Balsių derinimo polinkis galūnių vediniuose

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Gražina AKELAITIENĖ SKLON K VOKÁLOVÉ HARMONII U DERIVÁTŮ S KONCOVKAMI V publikaci z roku 1938 „Archivum Philologicum“ byl otištěn článek P. Skardžia „O vokálové asimilaci“. Na základě takových faktů z nářečí východních aukštaitů, jako jsou kumãta, bá·ga, ná·ša, tvrdí, že „samohlásky na sebe často působí podobnostně, a to jak progresivně, tak regresivně“ (Skardžius 1938: 40–44). Takové asimilační jevy nachází nejen v nářečích, ale i v některých slovech spisovného jazyka. Za dřívější podoby litevských slov vakaras, vasara, nugara, vabalas považuje *vekeras, *vesera, *vebelas, *nuġera a domnívá se, že jejich původní e se nejspíše vlivem sousedního a změnilo v a. Zmíněný článek a také vokálová asimilace v nářečích, kterou popsala řada jazykovědců (viz: Girdenis, 1962; Skirmantas, Girdenis 1972; Vitkauskas 1974; Babickienė 1991), podnítily zájem o morfonologickou pozici vokálové alternace /e/→/a/ a o odpovídající interpretaci jejího fungování. Alternace /e/→/a/ je nepochybně jádrem celé morfonologické soustavy litevštiny. Jak známo, je odrazem alternace *e:/*o zděděné z indoevropského prajazyka. Produktivitu alternace /e/→/a/ lze snadno vysvětlit fonologicky: ve všech pozicích kromě absolutního začátku slova jsou fonémy /e/ a /a/ v doplňkové distribuci (viz Pakerys 1971: 18–19; Girdenis 1981: 128; 1995: 148). Pouze morfonologická alternace /e/→/a/ se od fonologické opozice liší směrem: za neoznačený člen je zde třeba považovat přední samohlásku /e/, neboť náleží k základovému kmenu. V derivačních opozicích se tedy utváří kořenová morfonéma <e/a>. Morfonéma <e/a> se nejčastěji vyskytuje v deverbativních substantivních derivátech tvořených koncovkou. Nejvýrazněji se v tomto ohledu projevují deriváty s koncovkou -a: tvoří 65% všech substantiv tvořených koncovkou, která obsahují morfonému <e/a>. Morfonéma <e/a> se obvykle vyskytuje v prostředí sonorních souhlásek (kořeny této struktury tvoří 78%)¹. Souhlásky typu R buď samy tvoří finále příslušných kořenů, nebo začínají binární a velmi zřídka ternární finále: išneria→išnara, prakerpa→prakarpą, įteigė→įtaiga, skėlė→skalą, parėmė→paramą. Nejčastěji ¹ Podmíněně jsou na základě fonologické interpretace slabičné struktury do této skupiny řazeny také kořeny typu keit-, leid-. Dvojhlásky v těchto kořenech se rozkládají, tj. za jádro se považuje pouze samohláska /e/, protože v derivačních opozicích typu keitė→kaitą se střídají pouze první části dvojhlásky. Lze tedy i zde, stejně jako v ostatních případech, zkoumat, v sousedství kterých fonémů se popisovaná morfonéma <e/a> vyskytuje. 147 nejčastěji se ve finále vedle ní nachází sonant /ŋ/. V iniciále se vedle morfonému nejčastěji vyskytuje /v/ a sama iniciála, stejně jako finála, bývá zpravidla dvoučlenná. Obecný strukturní vzorec kořenů s morfonémem <e/a> je tedy následující: (C)RVR(C)(C). Protože se v iniciále vedle morfonému nejčastěji vyskytuje /v/ a ve finále /n/, lze očekávat, že <e/a> se často nachází mezi souhláskami /v/ a /n/. V praxi se tato možnost téměř nerealizuje: kombinace...v <e/a>n... se vyskytla pouze v kořenech {tv<e/a>nk-}, {v<e/a>ng-} (užtvanka, atvanga). Kombinace souhlásek po obou stranách středu kořene jsou rozmanité a žádná z nich se četností výrazněji nevymyká. Je však třeba upozornit na to, že v nejednom kořeni se morfoném <e> nevyskytoval mezi souhláskami typu R, které by byly stejné. To je zcela pochopitelné, neboť kombinace dvou stejných sonorních souhlásek (homogenní sekvence) po obou stranách středu kořene jsou v litevských slovech obecně vzácné (viz Karosienė 1985: 27–28). Porovnáním kořenových samohlásek všech derivátů s koncovkou -a lze zjistit, že foném /e/ se ve středu vyskytuje velmi zřídka. Zdá se, že jej mají pouze išgesos (←išgėso), delsą (←delsia), kerčia (←kerčiasi), išpeika (←išpeikė), nėpena (←nesipeni), seką (←sėka), apsemą (←àpsemia), sutemą (←sutėmo), nėtesa (←nėtesi). Patrně lze pozorovat určitou korelaci mezi formantem a realizací středu kořene. Formant -a se při připojení ke kořenům, které mají samohlásku /e/ stejného stupně otevřenosti, ale jiné řady, pojí s její změnou: koncovka vyjádřená zadní samohláskou jako by „vyvolávala“ změnu kořenové samohlásky z hlediska řady (její posun dozadu). Tento „vliv“ formantu lze znázornit schématem: Taková implikace jako by naznačovala tendenci ke sladění samohlásek sousedních morfémů podle řady – jistý druh asimilace, kterou lze vysvětlit snahou o vokálovou harmonii. Změnu kořenové samohlásky lze interpretovat i poněkud jinak. Velmi častá změna /e/→/a/ u derivátů s koncovkou -a vede k domněnce, že souhlásky finály a iniciály kořene mají tendenci se sladit z hlediska tvrdosti. Probíhá jakási regresivní řetězová reakce vlivu fonémů: tvrdost finály kořene, závislá na samohlásce formantu, jako by implikovala posun kořenové samohlásky dozadu; zadní samohláska, která se objevila ve středu kořene, implikuje tvrdost iniciály (C←Vu←C←{-a}). Této interpretaci odporuje jen několik derivátů s měkkou finálou kořene před -a: kančią, aplaidžią, užmačią1. 1 Tímto vysvětlením se samozřejmě nechce říci, že palatalizace před předními samohláskami je morfonologickým jevem; fonologická pozice zde však vytváří podmínky pro morfonologickou změnu středu kořene. 148 Derivátů s koncovkou -as, které mají v kořeni morfoném <e/a>, je o polovinu méně než derivátů s koncovkou -a. Z toho bychom však neměli vyvozovat, že koncovka -as působí jinak. Vždyť derivátů s koncovkou -as je obecně dvakrát méně než derivátů s koncovkou -a (viz Urbutis 1961: 29, 47). Samohláska slovotvorného základu /e/ se zachovala pouze v několika derivátech: paveldas (←paveldi), užperas (←užperi) apkėpas (←apkėpa), pėnas (←pėni), aptepas (←aptepa), atmenas (←atmena). Z morfonologického hlediska je významné, že derivátů s probíranou koncovkou, které obsahují morfoném <e/a>, je mnohem více než derivátů s koncovkou -is1. To jen potvrzuje dříve vyslovený předpoklad, že střed kořene má tendenci přizpůsobovat se realizaci formantu – jde o jakousi regresivní vokalickou asimilaci. Lze vyvodit, že formanty se zadními samohláskami mají zřetelnou tendenci připojovat se ke kořenům se samohláskami stejné řady. Když se formant připojí ke kořenům se samohláskou /e/, změní se tato samohláska na /a/ a vznikne harmonická sekvence samohlásek ve středu kořene a ve formantu: /a/.../a/. Protože mnoho probíraných derivátů vychází ze základů, které mají foném /a/ také v předponě, vzniká homogenní trojčlenná sekvence samohlásek /a/... /a/.../a/, například: apžvalga, pražanga, parama, pastaba; aptvaras, pašaras, apvadas, apgamas, palankas. S přihlédnutím k nejtypičtějšímu strukturnímu modelu kořenů s morfonémem <e/a> (samohláska se nachází mezi souhláskami typu R) lze tendenci přizpůsobovat artikulaci kořenové samohlásky artikulaci samohlásky formantu vyjádřit schématem znázorňujícím vztah sousedních morfémů: Lze hovořit i o opačném vztahu: realizace alomorfů probíraného kořene napovídá, že druhým strukturním členem derivátů bude s největší pravděpodobností koncovka -a nebo -as. Chápeme-li takto vztah změny k realizaci formantu, bylo by logické vyvodit, že změnu je třeba považovat za složku formantu2. Korelace další koncovky derivátů -ius, která rovněž obsahuje zadní samohlásku, s morfonémem <e/a> je méně zřetelná, protože slovesných derivátů s touto koncovkou je poměrně málo a morfoném <e/a> obsahuje jen několik kořenů, například lėkia→lėkius. V adjektivech tvořených pomocí koncovek funguje morfoném <e/a> častěji společně s koncovkou -us než s koncovkou -as: kvapūs, laidūs, landūs, talpūs. To však neukazuje na odlišný vliv koncovek na realizaci kořene, nýbrž souvisí s celkovým počtem derivátů. 1 Koncovka -is implikuje kvalitativně odlišné morfonologické změny, a to kvantitativní. 2 V. Urbutis kaitų nelaiko formato komponentu (žr. Urbutis 1978: 231). 149 Pravděpodobnost změny /e/→/a/ po připojení koncovek adjektivního paradigmatu ke kmeni je nižší. Adjektiva s morfonémem <e/a> tvoří 75% všech derivátů, jejichž základní slovesný kmen obsahoval foném /e/. Z toho vyplývá, že morfonologický vliv jmenných koncovek na kořen je větší než vliv adjektivních koncovek téže formy. To může souviset s kvalitou finály kořene. Mnohé pády adjektiva mají na rozdíl od substantiv koncovku po měkké souhlásce (atlaidžiam, atlaidžių, atlaidžiame), takže je pravděpodobné, že finála může méně implikovat posun samohlásky dozadu než v kořenech substantiv. Pozorovaný sklon v současném jazyce nejspíše umožňuje vyslovit určité diachronní předpoklady. Jak známo, v litevských jménech je rozšířen vokalismus /a/ (viz Karosienė 1987: 45). Četnost fonému /a/ v kořeni jména možná ukazuje, že tato tendence k harmonizaci existovala diachronně i v jednoduchých slovech (nikoli v odvozeninách). Vždyť většina substantiv má koncovky -as nebo -a, a tak se i v nich často vytváří harmonická kombinace samohlásek v sousedních slabikách (a morfémech). LITERATŪRA Babickienė Z. 1991: Regresyvinė balsių asimiliacija kretingiškių šnektose. – Lietuvių kalbotyros klausimai 29, 15–25. Girdenis A. 1962: Balsių asimiliacijos reiškiniai Tirkšlių tarmėje. – Kalbotyra 4, 141–151. Girdenis A. 1981: Fonologija. Vilnius: Mokslas. Girdenis A. 1995: Teoriniai fonologijos pagrindai. Vilnius: Petro ofsetas. Karosienė V. 1985: Pradinių ir galinių priebalsių derinimas vienskiemenėse vardažodžio šaknyse. – Kalbotyra 36(1), 18–31. Karosienė V. 1987: Pirminių vardažodžių šaknų statistinės charakteristikos. – Kalbotyra 38(1), 44–55. Pakerys A. 1971: Psichoakustinis balsių panašumas. – Kalbotyra 23(1), 17–33. Skardžius P. 1938: Dėl balsių asimiliacijos. – Archivum Philologicum 7, 40–44. Skirmantas P., Girdenis A. 1972: Progresyvinė balsių asimiliacija pietinėse „dounininkų“ šnektose. – Kalbotyra 24(1), 91–96. Urbutis V. 1961: Dabartinės lietuvių kalbos galūnių darybos daiktavardžiai. Kalbotyra 3, 27–60. Urbutis V. 1978: Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslas. Vitkauskas V. 1974: Nauji regresyvinės balsių asimiliacijos veikimo faktai Kuršėnų šnektoje. Kalbotyra 26(1), 81–85. DIE TENDENZ DER ANGLEICHUNG DER VOKALE IN DEN WORTBILDUNGSENDUNGEN Zusammenfassung Im vorliegenden Artikel wird aus morphologischer Sicht der Prozeß des Vokalwechsels /e/ → /a/ interpretiert. Sich auf die in den Mundarten ziemlich häufig beobachtete Assimilation der Vokale stützend, wird behauptet, daß die Ausdrucksform des Ableitungsstammes impliziert wird 150 durch die hinzugefügten Wortbildungsformanten, die Nominalendungen -a, -as, vgl.: {seg-}+{-a} → sagà, {lek’-}+{-a} → lakà, {keit’-}+{-a} → kaità, {pašer’-}+{-as} → pāšaras, {palenk’-}+{-as} → pālankas. Eine solche Angleichung der Vokale aufeinander folgender Morpheme (es ist eine Tendenz, keinesfalls eine Gesetzmäßigkeit) ist als morphonologische regressive Assimilation zu betrachten. 151