Alvydas Butkus. „Lietuvių pravardės“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLI (1999) Přehledy. Recenze. Poznámky. Názory. Recenze. Pozorování. Přehledy. Recenze. Poznámky VÝZNAMNÁ PRÁCE Z LITEVSKÉ ANTROPONOMASTIKY Alvydas Butkus. Lietuvių pravardės, Kaunas, 1995: Aesti, 464 P. Nové práce z litevské antroponomastiky jsou skutečně vzácným jevem. Proto by měly být podrobně rozebrány a zhodnoceny. To se však nestalo v případě práce A. Butkuse o přezdívkách. Kromě anotace D. Sviderskienė1 a recenze J. Liutkutė2 se o této významné studii, zdá se, dále nehovořilo. Při čtení knihy „Lietuvių pravardės“ a poměrně častém využívání této studie při práci na různých úkolech z litevské antroponomastiky a toponomastiky napadly autorku těchto řádků myšlenky, které chce v této recenzi předložit3. Kniha A. Butkuse je zcela novou prací v naší antroponomastice, což je dáno především zvoleným předmětem výzkumu – litevskými přezdívkami. Dosud o nich tak podrobně skutečně nikdo nepsal: existuje rozsáhlá odborná studie Ž. Urbanavičiūtė a V. Žičkutė4 a několik popularizačních článků věnovaných přezdívkám. Pravda, o přezdívkách neboli osobních jménech přezdívkového původu se zmiňují některé práce z historické antroponomastiky5, to však samozřejmě nesouvisí s podrobným hodnocením či výzkumem současných přezdívek. Práce se skládá ze dvou částí. V první autor předkládá analýzu litevských přezdívek (s. 19–134), druhou část tvoří rozsáhlý slovník všech shromážděných přezdívek, v němž je zaznamenáno přibližně 22 500 antroponym (s. 135–462). Taková struktura knihy je její nepochybnou předností, protože odborný výzkum přezdívek a jeho závěry jsou skutečně neoddělitelně spjaty se souborem zkoumaných osobních jmen, který je zde připojen. Navíc právě to umožnilo autorovi nepřetížit prv- 1 Baltistica 31(1), 1996, 128–129. 2 Liutkutė J. Nové o starém. – Darbai ir dienos 2(11), 1996, 246–248. 3 Na jedné z titulních stran knihy je uvedeno, že V. Macijauskienė je jednou z recenzentek práce. To, co bylo řečeno před vydáním knihy „Lietuvių pravardės“, je stručné doporučení k vydání této práce. Podrobnější hodnocení knihy je předloženo zde. 4 Urbanavičiūtė Ž., Žičkutė V. Lietuvių pravardės. – Kalbotyra 26(1), 1974, 55–61. 5 Srov. Zinkevičius Z. Lietuvių antroponimika, Vilnius: Mokslas, 1977; Maciejauskienė V. Lietuvių pavardžių susidarymas, Vilnius: Mokslas, 1991 a další. 232 …ných, ilustrujících tvrzení výzkumné a pracovní části, přičemž všechny přezdívky jsou uvedeny ve slovníku6. První část práce, v předmluvě označená jako monografie (s. 7), se skládá z „Úvodu“, 12 kapitol a oddílu „Závěrečné poznámky“. Tuto strukturu práce určily její cíle. Přezdívky lze stejně jako jiná vlastní jména zkoumat z různých hledisek. Autor recenzované práce se zaměřil především na výzkum motivů litevských přezdívek a jen stručně se zmínil také o slovotvorných otázkách některých přezdívek (rodových, výplňkových, označujících místo bydliště). Při klasifikaci motivů vzniklo jedenáct skupin, z nichž každá je pojednána v jedné z jedenácti kapitol práce (včetně oddílu „Nemotivované přezdívky“); dvanáctá kapitola pak podává portrét Litevce sestavený na základě nejcharakterističtějších a nejčastějších motivů přezdívek. Vzhledem k tomu, že tato práce je prvním podrobným výzkumem litevských přezdívek, musel autor mnohé říci takříkajíc poprvé. V „Úvodu“ se tedy pojednává o pojetí přezdívky, polemizuje se o něm s lingvisty z jiných zemí, jejichž práce v této otázce zastávají odlišný názor, a nakonec je uvedena tato definice přezdívky: „přezdívkou se rozumí neoficiální osobní jméno informující o nějaké vlastnosti osoby, která je přezdívána“ (s. 21). Tohoto pojetí přezdívky se důsledně drží celá práce. Aniž bychom předloženou definici v podstatě zpochybňovali, můžeme zvážit, zda by nebylo vhodnější místo výrazu vlastnost osoby, která je přezdívána užít výraz vlastnost osoby7. Dále je v „Úvodu“ vysvětlen vznik přezdívek a důvody jejich užívání, přičemž se rozlišují příčiny onomastické (objektivní) a psychologické (subjektivní). Lze ještě dodat, že v mnoha případech jsou obě příčiny neoddělitelně spjaty a vzájemně se doplňují: onomastická příčina určuje nutnost vzniku přezdívky, jejíž realizaci napomáhá psychologická příčina užívání přezdívek. Ve stejném oddílu nazvaném „Motivy přezdívek“ se zmiňuje složitý problém motivace přezdívek. Vychází se z předpokladu, že přezdívky na rozdíl od jiných jmen „mají autentickou onomastickou motivaci“ (s. 26). Dále se uvádí, že přezdívky jsou „mostem od obecné slovní zásoby k onomastice“ a že „mají nepochybně také pojem“ (tamtéž). Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, 6 Je však třeba poznamenat, že při čtení první části knihy by se někdy (zejména v případech, kdy tvrzení a argumenty autora vzbuzují pochybnosti nebo by mohly být vykládány i jinak) hodilo více příkladů. Toto přání je mimo jiné dáno i současnou úrovní litevské antroponomastiky, která svědčí o tom, že nezřídka je právě materiál, tj. shromážděné a předložené údaje, jediným argumentem potvrzujícím tvrzení výzkumu. 7 Srov. definice termínu přezdívka uváděné v jiných antroponomastických pracích a terminologických slovnících. Viz Gaivenis K., Keinys S. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa, 1990, 154; Maciejauskienė V. Lietuvių pavardžių susidarymas, 17–18. 233 jakých zásad se práce drží při hodnocení přezdívek jako vlastních jmen. Vzhledem k tomu, že přezdívky jsou v knize klasifikovány a zkoumány právě podle motivů jejich vzniku, bylo by možné požadovat i širší pojednání o složité problematice motivace přezdívek a její komentář. Motiv přezdívky spočívá v pojmenování nějaké výjimečné vlastnosti osoby, čímž se tato osoba individualizuje. Těchto vlastností je mnoho a jsou rozmanité; v práci jsou rozděleny do deseti skupin: fyzické vlastnosti, příbuzenství, činnost, obsah řeči, povaha, asociace, místo bydliště, majetek, původ a národnost, jiné motivy (s. 26–27). Jde o názor autora knihy (jiný badatel by možná předložil odlišnou klasifikaci) a lze s ním souhlasit. Pochybnosti by vzbuzovalo pouze označení šesté skupiny – asociace – které se od ostatních liší přílišnou abstraktností. Zvláště když se tím myslí pouze „asociace vyvolané fonetikou jména nebo příjmení člověka, méně často jejich sémantikou“ (s. 27), zatímco na s. 25 se uvádí, že asociace jsou jistým předpokladem toho, aby se „obecné slovo změnilo ve jméno“. Zdá se tedy, že při vzniku přezdívek se ve většině případů bez asociací nelze obejít. Jedním z cílů autora knihy bylo zdůraznit také zeměpisnou specifičnost motivů litevských přezdívek. Za tímto účelem se na základě kombinace lingvistických, etnografických, folkloristických a historických kritérií vymezují tyto litevské etnografické regiony: Užnemunė, Dzūkija, Aukštaitija, Střední Litva a Žemaitija; jejich hranice jsou velmi podrobně určeny (s. 29–30). Poté jsou uvedeny hlavní rozdíly v motivech přezdívek a jejich užívání v různých částech Litvy (s. 30–31). Ukazuje se, že v Dzūkiji a Aukštaitiji je nejčastějším motivem přezdívek příbuzenství, zatímco v Žemaitiji, Užnemunė a Střední Litvě jsou to fyzické vlastnosti. Kromě toho mají přezdívky motivované činností osoby častěji obyvatelé Užnemunė a Litevci ze střední Litvy, a mnohem méně často Dzūkové. V Žemaitiji a Střední Litvě jsou častější než jinde přezdívky, jejichž vznik zapříčinil obsah řeči dané osoby atd. Autor uvádí statistický přehled (vyjádřený v procentech) četnosti motivů přezdívek v různých částech Litvy. Jde o velmi zajímavé údaje. V „Úvodu“ se dále probírá problematika tvoření přezdívek a jeho vztahu k motivaci (s. 31–34); v závěru je podán přehled výzkumu přezdívek (ten by se spíše hodil na začátek „Úvodu“, například po pojednání o pojmu přezdívky nebo před ním). Přezdívky klasifikované podle motivů jsou v knize rozebírány v pořadí podle hierarchie motivů. V první kapitole práce se tedy probírají přezdívky, jejichž motiv vzniku je nejčastější. Jde o různé fyzické vlastnosti pojmenovávané osoby (kapitola má název „Přezdívky podle fyzických vlastností“). Všechny zde uvedené přezdívky jsou klasifikovány velmi podrobně a přesně: 1. Vzhled (dále členěný na rysy hlavy a obličeje, výšku, tělesnou stavbu, ruce a nohy, oblečení, držení těla a další zvláštnosti vzhledu). 2. Řeč (výslovnost, kvalita hlasu, neřečové zvuky vytvářené řečovými orgány). 3. Motorika (dále členěná na chůzi a další pohyby). 4. Potence (obratnost, pomalost, síla, sla- 234 bost, hluchota a němota, špatný zrak, další vlastnosti). 5. Fyziologie. Takový je rámec klasifikace přezdívek v této kapitole. Přezdívky v každé podkapitole se dále člení ještě podrobněji, např. výslovnost se člení na šišlání, rychlou řeč, nejasnou řeč, koktání, šeptání a jinou výslovnost (s. 51–52); rysy hlavy a obličeje na vlasy, vousy a knír, obličej, části obličeje, hlavu a krk (například části obličeje se dále člení na nos, oči, zuby, ústa, rty, uši a bradu) atd. Takto podrobně a s mimořádnou přesností jsou klasifikovány nejen přezdívky v první kapitole, ale i v dalších kapitolách. Ve třetí kapitole práce se například probírají přezdívky, jejichž motivem vzniku je činnost pojmenovávané osoby (kapitola má název „Přezdívky podle činnosti“). Nejprve se rozdělují podle pěti motivů (řemeslo a služba, záliba, podnikání, situace, přítomnost); do šesté skupiny jsou zařazeny přezdívky vzniklé z jiných motivů souvisejících s činností osoby. První skupina motivů (řemeslo a služba) se dále člení na: a) řemeslo, povolání (s. 68), b) služba, funkce (s. 72); podskupina a) se pak dále rozvádí na kováře, krejčí, ševce, koláře, výrobce kol, truhláře, bednáře atd. (ještě asi dvacet názvů řemesel a povolání!) (s. 68–72). Ve všech kapitolách je uvedena četnost přezdívek vzniklých z toho či onoho motivu a jsou prezentovány statistické údaje. Obdiv vzbuzuje autorova pečlivost a vynalézavost, které si takto podrobná klasifikace přezdívek i statistické zpracování údajů uvedených v knize nepochybně vyžádaly. Za to mu lze vyslovit mnoho uznání a zároveň jimi vyjádřit souhlas s odvedenou prací. Kdyby přezdívky podle motivů jejich vzniku klasifikoval jiný badatel, možná bychom nyní měli poněkud odlišnou variantu jejich rozdělení. Při sestavování tak podrobné klasifikace, rozčleněné až do nejmenších detailů, je totiž velmi obtížné vyhnout se příliš subjektivnímu hodnocení té či oné přezdívky. Například na s. 36 autor nesouhlasí s názorem, že přezdívky motivované krádeží patří mezi přezdívky označující povahové rysy či vlastnosti. V knize jsou přezdívky tohoto typu uvedeny ve třetí kapitole, která pojednává o motivech souvisejících s činností, jež vedly ke vzniku těchto přezdívek. Třetí podkapitola o motivech, nazvaná podnikání, se člení na obchodování, krádeže, lov, rybolov, sběr a jiné druhy podnikání; pod motivem krádeže jsou uvedeny přezdívky Avininkas, Vištinis, Šūrvagis, Vištavagis (podle názvů ukradených předmětů), Lāpė, Vānagas (přezdívky lidí, kteří kradou slepice) a podobně. Nebylo by vhodnější označit takové přezdívky za situační, jak se probírají v další podkapitole nazvané „Situace“? Vzhledem k tomu, že kniha zkoumá pouze přezdívky venkovanů, lze se domnívat, že dotyčný člověk si vzal něco cizího jen jednou a tato událost mu pak na celý zbytek života „přilepila“ související přezdívku. 235 Podobné pochybnosti by bylo možné vyslovit i další, nijak však nevyvracejí stanovisko autora práce; jde pouze o další případ subjektivního hodnocení té či oné přezdívky a vyjádření odlišného názoru. Druhá část knihy „Lietuvių pravardės“ [Litevské přezdívky] je „Pravardžių žodynas“ [Slovník přezdívek] (s. 135–462). Osobní jména (asi 22 500), která jsou v něm uvedena, představují skutečně obrovské bohatství litevské antroponymie a svědčí o tom, kolik práce bylo vykonáno při systematickém a metodickém shromažďování našich přezdívek. Tím spíše, že zapisovat je je opravdu obtížné (je nesnadné zjistit skutečné motivy vzniku přezdívek, je třeba pomoci informátorovi překonat určitou psychologickou bariéru apod.). Ve slovníku jsou přezdívky uvedeny v abecedním pořadí, jsou u nich uvedeny motivace, lokalizace (s přesností na okolí) a další údaje. Jak se uvádí v oddílu „Struktura slovníku“, „... přezdívky byly převedeny do spisovného jazyka“ (s. 137). Tím se míní normování přezdívek, při němž se jen velmi stručně uvádí, jak se postupovalo – morfologické nářeční rysy byly respektovány, z fonetických nářečních rysů byly ponechány ty, které motivují přezdívku (např. Alyvos Vumždis, Kuoti-nas), přízvuk přezdívek byl normován (výjimky byly učiněny pouze u přezdívek vzniklých z nesubstantivizované výplňkové částice, např. Supranti Ūfa, a u těch, které mají přípony s nářečním přízvukem, např. u obyvatel Kaunasu -aitė, -ybė apod.) (s. 138). Přezdívky jsou vlastní jména. Vedle našich místních názvů, křestních jmen a příjmení tvoří nedílnou součást litevského jmenného fondu. Jak známo, místní názvy se normují podle určité tradice, kterou zformovali litevští jazykovědci již před válkou a jejíž nejdůležitější zásady byly zakotveny ve více než jedné normativní práci poválečných jazykovědců. Pro oficiální užívání spisovného jazyka se doporučuje, tj. za normativní se považuje, nikoli nářeční, nýbrž spisovná výslovnost místních názvů. Do spisovného jazyka se převádějí pouze pravidelné fonetické rysy nářečí. Vše ostatní – nepravidelné fonetické změny, slovotvorné jevy apod. – se v místních názvech zachovává8. Podle stejných zásad se normují také litevská křestní jména doporučovaná k oficiálnímu užívání ve spisovném jazyce. U našich příjmení je tomu jinak. Nenormují se, což je dáno tím, že naše příjmení jsou nejen jazykovým, ale i určitým právním faktem. Oficiálně se tedy užívají litevské podoby příjmení, které jsou správné z hlediska spisovné normy, nářeční i všelijak zkomolené, polonizované apod.9. O normování přezdívek se dosud, zdá se, nikde podrobněji nehovořilo (máme na mysli pouze litevské přezdívky). Z toho, co autor uvedl, 8 Podrobněji o zásadách normování místních názvů viz Vanagas A. Zásady normování místních názvů. – Gimtoji kalba 4, 1991, 11–14. 9 Podrobněji viz: Lietuvių pavardžių žodynas 1, Vilnius: Mokslas, 1985, 16–18; Maciejauskienė V. Užívání litevských příjmení. – Gimtoji kalba 7, 1994, 1–3. 236 lze pochopit, že se autoři snažili držet již ustálených zásad normalizace místních názvů. Výjimka se ovšem činí u těch fonetických dialektismů, které údajně „motivují přezdívku“ (s. 138). Zdá se, že se tak postupuje jak u pravidelných, tak u nepravidelných nářečních fonetických rysů (ze dvou příkladů uvedených hned zde to není zřejmé). Tím se jakoby uznává, že přezdívky jako velmi specifická slova (osobní jména) mohou být normalizovány i poněkud jinak než například litevské místní názvy. Přezdívky jsou n e o f i c i á l n í osobní jména, která fungují ve velmi vymezeném prostředí, nejčastěji na území vesnice, v níž přezdívaná osoba žije. Jejich podoby, vzniklé v oblasti toho či onoho nářečí, bezpochyby odrážejí všechny rysy a zvláštnosti daného nářečí. K čemu je normalizace přezdívek užitečná? Zvláště když ony (ani jednotlivě, ani jako celek) rozhodně nikdy nebudou určeny k oficiálnímu užívání ve spisovném jazyce. Kdyby slovník uváděl autentické, nářeční podoby přezdívek, stal by se neocenitelným zdrojem údajů o zanikajících litevských nářečích. Údaje o lokalizaci uvedené u přezdívek by v případě potřeby usnadnily převod osobních jmen do spisovného jazyka a pro odborníky by to v mnoha případech nebylo obtížné. Za zmínku stojí ještě jeden způsob, jak přezdívky ve slovníku uvádět: za normalizovanými osobními jmény bylo možné uvést jejich nářeční podoby. Takto by práce nejen zaznamenala velmi potřebné dialektologické údaje a získala větší vědeckou hodnotu, ale mohli by ji snadno využívat i všichni čtenáři zajímající se o litevské přezdívky. Účelem výše uvedených úvah o normalizaci přezdívek rozhodně nebylo zpochybnit autorovo zvolené stanovisko ani jeho přístup (to je právem badatele). Šlo pouze o upozornění, že některé otázky spojené s normalizací přezdívek rozhodně stojí za podrobnější rozbor, který lze postrádat v oddílu „Struktura slovníku“. S normalizací přezdívek (stejně jako místních názvů) souvisí také přízvuk těchto vlastních jmen. Naše místní názvy se ve spisovném jazyce přízvukují tak, jak je přízvukují obyvatelé míst, kde daný název vznikl a kde se užívá. Respektuje se tedy autentické přízvukování místních názvů a za běžný jev se považuje, že název místa se stejnou slovotvornou stavbou a původem, užívaný v různých místech Litvy, se vyslovuje různě (např. Jõnalaukis, vesnice v okrese Jonava, a Jonãlaukis, vesnice v okrese Ignalina; Lengvėniškės, vesnice v okrese Prienai, a Lengveniškės, vesnice v okrese Zarasai). Normalizují se pouze případy přízvukování místních názvů související s pravidelným posunem přízvuku10. Také se uznávají velmi časté varianty přízvukování téhož příjmení v Litvě (např. Bálnanosis, Balñanosis, Balnanõsis; Dargūžis a Dargužis). Pohlíží se na ně 10 Viz také Vanagas A. Zásady normalizace místních názvů (2). – Gimtoji kalba 5, 1991, 4–7. 237 jako na rovnocenné a správné varianty a všechny se doporučují k užívání ve spisovném jazyce11. Zdá se, že stejné zásady přízvukování by se měly uplatňovat i u přezdívek. Tato osobní jména by se tedy měla ve spisovném jazyce přízvukovat tak, jak je přízvukují obyvatelé míst, kde přezdívka vznikla a kde se užívá. Není proto zcela jasné, co má autor knihy na mysli, když tvrdí, že přízvuk přezdívek uvedených ve slovníku je normalizován, a zmiňuje již uvedené výjimky (s. 138). Tato nejasnost by nevznikla, kdyby badatel svůj názor na specifika přízvukování přezdívek a jejich normalizace (či nenormalizace) probral podrobněji. Uznáme-li aktuálnost, potřebnost a hodnotu knihy „Litevské přezdívky“, můžeme říci, že si kniha skutečně zaslouží mnoho pochvalných slov. Na druhou stranu poskytuje vydání nové onomastické práce příležitost diskutovat o některých otázkách souvisejících s výzkumem tohoto oboru. Proto bychom kromě toho, co již bylo řečeno v recenzi, rádi upozornili ještě na několik dalších věcí. Litevská onomastika je poměrně mladým odvětvím naší jazykovědy, a proto se autoři prací s touto tematikou často potýkají s problémy týkajícími se užívání terminologie. Předmětem onomastického výzkumu jsou vlastní jména neboli onyma. Termín onimas, uvedený a definovaný v ruském slovníku onomastické terminologie12, užívají ve svých pracích vědci z různých zemí, samozřejmě i z Litvy. Onymy tedy mají být nazývána všechna vlastní jména litevského jazyka (místní jména, osobní jména atd.). Souhrn vlastních jmen neboli onymů se označuje termínem onimija13. Nemělo by tedy být pochyb o tom, že také přezdívky jsou onyma. Nelze proto souhlasit s autorem recenzované knihy, když onyma nazývá slova, z nichž přezdívky vznikly (nebo z nichž lze jejich původ odvozovat) (s. 25). Zvláště když vysvětlení takového užívání termínu onimas argumentem, že přezdívky mohou vznikat jak z obecných, tak z vlastních jmen, rozhodně není přesvědčivé (viz poznámku pod čarou na s. 25). Podle autora jsou onimai nejen vlastní, ale i obecná jména. Srov. například tvrzení: „Onyma zde jsou názvy zvířat: Bebras, Lapė, Voverė...“ (s. 37); „Jako onyma se užívají názvy ptáků se zahnutým zobákem (nejčastější přezdívka Vānagas)...“ (s. 41); „Onyma zde jsou názvy malých zvířat: Cýrule, Puokis...“ (s. 45); „Méně často jsou onyma osobní jména a zooapelativa (Rickus,... arklys, gaidys)“ (s. 76) a další. To v podstatě odporuje ustálenému pojetí termínu onimas v onomastické terminologii. Někdy se ovšem slova, z nichž se přezdívka odvozuje, nenazývají onyma, nýbrž se označují jinak, například jako motyvuojantis žodis (s. 31), pravardžių apelatyvai (s. 75, 96, 99), nejčastěji se však k tomuto účelu užívá již zmíněný termín onimas. 11 Podrobněji viz Maciejauskienė V. Užívání litevských příjmení, 5–6. 12 Подольская Н. Словарь русской ономастической терминологии, Москва: Наука, 1978, 95. 13 Žr. Jakaitienė E. Lietuvių kalbos leksikologija, Vilnius: Mokslas, 1980, 86. 238 Zde lze také upozornit na to, že při uvádění kořenů přezdívek vzniklých z různých slov se tyto kořeny v knize píší s velkým počátečním písmenem, např.: Balt-, Juod-, Rud-, Žil- (s. 37), Murz-, Žebr- (s. 39), Maž-, Trump- (s. 45), Klib-, Šlub- a další (s. 54) atd. V našich antroponomastických pracích je v takových případech obvyklé psát kořeny (kmeny) osobních jmen s malým počátečním písmenem14. Při pojednání o jednom z typů rodových přezdívek, tj. patronymických přezdívkách, jsou uváděny termíny tėvavardis a patronimas (s. 21, 57 aj.). Užívají se jako synonyma, přičemž se chápe, že oba označují tentýž pojem – osobní jméno utvořené z otcova křestního jména, příjmení, přezdívky apod. To by naznačovalo, že kniha nepřijímá stanovisko, které tyto termíny rozlišuje a pokládá je za označení pojmů různého rozsahu (patronimas – každý derivát od kteréhokoli osobního jména otce, tj. křestního jména, příjmení, přezdívky či pseudonymu, zatímco tėvavardis – derivát s patronymickou příponou od otcova křestního jména)15. Při čtení o patronymických přezdívkách lze zaznamenat ještě několik diskutabilních tvrzení. Například se na s. 21 píše, že „v litevštině je tėvavardis obvykle dvojslovný (např. Adomo sūnus) nebo jednoslovný genitivní (Adomo)“. V souladu s již zmíněným pojetím termínu tėvavardis (jde o osobní jméno utvořené z otcova křestního jména pomocí patronymických přípon) není vhodné hovořit o dvojslovném tėvavardis (ani o jednoslovném genitivním). To, co autor zde nazývá termínem tėvavardis, by bylo možné nazvat odkazem na otcovo křestní jméno či podobně. Anebo: na s. 60 jsou uvedeny složené tėvavardis: Sūnelio Aldoną (otcova přezdívka Sūnelis), Žento Jūlius (otcova přezdívka Žentas). Jak je vidět, jde o složené přezdívky, jejichž jednou složkou je odkaz na otcův přezdívku. Za zcela přijatelné nelze považovat ani to, že v antroponomastické práci nejsou rozlišeny patronymy a matronymy (deriváty od matčina jména). Jak uvádí autor, děje se tak „z důvodu jednoduchosti“ (poznámka pod čarou na s. 57). Toto stanovisko se však důsledně nedodržuje a na některých místech jsou matronymy, neboli matčiny názvy, zmíněny (např. s. 59: metronimus, metroniminių priesagų; zde met- místo mat- je nejspíše tisková chyba). Asi nelze souhlasit ani s případy, kdy autor nahrazuje obvyklý termín patroniminė priesaga kratším výrazem – patropriesaga (s. 59, 64 aj.) (otcovská přípona?) nebo užívá termín patroformantas (s. 124), a místo výrazu parazitinis žodis píše parazitzodis (s. 84, 87) apod. Jak již bylo uvedeno, vzhledem ke zvolenému aspektu výzkumu přezdívek nejsou otázky jejich tvoření v práci podrobně rozebírány, ačkoli se o nich v některých kapitolách hovoří. Jednou z nich je kapitola „Tvoření přezdívek a jeho vztah k motivaci“ (s. 31). 14 Plg. Kuzavinis K., Savukynas B. Lietuvių vardų kilmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1987; Lietuvių pavardžių žodynas, Maciejauskienė V. Lietuvių pavardžių susidarymas ir kt. 15 Žr. Maciejauskienė V. Op. cit., 17. 239 Zde se uvádí, že přezdívky lze z hlediska jejich tvoření „rozdělit na primární a deriváty (s. 31, 33 aj.). Z dalších úvah lze pochopit, že do skupiny derivátů se řadí i takové přezdívky jako Baltakys, Išverstakis, Kreivažandis apod., ačkoli jsou označovány jako dvoukmenové přezdívky, někdy také jako složeniny. Máme-li za to, že uvedené přezdívky vznikly z existujícího nebo potenciálního apelativa, bylo by možné je z hlediska tvoření kvalifikovat jako primární. Rozhodně je však nelze označit za deriváty (derivát neboli odvozené slovo je slovo, které „se opírá o jedno základové slovo a má slovotvorný formant“16). Jde o kompozita neboli složené přezdívky17. Zdá se tedy, že derivace je v této kapitole knihy chápána jako soubor způsobů tvoření slov. Toto pojetí se opakuje i ve druhé kapitole knihy („Rodinné přezdívky“): „Druhou polovinu přezdívek tvoří deriváty, z nichž třetinu představují složeniny vytvořené z osobního jména tchána (nejčastěji příjmení) a apelativa zeť...“ (Bružentis, Lapėnžentis, Šimkažentis) (s. 65). Toto rozlišení se však důsledně nedodržuje. Při pojednání o tvoření přezdívek v sedmé kapitole knihy („Přezdívky podle místa bydliště“) se vedle odvozenin uvádějí také kompozita (s. 111, 113). K posledně jmenovaným se řadí víceslovné (Kalno Juodėlis, Jonis Šilinis) i dvoukmenové přezdívky (Miškāpet ris, Plikbalis, Vienasėdis) (s. 113). Víceslovné přezdívky (Antano Pašily s, Sūnelio Aldonā) jsou zmíněny také na s. 60; o kompozitech, složeninách a víceslovných přezdívkách se hovoří na s. 116, 117 aj. Zdá se tedy, že při hodnocení tvoření přezdívek by bylo možné postrádat důslednost. Složené přezdívky se označují jako složeniny (s. 32, 38, 65 aj.) nebo jako dvoukmenové přezdívky (s. 32, 38, 113 aj.). Lze souhlasit s užíváním termínů složená přezdívka a složenina, lze však pochybovat o vhodnosti užívání termínu dvoukmenová přezdívka. V litevské antroponymii je zvykem označovat jako dvoukmenová stará baltská osobní jména (např. Algirdas, Mindaugas, Vytautas apod.). Je třeba zmínit ještě několik dalších nepřesností souvisejících s pojednáním o tvoření přezdívek. Tak například při popisu tvoření ženských přezdívek se uvádí přípona -ienė (Kūgelienė, Žirafienė) a pro srovnání se uvádějí obecná slova sukčiuvienė, snaudžiuvienė (s. 67). Ta však mají příponu -(i)uvienė. Není přesné kvalifikovat přezdívku Motė jako koncovkovou odvozeninu od jména Motiejus. Na závěr bychom rádi položili otázku, zda mohou být přezdívky nemotivované (srov. jedenáctou kapitolu knihy „Nemotivované přezdívky“). V oddílu „Motivace přezdívek“ autor uvádí: „… názor, že přezdívka nemůže existovat bez motivu, je příliš kategorický, neboť existují přezdívky se zapomenutým motivem“ (s. 26). Důležitější je patrně to, že přezdívka nemůže vzniknout bez motivu, ale poté, co už vznikla, samozřejmě může existovat (i když je motiv neznámý, zapomenutý apod.). To 16 G a i v e n i s K., K e i n y s S. Slovník lingvistických termínů, 47, 225. 17 Plg. U r b u t i s V. Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas, 1978, 283; V a n a g a s A. Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis, 1970, 25. 240 zda pojem nemotivované přezdívky není v rozporu s pojetím přezdívky? Vždyť pokud motivy přezdívek Bebras, Erkė, Kreidaklynis (s. 119) aj. nebyly při zaznamenávání těchto osobních jmen uvedeny, neznamená to, že vznikly jiným způsobem než všechny litevské přezdívky, tedy že jsou nemotivované. Při hodnocení knihy „Lietuvių pravardės“ jsme se především snažili upozornit čtenáře na přednosti této nové práce z oblasti litevské antroponymie. Polemické poznámky uvedené zde či odlišný názor na některé otázky mohou snad posloužit dalšímu výzkumu této jedinečné vrstvy litevských osobních jmen. Vitalija Maciejauskienė Benita Laumane. Zeme, jūra, zveivietas. Zvejniecības leksika Latvijas piekrastē. Rīga, 1996: Zinātne, 397 s.: il., [8] s. barev. obr. V posledních několika letech vyšla řada významných prací z baltské onomastiky. Jednou z nich je bezpochyby kniha lotyšské lingvistky B. Laumaneové, vydaná v roce 1996 a věnovaná výzkumu rybářské lexiky v oblasti Baltského moře na území Lotyšska¹. Tato práce shrnuje a doplňuje předchozí studie autorky². Je třeba říci, že jde o první práci tohoto druhu v baltské onomastice (a vůbec v lingvistice): velmi všestranně a podrobně v ní zkoumá apelativní a onymickou slovní zásobu poměrně specifického území – pobřeží. Pravda, o místních názvech baltského pobřeží na území Litvy bylo také něco napsáno³, šlo však spíše o seznámení s toponymií než o její podrobnou analýzu. Knihu B. Laumaneové tvoří „Předmluva“, „Úvod“ a tři rozsáhlé kapitoly: „Názvy rybářských osad a přístavišť“ („Zvejniekciemu un valgumu nosaukumi“), „Názvy reliéfu“ („Reljefa apzīmējumi“) a „Názvy rybářských míst“ („Zvejvietu nosaukumi“). Tyto kapitoly se skládají z několika podrobnějších oddílů. V úvodu (s. 5–16) je podána mnohostranná charakteristika území pobřeží Baltského moře: shrnuje se historie vzniku rybářských osad, rozvoj rybářství, etnické složení obyvatelstva a jeho proměny. Údaje z historických pramenů- 1 Kniha si bezpochyby zaslouží podrobnou recenzi či důkladný rozbor. Zatím se omezíme pouze na její představení. 2 Srov. Лаумане Б. Семантика и структура названий тоней побережья Латвийской ССР. – Baltu valodas senāk un tagad, Rīga: Zinātne, 1985, 115–127; Laumane B. Zvejvietu nosaukumi Latvijas PSR piekrastē, Rīga: Zinātne, 1987 aj. 3 Viz Гуделис В. Список географических названий залива Куршю марес и прилегающей к нему территории. – Куршю марес, Вильнюс, 1959, 541–546; Vanagas A. Názvy vodních toků našeho pobřeží. – Baltija, Vilnius: Mintis, 1984, 72–77; Razmukaitė M. Názvy míst Kuršské kosy a Kuršského zálivu. – Jazyková kultura 69, 1997, 74–81. 241