Žodžių daryba rankraštinėje Kazimiero Kristupo Daukšos lietuvių kalbos gramatikoje

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLIX (2003), 63 – 102 Tvoření slov v rukopisné gramatice litevského jazyka Kazimierase Kristupase Daukši ANTANAS SMETONA Vilniaus universitetas Rukopisná gramatika litevského jazyka Kazimierase Kristupase Daukši, pocházející z první poloviny 19. století, je nejstarší gramatikou litevštiny napsanou litevsky. Proto je důležitým pramenem pro výzkum dějin gramatiky a gramatické terminologie a svědectvím o teoretických úspěších jazykovědy v Daukšově době. Mezi ostatními předschleicherovskými gramatikami litevštiny (a dalších jazyků) vyniká vyčerpávajícím a teoreticky fundovaným výkladem tvoření slov, jemuž je věnována větší pozornost než v gramatikách předchozích. Skládání a odvozování jsou již rozlišeny a pojednány v samostatných oddílech. Daukšovo pojednání o tvoření slov lze proto považovat za samostatnou část gramatiky, ačkoli její místo v gramatickém systému ještě není jasně vymezeno. 1. HISTORICKÝ KONTEXT 1.1. Gramatiky Malé Litvy 1.1.1. Již v prvních gramatikách litevského jazyka se vedle skloňování a časování pojednává o tvoření slov. V gramatice Daniela Kleina Grammatica Litvanica jsou v oddílech o jménech a slovesech kapitoly o tvoření slov: De nominis specie et figura (O podobě a tvaru jména) (Klein 1653: 64–69) a De verbi specie et figura (O podobě a tvaru slovesa) (Klein 1653: 129–131). Tvoření slov není systematizováno, uvádějí se pouze jednotlivé případy prefixálního tvoření a několik případů tvoření předponami. Vysvětluje se zde, že jména jsou základní a odvozená a že vznikají z jmen i z jiných slovních druhů. Ze jmen se tvoří čtyři druhy odvozených jmen: přivlastňovací – tėvains (: tėvas), namiškis (: namai), miesčionis (: miestas), laukininkas (: laukas), karaliaučionis (: Karaliaučius), patronymická – Adomaitis (: Adomas), klebonaitis (: klebonas); zdrobněliny – ponelis (: ponas), žmогutis (: žmogus), silpnokas (: silpnas); denominalní přídavná jména – geležinis (: geležis), teisybė (: teisus), grožybė, gražumas (: gražus). Jména se tvoří také z jiných slovních druhů – jde o deriváty se zakončením -a a příponou -imas od sloves: valdžia (: valdau)1, pabaiga (: pabaigiu); išgulydymas, pamokinimas, sakymas. Podrobněji se vysvětlují varianty přípony -imas. Ze sloves se tvoří také přídavná jména – šventas (: švenčiu), sveikas 1Podle vzoru latinských gramatik se ve starých gramatikách za základní tvar považuje první osoba přítomného času. Uvádění příkladů se v této práci poněkud liší, protože v zájmu zachování autenticity nejsou základní slova uvedena tam, kde chyběla i v originále. 64 | ANTANAS SMETONA (: sveikstu)2. Zmiňuje se také tvoření příslovcí – tolus (: toli), artimas (: arti). Struktura kapitoly o tvoření sloves je podobná, slovesa jsou primární a odvozená – klausinėju (: klausau)3. Jsou tří druhů: počáteční (pradedu mirti – merdami, pradedu pulti – puol inėju), frekventativní (užpuolinėju, darbuliuoju, sakydavau, valgydavau)4 a zdrobňovací (valginėju, vaikštinėju, klausinėju, mirinėju, girauju, girsnoju). Je třeba upozornit, že Klein někdy řadí slovesa s předponami mezi primární (pasenstu), jindy mezi složená (suvadinu). V kapitole o tvoření sloves jsou zmíněny také složeniny čtyř typů: podstatné jméno + sloveso (karavedu, juokdarau), příslovce + sloveso (gerdarau), předložka + sloveso (prieimi, sugrįžtu) a částice + sloveso (beesmi). Další kapitoly o tvoření slov zde nejsou. O slovotvorných jevech se však pojednává také v kapitolách o flexi a o tvoření gramatických tvarů. Je třeba upozornit na to, že funkční slovotvorby si všímá již první gramatika. V kapitole o příčestích (Klein 1653: 133) se uvádí, že některá příčestí se za určitých podmínek mění v jména: při spojení slovesa se zápornou částicí (Klein ji nazývá příslovcem) (nemokytas, negirdėtas), když ztratí časový význam (my lėtinas, plaktinas, mokytas) a když je lze stupňovat a tvořit od nich komparativ (mokytas – mokyčiausias). K funkční slovotvorbě patří také adverbializace instrumentálu a lokálu (pulkais, vardu, atviromis, tylomis, viduj). Klein řadí k tvoření slov také alativy a ilativy, které nepovažuje za pády, nýbrž tvrdí, že se z těchto zakončení tvoří příslovce (manimp, namuosna, jūsump5). V Kleinově Kompendiume je zmíněno tvoření zdrobnělých tvarů a uvedeno, že více se o něm lze dočíst v gramatice. První gramatika litevského jazyka uvádí jen nejobecnější poznatky. Tato gramatika je však první a je určena k praktickému užití i k tomu, aby ukázala, že ani „jazyk barbarů“ není tak špatný, jak se mnozí domnívali (srov. Klein 1653: 14–15). 1.1.2. O tvoření slov se v Sapūnasově a Schultzově gramatice Compendium grammaticae lithvanicae pojednává rovněž v kapitolách o jménech a slovesech. Jsou zde kapitoly o tvaru a figuře – Figura & Species (překladatel K. Eigminas překládá species jako rūšimi) (Schultz 1997: 18). Tato gramatika uvádí stejné typy tvoření – přivlastňovací (tėvainis, mieščionis, laukininkas), patronymické (Adomaitis, Jokūbaitis), zdrobňovací (ponelis, vaik elis, žmogutis, lietutis, dukteraitė) (Schultz 1997: 18–20). Pojednává se o tvoření jmen z jiných jmen (geležinis, kūniškas, teisybė, viežlibumas, patogumas), zvlášť jsou zmíněny deriváty s příponou -omas a deriváty z jiných slovních druhů. Uvádějí se také příčestí, která se změnila v jména (mokytas, pagirtas, priprastas, 2 Toto slovotvorné spojení dvojslabičných přídavných jmen se slovesem je důležité i pro současné gramatiky (srov. Paulauskienė 1994: 181–182). 3 Ve skutečnosti z klausiu. 4 Jak je patrné z příkladů, Klein nerozlišoval gramatický iterativ s -davo (minulým frekventativním časem) od pracovních iterativů. 5 Kad senoviniai linksniai (kurie istoriškai ir nelabai seni – žr. Zinkevičius 1966: 200–202) Kleino laikais jau nebepriklausė linksnių paradigmai, rodo ir tai, kad jų postpozicinius elementus jis laikė prieveiksmiu, o ne linksniu darybos priemonėmis. Nors, kaip toliau matysime, Kazimieras Kristupas Daukša, būdamas rytų aukštaičių atstovas, iliatyvą dar įtraukė į linksnių paradigmą, o elementus -p, -pi jau laikė tam tikrais postpoziciniais priešdėlių variantais. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 65 išganytas, turįs, regis, tikįs) (Schultz 1997: 22). Apie sudėtinius žodžius (t. y. sudėtinius ir priešdėlinius) tik pasakoma, kad jų yra didelė įvairovė, kurioje lengva susigaudyti iš praktikos (Schultz 1997: 23). Veiksmažodžių daryba taip pat nedaug tesiskiria nuo Kleino gramatikos. Tik čia jau nustatomos keturios išvestinių veiksmažodžių rūšys (Schultz 1997: 41): dažniniai (puolinėju, siuntinėju), mažybiniai (pataikauju, vaikštinėju, girsnoju, garbinoju), leidžiamieji (juokinu, puldinu) ir intranzityviniai (myliu̇os, rašydinuos, be myliu, besi myliu̇os). Sudurtiniai veiksmažodžiai aptarti kiek išsamiau (Schultz 1997: 42): daromi veiksmažodžius jungiant su vardažodžiais (karavėdu, juokdarau, dalytėju)6, su prieveiksmiais (gierdarau, gandarau), su prielinksniais (prieimi, ateimi) ir su dalelytėmis (be eimi, be esmi). Dalyvio skyriuje minimas dalyvio virtimas vardažodžiu (Schultz 1997: 63–64) taip pat, kaip ir Kleino gramatikoje. V gramatice Sapūnas oddělil minulý frekventativní čas od tvoření slov a jako první v dějinách litevské gramatiky jej zařadil do systému časů jako druhé perfektum. Tuto časovou formu však tvořil nikoli z infinitivu, nýbrž z prvního perfekta, a proto stanovil dvě přípony minulého frekventativního času: -davo (dirbdavo) a -ydavo (sakydavo). Infinitiv stejně jako Klein považoval za odvozený tvar (samostatný způsob), proto mu pro tvoření odvozeného tvaru z prvního perfekta nestačila jediná přípona -davo. Chyběla také důslednost: infinitiv má přece před -ti tři samohlásky: -ė-, -y-, -o-, takže i Sapūnas měl v zájmu důslednosti rozlišovat nikoli dvě, nýbrž čtyři formy minulého frekventativního času: -davo, -ydavo, -ėdavo a -odavo. Oddělení minulého frekventativního času od tvoření slov je přesto důležitým teoretickým postřehem, objevem, který se prosadil v mnoha litevských gramatikách a zachoval se v současných gramatikách praktických i vědeckých. 1.1.3. O tvoření slov se mnohem podrobněji píše v díle Povila Fridricha Ruigise (Paul Friedrich Ruhig) Anfangsgründe einer Littauischen Grammatick. Kleinova gramatika ovlivňovala pozdější autory až do Augusta Schleichera (Schleicher), avšak větší pozornost tomuto tématu mohly přinést také německé gramatiky. Zpočátku jsou bez jakéhokoli systému v popisech některých slovních druhů zmíněny jednotlivé případy tvoření, zejména skládání. Celá kapitola je však věnována odvozeninám (3 paragrafy). Zmiňuje nomina derivata – denominativa: kantrumas (: kantrybė), puodžius (: puodas), girtuoklis (: girtas), geležinis (: geležis); gentilia: příklady jsou překvapivě podobné Ostermejerovým (viz další paragraf); patronimica: Jokubaitis, Karalūnas; diminutiva: brolužis, broliukas, brolytį a tak dále – sem ne zcela jasně řadí i takové odvozeniny: silpnokas, graudenimas, prašimas, atpirktotis, pridėtojis, daugumas, tarpininkas, priešininkas, pirmonis; in verba derivata – laupsinu (: laupsė), garbinu (: garbė), pasinaudoju (: nauda), atollinti (: toli), skirti (: skiru). Ve všech těchto příkladech jsou bezpochyby četné nepřesnosti a nepochopení skutečných slovotvorných vztahů. 1.1.4. Tvoření slov je patrně nejpodrobněji popsáno v Neue littauische Grammatik. Gottfrieda Ostermejera (Gottfried Ostermeyer). Tomuto tématu je věnováno celých 12 paragrafů. Objas- 6 Ačkoli se v obou gramatikách rozlišují složená slovesa, dnes se taková slovesa nevyskytují. V LKŽIII 96 je zapsáno gandaryti, avšak příklady jsou uvedeny ze starých církevních knih a z díla Antanase Baranauskase, zatímco karą vedu byly už tehdy pravděpodobně dvě slova. 66 | ANTANAS SMETONA … jasně rozlišeny dva způsoby tvoření slov – tvoření odvozenin a skládání. Odvozeniny jsou již popsány poměrně soustavně. Nejprve jsou vyjmenovány jmenné přípony (-astis, -estis, -ybė, -yčia, -ystė, -immas, -ummas, -inkas, -innė, -innis, -ynė, -yklė, -ikas, -ėjas, -ėjis, -ėję, -ėna, -ojis, -ojė, -onas, -onis, -onė, -aukštis, -iškis, -iškė, -alas, -alus, -unas, -uwas, -uwe, -ėna, -ojis, -oje, -onas, -onis, -one, -alkštis, -iškis, -iškė, -alas, -alus, -unas, -uwas, -uwe, -gys, -lys, -wys, -orus, -žys, -ba, -džia, -kla, -we), poté se na příkladech vysvětluje, z kterých slovních druhů se tvoří podstatná jména: ze substantiv – knygininkas (: knyga), z adjektiv – plotis (: platus), ze zájmen – saviškė (: savęs)7, ze sloves – valdžia (: valdau), vagis (: vagiu), šėriks (: šėriau) – jsou uvedeny deriváty z přítomného, minulého a budoucího času i z infinitivu; z příslovcí – daugumas (: daug), z předložek – tarpas (: tarp). Stejně tak je popsáno adjektivum – jsou vyjmenovány adjektivní přípony a uvedeny příklady tvoření adjektiv ze substantiv, adjektiv, zájmen, sloves, participií, příslovcí a předložek. Ostermejeris nevyjmenovává slovesné přípony, uvádí však znovu příklady tvoření ze substantiv, adjektiv, číslovek (suvienyt), zájmen, sloves, příslovcí, předložek a citoslovcí. Dále se poněkud odchyluje od logiky a rozlišuje několik dalších jednotlivých případů tvoření: deminutiva jmen, patronymika (Adomaitis – Adomo sūnus), dále etnonyma (lietuvininks, vokietis, tilžėnas, karaliaučionis, isrutiškis, klaipėdiškis, darkiemujis). Označení osob podle místa bydliště (nebo původu) jsou zopakována stejně jako v Ruigysově gramatice; některá se opakují již z Kleinovy gramatiky. Další, kratší oddíl pojednává o kompozici. Zde jsou složeniny klasifikovány podle druhé složky, stejně jako v současných gramatikách; je patrné, že první složka vymezuje a popisuje druhou: substantivum + substantivum, adjektivum + substantivum, zájmeno + substantivum, příslovce + substantivum (pussiaužiemis, pussiauramžis, neganda, negalė, nežinė), předložka + substantivum (posunis, isunis, patevis, bedugnis, patvoris, pavasaris, priangis), příslovce + adjektivum (negvys, nelab’s)8. 1.2. Gramatiky Velké Litvy 1.2.1. Gramatiky psané a vydávané ve Velké Litvě věnují tvoření slov mnohem méně pozornosti. V jedné z významnějších gramatik, Universitas Lingvarum Litvaniae (1737), se o tvoření slov nepíše vůbec nic (zmiňuje se pouze tvoření tvarů – stupňů, rodů adjektiv, časů apod.). Zdá se, že tato gramatika nebyla nijak ovlivněna pracemi z Malé Litvy, viz Sabaliauskas (1979: 21); jejich autora podle všeho více ovlivnily tendence německých gramatik. Právě vliv německých gramatik na autory z Malé Litvy může vysvětlit i tak rozdílný přístup k otázkám tvoření slov. 1.2.2. Ve Velké Litvě nebyly v 18. století vydány žádné další gramatiky, proto jsou dále probírané gramatiky dílem Daukšových současníků. Bohužel se v nich tvoření slov nevěnuje o mnoho více prostoru než u předchůdců. V polsky psané gramatice Juozase Čiuldy Krót-kie pomysły o prawidłach grammatycznych języka żmudzkiego se o tvoření slov pojednává… 7 Ve skutečnosti je utvořeno ze savas, a savas vedle savo je utvořeno ze savęs. 8 Zdá se, že příslovcem je zde nazývána částice ne. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 67 Je toho napsáno naprosto málo. Při výkladu sémantiky jmenných slov jsou uvedena pouze hnízda deminutivních substantiv (Čiulda 1993: 133). Že zde není přítomno pojetí slovotvorby, ukazuje srovnání deminutivních substantiv se substantivy se stylisticky negativní konotací, která mohou být z hlediska tvoření slov také neprůhledná (pol. O imionach zgrubiałych i zdrobniałych), tedy jejich třídění podle sémantických odstínů. O tvoření slov se dále hovoří až v oddílu o syntaxi (pol. O Składni): skládání slov, přidávání předpon (rovněž chápané jako skládání) a přidávání přípon se srovnává se syntaktickým spojováním a shodou slov. Syntaktický základ složeného jmenného slova možná takový přístup ospravedlňuje, zde však není tvoření slov chápáno jako poměrně samostatný gramatický jev. V tomto přístupu lze spíše spatřovat zárodky moderní funkční gramatiky, neboť jsou vysvětlovány například tyto jevy: čas vyjadřujeme akuzativem a lokálem, předmět vyrobený z určitého materiálu popisujeme odvozeninami s příponou -inis, celek vyjadřujeme příponou -ystė. Ostatně již názvem oddílu o předponových slovesech se zdůrazňuje nikoli tvoření, nýbrž funkce – o słowach dokonanych „o slovesech dokonavého vidu“ (Čiulda 1993: 191–197) – vznik předponových sloves je vysvětlován prostřednictvím funkce. Ačkoli je tvoření slov zařazeno do oddílu o syntaxi, nejlépe je pojednáno patrně ve dvou pododdílech: „O tvoření některých jednoduchých substantiv z jiných“ a „O složených slovech“ (pol. O formowaniu się rzeczowników prostych jednych od drugich; O wyrazach złożonych) (Čiulda 1993: 191–193). Jsou zde uvedeny a stručně popsány a klasifikovány následující příklady: 1) baltumas, aukštybė; 2) karalystė; 3) eglynas (k němu jsou přiřazena i kolektivní substantiva banda, būrys, krūva, ačkoli první dvě nejsou odvozeniny); 4) audimas; ve druhém pododdílu pak: 1) pusgalvis, juodberis, balt-nugaris; 2) užtrobis, pasaulis, priekletis; 3) juokdarys, kaminšluostys, sandara, uždarbis; 4) girpel­nys, niekdžiugys; 5) šunbajoris, puspiemenis, pusšunis. Příklady ukazují, že výrazně chybí jednotný klasifikační princip i systematické zpracování tvoření slov jako celku. Přesto lze tyto pododdíly již považovat za náčrt nauky o tvoření slov. 1.2.3. Další gramatikou z té doby je rovněž polsky napsaná Grammatyka języka żmudzkiego... Kaliksta Kasakauského (Kalixt Kossakowski). Tato gramatika vyšla roku 1832, takže ji pravděpodobně mohli číst Čiulda i Daukša. Tvoření slov v ní v zásadě chybí; jen na několika místech jsou zmíněny některé jednotlivé slovotvorné jevy, podané však nahodile a bezvýznamně. Například se o tvoření slov hovoří v oddílu o příslovcích, kde se vysvětluje, že příslovce se tvoří z adjektiv – giarai (: giras), didiey (: didis), gražiey (: gražus), a z nich pak stupně příslovcí – giariaus (: giarai), gražiaus (: gražiey), gražiausiey (: gražiaus). O něco dále je vyčleněna další malá skupina příslovcí, u níž se uvádí, že příslovce se tvoří ze substantiv (ve skutečnosti jsou však utvořena od substantivních adjektiv) – kalbiškai (: kalba), bitiškai (: bitė), poniškai (: ponas); kalbingai, poningai, akmeniškai, akmeningai (Kasakauskis 1832: 13–14). V oddílu o stupňování adjektiv se stručně vysvětluje tvoření zájmenných tvarů (Kasakauskis 1832: 57–58); v oddílech o klasifikaci jmenných slov a sloves jsou pak vymezeny tyto jejich druhy: žodey nesudiety – dedu, raszau (: Kasakauskis 1832: 27), sudiety – sudedu, įraszau (Kasakauskis 1832: 28), sudietiny – draugmokitinis, medutekans; pirmutiny – tiews, dirwa; iszeyny – tiewiszkas, dirwinis (Kasakauskis 1832: 15). 68 | ANTANAS SMETONA 1.2.4. Další rukopisná gramatika z první poloviny 19. století od neznámého autora X. D. K. P. S. Prawida języka Litewskiego Czyli Grammatyką Litewską. Zmiňuje se v ní pouze o předponovém tvoření sloves spolu s paradigmaty tvarů. Od podrobného popisu tvoření slov (a dalších jazykových jevů) se autor záměrně odklonil. Autor gramatiky uvádí: „...nevidím důvod rozšiřovat tuto knížku o méně potřebná pravidla; vždyť tomu, kdo zkoumá literaturu tohoto mrtvého (či zanedbaného) jazyka, se hojně odhalují nekonečné jazykové poklady a krása, rozvíjí se i působení a souvztažnost většiny slov, která zvlášť působí na mysl; vezměme například slovo bijau, bijausi: gądaw, gądaws, Jšsygądaw, pargądaw, nusygądaw, parsegądaw, parsegądynaw...“ (X. D. K. P. S. 2002: 314). 2. OBECNÝ PŘEHLED POJETÍ TVOŘENÍ SLOV V DAUKŠOVĚ GRAMATICE 2.1. Daukšova gramatika (dále DG) obsahuje čtyři kapitoly věnované výhradně tvoření slov: 1) O tvoření jednoho slovního druhu z jiných (Apie tajsimų vienos dal’os kalbos iš kitų209/1) – pojednává se zde o příponovém tvoření (DG 209–211); 2) O složených slovech (Apie išreikš’kus sudetin’us212/12) – pojednává se zde o kompozitech a předponových slovech (DG 212–214); 3) O předložce a předponě (Apie prielinksnį131/1) – pojednává se zde o předponovém tvoření (DG 131–135); 4) O tvoření příslovcí z přídavných jmen a příčestí a o jejich stupňování (Apie tajsimų priežod’c’u iš pripultiniku ir vardžod’c’u ir apie ju žięngs’n’awimu174/14) – pojednává se zde o jednom modelu tvoření příslovcí (s formantem -ai) (DG 174). 2.2. KAPITOLA O PŘÍPONOVÉM TVOŘENÍ má čtyři podkapitoly: 1) o tvoření zdrobnělin (Apie tajsimų dajktiniku lapningu iš dajktininku abędnu (paprastin’u209/3); 2) o tvoření podstatných jmen (Apie tajsimų dajktiniku iš kitu dal’u kalbos210/1); 3) o tvoření přídavných jmen (Apie tajsimu pripultiniku iš kitu dal’u kalbos210/19); 4) o tvoření sloves (Apie tajsimu žod’c’u iš kitu dal’u kalbos211/1). Kapitola o tvoření zdrobnělin je patrně nejpodrobnější; zdrobněliny jsou klasifikovány a jejich tvoření je stručně probráno. Mezi podstatnými jmény ve zdrobnělinách se však objevuje také malá skupina přídavných jmen se zdrobňovacími příponami. To je zcela pochopitelné, protože ve starých gramatikách bývají podstatné jméno a přídavné jméno často zahrnuty pod jediný pojem jména. Tvoření zdrobnělých podstatných a přídavných jmen lze ve skutečnosti ztotožnit pouze formálně. Zdrobnělá přídavná jména označují pouze nižší míru vlastnosti než běžná přídavná jména (srov. gražus ir gražčiukas, gražutėlis), zatímco významový rys zalíbení nabývají pouze tehdy, jsou-li užita vedle zdrobnělého podstatného jména. Přídavné jméno se vždy shoduje s podstatným jménem, takže zdrobnělá přídavná jména ve skutečnosti vyjadřují nikoli malost vlastnosti, ale malost věci, která danou vlastnost má, nebo k ní vyjadřují příznivý vztah. V ostatních podkapitolách o příponovém tvoření jsou jednoduše uvedeny příklady slovotvorných hnízd příslušných slovních druhů, roztříděné podle slovních druhů základových slov. Popis významů chybí, uvádějí se pouze formální příklady tvoření. V kapitole o příponovém tvoření podstatných jmen je patrná jedna nedůslednost – znovu se uvádí tvoření zdrobnělin, které se do kapitoly o tvoření z jiných slovních druhů vůbec nehodí, protože jde o modifikační tvoření. Tato metodologická nedůslednost znemožnila podat úplný obraz slovotvorného systému. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 69 a sémantickým vztahem mezi základovými slovy a odvozeninami. Myšlenka uvádět odvozeniny podle slovotvorného základu má však také značnou hodnotu. Že jde právě o tvoření podstatných jmen z jiných slovních druhů pomocí předpon, lze pochopit pouze z příkladů. 2.3. SLOŽENÁ SLOVA v gramatice nejsou uvedena v samostatné kapitole, nýbrž podle slovních druhů, a nejsou nazývána slovy složenými, ale kompozity (podle pol. złożone). Gramatika obsahuje tři podkapitoly: 1) o složených podstatných jménech (Apie daiktininkus sudetin’us212/2); 2) o složených přídavných jménech (Apie pripultinikus sudetin’us214/1); 3) o složených slovesech (Apie žod’čus sudetin’us214/29). V těchto podkapitolách jsou nejen uvedeny příklady tvoření, ale jsou také vysvětleny některé otázky užívání složených slov a určeno, ke kterému typu skloňování či časování daný útvar náleží. Popisy odvozenin se liší podrobností: složená podstatná jména jsou popsána nejpodrobněji, u sloves jsou uvedeny pouze příklady. Stejně jako další autoři starých gramatik řadí Daukša k odvozeninám také předponová slova, tj. zastává názor, že předponové slovo je složeno z předložky a samostatného slova. Tento pohled není nijak nečekaný ani neobvyklý a má racionální základ, neboť předložky a předpony jsou nepochybně příbuzné9. Proto je i ztotožnění určité části prefixace s kompozicí pro synchronní lingvistiku v zásadě přijatelné, protože je zřejmé, že předponová podstatná jména i kompozita mají stejný slovotvorný formant – koncovku (srov. prieš aušrą = priešaušris a grėblio kotas = grėbliakotis). 2.4. Navzdory tomu, že předponová slova jsou považována za složeniny, lze přesto tvrdit, že se v gramatice hovoří o TVOŘENÍ PŘEDPONAMI také samostatně. V kapitole věnované předložce Apie priev ardi131/1 považuje autor předložky a předpony z nich odvozené za jeden slovní druh, a proto zde zmiňuje také tvoření předponami. Bylo to dáno teoretickými názory autora gramatiky na slovní druhy: zachovává se ještě antická tradice, podle níž se předložka a předpona označují stejným názvem, protože jsou příbuzné a předložka (zejména u jmen) často vstupuje do stavby slova, např. po stalu – pastalė. Autor cítil, že zde jde o totéž. Konečně i protějšky slovesných předpon jsou předložky, srov. išeiti iš..., įeiti į.... Přirozeně se chápalo, že předpona a předložka jsou tentýž prvek, jen jeden je volný a druhý se stal součástí slova. Takový pohled autora gramatiky na podstatu předpony a předložky však v gramatice zanechává mnoho rozporů: předpona se píše dohromady se slovem, což znamená, že za slovní druh se považuje nejen slovo, ale i jeho část; předponová slova jsou považována za složeniny, avšak u běžných složenin by přece žádný z jejich prvků neměl být považován za samostatné slovo, za samostatný slovní druh; jestliže se předpony odvozené z předložek ztotožňují s předložkami, mělo by být nějak vysvětleno i postavení těch předpon, které nemají předložkové protějšky. Zvlášť těžko se chápe, proč jsou za předložky považovány také postpoziční prvky -p, -pi, ačkoli v historické gramatice lze prepoziční a postpoziční prvky spojit do jedné třídy nesamostatných prvků, které mají sklon splývat se samostatným slovem. 9 Urbutis (1978: 284) teigia, kad priešėlinė daryba istorinėje kalbotyroje kartais laikoma kompozicijos rūšimi. Būtent taip yra ir Daukšos, ir daugelyje iki jo rašytų gramatikų, kur tik minimi sudurtiniai žodžiai. Netgi šiais laikais veiksmažodžių priešėliai klasifikuojami į prielinksnių ir dalelyčių kilmės priešėlius (be-, te-, nebe-, tebe-), o kad daiktavardžių priešėliai yra aiškūs prielinksniai, rašo daugelis tyrinėtojų ne tik Lietuvoje, bet ir užsienyje. Priešėlinius daiktavardžius sudurtiniais žodžiais siūlo laikyti ir Paulauskienė (1994: 64). 70 | ANTANAS SMETONA V této kapitole DG jsou vypsány předložky a vysvětleno, jaké jsou podle pádu, který řídí (pro tuto slovní kategorii je věnován pětistránkový oddíl, z něhož je připsána neúplná stránka: DG 131–135); vše ostatní je věnováno předponám. Tuto kapitolu lze proto považovat za kapitolu o tvoření předponami s úvodem o původu předložky. Myšlenky o prefixální derivaci lze tedy nalézt v kapitole o předložkách, kde jsou předložky, předpony a enklitiky lokálů (všechny tyto prvky se terminologií autora gramatiky nazývají předložky) rozděleny na pravé a nepravé, psané zvlášť, a na přípony. Za přípony jsou považovány koncovky postpozičních lokálů -p, -pi (pravé předložky) a předpony (nepravé předložky). Pravým předložkám je věnována jen malá pozornost – jednoduše se třídí podle řízení různých pádů. Autor gramatiky, ačkoli zařadil předložky a předpony do jedné kapitoly, zdůrazňuje jejich zásadní rozdíl: předložky, které se staly součástí slova, ztrácejí schopnost řídit pád (předložky připojené ke slovům nejsou skutečné, údajně řídí pády¹³¹/²¹). Dále se přechází k výkladu užívání a tvoření předpon (přípon nepravých předložek). Nejprve jsou roztříděny podle původu: první skupina zahrnuje takové, které jsou stejné jako pravé předložky, protože k nim mají úplné protějšky: až, ažu, in, i, iš, nu, nu, po, per, prie, pro, su¹³¹/²⁷; druhá skupina se tvoří z pravých předložek, jinými slovy jde o varianty předpon: ap yr api – vychází z apie; nu vychází z nu; pa vychází z po, par z per, pra z pro, pri z prie, sun ze su¹³¹/²⁹; třetí skupina nevznikla z ničeho a sama o sobě nic neznamená, tedy dnes bychom řekli, že jde o předpony částicového původu, které navíc nemají protějšky mezi předložkami: at, ata, ato; už, užu; be, tebe, nebe <…> polské předložky do, kterou Litevec vyslovuje da¹³¹/³². Poté následuje rozsáhlý, avšak nijak nepojmenovaný výklad prefixální derivace a pravopisu (i užívání) předpon – jsou mu věnovány téměř čtyři listy (DG 132–135). V kapitole Apie prievardį se pojednává o všech slovních druzích, které mohou mít předponu: o podstatných jménech, slovesech i přídavných jménech. Při výkladu tvoření pomocí té či oné předpony se v gramatice ve většině případů uvádí, z kterého slovního druhu se tvoří. Takové podání tvoření značně ztěžuje určení, co náleží ke kterému slovnímu druhu. Tato nejasnost vede k volbě následujícího plánu dalšího popisu tvoření předponami: základní výklad tvoření předponami bude zařazen do kapitoly o předponových slovesech (protože i Daukša pojednává především o slovesech a tento způsob tvoření je obecně pro slovesa nejtypičtější) (viz 5.2.2), zatímco v kapitolách o tvoření předponových podstatných jmen (viz 3.3.2) a přídavných jmen (viz 4.3.2) budou zmíněny pouze jevy typické pro dané slovní druhy, s odkazy na hlavní kapitolu o tvoření předponami (tím spíše, že se v této gramatice, jak již bylo nedávno uvedeno, nerozlišuje skládání od tvoření předponami). 2.5. TVOŘENÍ PŘÍSLOVCÍ Název kapitoly Apie tajsimų priezod’cų iš pripulti- niku ir vardžod’cų ir apie ju žięngsn’avimu¹⁷⁴/¹⁴ ukazuje, že tvoření stupňů zde ještě není odděleno od slovotvorby. Daukša považuje příslovce za neohebný slovní druh a stupňování za kategorii slovotvornou, nikoli tvaroslovnou. Obecně jsou všechny slovní druhy rozděleny na ohebné a neohebné a podle toho jsou v gramatice vytvořeny dvě rozsáhlé kapitoly: Apie nekaitomąsias kalbos dalis ir Apie kaitomąsias kalbos dalis; mezi neohebnými slovními druhy je jako první popsáno příslovce, zatímco výklad tvoření příslovcí je zařazen do kapitoly o ohebných slovních druzích – snad proto, že název zmiňuje také stupňování a ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 71 stupňování. V podkapitole o tvoření příslovcí se autor pokouší uvést až čtyři případy tvoření, avšak při jejich bližším prozkoumání se ukáže, že o skutečném tvoření příslovcí pojednává pouze jeden případ (s formantem -ai, viz 6.1), zatímco další tři skupiny příkladů představují tvoření přídavných jmen z příslovcí (viz 6.2), tvoření příslovcí druhého a třetího stupně a tvoření bezrodého stavového tvaru přídavného jména. 2.6. V DG je SLABĚ POPSÁNO KONCOVKOVÉ TVOŘENÍ SLOV. Nekoncovkové deriváty bez předpony se vyskytují jen zřídka, zatímco koncovkové deriváty s předponou jsou podle své stavby poměrně důsledně zařazovány do kapitol o složených slovech. Ke skutečnému koncovkovému tvoření lze přiřadit gramatickou podkapitolu, v níž se pojednává o tvoření ženských osobních a etnonymických označení z mužských, např. anglė (: anglas). Podkapitola má název Apie moteriškosios giminės darymą iš vyriškosios (Apie tajsimų gimties moteriškos iš vyriškos171/28). Ve skutečnosti se v ní více ukazuje rodové skloňování, zatímco některé otázky slovotvorby budou probrány v kapitole o tvoření podstatných jmen (viz 3.4.1). 2.7. FRAGMENTY O TVOŘENÍ SLOV lze nalézt i v dalších kapitolách gramatiky, tedy tam, kde to vyžaduje logika výkladu. Z těchto fragmentů je třeba nejprve zmínit poměrně podrobný popis tvoření slovesných tvarů v úvodní podkapitole konjugačních paradigmat (DG 176–181). Jsou zde uvedeny tři podkapitoly o tvoření slovesných tvarů, rozčleněné podle slovotvorného základu – tří hlavních slovesných tvarů. Mezi slovesné tvary patří také několik derivátů sloves a podstatných jmen se sufixy. Důvodem je, že ve starých gramatikách se ještě zcela nerozlišovalo tvoření slovesných tvarů a některých sufixálních derivátů. To lze pochopit, uvědomíme-li si, jak pravidelně se například ze sloves tvoří deriváty se sufixem -imas (-ymas). Taková pravidelnost tvoření zřejmě autorovi gramatiky nedovolila vynechat právě tento případ tvoření ani v podkapitole fonetické části věnované podrobnému výkladu psaní samohlásky i (DG 118–119). Všechny sufixální deriváty z těchto kapitol jsou v této práci probírány v příslušných částech o sufixálním tvoření podstatných jmen a sloves. DG věnuje slovotvorbě obecně větší pozornost než jiné gramatiky napsané ve Velké Litvě. Na druhou stranu však ani větší pozornost věnovaná slovotvorbě nestačila k tomu, aby se autor oprostil od chápání slovotvorných jevů svými předchůdci. 3. TVOŘENÍ PODSTATNÝCH JMEN 3.1. Podstatná jména tvořená příponami 3.1.1. Největší pozornost je v DG věnována odvozeným podstatným jménům. Největší a nejpodrobněji popsanou kategorií tvoření těchto podstatných jmen jsou DEMINUTIVA (podstatná jména tvořená příponami označujícími zdrobnění). Takový začátek popisu příponového tvoření podstatných jmen se zachoval až do dnešní doby, ačkoli deminutiva jsou stylově příznaková a neužívají se ve všech stylech. Důvodem jsou dva faktory: a) jejich časté užívání v hovorovém jazyce a b) potenciální pravidelnost tvoření: z každého podstatného jména lze vytvořit deminutiva, a to i pomocí několika přípon (Ulvy das, red., 1965: 253–288). Deminutiva jsou v DG rozdělena do tří typů tvoření (čtvrtým typem vyčleněným v gramatice je tvoření přídavných jmen pomocí zdrobňovacích přípon, které se probírá v příslušné kapitole o tvoření přídavných jmen, viz 4.1.2): 72 | ANTANAS SMETONA 3.1.2. PRVNÍ TYP DEMINUTIV uvádí tyto příklady: darželis (: daržas), oželis (: ožis), arklelis (: arklis), sunelis (: sunus), žmogelis (: žmogus), šunelis (: šuva), dun- telis (: duntis), galvelė (: galva), dedelė (: dede), rikštelė (: rikštė), akelė (: akis), avelė (: avis), avinelis (: avinas), žilvitelis (: žilvitis), karalelis (: karal'us), akmenėnelis (: akmuo), menešelis (: menù), motinėla (: motina), ge.guže.la (: ge.guže), žibinkštelė (: žibinkštis)²⁰⁹/⁸. Do této skupiny patří odvozeniny se dvěma variantami přípony: -elis, -ėlis. Volba přípony je spojena s různým počtem slabik v základovém slově. Uvádí se, že deminutiva s příponou -ėlis se tvoří ze slov, která mají více než tři slabiky (subalses²⁰⁹/⁸). Tento způsob tvoření je popsán podrobně: jsou uvedena zakončení a tvary základových slov, z nichž se odvozuje: od podstatných jmen v nominativu se odtrhují koncovky -as, -is, -us, -a, -ea, -is, zatímco od základových slov zakončených na -uo(-ū), -va se vychází z genitivu a odtrhávají se koncovky -ies, -o. Tak se oddělují jména se starým souhláskovým kmenem, tj. říká se, že odvozeniny od podstatných jmen mėnuo, akmuo, šuva se tvoří z genitivu, nikoli z nominativu. První dvě podstatná jména se řadí mezi trojslabičná¹⁰. Do tohoto typu tvoření byl zařazen také příklad davganora – davganorėlė²⁰⁹/¹², byl však vyškrtnut s odůvodněním, že jde o složené slovo. Daukša ještě nerozlišoval přímou a zprostředkovanou motivaci ani morfematickou analýzu od slovotvorné a předpokládalo se také, že slovotvorným základem může být jak jednoduché slovo, tak odvozenina (odvozenina s příponou či předponou i složenina). Daukša zpočátku jasně viděl, že daugnorėlė je zdrobnělé podstatné jméno a mělo by být pravidelně utvořeno od daugnora, ve stavbě kmene však byly dva kořeny, a proto daugnorėlę vyškrtl ze seznamu deminutiv a zařadil mezi složená slova. Samotná forma přípon není kvůli pravopisným zvláštnostem zřetelná: galvelė – ge.guže.la. Písmeno ea je polyfonetické, tj. píše se tam, kde podle autorova názoru v nářečích kolísá hláska. Souhláska l v příponě je autorem gramatiky patrně vyslovována tvrdě, pravopisné zvláštnosti to však neodhalují, protože tvrdé l se označuje nedůsledně: ge.guže.la, žibinkštėlea. Anebo se možná jednoduše nepodařilo najít jednotný způsob zápisu, který by zachycoval situaci v různých nářečích. Na konci slova se tam, kde je dnes ve spisovném jazyce ė, systematicky píše písmeno ea. Tímto zápisem zůstávají nerozpoznatelné varianty e po l (tvrdém i měkkém). To jen potvrzuje tvrzení Z. Zinkevičiuse, že po tvrdém l hláska ė kolísá (Zinkevičius 1966: 162–163), kvalitu variant však nelze ověřit. Nelze také ověřit kvalitu obou samohlásek v příponě -elė (originál -edlea). Ačkoli autor gramatiky přípony -elis a -ėlis neztotožňoval, specifika pravopisu gramatiky v některých případech čtenáři neumožňují je rozlišit; někdy mohly být tyto přípony zcela totožné. 3.1.3. DRUHÝ A TŘETÍ TYP DEMINUTIV: avin’ukas, brol’ukas, šun’ukas, sun’u-kas, dunt’ukas, gajd’c’ukas²⁰⁹/¹⁷, runkitėa (: runka), deditea (: dedea), karvitea (: karvea), avitea (: avis), dukitea, dukteritea, duk’ritea (: duktea), sešitea, sešearitea (: sesu, sesuo)²⁰⁹/¹⁹ Tyto typy bylo možné spojit díky autorovu vysvětlení, že od základových slov mužského rodu zakončených na -as, -is, -us²⁰⁹/¹⁴ se tvoří pomocí přípony -iukas, zatímco u těch, které mají 10 Paradigma souhláskového kmene není samostatně pojmenováno: podle genitivu je spojeno se jmény i-kmenů – stejně jako dnes v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (1997). ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 73 čí koncovky -a, -eₐ (-ea), -is, -ù (-uo)209/19 – s příponou -ytė. Z příkladů i z koncovek je patrné, že tyto typy jsou zřetelně rozlišeny podle rodu a označují živé bytosti s motivovaným rodem. Uvádějí se základová slova téhož kořene – avinas a avis – aviniukas a avytė; nebo v jiné podkapitole o tvoření podstatných jmen – brol’ukas, brolitea210/4. To ukazuje, že autor gramatiky zařazuje slova do slovotvorných typů nejen podle slovotvorných formantů, ale také podle sémantických vztahů mezi rodovými formami. Ačkoli je pochybné, zda takové spojování přípon s rozlišovacím rysem rodu odráží skutečné užívání, neboť stejnou příponou lze skutečně tvořit deminutiva obou rodů i z různě rodu základových slov, srov.: brolyt is, brolyte. Pro tvrzení, že toto přísné rozlišování přípon podle rodu je nářečním rysem, není dostatek údajů. Ačkoli to autor neuvádí, může jít také o jeden z normativních prvků gramatiky. Při pojednání o tvarech základových slov (nominativu či genitivu) autor gramatiky ve skupině mužského rodu vysvětluje zvláštnosti tvoření ze souhláskového kmene a šuniuka tvoří z genitivu. Ve skupině ženského rodu však taková podrobná vysvětlení tvoření chybějí, ačkoli sám uvádí více příkladů tvoření podstatných jmen ze souhláskového kmene: z duktė a sesuo – duktytė, dukterytė, dukrytė, seserytė, sesytė. Žádná vysvětlení nejsou uvedena, ale tím se pravděpodobně podrobně zachycuje jak skutečné užívání v autorově nářečí, tak i užívání v nářečích, která autor znal. Přípona -ukas se systematicky píše s apostrofem -’ukas a důrazně se zdůrazňuje, že samohláska -u- je vždy přední (Daukšův termín: minkštas, „měkká“) a že zakončení kmene základového slova je vždy měkké. Proto se, jak autor uvádí, souhlásky d a t před přední u nevyhnutelně mění v měkké afrikáty dž a č: dančiukas, gaidžiukas. O neměkčené souhlásce před příponou se nezmiňuje, ačkoli se v nářečích i ve spisovném jazyce vyslovuje velmi různě (Ambrazas, red., 1997: 91). 3.1.4. K OSTATNÍM SLOVOTVORNÝM MODELŮM ODVOZENIN Z PODSTATNÝCH JMEN autor gramatiky jako ilustraci využívá slovotvorná hnízda slov „otec“ a „bratr“: z tėvo – tėvainis, tėvainystė, tėvikšt’a, tėvinė, tėviškė, tėvelis, tėvutis, tėvuta nebo tavta; z brol’o – brolėnas, bralajt’a, brol’ukas, brolel’is, brolitea210/2. K ostatním slovotvorným typům jsou tedy přiřazena i deminutiva. Tato dvě slovotvorná hnízda nevyvolávají žádné větší nejasnosti. Ve hnízdě slova „bratr“ jsou brolėnas, broliukas, brolelis a brolystė pravidelné odvozeniny; poněkud nezvyklejší jsou dva příklady ženského rodu – brolaičia a brolytė. Jde o označení příbuzenských vztahů nebo účastníků svateb, ačkoli první z nich není zachyceno ani v prvním svazku LKŽ. Bez vět je možné pouze hádat, že mají stejný význam jako brolaitė (LKŽ, 1068). Brolaičia je výsledkem mísení kmenů ē a iā ve východolitevských nářečích, podobně jako Bronia, Teklia, eil ia, špūlia, kandžia (Zinkevičius 1966: 226, 247) – přípona -aitė se mění na -aičia. Hnízdo slova „otec“ je poněkud složitější. Příklady jsou zde rozděleny do tří skupin (oddělených středníky): první – tėvainis a jeho abstraktní odvozenina tėvainystė; druhá – tėvynė, její odvozenina tėvykščia a tėviškė; třetí – deminutiva tėvelis, tėvutis, tėvuta a jejich synonymum tavta. Poslední dvě synonyma se vysvětlují nejobtížněji. V gramatice se diftong au zapisuje jako av – tavit’āj137/22 Vitavtas137/32. Ztotožnění tavta se současným tauta však brání tři skutečnosti: zaprvé zařazení mezi deminutiva; zadruhé synonymie s tėvuta; zatřetí tauta ve skutečnosti není odvozeninou od tėvas (Fraenkel 1965: 1069). Nakonec může jít o prostou pravopisnou chybu: nikoli tavta, nýbrž o variantu *tavuta – tevuta. Samotné tevuta lze nejspíše ztotožnit s tėvutis (LKŽXVI 157). Mimochodem, významy některých odvozenin od slova „otec“ jsou vysvětleny v oddílu o klasifikaci jmenných kmenů: 74 | ANTANAS SMETONA Významy slov byly vysvětleny v oddílu klasifikace kmenů jmen: Tevikšt’a, Tevinė, Teviškė – (Oczyzna), Tevajniste (dziedzictwo), Tevajnis (dziedzic)138/12. V polsko-litevském slovníku (Vaitkevičiūtė 1994) je oczyžyna přeloženo jako vlast, rodiště a zastar. otcovský dům; dziedzictwo – dědictví, dědičný statek; dziedzic – dědic, statkář. Z toho vyplývá, že některé odvozeniny lze sémanticky spojit s útvary již zaznamenanými ve slovnících: tėvaynistė – tėvonystė „dědictví, dědictví“; tėvajnis – tėvonis „2. dědic otcova majetku, dědic“ (Keinys 2000: 842). 3.1.5. TVOŘENÍ PODSTATNÝCH JMEN OD SLOVES ilustrují sloveso rašyti a tři slovesa s kořenem mok- – mokyti, mokti, mokėti: rašyti – rašalas, rašiklas, rašiklis, rašilas, rašimas, rašytojas, rašituvas, rašituvėa, raštas, raštinikas; mokiti11, mokti, moketi – mokitojas, mokitinis, mokituvėa, mokstas, mokimas, mokėjimas210/10 (Uvedení odvozenin od podstatných jmen a sloves ukazuje, že Daukša chápal, že při tvoření nových slov vzniká slovotvorné hnízdo slov téhož kořene, jejichž slova se liší strukturou, ale spojuje je tatáž podoba kořene a sémantika.) Hnízdo slovesa Rašyti je úplné a jasné. Všechny odvozeniny jsou utvořeny ze slovesa, ale není uvedeno, z kterých jeho tvarů. Hnízdo slovesa mokti je podáno poněkud nezvykle, protože jsou uvedena hned tři základová slovesa, která jsou navíc navzájem spojena slovotvornými vztahy: mokyti a mokėti jsou odvozeniny od mokti. Autor ve slovotvorném hnízdě neuvádí, které odvozeniny byly utvořeny od kterého slovesa. Sloveso mokti se v současném jazyce bez předpony neužívá, ale Slovník litevského jazyka je uvádí na základě Aušra, slovníků Antana Jušky a Barona: Kūdikis moksta mylėti artimą. Temoksti jis visa, ja nor pramokti išmokti. Baigti atmintinai mokti (LKŽVIII, 333). Dnes říkáme pouze išmokti, pramokti; v Daukšově době se v jeho nářečí mohlo mokti užívat i bez předpony. Nejracionálnější by proto bylo považovat mokti za základní slovo hnízda s kořenem mok- a nebylo by třeba uvádět pro toto hnízdo tři základová slova: mokti, mokyti a mokėti. Poslední dvě formy bychom dnes přiřadili ke smíšenému slovotvornému typu, v němž si ne všechny základní tvary zachovávají příponu (mokyti, moko, mokė; mokėti, moka, mokėjo). Je možné, že přítomný čas bez přípony vedl Daukšu k tomu, aby všechny formy považoval z hlediska tvoření za rovnocenné (srov.: moksta, moko, moka; žádný tvar přítomného času nemá příponu). 3.1.6. Jak již bylo uvedeno v oddílu 2.7, o sufixálním tvoření podstatných jmen se pojednává také v oddílech o časování sloves. V úvodu oddílu o časování sloves se nejprve stanovují čtyři slovesné typy a vysvětluje se, že jejich znalost údajně umožňuje z hlavních slovesných tvarů zjistit všechny způsoby, časy, čísla, osoby, příčestí, jakož i jména tvořená ze sloves175/33. Proto se do tohoto oddílu dostávají také některé pravidelnější případy sufixálního tvoření sloves. Dále autor uvádí tři pododdíly, v nichž se vedle tvoření slovesných tvarů popisuje také tvoření některých sloves s příponami a podstatných jmen z první osoby jednotného čísla přítomného času, první osoby jednotného čísla minulého času a infinitivu. 3.1.7. DG uvádí, že z první osoby jednotného čísla minulého času se tvoří podstatná jména s příponami -imas a -ėjas/-ėjųs. Nejobšírněji (a nejzamotaněji) jsou popsány odvozeniny s příponou -imas. Z textu je zřejmé, že autor gramatiky nerozlišoval varianty přípony -imas a -ymas. To je typické pro východní nářečí: nepřízvučné dlouhé samohlásky ū a y 11 V rukopisu je podtrženo přerušovanou čarou. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 75 uprostřed slova Panevėžští zkracují a vyslovují jako krátké u, i; kromě toho je třeba nezapomínat ani na prodlužování krátkých přízvučných u, i (Zinkevičius 1994: 62). V nepřízvučném textu je dnes obtížné určit, kde byly jaké přízvuky, avšak z četných oprav a zmateného výkladu je patrné, že i sám autor gramatiky pochyboval o výslovnosti a psaní přípony -imas. Zde je několik příkladů z celého textu gramatiky: darimų181/21 dari-mo142/6 grasimų137/1 išgul(d)imo193/21 išskaitimų129/7 paliginimo140/17 parašimas126/29 pataj-simo166/21 perskírimas128/1 rašimas117/19 skajtimo112/29 sugrįžimu134/21 šavkymu136/30 iškal-bejymas117/17 išmeatymas125/10 perskiryymas129/19 suminkštinymas116/29 išradimas133/8 išradymas133/17. Z těchto příkladů vyplývá zcela jasný závěr – písmena y a i neslouží k označování délky hlásky. Sám Daukša vysvětluje rozdíl mezi těmito písmeny v kapitole o výslovnosti a psaní písmen a používá tytéž příklady s příponou -imas. I tam je však výklad velmi zmatený (DG 117–121). Je logické, že deriváty přípony -imas pronikly do morfologie i dalších gramatických kapitol, protože jsou pravidelné stejně jako tvary skloňování. Ve slovnících se obvykle neuvádějí jako hesla, nýbrž v rámci příslušných sloves. Veškerá vysvětlení autora gramatiky se zřejmě týkají řešení problému palatalizace souhlásek na konci kmene základového slova před -imas. Daukša tvrdí, že v této pozici lze psát dvě varianty samohlásky [i]: měkké i (měkkost se označuje buď tečkou nad i, nebo obloučkem u předcházející změkčené souhlásky, případně oběma způsoby zároveň) a tvrdé i (tvrdost se označuje buď absencí tečky nad i, nebo písmenem y): šal’imas – šatys ‘šalęs’178/8 vadin’imas, sodin’ymas, pažin’i-mas – pažin’is, va/so-din’is ‘pažinęs, vadinęs, sodinęs’178/9. Jako výjimky, kdy souhlásky na konci kmene neměkčí, se uvádějí infinitivy sloves s příponou i (y) a souhláskami před ní: -biti, -piti, -giti, -kiti, -riti, -siti, -siti178/25. To může být také důkazem, že Daukša přece jen rozlišoval varianty přípony -imas a -ymas, protože právě varianta s dlouhou samohláskou se objevuje převážně mezi výjimkami: mokimas, plikimas, kinkimas, minkimas, mirkimas, n’urkimas, nukimas, dulkinimas, spirgimas, skubimas, vilbimas, kusimas178/2712 3.1.8. Gramatika uvádí, že z tvaru první osoby minulého jednorázového času se údajně tvoří podstatná jména s příponami -ėjas a -ėjus, přesněji řečeno jedinou příponou -ėj-, avšak deriváty náležejí k různým skloňovacím paradigmatům: pirkejas, pirkejus – pirkeja, pirkejį (: pirkav); kasejas, -jus, kaseja, -ji (: kas’av)179/5. Z infinitivu se tvoří podstatná jména s příponami -tojas, -tojus, -smas. Přípony -tojas a -tojus jsou podobné příponám -ėjas a -ėjus v tom, že se mísí jejich skloňovací paradigmata. Gramatika uvádí tyto příklady derivátů s těmito příponami: garbintojas, garbintojus, garbintoja, garbintoji (: garbinti); artojas, artojus, artoja, artoji (: arti)181/8. Důležité je, že Daukša již pozoroval, že podstatná jména se tvoří nejen z infinitivu. Z příkladů lze usuzovat, že deriváty těchto přípon s kmeny na ia a iu se v polovině 19. století v severopanevėžském nářečí i v nářečích známých autorovi gramatiky užívaly střídavě. Zigmas Zinkevičius (1966: 255) rovněž uvádí, že pro deriváty přípon -ėjas a -tojas je zvlášť typické mísení kmenů. Mimochodem, na témže místě se píše, že v panevėžském nářečí kmeny ia a iu „prakticky splynuly v jednu paradigmu“ (1966: 244). Rukopisné 12 Obecně jde zde spíše o pravopisné a fonetické než slovotvorné problémy, proto jsou podrobněji popsány v kapitolách o pravopisu a fonetice. 76 | ANTANAS SMETONA údaje gramatiky ukazují, že v polovině 19. století kmeny ještě nesplynuly v jeden, ale již se značně směšovaly. Nejneobvyklejší jsou ženské tvary pirkėjai, kasei, garbintoji a artoji. Zinkevičius vedle marti a pati uvádí žemaitská poni a viešni, viz Zinkevičius (1966: 223–224), avšak gramatika uvádí osobní jména, která mohou být obojího rodu, přesněji řečeno ženský tvar se tvoří z mužského. Různé rodové tvary téhož podstatného jména se přizpůsobují kmenům přídavných jmen na u a io, srov. gražus, graži; smalsus, smalsi – pirkėjus, pirkėji. Přesto se vyskytují i nepravidelnosti: vedle gražios, graži se v gramatice užívá také giedrus, giedra (nikoli však giedri!). Oba typy derivátů (-tojas, -tojus; -ėjas, -ėjus) jsou pro autora gramatiky souběžné a oba se užívají. Další deriváty s těmito příponami jsou uvedeny v kapitole o tvoření složených podstatných jmen (viz 3.2.3), kde slouží jako základ tvoření složenin, např. mėsėdis (: mėsos ėdėjas, ėstojas). Autor gramatiky pravděpodobně považuje pravidelně uváděné deriváty obou přípon za rovnocenné, avšak tvary kmene iu zde nezmiňuje. Jde o pojmenování osob podle činnosti vyjádřené základovým slovem. Pravidelnost tvoření ukazuje, že tento typ příponových pojmenování osob se tvořil stejně s oběma příponami z infinitivu nebo z minulého jednorázového času: kirtėjas – kirstojas, ėdėjas – ėstojas, davėjas – duotojas, pjovėjas – pjautojas. Jediný žuvėtojas bez slovotvorného protějšku podle všeho odráží skutečné užívání v severopanevėžském nářečí. V kapitole DG o derivátech z infinitivu se dále zmiňuje tvoření podstatných jmen s příponou -smas. Uvádí se, že z některých sloves se tvoří podstatná jména nahrazením -ti příponou -smas: šauksmas (: šaukti), reksmas (: rekti), d’c’avgsmas (: d’c’avgtiesi), gr’avsmas (: gr’avsti). Daukša si povšiml, že se podstatných jmen s příponou -smas tvoří jen poměrně málo a pouze od některých sloves (i v Slovníku současné litevštiny je jich uvedeno pouze asi 50). V gramatice se v oddíle o tvoření ze kmene přítomného času pojednává pouze o tvoření slovesných tvarů a nejsou uvedeny žádné příklady tvoření nových sloves. 3.1.9. Dále kapitola o odvozovaných podstatných jménech pojednává o TVOŘENÍ PODSTATNÝCH JMEN Z PŘÍDAVNÝCH JMEN pomocí přípon -ybė, -umas, -uomenė, -ulis: didybė, didumas, didumė, didumėna, did’c’unas, did’c’ulis (: iš did’c’o)₂₁₀/₅. Dva deriváty jsou poněkud neobvyklé – didumenė a didžiulis. Ve slově didumenė se nepíše dvojhláska uo, nýbrž prosté u. Daukša důsledně označoval dvojhlásku uo grafémem ū; gramatika však obsahuje mnoho tiskových chyb, zejména vynechaných diakritických znamének. Na druhou stranu může jít také o variantní podobu, například LKŽ uvádí slova didumenė a didūmenė (LKŽ₍ₙ₎ 486). Není jasné, zda formu didumenė nelze považovat za žemaitismus, srov. Zinkevičius (1966: 85). Dalším derivátem je didžiulis. Dnes jej chápeme pouze jako přídavné jméno, ale Daukša jej zapsal mezi podstatná jména. Pokud nejde o omyl, mohl mít příklady jeho substantivního užití, blíže se to však nevysvětluje. 3.1.10. Autor gramatiky uvádí samostatnou skupinu ODVODENIN S PŘÍPONAMI OD ZÁJMEN: iš manies, tavies, savies, musu, jūsu – maniškis, taviškis, saviškis, musiškis, jušiškis; savibė, savitnumas, nūsavistėₐ₂₁₀/₇. Dnes se deriváty s příponou -iškis maniškis, taviškis, saviškis, musiškis, jušiškis klasifikují třemi způsoby: a) jako odvozená přivlastňovací zájmena (např. maniškis berniukas – tak je hodnotí většina gramatik); b) jako zájmenná přídavná jména užívaná substantivně (např. Maniškis jau parvažiavo) (Keinys 2000: 381): ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 77 c) kaip iš įvardžių padaryti būdvardžiai (Paulauskienė 1994: 187). Iš tiesų tai yra įvardiniai būdvardžiai, bet dėl įvardžio kamieno specifikos jie, ir gavę būdvardžio priesagą, pasilieka įvardžio klasėje. Labai dažnai jie vartojami kaip daiktavardžiai, pvz.: Mūsiškiai šįkart pralaimėjo. O ar taviškis dar nesugrįžo? (galvoje turima žmonos vyras). Taigi Daukšai daiktavardinė vartosena pirmiausia krito į akis ir todėl šiuos įvardinės kilmės būdvardžius jis tiesiog vadino daiktavardžiais. Daukša sám v textu gramatiky použil pouze jeden derivát s touto příponou: Vardaj savišk’aj arba tikri Lietuviški (imiona swojskie albo prawdziwe litewskie)¹³⁸/²⁷ – a to nikoli v pozici podstatného jména, nýbrž přídavného jména. Ačkoli tedy autor zařadil slova tohoto typu (maniškis, taviškis aj.) mezi podstatná jména, nepředložil přesvědčivé příklady. Daukša měl pravdu, když oddělil maniškį od maniško, které jasně vyjadřuje vlastnost (o příponě -iškas viz 4.1.3). Vlastnost, osobitost, vlastnictví jsou abstraktní podstatná jména. Savybė s příponou -ybė je utvořeno od savas, které lze gramaticky vykládat také jako přídavné jméno. Proto savybė náleží ke stejnému derivačnímu typu jako aukštybė, didybė, galybė, tolybė (Dabartinės lietuvių kalbos žodyne je uvedeno přibližně 200 takových útvarů). Daukšův neologismus savitnumas není přímým derivátem od savęs, nýbrž derivátem od přídavného jména savitnas. Do skupinky derivátů od savęs patří také jediné předponové podstatné jméno v této kapitole, nuosavystė. Má v tomto derivačním hnízdě své místo, avšak celý derivační řetězec není odhalen; navíc je v rozporu s některými teoretickými ustanoveními rukopisné gramatiky: zaprvé, ačkoli jsou předponové deriváty považovány za složeniny, toto předponové slovo je zařazeno do seznamu derivátů; zadruhé není vysvětlen jeho původ od přídavného jména jakožto derivačního základu pro příponový derivát; zatřetí se přesto neurčuje skutečný způsob tvoření tohoto slova a podruhé je zařazeno do kapitoly o složených podstatných jménech (viz 3.3.1). 3.1.11. V DG se uvádí, že PODSTATNÁ JMÉNA S PŘÍPONAMI SE TVOŘÍ TAKÉ Z PŘÍSLOVCÍ, CITOSLOVCÍ A SPOJEK. Podle autora gramatiky se z příslovcí tvoří abstrakta s příponou -umas: ūkstumas (: ūksti), tolumac (: toli), daugumas, daugybė (: daug)²¹⁰/¹⁵. Dnes se zpravidla nepochybuje o odvození daugumas a daugybė od příslovce – přinejmenším v gramatikách se o tom nepochybuje. Tolumas a ankstumas lze také tvořit z příslušných příslovcí, avšak nelze zapomínat ani na možnost tvoření z příslušných přídavných jmen tolus, ankstus (Ambrazas, red., 1997: 412). Tvoření abstraktních podstatných jmen s příponou -umas od stupňovatelných přídavných jmen je stejně pravidelné jako tvoření s příponou -imas od sloves, a proto ankstumas ir tolumac nemohou být výjimkami. Navíc i sám autor gramatiky používá přídavná jména ankstus ir tolus, pravda, odvozuje je rovněž od příslovcí – viz 6.2. Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje se nic nepíše o tom, že také daugumą a daugybę lze spojovat s přídavným nebo podstatným jménem daugus, daugis (LKŽ 326, 322). Kromě toho se v nářečích vedle anksti, toli užívá také příslovečná forma daugi (Zinkevičius 1966: 392). 3.1.12. Daukša tvrdí, že podstatná jména lze tvořit také ze spojek. Význam spojky je zcela neslučitelný s významem samostatného slova, a proto spojka nemůže být základem tvoření podstatného jména. Jde o chybu teorie DG, v této monografii se však analyzuje to, co je napsáno. Autor uvádí tyto příklady: kadaj, kad’ a (: kad)²¹⁰/¹⁷ Slovo kadaj nelze nijak považovat za podstatné jméno. Jde o příslov- 78 ANTANAS SMETONA ce času, jehož slovotvorným základem je pravděpodobně kad: „možná se zde jedná o připojenou částici -ai“ (Zinkevičius 1966: 408). Ještě nejasnější je uvedený příklad kadžia. Lze jej však chápat jako podstatné jméno. V rukopisu Daukšova současníka Ambraziejuse Kašarauskase je uveden tento příklad: Kuri tat kadė! (LKŽ, 44) – kadė „čas, hodina“. Přeměna kadės v kadžia v nářečích východních aukštaitů v důsledku směšování kmenů ė a ia je zcela pravidelná (Zinkevičius 1966: 226, 247) (viz také 3.1.4). Slovotvorné spojení podstatného jména kadžia „čas, hodina“ se spojkou kad je však ve skutečnosti chybné. Sémantika spojky neumožňuje připojit slovotvorné prostředky podstatných jmen (přípony), proto ze spojek nelze tvořit podstatná jména: přípona musí měnit lexikální význam, ale spojka lexikální význam nemá. Její funkce je gramatická. Je to morfém věty. 3.2. Složená podstatná jména 3.2.1. Příklady uvedené v kapitole o tvoření složených podstatných jmen autor komentuje snad nejvíce ze všech. Nejprve jsou probírána složená podstatná jména vytvořená ze dvou podstatných jmen. Autor gramatiky tvrdí, že základem takového tvoření je genitiv plurálu jednoho podstatného jména a další podstatné jméno, které se volně ohýbá. Není známo, proč je základní formou prvního členu složeného podstatného jména považován genitiv plurálu – uvádí se, že je údajně třeba změnit koncovku genitivu plurálu -u na -a nebo ji zcela vypustit. Jisté je, že se tím lze vyhnout vysvětlování změn konsonantického kmene, např. šun-pėdis. Změny druhého členu složeného podstatného jména a volba koncovky složeného slova nejsou vysvětleny tak hladce: koncovky mužského rodu se mění na -is, zatímco koncovka podstatných jmen s konsonantickým kmenem se mění na -enis. Z hlediska morfematického členění to není zcela přesné, pro praktické výukové účely je to však docela vhodné: ryt-met-is, mišk-a-žmog-is, galvij-piem-enis. O spojovacích samohláskách se nepíše. Autor tvrdí, že koncovka podstatného jména ženského rodu se mění na -e: bal-puš-ė. Takovou změnu koncovek autor zaznamenává pouze ve složeninách ze dvou podstatných jmen, a ani tam ne vždy, neboť, jak bude patrné dále, volba koncovky neodpovídá rodu výchozího slova, např. ritmėtis²¹⁷ a darbmėtė²¹²/³¹ – druhým členem obou složenin je metas. Poměrně pochybným tvrzením je také to, že má-li výchozí slovo příslušného rodu koncovku -is nebo -ė, zůstává v složenině nezměněno: vilka-žolė. To je správné pouze formálně, neboť ve skutečnosti se zde setkáváme s homonymií morfémů obvyklou v litevštině¹³. Téměř u všech složenin se uvádí, ke kterým deklinacím patří. Po popisu způsobu tvoření a deklinačního paradigmatu složeniny se vysvětlují také významy některých složenin a spojení jejich základových slov. Vychází se z těchto příkladů: Ritmėtis (: Rito metas), Mišk ažmogis (: Miško žmogus), Galvijpiemėnis (: Gal’ 13 Tato teoretická nekonzistentnost není vždy plně pochopena ani v současné jazykovědě, a proto stojí za to vysvětlit ji zvlášť. Bylo by přece chybné tvrdit, že ve slovech ož-k-a, ei-k-i a Graž-k-a jde o tutéž příponu – jsou to tři různé přípony, pouze mají stejnou podobu. Také koncovky al-us (nom. sg., kmen na u) a vaik-us (acc. pl., kmen na a) se zcela liší. Z toho plyne závěr: koncovky žol-ė a vilkžol-ė se liší přesně tak jako puš-is a balpuš-ė. Nelze tedy tvrdit, že ve slově vilkžolė zůstala koncovka nezměněna. Koncovka slova žolė vyjadřuje nom. sg.; koncovka slova vilkžolė – nom. sg. + slovotvorný formant. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE 79 vijų piemuo), Vilkažolė, vilkžolė (: Vilko žolė), Šilažemė, šilžemė (: Šilo žemė), Šunpedis, šuntakis (: Šunies pedas, šunies takas), Balpušė (: Balos pušis) a tak dále212/17. Je vidět, že autor volí příklady tak, aby bylo možné ilustrovat vztah mezi složeným substantivem a výchozí syntaktickou konstrukcí; jinými slovy, je patrné, že slovotvorným základem nejsou nahodilá substantiva, nýbrž pouze taková, která tvoří smysluplné slovní spojení. (Samozřejmě ne vždy lze složeninu rozložit a získat slovní spojení se stejným významem: dviratis – to nejsou dvě kola; kupranugaris – to není kupra ir nugara; složenina se často sémanticky odpoutá od základu, funguje v jazyce jako samostatné slovo a nabývá nových i přenesených významů.) Daukšovy příklady nejsou uváděny jen tak, nýbrž vysvětlují, jak je třeba složené slovo rozložit nebo jaká syntaktická konstrukce má odpovídat složenině. Zde stojí za to citovat samotného autora gramatiky: Složená jména se často vyjadřují dvěma jmény: první se užívá v jednotném čísle v genitivu, zatímco druhé se skloňuje v pádech a číslech podle svého skloňovacího vzoru212/13. Taková interpretace vede k domněnce, že Daukša někdy možná nerozlišoval slovotvorný směr. Základní syntaktická konstrukce a složenina se navíc nepovažují za zcela synonymní; rozpoznává se mezi nimi sémantický rozdíl: složené slovo má spíše negativní konotaci, zatímco syntaktická konstrukce spíše pozitivní konotaci: všechna jména vyjádřená dvěma jmény znamenají jistou úctu (srov. pol. poszanować ‘uctít’), ale jsou-li vyjádřena jedním složeným jménem, znamenají větší výtku212/24. 3.2.2. Dále Daukša stanovuje několik dalších modelů složenin a komentuje jejich tvoření i skloňování: šienapjūtis, rug’apjūtis, vasarojpjūtis, mežlavežtis212/28 se skloňují jako nesložená slova podle sedmého paradigmatu stanoveného v gramatice – je ženského rodu. O složeninách naktigonėa, darbimėtea, naktidavža212/31 se uvádí, že základem prvních členů je zkrácený instrumentál singuláru, ačkoli právě předtím se tvrdilo, že základem prvního členu složeniny je genitiv plurálu (viz 3.2.1.). Takové řešení je však zřejmě jediné možné v případě, kdy se neuvádějí spojovací samohlásky. U některých složenin těchto skupin není jasný rod. Rod substantiv označujících neživé věci není motivován, takže dodnes není u některých z nich ustálen a v nářečích kolísá. Gramatika uvádí, že rod složeniny určuje rod druhého základového slova (viz 3.2.1.). Příkladů je samozřejmě málo, ale pokud jsou složeniny ženského rodu šienapjūtis, rug’apjūtis, vasarojpjūtis, mežlavežtis utvořeny ze dvou substantiv, pak se nedodržuje stanovené pravidlo, podle něhož se pro ženské složeniny volí koncovka -ė. Základními substantivy byla pravděpodobně pjūtis, vežtis arba važtis14 – jejich rod není jasný. Budeme-li vycházet z předpokladu, že jsou tyto složeniny utvořeny ze substantiva a slovesa, volba rodu nebude motivována, pak však není jasný vznik přípony -t-. Obecně je taková rozmanitost volby rodu (přesněji řečeno kmenů) zcela pravidelná i v dnešních nářečích (Zinkevičius 1966: 219), což znamená, že tento jev byl živý i v nářečích východních Aukštaitů v polovině 19. století. 3.2.3. Samostatně jsou popsány složeniny označující osoby: šienapjuvis, šienpjūvis (: šieno pjovėjas, pjauto jas); žmog ažudis, žmogžudis (: žmogavs arba žmon’u 14 Mimochodem, substantiva vasarojpjūtis a vežtis / važtis nejsou zaznamenána ve Slovníku litevského jazyka. S važta je nelze spojovat, protože postrádá význam časového období (jako pjūtės). mežlavežtis / mešlavaitės tedy mohou být také výsledkem analogického tvoření. 80 | ANTANAS SMETONA žuditojas); dünadavis, dündavis (: dünos davėjas, dūtojas); malkakirtis (: malkų kirtėjas, kirstojas); mesedis (: mėsos edėjas, estojas)213/1. Jsou uvedeny pouze tvary mužského rodu. Gramatika uvádí, že složeniny tohoto typu se spojují stejně jako dvě prostá substantiva, pouze se prý od slovesného substantiva odstraňuje více částí; které a jak, to nevysvětluje. Ve skutečnosti může jít o složeniny s druhým slovesným členem: šenapjūvis ‘ten, kdo seká seno’, žmogžudīs ‘ten, kdo zabíjí člověka’, duonadavis ‘ten, kdo dává chléb’ atd. Šienapjūvis, žmogžudīs, duonadavis mohou mít základní členy v obráceném pořadí: žmogžudys (: žudyti žmogų), lze se však domnívat, že v době tvoření složenin tohoto typu byl ve větě jiný slovosled: duondavis (: duoną duoti), anebo už vznikly z jiné konstrukce: duonadavis (: duonos davėjas; vymezovací genitiv + slovesné substantivum) ‘ten, kdo dává chléb’. Tato druhá úvaha se zdá přesvědčivější – jde o druhý krok od slovesa, tj. o pojmenování činitele odvozené od slovesa, davėjas (: duoti), jehož význam se dále zužuje vymezovacím genitivem duonos davėjas; při tvoření složeniny se odstraňuje přípona s koncovkou a vzniká duondavis. Takových slov je mnoho a právě takové jejich tvoření Daukša předpokládá. U některých složenin jsou uvedeny varianty se spojovací samohláskou i bez ní – takové uvedení nejspíše odráží skutečné tendence v užívání. Z konkrétních příkladů lze zmínit šienpjūvis – se samohláskou u v kořeni slovesa (pravděpodobně jde o dlouhou nebo polodlouhou samohlásku). V LKŽxiv 750 jsou uvedeny příklady pouze z písemných pramenů a z nářečí západních a jižních Aukštaitů, příklady z východních Aukštaitů chybějí. Dalším příkladem je mėsėdis ‘ten, kdo jí maso’. Jeho stavba je obvyklá, ale na téže stránce se uvádí ještě jedna složenina vytvořená z týchž základových slov – mesiedas213/1. Je třeba předpokládat, že se míní období od Vánoc do masopustu. V severopaněvėžském nářečí (okolí Biržů) je taková změna ē v ie pravidelná (LKŽviii 44). Odlišná koncovka umožňuje odlišit toto slovo od označení osoby mėsėdis. Základními slovy této skupiny složenin jsou deriváty s příponami -tojas a -ėjas. V DG jsou uvedeny v oddílu o tvoření ze základních slovesných tvarů, zatímco v této práci se probírají v oddílu o substantivních derivátech (viz 3.1.8.). 3.2.4. V gramatice jsou samostatně popsány složeniny s tím, co se dnes nazývá prefixoidy a sufixoidy – prvky složených slov, které se pravidelným tvořením již přibližují předponám nebo příponám, např.: pusrytīs arba laibgalis. To, že si autor gramatiky těchto jevů všiml a zařadil je do skupin, svědčí o značné jazykovědné pronikavosti. Samostatně se probírají složeniny s pus-, vid- ir -gal-: pusrytis, pusbernis, pusbrolis, pusdienis, pusžuvis, pus’vanktais, pus’avžiemis, pus’avgavenis, pus’avdienis, vidudienis, vidunaktis, viduvasaris, vidužiemis, vidupievis (vidulavkis arba vidulavke15), drutgalis, laibgalis, tvoragalis, tvorugalis, sienogalis213/27, 213/29, 213/30. Příklady uvedené s členy pus- a pusiau- ukazují (a autor gramatiky to také konstatuje), že slovotvorným základem může být nejen substantivum pusė, ale také příslovce pusiau. Gramatika také uvádí slovotvorný význam tohoto typu: označuje polovinu věci pojmenované druhým členem – pusęą rito, pusęą berno213/20. Jistě jde o nepříliš přesné zobecnění; skutečný slovotvorný význam slova pusbernio je ‘ještě ne- 15 Slova vidulavkis a vidulavke jsou v rukopisu přeškrtnuta. Žodžių daryba K. K. Daukšos gramatikoje | 81 dorostlý do určitého věku, pusšašio – „přibližně polovinu věci označené druhou složkou“, pusbrolio – „dítě otcovy nebo matčiny sestry či bratra“ atd. Lze uvést ještě dva příklady, které byly nejprve zařazeny do oddílu složených přídavných jmen, ale později vyškrtnuty: pus’žmogis, pus’ponis214/17 (složená přídavná jména se složkou pus- jsou probírána v oddílu 4.2.3). Jejich slovotvorný význam je mnohem zobecněnější a méně kolísá; možná proto nebyla zaznamenána ani rozmanitost významů odpovídajících složených podstatných jmen. Pozornost zasluhují také přídavná jména utvořená z pus- a podstatného jména, protože dnes jsou silně substantivizovaná – podrobněji viz oddíl 4.2.3. V DG lze již rozpoznat složeniny s vid-, které mají odlišný slovotvorný význam: vidudienis, vidunak-tis, viduvasaris, vidužiemis znamená „střed dne, noci, léta, zimy“, tj. „střed časového úseku označeného druhou složkou složeniny“. Do této sémantické skupiny nepatří vidupievės – znamená pievų tarp dirvų esantį“213/25. Podobně je význam popsán i ve slovníku: „louka ležící mezi poli či ornou půdou“ (LKŽXIX 96). Je třeba upozornit, že autor gramatiky z této skupiny složenin vyškrtnul také vidulaukis a vidulaukė. A skutečně – vidulaukis nemá význam „nacházející se mezi něčím“. Složeniny s kořenem -gal- tvoří dvě skupiny, rozlišené podle první složky složeniny – přídavného, nebo podstatného jména. Ze složenin utvořených od přídavných jmen se uvádějí tyto příklady: drūtgailis ir laibgalis. Gramatika uvádí, že takové složeniny nelze vytvořit od každého přídavného jména, nýbrž pouze od přídavného jména atžvalg(i)ngo? (względnego)213/26. Na základě pouhých dvou příkladů je dnes obtížné říci, co měl autor na mysli, neboť je patrné, že pochyboval i sám o termínu atžvalg(i)ngas, a proto uvedl dokonce i polský ekvivalent. Dnes tento polský termín chápeme jako santykinis (Vaitkevičiūtė 1994: 924). Daukša tedy tvrdil, že složeniny s galas se tvoří pouze od relačních přídavných jmen. Zřejmě se netvoří od všech relačních přídavných jmen (např. se nespojuje gražus + galas, greitas + galas), uvedené příklady to však nevyvracejí. Kromě toho jsou uvedena i výchozí spojení drūtasaj galas, lajbasaj galas213/27, z nichž je patrné, že výchozí přídavná jména jsou zájmenná. Druhou skupinu tvoří složeniny, jejichž první složkou je podstatné jméno: tvoragalis, tvorugalis, sienojgalis. Slovotvorné významy uvedených příkladů se značně liší: tvoragalis znamená tvoros galas arba šmotas213/29, zatímco tvorugalis znamená tvoros galų, kur tvora baig’asi213/30 a sienojgalis znamená sienojos galų arba šmotu ir mažu sienojų213/31. Zobecnění významů naznačuje také autorovo tvrzení, že všechny „jim podobné“ mají stejný význam. Daukša se tedy domnívá, že v případě tvoragalio / tvorugalio je rozdíl ve významu způsoben právě spojovací samohláskou. Není známo, zda jde pouze o nářeční zvláštnost, protože se nepodařilo najít další materiál o takových případech. 3.3. Podstatná jména s předponami 3.3.1. Předponová deverbální podstatná jména jsou zmíněna v oddílu o složených podstatných jménech. Podle autora jsou složena z předpony a slovesa: priedas, apirašas, atarašas, ažurašas, įrašas, išrašas, parašas, perrašas, prirašas, surašas, užrašas213/3 Jak již bylo uvedeno v oddílu 2.3, odvozeniny předponových sloves s koncovkou jsou zde ztotožňovány s předponovými podstatnými jmény, která lze skutečně považovat za složeniny. K takové klasifikaci přispěla i skutečnost, že se v celé gramatice vůbec nezmiňují odvozeniny s koncovkou. Přesněji řečeno, autor zde slovotvorbu nerozebírá. Pouze konstatuje fakt, 82 | ANTANAS SMETONA že „odvozeniny od předponových sloves“ se skloňují jako nepředponová podstatná jména příslušných deklinací (išėjungtinė nu žodž’ų sudetin’u [...] atsimaino kaip n’ėa sudeti₂₁₃/₂). Výskyt těchto příkladů v oddílu o složeninách by proto naznačoval, že autor gramatiky nerozlišoval slovotvorné typy apirašas ir apyrankė. Pochybnosti rozptyluje tentýž oddíl, kde jsou zvlášť zmíněna také předponová podstatná jména vytvořená z předložky a podstatného jména: pamiškė, palavkė, paupė; apinak-tis, apižiemis; priešienis₂₁₃/₃₄. Vedle nich je uveden i jejich slovotvorný význam: žink­lina artumų sudetin’o prie n’ėasudetin’uj egsunt’0₂₁₃/₃₂ – odvozenina vyjadřuje blízkost k věci označené základovým slovem. V oddílu o složených podstatných jménech je zmíněno také předponové podstatné jméno nūsavistė₂₁₃/₃₆. Uvádí se, že je utvořeno z předložky a zájmena. V slovotvorném hnízdě posesivního zájmena má tato odvozenina své místo, o tom není pochyb, ale kvůli složitému slovotvornému řetězci se jej autorovi gramatiky nepodařilo určit: odvozenina je zmíněna i v oddílu o sufixálních podstatných jménech (viz 3.1.10). 3.3.2. O předponové slovotvorbě podstatných jmen se dále pojednává v oddílu rukopisné gramatiky věnovaném předložkám (viz 2.4). Ačkoli je jeho většina věnována předponovým slovesům, uvádí se zde řada příkladů dalších slovních druhů, mimo jiné i předponových podstatných jmen. PODSTATNÝCH JMEN S PŘEDPONOU AT- a všemi jejími variantami je málo. Tato předpona se nejčastěji pojí se slovesy (viz 5.2.7) a vysvětluje se užití jejích variant. Autor uvádí, že předpona ato- se užívá u podstatných jmen odvozených od sloves a také v rámci třídy podstatných jmen, někdy i u přídavných jmen: atož’ura, atotvanas₁₃₃/₄. Další příklady nejsou uvedeny, autor však několikrát sám užívá atožvalga₁₅₉/₃₄ a jednou atomajna₁₅₀/₁₉ (může jít také o tiskovou chybu, protože všude jinde se užívá atamaina). V jazyce autora gramatiky se užívá pouze jedno podstatné jméno s předponou at-: atmaina ‚paradigma, deklinace, konjugace, koncovka‘ – atamajnos, atmajnas, atomajna. PŘEDPONY PA- A PO- jsou zmíněny rovněž v oddílu o předložkách. Vysvětluje se tam, že tyto předpony (v gramatické terminologii předložky) se nejčastěji připojují ke slovesům a mnohem méně často k podstatným a přídavným jménům. Příklady sloves se vůbec neuvádějí, ilustrováno je pouze méně časté užití. Jsou uvedena tato podstatná jména: poil’sis, posunis, povajkis, podukra₁₃₃/₄. Užívání těchto předpon úzce souvisí s podstatnými i přídavnými jmény a také se systematicky tvořenými slovesy, ačkoli příkladů sloves je nejméně. V gramatice 19. století se odvozeniny s předponami ještě netřídí podle slovních druhů; možná to ani nebylo možné, protože například i přídavná jména se uvádějí se stejnými variantami předpon: padidis, pabaltis apod. Proto je pro úplnější obraz vhodnější probrat všechny odvozeniny s předponou pa- v jednom oddílu. Děje se tak v oddílu o předponové slovotvorbě sloves, 5.2.3. PODSTATNÝCH JMEN S PŘEDPONAMI UŽ-, AŽ- je jen několik (ažurašas, užrašas₂₁₃/₃) a jsou utvořena z předponových sloves, proto jsou jejich vlastnosti a rozdíly podrobně probrány v oddílu o předponové slovotvorbě sloves, 5.2.8. Podstatných jmen s předponou į- je rovněž jen několik: islenis₁₃₂/₁₁ (: údolí), irašas₂₁₃/₃ (: zapsat). Autor gramatiky odvozeniny s touto předponou užívá zřídka a probírá je poměrně stručně ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 83 …rie. Problematika derivátů s touto předponou se více objasňuje prostřednictvím prefixálních derivátů sloves, proto je probírána v kapitole o slovotvorbě sloves 5.2.4. Na první pohled je v této kapitole o předložkách zcela neopodstatněně vytvořena PŘEDLOŽKOVÁ A PŘEDPONOVÁ DVOJICE SU A SAN- (SĄ-). To zřejmě způsobila jak změna vokalismu předpony są-, san- (severní panevėžští mluvčí vyslovují su-, sun-), tak varianty předložky su, které znal autor gramatiky (sa u části západních aukštaitských nářečí a v lotyštině) – čistě kvůli fonetické podobnosti tedy mohl tuto předložku ztotožnit s předponou. Deriváty s předponou są- v gramatice: suntarmeₐ, suņdara, suņžineₐ₁₃₃/₅, sužineₐ₁₂₄/₁₆, sunkalbinis₁₄₃/₃₁, surašas₂₁₃/₄; deriváty s předponou su-: sustatimas₁₁₂/₃₆, subalʼseₐ₁₂₁/₁₂ a dvě slovesa – sudėtas₁₃₅/₁₆, sudūti₂₁₄/₃₅ (o slovotvorbě sloves s są- a su- viz 5.2.5). Dva deriváty vzbuzují pochybnosti. Surašas může být derivační výsledek tvořený koncovkou od prefixálního slovesa surašyti (srov. aprašas od aprašyti), ačkoli pravopis gramatiky nebrání interpretovat surašas jako sąrašas. Subalsę lze chápat pouze jako derivát s są- – sąbalsę, protože vedle něj není uvedeno totéž sloveso s předponou su-. Všechny tyto příklady přesto dovolují předpokládat, že severní panevėžští mluvčí mohli kvůli shodě vokalismu předpon są- a su- tyto předpony ztotožňovat. 3.4. Podstatná jména – deriváty tvořené koncovkou 3.4.1. V DG se slovotvorba pomocí koncovek nepojmenovává, ale o derivátech tvořených koncovkou Daukša přesto nevyhnutelně musí hovořit při výkladu Tvoření ženského rodu z mužského (Apie tajsimų gimties moteriškos iš vyriškos₁₇₁/₂₈). Zde jsou uvedeny dvě skupiny slov. O první skupině se říká, že z podstatných jmen mužského rodu utvořených z jiných slovních druhů se tvoří tvary ženského rodu změnou koncovky -us na -ė: undęₐneₐ (: undęₐnʼus), tiknėₐ (: tiknʼus), kitrėₐ (: kitrus)₁₇₂/₁₆. Jde již o představení slovotvorby pomocí koncovek. Ačkoli slova tiknius a kitrus lze užívat také jako přídavná jména, nezbývá než důvěřovat tvrzení autora gramatiky, že jde o podstatná jména, neboť bez příkladů nelze téměř nic posoudit. Druhá skupina je charakterizována ještě stručněji – z etnonym mužského rodu se etnonymum ženského rodu tvoří změnou koncovky -as na -ė: Lietuvʼnikeₐ (: Lietuvʼnikas), Rusėₐ (: Rusas), Lienkėₐ (: Lienkas), tʼcʼekėₐ (: tʼcʼekas), Latvēₐ (: Latvīs), Ingleₐ (: Inglis)₁₇₂/₁₈. Těžko říci, zda tomu v polovině 19. století mohlo být rozuměno jinak. Vždyť se zde skutečně mění pouze koncovka. Dodnes není jasné, zda jde o zřetelnou slovotvornou opozici, nebo o rovnocenné formy substantiva mobilia, které nejsou navzájem spojeny slovotvornými vztahy. Disertace Judity Džežulskienė uvádí, že tyto dvojice je třeba považovat za „samostatnou slovotvornou kategorii osob (zvířat), zahrnující pojmenování původců děje a nositelů vlastnosti“ (Džežulskienė 2001: 5). O slovotvorných vztazích mezi členy dvojice tedy lze stěží hovořit. Zdá se, že tento slovotvorný model nebyl v nářečí běžný ani rozvinutý tak jako dnes. Uplatňoval se pouze u názvů osob. Poté, co autor uvedl sedm paradigmat skloňování osobních jmen, vyjmenovává také čtrnáct skupin slov, která do těchto paradigmat tak či onak nezapadají: některým chybí množné číslo, jiným jednotné číslo, některá mají jednotné číslo skloňované podle jednoho paradigmatu a množné číslo podle jiného atd. Do seznamu takových nepravidelností se dostala pojmenování zvířat a ptáků, která mají pouze jeden rod, ale mohou označovat jedince mužského i ženského rodu (např. meška, kiškis). Autor 84 | ANTANAS SMETONA nenavrhuje rozšiřovat probíraný slovotvorný model ani využívat nějaké přípony k vytvoření tvarů obou rodů (např. meškinas, kiškė), nýbrž používá pomocná slova patinas ir patytė a podstatná jména s nimi ani neskloňuje: bajkštus kiškis patinas, bajkštus kiškis patytė; kėbli meška patinas, kėbli meška patytė; pilkas žvirblis patinas, pilkas žvirblis patytė; marga krėgždė patinas, marga krėgždė patytė169/16. 3.4.2. V kapitole o slovotvorbě podstatných jmen jsou dále uvedeny příklady tvoření od citoslovcí: aimana, ajman’a210/18. Slovník litevského jazyka uvádí, že citoslovce ai-man vzniklo splynutím ai a man (LKŽ, 38), je tedy zcela možné, že taková slova jsou v DG řazena ke složeninám. aimana je však zařazeno do kapitoly o substantivních derivátech tvořených příponami, ačkoli toto slovo žádnou příponu nemá. Podstatná jména tohoto typu jsou ve skutečnosti deriváty tvořené koncovkou od sloves, srov. rauda (: raudoti), malda (: maldauti) a další. V kapitolách o slovotvorbě sloves a přídavných jmen se citoslovce aiman znovu objevuje jako slovotvorný základ (viz 5.1.4) – aimanuoti ir aimaningas. Základním slovem slovotvorného hnízda je skutečně citoslovce, nejprve však z citoslovce tvoříme sloveso a poté z něj všechny další možné deriváty; například deriváty s příponou -ingas se tvoří od podstatného jména: aimaningas (: aimana). Gramatika uvádí dvě varianty podstatného jména aimana – kmeny ā a iā: aimana a aimania. To pravděpodobně odráží skutečné užívání východoaukštaitských nářečí oné doby. 4. TVOŘENÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN Daukša ve své gramatice věnoval slovotvorbě přídavných jmen, stejně jako podstatných jmen, dvě kapitoly: o adjektivech tvořených příponami a o složených adjektivech. Prefixální adjektiva se objevují ve dvou kapitolách – o složených adjektivech a o předložkách. Výklad slovotvorby adjektiv se neliší od výkladu slovotvorby sloves ani podstatných jmen. 4.1. Adjektiva tvořená příponami 4.1.1. Samostatně je popsáno tvoření adjektiv pomocí přípon z jiných slovních druhů: Apie tajsimu pripultininku iš kitu dal’u kalbos210/19. Uvádí se, že adjektiva se tvoří z podstatných jmen, adjektiv, zájmen, participií, sloves, příslovcí, předložek a citoslovcí, a bez komentáře jsou uvedeny příklady tohoto tvoření. Některá adjektiva tvořená příponami jsou zmíněna také v kapitole o tvoření podstatných jmen pomocí přípon (viz 3.1.1) a tvoří čtvrtý typ deminutiv. Je to zcela pochopitelné, protože ani v seznamu slovních druhů nejsou podstatné jméno a adjektivum od sebe odděleny, nýbrž obě jsou označovány jako jména – jde o tradici latinské gramatiky. 4.1.2. Stejně jako kapitola o tvoření podstatných jmen začíná pojednání o tvoření adjektiv pomocí přípon adjektivy s příponami zdrobňovacími: baltutis, baltutė, baltutelis, baltutelėa (: baltas, balta), nėdidutis, nėdidutėa, nėdidutelis, nėdidutelėa (: nėdidis, nėdidė), gražutis, gražutėa, gražutelis, gražutelėa (: gražus, graži)209/23. Tento slovotvorný typ je představen velmi stručně, bez komentáře. Uvádí se, že adjektivní koncovky -as, -is, -us, -a, -i, -ė209/22 se mění na přípony -utis a -utelis (-utis, -utėa, -utelis, -utelėa209/22). Odvozeniny jsou zcela systematické a jasné. Přípona -utelė je pokládána za jednu samostatnou příponu, nikoli za spojení dvou přípon. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 85 4.1.3. Dále jsou vyjmenovány slovní druhy, z nichž se tvoří adjektiva. Z podstatných jmen: iš brol’o – broliškas, brolinis; z adjektiv: iš balto – balsganas, balsvas ir visi susmulkinti – baltutis, baltutėlis210/20; ze zájmen: iš manies, tavies, savies, musu, jusu eina: maniškas, taviškas, saviškas, musiškas, jusiškas210/21; z participií: iš pirkto – pirktinis, rašito – rašitinis16; ze sloves: iš duoti – davingas, davus, dūšlingas, dūšlus, dūsningas, dūs(n)us210/25,26; z příslovcí: iš toli – totus, tol’imas; iš unks(t)i – unks(t)us, unks(t)ivas; iš dabar – dabarikšt’čas, dabarikštis210/28; z předložek: iš prieš – priešingas; iš lig – ligus210/30; z citoslovcí: iš ajman – ajmaningas, ajmanus210/31. Z uvedených příkladů si lze udělat představu také o autorově teoretickém uvažování. Je samozřejmé, že odvozeniny uváděné bez vět či slovních spojení neumožňují přesně pochopit jejich význam. Tvoření adjektiv z podstatných jmen, adjektiv a zájmen nevyvolává žádné pochybnosti ani problémy. Příklady tvoření z adjektiv jsou rozděleny do dvou skupin: běžné odvozeniny (balsganas, balsvas) a deminutiva (baltutis, baltutėlis). Daukša považuje odvozeniny maniškas, taviškas, saviškas, broliškas atd. za adjektiva. Je to zcela logické, protože příponu -iškas mají pouze adjektiva (srov. žemiškas, žmogiškas, pieniškas atd.). Velmi podobné odvozeniny maniškis, taviškis, saviškis atd. jsou v gramatice považovány za podstatná jména (viz 3.1.10). Ačkoli odvozeniny s příponou -iškis mohou být ve skutečnosti také adjektivy (srov. vilniškis laikraštis), maniškis, taviškis se nejčastěji užívají substantivně, nebo se již dokonce substantivizovaly. Pro tvoření adjektiv z citoslovcí byly zvoleny nevhodné příklady – je zřejmé, že aimanus a aimaningas jsou autentickými členy společného slovotvorného hnízda od citoslovce aiman, netvoří se však přímo z citoslovce, nýbrž jde již o sekundární odvozeniny od příslušného podstatného jména – viz 3.4.2 a 5.1.4. 4.1.4. Daukša popsal tvoření adjektiv z participií – uvádí odvozeniny s příponou -inis pirktinis, rašytinis. Lietuvių kalbos gramatikoje (Ulvdas, red., 1965: 571) se vyslovuje předpoklad, že tyto odvozeniny lze spojovat s infinitivem a vyčleňovat příponu -tinis. Přesto se zde projevuje Daukšova pronikavost, která mu umožnila rozpoznat v odvozenině jak relační význam adjektiva, tak význam trpného participia: i dnes jsou autoři, kteří se domnívají, že pirktinis, austinis, dirbtinis a podobná adjektiva se tvoří od příslušných trpných participií minulého času (pirtkas, austas, dirbtas) příponou -inis (Paulauskienė 1994: 183). Autor gramatiky sem zapsal také dvojici rastas – rastinis, ale není známo, proč ji přeškrtl. 4.1.5. Slovotvorné hnízdo od duoti. Jinak je tvoření adjektiv ze sloves běžné, příklady slovotvorného hnízda jsou však uvedeny jako rovnocenné, bez ohledu na hierarchii odvozenin: davingas, davus, dūslingas, dūslus, dūsningas, dūsnus (: dūti)210/26. Odvozeniny od duoti zde mohou být pouze dvě: dūsnus a dūslus. Od minulého času prostého může být odvozeno pouze davus – navíc jde o odvozeninu koncovkovou, nikoli příponovou. V tomto hnízdě nejsou určeny základní tvary slovesa, ačkoli jinak Daukša dobře rozlišuje tvoření z různých hlavních tvarů slovesa – viz 2.7. Odvozeniny s příponou -ingas se tvoří z příslušných adjektiv. Význam některých odvozenin je velmi nejasný, takže je dokonce důvod pochybovat o jejich skutečné existenci. Davus, dūsnus a dūslus jsou synonyma (LKŽ₁₁ 343). O synonymii dūsnus a dūslus, variantách přípon a významech není pochyb, protože ve slovníku pa- 16 Zde je přeškrtnuto: iš rasto – rastinis. 86 | ANTANAS SMETONA je uveden dostatečný počet příkladů (LKŽII 614). Vedle davus však není žádný příklad, pouze jsou uvedeny prameny – Jurgis Šlapelis a Ambraziejus Kašarauskas. Spolehlivost těchto pramenů zpochybňuje jedna skutečnost: oba měli v rukou DG i slovník a příklady opisovali z nich (viz Būga 1923: 344–345; Balčikonis 1955), nejde tedy o dva různé prameny, nýbrž se vychází v podstatě z jediného neověřeného pramene, v němž se mohou vyskytovat i nereálné formy. Ze stejného důvodu vznikají pochybnosti také ohledně substantiva kadžia, kadė ‚čas, hodina‘ (viz 3.1.12). Další poměrně komplikovanou otázkou je zápis kořenové samohlásky (dvojhlásky?): dūti, dūšlingas, dūslus, dūšningas, dūs-nus. Tento polyfonní grafém lze chápat dokonce třemi způsoby. Zaprvé – jde skutečně o polyfonní grafém, který znamená, že autor gramatiky v různých nářečích slyšel různé hlásky, např.: duoti, duti, dūti (srov. Zinkevičius 1966: 84–88); podporuje to i tvrzení gramatiky: v některých místech vyslovují Aukštaitové plný dvojhláskový zvuk, zatímco Žemaitové pouze první samohlásku nebo oba zvuky zaměňují a místo uo vyslovují ou (ov)114/35. Mimochodem, vidíme, že Daukša vysvětluje střídání dvojhlásky uo jako rozdíl mezi Aukštaitijci a Žemaitijci, avšak tato dvojhláska se monoftongizuje i v samotných východních aukštaitských nářečích. Zadruhé – nemusí jít o polyfonní, nýbrž o morfologický pravopis: autor gramatiky žádné výslovnostní varianty neslyšel, ale psal podle základového slova; požaduje se psát avti, gavti, mavti, protože ave, gavo, move116/37. Zatřetí – autor slyšel, jak Žemaitové diftongizují dlouhou kořenovou samohlásku ve slovech dosnus, doslus, dosningas, doslingas, a proto zapisoval polyfonní grafém ū; to je však nejméně pravděpodobné, protože autor při výkladu výslovnosti samohlásky o o její diftongizaci nic neříká. 4.1.6. Tvoření adjektiv z adverbií: tolus, tol’imas (: toli), ūnkstus, ūnkstivas (: ūnksti), dabarikšt’as, dabarikštis (: dabar)210/28. Tvoření z adverbií je opět ilustrováno adverbii toli, anksti. Více se o tom pojednává v oddílech 3.1.11 a 6.2. Pokud se nezkoumá směr tvoření toli – tolus a anksti – ankstus, je zde vše srozumitelné. Odvozeniny se sufixem tolimas a ankstyvas se samozřejmě netvoří z adverbií, nýbrž z odpovídajících adjektiv. O tvoření odvozenin dabarykščias a dabarykštis z adverbia není pochyb. Jsou uvedeny odvozeniny užívané střídavě, s různými koncovkami nom. sg. Zdá se, že odvozenina se substantivní koncovkou se ve východních aukštaitských nářečích užívala častěji, protože je uvedena jako první. 4.1.7. Tvoření adjektiv z předložek: priešingas (: prieš), ligus (: lig)210/30. Z předložek, stejně jako ze spojek (viz 3.1.12), nelze vytvořit jméno. Předložky nemají kořen, k němuž by se mohly připojovat derivační formanty. Příklady takového tvoření jsou tedy nesprávné. Priešingas by mohlo být odvozeno z adverbia priešais (existovalo také adjektivum priešus) nebo ze substantiva priešas, stejně jako mnoho odvozenin se sufixem -ingas (Ambrazas, red., 1997: 198), zatímco lygus by se obecně mělo považovat za jednoduché slovo. Model tvoření adjektiv z předložek tedy zůstává bez příkladů a je třeba jej pokládat za omyl autora gramatiky. 4.2. Složená adjektiva 4.2.1. Oddíl o složených adjektivech je nesrovnatelně stručnější než oddíl o složených substantivech. Spolu s oddílem o složených slovesech se vešel na jediný list a ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE 87 nazvaný O složených přídavných jménech (Apie pripultinikus sudėtin’ūs214/1). Složená přídavná jména se klasifikují podle slovotvorného základu, u některých jsou připojena krátká vysvětlení: přídavná jména utvořená ze dvou podstatných jmen – linaziedis, šunžardis214/2; z přídavného a podstatného jména – žmogus baltaplaukis nebo baltaplaukis214/6; ze zájmena a podstatného jména – kasdienis, kasdieninis, kasmetinis214/9; z podstatného jména a slovesa – šalnakunis214/11; ze dvou přídavných jmen – judmargis, judberis, žal’margis214/18; z přídavného jména a příčestí – Visogalis214/21; z příslovce a příčestí – davgalis214/22. Jako samostatná složka složenin je uvedeno podstatné jméno pusė, k němuž lze připojovat podstatná a přídavná jména, např.: pus’ūnžis, pus’bal̃tis214/15, 214/16. 4.2.2. Většina odvozenin nevyvolává žádné pochybnosti ani otázky. U některých odvozenin se podobně jako u složených podstatných jmen pokouší vysvětlit slovotvorný význam: judmargis, judberis, žal’margis označují dvě věci, smíchané dohromady na jednom místě, jako tyto ve výrazech – dvě mastě214/18; baltaplaukis nebo baltaplaukis označuje toto: člověk, který má bílé vlasy, nebo člověk s bílými vlasy, nebo člověk s bílým vlasem214/6. Zde však není vysvětlen slovotvorný, nýbrž individuální lexikální význam; navíc jsou uvedeny synonymní syntaktické ekvivalenty – pád, předložková konstrukce a skupina s příčestným přívlastkem. Výrazy linaziedis, šunžardis označují přídavná jména [būdvardį], která mají vlastnosti daného podstatného jména214/2. Význam ostatních skupin složených přídavných jmen se nevysvětluje, pouze se uvádí, z kterých slovních druhů jsou utvořena. Gramatika uvádí, že odvozeniny judmargis, judberis, žal’margis jsou utvořeny ze dvou přídavných jmen. Ve skutečnosti jsou kořeny obou přídavného původu. Kdyby se Daukša pokusil najít syntaktický ekvivalent (jako v případě složených podstatných jmen), možná by se ukázalo, že jde o odvozeninu příslovce tvořeného z přídavného jména a přídavného jména – juodai margas, juodai bėras, žalial! margas (nikoli žalai – ukazuje to značka měkkosti u l). Akademická gramatika litevského jazyka v prvním členu příslovce nevidí, nýbrž tvrdí, že jde o dva přídavné kmeny (Ulvy das, red., 1965: 600). Některé jiné zdroje (Paulauskienė 1994: 197; Ambrazas, red., 1997: 234) zastávají stejný názor jako Daukša, ačkoli ve skutečnosti mohou být případy různé: juodmargis, juodberis, žal’margis jsou rozhodně utvořena z příslovce a přídavného jména, ale tamsžalis může být utvořeno i z tamsus žalias, protože takové spojení je v jazyce zcela možné: Koupil jsem si tmavý zelený oblek. 4.2.3. Dalším typem tvoření složených přídavných jmen jsou útvary se složkou podstatného původu pus-. S tímto prefixoidem se tvoří také složená podstatná jména (viz 3.2.4.). Gramatika jasně rozlišuje dva slovotvorné typy podle druhého základového členu (přídavného jména nebo podstatného jména). První skupina odvozenin se velmi podobá složeným podstatným jménům: pus’ūnžis, pus’gal’vis, pus’bernis, pus’kvortis214/15. Zvláště pusbernis a puskvortis. Pusbernis se dokonce dostalo do oddílu o složených podstatných jménech. Daukša vysvětluje význam těchto odvozenin a přesvědčivě ukazuje, že je lze chápat jako přídavná jména: mající polovinu toho všeho: věku, hlavy a vlastností chlapce214/15, tj. mající polovinu věku, polovinu hlavy a polovinu vlastností chlapce. Za určitých okolností lze všechny tyto odvozeniny užívat také jako podstatná jména, a dokonce mohou zcela zpodstatnět. Bohužel je ve starých gramatikách velmi málo příkladů, zejména vět nebo slovních spojení. Právě třídy těchto odvozenin lze přitom posoudit pouze v jednoznačném kontextu slovních spojení (např.: uplynulý půlrok byl klidný – podstatné jméno; muž středního věku byl klidný – přídavné jméno; jen člověk středního věku to může pochopit a udělat – přídavné jméno užité jako podstatné jméno; nebo příklad se slovem, 88 ANTANAS SMETONA převzatým z DG – kopūsto pusgalvis; pusgalvis žmogus; ko tas pusgalvis nori). Teoreticky je tedy zcela možné, že zde uvedené složeniny mohou být podstatná jména, přídavná jména i přídavná jména užitá jako podstatná jména; čtenáři však nezbývá než důvěřovat autorovi gramatiky a věřit, že mu jsou zde uvedená přídavná jména známa – materiál gramatiky to neumožňuje ověřit. Mimochodem, do této skupiny zařazené, ale později vyškrtnuté výrazy pušžmogis ir pusponis ukazují, že autor gramatiky také váhal a jen obtížně určoval slovní druh, protože ve skutečnosti se mnohá přídavná jména tohoto typu tvoření v jazyce užívají častěji jako podstatná než jako přídavná jména. Všechny výše uvedené poznámky platí také pro další velmi podobnou skupinu slov: předponová přídavná jména, která gramatika označuje za složeniny a která jsou utvořena z funkčního slova be a podstatného jména: bęprotis, bęgalvis, bępirštis214/12 (píše se o nich v oddílu o předponových přídavných jménech). Další skupinou složenin s pus- jsou složeniny, jejichž druhým základovým členem je přídavné jméno: pus’bal­tis, pus’judis, pus’grąžtis, pus’girtis, pus’žabalis, pus’kurtis – mající polovinu vlastností: bělosti, pohyblivosti, pevnosti214/16. Autor gramatiky charakterizuje význam stručně a přesně: mající polovinu vlastnosti vyjádřené druhým základovým slovem. Zde lze pouze upozornit na to, že měkkost poslední kořenové souhlásky prvního členu se vyznačuje velmi systematicky – bez ohledu na kvalitu následující samohlásky: pus’greitis, pus’girtis – s zde skutečně může být měkké17, ale pus’baltis, pus’žabalis, pus’kurtis – před zadními samohláskami by s měkké být nemělo. Vzhledem k Daukšově sklonu k morfologickému, nikoli fonetickému pravopisu je docela možné, že zde jednoduše píše značku měkkosti podle měkkosti základového slova: pusė, pus’av (anebo se tato měkkost skutečně přenáší ze základového slova). Je také možné, že apostrof označuje neúplné splynutí složených složek. V tomto oddílu se neuvádí základové příslovce pusiau, ačkoli spojení tohoto příslovce s jiným slovem je jako složené přídavné jméno zcela možné. 4.3. Adjektiva s prefixy 4.3.1. Adjektiva v DG s prefixy jsou uvedena v oddílu o složených adjektivech, protože se vychází z teoretického předpokladu (jak bylo uvedeno v 2.3), že různé slovní druhy lze složit s pomocným slovem a vytvořit tak složeninu. Pokouší se charakterizovat slovotvorný význam: bęprotis, bęgalvis, bępirštis, tj. nemající rozum, hlavu, prst, nebo „nemající věc označenou základovým slovem“ (viz také 5.2.10); apigrąžtis, pagrąžtis, apidis, apisal’dis, padidis, pasal’dis atd. označují malou míru dané vlastnosti214/23 – tedy část, malou míru vlastnosti vyjádřené základovým slovem; pailgas, pergaras214/26 a nūsavis214/28 – jejich význam není vysvětlen. Adjektiva beprotis, begalvis lze skutečně považovat za složená slova, protože mají zřejmý slovotvorný základ v předložkové konstrukci – be proto, be galvos. Avšak apygeris vzbuzuje pochybnosti i dnes: koncovka je změněná, prefix je přítomen, ale slovotvorný základ lze jen obtížně určit. Možná je pouze pomýšlený, nevyjádřený (apygeris – přibližně dobrý, kolem dobrého), avšak gramatika důsledně zastává názor, že adjektiva tohoto typu se pravidelně tvoří od všech kvalitativních adjektiv: apygeris (: geras). 17 Mimochodem, zde je patrné nerespektování fonetických zákonitostí jazyka: souhlásky k, g ve skupině souhlásek, kterou změkčuje přední samohláska, blokují změkčení s. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE 89 Daukša je však všechny neslučuje na jedno místo. Ačkoli se oddíl nazývá O složených adjektivech (Apie pripultinikus sudėtin’us214/1), příklady jsou v něm seskupeny podle odlišného slovotvorného základu: adjektivum + adjektivum (žalmarģis), substantivum + substantivum (linažiedis), předložka + substantivum (begalvis), předložka + adjektivum (apygeris) atd. Některá adjektiva s prefixy je třeba zmínit zvlášť. Především pagrájtis, padidis a pasal’dis – s prefixem pa-. Adjektivum pailgas je uvedeno samostatně, protože je zřetelně odlišeno poněkud jiné tvoření a význam. Gramatika současné litevštiny adjektivum pailgas z hlediska současného jazyka vůbec nepovažuje za odvozené slovo (Ambrazas, red., 1997: 226), ale ve srovnání s padidis by mohlo jít i o prefixální derivát – přinejmenším tak mohl uvažovat Daukša. PREFIXY PA- A PO- jsou zmíněny také v oddílu o předložkách. Tam se vysvětluje, že se nejčastěji připojují ke slovesům a mnohem méně často k substantivům a adjektivům. V tomto oddílu nejsou uvedeny žádné příklady sloves, adjektivum je uvedeno pouze jedno: pabalítis132/15. Užívání a vztahy těchto prefixů jsou podrobněji představeny v 5.2.3. Na první pohled je mezi deriváty neprávem zařazeno pergeras. Dnes se per geras považuje za dvě slova. Lze však pochopit i Daukšův argument pro považování tohoto výrazu za jedno slovo. Máme-li geras, gerutis, apygeris (různou míru dobrosti), pak lze prefixem označit i nadměrnou míru dobrosti, tím spíše že prefix je v DG pokládán za týž jazykový prvek, jenž se v některých případech píše zvlášť a v jiných dohromady. V tomto případě je pergeras chápáno stejně jako pogeris, tedy jako prvek téže slovotvorné a sémantické třídy. Existuje i více podobných příkladů: potrętʿcʿaj133/21 – po trętʿcʿaj134/8. V oddílu o předložkách autor uznává, že prvky téže třídy jsou zčásti vlastními předložkami a zčásti připojkami. Z hlediska současné lingvistiky to není příliš daleko od pravdy – je třeba nezapomínat, že do této řady jsou zahrnuty také koncovky postpozičních lokálů -p, -pi, takže vše lze zahrnout pod pojem klitik. Nelze také vyloučit možnost, že tento způsob psaní nesouvisí s nerozlišováním prefixu a předložky, ale jednoduše s nestáleným psaním dohromady a zvlášť. 4.3.2. Ještě o adjektivech s prefixy se pojednává v oddílu rukopisné gramatiky o předložkách (ten byl probrán v 2.4). Znovu se vysvětlují významy slov s prefixem be-. První význam zjevně souvisí s prefixálními slovesy (besidžiaugiantis), zatímco u druhého se opět opakuje a píše o adjektivech nebo substantivních typech bekojis132/21. To vše je dále spojeno s prefixy nebe- a tebe-. Daukša nerozděluje problematiku slov s prefixem be- podle slovních druhů, nýbrž jednotlivé slovotvorné případy propojil tak, že je dnes neúčelné, a patrně ani možné, rozčlenit je do různých slovních druhů a probírat v různých oddílech. Proto je podrobnější analýza slov s prefixem be- uvedena v 5.2.10. Ze stejných důvodů se varianty PREFIXŮ AP- A API- (APY-) probírají v 5.2.6. Daukša neužíval dlouhé y a v zásadě ani graficky nerozlišoval délku. Proto jsou probírány pouze dvě varianty: ap- a api-. Tvrzení autora gramatiky, že s adjektivy se užívá pouze api-, pravděpodobně označuje prefix apy-: apibaltis, apibaltė, apididis, apididė, apig’aris, apig’area, apijūdis, apijūdė133/12. Daukša uvádí, že PREFIXEM AT- se nejčastěji tvoří slovesa, ale údajně lze tvořit i substantiva a adjektiva (viz 5.2.7). Příklady adjektiv však 90 | ANTANAS SMETONA … slov však neuvádí, ačkoli sám jednou použije adverbium pravidelné derivace adjektivního původu atžagar’ą114/37 (: atžagarus). 5. TVOŘENÍ SLOVES Oddíly o tvoření sloves nejsou tak přehledné jako oddíly o podstatných a přídavných jménech a jsou také mnohem kratší. Současné gramatiky rozlišují dva způsoby tvoření sloves – prefixální a sufixální. Prefixální tvoření je mnohem pružnější než sufixální. Každé sloveso má mnoho významů a předpony se připojují ke slovesu užívanému v každém z těchto významů (a ne pouze jedna, nýbrž několik; ke stejnému kořeni se často připojují všechny předpony). Daukša všude pokládal předponu za předložku a její přidání za skládání, proto se v jeho gramatice objevila složená slovesa. Poněkud přehlednější je sufixální tvoření sloves. Často se zaměňuje tvoření slovesných tvarů s tvořením nových slov. V důsledku toho všeho je popis tvoření sloves dosti neuspořádaný a rozporný. Pokud však pomineme záměnu termínů a slovotvorných jevů i svébytnou interpretaci skládání a prefixace a oddělíme vlastní slovotvorné otázky, můžeme si vytvořit poměrně jasnou představu o tvoření sloves. 5.1. Sufixální slovesa 5.1.1. Sufixální tvoření sloves se popisuje stejnou metodou jako tvoření jmenných slov, tj. pozornost se věnuje kategoriálnímu významu sufixu a zkoumá se, z kterých slovních druhů se sloveso tvoří, ačkoli sufixální tvoření sloves lze popisovat také podle sufixů, protože tentýž sufix, např. -auti, slouží k tvoření sloves jak z přídavných jmen – gudrauti (: gudrus), tak ze sloves – šūkauti (: šaukti), Daukšu však lze chápat jako autora gramatiky usilujícího o důslednost: 1) sufix ukazuje, ke kterému slovnímu druhu slovo náleží; 2) sufix je hlavním prostředkem k tvoření slov jednoho slovního druhu z jiných slovních druhů. Proto se v gramatice uvádí, že slovesa se tvoří z různých slovních druhů: podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen, sloves, příslovcí, předložek a citoslovcí. 5.1.2. V oddílu DG věnovaném sufixálním derivátům je uvedeno podstatně více příkladů TVOŘENÍ Z PODSTATNÝCH JMEN než z jiných slovních druhů a největší pozornost se věnuje sufixu -auti. Příklady uvedené v gramatice ilustrují tři slovotvorné modely (sám autor je neklasifikuje): 1) ‚sbírat věci označené základovým slovem‘: gribavti (: gribę, gribę̇s), ūgauti (: ūga -os), kupolavti (: kupolai)₂₁₁/₂; 2) ‚vykonávat činnost odpovídající stavu označenému základovým slovem‘: keḷ’avti (: keḷ’as)₂₁₁/₄; 3) ‚opatřit se věcí označenou základovým slovem, připravovat věc označenou základovým slovem‘: šienavti (: šienas -no)₂₁₁/₃ – poslední z nich lze považovat za variantu typu grybauti. U ostatních sufixů, jimiž se tvoří slovesa z podstatných jmen, je příkladů mnohem méně. Se sufixem -oti je uveden pouze jeden příklad: med’c’oti (: med’c’as)₂₁₁/₄ ‚něco dělat na místě označeném základovým slovem‘. S sufixem -inti je uvedena dvojice příkladů: sidabrinti (: sidabras)₂₁₁/₄ ‚pokrývat něco věcí označenou základovým slovem‘; garbinti (: garbę, garba)₂₁₁/₅ ‚provádět činnosti s cílem vyvolat stav označený základovým slovem‘. Poněkud odlišně jsou uvedeny některé základní formy sufixálních sloves. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE 91 – nejen nominativ, ale i genitiv. Vedle takových tvarů uvedený nominativ plurálu kūpoliai umožňuje předpokládat, že pro východní Aukštaiče byl běžnější plurálový tvar, případně že i samo podstatné jméno mělo dříve plurálovou podobu (LKŽ plurálový tvar neuvádí). U podstatného jména garbė jsou rovněž uvedeny dvě varianty – garbė a garba. Může jít o projev míšení různých kmenů. Z Daukšových příkladů lze usuzovat, že severní panevėžští mluvčí v polovině 19. století užívali obě formy souběžně. V oddílu o tvoření složených sloves je uvedena dvojice příkladů s poměrně produktivním sufixem -(i)uoti. Je samozřejmé, že slovesa se tvořením skládáním netvoří. Oba Daukšovy příklady derivátů se sufixem -iuoti jsou odvozeny od složených a předponových podstatných jmen: piktažodc'uoti214/30 a pravardc'uoti214/31. Autor gramatiky je zařadil mezi složená slovesa nikoli podle způsobu tvoření, nýbrž podle morfologické struktury derivátu. 5.1.3. V oddílu o sufixálních slovesech je uvedena pouze jedna slovotvorná hnízda TVOŘENÍ ZE SLOVES: rekavti, rekdti, rekdinti, rekinti, rektereti (: rekti)211/9. Komentáře chybějí, z příkladů je však patrné, že zde jsou zastoupeny hned tři významy: iterativní (rėkauti), kauzativní (rėkdyti, rėkdinti, rėkinti) a okamžitý (rėkterėti). Z příkladů je navíc patrné, že -yti, -dyti, -inti mají stejný význam a lze je pokládat za varianty jednoho sufixu. Při určování významu slov uváděných bez kontextu se ovšem lze také zmýlit. Zde se však vychází z toho, že jde o varianty jednoho sufixu na základě jejich současného významu a slovníkových dokladů. Další skupina sufixálních sloves je probírána v úvodu oddílu o časování sloves, který vysvětluje celý slovesný systém; jsou v něm však zařazena také některá sufixální podstatná jména (viz k nim 3.1.7 a 3.1.8) a slovesa se slovesným kmenem. Příklady tvoření sufixálních sloves jsou uvedeny v oddílech věnovaných kmenům infinitivu a minulého jednorázového času. Deriváty se sufixem -terėti: šavkterėti ir šukterėti (: šavkti), skustėrėti (: skusti), begterėti (: begti), lavkterėti ir luktėrėti (: lavkti), travkterėti ir truktėrėti (: travktie), spavstėrėti ir spustėrėti (: spavsti), stavgtėrėti ir stugtėrėti (: stavgti)181/11. Autor gramatiky upozorňuje na dvě skupiny sloves: s dvojhláskou au v kořeni (šaukti, laukti) a ostatní (skusti, bėgti). Podle toho rozlišuje i dva slovotvorné modely. U sloves skusti a bėgti je uveden pouze jeden příklad od každého, zatímco u sloves s kořenovým au jsou uvedeny po dvou (se střídáním kořenových samohlásek a bez něj): šaukt erėti ir šukt erėti. V samotném textu se z devíti variant tohoto sufixu užívá pouze -terėti. Faktitivní a kauzativní slovesa se sufixem -dinti (variantou sufixu -inti): dirbdinti ir dirbditi (: dirbti), s’u dinti ir s’u diti (: s’uti), valgidinti ir valgiditi (: valgyti), migdinti ir migditi (: migti), rikdinti ir rikditi (: rikti)181/23. Příklady ukazují, že se systematicky užívají obě podoby sufixu: -dinti a -dyti. V této skupině se opakují také tvary slovesa rikdyti z oddílu o tvoření sufixálních sloves. Participia necessitatis: vardžodc'aj jiemingi n’apžinklint o lajko, pridedunt -nas, -na k.š.: dirbtinas, dirbtina181/3. Obecně se i dnes vedou diskuse o tom, zda participium necessitatis náleží do gramatické kategorie slovesa, nebo přídavného jména (Paulauskienė 1994: 184), a proto by měla být důležitá i Daukšova pozice v této otázce. Jak vyplývá z právě citované věty, participium necessitatis je zařazeno do třídy pasivních participií jako neoznačený člen z hlediska kategorie času. Takový teoretický přístup 92 | ANTANAS SMETONA umožňuje řadit mezi činná příčestí také polopříčestí, rovněž jako člen bez časové kategorie. Autor gramatiky vnímá příponu -nas, -na, ačkoli ve skutečnosti jde o příponu -tinas, -tina. Zdálo se mu, že se přímo k infinitivu (aniž se odstraňuje -ti) připojuje -nas. Autor ztotožňuje infinitivní formant s první slabikou přípony. Z toho lze usuzovat, že z teoretického hlediska ještě nebylo rozhodnuto, že odvozeniny od infinitivu nejprve ztrácejí infinitivní formant a teprve poté se přidávají přípony a koncovky. Na druhou stranu lze tento autorův přístup také obhájit: infinitivní formant přece není koncovka; svou funkcí i formou se více podobá příponě a spojování dvou či dokonce tří přípon je běžným jevem. Tento formální přístup se uplatňuje poměrně systematicky. Zde jsou odvozeniny s příponou -inėti: nejprve se ukazuje, že koncovka minulého času s koncovou částí kmene (-au) se mění na příponu -inėti – arinėjau (: ariau)18. Když se před koncovou částí kmene objeví -in-, pravidlo se ihned opravuje – -au se nemění na -inėti, nýbrž na -ėti: u sloves zakončených na -inav se mění -av na -ėjav atd. Vadinav – vadinėja v179/11. Další příklady odvozenin s touto příponou (bez jakýchkoli variant přípony): dirbinėjav (: dirbav), davinėjav (: dav’av), arinėja v (: ar’av), valginejav (: valg’av), kalbinejav (: kalbėjav), vaikštinejav (: vaikšt’ojav), ieškinėjav (: ieškojav)179/8. Žádné komentáře nejsou uvedeny, takže pochybnosti vyvolává pouze volba slovotvorného základu – je totiž zřejmé, že kalb-inėjau (: kalb-a, kalbėj-o), vaikšt-inėjau (: vaikšt-o, vaikščio-j-o), iešk-inėjau (: iešk-o, ieškoj-o) nejsou utvořena z tvaru minulého jednorázového času. Na druhou stranu lze také pochopit, že sloveso kalbinėti „pracovat“ se odvozuje z minulého jednorázového času, protože v gramatice je uveden infinitiv kalbti141/28. 5.1.4. V oddílu o příponových slovesech jsou dále uvedeny ODVOZENINY OD PŘÍDAVNÝCH JMEN, ZÁJMEN, PŘÍSLOVCÍ, PŘEDLOŽEK A CITOSLOVCÍ: bal’ti, bal’kti, bal’diti, baltinti, balti-ti (: z balto)211/6; savinti, prisavinti (: z savies)211/8; davginti (: davg), tolinti (: toli)211/10; priešintiės‘ (: prieš), ligi, liginti, ligintis‘ (: lig)211/11; ajmanuti, ajman’oti (: ajman’)211/12. Z uvedených příkladů lze usuzovat pouze na předkládané slovotvorné modely. Ve všech případech se jako příklady používají stejná základová slova, což bývá často nesprávné; například z citoslovce se odvozuje podstatné jméno – aimana (ve skutečnosti od slovesa ajmanuoti), z citoslovce přídavné jméno – ajmanus (ve skutečnosti od podstatného jména aimana, viz také 3.4.2), z citoslovce sloveso – ajmanuoti (to je již správně). Zcela stejně se vysvětluje odvozování od příslovcí (slovesa – dauginti, tolinti; přídavné jméno – tolus; podstatná jména – tolumas, daugumas, daugybė) nebo od předložek (priešingas, priešintis), i když to z hlediska slovotvorby není vždy správné. Takovéto předkládání slovotvorby různých slovních druhů je patrně pohodlnější a přehlednější z hlediska metodiky výuky – nesmíme zapomínat, že Daukša byl učitelem farní školy. Neodráží však skutečné hierarchické vztahy mezi odvozeninami. V oddílech o odvozování přídavných jmen ani sloves se již nezmiňuje odvozování od spojek (bylo zmíněno pouze v oddílu o odvozování podstatných jmen, viz 3.1.12). Většina příponových odvozenin od přídavných jmen je běžná: bal’ti, bal’kti, bal’diti, baltinti, baltiti211/6; savinti211/8. Daukša odvozuje dvojslabičné sloveso balti od přídavného jména baltas. Obě tato slova mají jednoduchou strukturu. Proto je třeba autorovo gramatické chápání slovotvorného vztahu mezi těmito slovy vysoce ocenit z teoretického hlediska. Vždyť při srovnání baltas 18První osoba se podle vzoru latinských gramatik bere jako základní tvar. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 93 a u balti není patrná žádná přípona: obě slova mají stejnou stavbu. Daukša však rozpoznal vnitřní slovotvorný vztah – motivaci: balti ‚stávat se bílým‘. Ještě i dnes nejsou vztahy mezi takovými slovy zcela jasné (Paulauskienė 1994: 190), protože zde je možná i oboustranná motivace: baltas ‚vybělený‘ a balti ‚stávat se bílým‘. Slovo baltas lze tedy chápat jako výsledek bělení. Je velmi důležité, že tento vztah mezi slovy jednoduché struktury byl zaznamenán již v gramatice z poloviny 19. století, přestože ani dnes není zcela objasněn. Jiná věc jsou baltinti, baldinti, savinti. Zde je přípona -inti zřejmá. Pochybnosti vyvolává sloveso prisavinti, zařazené do této skupiny, protože posledním krokem jeho tvoření je přidání předpony – k zájmenu savęs přece nelze nejprve přidat předponu, neboť tomu brání kategoriální význam zájmena. Daukšovi bylo zřejmě prisavinti jasnější a běžnější než savinti. I dnes se častěji užívá zvratná forma savintis. 5.2. Slovesa s předponami 5.2.1. Stejně jako v oddílech o složených podstatných a přídavných jménech se i v oddílu o složených slovesech pojednává o slovesech s předponami. Neuvádí se v něm však vůbec žádný příklad tvoření složených sloves – celý oddíl tvoří právě slovesa s předponami. Jsou zde uvedeny následující příklady: 1) zvratná slovesa s předponami (podle Daukšových slov utvořená z předpony, zvratného prvku a slovesa) apsėjti, apsiz’ureti, pasikalbeti214/32; 2) slovesa s předponami apidūti, apdūti, atadūti, ažūdūti, aždūti, idūti, išdūti, nudūti, padūti, pardūti, perdūti, pradūti, pridūti, sudūti, užūdūti, uždūti214/33. Uvádí se sloveso duoti téměř se všemi předponami (api-, ap-, ata-, ažu-, až-, į-, iš-, nu-, pa-, par-, per-, pra-, pri-, su-, užu-, už-). V současné litevštině je dvanáct slovesných předpon, zatímco DG jich uvádí šestnáct, protože varianty téže předpony předkládá také jako samostatné předpony. Předpony api- a ap- jsou běžné varianty vzniklé z fonetických důvodů. Měla by zde být také předpona at-, ale ta se tu nejspíš neuvádí proto, že zvolený příklad začíná souhláskou d. Obecně se na jiných místech gramatiky užívají obě varianty: at- i ata-; žádný příklad s ati- se nenašel. Příklady ukazují, že Daukša věnuje pozornost pouze stavbě slova. Je patrná předpona a jmenný nebo slovesný kořen, a z toho se vyvozuje, že jde o složeninu. Zvlášť jsou zmíněna zvratná slovesa. Jinak má většina příkladů zcela pravidelné tvoření a žádné komentáře nejsou třeba. Sotva jde o reálný tvar pradūti. Tvary s předponami až- a už- se významově liší (aždengti – polsky zakryć, uždengti – polsky nakryć) a autor gramatiky je probírá v oddílu o předložkách (viz 6.1). 5.2.2. Při pojednání o tvoření sloves s předponami stojí za zvláštní pozornost oddíl gramatiky věnovaný předložkám (viz 2.4). Autor gramatiky tuto slovní druh systematicky ztotožňuje s předponami, a proto je většina tohoto oddílu věnována slovotvorným otázkám. Jak již bylo zmíněno, v tomto oddílu se zkouší pojednat o všech slovních druzích, které mohou mít předpony, proto se otázky tvoření podstatných a přídavných jmen s předponami přesouvají do příslušných pododdílů (podstatná jména – 3.3.2, přídavná jména – 4.3.2). V oddílu rukopisné gramatiky o předložkách se předpony probírají v náhodném pořadí. Ačkoli jsou v tomto oddílu zařazeny všechny slovní druhy, které mohou mít předpony, gra- 94 | ANTANAS SMETONA matik autor vnímá rozdíly mezi předponovým tvořením podstatných jmen a sloves. Takto popisuje tvoření s některými předponami: předložky ato, nuo, po, prie, pro, san se nejčastěji píší s podstatnými jmény vytvořenými ze sloves a se složenými podstatnými jmény, někdy se však píší i s přídavnými jmény, např.: atož’ura, atovanas, poilsis, priešpauda <...> posunis, povaikis, podukra, priekletis, priešienis, produris, prokritis133/1. Toto tvrzení ukazuje, že předponová podstatná jména odvozená od sloves, jako priespauda (: prispausti), jsou zřetelně odlišována od složených podstatných jmen, jak je nazývá autor gramatiky, například priekletis (: prie klėties). Na jiném místě se dokonce vysvětluje, jaké syntaktické ekvivalenty mají takto utvořená skutečná předponová (složená) podstatná jména: bebarzdžis – znamená totéž co neturintis barzdos nebo be barzdos132/22. Autor gramatiky ještě nemohl být zcela důsledný. V oddílu o tvoření složených slov přesto nazývá předponová slovesa složenými slovy, to však nijak nevyvrací skutečnost, že rozlišoval tvoření podstatných jmen ze sloves s předponou a tvoření předponových podstatných jmen uvnitř slovní třídy podstatných jmen. Přístup k předponovým slovům jako ke složeninám v dalších oddílech gramatiky (zejména těch věnovaných složeným slovům) pomáhá vyhnout se i dnes často opakované teoretické chybě: nikde se netvrdí, že pomocí předpony lze vytvořit odvozeninu z jiného slovního druhu – předpona přece nemění kategoriální význam slova. Například v oddílu o složených přídavných jménech se uvádí, že přídavné jméno lze vytvořit složením podstatného jména a předložky be, což vůbec není totéž jako tvrdit, že z podstatného jména vytvoříme pomocí předpony přídavné jméno. Tento jev podrobněji vysvětluje Paulauskienė (1994: 192–193). Několikrát se uvádí, že u zvratných předponových odvozenin se zvratná částice ocitá mezi předponou a kořenem. Autor rukopisné gramatiky si uvědomuje, že jednotlivé slovní druhy mají své předpony a že předponové tvoření nemění kategoriální význam slova. Uvádí předpony, s nimiž se tvoří pouze slovesa: ap, at, ata, až, da, in, iš, nu, par, per, pro, pri, su, už, užu – dedasi su žod’c’ajs yr visajs išreikš’c’ajs nū žod’c’u išėjunt’c’ajs132/6. Jde zde samozřejmě o poněkud zvláštní chybu v pojetí slovotvorby, protože například atvaž̌iavimas není utvořeno ze slova važiavimas a předpony, nýbrž ze slova atvažiuoti a přípony. Daukša však důsledně všude sleduje stavbu slov, nikoli vztah mezi základovým slovem a odvozeninou. Gramatiky dané doby nerozlišovaly morfematickou a slovotvornou analýzu. Proto ani Daukša nemohl uvažovat jinak. Viděl pouze to, co se nachází ve slově, a na tomto základě lze snadno přiřadit tutéž odvozeninu jak ke slovům tvořeným předponami, tak ke slovům tvořeným příponami. Předpona a předložka jsou příbuzné, a Daukša proto může tvrdit, že týmiž předponami se tvoří slovesa, podstatná jména, a dokonce i přídavná jména: až̌uupis arba až̌uupė, až̌ukalnis arba až̌ukalnė, išlenis, nėbilis, nėgalea, n’apikunta, nėkrikštas, netikėlis,... apiname, paname, apibaltis, pabalts, apibalt’c’aj, pabalt’c’aj132/8;132/14. Z takových tvrzení a příkladů vyvstává otázka, zda se liší užívání některých variant předpon. Tato otázka napadá nejen čtenáře gramatiky, ale i samotného autora. Dále se pokouší skutečně rozlišit užívání některých variant předpon: nejen na formálním, pravopisném základě, ale všímá si také rozdílů ve významu. V gramatice se samostatně probírají tyto varianty předpon: ap- api-, at- ata-, až- ažu-, už- užu-, par- per-. Par- a per- jsou samozřejmě různé předpony, nikoli va- ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE 95 rianty téže předpony, v jednom oddílu se však ocitly vedle dvojic variant z fonetických důvodů. Na druhou stranu se až- a už- nepovažují za varianty a důsledně se rozlišují. O dvojicích předpon i- a in-, są- a su-, po- a pa- se toho mnoho neříká, z uváděných příkladů, poznámek a zmínek i v jiných slovotvorných oddílech je však zřejmé, že se také tak či onak pokoušejí sémanticky propojit. Proto se jim všem budeme věnovat dále. 5.2.3. PO- A PA- jsou popsány poměrně podrobně, ačkoli těmto předponám není věnován samostatný pododdíl. Na dvou místech se jejich užívání pokouší vymezit. Daukša uvádí, že po- se nejčastěji užívá u podstatných jmen odvozených od sloves (jako poilsis od pailsėti). Protože autor gramatiky považuje pa- a po- za tutéž předponu, dokáže tedy již spojit alomorfy v jeden morfém (identifikace morfému). Fonetická změna předpony je pravidelná. Taková změna bývá obvykle doprovodným jevem slovotvorby koncovkou. Autor gramatiky rovněž rozpoznává samostatný slovotvorný model vycházející ze syntaktického spojení (předložka + podstatné jméno). Za složeniny se považují podstatná jména posūnis, povaikis. Někdy se tvoří i přídavná jména, příklady se však neuvádějí, ačkoli dále v tomto oddílu najdeme právě tvary padidis, pasaldis. Předpona pa- se užívá se slovesy, slovy a tvary od nich odvozenými, a někdy i s podstatnými jmény, přídavnými jmény a příslovci: pa- dedasi su veiksmažodžiais ir visais iš jų padarytais žodžiais, taip pat dedasi ir su daiktavardžiais, būdvardžiais ir prieveiksmiais: panamė, pabal tis pabal tʿaj132/12. Příklady sloves chybějí, uvádějí se pouze méně časté příklady – podstatné jméno a přídavné jméno. Další slova s těmito předponami jsou uvedena v oddílech rukopisné gramatiky věnovaných složeným podstatným jménům (viz 3.3.1) a přídavným jménům (viz 4.3.1), a vyskytují se také v celém textu gramatiky. Aby bylo jasnější, co si autor gramatiky myslel o předponách pa- a po-, lze přehledně ukázat jejich užívání v celé gramatice: předpona po- je užita 9krát: povaikis, posūnis, podukra133/6, povaik iš207/1 „příklad“, porit130/16, poligintinʿaj136/16 „srovnávací“, poilʿsis133/4, žimės po išrėškines arba poštarinės129/1 „interpunkční znaménka věty“; předpona pa- se užívá mnohem častěji (ve stovkách příkladů, jde však především o slovesa a jejich tvary). V oddílu gramatiky o složených přídavných jménech jsou nejprve uvedeny tvary pagraj tis, padidis a pasalʿdis214/23. Další příklady: pabajgos114/16, paavgo128/18, pabajgtinʿaj142/9, pabal tis132/15, pažisti125/22, pauntrins126/20, pašalijie130/30, pa-pėjktinʿaj138/4, paprastinʿis205/23, pamiškė, palavkė, paupė213/34, panamė132/14 a tak dále.19 Z uvedených příkladů je patrné, že užívání předpon pa- a po- se neliší od dnešního, s výjimkou předponových přídavných jmen odvozených od přídavných jmen pagraj tis, padidis, pasalʿdis, pabal tis a některých předponových přídavných jmen s příponou -inis pabajgtinʿaj, papejktinʿaj, paprastinʿis – poligintinʿaj, po išrėškines, poštarinės. Jinak mohou východní Aukštaitové v přízvučné pozici měnit o na a (Zinkevičius 1966: 69), a proto lze v DG spatřovat několik rozporů. Zaprvé není jasné, proč se neužívá polyfonetické 19 V gramatice současné litevštiny není v systémech tvoření podstatných jmen a přídavných jmen předpona pa- považována za variantu předpony po- – obě se hodnotí jako různé předpony (Ambrazas, red., 1997: 145, 224). Pak zůstává nejasná, byť ne zcela pravidelná, změna předpony pa- v předponu po- při tvoření podstatných jmen ze sloves: potraukis (: patraukti), postūmis (: pastumti), poilsis (: pailsėti), pokalbis (: pakalbėti) ir t. t. Takových odvozenin je velmi mnoho, možná stejně jako pagalba (: pagelbėti), paroda (: parodyti), pažyma (: pažymėti). Proto se i v rukopisné gramatice zastává názor, že předpony pa- a po- jsou fonetické varianty; tomu neodporuje ani Aldona Paulauskienė, která tyto předpony považuje za fonetické varianty vzhledem k jejich shodnému vztahu k předložce po (Paulauskienė 1994: 96). 96 | ANTANAS SMETONA písmeno, protože příklady ukazují kolísání výslovnosti. Za druhé, varianty odvozenin s příponou -inis nevykazují žádný systém. Z toho lze vyvodit, že autor gramatiky některých nářečních rysů buď nevšiml, nebo jim neporozuměl. 5.2.4. Į- A IN-. Autor gramatiky zjistil, že tyto předpony spolu souvisejí, nepodtrhl však jejich sémantickou totožnost. V gramatice se vyskytují tyto odvozeniny s předponou į-: v příkladech – įsikalbėti, įsirišti, įkalbėti, įidūti (je zde i dvojice podstatných jmen – islėnis, įrašas); v autorově jazyce – įtikti, įvežtu, intiktu, įneštus, imėstos. Je patrná tato tendence: předložka į a její varianty in, ing, ieng se v popisech předložek zmiňují opakovaně, sám autor je však vůbec nepoužívá, zatímco předponu in- použil pouze jednou (mimochodem, vyskytují se oba případy: įtikti a intikti) a předponu į- použil ještě desetkrát. A je jasné proč: severní panevėžští nářeční mluvčí soustavně nahrazují předložku į předložkou ant (Zinkevičius 1966: 416). Potvrzuje to i sám autor gramatiky: někdy i Aukštaitové následují Žemaitiany, často však užívají předložku ant místo į, např. ‘unt miestų ejnu’, avšak takové vyjádření má trochu jiný význam, neboť znamená ‘na okraji, blízko, nedaleko města, u města, při městě’, nikoli však ‘dovnitř města’, protože ‘ejnu miestan arba ing miestų’ znamená ‘dovnitř, do středu města’. Předpona ant- se v gramatice nevyskytuje ani jednou a, jak ukazují právě uvedené příklady, není zaměňována s předponou į-. 5.2.5. SĄ- A SU-. S těmito předponami se uvádí především příklady podstatných jmen, proto jsou v této práci popsány v oddílu o předponových podstatných jménech. V gramatice jsou uvedeny tyto slovesa a jejich tvary: sudetas, sudūti. Tyto příklady nevyvolávají žádné pochybnosti, při srovnání s předponami podstatných jmen se však ukazuje, že v důsledku shody vokalismu předpon są- a su- si je severní panevėžští mluvčí mohli také plést (podrobněji viz 3.3.2). 5.2.6. AP- A API-. Tyto varianty předpony jsou popsány velmi stručně; žádný sémantický rozdíl mezi nimi není patrný. Nejprve jsou uvedena doporučení, kdy se dává přednost zápisu jedné varianty (ap- se užívá se zvratnými slovesy) a kdy druhé (api- se užívá především se slovesy začínajícími na b, p), poté se vysvětluje, že ve všech ostatních případech se užívají jako synonyma (apdėti nebo apidėti; apdūti nebo apidūti; apgauti nebo apigauti; apjükti nebo apijükti). Totéž se uvádí o předponách až-, ažu- a už-, užu-. Pouze ažu- a užu- se doporučuje užívat se slovesy začínajícími souhláskami š, ž. Podle autora by se s přídavnými jmény mělo užívat pouze api-. To nejspíše znamená, že se v gramatice kvůli pravopisným zvláštnostem ztotožňují předpony api- a apy-, náležející k různým slovním druhům (viz 4.3.2). 5.2.7. AT- A ATA-. Zdá se, že se mezi těmito předponami nerozlišuje sémanticky. Rozdíl mezi nimi je tedy v gramatice pouze pravopisným problémem: uvádí se celkem pět případů, kdy se má psát at-, a tři, kdy ata-. At- se píše: 1) se zvratnými slovesy – atsikalbėti, atsidūti; 2) se slovesy začínajícími samohláskami – atarti, atarditi, atesti, atęti, atieškoti, atirti; 3) s infinitivem slovesa začínajícím souhláskami b, g, j, k, l, m, n, p, r, s, š, t, v, z, ž a s tvary od něj odvozenými, s výjimkou trpných příčestí minulých – ataneštas, atnešti, atnaujinti, atpešti, atpilti, atrasti, atrašyti, atsakyti, atšaukti, atvežti, atžingti, atžibti, atrasti, atsakiti, atvariti, atžlobinti; atnešti, atpešti, atšaukti, atžėlti; 4) s činnými příčestími přítomnými a minulými jednorázovými – atnešis, atpe- ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 97 šis₁₃₃,₃; 5) a obecněji v infinitivu častěji se objevuje at- než ata-, zejména před n, p, š, s, např. atnešti, atpėšti, atpilti, atšavkti₁₃₃/₃. Ata- se píše: 1) se slovesy začínajícími souhláskami d a t a s jejich odvozeninami – atadirbti, atadirbimas, atadėti, atadejimas, atadūti, atadavimas, atatravkti, atatravkimas, atatvėrti, atatvėrimas, ačkoli se vyskytují také tvary atdirbti -bimas, atdėti -dejimas, atduoti -davimas₁₃₄/₃ (vidíme, že pravidlo není striktní; zřejmě vychází z faktů živé řeči, tedy v nářečí se nepohodlné souhláskové skupině příliš přísně nevyhýbají); 2) častěji u sloves první třídy časování v přítomném a minulém jednorázovém čase před souhláskami n, p, š, s – ataneša -eₐ, atapeša²⁰ -eₐ, atašavk’a -kea, ale říká se také atšavk’a, atšavkėa – anebo při krátké výslovnosti před š vznikají stejně často jak at-, tak ata-₁₃₄/₆ (v zásadě se tvrdí, že varianty předpony se užívají synonymně); 3) s trpnými příčestími minulými a některými dalšími slovesnými tvary (příklady není třeba uvádět, protože nejprve se tvrdí jedna forma (s ata-), ale vzápětí se připouští, že se užívá i jiná forma (s at-)). Vidíme tedy, že pokus rozlišit a přesně vymezit pravopis těchto variant předpony je velmi nejasný. Přítomnost předpony před kořenem ve skutečnosti nijak nesouvisí s gramatickým tvarem slovesa, který vyjadřují přípony či koncovky, autor gramatiky zde však směšuje fonetické jevy s gramatickými, které nemají na užívání a pravopis variant předpony žádný vliv. Z takto složitého výkladu lze vyvodit pouze to, že se v Daukšově nářečí užívala i delší forma předpony – atanešas, atanešiau, častěji se však užívaly krátké formy, jak se uvádí v pátém případě psaní at- a ve všech případech psaní ata-. Pravidla užívání at- a ata- nezahrnují variantu předpony ato-. Autor ji sám používá zřídka a pouze na jednom místě samostatně zmiňuje, že se píše s podstatnými jmény (viz 3.3.2). Další varianta této předpony, ati-, se vůbec neužívá ani nekomentuje. V jazyce samotného autora gramatiky je případů užití odvozenin s předponou at- velmi málo, ale i ty ukazují, že varianty předpony se nijak systematicky nerozlišují. Užívá se jen několik odvozenin s předponou at- a jejími variantami, proto je možné uvést je všechny: atmėsti – atameta, atametam’o s, atametamunt, atmėsdami, atmėasti, atmėtimas, atmėtus; atimti – atjiemis; atmainyti ‘kaityti’ – atmainamas, atmainimu, atmaino; atrasti – atrastie, atradimų; atsakyti – atsakiti, atsakunt’c’u. 5.2.8. Vztah předpon až- a už- v DG je mnohem složitější. Autor gramatiky přísně varuje, že zaměňování těchto předpon je velmi závažnou chybou. Sémantické zdůvodnění tohoto požadavku je následující: jedno znamená – aždengti (zakryć) oči stojícímu, druhé však znamená něco zcela jiného – uždengti (nakryć) oči ležícímu₁₃₅/₅; nebo jedno znamená – užduoti něco někomu, kdo je nahoře (na vrchol, nahoru) (nikoli z vrchu ani od vrchu), zatímco něco zcela jiného znamená – ažduoti, ažduoti něco někomu ze strany, z boku (od začátku, konce, středu, odněkud, zespodu, shora, od okraje nebo z okraje)₁₃₅/₂₈. Dalším důvodem je odlišná vazba odvozenin těchto předpon. Daukšova vysvětlení jsou složitá a matoucí kvůli dosud neustálenému odbornému jazyku a terminologii, proto je nejlepší rozdíl pochopit z uvedených příkladů. Odvozeniny s předponou už- podle jeho názoru řídí konstrukci s předložkou ant, akuzativ a ilativ: užjoti ant kalno, užeiti ant bažnit’os, uždėti peilį ant stalo, užstoti ant kel’ō, uždėti akmenį ant kel’ō, užžengą dangun, uždava sieną viršun₁₃₅/₁₀. Předpona až- … 20 Ve slovech ataneša a atapeša byla předpona at- opravena na ata-. 98 | ANTANAS SMETONA … tvoří se konstrukcí s předložkou až, akuzativem a instrumentálem: ażoti až kalno/-u, ažėti až bažnit’os/-u, aždeti peili až stalo/u, ažstoti až keł’ol-u, ažvariti galvijus až kal-no/-u, až keł’ol-u; <...> ažstoti kedų; ażmegsti akmenimis keł’ų, ažtajisiti žabais pili-mų135/19. Zde je velmi užitečné prohlédnout si nikoli autorovy příklady uvedené v gramatice, ale to, jak sám tato předpony a předložky užívá: celkem se vyskytují 32krát; předložka už, užu se vůbec nevyskytuje; předložka až, ažu se vyskytuje 4krát (gal’ame skaityti ažu klajdy124/7, ažu toki skaityti131/33 prijemtu ažu ligu140/21 prijemtas ažu pirmų182/3); deriváty s předponou až-, ažu- se vyskytují 25krát (ażginti149/30, ażgre-simo130/23, ažlajkidami149/17, ažrakintin’ąj136/13, ażsimajno125/10, ażsitil’a114/26, ażtil’a113/26, ažutil’a166/16, ažsitūr’a187/3, ażutur’a174/24, ažudravaimu136/29, ažujiema139/35, ažulajko158/14, ažustoja167/5, podstatné jméno ažuvardis129/21); deriváty s předponou už-, užu- se vyskytují 3krát (užžymėtos128/24 a dvě přídavná jména užgamin’aji137/22, užgamin’ūsie172/17). Popis užívané předložky až, ažu a předpon až-, ažu- a už-, užu- u východních Aukštaitů tedy odpovídá i výzkumu Zigmasa Zinkevičiuse (Zinkevičius 1966: 428). Daukšův popis samozřejmě odráží stav nářečí v polovině 19. století: už- vedle významu „na“ zahrnuje také význam ilativu – užjoti ant kalno, užžengti dangun, užduoti viršun. Dva deriváty s předponou už-, které autor gramatiky užil, jsou rovněž systémové: užžymėtos – míní se přízvuková znaménka psaná ant nad písmeny; vardas užgaminis – od užgamas „národ, rod“, míní se tautovardis, vardas tautinis a to pravděpodobně souvisí s výrazem užgimęs ant Lietuvos. Je třeba zmínit také dvě verbální substantiva, která mají obě tyto předpony: ažurašas, užrašas213/3. Podle Daukšova pravidla by ažurašas mělo pravidelně znamenat „nadpis“, zatímco užrašas by pravděpodobně odpovídalo dnešnímu významu slova užrašą. 5.2.9. Zdá se, že PAR- a PER- byly srovnány nejspíše jen pro svou vnější podobnost, protože v některých nářečích splývají: parlaužti – perlaužti, parkirsti – perkirsti. I zde se autor pokouší vysvětlit slovotvorný význam derivátů těchto předpon, který ukazuje, že nejde o varianty jediné předpony. Lze tedy jen usuzovat, že Daukša o záměně těchto předpon věděl, ale ve své gramatice je pro účely kodifikace jasně odlišil. Nenacházíme ovšem žádné upozornění (a upozornění jsou zde vůbec častá), že by některá z výslovnostních variant byla velkou chybou; z toho lze vyvodit, že sám Daukša tyto deriváty předpon jasně rozlišoval a neslyšel, že by je někdo zaměňoval. Na druhou stranu pravopis předpony a předložky per – pe,r – ukazuje, že výslovnost mohla být různá: par i per. Gramatika rozlišuje dva slovotvorné významy derivátů předpony par-: směr děje k vlastnímu domu a děj s individuálním významem: 1) par se připojuje pouze ke slovesům označujícím nějaký pohyb a vyjadřuje návrat osoby nebo věci zpět či její přivedení zpět134/19 – parvažiuoti, pareiti, parjoti, parkakti – a lze ji utvořit nikoli od všech sloves, ale pouze od sloves pohybu; 2) prodat, rozprodat něco na trhu. U derivátů předpony per- byly stanoveny čtyři slovotvorné významy: vyjadřuje přechod něčeho přes vrch [1], skrz [2] nebo vykonání v přílišné míře [3]134/28, zopakování, dokončení, přepracování [4]134/33 – pe,reiti, pe,rjoti, pe,rvaž’uoti, pe,rbegti, pe,rdauti, pe,rarti, pe,rskajiti, pe,rdirbti134/29, 134/31, 134/34. Jak již bylo řečeno, polyfonní zápis pe,r neumožňuje určit skutečnou podobu předpony a předložky. Rukopis gramatiky obsahuje také chyby. Předpona a předložka per je pouze jednou omylem napsána jako par134/32. Z této chyby lze nesměle usuzovat, že sám autor gramatiky užíval podobu per jako par, ačkoli, jak již bylo řečeno, významy jasně rozlišoval. ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE 99 5.2.10. V gramatice se samostatně probírají také významy PŘEDPON BE-, NEBE- A TEBE-. Nejprve překvapí gramatický postřeh, který někdy postrádají i dnešní badatelé. Jde o určení dvou významů derivátů předpony be-: nejprve se postihuje čistě formální, pomocná funkce be- – nemění význam slovesa a jeho derivátů, nýbrž odtahuje zvratnou částici od koncovky, aby se usnadnilo skloňování: Bėa se připojuje ke slovesům, jejichž význam většinou nemění, ale někdy přece jen znamená do – nebo – gi; nejčastěji se přidává ke zvratným slovesům132/16. Ačkoli v oddíle o předponách (předložkách) není uveden žádný příklad takového užití be-, dále, v oddíle o skloňování příčestí, se toto tvrzení opakuje i s příklady: dᶜ’avg’untisis‘ arba beᵃsidᶜ’avg’untis; dᶜ’avg’untisi arba beᵃsidᶜ’avg’unti; dᶜ’avg’untisi arba beᵃsidᶜ’avg’unti207/26. Nebo jiný příklad: dedamas (beᵃsideᵃduntᶜ’as)130/1. Tuto funkci předpony be- mnohem později nepostřehl ani Juozas Balčikonis. V reakci na podobné tvrzení v jedné disertaci napsal: „Tvrzení, že „be- je pro zvratný tvar příčestí dokonce nezbytné“, je živá hereze. Partikule be- dává slovesu určitý význam.“ (Balčikonis 1978: 333). Později Paulauskienė a Tarvydaitė (1986: 154–156) zcela přesvědčivě prokázaly, že předpona be- přesto plní funkci odtažení zvratné částice od ohýbané koncovky. Další význam derivátů předpony be-: beᵃ se se substantivy užívá ve významu „nemít“, nebo se vyjadřuje touž předložkou s genitivem, např.: beᵃkojis znamená totéž co neturintis kojos, kojų nebo be kojos, kojų132/21, tj. derivát s předponou be- označuje nepřítomnost věci označené základovým slovem a plně odpovídá syntaktické konstrukci s předložkou be. Jinými slovy: besidžiaugianti je sloveso s předponou, zatímco begalvis je stažená syntaktická konstrukce (složenina). V gramatice se rozlišují samostatné předpony nebe- a tebe-. Jejich významový rozdíl je zřetelný: nebe- znamená téměř totéž co jau ne-, zatímco tebe- znamená téměř totéž co dar – Nebedarašau, ką neᵃ tiek pat kaip jau n’ėa rašav, tebedarašav, tebebeg’a-ras, ką n’ėa tiek pat’ kaip – do rašav132/26, 132/30. Autor gramatiky si všímá také synonymie konstrukcí: vedle jau nerašau lze říci také jau neberašau a vedle dar rašau také dar teberašau. Tím Daukša jakoby uznává, že vymezení významů předpon nebe- a tebe- není dostatečné. 6. TVOŘENÍ PŘÍSLOVCÍ 6.1. Do první skupiny tvoření příslovcí se, jak bylo uvedeno v obecném přehledu tvoření (viz 2.5.), řadí příslovce pravidelného tvoření s formantem -ai. Autor si tohoto formantu zprvu jakoby nevšímá – tvrdí, že příslovce se tvoří z nominativu přídavných jmen a příčestí zakončených na -as, a to nahrazením -s za -j: g’araj (: g’aras), mil’a-maj (: mil’amas)174/20. Jde o formální přístup, protože se rozkládá koncovka, ačkoli ve skutečnosti koncovku jako morfém rozložit nelze. Rozložením morfému se automaticky přechází na úroveň nejazykových jednotek (fonémů). Děje se tak patrně proto, aby byla látka v učebnici podána co nejsrozumitelněji a snadno zapamatovatelně. Níže uvedené případy tvoření tohoto typu ukazují, že autor rozlišoval formant příslovce -aj. Uvádí se, že z přídavných jmen a příčestí zakončených na -is a -us se příslovce tvoří z genitivu – koncovky -o nebo -aus se nahrazují formantem -aj: didᶜ’aj (: didis, didᶜ’o), 100 | ANTANAS SMETONA gal’unt’ė aj (: gal’untis, gal’unt’o), nęatikus’aj (: nęatikis, nęatikus’o), plat’c’aj (: platus, plataus), gard’aj (: gardus, gardavs), giedr’aj (: giedrus, giedravs)174/24. Dále se upřesňuje, že poslední souhláska kmene vždy měkne a t, d se mění v č, dž. Zde je několik neobvyklých věcí. Zaprvé se navrhuje tvořit příslovce z genitivu, přestože bylo vysvětleno, že koncové t, d v kmeni se mění v afrikáty č, dž. Logika byla patrně taková: genitiv už obvykle obsahuje změněné č, dž, takže je pravidlo kratší, jasnější a srozumitelnější. Po uvedení příkladů se však ukázalo, že v genitivu kmene na -u k této změně nedochází (platus, plataus); bylo tedy třeba upřesnit měknutí souhlásky na konci kmene, převedené do kategorie příslovce, a změnu t, d v č, dž. Další na první pohled poněkud neobvyklé tvrzení říká, že příslovce se tvoří z přídavných jmen a příčestí zakončených na -is. Ve skutečnosti existuje pouze jedno takové přídavné jméno – didis – a to lze považovat za výjimku. Koncovka nominativu jednotného čísla mužského rodu minulého času činného příčestí v DG se však soustavně zapisuje jako -is: netikis, atnešis, atpešis, matis a zcela se shoduje s koncovkou nominativu jednotného čísla mužského rodu přítomného času, např.: galiuntis, dirbuntis. Z těchto příčestí lze někdy rovněž tvořit příslovce, pokud to dovoluje význam základového slova, např. netikusiai (: netikęs, netikusio), ačkoli příslovce vytvořené z těchto tvarů se dnes často považuje za chybu. 6.2. Další skupinou příslovcí zmíněnou v kapitole o tvoření příslovcí jsou příslovce zakončená na -i: arti, toli, anksti. Uvádí se, že se z nich tvoří přídavná jména: tolus, tolimas (: toli), artus, artimas (: arti), unkštus, unkštis (: unkšti)174/29. Vezmeme-li v úvahu také odvozeniny od arti, toli popsané v jiných kapitolách gramatiky, lze předpokládat, že Daukša považuje za základová slova arti, toli, anksti. To je správné, ale arti, toli, anksti jsou historicky odvozeniny, a to nejspíše z přídavných jmen. Autor gramatiky navíc pojednává o tvoření přídavných jmen v kapitole o tvoření příslovcí. Sám užívá přídavná jména artus, ankstus, tolus, ale nevšímá si tvoření příponami -umas, -yvas z přídavných jmen. Materiálu je dostatek k vyvození závěrů a určení slovotvorných typů, avšak zůstává bez zobecnění. Na závěr autor gramatiky upozorňuje na to, že tato příslovce mohou být ještě kratší: tol’, art’, unkšt’174/30. Obecně se tvoření od příslovcí anksti, toli, arti zmiňuje na několika místech: při tvoření podstatných jmen (viz 3.1.11), při tvoření přídavných jmen (viz 4.1.6) a při tvoření sloves (viz 5.1.4). 6.3. O tvoření příslovcí se příležitostně píše i na jiných místech gramatiky. Například při pojednání o synonymii příslovečných formantů -aj a -u – grajtokaj aba grajtoku, tolokaj aba toloku129/29, 129/30 Není zde zcela jasné, zda jde skutečně o příslovce, protože funkčně může jít také o nesklonný tvar přídavného jména, srov.: man gerai – man geru – man gera. Sám autor gramatiky užívá jak příslovce, tak nesklonné predikativní tvary s formantem -u, který odpovídá formantu -a současné spisovné litevštiny: kas ir reg’as buti labai doru157/15 – nepochybně nesklonný tvar přídavného jména; kadu164/28, tadu158/14, slapt’ų168/22 – nepochybně příslovce. Není tedy důvod pochybovat o tvrzení autora gramatiky, že tvary grajtokaj aba grajtoku129/29, tolokaj aba toloku129/30 jsou synonymní a že příslovce s formantem -u jsou výrazným východolitevským rysem. Na druhou stranu je třeba připomenout, že do třetí skupiny v kapitole DG o tvoření příslovcí byl zařazen právě nesklonný predikativní tvar přídavného jména šaltu arba šalta175/5. Na jiném místě, kde se pojednává o zvláštnostech skloňování jmenných slov, se zmiňuje adverbializace instrumentálu: kai kurie iš jų nors ir turi visus linksnius, bet nulaužtuose linksniuose įgyja kitą reikšmę, kaip šit: slapt’ų, šalin (nuo slaptis, šalis), tolin, artin’, it.t. Visi tokie vardai gali būti ŽODŽIŲ DARYBA K. K. DAUKŠOS GRAMATIKOJE | 101 nazývána příslovci...168/23, tj. význam instrumentálu (a ilativu) se může změnit natolik, že se tato jmenná slova dokonce promění v příslovce. Jde o velmi důležité pozorování, které ukazuje rozmanitost tvoření příslovcí. V DG má instrumentál jednotného čísla obou rodů ve starých paradigmatach nejčastěji koncovku -u. Dokonce se důrazně zdůrazňuje, že říkat sukalba, su rikšte arba su rikšti, su širdc’a arba su širdi; su kumede aba su kumedži, su žole aba su žoly124/ je velká chyba – správně se má říkat su rikšt’ų, šird’ų, kumedų, žolų, kalbu. V kapitole DG o tvoření příslovcí se dále píše (ačkoli se tam ve skutečnosti pojednává nikoli o tvoření slov, nýbrž tvarů) také o formantu příslovcí -yn – šiltėlin (: šiltėlėsnis), šiltin (: šiltėsnis), zatímco v paradigmatu skloňování jmenných slov se tento formant nazývá koncovkou ilativu.175/9 7. SHRNUTÍ V gramatice Kazimierase Kristupase Daukši je slovotvorbě věnováno podstatně více prostoru než v dosud napsaných gramatikách litevského jazyka. Ačkoli slovotvorba v ní ještě není chápána jako ucelený oddíl gramatiky, je již patrné jasné oddělení derivace a kompozice a jejich zpracování v samostatných oddílech. O slovotvorbě v Daukšově gramatice proto již lze hovořit jako o samostatném oddílu gramatiky a z jejího pojetí a zpracování vyvodit tyto závěry: • Ve srovnání s gramatikami předchůdců a současníků je v rukopisné Daukšově gramatice slovotvorbě věnována nesrovnatelně větší pozornost, a to na vyšší teoretické úrovni. • O místě slovotvorby v gramatice ještě není rozhodnuto. Je chápána trojím způsobem: derivace a kompozice jsou pojmenovány a popsány v samostatných oddílech; některé slovotvorné jevy jsou popsány jako organické součásti výkladu slovních druhů (popis slovesného časování začíná poznámkami o slovotvorbě, většina výkladu předložek je věnována slovotvorbě); pro některé slovotvorné jevy se vůbec nenašlo místo a jsou uvedeny v samostatných krátkých oddílech na náhodných místech (tvoření zájmenných tvarů, tvoření rodových tvarů). • Bylo upuštěno od koncovkového tvoření slov (nebo vůbec nebylo pochopeno): čistě koncovkové tvoření podstatných jmen (stalius) není vůbec zmíněno, zatímco předponové odvozeniny s koncovkami od sloves jsou řazeny ke kompozici. • O kompozici a derivaci se nehovoří obecně, nýbrž podle slovních druhů, tj. již se rozpoznává zcela odlišné tvoření jednotlivých slovních druhů. • Předponové tvoření podstatných jmen je chápáno jako druh kompozice a toto pojetí je teoreticky zdůvodněno i doloženo příklady. • Teoreticky se již chápe, že různé slovní druhy mají odlišné soubory slovotvorných formantů. • Stejně jako ve všech gramatikách předchůdců a současníků výzkum a porozumění tvrzením velmi ztěžuje skutečnost, že je uvedeno poměrně málo příkladů a chybí širší kontext, bez něhož některé jevy nelze vůbec posoudit. • Nepřechýlené tvary přídavných jmen a příčestí jsou zcela oprávněně řazeny k příslovcím. • Oddíly o slovotvorbě nezanedbávají ani otázky jazykové kodifikace: různé varianty slovotvorné normy jsou někdy hodnoceny na základě zdůvodněných argumentů, jindy se vychází pouze z jazykového citu. 102 | ANTANAS SMETONA ŠALTINIAI ČIULDA, J. Trumpi samprotavimai apie žemaičių kalbos gramatikos taisykles. Parengė Giedrius Subačius, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. (Lietuvių atgimimo istorijos studijos, 6.) DAUKŠA, K. K. Trumpa kalbmoakslea li’žuv’o li’etuvįsko li’nkiškaj išguldīta pear Kaz’ų (Kazimier’ų) Kris’u (Krištap’ų) Davkši. Rankraštis, VU rankraštynas, F 119–516. KASAKAUSKIS, K. Grammatyką języka żmudzkiego ułożona przez X. Kalixte Kossakowskiego: Kalbrieda ležuwio žiamaytiszko, Wilno, 1832. KLEIN, D. Gramatica Litvanica, 1653. Cituojama pagal: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika: 1653 metai, red. Jonas Kruopas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1957. OSTERMEYER, G. Neue littauische Grammatik, Königsberg, 1791. RUHIG, P. Anfangsgründe einer Littauischen Grammatic, Königsberg, 1747. SCHULTZ, T. Compendium Grammaticae Lithvanicae. Cituojama pagal: Sapūno ir Šulco gramatika, spec. red. Bonifacas Stundžia, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997. Universitas Linguarum Litvaniae, red. Kazimieras Eigminas, Vilnius: Mokslas, 1981. X. D. K. P. S. Prawidła Języka Litewskiego Czyli Grammatyką Litewską. Cituojama pagal: X. D. K. P. S. lietuvių kalbos gramatika: XIX amžiaus pradžia. Parengė Giedrius Subačius, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2002. LITERATŪRA AMBRAZAS, V., red., 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. BALČIKONIS, J. 1955: Surastas kalbos mokslo dokumentas. Tiesa 1955 04 16. BALČIKONIS, J. 1978: Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslas. BŪGA, K. 1923: Medžiaga lietuvių kalbos žodynui ir šnektoms tirti. Tauta ir žodis 1, 344–345. DŽEŽULSKIENĖ, J. 2001: Lietuvių kalbos substantiva mobilia (mobilieji daiktavardžiai). Daktaro disertacija, Vilnius. FRAENKEL, E. 1962, 1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg: Carl Winter, Goettingen: Vandenhoeck & Ruprecht. KEINYS, S. 2000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LKŽ₁–ₓₓ: Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius. PAULAUSKIENĖ, A., TARYDAITĖ, D. 1986: Gramatikos normos ir dabartinė vartosena, Kaunas: Šviesa. PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija (Paskaitos lituanistams), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. SABALIAUSKAS, A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija iki 1940 m., Vilnius: Mokslas. ULVYDAS, K., red., 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis. URBUTIS, V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas. VAITKEVIČIŪTĖ, V. 1994: Lenkų–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Enciklopedija. ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. ZINKEVIČIUS, Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Antanas Smetona Lietuvių kalbos katedra Vilniaus Universitetas Universiteto g. 5, 01122 Vilnius, Lietuva Gauta 2003 09 15