Dainora Pociūtė, par. „Knyga nobažnystės krikščioniškos 1653“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2004), 115–124 RECENZE Reviews KNYGA NOBAŽNYSTĖS KRIKŠČIONIŠKOS 1653. FAKSIMILINIS LEIDIMAS. Parengė Dainora Pociūtė. Vilnius: Institut litevské literatury a folkloru, MMIV, lxv, 660 s., ISBN 9955-9408-0-8 Recenzované vydání je jedinečné ve dvou ohledech. Především se tato naše písemná památka nyní stává snadno dostupnou širšímu okruhu badatelů, neboť v litevských knihovnách se, jak víme, nachází pouze mikrofilm tohoto významného pramene z poloviny XVII. století a Knygos nobażnystės krikščioniškos (dále: KN), kontrafakturní vydání z roku 1684 vydané v Královci. Je proto velmi potěšující, že editorka s ohledem na to, že originál Knygos nobażnystės krikščioniškos uchovávaný ve Švédsku je v současnosti jediným známým exemplářem díla, se v roce 2003, při příležitosti 350. výročí vydání knihy, ujala „iniciativy připravit faksimilní vydání tohoto díla, které by bylo vhodné jak pro vědecké zkoumání textů, tak pro prohlubování litevských studií na univerzitách“ (s. ix). Za druhé je toto vydání Institutu litevské literatury a folkloru jedinečné také tím, že se jeho vydavatelé vrátili (lze-li to tak říci) k „tradiční“ praxi vydávání faksimilií starých písemných památek, ponechali takzvané pozadí a zcela oprávněně upustili od „moderního“ principu propagovaného po určitou dobu nakladatelstvím Baltų lankų, podle něhož se faksimile starých písemných památek mají předkládat nejen bez pozadí, ale také ve zmenšeném formátu. Vydavatelé tohoto svazku tedy „tradičním“ přístupem zjevně dokázali, že vydat v dnešní době kvalitní faksimilní publikaci není obtížné. Editorku a vydavatele tohoto vydání KN je proto třeba nejen pochválit, ale také jim poděkovat, že se při vydání této publikace nehonili za módními trendy, odkudsi a kdovíjak přivátými, nýbrž mysleli především na její kvalitu a význam pro vědecký výzkum, a nikoli na obchodní či jiné záležitosti. Publikaci tvoří Předmluva (s. ix–x) a, jak se samo sebou rozumí, dvě nestejně rozsáhlé části. První představuje úvodní studie Lietuviškosios Bažnyčios knyga (s. xiii–lxv), kterou napsala známá badatelka starší litevské literatury Dainora Pociūtė a která se vyrovná samostatné studii; druhou pak tvoří fotografická reprodukce textu KN (s. 1–660). Již z citovaných slov Předmluvy, jež popisují cíle přípravy publikace, a z následujícího tvrzení, že toto vydání „se stane počátkem přípravy a vydávání dalších kritických edic jednotlivých částí tohoto díla a jejich pramenů“ (s. x; srov. také s. xlvi, xlviii), je zřejmé, proč tato publikace neobsahuje podrobnější komentáře. Na ty si budeme muset počkat. Čtenář méně obeznámený se starší litevskou literaturou (a takových – dokonce i mezi litevisty – přibývá; vycházejí jim vstříc i některé vysoké školy), se po přečtení Předmluvy dozví, že po vydání kontrafakturního tisku KN v Královci roku 1684 bylo první vydání této knihy velmi rychle zapomenuto a vážnější pozornost se mu začala věnovat teprve poté, co Józef Trypućko, pocházející z Vilenské oblasti, vydal roku 1958 v Uppsale bibliografický soupis Polonica vetera Upsaliensia, v němž (s. 102, 162, 166) uvedl informace o tomto konvolutu uloženém v knihovně Uppsalské univerzity. 116 | RECENZIJOS Publikace zaujala snad jako první Juozase Tumelise. Když porovnal údaje zveřejněné Józefem Trypućkem s odpovídajícími údaji exemplářů uchovávaných v litevských knihovnách, zjistil, že se zcela neshodují. Tehdy začalo být zřejmé, že zápis na titulním listu exemplářů v Litvě, O dabar antra karta perdrukavota, neznamená, že za první vydání je třeba považovat Katekizmas Merkeligia Petkevičiuse z roku 1598 (dále: PK) a že zápis měl klamat odpůrce reformace; jde o skutečnost odpovídající realitě. Přesto se v kontrafakturních exemplářích KN nacházejících se v Litvě jeden údaj, který katolíky klame, vyskytuje: rok vydání, místo tisku a vydavatel. Je pravda, že tvrzení na začátku Předmluvy, že „Knyga nobažnystės krikščioniškos vydaná roku 1653 v Kėdainiai byla nejvýraznějším historickým mezníkem litevské kalvínské literatury a završila staletou zkušenost kalvínského tisku v Litvě, počínající roku 1553, kdy Mikalojus Radvilas¹ Černý na svém dvoře v Brestu zahájil soustavnou historii tištěné knihy v Litvě“ (kurzíva moje – J. K.) (s. ix), okamžitě vyvolává otázku, zda tak široký kulturologický pohled, který je při zkoumání lituanica bezpochyby nezbytný, v tomto případě nezastiňuje vlastní litevská témata. Úvodní studie Lietuviškosios Bažnyčios knyga začíná kapitolami „Radvilovi Kėdainiai“ (s. xiii–xvii) a „Kėdainská škola“ (s. xviii–xx). První přináší více historických informací o Kėdainiai a jejich někdejších správcích, druhá pak pojednává nejen o kėdainské koleji, ale také o knižních sbírkách – knihovnách, které tehdy v Kėdainiai existovaly. Autorka studie zde zmiňuje knihovny knížete Jonuše Radvily a kėdainského kostela i osobní knižní sbírku Samuela Tomaševského. Na první pohled by se mohlo zdát, že uvedená fakta nemají vzbuzovat žádné pochybnosti. Když si však vzpomeneme na tvrzení známé badatelky reformace Ingės Lukšaitės, že dosud není zcela „jasné, zda knihovna kėdainského kostela a gymnázia byla jednou a touž knihovnou“ (Lukšaitė 2001:15), člověk se mimoděk ptá, proč se zde o tomto problému nemluví. Má snad autorka úvodní studie spolehlivé údaje o tom, že knihovna kėdainského kostela a gymnázia (nebo koleje) byla jedna a táž? Pokud ano, bylo by vhodné předložit všechny argumenty, které takovou domněnku podporují, tím spíše, že Ingė Lukšaitė na jiném místě téhož článku, z něhož čerpá i Dainora Pociūtė, již píše o knihovně kėdainského gymnázia; srov. „Seznam ani katalog knihovny kėdainského gymnázia nejsou známy“ (Lukšaitė 2001: 16). Je samozřejmé, že pohled jazykovědce se okamžitě obrací ke třetí kapitole „Užívání litevského jazyka ve veřejném životě Kėdainiů“ (s. xx–xxii), neboť očekává, že si vytvoří dostatečnou představu o tom, jaké místo litevština tehdy v Kėdainiai zaujímala. Po přečtení kapitoly se však nabízí závěr, že její název zcela neodpovídá obsahu. Pojednává totiž pouze o užívání litevštiny pro náboženské účely. Navíc se i zde vyskytují tvrzení, která je třeba upřesnit. Například kapitola začíná tvrzením: „Ačkoli se v Litevské reformované církvi od jejího vzniku užívala (snad používala? – J. K.) polština, jež se stala také hlavním psaným jazykem církve, začaly reformované synody na počátku XVII. století přijímat systematická opatření k rozšíření užívání litevštiny a nařizovaly konat katechezi i bohoslužby také v litevském jazyce“ (s. xx). Čtenář by se hned rád dozvěděl, v kterých letech synody přijaly opatření k rozšíření užívání litevštiny, neboť již vícekrát citovaná znalkyně dějin reformace Ingė Lukšaitė tvrdí, že „protokoly synod XVI. století byly spáleny“ a že z protokolů synod dochovaných od roku 1611 „je zřejmé, že příprava litevských knih nebyla po několik dalších desetiletí důležitou starostí synodu“ (Lukšaitė 2001: 1 Není zcela jasné, proč Dainora Pociūtė nahrazuje podobu příjmení těchto litevských velmožů, zřejmě všeobecně přijímanou, Radvila podobou Radvilas. V citacích je ponechána podoba Radvilas, kterou autorka používá. RECENZIJOS 117 7). Jestliže má Dainora Pociūtė, když píše o prostředcích k rozšíření užívání litevštiny, na mysli generální synod z roku 1627, na němž byl Kristupas Minvydas jmenován kėdainským farářem, je velmi pochybné, zda lze tento synod řadit na počátek 17. století. Aby snad ospravedlnila název podkapitoly, Dainora Pociūtė, která si není tak jistá jako Ingė Lukšaitė (2001: 14), odhaduje, že na kėdainské škole se litevština „jako doplňkový jazyk katechetického výkladu [...] mohla používat“ (s. xxi). Takový odhad je však podle mého názoru příliš málo podložený. Zde by patrně bylo velmi užitečné prozkoumat, nakolik litevštinu potřebovali úředníci kėdainského magistrátu, tím spíše, že se zdá, že pro takový výzkum existují předpoklady (srov. Lukšaitė 2001: 17). Nejvíce pochybností a různých otázek však zřejmě vyvolává podkapitola „Situace polské literatury reformátů v církevní Litvě a v Litevském velkoknížectví“ (s. xxii–xxvii), na jejímž začátku se znovu opakuje, že KN „rok vydání v Kėdainiai – 1653 – nepřímo označil již sté výročí dějin literatury a tisku litevských evangelíků“ (s. xxii). Přehled polských publikací začíná tvrzením, že jeho počátek položila roku 1553 „první latinská (!? kurziva moje – J. K.) tiskárna v Litevském velkoknížectví, založená Mikalojem Radvilou Černým...“, a dále jsou probírány Malý a Velký katechismus, zpěvník z roku 1559, Bible brzesćská a gdaňská² a další polské publikace reformátů, které jsou bezpochyby důležité z konfesního i kulturně-historického hlediska, podle mého názoru však mají s vznikem KN jen málo společného. Naopak první polská kalvínská vydání ve větší či menší míře přispívala k prosazování polštiny a vytlačovala litevštinu z širšího užívání. Proto lze poměrně obsáhlé pojednání o polských publikacích z hlediska litevistiky stěží ospravedlnit, ledaže se autorka tímto pojednáním snažila vyvrátit snahu některých historiků reformace nepřiměřeně vyzdvihovat jejich zásluhy o litevské písemnictví (srov. Kregždė 1978³), nebo znovu zdůraznit, že kalvinismus byl zpočátku náboženstvím nikoli mas (rolníků), nýbrž vyvolených (elity) a obrátil se k prostým lidem až poté, co již prohrál boj s tehdy poměrně pokrokovými vzdělávacími idejemi jezuitů. Ve snaze autorku ospravedlnit lze samozřejmě tvrdit, že přehledem polských náboženských knih reformátů chtěla ukázat, jak byly náboženské texty, které se později dostaly do KN, kodifikovány a sjednocovány. Takový závěr by vyplýval ze závěru této podkapitoly. Sama autorka jej však částečně vyvrací tvrzením, že vztah zpěvníku KN ke sjednoceným polským gdaňským vydáním je nejednoznačný (s. xxvii). A podrobně tento vztah odhalit se chystá v budoucích publikacích. Ani při podrobnějším zkoumání tvrzení v této podkapitole neobstojí analýza polských publikací reformátů, a to ani vzhledem k tvrzení, že „texty Knygos nobžnystės krikščioniškos měly především odrážet systém ortodoxie ustálený v první polovině 17. století a v litevštině reprezentovat polské texty Litevské a Polské reformované církve kodifikované po dlouhých sporech a úvahách“ (s. xxvii). Je přece samozřejmé, že publikace určená k náboženské praxi musí odpovídat kodifikovaným textům. Tato přehlídka polských publikací však neposkytuje ani odpověď na otázku, proč se přípravci zpěvníku KN tohoto principu důsledně nedrželi. 2 Není však jasné, proč Dainora Pociūtė při srovnávání brzesćských a gdaňských Biblí (s. xxvi–xxvii) v poznámkách vedle jiné literatury neuvádí disertaci Giny Kavaliūnaitė, která pojednává o obou těchto Biblích i o principech jejich překladu (viz Kavaliūnaitė 2003: 82–89). 3 Tuto publikaci Dainora Pociūtė nezmiňuje, přestože opakuje myšlenky v ní obsažené nejen o KN a jejích autorech, ale dokonce i některé staré chyby, například tvrzení o kvalitním papíru vyráběném v Kėdainiai, označeném vodoznakem Civitas Caiodunensis (viz Kregždė 1978: 81–95). 118 | RECENZIJOS Dainora Pociūtė dále při psaní o kėdainské tiskárně, jejím založení a publikacích nešetří rozsáhlými historickými exkurzy a značně překračuje chronologické hranice. Například při pojednání o dalších tiskárnách reformátů (i jiných) na území Litevského velkoknížectví autorka zmiňuje tiskárnu působící od roku 1672 ve Slucku. Někdy navíc možná poněkud přehnaná snaha vyzdvihovat záležitosti spojené s reformáty zastírá historická fakta. Zdá se, že právě to se stalo při tvrzení, že ve Slucku „zahájená činnost tiskárny byla jedinou (kurziva moje – J. K.) tiskárnou působící tehdy v Litevském velkoknížectví (vedle tiskárny vilniuské Akademie)“ (s. xxvii–xxix). Proč jedinou, když působila i další? Ledaže se tiskárna ve Slucku nazývá jedinou proto, že netiskla litevské knihy. Při probírání historických údajů souvisejících s přípravou a tiskem KN se autorka opírá o dopis Jonuše Radvily z 18. března 1653, v němž kníže vyslovil podezření, že překážky tisku „byly uměle vyvolány proto, že někteří místní kněží nechtějí vidět uvedené Telegovo příjmení“ (s. xxxii). Poté, co v textu citovala přeloženou větu z dopisu Jonuše Radvily, cituje ji Dainora Pociūtė v poznámce 81 v polštině a hned dodává: „V literární historiografii se, pravděpodobně v důsledku chybného výkladu tohoto Radvilova citátu, rozšířil opačný [= opačný] názor, podle nějž se Radvilas měl zlobit, že byl v knize na základě kněžské smyšlenky uveden jako autor Telega“ (s. xxxii). Po těchto slovech uvádí prameny, v nichž se tento výklad objevuje: Aleksandrynas Vaclovo Biržišky Aleksandryną, článek Juoza Tumelise „K otázce prvního vydání Knygos nobažnystės krikščioniškos (1653)“, otištěný v 7. svazku Bibliotekininkystės ir bibliografijos klausimų, a Starou litevskou literaturu Jurgise Lebedise Senąją lietuvių literatūrą; neuvádí však (snad z nepozornosti?) nedávný, již několikrát zmiňovaný článek Ingės Lukšaitė, v němž se opakuje podobný výklad4, přestože se o tento článek Dainora Pociūtė opírá poměrně často. V podkapitole „Autorství knihy“ (s. xxxiii–xxxiv) Dainora Pociūtė na základě polské „Předmluvy k laskavému čtenáři“ v KN a prací lingvisty Antana Jakulise uvádí, kdo připravil nebo mohl připravit jednotlivé části této knihy. Po tomto zdařilém a potřebném přehledu autorka bez dalšího upřesnění nečekaně prohlašuje, že „v 16.–17. století vznikly tři varianty psané litevštiny“ (s. xxxiv). Protože se dosud hovořilo převážně pouze o území Litevského velkoknížectví, může čtenář méně obeznámený s raným obdobím dějin psané litevštiny z tohoto tvrzení vyvodit, že v té době existovaly tři varianty psaného jazyka v Litevském velkoknížectví. Takovým nejasnostem by se předešlo, kdyby autorka studie toto tvrzení alespoň trochu rozvedla nebo uvedla příslušnou literaturu. Poté, co Dainora Pociūtė seznámila čtenáře s přípravci KN – Steponem Jaugeliem Telegou (s. xxxiv–xxxvi), Samueliem Tomaševskim (s. xxxvi–xxxvii), Jonem Božimovskisem (s. xxxvii–xxxviii) a Samueliem Minvydem (s. xxxviii) –, přechází ke struktuře knihy (s. xxxix–xl) a zvažuje, kolik knih vlastně tvoří recenzovaný konvolut. Jedni (Dalia Jakulytė, Zigmas Zinkevičius) totiž tvrdí, že se skládá ze tří knih, zatímco jiní (Juozas Tumelis, autorkou neuvedená Ingė Lukšaitė (2001: 4) a s jistými výhradami i sama autorka) jej pokládají za soubor čtyř knih. V tomto případě se vychází z předpokladu, že charakter náboženské knihy odedávna určuje žánrová specifičnost. Ve snaze toto tvrzení 4 Srov.: „Některé pochybnosti o podílu Samuelia Tamašauska (též Tomašauskas, Tomaszewski, asi 1605–1650) a Stepona Jaugelia Telegy na přípravě zpěvníku vyvolal Jonušas Radvila v dopise správci Laurynasi Kochanskiovi z 18. března 1653, když poznamenal, že Telegovo autorství je kněžským výmyslem“ (Lukšaitė 2001: 19). RECENZIJOS 119 Dainora Pociūtė své tvrzení zdůvodňuje takto: „Stejně jako hebrejský název Bible označoval ‚knihy‘, tak i Katekismus Martyna Mažvyda Katekizmas, v němž nebyl vytištěn pouze katechismus, ale také zpěvníček a slabikář (nepočítáme-li dedikace a předmluvy, které provázely většinu knih té doby), nebyl nazván jednou (byť měl souvislou paginaci) ‚knihou‘, nýbrž ‚knižkami‘. Takové příklady se vyskytovaly i v literatuře tištěné v jiných jazycích“ (s. xl). Zaprvé, sotva bylo nutné, aby autorka opouštěla šestnácté a sedmnácté století a vracela se do tak vzdálených časů a krajin, tím spíše, že neuvádí ani název hebrejského Starého zákona (kterým se ostatně řídí protestanti, viz Rubšys 1995: 1, 26) Tanak, ani jeho význam. Zadruhé, když Dainora Pociūtė vysvětluje význam Martynova Mažvydova slova knygelės (pl. nom.), zapomněla čtenářům připomenout, že význam tohoto odvozeného slova zkoumal ukrajinský lingvista Anatolij Nepokupnas. Podle jeho údajů Martynovy Mažvydovy knygelės znamená nikoli „knižku“ či „tato kniha“, jak se tradičně uvádí v litevských jazykovědných výzkumech, nýbrž „učebnici“ (Nepokupnas 1994: 75, 76). Při zkoumání významu odvozeniny knygelės užívané Martynem Mažvydem by navíc patrně nebylo vhodné zapomínat ani na podobu základového slova knyga v písemnostech Malé Litvy 17. století. Protože v rukopisných slovnících 17. století je litevským ekvivalentem německého slova Buch knygos (pl. nom.) (srov. Lexicon Lithuanicum 1987: 106–107; Clavis Germanico–Lithuana 1997: 1, 408), lze se zřejmě domnívat, že odvozenina knygeles může být příponovou odvozeninou plurálového tvaru knygos. Protože argumenty, které předkládá Dainora Pociūtė, lze vykládat různě, bylo by v tomto případě nejvhodnější, aniž bychom zabíhali do podrobností, držet se přesného bibliografického hlediska a hovořit o třech knihách, které mají nejen samostatnou paginaci, ale i samostatné opravy chyb. Tohoto přístupu se při rozboru jednotlivých částí KN drží i sama autorka (s. xl–xlv). Představení zpěvníku KN (s. xl–xlii) začíná tvrzením, že obsahuje „texty překladů 100 žalmů a 158 písní (147 z nich v různých hlavních částech zpěvníku a 11 v dodatku zpěvníku ‚Giesmes Pridotka‘)“ (s. xl). Když si však autorka zřejmě uvědomila, že první část tohoto tvrzení může čtenáře zmást (vzpomeneme-li na slova Samuela Chylinského citovaná na s. xxxix, podle nichž je v tomto zpěvníku „pouze 78 Davidových žalmů, poeticky přeložených z polštiny“), hned upřesňuje, že ve zpěvníku je ve skutečnosti vytištěno jen 78 žalmů, z nichž 22 je uvedeno ve dvou překladových variantách. A téměř vzápětí je zcela oprávněně vyvráceno také tvrzení Vaclovase Biržišky, že zpěvník KN „spolu s dalšími publikacemi kėdainské tiskárny z roku 1653 nebyl žádnou nově připravenou a napsanou knihou, ale pouze druhým, rozšířeným, poněkud opraveným a doplněným vydáním katechismu z roku 1598, jen bez polského textu“ (Biržiška 1990: 1, 289). Vše, co autorka v této podkapitole píše, je správné. Přesvědčivější by však bylo, kdyby zde nebo v podkapitole „Vztah KN ke Katechismu Merkelise Petkevičiuse Katekizmas“ (s. xlv–xlvi) Dainora Pociūtė uvedla více statistických údajů. Vezmeme-li totiž v úvahu, že v PK bylo vytištěno 40 překladů žalmů a 41 žalmových textů (tj. žalm 128 je v PK uveden ve dvou překladových variantách) a že 8 z těchto žalmů (tj. 26, 46, 67, 80, 82, 109, 117, 122) bylo ze zpěvníku KN vypuštěno, zjistíme, že při přípravě zpěvníku KN k vydání bylo do litevštiny poprvé přeloženo 46 žalmů (tj. 78 žalmů v KN – 32 žalmů v PK = 46 nově přeložených žalmů). Myšlenku Dainory Pociūtė ještě zřetelněji podporuje počet písní ve zpěvníku KN. Protože v PK bylo vytištěno jen něco málo přes 50 písní, je jasné, že není žádný důvod považovat KN za opakované vydání PK. Při této příležitosti bych chtěl Dainoře Pociūtė také připomenout, aby se při přípravě kritických vydání jednotlivých částí KN, která již několikrát přislíbila, pokusila vysvětlit, proč 22 písní ze zpěvníku KN 120 RECENZIJOS žalmů (tj. 1, 3, 23, 25, 27, 28, 30, 32, 51, 68, 86, 91, 103, 113, 118 (v KN je zřejmě chybně označen jako cviii), 121, 127, 128, 130, 134, 142, 146) je uvedeno ve dvou překladových variantách. Neměl na takové uspořádání vliv PK? Už povrchní srovnání textů ukazuje, že z těchto 22 žalmů uvedených v KN ve dvou překladových variantách je u 17 (tj. 1, 3, 23, 27, 28, 32, 51, 86, 91, 103, 121, 127, 128, 130, 134, 142, 146) jedna překladová varianta bližší textu PK. Zbývajících 5 žalmů (tj. 25, 30, 68, 113, 118), které mají ve zpěvníku KN dvě překladové varianty, se v PK nevyskytuje. Podaří se při rozplétání těchto otázek zjistit, proč sestavovatelé zpěvníku KN vypustili 6 žalmů z PK (tj. 26, 46, 67, 80, 82, 109, 117, 122)? Když Dainora Pociūtė seznamuje čtenáře s postilou KN Suma..., upozorňuje je na základě převážně předběžných výzkumů Antanase Jakulise, že texty litevské kėdainské verze a polské Postily Grzegorze ze Żarnowce si neodpovídají a čekají na výzkumníky. V litevské literární historiografii se dnes ustálil názor, že KN Suma je překladem Postily Grzegorze ze Żarnowce; tento názor vychází z informací v polské „Předmluvě k milému čtenáři“ v KN a samozřejmě není přesný. Autorku lze také pochválit za to, že v poměrně krátké podkapitole „Kontrafaktuální vydání Knygos nobžnystės krikščioniškos z roku 1684 Knygos nobžnystės krikščioniškos“ (s. xlvi–lii), opírajíc se především o práce Juoze Tumelise, které dnes nejsou snadno dostupné všem čtenářům, je nejen upřesňuje, ale také dostatečně jasně uvádí, v čem se druhé – kontrafaktuální – vydání KN liší od prvního. Upozorňuje také budoucí čtenáře, že do kontrafaktuálního vydání nebyl zařazen katechismový text z prvního vydání KN, nýbrž že se vycházelo z mírně rozšířeného textu katechismu vydaného samostatně v Královci roku 1680. Při popisu jediného v současnosti známého exempláře KN se Dainora Pociūtė poměrně podrobně věnuje latinským a polským přípiskům v exempláři z Uppsaly a uvádí jejich překlady. Dozvídáme se z nich, že jeden z autorů této knihy, Samuelis Minvydas, daroval tento exemplář KN 27. března 1656 faráři kostela v Žiuproniai Pauliu Gnatowskiovi. Rád bych zde zároveň upozornil autorku i čtenáře, že se do překladu prvního (latinského) přípisku Pauliuse Gnatowského vloudila chyba a místo... garbijo Minvydo Stanislovo dovana by mělo být garbijo Minvydo Samuelio dovana (s. lvi, 2. řádek shora). Druhou důležitou věcí je, že autorka při rozboru přípisků zároveň seznamuje čtenáře s poměrně barvitou osobností Johana Gabriela Sparwenfelda, někdejšího švédského majitele této knihy (s. lvi–lvii). Všichni, kdo se zajímají o dějiny starých litevských knih, si se zájmem přečtou, jak se fragment modlitební knihy z prvního vydání KN, nyní uložený v knihovně Ústavu litevské literatury a folkloru, dostal do této knihovny (s. lviii–lix). Článek v recenzované publikaci končí dvěma podkapitolami, v nichž je podán přehled dějin výzkumu vodoznaků na papíře KN (s. lix–lxviii) a popsána vazba exempláře z Uppsaly. Z první se dozvídáme, že pro první vydání KN byl použit papír vyrobený ve dvou vilniuských papírnách (s. lxii), z druhé pak, že se exemplář z Uppsaly dostal do Švédska bez vazby, protože švédský diplomat a sběratel Gabriel Sparwenfeld k jeho svázání použil takzvaný „holandský“ papír vyrobený Francouzem Tuilledary Bauvais (s. lxiv–lxv). Po přečtení poslední stránky nejen úvodu, ale i celé recenzované publikace nezbývá než znovu ocenit, že Ústav litevské literatury a folkloru vydal velmi potřebnou a kvalitní publikaci. A Dainoru Pociūtė, která knihu připravila, bych chtěl požádat, aby s přípravou příliš neotálela. RECENZIJOS 121 kritická vydání jednotlivých částí KN, ačkoli je to nesmírně obtížná a pečlivá práce. Těmito zde vyslovenými, někdy snad i příliš subjektivními poznámkami jsme chtěli především upozornit editorku na to, co by bylo třeba v budoucích kritických vydáních upřesnit a čím se zabývat podrobněji. A budou-li tyto poznámky alespoň trochu užitečné, znamená to, že jejich autor dosáhl svého cíle. LITERATURA A PRAMENY BIRŽIŠKA, V. 1990: Aleksandrynas 1, Vilnius: Sietynas. Clavis Germanico–Lithuana 1997. Rankraštinis XVII amžiaus vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. I dalis: A–E, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. KAVALIŪNAITĖ, G. 2003: Samuelio Boguslavo Chylinskio Naujojo Testamento vertimo santykis su originalais. Daktaro disertacija, Vilnius. KREGŽDĖ, J. 1978: Lietuvos reformato raštija, Chicago: Devenių kultūrinio fondo leidinys. Lexicon Lithuanicum 1987. Rankraštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas. LUKŠAITĖ, I. 1999: Reformacija Lietuvos Didžiojoje Kunigaikštystėje ir Mažojoje Lietuvoje, Vilnius: Baltos lankos. LUKŠAITĖ, I. 2001: Knygos nobžanystės (1653) parengimo kultūrinė aplinka. Knyga nobžanystės krikščioniškos (1653), XVII a. Lietuvos kultūros paminklas, Kėdainiai: Kėdainių krašto muziejus, 4–29. NEPOKUPNAS, A. 1994: M. Mažvydo „Katekizmo“ – bylojančio vadovėlio (knygelių) vaizdas istorijos ir kultūros kontekste. Protestantizmas Lietuvoje: istorija ir dabartis, Vilnius: Apyaušris, 70–77. RUBŠYS, A. 1995: Raktas į Senąjį Testamentą 1, Vilnius: Katalikų pasaulis. Juozas Karaciejus Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva Přijato 12. 12. 2004 BERTHOLD FORSSMAN LETTISCHE GRAMMATIK Dettelbach: J. H. Röll, 2001, 418 p., ISBN 3-89754-194-7 (Münchener Studien zur Sprachwissenschaft, Beiheft 20) Bertholdova Forssmanova Gramatika lotyšského jazyka, jak se uvádí v její „Předmluvě“, je určena nejen indoevropeistům a baltistům, ale také slavistům a dalším lingvistům, kteří se zajímají jak o současný lotyšský spisovný jazyk, tak o historickou gramatiku tohoto jazyka. Navzdory pozdnímu písemnému doložení jsou baltské jazyky kvůli své fonetice a dobře zachovanému flektivnímu systému považovány za velmi archaické. Autor gramatiky rovněž uvádí, že Gramatika lotyšského jazyka Janise Endzelīnse, vydaná v roce 1923, byla a stále je nenahraditelnou vzorovou učebnicí, pro začínajícího studenta lotyštiny je však příliš podrobná, v praxi se obtížně používá a není spojena se současným lotyšským spisovným jazykem. Recenzovaná gramatika B. Forssmana je proto jakýmsi mostem mezi současným lotyšským spisovným jazykem a jeho historickým zpracováním a její synchronní kapitoly mohou zájemci o lotyštinu sloužit jako úvodní učebnice. Autor gramatiky zdůrazňuje také to, že znalost litevštiny je pro indoevropeisty nezbytná, proto se v diachronních kapitolách kontrastivně využívá materiál litevského jazyka, avšak,