Daiva Atkočaitytė. „Pietų žemaičių raseiniškių prozodija ir vokalizmas“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVIII (2003), 185 – 190 RECENZE Recenze Daiva Atkočaitytė Prozodie a vokalismus jižních žemaitských raseiniškých nářečí Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2002, 222 p., ISSN 1648-3316, ISBN 9986-668-41-7 (Opera Linguistica Lithuanica, 2) Každá dialektologická kniha je pro vědu o litevském jazyce velmi důležitá – jak pro tradiční lingvistiku, tak pro sociologii. Daiva Atkočaitytė procestovala rozsáhlou oblast jižního žemaitského nářečí od Vainutu až po Kùrtuvėny a od Kražių až po Eržvilko. Jde o takzvanou jižní oblast diunininků, kde jsou mluvy ovlivněny normami spisovného jazyka; zejména při rozhovoru s neznámým člověkem se mluvčí vyhýbají pravidelným jazykovým rysům, a to i v rámci jediné věty. To je důležité také pro dějiny jazyka, protože když zaniká venkovská komunita i způsob společného obdělávání půdy ve vsi a děti a vnuci se intenzivně učí spisovnému jazyku a dbají na jeho normy, řeč lidí se stává pestrou a rozmanitou. Ukázala to i autorka knihy. Všechny tyto lokality byly zkoumány před rokem 1970; zkoumali je dobří vědci, jejichž práce se v této knize téměř neodrazily (autorka zohlednila jen některé názory Petra Jonika a Vlada Grinaveckise, a ani to ne vždy, zatímco výzkumy Zelmy Dumašiūtė, Zigmanta Pocia, Antana Balašaitise, Eleny Grinaveckienė, Sima Karaliūna a dalších nepotřebovala). Zvláště mnoho práce a úsilí bylo věnováno technickému zkoumání hlásek. To je samozřejmě zajímavé a patrně spolehlivé, ne vždy to však dokáže vyřešit otázky fonetiky. Zde jsou popsány mluvy, které patří do oblasti nepřesouvaného přízvuku, některé také do oblasti podmíněně nepřesouvaného přízvuku. Atkočaitytė to poněkud upravila, ale jde patrně o výsledek novějšího míšení obyvatel (výzkumné výjezdy v letech 1964–1985 zaznamenaly, že se v mluvách v okolí Vainutu, Degučių, Gailnė, Pãupys, Gervinė a jinde přízvuk nepřesouval). Kniha nyní tvrdí, že téměř každá dlouhá (a často i krátká) slabika má vedlejší přízvuk (podezřele nedávno začalo zkracování samohlásek v nepřízvučných dlouhých slabikách a monoftongizace dvojhlásek (diftongoidů): givė.nims, devīniolaka, pagidūoje atd.). Zdá se, že nyní dochází také k nivelaci či změně přízvukových intonací a přízvukových typů, neboť je uvedeno mnoho slov zapsaných zcela originálně, často však tak, že je nelze vůbec zaslechnout: цц.kinįks (=цц'k'in'inks VDK, NMK, Alėjai) – s. 26; akuz. sg. žmuōna (=žmiōna) – s. 26; vārtu (=vā.r.tu KRTV) – s. 27; bažnīčė (=bažnīčė) – s. 46; akuz. pl. muōkslus (=muōkslus) – s. 72, 147; 'skiŕ,ti's (=skiŕtis) – s. 63; jūsus (=jiné jižní žemaitské podoby jūs'us, jūn'c'us Gailnė 1964, spis. jūosius) – s. 65, 213; biė,sūs (rekonstruováno biesas! =biėsus) – s. 68; 'plū;gus (=plūgus, plugūs VN, TRG, spis. plūgūs) – s. 70; su munīm (=su munīm) – s. 73; aštū'nītis (=aštūnītis) – s. 145; mi'gas (=mi'gas, mī'gas 3. a 1. přízvukový typ, „obilnice“) – s. 145; šeimā (=šeimā KRTV) – s. 147; riēt' (=riēt', spis. rėti) – s. 150, 209; g'īvuolīs (zcela nesrozumitelná podoba – rekonstruováno jako gyvolys) – s. 152; co je západožemaitské līpta (s. 186 | RECENZIJOS 153) Zcela nejasné je, o jaké dunininkovské rysy (?) jde: ty byly zaznamenány již dávno, kolem let 1958–1959 byly všechny prodiskutovány (srov. V. Viltkauskas. Forma kýlė – naujybė. Kalbotyra 44(1), 1995, 93–94); nebyli to Urbanavičiūtė a Grinaveckis, kdo je zjistili jako první; pū̃ln (s. 153) pochází z pūla a zní pū.l.n (dokonce v Alėjai); ati.m s (=ati.m.š Krž) – s. 155, 216; kū̃ts (alespoň kū̃ts) – s. 176; lìsa (doun. lė̃sos, don. lė̃sas, dūn. lìsas Krš, lìsas Pvn) – s. 209; pū̃ora (=púora) – s. 211; jė̃ (=jė) – s. 46; drū̃ts (=drūts, na mnoha místech také drū̃kc ~ drūktas Skdv (ves Bokšeiniai)) – s. 214; saži̇̃ningi (=saži̇̃ningi či saži̇̃ningi, nově naučené) – s. 216; i̇̃ūs (=i̇̃ūs) – s. 216; skli̇̃nžiais (=skli̇̃n.žė.i.s) – s. 47, 209; pū̃ote, f's (=pū̃oter'us) – s. 160 (dále však správně „pū̃ote, f's“, s. 205); maũlna (=maũlna) – s. 44; ri.tuõ (=r'i.tuõ) – s. 163. Slovo gri̇̃pti (zde samozřejmě gri̇̃pti) je velmi vzácné (s. 176), nově osvojované; dokonce sama autorka uvádí grė̃pti, srov. podobu nugrė̃ibęs ~ nugreibęs (nugriẽbęs) – s. 157; gi.ve.nã: ~ gyvenai – s. 146 (jediný příklad s cirkumflexovým přízvukem v koncovce 2. osoby přítomného času); 'vi̇̃eškeli (=vi̇̃škelį Gervinėję, od G. Vitkauskaitės-Grikšienės); blū̃.di̇̃ (=blūdi̇̃, kde je zde diftong i̇̃, srov. vi̇̃.r.š.ii̇̃ Alėjai 1989, ūgaui Adakāvas, kì.r.mìj Vn) – s. 63 atd. Některá přílišná zobecnění či neověření údajů ve starých písemných pramenech zůstávají také nejasná. V Nemakščiai, Raseiniai, Viduklė, Alėjai a Paupys má mužské substantivum v jednotném čísle v dativu koncovku -ui (viz spisy S. Stanevičiuse), avšak bez jakéhokoli vysvětlení se tvrdí, že ve všech nářečích tohoto subdialektu je touto koncovkou ú“ – s. 146 (viz 'kūni,gū“ Nemakščiai – s. 65, srov. LD 520, LKAIII 36 žem.). Tvrdí se, že i < in, nu-, pri- jsou u všech Žemaitů v nepřízvučné pozici pouze krátké, ačkoli zjevně nebyly pročteny práce Petra Jonika (celé PGrT), Vlado Grinaveckise Žemaičių tarmių istorija ani další prameny (ještě do roku 1985 bylo možné slyšet dlouhé nepřízvučné i, u v Užv, Pvn, dokonce Krš, Grd, Žv a jinde) – s. 157 (autorka (s. 149) slyšela pouze polodlouhé přízvučné samohlásky a o těch dlouhých obecně pochybuje). Některá vysvětlení chybějí. Podoba pū̃ln (s. 146) mohla vzniknout z pūla, protože v Adakave jsem slyšel podobu pū.l.ñ ~ pūlna „útočí“ (žena ze Stulgiai v roce 1969 řekla pọ́.l ~ pūla „útočí“), stejně jako bã.l.n „bažinu“, šã.l.n „chladne“, ši̇̃.l.n „zahřívá se“ atd. Částice -si u zvratných sloves s předponou stojí na konci slova i při užití s částicemi ne-, be-, te-, tebe- (tebi-): n'ėjukė̃s „nesměje se“, ter'štã:s „ať se odváží“, tebišnekã:s „stále spolu mluví“ atd.; nėšnekamuos „nemluvíme spolu“ (Žv), nauj-kėtes „nesměje se“ (Skdv), nėmetãs (Didkiemis), zatímco na s. 19 to vypadá, jako by stála po všech předponách (pozn. 16). Někdy se říká: kãp sutvarki̇̃sės / atsipū̃sės – v tomto známém případě, který popsal autor těchto řádků (viz V. Vitkauskas. „[P] + [s] + V + s“ tipo sangrąžiniai veiksmažodžiai rytinėse žemaičių šnektose. Lietuvių kalbotyros klausimai 18, 1978, 171–175), dokonce Grd, Trg, PgrT. Mnohá žemaitská nářečí mají podoby lab'ã.u || lãb'ã.u., pask'ã.u. || pas'k'ã.u., daug'ã.u || daug'ã.u. (slyšeno ve Stulgiai, Vainutė, Adakave; sám jsem je užíval a užívám v Kuršėnai). Nejen daug'ã.u, lab'ã.u, pas'k'ã.u – s. 215: tvary s koncovkou -áu označují superlativ (z daugã.usa > daugiaus > daugiau), zatímco daugiau označuje komparativ. Kražių s<ī̄l>ta (s. 136) je zjevně nesklonné adjektivum, které nahrazuje (takzvaný „neutrální“ rod) nominativ ženského rodu s posunutým přízvukem. O přesnosti a výskytu i, u“ lze někde pochybovat: viresn'ījėi ~ vyresnėjai (s. 27, 157), nėduk – s. 42 (srov. dọk, dūk „dej“ v mnoha jihožemaitských nářečích: dūk dėvė, tedy i nėduk dėvė), ne'gã.udi, s'i̇̃s (=negã.ud'i:s'i:s) – s. 65; téměř všichni Žemaité mají n'eš'i:s „ty se oblékáš“, vė.s'i:s „oblékneš se“, mūš'i:s „biješ se“ atd. (Sg, Rsn, Ms, Vvr, Trš, Rdn); šven'dīnu.se (autorka přepsala jako švendūnuose, spisovně Švendūnuose) – s. 70; se'n'ījėi – s. 72; tę.i.ni: (=proč ne tęi̇̃n'i?) – s. 82; pruo'v'uo,s'i:s (=pruoviós'i:s) – s. 82; ki.k (ne ki̇̃k?), pri̇̃.šãs (= pri̇̃.šãs, u všech Žemaitů pri̇̃.šãs, naproti, naproti atd., od čehož se jižní Žemaité zcela odchýlili) – s. 210; šė.n.ḋ.i – s. 212 (bylo také šė̃n,d'i – s. 74); nuri.tieje (je to rys dunininkovské prozodie?) – s. 213; uoki̇̃.čiu – s. 213; uuȯki̇̃ti (?) RECENZIJOS 187 – s. 214 (u všech Žemaitů je slabika tohoto slova -ki-; zde jsou Raseiniai opět tak svébytní, odlišní od všech Žemaitů, ale srov. uuoki.tįs – s. 39, uuoki.čū – s. 213). Ve Viduklė se dne 03 03 02 zjišťovalo, jak se vyslovuje název vesnice Jūkainiai; dva lidé vyslovili jūkain'u, takže podoba jū“kaiñ'u (s. 69) se jeví jako sporná. Korektorské chyby, jako velmi krátkozraký člověk, nerad uvádím, ale na takové údaje, jako brūol,is (=brúolis) – s. 151, ‘vā.lgi,,dāwā (=vá.lgi.dāva) – s. 211, petrīnes (=petrīnes) – s. 213, ‘ā.r,klū! (=ārklu) – s. 69, ‘ābu,dū (abūdu) – s. 74, važū“dava (=važū“dava) – s. 206, vištums (=vištums) – s. 81, rozhodně upozornit. Mladá badatelka vynaložila mnoho práce a popsala nářečí na území o stovkách kilometrů čtverečních, která ztrácejí své pravidelnosti a zděděné nářeční rysy (ačkoli na mnoha místech lze stále najít i mluvčí zděděného pravidelného nářečí); co však zjistila, to Daiva Atkočaitytė nejspíše také předložila. I to je důležité pro dějiny jazyka. Bylo třeba vyvarovat se pouze nesourodých forem a slov i pochybných nahodilých kolísání při rozhovorech s (mladou či mladými) nastrojenými děvčaty. Když tuto práci vydávala, neměla po boku žádného Žemaita, který by jí pomohl při terénním výzkumu, přestože děkuje poměrně velkému okruhu poradců a konzultantů. Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva Doručeno 2003 05 05 TEXTOVĚ KRITICKÉ VYDÁNÍ PŘEKLADU ŽALTÁŘE DO LITEVSKÉHO JAZYKA OD JOHANNESE BRETKEHO, PASTORA V LABIAU A KÖNIGSBERGU I. PR., PODLE RUKOPISU Z ROKU 1580 A REVIDOVANÉ PODOBY TOHOTO ŽALTÁŘE OD JOHANNESE REHSY, PASTORA V KÖNIGSBERGU I. PR., PODLE TISKU Z ROKU 1625, SPOLU S PŘEKLADEM ŽALTÁŘE DO NĚMECKÉHO JAZYKA OD MARTINA LUTHERA PODLE VYDÁNÍ Z ROKU 1545, ZA SPOLUPRÁCE FRIEDEMANN KLUGE. S ÚVODEM A VYDÁNÍ PŘIPRAVIL FRIEDRICH SCHOLZ. Paderborn, Munich, Vienna, Zürich: Ferdinand Schöningh, 2002, LXXXI + 559 p., ISBN 3-506-71681-6. (Biblia Slavica, Serie VI: Supplementum: Biblia Lithuanica, Reihe 2: Editionsbände, 6. Vydali Hans Rothe a Friedrich Scholz ve spolupráci s Christianem Hannickem a Ludgerem Udolphem.) V předmluvě (s. IX–X) Scholz píše, že Johannes Bretke (Bretkūnas) dokončil litevský překlad celého Písma svatého mezi březnem 1579 a listopadem 1590, ale dosud vyšel tiskem pouze Žaltář. Tento Žaltář, přeložený mezi 20. květnem a polovinou července 1580, se dostal do rukou Johannese Rehsy, který jej revidoval a vydal spolu s Lutherovým německým překladem v roce 1625 v tiskárně Laurenz Segebad. Obecné tvrzení, že se Rehsova verze od překladu Bretkūnasova příliš neliší, jednoduše není pravdivé, jak lze snadno zjistit letmým pohledem na oba texty. Svazek, o němž je zde řeč, obsahuje na protilehlých stranách jak původní Bretkūnasův text, tak Rehsovu revizi. Na žádost prof. Jonase Palionise