Dėl vienos XVII a. lietuvių asmenvardžių priesagos

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2004), 29–38 K jedné příponě litevských osobních jmen 17. století VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ Institut litevského jazyka, Vilnius Článek se zabývá příponou -uitis, doloženou v litevských osobních jménech 17. století. Vznik litevských příjmení a osobních jmen, z nichž jsou odvozena, již byl do jisté míry zkoumán. V dosud prozkoumaných historických pramenech se přípona -uitis buď nevyskytovala, nebo byla vzácná. Její četnost v církevních matrikách farnosti Gruzdžiai ze 17. století, kde se jí tvoří až 20,5% všech příjmení, je proto pozoruhodná. Tyto podoby byly zaznamenány v letech 1619 až 1690 v matrice církevních sňatků. Na základě srovnání s poznatky o patronymických formacích v daném období lze vyvodit, že přípona -uitis měla patronymickou funkci. K tomuto závěru ukazují také zvláštnosti tvoření osobních jmen v nově zkoumaných pramenných dokumentech. Příponu -uitis lze tedy připojit k souboru doložených patronymických přípon 17. století. 0. ÚVODNÍ POZNÁMKY Poměrně málo studií litevské historické antroponymie se v mnoha ohledech liší. Některé z nich z různých důvodů zkoumají antroponymii téměř celého území Litvy v průběhu několika staletí. Zde lze zmínit studii K. Būgy „O litevských osobních jménech“, v níž byla rozebrána struktura starých dvoukmenových osobních jmen, pojednáno o tom, jak se litevská antroponyma zapisovala v dokumentech 13.–15. století, a na základě zkoumaných případů nahrazování litevských samohlásek ruskými samohláskami na začátku, uprostřed a na konci slov byly rekonstruovány autentické podoby jmen devíti litevských knížat (Būga 1958). Antroponymii různých litevských míst a staletí bylo nutné zahrnout také při zkoumání jevů souvisejících se vznikem litevských příjmení: vývoje dvoučlenného pojmenování, vzniku příjmení a jejich konečného ustálení, zdrojů původu příjmení apod. (Maciejauskienė 1991). V některých studiích se zkoumá antroponymie několika historických pramenů, v jiných pouze jednoho. V takových případech je místo, kde zkoumaná osobní jména fungovala, poměrně přesně vymezeno a sledované období je poměrně krátké. Lze zmínit studii o antroponymii města Vilniusu na počátku 17. století (Zinkevičius 1977), výzkum osobních jmen farnosti Kriaunos z konce 17. a počátku 18. století (Maciejauskienė 1993), studii věnovanou příjmením okresu Ragainė z druhé poloviny 18. a počátku 19. století (Žemienė 2002) nebo výzkum příjmení žemaitské diecéze z roku 1795 30 | VITALIJA MACIJAUSKIENĖ (Ramonienė 1987) a podobně. Od všech již zmíněných se značně liší výzkum osobních jmen měšťanů Kaunasu. V tomto případě je antroponymie konkrétního místa v Litvě shromážděna z mnoha historických pramenů ze 16.–18. století, zkoumané období je tedy dlouhé (Ragauskaitė 2002). Za zmínku stojí také studie o jednoslovných jménech litevského původu ze 16. století, která zkoumá osobní jména zaznamenaná během jediného století v pramenech z mnoha různých míst Litvy (Maciejauskienė 1997). Je pochopitelné, že úplnost a přesnost výsledků výzkumů zmíněných prací různého zaměření nemůže být stejná. Přesné závěry o tvoření (struktuře) historických osobních jmen, tendencích jejich původu, situaci pojmenovávání osob a dalších otázkách lze snadno učinit v případech, kdy se zkoumá antroponymie konkrétního místa na základě jednoho či několika pramenů pokrývajících krátké období (srov. Zinkevičius 1977, Ramonienė 1987, Maciejauskienė 1993, Žemienė 2002 aj.). Pokud však cíle a úkoly práce vyžadují, aby zahrnula osobní jména zaznamenaná v různých místech Litvy a v mnoha historických pramenech během několika staletí, vychází badatel při zobecňování výsledků výzkumu nepochybně pouze z analýzy údajů shromážděných do té doby. Závěry takové práce nemohou být konečné. To, co bylo řečeno, platí zvláště pro výzkum vzniku litevských příjmení, zdrojů jejich původu a tvoření historických osobních jmen. Při dalším čtení pramenů a hodnocení osobních jmen v nich zaznamenaných z výše uvedených či jiných hledisek totiž mohou být nalezeny nové, dosud nezjištěné údaje. Cílem tohoto článku je zhodnotit další příponu osobních jmen ze 17. století, zaznamenanou při shromažďování nových údajů z historické antroponymie, a zasadit ji do kontextu derivačních afixů osobních jmen tohoto období. Jde o příponu -uitis. 1. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA TVOŘENÍ OSOBNÍCH JMEN V 17. STOLETÍ Tiriant lietuvių pavardžių susidarymą (Maciejauskienė 1991) įvairiais požiūriais buvo įvertinta kelių šimtmečių antroponimija. Nustačius, kad intensyviausiai pavardės formavosi XVII a., ypač svarbu buvo aptarti šio laikotarpio dvinarío įvardijimo antruosius asmenvardžius. Kaip tik iš jų turėjo susidaryti dauguma lietuvių pavardžių. Visi jie buvo suskirstyti į patronimus ir asmenvardžius be patroniminių priesagų. V 17. století převládala patronymika. Tvořila se pomocí litevských (-aitis, -onis, -ūnas aj.) a slovanských (-evič, -ovič) patronymických přípon. Shromážděné údaje dokládaly, že v tomto období byly zvláště časté litevské patronymické přípony. Podle produktivity byly seřazeny takto: -aitis, -onis, -ūnas, -ovič, -evič, -ėnas aj. (velmi vzácné). Patronymika s těmito příponami se tvořila: z křesťanských jmen různých podob (dlouhých, zkrácených, zdrobnělých), např.: Andreiaitis, Gabraytis, Jurgutaytis; Bagdananis, Grigonis, Jonelonis; Alexieūnas, Mikiūnas, Pronckielun; Jakubowicz, Муковичъ, Wołukowicz; Alexiewicz, Staniewicz, Станюлевич; Powilenas, Kazenas, Stasiulenas a podobně; z různých osobních jmen litevského původu, např.: Akmenaytis, Baltmiszkaitis, Kieturnitaytis, Szaltnosaytis, Žusinaitis; Burneikonis, Grazulanis, Szyłeikanis, Wanaganis; Ak- DĖL VIENOS LIETUVIŲ ASMENVARDŽIŲ PRIESAGOS 31 meniunas, Medziunas, Rymkunas, Ziamayciunas; Dziugowic, Kiszkielowicz, Trinitowicz; Budrewicz, Gilewicz, Juodziejwicz; Butenas, Niksztelenas, Plikienas a podobně; mezi posledně uvedenými patronymiky jsou i taková, která byla vytvořena ze starých dvoukmenových osobních jmen, např.: Daugwitavits, Galminaytis, Narwayszaytis; Dawnaronis, Nartawtanis, Waysznaranis; Girdwaynowicz, Kontrymowicz, Narwilowicz a podobně; z různých slovanských či jiných osobních jmen cizího původu, např.: Czebotaraytis, Perwaznikaytis, Žukaytis; Czerniukonis, Stalmakaniš; Kowalun, Krowczunas, Zolnierunas; Byczkowicz, Strycharowicz, Szopowalowicz a podobně. Osobní jména bez patronymických přípon, zapisovaná na druhém místě dvoučlenného pojmenování, byla v 17. století velmi různorodá. Většina z nich byla litevského původu, např.: Ak­menis, Auksz­tawartis, Bat­nagis, Grauz­yk­lis, Kier­deykis, Kupstas, Miltakis, Nareykis, Pakarklis, Silpnis, Szaltenis, Taurakis, Toley­kis, Trejgis, Wabzda, Wanags a podobně; patří mezi ně i stará dvoukmenová osobní jména, např.: Dauginas, Dawnoras, Dowtort, Jogmin, Kiezgli, Kimont, Syrgied, Skawgird, Surkont, Swirbut, Wilbut, Zutowt a podobně. Osobní jména tohoto typu jiného původu byla vzácná, např.: Endrykis, Łukszas, Miceykis, Razmis, Tamolis (podoby křesťanských jmen), Bohumatka, Dobrylo, Merinik, Niewiera; Donmark, Gieyber (jiná osobní jména slovanského či germánského původu). Po rozdělení osobních jmen na patronymika a jména bez patronymických přípon zůstala neprobrána osobní jména se zdrobňovacími příponami -elis, -elė, -ėlis, -ėlė, -ulis, -utis a podobně. Nebyla častá, např.: Dagielis, Gierweta, Awinelis, Awizeta, Burbulis, Mažulis, Kiszkucis, Rudutis a podobně. Jde o osobní jména litevského původu. Existovala i osobní jména tohoto typu odvozená od křesťanských jmen, např.: Banelis, Bochdanelis, Janel, Tumkielis, Antulis, Stanulis, Szeputis, Walutis a podobně. Tyto přípony mohly mít také patronymický význam, pokud byla osobní jména s nimi vytvořena z kteréhokoli členu otcova pojmenování (prvního, který byl v 17. století již téměř vždy křesťanským jménem, nebo druhého, jehož původ mohl být různý). Na druhé straně mohla taková osobní jména vzniknout přímo ze zdrobnělých apelativ nebo podob křesťanských jmen a nemusela mít s patronymiky nic společného (viz také Maciejauskienė 1977: 165–166). Takový je celkový obraz druhých osobních jmen v dvoučlenném pojmenování osob užívaných v 17. století, tedy potenciálních litevských příjmení (podrobněji o nich viz Maciejauskienė 1991: 230–243). Lze jej doplnit zhodnocením nově shromážděných antroponymických údajů ze 17. století z farnosti Gruzdžiai (okres Šiauliai). 2. OSOBNÍ JMÉNA FARNOSTI GRUZDŽIA V 17. STOLETÍ Tato osobní jména byla vypsána z matriční knihy oddaných farnosti Gruzdžiai ze 17. století (1619–1690), která je uložena v archivu tohoto kostela. Celkem jich je asi 1900 (mužských pojmenování 1250, ženských 650). Při popisu osobních jmen farnosti Gruzdžiai se zde bude hovořit pouze o druhých antroponymech ve dvoučlenných pojmenováních mužů. Přitom se postupuje podle téhož, již zmíněného systému hodnocení osobních jmen ze 17. století. Tak lze snadno postřehnout podobnosti i rozdíly. Osobní jména z Gruzdžiai jsou tedy rozdělena na patronymika a jména bez patronymických přípon. Kvantitativní poměr těchto skupin ukazuje, že zřetelně převažují první. Osobní jména bez patronymických přípon tvoří asi 30%. I patronymika pojednávaného pramene- 32 | VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ na dokládají, že mnohem oblíbenější jsou litevské patronymické přípony a že se všechny podle produktivity řadí v tomto pořadí: -aitis (s ní je utvořeno asi 30,7% patronymik), -evič (8,9%), -ovič (3,2%), -ūnas (1,4%), -onis (0,08%). Nejčastější je tedy patronymická přípona -aitis, zatímco ostatní litevské přípony nejsou pro osobní jména této oblasti charakteristické (více o rozšíření přípon osobních jmen v 17. století viz též Maciejauskienė 1977). Patronymika farnosti Gruzdžiai s uvedenými příponami jsou utvořena: z křesťanských jmen v různých podobách (dlouhých, zkrácených, zdrobnělých), např.: Ambroziejaytis, Augustinaytis, Bartlomiejaytis, Ambrazaytis, Grigaytis, Stonaytis, Andrutaytis, Czepłutaytis; Brazewicz, Jankiewicz, Iaskiewicz; Bogdanowicz, Gasperowicz; Grigalunas, Gryciunas, Grinciunas a podobně; z různých osobních jmen litevského původu, např.: Balczaytis, Berzaytis, Gaytaytis, Norutaytis; Bangiewicz, Budrewicz, Dargiewicz, Daukƒzewicz, Judrewicz, Noreikiewicz; Girdowicz; Noriunas a podobně; mezi těmito patronymiky jsou i taková, která jsou utvořena ze starých dvoukmenových osobních jmen, např.: Daugintaytis, Daujoytaytis, Miłwidaytis, Radwiłaytis; patronymika utvořená z osobních jmen cizího nebo ne zcela jasného původu jsou poměrně vzácná, např.: Miernikaytis, Urmonaytis; Ratkunas; Waytonis. Osobní jména bez patronymických přípon jsou velmi rozmanitá. Nejvíce je těch litevského původu, např.: Awizius, Batądis, Bauza, Budris, Butkus, Dagis, Daugwedis, Dauksza, Gielzinis, Jodupis, Judrys, Kairis, Kautakis, Lingis, Lepƒza, Łokis, Monstis, Wower e, Żogas, Zwiłga a podobně; mezi nimi je značný počet starých dvoukmenových osobních jmen, např.: Butowt, Dargaudis, Dowgint, Giedwidis, Geystar, Kantminis, Norgietto, Normatis, Skaudwitaƒ, Sugowdz, Towgintt, Waybut, Woyszwiłt a podobně. Jiná osobní jména bez patronymických přípon (podoby křesťanských jmen nebo jména cizího původu) se vyskytují velmi zřídka, např.: Augustinas, Grinius, Mocius; Duleba, Dulicz, Krupo, Starosta, Szapko a podobně. Mezi osobními jmény farnosti Gruzdžiai jsou i taková, která mají litevské deminutivní přípony -ėlis, -ytis, -užis, -ulis, -utis, -užis a další, které, jak již bylo uvedeno, mohou mít také patronymický význam, např.: Treciokielis; Jonktytis, Karkaty tis, Laur ytis, Thomaszytis; Piktuyzis; Baniulis, Kibulis; Barutis, Guzutis, Jokubutis, Maniutis; Darguzis a podobně. Jak je patrné, jde o osobní jména vzniklá z křesťanských jmen nebo litevského původu. Všechna tvoří asi 4% pojednávaných osobních jmen. To, co bylo dosud řečeno o osobních jménech z Gruzdžiai, by jakoby opravňovalo k tvrzení, že se nijak nevymykají z obecného kontextu litevské antroponymie 17. století. Tak tomu však není. Jejich skutečně výjimečnou vlastností je, že mezi nimi je mnoho odvozenin s příponou -uitis. Tato přípona zde dosud nebyla zmíněna v souvislosti s osobními jmény 17. století, což znamená, že se v dříve přečtených pramenech nevyskytovala nebo byla velmi vzácná. Mezi osobními jmény z Gruzdžiai však odvozeniny s touto příponou tvoří 20,5%, tj. podle četnosti jsou druhé po odvozeninách s litevskou patronymickou příponou -aitis. Osobní jména s příponou -uitis (obvykle se píše -uytis, zřídka pak -u itis, -ujtis) jsou častěji utvořena z různých, poměrně jasných podob křesťanských jmen (dlouhých, zkrácených, zdrobnělých), např.: Roman Adamuytis (uvádí se celé dvoučlenné pojmenování, což umožňuje lépe ukázat četnost těchto osobních jmen), Aloizius Adomuytis, Izidor Adomuytis, Symon Adomuytis, Simonus Adomuytis, Andreas Andreykuytis, Laurentius Andreykuytis, Simonus Augustinuytis, Martinus Baltramuytis, Ge- DĖL VIENOS LIETUVIŲ ASMENVARDŽIŲ PRIESAGOS 33 orgius Baltronuytis, Jakobus Baltruytis, Paulus Benedyktytis, Josephus Czepuytis, Paulus Czepuytis, Stephanus Czepuytis, Petrus Dawiduytis, Martinus Gasperuytis, Gasper Grygorytis, Augustinus Grygujtis, Petrus Hryhoruytis, Philipus Iakuytis, Ioannes Iankuytis, Ioannes Jocubuytis, Georgius Jonuytis, Stephanus Ionuytis, Andreas Jonuszkuytis, Andreas Jonuszuytis, Gregorius Josuytis, Nicolaus Iozapuytis, Casimirus Iozuytis, Philipus Iurgieluytis, Hryhory Iusuytis, Martinus Kasporuytis, Adamus Kazimieruytis, Thomas Kazimieruytis, Mathias Krisynuytis, Aloizius Łaurynuytis, Stephanus Łaurinuytis, Stefanus Łukoszuytis, Nicolaus Macuitis, Stefanus Macuytis, Stephanus Martinuytis, Nicolaus Matutuytis, Nicolaus Matutuytis, Andreas Mikieluytis, Andreas Mikoluytis, Casimirus Mikoluytis, Joannes Mikuytis, Andreas Morkuytis, Stanislaus Morkuytis, Samuel Motiejuytis, Valentinus Petrikuytis, Iosephis Petrutis, Martinus Petrvytis, Stefanus Petruytis, Ioannes Powiluytis, Martinus Sabuytis, Mathias Sabuytis, Ioannes Sabuytis, Martinus Sabuytis, Matheus Sabuytis, Nicolaus Sabutuytis, Simon Sabutuytis, Casimirus Simuytis, Paulus Simuytis, Andreas Stankuytis, Gasper Stasiuytis, Andreas Stasiuytis, Sebastianus Staskuytis, Gasper Stasuytis, Martinus Stasuytis, Symonus Stasuytis, Ioannes Szymkuytis, Andreas Szymuytis, Georgius Szymuytis, Sebastianus Sztoczkuytis, Aloisius Tamoszuytis, Josephus Tamoszuytis, Simon Tamutuytis, Andreas Wayciuhytis, Martianus Wayciuhytis, Stanislaus Waytekuytis, Aderbertus Waytiekuytis, Casimiri Waytiekuytis, Martinus Waytiekuytis, Mathias Waytiekuytis, Joannes Valentinuytis, Josephus Walentinuytis, Casimirus Walentinuytis, Andreas Wenckuytis, Nicolaus Wenckuytis, Matheas Woycutuytis, Iosephus Woytiekuytis, Samuelus Woytiekuytis, David Woszkuytis a další. O něco méně je odvozenin s příponou -uitis odvozených z různých jiných osobních jmen. Tyto odvozeniny jsou nejčastěji litevského původu; patří mezi ně i jména utvořená ze starých osobních jmen se dvěma kmeny. Jiná jsou cizího původu a původ některých je nejasný či ne zcela jasný. Zřejmě také proto, že jejich podoby jsou nepřesně zapsány a zkomolené. Vzhledem k tomu, že cílem tohoto článku není přesně určit původ probíraných osobních jmen, jsou všechny jejich příklady uvedeny společně: David Bajoruvytis, Iacobus Bajoruitis, Adamus Batnuytis, David Batozuytis, Iacobus Batozuytis, Bartholomeus Baltonuytis, David Baltoszuytis, Casimirus Baltozuytis, Adamus Baltytis, Stephanus Barczuytis, Joannes Batwiłuytis, Gasper Ciałkuytis, Nicolaus Daynuytis, Bartholomeus Dantuytis, Ioannes Daukszuytis, Laurentius Didinskyuytis, Casimirus Dykyutis, Casimirus Dityutis, Stephanus Dymfuytis, Stefanus Dyrmuytis, Nicolaus Dumszuytis, Stefanus Dwilitytis, Andreas Galminuytis, Nicolaus Giedwiduytis, Valentinus Gieysztaruytis, Iosephus Gielzinuytis, Casimirus Gihuytis, Iosephis Impokuytis, Stanislaus Jodrujtis, Stan. Joduytis, Barthol. Ioteykuytis, Simonus Iurduytis, Ioannes Kaczuskuytis, Stanislaus Kanczekuytis, Oliasz Kantminuytis, Nicol. Kielnuytis, Paulus Kintaykuytis, Paulus Konteykuytis, Stanislaus Kreputyis, Nicolaus Kulhuytis, David Kunigzgenuytis, Mathias Kupruytis, Petrus Kusuytis, Iacobus Łaguytis, Antonius Łaukuytis, Casimirus Łaukuytis, Jacobuſ Łaumakujtis, Iacobus Łokuytis, Stanislaus Łokuytis, Iacobus Ługuytis, Stefanus Maszkuytis, Stanislaus Melickuytis, Bartholomeus Milwiduytis, Iozephus Narkuytis, Michal Norekuytis, Matheus Platkuytis, Stanislaus Poduytis, Martinus Poinkuytis, Mathias Ponikuytis, Mathias Pupuytis, Valerianus Rakuytis, Simonus Raubuytis, Izidor Razuytis, Martinus Rymkuytis, Matheas Rukuytis, Iosephus Sabutuytis, Ioannes Saguytis, 34 | VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ Ioannes Sakihytis, Joannes Sauguytis, Samuel Skapuytis, Filipus Skupeykuytis, Stephanus Smilguytis, Simon Sorbutuytis, Gasper Sraguytis, Jacobus Strazduytis, Adalbertus Stunguytis, Bartholomeus Swarakuytis, Ioannes Szansztowuytis, Stanislaus Sziautuytis, Andreas Szlupuytis, Steponas Szukuytis, Andreas Triwatakujtis, Laurentius Urmonuytis, Nicolaus Urmonuytis, Bartholomeus Vaideuytis, Martinas Wainuytis, Stanislaus Waynuytis, Valentini Wasgirdutytis, Petrus Viliszkuytis, Paulus Winksznuutis, Valenti Woyzgirdutytis, Iacobus Žaguytis, Franciskus Ząsinuytis, Casimirus Zautkuytis, David Zentuytis, Tomas Zoguytis a další. Antroponymie pramene dokládá, že ze stejných osobních jmen se často tvoří také patronymika s obzvláště produktivní litevskou příponou -uitis, např.: Adomaytis, Augustinaytis, Dawidaytis, Iakubaytis, Ianuszkaytis, Ionaitis, Josaytis, Jozaytis, Iozapaytis, Jurgietaytis, Kasparaytis, Casimierytis, Łukofzaytis, Martinaytis, Matuthaitis, Mikielaytis, Morkaytis, Motieyatis, Petraytis, Powitaytis, Symautis, Stasiaučytytis, Szimaytis, Tamaszaytis, Tamofzaytis, Waytekaytis, Valentinaytis, Waszkayt, Wenskaytis, Woytiekaitis a další (z křesťanských jmen různých rodů) a Baioraytis, Balczaytis, Batozaytis, Barczaytis, Daukfzaytis, Dumfzaytis, Gitaytis, Iodaytis, Iuodraytis, Łaukaytis, Łaumakaytis, Miłwidaytis, Norkaytis, Rymkaytis, Szaulaytis, Slupaytis, Urmonaytis, Woyzgirdaytis, Ziogaytis, Zogaytis a další (z jiných osobních jmen, často litevského původu). Odvozeniny s příponou -uitis od křesťanských jmen různých rodů by měly být nejčastěji zřejmě spojovány s prvními osobními jmény v dvoučlenném pojmenování – s křestními jmény. A to nejen s kanonickými podobami těchto jmen, které se obvykle zapisovaly v církevních pramenech, ale také se zkrácenými a zdrobnělými podobami křesťanských jmen užívanými v živém jazyce (podrobněji viz Maciejauskienė 1991: 38–39). Na druhém místě dvoučlenného pojmenování se totiž taková osobní jména vyskytují velmi zřídka (srov. Georgius Augustinas, Jozephus Jurgielis, Martinus Petrutis, Thoma Staniulis, Petrus Stankus, Bartholomeus Stasiulis apod.). Jen s druhými osobními jmény v dvoučlenném pojmenování lze spojovat odvozeniny s příponou -uitis, které nejsou odvozeny z křesťanských jmen. Některá z takových osobních jmen, která lze považovat za základová slova odvozenin s probíranou příponou, jsou zaznamenána v prameni, např.: Balcius, Danta, Dauksza, Daukszas, Dikis, Dykis, Dymsza, Dwilis, Geystar, Gielzinis, Giedwidis, Judris, Judrys, Iurd, Iurda, Kantminis, Krepa, Kriepa, Łagis, Laumakis, Łokis, Noreykis, Podzius, Raubis, Rukas, Smilgis, Smyłgis, Szlupas, Szukis, Triwatakis, Urmonas, Waydyta, Weysgirdis, Zasinas, Zogas, Zogis a další. Jak je vidět, základová osobní jména odvozenin s příponou -uitis mají koncovky -a, -as, -is, -ys, -ius. 3. HODNOCENÍ PŘÍPONY -UITIS 3.1. Již bylo zmíněno, že v dřívějších výzkumech litevské antroponymie 17. století nebyla přípona -uitis vyčleněna. Při pojednání o osobních jménech v inventáři šavelské ekonomie z roku 1673 a jejich hodnocení z hlediska proměny v příjmení byly velmi vzácné druhé členy dvoučlenného pojmenování s touto příponou uvedeny mezi osobními jmény bez patronymických přípon. Z přibližně 400 osobních jmen tohoto typu měla příponu -uitis jen 12 (Auguytis, Baluytis, Czernuytis, Gatyutis, Gizuvytis, Jasuvtis, Juzuytis, Mankuytis, Paluytis, Skloruytis, Watuytis a Žakuytis). Přibližně 2450 dvoučlenných pojmenování v prameni bylo DĖL VIENOS LIETUVIŲ ASMENVARDŽIŲ PRIESAGOS 35 zápisy jménem a patronymem, přičemž nejčastější patronymickou příponou byla -aitis (viz Maciejauskienė 1991: 91–99). Pouze při pojednání o 93 osobních jménech mužských obyvatel města Joniškis ze 17. století, vypsaných z registrační knihy křestních matrik joniškiského kostela z let 1599–1621, se mezi dalšími zdrobňujícími příponami uvádí také -uitis a jsou uvedeny příklady jejích odvozenin (Biwoñuytis, Buskuytis, Celkuytis, Gnupęutitis, Janutuitis, Jozuitis, Kiepiėtuitis, Lasuitis, Mekuytis, Mitkuitis, Pukuytis aj.) (Ragauskaitė 2002: 32–33). Také se zde, stejně jako v dřívějších výzkumech antroponymie tohoto období (Maciejauskienė 1977: 165–166; 1991: 240; 1993: 42), tvrdí, že zdrobňující přípony mohly mít i patronymický význam. 3. 2. Přípona -uitis je zmiňována a charakterizována v pracích věnovaných slovotvorbě litevského jazyka. P. Skardžius uvádí, že se užívá především v žemaitských nářečích, a na základě K. Būgy ji hodnotí jako kontaminační, vzniklou smísením přípon -ūtis a -ytis; například paukštūtis může vzniknout z paukštūtis + paukštytis (Skardžius 1943: 365). Stejný názor zastávají také B. Kabašinskaitė (1996: 27; 1998: 89) a S. Ambrazas. Ten, když hovoří o užívání přípony -uitis v žemaitských nářečích a v aukštaitských nářečích ležících v jejich blízkosti, nazývá její odvozeniny od názvů živých bytostí (např.: arkliūtis, kiaulūtis, mergūtis) zdrobnělinami (Ambrazas 2000: 105). Tato přípona je poněkud podrobněji pojednána v díle Lietuvių kalbos gramatikoje. Zmiňuje se zde v souvislosti se zdrobnělinami a hodnotí se pouze jako přípona charakteristická pro některá nářečí (severní žemaitská a sousední aukštaitská). Dále se uvádí, že zdrobněliny s ní se tvoří pouze z názvů živých bytostí, a rozlišují se dvě skupiny odvozenin s příponou -uitis: 1) vlastní zdrobněliny, obvykle užívané ve významu malosti a náklonnosti (arkliūtis, kalūūtis, karvūtis, mergūtis, vaikūtis); 2) názvy mláďat zvířat a ptáků a dětí, které zároveň vyjadřují i původ (gandriūtis ‚čápovo dítě, čápátko‘, kalakutūtis, katūtis, velnūtis, žąsūtis) (Ulvydas, red., 1965: 282). V obou případech jde o obecnou slovní zásobu. 3. 3. V kontextu tvoření vlastních jmen – osobních jmen – se přípona -uitis zmiňuje v díle Lietuvių kalbos atlase. Při pojednání o příponách příjmení svobodných mužů (chlapců) se zde rozebírá také -uitis. Konstatuje se, že její odvozeniny se užívají především v severních žemaitských a některých dalších nářečích (již jsou na ústupu) a že se tvoří z otcova příjmení s libovolným kmenem, např.: Dāntuitis (: Dānta), Gėdgauduitis (: Gedgaudas), Keršūitis (: Keršys), Rāštikuitis (: Rāštikis), Rimkūitis (: Rimkus) apod. Dále se uvádí, že tyto odvozeniny mají v některých oblastech významové odlišnosti – užívají se pro označení menších, mladších dětí nebo mají hanlivý nádech (LKA₃ 119). 3. 4. Skutečnost, že se příponou -uitis tvoří z otcova příjmení příjmení svobodných mužů (chlapců), umožňuje hodnotit ji jako patronymickou. Dokládá to také užívání v obecné slovní zásobě, kde jsou doloženy odvozeniny této přípony označující mláďata zvířat a ptáků a děti, které zároveň vyjadřují i původ (srov. druhou skupinu odvozenin této přípony vyčleněnou v Lietuvių kalbos gramatikoje). Je třeba upozornit, že uvedená příjmení svobodných mužů (chlapců) nejsou oficiální (oficiální příjmení se nijak netvoří, nýbrž se jednoduše dědí od otce beze změny). Jejich tvoření je součástí živého jazyka 36 | VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ fakt a tím jsou tato neoficiální osobní jména do jisté míry spojena s osobními jmény 17. století. Ta posledně uvedená, doložená v pramenech, rovněž nebyla oficiální, často svědčila o jevech v úzu živého jazyka, mohla se měnit a postupně se ustálit jako příjmení, nebo se jimi dokonce nestát. Přípona osobních jmen užívaná v 17. století v Gruzdžiai -uitis se tedy označuje jako patronymická a její odvozeniny jako patronymika. Tuto příponu nelze hodnotit pouze jako deminutivní mimo jiné ani vzhledem k její četnosti (jak již bylo zmíněno, její odvozeniny tvoří přibližně 20,5% všech druhých osobních jmen ve dvoučlenném pojmenování, zatímco všechna deminutivní sufixální jména dohromady činí přibližně 4%). Jak navíc vyplývá z výše uvedených údajů, probíraná osobní jména s příponou -uitis se nijak nevymykají ani z kontextu patronymik 17. století tvořených různými příponami, ani z kontextu gruzdžaiských patronymik tvořených nejčastější příponou -aitis. Všechna jsou tvořena z křesťanských jmen i z jiných osobních jmen (nejčastěji litevského původu), tedy z prvních nebo druhých členů otcova dvoučlenného pojmenování. V prameni je zaznamenáno také značné množství osobních jmen téhož základu bez přípony -uitis. Ta jsou nepochybně základovými slovy probíraných patronymik, odvozenin s příponou -uitis. Seznam litevských patronymických přípon užívaných v 17. století by tedy měl být rozšířen o příponu -uitis. Je zřejmé, že byla typická pouze pro osobní jména z některých oblastí Litvy. Podle údajů, které máme v současnosti k dispozici, byla v 17. století rozšířena v okolí Gruzdžiai a je doložena již ve zmíněném dobovém prameni z kostela v Joniškisu, tedy v místech uváděných také v souvislosti s užíváním deminutiv obecné slovní zásoby s příponou -uitis a s rozšířením příjmení neženatých mužů (chlapců) s touto příponou (obvykle se uvádí oblast žemaitských dialektů, častěji severních, a přilehlých aukštaitských dialektů). Je třeba dodat, že užívání přípony v této lokalitě dokládají vedle již zmíněných osobních jmen měšťanů z Joniškisu s příponou -uitis také příklady křestních zápisů z téhož pramene uvedené ve studii o litevských podobách oikonym v pramenech 16.–19. století; vedle jiných osobních jmen se v nich vyskytují i odvozeniny s příponou -uitis: Bartlomieus Kraguitis, Vrbons Szaruiitis, Joannis Pirtininkuitis (Garliauskas 1998: 152–153). Lze předpokládat, že užívání a četnost této přípony by potvrdila také antroponymie dalších oblastí severní Žemaitie a přilehlých míst. 4. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Výzkum vzniku litevských příjmení ukázal, že většina z nich musela vzniknout v 17. století. Nejdůležitějším zdrojem příjmení byly tehdy užívané druhé členy dvoučlenného pojmenování – patronymika a jiná osobní jména. První z nich byla mnohem častější. Potvrdila to také antroponymie probíraného pramene z kostela v Gruzdžiai ze 17. století. Když se patronymika změnila v příjmení, stala se dědičnými a předáváním z generace na generaci měla přetrvat až do dnešních dnů, a tedy se vyskytovat mezi současnými příjmeními. Údaje v Litevském slovníku příjmení ukazují, že příjmení s probíranou příponou -uitis je jen něco přes deset: Adomuitis, Jakuītis, Januitis, Jasuītis, Jonuitis, Južuitis, Mačiūitis, Martynuitis, Motejuitis, Motejuitis, Petrūitis, Prančuitis, Pranuitis, Samuitis, Slašiūtis, Tamašiūtis (LPŽI, 66, 792, 804, 819, 844, 877; LPŽII 129, 169, 273, 274, 447, 503, 505, 671, 810, 1014). Téměř všechna jsou zaznamenána v okolí Akmenė, Gruzdžiai (okres Šiauliai), Joniškis, Kartenai DĖL VIENOS LIETUVIŲ ASMENVARDŽIŲ PRIESAGOS 37 (okres Kretinga), Klaipėda, Kuliai (okres Plungė), Kuršėnai (okres Šiauliai), Kurtuvėnai (okres Šiauliai), Linkuva (okres Pakruojis), Meškuičiai (okres Šiauliai), Papilė (okres Akmenė), Plungė, Skaistgirys (okres Joniškis), Šiauliai, Šiaulėnai (okres Radviliškis), Užventis (okres Kelmė), Vaškai (okres Pasvalys), Vegeriai (okres Akmenė) a Žagarė (okres Joniškis), tedy většinou v již zmíněných oblastech užívání přípony -uitis. Několik výjimek – příjmení zaznamenaná v Kaunasu, Vilniusu a Žeimiai (okres Jonava) – lze snadno vysvětlit možností migrace těchto osobních jmen. Pokud tedy předpokládáme, že uvedená příjmení vznikla z patronymik s příponou -uitis, která fungovala v 17. století (nebo dříve), lze alespoň přibližně určit oblast rozšíření této přípony. Přesnější údaje lze samozřejmě očekávat pouze na základě výzkumu historické antroponymie těchto míst v 17. století (a v předchozím období). Vzhledem k četnosti a rozmanitosti patronymik s příponou -uitis, která fungovala v 17. století ve farnosti Gruzdžiai, lze položit otázku, proč má tuto příponu tak málo současných příjmení. To lze snadno vysvětlit jevem odpadávání patronymických přípon. Jeho podstata spočívá v tom, že patronymika při přeměně v příjmení, nebo příjmení vzniklá z patronymik, často patronymické přípony ztrácela. Tento jev je probírán v některých pracích věnovaných výzkumu historické antroponymie. Bylo zjištěno, že již v 16. století se formy osobních jmen s patronymickou příponou i bez ní, označující tytéž osoby, mohly užívat souběžně a byly rovnocenné. To se dává do souvislosti s odpadáváním patronymických přípon (Jonikas 1973: 207–208). Podle jednoho názoru se patronymické přípony, které v 17. století ztratily svůj původní význam, neodstraňovaly ve všech oblastech Litvy, nýbrž pouze v některých, například v Žemaitii (Salys 1933: 1269). Podrobnější výzkum odpadávání patronymických přípon však toto tvrzení zřejmě nepotvrdil (Maciejauskienė 1991: 151–169). To, že většina patronymik užívaných v 17. století ve farnosti Gruzdžiai nebo příjmení z nich odvozených přišla o patronymické přípony, nejzřetelněji dokládá antroponymie matriky oddaných téhož kostela z 18. století (1699–1773; pramen je rovněž uložen v kostelním archivu). Z přibližně 1 500 druhých osobních jmen mužů ve dvoučlenném pojmenování má pouze asi 8% litevskou patronymickou příponu -aitis a asi 1% příponu -uitis (v 17. století činil podíl těchto osobních jmen 30% a 20,5%). Výrazně přibylo osobních jmen bez patronymických přípon – tvoří přibližně 67% všech druhých členů dvoučlenného pojmenování (v 17. století jich bylo přibližně 30%). Lze předpokládat, že přípona -uitis mohla odpadávat obzvlášť intenzivně také proto, že šlo o určitý regionalismus, tedy o derivační afix patronymik fungujících pouze v některých oblastech Litvy. Naproti tomu například litevská patronymická přípona -aitis byla v 17. století nejen nejproduktivnější, ale také nejrozšířenější v různých oblastech Litvy (Maciejauskienė 1977: 160–161). Existuje dokonce názor, že se v 16.–17. století utvářel nebo byl víceméně již ustálen takzvaný systém osobních jmen s příponou -aitis odvozených od jména otce, společný celé etnografické Litvě (Zinkevičius 1977: 155). Právě to zřejmě mimo jiné způsobilo, že příponu -uitis má poměrně mnoho současných litevských příjmení. Uvedené poznatky o odpadávání patronymických přípon představují další argument pro to, abychom příponu osobních jmen -uitis užívanou v 17. století ve farnosti Gruzdžiai i jinde označovali jako patronymickou. 38 | VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ ZKRATKY LKAIII – MORKŪNAS, K., odpovědný redaktor, Atlas litevského jazyka 3, Vilnius: Mokslas, 1991. LPŽI–II – VANAGAS, A., odpovědný redaktor, Slovník litevských příjmení 1–2, Vilnius: Mokslas, 1985–1989. LITERATŪRA AMBRAZAS, S. 2000: Daiktavardžių darybos raida II. Lietuvių kalbos vardžodininiai vediniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. BŪGA, K. 1958: Apie lietuvių asmens vardus. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 201–269. GARLIAUSKAS, V. 1999: Lietuviškos oikonimų lytys nelietuviškuose XVI–XIX a. šaltiniuose. Lietuvių kalbotyros klausimai 40, 123–204. JONIKAS, P. 1973: Lietuvos studentų pavardės XV–XVIII a. Europos universitetuose. Lituanistikos darbai 3, 201–216. KABAŠINSKAITĖ, B. 1996: Lietuvių kalbos liaudies etimologija ir kontaminacija. Kalbotyra 45 (1), 20–29. KABAŠINSKAITĖ, B. 1998: Lietuvių kalbos liaudies etimologija ir artimi reiškiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. MACIEJAUSKIENĖ, V. 1977: Lietuvių asmenvardžių priesagų paplitimas XVII a. Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 159–168. MACIEJAUSKIENĖ, V. 1991: Lietuvių pavardžių susidarymas, Vilnius: Mokslas. MACIEJAUSKIENĖ, V. 1993: Kriaunų parapijos XVII–XVIII a. asmenvardžiai. Lietuvių kalbotyros klausimai 32, 34–99. MACIEJAUSKIENĖ, V. 1997: Vienkamieniai lietuviškos kilmės vardai XVI amžiuje. Darbai ir Dienos 4 (13), 111–133. RAGAUSKAITĖ, A. 2002: XVI–XVIII a. kauniečių asmenvardžiai. Daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas. RAMONIENĖ, M. 1987: Litovskije familii konca XVII v. Avtoreferat dissertacii na soiskanie učenoj stepeni kandidata filologičeskich nauk, Vilnius: Vilniaus universitetas. SALYS, A. 1933: Asmenvardžiai. Lietuviškoji enciklopedija 1, Kaunas: Spaudos fondas, 1266–1270. SKARDŽIUS, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius. ULVYDAS, K., red., 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis, 282. ZINKEVIČIUS, Z. 1977: Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje, Vilnius: Mokslas. ZINKEVIČIUS, Z. 1977: Tėvavardinė asmenvardžių sistema Lietuvoje. Baltistica (II priedas), 151–156. ŽEMIENĖ, A. 2002: XVIII–XIX a. Ragainės apskrities lietuvininkų pavardžių daryba ir kilmė. Daktaro disertacija, Vilniaus pedagoginis universitetas. Vitalija Maciejauskienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected] Gauta 2004 03 21