Būdvardžių reikšmė ir valentingumas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998) Loreta VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ Institut litevského jazyka, Vilnius VÝZNAM A VALENCE PŘÍDAVNÝCH JMEN 1. V posledních desetiletích se mnoho píše nejen o valenci sloves1, ale také o valenci přídavných jmen. Protože přídavné jméno je stejně jako sloveso sémantickým predikátem, lze je popisovat podobně jako sloveso. Plg.: Svečiai dėkoja šeimininkams už vaišes (Sližienė 1994: 173). Je mi vděčný za pomoc DŽ. 1.1. O vztahu spony (kopuly) a přídavného jména ve výpovědi se v souvislosti s valencí hovoří různě. Někteří, např. G. Helbig (1992: 111), J. Erben, U. Engel, W. Flämig, W. Jung (Starke 1973: 138), A. Valeckienė (1998: 41), pojednávají o sponě būti stejně jako o jiných slovesech, která mohou vázat aktanty a plnit roli při utváření věty. Jiní, např. U. Fix (1970: 485), K. Junker (1969: 111), oddělují sponu od ostatních plnovýznamových sloves jako sémanticky prázdnou; ta může být pouze prostředníkem mezi podstatným jménem a predikativním přídavným jménem. G. Helbigas (1992: 111), aptardamas būdvardžio valentingumą, kalba apie valentingumo hierarchiją ir skiria dvi pakopas. Pirmoje pakopoje yra jungties valentingumas, o antroje – predikatinio būdvardžio valentingumas. Jungties valentingumas esąs sintaksės lygmenyje, o semantikos lygmenyje galima esą kalbėti tik apie predikatinio būdvardžio valentingumą, nes jungtis šiame lygmenyje pasirodanti tik kaip tarpininkė. Vezmeme-li litevský příklad: syn je podobný otci, mohli bychom tyto dvě úrovně znázornit takto: 1 Podrobnější literatura o valenci sloves je uvedena v díle N. Sližienė „Slovník spojitelnosti sloves litevského jazyka“, sv. 1 (1994: 55–57). 59 V první rovině je podle G. Helbiga přídavné jméno stejně jako podstatné jméno syntaktickým aktantem spony. Ve druhé rovině, která náleží k úrovni sémantiky, je přídavné jméno predikátem. Právě s ním, nikoli se sponou a přídavným jménem, jsou spojeny dva aktanty – podmětový nominativ a předložková konstrukce, která závisí přímo na přídavném jménu. Spona, která na úrovni sémantiky nemůže být predikátem, protože nemá lexikální význam (Fix 1970: 486), je pouze prostředníkem pomáhajícím přídavnému jménu vyjádřit vztah mezi jeho závislými členy (aktanty) (Helbig 1992: 111). Atributivní užití přídavného jména ve větě rovněž ukazuje, že spona není podstatná pro určení valence přídavného jména jako predikativního slova. Obecně vzato vyvolává valence spony pochybnosti i na úrovni syntaxe. Jestliže je valence vlastností danou významem slovesa a spona je „sémanticky prázdná“, o co by se mohla opírat její syntaktická valence? Skutečnost, že spona se pojí s podmětovým nominativem a predikativním slovem, zřejmě souvisí s její čistě gramatickou schopností slovesa vázat na sebe další slova a jejich tvary. Tato schopnost je vlastní slovesům obecně (srov. Apresian 1974: 120). Tento článek se zaměří především na zkoumání vztahu mezi významem přídavných jmen a jejich valencí.2 2. Přídavné jméno jako samostatný slovní druh označuje vlastnost věci, která neexistuje samostatně.3 Vlastnost náleží věci, která je jejím nositelem. Přídav- 2 Reikšmės ir valentingumo santykis bus nagrinėjamas, remiantis N. Sližienės (1986: 45–95) straipsniu. 3 V tomto článku se ponechávají stranou tvary přídavných jmen středního rodu, které „se obvykle nespojují s podstatnými jmény a vyjadřují vlastnost zobecněně“ (DLKG 1994: 169). V litevštině nejsou podstatná jména středního rodu, a proto nemohou fungovat jako přívlastek ani se s podstatnými jmény shodovat. 60 né jméno je predikativní slovo označující příznak připisovaný věci. Příznak se popisuje buď jako vlastnost věci, nebo jako vztah mezi dvěma či více věcmi. Přídavné jméno jako predikativní slovo ve větě vždy otevírá jedno volné místo pro argument, tj. pro věc, která je nositelem příznaku – deskript (D)4. Většina přídavných jmen otevírá pouze jedno volné místo pro argument, a to právě pro deskript. Stejně jako u jiných přídavných jmen je i u nich realizace deskriptu nezbytná, protože přídavné jméno závisí na podstatném jménu a shoduje se s ním5. Některá přídavná jména označují příznak jako vztah mezi dvěma nebo více věcmi. Přídavné jméno tím, že otevírá dvě či více volných míst pro argumenty predikátu, samo řídí slova označující věci, jimž se připisuje příznak – vztah vyjádřený predikátem, s výjimkou deskriptu, s nímž se přídavné jméno shoduje. Počet otevřených volných míst závisí na významu přídavného jména. Význam přídavného jména také vyžaduje, aby byl užit určitý tvar řízených slov (kibiras slidinas vandens; sūnus priklausomas nuo tėvų; aš dėkinga tau už pagalbą). 2.1. Užívání přídavného jména s jinými slovy ve větě závisí na jeho valenčních vlastnostech, tj. na tom, kolik volných míst pro argumenty význam přídavného jména otevírá a která zaplňují slova v určitých tvarech. Valence přídavného jména je vlastnost daná jeho významem, která spočívá v otevírání určitého počtu volných míst, jež ve větě obsazují slova určitého významu a jejich tvary nebo jejich ekvivalenty. Valence se vztahuje ke třem rovinám: k abstraktní rovině logické sémantiky a ke dvěma konkrétním jazykovým rovinám – syntaxi a lexikální sémantice. 2.1.1. Metodou predikativní analýzy se na abstraktní rovině logické sémantiky určuje, kolik volných míst pro argumenty přídavné jméno jako predikativní slovo otevírá (tj. pro určité jednotky nebo individua v reálném světě) (Tekorienė 1982: 135). Podle toho, zda přídavné jméno otevírá jedno, nebo více míst, se rozlišují jednovalenční a vícevýznamová přídavná jména. Jestliže přídavné jméno označuje vlastnost věci x jako F, otevírá jedno volné místo pro argument – nositele příznaku, tj. deskript (mėlynas dangus, gėlė yra graži). Jde o jednovalenční přídavná jména. Jestliže přídavné jméno označuje vztah mezi dvěma nebo více věcmi, má jeho výroková funkce podobu R (x, y…), kde mezi objekty x a y… existuje vztah R (např. sūnus panašus į tėvą). Taková přídavná jména jsou dvojvalenční nebo vícevýznamová, např.: aš skolingas kaimynui pinigais už iškirstus medžius. Predikativní přídavné jméno skolingas ve významu „nevyrovnaný s někým“ otevírá čtyři volná místa pro argumenty: aš [x], kaimynas [y], pinigai [z], medžiai [α]. Přídavné jméno vyjadřuje vztah (R) mezi těmito čtyřmi argumenty, a je tedy čtyřvalenční. 4 Deskripto terminas D. Tekorienės (1983: 97–107) ir E. Jakaitienės (1988: 62). 5 Realizaci deskriptu na syntaktické rovině odpovídá slovo deskriptu (tj. podstatné jméno) – ND. 61 2.1.2. Na úrovni logické sémantiky se rovněž určují sémantické funkce argumentů podle jejich vztahu k predikátu a k ostatním argumentům. Argumenty s určenou sémantickou funkcí jsou sémantické aktanty. Nejčastější jsou tyto funkce sémantických aktantů adjektiva6: 1. Deskript [D] – zobecněná funkce nositele vlastnosti nebo vlastníka, kterou lze při analýze valence konkrétních adjektiv podrobněji vymezit jako agenta, pacienta, percipienta, beneficienta či kontentiva. 2. Agent [A] – funkce vykonavatele děje, příznačná pro živé bytosti (šel geninas žąsimis vyras). 3. Pacient [P] – funkce příjemce účinku děje nebo nositele stavu, příznačná pro živé i neživé věci, jakož i pro abstraktní skutečnosti (laisvi žmonės, akys pilnos ašarų, karo baisumai priešiški žmogaus prigimčiai). 4. Percipient [Pcp] – funkce proživatele psychického stavu, příznačná pro živé bytosti, které vnímají skutečnost, mají k ní určitý postoj a psychologicky na ni reagují (sūnus visiems nuolaidus). 5. Beneficient [B] – funkce adresáta, držitele, příznačná převážně pro živé bytosti, zejména osoby, v jejichž prospěch či neprospěch se něco děje (Jonas skolingas tėvui, Juozapota turtinga adatu). 6. Kontentiv [Con] – funkce obsahu stavu nebo vlastnosti, příznačná pro různé věci a jevy (viršininkas godus garbės, knyga verta šimto litų). 7. Komparativ [Comp] – funkce srovnávacího standardu, která se vyskytuje vedle pacienta stavu a je příznačná pro věc, s níž se něco srovnává či jí přirovnává (sūnus panašus į tėvą, vertimas artimas originalui). 8. Kauzativ [Caus] – funkce příčiny stavu (Adomonis nekaltas dėl Izidoriaus vargo). 9. Motiv [M] – funkce motivace, příznačná pro věci a jevy vnímané jako základ stavu (vaikai dėkingi už pagalbą). 10. Finitiv [Fin] – funkce cíle či účelu, příznačná pro věci a jevy, o něž se usiluje, jimž se něco přiděluje nebo k nimž se něco hodí (kėdė patogi sėdėti, antklodė reikalinga užsikloti, kiaulės reikalingos ir šeriams). Popsané sémantické funkce aktantů adjektiva představují sémantickou valenci adjektiva, kterou lze znázornit strukturou sémantické valence adjektiva (SemVS). Ve větě ji realizuje určitá struktura syntaktické valence. 6 Semantinių funkcijų pavadinimai čia pateikiami remiantis N. Sl Žienės (1994: 20) ir E. Jakaitienės (1988: 62) darbais. 62 2.1.3. Na syntaktické rovině se určuje, jakými tvary slov se realizují sémantické aktanty. Požadavek přídavného jména na slova určitého tvaru nebo jejich ekvivalenty se nazývá syntaktická valence přídavného jména, kterou lze znázornit určitou strukturou syntaktické valence (SinVS). Syntaktické aktanty přídavného jména mají oporu v rovině logické sémantiky, protože jsou jazykovou (syntaktickou) realizací sémantických aktantů. Kolik má predikát – přídavné jméno argumentů, tedy sémantických aktantů, tolik má i syntaktických aktantů. 2.1.3.1. Na syntaktické rovině se určuje také obligatornost a fakultativnost syntaktických aktantů. Tyto aktanty lze rozlišit pomocí testu eliminace. Obligatorní aktanty nelze ve větě vynechat, protože by pak věta byla negramatická a nesrozumitelná. Např.: Je l o j a l n í vůči vládě DŽ. Ústav p o d l é h á ministerstvu DŽ. *Je l o j a l n í. *Ústav p o d l é h á. Fakultativní syntaktické aktanty lze ve větě vynechat, přičemž věta zůstává gramatická a srozumitelná.8 Např.: Věda je pro všechny n e z b y t n á DŽ. Byla p o s l u š n ě j š í matce DŽ. Srov.: Věda je n e z b y t n á. Byla p o s l u š n ě j š í dívka. 2.1.3.2. K přídavnému jménu se mohou kromě syntaktických aktantů (obligatorních a fakultativních9) připojovat i další slova, která se nazývají volné členy. Volné členy nepatří do struktury syntaktické valence přídavného jména, protože na rovině logické sémantiky nerealizují žádné sémantické aktanty. Proto jsou volné a, 7 Struktury SinV jsou modely syntaktického užití přídavných jmen, které se označují těmito symboly: N₍D₎ – deskriptorové slovo, Adj – přídavné jméno, Pron – zájmeno, Inf – infinitiv, Part – participium, SD – vedlejší větný člen souvětí, Gen – genitiv, Dat – dativ, Acc – akuzativ, Instr – instrumentál. Například syntaktická valence přídavného jména svobodný „nepovinný, nezatížený“ je N₍D₎ – Adj – od Gen (děti s v o b o d n é od daní). 8 Použití eliminačního testu k určení fakultativních syntaktických aktantů se vykládá různě. Podle K. Junkera (1969: 292) musí být první volné argumentové místo u všech přídavných jmen nutně obsazeno, zatímco obsazení ostatních volných míst může být fakultativní. Opačný názor zastává K.–E. Sommerfeldt (1971: 115), který tvrdí, že téměř všichni partneři přídavného jména jsou [na rovině logické sémantiky] obligatorní a vynechání takového partnera souvisí s aktualizací jiné varianty významu přídavného jména. 9 G. Helbigas (1992: 106) aptaria K. J. Saebo apibrėžtus (definit) fakultatyviuosius ir neapibrėžtus (indefinit) fakultatyviuosius aktantus. Jie priklauso nuo konteksto. Pvz.: Peteris negali rasti ž o d y n o. Jis jau ilgai i e š k o, bet veltui. Kalbama apie apibrėžto (definite) aktanto praleidimą; klausyt ojas gali tiesiogiai iš konteksto užpildyti ieško argumento laisvą vietą. Plg. pvz.: Peteris sėdi prie radijo. Jis r ū k o. Kontekstas čia nepadeda. Užpildyti rūko argumento laisvą vietą reikia kalbėtojo bendrų žinių apie pasaulį. 63 kaip teigia D. Tekorienė (1983: 106), neaktualūs apibrėžiant būdvardžio reikšmę. Predikatinėje struktūroje laisvieji nariai nariai atitinka ne predikato argumentus, o atskirus predikatus (Helbig-Schenkel 1973: 38; Helbig 1982: 24; Sližienė 1994: 35). Laisvieji nariai gali būti suprantami kaip redukuoti sakiniai (Helbig 1982: 24). Např.: Muž našel pro toto odpoledne vhodné místečko k odpočinku bk. Srov.: Muž našel vhodné místečko k odpočinku, které se hodilo pro toto odpoledne / vhodné pro toto odpoledne / Velmi se hodilo pro toto odpoledne. Volné členy mohou někdy zastupovat syntaktické aktanty přídavného jména. Ani v takových případech se však volné členy do SinVS nezahrnují. Např.: Je smutný i kvůli tomu […], že se cizí stal vlastním domovům (srov. domovům) Smn. Jste člověk známý ve společnosti (srov. společnosti) a ptám se vás na to, co tuto společnost zajímá Knd. A já jsem jen cizí člověk, v jeho životě zcela zbytečný (srov. životu) Rdzv. Ve větě lze volné členy přidávat nebo vypouštět. Nelze však popřít, že v určitém kontextu mohou být volné členy (freie Angabe) pro komunikaci ve větě nejdůležitější a nezbytné. Taková komunikační nezbytnost volných členů nesouvisí s jejich syntakticko-sémantickým statusem (jako volných členů) (Helbig 1992: 92). Jak uvádí H. Bluhm (1978: 13), komunikační nezbytnost je kritériem jazykového užívání, nikoli gramatiky. Např.: Podivuhodným způsobem Leonard tentokrát vůbec nebyl potřebný k tomu přemlouvání ani k jeho přesvědčování Sv. Volný člen tentokrát je z komunikačního hlediska nezbytný. Pokud by byl vynechán, věta by byla pochopena nesprávně. Srov.: Leonard nebyl potřebný k tomu přemlouvání ani k jeho přesvědčování Sv. Z toho by vyplývalo, že Leonarda není třeba přemlouvat nejen tentokrát, ale ani po celou dobu. Větou se však mělo říci právě to, že přemlouvání či přesvědčování není třeba pouze tentokrát. 2.1.3.3. Vynechávání volných členů se liší od vynechávání fakultativních aktantů. Jestliže vynecháním volných členů ztrácíme veškeré informace o faktech, která vyjadřují, věty bez fakultativních aktantů (satelitů) znamenají přibližně totéž co věty s nimi, protože jimi vyjadřujeme určitou část námi vnímané situace (Sližienė 1995: 61). Např.: Otec dluží sousedovi bk. Lze předpokládat, že otec dluží určitou peněžní částku, která v této situaci nebyla uvedena jako méně aktuální informace. 2.1.3.4. Stejně jako mohou být volné členy z komunikačního hlediska nezbytné, mohou být nezbytné aktanty vynechány, aby se předešlo komunikační nadbytečnosti. 64 Např.: Tady Severja, která se nacpala plný proutěný koš hřibů, ještě dlouho a dlouho hleděla do dálky. Vž. Povinný aktant může být v dialogu a souvislém textu vynechán. I tehdy je však vyjádřen nepřímo (a), nebo jej lze snadno odvodit (b). Např.: a) Něco rychle psal na volné listy zápisníku a držel ho přitom na kolenou. Kolem se povalovaly už celé (srov. napsané) listy Lnk. Vladukas, třebaže nabral neplný kbelík, nosíval z rybníčku (=rybníka) vodu Ap. Ty trolejbusy jsou pořád plné a plné, až se člověk diví, proč jich tolik jede do centra města Lnk. b) Celý jeho život se změnil. Zásobnice jsou plné... (srov. všeho) Mč. Moje peněženka je plná (srov. peněz), jsem pěkně oblečený Šk. – Dítě nemělo štěstí, – zamumlá neurčitě Vainoras s plnou (srov. jídla) pusou Av. Právě kontext zachovává veškerou sdělovanou informaci a tato negramatičnost (eliminace povinných aktantů odporuje jazykovému systému) je neutralizována (Helbig 1992: 50). 2.1.4. Na úrovni lexikální sémantiky se určuje, slova kterých sémantických tříd mohou být syntaktickými aktanty adjektiva. To je dáno schopností adjektiva spojovat se se slovy určitého lexikálního významu. Možnosti sémantického slučování adjektiva s jinými slovy se nazývají lexikální valence adjektiva.10 Např. lze říci poslušná matce dcera, ale neřekli bychom * poslušná vlasti židle; u adjektiva vedinas musí slovo označující účastníka děje a instrumentál označovat živou bytost [+Anim] nebo člověka [Hum] (muži vedini koňmi bk, matka vedina dítětem bk). Slovo označující účastníka děje u adjektiva nešinas musí označovat živou bytost [+Anim] nebo člověka [Hum], zatímco instrumentál označuje živou bytost [+Anim], člověka [Hum] nebo věc [–Anim] (utekla kočka nesoucí myš bk, vrátil se pes nesoucí husí křídlo bk, tudy přešla přes dvůr dívka nesoucí vědra M–Pt; jde tou zahradou [žena] nesoucí dítě Bl, vrátila se matka nesoucí kuřata bk). Lexikální okolí adjektiva panašus může být různorodé. Např. dítě [Hum] podobné matce [Hum] bk, vyschlému proutku [–Anim] bk; hadr [–Anim] podobný ptáku letícímu v kruhu [+Anim] Cv, pošlapané naději [Abstr] bk, týranému koťátku [+Anim] bk; podivný rachot [Abstr] podobný zhroucení snů [Abstr] bk; všechny myšlenky [Abstr] podobné bludům nemocného člověka [Abstr] bk. Syntaktická a lexikální valence adjektiva tedy ve vnější struktuře realizuje sémantickou valenci adjektiva v abstraktní hluboké struktuře. 10 Lexikální valence se označuje těmito symboly: Hum – člověk, +Anim – živá bytost, –Anim – neživá věc, Abstr – abstraktní pojem. 65 3. Protože valence přídavného jména závisí na jeho významu, totéž přídavné jméno použité v různých významech má v každém případě odlišnou syntaktickou, sémantickou nebo lexikální valenci. Na významu přídavného jména také závisí, kolik valencí má. Např. přídavné jméno kaltas, -a ve významu (1) „provinivší se, dopustivší se zločinu“ je dvojvalenční: ND - Adj - (kvůliGen)11 Otec není vinen (neštěstím souseda) bk. ND - Adj - (InstrPron) Já (ničím) nejsem vinen Vž. Ve významu (2) „mající něco půjčené“ je toto přídavné jméno trojvalenční: ND - adj. - (dat.) - (ak.) Jsem dlužen (příteli) (dva lity) bk. ND - adj. - (dat.) - (gen.) Jonas dluží (otci) (peníze) bk.12 Ve významu (3) „nevyrovnaný s někým“ má přídavné jméno kaltas čtyři valence: ND - Adj - (Dat) - (Acc) - (zaAcc) Starý muž dluží (dítěti) (velkou sumu) (za práci) bk. ND - Adj - (Dat) - (Gen) - (zaAcc) Soused mi dluží (peníze) (za koně) bk. ND - Adj - (Dat) - (Instr) - (zaAcc) Sestra je vinna (bratrovi) (žitem) (za tele) bk. Přídavné jméno vděčný, -á ve významu (1) „vyjadřující nebo pociťující vděčnost“ je trojmístné: ND - Adj - (Dat) - (zaAcc) Petr je vděčný (neznámému) (za pomoc) bk. Užité v přeneseném významu (2) „příznivý, vhodný“ je toto přídavné jméno dvojmístné: ND - Adj - Dat Půda vděčná pro pěstování Ž. U těchto přídavných jmen se liší nejen syntaktická, ale i sémantická valence. U přídavného jména vinný, -á užitého ve významu (1) je SemVS Adj [P, Caus], Adj [P, Con]; užitého ve významu (2) – Adj [P, B, Con] a užitého ve významu (3) – Adj [P, B, Con, M]. U přídavného jména vděčný, -á užitého ve významu (1) je SemVS Adj [Pcp, B, M] a užitého v přeneseném významu (2) – Adj [P, Fin]. 3.1. Rozdílná syntaktická valence ne vždy ukazuje, že se přídavné jméno užívá v jiném významu. Rozdílné SinVS mohou být paralelními modely téhož významu. Lze je sloučit do jednoho modelu s alternativními formami syntaktických aktantů, mezi nimiž se píše lomítko (/). Např. SinVS přídavného jména příznivý, -á „vhodný“ je ND - Adj - (Dat/Inf) (Každá rostlina roste tam, kde jsou příznivé (pro život) (srov. pro život) podmínky Ž). Přídav- 11 Ve strukturách syntaktické valence a v příkladech se fakultativní aktanty uvádějí v závorkách. 12 Pokud je ve větě několik fakultativních syntaktických aktantů, jeden z nich musí být ve větě obvykle vyjádřen. Např.: Jonas je vinen otci; Jonas je vinen penězi. Ale: *Jonas je vinen. 66 džio kaltas, -a „ten, kdo si něco vypůjčil“ SinVS je ND - Adj - (Dat) - (Acc/Gen) (otec je vinen (vůči sousedovi) (dvěma lity / penězi) bk.). SinVS přídavného jména kaltas, -a „ten, kdo se s někým nevyrovnal“ je ND - Adj - (Dat) - (Acc/Gen/Instr) – (už Acc) (stařec je vinen (vůči Jonovi) (králíkem / penězi / jablky) (za klobouk) bk.). Alternativní syntaktické modely odpovídají téže SemVS (např. palankus, -i SemVS - Adj [P, Fin]. 3.2. Tentýž význam přídavného jména je možný i tehdy, když se liší jak syntaktická, tak sémantická valence. Pak je popisovaná situace interpretována různě. Např. přídavné jméno kaltas, -a „provinivší se, dopustivší se zločinu“ může mít dvě struktury syntaktické a sémantické valence: (1) SinVS ND - Adj - (delGen) SemVS Adj [P, Caus] Např.: Tėvas nebyl vinen (neštěstím souseda), přesto mu však něco sevřelo srdce bk. (2) SinVS ND - Adj - (InstrPron) SemVS Adj [P, Con] Např.: (Tuo) a také on je vinen Jb; Já jsem (ničím) nevinen Vž; Otec je nechává umírat hlady, jen on je vinen (vším) Cv. Ve větě (1) se uvádí konkrétní příčina provinění, ve větách (2) zájmeno s obecným významem příčinu viny nepojmenovává. Nejčastěji však platí, že pokud se liší syntaktická i sémantická valence, jsou významy přídavného jména různé. 3.3. Mezi SinVS a SemVS přídavného jména jsou možné následující vztahy. 3.3.1. Různé SinVS přídavného jména a) Různé jsou také SemVS. Přídavné jméno se nejčastěji užívá v různých významech (s výjimkou případů, jako je 3.2.). (1) įkyrus, -i a) „įkyrintis, erzinantis nuolatiniu prašymu, lindimu, kartojimu ko nors“: Nebūk [tu] [P] (kitiems) [Pcp] įkyrus Vl. ND -Adj - Dat) Ramučio globa [Con] (jam) [Pcp] pasidarė jau nepakenčiamai įkyri M-Pt. b) „nuobodus“: Strijkauskis [P] (t. y. knyga) yra įkyrus (skaityti) [Fin] Dk. ND -Adj - (Inf) (2) parankus, -i a) „patogus“: Dalgis [P] man [B] parankus Ž. ND -Adj - Dat b) „tinkamas“: Puodelis [P] parankus susipilti [Fin] Ž. ND -Adj - Inf b) SemVS je stejná. Různé SinVS fungují jako paralelní modely. (1) atsparus, -i „odolávající vnějšímu působení“: a. ND -Adj - Dat Ptačí hruď je odolná vůči větrům bk Adj [P, Con] b. ND -Adj - proti Acc Ptačí hruď je odolná proti větru Cv. Ale: kov odolný vůči horku bk. * kov odolný proti horku bk. (2) atviras, -a „upřímný, říkající všechno“: 67 a. ND-Adj - (Dat) Jsem k tobě otevřený, protože vím, že jsi dobrý M-Pt. Adj [Pcp, B] b. ND-Adj - (s Instr) Vidíte, jsem k vám otevřený, pane Vainorai Avž. (3) godus, -i „ten, kdo chce mnoho, chamtivý“: a. ND-Adj - Gen Telátko je žravé po pití Ž. Adj [Pcp, Con] b. ND-Adj - Inf Telátko je žravé po pití Ž. (4) lygus, -i „stejně velký, dobrý; totožný“: a. ND-Adj - Dat Přátelé mi byli rovni nebo vyšší než já.13 Adj [P, Comp] b. ND-Adj - s Instr Dítě je rovno starému mládenci bk. (5) milý, -á „přinášející radost, dobrý, příznivý“: a. ND-Adj -(Dat) Ona (Mazariniovi) nebude milá Dr. Adj [Pcp, B] b. ND-Adj - (s Instr) Bernaras uměl být milý (k ženám) Knd. (6) schopný, -á „který toho mnoho dokáže, silný, pevný“: a. ND-Adj - Dat Člověk není schopen tvořivosti Ž. Adj [P, Con] b. ND-Adj - Inf Člověk není schopen tvořit Ž. (7) obratný, -á „mrštný, vychytralý“: a. ND-Adj - (u Gen) Člověk obratný v práci DŽ. Adj [P, Fin] b. ND-Adj - (Inf) Je neobratný (pracovat) DŽ. (8) hodný, -á „vhodný, zasloužilý“: a. ND-Adj - Gen Jonas si zaslouží zmínku bk. Adj [P, Con] b. ND-Adj - Inf Jonas stojí za zmínku bk. 3.3.2. Adjektivum má tutéž SinVS. a) SemVS se liší. Adjektivum se užívá v různých významech a v každém případě náleží k jiné sémantické skupině, ale jeho syntaktická valence je stejná. Srov.: (1) blízký, -á a) „podobný, téměř odpovídající čemu“: Takové chování [P] se zdálo blízké zradě [Comp] Avž. ND - Adj - Dat b) „mající blízké vztahy“: Jaká je to ušlechtilá, inteligentní žena, která je svou vlastní přirozeností tobě [B] blízká [P] Rdzv. (2) vnímavý, -á a) „dobře chápající, nadaný“: On [Pcp] je vnímavý k vědě [Con] bk. ND - Adj - Dat b) „snadno přijímající“: Půda [P] je vnímavá k vlhkosti [Con] bk. (3) plný, -á 13 J. Šukys (1998: 504) teigia, kad lyginant pagal ūgį vartojama prielinks-ininė konstrukcija suInstr, bet kai lyginama pagal vertę, kokybę, reikia rinktis Dat. 68 a) „velmi plný, vrchovatý“: Jabloň [P] letos byla plná jablek [Con] Smn. ND - Adj - Gen b) přen. „velmi naplněný něčím“: Plný těch nejkrásnějších dojmů [Con] […] vrátil jsem se [já] [Pcp] do milované domoviny Vn. (4) plný, -á a) „zcela zaplněný, obsahující mnoho“: Ulice [P] je plná prachu [Con] Ap. ND - Adj - Gen b) přen. „prostoupený, plný citu či vlastnosti“: A znovu Šimonis [Pcp] plný dobré naděje [Con] hleděl do budoucnosti Smn. (5) příznivý, -á a) „souhlasící, sympatizující, přející dobro“: Nám [B] je příznivý člověk [Pcp] DŽ. ND - Adj - Dat b) „vhodný“: Podmínky [P] jsou příznivé (pro život) [Fin] bk. (6) potřebný, -á a) „bez něhož se nelze obejít, nezbytný“: Dítěti [B] je potřebná péče [Con] bk. ND - Adj - Dat b) „kterého je zapotřebí“: Prasata [P] jsou potřebná na krmení [Fin] Jb. (7) bohatý, -á a) „obsahující v sobě mnoho něčeho“: Maistas [P] turtingas vitaminų [Con] Ž. ND - Adj - Gen b) „obsahující mnoho něčeho“: Juozienė [B] turtinga adatų [Con] bk. 3.4. Různá přídavná jména mohou mít stejnou syntaktickou, ale odlišnou sémantickou valenci a naopak: sémantická valence přídavných jmen může být stejná, zatímco syntaktická se liší. Je možných několik případů. 3.4.1. Syntaktická valence přídavných jmen je stejná. a) Sémantická valence je také stejná. (1) a. Taukų [Con] kupina gelda [P] Ž. b. Příkopy [P] plné trávy [Con] Cv. ND - Adj - Gen c. Sklenice [P] plná mléka [Con] bk. d. Jídlo [P] bohaté na vitamíny [Con] Ž. Všem těmto přídavným jménům je společný význam „obsahující v sobě mnoho něčeho“. Jejich individuální významy se samozřejmě mohou lišit, ale mohou být také synonymní (srov. pilnas, sklidinas). b) SemVS se liší. (2) a. On [P] koně [Con] je potřebný Jb. b. Ona [B] je bohatá na jehly [Con] bk. ND - Adj - Gen c. Lidé [Pcp] jsou lakomí (na peníze) [Con] Ž. 69 Ačkoli je syntaktická valence přídavných jmen stejná, jejich významy jsou zcela odlišné. 3.4.2. Syntaktická valence přídavných jmen se liší. a) SemVS jsou stejné. Taková přídavná jména patří do různých syntaktických tříd, ale do téže sémantické skupiny. (3) a. ND - Adj - Gen Člověk plný zuřivosti bk. b. ND - Adj - Dat Vincas lhostejný k poezii bk. c. ND - Adj - Instr Bratr jistý si svou smrtí bk. Adj [Pcp, Con] d. ND - Adj - užAcc Člověk odpovědný za cestu, kterou si zvolil bk. Tato přídavná jména vyjadřují psychický vztah osoby k věci či jevu. b) SemVS se liší. (4) a. ND - Adj - Dat Dcera [Pcp] poslušná matce [B] DŽ. b. ND - Adj - Instr Muži se vracejí na koních [P] vedeni DŽ. c. ND - Adj - odGen Názor muže [P] odlišný od názoru manželky [Comp] bk. d. ND - Adj - (Inf) Otec [Pcp] nadaný (učit) [Fin] bk. Významy přídavných jmen jsou různé, protože popisují různé situace. 4. Vztahy mezi významy přídavného jména (podobně jako slovesa) a jeho valencí tedy mohou být značně rozmanité. Je-li syntaktická valence přídavného jména stejná, jeho sémantická valence se liší a rozdílné jsou také významy. Liší-li se syntaktická valence přídavného jména, může se lišit i jeho sémantická valence; navíc se nejčastěji liší i významy přídavného jména. Stejné sémantické valenci přídavného jména (SemVS) však může odpovídat i několik struktur syntaktické valence, které obvykle fungují jako paralelní modely, přičemž význam přídavného jména zůstává v zásadě stejný. Několik přídavných jmen může mít stejnou syntaktickou i sémantickou valenci. V takovém případě mají všechna tato přídavná jména společný význam (patří do téže sémantické skupiny), který lze dále zpřesňovat. Když se však syntaktická valence přídavných jmen shoduje, jejich sémantická valence se může lišit; pak se liší i významy přídavných jmen, protože popisují různé situace. Taková přídavná jména patří do různých syntaktických tříd i sémantických skupin. Lze souhlasit s N. Sliziene (1995: 69), že syntaktická valence, která uživateli jazyka nejprve padne do oka, sama o sobě neukazuje ani totožnost, ani odlišnost významů. Obdrženo 1998 11 02 ZKRATKY Ap – Juozas Aputis Avž – Jonas Avyžius 70 Blt – Juozas Baltušis bk – spisovný jazyk Cv – Petras Cvirka Dk – Simonas Daukantas Dr – Petras Dirgėla DŽ – Slovník současné litevštiny. Vilnius, 1993 Jb – Jonas Jablonskis Knd – Saulius Tomas Kondrotas Lnk – Romualdas Lankauskas Mč – Jonas Mačiulis M-Pt – Vincas Mykolaitis-Putinas Rdzv – Bronius Radzevičius Sv – Jurgis Savickis Smn – Ieva Simonaitytė Šk – Antanas Škėma Vl – Motiejus Valančius Vn – Antanas Vienuolis Vž – Vaižgantas (Juozas Tumas) Ž – Lietuvių kalbos žodynas. T. I–XVII. Vilnius, 1968–1996. LITERATŪRA A p r e s i a n 1974: Апресян Ю. Д. Лексическая семантика, Москва: Наука. B l u h m H. 1978: Über kommunikative Notwendigkeit und Valenz. – Valence, Semantic Case and Grammatical Relations. Ed. W. Abraham, Amsterdam: John Benjamins B.V., 9–21. DLKG 1994 – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. DŽ 1993 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. St. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. F i x U. 1970: Zum Verhältnis von Syntax und Semantik im Wortgruppenlexem. – WZ der Karl-Marx-Universität Leipzig. GSR. 19(4), 483–501. H e l b i g G., Schenkel W. 1973: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben, Leipzig: VEB Bibliographisches Institut. H e l b i g G. 1982: Valenz-Satzglieder-Semantische Kasus-Satzmodelle, Leipzig: VEB Verl. Enzyklopädie. H e l b i g G. 1992: Probleme der Valenz – und Kasustheorie, Tübingen: Niemeyer. J a k a i t i e n ė E. 1988: Leksinė semantika. Vilnius: Mokslas. J u n k e r K. 1969: Zur Valenz beim Adjektiv. – WZ der Humbolt – Universität zu Berlin. GSR. 18(2), 291–293. Ž I–XVII – Lietuvių kalbos žodynas 1–2, Vilnius: Mintis, 1968-1969; 3–6: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, 1957, 1959, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16–17: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995, 1996. S l i ž i e n ė N. 1986: Lietuvių kalbos veiksmažodžių valentingumas ir sintaksinė klasifikacija, – Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 45–97. 71 S l i ž i e n ė N. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. S l i ž i e n ė N. 1995: Lietuvių kalbos veiksmažodžių valentingumas ir jo aprašymo principai, – Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 54–74. S o m m e r f e l d t K. E. 1971: Zur Valenz des Adjektivs. – Deutsch als Fremdsprache 8(2), Leipzig. 113–117. S t a r k e G. 1973: Satzmodelle mit prädikativem Adjektiv im Deutschen. – Deutsch als Fremdsprache 10(3), Leipzig, 138–147. Š u k y s J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos, Kaunas: Šviesa. T e k o r i e n ė D. 1982: Sintaksinė semantika, jos nagrinėjimo metodai ir žodžių junginių semantikos problemos. – Kalbotyra 33(1), 132–139. T e k o r i e n ė D. 1983: Lietuvių kalbos būdvardžio semantinis valentingumas. – Kalbotyra 34(1), 97–107. V a l e c k i e n ė A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. BEDEUTUNG UND VALENZ DER ADJEKTIVE Zusammenfassung Im letzten Jahrzehnt sind viele Publikationen erschienen nicht allein zum Problem der Valenz der Verben, sondern auch zu dem der Adjektive. Das Adjektiv als prädikatives Wort im Satz hat immer eine Leerstelle für ein Argument, d. h. für ein Ding, das den Träger der Eigenschaft ausdrückt – für das Deskript. Es gibt Adjektive, die zwei – oder auch mehr – Leerstellen für die Argumente des Prädikats haben. In diesen Fällen reagiert das Adjektiv selber die Wörter, die Dinge ausdrücken, welchen das durch das Prädikat ausgedrückte Kennzeichen zugeteilt wird: es ist eine Beziehung – mit Ausnahme des Deskripts – die auf der Kongruenz des Adjektivs beruht. Die Zahl der Leerstellen hängt von der Bedeutung des Adjektivs ab. Die entscheidende semantische Eigenschaft des Adjektivs ist eine bestimmte Anzahl von Leerstellen zu bedingen, die im Satze Wörter mit einer gewissen Bedeutung sowie deren Formen – oder ihre Entsprechungen – ein nehmen. Die Valenz bezieht sich auf drei Ebenen: auf die abstrakte Ebene der logischen Semantik und auf zwei konkrete Ebenen – auf die der syntaktischen bzw. der lexikalischen Semantik. Die durch die Aktanten des Adjektivs ausgedrückten semantischen Funktionen bilden die semantische Valenz des Adjektivs, die durch die Struktur der semantischen Valenz (Sem VS) dargestellt werden kann. Der Anschluß an das Adjektiv obligatorischer Wortformen (oder ihrer Entsprechungen) heißt syntaktische Valenz des Adjektivs, die durch die entsprechende Struktur der syntaktischen Valenz (Sin VS) darzustellen ist. Die syntaktischen Aktanten des Adjektivs treten dabei als sprachliche Realisierung der semantischen Aktanten auf. Da die Valenz des Adjektivs von seiner Bedeutung abhängt, können die Beziehungen der Bedeutungen des Adjektivs zu seiner Valenz ziemlich unterschiedlich sein. Wenn die syntaktische Valenz des Adjektivs einheitlich ist bei unterschiedlichen Bedeutungen des Adjektivs, kann sich seine semantische Valenz unterscheiden. Aber der gleichen Struktur des Adjektivs Sem VS können einige. Strukturen der syntaktischen Valenz entsprechen, die gewöhnlich als parallele Modelle fungieren, wobei die Bedeutung des Adjektivs im Wesentlichen die gleiche bleibt. Manche Adjektive werden durch die gleiche syntaktische wie auch semantische Valenz 72 gekennzeichnet. In diesen Fällen weisen alle diese Adjektive die gleiche Bedeutung auf (sie gehören zur gleichen semantischen Gruppe) die weiterhin detailliert werden kann. Doch wenn auch die syntaktische Valenz der Adjektive übereinstimmt, kann sich die semantische Valenz unterscheiden, wobei sich auch die Bedeutungen der Adjektive unterscheiden, die unterschiedliche Situationen bezeichnen. Diese Adjektive gehören zu unterschiedlichen syntaktischen und semantischen Klassen bzw. Gruppen. 73