Šiaurės vakarų panevėžiškių „murmamieji balsiai“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLIII (2000) Kazimieras GARŠVA Litevský jazykový institut, Vilnius „MURMURUJÍCÍ SAMOHLÁSKY“ SEVEROZÁPADNÍCH PANEVĖŽIŠKŮ Severní panevėžišké dialekty lze rozdělit do čtyř částí: na největší centrální severozápadní panevėžišký subdialekt (zahrnující okresy Pakruojis a Pasvalys) a na okrajová nářečí biržaišků, panevėžišků a joniškėlišů. Severozápadní panevėžišký subdialekt se vyznačuje třemi fonetickými rysy: takzvaným posunem přízvuku, úplnou redukcí původních krátkých koncových samohlásek a změnou samohlásek i, u na ę, ǫ (s výjimkou pozice hlavního přízvuku) a samohlásek ę, ą na ę̄, ǭ, jakož i změnou cirkumflexních skupin ām, ān, ēm, ēn na ōm, ōn, ēm, ēn (srov. Garšva 1977: 76–77; Urbanavičiūtė-Markevičienė 1994: 85–86). Hranice subdialektu jsou vyznačeny na mapě. Obr. 1. Oblast severozápadního panevėžiškého subdialektu 165 1. „Krátké samohlásky“ K. Jauniause Archiv farnosti Lygumai dokládá, že samohlásky severozápadních panevėžišků byly nepochybně redukovány již ve druhé polovině 18. století. V roce 1764 bylo zaznamenáno Wiejas / Wiejs, v letech 1765 a 1766 – Peledziuns atd. V letech 1777–1781 bylo ve farnosti každoročně zaznamenáno přibližně 10 vlastních jmen s redukovanými krátkými samohláskami v uzavřených koncovkách, a to z různých (dokonce i mnohem vzdálenějších) míst (Moteiuns, Jokans, Preymans, Szlondans, Stankuns, Szymkuns, Balczuns, Bajors, Maczuns, Motiejuns, Walantyns, Waytekuns, Zaks); v letech 1782–1785 pak každoročně dvě až šest, takže nelze předpokládat, že tyto zápisy byly náhodné. V roce 1781 byla zaznamenána také podoba Rekšs „Regžtys“, která svědčí o tom, že zapisovatel již tehdy chápal koncovou souhláskovou skupinu ts jako souhlásku c (bez oddělující „murmurující samohlásky“). Dne 28. srpna 1860 byla v Lauksodyse pečlivě sestavena kniha „Kniga kurioj ira surasziti wisi brolej ir seseris brostwinninkaj prigulitis ir dobrawalnaj isiraszusius ing brotswa blajwistes…“, kterou připravil kněz P. Gomalevskis. Jsou v ní zaznamenána jména 866 mužů a 906 žen a rodinná příjmení. Příjmení s redukovanými koncovkami tvoří 16%, křestní jména 30%, tedy téměř dvakrát více. Nejčastější jsou křestní jména a příjmení s redukovanou krátkou samohláskou a, zejména ve tří- a čtyřslabičných slovech (Kurliuks, Morkuns, Marcions, Nagions, Wilips, Lukusziuns atd.), a také se samohláskou i (Laszins, Nieks, Noreiks) a u (Burks). Podoba Ferens „Ferensas“ ukazuje, že zapisovatel chápal skupinu dvou souhlásek ss jako jedinou souhlásku. Lidé z téže vesnice a někdy dokonce z téže rodiny byli zaznamenáni jak s dochovanou, tak s redukovanou krátkou koncovou samohláskou (děti častěji než rodiče): Jonas / Jons, Motiejis „Motiejus“ / Motiejis atd. Krátká koncová samohláska tedy již tehdy neměla fonologický význam. V roce 1929 zaznamenal Kazimieras Gasparavičius ve vesnici Puodžiūnai (8 km jižně od Lauksodysu) folklorní texty, v nichž byla redukována nikoli již 30%, nýbrž přibližně 50% krátkých koncových samohlásek. Lze se domnívat, že během 70 let došlo v centrální části subdialektu k redukci 20 procent krátkých koncových samohlásek a že se tento proces zrychlil, protože během následujících 30 let byla redukována další přibližně 40 procent koncových samohlásek. V roce 1960 našla E. Grinaveckienė ve vesnici Steigviliai (1 km od Puodžiūnai směrem k Lauksodysu) jen velmi málo krátkých samohlásek (podle souhláskových a samohláskových rysů si však všimla, že „zánik samohlásek na konci slova […] je poměrně novým jevem“, Grinaveckienė 1961:168). Soudě podle uvedeného tempa redukce ji Litevcům možná předali Žemaité ve 13.–14. století, avšak do 19. století se projevovala jen málo. „Murmurující“ („krátké“) samohlásky severozápadních panevėžišků popsal jako první v roce 1898 Žemait Kazimieras Jaunius (srov. 1898 (1970): 127). Na základě údajů shromážděných roku 1892 v okrajových nářečích severozápadních panevėžišků v Pãmpėnai a Pãsvalys a na práci Eduardas Volterise zobecnil „krátké“ koncové samohlásky pro mnoho slov tohoto subdialektu. Na konci 19. století byly na hranici severozápadních panevėžišků a biržaišků zbytky krátkých samohlásek vyslovovány- 166 častěji než dnes, avšak ne tak systematicky, jak zaznamenával K. Jaunius. Protože procestoval jen málo nářečí a měl k dispozici jen málo přesných textů, nevšiml si, že totéž slovo mohlo být vyslovováno jak s „krátkou“ samohláskou (fakultativní variantou), tak bez ní. O rok dříve než K. Jaunius byl zapsán text ze sbírky Antanase Baranauskase z Pāmpėnů, v němž však zůstaly jen 20%1 samohlásek koncovek; v textu z okolí Pasvalysu to bylo 1% (Specht 1920: 162–164, 171–174). Petras Būtenas, narozený roku 1896 u Gružů, napsal roku 1932: „ačkoli by ještě kymograf mohl někdy zaznamenat zbytky koncovek slov (všude zdůraznil náš text – K. G.), lidskému uchu jsou téměř nepostřehnutelné“ (Būtenas 1932: 169). Již zmíněný lingvista K. Gasparavičius, narozený roku 1908 v Puodžiūnech, 10 km severně od Linkuvy, zaznamenal v přízvukované sbírce folkloru (1929: 2–123) ještě přibližně polovinu zbytků koncových samohlásek a nářečí charakterizoval podle řeči informátorů narozených v polovině XIX. století. Roku 1936 poznamenal, že koncové samohlásky „se mění ve velmi krátké hlásky a později mohou i zcela zaniknout“2 (texty lidí narozených ve druhé polovině minulého století zaznamenávali většinou bez „murmavých samohlásek“ i pozdější badatelé). K. Gasparavičius roku 1936 ještě dodal, že tyto „sotva slyšitelné šeptavé hlásky […] vyslovují pomalu jen starší lidé“. Dabar teigiama panašiai (plg. Zinkevičius 1978: 60), nors per 40 metų seniais pavirto jaunimas, pagal K. Gasparavičių „murmamojo balsio“ neturėjęs. Nová teorie K. Jauniuse neměla téměř 70 let žádné stoupence (v tomto období bylo zbytků krátkých samohlásek více než dnes). Tyto samohlásky neuznával nejen A. Baranauskas (1898: 76), který svůj popis vydal téhož roku jako K. Jaunius, ale ani K. Būga (1924: 82–83), K. Gasparavičius (1929), A. Salys (1931, srov. poznámku 2), P. Būtenas (1932: 168, 169), narozený v obci Dovydai v okolí Gružů. O něj se opíral i K. Būga, neboť byl profesionálním baltistou, který dobře ovládal své rodné nářečí; výjimkou byl J. Gerullis (1930: 41, 61–65). Tato zvláštnost nebyla přijímána ani na začátku druhé poloviny XX. století, kdy se objevilo více podrobnějších prací o nářečí (Jašinskaitė 1957: 189–194; Grinaveckienė 1961: 167–183; 1962: 147–168; Šukys 1962: 176–183 atd.). Stejný názor zastávaly i diplomové práce studentů napsané v té době a popis A. Salise „Lietuvių kalbos tarmės“, připravený roku 1935 a vydaný v emigraci (1992: 304–305). Přibližně 300 let před K. Jauniusem se také vyskytovaly zcela redukované „krátké“ samohlásky, ale nikdo je nezaznamenával, srov. Petrošiūns (1600), Gulbins (1678)3. 1 Přibližně polovinu slov tvoří tyto zbytky pouze na absolutním konci po měkké souhlásce, například pirtì, mažì atd. 2 Podobně se vyjádřil i Antanas Salys na přednášce dne 1931 12 01 (zápisky K. Gasparavičiuse v rukopisném fondu knihovny LLTI). 3 Kniha křestních záznamů v Joniškisu, s. 10b; kniha křestních záznamů v Linkuvě, s. 17a. 167 2. „Murmavé samohlásky“ Pojem „murmavá samohláska“ (termín) byl obnoven a rozšířen od roku 1966 (Girdenis, Zinkevičius 1966: 143, srov. LDS 1999: 126, 130, 142–145; Girdenis 1981: 61–62 atd.). Autoritativní dialektologové, kteří novou klasifikaci litevských nářečí označili za vylepšenou variantu rozdělení A. Baranauskase, odmítli jeho názor na krátké samohlásky panevėžyského nářečí, přestože se jako východní Aukštait dobře orientoval v problematice více než Žemait K. Jaunius (jehož klasifikaci nářečí lingvisté odmítli). Krátké samohlásky a souhlásky, které se vyskytují vedle nich, již poměrně přesně popsala E. Grinaveckienė (1961: 168). V čítance „Lietuvių kalbos tarmės“, kterou připravil Institut litevského jazyka a literatury (LKT: 33, 35, 237–259), bylo konstatováno, že většina východních Aukštaitů s přízvukovým posunem koncové samohlásky zcela vypouští a v textech se uměle nezaznamenávají. Po zveřejnění recenzí (Girdenis 1971: 206–208; Zinkevičius 1975: 85–86; 1976: 129 atd.) však bylo ve fonetickém svazku „Lietuvių kalbos atlasas“ (LKA 1982: 18, 22–26) uznáno, že severní nářečí krátkou koncovou samohlásku obvykle vypouští, s výjimkou tří typů souhláskových skupin, v nichž se vyskytují „určité stopy murmavého zvuku nebo výdechu“. V „Lietuvių kalbos enciklopedija“ (LKE: 459–461) se již bez výjimek zaznamenává nevyslovované „murmavé znění“. J. Šliavas, který se domníval, že „murmavé samohlásky“ jsou v běžné řeči „stále patrné téměř výhradně při setkání znělých a neznělých souhlásek na konci slova“ (1972: 399), začal tyto „samohlásky“ zaznamenávat roku 1975 (srov. také Zinkevičius 1976: 129). Mnoho nejasností kolem „murmavé samohlásky“ vzniklo tím, že se na panevėžyské nářečí přenášely zákonitosti jiných nářečí, prosazovala se jednostranná teorie, nevyslovované „samohlásky“ se zaměňovaly se zbytky koncových samohlásek, fonologie s fonetikou, fonologie se chápala různě a vycházelo se z různých nářečí a mluvčích různého věku. Lingvisté se obvykle dělí na ty, kteří nerozlišují jevy související s „murmavou samohláskou“ (srov. I. Jašinskaitė, E. Grinaveckienė, J. Šukys aj. – viz Zinkevičius 1975: 844), a na ty, kteří je rozlišují. Ve skutečnosti se druhá skupina dále člení na 3 skupiny: na ty, kdo uvedené rozdíly v koncovkách slov vysvětlují 1) foneticky i fonologicky (G. Kačiuškienė, I. Ručinskaitė), 2) pouze fonologicky (A. Girdenis, Z. Zinkevičius), 3) prozodicky, tedy nesegmentálně, a nepřikládají těmto jevům větší význam, neboť je pokládají pouze za potenciálně možné pomocné prostředky fonologického systému (dřívější interpretace, srov. Garšva 1984: 128–137). Z fonetického hlediska lze hovořit o „murmavých samohláskách“, z fonologického hlediska o „murmavé samohlásce“. První názor mezi těmi, kdo rozlišují „murmavé samohlásky“, je nejméně důvěryhodný a nebyl prokázán ani experimentálně. Ze 14 dvojic slov, které zkoumala G. Kačiuškienė (1983: 29), by pouze 4 (29%) mohly svědčit o „murmavé samohlásce“ (10 dvojic se liší hlavním a posunutým přízvukem); ale i tyto 4 „dvojice“ přinejmenším v západní části nářečí 168 V této části se liší především tvrdostí či měkkostí předposlední souhlásky ve skupinách ks’ – k’s’, ps’ – p’s’. Ani tato slova tedy netvoří minimální páry a nemohou dokázat existenci žádné „mumlací samohlásky“. Při podstatně rozsáhlejších poslechových experimentech se 3 páry typu lipės – lipsi (lėp’s’) za přirozenějších podmínek (při jednom opakování, bez zdůrazňování) bylo rozlišeno 55–48% párů (n=191; Garšva 1984: 132–135). Za umělých podmínek (při opakování párů až 5krát) bylo rozlišeno 64–58% párů (n=305; Bielskytė 1984: 18–20). Posledního výsledku nebylo dosaženo hned, nýbrž až po provedení dodatečného experimentu: předchozí posluchači (n=215) rozlišili pouze 58–48% párů. Ani poslechové experimenty tedy „mumlací samohlásku“ nedokazují. Slova pešiu – peši (pėš’) za přirozených podmínek rozlišilo 41% posluchačů (a v testovém dotazování 23% respondentů), zatímco v experimentu I. Ručinskaitė (1984: 73) vzrostl rozdíl mezi podobnými homofonními formami na 77,7%. Je známo, že výsledky poslechových experimentů bývají tím „lepší“, čím uměleji se experiment provádí a čím více si výzkumník přeje „odůvodněně přijmout hypotézu vyslovenou na začátku práce“ (a zapomíná, že vyvrácení této hypotézy má pro vědu stejnou hodnotu). Dokud se v těchto experimentech nerozliší alespoň některé páry (např.: tò rito kàs’ – tò dabà kàs’, vaike gèr’ – vànden’ gèr’ – piėno gèr’ atd.), nebude prokázáno nic podstatnějšího. Páry typu Pešiu – peši by se jen stěží mohly lišit „mumlacími samohláskami“ „dvou kvalitativních typů“, protože ještě před konečnou redukcí se tyto samohlásky často slily, srov.: k’āli „cestou“, dòmis, gaspadòris, mėlynczi (Specht 1920: 85, 147, 164, 173), lėnki, vėrki, kòjis (‘<a), nòr, prasėkėr’s’, lýg’s (‘<u) atd. (Gasparavičius 1929: 25–92; srov. také Bilevičius 1980: 6 aj.). Při rozboru homonymních forem typu nėš’ (1. a 2. os. přít. času, 1. a 2. os. bud. času) K. Gasparavičius (1936: 2) a J. Bilevičius4 správně uvedli, že jejich rozdíl lze zjistit pouze syntakticky. Druhá (fonologická) interpretace je teoreticky poměrně zajímavá, na panevėžyský dialekt se však nahlíží spíše z pozic severních žemaitských dialektů, jiných dialektů a spisovného jazyka, přičemž se vychází z historické gramatiky a teorie fonologie. Vysvětluje se, že například ve slově blógs souhláska g neztrácí znělost proto, že se po ní teoreticky předpokládá obvykle nevyslovovaná a neslyšitelná „mumlací samohláska“; ta je zase potřebná proto, že g neztrácí znělost. Ale balts, viens, libdams, alkans, aug, duod a podobně říkají také Šiauliaané, Lotyši, Kaunasané (takzvaní „struikové“ z Malé Litvy) a jižní Žemaité (srov. Zinkevičius 1978:34, 36, 91, 94, 100, 154), zatímco „mumlací samohláska“ se předpokládá pouze u severních Panevėžanů. Oblast redukce koncovek se táhla od Rigy až po Tylži. Severní Šiauliaané říkají nejen sauss (stejně jako Lotyši), ale také káušs, daržs, lėds (nebo làds, Zinkevičius 1978: 38) atd. Není nic překvapivého na tom, že si i Panevėžané zachovali koncové souhláskové skupiny b, d, g, ž, š, s+s, tím spíše, že samohláska v koncovce byla během posledních 100 let postupně a definitivně redukována. Uvedené souhláskové vlastnosti slova 4 1982 06 10 a pozdější informace. 169 podrobně vysvětluje zachovaný protiklad znělosti a neznělosti, skupina dvou souhlásek ss atd., takže označovat tutéž vlastnost ještě druhým fonémem („mumlací samohláskou“) není účelné. Největší nevýhodou takové interpretace je, že se prakticky všude bez výjimky snaží znázorňovat spisovný jazyk – dokonce i v infinitivu sloves a v dalších tvarech (např. KačiUškienė 1984: 1515), v nichž K. Jaunius (1898 (1970): 115–160) žádnou „mumlací samohlásku“ neslyšel: láistet’ „láistyti“, vălgem’ „vălgėme“ atd. (během 90 let téměř úplně vymizely i zbytky dříve redukovaných koncových samohlásek). Neexistují spolehlivé důkazy, které souhláskové skupiny či vlastnosti kmenových samohlásek ukazují, že se „mumlací samohláska“ zachovala například ve slovech lėken „lieknui, lieknu“, rág’n „ráginu, rágina“, šárk „šárka“, táms „tamsù“ atd. Z. Zinkevičius správně píše, že „mladí lidé, a dokonce i střední generace, často mumlavý zvuk nevyslovují“ (1978: 60). Severní Panevėžané tento zvuk zcela nivelizovali a na mnoha místech jej už není slyšet (Zinkevičius 2000: 8–9). A „neslyšitelné, sluchem nevnímatelné a nerozlišované zvukové vlastnosti nemohou být fonologickými prvky jazyka – v jazykovém systému jednoduše neexistují“ (srov. Girdenis 1981: 189). Nevyslovované a neslyšitelné zvuky není třeba v transkripci nijak označovat (apostrofem atd.). Třetí interpretace vznikla ve snaze vhodněji vystihnout možné rozdíly mezi minimálními páry (bez fiktivní „mumlací samohlásky“). Prozodická interpretace se setkala se 6 protiargumenty (Girdenis 1981: 61–62; KačiUškienė 1983: 33–34; Ručinskaitė 1984: 76). Jeden z nich by pomohl přeformulovat hypotézu dvou typů slabik. Podle ní se slabiky I. a II. typu liší tím, že když se první z nich ocitne před neredukovanou samohláskou, nepřidává se k ní v žádné formě téhož slova nová (neznělá) souhláska, tj. složení slabiky se nemění. Slabiky obou typů se skládají ze zvuků čtyř druhů: dlouhých samohlásek (např.: I. typ vóks „vókas“, srov. gen. vó-ka atd. – II. typ vóks „vógs“, srov. vóg-dava, vó-k-sem’, ačkoli také văgem’, vó-ge), dvojhlásek (laūks „laūkas“, laū-ka – laūk, laūk-šem’); smíšených dvojhlásek (v’ŏlks „vilkas“, v’ŏl-ka – v’ŏlks „vilk’s“, v’ŏlg-dava atd.) a krátkých samohlásek (lęp’s „lipės (ocasy)“, li.-pės’ –lęp’s, li.p’-kèm’ atd.). Nepřijmeme-li dva typy slabik, lze na úrovni pomocných fonologických prvků zavést „mumlací samohlásku“ nebo další dvě sekundární přízvukové kontury s omezenou distribucí. V dlouhých slabikách by se vyskytovaly pouze v pozici hlavního přízvuku (srov. Garšva 1977: 122–128; KačiUškienė 1984: 7–8), v krátkých slabikách pak v pozici posunutého přízvuku (v koncových slabikách). Jinak by v těchto pozicích bylo třeba označovat dvojhlásky dvou délek, dlouhé samohlásky a krátké samohlásky. Prozodický typ slabiky a segmentálně vyslovovaný zbytek koncové samohlásky byly a jsou nezávislé jevy, které si navzájem neodporují. Typ slabiky byl podmíněn tím, zda šlo o slabiku otevřenou (poněkud delší), či zavřenou (kratší); zbytek samohlásky se vyslovuje mimořádně zřídka a v souvislé řeči zpravidla rovněž nemění sdělovanou informaci. 170 Byla připravena rozsáhlá studie A. Girdenise a G. Židonytė „Systém samohlásek severních panevėžiškiů (rozalimska nářeční mluva)“ (Girdenis, Židonytė 1994), která ilustruje distribuci samohlásek a pokouší se začlenit tuto nářeční mluvu do systému ostatních nářečí. Pokouší se oživit názor K. Jauniuse, že samohlásky s poziční délkou e, a jsou v pozici slabého přízvuku (staženého nebo starého koncového) „o vlásek“ kratší než dlouhé samohlásky. Jau anksčiau buvo nurodyta (plg. Garšva 1977, 1984, 1986 ir t. t.), kad ne tik Rozalimo, bet ir Pakruojo, Pašvitinio, Linkuvõs, Joniškėlio, Pasvalio ir kitų vietų gyventojai jokių trumpųjų balsių nemurma, poras dù.r’s’ „dursi“ – dù.r’s’ „durys“, soṇ.ks’ „sunksi“ – soṇ’k’s’ „sunkūs“, már’ges’ „Margės“ – már’ges’ „margysi“, n’à.š „nešu“ – n’àš „neš“, kàps „kapsū“ – kà.ps „kapūs“, cèp’s’ „cipės“ (kalėjimus) – cèp’s’ „cipsi“ retkarčiais skirdami ne pagal „murmamuosius balsius“, o pagal kirčiuoto balsio ilgumą, priebalsių kietumą – minkštumą, skiemens ribą ir t. t. Dirbtinėmis sąlygomis (eksperimentuose) retkarčiais maksimaliai galbūt įžiūrimus skirtumėlius buvo siūlyta laikyti fonologinės sistemos pagalbinėmis priemonėmis ir variantais. Ze 100 informátorů 3 ve zavřené koncovce zřejmě ještě zachovali zbytek krátké samohlásky (soṇ.’k’k’s’ „těžcí“). V centrálních částech nářečí se takové zbytky samohlásek vyslovují i dnes přibližně v 1–3% případů, na okrajích až v 70%, proto není třeba hledat murmavé samohlásky v nápisech na hrobech z XIX. století a na jejich základě usuzovat na současný fonologický systém (Girdenis, Židonytė 1994: 115). Nově představené velmi redukované bezbarvé samohlásky přední a zadní řady b, ъ se označují „jen tehdy, když nelze přesně určit zabarvení samohlásky“ (Skirmantas, Girdenis 1998: 113). Je-li redukce mimořádně výrazná – mění se nejen kvalita samohlásky, ale samohláska také netvoří slabiku –, píše se navíc její znak v závorkách. Není známo, zda by někdo dokázal prokázat rozdíly mezi „murmavými samohláskami“ ve tvarech žmón’n’s’ „lidé“ a v’ė˙(i)b’s „vítr“, kò.k’b „jaká“ a v’òšt(ə) „slepice“, v’èr.gdamə „pracující“ a apsẹkabi.n’əs „objala“ (Skirmantas, Girdenis 1998: 112–114, 120). Nadále se označuje i fantastický tvar kàkəl(ə) „krk“, ačkoli vsuvná samohláska vznikla právě proto, že po -l už žádná samohláska není. Množství rozporů v příkladech „murmavé samohlásky“ ukazuje, že bez jasných kritérií pro tyto „samohlásky“ se v tom zamotali i jejich zastánci. 3. Shrnutí Záznamy v církevních archivech ukazují, že v severozápadním panevėžišském subdialektu se koncovky začaly mírně redukovat v XVII. století. Až do počátku XX. století se zachovalo mnoho zbytků krátkých koncových samohlásek. V textech A. Baranauska se zachovalo více krátkých samohlásek blíže přízvučné slabice, v koncovkách, které byly dříve přízvučné, v otevřených slabikách a po měkké souhlásce (Kačiuškienė 1983: 28). Když se přízvuk stahoval, diftongy am, an, em, en se zužovaly, koncové samohlásky ještě nebyly redukovány a tvořily samostatnou slabiku, srov.: álkans „hladový“, n’agàl „nemůže“ 171 „nemůže, nesmí“ (stažený přízvuk vždy zdůrazňuje druhou složku starého diftongu, srov. n’akal.t „nevinný“). Některé zbytky krátkých samohlásek se vyslovují i dnes (zejména na okrajích subdialektu). Ukazují, že nejprve byly redukovány nepřízvučné koncové samohlásky, srov.: laũ.ks „pole“, ló.u „postel“, ale ròn.kas „ruce“, šaka „větev“ (Norvaišiai, Mikniūnai, Lygumai). Před redukcí samohlásek splynuly všechny koncové samohlásky po měkké souhlásce v jedinou samohlásku i. Tento výsledek se zachoval v textech A. Baranauska, na okrajích nářeční oblasti i v písních, např.: karā.li „králů“, vėlnis „ďábel“. Souhlásky na konci slova jsou měkké před redukovanými samohláskami i, e nebo předními u, a (>i) a po samohláskách přední řady nebo měkkých souhláskách: gàl’ „moci“, galì „moci“, kár’ves „krávy“, stàːč’s „vzpřímený“. Výjimkou je postavení souhlásek po samohláskách zadní řady a, o, ɔ (išeinam, ži.not, gai.l’əs „lituji“) a po samohláskách přední řady i, e v množném dativu a instrumentálu (naktím „nocím, nocemi“), jakož i ve druhé osobě budoucího času sloves (sidės „budeš sedět“). Alespoň dvanáct známějších lingvistů (A. Baranauskas; J. Bilevičius 1978; 1999: 95; K. Būga; P. Būtėnas; A. Butkus 1989: 56–60; K. Garšva; K. Gasparavičius; E. Grinaveckienė; I. Jašinskaitė; A. Salys; J. Šukys; S. Tumėnas 1987: 171–175, srov. LDS 1999: 328–330) označovalo zbytky krátkých samohlásek jen tam, kde byly skutečně slyšet. Odlišný názor zastávalo snad sedm lingvistů (J. Gerullis, A. Girdenis, V. Grinaveckis, K. Jaunius, G. Kačiūškienė, I. Ručinskaitė, Z. Zinkevičius). Kdybychom srovnávali pouze lingvisty, kteří vyrostli v oblasti panevėžišského nářečí, byl by rozdíl ještě výraznější – osm ku dvěma. Není proto vhodné v učebnicích dialektologie, encyklopediích a na přednáškách předkládat pouze druhý názor a první zcela zamlčovat, tím spíše, že ani lingvisté druhé skupiny se mezi sebou zcela neshodují: jedni požadují, aby se „murmavými samohláskami“ znázorňovaly všechny krátké koncové samohlásky spisovného jazyka, zatímco druzí uznávali i výjimky. Interpretace pomocného fonologického prostředku prostřednictvím slabik s redukovanými koncovými samohláskami může stále hrát určitou roli. Mohla by pomoci dospět ke kompromisu mezi lingvisty zastávajícími různé názory. Z formulace Kazimierase Jauniuse z roku 1898 (1970: 127) „příslušníkům jiných nářečí se zdá, že nejkratší panevėžišské samohlásky se vůbec nevyslovují, avšak […] existenci samohláskového prvku […], při pozorném poslechu, lze snadno zaslechnout“ (tedy bez cíleného poslechu není hlásek příliš znatelný) je patrné, že ani před téměř 100 lety neměla „murmavá samohláska“ více než pomocný význam. K údajům K. Jauniuse o pětistupňové kvantitě samohlásek a některých přízvucích panevėžišského nářečí bychom přistupovali obezřetně; nemůžeme tedy slepě přijímat ani „krátké samohlásky“. „Murmavé samohlásky“ se dnes ve větší části severopanevėžišského nářečí obvykle nevyskytují. Tyto samohlásky by se měly označovat pouze tehdy, když se skutečně vyslovují. Tak se postupovalo i při zapisování a vydávání textů nářečních mluv (srov. Bilevičius 1980; JAŠT; LRD). 172 ZKRATKY APh – Archivum Philologicum 1–8, Kaunas, 1930–1939. JAŠT – Joniškėlio apylinkių šnektos tekstai, sudarė K. Garšva, Vilnius, 1981. LDS – Čítanka litevské dialektologie 1, sestavily Z. Babickienė, B. Jasiūnaitė, Vilnius: Katedra obecné lingvistiky Vilniuské univerzity, 1999. LKA – Atlas litevského jazyka 2, Fonetika, Vilnius: Mokslas, 1982. LKE – Encyklopedie litevského jazyka, připravil K. Morkūnas, Vilnius: Institut pro vědecké a encyklopedické publikace, 1999. LKI – Institut litevského jazyka. LKT – Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija, Vilnius: Mintis, 1970. LLTI – Institut litevské literatury a folkloru. LRD – Trhala jsem len, zpívala jsem, sestavily B. Stundžienė, Z. Puteikienė, K. Garšva, Vilnius: Vaga, 1990. MB – Vědecká knihovna. LTR – Archiv rukopisů litevského folkloru. ŠPU – Šiauliaiská pedagogická univerzita. VU – Vilniuská univerzita. LITERATŪRA Baranauskas A. 1898: Барановский А. Заметки о литовском языке и словаре, Санктпетербург. Plg. LDS: 34–57. Bielskytė J. 1984: Keletas šiaurės vakarų panevėžiškių tarmės fonetikos ypatybių (homoformų audicinis nagrinėjimas) (Kursinis darbas), Šiauliai. ŠPU lietuvių kalbos katedra. Bilevičius J. 1978: Pašvitinio šnektos žodynas (rankraštis), Joniškis. LKI Didžiojo „Lietuvių kalbos žodyno“ skyrius. Bilevičius J. 1980: Pašvitinio šnektos tekstai (rankraštis), Joniškis. LKI Kalbos istorijos ir dialektologijos skyrius. Bilevičius J. 1999: Pašvitinio šnektos dažninis žodynas. – Žiemgala 2, Kaunas: „Žiemgalos“ leidykla, 93–95. Būga K. 1924: Kirčio ir priegaidės mokslas. – Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1961, 19–84. Būtėnas P. 1932: Aukštaičių tarmės okuojančios pašnektės sienos. – APh 3, 168–193. Butkus A. 1989: Latvių kalbos įtaka Skyronių lietuvių šnektai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 28 (Kalbų ryšiai ir sąveikos), 55–61. Garšva K. 1973: Šiaurės vakarų panevėžiškių prozodija ir vokalizmas (Diplominis darbas), Vilnius: VU Bendrosios kalbotyros katedra (D 434). Garšva K. 1977: Akcentuacijos ir vokalizmo sąryšis šiaurės vakarų panevėžiškių tarmėje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 17 (Lietuvių arealinės lingvistikos klausimai), 76–87. Garšva K. 1982: Svarbesnės šiaurės vakarų panevėžiškių fonologijos ypatybės. – Baltistica 18 (1), 65–74. Garšva K. 1984: Šiaurės vakarų panevėžiškių fonologinės sistemos pagalbinės priemonės ir variantai. – LTSR MA darbai, A serija, 4 (89), 128–137. Garšva K. 1986: Šiaurės panevėžiškių „murmamasis balsis“ ir penkios jo interpretacijos. – Jaunųjų filologų darbai 2, 110–117. Gasparavičius K. 1929: Puodžiūnų sodyiaus tautosaka (LLTI LTR 5373). Gasparavičius K. 1936: Morfologinės linkuvių šnektos ypatybės (rankraštis) LLTI MB. 173 Gerullis G. 1930: Litauische Dialektstudien, Leipzig. Girdenis A., Zinkevičius Z. 1966: Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos. – Kalbotyra 14, 139–147. LDS 125–135. Girdenis A. 1971: Lietuvių kalbos tarmės (rec.). – Baltistica 7 (2), 201–209. Girdenis A., Židon ytė G. 1994: Šiaurės panevėžiškių (Rozalimo šnektos) balsių sistema. – Baltistica 29 (2), 115–154. Grinaveckienė E. 1961: Prebalsių minkštėjimo ryšys su galūnių trumpėjimu Stegvilų tarmėje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 167–183. Grinaveckienė E. 1962: Kai kurios lietuvių kalbos tarmių ypatybės (iš 1961 metų dialektologinių ekspedicijų). – Lietuvių kalbotyros klausimai 5, 147–169. Grinaveckis V. 1973: Žemaičių tarmių istorija, Vilnius: Mintis. Jaunius K. 1898 (1970): Panevėžiškių tarmė. – Drotvinas V., Grinaveckis V. Kalbininkas Kazimieras Jaunius, Vilnius: Mintis, 1970. Jašinskaitė I. 1957: Kirtis, priegaidė ir jų poveikis vokalizmui Biržų tarmėje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 1, 189–194. Kačiūškienė G. 1983: Šiaurės panevėžiškių murm amųjų balsių fonetinės ypatybės, distribucija ir fonologinė interpretacija. – Kalbotyra 34 (1), 24–38. Kačiūškienė G. 1984: Šiaurės panevėžiškių tarmės balsių psychoakustinė klasifikacija. – Kalbotyra 35 (1), 42–53. Ru činskaitė I. 1984: „Murmamųjų“ balsių kokybinė opozicija šiaurės panevėžiškių tarmėje. – Kalbotyra 35 (1), 72–76. Salys A. 1992: Raštai 4, Roma. Skirmantas P., Girdenis A. 1998: Naujesni tarmių fonetinės transkripcijos rašmenys. – Kalbotyra 47 (1), 107–121. Specht F. 1920: Litauische Mundarten, gesammelt von A. Baranowski 1, Leipzig. Šliavas J. 1972: Žeimelis, Žeimelis (rankraštis) VU MB. Šukys J. 1962: Rytų aukštaičių pontininkų ir vakarinų pantininkų tarmių būdingosios ypatybės. – Lietuvių kalbotyros klausimai 5, 175–184. Tumėnas S. 1987: Dėl prielinksnių konstrukcijų išplitimo šiaurinėse aukštaičių tarmėse. – Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 171–175. Urbanavičiūtė-Mark evičienė Ž. Dar kartą apie rytų aukštaičių tarmių ribas. – Kalbotyra 43 (1), 85–87. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Zinkevičius Z. 1969: Apie lietuvių kalbos tarmių skirstymą. – LTSR MA darbai, A serija, 137–151. LDS 136–152. Zinkevičius Z. 1975: Smulkmenos. XII. – Baltistica 11 (1), 85–86. Zinkevičius Z. 1976: Smulkmenos XXX. – Baltistica 12 (2), 165–160. Zinkevičius Z. 1978: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Zinkevičius Z. 2000: Juozas Balčikonis ir Pranas Skardžius. Pastabos apie panevėžiškių tarmę. – Panevėžio krašto kalbininkai, Panevėžys, 4–8. WHISPERED VOWELS IN THE NORTH-WESTERN PANEVĖŽIŠKIAI DIALECT Summary The loss of whispered vowels in the dialect of the North-Western Panevėžiškiai set in at the beginning of the 19th century and their reduction was completed in the early 20th century. It is suggested here that, in dialect texts, whispered vowels should be marked only in those rare instances where they can really be pronounced. 174 The interpretation of the whispered vowels as a subsidiary phonological means in those cases where reduced vowels in inflectional endings may retain a certain distinctive value could contribute to a compromise among linguists advocating different interpretations of these vowels. СЕВЕРО-ЗАПАДНО ПАНЕВЕЖСКИЕ “ШЕПОТНЫЕ ГЛАСНЫЕ” Резюме Краткие гласные в северо-западном паневежском говоре начали исчезать в начале XVII в. и процесс их редукции практически завершился к началу XX в. В настоящее время как сверхкраткие, так и "шепотные (бормотаемые) гласные" в говоре обычно не произносятся, а встречаются лишь спорадически, и, разумеется, только в таких случаях их и следует обозначать в диалектных текстах. Kazimieras GARŠVA Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6 LT-2055, Vilnius, Lietuva El. paštas [email protected] Gauta 2000 04 10 175