Benita Laumane. „Zeme, jūra, zvejvietas. Zvejniecības leksika Latvijas piekrastē“

nebo pojem nemotivovaných přezdívek neodporuje chápání přezdívky? Vždyť pokud motivy přezdívek Bebras, Erkė, Kreidaklynis (s. 119) a dalších při jejich přidělování nebyly zaznamenány, neznamená to, že vznikly nějakým jiným způsobem než všechny litevské přezdívky, tedy že jsou nemotivované. Při hodnocení „Litevských přezdívek“ jsme se především snažili upozornit čtenáře na přednosti této nové práce z oblasti litevské antroponomastiky. Polemické poznámky zde uvedené či odlišný názor než autorův na některé otázky snad poslouží dalšímu výzkumu této jedinečné vrstvy litevských osobních jmen. Vitalija Maciejauskienė Benita Laumane. Zeme, jūra, zvejvietas. Zvejniecības leksika Latvijas piekrastē. Riga, 1996: Zinātne, 397 s.: il., [8] s. barev. il. V posledních několika letech vyšla řada významných prací z baltské onomastiky. Nepochybně jednou z nich je kniha lotyšské lingvistky B. Laumaneové, vydaná v roce 1996 a věnovaná výzkumu rybářské lexiky v lotyšské části oblasti Baltského moře1. Tato práce shrnuje a doplňuje autorčiny dřívější studie2. Je třeba říci, že jde o první práci tohoto druhu v baltské onomastice (a lingvistice vůbec): velmi všestranně a podrobně zkoumá apelativní a onymickou lexiku poměrně specifické oblasti – pobřeží. O baltských pobřežních místních jménech na území Litvy sice bylo něco napsáno3, šlo však spíše o seznámení s toponymií než o její podrobnou analýzu. Kniha B. Laumaneové se skládá z „Předmluvy“, „Úvodu“ a tří rozsáhlých kapitol: „Názvy rybářských osad a přístavišť“ („Zvejniekciemu un valgumu nosaukumi“), „Názvy reliéfu“ („Reljefa apzīmējumi“) a „Názvy rybářských míst“ („Zvejvietu nosaukumi“). Tyto kapitoly se člení na několik podrobnějších pododdílů. V úvodu (s. 5–16) je podána mnohostranná charakteristika území pobřeží Baltského moře: popisuje se historie vzniku rybářských osad, rozvoj rybářského podnikání, etnické složení obyvatelstva a jeho proměny. Údaje z historických pramenů- 1 Kniha si bezpochyby zaslouží podrobnou recenzi či zevrubný rozbor. Zde se zatím omezíme pouze na její představení. 2 Srov. Л а у м а н е Б. Семантика и структура названий тоней побережья Латвийской ССР. – Baltu valodas senāk un tagad, Riga: Zinātne, 1985, 115–127; Laumane B. Zvejvietu nosaukumi Latvijas PSR piekrastē, Riga: Zinātne, 1987 aj. 3 Viz Гуделис В. Список географических названий залива Куршю марес и прилегающей к нему территории. – Куршю марес, Vilnius, 1959, 541–546; Vanagas A. Mūsų pajūrio vandenvardžiai. – Baltija, Vilnius: Mintis, 1984, 72–77; Razmukaitė M. Kuršių nerijos ir Kuršių marių vietų vardai. – Kalbos kultūra 69, 1997, 74–81. 241 V různých místech na pobřeží Baltského moře na území dnešního Lotyšska žili nejen Baltové (Lotyši, Kuronci), tj. Indoevropané, ale také Finové (Livonci, Estonci); jazyk každého z těchto národů proto zanechal své stopy v apelativní i onymické slovní zásobě. V první kapitole (s. 17–111) jsou analyzována obecná označení přístavišť (fyziografické termíny) a názvy rybářských osad a jejich obyvatel. Zajímavé je, že všechna slova užívaná v lotyštině pro označení rybářských přístavišť jsou přejatá: nejrozšířenější termín vālgums pochází z livonštiny (srov. liv. vālga-mõ, vālġam „Ladungsplatz“, est. valgma „místo na pobřeží, kde se vytahují lodě“ apod. – s. 20); v Kurzeme se užívají sędums, sadums, rovněž přejaté z baltsko-finských jazyků (srov. liv. sadām, sada-mõ „ostā“, est. sadam „vodopád, peřej; přístaviště, nakládací místo; ostā“, sadam(us) „ústí řeky“ apod. – s. 21); prīcala, prīcāls, které se objevilo v sovětských letech, je výpůjčka z ruštiny (srov. rus. причал – s. 22). Velmi cenná je analýza názvů rybářských osad. Jejich původ je objasňován na základě četných údajů z historických pramenů, takže je zároveň sledován vývoj těchto toponym. Kromě toho jsou analyzovány nejen místní názvy, které se dochovaly v současné živé lotyštině, ale také ty, které jsou doloženy pouze v historických dokumentech. Podrobná objasnění původu se opírají o velmi rozsáhlou literaturu a jsou uvedeny různé verze původu konkrétního místního názvu či skupiny místních názvů s určitým kořenem, které navrhli jiní autoři. Předloženo je také mnoho původních etymologií. Pravda, v některých případech, zejména když je podle jedné verze původu místní název považován za baltský, resp. indoevropský, a podle jiné za finský, mohla autorka svůj názor zdůraznit a podložit výrazněji. To lze postrádat například při výkladu původu místního názvu Corkas (toponymum se srovnává s litevským příjmením Čūrkus, běloruským Чурко nebo estonským tsorg „přítok, potůček, zátoka“ – s. 38). Etymologie jsou cenné také tím, že v některých případech podněcují k úvahám o možném odlišném původu toho či onoho místního názvu, než jaký je uveden v knize. Například název usedlosti Stiebri je odvozován přímo od apelativa stiebrs4 (s. 38) „stonek“. Z hlediska motivace (sémantiky) však takové přímé spojování toponyma s obecným slovem vyvolává jisté pochybnosti. Snad je v tomto případě přesvědčivější verze o původu z osobního jména, tím spíše, že se v lotyštině dodnes zachovalo příjmení Stiebrs5. Název usedlosti Vārzas je nejprve spojován s livonským vārẓ „hříbě“ (s. 38), avšak spojení s estonským varz „stonek, keř“ uvedené až poté se zdá být, zejména sémanticky, lépe motivované. Určité otázky vyvolává autorkou předložená verze výkladu původu místních názvů Abragciems, Ābragciems, Ābragi, Ābraglikums. Na základě toho, že je v historickém prameni z 19. století zaznamenán místní název Abraks, považuje badatelka uvedená lotyšská toponyma za výpůjčky z baltsko-finských jazyků: spojuje je s 4 Autorka neuvádí význam tohoto slova v lotyštině. 5 Žr. Сталтане В. Э. Латышская антропонимия. Фамилии, Москва: Наука, 1981, 199. 242 estonským Abrok, gen. Abroku, a také s estonským Abrog, Abruka saar (s. 63). Uznáme-li takovou možnost původu, snad lze uvažovat i jinak. Sama autorka uvádí myšlenku V. Veldrēho: „Vai Abragiems ir abu ragu ciems?“ Zdá se, že v tomto tvrzení může být jisté jádro pravdy. Připojíme-li k lotyšským místním názvům ještě název obdělávaného pozemku Ábragas, doložený v Litvě v okolí Akmenė, lze vyslovit hypotézu, že kmen abrag- všech těchto toponym může obsahovat kuronskou předponu ab-, „kolem, ob-“ (srov. slovo kuronského původu ab-lingà, ablinga „okolí“, které uvádí K. Būga⁶), a společný baltský kořen rag-, srov. litevské rãgas „úzký výběžek pevniny zasahující do moře, jezera či lesa, poloostrov“⁷, lotyšské rags „výběžek, mys“⁸, pruské ragis „roh“⁹. Tuto hypotézu podporuje i skutečnost, že místní názvy v lotyštině i litevštině se nacházejí na někdejším kuronském území. Mimochodem, toponyma s abrag- nejsou zmíněna ve studii další lotyšské toponomastičky K. Boiko, věnované analýze baltsko-finských geografických apelativ a jejich reliktů v lotyšských místních názvech¹⁰. Ve druhé kapitole (s. 112–220) jsou analyzovány názvy pobřežního a mořského reliéfu. Jsou vyčleněny fyziografické termíny označující pevninský reliéf (břehy; duny, pláže, poloostrovy, ostrovy, mysové výběžky, ústí, přístavy) a mořský reliéf (moře, zálivy, zátoky, otevřené moře, průlivy, hlubiny, mělčiny, kamenité mořské dno, písčité mořské dno). Analýza termínů je rovněž velmi podrobná a všestranná: uvádějí se jejich významy, rozšíření a užití v historických pramenech a objasňuje se jejich původ. Při analýze konkrétního fyziografického termínu se probírají také místní názvy, jejichž součástí daný termín je. Velká pozornost se věnuje sémantice některých termínů; například šíření sémantického pole slova mute, které se užívá pro označení říčního ústí, se vysvětluje nejen v kontextu indoevropských, ale i ugrofinských jazyků (s. 158–160). Ve třetí kapitole (s. 221–320) se z týchž hledisek zkoumá slovní zásoba názvů rybářských míst. Úvod této kapitoly se více věnuje analýze fyziografických termínů, zatímco další části zkoumají názvy rybářských míst. V podkapitole věnované slovotvorbě jsou po stručném pojednání o problémech slovotvorné analýzy místních názvů všechny toponymy nejprve rozděleny na jednosložkové a vícesložkové, přičemž první se dále dělí na primární a odvozené a druhé na složeniny (jichž je nejvíce), předložková spojení a kompozita. Lze zde zaznamenat jednu či druhou spornou otázku. Toponyma Irbīte a Ruoņītis mohou být utvořena nejen z deminutiv irbīte bei ruoņītis nebo z místních názvů Irbes šaurums a Ruonu sala (s. 236–237), ale také z apelativ bez přípony irbe 6 Žr. Būga K. Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1961, 171, 296; Klimavičius J. Ablinga. – Mūsų kalba 6, 1977, 10–16. 7 Lietuvių kalbos žodynas 11, Vilnius: Mokslas, 1978, 22, 24. 8 Balkevičius J., Kabelka J. Latvių-lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1977, 548. 9 Mažiulis V. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 4, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997, 7. 10 Boiko K. Baltijas jūras somu geografiskie apelatīvi un to relikti Latvijas vietvārdos: Disertācija filoloģijas doktora grāda iegūšanai, Rīga, 1993. 243 a tuleň. Na druhou stranu, jestliže Irbský průliv a Irbite, stejně jako Tulení ostrov a Ruonītis označují objekty ležící blízko sebe, pak Irbite a Ruonītis lze nepochybně považovat za odvozeniny pomocí přípon od příslušných složených místních jmen. Ze sémantického hlediska se všechny názvy rybářských míst dělí na 1) označující orientační body (nosaukumi, kas norāda orientierus: Tūjas steķis, Baznīcas, Pret Vagariem aj.) a 2) charakterizující rybářské místo (nosaukumi, kas raksturo zvejvietu: Dzelme, Mikste, Ravas bedre, Aizkraukls aj.). Zvolená klasifikační kritéria jsou dostatečně odůvodněná, i když v některých případech je poměrně obtížné je rozlišit: např. místní jména Eļikšnūši (s. 262), Puisīš (s. 264) se pokládají za označení orientačních bodů, zatímco Akmeņija (s. 280), Dārziņš (s. 285) za charakterizující rybářské místo. Zdá se však, že i první dvě mohou mít funkci charakterizovat místo (místo zarostlé olšemi; místo porostlé borovicemi). V posledních třech pododdílech se objasňuje původ názvů některých rybářských míst a uvádí se několik jejich sémantických paralel v lotyštině, litevštině, polštině a finštině (např. lot. Akmīnaja, Akmenija: lit. Akmenė, Akena: pol. Kamień, W Kamienia: est. Kivismaa „kamenitá země“ – s. 307). Probírá se také chronologie těchto místních jmen – jejich první záznamy v historických pramenech a následný vývoj. Velmi důležité jsou podrobné rejstříky obecných a vlastních jmen uvedené na konci knihy, které usnadňují používání této cenné práce. Na závěr představení knihy B. Laumanové je třeba zdůraznit ještě několik věcí, zvláště důležitých pro litevskou onomastiku. Jak již bylo zmíněno, kniha využívá také údaje z litevské toponymie a antroponymie, které jsou analyzovány ve srovnání s fakty z jiných baltských jazyků a někdy i jazyků finských. Na druhou stranu toto dílo umožňuje při výzkumu litevských místních jmen zohlednit širší kontext lotyšských místních jmen, osobních jmen a souvisejících fyziografických termínů, které byly komplexně analyzovány. Shrneme-li řečené, lze směle konstatovat, že tato kniha představuje významný přínos ke zkoumání baltské slovní zásoby (zejména toponym). Zvláště cenně rozšiřuje oblast etymologie onym a apelativ, a to jak v kontextu baltských jazyků, tak vztahů mezi baltskými a finskými jazyky. Laimutis Bilkis Vilius Pėteraitis. Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai. Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas. Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997, 607 p. Před více než rokem se na knižních pultech objevila další velmi významná kniha vydaná z iniciativy Nadace Malé Litvy – studie zakladatele Nadace Malé Litvy, germanisty a lexikografa Viliause Pėteraitise „Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai“ (podtitul: Jejich původ a význam). To už 244