Nuo dalelyčių iki sintaksės visumos

230 | PERSONALIA Můžeme se jen radovat, že bulharistiku, jejíž rozvoj v Rusku v dnešní době zahájil J. Venelin, rozvíjí náš krajan, nám blízký lingvista a kolega G. Venediktov, který krásně mluví a píše litevsky. Aloyzas Vidugiris OD ČÁSTIC K CELKU SYNTAXE (K 70. narozeninám profesora Vita Labutise) Všestranná a mnohostranná je vědecká a pedagogická činnost profesora Vita Labutise. Deset let působil v Ústavu litevského jazyka a literatury, později vyučoval na večerní fakultě Vilniuské univerzity v Kaunasu a od roku 1972 na Filologické fakultě Vilniuské univerzity. Po mnoho let vyučoval kurz syntaxe litevského jazyka i různé specializované kurzy, vedl studentské vědecké práce a disertace. Zastával různé administrativní funkce. A zároveň se intenzivně věnoval vědecké práci. V bibliografii profesora najdeme monografii Lietuvių kalbos sintaksė, několik učebnic a více než sto padesát článků a kratších příspěvků! Vitas Labutis je jedním z našich nejvýznamnějších syntaktiků. Profesor se však nezabýval jen syntaxí. Psal také o morfologii, terminologii, onomastice a teorii jazykové kultury. Při příležitosti jeho sedmdesátin jsme se rozhodli vzdát profesorovi hold přehledem jeho významnějších výzkumů gramatiky litevského jazyka a četných publikací na jiná témata, mezi nimi i otázek jazykové praxe a metodiky výuky, které ponecháme stranou. *** Na počátku své samostatné vědecké práce se V. Labutis věnoval tehdy dosud málo zkoumanému gramatickému tématu litevského jazyka – částicím. V roce 1962 vyšel v periodiku Literatūra ir kalba jeho článek „Dalelytės ir jų vieta kalbos dalių tarpe“ (Částice a jejich místo mezi slovními druhy), který byl první studií v litevské jazykovědě věnovanou speciálně této slovní kategorii. Vznikl v době, kdy ještě neexistoval jasný názor na místo částic mezi ostatními slovními druhy ani na jejich vztah k příslovcím a spojkám. Chyběl také podrobnější popis významů částic a jejich užívání. Studie rozebírá interpretaci částic v dřívějších pracích litevské jazykovědy a popisuje jejich obecné sémantické a syntaktické rysy. Částice jsou, především na základě kritérií pro vymezování slovních druhů převládajících v sovětské lingvistice, považovány za samostatný slovní druh: nelze je zařadit k žádnému jinému slovnímu druhu a ve vztahu k ostatním slovním druhům tvoří rovnocennou skupinu slov (Labutis 1962: 368). Částice jsou definovány jako „nesamostatný slovní druh, který vyjadřuje dodatečné významové odstíny jevů skutečnosti nebo jejich vzájemných vztahů a přisuzuje je jednotlivým větným členům nebo celé větě“ (tamtéž). Částice vyjadřují mimo jiné také modální, expresivní a emocionální významové odstíny. Mezi částicemi a ostatními slovními druhy neexistují ostré hranice: některé částice mohou fungovat i jako spojky, jiné je obtížné odlišit od příslovcí a další se mění v afixy nebo v komponenty nerozložitelných spojení. Podle stavby mohou být částice jednoduché a složené. PERSONALIA 231 Významy a užívání jedné z podskupin částic – částic zpřesňujících množství, které tvoří podskupinu větší sémantické třídy částic, tj. logických významových částic – jsou podrobně popsány v článku „Lietuvių kalbos kiekio patikslinamosios dalelytės“ (Částice zpřesňující množství v litevském jazyce) (Labutis 1963a). V akademické gramatice vydané o osm let později autor tytéž částice třídí a popisuje podobně, jen stručněji a s menším prostorem věnovaným významovým odstínům a synonymii. Rozebírané téma rozvíjí a jakoby tvoří jeho druhou část článek „Lietuvių kalbos sudėtinės dalelytės“ (Složené částice v litevském jazyce) (Labutis 1964a), který profesor publikoval o rok později a v němž jsou jejich struktura i fungování zkoumány týmiž metodami jako u samostatných slov. Podle míry srůstu složek se složené částice dělí na složeniny a víceslovná spojení. Složeniny jsou definovány jako „zvláštní složená slova, jejichž složkami jsou dříve samostatné částice“ (tamtéž: 119). Tato část práce obsahuje mnoho příkladů terminologického užití a historických poznámek. Zvlášť je pojednáno o přízvuku složených částic. Spojeními částic se rozumějí částice, které ještě nejsou strukturálně zcela srostlé, ale sémanticky jsou již nerozložitelné a tvoří lexikální jednotku (tamtéž: 128). Takových částic není v litevštině mnoho. Mnohem častěji se užívají spojení částic, jejichž složky jsou na sobě méně závislé, a proto se snáze oddělují. Přibližně ve stejné době byly v publikaci Kalbos kultūros uveřejněny články, které podrobně rozebírají význam, užívání a pravopis částic gi, ne (Labutis 1963b, 1964b). V poslední z těchto publikací se mimochodem navrhuje překládat ruskou odporovací spojku же do litevštiny nikoli částicí gi, nýbrž spojkami o, bet, tačiau (1964b: 31). Profesor shrnul výzkum částic v litevském jazyce v disertaci kandidáta filologických věd Dabartinės lietuvių kalbos dalelytės, kterou obhájil v roce 1965. Na základě disertace připravil popis částic jako samostatného slovního druhu pro druhý svazek Lietuvių kalbos gramatikos (Labutis 1971). Ačkoli se tento oddíl gramatiky svými teoretickými východisky velmi blíží akademické gramatice ruského jazyka (srov. Vinogradov, Istrina, red. 1960), předčí ji množstvím autentického materiálu i podrobností rozboru. Uvedená definice částic se od definice v první studii liší jen málo a je pouze o něco stručnější, srov.: „Částice jsou nesamostatná slova, která jednotlivým slovům, slovním spojením nebo celé větě přisuzují dodatečné významové odstíny“ (Labutis 1971: 543). Uvádí se také méně základních rysů částic – sémantická a syntaktická nesamostatnost, sémantická a významová neurčitost (v první studii jsou obě tyto vlastnosti náležitě uvedeny jako jedna) a morfologická neměnnost a jednoduchost struktury. Novinkou v gramatice je důkladný popis významů částic. Význam je dokonce považován za nejdůležitější základ jejich klasifikace. Z tohoto hlediska se nejprve rozlišují tři velké skupiny částic: logické významové, modální a emocionální a expresivní částice. Částice každé skupiny se podle vyjadřovaných významových odstínů člení do menších skupin a ty dále do podskupin. Například logické významové částice, které „přisuzují samostatným slovům různé logické významové odstíny“ (tamtéž: 45), se třídí na zpřesňovací, vytýkací a záporné částice. Zpřesňovací částice se dále dělí na částice zpřesňující množství a stupeň a částice zpřesňující trvání. Téměř každá částice je v gramatice popsána samostatně: uvádí se významový odstín, který vyjadřuje, zvláštnosti jejího užívání a příklady užití z krásné literatury a nářečí. Gramatika samostatně pojednává také o užívání jiných slovních druhů – příslovcí, zájmen a slovesných tvarů – ve funkci částic, o přízvuku částic a jejich stavbě. V oddíle je uvedeno mnoho cenných příkladů užívání částic, které ilustrují- 232 | PERSONALIA …jícího materiálu. Ne všude se podařilo dodržet rámec synchronního popisu (původ částic je pojednán v samostatném odstavci), v mnoha případech byly překročeny hranice spisovného jazyka (spolu s ostatními tázacími a pochybovacími částicemi jsou popsány také nářeční begu, bau (tamtéž: 558–559) apod.). V jednotlivých případech jsou možné i jiné interpretace zkoumaných slovíček (srov. Girdenis, Žulys 1973: 205), celkově je však sémantický rozbor částic v gramatice subtilní a podrobný. V jednosvazkových gramatikách litevského jazyka Grammatika litovskogo jazyka (Ambrazas, ed. 1985) a Dabartinės lietuvių kalbos gramatika (Ambrazas, ed. 1994) jsou kapitoly o částicích mnohem kratší a popis podstatně stručnější. Jejich definice částice byla poněkud upřesněna: jde o „nesamostatný slovní druh tvořený neohebnými slovy, která dodávají jiným slovům, slovním spojením nebo větám další významové odstíny“ (Labutis 1994a: 432). Novinkou v jednosvazkových gramatikách jsou termíny primární a sekundární částice. Do těchto dvou skupin se rozdělují podle pracovního vztahu k jiným slovům, nebo jednoduše podle původu. Takové dělení není v souladu se zvoleným synchronním způsobem popisu gramatické stavby jazyka. V jednosvazkové litevské gramatice (Ambrazas, ed. 1994) již není termín složené částice – podle stavby se všechny částice dělí do tří skupin: jednoduché, složené a víceslovné. Popis významů částic se výrazně zkrátil. Podle významu se, byť pouze přibližně, rozlišuje devět skupin částic: zpřesňovací, vytýkací, ukazovací, záporné, potvrzovací, tázací a pochybovací, přací, citové a zesilovací částice. Ve srovnání s třídílnou gramatikou v této gramatice již nejsou samostatné skupiny významových srovnávacích a pobídkových částic; příslušné částice jsou zařazeny mezi tázací a pochybovací, respektive přací. V jednosvazkových gramatikách se změnila interpretace některých částic a výrazně ubylo příkladů jejich užití. Angliškoje akademinėje lietuvių kalbos gramatikoje (Ambrazas, ed. 1997) V. Labučio pavardės tarp autorių nėra, tačiau dalelyčių skyrius joje (ten pat: 395–403) nedaug tesiskiria nuo ankstesnėse gramatikose Profesoriaus duoto šios kalbos dalies aprašo. *** Dalším tématem, kterého se Profesor ujal ještě během svého působení v Ústavu litevského jazyka, byly nominativní věty. Toto téma V. Labutise zcela vtáhlo do víru syntaktických problémů, který Profesora už neopustil po celou další dráhu jeho vědecké práce. Profesor nominativní věty rozebral v stejnojmenném článku vydaném v roce 1967. Téměř o deset let později vyšel třetí svazek akademické gramatiky, v němž V. Labutis napsal kapitoly o nominativních, neúplných a bezespojkových větách. V článku jsou nominativními větami nazývány „jednočlenné věty tvořené podstatným jménem nebo jiným slovem užitým substantivně v nominativu“ (1967: 117). Nominativní věty se vyznačují zvláštní intonací. Hlavní člen nominativní věty se nepovažuje ani za podmět, ani za přísudek, lze jej s nimi pouze relativně srovnávat (srov. odlišný názor J. Balkevičiuse 1963: 148–149). Ačkoli hlavní člen věty může mít přívlastek, podle profesorova názoru je u takových vět vždy „důležité zdůraznit samotnou existenci věci nebo jevu, nikoli vyzdvihovat jeho vlastnost“ (Labutis 1967: 119). Tím se nominativní věty liší od dvojčlenných neúplných vět, které rovněž mohou sestávat z jediného podstatného jména v nominativu. Z hlediska struktury se nominativní věty dělí na nerozvité a rozvité. Za nominativní se nepovažují věty, v nichž je částice doprovázející hlavní člen zvlášť zdůrazněna, vyzdvižena (Antai duona, pasi-imk!), stejně jako věty, v nichž se zdůrazňuje vlastnost vyjádřená slovem stojícím spolu s podstatným jménem v nominativu PERSONALIA | 233 nebo stav vyjadřujícím slovem (Rytas puikus; Stori marškiniai, bet savi.). Slovosled v takových případech nehraje rozhodující roli (tamtéž: 123). Podle funkcí, které plní, se v článku rozlišují tři skupiny nominativních vět: existenční, neboli konstatování existence věci či jevu, věty se zdůrazněnou komunikativní funkcí a emocionální, neboli hodnotící, nominativní věty. Od existenčních nominativních vět se odlišují neúplné dvojčlenné věty s nominativem, který je zřejmými predikačními vztahy spojen se slovesem předchozí věty, např.: Kadaise, labai seniai, šiame miške dievai gyvenę. Savotiški dievai. Za nominativní se nepovažují ani věty tvořené významovými slovy hodnotící povahy (Dildė kaip laikai? Meistras!), modálními slovy, pozdravy a přáními (Gėda. Sveika, teta). Lietuvių kalbos gramatikoje jsou nominativní věty popsány podobně jako v článku. Gramatika uvádí, že nominativními větami se obvykle začíná nebo se jimi sděluje nová myšlenka. Tím se liší od neúplných vět, jimiž se zpravidla pokračuje v myšlence předchozí věty (1976a: 625–626). Mimochodem, neúplné, eliptické a bezčlenné věty jsou v gramatice rovněž popsány V. Labutisem (1976a: 635–653). Podle funkce a významu se nominativní věty v gramatice rovněž dělí do tří skupin – existenční (neboli popisné a vyprávěcí), rozpoznávací, oznamovací, ukazovací a pojmenovávací a emocionální (vyjadřující údiv). V gramatice jsou podrobněji než v článku rozebrány nominativní složky souvětí (tamtéž: 633–635). V jednosvazkové gramatice Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje považuje N. Sližienė takové věty za jmenné neosobní věty, v nichž se „nominativ jmen obvykle užívá bez spony“ (Ambrazas, ed. 1994: 617). Profesorův názor na status nominativních vět a jejich místo v gramatickém systému jazyka se měnil. V článku „Nominatyviniai sakiniai“ a v Lietuvių kalbos gramatikoje tvoří spolu s neosobními větami skupinu jednočlenných vět. Při odlišování nominativních vět od neosobních se v těchto pracích vycházelo z formálního kritéria – nominativ podstatného jména nebo jiného slova užitého substantivně, který plní funkci hlavní části nominativních vět, nemohl být slučitelný s pojetím neosobní věty, jejíž „hlavní část odpovídající přísudku <…> nemůže být spojena s nominativem subjektu“ (Dumašiūtė 1976: 610). V monografii Lietuvių kalbos sintaksė (1994/1998/2002) již Profesor považuje nominativní věty za neosobní (1994: 134–136). Vychází se z toho, že nominativ jména tvořící predikační centrum nominativní věty „nemá jednoznačný ukazatel osoby“ (tamtéž). *** Profesor věnoval zvlášť mnoho času zkoumání problémů slovních spojení v litevštině. Především je třeba zmínit studii Žodžių junginių problemos (Labutis 1976c). Spolu s třetím svazkem akademické gramatiky, který vyšel v témže roce, patří k prvním syntetickým pracím zabývajícím se slovními spojeními v litevštině (kromě prací Br. Kalinauskase, viz Kalinauskas 1963, 1972). Slovní spojení jako jednotka syntaxe a rovina slovních spojení jako samostatná rovina zkoumání syntaktické stavby se v litevské jazykovědě začaly rozlišovat a zkoumat až po druhé světové válce, především pod vlivem ruské jazykovědy, zejména akademické gramatiky ruského jazyka (Vinogradov, Istrina, ed. 1960). Cílem studie je prozkoumat teoretické problémy výzkumu slovních spojení. Podle autora lze normy užívání slovních spojení upřesnit teprve po objasnění principů jazykové normativizace (srov. tamtéž: 81). V knížce je stručně nastíněna historie výzkumu slovních spojení a popsány jeho hlavní směry. Uznává se, že obsah a výraz jazyka 234 | PERSONALIA plány nejsou vždy symetrické a kladou se úkoly popsat syntaktické jevy systematicky a náležitě zohlednit úlohu sémantiky v syntaxi (tamtéž: 16). Studie dále podrobně pojednává o vztazích mezi slovy a pojmu slovního spojení, přehledně popisuje stavbu a význam slovních spojení. Nejvíce prostoru je v knížce věnováno vztahům mezi slovy. Ty jsou zkoumány na základě teorie valence. Jde o jeden z prvních příkladů jejího uplatnění v litevské lingvistice (po článku E. Geniu šienė z roku 1971, který vzbudil velký zájem; viz Geniu šienė 1971). Valence je považována za syntaktickou a sémantickou vlastnost slova (Labutis 1976c: 23). Je definována jako „schopnost slova nebo jeho tvaru spojovat se s jiným slovem nebo s příslušným tvarem tohoto slova“ (tamtéž: 18). Rozlišuje se lexikální a gramatická valence. Dále se zkoumá pouze druhá z nich. Rozlišují se dvě roviny gramatické valence: formální a relační (odpovídající syntaktické a sémantické valenci N. Sližienė). Rozlišuje se dvanáct základních případů relační valence (sémantických pádů či funkcí). Zdůrazňuje se nutnost odlišovat vztahy mezi slovními tvary od vztahů mezi větnými členy. Pojmům „vztahy mezi slovy“ a „poměry mezi slovy“ je přisuzován odlišný obsah. Vztahy mezi slovy se v knížce třídí podle způsobu jejich vyjádření a podle syntaktické rovnocennosti spojovaných jednotek i směru vztahu. Vedle tradičních typů vztahů mezi slovy – shody, řízenosti a přimykání – rozlišuje V. Labutis i čtvrtý typ: koordinaci slovních tvarů. Tou se rozumí „možné (nikoli však nutné) vzájemné užití tvarů slov se samostatnými kategoriemi“ (tamtéž: 31). Vzájemně koordinovány mohou být tvary nominativu podmětu a určitého slovesa (J. Balkevičius považuje tento vztah za případ shody) nebo dva tvary podstatných jmen (V lietuvių kalbos gramatikoje se tento vztah nazývá korelace). Řízenost V. Labutis definuje jako „výběr pádu jmenného slova pro určitou syntaktickou a sémantickou funkci podle významu jiného slova nebo nějakého jiného sémantického prvku“ (tamtéž: 33). Rozlišuje se silná a slabá řízenost, zároveň se však zdůrazňuje, že mezi nimi není jasná hranice. Neostrá je i hranice mezi slabou řízeností a přimykáním. Podle povahy a směru vztahu mezi slovy rozlišuje autor připojování, spojování a vzájemný vztah podmíněnosti. Jako zvláštní případy připojování jsou uváděny přitažlivost slov (jde o určitý přechodný vztah mezi slovy, Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje je považována za shodu přísudkového přívlastku s podmětem nebo předmětem) a apozitivní připojování. Vzájemnou podmíněností se nazývá vztah mezi podmětem v nominativu a určitou slovesnou formou zastávající funkci přísudku. Po prozkoumání vztahu slovních spojení k větě a samostatnému slovu je uvedena definice slovního spojení: jde prý o „nejmenší syntaktickou a sémantickou jednotku na úrovni vztahů mezi slovy, která vyjadřuje vztah dvou samostatných slov“ (tamtéž: 45). Na rozdíl od J. Balkevičia Dabartinės lietuvių kalbos sintaksėje (Balkevičius 1963: 42), B. Kalinauska Lietuvių kalbos žodžių junginių sintaksėje (Kalinauskas 1972: 1) a akademické Lietuvių kalbos gramatikoje (Ul vydas, red. 1976: 9), V. Labutis považuje slovní spojení nejen za stavební jednotku věty, ale (a především) za jednotku jazykové syntézy, která vzniká spojováním samostatných slov (v tomto ohledu jsou profesorovy názory blízké názorům školy F. Fortunatova). Stejně jako u J. Balkevičia a Br. Kalinauska (1972: 10) jsou za spojení považována především slova spojená podřadným vztahem (jako v akademické gramatice ruského jazyka, srov. Vinogradov, Istrina, red. 1960: 1, 41–44), avšak na rozdíl od akademické gramatiky litevského jazyka, v níž A. Valeckienė za slovní spojení považuje i slovní tvary spojené predikativním a souřadným vztahem, srov. Valeckienė 1976: 9). Slovní tvary zastávající funkci podmětu a přísudku a spojené predikativním vztahem jsou za slovní spojení považovány jen s velkými výhradami; vzhledem ke svým specifickým vlastnostem se navrhuje zkoumat je odděleně od všech ostatních spojení (J. Bal- PERSONALIA | 235 kevičius je považuje za věty). Probírají se termíny syntagma a konstrukce a jejich vztah ke slovnímu spojení. Pro označení skupiny slov spojených syntaktickým vztahem je podle autora nejvhodnější termín syntaktická konstrukce nebo syntaktická struktura. Jsou probrány pojmy paradigma, derivace a transformace slovních spojení. Dále se zkoumá struktura slovních spojení. Části dvojčlenného spojení se nazývají členy (srov. komponentus v syntaxích J. Balkevičia a Br. Kalinauska). Rozlišuje se hlavní a závislý člen slovního spojení (stejně jako v Lietuvių kalbos gramatikoje). Spojení se (na poněkud jiném základě než u J. Balkevičia) dělí na jednoduchá a složená (podobně jako u Br. Kalinauska, srov. 1972: 11–12). Slovní spojení s jedním hlavním slovem a několika syntaktickými vztahy odlišného obsahu tvoří řetězce slovních spojení. J. Balkevičius považuje takové syntaktické jednotky za složená spojení (Balkevičius 1963: 44 a násl.); stejně tak Br. Kalinauskas (1972: 12). Struktura slovních spojení se zkoumá pomocí jejich morfologických modelů – jde o jeden z prvních pokusů v litevské lingvistice tímto způsobem formalizovat systematický popis syntaktických jednotek. V kapitole o slovesných spojeních zkoumá V. Labutis na základě převládajícího slovesného významu také spojení se slovesnými podstatnými jmény, v nichž si podstatné jméno zachovává valenci výchozího slovesa (taková spojení klasifikuje i J. Balkevičius (srov. 1963: 43); Br. Kalinauskas postupuje jinak). Podobně se pod adjektivními spojeními probírají podstatná jména odvozená od adjektiv, která si zachovávají jejich řízenost a mají závislý člen. Polopříčestí a příčestí adverbiální tvoří spojení se slovesem pouze tehdy, když nezastávají funkci samostatného větného členu. Spojení netvoří podstatná jména zastávající funkci podmětu ani adjektivní slova korelovaná s nimi, která zastávají funkci jmenné části přísudku (A. Valeckienė je považuje za složená spojení s predikativním přívlastkem, viz Valeckienė 1976: 19–20; Br. Kalinauskas je považuje za slovní spojení s nominativem stavu zastávajícím funkci jmenné části přísudku, Kalinauskas 1972: 73). Podle významu se slovní spojení dělí do šesti skupin: subjektová, objektová, příslovečná, atributivní, kompletivní a predikativní (srov. predikativní, atributivní, objektová a relační (adverbiální) spojení rozlišovaná Br. Kalinauskem) (Kalinauskas 1972: 16–20). Objektová slovní spojení se podrobněji dělí podle významu hlavního a závislého členu a jejich vzájemného vztahu na spojení s přímým, adresátovým a instrumentálním objektem a na spojení s objektovým obsahem děje (stavu, jevu). V kapitole o atributivních spojeních se vyčleňují posesivní (posesivní) neboli přivlastňovací slovní spojení. Upozorňuje se, že atributivní spojení mohou mít subjektový, objektový či příslovečný význam. Kompletivními se nazývají slovní spojení, jejichž „závislý člen vyjadřuje obsah toho, co je vyjádřeno hlavním členem“ (Labutis 1976c: 78). Za typická kompletivní spojení se považují spojení vyjadřující kvantitativní obsah, např.: kilogramas sviesto, pilnas vandens (v Lietuvių kalbos gramatikoje jsou popsána jako spojení vyjadřující kvantitativní vztahy; Valiulytė 1976: 202–203). Určitý tvar slovesa samostatného významu, fázového nebo modálního slovesa, který tvoří složený přísudek, a pádové slovo nebo infinitiv, které se k němu přimykají, tvoří predikativní spojení (specifická povaha spojení fázových sloves s infinitivem je zdůrazněna také u E. Valiulytė, viz Valiulytė 1976: 175). Br. Kalinauskas nepovažuje za slovní spojení fázová a modální slovesa, která s infinitivy tvoří složené přísudky (1972: 15, 166–167). Rozlišují se dva druhy takových spojení: stavová neboli existenční spojení a spojení, v nichž je jeden děj doplněn jiným dějem. V syntaxi J. Balkevičia není samostatně uvedena klasifikace slovních spojení podle významu. Protože rozlišuje jednoduché a složené větné členy, jsou významy slovních spojení popsány v příslušných kapitolách o větných členech. 236 | PERSONALIA Různými slovními spojeními se Profesor zabýval také ve vědeckých článcích a konferenčních příspěvcích. Největší pozornost zřejmě věnoval spojením podstatných jmen s genitivem. Článek „Některé konstrukce slovesných podstatných jmen s genitivem“ (1974a) se zabývá tím, jak na syntaktické struktuře a sémantice konstrukcí se slovesnými podstatnými jmény závisí různé lexikální a gramatické faktory. Podrobněji jsou popsány tři konstrukce Ng Nv transformace: Ng V, VNg a VNg. Subjektové konstrukce se nejčastěji skládají z abstrakt různých lexikálních významů intranzitivních sloves; význam závislého členu není v takových konstrukcích důležitý. Objektové konstrukce se obvykle skládají z abstrakt tranzitivních sloves a závislým členem těchto konstrukcí bývají zpravidla názvy neživých věcí. V tezích příspěvku „Slovesná podstatná jména v litevštině a jejich valence“, předneseného na konferenci Otázky lexika a syntaxe (1974b), se nejprve pojednává o samotném pojmu valence. Rozlišuje se subjektová, objektová a cirkumstantní valence slovesných podstatných jmen. Konstrukce takových podstatných jmen se zkoumají od výrazu k významu; největší pozornost se věnuje konstrukcím s genitivem. Význam těchto konstrukcí závisí na slovotvorném a lexikálním významu řídícího podstatného jména a na tvaru, gramatickém i lexikálním významu závislého slova. Straipsnyje „Tiesioginio objekto, tikslo ir kiekio kilmininkų valdymas“ (1976) analizuojami keli bendrai kalbai aktualūs kilmininko vartosenos atvejai. Kai neigiamas modalinis veiksmažodis eina su bendratimi, jos valdomas objekto linksnis – kilmininkas arba galininkas – dažnai priklauso nuo atstumo iki neiginio. Su veiksmažodžiu žiūrėti bendrai kalbai teikiamas kilmininkas, nes jis turi tikslo semą: žiūri televizoriaus, kino, spektaklio… Šis siūlymas kitų kalbininkų buvo kritikuotas (žr. Ambrazas 1976, Balkevičius 1976) ir bendrinėje kalboje neprigijo. Su abstrakčios reikšmės daiktavardžiais reikšmė, įtaka, įspūdis, poveikis ir pan. siūloma vartoti kilmininką, kai norima išryškinti neapibrėžto kiekio atspalvį, ir galininką, kai tas atspalvis nesvarbus. Straipsnyje pabrėžiama semantinės motyvacijos svarba norminant sintaksės reiškinius. Sémantikou a syntaxí konstrukcí spojených paradigmatickými vztahy, jako jsou Pes kouše kost, Kost je kousána psem, Psem kousaná kost, se zabývá článek „Sémantika a výběr tvarů v aktivních, pasivních a substantivních konstrukcích“ (1979a). Autor se domnívá, že každou z uvedených konstrukcí je vhodné považovat za realizaci samostatného sémantického a gramatického modelu (tamtéž: 57), nikoli ji odvozovat z jediné základní struktury, jak činí představitelé generativní gramatiky. V. Labutis po samostatném pojednání o hloubkové a povrchové sémantické struktuře každé konstrukce a po odhalení faktorů určujících výběr morfologických tvarů dochází k závěru, že syntaktická sémantika je mnohovrstevný hierarchický jev a že „ji lze považovat za „hybnou sílu“ nejen na takzvané hloubkové, ale i povrchové úrovni“ (tamtéž: 58). Straipsnyje „Kilmininkas ir savybiniai įvardžiai“ (1980) dėl įvardžių mano, tavo, savo vietos gramatinėje sistemoje polemizuojama su V. Žuliu, kuris juos laiko asmeninių įvardžių kilmininkais (Žulys 1969). V. Labučio nuomone, šias formas įtraukti į įvardžių aš, tu, savęs paradigmas trukdo jų leksinė reikšmė – posesyvumas. Teigiama, kad sintagminiu požiūriu šios formos gali būti laikomos sustabarėjusiais kilmininkais, tačiau semantiniu požiūriu jos esančios savybiniai įvardžiai (Labutis 1980: 56). Autoriaus nurodomos ir silpnosios tradicinės interpretacijos pusės; vis dėlto ji laikoma parankesne praktikos reikalui, mokyklai. PERSONALIA 237 Užití genitivu množství a genitivu části je popsáno v článku „Řízení a sémantika takzvaných genitivů množství“ (1981a). Oba typy genitivu se vyskytují ve stejných syntaktických pozicích podmětu a přímého předmětu. Genitiv vyjadřující množství je ve spojeních s podstatnými jmény nebo příslovci označujícími množství těmito výrazy řízen; jeho syntaktické postavení ve větě se jakoby „snižuje“. Slovo označující objekt není individualizováno, nýbrž reprezentuje třídu věcí. Genitiv části bez slova označujícího množství je charakterizován jako příznakový člen opozice. Užívá se, když „chceme ukázat, že se děj týká části přímého objektu, a nikoli celku“ (tamtéž: 197). Užití genitivu části v pozici přímého předmětu je omezeno různými, dosud ne zcela objasněnými faktory; v pozici podmětu se genitiv části „vyskytuje pouze v existenčních větách a v některých větách vyjadřujících pohyb“ (tamtéž: 198). Článek se rovněž polemicky zabývá pojetím kategorie určitosti a neurčitosti. *** V mnoha publikacích se V. Labutis zabýval specifickými problémy litevské syntaxe a metodikou syntaktického výzkumu. Profesor napsal nemálo také o syntaktických vztazích mezi slovy, zejména o shodě a řízení. Toto téma rozebírá v některých již zmíněných publikacích (1974b, 1976, 1981a; viz také 1982). Kromě toho Profesor napsal příspěvek o shodě do slovníčku lingvistických termínů otištěného v časopise Mūsų kalba (1974c). Shoda je v něm definována jako „přizpůsobení tvarů slov s nesamostatnými kategoriemi tvarům jiných slov“ (tamtéž: 45). V litevštině se přídavná jména, participia, adjektivní číslovky a zájmena shodují s podstatnými jmény nebo jinými slovy užívanými substantivně. Autor zdůrazňuje, že shoda neznamená úplné připodobnění tvarů a že jsou v jazyce běžné i případy takzvané neúplné shody. Od shody se odlišuje přizpůsobení tvaru jmenného přísudku podmětu – navrhuje se označovat je jako koordinaci nebo korespondenci (v Lietuvių kalbos sintaksė se nazývá korelace); vztah přístavku k určovanému slovu pak jako paralelismus tvarů (později autor tento vztah nazývá opozicí). Koordinace tvarů podmětu a přísudku vyjádřeného určitým slovesem je ještě jiného druhu: tyto tvary se shodují pouze v kategorii čísla (tamtéž: 47). Materiál článku autor později využil při psaní rozsáhlejších prací – studie Žodžių junginių problemas (srov. Labutis 1976c: 28–30) a monografie Lietuvių kalbos sintaksė (1994: 30–33). Výzkum řízení slovesných podstatných jmen podnítil zájem o teorii valence. Pojmem valence neboli slovní spojitelnost se Profesor zabýval v knihách (1976, 1994); ve větší či menší míře o něm pojednává i v dalších publikacích (např. 1974b). V tezích příspěvku „Valence – sémantické role – sémantická struktura věty“ z mezinárodní baltistické konference (1985a) jsou tyto tři jevy charakterizovány jako odlišné, byť vzájemně související gramatické strategie působící v jazykovém systému. Valence je chápána jako projekt syntagmatické interakce slova coby lexikální jednotky jazykového systému, který předjímá počet a obsah nezbytných, pravděpodobných či pouze možných interakcí slova a vodítka k jejich realizaci jazykovými prostředky. Sémantické role jsou definovány jako odraz typizovaných pozic prvků poznávané skutečnosti v určitých situacích. Sémantická struktura věty je schématem určitého typu vět. Diachronní lingvistice se klade za úkol „dosáhnout toho, aby bylo zřejmé, do jaké míry a jak se mohou v průběhu staletí v konkrétním jazyce vyvíjet valenční projekty jednotlivých lexémů 238 | PERSONALIA nejen z hlediska formálního vyjádření, ale i obsahu, jaké možné posuny nastávají v zákonitostech reprezentace sémantických rolí“ (tamtéž: 66). Minėtina ir N. Šližienės Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodyno (Šližienė 1994) pirmojo tomo recenzija (Labutis 1995). Joje atidžiai išnagrinėta knygos sandara, skirtingų lygmenų valentingumo pateikimas ir kai kurios teorinės nuostatos. Argumentuotai svarstomas žodyno paskirties ir veiksmažodžių atrankos kriterijų neapibrėžtumas, nurodomi semantinių funkcijų skyrimo, žodžių reikšmių atrankos ir nusakymo trūkumai, nepakankamas leksinio valentingumo pateikimas. Recenzento pabrėžiama išsamaus nagrinėjamų veiksmažodžių reikšmės aprašymo svarba, siūloma pirma pateikti semantinį veiksmažodžių valentingumą, o tik po jo – sintaksinį, keliami būtinųjų ir fakultatyviųjų valentinių palydovų atribojimo sunkumai. Výzkum syntaktických vztahů přímo souvisí s oblastí syntaktické sémantiky. Interakci syntaxe a sémantiky i úlohu sémantiky ve výzkumu syntaxe Profesor zdůrazňuje v mnoha publikacích (srov. 1979a, 1980, 1981a, 1981b). Na konferenci Otázky syntaxe a sémantiky byl přednesen referát „Sémantika a výběr tvarů slov“ (1982), v němž se vztahy mezi slovy podle strategií výběru tvarů slov rozdělují do dvou typů. Formální gramatický typ vychází z lexikálních a morfologických tříd slov a jejich gramatických kategorií; k tomuto typu patří shoda a korelace. V případě sémanticko-formální strategie se tvary slov vybírají v závislosti na sémantice odrážející vztahy mezi prvky skutečnosti a na gramatické struktuře jazyka; vztahy mezi slovy tohoto typu jsou rekce a přimykání. Nutnost opírat se při výzkumu syntaxe o sémantiku a postupovat nejen od výrazu k významu, ale i opačným směrem, je zdůrazněna také v referátu „Некоторые особенности синтаксической нормы падежных конструкций“, předneseném na konferenci Jazyková norma a funkční styly. V konferenčních tezích (1984) je ukázána složitá vzájemná souvislost jednotek syntaxe a sémantiky a odhaleny předpoklady vzniku syntaktických synonym. Je vyslovena potřeba slovníku valence slov v litevštině. Apžvalginiame straipsnelyje „Sintaksinė semantika (semasiologija)“ (1983) ši kalbotyros kryptis apibūdinama kaip „sintaksės tyrimas pagal tiesioginį kalbos vienetų ryšį su jais žymimais tikrovės daiktais, procesais, reiškiniais“ (1983: 11–12), nusakomi pagrindiniai jos principai. Ve společném článku s G. V. Maksimovou „Некоторые типы синтагм с количественным значением в русском и литовском языках“ (Maksimova, Labutis 1985) se zkoumá sémantické sladění sloves dokonavého vidu (z hlediska kvantity) s jejich přímými doplněními. Podrobněji jsou zkoumány slovní spojení v litevštině a ruštině tvořená slovesy, která mají ve své sémantické struktuře představu množství (např. pochytat ptáky, vykácet vrby apod.). Na rozdíl od ruštiny se v litevštině významy množství a dělitelnosti vyjadřují nejen předponami sloves s odpovídajícím kořenem, ale také iterativními příponami (-yti, -inėti aj.). V novějších pracích je patrný velký Profesorův zájem o další teorii současného gramatického výzkumu – funkční gramatiku. Specifika funkčního přístupu k jazyku, účel funkční gramatiky a některé metodologické otázky jsou objasněny v článku „Jazyková praxe a funkční gramatika“ (1994c). Kurz funkční gramatiky litevského jazyka pro posluchače magisterského studia Vilniuské univerzity Profesor vyučuje dodnes, lze tedy očekávat další jeho práce z této oblasti. PERSONALIA 239 Přibližně od konce sedmdesátých let se Profesor stále častěji zabývá otázkami větné syntaxe. V referátu „Predikativnost a slovní spojení“, předneseném na konferenci Aktuální problémy lingvistiky v roce 1979, se zastává názor, že právě predikativnost odlišuje větu od slovního spojení. Neměl by se vyčleňovat samostatný typ predikativních spojení, protože by se tím setřela hranice mezi slovním spojením a větou, což je podle profesora již překonanou etapou vývoje syntaktické vědy (1979b: 49). Za programový lze označit článek „Možnosti a úkoly popisu syntaxe“ (1981b), otištěný roku 1981 v časopise Kalbotyra. Ukazuje rozmanitost metodiky syntaktického popisu i složitost samotného popisovaného jevu. Zabývá se pojetím základních syntaktických pojmů – věty a slovního spojení. Znovu zdůrazňuje význam propojení syntaxe a sémantiky: podle autora „jsou v syntaktické sémantice nejdůležitější významy syntagmatických (neboli syntaktických) vztahů <…> a významy kategorií souvisejících s predikativností věty“ (tamtéž: 57). Syntax lze podrobně popsat pouze kombinací dvou protikladných směrů výzkumu: postupem od významu k formě i naopak, od formy k významu. Podle autora je třeba rozlišovat dvě úrovně syntaktického rozboru – tvary slov a slovní spojení a větu. Skepticky se staví k pokusům „spojit závěry různých syntaktických výzkumů, někdy založených přímo na protikladných principech“ (tamtéž: 59). Na konci článku jsou formulovány tyto nejaktuálnější úkoly výzkumu syntaxe litevštiny: „1) zdokonalovat a prohlubovat tradiční vědu o syntaxi současné litevštiny; 2) pustit se do seriózního výzkumu domnělé syntaxe <…>; 3) vytvořit historickou syntaxi litevštiny <…>; 4) typologicky porovnávat fakta syntaxe litevštiny s fakty jiných jazyků <…>; 5) zkoumat a popisovat úrovně syntaxe litevštiny z různých hledisek, podle různých principů a aspektů; 6) zkoumat sémantickou syntaktickou strukturu (syntaktickou sémantiku); 7) zapojit se do diskuse o teoretických otázkách syntaxe“ (tamtéž: 59). Téměř všech těchto úkolů se ve své vědecké práci ujal i sám Profesor. *** Mnohaletou vědeckou a pedagogickou práci Profesora završuje jeho stěžejní dílo Syntax litevského jazyka. Není to pouze vysokoškolská učebnice, ale také vědecká monografie a syntéza předchozího výzkumu, která zahrnuje celé spektrum syntaktických jevů. Během necelého desetiletí vyšly již tři vydání této knihy (1994, 1998 a 2002). Syntax vztahů mezi slovy a slovních spojení je v monografii považována za jednu z hlavních částí syntaktické vědy a je jí věnována samostatná kapitola. Pojem valence je v monografii poněkud odlišný než ve studii Problematika slovních spojení: valence je chápána jako lexikálně podmíněný přístup k syntagmatickým vztahům (1994: 23). Podle autora valence nemůže odhalit strukturu věty, protože „nemá přímou souvislost s orientací predikovaného příznaku na komunikační akt, která určuje podstatu věty (větnou predikativností), ani s větnou intonací“ (tamtéž). Tento názor se liší od pojetí uvedeného N. Sližienė a V. Ambrazasem v Mluvnici současné litevštiny (srov. Ambrazas, ed. 1994: 587n.). Od valence je v monografii jako širší pojem odlišována slovní slučitelnost. Syntagmatické vztahy jsou vymezovány jako odlišné od významových vztahů: první se stanovují mezi slovy a jejich tvary jako případy přímého významového vztahu, druhé pak mezi konstitutivními jednotkami věty. Toto rozlišení však bohužel není vyloženo dostatečně jasně (srov. tamtéž: 42, pozn. 2). V nové knize je vztah jmenné části přísudku a predikativního přívlastku ke slovesu již považován nikoli za slovní přitažlivost, nýbrž za typ přimykání (tam 240 | PERSONALIA str. 37). Formální vztahy mezi slovními tvary se v monografii rozlišují stejně jako ve studii Žodžių junginių problemos, pouze termín koordinace byl nahrazen korelací, patrně převzatou z akademické gramatiky. Pojem tohoto vztahu v zásadě zůstal stejný jako dříve, v učebnici se však rozlišuje více jeho typů; například korelace se předpokládá i mezi neohebnými slovními tvary, které plní funkci podmětu a přísudku: Sunku šieną vežti; Gyventi – tai ne duoną kepti (tamtéž: 41–42). Pojem rekce je v monografii poněkud upřesněn: při vymezení tohoto syntaktického vztahu se uvádí, že řízeny mohou být nejen pády, ale i předložkové konstrukce. Přimykat se mohou také tvary ohebných slov: nejen predikativní (neboli přísudkové) přívlastky a jmenné části přísudku, ale i nominativy s příslovečným významem a srovnávací větné členy (výrazy): Kas rytas bėgo su kitais vaikais į mokyklą; Per kitas dvi pamokas jis sėdėjo kaip medinis (tamtéž: 37–38). Slovní tvary spojené oboustranným vztahem jsou v monografii do třídy slovních spojení zařazeny jednoznačněji než v Žodžių junginių problemose, ačkoli jsou považovány za specifická slovní spojení (tamtéž: 45–47). Slovní tvary spojené souřadným vztahem se stejně jako dříve považují za několikanásobné větné členy tvořící určité konstrukce, nikoli však za slovní spojení (tamtéž: 46). V monografii je jasněji vymezen vztah mezi pojmy gramatická konstrukce a slovní spojení: druhý pojem je užší; slovní spojení se považují za dvojčlenné konstrukce s určitou syntaktickou a sémantickou samostatností (tamtéž: 44). Slovní spojení se třídí podle strukturálních, formálních a sémantických kritérií. V kapitole o slovesných spojeních jsou nově zařazeny skupiny spojení s příčestím a kopulativních spojení. Druhá skupina zahrnuje plnovýznamově oslabené sloveso (sponu) spolu se slovem plnícím funkci jmenné části přísudku a slovním tvarem plnícím funkci podmětu. Spojení tvořená slovesnými substantivy jsou v monografii popsána nikoli v kapitole o slovesných (jako dříve), nýbrž v kapitole o jmenných spojeních. Podle významu se rozlišuje pět typů spojení; kompletivní spojení netvoří samostatný typ – nyní se probírají v kapitole o objektových spojeních (tamtéž: 84). V učebnici je věta definována z hlediska sémantiky, formy a predikativní struktury. Za její nejdůležitější vlastnosti se považují predikativnost a samostatná intonace (tamtéž: 108). Zdůrazňuje se komunikační funkce věty (tamtéž: 109). Věty se tvoří podle schémat formální a sémantické struktury a vyznačují se určitými tendencemi v slovosledu (tamtéž: 107). Z hlediska struktury se věty podle počtu predikativních center dělí na jednoduché a souvětí a podle počtu členů predikativního centra na dvojčlenné, jednočlenné a bezčlenné (neboli nerozčleněné) věty. Podle vztahu predikativního centra ke gramatické kategorii osoby se dvojčlenné i jednočlenné věty dělí na osobní a neosobní. V tom se monografie liší od jiných popisů syntaktické struktury litevštiny. Za jednočlenné osobní se považují věty s neurčitým či neznámým a zobecněným původcem děje – takzvané neurčité a zobecňovací věty (tamtéž: 126–127). Osobními určitými větami se nazývají věty s vyjádřeným vykonavatelem děje – považují se za dvojčlenné věty (tamtéž). J. Balkevičius a V. Sirtautas s Č. Grendou označují jako osobní určité věty ty, jejichž podmět není vyjádřen, byť je odvoditelný z osoby přísudku nebo z kontextu (viz Balkevičius 1963: 133–134; Sirtautas, Grenda 1988: 22–23); v jejich učebnicích se tyto věty považují za jednočlenné. Neosobní věty se subjektem, který je podle názoru profesora „sémanticky vtahován do predikativního centra“ (Labutis 1994: 125), se s určitými výhradami považují za dvojčlenné. Slovní tvary tvořící predikativní centrum neosobních vět ukazují na absenci vztahu ke gramatické kategorii osoby (tamtéž: 127–128). Autor dělí neosobní věty do čtyř typů: prosté, PERSONALIA 241 infinitivní, nominativní a bezčlenné věty. V učebnici Sirtautase a Grendy se za neosobní považují pouze první z nich. Balkevičius považuje za neosobní také věty infinitivní a akademická gramatika je v tomto ohledu nejbližší profesorovu dílu. Predikativní centrum prostých neosobních vět nejčastěji tvoří neosobní slovesa nebo neutrální tvary přídavných jmen (tamtéž: 128). Zvlášť se probírají tři problematické typy prostých neosobních vět. Zaprvé může mít neosobní věta formální podmět vyjádřený infinitivem, např.: Draudžiama nuvažiuoti autotransportui nuo asfalto. Takový infinitiv, užitý po neutrálním tvaru, „se přiklání spíše k přísudku“, a proto je podle autora vhodné považovat takové věty za neosobní (tamtéž: 131). Zadruhé se za neosobní považují věty se subjektem v genitivu a přísudkem vyjádřeným neutrálním příčestím, např.: Suprato ji, kad čia ateinama žmogžudžių (tamtéž: 132). Neosobním větám se podobají také věty, v jejichž predikativním centru jsou užita slovesa vyjadřující existenci, vznik, ubývání či přibývání něčeho, spolu s genitivem neurčitého množství, kvantitativního obsahu nebo záporovým genitivem, např.: Ir buvo gi triukšmo; O pas mus purvo aukščiau kelių (tamtéž: 132–133). Zatřetí se za neosobní považují věty, jejichž přísudek tvoří „infinitiv sloves označujících vjemy s fakultativním určitým slovesným tvarem“ a jejichž objekt je vyjádřen nepřímým pádem nebo vedlejší větou, např.: Vėjo malūnų tame krašte visai nebuvo regėti (tamtéž: 132). Infinitivní věty se považují za neosobní, protože infinitiv „přímo neukazuje vztah ke gramatické kategorii osoby“ (tamtéž: 132). Upozorňuje se na takové věty, jejichž infinitiv „není syntagmaticky ve vztahu se subjektem v dativu a [které] lze rekonstruovat nikoli jako neosobní, nýbrž spíše jako dvojčlennou větu: Dėdė treptelėjo koja: – Gult! (J. Mikel.) Šitokį berną paleist iš rankų! (J. Balt.)“ (tamtéž: 133). Za bezčlenné věty se považují gramaticky „nerozčleněné výpovědi tvořené slovem, které neplní funkci větného členu, nebo jeho velmi těsným spojením s jinými slovy“ (tamtéž: 137). Nazývají se také kvazivětami, protože nemají strukturní model vlastní větě. To, že se bezčlenné věty považují za neosobní, vyplývá pouze z diagramu (tamtéž: 138). Od bezčlenných vět se odlišují a samostatně probírají věty neúplné. Odpovídají větnému členu nebo části souvětí. Typickým rysem těchto vět je závislost na kontextu či situaci, bez nichž jsou zkrátka nesrozumitelné. Jestliže neúplné věty s kontextem souvisejí jen málo, jde o jejich zvláštní podtyp – eliptické věty (tamtéž: 142). Pojetí a klasifikace bezčlenných a neúplných vět profesora V. Labutise se blíží pojetí uvedenému v učebnici J. Balkevičiuse (srov. Balkevičius 1963: 151–155). Od popisu odpovídajících vět v učebnici V. Sirtautase a Č. Grendy se liší více: v ní se eliptické věty nepovažují za podtyp neúplných vět; od neúplných vět se odlišují (podle funkce) a samostatně probírají také připojené věty (parcelace) (Sirtautas, Grenda 1988: 28–29). Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se neúplné věty a jiné úseky výpovědi považují za případy realizace gramatické formy věty v promluvě; netvoří samostatné typy větné struktury, a proto by měly být předmětem zkoumání textu, nikoli syntaxe – gramatika se od nich distancuje (Ambrazas, red. 1994: 476). Souvětí je v knize definováno jako „složitá komunikační jednotka (výpověď) tvořená dvěma nebo více predikativními strukturami, která sděluje dvě či více situací a jejich vztah“ (Labutis 1994: 145). Souvětí se třídí a popisují podobně jako v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje: nejprve se rozlišují souvětí souřadná a bez spojek, první se dále dělí na souvětí podřadná a souřadná a druhá se seskupují podle větných členů 242 | PERSONALIA povahu významových vztahů. Za spojovací výrazy se v monografii považují nejen vztažná zájmena, ale také některé částice plnící funkci spojek (tamtéž: 150). Samostatně se pojednává o dvoučlenných a víceslovných souvětích. Kniha podává strukturální a funkční klasifikaci podřadných souvětí. Podle stavby se rozlišují rozčleněná podřadná souvětí (s vedlejší větou jako celým větným členem) a včleněná podřadná souvětí (s vedlejší větou jako samostatným větným členem). Ta se dělí na vysvětlovací a rozvíjející věty. Vedlejší věta vysvětlovacích souvětí objasňuje obsah sloves, přídavných jmen nebo abstraktních podstatných jmen v hlavní větě. Vedlejší věta rozvíjejících souvětí může být vztažná, obsahová nebo příznaková. Vztažnými neboli popisnými se nazývají věty připojené vztažným zájmenem nebo příslovcem, jejichž hlavní věta obsahuje odkazovací slovo (tamtéž: 159). Obsahové věty začínají spojkami kad, jog a „šířeji vyjadřují to, co je v hlavní větě vyjádřeno neúplně přídavným jménem nebo příslovcem spolu se zájmenem signalizujícím tuto neúplnost toks, tas, příslovci taip, tiek“ (tamtéž: 159). Takové vedlejší věty lze k zájmenu nebo příslovci připojit i přímo. Na rozdíl od Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje považuje Profesor za obsahové také takové věty srovnávací, „jejichž vedlejší věta se připojuje k přídavnému jménu nebo příslovci, zejména k jejich druhému stupni“ (tamtéž: 159–160). Příznakové vedlejší věty vyjadřují vlastnost věci, vztahují se k podstatnému jménu v hlavní větě a nejčastěji začínají zájmenem kuris (tamtéž: 160). Rozčleněná podřadná souvětí se dále dělí podle funkce vedlejší věty vzhledem k celé větě. Vychází se z názoru, že vedlejší věty v podřadných souvětích jsou často synonymní a konkurují odpovídajícím větným členům. Jednoznačné synonymní protějšky mezi vedlejšími větami nemají podměty, předměty a přísudky vyjádřené obvyklými formami (tamtéž: 162). Celkově strukturální klasifikace podřadných souvětí v zásadě odpovídá klasifikaci uvedené v akademické Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje. Souřadná souvětí se podle struktury dělí na věty s otevřenou a uzavřenou, pružnou a nepružnou strukturou. Podle obsahu vzájemného působení vět se rozlišují čtyři typy souřadných souvětí: slučovací, vylučovací, odporovací a důsledková. Na rozdíl od akademické gramatiky V. Labutis nevyčleňuje samostatný typ souřadných vět připojovacích. Věty spojené spojkou o mohou tvořit souvětí slučovací nebo odporovací (tamtéž: 166, 169). Bezspojková souvětí se stejně jako v akademické gramatice probírají odděleně od spojkových. Třídí se podle struktury (otevřená a uzavřená) a podle povahy jimi vyjadřovaných významových vztahů. Bezspojková souvětí s jedním podmětem považuje Profesor za věty jednoduché s několikanásobnými skupinami slov, nikoli za souvětí (tamtéž: 175). Dodatek (stejně jako vsuvka) se v učebnici považuje za samostatný typ syntaktických vztahů a staví se do protikladu jak k podřazování, tak k souřadnosti, dokonce i k bezspojkovému slučování (tamtéž: 175). Za souvětí s dodatkem se považují věty poměrně různorodé stavby: jak věty spojené spojkou ir (nepatinka, ir tiek), pády zájmena kas a příslovcem kaip (odpovídají připojovacím souvětím v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos), věty spojené částicemi ypač, tik, bent, nebent (Koks ponas, toks tarnas, – tik prekių ieško), a dokonce i některá bezspojková souvětí (Bet jam neišeina taip kaip tėvui, net visai nepanašu). Vícečlenná souvětí se v monografii, podobně jako souvětí složité stavby bez spojek a smíšená souvětí v akademické gramatice, probírají podle způsobů spojení (stavby). Druhá část knihy je věnována větným členům. Podle názoru Profesora „koncepce syntaxe, která pomíjí některý větný člen, plně neodhaluje ty syntaktické jevy, jimiž se zabývá teorie větných PERSONALIA | 243 členů“ (tamtéž: 192). Za nejdůležitější vlastnost větného členu se považuje jeho syntaktická funkce ve větě. Větný člen je definován jako „slovo, tvar slova, jejich spojení nebo slovní spojení, které ve větě plní určitou funkci vzhledem k celé větě a přímo významově i gramaticky vstupuje do vztahu s jiným prvkem téže větné úrovně“ (tamtéž: 197). V. Ambrazas například považuje větný člen za jednotku větné stavby, vymezenou na základě syntaktických vztahů mezi tvary slov (Morkūnas, red. 1999: 546). Podle stavby se větné členy dělí na jednoduché a složené. Na rozdíl od Lietuvių kalbos gramatika a V. Sirtautase (Sirtautas, Grenda 1988: 53) se víceslovné větné členy považují za jednoduché. Podmět a přísudek se považují za základní větné členy téže úrovně. Předmět nebo příslovečné určení vztahující se k celé větě se nazývají situanty (tamtéž: 204). Zdůrazňuje se, že vzhledem ke specifické povaze syntaktických jevů nelze v konkrétních případech vždy jednoznačně určit větný člen. Často je dokonce důležitější „ukázat postup jeho určení a předložit své argumenty“ (tamtéž: 210). Podmět V. Ambrazas definuje jako větný člen, který je syntaktickým vztahem vzájemné souvislosti spojen s přísudkem (Ambrazas 1999). V. Labutis nazývá podmětem základní větný člen, „který spolu s přísudkem utváří predikativní centrum věty a označuje věc či skutečnost, jíž se při tvorbě věty přisuzuje vlastnost orientovaná podle komunikační situace“ (Labutis 1994: 211). Podle názoru Profesora nelze definici podmětu zakládat na nominativu, přestože jde o základní podobu podmětu. Ve větách osobních může funkci podmětu plnit nejen nominativ a slovní spojení s nominativem, ale také genitiv neurčitého množství nebo části a kolektivního plurálu, např.: Rudenį atvažiuodavo į girią vyrų; Cinoko dar neišvirė, o Baltaragio jau sėdo valgyti. Za osobní se považují také věty se slovesy būti, atsirasti, kilti, didėti, mažėti apod. užitými ve třetí osobě a s podmětem v genitivu, např.: Kiekvienoje dirvoje yra kūkalių; Tuoja ant stalelio atsirado visokių valgių ir gėrimų. Vychází se z možnosti užít s týmž slovesným tvarem nominativ nebo slovní spojení obsahující nominativ. Podmět v genitivu může vyjadřovat také nositele příznakové vlastnosti, např.: Senosios būta šnekios. Podle V. Labutise mohou mít podmět i věty neosobní. Jeho funkci plní infinitiv nebo infinitivní konstrukce, např.: Išeiti į gatvę jai vienai buvo uždrausta; tvary středního rodu, např.: Viena teb uvo aišku...; zájmena kas, viskas, niekas, např.: Bet kas buvo įsakyta, tai turėjau atlikti (tamtéž: 223). Za neosobní se považují také věty s trpným rodem a předmětem v genitivu, např.: Ar ir ten žmonių gyvenama? (tamtéž: 224). Za osobní nebo neosobní lze považovat věty se shodným přídavným jménem ve jmenné části přísudku a s genitivem, např.: Sesers būta labai gražios (tamtéž). Za neosobní se považují také věty se slovesy rūpėti, parūpti apod. a podmětem v nominativu, např.: Mergoms tik ištekėti rūpi, daugiau nieko (tamtéž). Věty se záporným slovesem būti a genitivem, např.: Tokių žmonių, kaip buvo Jurgaitis, jau nebėra, se považují za neosobní, protože „aniž by se změnil přísudek, nelze zde genitiv nahradit, neboť jej vyžaduje zápor“ (tamtéž: 220). Funkci podmětu ve větě může plnit také predikativní člen – vedlejší věta. Podmětné vedlejší věty se v knize probírají jako jeden ze způsobů vyjádření podmětu. Za přísudek se v knize považuje „základní větný člen určující predikativní centrum věty, jímž se ve větě vyjadřuje vlastnost přisuzovaná někomu či něčemu, orientovaná podle řečového aktu“ (tamtéž: 226). Pojem přísudku se spojuje s pojmem podmětu, proto se v neosobních a nominativních větách hlavní člen považuje za přísudek jen s určitými výhradami. Podle stavby mohou být přísudky jednoduché a složené. První se podobně jako u V. Sirtautase a Č. Grendy dělí na prosté (srov. čisté přísudky u Sirtautase a Grendy), víceslovné a analytické. Poslední tvoří složené slovesné tvary – složené časy a trpné- 244 | PERSONALIA druhu. Zastává se názor, že takový přísudek připisuje podmětu jednu vlastnost, jeho „obě složky jsou propojeny na úrovni morfologie, mezi nimi neexistuje syntagmatický vztah“ (tamtéž: 231). Složené přísudky se podle tradice sahající k J. Jablonskému dělí na složené slovesné a jmenné. Jmenná část jmenného přísudku se nazývá predikativ. V monografii, která je zde předmětem rozboru, je přívlastkové určení s predikativní funkcí (nebo predikativní přívlastek) pojímáno užším způsobem než v akademických gramatikách (Ulvydas, ed. 1976: 437–454; Ambrazas, ed. 1994: 490): nominativ adjektivního slova spojený s plnovýznamovým slovesem se považuje za druhý, doplňkový přísudek (Labutis 1994: 250–252). V oddílu o přísudku se pojednává také o vedlejších větách přísudkových. Hranice mezi přirovnávacími výrazy a vedlejšími větami přísudkovými přirovnávacího typu je vymezena jinak než v akademických gramatikách: za vedlejší věty přísudkové se považují tehdy, když „přirovnání tvoří alespoň jeden z hlavních větných členů“ (tamtéž: 255). Za neúplnou vedlejší větu se tedy považuje i přirovnání jako Mykolas ve větě Chci být tak vzdělaný jako Mykolas. Při popisu vztahů mezi tvary přísudku a tvary podmětu se pojmům shoda (adjektivních slov) a korelace (substantivních slov a určitých slovesných tvarů) přisuzují odlišné významy. Za přímý předmět jsou na základě pozice podmětu v pasivní transformaci považovány pouze genitivy záporu a neurčitého množství, nikoli však akuzativ (tamtéž: 268). Genitiv u sloves vyjadřujících usilování, nedostatek, obavu apod. se považuje za nepřímý předmět (na rozdíl od Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje, srov. Ambrazas, ed. 1994: 488). Podle vztahu k přísudku se rozlišují nejen přímé a nepřímé předměty, ale také předměty vedlejší. Ty „bývají nejčastěji doplňkovými, druhými předměty – pojí se s přísudky, které již mají přímý či nepřímý předmět, někdy i další vedlejší předmět“ (Labutis 1994: 274). Složené předměty s polopříčestím nebo příčestím, které tvoří sekundární predikační centrum (konstrukce s dvojími pády), autor nazývá složenými předměty (termín J. Jablonského). V témže oddílu jsou rozebrány také vedlejší věty předmětu přímého, nepřímého a vedlejšího. Podle významu se rozlišují příslovečná určení místa, času, příčiny, podmínky, přípustky, účelu, kvality a kvantity a jim odpovídající vedlejší věty. Podrobně jsou popsány sémantické podskupiny a způsoby vyjádření jednotlivých příslovečných určení a typů vedlejších vět. Například vedlejší věty způsobové se dělí do dvou podskupin: přímé způsobové a srovnávací. Přímé způsobové vedlejší věty se podle stavby dále člení na substituční, neboli zastupující (Aš gyvensiu, kaip negyveno niekas), vyjadřující (Ne viskas taip klojosi, kaip jiems regisi) a relativní (Kaip dirba, taip turi). Rozvitá příčestí, polopříčestí a příslovečná určení vyjádřená gerundiem jsou rozebrána samostatně; pojednává se o jejich syntaktické samostatnosti ve větě, a tedy i o problému interpunkce. Autor chápe vsuvky v širokém smyslu a rozlišuje tři jejich skupiny: vsuvky gramaticky spojené s větnými členy a nespojené s nimi; jako určitý druh vsuvek jsou pojednány také oslovení. Samostatná kapitola pojednává o prvcích autorské a neautorské řeči souvisejících se stavbou věty. V monografii upoutá důsledné oddělování strukturálního rozboru od syntaktického. V celé knize je věnována značná pozornost interpunkci a otázkám jazykové praxe. Zásady interpunkce jsou samostatně vyloženy v závěrečné kapitole knihy. *** Profesor se zajímal také o dějiny výzkumu syntaxe litevského jazyka. Například článek „Syntaxe v gramatice D. Kleina“ (1990) rozebírá strukturu a základní pojmy syntaktické části naší první tištěné gramatiky. Přináší cenné poznámky k překladu této latinské grama- PERSONALIA |245 tiky do litevštiny. D. Kleina lze podle autora považovat za „průkopníka popisu užívání pádů a některých dalších tvarů litevského jazyka, který upozornil na zajímavá a dodnes významná fakta z této oblasti a naznačil směry jejich vědecké interpretace“ (tamtéž: 117). Nelze než souhlasit ani s důležitostí, kterou článek přikládá rozboru starších popisů gramatické stavby litevského jazyka: „Dokud důkladně neprozkoumáme a všestranně nezhodnotíme všechny naše gramatiky, a to i jejich jednotlivé části, nebudeme mít skutečné dějiny litevské jazykovědy. Bez nich současná gramatická věda často ‚objevuje‘ věci známé již dávno nebo dochází k nepodloženým závěrům“ (tamtéž: 118). Dějinám naší jazykovědy je věnován také příležitostný článek „Litevská gramatika – sto let“ (2001). Pojednává o okolnostech vzniku první gramatiky J. Jablonského, jejích teoretických východiscích, stavbě, důležitějších definicích a terminologii. Zdůrazňuje její normativní charakter, který V. Labutis hodnotil jako „práci, jež položila základy naší tradiční gramatické vědy, načrtla řadu jejích zásadních stanovisek a neztratila svou hodnotu ani dnes, pokud jde o užívání mnoha jednotlivých jazykových prostředků, objasnění a upevnění norem“ (tamtéž: 14). *** Profesor V. Labutis publikoval recenze na řadu děl litevské jazykovědy. S. Krinickaitės knygelė Kalbų raiškos savitumas (1984) recenzento vertinama kaip bandymas užpildyti lietuvių kalbos gretinimų su kitomis kalbomis spragą (1985c). Tačiau grožinės literatūros originalų ir vertimų lyginimai, Profesoriaus nuomone, „nėra labai patikimas kelias pereiti prie kalbų raiškos savitumų ir net prie būdingų kalbos modelių“ (ten pat: 29). Lietuvių ir rusų kalbų gretinimo vaizdas būtų tikresnis, jeigu savitumai autorės būtų rodomi bendrybių ir panašumų fone. Knygelėje kartais nedaroma skirtumo tarp meninės kalbos faktų ir kalbos sistemos savitumų, kliūva pernelyg platūs apibendrinimai. Recenzijoje „Žodžių dažnio žodynus panagrinėjus“ (1999a) aptariami Laimos Žilinskienės ir Vidos Grumadienės parengti dažniniai dabartinės rašomosios lietuvių kalbos žodynai mažėjančio dažnio (1997) ir abėcėlės (1998) tvarka, daugiausia dėmesio skiriama pastarajam. Žodyne pasigendama buitinio stiliaus leksikos, daugelio kasdien vartojamų žodžių: buitinių realijų, augalų bei gyvūnų pavadinimų, kultūros srities ir su intelektine veikla susijusių žodžių, abejojama dėl tekstų atrankos principų. Dėl šių priežasčių siūloma jį laikyti ne dabartinės lietuvių kalbos, o keturių funkcinių stilių žodynu (p. 108). Recenzuojamame žodyne pasigendama žadėtų tikrinių žodžių dažnio duomenų. Neaiškūs kalbos dalių nustatymo kriterijai, todėl kalbos dalių statistikos lentelės nekelia pasitikėjimo. Su rūpesčiu konstatuojama, kad žodyne gausu nenorminių žodžių, todėl norminimo reikalui, V. Labučio nuomone, žodynas „labiau tiktų kaip klaidų šaltinis“ (p. 112). Recenzijoje daroma išvada, kad žodyno sudarymo principai autorių nepakankamai apmąstyti, pats „žodynas ir jo atramos taškai, deja, dažniau nuvilia nei džiugina“ (p. 113). J. Balkevičiaus Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė (1998) trumpai apžvelgiama Gimtosios kalbos žurnale (Labutis 1999b). Jame paskutinis žymiojo sintaksininko veikalas ypač vertinamas kaip „savita sintaksės mokslo studija, kurioje nuosekliai plėtojama vientisa verbocentrinio sakinio pamato koncepcijų visuma“ (1999b: 14). Kiek išsamiau ši studija ir kiti J. Balkevičiaus darbai aptarti Baltistikoje paskelbtame drauge su B. Stundžia parašytame nekrologe (Labutis, Stundžia 2001). 246 | PERSONALIA V jediném přehledu lze sotva obsáhnout veškerou rozmanitost vědeckých prací profesora. Ani to není cílem tohoto textu. Chtěli jsme alespoň zhruba ukázat směry a metody profesorova výzkumu gramatické stavby litevského jazyka a odhalit vývoj jeho vědeckých názorů. Podrobná analýza a hodnocení prací V. Labutise jsou úkolem pro budoucnost. U příležitosti sedmdesátých narozenin bychom váženému profesorovi rádi popřáli ještě mnoho tvůrčích let – ad multos annos! LITERATŪRA AMBRAZAS, V. 1976: [Diskusijos]. Mūsų kalba 4, 30–31. AMBRAZAS, V., red. 1985: Грамматика литовского языка, Вильнюс: Мокслас. AMBRAZAS, V., red. 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. AMBRAZAS, V., ed. 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos. AMBRAZAS, V. 1999: Veiksnys. Morkūnas, K., red. 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija. Parengė..., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 698. BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. BALKEVIČIUS, J. 1976: [Diskusijos]. Mūsų kalba 4, 32–33. BALKEVIČIUS, J. 1998: Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. DUMAŠIŪTĖ, Z. 1976: Vienanariai sakiniai. Beasmeniai sakiniai. Ulvydas, K., red. Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 608–625. GALKINA-FEDORUK, E. M., 1960: Частицы. Vinogradov, V. V., Istrina, E. S., red. Грамматика русского языка 1. Фонетика и морфология, Москва: Издательство Академии Наук СССР, 637–649. GENIUŠIENĖ, E. 1971: Lietuvių kalbos veiksmažodžių sintaksinė klasifikacija. Kalbotyra 23(1), 7–16. GIRDENIS, A., ŽULYS, V. 1973: [Rec.], Lietuvių kalbos gramatika 1–2. Baltistica 9 (2), 203–214. GRUMADIENĖ, L., ŽILINSKIENĖ V. 1997: Dažninis dabartinės rašomosios lietuvių kalbos žodynas (mažėjančio dažnio tvarka), Vilnius. GRUMADIENĖ, L., ŽILINSKIENĖ V. 1998: Dažninis dabartinės rašomosios lietuvių kalbos žodynas abėcėlės tvarka, Vilnius. KALINAUSKAS, Br. 1963: Žodžiai ir žodžių junginiai sakinyje. Dobrovolskis, B., sud. Kai kurie gramatikos ir stilistikos klausimai, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla, 3–23. KALINAUSKAS, Br. 1972: Lietuvių kalbos žodžių junginių sintaksė, Vilnius. KRINICKAITĖ, S. 1984: Kalbų raiškos savitumas, Vilnius: Mokslas. LABUTIS, V. 1962: Dalelytės ir jų vieta kalbos dalių tarpe. Literatūra ir kalba 6, 354–370. LABUTIS, V. 1963a: Lietuvių kalbos kiekio patikslinamosios dalelytės. Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai, serija A, 2 (15), 215–226. LABUTIS, V. 1963b: Dalelytės ne funkcijos ir rašyba. Kalbos kultūra 5, 46–52. LABUTIS, V. 1964a: Lietuvių kalbos sudėtinės dalelytės. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida (Lietuvių kalbotyros klausimai 7), 119–131. LABUTIS, V. 1964b: Dalelytės gi reikšmės, vartojimas ir rašyba. Kalbos kultūra 6, 28–33. LABUTIS, V. 1967: Nominatyviniai sakiniai. Lietuvių kalbos gramatinė sandara (Lietuvių kalbotyros klausimai 9), 117–131. LABUTIS, V. 1971: Dalelytė. Ulvydas, K., red. Lietuvių kalbos gramatika 2, Vilnius: Mintis, 543–576. LABUTIS, V. 1974a: Kai kurios veiksmažodiniu daiktavardžių konstrukcijos su kilmininku. Kalbotyra 26 (1), 25–36. PERSONALIA | 247 LABUTIS, V. 1974b: Lietuvių kalbos veiksmažodinių daiktavardžių ir jų valentingumas. Leksikos ir sintaksės klausimai. Tarpmokyklinės mokslinės konferencijos pranešimų tezės, Šiauliai: Šiaulių K. Preikšo pedagoginis institutas, 140–145. LABUTIS, V. 1974c: Derinimas. Mūsų kalba 6, 45–48. LABUTIS, V. 1976a: Nominatyviniai sakiniai. Nepilnieji sakiniai. Eliptiniai sakiniai. Benariai sakiniai. Ulvydas, K., red. Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 625–653. LABUTIS, V. 1976b: Tiesioginio objekto, tikslo ir kiekio kilmininkų valdymas. Mūsų kalba 4, 4–10. LABUTIS, V. 1976c: Žodžių junginių problemos, Vilnius: Vilniaus universitetas. LABUTIS, V. 1979a: Semantika ir formų parinkimas aktyvinėse, pasyvinėse ir substantyvinėse konstrukcijose. Kalbotyra 30 (1), 57–62. LABUTIS, V. 1979b: Predikatumas ir žodžių junginys. Aktualiosios kalbotyros problemos. Mokslinės konferencijos pakvietimas-programa ir tezės. 1979 m. kovo 28–29 d., Vilnius: Vilniaus V. Kapsuko universitetas. LABUTIS, V. 1980: Kilmininkas ir savybiniai įvardžiai. Baltistica 16 (1), 53–57. LABUTIS, V. 1981a: Vadinamųjų kiekio kilmininkų valdymas ir semantika. Baltistica 17 (2), 194–199. LABUTIS, V. 1981b: Sintaksės aprašymo galimybės ir uždaviniai. Kalbotyra 32 (1), 54–61. LABUTIS, V. 1982: Semantika ir žodžių formų parinkimas. Sintaksės ir semantikos klausimai. Respublikinės mokslinės konferencijos, skirtos TSRS įkūrimo 60-mečiui, pranešimų tezės, Šiauliai: Šiaulių K. Preikšo pedagoginis institutas, 31–33. LABUTIS, V. 1983: Sintaksinė semantika (semasiologija). Mūsų kalba 3, 9–12. LABUTIS, V. 1984: Некоторые особенности синтаксической нормы падежных конструкций. Языковая норма и функциональные стили. Программа-приглашение и тезисы докладов республиканского симпозиума. 3–4 октября 1984 г., Vilnius: Vilniaus universitetas, 20–22. LABUTIS, V. 1985a: Valentingumas – semantiniai vaidmenys – semantinė sakinio struktūra. Tarptautinė baltistų konferencija 1985 m. spalio 8–12 d. Pranešimų tezės, Vilnius: Vilniaus valstybinis V. Kapsuko universitetas, 65–66. LABUTIS, V. 1985b: Частица. Ambrazas, V., red. Грамматика литовского языка, Вильнюс: Мокслас, 357–362. LABUTIS, V. 1985c: [Rec.], Stasė Krinickaitė. Kalbų raiškos savitumas. Mūsų kalba 4, 28–30. LABUTIS, V. 1990: Sintaksė D. Kleino gramatikoje. Baltistica 26 (2), 114–118. LABUTIS, V. 1994a: Dalelytė. Ambrazas, V., red. Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 432–437. LABUTIS, V. 1994b/1998/2002: Lietuvių kalbos sintaksė. [Cituojama pagal antrąjį pataisytą leidimą], Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. LABUTIS, V. 1994c: Kalbos praktika ir funkcinė gramatika. Gimtoji kalba 1, 1–5. LABUTIS, V. 1995: [Rec.], Pirmasis lietuvių kalbos valentingumo žodynas. Kalbotyra 44 (1), 101–104. LABUTIS, V. 1999a: [Rec.], Žodžių dažnio žodynus panagrinėjus. Kalbos kultūra 72, 107–114. LABUTIS, V. 1999b: [Rec.], J. Balkevičius. Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė. Gimtoji kalba 5, 13–14. LABUTIS, V. 2001: „Lietuviškos kalbos gramatikai“ – šimtas metų. Kalbos kultūra 74, 8–14. LABUTIS, V., STUNDŽIA, B. 2001: Jonas Zemvaldas Balkevičius (1923–2000). [Nekrologas], Baltistica 35(2), 2000, 260–263. MAKSIMOVA, G. V., LABUTIS, V. V. 1985: Некоторые типы синтагм с количественным значением в русском и литовском языках. Baltistica 21 (2), 176–183. SIRTAUTAS, V., GRENDA, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas. SLIŽIENĖ, N. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1: A–M, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. ULVYDAS, K., red. 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas. 248 | PERSONALIA Valeckienė, A. 1976: Sintaksiniai žodžių junginiai. Ulvydas, K., red. Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 9–20. Valiulytė, E. 1976: Veiksmažodiniai junginiai. Daiktavardiniai junginiai. Ulvydas, K., red. Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 20–234. Vinogradov, V. V., Istrina, E. S., red. 1960: Грамматика русского языка 2. Синтаксис, 1–2, Москва: Издательство Академии Наук СССР. Žulys, V. 1969: Vadinamųjų nekeičiamųjų įvardžių vieta lietuvių kalbos gramatinėje sistemoje. Baltistica 5(2), 167–177. Artūras Judžentis