Mažvydo „Katekizmo“ giesmių redakcijos XVI–XVII a. Rytų Prūsijos giesmynuose

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2004), 69–80 Redakce písní z Mažvydova Katekizmo v pruských východních zpěvnících 16.–17. století INGA STRUNGYTĖ Vilniaus universitetas Srovnání písní obsažených v Mažvydově Katechismu s jejich protějšky ve zpěvnících Mažvyda a Vilentase, Bretkūnase, Sengstocka a Kleina ukazuje, že pozdější editoři provedli drobné opravy, texty však (s výjimkou jedné písně v Kleinově sbírce) důkladně nepřepracovali. Sengstockovy opravy vycházejí v některých případech nejen z Mažvyda a Bretkūnase, ale také z Katechismu z roku 1547. Klein byl při opravování jazykových a prozodických nedostatků mnohem důslednější než jeho předchůdci. 1. Jazyk, veršovou stavbu a melodický text písní v Mažvydově Katekizmo zkoumala řada badatelů, dosud však chybí podrobnější srovnání písní z Katekizmo s variantami přetištěnými v pozdějších zpěvnících. Toto srovnání je zajímavé tím, že ukazuje přístup sestavovatelů ke starým písním, pomáhá odhalit motivaci některých změn a zjistit, které knihy předchůdců sestavovatelé používali. Některé redakční zásahy do starých písní nebyly systematické; například jen několik změn veršové stavby ve zpěvníku Mažvyda nebo Bretkūnase nemůžeme označit za snahu upravit sylabičnost písní, takové opravy však ukazují úsilí sestavovatelů. Proto článek uvádí i jednotlivé opravy, které nelze zobecnit, ale poskytují informace o práci sestavovatelů jako jazykových editorů. Tentokrát jsme se metodou srovnávací textové analýzy pokusili porovnat písně z Mažvydova Katekizmo s jejich variantami ve zpěvnících Martyna Mažvyda a Baltramiejuse Vilentase, Jonase Bretkūnase, Lozoriuse Zengštokase a Danieliause Kleina. 1.1. První představitelé reformace se snažili navázat na poměrně skromnou tradici lidového společného zpěvu, která vznikla v pozdním středověku. Do svého repertoáru postupně zařazovali lidové písně ze 13.–15. století a nepočetné překlady nejpopulárnějších svátečních hymnů z latiny, které se objevily v pozdním středověku (Pociūtė 1995: 51). Roku 1547 vyšly v Pruském vévodství dva zpěvníky v místních jazycích. Byly to Seklucjanův zpěvník Pieśni duchowne a o několik měsíců později Mažvydův Katekizmas, v němž bylo vytištěno 11 písní s notami. Druhá publikace nebyla typická, protože do katechismů se písně obvykle buď vůbec nezařazovaly, nebo se tiskla pouze hlavní píseň „Boží přikázání“ (Pociūtė 1995: 14). Pravděpodobně nikoli sám Mažvydas, nýbrž vévoda Albrecht nebo jeho poradci usoudili, že litevský katechismus je třeba vydat s písněmi, které měly v té době v luteránské liturgii mimořádný význam (Michelini 2000: 11). Vévoda chtěl 70 | INGA STRUNGYTĖ položit základy luteránského vyznání víry v Prusku, a proto mohlo být Mažvydovi doporučeno, aby vycházel ze Seklucjanova zpěvníku (Michelini 2000: 11). Na počátku 20. století Christian Stang zjistil, že tento zpěvník byl hlavním zdrojem při překladu sedmi písní z Katekizmo (Stang 1929: 29–47). Do Katekizmas se dostal nejpopulárnější žalm Pruského vévodství „Liaupflink dufcha mana pana“, který složil königsberský pastor Johann Graumann (Poliander) (Pociūtė 1995: 15). Druhý, rovněž velmi populární žalm té doby „Sulimilk ant mufu Diewe“ byl určen k pohřebním obřadům. Další texty jsou připisovány Lutherovi, autorství jedné ze středověkých písní1 a písně českého reformátora Jana Husa2. Poslední tři písně se se Seklucjanovým zpěvníkem nespojují: „Bernelis gime mumus“, jedna z variant populárního středověkého hymnu „Dies est leticiae“, a večerní hymnus „Chriftau Dena effi ir fchweibe“ mohly být přeloženy přímo z latinské předlohy3. V Katechismu byla vytištěna programová protestantská píseň „O Diewe kurfs dangui ebi“ (katolická litanie přepracovaná Johanem Frederem), kterou J. Zablockis přeložil z německého textu „O Gott Vatter im hymelreich“ (Michelini 2000: 114). Zdrojem překladu rýmovaného středověkého dekalogu „Tas eft Dieva prilikimas“, jímž zpěvníček začíná, byla pravděpodobně píseň „Tocz iest boże prikazanie“ ze Seklucjanova Katekizmo z roku 1545. 2. VE ZPĚVNÍKU MAŽVYDA byly přetištěny téměř všechny písně z litevského Katekizmo z roku 1547, s výjimkou „Thiewe mufu Danguielis“, která byla v Katekizmas přeložena podle písně „Oicze nasz, któryś jest w niebie“ (ze Seklucjanova zpěvníku z roku 1547), zatímco do Mažvydova zpěvníku se dostal nový překlad Lutherovy písně „Vater unser im himelreich“ (Michelini 2000: 443). Některé opravy ukazují, že se při úpravách písní více přihlíželo k rysům originálu a překlad se přibližoval předloze. Takto se upravovala slovní zásoba. Například místo funu v Katechismu (gen. pl.) se píše waiku⁴: ant fawa miloiu funu / MžK 6₂₆ → Ant fawa miluyu waiku / MžG₁₁, srov. pol. nad swemi milemi dziećmi⁵; gen. sg. fweikatas se opravuje na acc. sg. ifchganima, srov.: Be tawęs gauti fweikatas MžK 7₄ → Be tawes gauti ifchganima MžG₁₁, srov. pol. być zbawiona bez łaski twej. (pol. zbawiona „spasena“). Ve zpěvníku se ve srovnání s Katekizmu překlad dále zdokonaluje a opravují se pozůstatky doslovného překladu: At mufchku iu ftrelas beganczias / MžK 5₁₅ → Atmufchk io ftrelas beganczias / MžG₁₁, srov. něm. Wend von uns ab sein feurig pfeil. K litevskému ekvivalentu sg. f. dvasia se přizpůsobuje podstatné jméno linksmintoja, neboť v Katekizme se zachovala gramatická forma mask. substantiva duch: Ligfmintaiu mes wad inam / MžK 3₅ → Linksmintoie mes wadinam / MžG₁₁, srov. Cieszycielem cię zowiemy. V dílech „Liaupflink dufcha mana pa- 1 „Věříme v jediného Boha“, „Prosíme o svatého Ducha“, „Svatý Duch, přijď k nám“, „Otče náš nebeský“. 2 „Ježíš Kristus, náš spasitel“. 3 Litevská píseň „Bernelis gime mumus“ zatím nemá přesný protějšek. 4 Ve zkratkách označuje velké číslo píseň z Mažvydova Katekizmo v témže pořadí, v jakém je vytištěna v Katekizmas, a malé číslo označuje verš písně, například píseň „Schwenta Dwafe mufump ateik“ je v Katekizme třetí atd. 5 Při uvádění překladových ekvivalentů se zde i jinde vychází z Michelini (2000). MAŽVYDO KATEKIZMO GIESMIŲ REDAKCIJOS 71 na“ a „Paprafcham ſchwentafes dwafes“ je několikrát opravená výpůjčka laſka nahrazena litevským ekvivalentem meilė. (v originále laſka). Upravovala se také struktura písní (vynechávala nebo vkládala sloka či verš). Do písně „Bernelis gime mumus“ byl vložen 60. verš a pátá sloka. Dodatečný úsek (Ing ghi tikedami) na konci sloky vyrovnal počet veršů ve strofě – tato jediná jich měla devět namísto deseti. Starší typ sylabického veršování se vyznačoval přibližně stejným počtem slabik ve verších, shodnými gramatickými koncovkami, asonancemi a rýmy (Girdzijauskas 2001: 448–449). Podle podobného principu, byť neobratně, jsou veršovány také písně v Mažvydově Katekizmu. Sylabismu se dodržovalo i v Mažvydově zpěvníku a nepřesnosti se obvykle neopravovaly, až na několik případů. Metrická stavba sloky písně „Schwenta Dwale muſump ateik“ je 8/8/8/7. Mažvydas poměrně jednoduše upravil neobratný poslední verš – zkrátil slovo vienybė[je] o jednu slabiku: Venibe Diewa garbinta. MŽK 3₂₄ → venib Diewa garbinta. MŽGII. Odchylky ve veršování se odstraňují také v písni „O Diewe kurſ dangui ebi“, jejíž původní metrické schéma 8/8/9/9/8/8 se zlepšuje na 8/8/9/8/8/8, srov.: Venibe Diewa amſinagi / MŽK 5₄ → Venib Diewa amſinagi / MŽGII. Vylepšují se také koncové asonance: Dufcha mana tu platink / Cjeſti ir garbe Dewui. MŽK 6₄₇–₄₈ → Platink tu dufcha mana / Cjeſti ir garbe Diewa. MŽGII. Při přetisku písně „Liaupſlink dufcha mana pana“, bez níž si tehdejší církevní liturgii nelze představit, byl opraven melodický text a dodatečně vytištěna pátá sloka – tradiční uctění a oslavení Nejsvětější Trojice na konci písně. Byl brán zřetel i na změněné dobové okolnosti. Mažvydas ve zpěvníku přetiskl Zablockého Litanie „O Diewe kurſ dangui ebi“ bez třinácté sloky, která je věnována manželce pruského knížete Albrechta, kněžně Dorotě (přeje jí zdraví a narození zdravého dítěte); ta zemřela po vydání Mažvydova Katekizmu (Kaunas 1999: 17). Proto bylo třeba sloku vypustit. Upravoval se také jazyk písní. Snahou bylo vyhýbat se archaickým a žemaitským formám (dlouhá samohláska /ā/ se stále častěji mění na /ō/; v kmeni a na konci slova se žemaitský dvojhláskový zvuk /ie/ nahrazuje aukštaitským dlouhým /ė/, které se v písmu označuje /e/, aj.)6. 3. BRETKŪNAS do souboru Giefmes Duchau nas, vydaného roku 1589, nezařadil píseň „Bernelis gime mumus“. Dainora Pociūtė uvádí, že Bretkūnas se při sestavování zpěvníku vzdal katolických textů, zpívaných ještě ve středověku, a usiloval o zařazení co největšího počtu písní vzniklých v době reformace, zejména těch od Martina Luthera. Pravděpodobně i proto mohl upustit od katolické písně „Bernelis gime mumus“. Tento hymnus se ve středověku zpíval nejen latinsky, ale také v národních jazycích Evropy (Pociūtė 1995: 17). Pokud je známo, uvedená píseň nebyla zařazena do tehdejších protestantských tisků Litevského velkoknížectví, Polska ani Pruska. Pokud Mažvydas předpokládaný překlad vydal v první litevské knize a ve zpěvníku z roku 1566, lze se domnívat, že litevská píseň byla rovněž oblíbená. 6 Podrobnější fonetické a morfologické opravy nebudou rozebírány, neboť jsou soustavně popsány v literatuře, srov. Palionis (1967, 1995), Zinkevičius (1988). 72 | INGA STRUNGYTĖ V tomto zpěvníku nebyly vytištěny ani písně „Tas eft Dieva prifakimas“, ani „Papralchaim ſchwentales dwafes“. Je zde však text s podobným začátkem „Praſchikime ſchwentaię Dwarffia“, dále se ale výrazně liší; jde zřejmě o nový překlad z jiného (německého) pramene „Nu bitten wir der heyligen Geist“ (viz Michelini 2001: 36–37). Bretkūnas se stejně jako opravovatelé Mažvydova zpěvníku snažil přiblížit texty originálu: Jei tu pats ſau gali ſweikata dūti. MžGII 1032 → Jei tu pats ſau pagalba gali dūti. BGD, srov. něm. so du selber dir helffen wilt. Stejně jako v Mažvydově zpěvníku se zdokonaluje překlad. Mažvydas podle polského pramene ponechal neshodu v gramatickém rodě s tvarem sg. f. dvasia, protože polské duch je sg. masc.: Malones ghis ſawa mums neſchikſt / MžGII 826 → Malones ghi ſawa mums neſchikſcht / BGD⁷. Upravuje se také veršování, rým a koncové asonance písní: ßindanczias bylo přizpůsobeno poslednímu slovu zapsanému v předchozím verši, ſiunkingas: Saugak ir ßindanczias waikus/ MžK 586 → Saugok ir waikus ßindanczias / BGD. V jiném případě byl zvolen atematický tvar slovesa esti, čímž se ve verši vyrovnává nedostatek jedné slabiky: Kurs amßins eſti ſu Tiewu BGD 814. V souladu s normou sylabismu se píše alativní tvar s postpozicí -pi namísto Mažvydova -p, např.: Steikes muſumpi ir ne truk / BGD 1127. V jedné písni Bretkūnas pravděpodobně kvůli veršování vložil zájmeno: dūk malone ßmaneſu MžGII 310 → Dūk malone tu ßmoneſu BGD. Bretkūnas poněkud upravoval i jazyk překladů, avšak jinak než redaktoři Mažvydova zpěvníku. Dat. sg. tvar podstatných jmen o-kmenu se občas uváděl s koncovkou -u (místo Mažvydova -ui): Maieſtatu BGD 555, kunigaikſchcziu BGD 567, milietoiu BGD 568. Ostatní jazykové úpravy jsou v zásadě stejné jako ve zpěvníku Mažvydově – upouští se od /ā/ (→ /ō/)⁸ a od žemaitského dat. pl. -ims (→ -iems)⁹ –, jsou však již mnohem důslednější. Bretkūnova redukce /o/ v nepřízvučné koncovce ovšem zůstala neupravena. Častěji se takto upravují slova uprostřed verše, zatímco poslední slovo verše se měnit zpravidla nesnaží¹⁰. Nejspíše kvůli veršování se ponechává rys jihžemaitského nářečí charakteristický pro Mažvydovu mluvu – zužování koncovky instr. sg. -ia, graficky označované písmenem <i>, např.: Taweſp ſchaukèm naſrais taip ir ſchirdi/ Jeib mus neapleiftumbi BGD 1125–26; Idant potem gera ſchirdi / Galetu tawe garbinti BGD 583–84. 7 Žengštokas se opíral o Bretkūnovu variantu a v jeho zpěvníku zachoval zájmeno v ženském rodě. Kleinas však text upravil po svém, neboť pochopil, že milost neodpírá duch, nýbrž Bůh. 8 baßia MžGII 538 → Sßodza BGD, Apſaugak MžGII 525 → Apſaugok BGD, naglas MžGII 526 → noglos BGD. 9 sweikims MžGII 1027 → ſweikiems BGD, Turintims MžGII 592 → Turintiems BGD, ghims MžGII 599 → iems BGD, wiſims MžGII 717 → wiſjiems BGD, Lauientims MžGII 622 → Liauientiems BGD. 10 Jde o poměrně zvláštní Bretkūnovův přístup – ani při změně by rým neutrpěl (například v po sobě jdoucích verších končících slovy iſchgangima ir ſugrieſchima by při změně vokalismu /a/ na /o/ zůstaly systematické koncové asonance). Na druhou stranu Bretkūnas dobře znal obě varianty užití. V okolí Frydlandu, odkud pocházel, k redukci dlouhé samohlásky v nepřízvučných koncovkách nedocházelo, v Labguvě (kde začal působit roku 1587) se však dlouhá samohláska nepřízvučné koncovky redukovala (viz Zinkevičius 1988: 71–72.) a shodovala se s Mažvydovým územ, pravděpodobně proto se také ne vždy opravovala. MAŽVYDO KATEKIZMO GIESMIŲ REDAKCIJOS | 73 Protože Bretkūnas přebírá písně pouze z Mažvydova zpěvníku, a to s doplněnými nebo vynechanými strofami a s jazykovými a versifikačními úpravami, lze předpokládat, že Mažvydovým Katekizmu nepoužíval. 4. ZENGŠTOK VLASTNÍ zpěvník Giesmes Chríkſćioníſchkos ir Duchauſniſchkos vydal v roce 1612. Bylo do něj zařazeno osm Mažvydových písní z Katekizmo. Všechny, kromě písně „Bernelis gime mumus“, byly vytištěny v Bretkūnasově zpěvníku. Zengštok tedy do svého zpěvníku vrátil středověký hymnus „Bernelis gime mumus“, který byl nejspíš i tehdy stále stejně oblíbený jako za Mažvydových časů. Jde o první náznak toho, že Zengštok využíval dvě sbírky písní – Bretkūnasovy Giefmes Duch[a]unas z roku 1589 a Mažvydův zpěvník. Systematický rozbor písní ukázal, že na Zengštokově pracovním stole neležely pouze tyto dvě knihy, ale také Mažvydův Katekizmas. Jeden doklad toho, že se Zengštok opíral o Katekizmu, nacházíme v písni „Bernelis gime mumus“. Zengštok zopakoval verš vytištěný v Katekizme, který už byl ve zpěvníku nahrazen jinými slovy: buki cʒeſtis ir garbe / MžK 9₆₃ → Buki cʒeſtis wienamui / MžG₁₁ → buki cʒeſtis ir garbe / ZG. Další jasný odkaz na Katekizmą představuje Zablockiova Litanie „O Diewe kurſ danguj eſi“. Zde je zvoleno sloveso neapleiſk namísto nepraſtok: Ach weſchpate mus neapleiſk / MžK 5₂₇ → Ach weſchpate muſs nepraſtak / MžG₁₁ → Ach Wieſchpatie mus nepraſtok / BGD → Ach wieſchpatie mus neapleiſk / ZG. Protože nebyly zaznamenány další lexikální ani syntaktické změny, je poměrně obtížné usuzovat podle pravopisu a dalších rysů písně, zda Zengštok při úpravě jiných děl využil Katekizmu, neboť pouze důsledněji uplatnil jazykové úpravy písní, které započal Bretkūnas. Je třeba zmínit, že při úpravě Zablockiovy Litanie se Zengštok opíral také o exemplář Mažvydova zpěvníku. V jednom verši se totiž slovosled shoduje nikoli s Bretkūnasovými díly, nýbrž s Mažvydovým zpěvníkem: Liŋkſmin̄k tu pats ſchitus didei / MžG₁₁ 9₅ → Liŋkſmin̄k ſchitus tu pats didei / BGD → Liŋkſmin̄k tu pats ſchitus didei / ZG. Při úpravě žalmu „Liaupſlink duſcha mana pana“ využil Zengštok také Mažvydův zpěvník. Bretkūnas zvolil zájmeno tava, zatímco Zengštok zájmeno savo, které se užívá i ve variantě písně obsažené v Mažvydově zpěvníku, srov.: Ba daukſin gieribe ſawa / MžG₁₁ 6₃ → Ba daukſin geribe tawa / BGD → Ba daukſin geribe ſawa / ZG. V téže písni byla zaznamenána i další oprava, kterou Zengštok sotva mohl vymyslet sám. Bretkūnasovi se místo Mažvydova substantiva atpirktuoju zdálo vhodnější ponui Kristui. Zengštok se vrací k variantě z Mažvydova zpěvníku¹¹. Srov.: Jeſui muſu atpirktoujui / MžG₁ 6₅₂ → Jeſui Chriſtui muſu Ponui / BGD → Jeſui muſu atpirk-toui / ZG. Existují i další příklady, které naznačují, že Zengštok při opravách starých písní využíval nejen Bretkūnasův, ale také Mažvydovy zpěvníky z let 1566 a 1570. Odtud si mohl opsat kratší tematické tvary slovesa a předpon for- 11Na Zengštokovy výše zmíněné opravy a shody s Mažvydovým zpěvníkem poukázal také Guido Michelini’s v nedávno vydané knize (Michelini 2004). Italský jazykovědec si však souvislostí s Mažvydovým Katekizmu nevšiml. 74 INGA STRUNGYTĖ mů. Srov.: Kurs amƀins eſt fu tewu / MžG₁₁ ₈₁₄ → Kurs amƀins eſti fu Tiewu / BGD → Kurs amƀins eſt fu Tiewu / ZG; Ba io mokſła [weikegi tur uƀ iūka. MžG₁₁ ₁₀₂₈ → ba io mokſła [weikeghi tur uƀ iūka. BGD → Ba io mokſła [weikeghi tur uƀ iūka ZG; Kaip tu pats gawai nūg Diewa Tewa MžG₁₁ ₁₀₄₀ → Kaip tu pats gawai nugi Diewa Tiewa. BGD → kaip tu pats gawai nug Diewa Tewa ZG. Na druhou stranu mohl Zengštok tyto verše upravit i sám, bez vlivu dalšího textu, neboť opravy tohoto druhu (poměrně primitivní a nekreativní), jejichž cílem bylo zabránit nestejnému počtu slabik ve verši, byly běžné. Zdá se však, že Zengštok se nepokoušel napravovat odchylky starých písní od sylabismu (s výjimkou jednoho případu). Je tedy pravděpodobné, že ani uvedené opravy nebyly samostatným dílem. Také zápis dlouhé samohlásky /ā/ namísto Bretkūnasova /ō/ a některé pravopisné jevy lze vykládat jako opisování z Mažvydova zpěvníku. Srov.: filpnams bei ferƀanczams / MžG₁₁ ₅₈₇ → filpnoms bei ferƀanczioms / BGD → filpnams bei ferƀanczams / ZG; Redik materis ir Sunus / MžG₁₁ ₅₁₁₅ → Redik materis ir ſunus / BGD → Redik materis ir Sunus / ZG; ſchito nak tie MžG₁₁ ₁₁ → ſchita Nak te BGD → ſchito naktie ZG. Zengštok volil pravopisné vyjádření dlouhé samohlásky /ā/ poměrně nedůsledně. To se odráží v textu „O Diewe kurſ dąngui eßi“. V jednom slově či slabice se píše <o>, v jiném <a>. Protože volba <a> se v nejednom případě shodovala s Mažvydovým zpěvníkem, lze předpokládat, že při úpravě tohoto textu Zengštok využíval Bretkūnasův i Mažvydův zpěvník a v menší míře také Katekizmu. Pravopis jiných písní je však bližší Bretkūnasovu. Ačkoli Zengštok poměrně důsledně následoval své předchůdce a pokračoval v jejich opravách, některé věci měnil zcela samostatně. Například na několika místech pozměnil text Litanie „O Diewe kurſ dąngui eßi“: Saugok tu mus ſunus ſawa. BGD 5₂₄ → Saugok tu mus tawa ranka. ZG; Diewe ſaugok tawa ranka. BGD 5₆₀ → Jeſau ſaugok tawa ranka. ZG; Dūk miera tarp wiſſu Panu / BGD 5₆₁ → Dūk miera tarp wiſſu ſmoniu / ZG. Zengštoka kritizovali současníci (naznačuje to v předmluvě ke zpěvníku „Gerbiamiesm... lietuviškų bažnyčių kunigams“, srov. Koženiauskienė, red., 1990: 236) i pozdější sestavovatelé zpěvníků; vytýkali mu, že při úpravách Bretkūnasova a Mažvydova odkazu vnesl chyby a zkreslil význam slov a obratů. Jak už bylo uvedeno, současníci mohli Zengštokovi vytýkat pravopisné nedůslednosti, možná také to, že se místy vracel ke starší Mažvydově variantě. Zengštokovo dílo si však nezasloužilo pouze kritiku. Je zřejmé, že se jako redaktor snažil opravovat tiskové chyby, které se do textu vloudily: pildanczin / BGD 7₂₇ → pildancziu ZG, teife BGD 7₂₇ → teifei ZG, gen. pl. kowa BGD 5₂₁ → kowu ZG, nur BGD 8₆ → nor ZG, wed mes eſmi futwerims tawa. BGD 7₆₄ → nes mes eſme futwerims tawa. ZG. Všiml si také Mažvydových hyperkorektních tvarů v písni „Gime mumus Bernelis“ a opravil je: ßiedi MžG₁ ₁₂ → ßidi BGD. V téže písni upravil grafém <ą>, užívaný místo dvojhlásky /an/, například: dągaus MžG₁ ₂₉ → dangaus ZG, dąguſu MžG₁ ₆₈ → dangūja ZG. V jiných písních Zengštok opravoval Bretkūnasův grafém <o> na <ū>: doſt BGD 8₂₉ → dūſt ZG, dok BGD 7₃₇ → dūk ZG. Z fonetických oprav stojí za zmínku užití afrikáty /dž/: verb. praes. 3 atteid BGD 6₅ → attleidž ZG, adj. didem BGD MAŽVYDO KATEKIZMO GIESMIŲ REDAKCIJOS 75 6₄₅ → didżem ZG. Dat. sg. koncovka -u se opravuje na -ui: kunigaikſchcziu BGD 5₆₇ → kunigaikſchcziu ZG, milietoiu BGD 5₆₈ → miletoiu ZG. Některé fonetické a morfologické opravy naznačují, že Zengštok usiloval o přiblížení jazyka písní západní aukštaitské nářeční oblasti prüských Litevců, např.: prijch BGD 7₁₄ → priefch ZG, instr. sg. ſmerti BGD 5₃₄ → ſmertim ZG (Sawa ſmerti iſchwadawai → ſawa ſmertim iſchwadawai). Stejně jako jeho předchůdci Zengštok překlad dále zdokonaloval. Měnil slovosled a předložku pro s akuzativem, aby vyjádřil příčinu: Pro ſawa malone MŽG 9₅₀ → per ſawa malone ZG. Zengštok několikrát opravil slovanskou spojku ved, kterou Bretkūnas převzal od Mažvydase, na nes (ZG 7₂₁, 7₆₄). Upravil nesoulad v počtu slabik, který zanechali předchůdci: Ir lapai krint ant ſemes / Ant kurio kaip weias uſchpus BGD 6₃₂₋₃₃ → Ir lapai krint ant ſemes / Ant kuriu kaip weias uſchpus ZG. Za nepovedenou lze snad považovat změnu: Ach Diewe neapleijk muſu / Duſchas ir kunus warguſu BGD 5₁₇₋₁₈ → Ach Diewe neapleijk muſu / Duſchas ir kuna warguſu ZG. 5. KLEINAS převzal od Zengštoka téměř všechny staré písně a vydal je ve zpěvníku Naujos Gieſmju knygos, vydaném roku 1666. Samostatnou pozornost si zaslouží píseň „O Diewe kurſ danguj eßi“¹², kterou Kleinas značně přepracoval. Při srovnání slok Kleinasovy písně a německé písně „O Gott Vatter im Himelreich“¹³ je patrná souvislost mezi těmito dvěma texty. Za pozornost stojí následující úryvky písně Zengštoka, Kleinase a Luthera: (i) 2. sloka (poslední tři řádky)¹⁴: ZENGŠTOKAS 10. Griekuſ muſu wiſſus uſßmirſchſch / 11. Del didzia ſuſſimilima / 12. ſaugok duſche taip ir kuna. KLEINAS 10. Mums kuna lobi, apſaugok / 11. Iß meiles ſuſſimik didżos 12. Ir ne apléik mus niekados. LIUTERIS Leib / Ehr und Gut behüt vor ſchad' ſey uns gnedig / und hilff uns Herr / verlaß uns nun unnd nimmermehr. (ii) 4. sloka: ZENGŠTOKAS 19. Apgink tu mus tawa rankal / 20. nug piktbiu ir kiek grieka/ KLEINAS 19. Saugok mus nun ir wisſada/ 20. Nū giedos ir ſuſgrieſbima/ LIUTERIS Behüt uns HErr zu allerſtund/ Für Jerthumb/ laſter/ Schand unnd Sünd/ 12 Kleinas ji nazval „O Diewe Tėwe Danguje“. 13 Vyšlo v knize Martin Luther Geiſtliche Pſalmen Und Lieder, Nürnberg, 1658 (MAB, sign.:V–17/12099), 756–759. 14 V německém textu jsou vyznačena slova, která se shodují se slovy Kleinasovy písně. 76 | INGA STRUNGYTĖ 21. Před válkou a bojem/ 22. Před drahotou obilí/ 23. Před ohněm, vodou a morem/ 24. Ochraňuj nás svou rukou. 21. Před válkou a nepřáteli/ 22. Před hladem a zlými nemocemi/ 23. Před vodou a ohnivou pohromou/ 24. A před hromy a bouřemi. před válkou/ nenávistí/ jedem a závistí/ před morem a prudkou nemocí/ před vodou/ ohněm a drahotou/ před bouřemi/ škodlivým větrem. Nabízí se myšlenka, že Kleinas píseň nepřeložil znovu, nýbrž na základě výše zmíněného Lutherova pramene přepracoval Zengštokův text15. To, že Kleinas otrocky nenásledoval německý originál, prozrazuje tvůrčí a volné přepracování. Neshoduje se ani rozsah Kleinovy písně: je o jednu sloku delší než Lutherova (18 a 17), avšak podstatně kratší než původní varianta Mažvydovy písně (21). Mimochodem sám Kleinas v předmluvě ke zpěvníku („Nové zpěvní knihy: Užitečná předmluva s oslovením čtenáře“, viz Girdzijauskas, ed., 1985: 52–69) tuto píseň zmiňuje a vysvětluje, proč bylo třeba ji redigovat: „Jak bylo třeba opravit kajícnou píseň „Bože, Otče z nebe“ („Gott Vater im Himmelreich“), v níž nebyl ani správný metr, ani jasná stavba a jejíž překladatel jí nerozuměl, zbožný čtenář sám uvidí, když porovná předchozí překlad s naším opraveným“ (Girdzijauskas 1985: 57). Kleinas předložil píseň věřícím se svými iniciálami. Tato varianta písně byla přetištěna v pozdějších východopruských zpěvnících16. Kleinas se stejně jako jeho předchůdci snažil přiblížit překlad originálu, např.: Iſchgi-da kiek ligga tawa / ZG ₆₆ → Ir gydo tawą ſilpnumą / KLNG, srov. pol. leczy wszelką niemoc twoję a něm. unn hailt dein Schwachhait gross; Jei tikieſi tu iſch ſchiradies wiſſos / ZG ₁₀₃₃ → Jey tikki tattai iß ßirdies dugna / KLNG, srov. Gleubſtu das von hertzen grunde. Kleinas byl přesto prvním, kdo se pustil do důkladné redakce starého překladu. Slovo, které Zengštok opakovaně užíval, nahrazoval podle svého názoru vhodnějším synonymem. Například Zengštokovo gailestis nahrazuje výrazem malonę „milosrdenství, slitování“ (LKŽVII 803), slavismus nedastainai, dastainas „hodný, důstojný“ (LKŽII 308) germanismem nevertingai, neapgalėti „[ne]umět, [ne]dokázat“ (LKŽIII 63), neprimanyti „[ne]dokázat, [ne]moci“ (LKŽVII 838) a podobně: wiſſur gaileſſi rodidams ZG ₆₁₆ → Wyſur malonę rodidams KLNG; kurs nedaſſainai ſtalop priſžengs ZG ₁₀₁₁ → Kurs nevertingay ſtalop priſžengs KLNG; Duſches muſu to neapgal ZG ₇₃ → Dußos muſu neprimana 15 Tvrzení, že Kleinas píseň přeložil znovu, neumožňují některé lexikální ekvivalenty či podobnosti, srov. 1. sloku: 1. Ó Bože, jenž jsi v nebi/ 2. Ó Ježíši a Duchu svatý/ 3. Ó svatá Trojice Boží/ 4. věčná jednota Boží/ 5. prosíme tě jako žebráci/ 6. vyslyš nás milostivě. 1. Ó Bože, Otče v nebi/ 2. Ó JE3AU a svatý Duchu/ 3. Ó velebená Trojice Boží/ 4. věčná jednota Boží/ 5. vyslyš nás, kteří se modlíme/ 6. jak jsi nám slíbil. 16 Právě Kleinovu variantu písně převzali Rikovijus a Šusteris; nacházíme ji ve zpěvnících z konce 19. století. MAŽVYDO KATEKIZMO GIESMIŲ REDAKCIJOS | 77 KLNG (mimochodem, motiv této opravy mohl být dvojí – lexikální a ženský rým). Kleinas někdy nahrazoval archaická slova novějšími, nasrai → burna; jauteti „bdít, nespat“ (LKŽIV 318) → budėti, srov.: Ir taip tikrai [kelp]i Jawa najrais / ZG 1034 → Ir taip išpažysti Jawą burna / KLNG; Szirde dūk tawes jauteti / ZG 1114 → bet širdį dūk wis buddeti / KLNG. Přešlo se také k modernějším konstrukcím, například participiální konstrukce se mění na konstrukci s polopříčestím: Meldenczius mus išch stipros wieros / ZG 762 → Meldžent mums iš stipprôs wierôs / KLNG. Do očí bije, že redakční zásahy byly v mnoha případech komplexní. Například v písni „Chriſtau Dena eſſi ir ſchwelibe“ bylo zvoleno přesnější slovo, a tak se sylabická prozodie přiblížila izosylabismu. Kleinas mění metrickou strukturu 10/7 na 8/8 a upravuje verše podle osmislabičného metra: Idant junkus fapnas neuſgrutu / Jeib welns mus neſugautu ZG 119–10 → Jeib junkus mieg’s ne užpultu / Ir weln’s mus neiškaditu KLNG. Další příklady ukazují, že Kleino redakční úpravy mohly být motivovány nejen přesnějším slovem, ale také zdokonalením metrické struktury (sjednocováním počtu slabik ve verších). Např.: kitaip mes negalim biloti / ZG 729 → Bet kitaip negalim tarti KLNG; Kurio nuſtoiau per ſugrieſchima. ZG 748 → Pamelta per ſugrieſchima. KLNG (nustoti „přestat být, pozbýt“, viz Urbas 1996: 250); Schis eſmi gadnas prabudima ZG 754 → Eſmi wertas pražudima KLNG (gadnas „vhodný, hoden“, LKŽII 12); Atreme muſu piktybes. ZG 624 → Prawar muſu piktybes KLNG (atremti „odstranit, zahnat pryč“, viz Urbas 1996: 52). Někdy Kleinas upravoval prozodii a zároveň volil novější slovo namísto archaického výrazu užívaného Zengštokem. Zde se penukšlas „jídlo, krmivo“ (LKŽXIX 78) mění na valgį. Srov.: Ir tu penukſchlu duſche papeneiei. ZG 1036 → Ir tu walgiu duβę pennėjei KLNG; Jinak byly četné úpravy prozodie ve starých písních nejčastěji prováděny změnou slovotvorby (např. odvozením slova od základu pomocí přípony nebo předpony), případně vložením či vypuštěním jednoslabičného slova nebo volbou jiného gramatického tvaru. Lze rozlišit následující změny související s prozodií: 1. Kleinas trumpino įvardžius, prie kurių prisisišliejusi postpozicinė dalelytė -ai arba atvirkščiai – minėtą dalelytę prirašė: kurſai numalde Diewa Tiewa narſu / ZG 102 → Kurs numalde Diewa Tewa ruſtu KLNG; Tas uβ malone ſmerti amβina gaus. ZG 1012 → Taſſai už malónę ſmerti gaus. KLNG; 2. přidával příponu či předponu (nebo se jich naopak zbavoval): Ligei kaip padziuſt βoles / ZG 631 → Lygey kaip padźuſt’ žólėles / KLNG; Ant grieku muſu nepawiſdek / ZG 739 → Ant griekų muſu neweizdėk / KLNG; Serkti/ jaut/ gin ir reda/ ZG 810 → ſergti/ jaut’ apgin’ ir réda / KLNG; 3. volil zájmenný tvar, nebo se mu naopak vyhýbal: Wienibe Traices ſchventas / ZG 655 → Wienybę Traices βwentofes KLNG; eſti tikras Diewas / ZG 96 → Eſti tikkrąſis Diewas / KLNG; Mes tikim ing Dwaſſę ſchwentaię / ZG 823 → Mes tikim ing Dwáſę βwentą / KLNG; Idant negautumbei piktoſęs algos. ZG 1024 → Jeib negautumbei piktôs algôs KLNG; 4. měnil číslo imperativu nebo volil jeho kratší či delší tvar. Např.: Garbink koβnas wiernas / ZG 656 → Garbinkem wiernay koβnas / KLNG; Tu ſmोगau garbink Diewa Tiewa / ZG 1013 → Tu žmogau garbinki Diewą Tėwą / KLNG; 78 | INGA STRUNGYTĖ 5. vkládal nebo vynechával slova (nejčastěji zájmena, méně často přídavná jména, příslovce a slovesa). Úprav tohoto typu veršového uspořádání je obzvláště mnoho. Srov.: Kaip tews pats didei fuſſimilſt / ZG 625 → Kaip Tew’s diddey fuſſimilſta KLNG; Garba buk Diewui Tewui / ZG 649 → Garbė buk nu Diewui Tewui KLNG; Bet ſiprei tikiu tawa geribe: ZG 724 → Bet tikkiùs gėrybe tawa KLNG; Bet wiſſas piktibes nutremk. ZG 740 → Bet wiſſas piktybes nutremk. KLNG; Ant ſmerties biaưros dawe ſawa Sunu. ZG 1016 → Ant ſmerties dáwe ſawa Sunu. KLNG; nug wiſſa pikta nor apginti / ZG 87 → nug wiſſo pikto apginti / KLNG; 6. volil slovo s větším / menším počtem slabik: Ba io mokſla ſweikeghi tur uβ iūka. ZG 1028 → Bet jo mokſlą jie tur už jūką. KLNG; mění tvar lokálu: Amžinai dangui buſim / ZG 832 → amžinay danguje buſim / KLNG; 7. syntakticky přestavoval verš, aby zachoval sylabismus: taip ir ſawa kraughi gerti wine ZG 108 → Ir jo kraują gėrtumbim wynė. KLNG. Kleinas měl sklon sjednocovat podoby na konci veršů a zvukové shody; zdokonaloval také rým starých písní. Srov.: Apſchlek mus Diewe Iſopu / Ir iau cziſts bus kuns bei duſcha / ZG 734 → Apſblek mus Diewe Iſopu / Ir czylta bus duſia muſu / KLNG; gimęs eſti žmogus tikras / ir ich malones ſawa teijei / ZG 818–19 → gimęs eſti žmogus tikras; Ir iβ mėles ſawa didžios / KLNG; Mes tikim ing Jeſu Chriſtuſą / ZG 812 → Mes tikkim ing Jeſu Kriſtu / KLNG (v tomto případě byla opuštěna dvojitá koncovka, kterou jeho předchůdci nejspíš opsali z originálu; po jejím vypuštění bylo slovo přizpůsobeno konci následujícího verše Sunu). Kleinas redigoval také jazyk překladů. Ve svém zpěvníku uplatňoval doporučení uvedená v gramatice (1653). Například psal genitivní koncovku a koncovku některých sloves v minulém čase jako /o/, ačkoli v ragainském a zčásti i insterburském okrese byla běžnější koncovka /a/ (Grammatica Litvanica, citováno podle Kruopas et al., ed., 1957: 406): gen. sg. Diewa ZG 36 → Diewo KLNG; paliaugima ZG 312 → palaujimo KLNG; welna ZG 317 → wélnio KLNG. Úpravy však nejsou vždy důsledné a systematičtější jsou uprostřed verše. Zřejmě kvůli metru zůstaly neopravena i ta podstatná jména a slovesa, u nichž dochází k redukci na konci slova¹⁷: „Písmeno, nebo dokonce slabika s apostrofem, se nevynechává vždy tam, kde ji lze vynechat, ale zpravidla jen tam, kde krátké slovo zní příjemně nebo kde to vyžaduje metrum“ (Kruopas et al., ed., 1957: 429). Kleinas opravil specifické lokativní tvary v kmenových typech e a i, které zanechali jeho předchůdci: malone ZG 318 → malonej’ KLNG, karalyſte ZG 642 → Karalyſtej’ KLNG, Sirdie ZG 1114 → βirdij KLNG. Prakalboje Kleinas (Girdzijauskas 1985: 52–69) minėjo nemažą Zengštoko giesmyno trūkumą – nukrypimus nuo tikėjimo tiesų. Tikriausiai šitai jis įžvelgė ir iš Mažvydo Katekizmo atkelia­vusioje psalmėje „Suſimilk ant muſu Diewe“: Jog gimditis eſmi narſe tawa ZG 723 → Jog gimditis eſmi griekſu KLNG. Plg. su lenkiškos giesmės „Zmiłuj się nademną Boże“ atitikmeniu: żem się począł w twoim gniewie (lenk. gniew ‘pyktis, rūstybė, niršulys’), kuris sutampa su Zengštoko vertimu, perimtu iš pirmtakų. Tačiau 1625 m. Jono Rėzos išleistame Pſalteras Dowido (kuris Kleinui turėjo būti žinomas), identiškos numeracijos psalmėje (51) yra tokia formuluotė: Afch ich grieſchningos 17 Pirſchts ZG 314 → Pirβt’s KLNG, Diews ZG 719 → Diew’s KLNG, krint ZG 632 → krint’ KLNG. MAŽVYDO KATEKIZMO GIESMIŲ REDAKCIJOS | 79 Ze hříšného semene jsem zplozen / a má matka mě v hříchu počala. Vedle je uveden německý ekvivalent: Sinde ich bin aus Sündlichem Samen gezeuget / Und meine Mutter hat mich in Sünden empfangen (RĖZA 187–188). Kleinas si zřejmě vzpomněl na tato slova Davidova žalmu a podle nich svou variantu opravil. 6. ZÁVĚRY. Porovnáme-li písně z Mažvydova Katechismu s odpovídajícími písněmi ve zpěvnících Mažvydy, Bretkūna, Zengštokase a Kleina, vidíme, že všichni redaktoři věnovali pozornost předloze překladu i jeho plynulosti. Všichni se snažili přiblížit překlad originálu, jazyk redigovali a překlad zdokonalovali. Bretkūnas převzal písně z Mažvydova zpěvníku s různými změnami; Katechismu pravděpodobně nepoužil. Mírně upravoval také veršovou stavbu. Z provedené analýzy vyplývá, že Zengštokas při redigování starých písní vycházel jak ze sbírky Bretkūna, tak ze zpěvníku Mažvydy a v malé míře také z Katechismu z roku 1547. Dále opravoval překlady a zbývající gramaticky nesourodé tvary. Kleinas, který vycházel z variant ve zpěvníku Zengštokase, byl prvním redaktorem, jenž se pustil do důsledné redakce starých písní. Některé z nich přibližoval izosylabickému veršování. Často hledal synonymní ekvivalent ke slovu užitému Zengštokasem; někdy archaickou slovní zásobu nebo syntaktickou konstrukci nahrazoval modernější. S ohledem na veršovou stavbu upravoval také jazyk. Výrazně přepracoval píseň „O Diewe kurfs dangui eßi“, převzatou od Zengštokase, a pravděpodobně použil kratší předlohu písně „O Gott Vater im Himmelreich“, otištěnou v Lutherově zpěvníku. Nebylo zjištěno, že by Kleinas mohl využívat sbírku písní Bretkūna a starší zpěvníky. Různé úpravy svědčí o snaze každého sestavovatele korigovat jazyk písní a jejich veršovou stavbu – přesto byly tyto zásahy minimální (výjimkou je pouze Kleinas). Hlavním důvodem, proč se redaktoři vyhýbali zásadním úpravám, byla tradice stálosti náboženského textu: změny by působily potíže zpěvákům, kteří byli zvyklí na starý text. Pro sestavovatele (s výjimkou Kleina, a i u něj jen částečně) nebyla úprava jazyka písní prioritou ani důležitou záležitostí; nejdůležitější bylo přesně předávat a šířit pravdy víry. Autorka srdečně děkuje dr. Birute Kabašinskaite a prof. Guidovi Michelini’ovi za pomoc při přípravě článku; před opětovným vydáním Zengštokasova zpěvníku jí umožnil použít elektronickou verzi žalmu „Sufjmilk ant mufų Diewe“. ZKRATKY PRAMENŮ BGD – [Jonas Bretkūnas] Duchovní písně / z němčiny do litevského jazyka přeložené několika faráři vévodství Pruska. Vytištěno v Královci u Jurgise Osterbergera 1589 (MAB, sign.: Mf 537). KLNG – [Danielius Kleinas] Nová kniha písní, v níž jsou staré písně se souhlasem všech učitelů církve v naší Litvě vylepšeny / A nové krásné písně přidány […] V Královci vydal vlastním nákladem Friedrich Reusner roku M.DC.LXII (MAB, sign.: LK–17/14). MžGI–II – [Martynas Mažvydas ir Baltramiejus Vilentas] Giefmes Chrīkſczoniskas gedomas Babniczoſu per Aduenta ir Kaledas ak Gramniczu. […] (citováno podle: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, ed. Guido Michelini, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000). MžK – [Martynas Mažvydas] KATECHISMUSA PRÁTY SJADEI... KARALIAUCZVI... M. D. XLVII... 80 | INGA STRUNGYTĖ MžK– [Martynas Mažvydas] CATECHISMVS PRAf/tvy Szadei... KARALIAVCZVI... M. D. XLVII... (citováno podle: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, ed. Guido Michelini, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000). Rėza– [Jonas Rėza] Der Pfalter Davido Deutſch und Littauiſch Pfalteras Dowido WOKISCHKAI BELIETUWISCHKAI... Karaliauſboje Pruſſu... 1625 (VUB, sign.: FD 20). ZG– [Lozorius Zengštokas] GIESMES Chrikiſcionischkos ir Duchauiſchkos / Per Wiſſus metų Baſzniczioje Diewa giedamos [...] 1612 Jſchſpauſtos Karalaucſciuie Pruſuſu/ Per Joną Fabriciu (MAB, sign: LK–17/8). LITERATŪRA Girdzijauskas, J., par., 1985: Lietuvių poetikos pradmenys, Vilnius: Vaga. Girdzijauskas, J. 2001: Silabinė eilėdara. Id., Lietuvių literatūros enciklopedija, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 448–449. Kaunas, D. 1999: Knygos dalia, Vilnius: Pradai. Koženiauskienė, R., sud., 1990: XVI–XVIII a. prakalbos ir dedikacijos, Vilnius: Mokslas. Kruopas, J. et al., red., 1957: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. LKŽ = Lietuvių kalbos žodynas I–XX, red.: J. Balčikonis, J. Kruopas, K. Ulvydas, V. Vitkauskas, Vilnius, 1941–2002. Michelini, G. 2000: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Michelini, G. 2001: „Giesmes duchaunas“ ir kitos 1589 metų liturginės knygos (tekstai ir jų šaltiniai), Vilnius: Baltos lankos. Michelini, G. 2004: Lozorius Zengštokas „Giesmes Chriks(c)ionischkos ir Duchau­nischkos ir jų šaltiniai“, Vilnius: Baltos lankos. Palionis, J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis. Palionis, J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Pociūtė, D. 1995: XVI–XVII a. protestantų bažnytinės giesmės, Vilnius: Pradai. Stang, Chr. S. 1929: Die Sprache des Litauischen Katechismus von Mažvydas, Oslo. Urbas, D. 1996: Martyno Mažvydo raštų žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Zinkevičius, Z. 1988: Lietuvių kalbos istorija 3: Senųjų raštų kalba, Vilnius: Mokslas. Inga Strungyte Gauta 2004 08 30 [email protected]