F. W. Haacko „Vocabvlarivm Litthvanico–Germanicvm, et Germanico–Litthvanicvm“ (Halle, 1730)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIX (1998) Vincentas DROTVINAS Vilniuská pedagogická univerzita F. W. HAACKŮV „VOCABVLARIVM LITTHVANICO–GERMANICVM, ET GERMANICO–LITTHVANICVM“ (HALLE, 1730)1 1. Hallský pietismus. Na konci 17. století se v německé luterské církvi objevil nový směr – pietismus. Jeho zakladatel, německý teolog Philipp Jakob Spener (1635–1705), se ve svém programovém díle „Pia desideria“ snažil zlepšit život církve prostřednictvím rozvíjení individuální zbožnosti a zdokonalování cílů reformy. Tyto myšlenky začal prakticky uskutečňovat Spenerův přítel, pastor August Hermann Francke (1663–1727). Po studiích teologie, orientálních a moderních jazyků hlásal své pietistické myšlenky v Lipsku a Erfurtu a stal se jedním z nejaktivnějších Spenerových stoupenců v hallské (braniborské) zemi. V roce 1692 byl Francke povolán do Halle na místo pastora a univerzitního profesora. Univerzita v Halle, založená roku 1694, se stala centrem pietismu. Francke zahájil svou činnost, přičemž měl pouhé 4 tolary a 16 grošů; ve farním domě v hallském předměstí Glaucha se staral o chudé děti. Jeho propagaci pietismu provázela energická organizační a pedagogická činnost. V prvních desetiletích 18. století začalo v Halle fungovat několikastupňové školství a byl zřízen ústav pro osiřelé a chudé (Waisenhaus) s výrobními a hospodářskými provozy (pekárna, prádelna, lékárna, tiskárna s nakladatelstvím, botanická zahrada aj.). V roce 1730 zde bylo celkem 3000 chovanců a vychovatelů. Pietismus jako náboženský proud se brzy rozšířil v evropských zemích jednak díky pietistické literatuře vydávané v různých jazycích, jednak díky studentům z mnoha zemí, kteří studovali v Halle. Misijní činnost pietismu zasáhla Rusko, Indii i Severní Ameriku. 1Tento článek vychází z rozšířeného příspěvku předneseného na kolokviu „Halle jako centrum překladatelské činnosti“ (Halle als Zentrum der Übersetzungstätigkeit) v Halle dne 14. listopadu 1996. Německou verzi článku viz (Drotvinas: 1998). Za možnost zkoumat hallskou lituanistiku a pracovat v hallských archivech a knihovně srdečně děkuji prof. dr. Paulu Raabemu, řediteli Franckeschen Stiftungen při teologické fakultě Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu, a prof. dr. Udu Sträterovi, řediteli Interdisciplinárního centra pro výzkum pietismu uvedené fakulty, jakož i dr. Thomasi Müllerovi, řediteli knihovny (Hauptbibliothek Franckeschen Stiftungen). Při této příležitosti nemohu opomenout poděkovat doc. dr. Gertrudě Benseové, badatelce v oboru baltských studií v Halle a udržovatelce tradic, za srdečnou odbornou spolupráci. 82 Ačkoli teologové z Královecké univerzity déle setrvávali u tradičního, ortodoxního luteránství, hallský pietismus měl vliv i zde. Po velkém moru a hladomoru v letech 1709–1711 se zvláště výrazně projevoval nedostatek kazatelů a učitelů v Malé Litvě. Univerzita v Halle proto začala připravovat pietisticky orientované duchovní, kteří kromě němčiny ovládali i národní jazyky, a mohli tak působit jako kazatelé v litevských a polských farnostech. 2. Hallský seminář litevského jazyka a jeho lidé. Pruská vláda vynakládala značné úsilí na posílení luteránství a rozvoj vzdělanosti v zemi. Již roku 1718 nařídil pruský král Fridrich I. zřídit semináře litevského jazyka v Královci a v Halle. První seminář zahájil činnost v Královci roku 1723. Při teologické fakultě Univerzity v Halle začal takový seminář (Seminarium Lithuanicum, Littauisches Seminar, Preußisch Seminar) působit až roku 1727 a fungoval do roku 1740.2 Seminář sledoval také germanizační cíle. Při výběru kandidátů se Francke musel řídit královým pokynem, aby na kazatelská a učitelská místa v Prusku navrhoval takové lidi, kteří původem nejsou Prusy (Skrupskelis 1967: 15–16). Studenti teologie, budoucí kazatelé v litevských farnostech a učitelé církevních škol, dostávali podporu z takzvaného Freitisch, tedy byli podporováni vládou. Seminář každoročně navštěvovalo několik desítek lidí; celkem v něm studovalo asi 40 osob (Schiller 1994: 195–223). Jednou z podmínek úspěšné přípravy na pastorační práci byla znalost litevského jazyka. Všichni posluchači hallského semináře litevského jazyka se totiž museli zavázat, že po ukončení studia odejdou do litevských farností v Prusku. Někteří z nich studovali na univerzitě v Královci a navštěvovali tam dříve založený seminář litevského jazyka. V hallském semináři se vyučovala litevština, připravovaly se učební pomůcky k jejímu studiu a pečovalo se o vydávání pietistické literatury v litevštině. Ve třicátých a čtyřicátých letech XVIII. století se Halle stala po Královci druhým centrem lituanistiky (Gineitis 1990: 54–55; Gineitis 1995: 63; Palionis 1995: 126; Zinkevičius 1990: 249–252; Drotvinas 1998: 157–171). Je zřejmé, že hallský seminář mohl plnit své poslání pouze tehdy, pokud výuku litevštiny náležitě organizoval. K tomu potřeboval kvalifikované učitele a vhodné učebnice. Z dějin litevských gramatik je známo, že první litevskou gramatiku „Grammatica Litvanica“ vydal roku 1653 v Královci Danielius Kleinas, litevský kněz z Tilže a překladatel hymnů; o rok později vyšla také gramatika v němčině „Compendium Litvanico–Germanicum“. Roku 1673 vyšla gramatika Kristupo Sapūna a Teofilio Šulce „Compendium Grammaticae Lithvani 2 Jiní se domnívají, že hallský seminář fungoval až do roku 1765 (Skrupskelis 1967: 17; Lebedys 1977: 151), avšak tento letopočet neuvádějí ani první historikové semináře (Specht 1935), ani současní badatelé (Schiller 1994). Tento názor mohl snad vzniknout proto, že Freitisch byl financován až do roku 1765, jeho služeb však využívali studenti různých oborů. 83 cae“. Ačkoli tyto gramatiky do jisté míry nabízely popisy gramatického systému litevštiny a výběr učebních pomůcek k její výuce, první litevský slovník v Malé Litvě si přesto razil cestu mnohem obtížněji než první gramatiky. Je pravda, že se našli sestavovatelé slovníků a sběratelé materiálu. D. Kleinas ve své předmluvě ke gramatice psal, že spolu s gramatikami předložil také litevský slovník (grammaticam novam una cum annexo Compendio Germanico, ut et Lexico Litvanico, quae ad pedes Serenissime Vestrae Celsitud. Subiectissimi depono), avšak Malá Litva dlouho litevský slovník neměla. Jeho absence ztěžovala práci na kodifikaci písemné litevštiny ve Východním Prusku; slovník byl konečně zapotřebí, jak říkal D. Kleinas, nejen ku prospěchu církví a studující mládeže, ale také „těm, kteří s Litevci přicházejí do styku nebo jim vládnou a soudí je“ (Compendium, s. 2). Protože zmíněný slovník D. Kleinase ani žádný jiný nebyl vydán, jeho příprava a vydání byly v XVIII. století stále naléhavější. O okolnostech vzniku litevského slovníku či jeho přípravy v Halle se ví jen málo. Ačkoli mezi teology a univerzitami v Halle a Královci probíhala jistá soutěž o přípravu a vydávání náboženské literatury v litevštině, o konkrétních záměrech sestavit slovník se nemluvilo.3 Okolnosti způsobily, že úlohu porodní báby prvního tištěného litevského slovníku v Malé Litvě připadla nikoli královeckému, nýbrž hallskému semináři litevského jazyka. Podmínky vzniku slovníku se alespoň částečně objasní přehledem života a lituanistické a pedagogické činnosti dvou litevských písemnictví a jazykovědy činných pracovníků působících v Halle – Johanna Richtera a Friedricha Wilhelma Haacka. Snad první zmínku o přípravě slovníku nacházíme v dopise klajpedského superintendenta Johanna Arnoldta Pauliho (1682–1741) Franckemu z 26. ledna 1727. Paulis v něm psal, že dva jeho lidé sbírají slova z tištěných protestantských spisů a připravují slovník. Lze se domnívat, že cílem tohoto slovníku bylo zachytit slovní zásobu tehdejších náboženských spisů (Winter 1954: 44–47). Pravděpodobně nepochybíme, řekneme-li, že jazykovědné práce a zejména sestavování slovníků byly v prvních desetiletích XVIII. století spojeny s tehdy zesíleným překládáním protestantských spisů do litevštiny, jejich přípravou k tisku a vydáváním. V té době vyšly v litevštině Malý Lutherův katechismus (1722), Nový zákon (1727), druhé vydání zpěvníku Jonase Rėzy „Pſalteras Dowido“ (1728), Bible (1735) a další publikace, jež podnítily lexikografickou činnost: pro některé byly vhodným pramenem k sestavování slovníků, jiným otevřely oči, že se nelze omezovat pouze na knižní slovní zásobu a že je třeba sbírat materiál z živého jazyka. 3 O Franckeho plánech připravit překlad Bible a dalších lituanistických publikací v Halle viz podrobněji Kaunas 1996: 120. 84 První seminář litevského jazyka vedl Klaipėďan Jonas Richteris (Johann Richter, 1705–1754). Teologická studia zahájil na univerzitě v Královci, kde nejspíše navštěvoval také tamní seminář litevského jazyka. Na univerzitě v Halle byl Richter imatrikulován 12. května 1727, univerzitu dokončil s titulem magister artium a byl jmenován vedoucím semináře a vyučujícím, působil však jen krátce, do podzimu 1728. Předpokládá se, že německo-litevský slovník z roku 1728, jehož autor není znám a který se nyní uchovává v knihovně Franckeho nadace v Halle (Hauptbibliothek der Franckeschen Stiftungen), je Richterovým opisem. Na Richterovo místo byl jmenován další Klaipėďan Friedrich Wilhelm Haackas (1705–1754), syn Erdmana Haacka, faráře litevské farnosti v Kretingalė, který se podílel na redigování Lysiusova katechismu z roku 1719. Od roku 1724 studoval na univerzitě v Královci a od roku 1727 na univerzitě v Halle, kde navštěvoval přednášky semináře litevského jazyka; roku 1728, po Richterově odchodu, v semináři sám vyučoval litevštinu a vedl jej až do roku 1732 (Biržiška 1963: 67–69). O Haackově životě a činnosti nebyly v poslední době zveřejněny žádné nové údaje. Je sice zmiňován v nejnovějších německých biobibliografických slovnících, například ve „Slovníku biografií a bibliografií učitelů cizích jazyků na německojazyčném území“ (Schröder 1989: 179). Podrobněji jsou Haackův život (avšak bez nových faktů) a dílo popsány v „Biobibliografické příručce lingvistiky 18. století“ (Bio–bibliographisches Handbuch 1996: 2–3).4 Ačkoli se Haackův životopis podobá Richterovu (litevský původ nebo přinejmenším znalost litevštiny od dětství, teologická studia v Královci a Halle, stejná práce při šíření pietistických myšlenek v litevských farnostech), jeho působení trvalo o něco déle, a bylo proto plodnější. Prvním Haackovým litevským tiskem byl nejspíše překlad do litevštiny významného německého teologa a autora hymnů, Franckeho spolupracovníka Anastasia Freylinghausena (1670–1739), „Ordentliche Lehre des Heyls der Seele“ (1714), který pořídil Haack se svými žáky; překlad je znám jako „Dawádnas Mókſlas apie Duſ́iós Iſ́gánimą […] iſ́bdútas nůg Draugů Lietuwiſ́kôs Iſ́kalôs […]“ (1729). Jeho vydání ukázalo, jak obtížně se v Halle formovala škola pro přípravu a vydávání litevských písemností, a také to, že nebylo mnoho lidí schopných překládat pietistické hymny do litevštiny. V prvním vydání „Dawádno Mókſlo […]“ byly totiž zařazeny čtyři a ve druhém pět hymnů, které nebyly nové, nýbrž byly do litevštiny přeloženy již dříve (Drotvinas 1997: 461–468). 4 V letech 1728–1732 byl Haackas vyslán jako tlumočník a průvodce salcburských kolonistů do Įsrutisu. V zemském archivu Salcburska (Landesarchiv) se nepodařilo nalézt žádné údaje o tomto období. – Roku 1733 byl Haackas v Berlíně vysvěcen na kněze, poté působil jako diakon v Gumbinnenu a jako farář v Gerviškėnech; od roku 1734 až do smrti byl farářem v Pilkalnisi. 85 Z toho se vyvozuje, že Halle postrádala litevské vzdělance s potřebnou kvalifikací (Gineitis 1995: 63). Haackas pracoval za poněkud příznivějších podmínek, musel však splnit úkol, který Richter nesplnil. Na základě Nového zákona (1727) a žaltáře (1728), které již mezitím vyšly v Královci, připravil Haackas dvoudílný slovník „Vocavblarivm Lit–thvanico–Germanicvm, et Germanico–Lit–thvanicvm, Darin alle im Neuen Teſtament und Pſalter befindlichen Wörter nach dem Alphabet enthalten ſind, Nebſt einem Angang einer kurtzgefaßten Litthauischen Grammatic ausgefertiget von Friedrich Wilhelm Haack […]. Halle: Druckts Stephanus Orban, Univerſ. Buchdr. 1730.“ s krátkým dodatkem o litevské gramatice,5 Bylo to první tištěné vydání litevského slovníku pro celé Východní Prusko. Jednotlivé části slovníku jsou nestejné: první, litevsko-německá část, je rozsáhlejší (s. 1–151) a obsahuje 4886 slov (Abąs, źo das Lager – źywa-tas, o der Leib), druhá, německo-litevská část, je menší (s. 152–230) a obsahuje 4361 slov (Aaron – Aornas – Zwölffte – Dwyliktas).6 Více než 100 slov se nachází pouze v litevsko-německé části; více než 50 hesel v obou částech má odlišné německé (respektive litevské) ekvivalenty a více než 20 heslových slov se liší tvořením, pravopisem apod. V německo-litevské části je patrné, kterému německému slovu odpovídá jedno nebo několik (2–5) litevských slov, avšak jejich gramatická charakteristika ani jiné vlastnosti se neopakují. Jde spíše o svého druhu rejstřík litevských ekvivalentů německých slov. 3. Lexikologický přehled slovníku. Lexikální inventář Haackova slovníku je podmíněn jeho prameny. Proto by bylo nejpřesnější rozdělit jeho obsah do tematických skupin a určit jejich poměrné zastoupení na základě znalosti inventáře pramenů. Jak uvádějí badatelé, Haackas slova z uvedených pramenů nepřebíral souvisle, nýbrž je vybíral (Palionis 1995: 130). Dosud nemáme podrobnější výzkumy slovní zásoby slovníku, proto se ji zde pokusíme nastínit několika rysy. Jednou z charakteristických tematických vrstev obsahu je náboženská církevní slovní zásoba, kterou lze vhodněji rozdělit na vlastní a obecnou. Z vlastních jmen jsou nejprve uvedena osobní jména, přesněji jména biblických patriarchů, proroků a apoštolů: Abelas, o; Abraomas, o Abraham; Adomas, o Adam; Aaronas, no Aaron; Baltramėjus, jaus Bartholomäus; Dowidas, do der David; Jókubas, bo Jacob; Jonas, no der Johannes; Powilas, lo der Paulus atd., některá z nich si zachovala vliv polštiny jako zprostředkujícího jazyka, například Alioźus, ßaus; Elioßus, ßaus der Elias; Eźaioßus, ßaus der Esaias; Malakioßus, ßaus der Malachias; Jeźus, 5 Předmluvu slovníku (Vorbericht) napsal ředitel nadace Gothilf August Francke a podal v ní přehled činnosti semináře litevského jazyka (Koženiauskienė 1990: 463). 6 Nurodomas ir dvigubai didesnis žodžių skaičius (Palionis 1995: 131). 86 zaus Jėſus; Jobas, bo der Hiob, Kristus, ſtaus Christus; Matteuſbas, šo der Matthäus; Meſſioſbus, šaus der Meſſias; Moizieſbus, šaus. Vzácnější ženská jména, například Marya, ôs die Maria; Rebekka Rebecca; Žore, ês die Sarah; Zuzane, nês die Susanna. V slovníku je mnohem méně místních jmen, například Akaja, jôs Achaja; Egiptas, to Aegypten; Epėzas, žo Ephesus; Judėa, ôs Judea; Jėruzale, lês Jerusalem; Kenкrea, ós Cenchrea; Zodoma, môs Sodom atd. Je pozoruhodné, že ve slovníku není ani jediné osobní či místní jméno z Pruska nebo Malé Litvy. Obecnou slovní zásobu lze ilustrovat třeba těmito lexémy označujícími určité náboženské pojmy: nebe: Dangus, gaus Der Himmel; nebeský, ko himmlisch; nebeský, kojo der Himmlische; Nanebevstoupení=, mo die Himmelfahrt; Bůh: Dievas, o Gott; božský, ko göttlich; božský, kojo der Göttliche; Diewo=Niekintojis, jo ein Gottes=Verachter; Diewo=neſibijęs, jancio ein Gottloſer; Diewo=neſibijaſis, janciojo der Gottloſe; Diewo=Skryne, nês der Gottes=Kaſten; božství, ſtes die Gottheit; srov. dar Bediewis, wjo ein Gottloſer; bezbožný, ko gottloß, bezbožnost, ês die Gottloſigkeit; hřích: Griekas, kô die Sünde; hříšný, ga ſündlich; hříšník, ko ein Sünder; hříšnice, es eine Sünderin; potopa=Twanis, nio die Sünd-fluth; oběť za=hřích, rós Sünd=Opffer; hřešit jündigen; hříšný, no ſündlich; hříšník, nojo ein Jündlicher; prorok: Prárakas, ko der Prophet; prorokovat weiſſagen, prophezeȳen; prorokování, mo die Weiſſagung; prorokyně, ês die Prophetin; prorocký, ko prophetisch; proroctví, ês die Weiſſagung, die Prophezeȳung; srov. dar rouhání, mo die Läſterung; rouhat se läſtern; rouhač, jo der Läſter. Je samozřejmé, že to zdaleka není veškerá náboženská slovní zásoba, neboť některá slova mohou mít jak doslovný („světský“), tak i náboženský (abstraktnější) význam, například radovat se (příklady jsou uvedeny v současném pravopisu a bez německých ekvivalentů), mstít se, trpět, truchlit; lítost, pomsta, lest, svědomí, pokrytec a podobně. Dále můžeme uvést několik častějších tematických podskupin, jako jsou názvy zvířat, z nichž nejpočetnější jsou ovečka, beran, jehňátko, ovčinec, ovce, ovčí ohrada, jehně, dále osel, jelen, prase, kozel; názvy ptáků: genšė „volavka, čáp“, kohout, holub, orel, bukač, tetřev, křepelka, havran, vrabec atd.; názvy rostlin: zelenina, smrk, šípek, vrba, jalovčí, pšenice, máta, ječmen, Pyga eine Feige, srov. Pygôs=Medis; kočičky 87 „ein Palm“ atd.; příbuzenská označení: brolis, tėvas, uošvis, vaikas, vaikaitis; duktė, marti, merga, motė, moteriškė, motina, našlė, nuotaka, sesuo, uošvė atd.; názvy povolání a činností: aukškal(is), bernas „der Knecht“, darbininkas, daržininkas, kalvis, ker džius, kūlikas, medžiotojis, muitininkas, puodžius, vartininkas, vamzdininkas, srov. také výpůjčky cimerninkas, kažemėkas atd., srov. také přehled lexika knihařství (Kaunas 1996: 141–142). V pokračování lexikologického přehledu slovníku je třeba věnovat pozornost synonymii. Synonym samostatných lexémů je ve slovníku jen málo, například Banga, gôs eine Woge it. Welle a – Wilnis, iês eine Welle (im Waßer), Buttas, to a – Nammai, mû das Haus, dainoti a giedoti – singen atd. Mnohem více je pracovních synonym (variant). Tvoří je příponové deriváty téhož kořene s blízkými, podobnými významy, například Atmintis, ties, Atminnimas, mo ir Paminklas, klo se překládají týmž německým slovem das Gedächtnis; Pafekkejas, jo, Sekkejas, jo, Sekkiotojis, jo – ein Nachfolger; Sutwerejas, jo, Sutwertotojis, jo – der Schöpfer; Aukštybė, bės, Aukštummas, mo – die Höhe; Daugybė, bės, Daugummas, mo – die Menge; Gilybė, bės, Gillummas, mo – die Tiefe; Jaunystė, ės, Jaunummas, mo – die Jugend; Išganytas, Išganytingas –feelig; Waikaitis, cio – ein Kindlein (ne Enkelkind „anūkas!“) a Waikelis, lio – ein Kindlein atd., srov. také Surinkimas, mo eine Gemeine, eine Versammlung a Sußirinkimas, mo die Versammlung; Szwieša, šôs, Szwiešybė, ės das Licht (lux) a podobně. Synonyma s odlišnými, ale významově podobnými příponami vznikají i ze slov cizího původu (původ slov tehdy ještě nebyl rozpoznán a rozlišován), Miernyštė, ės, Miernumas, mo – die Mäßigkeit; Wiezlybystė, ės die Tugend, die Keuschheit; Wiezlibummas, mo die Ehrbarkeit, die Tugend. Ve slovníku se jako synonyma užívají nejen dvě litevská slova, ale i slova různého původu, například Wálanda, dôs eine Weile, srov. Walandėlė, ės eine kleine Weile a Adyna, nôs eine Stunde; Tikkejimas, mo der Glaube, Wiera, rôs der Glaube, die Religion, srov. tikketi glauben, wieriti glauben, zutrauen, ale Wiernyštė, ės, Wiernumas, mo se překládá die Treue. Z přehledu příkladů lze vyvodit, že uvedená synonyma byla převzata z různých pramenů, jejichž překladatelé vyjadřovali tentýž obsah litevsky různým způsobem. Určit, která synonyma náleží tomu či onomu překladateli a prameni, by bylo samostatným úkolem. Lze uvést určitý počet slov užívaných v písemnostech XVIII. století, která se v témže významu používají i v současném jazyce, například Ateiwis, wio ein Fremdling; Karžygis, gio ein Held, ein Streiter; Kaukaras, ro ein Hügel; Negale, ės die Seuche, das Unmögen; Palaima, môs die Glückseeligkeit; 88 Palukana, nos der Wucher, der Zinsch; Patyrimas, mo die Erfahrung; Sielwartas, to die Angst, Trübsal. Z novotvarů je třeba nejprve zmínit kalky, například Dangaus=Jūšta, ôs die Regenbogen; Jaun=Mienū, neħio Neu Mond; Menežio=Ligga Jergas, ancio ein Mondjüchtiger; Pirmgiedoti Voržin-gen; Pirmtakunas, no der Vorläuffer; Priežkrištis, ścio der Antichrist. Lexikální archaismy lze ilustrovat těmito příklady: Jūdikkis, kio ein Heller; Jcharfflein; Minau ja nicht adv. neg.; Nūtartis, ties ein Tadel; Pakalba, bos eine Affterrede, ale Pakalbetojis, jo ein Schmäh er; Pamokſlas, ló eine Lehre; Tekkumas, no ein Läuffer; Žadas, do die Sprache, die Rede; Žweja, jôs ein Fischzeug. Vedle lexikálních je třeba rozlišovat také sémantické archaismy. Jsou to slova, která se v současné litevštině stále užívají, avšak nabyla jiných významů, například Apkaba, ôs der Vorhang, dnes – 1. závěsný háček, spona, 2. destička ke spojení nábojů a jejich vložení do zbraně; Apſakimas, mo die Verkündigung, Bothſchafft, dnes – 1. vyprávění, 2. krátké prozaické literární dílo, srov. také Atſarga, ôs der Schild (Schutz); Dallykas, ko ein Stück; Narſas, so der Zorn, Griff, Ernſt, Paraſas, ßo die Handschrift, it. Überschrift; Patranka, kôs eine Raupe; Pawadinimas, mo die Berufung; Reikmene, ês die Nothdurff, srov. Reikmuo; Sawiſke, ês das Eigentum atd. 4. Lexikografická metoda. Heslo Haackova slovníku v litevsko-německé části se skládá z litevské a německé části. Litevskou část tvoří heslové slovo (nebo slovní spojení) a gramatická charakteristika ohebných slovních druhů, uváděná obvyklými latinskými zkratkami. Německou část tvoří německý ekvivalent (ekvivalenty), někdy doplněný poznámkami k užití v němčině nebo latině. Vhodné je připojit několik poznámek k vzájemnému vztahu litevské a německé části hesla. Vedle převažujícího typu, kdy je heslovým slovem samostatný lexém, tvoří určitou část hesel slovní spojení. Z hlediska motivace a stavby se liší. Zcela původních litevských slovních spojení se našlo jen málo; častější jsou překladová, například: Supraſytos=Dūnos Allmoſen Gelmes=zavěšený=Sβwinnas, no ein Bleywurff Tajnou=Ražbaju=Muſas, βancio ein Meuchel=vrah. G.M. βanti, cios. G.F. Povahu litevského slovního spojení vystupujícího jako heslové slovo, přesněji jeho stavbu, obvykle určuje německá část hesla (článku). Podle toho, co v německé části odpovídá litevskému heslovému slovu, lze rozlišit patrně tři výraznější případy: a) slovní spojení – jedno německé slovo, b) slovní spojení – německé slovní spojení a 89 c) slovní spojení – složené slovo německého jazyka. a) K litevským heslovým slovům Haackas uvádí jeden, dva nebo více německých ekvivalentů. Nejčastěji je uveden jeden ekvivalent, například, Adatą, tos jednu šicí jehlu Akis, ės oko Dauginti rozmnožovat Dievystė, ftės božství Girdėti slyšet Laidoti pohřbít Paſblowinti chválit Sekminnes, nû svatodušní svátky a podobně, dva ekvivalenty, například, Bažnyčia, čios chrám, kostel Gyrpelnis, nio chlubivý, ctižádostivý Kuningaiķbtis, cio kníže, vévoda Priangis, gio předhradí, síň Sakimas, mo zvěstování, kazatel Shromáždění, mo obec, shromáždění Wotis, ties žláza, vřed a pod., méně často – tři nebo čtyři, například, Rozkol, mo rozštěpení, rozkolníci, sekta Wirſus, ſaus špička, převaha, výhoda, vnější stránka. Často je druhý nebo třetí německý ekvivalent ještě vysvětlen latinskou zkratkou it. (=item). Vlna, gôs vlna it. Welle (někdy po it. následuje latinský ekvivalent, Věčnost, Amžio věčnost it. Seculum) Jeskyně, dôs hrobka, it. peklo, jáma Německé ekvivalenty často pomáhají rozlišit víceznačnost nebo významové odstíny litevského heslového slova, například, Život, tôs život Bydlení, mo život, obydlí Bydlet žít, bydlet a pod. Lexikální význam některých slov je kromě německých ekvivalentů doplněn také německým vysvětlením, například, Stříhat stříhat, řezat (nůžkami) Připlout veslováním přiveslovat, přijet (lodí) 90 Hustý, kiaus často, hustý (o obilí) g. m. ki, kios g. f. Tekketi běžet, tryskat, proudit (u ženských osob)= Tuppeti sedět (o zvířatech) Urwas, wo díra, jáma (zvířat) atd. nebo dodatečný ekvivalent v latině, například, Auſti tkát (texere) Garſas, ſo pověst, (fama), také Paſkalba, bôs pověst, (fama) Gimdyti plodit, (generare) Gywas Daiktas zvíře, (animal) Paſtoti stávat se, (fieri) Rodas, do rada, (conſilium) Reggėjimas, mo zrak, (uiſio) Szwieſybe, ės světlo, (lux) Uźweizdeti vzhlédnout, dávat pozor (inſpicere) Weź-Ligga, gos rakovina, (morbus) Wieźys, źio rak, (piſcis) a další. Existují příklady, kdy je užití některého slova vysvětleno latinsky, například, Skliddinas, no zcela plný, (o tekutině) b) Někdy odpovídá litevské slovní spojení německému slovnímu spojení a slouží jako jakási ilustrace užití heslového slova, například, Atſkirti oddělit (vyobcovat) a Atſkirti nū ſurinkimo dát do klatby. Stává se, že litevské heslo tvoří ustálené a obrazné slovní spojení, jež se rovná frazeologismu a jemuž odpovídá německé slovní spojení podobné struktury a blízkého významu, například, Dėti į Sźirdį vzít si k srdci Dėti į Auſis pozorně naslouchat Naggan ką imti vztáhnout na někoho ruku. Vedle litevských slovních spojení odpovídajících německému slovnímu spojení, například, Kaurus auſti tkát koberec Per mierą nadmíru, nadměrně, přísl. Perkunas grauʒa hřmí, praeter. Perkunas growe, fut. Perkunas graus, Sąźinnę paźeisti trápit svědomí 91 Sudūtas buti šu Motərißke být svázán s ženou Waggas warryti orat brázdy Wargiey=pennetiſi živit se nuzně Weik’ cze weik’ kittur sem a tam a tak dále. Litevskému slovesnému slovnímu spojení odpovídá jedno německé sloveso, například, Akmenimis z̧uddyti kamenovat Akrutu=begti (k pravopisu viz níže) plavit se Botagais=plakti bičovat Lizdus krauti hnízdit Pátala kloti stlát Žaibus meſti blýskat se, srov. žaibauti blýskat se Žinnę dūti oznámit a tak dále, srov. také Nieku werſti — „—pawerſti } pohrdat, zavrhovat, ničit. Mimochodem, jednomu německému slovu odpovídá také slovní spojení vytvořené z jiných slovních druhů, například Motərißke=Gimdanti, zde „porodní žena“; Seſſer’s=Waikas, „její synovec“; Wyrauſajis ant Raſtininninkų „kancléř“, Žydų Wierą priemęs „židovský konvertita“, muſio „herec“; Žmogus netikçro Mokſlo „kacíř“ a další. c) Vzájemný vztah složených slov mezi heslovými slovy a jejich německými ekvivalenty je poněkud rozmanitější. Jak víme, až do XVIII. století se atributivní složky německých složených podstatných jmen spojovaly dvěma spojovníky (Pavlov 1972: 110–114). Tento pravopis německých slov se dodržuje v Haackově slovníku. Tento způsob zápisu se používá také u litevských slovních spojení nebo složených slov. Například: Awjû=Gardas, do ovčinec=stáj Kurpjû=Dirželis, lio řemínek=na botu Liggos=Pátalas, lo nemocniční=lůžko Marriû =Dywai, wû mořské=divy Spojovníky se rovněž spojují jednotlivé části takového litevského slovního spojení, jehož ekvivalentní části německého složeného podstatného jména (méně často přídavného jména) se píší bez spojovníku, například, Bangôs=Žuwis, eš velryba, Laupjes=Gieſme, eš chvalozpěv Paſwentinimo=Sſwente, eš svěcení kostela Peklon’=Nużengimmas, mo sestup do pekel Spojovníky se píší také mezi složkami litevských složených slov utvořených z podstatného jména a slovesa, například Barzd=Skuttys, cio ein Scheer- 92 od podstatného jména, nebo od přídavného jména a slovesa, například Maž=tikkis, kincio ein Schwartz3glaubiger, Kleinglaubiger G. Maſ. kinti, cios Gen. foem. (podrobněji o kalkách Drotvinas 1989: 75–82). Struktura slovníkových hesel je různorodá podle toho, ke kterému slovnímu druhu náleží heslové slovo, proto ji podrobněji probereme podle slovních druhů. Podstatná jména se uvádějí v podobě nominativu jednotného čísla, doplňují se koncovky genitivu a označuje se deklinace i rod, například, Pochybnost, mo der 3weifel 1 Decl. gen. maſc. Pole, wôs der Acker 2 Decl. gen. foem. Plátno, êś der Leinwand 3 Decl. Gen. foem. Ovoce, ſaus die Frucht 4 d. g. m. ir kt. u podstatných jmen se uvádějí dvě formy genitivu: Kámen, kamene (kamene) ein Stein Rostlina, rostliny (rostliny) ein Gewächs Buben, bubnu (bubnu) eine Paucke, Trummel Oblak, oblaku (oblaku) die Wolcke Dcera, -y (dceři) die Tochter Ostří, -í (ostří) die Schneide Žena, -y (ženě) ein Weib Obloha, -y (oblohy) der Luft=Himmel Příčina, c’io (stiês) die Urſach Úzké, nyní (protože nyní) der Marck Smrt, ties (c’zo) der Tod Wandų, den’s (denio) das Waſſer atd. Adjektiva se uvádějí v nominativu mužského rodu s příponou genitivu, za ním následuje německý ekvivalent a zkratka označující rod G., g. m., po níž je připsána slabika koncovky ženského rodu a zkratka označující rod G. F., G. f., G. foem, gen. foem., například, Pěkný, krásný nett G. m., á, é G. f. Diewiſkas, ko göttlich, g. m., ka, kôs. g. foem. Mladý jung g. m. á, é gen. foem. Maloningas, go gnädig G. m. ga, gôs. G. foem. Slovesa se uvádějí ve čtyřech tvarech, po infinitivu následuje německý ekvivalent. Latinské zkratky označují tvary nebo koncové slabiky přítomného času (praeſ., pr.), minulého času (praet., prt., pr.) a budoucího času (fut., futur., F., f.), například, Pochybovat 3weifeln, Praef. pochyboval jsem, Praet. pochyboval jsem, Fut. budu pochybovat 93 Alkti hladovět, Praef. kſtu, Praet. alkau, Fut. alkſu Apginti chránit, Praef. ginna, Praet. ginniau, Fut. giſu Buti být, Praeſ. eſmi, Prt. buwau, Fut. buſu Pulti padat, prſ. pûliu, prt. pûliau, fut. pulſu Swéikinti zdravit, prſ. nu, prt. nau, fut. kįſu. U příslovcí se uvádí zkrácené latinské označení slovního druhu. Adverbium, adverb., adv., například, Odvážně freudig, kühn adv. Společně zuſammen, in Gemeinſchaft, zugleich adv. Nakonec endlich adv. Trpělivě geduldig adverb. Stejně gleich přísl. Maž wenig adv. U některých příslovcí se uvádí také jejich druh, například, Vysoko droben přísl. místa Mnoho (množství) viel přísl. množství již ſchon adv. temp. Katrul kam adv. inerr. a pod. Podobně se uvádějí i druhy spojek, například, A und spoj. slučovací, Ale ale, spojka a příslovce, Kad auf daß conj. cauf. a pod. U předložek se vedle německého ekvivalentu obvyklými zkratkami uvádí také, jaký pád řídí, například, Přes skrze, předložka, řídí akuzativ. Su mit, praep. reg. Abl., kromě toho bývá nezřídka doplněn i latinský překlad: Del wegen Kvůli (propter), předložka, řídí genitiv. Po pod (sub.), řídí ablativ; před (coram), řídí genitiv a ablativ; po (post i juxta), řídí genitiv a akuzativ. Proti gegen (verſus) praep. reg. Genit. et Abl. Podobné latinské ekvivalenty mají i zájmena, například, Sebe ſeiner (ſui) pron. ſubſt. Jako heslová slova se uvádějí také tvary stupňů u stupňovatelných slovních druhů, např. vedle Brangus, gįaus theuer G. maj., gi, giôs Gen. F. 94 nacházíme Brangiauſas, ſo der Theuerſte Gen. m. giauſa, ſôs Foem. a Brangeſnis, nio theuer G. mas. ne, nês Gen. Foem.; srov. také vedle Daug (Daugel) viel adv. quant. a Daugiaus mehr, allermeist, Daugiaufiey allermeist. Ačkoli takových případů není mnoho, do jisté míry snižují počet samostatných lexémů ve slovníku. Slovník odráží typický rys jazyka starých litevských písemných památek – střídání kmenů jmen. Některá podstatná jména měla jiný kmen než v současné litevštině, například: Amžias, Amžio věčnost, it. seculum Glūſnis, nies vrba Gomuras, ro patro Kempinnis, nio houba Pakellis, lio místo u cesty Paſzonis, nio strana, srov. Sʒona, nôs strana Páʒada, dôs slib Skunda, dôs stížnost Skutta, tôs sekera Sopaga, gôs botka atd. Z rozdílů v kmenech přídavných jmen je třeba zmínit: Drumſtus, ſtaus tlustý Gen. Masc. ſti, ſtôs Gen. F. Erdwas, wo široký, rozlehlý M. wa, wôs Gen. Foem. Římský, mo jemný G. M. ma, ôs, G. F. Čistý, to světlý, jasný G. M. ſta, ſtôs, G. F. Líný, go líný g. m. ga, gôs. g. f., srov. také Líný, giaus líný g. m. gi, giôs, g. f. U sloves se uvádějí starší atematické a novější tematické tvary: Tkat tkát (texere) přít. dmi (dʒiu) préter. dʒiau, fut. auſu Odpustit prominout, odpustit přít. dmi (dʒiu) préter. dau, fut. lêiſu Růst růst, přít. augu, (gmi), préter. augau, f. augſu Odplatit odplatit, vrátit, přít. dûmi, préter. dawjau, f. dûſu Jíst jíst, přít. êdʒiu (edmi), préter. êdʒiau, futur. êſu Pustit nechat, přít. (leidmi) dʒiu, préter. dau, futur. leiſu Klást klást přít. demmi (deddu) préter. dėjau fut. deſu Chybět chybět přít. deddu (demmi) préter. dejau, futur. deſu Sestoupit sestoupit, zapadat (v astronomii) přít. dʒiu (dmi), préter. dau (dʒiau), f. leiſu Pomoci pomáhat, také položit, přít. demmi (deddu), préter. dėjau, dut. deſu 95 Přibývat sich vermehren, dazu kommen. prf. deddu demmi, pr. dejau, fut. deƒu. 5. Skupiny podle původu. Jak uvádějí badatelé, Haackův slovník se nevyznačuje bohatým zastoupením lexika hovorového jazyka; převládá v něm knižní lexikum písemností. Většina slov má nicméně svou tradici už od dob M. Mažvyda a J. Bretkūna, tj. od 16. století. Určitá část slov byla převzata z hovorového jazyka. Zjistit tedy, která slova Haackova slovníku jsou charakteristická pro jazyk písemností první poloviny 18. století, a tím spíše určit, která jsou původními, Haackovými vlastními slovy, by bylo možné pouze zvláštním lexikálním výzkumem pramenů Haackova slovníku. Například kalky Draug=Karaujas, jancio ein Mitstreiter; Draug=Kallinys, no ein Mitgefangene; San=Darbininkas, ko ein Mitarbeiter; San=Kareiwis, wjo ein Mitgenoß jsou charakteristické pro jazyk písemností 17.–18. století. V tomto článku se omezíme na přehled několika skupin slov podle jejich původu. Z přejaté slovní zásoby je nejpočetnějším a nejrozmanitějším vrstvou slavismů. Kromě starých slavismů, jako jsou alieju̇s, muilas, muitas aj., je třeba podle významu nejprve rozlišit slavismy označující: a) náboženské pojmy, například balvonas (příklady jsou uváděny v dnešním pravopisu a bez německých ekvivalentů), kozonis, kryžius, pagonas (ir pagonis), pekla, prarakas aj.; srov. také názvy křesťanských svátků Gavenės, Kalėdos, Velykos; b) názvy dnů v týdnu, například nedelė, nedelia, četvergas; srov. také žalias četvergas, petnyčia, sabata; c) názvy předmětů a nástrojů, například abrazas, bačka, bliūdas, botagas, lenciūgas, izbonas, kauras „Teppich“, prastynia, seidokas, sopaga, strėla, struna aj.; d) označení osob a povolání, například gaspadinė, gaspadorius, sirata, paslas, špiegas, žalnierius aj.; e) označení vlastností a charakteristik, například bagotas, biednas, bloznas, čielas, davadnas, durnas, gatavas, nobážnas, noprosnas, pakarnus, smutnas aj.; f) označení činností, procesů a stavů, například balamutyti, čystyti, dūmoti, gaspadinauti, gatavyti, pasnikauti; srov. také slovesa s předponami apčystyti, apkarūnavoti, apkrapinti aj. Podíl výpůjček v lexiku Haackova slovníku se pokusil vypočítat Jonas Palionis. Uvádí, že v litevsko-německé části slovníku je mezi přibližně 400 slovy na písmeno „A“ asi 50 výpůjček, zatímco mezi 143 slovy na písmeno „B“ jich je asi 40 (Palionis 1995: 131). Slavismy se vyskytují také jako slovotvorné složky hybridů. Hybridů je zřejmě nejvíce mezi podstatnými jmény odvozenými od přejatých sloves (téměř výhradně ze slovanských jazyků), například Cзyƒtijimas (: cзyƒtiti, plg. cзyƒtas), Iƒpuƒtijimas (: iƒpuƒtiti), Pakoznijimas (: pakozniti), Paƒblūjimas (: paƒblūjiti), Suwen-cзawojimas, mo (: suwenзawoti’) apod. Dále je mezi podstatnými jmény třeba zmínit hybridy s příponou –ininkas, například Balwonininkas (: balwonas), Grieki- 96 ninkas (: griekas), Kromininkas (: kromas), Swodbininkas (: swodba) aj.; přípona –ybė: Cζyſtybė (: cζyſtas); přípona –ystė: Durnystė (: durnas), Smertelnyſtė (: smertelnas), Wieζlibyſtė (: wieζlibas); přípona –(in)yčia: Awi-nyczia (: awis); přípona –umas: Wieζlibummas (: wieζlibas) a další hybridy. Některé slavismy slouží jako složky složených hybridů, například Griek=Twanis, nio (: griekas+tvanas), Strun=ζaiſlai (: strūna+žaislas). Mezi častější přípony adjektivních hybridů patří –iſkas: Cζeſliſkas (: cζeſas), Pekliſkas (: pekla), ſmertiſkas (:ſmertis), ſwodbiſkas (:ſwodba); přípona –ingas: Macningas (: macnus), Pakajingas (: pakajus). Z uvedených hybridních adjektiv se často tvoří také příslovce, například Cζeſliſkay, Macningay, Pakajingay, Sylingay aj. Germanismy se dělí do dvou skupin: na starší a novější. Kromě starších Buddelis, lio ein Büttel, Hencker; Kunnigas, go ein Prediger; Pinnigai, gū das Geld, srov. také Pinnigelis, lio ein Pfennig, a také Pinnig=Mainis, nio ein Wechſler, je mnohem více novějších germanismů, např. Dillos, lû der Till; Gwolta, tôs die Gewalt, Kalkė, ės der Kalck; Kelnore, rês Keller; Skune, ės die Scheune; Styras, ro ein Ruder; Stukkis, kio ein Stück; Skrybele, ės ein Schreiber; Sζiporus, raus der Schiffer; Sζturmas, mo der Sturm; Sζuile, lês eine Szule; ζakas, ko ein Sack aj. Další skupinu výpůjček tvoří litevské podoby německých slov převzatých z latiny nebo řečtiny. Tato slova jsou rozšířena i v jiných jazycích, a proto se označují jako mezinárodní. Do litevštiny pronikala od 16. století prostřednictvím slovanských jazyků a později také přes němčinu. V litevštině jsou tato slova foneticky nebo morfologicky přizpůsobena, například Beſtya, ôs ein Thier, Bestie; Cimbalas, lo ein Cimbel; Elementas, to das Element; Pyga, os eine Feige; Persona, nos die Perſon; Purpuras, ro der Purpur; Sceptras, ro Szepter; Smaragdas, do der Smaragd; Teſtamentas, to ein Teſtament aj. Je pravda, že část těchto mezinárodních slov Haackův slovník „nepřijal“: nejedno z nich v něm nacházíme přeložené do litevštiny, například Sζikſna, nos das Leder, Pergament, nebo vysvětlené; srov. Skirta=Wiera, os, Skirtas=Mokslas, lo eine Secte, srov. ζodζius keiſti diſputieren; ζodζiu=Keitimas, mo eine Diſputation.7 7 Informace o používání Haackova slovníku v semináři litevského jazyka viz autorův článek „Rukopisné dodatky k F. W. Haackovu Vocablarium Litthvanico–Germanicvm et Germanico–Litthvanicvm (Halle, po roce 1730) dodatky“ (v tisku v „Lietuvių kalbotyros klausimai“, sv. XL). 97 6. Závěry. 1. Haackův „Vocabvlarivm...“ zůstává v dějinách litevské filologie a kultury dokladem působení litevského jazykového semináře v Halle a svědectvím o kulturních vztazích mezi Němci a Litevci v první polovině XVIII. století. 2. Haackův „Vocabvlarivm...“ je první dvoudílný (litevsko-německý a německo-litevský) slovník vytištěný v Prusku, který zahrnuje nejdůležitější slovní zásobu protestantské literatury Malé Litvy z první poloviny XVIII. století a téměř dvě desetiletí sloužil jako jediné vydané lexikografické dílo. Sestavením dvoudílného slovníku Haack navázal na tradici německo-litevských rukopisných slovníků XVII. století, avšak jako první vytvořil litevský slovníkový rejstřík a opatřil jej německými ekvivalenty, čímž zpřístupnil litevskou slovní zásobu německy mluvícím duchovním a dalším osobám. 3. Haackův „Vocabvlarivm...“, který rozsahem příliš nezaostává za prvním litevským slovníkem, Konstantina Sirvyda „Dictionarium...“, představoval v Malé Litvě jeho důstojný protějšek a přispěl k nedělitelnosti a jednotě celé litevské slovní zásoby. 4. Haackův slovník lze považovat za jeden z pilířů lexikografie Malé Litvy XVIII. století: pozdější slovníkáři XVIII. století se orientovali podle litevského rejstříku vytvořeného výběrem slovní zásoby z tehdejších protestantských spisů a jeho prostřednictvím přešla část slovní zásoby do slovníků poloviny XIX. století. Jako zdroj informací o litevském jazyce byl využíván v dílech evropských historiků a byl znám filologům Velké Litvy. 5. Protože slovník vychází z omezených pramenů a je určen k praktickému studiu, je v něm poměrně málo litevské lidové slovní zásoby a frazeologismů je velmi málo. Obsah slovníku odráží náboženskou a abstraktní slovní zásobu typickou pro jazyk tehdejších písemností, nejdůležitější názvy z oblasti přírody (rostlinstva a živočišstva), společenského postavení člověka, příbuzenství, povolání apod. Z hlediska původu se zde vedle kalkovaných novotvarů vyskytují novější slavismy a germanismy, jakož i takzvaná mezinárodní slova. 6. Lexikografická metoda se vyznačuje tím, že heslo ve „Vocabvlarivm...“ se skládá z: 1) heslového slova (samostatného lexému, vzácněji slovního spojení), 2) systematicky uváděných gramatických údajů (například podstatné jméno je uvedeno ve tvaru nominativu s koncovkou genitivu nebo její slabikou a číslem deklinace, latinskou zkratkou rodu apod.) a 3) německého ekvivalentu (ekvivalentů) (občas jsou uvedeny ekvivalenty významu v latině nebo vysvětlení reálií v němčině). Přijato 1998 08 26 98 LITERATŪRA Bense 1974 – B e n s e Gertrud. Lithuanica in Halle. – Zeitschrift für Slavistik 19 (2). Biržiška 1963 – B i r ž i š k a Vaclovas. Aleksandrynas 2, Chicago. Bio-bibliographisches Handbuch 1996 – Bio-bibliographisches Handbuch zur Sprachwissenschaft des 18. Jahrhunderts. Die Grammatiker, Lexikographer und Sprachtheoretiker der deutschsprachigen Raums mit Beschreibung ihrer Werke. Bd. 4. H–L: Max Niemeyer Verlag Tübingen. Drotvinas 1989 – D r o t v i n a s Vincentas. Dėl sudurtinių vertinių Mažosios Lietuvos žodynuose. – Baltistica 11 (1). Drotvinas 1997 – D r o t v i n a s Vincentas. „Hallifškos Giefmes“: Zur Frühgeschichte der Halleschen Kirchenlieder in litauischer Sprache. – Europa in der Frühen Neuzeit. Festschrift für Günter Mühlpfordt. 3. Aufbruch zur Moderne. Hrsg. von Erich Donnert. Weimar–Köln–Wien: Böhlau Verlag. Drotvinas 1998 – D r o t v i n a s Vincentas. Das Seminarium Litvanicum an der Universität Halle (1727–1740) in seinem Einfluß auf die Herausbildung der litauischen Philologie. – Hallesche Forschungen 1: Halle und Osteuropa. Zur europäischen Ausstrahlung des hallischen Pietismus. Hrsg. von Johannes Wallmann und Udo Sträter: Verlag der Franckeschen Stiftungen Halle im Max Niemeyer Verlag. Gineitis 1990 – G i n e i t i s Leonas. Kristijonas Donelaitis ir jo epocha, Vilnius: Vaga. Gineitis 1995 – G i n e i t i s Leonas. Prūsiškasis patriotizmas lietuvių literatūroje, Vilnius: Pradai. Kaunas 1996 – K a u n a s Domas. Lietuviškos knygos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Koženiauskienė 1990 – K o ž e n i a u s k i e n ė Regina. XVII–XVIII a. prakalbos ir dedikacijos, Vilnius: Mokslas. Lebedys 1977 – L e b e d y s Jurgis. Senoji lietuvių literatūra, Vilnius: Mokslas. Palionis 1995 – P a l i o n i s Jonas. Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Pavlov 1972 – P a v l o v V.M. Die substantivische Zusammensetzung im Deutschen als syntaktisches Problem, München: Max Hueber Verlag. Schiller 1994 – S c h i l l e r Christiane. Das litauische Seminar in Halle (1727–1740) und seine Mitglieder. Auf Spurensuche. – Acta Baltica 32. Schröder 1989 – Biographisches und bibliographisches Lexicon der Fremdsprachenlehrer des deutschsprachigen Raumes. Spätmittelalter bis 1800. Bd. 2. Buchstaben D bis H. Augsburger 1×1. Schriften, hrsg. von Thomas F i n k e n s t a e d t und Konrad S c h r ö d e r. Bd. 51, Augsburg. Skrupskelis 1967 – S k r u p s k e l i s Ignas. Lietuviai XVIII a. vokiečių literatūroje, Roma: Lietuvos katalikų mokslų akademijos leidinys. Specht 1935 – S p e c h t Franz. Das litauische Seminar an der Universität Halle. – Archivum Philologicum, 5, Kaunas. Winter 1954 – W i n t e r Eduard. Halle und die Pflege der litauischen Sprache. – Die Pflege der west- und südslavischen Sprachen in Halle im 18. Jahrhundert, Berlin: Academie–Verlag. Zinkevičius 1990 – Z i n k e v i č i u s Zigmas. Kalbotyros darbai: Frydrichas Vilhelmas Hakas. – Lietuvių kalba XVIII–XIX a., Vilnius: Mokslas. 99 DAS „VOCABVLARIVM LITTHVANICO-GERMANICVM, ET GERMANICO-LITTHVANICVM“ VON F.W.HAACK (HALLE, 1730) Zusammenfassung Das erste in Preußen gedruckte „Vocablariivm Litthvanico–Germanicvm et Germanico–Litthvanicvm“ wurde von dem Dozenten des Litauischen Seminar an der Universität Halle (1727–1740) Friedrich Wilhelm Haack (1705–1754) verfasst und als Lehrmittel der litauischen Sprache für künftige Prediger der litauischen Gemeinden in Ostpreußen vorgesehen. Für sein Inventar ist das Wortschatz der litauischen protestantischen Drucken in den ersten Jahrzehnten des 18. Jh. verwendet worden. Der litauische Teil umfaßt 4486 Lemmata mit den deutschen Entsprechungen; deutsch–litauischer Teil etwa 500 Wörter weniger. Obwohl es im „Vocablariivm“ die Illustrationen der Verwendung der litauischen Wörter, so wie die Wörter aus der litauische Umgangsprache fehlen, war es für die weitere Lexikographie im Laufe des 18. Jh. von großen Bedeutung. Das Wortschatz des „Vocablariivm“ wurde in den Wörterbüchern von Phillip Ruhig (1747), Jakob Brodowsky (vor 1744), Christian Gottlieb Mielcke (1800) benutzt. Im Beitrag ist das litauische Wortgut nach dem Inhalt und Herkunft analysiert, z.B. sind die Substantiva am meisten die Benennungen der religiösen und abstrakten Begriffe und anderer biblischen Denotaten, auch die Berufs– und Verwandtschaftsnamen, die Namen der Pflanzen und des Viehs usw. Neben den Wörtern der litauischen Herkunft sind die Lehnübersetzungen nach dem deutschen Vorbild, so wie die lexikalischen Slavismen und einige Germanismen vorhanden. Die grammatische Charakteristik der litauischen Redeteile ist mit den traditionellen lateinischen Abkürzungen dargestellt, z.B. Genus mit Gen. M., Gen. Foem. und die Deklinationstypen mit den Nummern der Deklination für Substantiva, neben dem Modus Indicativus auch die Formen des Präsens, Praeteritum und Futurum usw. Im Beitrag ist die Korrelation der litauischen und deutschen Wörter in dem Wörterbuch analysiert, und zwar die Gemeinschaften und die Unterschiede der Übereinstimmung der Semantik. 100