Olegas Trubačiovas

In Memoriam | 251 Nu, kámen na kameni zůstane, slova z větví stromů, zpod drnů posbíráme, složíme do písně a zaraduje se otcovský jazyk, sirotek ponížený – z hlubin se vynořuje starý, dávno zapomenutý žal. (Literatūra un māksla, 1987 03 13)2. Antons Breidaks se už nebude radovat z jazyka otců a nebude vkládat slova do písně. Algirdas Sabaliauskas Olegas Trubačiovas 23. 10. 1930 – 9. 3. 2002 Ruská slavistika utrpěla bolestnou ránu: po těžké nemoci zemřel jeden z jejích nejvýznamnějších představitelů Olegas Trubačiovas, talentovaný vědec, který zanechal výraznou stopu i ve vědě o baltských jazycích. O. Trubačiovas se narodil 23. října 1930 ve Volgogradu. Po absolvování Dněpropetrovské univerzity v roce 1952 studoval v letech 1952–1955 v aspirantuře Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova (vedoucí S. B. Bernštejn). V letech 1955–1961 pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd SSSR. Od roku 1961 až do své smrti byla hlavní vědecká činnost O. Trubačiovase spojena s Ústavem ruského jazyka. 2 Latgalské písmo: šeříkový keř na místě plotu, tam, kde kámen leží na kameni... Ne, kámen na kameni zůstane, slova budou posbírána z větví stromů, zpod drnů, složena do písně a jazyk otců se zaraduje; sirotek ponížený – z hlubin se vynořuje starý, dávno zapomenutý žal. 252 | IN MEMORIAM V roce 1957 O. Trubačiovas obhájil kandidátskou disertaci, která později vyšla jako samostatná kniha Historie příbuzenských termínů ve slovanských jazycích a některých nejstarších termínů společenského zřízení (История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя, Москва, 1959). Při psaní disertace O. Trubačiovas delší dobu pracoval v Litvě. Pečlivě prozkoumal kartotéku etymologického slovníku Kazimierase Būgy a jeho tehdy dosud nepublikované dílo Poznámky a dodatky k etymologickému slovníku ruského jazyka A. Preobraženského. Brzy vyšla další kniha O. Trubačiova, významná nejen pro slavistiku, ale i pro baltskou jazykovědu: Původ názvů domácích zvířat ve slovanských jazycích (Происхождение названий домашних животных в славянских языках, Москва, 1960). O pár let později vyšlo dílo, které vzbudilo mimořádný ohlas a které napsal společně s Vladimirem Toporovem: Lingvistická analýza hydronym horního povodí Dněpru (Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962). Navázal v něm na dřívější výzkumy K. Būgy a ukázal, že do území starých Baltů patřilo celé horní povodí Dněpru. O. Trubačiovas napsal také pokračování tohoto díla, Názvy řek pravobřežní Ukrajiny (Названия рек Правобережной Украины, Москва, 1968). Myšlenky z tohoto díla, které více zajímaly baltisty, publikoval ve vilniuském časopise Baltistica (1968, 4(1), 31–53). V roce 1965 O. Trubačiovas obhájil doktorskou disertaci, která brzy nato rovněž vyšla jako samostatná kniha Řemeslná terminologie ve slovanských jazycích (Ремесленная терминология в славянских языках, Москва, 1966). Závěr tohoto díla byl možná pro mnohé překvapivý: lexikálních izoglos mezi baltskými a slovanskými jazyky je v této oblasti mnohem méně než mezi slovanskými a germánskými či slovanskými a latinskými jazyky. Různé problémy baltské slovní zásoby O. Trubačiovas zkoumal i v některých dalších svých pracích. Vztahům mezi nejstaršími baltskými a slovanskými jazyky se věnoval také ve své značně kontroverzní monografii Etnogeneze a kultura nejstarších Slovanů (Этногенез и культура древнейших славян, Москва, 1991). O. Trubačiovas s pomocí skupiny spolupracovníků připravoval rozsáhlé dílo o slovanské etymologii Etymologický slovník slovanských jazyků (Этимологический словарь славянских языков, Москва, 1974–). Spolupracovníci při blahopřání O. Trubačiovovi k sedmdesátinám patrně správně poznamenali, že toto dílo je „vrcholem jeho cesty, trpkou i okouzlující robotárnou“. Je škoda, že vrchol této cesty je zřejmě teprve v polovině (26. sešit začíná písmenem o), zatímco hlavní poutník už tu není… O. Trubačiovas prokázal službu nejen slavistům, ale i baltistům tím, že přeložil do ruštiny Etymologický slovník ruského jazyka Maxe Vasmera (Russisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1953–1957, I–III). Překlad doplnil vlastními poznámkami. V roce 1972 byl O. Trubačiovas zvolen členem korespondentem Akademie věd SSSR. Tehdy byl nejmladším filologem v této vědecké instituci a jediným, jehož vědecké zájmy tak úzce souvisely s baltistikou. V roce 1992 byl O. Trubačiovas zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Od roku 1997 redigoval hlavní ruský lingvistický časopis Вопросы языкознания. V roce 1963 založil a redigoval také periodikum Этимология. O. Trubačiovas úzce spolupracoval s litevskými lingvisty. V roce 1967 byl na Vilniuské univerzitě oponentem kandidátské disertace Sima Karaliūnase a doktorské disertace Zigmasa Zinkevičiuse. Přednášel v Ústavu litevského jazyka a literatury. IN MEMORIAM | 253 U příležitosti úmrtí O. Trubačova napsal Vladimir Toporov autorovi těchto řádků: „Smrtí Trubačova odešel ze života podle mého názoru nejvýznamnější etymolog naší doby, etymolog z Boží milosti“. Oleg Trubačov je pohřben na hřbitově Trojekurovskoje jihozápadně od Moskvy. Tento hřbitov poskytl poslední místo odpočinku již nejednomu ruskému vědci, kterého dobře známe. Algirdas Sabaliauskas