Etimologinės pastabos P. Skardžiaus „Lietuvių kalbos žodžių daryboje“

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Juozas KARACIEJUS ETYMOLOGICKÉ POZNÁMKY K DÍLU P. SKARDŽIUSE „LITEVSKÁ SLOVOTVORBA“ Padesát let po vydání práce A. Leskiena (Leskien 1891), jediné, která byla speciálně věnována slovotvorbě litevského jazyka, představovala monumentální monografie P. Skardžiuse „Lietuvių kalbos žodžių daryba“ (dále: ŽD), vydaná v letech 1941–1943, nový krok nejen proto, že její autor využil mnohem více materiálu, ale také proto, že šlo o první práci v této oblasti napsanou litevským lingvistou, v níž se autor snažil „uvést prostředky, jimiž samostatně zvětšujeme vlastní slovní zásobu“ (ŽD 14; zvýraznil P. Skardžius). Ačkoli by z tohoto tvrzení P. Skardžiuse vyplývalo, že hlavní pozornost je soustředěna na synchronní analýzu slovotvorby, ve skutečnosti tomu tak není: tato práce „je nejen synchronním popisem slovotvorby, ale také jejím diachronním výzkumem, který spojuje slovotvorbu litevského jazyka a její rysy s rysy slovotvorby baltských a dalších indoevropských jazyků, vysvětluje společné počátky a zákonitosti slovotvorby indoevropských jazyků“ (Rosinas 1996: XVI–XVII). Je samozřejmé, že autor první monografie v litevštině věnované slovotvorbě, která položila pevné základy pozdějším diachronním i synchronním popisům slovotvorby (máme na mysli práce prof. V. Urbutise a habil. dr. S. Ambraze), když zkoumal slovotvorbu litevského jazyka nejen synchronně, ale i diachronně (P. Skardžius byl odborníkem na dějiny litevského jazyka), nemohl pominout etymologii toho či onoho útvaru, protože etymologie poloviny 20. století se značně lišila od prací etymologů 19. století, v nichž byly nejčastěji uváděny pouze příbuzné slovní kořeny. V době, kdy P. Skardžius psal ŽD, věnovala etymologie větší pozornost slovotvorbě, tj. snažila se uvádět nejen slova se stejným kořenem, ale do popředí stavět slova se spřízněnými slovotvornými formanty, a tak stanovit původní význam a vysvětlit jeho vývoj. Proto se hned nabízí závěr, že P. Skardžius se při psaní zmíněné monografie nemohl obejít bez širších či užších etymologických poznámek. Ve skutečnosti je v tomto díle takových poznámek poměrně mnoho a jejich podrobnější pojednání by vyžadovalo samostatnou obsáhlejší práci. Zde se spokojíme pouze s etymologickými komentáři několika termínů z jedné sémantické skupiny – sociálních termínů – obsaženými v ŽD a na základě novějších výzkumů v této oblasti se pokusíme ukázat, jak se dnes vykládá původ těchto termínů, zejména proto, že P. Skardžius v „Předmluvě“ k dílu uvedl: „Uvádějí se pouze spolehlivější etymologie“ 21 (ŽD 12). Tím se distancoval od hypotetických etymologií jednotlivých slov publikovaných v té době a opíral se především o tradiční etymologie. Jasně to vyplývá z etymologické literatury uvedené v seznamu „Zkratek“, jejíž základ tvoří práce K. Būgy, J. Endzelyna, E. Benvenistea a A. Meilleta a etymologické slovníky E. Boisacqa, E. Bernekera, A. Brücknera, F. Kluga, A. Waldého – J. B. Hofmanna a A. Waldého – J. Pokorného. Čitvaras. Původ této mytologické litevské postavy podle všeho dosud vyvolává nejvíce diskusí. Je tomu tak proto, že problém jejího původu zajímá nejen jazykovědce, ale i mytology. Na spolehlivém výkladu původu tohoto slova totiž závisí určení místa aitvara a jeho funkcí v litevské mytologii. P. Skardžius o něm píše takto: „U mnoha složených slov si dnes jejich složenost nejen neuvědomujeme, ale téměř jí ani nerozumíme, např. áitvaras (z áiti-varas [...]; k původu viz Būga LKŽ 26)“ (ŽD 404). P. Skardžius se tedy v tomto díle opíral o K. Būgu, který přijal etymologii zveřejněnou E. Lidénem v roce 1911. Podle ní první složka tohoto složeného slova, opírající se o finský baltismus (?) aitta „sklad potravin“, ait(i) znamená „stodola“ a dále je příbuzná se slovanským *játā „bouda, chaloupka“, zatímco druhá složka – varas – znamená „strážce“ < indoevropské *woros „strážce“. Původní význam tohoto složeného slova tedy měl být „strážce stodoly“. Výklad H. Günterta, podle něhož má být první složka tohoto litevského složeného slova příbuzná se sanskrtským éta- „zářící, pestrý“, považoval K. Būga za méně přijatelný (Būga 1961 3: 336–337). E. Fraenkel má v „Etymologickém slovníku litevského jazyka“ sklon spojovat první složku tohoto složeného slova s oským aeteis „část (podílu)“ a druhou s litevským varýti, pruským warrien „síla“ (Fraenkel 1962 1: 4). Existují i jiné výklady původu tohoto složeného slova. Například V. Ivanov a V. Toporov spojují litevské aitvarą s rekonstruovaným íránským slovem *pati-vāra-(Ivanov, Toporov 1987 1: 55; 1991: 26), avšak toto spojení je snad nejméně spolehlivé, neboť „ait(i)varas vzniklo nejspíše přímo v litevštině: áit(i)- lze spojovat s áitas ‚chodivec, rošťák, neposedný člověk‘ (: eiti), zatímco -varas s váras, lotyšským vara, pruským warri(e)n ‚síla‘“ (Zinkevičius 1984 1: 184–185). Původ první složky tohoto složeného slova je tedy i dnes nejméně jasný, zatímco ohledně druhé složky panuje víceméně shoda. A. Sabaliauskas má proto zcela pravdu, když říká, že áitvaras je „slovo nejasného původu, které stále vyvolává mnoho diskusí“ (Sabaliauskas 1990: 214). Etymologie E. Lidéna, kterou zvolil P. Skardžius a schválil K. Būga, však byla v té době nejspolehlivější. Balva. Při pojednání o odvozeninách s příponou -va P. Skardžius zdůrazňuje, že některá „podstatná jména s touto příponou nemají žádné blízké příbuzné, alespoň v našem jazyce, např. [...] balva ‚dar‘ BrB2 Moz XXIII 8; BrP I 324 (= lotyšsky balva ‚tamtéž‘)“ (ŽD 378). Ve skutečnosti je toto slovo, známé všem baltským národům, dalo by se říci, dodnes bez etymologie, ačkoli se v poválečných letech alespoň dvakrát někdo pokusil jeho původ vysvětlit. Při té příležitosti je třeba dodat, že v obou případech se o vyřešení problému původu tohoto slova pokusili lotyšští lingvisté: v článku publikovaném v němčině roku 1957 se A. Gāteris pokusil odvodit toto baltské slovo od ide. *bhel(eu)- „bít, tlouci“ (Gāters 1957: 80–86), zatímco docela nedávno 22 K. Karulis – z indoevropského * bhel- „zářící, lesklý; bílý“. Podle něj se význam vyvíjel takto: „bílý“ → „dobrý“ → subst. „užitek“ (Karulis 1992 1: 105). Na první pohled se takové vysvětlení K. Karulise jeví jako zcela věrohodné, avšak při bližším zkoumání vyvolává sémantický vývoj doložený fakty z lotyštiny pochybnosti, protože litevské balva, podobně jako pruské balwe, neznamená „dar“ obecně, nýbrž „dar za úplatek, úplatek“. Zdá se proto, že nelze vyloučit předpoklad, že toto slovo mohlo do baltských jazyků proniknout z dosud neurčeného zdroje, tím spíše, že nemá blízké příbuzné nejen v baltských, ale ani v jiných indoevropských jazycích (srov. Abaiev 1958 1: 248–249; Fraenkel 1962 1: 33; Toporov 1975: 190). B a n d à: b e ñ d r a s. Při pojednání o slově litevské bandà „majetek, zisk, užitek; dobytek, stádo dobytka; obilí zaseté čeledínovi jako příplatek k roční mzdě“ a zdůraznění, že toto podstatné jméno patří do skupiny odvozenin, „které dnes již nemůžeme spojovat s žádnými primárními slovesy svého jazyka“ (ŽD 42), P. Skardžius dále uvádí, že je příbuzné s pruským en-bāndan „zum Nutzen“, gótským bindan „vázat“, naším bendras „společný; účastník“ atd., nebo s bandyti, pruským perbānda „svádí“, viz Būga TŽ I 410 n., Endzelin MLV I 262“. A na jiném místě, při samostatném pojednání o litevském beñdras, P. Skardžius ještě dodává, že je příbuzné s „lotyšským biedrs „tamtéž“: řec. πενθερός „tchán“; srov. staroind. bándhuh „spojení, svazek, příbuzenství, společenství, vztah; příbuzný, člen rodiny“, bandhati „váže“ atd.“ (ŽD 298). I v tomto případě tedy P. Skardžius předkládá tehdy převládající výklad původu těchto slov, potvrzený nejvýznamnějšími baltisty K. Būgou a J. Endzelynem, který se přijímá i dnes (srov. Fraenkel 1962 1: 34, 39). Pravda, někdy se i v dnešní době zcela zbytečně pokouší revidovat výklad původu prvního slova. Například autor prvního „Lotyšského etymologického slovníku“ K. Karulis se snaží oddělit litevské bandà „rohatý dobytek, stádo“ od litevského bandà užívaného ve všech ostatních významech (Karulis 1992 1: 106), avšak tento pokus nemá žádný pevnější základ, protože litevské bandà a lotyšské bānda označují takový majetek, který je výsledkem určitého obchodu. Spojujícím článkem tohoto obchodu je tedy litevské beñdras „partner, účastník“ (podrobněji viz Karaliūnas 1993: 266–267). B é r n a s. Jak již bylo zmíněno, při analýze slovotvorby toho či onoho slova se P. Skardžius snažil nejen objasnit jeho původ, ale také určit jeho původní význam a stručně popsat jeho sémantický vývoj. Například při pojednání o odvozeninách s příponou -na- P. Skardžius uvádí: „Vedle adjektiv má náš jazyk také podstatná jména s příponou -na-, z nichž část jsou, nebo mohou být, substantivizovaná starobylá adjektiva, např. bérnas „děťátko, nemluvně, malé dítě; hoch, Knecht“. P. Skardžius dále uvádí, že toto slovo je stejně jako jeho ekvivalentní protějšek lotyšské bēns příbuzné s „řec. φέρω „nesu“, gótským báiran „nést, rodit, plodit“, a dodává: „první význam slova berno tedy mohl být „přinesený, přinesenec“ (ŽD 217). Na jiném místě ŽD autor při pojednání o vývoji užívání a významů slov říká, že po přechodu od individuálního myšlení „ke skupinovému chápání a pojmenovávání věcí [...] již ono množství slov nebo jejich jednotlivých tvarů, které bylo v dávných dobách potřebné pro vlastnost každé věci a pro každou událost a děj-“ 23 [...], které byly potřebné k označení, časem už nebylo vždy zapotřebí, neboť k označování nově vznikajících idejí či pojmů se nyní [...] na mnoha místech začalo používat již existujících slov, ovšem často se zcela pozměněným tvarem a změněným významem. [...] Například právě ono bérnas: má-li stejný kořen ber- jako lat. ferō „nesu“, staroind. bhárati „nese“ atd., mohlo původně znamenat „přinesený, přinesenec“, z čehož se později mohl vyvinout další význam „nemluvně, malé dítě“, dále „mladík, hoch“, „nádeník“, „dvorský dělník“ atd., viz s. 217“ (ŽD 577). Původ tohoto slova i jeho významový vývoj se vysvětlují stejně i dnes (srov. Fraenkel 1962 1: 40; Pokorny 1959: 131; Sabaliauskas 1990: 17). Liaudis. V ŽD se P. Skardžius krátce dotkl vztahů mezi starými konsonantickými a i-kmeny, tj. přechodu konsonantických kmenů ke i-kmenům, a konstatoval, že „v minulosti existovali také takzvaní skuteční představitelé i-kmenů“. Poté uvádí příklady tohoto kmene se stručnými etymologiemi; mezi nimi najdeme i starý sociální termín litevského jazyka liaudis, užívaný již v „Postile“ M. Daukši a srovnávaný s lotyšským ļaudis „lidé“, staroslověnským l'udbje, starohornoněmeckým luti „tamtéž“ (ŽD 51). Tento specifický baltsko-slovansko-germánský sociální termín se tak etymologizuje i dnes (srov. Sabaliauskas 1990: 24; Stang 1972: 32). Pravda, byl učiněn pokus etymologicky jej spojit se slovem liūdėti (Karaliūnas 1976: 89), avšak toto spojení, ačkoli se po formální stránce může foneticky zdát možné, není spolehlivé, neboť „litevské liūd-ėti atd. má jiný původ“ (Mažiulis 1996 3: 88). Viešpats. O tomto starém litevském složeném slově bylo již napsáno poměrně mnoho. Jde o to, že toto složené slovo nelze opomenout nejen při pojednání o podstatném jménu a zájmenu pāts, ale ani při vysvětlování původu podstatného jména viešnia a přídavného jména viešas. Je proto samozřejmé, že je při pojednání o složeninách nemohl mlčky pominout ani P. Skardžius, který zde, jak se zdá, jako první v litevské lingvistické literatuře tak přesvědčivě dokázal, že „jak svým utvořením [...], tak původem (srov. staroind. viś-pátiḥ „pán domu, hlava obce“, gen. pl. viśaḥ „lidé, poddaní“, staroslověnské въсь „ves“, lotyšské viēsis „host“, naše viešėti „být na návštěvě, hostit“, řecké οἶκος „dům“ z foíкоς atd.) je velmi staré slovo“, a že jeho etymologie a fakta z dějin kultury ukazují, že „ve starověku nebyl v podstatě ničím jiným než vládcem hostů, tj. dvora a rodu, který na něm žil; později se, již v historické době, stal obyčejným ponu „Herr“ [...]. Přes toto stáří nenacházíme úplný protějšek našeho viešpats v žádném jiném indoevropském jazyce: staroind. viś-pátiḥ má v první části kořen viś- (z *u̯ik-), který se stupněm vokalické alternace zcela shoduje se staroslověnským въсь „ves“ (> l. wieś atd.), zatímco první část našeho viešpats, původního konsonantického kmene, je právě ve stupni e – *veiś-, který dále souvisí s *vaiś-; srov. viešė „návštěva“ (: užgimė viešėję [= w gościnie] ant kelio DP 39), gen. pl. viešės „čas návštěv“ End., váišes „jídlo při návštěvě“ [...]“ (ŽD 394). K těmto poznámkám P. Skardžiuse o původu tohoto slova lze sotva něco dodat. Snad jen to, že o něco později, z více filologického hlediska, litevské viešpatį, srovnávaje 24 su pr. waisp atin bei slavų gospod, nagrinėjo E. Fraenkelis (Fraenkel 1950: 51–89). Būtent P. Skardžiaus ir iš dalies E. Fraenkelio išvadomis remdamasis J. Jurginis, pasitelkęs istorinius duomenis, pabandė dar kartą įrodyti, kad „slaviškas ponas ir lietuviškas viešpats buvo lietuvių kalboje sinonimai dėl vienodos socialinės tų žodžių kilmės“ ir kad „viešpats buvo atskiros ikifeodalinės lietuvių bendruomenės valdovas arba seniūnas“ (!) o pati viešė – analogiška slavų župai (Jurginis 1957: 344–345). Nesileidžiant į straipsnio autoriaus pateiktų istorinių duomenų analizę (tai istorikų duona), galima daryti išvadą, jog J. Jurginio straipsnyje tik pakartotos P. Skardžiaus išvados – jokių naujų lingvistinių duomenų jame nepateikta. Jak bylo uvedeno, takových etymologických poznámek je v ŽD velmi mnoho. Ale i z těchto několika poznámek se, zdá se, stává jasným, že P. Skardžius byl přesvědčen, že bez pečlivé a podrobné analýzy historické slovotvorby nelze předložit ani spolehlivější etymologii slova. Právě za to „kárál“ E. Fraenkelise, že ten v „Etymologickém slovníku litevského jazyka“ „etymologizovaná slova většinou jen řadí vedle jiných slov nebo je srovnává s odpovídajícími výrazy v jiných, někdy dokonce i nejvzdálenějších indoevropských jazycích, avšak jen málo se zajímá o jejich užívání, tvoření, utváření a zejména o jejich významy a vývoj těchto významů v samotné litevštině nebo v jiných baltských jazycích“ (Skardžius 1971: 121). LITERATŪRA A b a i e v 1958: А б а е в В. И. Историко-этимологический словарь осетинского языка 1, Москва-Ленинград: Издательство Академии наук СССР. B ū g a K. 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. F r a e n k e l E. 1950: Slavisch gospod, lit. viešpats, preuss. Waispatin in Zubehör. – ZfSlPh 20: 51–89. F r a e n k e l E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg-Göttingen. G ä t e r s A. 1957: Bemerkungen zur indogermanischen Wurzel *bhel(eu)- „schlagen“. – KZ 75: 80–86. I v a n o v, T o p o r o v 1987: И в а н о в В. В., Т о п о р о в В. Н. Айтварас. – Мифы народов мира 1, Москва: Советская энциклопедия. I v a n o v, T o p o r o v 1991: И в а н о в В. В., Т о п о р о в В. Н. Айтварас. – Мифологический словарь, Москва: Советская энциклопедия. J u r g i n i s J. 1957: „Viešė“ ir jos „pats“. – Literatūra ir kalba 1, Vilnius: 331–345. K a r a l i ū n a s S. 1976: Lie. čiūtnus, „švarus, tvarkingas...“, taūsti (-čia) „ilgėtis, liūdėti“ ir jų giminaičiai. – Baltistica 12(1), 85–94. K a r a l i ū n a s S. 1993: К а р а л ю н а с С. [rec.]. Karulis K. Latviešu etimoloģijas vārdnīca I–II. Rīga „Avots“ 1992. – Linguistica Baltica 2. K a r u l i s K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1, Rīga: Avots. L e s k i e n A. 1891: Die Bildung der Nomina im Litauischen, Leipzig: Hirzel. M a ž i u l i s V. 1996: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. P o k o r n y J. 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1, Bern und München: Francke Verlag. 25 Rosinas A. 1996: Pranas Skardžius ir jo darbai. – P. Skardžius. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, XII–XXVIII. Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas. Skardžius P. 1971: Etimologinio lietuvių kalbos žodyno problemos. – Lituanistikos instituto 1971 metų Suvažiavimo darbai, Chicago, 121–127. Stang Chr. S. 1972: Lexikalische Sonderübereinstimmungen zwischen dem Slavischen, Baltischen und Germanischen. Oslo-Bergen-Tromsö: Universitetsforlaget. Toporov 1975: Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь. А-D, Москва: Наука. Zinkevičius Z. 1984: Lietuvių kalbos istorija 1: Lietuvių kalbos kilmė, Vilnius: Mokslas. ETYMOLOGISCHE BEMERKUNGEN IN DER MONOGRAPHIE VON P. SKARDŽIUS “LIETUVIŲ KALBOS ŽODŽIŲ DARYBA” (“DIE WORTBILDUNG DES LITAUISCHEN”) Zusammenfassung Die Studie von P. Skardžius enthält verhältnismäßig viele etymologische Bemerkungen, da der Autor bestrebt ist in seinen diachronischen Untersuchungen der Wortbildung im Litauischen nicht nur die Herkunft der Wörter festzustellen sondern auch ihre semantische Entwicklung. P.Skardžius stützt sich dabei auf die damals traditionellen Etymologien. Im vorliegenden Beitrag werden nur die Etymologien einer semantischen Gruppe – eines Teils der sozialen Termini (aitvaras, balva, banda, bendras, liaudis, viešpats) – überblickt und dabei die Resultate der neueren Forschung herangezogen. Unsere Analyse gestattet zu folgern, daß bis in die Gegenwart die Herkunft von lit. aitvaras nicht geklärt ist, und daß die Versuche, lit. balva, banda (K. Kralis) bzw. lit. liaudis (S. Karaliūnas) auf eine andere Weise zu erklären, keine überzeugenden Resultate gegeben haben. 26