Kirčiuočių mišimas

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVI (2002), 185–192 POZNÁMKY Remarks MÍŠENÍ AKCENTUAČNÍCH TŘÍD V mnoha jihovýchodoaukštaitských nářečích (Léipalingis, Veisiejai, Kāpčiamestis, Drūskininkai, Rāt-nyčia, Pelēša, Žirmūnai, Ródūnia, Merkinė, Seinai, Pūnskas) splynul v určitých případech¹ cirkumflex s akutem (podle prof. J. Balčikonise akut zněl takto – z jeho přednášek v letech 1953–1954). Pravděpodobně proto se rozkolísaly dokonce i akcentuační vzorce: gru·dù „zrnem“, gru·dūs „zrna“, ale grūdàs, k’ælmùs „pařezy“, ale k’æ.lmas, ža.ŋklù „znakem“, žaŋklùs „znaky“, ale žá.ŋklas, žiedù „květem“, žiedùs „květy“, karštù „horkým“, karštùs „horké“, ale ká.rštas, ká.rštu; gri·nù „čistým“, gri·nùs „čisté“, ale grì·nas, nuogù „nahým“, nuogùs „nahé“ Drsk (Švendubrė, Jaskónys); žantùs „zeťe“, žvèru „zvěří“, gen. pl. žverìs „zvěř“, tv’irtù „pevných“, p’irmù „prvním“ Rtn² (srov. také slyšenou a dalšími potvrzenou kolísavou výslovnost názvu jezera Bìlsas b’ì.lsu a b’ìlsu (Balčikonis 1978b: 383–384; Savukynas 1966). Takové příklady byly zaznamenány v roce 1958 a později také v okolí Ródūnie (v obcích Kargaudai, Klá išiai, Naujų Smilginių, Piliakalnio, Leliūšių); (tùr) du sunù, ale gen. sg. súnu, marcì atè į nuogù žùpakal’u; nup’ìrkɔ. nàujùs žiedùs; rùkščùs barščùs nór k’àu.læ.m p’ìlk; su p’ìrmù, nors p’ìrmas: vaì m’er.gɔ’s dar. /su p’ìrmù gùlas || Takové jevy byly zaznamenány také v lazūnském nářečí: gru.dùs, vežùs, me·šlùs (ale grūdàs, véžì) Lz (Pasalys, z pohádek a rozhovorů zaznamenaných od Avižičia v roce 1959, LKI), kaulùs LzŽ112 → káulas LzŽ112; jungùs LzŽ98,102 – jùngas LzŽ98; kelmùs LzŽ114 – kélmas tamtéž; lungùs – lùngas LzŽ139; storùs LzŽ245 – stóras LzŽ tamtéž; rìebù Lz (Pasalys) – gen. pl. rieb’ùs tamtéž, gru·dùs s. 151, storùs s. 150, ale stóras s. 151, kaulùs s. 140, klù·n’i s. 147, unkšč’ìša, s. 151, ale ù.ŋkšč’ìša gen. pl. nom. pl., z ù.ŋkšč’ù. gen. pl. – s. 151 (poslední příklad představuje téměř zaniklou první akcentuační třídu) atd. Panašių dalykų yra Dieveniškių (plg. Grinaveckienė 1993: 134–179) šnektoje; plg. dar Poško-nių kaime 1999 metais išgirstus sakinius: ká.r tus / m’ėšk karcùs [obuolius] tuos žà.me.n; du sunù pripùole. /nušùvė.; vag’ėi. klė·c’is plėša /v’ìsa /v’ìenus sanùs ažadauža až’ė jì ir t. t. Ještě častěji se tak mluvilo v již zaniklém zietelském nářečí: g’ies’m’ė → gies’m’ės ZtŽ205; grì·nas, grì·nù ZtŽ219; krésla → kreslùs a krésus ZtŽ316, lángo JR74 → dù langù p’irk’on instàt’em ZtŽ341; mèšlùs ZtŽ398; mùre a murè ZtŽ418; pėdàs → piedùs a pėdus ZtŽ469; p’ìrmas → sa p’ìrmai ZtŽ487; kunodàs dá nesuràs ZtŽ643; sá.udus → šiaudùs a šaudùs ZtŽ659, vienas → vìna.i (instr. sg. viena) ZtŽ768 atd. Vyslovuje se dokonce g’ìema, ale g’iem’ì, g’iemù ZtŽ204, 1 Samohlásky e·, i·, u·, o·, dvojhlásky ie, uo. 2 Tas klausimas buvo jau iškeltas (žr. Lazauskaitė 1998: 27–28). 186 | PASTABOS atjùnkau ir atjùnkai ZtŽ249; šìltus kal’in’us ZtŽ663, in Pagirūs Zt, ale Pagiriai (3b) ZtŽ821 a podobně. Profesor J. Balčikonis měl nejspíš pravdu, když v letech 1953–54 učil, že při úpadku jazyka a rozvolňování jeho systému se nejprve začíná rozkolísávat přízvuk. Někdy se zdá, že se zcela rozpadá přízvukové schéma běžného slova (např. kėlinės a mn. gen. kelinės ZtŽ283, k’ęp’in’im’i „játry“ mn. instr. a k’ęp’in’ū mn. gen. ZtŽ286, šilnas (4) ZtŽ589 = (3); skėpta (1)? – ZtŽ597; šūlnis (3)? – ZtŽ675; muzikontas (1) ZtŽ420 = (2); pakutys (3) ZtŽ450 = (3b), pelýnas (1) ZtŽ470 = (2), pekórnia (1) ZtŽ470) = (2) atd. Vzhledem k různým zápisům (záznamům pořízeným různými lidmi, protože kolísání se projevuje i v řeči jednoho člověka; např. v roce 1999 byla v obci Poškoniai v okolí Dieveniškės od jedné ženy zaznamenána výslovnost važà.v.àm in tró.bas ~ važiuovom in Tróbas ir važiuoc in tróbas nemòžna ~ važiuot in Tróbas nemòžna), je někdy těžké rozhodnout, jaký přízvukový vzorec u jednotlivých slov uvést. Kvůli koncovému přízvuku v těchto dvou pádech se často tvrdí, že existuje čtvrtý přízvukový vzorec. Bohužel v druhé slabice od konce nemohl působit zákon F. de Saussura o akutové intonaci (v nářečích pouze k’ė.lmas, ka.rštas, ža.nyklas, p’ì.rmas apod.); příčiny zde musely být jiné. Mohly být následující. Když v důsledku dvojjazyčnosti nebo z jiných důvodů zeslábly či dokonce zanikly rozdíly v intonaci, v některých případech se v nářečích zachovala tendence zdůrazňovat přízvukem určitý pád. Větší počet podstatných a přídavných jmen, ba i číslovek a příčestí patří ke slovům čtvrtého přízvukového vzorce; šlo tedy jakoby o zobecněný koncový přízvuk v singuláru instrumentálu a plurálu akuzativu některých (snad i všech?) slov s akutovým kořenem. Přispět mohl také strach mladých vzdělanců (zejména ve městech) z přesouvání přízvuku z krátké koncovky na dlouhou předchozí slabiku. Tyto nové přízvukové vzorce, zjevně smíšené v důsledku působení této analogie, možná není třeba uvádět ve slovnících a textech (jak se o to pokusily DrskŽ a LKŽ), protože bychom tím tvrdili, že slova čtvrtého přízvukového vzorce mohou mít v kořeni akutovou intonaci (cv’ì.rtas, cv’ìrtų, trá.uktas, trắuktų atd.). Vždyť i mluvčí spisovného jazyka jako by zcela rušili třetí přízvukový vzorec, neboť říkají griežtì, griežtùs bernùs, aukštìnius žiédus, giesmè, giesmès, ties Lietuvà, su tamsumà, tamsumàs apod. Mnozí obyvatelé měst už neslyší chvění akutové intonace, a proto spěchají zdůrazňovat singulár instrumentálu a plurál akuzativu přízvukem na koncové slabice, protože se tam přízvuk často přesouvá z různých koncovek: vaì.kus, sódu, sódus, mièstus. Jde už o zcela nový jev, který se objevil dokonce i v litevských nářečích. Podle názoru V. Lazauskaitė-Ragaisienė jsou to téměř výhradně důsledky analogií s jinými kmeny (Lazauskaitė-Ragaisienė 2001: 97–109), ale analogické směšování kmenů je stejně takřka v celé Litvě, zatímco tvary karštù, pirmù, pirmùs, žiédus, ties Lietuvà se vyskytují jen v dvojjazyčných příhraničních nářečích zasažených nivelizací intonačních rozdílů a také v našich velkých městech (zejména ve Vilniusu, Kaunasu a Klaipėdě). Připomeňme také slovesa přítomného a minulého času g’ìema → g’ìem’i, g’ɡvė. → gɔ.v’ėu. Lz, vé.ima → v’eim’i Dv (obec Poškoniai) a další. V tomto případě by se neměla uvádět žádná označení přízvukového vzorce, protože jev není ustálený a je značně nejasný, podobně jako v případě singulárových podstatných jmen s cirkumflexovým kořenem, jejichž tvary uváděl J. Balčikonis: Kaũnas, Kaunù, Kaunè (2 nebo 4), Smàlvas, Smalvù, Smalvè (2 nebo 4; protože plurál neexistuje, nelze to ověřit; případně by mohl posloužit jako doklad singulárový illativ, ten však v nářečích někdy kolísá, např.: Kaunan (u mnoha jižních a východních aukštaitských mluvčích) a Kaũnan (DSM – informace B. Stundžii), neboť „označování paradigmat je neužitečné hádání“ (Balčikonis 1978a: 372). Podobně postupoval i takzvaný Niedermannův slovník (Wörterbuch der litauischen Schriftsprache), zejména v seznamu místních jmen (sešit 49, Heidelberg, 1968). PASTABOS | 187 To pomůže vyřešit také problém přízvukování jezera b’ĭlsas: singulár instrumentálu může tentýž člověk vyslovovat dvěma způsoby – b’ĭlsu a b’ĭlsu. Ověřeno v roce 2002 (srov. Savukynas 1966: 175–176; Balčikonis 1967: 130). Toto kolísání závisí na tom, zda chce mluvčí zdůraznit singulár instrumentálu (slyšel jsem dokonce větu prɪŋ’g’ėre. b’ĭlsu, ačkoli nominativ singuláru vyslovil b’ĭlsas). LITERATŪRA BALČIKONIS, J. 1978a: [Rec.] Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Kalbotyra 10, 1964. Cituojama pagal: Id., Rinktiniai raštai I, sud. A. Pupkis, Vilnius: Mokslas, 371–373. BALČIKONIS, J. 1978b: Laiškas redakcijai. Baltistica 3 (1), Cituojama pagal: Id., Rinktiniai raštai I, sud. A. Pupkis, Vilnius: Mokslas, 383–384. GRINAVECKIENĖ, E. 1993: Šaltinių šnektos tekstai. Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 137–159. LAZAUSKAITĖ, V. 1998: Dėl dviskiemenių o-kamienių daiktavardžių kirčiavimo variantų pietinėse aukštaičių tarmėse (tezės). Lietuvių kalbos institutas, Vilniaus pedagoginis universitetas. LAZAUSKAITĖ-RAGAIŠIENĖ, V. 2001: Dviskiemenių u-kamieno daiktavardžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių paribio šnektose. Paribio tarmių ir kalbų problemos. Šiauliai, 2001, 97–109. SAVUKYNAS, B. 1966: K probleme substrata v jugozapadnoj Litve. Baltistica 1 (2), 165–176. Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva Gauta 2002 03 20 DĖL UPĖVARDŽIO Dānė* Akmenos upės (Kretingos r.) žemupys klaipėdiškių šnektoje yra (ir buvo) dānė || dānej’e~Dā-nė | Dānija. Vokiškai buvo rašoma Dange. Vokiečių žemaičių tarme išmokę kalbėti rusniškiai (M. Deivelaitis), saugiškiai (J. Užpurvio brolis ir brolienė), preikuliškiai (M. Reizgys, buv. Klaipėdos gubernatoriaus giminė), klaipėdiškiai (Kazlauskas) W. Fenzlaw (1934: 141) sakinį su žodžiu Dange visi kaip vienas 1958–1960 metais yra skaitę dā.ne || dāne ir sakę, kad niekada nebuvo sutikę čia priebalį g tarusių klaipėdiškių (tek dėdlė tov’e pamātė- vō-k’ęška parašima Dange / pradė je t’ėp tārte – dā.ng’e – J. Užpurvio sesers Kohnienės žodžiai). Prof. V. Mažiulis remiasi F. Kuršaičio žodynu (K78). Tokio tarimo lietuvininkais save vadinę žmonės net taip vėlai (apie 1959–1963 metus) yra nevartoję. Jei kas dabar iš atsitiktinai likusių klaipėdiškių gali būti „naujoviškai“ ėmę sakyti pagal kraštą užplūdusius atkėliėlius, bet seniau neteko taip išgirsti. Vargiai iš gyvosios kalbos F. Kuršaitis galėjo išgirsti Dangę – tai raštų forma būsianti. F. Kuršaičio užrašymai iš Tilžės apylinkių yra be trūkumų, bet iš kitur, iš tolesnių vietų, yra netgi didžiai neįtikimų užrašymų (iš atsitiktinių pateikėjų?), pvz.: žem. unduo, viekšniškių * VYTAUTAS MAŽIULIS. Ne Dānė, o Dangė. Baltistica 34 (1), 1999, 93–98.