Lietuvių tarmes pats tyręs ir kitus skatinęs

LITEVSKÁ NÁŘEČÍ SÁM ZKOUMAL A K VÝZKUMU PODNĚCOVAL I OSTATNÍ (Ke 130. výročí narození J. Rozwadowského) Koncem roku 1997 (7. prosince) uplyne 130 let od narození jednoho z nejvýznamnějších polských lingvistů-lituanistů Jana Rozwadowského. Spektrum jeho vědecké činnosti bylo poměrně široké: znalec klasických jazyků, významný indoevropeista, slavista a lituanista psal své práce polsky, latinsky, francouzsky a německy. Lituanistice se věnoval téměř po celou dobu své vědecké činnosti. Nedávno vyšlo tiskem jedno z jeho největších lituanistických děl „Litevské nářečí okolí Zietely v novogrudském kraji (Novogródek)“1. J. Rozwadowski se narodil roku 1867 v Čarně (mezi Tarnówem a Dębicí) v rodině inženýra. V letech 1885–1889 studoval klasickou filologii na Krakovské univerzitě. V letech 1891–1894 si prohluboval vzdělání v Lipsku, kde navštěvoval přednášky A. Leskiena, E. Sieverse a E. Windische a účastnil se seminářů K. Brugmanna. Po návratu roku 1895 učil na témže krakovském gymnáziu, které sám absolvoval. Po obhajobě habilitační práce roku 1897 byl jmenován docentem na Krakovské univerzitě a od roku 1900 profesorem. V Krakově J. Rozwadowski působil až do konce života. Dvakrát (v letech 1912–1913 a 1915–1916) byl zvolen rektorem Krakovské univerzity. Od roku 1903 byl členem Polské akademie věd, od roku 1920 jejím viceprezidentem a v letech 1925–1929 prezidentem. Kromě toho byl čestným členem národních akademií mnoha evropských zemí a různých společností, mimo jiné i Litevské vědecké společnosti. Zemřel 13. března 1935. J. Rozwadowski se začal zajímat o litevštinu už během studií. A naučil se litevsky výborně. V archivu Polské akademie věd v Krakově se dochovalo mnoho výpisků a výtahů, psaných drobným a úhledným písmem (podobným písmu K. Būgy), z různých, převážně starých litevských písemných památek. Už to samo ukazuje, že J. Rozwadowski litevštinu důkladně studoval. Roku 1895 objevil v jedné knihovně vydání z roku 1737 anonymní gramatiky „Universitas linguarum Litvaniae“ („Souhrn litevských jazyků“) a rozpoznal její význam pro litevskou akcentologii; roku 1896 ji znovu vydal v Krakově. V témže roce uveřejnil německy a polsky rozsáhlou studii o systému přízvuku užívaném v této gramatice a podrobně jej porovnal se systémem přízvuku F. Kuršaitise. J. Rozwadowski si uvědomoval mimořádný význam litevských nářečí pro jazykovědu a patřil k nejvýznamnějším iniciátorům výzkumu rychle zanikající jihovýchodní oblasti litevského jazyka. Nejprve chtěl zjistit, kde se litevština ještě používá. Za tímto účelem na základě údajů, které roku 1890 shromáždil A. Plater, o 1 Jan Rozwadowski. Litewska gwara okolic Zdziecioła na Nowogródzczyźnie. Dzieło pośmiertne. / Opracowanie Adam Gregorski. Konsultacja Jan Safarewicz, Kraków: 1995, 181. Polska Akademia Nauk – Oddział w Krakowie. Prace komisji językoznawstwa, Nr. 59. 242 Aby zachytil výskyt litevského jazyka ve Vilenské gubernii, sestavil a roku 1904 zveřejnil mapu „Mapa litevského jazyka ve Vilenské gubernii“ („Mapa języka litewskiego w gubernii Wileńskiej“). Lze se domnívat, že J. Rozwadowski již roku 1898 pod pseudonymem Anonimo, poté co zpracoval údaje shromážděné A. Platerem, vydal práci „Území litevského jazyka ve Vilenské gubernii“ („Obszar języka litewskiego w gubernii Wileńskiej“), kterou kvůli tehdy vyostřeným vztahům mezi Litevci a Poláky (přesněji mezi nep Polonizovanými a Polonizovanými Litevci) neriskoval publikovat pod vlastním jménem, protože nechtěl být zatažen do politiky. Nedlouho poté (roku 1914) sestavil mapu rozšíření litevského jazyka v celé Velké a Malé Litvě „Mapa litevského jazyka“ („Mapa języka litewskiego“). J. Rozwadowski, tehdy již profesor Krakovské univerzity, přijel do okolí Zietely, kde v letech 1901 a 1903 zapsal značné množství nářečních textů. Zkoumal také další litevská nářečí. V krakovském archivu se mezi jeho rukopisy dochoval soubor textů (pohádek a vyprávění) zaznamenaných v okolí Sudarga v okrese Šakiai (bez data). Tyto texty, přepsané jinou rukou než Rozwadowského, byly rozmnožovány a používány jako učební pomůcka. J. Rozwadowski dlouhá léta vyučoval litevštinu na Krakovské univerzitě. Okruh vědeckých zájmů J. Rozwadowského byl velmi široký. Samostatně zkoumal otázky řeckého, latinského, slovanského, keltského a romského jazyka. V mnoha svých pracích vycházel z faktů litevského jazyka. Za zmínku stojí jeho práce „Tvoření slov a význam slov“ (Heidelberg, 1904), článek věnovaný K. Jauniovi, otištěný v časopise litevské „Draugija“ (č. 16, 1908), o slově skutulė, „Historická fonetika polského jazyka“ (Kraków, 1915 a 1923), zajímavý článek o lexikálních vztazích mezi slovanskými a íránskými jazyky (1915). Téhož roku (1915) publikoval ve 3. svazku Polské encyklopedie souhrnnou práci „Baltské jazyky“. Po smrti J. Rozwadowského vyšlo péčí T. Lehr-Słavińského a J. Safarewicze významné dílo „Studie o slovanských názvech vod“ (1948). Z iniciativy J. Rozwadowského byl roku 1908 v Krakově založen časopis polských slavistů „Slovanská ročenka“ („Rocznik slawistyczny“). Spolu s K. Nitschem založil roku 1913 jeden z nejpopulárnějších časopisů polonistiky, „Polský jazyk“ („Język polski“). J. Rozwadowski se ani po dosažení vysokých funkcí a při vytížení různými pracemi nepřestal zajímat o litevštinu a pečovat zejména o litevská nářečí a jejich osud v jihovýchodním pohraničí okupovaném Polskem. Pokoušel se zorganizovat rozsáhlý výzkum těchto nářečí. Za tím účelem zadal shromáždění nejnovějších údajů o užívání litevštiny v tehdejším takzvaném Vilenském kraji. V letech 1928–1933 sestavil O. Chomiński „Mapu rozšíření litevského jazyka v Polské republice“ („Mapa obszaru językowego litewskiego w Rzeczypospolitej Polskiej“), z níž se dochovalo jen několik exemplářů. Nejdůležitější prameny k této mapě a úryvky nedokončených komentářů se nacházejí v archivu J. Rozwadowského (měly by být zveřejněny). Z iniciativy J. Rozwadowského byli roku 1926 svoláni nejvýznamnější polští jazykověd- 243 ci (J. Baudouin de Courtenay, V. Porzeziński, K. Nitsch, J. Otrębski) a bylo rozhodnuto popsat různá litevská nářečí tehdejšího Polska. Sám Rozwadowski zřejmě zamýšlel připravit k vydání popis nářečí Zietely spolu s texty. V. Porzeziński začal zkoumat Lazūny a J. Otrębski nářečí Tverečius. Z nich však pouze J. Otrębski ještě za svého života stihl vydat popis „Východolitevské nářečí Tverečianů“ („Wschodniolitewskie narzecze twereckie“, 1934). Práce J. Rozwadowského „Litevské nářečí v okolí Zietely v Novogrudském kraji“ vyšla více než 60 let po autorově smrti. Osud rukopisů V. Porzezińského zatím není znám. J. Rozwadowski byl druhým jazykovědcem, který se začal zajímat o nářečí Zietely. Do roku 1901 zde pobýval pouze E. Volter (v letech 1886 a 1888). Třetí, K. Būga, zkoumal nářečí Zietely v létě roku 1906. J. Rozwadowského ke zkoumání nářečí Zietely pravděpodobně podnítil významný polský etnograf a vlastivědec Michal Fedorowski (1853–1923). Ten při práci agronoma a správě statků v okolí Ašmeny, Gardinu, Lydy, Novogrudku, Slanimi, Slucku, Valkavisku aj. zapisoval v nářečí běloruský folklor, zvyky a zaříkávání, zkoumal flóru a faunu, sbíral staré knihy, různé dokumenty, rukopisy a umělecká díla, prováděl vykopávky mohyl aj. Udržoval styky s mnoha polskými vědci a umělci. Jeho odkaz tvoří působivé osmisvazkové dílo „Lud białoruski“ („Běloruský lid“). Samotného Fedorowského nejvíce ovlivnily takové osobnosti polské kultury jako O. Kolberg, Z. Gloger a J. Karłowicz. Jeho statek v Podolí (nedaleko Zietely), kde byly tyto poklady shromážděny, navštěvovalo mnoho významných osobností polské kultury. Právě tehdy v Podolí sloužila skvělá vypravěčka Regina Dargevičiūtė ze Zasečiškiai (1876–1958). Fedorowski se od ní sám pokoušel učit litevsky. Nebyla to právě tato Litevka, kdo přiměl M. Fedorowského, aby do Podolí pozval na návštěvu i proslulého znalce litevštiny J. Rozwadowského, který později (roku 1904) napsal: „Svůj pobyt v Podolí (roku 1901) jsem věnoval zkoumání vymírajícího litevského nářečí v okolí Zietely (Diatlova).“ Reginu Dargevičiūtė, která v Zietele pečovala o malé dítě, se autor tohoto článku náhodou setkal jednoho podzimního podvečera roku 1957. Regina byla drobné postavy, navzdory pokročilému věku poměrně vzpřímená, vyšší, čiprá jako mladice. Mluvila temperamentně, trochu exaltovaně a rychle, často jí docházela slova (litevsky už dlouho nemluvila). Zdálo se, že během krátké chvíle chtěla vyprávět celý svůj život. Zřejmě nejjasnějších pro ni bylo osm let služby „u pana Federauskase“, který Regině dva roky umožňoval učit se kulinářství, vedení domácnosti a vytříbenému chování. Není divu, že Regina s hrdostí vyprávěla, jak učila litevštinu svého pána Federauskase i „krakovského profesora“ (na příjmení J. Rozwadowského si nevzpomněla). Později se autorovi podařilo s Reginou hovořit ještě několikrát. Škoda, že tehdy o lidech, které zmiňovala, věděl jen velmi málo. A když se o nich dozvěděl více, Regina už nežila. Než byly texty nářečí Zietely od J. Rozwadowského vydány, uply- 244 nikoli celé století. Zveřejnění této práce dříve patrně zabránil poměrně složitý, netradiční přepis textů. Tuto překážku zřejmě nedokázal překonat ani sám autor, ani další editoři, dokud se neobjevila výpočetní technika. Autor se sám neodvážil přepis zjednodušit a ostatním v tom bránila příliš velká autorita J. Rozwadowského. Po smrti J. Rozwadowského převzal jeho archiv polský jazykovědec K. Nitsch. V roce 1945 tyto texty předal Janu Safarewiczovi (1904–1992), jazykovědci a baltistovi z někdejší Vilniuské univerzity Štěpána Báthoryho, který se přestěhoval do Polska. Ten přizval někdejšího žáka J. Rozwadowského, odborníka na klasické jazyky Adama Gregorského (1906–1993). Díky úsilí tohoto jazykovědce byly texty ze Zietely připraveny k vydání již v roce 1956. Kvůli přepisu, zejména netradičnímu značení přízvuku, se však nikdo neodhodlal připravené dílo vydat. Nakonec se začalo dílo sázet na počítači. Po smrti A. Gregorského tisk připravoval a redigoval krakovský jazykovědec prof. Leszek Bednarczuk. Konzultacemi k této práci přispěl také další polský baltista, vynikající odborník na litevštinu, prof. Wojciech Smoczyński. Knihu J. Rozwadowského „Litewska gwara okolic Zdziecioła na Nowogródczyźnie“ tvoří předmluva J. Safarewicze, úvod A. Gregorského, faksimile textů ze zietelského nářečí zaznamenaných J. Rozwadowským (79 s.) a jejich přepis do běžné podoby (rukopis přepsal A. Gregorski), „Materiál k popisu nářečí Zasečů (vesnice)“ od J. Rozwadowského, „Poznámky o jazyce nářečí“ od A. Gregorského, jeho litevsko-polský slovníček a závěrečné slovo L. Bednarczuka – Post scriptum. Na konci je připojena stručná bibliografie výzkumu zietelského nářečí, seznam zkratek a resumé ve francouzštině. Texty jsou tematicky různorodé: písně, překlady básní či romancí, pohádky, pověsti, anekdoty, žalozpěvy, vyprávění o některých zvycích či příhodách. Na konci je uveden soubor pěkných přísloví a pořekadel. Patrně nejvíce textů (srov. s. 12–34) bylo zaznamenáno od obyvatelky Zasečů Reginy Dargevičiūtė. J. Rozwadowskis je označil písmenem R. Ostatní texty byly zaznamenány od obyvatel Pagirių Mikalojuse Tilvikise, Jana a Vincenta Dicevičů a od Kiprijony Bagdelytė, která žila v Teteikiuose. Přesnější údaje o informátorech však chybějí. Texty zietelského nářečí zaznamenané J. Rozwadowským se dochovaly v autentické podobě, tj. tak, jak je jazykovědec tehdy slyšel a dokázal zapsat (později je neupravoval, neopravoval ani nesrovnával). Při zapisování vyprávění či písní se mohl spolehnout pouze na své znalosti. Nebyl ustálen ani tehdejší pravopis litevštiny, stejně jako neexistovala jednotná tradice transkripce a přízvuku. Z dnešního pohledu bychom mu mohli vytknout různé nesrovnalosti v transkripci, značení přízvuku a kvality i kvantity samohlásek a další. Například samohlásku ė zapisoval až čtyřmi způsoby, tj. jako e (b’élg ’běž!’, s’ėdo, zm’ėji), ė (jém’ė, nùm’irė, us’s’inorėi), è (m’ėgo, s’ėd’ei, šėnavoti ‘vážit si, chránit’) nebo (pon’, sùkn’, pràmulk’ ‘spolkla’). Délku přízvučných dlouhých samohlásek zvlášť neoznačoval. Jejich délku vyjadřovalo přízvukové znaménko. Čárkou nad písmenem označoval pouze délku nepřízvučných samohlásek. Podle vzoru polštiny důsledně psal tvrdé či ztvrdlé l jako ł (bróhuks, gulėj, fái- 245 dō), zatímco měkké l zapisoval různě. Měkkost souhlásek označoval většinou znaménkem podobným minutě nad písmenem (apšišākė, bōčīs, mañē), méně často vpravo nad písmenem (b'en'el'ū, m'erg'ātė, vād'ē). Bez zřejmého důvodu se druhý člen souhláskových skupin kv, sv, tv a někdy i druhý člen dvouhlásky au s cirkumflexovým přízvukem zapisuje jako f, např.: k'etvirtōs ~ ketvirtōs, nakfōt ~ nakvōt, sfet'imām ~ svetimām, dangōfs ~ dangaũs. Podle vzoru slovanských jazyků se zápor ne nejčastěji píše odděleně od sloves: n'e būs, n'e pasak'ei, n'e turi ~ nēturi, méně často n'ēvedei, n'ērink. J. Rozwadowskis rozlišoval přízvuky poměrně dobře. Kvůli snaze zachytit rozmanité odstíny výslovnosti obyvatel Zietely, kteří mluvili smíšeným jazykem, však vznikla značná nejednotnost. Někdy se zdá, že jsou přízvuky jakoby zaměněny, např.: b'eg'in'ēdam'i, būs'i, iškūfė, l'iep'e m'ielitkas, n'ieko, nutēk'ā, pōnas, slūžīt‘sloužit’, tavōrišas ‘přítel’, vīras vedle būča, išb'eg'in'ėjau, l'iep'e, m'ielitkas, n'ēks, pōna, slūžina, tavōrišo. Je možné, že toto kolísání vzniklo zdůrazňováním určitých slov ve větě, tempem řeči, diktováním textu apod. Zapisovatel rozlišoval tři délky samohlásek: dlouhé, krátké a polodlouhé. Nepředloužené krátké samohlásky se nejčastěji označují dvojitou levou čárkou (gravisem), např.: ajš’i, ajšū, anà ‘ona’, būs, dūrės, dūris, g'erēst ‘lépe’, mōmā, mo-mūt'ė, pašouk'ė, sūrū, v'īsa. Jednoduchý, jednoduchý gravis mají nejčastěji nedostatečně prodloužené přízvučné (defonologizované) a, e, např.: ānas ‘on’, àn'is ‘oni’, gràž'ā ~ gràžiā, pō krūm'ālu, lāk'e ~ lēkia, p'irk'āfēn, stālō, užrāk'ē ‘zamkl’, vedle hānas, kōjātēm'i, pasāk'ēt, us'irāk'ē. Někdy se tímto přízvukem označují sporadicky prodloužené samohlásky i, u, které jsou jinak vždy krátké (b'īt ‘bylo’, bōč'ūlō, gùli) a dokonce i dlouhé samohlásky (athēlē ~ atlēkė, iā ~ iā, jēm'ē ~ ēme, ji ~ ī, namōp, sūrī ~ sūri). Šlūbō vedle jā, namōp, sūris apod. Kvůli defonologizaci přízvuků se někdy přízvuk klade na první člen i u původně cirkumflexové dvojhlásky nebo smíšeného dvojhláskového spojení, např.: āj ‘jde, jít’, inlīndo ~ inlīdo, īmtū ~ īmtu, p'irkō ~ pirkō, také ktāus ~ klāus, m'élzas'i ~ meldžiasi, paklāus'ē ~ paklausė, pam'iršō ~ pamiršo, šūnt'ē ~ šu in tė, v'ērk'ē ~ verkė apod. J. Rozwadowskis nikdy neoznačoval cirkumflexem sonantní souhlásky na místě druhého členu. Místo přízvuku na druhém členu obvykle přízvukuje krátký první člen dvojitým gravisem, např.: dabārg'i, dānt'i, d'iržas, m'ērgā, pav'ērktū, rask'īrs, šēn, š'īlt'ī, tēn. Někdy různě zapisuje i čisté dvojhlásky s cirkumflexovým přízvukem: aīs, aīj'im, sakōū, ale také labāi, vāikō apod. Poněkud neobvykle vypadají nově vzniklé dvojhlásky ēj, ōj s cirkumflexovým přízvukem. Vznikly zkrácením (odpadnutím koncového o) tvarů třetí osoby minulého času sloves s příponami -ējo, -ojo, např.: gut'ēi, m'iegōi, n'ēžinōi ‘nevěděl’, norēi, stōi vedle gutēi, nuorēi, stōi. J. Rozwadowskis se možná tímto způsobem snažil označit výslovnost polosamohlásky į nebo její převahu. Navzdory zde zmíněným i dalším rozmanitým kombinacím znamének používaným k zachycení rysů zanikajícího zietelského nářečí má pro nás nezvyklá transkripce J. Rozwadowského reálný základ. Umožňuje zřetelně nahlédnout do rozkladu fonetického systému zietelského nářečí. 246 Pravděpodobně vinou informátorů (zapomínání litevštiny) se v textech vyskytují neshodné části řeči, např.: pas'ūvo sūn'ālū advōbn'in'es (=advobninius ‘hedvábné’) maršk'inukùs (s. 5), v'is'i (všechny) p'irk'ātes použrak'in'ėtōs (s. 38), bōba ch'itrast'e (=chy tresnė ‘chytřejší’) kad (=kap) čertas (s. 74); dakt (=pokrýt) kālin'us, alė žodīs šitas, geras(t) kap kalin'ėj (s. 74); kap b'ėdos nėrā, tai asmōkus (=asmokų ‘peněz’) n'ėrā (s. 76). Mnozí představitelé zietelského nářečí byli dvojjazyční nebo vícejazyční. Nemálo z nich vyrůstalo ve smíšené rodině a někteří po dosažení dospělosti už doma litevsky nemluvili. Podle K. Būgy i lidé vyrůstající v čistě litevských rodinách mluvili kvůli chudé litevské slovní zásobě lépe bělorusky než litevsky. Jedna z hlavních informátorek J. Rozwadowského, Regina Dargevičiūtė, osiřela v raném věku a celý život sloužila u cizích, slovansky mluvících lidí. Řeč informátorů tedy nebyla bez nedostatků. Proměnlivý přepis J. Rozwadowského je proto výsledkem jeho hledání a snahy sladit výslovnost mluvčích se způsobem jejího zaznamenání. Skutečnost, že zapisovatel nezvolil nejsnazší cestu sjednocování, je největší předností textů. Jinou věcí je, že jazykovědec ne všude stačil zaznamenat přízvuk, kvantitu samohlásek, měkkost souhlásek a další jevy, tyto případy však nejsou příliš časté. Dochované autentické zápisy zietelských textů J. Rozwadowského mohou nejednoho lingvistu překvapit tím, jak čistě a složitou transkripcí dokázal z ničeho nic zapsat souvislý text v cizím jazyce. Tu a tam se vyskytující chyba či nedůslednost by neměla poškodit pověst J. Rozwadowského jako proslulého litevisty. Rukopis textů zietelského nářečí zapsaných J. Rozwadowským byl dešifrován poměrně pečlivě. Jako v každé složité práci se i zde vyskytují chyby při přepisu a drobné omyly. Často je vynechán přízvuk, např.: k'āik'e = k'āik'e (s. 1), m'ergā = m'ėrgā (s. 24), žantō = žantō (s. 50), někdy je přízvuk umístěn jinam: g'ītā = g'ītā (s. 6), namōp = namōp (s. 9), nor'ēs = nor'ēs (s. 58), nejsou označeny měkké souhlásky: kūmėt = kūm'ėt (s. 4), mo'mūtā = mo'mūt'ā (s. 6), važ'āugi = važ'āug'i (s. 8), nejsou označeny délky samohlásek (kvantita): m'ėrga = m'ėrga (s. 4), sūn'alīs = sūn'alis (s. 7), tok'ė = tōk'ė (s. 8). Vyskytují se vynechaná písmena, např.: jūk'es'i = jū'k'es'i (s. 2), jū = jū° (s. 10), do = dor (<do a, s. 14), slova jsou prohozena: Potām kab an'es jėm'ė kūlt'is = Potām kab jėm'ė an'ės kūlt'is (s. 52) a další. V bibliografické části chybějí práce K. Būgy o zietelském nářečí; jedna a táž práce E. Volterise je po rozdělení jejího názvu uvedena dvakrát. Broch však ve stati „Zum Litauischen südlich von Wilna“ popsal pouze jazyk farností Asava a Žirmūnai v okrese Lida a v okolí Zietely nikdy nebyl. Tyto a další nepřesnosti nesnižují hodnotu publikace. Texty zietelského nářečí, které J. Rozwadowski kdysi zapsal a které byly nyní zveřejněny, mají obrovský význam. V době, kdy byly tyto texty zaznamenány, mluvili v okolí Zietely litevsky ještě lidé různých generací: prarodiče, rodiče i děti. Počet těch, kteří uměli litevsky a rozuměli jí, 247 dosahoval téměř tisíce osob, z nichž nejvíce žilo v obci Zasečiai, méně v Pagiriai, Narčiai, Strela, Teteikiai a dalších místech. Není známo, kolik materiálů vhodných ke zveřejnění ještě polští jazykovědci naleznou v archivu pozůstalosti J. Rozwadowského; publikace „Litevské nářečí v okolí Zietely v novogrudském kraji“ však zůstane jedním z nejcennějších litevistických děl J. Rozwadowského, která obohatila litevskou dialektologii. Za to patří náš největší dík všem polským jazykovědcům, kteří se podíleli na přípravě této práce k vydání. Aloyz as Vidugiris VÝZNAMNÁ DÍLA K VÝROČÍ VÝZNAMNÉHO LINGVISTY Evropská lingvistika 20. století je neodmyslitelně spojena se jménem polského lingvisty Jerzyho Kuryłowicze. Tento mimořádně široce rozkročený badatel, opíraje se o metody strukturální analýzy, otevřel nové perspektivy ve srovnávací i obecné lingvistice a své inovativní myšlenky uskutečnil v mnoha monografiích a dalších pracích, které svým tematickým záběrem zahrnují nejen indoevropské, ale i jazyky jiných rodin (zejména semitské). O tom, jak živé jsou dnes jeho myšlenky a tradice, svědčí dva rozsáhlé sborníky článků, které sestavil Wojciech Smoczyński a které vyšly u příležitosti stého výročí Kuryłowiczova narození. Jeden z těchto sborníků, věnovaný baltistice a slavistice, vyšel jako čtvrtý svazek mezinárodního časopisu „Linguistica Baltica“, dobře známého našim lingvistům (Kuryłowicz Memorial Volume Part Two, Kraków, 1995, 333 p.). Druhý, ještě rozsáhlejší sborník je věnován obecným a metodologickým otázkám lingvistiky a vývoji různých jazyků (především indoevropských) (Kuryłowicz Memorial Volume Part One. Analecta Indoeuropaea Cracoviensia Vol. II, Kraków,1995, 593 p.). Právě tento sborník bychom zde chtěli stručně pojednat. Z uveřejněných prací je patrné, jak se Kuryłowiczovy myšlenky dále rozvíjejí a odrážejí v současném výzkumu vývoje různých jazyků. Kuryłowiczovy práce jsou pro litevskou historickou lingvistiku obzvláště důležité svými metodologickými a teoretickými principy. Z mnoha článků publikovaných ve sborníku bych zde chtěl upozornit na ty, v nichž rozebíraná témata mohou naše lingvisty podnítit k zamyšlení nad vývojem příslušných jevů litevského a dalších baltských jazyků a k jeho pečlivějšímu zkoumání. Biografie významného lingvisty, jeho vědecká díla a jejich metodologické postuláty jsou rozebrány v úvodním článku sestavovatele a redaktora sborníku Smoczyńského („Jerzy Kuryłowicz 1895–1978. On the hundredth anniversary of his birth“, XI–XXIV). Při uplatňování funkčního přístupu k jazyku ve srovnávací gramatice indoevropských jazyků Kuryłowicz zkoumal především nikoli jednotlivé jazykové prvky, nýbrž jejich vzájemné vztahy a genealogii jejich systémů; vztahy mezi jazykovými jednotkami přitom vymezoval s ohledem na jejich opozice, případy neutralizace a hierarchii. 248