Panevėžiškių fonetikos raida abipus Latvijos sienos

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVII (2002), 9–18 Vývoj fonetiky panevėžiškijského nářečí po obou stranách lotyšských hranic* KAZIMIERAS GARŠVA Institut litevského jazyka, Vilnius Článek se pokouší rekonstruovat hlavní rysy fonetického vývoje panevėžiškijského nářečí na základě místních a osobních jmen zaznamenaných mezi 16. a 18. stoletím. Pozornost je věnována: zúžení dlouhého přízvučného /a:/; vývoji nosových samohlásek a dvojhlásek; rozšíření nepřízvučných /i/, /u/; posunu přízvuku dozadu; depalatalizaci /l/ před samohláskami typu e; prodlužování krátkých přízvučných samohlásek; zkracování dlouhých nepřízvučných samohlásek; monoftongizaci /ie/, /uo/, změně předních nepřízvučných /a/, /u/ na /i/; redukci /i/, /u/, /e/, /a/ v koncových slabikách; vkládání samohlásky do skupin končících na /l/, /r/, /m/, /n/, /v/. 0. ÚVOD V Lotyšsku a v severní Litvě mezi Klaipėdou a Biržai se přízvuk všeobecně posouvá dozadu a krátké samohlásky na konci slova se redukují. Na lotyšském pohraničí mezi Pāpilio a Breslaujou se přízvuk obvykle již neposouvá, a proto mohl být tento jev způsoben nikoli vlivem lotyštiny, nýbrž finským vlivem zprostředkovaným kuršštinou a zemgalštinou. V této oblasti žili Kurši a Zemgalové až do 16. století. Přibližně 200 let žili vedle nich také Litevci, kteří se přistěhovali z jihu a od místního obyvatelstva převzali posun přízvuku, redukci koncovek a některé další nářeční rysy. Na území litevského Žemaitijska se vyskytuje severní panevėžiškijské nářečí a severní části nářečí šiauliškijského a telšiškijského. Nářeční izofony ukazují, že mezi Šiauliai a Žagarė probíhala intenzivní expanze středních aukštaitských nářečí, která klínem oddělila panevėžiškijské a telšiškijské nářečí. Stará hranice mezi Žemaitijci a Aukštaitijci mohla vést u Lygumai. Farní archivy ukazují, že nepatrný posun přízvuku a velmi vzácná redukce koncovek v panevėžiškijském nářečí mohly začít v 16. století, kdy byl vliv Zemgalů již malý, a zvláště zesílily v 17. století (posun přízvuku) a v 19. století (redukce koncovek), kdy byli Zemgalové zcela asimilováni. Vliv Zemgalů se tedy rozvíjel až po zániku jejich jazyka. Cílem článku je pokusit se na základě písemných pramenů přibližně určit dobu vzniku nejdůležitějších fonetických rysů rodného severozápadního panevėžiškijského podnářečí- * Článek vznikl na základě příspěvků přednesených na konferencích Vilniuské univerzity věnovaných M. Daukšovi a J. Kazlauskasovi. Autor děkuje za připomínky svým učitelům, prof. A. Girdenisovi a akademikovi Z. Zinkevičiusovi. 10 | K A Z I M I E R A S G A R Š V A …ní. Jde o velmi složitý úkol, protože prameny psané polsky a latinsky nepřesně odrážejí litevštinu. O vývoji fonetiky severozápadních panevėžiškiai neexistují vědecké články. Nářečí se nachází v západní části východolitevských nářečí a představuje přechod mezi žemaitskými a aukštaitskými nářečími. Na vývoj fonetiky těchto nářečí nepanuje jednotný názor. Například prof. A. Girdenis (2000: 209) v roce 1971 napsal, že žemaitské nářečí se od aukštaitského oddělilo dříve než v polovině XV. století, zatímco v roce 1998 uvedl, že k tomu došlo nejpozději v VII. století (Girdenis, Pabrėža 2000: 7). A. Salys (1992: 364) posunul tento jev o 1000 let později – na konec XVI. až počátek XVII. století. Při přípravě tohoto článku bylo prostudováno přibližně 3000 místních názvů a 1000 zápisů příjmení z XVI.–XVIII. století v křestních a oddacích knihách kostelů v Linkuvě, Pakruoji, Klovainiai, Joniškisu, Joniškėli, Vaškai a Pušalotu. Mnohé předpoklady lze vyvozovat z nářečních textů zaznamenaných během posledních 150 let (viz Garšva 2000: 173–174). Nejvíce údajů pochází z archivu farnosti Linkuva ze XVII. století. Manželé pocházeli z velké části oblasti severozápadního panevėžiškiai (povodí Mūši), od Pašvitini po Pašvalis a od Lauksodis po Klovainiai; archivy proto dokládají mluvu přibližně 10 sousedních farností. Vzájemně se téměř neliší. Za litevskou hranicí zůstaly farnosti Brūnava a Būdberga a části farností Žeimelis, Joniškis a Nemunėlio Radviliškis. Historické kostelní knihy jsou jedinou písemnou památkou tohoto nářečí. Jejich zápisy nejsou přesné, protože slova byla přizpůsobována artikulaci slovanských jazyků. Kněží většinou litevsky neuměli, proto se například zapisovalo vsg. nom. de Giefe ‘Degesiai’ (třikrát, Lnkv KĮ č. 1, 2ᵇ, 87ᵃᵇ, 1677, 1711; málo významné varianty se nerozlišují¹), de Wonogalie ‘z Žvanagaly’ (83ᵃ), de Isznory ‘z Norių’ (litevská předpona byla psána dohromady, 1671, 92ᵇ). K litevským místním názvům se nejčastěji připojovala slovanská předpona s (snad písaři diktoval polsky mluvící „tlumočník“): de Skizerij 85ᵃ ‘z Kyzerių’, de Smiciski 80ᵃ ‘z Mičiškių’, de SNakiski 23ᵃ ‘z Nakiškių’ (třikrát, 23ᵃ, 17ᵃ, 82ᵃ), de Stitanij 74ᵇ ‘z Titonių’, d. Sturczyn 4ᵇ ‘z Turčinů’, z Żudek 98ᵇ ‘z Udeku’, de Szudaki 97ᵃ ‘z Udeku’, de Zwaldeyki 60ᵇ ‘z Valdeikių’ a tak dále. 1. PŘÍZVUČNÁ SAMOHLÁSKA o < ā V kraji kolem řeky Mūši vznikla v XVI.–XVII. století řada dnešních vesnic a formovalo se severozápadní panevėžišké nářečí a jeho místní mluvy, mezi nimi i centrální mluva Linkuvy. Přízvučná dlouhá praslovanská samohláska *ā se v nářečí zúžila na o již v XVI. století: Rimeikonis 1555, Puknioniu, Titoniu 1599 JNš (čísla označují roky zápisu, zkratka farnost) KĮ č. 1, 5ᵃ. V XVII. století se samohláska o zapisovala především v místních názvech s příponami -oniai, -onys, -orai: Blekonie (5krát), Jawidony, Junelony, Juszkony, Gaylony, Kurniony, Mieguciony (6krát), Meilony, Labory (5krát), Mosczony, Puknioni (5krát), Rymszony (2krát), Titonie (30krát), Tryszkony (3krát), Wisgonie, Woronie (4krát) a tak dále. 1 Kartotéka historických místních názvů Ústavu litevského jazyka. Čísla označují listy (a – první strana, b – druhá strana). Místní názvy z pramenů shromáždili Rimas Garškauskas a autor článku. Listy pramene se uvádějí při jeho první zmínce; u dalších příkladů z téhož pramene se neopakují. U některých příkladů nejsou listy ani strany uvedeny; v takových případech je uvedena pouze lokalita a rok zápisu. PANEVĖŽIŠKIŲ FONETIKOS RAIDA 11 Místo přípony -on se často užívala přípona -un, např.: Blakuny ‘Blekoniai’, Gailunie ‘Gailioniai’ (a Kapciony ‘Kapčiūnai’), Levszkuny ‘Laiškoniai’, Mieguny ‘Miegoniai’, Miegociuny ‘Megučioniai’, Narykuny ‘Nereikonai’ (a Planiuny ‘Plonėnai’), Ropuny ‘Roponiai’, Sterkuny ‘Starkoniai’, Tituny ‘Titoniai’, Titkuny ‘Titkoniai’, Tryszkuny ‘Triškoniai’, Wayniekunie ‘Vainekoniai’ (asi 15 místních názvů). Místo samohlásky o se někdy psalo a: Daunari ‘Daunoriai’, Jowidany ‘Javidoniai’, Labary ‘Laborai’, Mieguciany ‘Megučioniai’, Saban ‘Sabonių’, Pukniany ‘Puknioniai’, Ropanis ‘Ruponiai’, Tryszkany ‘Triškoniai’, Tytany ‘Titoniai’ (samohláska ė se někdy zapisovala jako i, srov. Butynie (3krát) 1676 ‘Butėnai’, Bininy ‘Binėnai’). V příponě oikonym -(i)ūnai se samohláska u zachovávala (13 místních názvů), nebo se v týchž názvech zapisovalo o (10 podob): Buciuny / Buciony (3krát) ‘Bučiūnai’, Butniuni / Butniony ‘Butniūnai’, Gayzuny / Gaiziony (17krát) / (6krát) ‘Gaižūnai’, Gedziony ‘Gedžiūnai’, Kapciuny / Kapciony ‘Kapčiūnai’, Katkuny ‘Katkūnai’, Pikciuny / Pikcionie ‘Pikčiūnai’, Podziuny / Podziony ‘Puodžiūnai’, Tautkuny ‘Tautkūnai’, Ziniuny ‘Ziniūnai’. Mohly zde být dvojím způsobem zapisovány také dvě různé varianty téhož místního názvu s příponami -(i)ūnai a -(i)oniai. Přípony některých místních názvů se mohly také zaměňovat. Paralelní podoba přípony u některých místních názvů není doložena jen proto, že se vyskytují pouze jednou či dvakrát. Dvě varianty některých přípon (jejich záměňování) v místních názvech by mohly částečně nepřímo podpořit příjmení z poloviny XX. století užívaná v Linkuvě, která se například vyslovovala Gasiliūnas, Pečeliūnas, avšak úředně se zapisovala Gasiulionis, Pečelionis. V inventářích jsou zaznamenány autentické starší podoby místních názvů: Linkawa 1618 (Jnš KĮ 218ᵇ) (v místním nářečí se takto užívá dodnes, úředně Linkuva), Janiszkiey (= Janiškiai) 1669 ‘Joniškėlis’. Některé místní názvy se užívaly jak s novější příponou, tak bez ní, srov.: Balsiai (Balsie 1677) – Balsiškiai (Bolszyszkiu), Barysai (Barys) – Barysoniai (Borysany 1676), Kalpokai (Kolpaki 1677, 1712) – Kalpokiškiai (Kolpakiszki 1672, 1676), Lumbiai (Lumbie 1673) – Lumbeliai (Lumbe le 1679), Mašniai – Mašnelės (Mesznele 1676), Plikiai (gen. Plikiu 1675, 1678) – Plikėliai (Plikiele), Sidaugai (Sidaugie, Sydaukis 1677) – Sidaugiškis (Sydaugiszki s), Šikšniai (Szyksznie) – Šikšnioniai (Sixniany 1677), Tričiai (Trycze) – Tričiūnai (Tryciuny 1674), Turčiai (Turcze 1676) – dnešní Turčinai, Žeim is – Žeimėlis. 2. DVOJHLÁSKY Dvojhlásky am, an, em, en se v této oblasti začaly zužovat zřejmě v 16. století, nejintenzivněji se zužovaly v 17. století a tento proces mohl skončit v 18. století, srov. Montotovič, Minkunovič 1555 (LNKV), Jankunow 1599 (Jnš KĮ č. 1) a Jonk unow 1604 (53ᵃ), Krampiu 1612 / Krompiu 1600, 1617 / Krumpiu 1599 (Jnš KĮ, Pociūnai). Podobný názor zastává i prof. Z. Zinkevičius (1994: 51, 65; izofona zužování spojení typu an dosáhla panevėžišké nářeční oblasti z východu až po šesti stoletích). V šiauliškém nářečí se dvojhlásky am, an, em, en zachovávají, proto jsou v pramenech některé tyto samohlásky zúženy z jiných důvodů (vlivem slovanizace, sousedních litevských nářečí atd.). Ve druhé polovině 17. století bylo již více zúžených dvojhlásek. Například v zaniklém oikonymu *Sangailiškiai bylo v letech 1671–1679 an zachováno v 7 zápisech, 12 | KAZIMIERAS GARŠVA a zúženo v 8. V tomto případě bylo 5krát zapsáno on a 3krát un. Dvojhláska v názvu Jomantoniai byla v letech 1668–1771 dvakrát zachována a 7krát zúžena (4krát on a 3krát un). an v názvu Zigimantiškiai bylo zaznamenáno třikrát jako on a třikrát jako un. Srov. také Bancze 1666 a Boncze 1678 (Klov), Domontaytys ‘Domantaitis’ 1671 (LNKV KĮ č. 1, 29ᵇ), Łonguenaytys ‘Lengvinaitis’ (24ᵇ), Ponkaycia ‘Pankaitė’ (27ᵃ), Wapraÿtis ‘Vanpraitis’ (1677, 87ᵇ), Punkraytys ‘Pankraitis’ 1671 (24ᵃ), Szwumbarÿs ‘Švambarys’ (28ᵃ), Walunczunas ‘Valančiūnas’ (1ᵇ). V šiauliškém a panevėžiškém nářečí v 17.–18. století mizela nosovost samohlásky ą a ta se zužovala, srov. Dranseikia 1612 / Draseikiow ‘Drąseikių’ 1616 (JnŠ), Szoszgale ‘Žasgalai’ 1673 (LNKV KĮ č. 1, 96ᵃ), Žaysynaytis 1672 (36ᵃ). Na konci 18. století byly v lyguumském farním obvodu zúženy také dvojhlásky an, am, pravděpodobně i en, em. Dokládají to podoby Jokontyczia, Monszaycie, Montjurgie, Narmontas, Pronckunas, Vismonty a další, zapsané v letech 1763–1781. To, že se tyto dvojhlásky zúžily nejpozději do poloviny 18. století, ukazují nezúžené dvojhlásky v podobách Jokans 1776, Preymans 1784. V té době se dvojhláska an již místy zúžila ještě více, srov. Tinkunas 1765. Původ podob Andreszunas 1773, Antanaytis, Pranskunas 1782, Stankuns 1784, Walancius 1764, Walantyns 1780, Tamkayte 1782, Stambbras 1782 (a Stombrayte 1781 / Stumbraite 1780) však není zcela jasný. Některé z těchto podob mohly být zapsány nedialektálně nebo nepřesně (Antanas, Walantynas / Walontinas se zapisovalo také v roce 1860), mohly na ně mít vliv slovanská jména Anton atd.; srov. také Endre(a,y)szunas, Endreszuniene 1778, Wenslajunas 1772 atd. Druhý komponent dvojhlásky ei, i, mohl být vynecháván již v 17. století, srov.: Nareykany 1700, Narekany 1700, 1701 (JnŠK) ‘Nereikoniai’, Benoraicių 1609, 1611 / Beinoraicziu 1614, 1616 (JnŠ) ‘Beinoraičiai’. Dvojhlásky en, in se užívaly v 17.–18. století: Endresiunow 1605 (63ᵇ), Endruszkayciu 1601 (22ᵃ), Senkunu 1601 (JnŠ KĮ č. 1), Gendrotaycia 1672 (LNKV KĮ č. 1, 30ᵃ), Wenckunas 1671 (25ᵃ), Indrunas 1671 (28ᵃ), Swiadrozynitis 1671 (27ᵃ) ‘Šventażentis?’, Endrelunas, Endrysziunas, Endresiunas 1772. V místním názvu Viendžindžiai bylo na konci 17. století 9krát zaznamenáno en (< ien), 7krát ien (samohláska i byla nejspíše přidána pouze kvůli polskému pravopisu), 6krát in. Hlásky ie, uo se v joniškiském farním obvodu (šiaulišké nářečí) možná již v 16. století změnily na e, o/u: Lepaičiu 1599, Leparow ‘Lieporų’ 1613, Szlestykow 1599 / Szlostiku 1603 / Słusti(k)ow 1613, 1616 / Szluostikiu 1604 ‘Šluostikių’. Vlastní jména panevėžiškého nářečí s ekvivalenty ie, uo jsou doložena v zápisech ze 17. století: Iudmisewicz, Dewaytys (ale Awizienutis). V nepřízvučných dvojhláskách ie a zřejmě i uo u obyvatel Lygumai mohly být zachovány, nebo se mohly monoftongizovat: Motiejuns / Motejuns 1777–1783, Urniezicia / Urnezicia, Usienis / Usenis 1767–1781, Jodpetrayte ‘Juodpetraitė’, Jozenie ‘Juozienė’, Judicie 1776 ‘Juodyčia’ (dvojhláska uo, zapisovaná písmenem o, mohla být také zachována – takto se zapisovaly i přízvučné slabiky). 3. NEPŘÍZVUČNÉ SAMOHLÁSKY i, u, o Nepřízvučné samohlásky i, u se od prvních pramenů ze 16. století příležitostně rozšiřovaly nejen v oblasti panevėžišků, ale také šiaulišků: Dwilaičiu 1601 / Dwelaičiou 1600, 1606, 1611, Dwilia PANEVĖŽIŠKIŲ FONETIKOS RAIDA 13 / Dweliu 1616 Jnš, Szperakų 1615, Melwidžių 1613, 1616 (Satkūnai), Juszkayciu 1599, 1612 / Joszkaiciu 1610, srov. také: Noraiciu 1600 / Nurajczu 1613, 1615 (Jnš KĮ). V 17. století se tyto samohlásky rozšiřovaly možná o něco méně často než dnes. Místní název Girbutkai (< Gürbūčiai) je v zápisech farnosti Linkuva zaznamenán 25krát jako Girbutki a 16krát jako G(i)erbutki; Zimbiškiai – 30krát Zymbiszki a pouze 8krát Žembiszki; Diržiai – 20krát Dyrze a pouze 5krát Derzie. Další vzácné příklady rozšíření samohlásky i: Katenu 1675 (102ᵃ) „Katinų“, Lencow 1676 (73ᵇ) „Linkava“, Skierеле 1675, 1678 (22ᵇ, 60ᵃ) „Skireliai“, Wiesiejекow 1675 (101ᵃ) „Višeikių“, Typiony 1672 (32ᵇ) „Stipinai“ (LNKV), Wėldunij 1671 (KLOV KĮ č. 3, 48ᵇ) „Vildūnų“, Andrelunas 1677 (LNKV KĮ č. 1, 87ᵃ) „Andreliūnas“, Melenaytys 1671 (27ᵃ) „Mėlinaitis“, Žiegaytys (25ᵇ) „Žigaitis“, Boteles 1671 (92ᵇ) „Butelis“, Garnes 1671 (28ᵃ) „Garnys“, (ale Pintolis (26ᵇ) „Pintulis“ atd.). Podobně se rozšiřovala i nepřízvučná samohláska u: Gostanie – 1672 (95ᵇ) „Gustoniai“, Boywieniu 1676 (103ᵇ) „Buivėnų“, Trompanie 1672, 1678 (16ᵇ) „Trumpėnai“, Androtaycia „Andriulaičia“, Androtaytys (dvakrát), Indrotaycia „Indriulaičia“, Bodreonis „Budrionis“, Dargozianas „Dargužūnas“, Janotaycia „Janulaičia“, Jesolunas „Jasiuliūnas“, Matosaytys „Matusaitis“, Plokaycia „Plūkaĩčia“, Plokaytys „Plūkaitis“², srov. také: Puntokany 1701 / Pontakany 1699, 1700 (Jnšk 10ᵇ, 18ᵇ, 25ᵇ) „Pantakonai“. Farní knihy z Lygumai ukazují, že koncem 18. století se již utvořila řada rysů severozápadního panevėžišského nářečí (a také mluvy Lygumai a sousedních oblastí). Údaje byly shromážděny z knih z let 1763–1786. Krátké samohlásky i, u se rozšiřovaly na ę, ǫ, například: Miszkuns / Meszkuns 1777, 1780, Sireykie / Sereikie 1776–1785, Syreikiele / Sereikiele 1765–1783, Szikszcie / Szekscie 1764–1780 (hláska ę byla zapisována písmenem e), Kusztayte / Kosztycia 1764–1780, Jasionaycie 1764 „Jasiūnaičia“, Jordaycie „Jurdaičiai“, Lukosziuns / Lukoszaytis / Lokoszaytis 1774, Mantjurgie / Montjorgie 1764, Jorgaycie 1764 „Jurgaičiai“, Gutjurgaite / Godpetriene 1764, 1777, Puczayte / Poczayte 1780–1783, Stumbrayte / Stombrayte 1780 atd. Rozšiřovaly se nejen předpřízvučné, ale i popřízvučné samohlásky, ty se však v jazyce vyskytují méně často, srov. Melvelene 1776 „Milvilienė“. Seznam farnosti Lauksodis z roku 1860 vykazuje tytéž rysy severozápadního panevėžišského podnářečí jako farní knihy z Lygumai z 18. století. Vyskytují se jména a příjmení s rozšířenými předpřízvučnými (Tamolonis, Kunegunda) i popřízvučnými (kunegs, Narbotas, Motiejės, Marcionis, Pintolis) samohláskami u, i. Někdy se samohlásky v těchto pozicích nerozšiřovaly (stejně jako dnes – Ludviks, Kleryks, Nikodims, Wilips). V 16.–17. století se předpřízvučná samohláska o již patrně poněkud zkracovala a příležitostně zužovala, srov. Beinoraiciu / Benuraicia 1616 / 1599, 1613 (Jnš KĮ), Nurgielu 1600, Petrošunu 1600, 1673 / Petrušunu 1673. Název vesnice Oniūnai byl zaznamenán 12krát se starou samohláskou (10krát s o a dvakrát s a) a třikrát s u (ještě dvakrát s i), název Tolminiai 14krát s o a třikrát s u. V názvu vesnice Ropūniai se zapisovalo pouze o (9krát) a a (5krát), srov. také: Dowidu / Duwidu 1679, Truszkuni 1711 atd., Jonaytys, Jonetaytys, Moteiunas, Powilaytys, Simonaytys 1671, Atkuciūnas „Atkočiūnas“, Grutaicia „Grotaičia“, Junaicia „Jonaičia“, Junaitis „Jonaitis“, Junitaytys, Tutoraycia „Totoračia“ 1671. 2 Podle prof. A. Girdenise mohly být písmeny e, o zapisovány také otevřenější samohlásky i, u. 14 KAZIMIERAS GARŠVA V 18. století se v lygumské farnosti nepřízvučná samohláska o (nejspíše i ė) rovněž zachovávala nebo redukovala na užší samohlásku u (ė > i), srov. Juvanytė 1778 „Jovaišaitė“, Tamoszatyene / Tamaszayte 1782, Tomkenie 1779, Tumkickie 1765. V roce 1860 bylo ve farnosti Lauksodis již více příkladů se zúženou předpřízvučnou samohláskou o: Bajurionas, Jokubas / Jukubas, Lukusziuns, Lukuszewicze, Petruszu-nene. Zvláště mnoho zápisů z tohoto období obsahuje přední ū, která přešla v samohlásku i: Bėje-wiczis, Gelažis, Izidoris, Karalis, Lukoszis, Motejis / Motejes, Monkowiczis, Narkewiczes, Tamoszis atd. Mnoho takových podob se nachází také v textech A. Baranauskase zapsaných na konci 19. století. Od 18. století až do současnosti pokračuje změna předních samohlásek ă, ū po měkké souhlásce v i, srov.: Wiejas / Wiejis „Vėjas“ 1763–1782, Urnezis „Urniežius“. Stejně jako dnes se v 17. století předpřízvučné přední u občas měnilo v i (Ciciuyka „ciuciuko“ 1674), většinou se však zachovávalo (Pažiuraitytis, Stasiulautys, Stasiulonis, Žiukaytys 1671). Mezi souhláskami se v žiemgalských příkladech občas vkládaly také samohlásky e, i: Ianiskekiel „Joniškėlis“, Senureloy „Sniūrelį“ 1700 (Jnšk 17ᵇ, 19ᵇ, 27ᵇ), Kivedery 1671 „Kvedarai“, Posiwityn 1671 „Pašvitinys“ (o žiemgalské anaptýzi podrobněji viz Šlavas 1996: 11–12; Zinkevičius 1999: 87; Girdenis 2000 b: 268–271). 4. SOUHLÁSKOVÉ EKVIVALENTY. PŘÍZVUK Souhláska l mohla být v 17. století před samohláskami typu e ztvrdlá: Gialažiunas 1675 (62ᵇ) „Geležiūnas“, Sietaykanij 1674, 1677 (53ᵃ, 86ᵇ) „Šileikoniai“ (v okolí Vašků a Alksniupiů), Szylaykonis 1678 (8ᵇ) „Šileikonis“. Ve druhé polovině 17. století se l začalo tvrdě vyslovovat ve skupinách lbe, lde: v místním názvu Valdeikiai (osmkrát zapsáno jako Waldeykany) bylo l ve 20 případech označeno jako měkké (Waldeyki) a jen ve dvou jako tvrdé (Waldaykie) (21ᵇ, 42ᵃ). Srov. také Greycinis 1677 (85ᵃ) (dnes by bylo Graitinis). Byly zaznamenány podoby Dewiniargie (7×) a Dewinelgi (5×), Daunory (6×) a Dalnoris (2×), Dalgaylicia 1677 (Pautarakas 1671 by ukazoval na vzácné zaměňování hlásek r – l, u – l, které přetrvalo dodnes). Některá taková podoba mohla být zapsána i náhodou. V oikonymech 18. století se poněkud zaměňovaly také souhlásky k – č, srov.: Mikiškių 1678 „Mičiškių“, Valdajcziu 1673 / Valdajkiu 1677 „Valdeikių“ (Lnkv KĮ, s. 20ᵃ, 42ᵃ). Přízvuk mohl být ve druhé polovině 17. století již také stažen. Nasvědčují tomu podoby Typiony < Stipione „Stipinai“ 1672 (32ᵇ), Garnes < Gārnes „Garnys“ (28ᵃ), Siuxnaytis < Šiokšnaitis (srov. š’ọkšn „šiokšna“) „Šikšnaitis“ 1672 (35ᵇ), a redukované dlouhé koncovky (-iai se označovalo y nebo e atd.). Tehdy se krátké přízvučné samohlásky i, u, e, a prodlužovaly a dlouhé nepřízvučné samohlásky i·, u·, e·, o·, ė·, a· se zkracovaly. 5. REDUKOVANÉ KRÁTKÉ KONCOVÉ SAMOHLÁSKY Podle redukce krátkých samohlásek v koncovce slova se rozlišuje šest oblastí východobaltských jazyků: 1) severní panevėžiškiai, kteří vypouštějí téměř všechny krátké koncovky, 2) Lotyši, kteří zachovávají samohlásky kmenů na -i a -u, srov.: brālis, medus (severní panevėžiškiai bró·l's, vložená samohláska brá·l' „bratře“, mèds „med“), 3) biržiškiai a okrajové nářečí panevėžiškiai, 4) severní Žemaité, kteří zachovávají zbytky koncovek: a) v koncovkách přízvučných paradigmatach (srov. ak'ės „oko“), b) zkrácené samohlásky pocházející z dlouhých (vārnᵃ „vrána“) a c) samohlásky mezi 2–3 souhláskami, pokud by vznikla obtížněji vyslovitelná souhlásková spojení (bās'əs „bosý“, kākl'əs „krk“), PANEVĖŽIŠKIŲ FONETIKOS RAIDA 15 5) západní (střední) aukštaité, kteří nevyslovují zbytky krátkých samohlásek, a 6) uteniškiai, vilniškiai a další, kteří vypouštějí krátkou samohlásku v infinitivu atd. (srov. dž'u·t' „vyschnout“). Zápis v křestní matrice z Joniškisu z roku 1600 Petrošiuns „Petrošiūnas“ (s. 10ᵇ) by ukazoval na starou tendenci redukovat krátké koncové samohlásky. Zmíněný Petrošiūnas souvisí se zaniklou vesnicí Užtupai a Petrošiūny, ležícími mezi Linkuvou a Pakruojisem. V archivu farnosti Linkuva ze 17. století mají příjmení koncovky, s výjimkou jediného příjmení Gulbinis (1678, s. 17ᵃ). Zápisy křestních jmen a příjmení v kostele v Lauksodisu z roku 1860 (Jonas / Jons, Motiejis / Motejis atd.) by svědčily o tom, že redukce krátkých samohlásek v uzavřených koncovkách zesílila v první polovině 19. století, tehdy však zasahovala jen asi třetinu koncovek (Garšva 2000: 166). Ve farnosti Pakruojis, vzdálené asi 30 km na jih, měla roku 1858 z 200 vlastních jmen redukovanou samohlásku pouze 3. „Mumlavé samohlásky“ se začaly zaznamenávat pouze u severních panevėžiškiai, přestože právě v tomto nářečí je redukce krátkých koncových samohlásek nejsilnější. Teorie „mumlavých samohlásek“ se opírá o tři argumenty – souhlásková spojení před koncovým -s: 1) souhláska t před -s se nemění v afrikátu c, srov.: bā·ts „bota“ (ale kā·t'es / kā·t's / kā·c's „kočky“), 2) znělé souhlásky b, d, g před -s neztrácejí znělost, srov.: mn. čtv. bó·bs „boby“; bā·ds „hlad“, blō·gs „špatný“ (zachování těchto souhlásek však podporuje celé paradigma, srov. také: bó·b „bába“ – bó·bos, bā·d „hladu“ – bā·da, blō·g „špatná“ – blō·ga „špatného“, dau·g „mnoho“), 3) souhlásky š, ž, s nesplývají s -s v jednu souhlásku stejné délky, srov.: lā·šs „kapka“, lā·žs „lážas“, lā·ss „lesus“ (lā·s „sbírá“, ale i tyto předposlední souhlásky podporují jiné tvary téhož slova, srov.: sg. gen. lā·ša, lā·ža; lā·s'es „sbíral, sbírala“ atd.). Určitým argumentem pro tuto teorii by mohlo být i to, že cirkumflexní samohlásky netvoří se sonantami akutové dvojhlásky, srov.: kā·l „kálí“ (a také kā·lam „kálíme“, kā·lns „hora“, kāl / kal „kálů“). Po vypadnutí krátkých samohlásek na konci slova se v žemaitském nářečí znělé souhlásky před -s odznělují (srov.: rāks „roh“, bāups „baubas“), spojení t + s, d + s se mění v c (bāc „hlad“), vznikají sekundární dvojhlásky (vēj / vēi „vítr“). Nelze požadovat, aby tomu tak bylo i v jiných nářečích (například v panevėžiškiai), protože i rozšiřování samohlásek i, u a další jevy se v těchto nářečích liší (srov.: telšiškiai aš lòpò „já lupu“, tò lùpi „ty loupeš“, òns lòp „on loupe“; severní panevėžiškiai aš lòp, tò lòp', jòs lù.p). Dvě výše zmíněné vlastnosti konce slova jsou příznačné také pro šiauliškiai (srov.: drau̇gs „přítel“, lāds „led“; daržs „zahrada“, sau̇ss „suchý“, kāu̇ss „naběračka“), jim se však „mumlavá samohláska“ nenavrhuje. Lze to vysvětlit také neobvyklými souhláskovými shluky, zachováním znělosti souhlásek a opozicí krátkého a dlouhého s. Ve vědecké hypotéze nelze zamlčet ani údaje, které jí odporují. Za prvé, převážně pouze v nářečí panevėžiškiai se po měkkých souhláskách (často také po předních samohláskách, srov.: kā·r'vės „krávy“, sidė·s „bude sedět“, naktī.m „nocím“) vyskytuje měkké koncové -s'. Měkkost koncové souhlásky -s' v dvojicích ar·kels „pluh“ – ar'kels „kůň“, kā·lens „budeš věznit“ – kā·lens „vězeň“ lze vysvětlit i tím, že následuje po měkké souhlásce. Přijmeme-li však teorii „mumlavé samohlásky“, bylo by třeba vysvětlit změkčení -s po přední „mumlavé samohlásce“ (nebo před ní, protože podle výslovnosti nelze určit, kde by se tato „mumlavá samohláska“ měla nacházet). 16 | KAZIMIERAS GARŠVA Podle výslovnosti by pak bylo třeba synchronně transkribovat kā·len's'b „budeš věznit“ – kā·len's'b „vězeň“ (měkká koncová souhláska), jaū-č'os'b „cítím se“ – jaūč'os „cítil jsem se“, zatímco diachronně (jak se to nejčastěji také dělá) – kā·len's'b – kā·len'b's, jaūč'os'b – jaūč'os atd. Po měkké souhlásce bychom měli přední „mumlavou samohlásku“ zapisovat také ve slovech gāl' „konečně“, nòr's' „alespoň“, ačkoli není jasné, jak se zde mohla „objevit“. Tvrdnutí koncové souhlásky -s' v nářečí pokračuje dodnes. Na několika místech (Linksmūčiai, Šiaudiniai, Žeimelis) se tato souhláska stále vyslovuje měkčeji než ve zbytku nářeční oblasti, srov.: 1. os. sg. kondicionálu barč'es' / barč'os „bil bych“, 3. os. bartòs' / bartus „bil by se“; 1. os. minulého prostého času bār'os' / bār'os „bil jsem se“ apod. Na rozdíl od tvrzení se souhlásky j, v na konci slova mění v i, u, což ukazuje, že po nich už žádná samohláska není, srov.: kó·j „noha“, kó·is' „nohy“, vé·is' „vítr“, ló·u „postel“, klā·us „javor“, tė́us „otec“, l'ōn.kau „Linkuva“ (analogie jiných tvarů vyžaduje zachovat zmíněné souhlásky i zde). V obtížně vyslovitelných shlucích souhlásek s, š, b, p, d, g, k a sonant l, r, m, n, v na konci slova se vkládá samohláska e (ə) (po tvrdé souhlásce) nebo e (po měkké souhlásce), srov.: gai·sers „požár“, vāps'ev „vosí hnízdo“, kābel's' „hák“, bàsel's' „bosý“, tr'ù·k-šems „hluk“, dù·gens „dno“, dògen' „na dně“ atd. Kdyby zde byla slabikotvorná „mumlavá samohláska“, nebylo by třeba vkládat novou samohlásku. V roce 1850 bylo v okolí Lauksodisu redukováno (zcela vypuštěno) pouze asi 30% krátkých samohlásek, roku 1930 asi 50% a roku 2000 99%. Minimální páry někdy dokazují nikoli fonologické, ale pouze jisté fonetické rozdíly mezi nimi. Mumlavé samohlásky severních panevėžiškiai zanikly ve většině nářeční oblasti (s výjimkou okrajových částí) během posledních 300 let a měly by být považovány nikoli za synchronní, nýbrž za diachronní kategorii. 6. ZÁVĚRY Článek pojednal o zápisech 3000 místních názvů a 1000 příjmení v knihách kostelů v Linkuvě, Klovainích, Joniškisu, Joniškėli a dalších v 16.–18. století. Texty psané polsky a latinsky nezachycovaly nářečí zcela přesně. Závěry z nich lze proto vyvozovat pouze přibližně a opatrně. Přízvučná dlouhá samohláska *ā se v panevėžyském nářečí mohla zúžit na o již v 16. století. Dvojhlásky am, an, em, en a nosové ą, ę se zužovaly zřejmě v 16.–18. století. Nepřízvučné samohlásky i, u se rozšiřovaly již ve starých textech ze 17. století. Samohláska o (a patrně i ė) se tehdy teprve začínala zužovat, srov. Oniuni / Uniuni ‘Oniūnai’. Tehdy se také monoftongizovaly nepřízvučné dvojhlásky ie, uo. Nepřízvučné přední ū se někdy měnilo v i a mezi souhlásky se příležitostně vkládaly samohlásky e, i (srov.: Ianizsekiel ‘Joniškėlis’, Posiwityn ‘Pašvitinys’), druhá složka dvojhlásky ei se vypouštěla (Nareykany / Narekany ‘Nereikonys’). Souhláska l v nářečí nejspíše ztvrdla v 17. století. Přízvuk byl v panevėžyském nářečí ve druhé polovině 17. století stažen, srov.: Typiony < Stipione ‘Stipinai’, Garnes < Gañnes ‘Garnys’. Podrobnější fonetický vývoj užšího (centrálního) nářečního areálu – Linkuvy a sousedních mluvených podob – mohl být následující: PANEVĖŽIŠKIŲ FONETIKOS RAIDA | 17 1) zužování hlásek typu a, e, an, en kolem 16. století, srov.: Montovovič, Minkunovič 1555 (vychází se z církevních archivů); 2) zúžení přízvučného dlouhého a· na o· do 16.–17. století, srov.: Rimeikonis 1555, Labaris / Laboris 1679; 3) ztvrdnutí souhlásky l před samohláskami typu e a ve skupinách lbe, lde kolem 17. století: *lantà < lentà, Waldeyki 1677 > Valdaikė ‘Valdeikiai’; 4) stažení přízvuku kolem 17. století, srov. *lantà > *loǹtà > lońt(a); 5) prodlužování přízvučných krátkých samohlásek i, u, e, a; 6) zkracování nepřízvučných dlouhých samohlásek iː, uː, ēː, oː, eː, aː; 7) rozšiřování samohlásky i na ę: Zembiški 1674, Gierbutki 1676, Pezenis 1765; 8) monoftongizace nepřízvučných ie, uo, zužování e, o (častěji v jižní části nářečí): Wiendzindzie / Wendzindzie 1677, Woytekunas 1738, Binkiawiczene 1793; Tolminij 1677, Tulminy 1711, Truszkany 1711; 9) přeměna nepřízvučných předních ū, ā v i (srov. sęrb'ala ‘siurbėlė’, vėlnis ‘velnias’). Druhá etapa vývoje mluvených podob pokračovala po morové epidemii v letech 1708–1711 (vychází se také z četných textů těchto mluvených podob): 1) kvalitativní redukce krátkých i, u, e, a v koncové slabice v XVIII.–XX. století (v osobních jménech a příjmeních z farnosti Lauksodis zaznamenaných roku 1860 již třetina krátkých samohlásek vypadla); 2) vkládání samohlásek ę, ę/ę do souhláskové skupiny před l, r, m, n, v v XIX.–XX. století; 3) další rozšiřování samohlásky ę (< i) na ọ před tvrdou souhláskou v XIX.–XX. století. Nářečí se utvořilo v XVI.–XVIII. století a později se nepatrně měnilo. Je to hypotéza, která podnítí další výzkum3. Pro komplexní doložení starších změn chybějí údaje. Některé nejstarší nářeční rysy lze vysvětlit substrátem žemaitského jazyka. Hranice s Lotyšskem (Kuronskem) měla na tradiční nářečí jen malý vliv. Pouze podněcovala jazykovou interakci. ZKRATKY Jnš – Joniškis Jnšk – Joniškėlis KĮ – kniha křestních zápisů Klov – Klovainiai Lnkv – Linkuva LITERATŪRA GARŠVA, K. 2000: Šiaurės vakarų panevėžiškių „murmamieji balsiai“. Acta Linguistica Lithuanica 43, 165–175. GIRDENIS, A. 2000 a: Kalbotyros darbai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. GIRDENIS, A. 2000 b: Kalbotyros darbai 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. 3 Profesoriaus A. Girdenio nuomone, šiame straipsnyje minimi kai kurie garsų pakitimai turėjo įvykti daug anksčiau. 18 KAZIMIERAS GARŠVA GIRDENIS, A., PABRĖŽA, J., 2000: Tarmių reikšmė. Žemaičių žemė 1, 6–7. SALYS, A. 1992: Raštai 4, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija. ŠLIAVAS, J. 1996: Žiemgalių pėdsakais, Vilnius: „Žiemgalos“ draugija. ZINKEVIČIUS, Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. ZINKEVIČIUS, Z. 1999: Žiemgaliai ir jų kalba. Žiemgala. Žiemgalos krašto praeitis 2, Kaunas, 83–88. Kazimieras Garšva Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva kgar [email protected] Gauta 2002 10 01