ (Bertulis 1972: 32). Kdyby tedy „Slovník litevského jazyka“ jako slovník tezaurusového typu představoval významy slova v pořadí jejich historického vývoje, muselo by ‚dítě, děcko‘, doložené pouze v památkách a v nářečí Pelysy, stát nikoli na druhém místě (LKŽ I2, 767), nýbrž na prvním. Pokud jde o deriváty, R. Bertulis upozornil mimo jiné na to, že derivát berniškė ‚dětství, mládí‘ (Ibidem: 770), který v sobě uchovává původní význam výchozího slova, se vyskytuje pouze ve starých památkách (Bertulis 1972: 21); upřesněme – pouze v „Postile“ M. Daukši, kde je tato forma doložena třikrát. I zde bychom chtěli poukázat na vědecký význam uvedení tohoto odvozeného útvaru ve „Slovníku“ pro srovnávací historickou jazykovědu. Památky gótského jazyka totiž zachovaly nejen podstatné jméno barn (středního rodu) s jediným významem ‚dítě‘ a přídavné jméno od něj utvořené barnisks ‚dětský‘, nýbrž i derivát od posledně uvedeného barniski (středního rodu) ‚dětství‘ (Wright 1910/1981: 170,178,310). Tak například ve „Druhém listu sv. apoštola Pavla Timoteovi“ (kapitola III, verš 15) nacházíme: jah batei us barniskja weihōs bōkōs kunþēs... (Ibidem: 290), tj. „A ty od dětství znáš svatá Písma“... Mezi gótským překladatelem Bible, biskupem Wulfilou (asi 311 – asi 383), na jedné straně, a litevským překladatelem „Postily“ (1599), kanovníkem M. Daukšou, na straně druhé tedy existuje společná gótsko-litevská lexikálně-slovotvorná paralela: got. barniski (středního rodu) ‚dětství‘ – lit. berniškė (ženského rodu) ‚totéž‘. Uvedený příklad svědčí o značné vědecké hodnotě derivátů obsažených ve „Slovníku litevského jazyka“, zároveň však přesvědčuje, že v budoucím etymologickém slovníku litevského jazyka již patrně nebude dostačující omezit se pouze na stručné heslo o výchozím bė́rnas (srov. Fraenkel 1962: 40). 1.2. V „Laurentinském letopise“ – opisu letopisného souboru z roku 1305, pořízeném roku 1377 – se pod rokem 945 setkáváme se zápisem: Волга же бяше в Киевѣ съ [ы]н[о]мъ своимъ съ дѣтьскомъ [св]ятославом (55), který sestavovatelé historického slovníku ruského jazyka uvádějí jako 13 ilustraci v hesle pod slovem дѣтский (přídavné jméno s významem ‚nedospělý, dětského věku‘) (СлРЯ XI–XVII вв. IV 239). Je však zřejmé, že zde nejde o přídavné jméno дѣтский, nýbrž o derivát od něj, již podstatné jméno дѣтьско (středního rodu) ‚děcko, dítě‘, jemuž měl být v citovaném slovníku věnován samostatný článek. Táž chyba se opakuje i ve studii o historické lexikologii ukrajinského jazyka. Tak například mezi „označeními týkajícími se člověka a jeho věkových zvláštností“ byla vyčleněna forma „Дѣтьскъ (substantivizované přídavné jméno) < dětьskъ ‚děcko‘, což je doloženo příkladem z Haličsko-volyňského letopisu pod rokem 1206: король же Андрѣи... хотѧще дати д[ъ]щерѣ свою за кнѧзѧ Данила объѣ-има дѣтьскома бывшима (ИУМ ЛР 31). Avšak formu dativu-instrumentálu duálu na -ома (srov. дѣтьскома) mají podstatná jména nejen mužského, ale i středního rodu. Proto je namísto autorem navržené rekonstrukce neexistující varianty lexému дѣтьскъ třeba rekonstruovat formu středního rodu дѣтьско ‚děcko‘. Pokud jde o sémantickou adekvátnost takového označení, připomeňme, že knížeti Danielovi Haličskému (1201–1264) bylo roku 1206 (v době zápisu do letopisu) pouhých pět let. Na základě dvou letopisných zápisů: 1) pod rokem 945 – o kyjevském knížeti Svjatoslavovi (?–972) a 2) pod rokem 1206 – o haličsko-volyňském knížeti Danielovi se tedy pro dějiny ukrajinského jazyka obnovuje slovo дѣтьско jako jedno z označení dítěte. Z hlediska této rekonstrukce je třeba posoudit místo příslušného derivátu v obou slovnících praslovanského jazyka, které paralelně vycházejí v Rusku a Polsku. Zatímco v prvním z nich jsou formy typu pol. dziecko ‚děcko‘ pojednány v jednom hesle pod slovem dětiьskъ(jь) (ЭССЯ V 17), ve druhém je substantivizovaná forma přídavného jména středního rodu dětьsko s poznámkou o západoslovanském charakteru vyčleněna do samostatného hesla (SP III 174–175). Materiály, které jsme získali, potvrzují účelnost samostatného zpracování pojednávaného derivátu. Zároveň je však již nyní nutné upustit od určování tohoto útvaru jako západoslovanského z hlediska rozšíření. Kromě již uvedených nových faktů srov. také doložení hledané formy v jihoslovanské oblasti. Tak je například ve slovinštině znám expresivní výraz děčko (říká se tak mimo jiné o statném chlapci), doložený (dezhko) kolem roku 1800 (Bez laj 1977: 98). Derivát dětьsko ‚děcko‘ tedy podle chronologie i podle zeměpisu svých dokladů nepochybně náleží k útvarům praslovanského období a jako takový musí najít své místo v budoucích dodatcích ke slovníku praslovanského jazyka. 2.0. Obtížnost adekvátního zachycení historické i nářeční lexiky ve „Slovníku litevského jazyka“ spočívá v tom, že se v této části lexikálního fondu často vyskytují takové slovní formy a také jejich významy, za nimiž dosud nestojí dostatečně ustálená tradice nejen lexikografické, ale dokonce ani lexikologické 14 interpretace. Uvedené se týká mimo jiné i části odvozených útvarů, v nichž se derivace uskutečňuje bez změny strukturální formy slova – výhradně na sémantické úrovni, kdy lexikograf musí rozhodnout, s čím má co do činění: takříkajíc s „jednorázovou“ odchylkou od široce známého starého významu, nebo s novým významem? V tomto případě půjde o sémantickou derivaci pozorovanou u jednoho z litevských názvů vyvýšeniny (gaubrỹs, gū̃brys a pod.), jejíž materiál – v základním významu – je uveden v „komentáři“ č. 80 k „Atlasu litevského jazyka“ (LKA I 180). 2.1. V hesle pod slovem gūburas (gùburas) jsou ve „Slovníku litevského jazyka“ uvedeny pouze dva nářeční prameny – nářečí Lenas a Dusetos: první při uvedení významu ‚kauburys, kurpstas, kelmas, kalva‘ (tj. postupně ‚kopec, boule, pařez, pahorek‘), druhý při lokalizaci dokladu – Šiandiej ant dangaus daug gūburų (panašių į kelmus debesų) – reikia bul’vos sodint – gerai augs (LKŽ III 691), tj. ‚Dnes je na nebi mnoho „kopců“ (oblaků podobných pařezům) – je třeba sázet brambory – dobře porostou‘. V citovaném hesle upoutává pozornost skutečnost, že jeho autor (nebo redaktor) zvolil mezi čtyřmi možnými variantami interpretace nářečního dokladu podobnost s pařezy. Výmluvné však je, že v témže nářečí Dusetos je doloženo i přídavné jméno guburiuotas: Šiandiej guburiuotas dangus, gera sėmenija (LKŽ III 692), tj. ‚Dnes je (přeložme jako) „kopcovité“ nebe, vhodný čas k setí‘. A že takové adjektivum není ničím náhodným, výmluvně dokládají ještě tři příklady z litevského tisku před rokem 1940: 1) gauburiuotas: Du žalsvi garlai viai nuplaukė į šiaurę, kur renkasi gauburiuoti debesys (LKŽ III 161); 2) gūbriuotas: Padangė šliaužiojo sunkūs, gūbriuoti debesys (LKŽ III 690); 3) guburiuotas: Tolumoje juoduoja guburiuoti debesys (LKŽ III 692), tj. 1) ‚Dva nazelenalé parníky odpluly na sever, kde se shromažďují „kopcovité“ mraky‘; 2) ‚Po obloze se plazily těžké „kopcovité“ mraky‘; 3) ‚V dálce černají „kopcovité“ mraky‘. Ve všech výše uvedených ilustračních příkladech jsme pro svůj doslovný překlad zvolili podobnost oblaků nikoli s pařezem, jak je navrženo ve „Slovníku litevského jazyka“, nýbrž s kopcem, k čemuž nás zavazuje nejbližší slovanská perspektiva. 2.2. Publikovaná hesla obou praslovanských slovníků o východoslovanském regionalismu – názvu vyvýšeniny вцгът (SP I 436, ЭССЯ III 79) – lze nyní již doplnit novými materiály. Z baltské strany je zde například velmi cenným svědectvím litevské vįgur̃s ‚malé vyvýšení‘, tj. ‚malá vyvýšenina‘, zaznamenané V. Maurčju u Prienai sběrateli materiálů pro „Atlas litevského jazyka“ (LKA I 180): dosud byla baltská paralela známa pouze v lotyštině. 15 Pokud jde o nová svědectví dialektologie již z vlastní slovanské strany, ukazují se neméně důležitá také pro interpretaci paralel z téže lexikálně-sémantické skupiny baltského slovníku. A. F. Žuravljov ve svých „Doplňcích k lexikálním materiálům“ uvedeného slovníku ruských etymologů uvedl mimo jiné dříve nezohledněná svědectví běloruské nářeční lexikografie: бургы ‚kumulová oblaka‘ a zdrob. бугарок ‚mráček‘ (Журавлев 1990: I, 36). První příklad (množné číslo; meteorologický termín) byl zaznamenán v obci Ochremovcy Braslavského okresu Vitebské oblasti: Як вязной буграми неба – садзіць гуркі трэба (СБГПЗБ I 232), tj. ‚Když je na jaře nebe jako kopce – je třeba sázet okurky‘. Druhý doklad pochází z Lojevského okresu Homelské oblasti (Я н к о в а Т. С. Дыялекты слоўнік Лоеўшчыны, Мінск, 1982, 58; citováno podle textu publikace A. F. Žuravljova). бугарок ‚mráček‘ a бургы ‚kumulová oblaka‘ jsou tedy doloženy na diametrálně protilehlých okrajích Běloruska, přičemž Braslavský okres dokonce sousedí se Zarasajským okresem Litvy, na jehož území (Dusetos) bylo zaznamenáno Šiandiej ant dangaus daug guburų … (viz výše), tj. – po překladu již na nářeční úrovni – ‚Dnes je na nebi mnoho kopců‘. 2.1–2 Oba termíny vyvýšeného reliéfu – lit. gūburas a bělor. бугор, mající tutéž sémanticko-slovotvornou strukturu (v obou případech: baltsko-slovanský kořen ve významu ‚ohýbat, sehnout‘ + sufix -úras/-тьь = ‚vyvýšenina‘), odhalují týž směr další sémantické derivace ‚vyvýšenina‘→‚oblak‘ jako obraz oblačné oblohy prizmatem vnímání reliéfu zemského povrchu. Patrně v této souvislosti nebude zbytečné připomenout i první verš básně A. S. Puškina „Редеет облаков летучая гряда...“. 2.3. Vzhledem ke zjištění bělorusko-litevské izoglosy (бугор / gūburas) ‚vyvýšenina‘→‚oblak‘ se jeví jako účelné vrátit se k jedné z tezí autorů fundamentálního díla „Indoevropský jazyk a Indoevropané“, kteří tvrdí, že „spojení významů ‚hory‘ a ‚oblaku‘, ‚mračna‘ v jednom slově... odráží skutečný obraz krajiny dávných Indoevropanů: u vrcholů ‚vysokých hor‘ se shromažďují ‚mračna‘, čímž lze vysvětlit sémantickou souvislost těchto významů, sledovatelnou ve starých indoevropských tradicích“ (Гамкрелидзе, Иванов 1984: 667–668). Uskutečnění sémantické derivace (přechodu) ‚vyvýšenina‘→‚oblak‘ v podmínkách Východoevropské roviny (areál litevského a běloruského jazyka) zde však může sloužit jako protiargument v diskusi o hornatém charakteru pravlasti Indoevropanů. Srov. názor amerického komparativisty W. P. Lehmanna, který při hodnocení výše citovaného díla poznamenal, že „nelze souhlasit se všemi jejich (tj. T. V. Gamkrelidzeho a Vjač. Vs. Ivanova. – A. N.) závěry, zejména pokud jde o pravlast Indoevropanů... oblasti ležící severně od Černého a Kaspického moře se jeví jako pravděpodobnější lokalizace pravlasti, protože v takovém případě lze snáze vysvětlit postupné etapy vývoje prajazyka...“ (Леман 16 1991: 24–25). 1–2. Identifikace derivátů – jak na slovotvorné, tak na čistě sémantické úrovni – je jedním z nejdůležitějších úkolů současné baltské a slovanské lexikografie. Na pečlivosti přístupu při určování vztahu mezi výchozím útvarem na jedné straně a jeho derivátem na straně druhé závisí správnost prezentace té či oné odvozené formy nejen v současném jazyce. Jak ukazuje zkušenost s nahlížením do historických a etymologických slovníků baltských a slovanských jazyků, vyžadují zčásti nové čtení, protože v důsledku nepřesného či dokonce chybného výkladu derivátů v nich obsažených se někdy stává, že velmi důležitá svědectví, která mají určitý význam nejen pro tu či onu dílčí jazykovědu, ale i pro indoevropeistiku jako celek, zůstávají před badatelem „zablokována“. Díky vytvoření vícesvazkového „Slovníku litevského jazyka“ bude lexikální základna budoucího „nového Fraenkela“ nesrovnatelně bohatší než ta, kterou měl k dispozici autor díla nazvaného „Litauisches etymologisches Wörterbuch“. Kromě toho není vyloučeno, že se změní i postoj sestavovatelů „Etymologického slovníku litevského jazyka“, když například informace o derivátech od slovesa gaũbti bude obsažena nejen v hesle o tomto slovese, ale alespoň zčásti bude rozptýlena v příslušných zpracováních pod slovy od něj odvozenými. ЛИТЕРАТУРА Гамкрелидзе Т. В., Иванов Вяч. Вс. 1984: Индоевропейский язык и индоевропейцы. Реконструкция и историко-типологический анализ праязыка и протокультуры, Тбилиси: Издательство Тбилисского университета. Журавлев А. Ф. 1990: К уточнению представлений о славянских изоглоссах. Дополнения к лексическим материалам “Этимологического словаря славянских языков” 1, Москва: Институт русского языка. ІУМ ЛФ 1983: Історія української мови. Лексика і фразеологія, Київ: Наукова думка. Ларин Б. А. 1957: Краткий исторический обзор литовской лексикографии. – Лексикографический сборник 2, Москва: Государственное издательство иностранных и национальных словарей, 119–144. Леман В. П. 1991: Новое в индоевропеистических исследованиях. – Вопросы языкознания 5, Москва: Наука, 5–26. СБГПЗБ I – Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічных зямель 1, Мінск: Навука і тэхніка, 1979. СлРЯ XI–XVII вв. IV – Словарь русского языка XI–XVII вв. 4, Москва: Наука, 1977. Трубачев О. Н. 1959: История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя, Москва: Издательство Академии Наук СССР. ЭССЯ III, V – Этимологический словарь славянских языков. Праславянский лексический фонд 3,5, Москва: Наука, 1976, 1978. Balčikonis J. J.: [Выступление на лексикологической, лексикографической и терминологической конференции 24 IV 1952 г.]. – Balčikonis J. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslas, 1978, 212–216. Bertulis R. 1972: Liet. bėrnas latv. bērns un tā atvasinājumu semantika. – Baltistica I priedas, 17–32. Bezlaj F. 1977: Etimološki slovar slovenskega jezika 1, Ljubljana: Slovenska akademija znanosti in umetnosti. 17 Fraenkel E. 1962: Lituanisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg: Universitätsverlag. LKŽ I – Lietuvių kalbos atlasas 1, Leksika, Vilnius: Mokslas, 1977. LKŽ II – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius: Mintis, 1968. LKŽ III, VI – Lietuvių kalbos žodynas 3,6, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, 1962. Nepokupnas A. 1994: M.Mažvydo “Kate kizmo” būlojančio vadovėlio (knygelių) vaizdas istorijos ir kultūros kontekste. – Protestantizmas Lietuvoje: istorija ir dabartis, Vilnius: Apyausis, 70–77. SP I, III – Słownik prasłowiański 1,3, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk: Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, 1974, 1979. Wright J. 1910/1981: Grammar of the Gothic language, Oxford: At the University Press. DĖL VEDINIŲ ISTORINIUOSE BEI ETIMOLOGINIUOSE BALTŲ IR SLAVŲ KALBŲ ŽODYNUOSE Santrauka Pagrindinis XX a. lietuvių leksikografijos darbas – “Lietuvių kalbos žodynas” turi ir istorinio, ir etimologinio žodyno elementų. Norint nustatyti, kiek jis laikytinas lietuvių kalbos tezauru, būtina įsigilinti į 1952–1953 m. vykusios leksikografinės diskusijos priežastis ir padarinius, kai K. Būgos ir J. Balčikonio žodyno darbo kryptis buvo pakeista ir istorinę medžiagą imta pateikti “kaip foną”. Etimologinis leksikografinio pateikimo principas, kuriuo remiantis įvairios formos nurodomos į vieną pagrindinę formą, ne visuomet tinka. Mat vediniai neretai tampa savarankiškais žodžiais, turinčiais kitą reikšmę. Dėl šių procesų neįvertinimo lietuvių kalbos ir pedagogikos istorijoje nebuvo žinomas jau M. Mažvydo “Katekizme” vartotas terminas knygelės ‘vadovėlis’. Ukrainiečių kalbos istorijoje neatsižvelgta į vaiko pavadinimą Дѣтско, užfiksuotą 945 m. ir 1206 m. metraščiuose. Būsimajame “Etimologiniame lietuvių kalbos žodyne” reikia daugiau dėmesio skirti išvestiniams žodžiams: M. Daukšos “Postilėje” randamas liet. berniškė turi tikslų gotų kalbos atitikmenį barniski ‘vaikystė’. Lietuvių kalbos tarmių gūburas ir baltarusių tarmių бугор yra semantinės derivacijos ‘kalva’ → ‘debesis’ pavyzdys. Geografijos sąvoką reiškiantis žodis imamas vartoti meteorologijos sąvokai reikšti. Būtent šiuo semantiniu ryšiu remiamasi įrodinėjant, kad indoeuropiečių protėvynė buvo kalnuotoje vietovėje. Tačiau tai, kad lietuvių ir baltarusių izoglosa atsirado Rytų Europos lygumoje, galima laikyti kontrargumentu diskutuojant šiuo klausimu. Formos ir semantikos vedinių problemos tyrimas istoriniuose bei etimologiniuose baltų ir slavų kalbų žodynuose yra labai svarbus. Jis suteikia daugiau galimybių įsigilinti ne tik į tam tikrų kalbų ar jų grupių, bet ir į indoeuropiečių kalbų šeimos žodžių išteklius. ZU DEN ABLEITUNGEN IN DEN HISTORISCHEN UND ETYMOLOGISCHEN WÖRTERBÜCHERN DER BALTISCHEN UND SLAWISCHEN SPRACHEN Zusammenfassung Eine grundlegende Arbeit der litauischen Lexikographie im 20. Jh. ist “Lietuvių kalbos žodynas” (“Wörterbuch der litauischen Sprache”), das sowohl historische als auch etymologische enthält. Um festzustellen, inwiefern es als Thesaurus des Litauischen betrachtet werden kann, 18 ist von Belang, auf die Gründe und Folgen der 1952/53 stattgefundenen lexikographischen Diskussion einzugehen, die dazu führte, daß die von K. Būga und J. Balčikonis in der Arbeit am Wörterbuch eingeschlagene Richtung geändert wurde und der historische Stoff nur als Hintergrund dargelegt wurde. Das etymologische Prinzip, das der lexikographischen Darstellung zugrunde liegen sollte und nach welchem verschiedene Formen aus einer Grundform abzuleiten sind, erwies sich nicht in allen Fällen als passend. Die Ableitungen verwandeln sich häufig in selbständige Wörter mit einer neuen Bedeutung. Da diese Wandlungsprozesse in der Geschichte der litauischen Sprache und Pädagogik nicht berücksichtigt wurden, blieb auch der im “Katechismus” von Mažvydas gebrauchte Terminus knygelės in der Bedeutung ‘Lehrbuch’ unbekannt. In der Geschichte der ukrainischen Sprache wurde auch die Bezeichnung für das Kind дѣтько, die 945 und darauf 1206 in den Chroniken vorliegt, nicht in Betracht gezogen. In dem künftigen “Etymologischen Wörterbuch der litauischen Sprache” sind Ableitungen gründlicher zu untersuchen: so entspricht die in der “Postille” von M. Daukša vorhandene Ableitung lit. berniškė genau dem got. barniški ‘Kindheit’. Das in den litauischen Dialekten vorliegende gūburas und in den weißrussischen бу́гор ist ein Beispiel der semantischen Derivation ‘Hügel’ → ‘Wolke’. Das einen geographischen Begriff bezeichnende Wort beginnt man für die Benennung eines meteorologischen Begriffs zu gebrauchen. Auf dieser semantischen Beziehung gründen die Beweise, daß die Urheimat der Indoeuropäer in einem bergigen Gebiet lag. Doch die Tatsache, daß die litauischen und weißrussischen Isoglossen auf der Osteuropäischen Ebene entstanden sind, wird als Gegenbeweis während Diskussionen verwendet. Das Problem der Ableitungen ihrer Form und Semantik nach verdient große Aufmerksamkeit in den für etymologische Wörterbücher der baltischen und slawischen Sprachen bestimmten Untersuchungen. Diese letzteren geben größere Möglichkeiten, sich nicht allein in den Wortschatz gewisser Sprachen bzw. Sprachgruppen zu vertiefen, sondern auch in den der indoeuropäischen Sprachfamilie.