Akademikas Jurijus Stepanovas ir lietuvių kalba

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA X L V I (2 0 0 2), 2 2 3 – 2 4 8 P E R S O N A L I A AKADEMIK JURIJ STEPANOV A LITEVŠTINA Řádný člen Ruské akademie věd, profesor a doktor věd Jurij Stepanov, v jehož seznamu vědeckých prací najdeme jak rozsáhlé knihy, tak kratší články z obecné lingvistiky, sémiotiky, kultury a indoevropeistiky, romanistiky a baltistiky, patří k nejvýznamnějším představitelům současné moskevské (přesněji řečeno patrně ruské) lingvistické školy. Dokonale zná tradice jejích zakladatelů, slavných ruských filologů, které se prosadily v 19. a 20. století; sám je již několik desetiletí plodně rozvíjí a obnovuje, přičemž neopomíjí ani tradici, která je nám obzvláště drahá a která se od dob Filipa Fortunatova nepřetržitě věnuje tomu, aby v prostoru svých výzkumů poskytovala místo také litevštině. Velmi rozmanité vědecké zájmy J. Stepanova utvářely systém jeho teoretických názorů, který se opírá o konkrétní pozorování struktury a fungování jazyka a vychází z „filace (kontinuity) idejí“ a „metamorfózy idejí“. Směr „nového realismu“ ve filozofii jazyka, který v poslední době v Rusku získal zřetelné obrysy, je nejtěsněji spjat se jménem svého zakladatele J. Stepanova. Jurij Stepanov se narodil 20. července 1930 v Moskvě. Během studia románské filologie (obor španělský jazyk a literatura) na Moskevské univerzitě se navíc učil francouzsky, anglicky a německy, stejně jako klasickým jazykům – latině, staré řečtině a sanskrtu. V letech 1953–1956 připravoval v aspirantuře Moskevské univerzity kandidátskou (doktorskou) disertaci o syntaxi staré francouzštiny a španělštiny z 9.–13. století. V letech 1957–1958 si prohluboval vzdělání v Paříži: navštěvoval kurz metod strukturální analýzy E. J. Benvenista a kurz latinských předložek, studoval na Vysoké škole překladatelství na Sorbonně, zapsal se na kurz baskičtiny A. Martineta a na seminář literárního historika Castexa o poezii nové doby na Sorbonně. Po návratu nejprve pracoval jako učitel a překladatel na Ministerstvu zahraničních věcí SSSR. Na pozvání Moskevské univerzity se v roce 1961 ujal vedení Katedry francouzského jazyka a o rok později se stal vedoucím Katedry obecné a srovnávací historické lingvistiky. Habilitační práci obhájil v roce 1966 na základě svých prvních dvou knih – Stylistika francouzštiny a Struktura francouzského jazyka (Stepanov 1965a, 1965b). Titul profesora mu byl udělen v roce 1968. V roce 1971 J. Stepanov nastoupil do Lingvistického ústavu Ruské akademie věd. Nejprve zde působil jako vedoucí vědecký pracovník oddělení obecné lingvistiky a od roku 1989 až dosud vede oddělení teoretické lingvistiky. V roce 1984 byl zvolen korespondentním členem Ruské akademie věd, v roce 1990 jejím řádným členem. Od roku 1999 je J. Stepanov členem Vědecké rady Ruské akademie věd pro dějiny světové kultury; byl nebo stále je také členem redakčních rad různých významných vědeckých publikací a zástupcem šéfredaktora časopisu Voprosy jazykoznanija (1988–1994), Izvestija AN SSSR. Serija jazyka i literatury redakční kole- 224 | PERSONALIJA jos narys (1973–1987). Daugelį reikšmingų tarptautinių lingvistikos ir semiotikos kongresų bei simpoziumų skaitė pranešimus, kaip vizituojantis profesorius lankėsi Danijos, Ispanijos, JAV, Kubos, Prancūzijos ir kitų šalių universitetuose. Ne kartą yra skaitęs paskaitų ir Lietuvoje – Vilniaus universitete ir Lietuvių kalbos institute. U příležitosti 70. narozenin J. Stepanova mu byla v roce 1999 jako zakladateli směru „nového realismu“ ve filozofii jazyka věnována monografie „Filozofie jazyka: mezi hranicemi a za hranicemi“ (Filosofija jazyka: v granicach i vne granic 3/4. Tom posvjaščen... akad. Ju. S. Stepanovu, Char’kov: Oko). Také Ruská akademie věd vzdala hold svému akademikovi obsáhlou biograficko-bibliografickou publikací Jurij Sergejevič Stepanov (Logunov 2000), která kromě chronologického a abecedního seznamu vědeckých prací a dalších rejstříků obsahuje obsáhlý a analytický nástin jeho vědecké činnosti, který připravila E. Kubriakova. K témuž jubileu byl věnován také působivý sborník o 600 stranách, sestavený Oddělením jazyka a literatury Ruské akademie věd, Jazyk a kultura: Fakta a hodnoty (Kubriakova, Janko 2001). Pět kapitol této knihy obsahuje 47 článků uspořádaných takto: srovnávací historická indoevropeistika (9), sémiotika, filozofie jazyka, filozofie (12), teoretická lingvistika (11), litevština (6), kultura a umění (9). Čtvrtá kapitola věnovaná litevštině začíná článkem V. Rodionova „Litevština ve škole akademika J. Stepanova“, následuje „Kdy a jak se objevily první křesťanské modlitby v litevštině“ Z. Zinkevičiuse a „O změně forem společného rodu v žemaitských nářečích“ V. Vitkauskase; další články srovnávají fonologické systémy litevštiny a ruštiny (K. Garšva), pojednávají o postavení zájmen v gramatickém systému jazyka (A. Paulauskienė) a o prozodických univerzáliích a zákonitostech baltských a slovanských jazyků (O. Poliakovas). Minėtoje J. Stepanovo biografinėje bibliografijoje (Logunov 2000) užfiksuoti 238 įvairūs 1956–1999 m. spausdinti darbai – monografijos, straipsniai, mokslo darbų recenzijos, mokslinėse konferencijose ir suvažiavimuose skaitytų pranešimų tezės, sudarytos arba redaguotos knygos bei straipsnių rinkiniai, kuriems yra parašęs plačius, neretai atskirai studijai prilygstančius įvadus ar išsamius komentarus. Tarp tokių minėtinos jo iniciatyva Maskvoje 1974 ir 1995 metais išleistos buvusio jo mokytojo, garsaus prancūzų kalbininko E. Benveniste’o knygos Bendroji lingvistika, Indoeuropiečių socialinių terminų žodynas ir straipsnių rinkinys Semiotika (M., 1983), kuriame paskelbta Algirdo J. Greimo ir J. Courté’s aiškinamojo kalbos teorijos žodyno dalis. Paties J. Stepanovo darbų recenzijų ar atsiliepimų apie juos Rusijos bei kitų šalių prestižiniuose mokslo žurnaluose ši bibliografija nurodo daugiau kaip penkiasdešimt. Samostatnou vědeckou činnost zahájil J. Stepanov před více než čtyřiceti lety jako badatel syntaxe starých románských jazyků, avšak hned od počátku se projevovala jeho snaha začlenit každý konkrétní předmět svého výzkumu do určitého širšího systému; popis konkrétních jazykových jevů v jeho pracích se proto přirozeně a těsně spojoval se zobecňováním zásad a metod výzkumu jazyka (Kubriakova, Janko 2001: 18). Be pirmųjų prancūzų kalbai skirtų knygų (Stepanov 1965a, 1965b), konkrečiųjų tyrimų krypčiai atstovauja daug aktualiausias indoeuropeistikos ir konkrečias romanų, baltų, slavų kalbų gramatikos, akcentologijos ir etimologijos problemas nagrinėjančių J. Stepanovo straipsnių ir straipsnių serijų, pavyzdžiui, „Rusų linksnių teksto teorija aprašomojoje ir lyginamojoje istorinėje kalbotyroje“ (1988), „Skaičiavimas, skaičių pavadinimai, abėcėliniai skaičių ženklai indoeuropiečių kalbose“ (1989 a), „Baba-Jaga, Jama, Janus, Jasonas ir kiti: Dėl „negriežto“ lyginamojo istorinio metodo“ (1995), „Neparadigminis indoeuropiečių kirčio perkėlimas: (1. Dėl Wackernagelio ir Leskieno dėsnių)“ (1997 b) ir kt. Neabejotina šios krypties darbų viršūne laikytina PERSONALIA | 225 itin plataus atgarsio sulaukusi monografija Indoeuropiečių sakinys (Stepanov 1989). Ji recenzuota Maskvos žurnaluose Voprosy jazykoznanija bei Izvestija AN SSSR, Paryžiuje leidžiamame žurnale Bulletin de la Société de Linguistique de Paris bei mišiškėje Baltisticoje. V. Ambrazas šią monografiją įvertino kaip „naują baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų istorinės sintaksės tyrinėjimų pakopą“ (Ambrazas 1994: 112). Metodologie výzkumu jazyka, problémy sémiotiky a filozofie jazyka i souvislosti mezi jazykem a kulturou se probírají v teoreticky zaměřených syntetických knihách J. Stepanova Sémiotika (Stepanov 1971; přeloženo do japonštiny, maďarštiny a bulharštiny), Metody a principy současné lingvistiky (Stepanov 1975a), Substantiva. Predikáty. Věty: Sémiologická gramatika (Stepanov 1981), V trojrozměrném jazykovém prostoru: Problémy sémiotické lingvistiky, filozofie a umění (Stepanov 1985), Konstanty světové kultury: Abecedy a abecední texty v období dvojí gramotnosti (Stepanov, Proskurin, 1993), Konstanty: Slovník ruské kultury: Pokus o výzkum (Stepanov 1997), Jazyk a metoda: K současné filozofii jazyka (Stepanov 1998). Několik generací studentů vysokých škol bývalého Sovětského svazu (včetně Vilniuské univerzity) studovalo z učebnic J. Stepanova Základy lingvistiky (1966) a Základy obecné lingvistiky (1975b), která byla ostatně dva roky po vydání přeložena do vietnamštiny. Dešimt intensyvaus darbo metų Maskvos universitete (1961–1971) atskleidė ir subrandino pedagoginį J. Stepanovo talentą. Išraiškingos mylimo profesoriaus dėstomo bendrosios kalbotyros kurso paskaitos sutraukdavo didžiulę studentų ir anuometinių aspirantų (doktorantų) auditoriją. Kai kurie šį kursą išklausydavo kelis kartus, nes kiekvienais metais jo paskaitose atsirasdavo naujos informacijos ir būdavo iškeliama vis kita aktuali teorinė ar metodologinė problema, reikalaujanti kritiško jos sprendimų vertinimo. Savo vadovaujamoje katedroje J. Stepanovas įsteigė ir globojo naują specializaciją „Kalbinių sistemų tipologija“, į kurios programą buvo įtraukta ir lietuvių kalba. Laisvai pasirenkamą jos kursą dėstė pats profesorius pakaitomis su savo aspirantais lietuviais. Norinčių pramokti lietuviškai tada irgi netrūko. Litevština pro J. Stepanova nikdy nebyla jen přechodným zájmem či módní záležitostí. Rozhodl se ji naučit v roce 1962 po své první návštěvě Vilniusu a Seredžiaie. Díky výjimečnému jazykovému sluchu se během několika letních pobytů na různých místech Litvy naučil litevsky velmi dobře. Je možné, že „ochočená“ archaická litevština ho svým způsobem podnítila k hlubšímu studiu dějin jazyka a méně prozkoumaných, diskutovaných problémů indoevropeistiky a baltistiky. Přízvuková struktura slova, procesy utváření slovesného systému a historická syntax jsou oblasti konkrétního srovnávacího historického výzkumu, v nichž J. Stepanov předložil snad nejvíce nových, nečekaných a logicky podložených hypotéz i argumentovaných výkladů, důsledně opřených o systémový přístup k jazyku a jasně vymezené teoretické a metodologické principy. Litevština, kterou se J. Stepanov naučil nikoli jako romantický mladík zamilovaný do jazyků, ale jako již zralý vědec, pro něj nezůstala pouhým tradičním pomocným nástrojem historického indoevropeistického výzkumu. Ve svých teoretických knihách uváděl a interpretoval mnoho jejích jazykových faktů a „malou“ litevštinu tak postavil na roveň „velkým“ jazykům a začlenil ji do mnohem širšího kontextu jazykovědy (příkladem může být hypotéza o utváření opozice tranzitivních a intranzitivních sloves v baltských jazycích, představená v knize „Metody a principy současné lingvistiky“). J. Stepanov napsal přibližně 20 článků a sérií článků věnovaných „čisté“ litevské filologii. Část z nich vyšla v Baltisticoje, další část v moskevských lingvistických časopisech. 226 | PERSONALIA Voprosy jazykoknanija, Izvestija AN SSSR a v dalších. Mezi baltistickými pracemi J. Stepanova je zvláště důležitá řada článků věnovaná dějinám kategorií slovesného vidu, tranzitivity a rodu v baltských (a slovanských) jazycích, publikovaná v letech 1976–1978 v časopise Izvestija AN SSSR a ve sborníku příspěvků ruských lingvistů přednesených na VIII. mezinárodním sjezdu slavistů v Záhřebu, vydaném jako samostatná kniha Slavų kalbotyra (1978). V monografii Indoeuropiečių sakinys J. Stepanov shrnuje diachronní vývoj tranzitivních a intranzitivních sloves v baltských jazycích a opozic mezi průběhovým a dokonavým videm ve slovanských jazycích, jak jej tam vyložil, a dochází k závěru, že slovanská opozice průběhového a dokonavého vidu a baltská opozice tranzitivních a intranzitivních sloves jsou historicky příbuzné – vyvinuly se ze společného původního prototypu (protikladu aktivity a inaktivity), avšak v baltských jazycích se slovesný vid chápe z hlediska objektu a subjektu, zatímco ve slovanských jazycích z hlediska ohraničenosti a neohraničenosti děje. Problematika dějin litevského (a baltského) slovesa J. Stepanova zajímá od samého počátku jeho studia litevského jazyka – jeho první tištěný lituanistický článek byl pokusem o vlastní vysvětlení původu formy 3. osoby je (Stepanov 1970). Výklad uvedený v tomto článku později podrobně zdůvodnil v dalších publikacích (Stepanov 1985b, 1989a: 225–233). J. Stepanova pojí nejen s litevským jazykem, ale také s Litvou a litevskými lingvisty i kulturními osobnostmi dlouholeté a trvalé srdečné vztahy. V Litvě strávil nejedny prázdniny, dobře zná litevské divadlo a vůbec má zde mnoho přátel, lidí stejného smýšlení a žáků. Zvlášť blízké profesní i osobní přátelství ho pojilo s profesorem Jonasem Kazlauskasem, jehož tragickou smrt na podzim roku 1970 J. Stepanov velmi těžce nesl. Zdá se, že lze říci, že právě prostřednictvím přátelství těchto dvou vrstevníků a spřízněných duší vznikly pevné vazby J. Stepanova na litevskou lingvistiku, neboť v šedesátých letech byl J. Kazlauskas jedním z hlavních organizátorů časopisu Baltisticos a mezinárodních baltistických konferencí, tehdy označovaných za všesvazové. J. Stepanov začal přispívat do Baltisticai, od samého počátku se účastnil téměř všech baltistických konferencí ve Vilniusu a Rize, byl oficiálním oponentem čtyř habilitačních disertací obhájených na Vilniuské univerzitě v letech 1967–1984 (J. Kazlauskase, K. Musteikise, A. Paulauskienė, A. Rosinase) a školitelem šesti disertací litevských lingvistů k titulu doktora věd (tehdy kandidáta filologických věd), které byly zpracovány a obhájeny v Moskvě v letech 1972–1985 (R. Venckutė, K. Garšva, S. Krinickaitė, G. Naktinienė, S. Valentas, O. Poliako-va). Od krásného léta roku 1962, které strávil na březích Němenu v Seredžiu a kdy litevština poprvé vstoupila do lingvistického obzoru mladého jazykovědce, zaujímá tento jazyk dodnes pevné místo ve vědeckém zájmu tohoto mimořádně pracovitého učence z Boží milosti, a rozhodně ne místo poslední. Letos uplynuly již čtyři desetiletí, po která je J. Stepanov upřímným a věrným přítelem litevského jazyka; jeho působivá osobnost vyzařující výjimečnou erudici je pro všechny lituanisty, kteří ho znají nejen z knih, velkou morální autoritou, nezapomenutelným učitelem a přesvědčivým vzorem jazykovědce-filologa. LITERATŪRA AMBRAZAS, V. 1994: (rec.) Ю. С. Степанов, Индоевропейское предложение. Москва: Наука, 1989. Baltistica 28 (1), 108–112. KUBRJAKOVA, E. S., JANKO, T. E., red. 2001: Язык и культура: Факты и ценности. К 70-летию Юрия Сергеевича Степанова. Москва: Языки славянской культуры. LOGUNOV, A. A., ред. 2000: Юрий Сергеевич Степанов. Российская Академия Наук. Материалы к биобиблиографии ученых. Серия литературы и языка, 26. Составитель Р. И. Горячева, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1965a: Французская стилистика, Москва: Высшая школа. PERSONALIA 227 Stepanov, Ju. S. 1965b: Структура французского языка: Морфология, словообразование, основы синтаксиса в новой французской речи, Москва: Высшая школа. Stepanov, Ju. S. 1966: Основы языкознания, Москва: Просвещение. Stepanov, Ju. S. 1970: Литовское yra – 3 лицо глагола „быть“. Baltistica 6 (2), 193–196. Stepanov, Ju. S. 1971: Семиотика, Москва: Наука. Stepanov, Ju. S. 1975a: Методы и принципы современной лингвистики, Москва: Наука. Stepanov, Ju. S. 1975b: Основы общего языкознания, Москва: Просвещение. Stepanov, Ju. S. 1981: Имена. Предикаты. Предложения: Семиологическая грамматика, Москва: Наука. Stepanov, Ju. S. 1985a: В трехмерном пространстве языка: Семиотические проблемы лингвистики, философии, искусства, Москва: Наука. Stepanov, Ju. S. 1985b: Лит. yra, рус. (он) и есть (К вопросу о происхождении). Baltistica 21 (1), 4–13. Stepanov, Ju. S. 1988: Текстовая теория русских падежей в описательном и сравнительно-историческом языкознании. Русистика сегодня. Язык: система и ее функционирование, Москва: Наука. Stepanov, Ju. S. 1989a: Индоевропейское предложение, Москва: Наука. Stepanov, Ju. S. 1989b: Счет, имена чисел, алфавитные знаки чисел в индоевропейских языках. Вопросы языкознания 4, 46–72; 5, 5–31. Stepanov, Ju. S. 1995: Баба-Яга, Яма, Янус, Ясон и другие: К вопросу о „нестрогом“ сравнительно-историческом методе. Вопросы языкознания 5, 3–15. Stepanov, Ju. S. 1997a: Константы: Словарь русской культуры: Опыт исследования, Москва: Языки русской культуры. Stepanov, Ju. S. 1997b: Непарадигматические передвижения ударения в индоевропейском: (1. Вокруг законов Ваккернагеля и Лескина). Вопросы языкознания 4, 5–26. Stepanov, Ju. S. 1998: Язык и метод: К современной философии языка, Москва: Языки русской культуры. Stepanov, Ju. S., Proskurin, S. G. 1993: Константы мировой культуры: Алфавиты и алфавитные тексты в период двоеверия, Москва: Наука. Regina Venckutė Kazimieras Garšva Olegas Poliakovas RUSŲ BULGARISTIKA IR LIETUVA Su Lietuva yra susiję du žymūs rusų mokslininkai, bulgarų kalbos ir kultūros specialistai: iš Vengrijos kilęs rusų bulgaristikos pradininkas Jurijus Venelinas (gimimo – Georgis Hucas) ir iš Lietuvos nuo Obelių kilęs vienas didžiausių šių dienų Maskvos bulgaristų prof. Grigorijus Venediktovas. Lietuvių kalbininkams G. Venediktovas jau senokai žinomas iš jo publikacijų „K istorii lituanistiki v Rossii“, konkrečiai apie kalbininko Jono Juškos lituanistinę medžiagą ir korespondenciją, kuri išliko jį globojusio rusų kalbininko I. Sreznevskio archyve. Be to, jis ne tik aktyviai bendrauja su Maskvos lietuvių kultūros puoselėtojais, baltistais, bet ir palaiko glaudžius santykius su lietuvių kalbininkais, atsiunčia savo darbų ir kitokios vertingos literatūros. Kalbininko