Pastabos dėl lietuvių kalbėjimo tempo

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVIII (2003), 49–57 Poznámky k tempu litevské řeči Asta Kazlauskienė, Kristina Veličkaitė Univerzita Vytautase Velikého, Kaunas Článek představuje výzkum celkového tempa litevské řeči na základě projevů osmi osob (čtyř mužů a čtyř žen ze dvou různých věkových skupin), které žijí v Kaunasu. Průměrný věk mladší skupiny je 27 let, starší skupiny 55,5 let. Každý respondent byl požádán, aby přibližně 20 minut hovořil na volně zvolené téma. V každém případě zkoumaný text nepřesáhl 36 000 slabik. Jako ukazatel tempa řeči byl zvolen průměrný počet slabik za sekundu. Průměrné tempo volného vyprávění respondentů činilo 3,8±0,6 slab./s, interval spolehlivosti byl 3,2÷4,3 slab./s. Průměrné tempo řeči žen bylo 4±0,4 slab./s (3,4÷4,5 slab./s), mužů 3,6±0,9 slab./s (2,2÷4,9 slab./s). Vnitřní rozdíly v tempu řeči mezi ženami a muži se ukázaly jako statisticky nevýznamné: vypočtená hodnota Studentova kritéria je nižší než kritická hodnota: t(6)=0,910<t(0,95)=1,943; intervaly spolehlivosti se překrývají (2,2÷4,9 slab./s u mužů, 3,4÷4,5 slab./s u žen). Průměrné tempo řeči mladší věkové skupiny bylo 4,2±0,4 slab./s (3,5÷4,9 slab./s), starší skupiny 3,3±0,5 slab./s (2,5÷4,2 slab./s). Tento rozdíl je statisticky významný: t(6)=2,567>t(0,95)=1,943. Tempo řeči není jednoznačná záležitost. Z hlediska lingvistů jde o rychlost artikulace slov, slabik nebo hlásek. Pro psychology je důležité, co tempo vypovídá o osobnosti mluvčího a jak posluchač tempo řeči vnímá. V rétorice je tempo řeči důležitým prostředkem intonace. Rychlost řeči plní řadu funkcí. Může být konstituční, situační a individuální (Ceplytis 1974: 136). Konstituční tempo je vlastní jazyku nebo jeho formám, například dialektu. Situační tempo závisí na okolnostech mluvení: na počtu posluchačů a akustických vlastnostech místnosti. Individuální tempo určují osobní vlastnosti člověka, například temperament. Rozlišuje se také intonační tempo, které má v řeči sémantickou funkci. Intonační tempo lze dělit na intelektuální, emocionální a zobrazovací. Intelektuálním se nazývá takové tempo, při němž se řeč záměrně zpomaluje nebo zrychluje, aby se zdůraznila důležitost pronášeného textu, nebo naopak jeho bezvýznamnost. Emocionálním tempem se vyjadřují emoce mluvčího; v tomto případě může být tempo řeči obtížně ovladatelné. Zobrazovacím tempem se vyjadřuje rychlost děje, o němž mluvčí vypráví, nebo se napodobuje tempo řeči jiné osoby (Ceplytis 1974: 136–139). Všechny tyto funkce plní také tempo řeči spisovné litevštiny, dosud však nebyly popsány ani zkoumány. Tato práce se pokouší analyzovat konstituční tempo litevské řeči, přičemž se nevyhýbá poznámkám o tempu situačním či individuálním; snaží se zjistit, zda tempo může záviset na pohlaví, věku a vzdělání. Neexistují práce, které by se podrobněji zabývaly tempem litevské řeči. Za zmínku stojí pouze výzkum tempa řeči severních žemaitských dialektů, provedený na počátku sedmdesátých let ve fonetické laboratoři Vilniuské univerzity (Girdenis, Lakienė 1975: 50 | ASTA KAZLAUSKIENĖ, KRISTINA VELIČKAITĖ 71–74). V knihách o rétorice (Koženiauskienė 1999; Bielienė 2000) jsou uvedeny údaje o tom, jak rychle Litevci mluví, jde však o osobní pozorování samotných autorů, nikoli o údaje zjištěné experimentálně. Tato práce zkoumá tempo řeči osmi lidí, kteří v současnosti žijí v Kaunasu. Pět z nich žije v Kaunasu celý život, další tři se sem přistěhovali z Telšiai (A. G. m./j. 1, před 8 lety), okresu Prienai (A. S. ž./s., před 20 lety) a Lazdijai (A. P. m./s., před 31 lety). Při výběru informantů se přihlíželo k jejich věku a pohlaví: byl zaznamenán projev čtyř mužů a čtyř žen, čtyř mladších a čtyř starších osob. Průměrný věk mladší skupiny je 27 let, starší skupiny 55,5 let. Čtyři informanti mají vysokoškolské vzdělání, dva vyšší odborné a dva středoškolské. Všichni mluví spisovnou hovorovou litevštinou, která není tak správná jako spisovná psaná litevština, jež je povinná ve veřejném životě. Účastníci neznali cíle experimentu; bylo jim pouze vysvětleno, že se zkoumá jejich řeč. Každý informant byl požádán, aby po určitou dobu (přibližně 20 minut) hovořil na téma, které si mohl svobodně zvolit. Hlavním požadavkem bylo vyprávět, nikoli číst. Všichni informanti tento požadavek splnili. Protože měli hovořit po určitou dobu, a nikoli tak dlouho, jak by dokázali přirozeně vyprávět bez přerušení, mohli během mluvení udělat přestávku. Této možnosti nevyužili všichni informanti. Přestávky nebyly započítány do celkové doby mluvení. Je třeba uvést, že řeč informantů nebyla zcela spontánní, protože si mohli předem promyslet, o čem budou mluvit. To však sotva ovlivnilo jejich tempo řeči, neboť extralingvistické parametry mluveného jazyka (v tomto případě pauzy a tempo) většinou nejsou vědomě kontrolovány (Ignatova 1999: 64). Texty byly nahrány na diktafon. Nahrávky byly přepsány (pořízeny ve formátu WinWord) a byly označeny delší pauzy. U každého informanta se zkoumalo dvacet minut mluveného projevu. Celkový rozsah zkoumaného textu všech informantů činí 2 hodiny a 40 minut. To představuje více než 36 000 slabik. Domníváme se, že takový rozsah textů by měl postačovat ke zjištění hlavních tendencí celkového tempa řeči2. Navíc může člověk, který mluví dlouhou dobu (zejména není-li na to zvyklý a ví-li, že je nahráván), být unaven, což by změnilo jeho přirozenou rychlost řeči. Jako ukazatel tempa řeči byl zvolen průměrný počet slabik vyslovených za sekundu (slab./s). Tuto volbu odůvodňuje skutečnost, že kolísání slabik (tj. náhodná odchylka od průměru) patří k nejmenším ve srovnání s větou, slovem, hláskou, morfémem či jinou jednotkou (Ceplitys 1974: 127). Počítačový program vytvořený pro tento výzkum spočítal všechny samohlásky a dvojhlásky použité každým informantem3. Za samostatné slabiky se nepovažovaly výplňkové zvuky: 1 První písmeno uvedené vedle iniciál informantů označuje pohlaví, druhé generaci (mladší, starší). 2 Máme podstatně více nahrávek (dialektů, dialogů, ukázek různých funkčních stylů), jejich kódování však zabere mnoho času, protože se snažíme přepisovat co nejpřesněji, aby se materiál dal využít i pro náš další výzkum. Proto bude možné údaje z této studie v budoucnu doplnit a uvést nejen hlavní charakteristiky tempa, ale také jejich závislost na různých aspektech řeči. 3Program vytvořil T. Kazlauskas. V konkrétním textu uloženém ve formátu WinWord vyhledá samohlásky použité po značce měkkosti, dvojhlásky a čisté nepalatalizované samohlásky (jejich součet uvádí na konci textu). PASTABOS DĖL LIETUVIŲ KALBĖJIMO TEMPO 51 aaa, eėė, mmm a další. Byly však započítány i slabiky, které netvoří slova, tj. slabiky nedokončených slov, pokud byla slabika vyslovena celá, např.: su... sutvarkyt, viena prasčiau... sparčiausiai apod. Pauzy mezi slovy byly ponechány, protože celkové tempo řeči určují pauzy, zastavení i prodlužování, nikoli pouze rychlost artikulace hlásek, slabik nebo slov. Získané číslo jsme vydělili délkou nahrávky. Později byla data zpracována metodami matematické statistiky. To bylo provedeno pomocí funkcí STDEV, CONFIDENCE a TDIST programu MS Excel. Byly vypočteny statistické parametry běžné v tomto typu prací: aritmetický průměr, směrodatná odchylka, interval spolehlivosti; rozdíl v tempu byl hodnocen Studentovým kritériem. Získaná data ukazují, že průměrné tempo řeči našich informantů činí 3,8±0,6 slab./s, interval spolehlivosti je 3,2÷4,3 slab./s. Podle Girdenise a Lakienė činí rychlost řeči severních žemaitských nářečí 3,4±0,6 slab./s (interval spolehlivosti 3,2÷3,6 slab./s). Pokud bychom tyto údaje porovnali s námi zjištěným průměrným tempem spisovného jazyka, viděli bychom, že se potvrzuje domněnka Girdenise a Lakienė, že mluvčí severních žemaitských nářečí hovoří pomaleji než lidé mluvící litevsky spisovným jazykem. Je však třeba věnovat pozornost věku informantů. Téměř všem informantům, které Girdenis a Lakienė zkoumali, bylo více než 60 let, zatímco průměrný věk informantů v této studii činil 41 let; průměrný věk účastníků jednoho a druhého experimentu se tedy liší téměř o dvacet let. Proto by bylo přesnější porovnávat tempo řeči severních žemaitských nářečí s tempem řeči starších lidí. Starší účastníci našeho experimentu vyslovovali v průměru 3,3±0,5 slab./s (2,5 ÷ 4,2 slab./s). V tomto případě je tempo řeči lidí hovořících nářečím i spisovným jazykem podobné. Ceplyčio tyrimo duomenimis (1974: 129), latviai per sekundę ištaria vidutiniškai 4,3 skiemenis. Galėtume manyti, kad latviai kalba greičiau. Tačiau reikia atkreipti dėmesį į tai, jog Ceplytis latvių kalbėjimo greitį tyrė kitaip: trys diktoriai pasakė vieną ir tą patį tekstą. Šiame tyrime kalba buvo spontaniška, todėl tempas priklausė ne tik nuo gebėjimo greitai ar lėtai artikuliuoti žodžius, bet ir nuo mąstymo galimybių, nes reikėjo patiems sugalvoti, ką pasakyti. Kai žmogus kalba spontaniškai, jis nereguliuoja savo kalbėjimo tempo, kalba palyginti natūraliai, jam patogiausiu greičiu. Kas kita, kai žmogui reikia pasakyti konkrečią frazę. Diktorius gali stengtis ją pasakyti aiškiai ir dėl to gali šiek tiek sutrikti natūralus kalbėjimo tempas. Žmogus, paprastai kalbantis greitai, gali sulėtinti tempą, o lėtakalbis – pagreitinti savo kalbėjimo tempą. Taigi spontaniškos ir nespontaniškos kalbos tempas gali skirtis. Abychom se přesvědčili, zda Litevci skutečně mluví pomaleji než Lotyši, provedli jsme dodatečný čtecí experiment. Pět hlasatelů přečetlo stejné dva texty (úryvky z beletristického díla a populárně-naučného článku). Výsledky předběžného pokusu ukazují, že Litevci přečtou v průměru 4,6 slabiky za sekundu. Rychlost našeho čtení je tedy podobná rychlosti čtení Lotyšů. Zajímavé je, že rychlost čtení nezávisela na povaze čteného textu: oba texty hlasatelé přečetli podobnou rychlostí. Během experimentu jsme si všimli ještě jedné věci. Požádali jsme hlasatele, aby tentýž text přečetli velmi pomalu a velmi rychle. Při pomalém čtení vyslovovali hlasatelé v průměru 3,3 slab./s (doba řeči se prodloužila v průměru o 20 sekund- 52 | ASTA KAZLAUSKIENĖ, KRISTINA VELIČKAITĖ d), při rychlém čtení 5,7 slab./s (doba řeči se zkrátila v průměru pouze o 12 sekund). Je třeba říci, že rychlost řeči vnímaná posluchačem se může od rychlosti zjištěné experimentálně značně lišit, protože vnímání tempa závisí jak na fonetické, tak na syntaktické struktuře textu a také na sémantickém významu vysloveného textu (Ceplytis 1974: 135). Například tempo těchto vět bude vnímáno rozdílně: „Mluvím rychle“ a „Mluvím pomalu“, přestože budou vysloveny stejnou rychlostí. Na posluchače bude působit význam slov lėtai a greitai. O tom, že se skutečná rychlost řeči liší od rychlosti vnímané, se lze přesvědčit poslechem nahrávek informantů. Studentky litevštiny, které se experimentu neúčastnily a byly požádány, aby všechny informanty seřadily podle rychlosti řeči, poměrně snadno určily nejpomaleji a nejrychleji hovořícího informanta; zařadit ostatní mluvčí podle tempa řeči pro ně však bylo obtížné, zejména když se tempo lišilo o méně než 0,5 slab./s. Někteří vědci měří tempo řeči nikoli ve slabikách za sekundu, ale ve slovech za minutu. Koženiauskienė (1999: 357) uvádí, že litevský mluvčí vysloví 120–140 slov za minutu, zatímco přednášky se přednášejí o něco pomaleji — přibližně 90–100 slov za minutu. Průměrná rychlost řeči informantů v našem výzkumu činí 107 slov za minutu. Není jasné, jaké lidi Koženiauskienė zkoumala. Možná řečníky, kteří nevyprávěli, ale četli. Při určování tempa řeči se ukázalo, že při použití různých ukazatelů tempa (slabik za sekundu nebo slov za minutu) se pořadí informantů liší (viz tab.). Dva pomalu (V. V. v./s. a A. S. v./s.) a čtyři rychleji (J. L. m./s., I. L. m./j., A. G. m./j. a A. Ž. v./j.) hovořící informanti zůstávají na stejných pozicích, ale mluvčí A. P. m./s. a A. B. v./j. si místa vyměňují. Souvisí to s délkou slov, která používali; například A. P. m./s. používala mnoho jednoslabičných slov, která v její řeči často nesla přízvuk. To ukazuje, že měření rychlosti řeči ve slovech za minutu není příliš přesné. Sotva by bylo přesné (a především by se jen obtížně objektivně porovnávalo), i kdybychom počítali fonologická slova (tj. připojovali jednoslabičné nesamostatné předložky k víceslabičným slovům), protože délka jednotlivých slov se v řeči velmi liší. TABULKA 1. TEMPO LITEVSKÉ ŘEČI Informanti Měřeno ve slovech za minutu Měřeno ve slabikách za sekundu V. V. v./s. 68,5 2,6 A. S. v./s. 78,9 3,3 A. B. v./j. 99,0 3,6 A. P. m./s. 110,3 3,5 J. L. m./s. 114,7 3,8 PASTABOS DĖL LIETUVIŲ KALBĖJIMO TEMPO 53 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 1 Informanti Měřeno ve slovech za minutu Měřeno ve slabikách za sekundu I. L. m./j. | 118,5 | 4,2 A. G. m./j. | 127,5 | 4,3 A. Ž. v./j. | 139,6 | 4,7 Průměrně | 107,1 | 3,8 Dalším možným ukazatelem rychlosti řeči je počet hlásek, které mluvčí vysloví za sekundu. Protože průměrný počet fonémů v litevské slabice je 2,4 (Karosienė, Girdenis 1994: 34), lze usuzovat, že naši informanti vyslovili za sekundu průměrně 9 fonémů. Byl učiněn pokus zjistit, jak se tempo v průběhu řeči mění, a proto byl text každého informanta rozdělen na čtyři úseky. Každý úsek trvá pět minut. Byl spočítán počet slabik v každém úseku a stanoveno jeho průměrné tempo řeči (viz obr. 1). Z obr. 1 je patrné, že rychlost řeči se mění. Na první pohled není vidět žádná zřetelnější tendence změny tempa. Je možné, že změny rychlosti řeči jsou poměrně individuální záležitostí. Tuto myšlenku podporuje i podobnost celkových průměrů jednotlivých úseků: 3,7; 3,8; 3,7; 3,8 slab./s. Nesmíme zapomínat ani na to, že tempo řeči může záviset na obsahu vyprávění: některé věci vyprávíme rychleji, jiné pomaleji. Právě z tohoto důvodu mohou u konkrétních řečníků během jednoho vyprávění nastat tak velké změny tempa. OBR. 1. TEMPO ŘEČI V RŮZNÝCH ČASOVÝCH ÚSECÍCH 54 | ASTA KAZLAUSKIENĖ, KRISTINA VELIČKAITĖ Další zajímavostí je, že čtyři z osmi informantů mluvili tempem nejpodobnějším průměrné hodnotě ve druhém úseku, tři ve třetím a pouze jeden na konci vyprávění. To znamená, že člověk začne mluvit svým nejpřirozenějším tempem až po uplynutí nejméně pěti minut od začátku monologu. Existuje stereotyp, že ženy mluví více než muži. Z takového předpokladu se automaticky vyvozuje, že ženy mluví také rychleji než muži. Jde o nepodložená přesvědčení. Ignatova (1999: 64), která zkoumala souvislosti mezi parametry monologického mluveného projevu a individuálními psychologickými rysy, si všimla, že rozdíly v možnostech tempa souvisejí s individuálními rozdíly mezi pohlavími. I tato studie ukazuje, že tempo řeči mužů a žen se liší. Podle údajů našeho výzkumu činí průměrné tempo řeči žen 4±0,4 slab./s (3,4÷4,5 slab./s), zatímco u mužů 3,6±0,9 slab./s (2,2÷4,9 slab./s). Průměrné tempo řeči mužů a žen se liší téměř o 0,5 slab./s. Přesto v tomto experimentu mluvil nejrychleji muž, nikoli žena. Tempo řeči informanta A. Ž. v./j. činilo 4,8 slab./s, zatímco tempo nejrychleji mluvící ženy A. G. m./j. činilo 4,3 slab./s. Pokud bychom porovnali průměrná tempa mužů a žen, viděli bychom, že ve skupině žen (3,6; 3,8; 4,2; 4,3 slab./s) nejsou výkyvy tempa tak výrazné jako u mužů (2,6; 3,3; 3,6; 4,8 slab./s). Ačkoli se tempo řeči mužů a žen poněkud liší, na základě údajů našeho výzkumu nelze s jistotou tvrdit, že ženy mluví rychleji než muži, protože statistická analýza ukazuje, že rozdíl v tempu řeči žen a mužů není statisticky významný: vypočtená hodnota Studentova kritéria je nižší než kritická hodnota: t(6)=0,910<t(0,95)=1,943; intervaly spolehlivosti se překrývají (muži 2,2÷4,9 slab./s; ženy 3,4÷4,5 slab./s). Podle Girdenise a Lakienė mají na kolísání tempa největší vliv věk informantů (1975: 72). Podobné tendence lze pozorovat i v této studii. Průměrná rychlost řeči mladší věkové skupiny činí 4,2±0,4 slab./s (3,5÷4,9 slab./s), zatímco u starší věkové skupiny 3,3±0,5 slab./s (2,5÷4,2 slab./s). Tempo těchto skupin se liší téměř o jednu slabiku (viz obr. 2). Tento rozdíl je dvakrát větší než rozdíl v tempu řeči mužů a žen. To znamená, že věk ovlivňuje tempo řeči více než pohlaví informanta. Téměř všichni starší informanti mluvili pomaleji než mladší mluvčí. Výsledky statistické analýzy tempa řeči v různých věkových skupinách ukazují, že rozdíl v tempu je statisticky významný: vypočtená hodnota Studentova kritéria je vyšší než kritická hodnota tohoto kritéria t(6)=2,567>t(0,95)=1,943. Je těžké říci, zda se tempo řeči člověka v mládí a ve stáří výrazně liší. Důsledky procesu stárnutí však mohou tempo řeči zpomalit, protože se oslabuje paměť a orientace a starší lidé si hůře vybavují jména nebo méně často používaná slova (Neverauskas 1999: 10). Například informant V. V. v./s. při vyprávění o událostech starých třicet let dělal delší pauzy, když si potřeboval vzpomenout na názvy míst. Informant J. L. m./s. hovořil o událostech stejně starých a snadno si vybavoval jména i další podrobnosti. Informant J. L. m./s. mluvil o 1,2 slab./s rychleji než informant V. V. v./s. Ačkoli je věk pro tempo řeči velmi důležitý, značný vliv mají i individuální vlastnosti člověka. Pastabos dėl lietuvių kalbėjimo tempo 55 2 OBR. TEMPO ŘEČI SKUPIN MLADŠÍCH A STARŠÍCH INFORMANTŮ Zdá se, že neexistují údaje o tom, že by tempo řeči mohlo záviset na vzdělání člověka. Na úrovni vzdělanosti člověka závisí počet slov, která zná. Člověk alespoň trochu vzdělaný si vystačí s 2000 – 3000 slovy. Slovní zásoba spisovatelů čítá až 8000 – 10 000 slov (Bielienė 2000: 150). Může tedy existovat nepřímá souvislost mezi vzděláním a tempem řeči. Teoreticky vzato by měl vzdělanější člověk dělat méně pauz než člověk bez vzdělání stejného pohlaví, věku a temperamentu, protože má větší slovní zásobu a snáze nachází vhodná slova. Ačkoli čtyři informanti s vysokoškolským vzděláním mluvili rychleji (4,1±0,6 slab./s; 3,2÷5,1 slab./s) než mluvčí se středoškolským a vyšším odborným vzděláním (3,4±0,5 slab./s; 2,6÷4,3 slab./s), a t(6)=1,804<t(0,95)=1,943, na tyto výsledky se přesto nemůžeme plně spoléhat, protože tři nejrychleji mluvící informanti jsou zástupci mladší generace (viz obr. 3) a rozdíl v tempu řeči mohl být způsoben věkem, nikoli vzděláním. 3 OBR. VZTAH MEZI TEMPEM ŘEČI A VZDĚLÁNÍM 56 | Asta Kazlauskienė, Kristina Veličkaitė Vzdělání zřejmě nemůže být rozhodujícím faktorem tempa řeči jen proto, že tempo řeči nijak neodráží kvalitu jazyka ani myšlenek. Vzdělání souvisí s kvalitou jazyka. Řeč navíc do značné míry závisí také na tom, jakého vzdělání člověk dosáhl – humanitního, technického či jiného. Tempo řeči každého člověka je individuální. Není pochyb o tom, že souvisí s psychofyziologickými vlastnostmi člověka, například s jeho temperamentem, rychlostí průběhu neurofyziologických procesů apod. (Ceplytis 1974: 137). Změní-li se z nějakých důvodů rychlost průběhu neurofyziologických procesů (v důsledku stárnutí, deprese, úrazů), mění se i tempo řeči. Přirozené tempo řeči člověka je vrozené. Změny tempa, charakteru pauz, intonace a dalších aspektů mluveného jazyka často souvisejí se stavem mluvčího (Ignatova 1999: 52). Možná proto byla rychlost řeči některých informantů jiná, než se očekávalo. Rychlost řeči mohl ovlivnit fakt, že jejich řeč byla nahrávána – u některých z nich to vyvolalo stresový stav, který jedněm zrychlil, jiným zpomalil myšlení. Někteří se domnívají, že určité nálady a emoce člověka ovlivňují tempo řeči. Například hněv, nuda a radost je zrychlují, zatímco smutek, slavnostní rozpoložení a údiv je zpomalují (Ceplytis 1974: 138). Nálada informantů zůstávala během mluvení stálá. U některých vyvolávalo nahrávání napětí, a jejich emoce proto byly potlačovány. Radost a smích většinou zpomalovaly celkové tempo, protože v daném okamžiku vznikaly pauzy, zatímco samotný vtip zněl rychleji než neutrálně pronesená věta. Lze tedy usuzovat, že nálada či emoce člověka ovlivňují tempo řeči pouze tehdy, je-li potlačeno logické myšlení. To je však již předmětem dalšího výzkumu. Po analýze získaných výsledků předběžného výzkumu tempa litevské řeči lze formulovat tyto hlavní závěry. 1. Tempo řeči závisí nejvíce na věku: mladší lidé mluví rychleji než starší. 2. Na pohlaví a vzdělání mluvčího závisí tempo řeči jen málo. Předběžně lze usuzovat, že rozmezí rychlosti řeči je větší u mužské skupiny než u ženské. 3. Tempo řeči zřejmě nejvíce závisí na osobních vlastnostech člověka, které jsou nejstálejší a mění se nejpomaleji. Povahové rysy člověka určují takzvané celkové tempo řeči, podle něhož lidi dělíme na rychlomluvné a pomalomluvné. Tempo řeči je složitý komplexní jazykový jev. Jeho parametry současně určují mnohé lingvistické i nelingvistické faktory (temperament, věk, jazyková situace atd.), které je třeba ještě důkladně prozkoumat. LITERATŪRA Bielienė, J. 2000: Iškalbos menas, Vilnius: Dailės akademijos leidykla. Ceplytis, L. 1974: Анализ речевой интонации, Рига: Зинатне. Ignatova, N. 1999: Monologinės sakytinės kalbos parametrų ir individualių psichologinių ypatumų ryšiai. Psichologija 20, 51–66. Girdenis, A., Lakienė, A. 1975: Šiaurės žemaičių kalbėjimo tempas. Kalbotyra 27 (1), 71–74. PASTABOS DĖL LIETUVIŲ KALBĖJIMO TEMPO 57 Karosienė, V., Girdenis, A. 1994: Lietuvių bendrinės kalbos skiemens tipų dažnumai. Kalbotyra 43 (1), 34–42. Koženiauskienė, R. 1999: Retorika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Neverauskas, J. 1999: Senėjimas. Medicina ir dar kai kas visiems 11, 10. Asta Kazlauskienė, Kristina Veličkaitė Vytauto Didžiojo universitetas S. Daukanto g. 28, 3000 Kaunas, Lietuva [email protected] Gauta 2003 03 31